„Jen jeho hlavu. Ale vyprávěli mi, jak padl. Do posledního dechu rozséval smrt. Neustoupil ani o píď, i když musel vidět, že se bitva vyvíjí v neprospěch Chazarů.“
Princezna zatínala zuby a ze všech sil se snažila potlačit slzy. „Kdo ho zabil?“
„Mumin, Ahmedův syn. Bulharský princ. Vynikající válečník. Tvůj otec odešel do říše mrtvých bez hanby a může se klidně posadit ke svým předkům za stůl věčné hojnosti.“
Semira se podvědomě kousla do spodního rtu. Nečekala, že se podrobnosti o otcově smrti dozví právě z těchto úst.
„Tví soukmenovci se bili jako vlci, kteří jsou prý vašimi předky,“ pokračoval Svjatoslav. „Zaslouží si obdiv, i když nakonec podlehli přesile.“
„Jejich válečnou zuřivost teprve poznáš,“ vzchopila se dívka. „Při obraně vlastních domovů se budou rvát tisíckrát urputněji než v chazarské službě.“
„To ti věřím. Ale pořád doufám, že k žádnému boji nedojde.“
Úkosem na něj pohlédla. „Jestli si myslíš, že se tě Alané polekají, dobrovolně ti vydají svá hradiště a nechají tě ničit, plenit a zotročovat jako v Chazaránu, Semenderu a Humradži, tak se krutě mýlíš. Připrav se, že tvé vojsko utrpí veliké ztráty. Větší než při střetu s chazarskými šiky. Koryty kavkazských řek místo vody poteče kyjevská krev.“
„Asi jsi přeslechla, co jsem před chvílí říkal, kněžno. Nemíním tvé lidi vyhubit ani zotročit. A už vůbec neplánuji zničit vaše sídla.“
„To ti mám věřit?“ zasyčela. „Snažíš se mě těmi lžemi přesvědčit, abych ti pomohla ovládnout Alanii bez boje? A pak si tam budeš vládnout, jak se ti zachce, a vysávat nás jako pijavice?“
„Pořád tomu nerozumíš, kněžno.“ Svjatoslav se jejími urážlivými slovy nenechal vyvést z míry, zůstával klidný a vyrovnaný. „Samozřejmě chci Alanii připojit k novému kyjevskému velkoknížectví. Budu od vás vyžadovat každoroční daň v podobě zlata, dobytka z vašich početných stád a otroků z vašich válečných výprav. Možná čas od času zajedu na Kavkaz ochutnat to vaše slavné černé pivo. Za to vám
v případě nebezpečí poskytnu ochranu před rozpínavými sousedy, hlavně mohamedány na jihu a na východě. Mou podporu budete potřebovat – země je teď hodně oslabená. Zkrátka a dobře, chci se dohodnout. Nabízím ti spojenectví, kněžno. Jistě, z pozice silnějšího, takže si nenamlouvejme nic o rovnocennosti, ale pořád je to pro Alany lepší volba než ostatní možnosti, které se nabízejí.“
Nedůvěřivě se zamračila. „Proč bys to dělal? Chazarán a Semender jsi prý srovnal se zemí. Viděla jsem tvé řádění v Humradži. Stejně můžeš skoncovat i s Alanií. Budeme zuřivě bojovat o každý kousíček země, ale tvá přesila je obrovská. Proto teď nemíříme přímo na západ k Magaši, ale na sever, k Tereku. Po řece připluje ze Semenderu tvá flotila s dalšími stovkami mužů, nemám pravdu?“
