drmolím pořád dokola. Odmítnutí je můj živel. Můj stín. Ale dnes na tohle tak nějak nemám náladu. Žádná mudrosloví ke mně nedoléhají, koupu se v tom svém smutku a opuštění, které si znovu a znovu způsobuju sama. Dnes mě tenhle stín irituje. A hlavně nevím, kolik z tvého stínu, který zpracovávám, seš vlastně ty. Jestli jsem si to náhodou trochu nepřibarvila… Nepřimíchala do tvého stínu traumata z předchozích šmodrchanců. Ztrácím se v sobě, ve svém stínu, který si pletu s tvým nezájmem. Ztrácím se v touze být pro tebe objektem zájmu. Umírám touhou po lásce, ale je to spíš hlad odněkud zevnitř. Být objektem? Nebo možná nejdřív subjektem?
„To, o čem hovoříme, je vždy něco jiného než my, je to něco, na co se my, subjekty, zaměřujeme — na nám naproti stojící, objekty. Když sami sebe učiníme předmětem našeho přemýšlení, stáváme se sami téměř něčím jiným a jsme pořád zároveň přítomni jakožto ono myslící já, které vykonává toto myšlení o sobě samém, ale samo o sobě nemůže být adekvátně chápáno jako objekt, protože je znovu a znovu předpokladem každého stávání se objektem.“ Carl Jaspers
Jdu do lesa. Vidím houštinu plnou malin. Trhám. Nejdřív se nasytím. Potom si vzpomenu, že mám v batohu igelitovou tašku. Hážu bobule do tašky. Dám tašku opatrně do nosiče na kole a jedu zpět do kolonie.
Maliny zasypu cukrem, lehnu si na balkon a díky guglu se stávám expertkou na zavařování. V krabici s tříděným sklem (to je tu jediné, co se tu třídí, protože se ukázalo, že umělci jsou sice dospělí lidé, ale třídit odpad nezvládají) najdu pár skleniček, vymyju je, vyvařím. Když mám hotovou hmotu, zařvu na
sebe: Užíváš si to, ty krávo? Chybí ti něco? Co je doprdele víc než tahle chvíle, kdys zvládla uvařit tudle podělanou marmeládu? Podle mě bys měla bejt vděčná za to, že existuješ ty, tydle maliny i tenhle podělanej sporák!
Are you okay? přeruší můj richardovský monolog Maďar. Což je s podivem, protože do našich společenských radovánek tady se absolutně nezapojuje. Po salaši chodí pouze v doprovodu kobyly. Yes, I’ve just cooked a raspberry marmalade, you wanna taste? Beru čistou lžičku a dávám mu ochutnat. Wow, it tastes like heaven. Jo, kývu, věci, který člověk vytvoří, někdy chutnaj jako nebe. Ale musíš mít dobrej matroš. I once had a girl, her kisses tasted quite like raspberries. I’ve never met such a girl again, I can tell you. Protože holky nejsou krávy na jatkách, ty trubko, ale podělaný diamanty. Každej jinak vybroušenej. Ale na to si musíš přijít sám, básníku.
Krájím do vloček banán, který jsem si východoevropským způsobem sobě vlastním ukradla u jedné snídaně. (O víkendu se tu snídaně neservírují. Frau Meyerkop chce mít taky víkend, uklízí a hospodaří doma.) S. si vaří kafe ve svojí turecké nádobě, umí to. Vytahuje pytel drahého müsli a sype si ho do misky. (Já tyhle drahý müsli nekupuju.) Nechce se mi sama jíst snídani u sebe v pokoji. Tak si sedám a využívám času, kdy ona si jídlo teprve chystá. Být s někým a mlčet, sát jeho přítomnost s tím, že za chvíli musím zase zpátky ke slovům, konceptům, myšlenkám. Okolo nás pobíhají dva snědí uklízeči, uklízejí bordel po včerejším setkání reportážních stipendistů. Pat a Mat, co se vypracovali do této pozice. Víkendový příplatek. Ptám se S., kdo je momentálně nejvýznamnější srbský/á spisovatel/ka. Říká, že nikdo, prý nic významného v současnosti
nevzniká. Po významném tlaku z ní vypadne jméno Tabakovič, ale vzápětí se opraví: Tabačevič. Říkám, že Tabakovič zní líp a mrknu. (S. hodně kouří. Kouř z jejích cigaret často dovane otevřeným oknem až do mojí komnaty.) Ptám se, jak žije doma, jestli má práci. Jo, mám práci, učím němčinu, děti 10–15 let. To jsou ty nejhorší, říkám a převaluju v puse vločky. Jo, je to votrava, pak přijdu domů a překládám. Do rána? No, tak do dvou, pak zase v šest vstávám. O víkendech překládám taky. Můj osobní život je nula, spojí ukazováček s palcem a naznačí nulu. A máš pořád co překládat? Jo, mám, miluju to. A čteš knihy, než je překládáš? Ne, jednou jsem si přečetla knihu, když jsem ji přeložila, a nedávalo to smysl. Ne, ptám se, jestli je čteš, než je začneš překládat. Ne, proč? Čtu to při překladu. No abys věděla, jestli to není moc těžký. No ale já překládám jenom těžký knihy, Bernhard, Jelinek. Miluju Starý mistry. Vím, že to bude těžký, nemusím to předem posuzovat.
Vstávám z barové židle, dávám misku s nedojezeným müsli na linku stranou, přestože tady se nic nesmí nechávat ladem, vše se musí hned uklízet, mýcení. Jdu zpátky, abych si dopila čaj, ale v mezičase jeden z uklízečů židli posunul tak, aby byla v řadě spolu s ostatními. Bože na nebíčku. K čemu ty židle tady vlastně jsou? Aby se na nich sedělo, nebo aby stály v řadě s ostatními a bylo uklizeno? Uklizeno tak, že se nedá nic používat a žít.
Otevřu počítač, kterej teď vlastně nepotřebuju, mám rozepsaný něco v bloku rukou. V Moskvě spolu budou zítra závodit policejní antony, uvádí agentura TASS. Na stejný den je přitom plánovaná velká demonstrace za svobodné volby. To na