17/2017
KNIHY&Info
KNIHA TÝDNE Den trifidů ČERNÝ KŮŇ Pohřbený obr NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Marka Švehlu HORKÉ INFO Překladatelé na obálky
ZABOŘEN V KNIHÁCH Občas, vlastně docela často, si čtenář povzdechne na tím, kolik knih se na něj valí. Trochu pomáhá postkomunistická zkušenost s nedostatkem a cenzurou, i vzpomínka na zakázané knihy, kvůli kterým lidé riskovali svobodu. Tak se teď snad nebudeme ofrňovat, že je můžeme žít v knižním ráji. Ale návalů z nadbytku a neschopnosti to všechno učíst se ani tak člověk nezbaví. Problém je, že ani když v knihách děláte, stejně je nestíháte všechny byť jen registrovat. Přesto existuje v té vší záplavě textů něco, co se nazývá společný mediální zájem. A teď nemyslím ten prášky marketingu vyvolaný, který už se několik zdejších nakladatelů dovedně naučilo, a nebo si na to platí specialisty. Mimo to je tu ale stále ještě něco přirozeného – o určitých knihách se automaticky po jejich vydání začne referovat spontánně. Lidé, co informují o kultuře, je chtějí sami od sebe, chtějí mluvit s jejich autory. Dokonce, když by jste udělali takový test, a dali před ně 100 knižních titulů a oni by si mohli vybrat pětici, o které by se jim referovat chtělo, bude ten výběr až neuvěřitelně podobný. Vysvětlení? Bude to jistě nějaký souběh drobností. Tak třeba jméno autora, tak třeba téma, které je up to date, tak třeba renomé nakladatele. Taky zfilmování titulu nebo nějaké ocenění bude hrát roli, stejně jako maličkosti typu jak je kniha tlustá. Protřepat, klidně zamíchat – a čáry máry fuk – i při tom množství titulů šáhnou kulturní spíkři nakonec po skoro těch samých knihách. —tw—
PÍŠOU JINDE Divnou ženou je třeba závistivá alkoholička z novely Petry Hůlové Macocha či hrdinka posedlá sbíráním bylin z knihy Anny Bolavé Do tmy. A nyní galerii doplňuje i protagonistka románového debutu Lucie Faulerové. Také ona se postupně propadá do „temnot“ − rezignuje na trvalejší vztahy, ztrácí práci, popírá konvenční ženskou roli ochránkyně pořádku a čistoty. Lucie Faulerová svůj román představí tento čtvrtek v Knihovně Václava Havla, pokřtí jej
výtvarnice Kateřina Šedá. Během večera dále spisovatel Miroslav Pech uvede svou letošní prózu Cobainovi žáci. Zatímco ale hrdinky knih Hůlové a Bolavé jen nenašly způsob, jak vplynout do dobových představ o ženách, u Faulerové se temnota skrývá v minulosti. Je sice zastřená nánosem prachu, avšak nemilosrdně obnažená, jakmile se udělá průvan. Nejde tu tedy tolik o diagnózu role, kterou společnost připisuje dnešní ženě, spíš o univerzální literární téma zločinu a trestu. ihned.cz
nů analyticky chladný odstup. Díky tomu má ale čtenář možnost poznat například beatnického anděla Neala Cassidyho ve střízlivém světle jako povrchního zlodějíčka, který manipuluje s ostatními včetně svého horoucího obdivovatele Kerouaca. advojka.cz
Lido di Dante je v Borkovcových povídkách plné směšných postaviček a podivných typů. Autora však nezajímá, zda mají nějaký příběh a jaký, ale spíš to, jak vypadají, jak se jeví. Zajímá ho jejich jazyk, který umí Kniha vydaná v roce 1952 je předovedně zachytit, napodobit, přípisem skutečnosti, kterou Holmes padně zkarikovat, či situace, v nichž zažil na vlastní kůži. Využil v ní své se nacházejí (tady je nutno ocenit deníky a podrobné zápisky hovorů autorovu schopnost vyhmátnout a vytvořil strhující román, který a popsat nejrůznější bizarní scénky, odráží jeho vlastní vztah k přátelům případně přiživit komičnost relahnaným alkoholem, drogami, chtítivně běžných situací). Ale pořád se čem a touhou po svobodě. „Liberální zdá, že všechno – lidi, zvířata, věci bohémství“, jak nazývá ducha toho- – klade autor na stejnou úroveň. Keř, to zvláštního společenství, předstaco se větrem rozevírá jako dikobraz; vovalo i těžkou zkoušku pro jeho ropný vrt, který vypadá jako ověšemanželství. I proto zůstává jeho dílo ný lampičkami; ptáky v zátoce; psa tak trochu napůl cesty mezi tradiční rozvaleného na rozpálené terase; literaturou a zběsilou surovostí, kte- nahá lidská těla na pláži; štamgasty rá je typická pro Kerouakovy romáv baru, turisty, transvestity. ny. Holmes si drží od svých kumpáiliteratura.cz
KNIHA TÝDNE
John Wyndham
