nepřítomným, zdálo se mi, že i přihlouplým úsměvem. Nejednou jsem si později připomněl, že jsem si tenkrát obdivně i znechuceně říkal: toto je tedy univerzitní vědec, učenec, ale já takhle rozhodně nehodlám zakrnět a zhloupnout.
Během samotného pohovoru se všichni členové komise usmívali, hovořili přátelsky, a pokud jsem měl předtím trochu trému, v tom hovoru jsem se jí zbavil. V komisi seděly dvě dívky ve svazáckém, jeden mladík v civilu a předsedal jí sympatický starší pán s knírkem. Nevěděl jsem pochopitelně, že to byl po únoru čerstvě jmenovaný „politický“ profesor Oldřich Říha a že mu tehdy bylo pouhých čtyřicet. Zjišťoval, jaké mám faktografické znalosti, a pak se zeptal, zda jsem četl nějakou vědeckou knihu o historii. Spontánně se mi vybavila Pekařova monografie o Janu Žižkovi, ve které jsem si skutečně tehdy četl a moc mne to nebavilo. Sotva jsem Pekařovo jméno vyslovil, hned jsem si uvědomil, že to nebylo to nejvhodnější. Čekal jsem politické pokárání, ale místo toho se předsedající shovívavě usmál a zeptal se, jak se mi kniha líbila. Já cosi zmateně blábolil, asi jako že to bylo náročné a on shovívavě poznamenal, že to je pro začátečníka opravdu náročná vědecká četba. Rychle jsem doplnil sborník o Valdštejnovi a jeho době a cosi o roce osmačtyřicátém. Jedna svazačka se mne ptala na moji práci v třídní samosprávě, druhá, co jsem četl ze sovětské literatury. Zase jsem si spontánně a upřímně povzdechl, že jsem se ještě nedostal k Tichému Donu, takže znám hlavně tu povinnou literaturu. Očekával jsem, že se mne budou vyptávat na politické postoje, ale nic takového nepřišlo. Rozloučili se se mnou laskavě, ale zároveň mne předsedající důrazně upozornil, že mezi dvěma obory, na které se hlásím, je na prvém místě dějepis. Díval se přísně a já se bál odporovat, ale nebral jsem to vážně. Kýval jsem asi hlavou a říkal si v duchu, to se ještě uvidí.
Zklamání na češtině
Během prvého semestru jsem se skutečně zajímal především o češtinu, přesněji řečeno o předměty, kde se vyučovala česká literatura. V nabídce pro první ročník toho nebylo mnoho, ale nějak jsem se dověděl, že student fakulty má právo navštěvovat přednášky všech ročníků a také všech oborů, tedy nejen na oboru, kam byl přijat. Vedle povinného kurzu dějin literatury 19. století jsem se tedy rozhodl pro přednášky literárního
( 98 )
historika J. B. Čapka, což bylo mezi přednášejícími snad jediné jméno, které jsem znal ze své četby. Další jméno, které jsem, tentokrát spíš z doslechu znal, byl J. B. Kozák, chodil jsem tedy na jeho přednášky z dějin filozofie a nelitoval jsem. Naslouchat jeho výkladu středověkých filozofů bylo něco, co jsem do té doby nezažil. Dokázal vykládat s tak dramatickým patosem, že zaujal i posluchače-začátečníka, jenž vlastnímu obsahu místy ani příliš nerozuměl. V první lavici sedávalo vždy několik postarších již ctitelek, z nichž jedna občas hlasitě vyjadřovala úžas nad myšlenkami filozofů a duchablesky pana profesora. Zjevně mu to vadilo, ale nic s tím nemohl dělat. Nevěděl jsem, že to byl poslední nebo předposlední rok, kdy mu bylo ještě umožněno přednášet. Možná, že to nevěděl ani on.
Až začátkem semestru jsem zjistil, že se na fakultě studovala také literární věda. Byl to nově zřízený obor, zdálo se mi, že to je pro zvláště vyhraněné a vědychtivé zájemce o literaturu, a proto jsem si řekl, že prostě budu navíc docházet na přednášky a do prosemináře předmětu, který se nazýval teorie literatury a vedl jej jistý Jaromír Lang. Říkalo se mu „soudruhu docente“, ale v seznamu přednášek pro rok 1951 není titul u jeho jména uveden. Zeptal jsem se ho, zda mohu a on mi lhostejně řekl, že ano a dál se na nic neptal, což se mne trochu dotklo.
