elektrické kabely. Zato sametově červený šezlong v levém koutě místnosti kdosi uhnětl z jinačího těsta. Vyjímal se na vkusném vzorovaném koberci a vyzýval příchozí k polednímu šlofíku.
„Knihovna pro vás bude otevřena po celou dobu pobytu. K psacím stolům jsem natahal prodlužovačky, takže si tu můžete nabít své telefony a počítače. Odpočinout si pak můžete na pohovce, ale – snažně prosím –chovejte se k této místnosti s vědomím její historické hodnoty.“
„Vážení,“ zahřímal Turín, aby si získal pozornost rozjívené skupinky. „Tady v prvním patře je ještě jedna věc, která vám bude – ehm –k službám. Už dopředu bych rád avizoval, že její jistá výstřednost není výplodem mé fantazie, ale přímým zadáním klienta. Mějte, prosím, na paměti, že jiný kraj znamená i jiný mrav.“ Svými slyšitelnými rozpaky si získal absolutní pozornost. Do patra skrze otevřené dveře najednou doléhal i tikot recepčních pendlovek.
Dobiáš pokynul výpravě a navedl je do přilehlé chodby.
Navzdory venkovnímu slunci musel rozsvítit. Slepé rameno hotelových uliček pozbývalo v těch místech oken. Společně dorazili k posledním dveřím, za nimiž už se nacházela pouze nenápadná nika a drobné paroží s pavučinou nataženou mezi výrůstky.
Dobiáš se zazubil, jako kdyby se právě dozvěděl fantastický drb. „Normálně v tomhle kamrlíku schovávám mopy a věci na uklízení. Ale když mi pan Turín sdělil své potřeby, nechal jsem místnost vyklidit.“
„Znova opakuji: nejsou to MÉ potřeby. Jednali jsme zcela dle manuálu od klienta.“
„Osobně jsem zvědavý, jaké popularitě se tenhle kamrlík bude v dalších dnech těšit,“ promnul si ředitel ruce.
„Tak už nám ty thajský děvky ukažte,“ prohodil Bohdan žoviálně.
„Žádné ženy,“ kabonil se Dobiáš bez špetky smyslu pro humor. „Nic takového bych rozhodně nedovolil. Ačkoliv jistou hranici legality tu patrně překračujeme.“
Otevřel dveře a rozsvítil.
Místnost byla prťavá: sotva pět metrů čtverečních. Namísto košťat, mopů a nahých Thajek v ní zářily dvě zapnuté prosklené lednice s precizně vyskládanou sestavou energetických, colových a dalších sladkých nápojů. Většinu z nich Adolf poznával ze supermarketů. Ty drobnější, svou velikostí připomínající spíš rtěnky, popsané nápisy typu ultra, triple
a max, mu povědomé nebyly. Rozpoznal ale ledové kávy, iontové nápoje i balená ovocná smoothie. V dolních regálech se chladily plněné bagety. Lednice přetékaly kaloriemi.
Obdobně obsypaný byl i dlouhý dřevěný stůl nalevo. V kartonových krabicích čekaly na strávníky kofeinové tyčinky, sójové suky a cosi, co na první pohled připomínalo kyselé pásky z devadesátých let.
„Do prdele,“ hvízdnul Květek.
Adolf se na něj podíval. Stejně jako Švejk a řada dalších upínal svůj zrak na druhý konec stolu. Adolf se přidal k jejich pohledům. Jako první ho upoutal tucet skleněných láhví se zhruba třemi deci svinibrodsky zelené tekutiny. Na každé stál černý nápis famobo, podivně nedokonalý, jako kdyby ho na sklo vytvořilo dítě foukacími fixami. Žádná etiketa. Jen ostrá barva likvidní látky připomínající rozpuštěný žabinec. V šiku před lahvičkami leželo cirka desatero drobných sáčků. Květek své předchozí udivení doprovodil jejich perfektní definicí: „Vždyť to je kokeš!“
Šum skupiny se proměnil v pozdvižení.
