mu někdo kráčí v patách, ale nikoho nezaregistroval. Pokračoval v chůzi, papír zmačkaný v levé pěsti.
V asi dvoutřetinové vzdálenosti od začátku bloku bylo otevřené květinářství Eden & Co. Vešel dovnitř a přitom využil příležitosti ohlédnout se směrem, kterým přišel. Pokud ho někdo pronásledoval, tetování a instinkty mu sdělily, že ho v merku nemá nikdo z přibližně šesti lidí, kteří se k němu blížili.
V krámku panovalo chladivé, vlhké ovzduší, obtěžkané směsicí vůní linoucích se z desítek různých květů. Ze zadní místnosti vyšel muž středního věku s dokonale zastřiženým knírkem, který sledoval linku jeho úst jako třetí ret, a zeptal se Harryho, jestli shání něco konkrétního.
„Jen se dívám,“ odpověděl Harry. „Víte, já květiny přímo zbožňuju.“
„Tak mi pak dejte vědět, jestli jste se pro něco rozhodl.“
„Jasná věc.“
Prodavač s dokonalým knírkem prošel korálkovým závěsem zpátky do zadní části obchodu a okamžitě portugalsky navázal na rozhovor, z něhož ho Harry svým příchodem zjevně vyrušil. Jakmile spustil, do řeči mu skočila žena s dvakrát rychlejší vyřídilkou, jíž lomcoval pořádný vztek.
Harry se na pozadí jejich vášnivé konverzace procházel po obchodě, přičemž tu a tam vzhlédl, aby zjistil, jestli ho z ulice někdo nesleduje. Když se ubezpečil, že po něm žádný špeh nejde, povolil pěst a uhladil zmuchlaný papír. Než si stihl přečíst první slovo, poznal, že je od Normy:
Nechoď ke mně do bytu. Není to dobré. Jsem na starém místě. Přijď ve tři ráno. Jestli ucítíš svědění, odejdi.
„Máte nějaký vzkaz?“ zeptal se ho ženský hlas. Vzhlédl. Sotva dokázal spolknout užaslé panebože!, které mu při pohledu na ni málem splynulo ze rtů. Její tvář byla ze tří čtvrtin tvořena tvrdou masou skvrnitých a zvrásněných jizev. V kontrastu se zbylou čtvrtinou –
krásným levým okem a čelem nad ním (plus složitě nakadeřenou parukou se spoustou kudrlin) – působila destrukce pravé strany o to krutěji; z nosu zůstaly jen dvě kulaté dírky, pravé oko přišlo o řasy a ústa o rty. Harry upřel pozornost na ženino levé oko a zajíkavě odpověděl; v podstatě jen zopakoval její otázku.
„Vzkaz?“
„Ano,“ řekla s pohledem na papír v jeho ruce. „Chcete ho přidat ke květinám?“
„Ach tak,“ Harry úlevně vydechl. „Ne, děkuju.“
Sdělení rychle zastrčil do kapsy, přikývl a květinářství i jeho zlá znamení opustil.
S papírem i s otazníkem nad jeho obsahem – spolu s úporným hladem – zamířil do hospody Cherrington’s, zšeřelého a tichého podniku, který objevil hned prvního dne v New Yorku. Bez jakýchkoliv drahot a cavyků se v něm podávala staromódní jídla a obsluha už znala Harryho tak dobře, že stačilo, aby zapadl do svého oblíbeného koutu a jen zlehka kývl na servírku Phyllis, a za minutu – někdy i dříve – měl na stole před sebou velkou sklenku bourbonu bez ledu. I rutina hraničící s ustrnulostí
mívá své výhody.
„Vypadáte dobře, Phyllis,“ řekl Harry servírce, když mu dnes přinesla pití v rekordním čase.
„Odcházím do důchodu.“
„Cože? Kdy?“
„Koncem týdne. V pátek pořádám takový menší rozlučkový večírek, jen pro kolegy a pár štamgastů. Budete ve městě?“
„Jestli ano, stavím se. “
Harry si Phyllis prohlédl. Bylo jí nejspíš něco kolem pětašedesáti, což znamenalo, že když sem začal chodit, táhlo jí na čtyřicítku. Mezi čtyřicítkou a šedesátkou uplynula spousta života; spousta příležitostí, které přišly, odešly a už se nikdy nevrátily.
„Zvládnete to i bez práce?“ zeptal se jí.
„Jo, jasně. Neplánuju umřít, nic takového. Tohle místo ale už prostě nedávám. Po nocích nespím. Jsem unavená, Harry.“
„Nevypadáte na to.“
„Neříká se, že jsou chlapi skvělí lháři?“ zeptala se, když se vydala od stolu, čímž Harrymu ušetřila nutnost přemýšlet nad vhodnou odpovědí.
Harry se pak uvelebil v rohu boxu a opět vytáhl záhadný vzkaz. Pro Normu nebylo typické, aby měla z něčeho strach. Žila v jednoznačně nejstrašidelnějším bytě v celém New Yorku. Už přes třicet let pořádala poradenské seance pro nebožtíky – poslouchala historky o násilných úmrtích z úst těch, kdo je zažili na vlastní kůži, obětí vražd, sebevrahů, lidí zabitých při přecházení ulice nebo bez varování zastavených něčím, co na ně spadlo z okna. Pokud mohl někdo upřímně tvrdit, že už všechno slyšel, byla to Norma. Takže co ji mohlo přimět opustit její duchy a její televizory a kuchyni, kde znala polohu každé jedné věci do poslední lžičky?
Zadíval se na hodiny nad barem. Bylo šest čtyřicet dva. Zbývalo mu osm hodin. Tak dlouho čekat nemohl.
„Na tu třetí hodinu ranní jí kašlu,“ zamručel, hodil do sebe panáka a zavolal na servírku. „Spočítejte mi to, Phyllis.“
„Hoří někde?“ zeptala se cestou zpátky k Harryho boxu.
„Musím se někam přesunout rychleji, než jsem počítal.“
Vložil jí do ruky stodolarovou bankovku.
„Proč tolik?“
„To je pro vás,“ odpověděl Harry a už se otáčel ke dveřím.
„Pro případ, že bych v pátek nemohl.“
13
Z taxíku Harry vystoupil na nároží Třinácté ulice a Deváté