že někde najde stinné místo, ale marně. Tu a tam zahlédl malý kámen nebo uschlý keř, ale jinak jen žlutý, žhnoucí písek.
Bylo to poprvé na cestě, kdy malý buddha pocítil strach. Netušil, co má dělat a jak se z této situace dostat. Při hledání stínů se už tolikrát otočil kolem vlastní osy, že nevěděl, kudy dál. Úplně ztratil orientaci. Snažil se uklidnit tím, že za chůze trochu meditoval, ale nepomáhalo to. Nezbavil se ani žízně, ani strašného vedra, ani strachu.
Pak se mu náhle udělalo černo před očima a omdlel.
Když znovu přišel k sobě, slyšel děti, jak si hrají, a taky zpívat ptáky. Jeho rozpálené kůže se dotýkal lehký chladivý vánek. Otevřel oči a uviděl, že leží pod baldachýnem z palmových listů.
„Tu máš, napij se.“ Nějaká žena mu podávala dřevěný džbán s čerstvým kokosovým mlékem. „Děkuji,“ řekl malý buddha. Měl strašnou žízeň a vypil celý džbán naráz. Pak se kolem sebe rozhlédl.
Všude byly palmy a hliněné domky a na každém rohu stály velké hliněné hrnce. Tu a tam zahlédl lidi v pestrobarevném oblečení a v dálce obrovskou písečnou dunu, která byla dokonce vyšší než palmy.
„Kde to jsem?“ zeptal se viditelně zmateně.
„V oáze,“ odpověděla žena jemným hlasem.
Malý buddha se pokoušel vzpomenout si, co se stalo. Usilovně přemýšlel, ale v hlavě měl prázdno.
„Omdlel jsi uprostřed pouště,“ řekla nakonec žena. „Kdybych náhodou nešla kolem s kozami,
pravděpodobně bys buď zemřel na úpal, nebo žízní, případně na obojí.“
Ohromeně na ni zíral.
„Měl jsi velké štěstí,“ pokračovala žena, „poušť obvykle chyby neodpouští.“
Na chvíli se rozhostilo ticho. Děti si přestaly hrát, bylo slyšet jen lehký vítr a zpěv ptáků.
„Co jsem udělal špatně?“ chtěl vědět malý buddha.
Ženu jeho otázka překvapila.
„Byl jsi na cestě úplně sám, bez bot a měl jsi jen jednu láhev vody. Uprostřed pouště! Jestli jsi neměl v úmyslu se zabít, pak jsi udělal špatně skoro všechno, co se špatně udělat dá.“
Malý buddha nevěděl, co na to říct. Samozřejmě se zabít nechtěl.
„Chtěl jsem si zkrátit cestu domů. Nečekal jsem, že bude takové horko.“
Pomalu si uvědomoval, že jednal velmi lehkomyslně a naivně.
Žena kroutila hlavou, ale zároveň se na něj mateřsky usmála. Malý buddha nebyl prvním člověkem, který podcenil poušť. Mnoho lidí si myslelo, že ji snadno přejdou. Vždyť taková poušť vypadá naprosto nevinně a neškodně.
Ženin laskavý a jemný hlas náhle zvážněl.
„I zkratka vyžaduje plnou pozornost. To, že je jedna cesta kratší než druhá, ještě neznamená, že tě k cíli dovede snáze. Vezmi si z této zkušenosti poučení. Každá cesta si v životě zaslouží stejnou pozornost.“
Nyní musel malý buddha svůj původní plán zrušit.
Místo aby se co nejrychleji vrátil domů ke svému stromu bódhi, byl nucen několik dní zůstat v oáze. Byl ještě příliš slabý na to, aby pokračoval v namáhavé cestě pouští. Žena ho také nabádala, aby nepokračoval v cestě sám. Za několik dní měla oázou projít karavana obchodníků a pro malého buddhu bude mnohem bezpečnější, když zbytek cesty pouští urazí s nimi. Takže mu nezbývalo než trpělivě čekat.
Dopoledne malý buddha odpočíval pod některou z mnoha datlových palem a sbíral síly potřebné na zbytek cesty. Odpoledne trávil většinu času se ženou, která ho zachránila. Stejně jako téměř všichni obyvatelé oázy to byla prostá rolnice. Spolu s manželem a dvěma dětmi vlastnila kus půdy, na níž pěstovala různé ovoce a zeleninu, a měli také malé stádo deseti koz, které jim každý den dávaly čerstvé mléko. Každé odpoledne chodila žena se svými kozami do pouště. Zatímco malý buddha čekal na karavanu, chodíval s nimi. Kromě příjemné společnosti to byla i dobrá příležitost zvyknout si na pouštní klima.
Jednoho dne, když se vraceli, vystoupali na velkou písečnou dunu velmi blízko oázy. Nahoře se na chvíli zastavili a kochali se nádherným výhledem. Z dálky se oáza zdála dokonce ještě pokojnější, než ve skutečnosti byla. Uprostřed moře písku působila téměř rajským dojmem. Kromě oázy tam totiž nebylo nic jiného. Kam až oko dohlédlo, všude byl samý písek.