by ho sluhové našli v mé komnatě a otec by jej dozajista nechal oběsit. Neměla jsem dýku, abych se mohla zachovat jako Lukrécie, a byla jsem úplně bez sebe, jako by mne stravoval oheň. Navíc jsem měla pocit, že omdlím. Naštěstí nikdo nic neslyšel, neboť jsem měla hrůzu, že nás někdo objeví, a můj rytíř mne, zaklínaje se věčnými přísahami a nikým neviděn, opustil uprostřed noci. Řekl, že jsme se před Bohem stali manželi, a za důkaz prý považuje, že v jisté chvíli jsem řekla „ano“, byť já sama nevím, kdy ani k čemu jsem svolila. Domnívám se však, že můj otec by jeho názor na věc nesdílel. Díky Bohu v tuto chvíli není ve Florencii, neboť bych se mu nedovedla podívat do očí.
Po zbytek noci se ve mně strnulost mísila s takovým rozrušením, že jsem nebyla s to zamhouřit oka, a dnes od rána neustále pláču, takže matka, jež netuší, co mne k tomu vede, se obává, že jsem nemocná. Ach, jak jsem nešťastná! Přiznám se, že dnes v noci nastal okamžik, kdy jsem už vůbec nevěděla, co činím, a bála jsem se, že umírám, a nepochybně by to tak bylo lépe. Pro lásku Boží, poraďte mi, co mám dělat. Nebo jsem snad ztracená? Ostatně má-li ten obraz ve svém držení, proč jej jednoduše nezničí? Já snad zešílím. Pomoci mi můžete jen a jen Vy, a Vy jste tak daleko. Tento dopis svěřím své věrné komorné, která už bude vědět, jak ho dostat na francouzský dvůr, aniž by na mne padlo podezření.
67. Kateřina Medicejská, francouzská královna, Marii Medicejské
Fontainebleau, 25. února 1557
Drahé dítě, netrapte se více, než je nutno, a dovolte mi, abych Vám opět sdělila několik pravd, jež mi vštípil život. Tím nejdůležitějším bodem Vašeho vyprávění je skutečnost, že jste dokázala nekřičet. To je velice dobře, neboť tou pravou urážkou pro nás ženy je pohoršení
( 97 )
68. Kateřina Medicejská, francouzská královna, Pieru Strozzimu, francouzskému maršálovi
Fontainebleau, 25. února 1557
To je mi ale úspěch, milý bratranče! K čemu to je, mít obraz tu či onde, když neopustil palác a když ten Váš člověk není s to ho odtamtud vynést a dopravit ho k nám o nic víc, než toho byl schopen předtím?
Marie, která má víc zdravého rozumu nežli Vy, to dobře pochopila: ani se nehne, dokud nedostane důkaz, že tu věc buď
( 98 ) veřejnosti, a ať už Vám Váš zpovědník – byla-li jste natolik pošetilá, že jste mu o svém nočním dobrodružství vyprávěla – řekl cokoliv, hřešit tiše znamená nehřešit vůbec. Vzpomínám si na ponaučení, která mi dala jedna zkušená žena, když jsem ještě nebyla ani ve Vašem věku. Čest závisí čistě na úsudku okolního světa, a proto musí žena využít veškerého svého nadání k tomu, aby zabránila šíření klevet na svůj účet: čest totiž netkví v tom, zda něco děláte, či neděláte, nýbrž zda dokážete působit příznivým dojmem, nebo nikoliv. Pokud tomu nedokážete odolat, pak hřešte, ale uchovejte si dobrou pověst. Vzhledem k okolnostem, v nichž se nalézáte, je nejjistější cestou tajný sňatek s tím Vaším pážetem. Tím mám na mysli nejen výměnu slibů před Bohem v soukromí Vaší komnaty, ale jejich zopakování před knězem, čímž by se napravilo to, co nebylo než chvilkovým pokleskem, jejž skryjete hluboko v srdci a na který si uchováte vzpomínku jen Vy. A až urovnáte věci před Bohem, už nic nebude bránit tomu, abyste se objevila před svými rodiči v náruči svého chotě. Samozřejmě se budou trochu hněvat, ale při dojemném pohledu na svou dceru navždy zaslíbenou čestnému kavalírovi, který splnil všechny náležitosti, budou muset přiznat, že Boží vůle se opět jednou a navzdory všemu naplnila.
69. Piero Strozzi, francouzský maršál, Kateřině Medicejské, francouzské královně
Řím, 1. března 1557 Milá sestřenko, jste na toho muže, jehož já osobně považuji za značně důmyslného, což mi potvrdil svým posledním kouskem, který ve mně vzbudil jistou závist, neboť byl tak dobře promyšlený i provedený, že bych jeho autorem – to Vám nebudu tajit –, byl rád já sám, příliš přísná. Přála jste si odvahu, a hleďte, on Vám nabízí něco ještě vznešenějšího a ještě vzácnějšího: fantazii. Nyní, když je obraz považován za ukradený, bude mnohem snadnější jej ukrást doopravdy. Ve chvíli, kdy městská stráž obrací celé město vzhůru
( 99 ) máme v rukou, nebo byla zničena. Ostatně to vůbec není důležité, a dokonce je tento vývoj událostí lepší. Pokud by se vypravila na Jindřichův dvůr, a tím spíše pokud by se tu chtěla vdát za svého milence, a pokud by ji Francie přijala s otevřenou náručí, bylo by to nevyhnutelně vnímáno zcela po právu nejen jako destabilizační čin, ale přímo jako vyhlášení války vévodovi, a ten za tímto počinem jistě uvidí mou ruku. A přestože naše vztahy jsou na bodu mrazu, raději bych se za každou cenu snažila vyhnout veškerým diplomatickým komplikacím, které nejsou nezbytně nutné. Není třeba ještě přilévat oleje do ohně nepokojů a hrozeb, které zmítají dnešním křesťanským světem. Nebo jinak řečeno: myšlence rozpoutání krize ve Florencii jsem plně nakloněna, ale tak, aby do ní Francie nebyla oficiálně zapletena. To hlavní pravidlo, které v politice platí stejně jako v čemkoliv jiném, zní: nenech se chytit. A to druhé: jednej rychle a překvapivě. Kdyby se to ubohé dítě nakonec skutečně rozhodlo s tím svým pážetem utéct, bylo by nejlepší poslat je do Benátek, do Navarry nebo do nějaké odlehlé provincie.