ve Lvově. „Všechno bude dobré. Všechno bude dobré,“ opakoval stále dokola.
Na západě země nakonec Saša strávil několik týdnů. Chvíli živořil ve Lvově. Spal v hostelu. Město bylo přeplněné uprchlíky ze severu, východu i jihu, takže s bydlením začal být problém.
Odjel tedy zkusit štěstí do Ivano-Frankivsku. Snažil se najít zaměstnání v oboru, ale všude se prý setkával s odmítnutím.
„Všichni mi pořád předhazují, že jsem z Charkova. Někteří zaměstnavatelé už ani nezavolají zpátky. Tady měli k lidem z východu vždycky podivný vztah,“ stěžoval si do telefonu. Mohl se na západní Ukrajině registrovat jako uprchlík, ale to z neznámého důvodu odmítal. Vždy z něj vypadla jenom věta: „Tam, nebo tady? Stejně si pro mě armáda přijde. To už radši půjdu domů!“
Peníze ale začaly docházet. Práci se najít nedařilo. Přišel pocit zoufalství. Tři měsíce od únorových událostí se Saša přihlásil do armády dobrovolně. „Když jsem se vracel do Charkova, už jsem věděl, že půjdu bojovat. Zavolal jsem kamarádovi, jestli by mě vzali. Řekl: ‚Co blázníš? Vždyť jsi prošel vojenskou službou. Střílet umíš. Proč by tě nevzali?‘“ Bylo rozhodnuto.
Po zápisu do armády Saša dva týdny strávil na cvičeních v Charkovské oblasti, načež vstoupil do nově vzniklého 17. samostatného střeleckého praporu. Vojenská jednotka se skládala z dobrovolníků. Na nášivkách nosili vojáci pumu odhalující špičáky na znamení brzkého útoku. O deset měsíců později, 15. února 2023, ukrajinské armádní velení jednotku oficiálně rozpustilo. Z necelé tisícovky členů zůstala naživu sotva polovina.
Ztráty na bojišti podléhají přísnému utajení. Ukrajinský generální štáb nikdy nezveřejnil žádná konkrétní čísla. V západních médiích se hrubé počty zraněných a mrtvých v minulosti objevily. V srpnu 2023 novináři amerického listu The New York Times napsali, že na obou stranách fronty ztráty dosahují pěti set tisíc. Údaje měli posbírat od anonymních zdrojů v amerických bezpečnostních kruzích.
Většina odhadů se shoduje na tom, že ruské ztráty jsou na bojišti vyšší. The New York Times zmiňoval, že ve válce přišlo o život sto dvacet tisíc ruských a sedmdesát tisíc ukrajinských vojáků. Mezi ztráty se dle amerického armádního systému nepočítají jen mrtví, ale také pohřešovaní, zajatí, a především vážně zranění.
I v tomto případě čísla nahrávala Ukrajině. Na ruské straně se mělo odhadem zranit sto sedmdesát až sto osmdesát tisíc vojáků, na ukrajinské – sto dvacet tisíc. Každopádně ukrajinský generální štáb odhodlaně prohlásil, že se do konce války žádné oficiální informace na veřejnost nedostanou.
Na bolavé téma jsme narazili při natáčení s vojenskou zdravotnicí Svitlanou u Lymanu. Před našimi zraky se odehrála podivná scéna, kdy voják odpovědný za komunikaci s médii Andrij mladou ženu vehementně poučoval, co nesmí zmiňovat o vojácích, které ošetřuje při evakuacích z fronty.
Natáčení probíhalo v domku s malou zahradou, kde Svitlana bydlela s muži ze své jednotky. Jednoduché stavení čtvercového půdorysu nebylo ničím zvláštní. Když jsem ale vešla dovnitř, představila jsem si rodinu, která tady do války musela bydlet. Zanechali po sobě sovětský nábytek, jenž ještě voněl starobou. Zápach se mísil s jemným parfémem hrdinky naší reportáže a vtíravým mužským potem.
Obec byla ze dvou třetin vylidněná, takže některé domy armáda zrekvírovala. Původní teplo domácího ohně bez rodinných fotografií na stěnách ještě nedávno něčího domova vyprchalo. Usadili jsme se vedle sebe na vrzající rozkládací posteli v místnosti, kde světlo pronikalo jenom přes skulinky zatažených závěsů.
„Na co se budeš ptát?! Jaké budou otázky?!“ vyhrkl na mě direktivním tónem Andrij. Nikdy předtím se mi nestalo, že by tiskový důstojník chtěl kontrolovat dotazy, které během rozhovoru padnou. Povolení na natáčení dostáváme na základě oficiálního požadavku, který posíláme lokálnímu armádnímu štábu.
Udiveně jsem zvedla obočí. „Jak to myslíte, na co se budu ptát?“
Obtloustlý blonďák najednou stočil zrak ke Svitlaně, která zjevně nechápala, proč o to jeví takový zájem. Podobný údiv vyvolalo mužovo chování i u dalších vojáků, kteří se přišli podívat na televizní výstup své spolubojovnice.
„Nesmíš mluvit o počtech vojáků, které jsi zachraňovala. A taky se, prosím tě, vyhni otázce na to, jaká jsou zranění na frontě.“
Když zmínil dalších několik „nesmíš“, rázná Svitlana se ozvala. „Vždyť jsem paramedička! Proboha! Co to jako je? Vždyť tohle je moje práce! Jak bych o tom mohla nemluvit? A navíc, čím by moje skromná zkušenost mohla uškodit?“
Andrij už se začal nadechovat, aby přečetl další pasáž ze své vojenské příručky, když jsem se vložila do rozhovoru. „Jestli jí nevěříte, klidně tu zůstaňte.“ Andrij si zřejmě uvědomil, jak celá situace působí hloupě. Po chvilce váhání odkráčel z domu.
První velká bitva
„Co jsi tehdy cítil, na první bojové akci?“ zeptala jsem se Saši při našem pozdějším rozhovoru. Posadili jsme se na lavičku v parku v centru Charkova. Vdechovala jsem svěží vůni pozdního jara a sluneční paprsky protínaly blankytně modré nebe. Nitky světla dopadaly na naše tváře, které jsme měli částečně schované pod stínem listnatých stromů. Malinký parčík ležel na kopci, odkud byl výhled na katedrálu Zvěstování Panny Marie, která ve scenérii města vyniká cihlovou barvou.
Pohyb vzduchu rozfoukával obrovský prapor v srdci Charkova, který je vidět ze všech zákoutí města. Ohnutí plátna vydávalo dunivý zvuk, jenž vyprávěl příběh hrdého města, které začátek invaze ustálo. I pro nás byla vlajka často symbolem. Říkali jsme si: „Dokud vlaje, Charkov je Ukrajina.“
Místní prapor kvůli silnému větru jednou stáhli, což v nás vyvolalo nepříjemné pocity, jestli se najednou něco nezměnilo. Na modro-žlutý ukrajinský symbol, který by klidně zakryl malou