gem Friedrichem Astem a dalšími proměnil výklad Bible čili exegezi v obecnější interpretační umění čili hermeneutiku, vztaženou k rozmanitému množství textů včetně řeckých a latinských klasiků a později i literatury v lokálních a národních jazycích. Textová interpretace byla vždy klíčovou součástí právní teorie a praxe, i když právní teoretici začali z hermeneutiky čerpat teprve nedávno a praxe soudců se podstatně liší od praxe historiků či literárních kritiků.80 Zatímco historikové si kladou otázku, co daný text znamenal v době, kdy byl napsán, soudci musí rozhodnout, co daný text znamená dnes. Hermeneutika postupně rozšiřovala svůj záběr a zahrnula do sebe i výklad lidského jednání a lidské kultury. Ve 20. a 30. letech se například kunsthistorikové obrátili od formální analýzy ke studiu smyslu obrazů. Erwin Panofsky ve slavném programatickém eseji rozlišil tři úrovně zkoumání: již zmíněný „pre-ikonografický popis“, dále „ikonografii“, jež se zaměřuje na významy dostupné na povrchu, tj. například určí, že žena s kolem je sv. Kateřina, a konečně „ikonologii“, která odhaluje hlubší smysl.81
Tyto tři vizuální roviny Panofského programu dosti přesně odpovídají trojici rovin, které na počátku 19. století rozlišil Friedrich Ast, když vymezil doslovnou či gramatickou rovinu, dále historickou rovinu (jež se zaměřuje na konvenční význam) a nakonec kulturní rovinu, kde se text chápe jako výraz „ducha“ (Geist) doby. Odpovídají také třem rovinám rozlišeným v eseji Karla Mannheima (kterou Panofsky musel znát) o interpretaci pohledů na svět.82
Freud sice používal vědecký slovník, nicméně psychoanalýzu lze chápat jako svého druhu hermeneutiku, například jako nový výklad snů (sám Freud svou knihu o snech nazval Traumdeutung).83 Ale Freudovu analýzu skrytých tužeb lze také označit za pátrání, za detektivní práci. Metafora badatele jako detektiva, který interpretuje stopy zanechané zločincem, se rozšířila díky sílící popularitě Sherlocka Holmese a dalších detektivek v první polovině 20. století. Paralelu například obsáhle probírá Collingwood a tvrdí, že rozdíl mezi Holmesem, který sbírá stopy, a Herculem Poirotem (z knih Agathy
80 Marmor (1995).
81 Panofsky ([1939] 1962), 3–32.
82 Ast (1808); Mannheim (1952), 43–63. Srov. Hart (1993).
83 Ricoeur (1965).
Christie), který klade důraz na práci mozku („malé šedé buňky“), „velmi pronikavě vystihuje změnu, k níž došlo v historické metodice“: ještě předtím, než sbíráme důkazní materiál, si klademe otázky.84
Pro badatele, kteří se – nehledě na obor – řadí do této tradice, byla a je klíčová metafora čtení: čtou se symptomy, obrazy, kultury a mnoho dalšího. Již v 18. století někteří geologové svůj úkol chápali jako čtení hornin a zkamenělin. V antropologii posun od analýzy společenských struktur a funkcí k interpretaci kultur nastal v 60. letech, především Geertzovou zásluhou, který pro svou metodu zavedl úsloví „zhuštěný popis“, tedy popis zahrnující významy. V 80. letech někteří archeologové svou činnost označili za čtení minulosti.85 Opět stojí za pozornost, že vývoj v různých oborech je odlišný. Jak naznačují podané příklady, nelze zcela obecně tvrdit, že by explanaci vystřídala interpretace. I přes „vzpouru proti pozitivismu“ v 90. letech 19. století se „pozitivismus vrátil, silnější než dřív“, v meziválečném období.86 Dnes se detektivní činnost stále více drží vědeckého modelu, nikoli modelu přetlumočení. Od světa Holmese a Poirota jsme se přesunuli do světa televizního seriálu CSI, který se začal vysílat v roce 2000 a ještě po deseti letech zůstává na obrazovkách. Explanace a interpretace existují vedle sebe. Některé obory a někteří badatelé zdůrazňují jeden pól, jiní druhý – a někdy, například v archeologii, antropologii a geografii, dělicí čára vede napříč disciplínou.
NARATIVNÍ VYLÍČENÍ
Je načase se zeptat, jakým způsobem doposud probrané metody analýzy – tedy datace, ověření, měření, nalezení příčin a podobně –umožnily vznik syntéz jakožto odlišných od pouhých kompilací, tedy nastolujících smír mezi rozpory anebo uspořádaných kolem centrální teze.87 Bude užitečné rozlišit dvě hlavní formy syntézy, a to narativní vylíčení a teoretický výklad.
84 Collingwood ([1946] 1993), 266–82, at 281. Srov. Ginzburg (1989).
85 Rudwick (2005); Hodder (1986).
86 Wright (1971), 8.
87 Godlewska (1988), 38–87.
Na poli historie představuje narativní vylíčení tradiční a takříkajíc implicitně přijímanou metodu syntézy. Výše zmíněné slavné historické popisy, jejichž autory jsou Burckhardt, Huizinga či Namier, musely čelit kritice, že místo pohyblivého obrazu doby nabízejí jen obraz statický. Historická líčení zas byla napadána za to, že podávají jen tupý sled událostí (one damned thing after another) a nic nevysvětlují. Jak jsme viděli, na kritiku „pouhého“ popisu se odpovídá, že dobrý či „zhuštěný“ popis v sobě zahrnuje i jistý druh objasnění. A podobně lze tvrdit, že některá narativní líčení jsou „zhuštěnější“, a právě proto i efektivnější.88
Jistě lze tímto způsobem charakterizovat příběhy vylíčené velkými romanopisci. Zola, jak sám prohlásil, sledoval dvojí ambici: popisem „předvést prostředí, v němž žije lid“ (montrer le milieu peuple) a konkrétním příběhem „vysvětlit zvyklosti a chování lidu“ (expliquer les moeurs peuple). Někteří autoři historických románů, například Scott či Tolstoj, předložili zvláště zřetelné interpretace dějin. V době, kdy většina historiků psala dějiny shora, tj. nejvíce pozornosti věnovala králům a vojevůdcům, dokázali romanopisci vyprávět příběhy obyčejných lidí, často i z jejich vlastního úhlu pohledu. Ale narativní vylíčení má své místo i v přírodních vědách: například popisy experimentů mají vyprávěcí formu. Geologové líčí historii Země za údobí tak dlouhá, že si je historikové ani nedokážou představit. Historii velmi dlouhodobé proměny zachytil Charles Darwin v pojednání O původu druhů (1859).89
Přibližně posledních padesát let se však historický narativ ocitl pod palbou kritiky. Již na počátku 20. století se Durkheim a další francouzští badatelé na poli sociálních věd s jistým pohrdáním vyjadřovali o „historii uhranuté událostmi“, histoire événementielle. Po roce 1950 přišla řada historiků pod vedením Fernanda Braudela, jehož Středozemí (1949) nabídlo vzor nového typu historie, s argumentem, že nejlepším způsobem, jak porozumět minulosti, je analýza struktur, které se mění jen velmi pozvolna, nikoli příběh událostí probíhajících „na povrchu“. Vyprávění je záhodno přenechat spiso-
88 Burke (1991).
89 Beer (1983); Dear (1991).