i za cenu vlastní smrti. Často ho mám před očima, jak leží, troska člověka, v hadrech. Schönová je v Izraeli slavná. Izrael je malá země. Všichni všechny znají. Své talenty oceňují.
Byl nebo je v tvém životě takový přítel, o kterém bys mohl na závěr říci spolu s řeckým autorem Menandrem: „Není činu, není myšlenky, aby mi v nich nechyběl…“
Ano. Zdeněk Picek. Ota Pavel. Jiří Justic, který skočil mezi mne a pistoli v ruce esesmana, který mě chtěl zastřelit, a křikl na něj: Nestřílejte! Měl jsem vrátit chleba, ukradený z německého proviantního vozu, ale hodil jsem ho před sebe kamarádům, kteří ho nechytili, zachytili ho ale jiní hladoví, takže opravdu jsem ho už neměl. Tihle kamarádi nejsou jen v mých myšlenkách. S Otou Pavlem jsem denně. Chybí mi, kamkoliv vkročím, kdekoli jsem. Chybí mi, chybí mi, chybí. Je se mnou jen v myšlence. Je to málo. Skoro nic. Jistě jsem takhle, v emigraci, chyběl jemu. Napsal mně: Nemůžu za tebe najít náhradu. Vrať se. Čím dřív, tím líp. Čím budeš venku déle, tím je nepravděpodobnější, že se vůbec vrátíš.
Takže mohu dnešní rozhovor ukončit Menandrovými slovy: „Je šťasten ten, komu bylo dáno setkat se byť i jen se stínem přítele?“ Neboť jeho slova platí o všech tvých přátelích, a zejména o Kamarádech, knize, kterou jsme dnes začali. Ano, můžeš.
— Konec konců č. 4/2008
109
Arnošt Lustig: Zpověď
Tak jsme se dostali z Buchenwaldu, Ausekomando Meusewitz bei Leipzig. Náš vlak dojel blízko Kraslic. To bylo za války Německo. Patřily k Sudetům, pohraniční oblasti začleněné do německé třetí říše.
Na náš vlak zaútočil americký letec. Pokládal vlak za vojenský. Otevřené vagony a v každém vagoně čtyři esesáci. Letec patrně viděl uniformy a nerozeznal, že jsou to vězňové.
Začal na lokomotivu střílet a zasáhl katolické holky v prvním vagonu. Začaly lítat do vzduchu. My jsme vyskočili z vagonu a běželi ke kopci a do vrchu. Dostali jsme se do lesa. Esesáčtí střelci zasáhli ty, kteří vyskočili po nás. Vytvořili hradbu mezi vlakem a námi. Během našeho útěku esesáci stříleli vlevo vpravo na všechno, co se pohnulo.
Tím lesem jsme se dostali do dalšího lesa. Pořád jsme chtěli jít na východ, protože jsme věděli, že na východě je Praha. Spousta lidí pomřela. Nás třikrát chytili a třikrát odsoudili k smrti. (…)
Byli jsme v hadrech, úplně zesláblí, neměli jsme co jíst. Spali jsme v lese. A pořád jsme šli na východ, za sluncem.
Ale slunce cestovalo. (…) Večer jsme přišli na místo, z kterého jsme ráno vyšli.
A pak nás chytli a odsoudili k smrti. Rozhodli se, že nás zastřelí na místě. Shromáždili starce, kteří nás honili a chytili.
Znali ten terén lépe než my. Nadběhli si nás silnicí.
Kamarád Justic už kulhal. Nemohl vyskočit na auto. Když řekli, že nás zastřelí, vzali jsme se kolem krku a už nám to bylo jedno. Smířili jsme se se zastřelením. Byla to předstíraná poprava. Řekli: Nabít, k palbě připravit, pozor, pal! – a pak ticho a my jsme pořád šli. Věděli, že v lese někde chcípneme, že jsme už natolik vysláblí. (…)
110
Ale potkali jsme Francouze. Dali nám brambory, kus chleba a byli rádi, že jsme se k nim nepřidali. Taky utíkali, ale nevěděli kam. Ale dali nám najíst. Jedli jsme po dlouhé době.
Pak jsme našli vlak, a to byl naprostý přepych. Najednou jsme byli ve vlaku a jeli. Nemuseli jsme chodit. Justice strašně bolela noha. (…)
Devatenáctého června se na vršovické nádraží vracel transport československých žen z Mauthausenu. Tak jsem tam šel. (…)
Na posledním schůdku najednou vidím ženskou, která stojí, drží se železné tyče, držáku, je vychrtlá jako smrt, kostra potažená kůží, ale měla nos jako já: Mami… Podívala se na mě. Já už jsem byl dobře živený tou vepřovou krví, byl jsem takový naducaný. Dítě… Nevěřila tomu, že jsem to já. (…)
Opakovala – dítě, dítě… Pokaždé říkala dítě. A pak se zeptala. Co tatínek? Je mrtvej, šel do plynu. To víš jistě? Jistě. A tak se na mě dívala asi dvě vteřiny, kývla hlavou a už o něm nepromluvila, na nic se neptala. Věděla, že je mrtvý. To jsme pohřbili tatínka. Pak nechala vtesat jeho jméno na hrob jeho tatínka, mého dědečka na Olšanech. Emil Lustig.
— Ze stejnojmenné knihy, Nakladatelství Franze Kafky, 2009
111
Ukázka elektronické knihy
