vily včínských zeměpisných pojednáních, ikdyž čínskou kartografickou tradici nijak zvlášť neovlivnila.54
Vkontrastu vůči chabému zájmu Číňanů oEvropu stojí situace vJaponsku. Navzdory vládní izolační politice (viz str. 77n.) – anebo snad právě díky ní – začali Japonci především od druhé poloviny 18. století projevovat ozahraniční kulturu živý zájem. Mezi prvními, unichž západní vědomosti – vdané době označované obratem „holandské vědomosti“, rangaku (ze slova „Oranda“ = Holandsko) –podnítily zájem, byli tlumočníci zNagasaki. Na japonské plentě přibližně zroku 1625 vidíme mapu světa, jež je odvozena zPlanciovy mapy zroku 1592, ašógun si brzy po zveřejnění vroce 1648 opatřil iBlaeuovu mapu. Plamínek zvědavosti se rozhořel aněkteří japonští učenci začali navštěvovat Nagasaki, aby se oZápadu dozvěděli více. Například Arašijama Hoan tu studoval západní medicínu avydal na toto téma vroce 1683 učebnici. Roku 1772 vyšel vjaponštině prostřednictvím holandštiny úryvek zHübnerova zeměpisu. Skupina japonských lékařů přeložila zjaponštiny učebnici anatomie aroku 1774 ji vydala tiskem. Po návštěvě Nagasaki vydal učenec Ócuki Gentaku roku 1788 úvod do západního vědění. Teprve někdy kolem roku 1800 odborníci na rangaku zjistili, že je možná výhodnější učit se jinému západnímu jazyku než holandštině.55
Číňané aJaponci se sexotickými poznatky vyrovnávali podobně jako Evropané: přenesli je do vlastních kategorií azačlenili je do vlastních klasifikačních soustav. Aprávě otázkami vědomostní klasifikace se budeme zabývat vnásledující kapitole.
54 Yee (1994b), 170, 174–5. 55 Unno (1994), fig. 11.22, 434.
KAPITOLA PÁTÁ
Utříděné poznání: učební plány, knihovny aencyklopedie
Kategorie lidského myšlení nejsou nikdy fixovány vjedné pevně dané podobě. Neustále se utvářejí, odtvářejí apřetvářejí amění se spolu smísty ačasy.
Émile Durkheim
Mezi nejdůležitější složky zpracování poznatků, jak jsme je popsali vpředchozí kapitole, patřila klasifikace čili třídění. Nyní je načase seznámit se stímto tématem podrobněji. Budou nás zajímat jak snahy začlenit nové poznání do tradičního rámce, tak dlouhodobá proměna rámců vdůsledku snah uzpůsobit je novotám. Jak upozornil Durkheim, klasifikační systémy „se neustále utvářejí, odtvářejí apřetvářejí“.1
ANTROPOLOGIE POZNÁNÍ
Zatímco předchozí kapitola nabídla geografii raně novověkého poznání, vtomto oddíle načrtneme její „antropologii“. Počínaje Durkheimem se totiž mezi antropology rozvinul přístup, který serióz-
1 Durkheim (1912), 28; cf. Worsley (1956).
ně přijímá kategorie anebo klasifikace jiných skupin azkoumá jejich sociální kontext. Do této tradice patří řada klasických studií, například Čínské myšlení Marcela Graneta (1934) nebo Myšlení přírodních národů Clauda Léviho-Strausse (1962). Granet analyzoval čínské kategorie jinu ajangu jako ukázky konkrétního, „před-logického“ myšlení. Lévi-Strauss ideu „před-logičnosti“ odmítl, nicméně taktéž kladl důraz na konkrétní kategorie takzvaných přírodních národů, například amerických Indiánů, unichž náš obvyklý kontrast mezi „přirozeností“ a„vlivem kultury“ (nature/culture) dochází výrazu vkategoriích „syrového“ a„vařeného“.2
Jak si v60. letech uvědomil Michel Foucault, kategoriální systémy raně novověkého Západu se od našich dnešních pojmů liší do té míry, že vyžadují antropologický přístup. Přejali jsme sice některé termíny typu „magie“ nebo „filosofie“, nicméně zároveň sproměnou celého intelektuálního systému se posunul ivýznam těchto slov. Pokud nechceme padnout do nástrah těchto „klamných přátel“, musíme od evropských kategorií získat odstup aposuzovat je coby stejně zvláštní konstrukty jako například kategorie Číňanů. Foucault pro tutéž výzvu využil smyšlenou historku, vníž J. L. Borges udává, jaké kategorie živočichů najdeme vjedné čínské encyklopedii: zvířata, která patří císaři, zvířata namalovaná jemným štětcem zvelbloudí srsti, zvířata, která zdálky vypadají jako mouchy, atd. Tato historka působivě ilustruje zdánlivou arbitrárnost jakékoli soustavy kategorií, pokud na ni pohlížíme zvenčí.3 Řada historiků kultury zposlední generace – mnohdy specialisté na raný novověk – obrátili pozornost ke studiu klasifikačních systémů.4 Isamotná raněnovověká Evropa přihlížela mezi učenci velkému zájmu otaxonomii, zabýval se jí například Švýcar Conrad Gesner ve svém přírodozpytu živočichů (1551) aneboUlisse Aldrovandi vBologni. Švédský botanik Carolus Linnaeus možná mezi intelektuálními taxonomy vynikl vlivem isystematičností, nicméně zdaleka nebyl jediný.5 Hlavním tématem naší kapitoly je ovšem taxonomie
2 Granet (1934); Lévi-Strauss (1962, 1964).
3 Foucault (1966), 54–5; cf. Elkanah (1981), Crick (1982); Zhang (1998), 19–24.
4 Kelley – Popkin (1991); Daston (1992); Zedelmaier (1992); Kusukawa (1996); Kelley (1997).
5 Foucault (1966); Olmi (1992); Koerner (1996).-