„Jsi bystrá,“ přikývl. „Opravdu mám dostatečnou sílu, abych tvůj kmen vyhubil, jak jsem to udělal s Chazary. Ale já to prostě udělat nechci. Nemám ve zvyku své chování vysvětlovat, ale ve tvém případě udělám výjimku. První důvod je ten, že ničení už bylo dost. V Chazaránu a Semenderu si Varjagové vylili zlost a pomstychtivost za všechna chazarská protivenství a zákeřnosti z minulosti. Dovolil jsem jim to, dokonce jsem sám přikázal stopy po našem řádění spálit a srovnat se zemí. Nemysli si ale, že jsem v tom nalezl uspokojení nebo snad potěšení. Bylo to veliké a užitečné vítězství, o němž se dozví celý svět a které zastraší všechny, kdo by chtěli Kyjevu vzdorovat, ale pravda je, že mě nenaplňuje kdovíjakou hrdostí. Moudrý vojevůdce dobývá, ale snaží se nenechat za sebou jen spoušť. Vy Alané jste prý proslulí zloději dobytka. Takže dobře víš, že když nepřítelovu krávu zabiješ, její maso tě na chvíli nasytí, ale potom budeš zase hladová. Když ji ale odvedeš na své pastviny, bude ti dávat mléko ještě hodně dlouho. Je to jednoduché.“
Semira na něj úkosem hleděla, i když on se díval někam dopředu. Nechtělo se jí věřit, že Svjatoslav, ten barbarský hrdlořez ze severních lesů, je schopný uvažovat takhle, a ještě se k tomu přiznat. Většina jeho spolubojovníků musela něco podobného považovat za slabošské. „A druhý důvod?“ zeptala se.
„Vy Alané a my z povodí Slavutiče jsme si nápadně podobní. Vzhledem i zvyky, dokonce i bohy uctíváme podobné, přestože mají jiná jména. Váš hromovládný Wasilla je dvojčetem našeho Peruna a náš sluneční Dažbog je jako váš… jak se to…“
„Wastyrdži. Ano, v tom máš asi pravdu. Měla jsem v Magaši otrokyni z kmene Vjatičů a ta po nocích vzývala Chors. My zase máme Chursun.“
„Vidíš? Jsem přesvědčený, že kmeny ze severních lesů a zpod Kavkazu mají společné předky. Tedy že všichni pocházíme z posvátného vlčího praotce. Jsme vlastně jedné krve, ty a já.“
„Ty jsi ale Varjag, plémě z dalekého severu, zpoza Jantarového moře.“
„Ne úplně. Mí předkové byli sice čistokrevní seveřané, ale krev Rjurikovců se dávno promísila s krví kmenů od Slavutiče a Iljmenu. Pořád uctívám bohy mého otce, Thora, Odina a ostatní, ale obětuji už výhradně Perunovi a Velesovi. Jistě chápeš, kam tím mířím. Kdyby se mé vojsko srazilo v boji s tvým plemenem, byla by to bratrovražedná válka. To si nepřeji. Věřím, že se to dá vyřešit bez krveprolití.“
„Kéž bych měla tvou jistotu,“ oponovala pořád Semira, přestože už byla zamyšlenější a jasně cítila, jak v ní Svjatoslavova slova něco rozechvívají. Chtěla věřit, že to vše není jen podlá intrika. „Alanská povaha je prchlivá a hrdá. Nenecháme se jen tak přinutit, abychom poklekli.“
„Ale Chazarům jste sloužili. A to je úplně cizí krev, cizí hodnoty, cizí náboženství. Jsem si jistý, že s námi se dohodnete snadněji.“
„A když svolím?“ nadhodila po delší odmlce. „Jak si to celé představuješ?“
„Jednoduše. Posadím tě na magašský trůn. Síla, která za mnou stojí, zadusí všechny námitky proti ženě na knížecím stolci. Kromě toho ti nechám jednoho ze svých věrných bojarů. Samozřejmě i s početnou vojenskou družinou. Budou střežit slonovinový trůn a postarají se o to, aby nikdo neohrozil nebo třebas jen nezpochybnil tvé postavení.“
„A kromě toho jen tak mimochodem dohlédnou na plnění alanských závazků vůči Kyjevu, hlavně na pravidelné odvádění tučných daní.“