Laco, který nejprve do místnosti jen nakukoval z chodby, se nyní propracoval dopředu. „To ako vážne? Vážne si myslíte, že potrebujeme na našu prácu drogy?“ Pánové ze Známé trojky zvedli několik pytlíků a pobaveně do nich začali cvrnkat. Nejmladší duo v celém hotelu – Julie a dívka ve sportovním oblečení z týmu pana Pravítka – si přirozeně vyměnilo rozpačité pohledy. Peterovi Pettigrewovi a jeho parťákovi s gumičkou ve vousech se na tvářích rozlily škleby nejasných významů.
Švejk, který dosud dopolednem proplouval neviděný neslyšený, si odchrchlal a přidal se k Lacovu pohoršení: „Co si to o nás myslíte? Jsme profesionálové, žádný fetky odněkud z Kozičky.“ Svůj konfrontační tón věnoval Turínovi doporučeně. Šlo o vzácný okamžik, kdy zástupci agentur Craven a Origami našli společnou řeč.
Turín před sebou držel ruce v obranném gestu. Byl ještě o něco bledší a rybovitější než předtím. „Pánové a dámy, prosím,“ začal, ale jeho slova tentokrát nedokázala tlumit hlasitost. „Pochopte, že jde pouze o výstřední požadavek. Vybrané propriety nám byly přímo zaslány společně s dalšími instrukcemi. Dokonce jsme povinni zaslat fotografii jako důkaz jisté standardizace. Konzumovat to nemusíte. Je naším cílem i cílem klienta, abyste si tu každý našel to, co rozproudí právě vaši fantazii.“
„Tak to možno pre takého klienta nechcem ani pracovať.“
Turín si povzdychl.
Adolf se k všeobecnému pohoršení nepřipojil. Kokain ho nezajímal. V Cravenu na drogách nefrčeli. Při práci ho už léta poháněl jedině kofein.
Co se týče Švejka, vybavil si všeho všudy jedinou drogovou historku.
Jerry se Švejkem po léta drželi tradici pátečních hororových večerů. Dělávali si popcorn, otevřeli víno a na své širokoúhlé plazmě zgustli slasher, exploitation, home invasion nebo jiný subžánr z jejich nekonečné krvavé filmotéky. Jednou, když se zrovna chystali zhlédnout horor Houbičky, nahradili praženou kukuřici těstovinami s masovým ragú, do něhož si přimíchali kusy syrových lysohlávek. Jerry posléze Adolfovi u piva barvitě vysvětloval, o jaký šlo transcendentální požitek, jemuž na csfd.cz oba nadělili svorných pět hvězdiček.
Šňupání v agenturách byl letitý přežitek. A i když se čas od času odněkud vyloupla nějaká rádoby kreativní vyfetla, patřívala jen k přirozeným odchylkám od bontonu. Dnešní marketéři ujížděli spíš na pastrami v žitném chlebu či sliderech s uzeným lososem a do nosu si dávali nanejvýš fermentované limonády s kombuchou. Lajny zůstaly úsměvnou vzpomínkou na začátek milénia.
Adolf se v duchu poťouchle bavil.
To Turín nikoliv. „Snažně prosím, pane Klimko, pane Švejkovský, berme to opravdu jako kulturní anomálii. Jak se brzy dozvíte z materiálů slečny Zelené, klient sídlí v zahraničí a prozatím zde nemá lokální zastoupení. Jedná se tak patrně o jistou pomýlenou představu o zdejších zvyklostech. Stejný balíček a stejné instrukce dostaly i ostatní země, nejenom my.“
Zatímco zbytek nadále řešil drogy (Květek, Bohdan a Jiří spolu začali šermovat kreditními kartami), v Adolfovi rezonovaly Turínovy poslední věty. Připlížil se k němu a vzhledem k pokročilému hlaholu mu musel promluvit téměř do ucha: „Chápu vás správně, že tahle věc s hotelem a tímhletím vším se odehrává i jinde?“
Turín přikývl. „Nejsem nijak zevrubně informovaný, ale domnívám se, že ano. Klient komunikuje skrze hromadné e-maily a stejný brief přišel natuty i kolegům ve Francii, Německu a Chorvatsku. Sdíleli s námi odpovědi na jejich dotazy.“
„Takže jde o tendr napříč Evropou?“