Měl jsem na vše dostatek času vzhledem k tomu, že povinné penzum obnášelo, a to i se společným základem, pouhých 18–20 hodin, tedy mnohem méně než se předepisovalo studentům o deset let později. Počet hodin však na rozdíl od oné pozdější doby nebyl jen na papíře, poněvadž nejen semináře, ale i přednášky se navštěvovaly povinně a vedoucí studijních skupin měli za úkol účast kontrolovat. Ten nízký počet hodin dnes snadno vysvětlím. Za prvé ještě doznívalo předrevoluční „svobodné“ studium, které studentovi poskytovalo víc času, za druhé prostě nebylo dost vyučujících. Pro přesnost nutno dodat, že jeden den v týdnu všem mužům povinně zabírala tzv. vojenská příprava. Na prahu studia jsem se cítil horlivým a vlastně i nadšeným studentem češtiny, ale brzy nastalo zklamání, a to jak z učitelů, tak i z kolegů. Smutným polohlasem předčítaná přednáška profesora Grunda, který dojížděl z Brna, mi připadala jako pouhý výčet literárních údajů bez hlubšího zamyšlení. Zdálo se, že je nemocný a snad ještě před koncem semestru či ročníku jsme se dověděli, že zemřel (teprve mnohem později jsem se dověděl, že
( 99 )
odešel dobrovolně). Přednáška profesora J. B. Čapka byla věnována Komenského mládí a já to vzdal poté, co jsem absolvoval dvě dvouhodinovky, kde nám zevrubně a nezáživně předčítal, co kdo napsal ve sporu o obec, kde se narodil Komenský. Jeho předčítání bylo pravým opakem přednášek Kozákových, které snad jediné mne v prvním ročníku nadchly. Literární vědec Jaromír Lang posluchačům předkládal monotónním hlasem úvahy o literatuře, které mi připadaly inteligentní, zajímavé, ale provokovaly mne tím, jak byly pod intelektuálskou slupkou marxisticky dogmatické. Tvářil se při tom povýšeně a distingovaně, jako by nám předkládal kdovíjaká moudra a jako by se ho vše kolem ani moc netýkalo. Nejraději jsem na češtině nakonec navštěvoval úvod do českého jazyka, který vedl se suchým humorem profesor Jílek, a hodiny slovenštiny u sympatické, temperamentní paní doktorky Gašparíkové. Padli jsme si nějak do oka a já se díky tomu s chutí učil a myslím, že i dost slušně naučil slovensky. Druhým zklamáním byli kolegové – studenti češtiny. Čekal jsem, že se setkám s lidmi stejně zapálenými pro literaturu, jako já, ale to byl omyl. Zdáli se mi být lhostejní, jejich znalosti české literatury a názory na ni mi připadaly školácké a povrchní. Nedošlo mi, že oni se hlásili především na svůj „hlavní“ obor, což byly jazyky, čeština pro ně byla až na druhém místě. Svůj význam mělo zajisté i to, že na oboru česká literatura pro nás jako „vedlejší“ obor v nižších ročnících nedělali proseminář ani seminář, takže jsme se nestihli blíže poznat ani neměli příležitost k tomu, abychom si vyměňovali názory na literaturu. Samozřejmě, s několika z nich jsem nalezl společnou řeč, soukromě jsme si několikrát pohovořili, ale nikdy jsem nepocítil potřebu setkávat se s někým pravidelněji. Snad to bylo i tím, že jsem nepatřil ke studentům, kteří by chodili na pivo.
Na literární vědě sice docent Lang v prosemináři poskytoval diskuzní platformu, ale ti nejaktivnější ze zhruba 15 studentů mi připadali jako tupohlaví a někdy až agresivní stalinisté. V tom jsem se asi mýlil, protože z některých později vyrostli prominentní literární vědci. Zdálo se mi, že nezávislé a inteligentní názory v diskuzích odvážně vyjadřovali jedině Přemysl Blažíček a Jarmila Mourková, oba tělesně postižení a snad proto ve svém nonkonformismu tolerovaní. Kromě nich jsem s uznáním sledoval ještě uvážlivého a v diskuzích zdrženlivého Josefa Vohryzka, který však myslím studoval o rok výš a na prosemináře docházel
( 100 )