„Támdleta vesnice to je.“
Blížili jsme se k malé vesničce, ničím se neodlišující od těch, kterými jsme už projeli. Jenom ulice byly podivně klidné, nikde žádná mrtvola.
Tryskáč odbočil z hlavní cesty a sjel k říčce. Zastavil a vystoupil. Se samopalem v ruce, jak jinak.
Vylezl jsem a šel za ním, Punťa se mnou. Stál u splavu a zálibně se na něj díval.
„Koukej,“ ukázal. „Elektřina.“
„Hmm,“ zabručel jsem. Nějak mě to nevzrušovalo. Možná mělo, ale bylo mi ten den všechno naprosto fuk.
„Patří to k tady tomudle baráku. Je to napojený na veřejnou elektrickou síť, takže když si trochu pohrajeme s místním transformátorem a rozvodem, ani nebudem muset tahat kabely. Vokouknem to pozdějc. Pojedem se podívat na ten náš vysněnej barák.“
„Dobře,“ zahučel jsem a vrátil se do auta. Zapálil jsem si cigáro. Punťa na mě štěkl.
„Neotravuj, já vím, že to není zdravé, a je mi to úplně jedno,“ odpověděl jsem mu.
Budu si muset dát do auta popelník, pokud s tím budu pokračovat, řekl jsem si, když jsem klepal cigaretu z otevřeného okna a trocha popele vletěla dovnitř.
Tryskáčův vytipovaný barák byl až notný kus za vesnicí. Od okresní silnice k němu vedla široká vybetonovaná cesta a byl obehnaný živým plotem. Na zahradě rostlo pár stromů, ale ze samotného baráku byla vidět jenom střecha. Přijeli jsme k bráně, která byla samozřejmě zavřená. Ale bylo přes ni vidět místo, které Tryskáč považoval za nejvhodnější.
Majitel vily byl asi pěkně zazobaný. Bílý barák byl totiž obludně velký, načinčaný a upravený, stranou stál dokonce velký bazén. V hlavě se mi rozjela čísla, když jsem
odhadoval jeho hodnotu, ale hned jsem pracovní zlozvyk zarazil. Nemyslím si, že bych se ještě někdy mohl živit jako realitní agent. Pozemků na prodej byla spousta, ale klientů kritický nedostatek.
Tryskáč vylezl z auta a začal zápasit s branou.
„Kurva, je to zamčený,“ reptal.
„Tak to uraž,“ poradil jsem mu.
„A pak to budu muset opravovat. Počkej, však já to nějak otevřu.“
Živý plot byl vysoký a uvnitř byl zjevně ještě drátěný plot. Samotná brána byla velká a nahoře obtažená ostnatým drátem. Majitel si zřejmě cenil svého soukromí.
„Co když tady mají psa?“ zeptal jsem se Tryskáče, který přehodil přes bránu kus látky a chystal se přelézt.
„Tak ho vodbouchneš.“ Přehoupl se přes bránu a chvíli s něčím manipuloval u sloupu. Zámek cvakl. Tryskáč strčil zpátky do kapsy baterku a nějaké drobné nástroje.
Zatáhl jsem za bránu a otevřel ji.
„Hele, že tys předtím dělal vykradače vil?“ nedalo mi a zeptal jsem se ho.
„Vždycky připraven,“ prohlásil a zaškaredil se na mě.
Sedli jsme do aut a jeli po příjezdové cestě k domu.
Opravdu moc hezký domeček, říkal jsem si. Na něco takového bych si v životě nenašetřil. Bazén byl velký aspoň dvacet na dvacet metrů, s napuštěnou průzračnou vodou.
Jenom jedna věc mi nehrála. Před domem stála zaparkovaná stará otřískaná škodovka.
„Ta kára mi smrdí,“ oznámila vysílačka Tryskáčovým hlasem.
„Možná nás někdo předběhl,“ odpověděl jsem.
„Možná. No nic, jdem za ním. Krej mě, kdyby něco.“
Kdyby co? zeptal jsem se v duchu.
Tryskáč vylezl z auta a zavolal: „Hej, je někdo doma?!“
Zatroubil jsem na klakson, abych jeho volání podpořil. Nadskočil a vztekle se na mě otočil.
Pak najednou houkl hrozně hlasitý výstřel. Přísahal bych, že Tryskáč skočil za své auto ještě dřív, než rána zazněla. Měl nechutně rychlé reflexy.
Na cestičce vedoucí k domu se před autem rozprskl písek a něco zacinkalo o kameny, kterými byla cestička vysázená.
Sáhl jsem po pistoli a rozhlížel se, odkud kdo střílí. Měl jsem nepříjemný pocit, seděl jsem přímo na ráně. Sice v autě, ale co jsem slyšel, auto prostřelí i obyčejná pistole.
Tryskáč klečel za vozem, vyzbrojený samopalem a zachmuřeným výrazem.
„Jděte pryč!“ zaječel vysoký hlas. Zahlédl jsem pohyb v jednom otevřeném okně v prvním patře. Byl to hlas mladé ženy, nebo spíš dívky.
„Klid,“ zavolal jsem ze staženého okénka ven. Zastrčil jsem pistoli a pokračoval: „Lezu z auta ven, nejsem ozbrojený!“
Tryskáč na mě vztekle mával, ať toho nechám. Ale nějak se mi nechtělo udělat to po jeho a vzít barák útokem.
Vylezl jsem z auta a dal ruce nad hlavu. Pomalu jsem kráčel na volné prostranství a nevšímal si vzteklého syčení: „Zalez, ty debile!“
„Jsme přátelé!“
„Táhněte pryč!“ odpověděl hlásek. Druhé bouchnutí, ale rána šla daleko přede mě. Asi brokovnice, řekl jsem si chladně.
„Nemůžeme si promluvit?“ zavolal jsem. „Jsme jenom dva, všichni ostatní jsou mrtví. Za poslední týden jsme viděli jenom mrtvoly.“
„Co tady chcete? Jak jste to tady našli?“
Byla to mladá holka, které nemohlo být víc než šestnáct.