omlouvalajsemserychleazastavilajsem,abych
donutilazastavitijeho,pokudbydoměnechtěl narazit.Wydenalepohotověuhnulaobešelměs kamenným,zatvrzelýmvýrazem.Hrklovemně,že jsempřekročilanějakoumezaohrozilajsemnaše křehkézačínajícípřátelství;aťužjsemsitochtěla
připustit,nebone,tahletřiodpolednesWydenemmi potolikaměsícíchvdepresikonečněvlilatrochukrve dožil,apřestožejsmeanijedennebyliúplně komunikativní,častrávenýsnímbylpříjemný.
A tys to teď totálně zazdila, připomnělomimoje podvědomíažaludekseminervózněstáhnul.Otočila jsemse,popoběhlajsem,abychWydenadohnala,a zařadilajsemsemupoboku.
„Wydene,vážněseomlouvám,jsemúplněpitomá. Nechtělajsemtěnějakurazitnebotak.Promiň.“
Wydensenáhlezastavil(ajásiuvědomila,žeuž jsmenakrajiparku,protožemiteďmístošedivých budovsvítiladoočísvěžízeleňstromů,jejichžjména jsemneznala,trávyakeřůsbarevnýmikvětinami)a jáhoihnednapodobila.Upřelnaměpohled,kterýbyl stáleještězatvrzelý,azočímusršelyjiskřičky.
„Mysleljsem,žejsmesevestředunaněčem domluvili,“zabručelazaložilsirucenaprsou,ažse mukelímekskávounebezpečněnaklonil.Zamračila jsemseahorečnějsempřemýšlela,načemjsmeseto vestředudomluvili,cobymělosouvislosts rozhovorem,kterýjsmeteďvedli.Wydenmě propalovaločimaajámupohlednejistěoplácelaa
kousalajsemseutohodortu,abychsivzpomněla,ale stálejsembylaneúspěšná.PaksealeWydenovy koutkyopětmaličkostočilynahoru,přestoženešlo vyloženěoúsměv,alespíšoironickýúšklebek,ajá opětzpanikařila,žejsemhoodsebedefinitivně odehnala.
„Promiň,vážněteďnetuším,očemmluvíš,“pípla jsemtedyzahanbeněakouslajsemsedortuještě silněji,ažměvněmštíplo.
„Nedomluvilijsmesesnad,“začalWydenaočimu znovuzajiskřilyjakousizvláštnípoťouchlostí,„žesi nebudemeotloukatohlavukrutoupravdu?“
Zamrkalajsemapustilajsemretzesevřenísvých zubůvpřekvapenémvýrazu.Wydensiměještě několikvteřinměřilpohledemajehoobličej neprozrazovalnejprvežádnouemoci,alepostupněmu koutkyústcukalyvícavíc,ažsenajednoukmému obrovskémupřekvapeníhlasitěrozchechtal.Obočími vylétloažněkamdooblak,protožejehoreakce...Dalo byseříct,žetobylojednoznejvětšíchpřekvapení, jakájsemkdyzažila.Myslelajsem,žebudezuřit,že měpošledoháje(pokudbudeslušný),budenamě hulákat,nebobychvěřila,žesemnouužnepromluví vůbec,alerozhodnějsemnečekala,žesebudesmát. Kdyžvidělmůjšokovanývýraz,rozesmálseještěvíc, ažzaklonilhlavudozaduavšímtímotřásáním,které postihlojehotělo,semutrochukávyvybryndalona ruku.Jámuselaasivážněvypadatjakoidiot,jakjsem nanějtakzíralaspootevřenoupusou,zvednutým
obočímanevěřícnýmvýrazem,alepřitomjsemsiho prohlížela;takveselý,hlasitýaupřímnýsmíchjsemu nějještěnevidělaateďměnaokamžikúplně paralyzoval.Jehobílézubysvítilynadálkuaty zvláštnítmavomodréoči,kterévypadalyjakopohled napodvečerníoblohu,teďbylylesklé,jaksemuv nichblýskalyslzysmíchu.Bylatotakčistá, nekontrolovanáemoce,žeměúplněodzbrojila.
Dokudprstemneukázalnamě.
„Mělabys...Mělabysesvidět,jaksetváříš!“dostal zesebeadálsechechtaljakooživot.Procitlajsemze svéhopozorovacíhotransuaimojepusasesamaod seberozšířila–ajásezačalasmátstejně nekontrolovanějakoWyden.Hýkalajsemjakohyena, slzymiteklypotváříchapůlkukávyjsemsivylilana chodník,jakjsemsecelácukalaaprohýbala,alebylo totakúžasné.Takočišťující,takosvobozující, uvolňující.Kdyjsemsenaposledysmálatak,žejsem nemohlapřestatabolelaměbránice,ažjsemsotva mohladýchat?Nemělajsemtušení.Jediné,cojsem věděla,byloto,žetomohlbýttakrok,možnáivíc. Bylajsemvážnězoufalec,aleotovícjsemsito užívalateď,tady,nachodníkunakrajiparkus klukem,ojehožexistencijsemještěminulýtýden téměřaninemělatušení,slidmichodícímikolemnás azírajícími,jakobychomsezbláznili.Mněto všechnoalebylojednoavnímalajsemjentenhřejivý pocit,kterýzaplavilmojeorgányaobaliljejakoteplá peřinavchladnémístnosti.