DEN TRIFIDŮ (AUDIO) Pokud chcete někomu neznalému, a ještě navíc nedůvěřivému představit sci-fi žánr, je Den trifidů anglického spisovatele Johna Wyndhama sázkou na jistotu. Přímočarý styl vyprávění, rozvážné tempo, vypravěč pozorující rozpad civilizace se sklenkou brandy v ruce a cigaretou v koutku úst působí tak známě a samozřejmě, že čtenář ani nezaznamená, že se ocitl v postkatastrofické hře o přežití. Text vydaný poprvé roku 1951 odmítá stárnout, přestože původní knižní obálky i starší filmové adaptace budí úsměv. Jednoduchý nápad podrobit lidstvo dvojí zkoušce – oslepujícímu reji meteoritů a trifidům, smrtícím rostlinám z vlastní zahrádky, – však dodnes neztratil v knižní podobě na přitažlivosti. Má sílu vzepřít se proudu času, který dnes milovníkům apokalyptických dějů přináší příběhy plné hlučných efektů, akčních scén a vypjatých emocí? První, co posluchačovy uši zaznamenají, jsou drásavé zvuky hudebního entrée. Skladatel Nikos Engonidis, který se stejným týmem spolupracoval už na oceňované audiokniha Motýlek, vystavěl vstupní zvukovou bránu natolik fyzicky odpudivou, že slabší povahy mohou být v pokušení otočit se na patě a utéct co nejdál od místa, kde se beztrestně tahají kočky za ocas. Nebo přehrávání nervních smyčců zkrátka vypnout. Nebudu spekulovat, co k takové volbě hudebního doprovodu vedlo. Civilnost Dne trifidů je jeho vstupní devizou. Příběh rámují šálky čaje, prázdnota opuštěných salonů, tiché vyčkávání zabijáckých rostlin ve stinných zahradách, rozmlouvání o smyslu lidského bytí. Norbert Lichý tak musí vždy s každou další kapitolou vybičovat své hlasivky k takovému výkonu, aby
posluchače svým podmanivým hlasem uklidnil, ukonejšil a navodil tu správnou atmosféru. Jsme přece v Londýně a posléze na anglickém venkově, kde ostrované vždy a za každých okolností sází na rozum a sebekázeň. Pro Billa Masena, hlavní postavu a vypravěče, muže na počátku příběhu třicetiletého, mi zprvu Lichého hlas přišel starý a unavený. Postupně jsem si na něj zvykla, odložila jsem obezřetnost a začala si užívat citlivé odstínění promluv jednotlivých postav. Rozšafnost, s jakou se položil do některých pasáží, mi dokonce připomněla nahrávky Jana Wericha. I myšlenky, které by po pětašedesáti letech mohly působit banálně či jako prvoplánové moralizování, díky herci vyznívají jako slova hodná zamyšlení. Nutno říci, že text audioknihy doznal oproti originálu mnohých změn a byl zkrácen téměř na polovinu. U takto útlé knihy to považuji za zbytečné, přestože rozumím důvodům natočit v prvé řadě četbu na pokračování, která by rozsahem nevyděsila programové dramaturgy. Posluchači Vltavy tak měli možnost poslouchat Den trifidů v patnácti dílech a ocenit příjemný překlad Jaroslava Kořána již v srpnu. Zejména ve druhé polovině mi vypuštěné pasáže chyběly a v závěru si už krácení patrně všimne i posluchač neznalý knižní podoby. Přes veškeré výhrady je audiokniha důstojnou připomínkou žánrového skvostu, který otevírá příběh nestárnoucí první větou: „Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.“ Klára Smolíková, naposlech.cz
Z NOVINEK Srp, Pavluch
Václav Kahuda
Emil Filla se rozhodným způsobem zasadil o přijetí tří vůdčích směrů moderního umění v českém prostředí – expresionismu, kubismu a surrealismu. Zatímco jeho vztah k prvým dvěma byl již mnohokráte zhodnocen, poměr k surrealismu zůstává dosud otevřený. Filla jednak výrazně přispěl k prosazení surrealismu, když Skupině surrealistů v ČSR poskytl výstavní, publikační a organizační základnu ve Spolku výtvarných umělců Mánes, jednak se k surrealismu volně přiblížil vlastní tvorbou. Po své retrospektivě v roce 1932 nabral druhý dech a udržel si vůdčí postavení v českém malířství až do svého zatčení na podzim roku 1939. Publikace obsahuje 260 reprodukcí.
Hrdina příběhu, starý muž, je jedním z mála posledních své generace. Nese v sobě zkušenost z doby krize. Počet lidí na planetě klesl působením válek a pandemií přibližně na desetinu původního stavu. Snaží se pomáhat ze všech sil mladým generacím, ale ví, že už nikdy nezíská jejich nevinnou opravdovost, čerstvou životní energii a víru v jejich ideály. Z tohoto rozporu mezi jedincem a společenským vývojem čerpá hlavní zápletka novely. V čas, ve kterém se příběh odehrává, se lidstvo zaměřuje na výzkum a kolonizaci planet naší sluneční soustavy. K duševnímu a hmotnému bohatství civilizace mají přístup všichni lidé. Základní myšlenkou je potřeba kooperace, odpovědnosti a soucitu.
Muž s hořící hřívou
Eva Prchalová
Příručka mladého hledače
Dědeček odešel před dvaceti lety na nákup a už se nikdy nevrátil. Jeho třináctiletý vnuk Julek se jednoho dne rozhodne ho najít. Cesta míří nejprve do Egypta, kde ho posvátný skarabeus zavede do nitra pyramidy. Další dobrodružství v paralelním čase, do nějž proletí skrze bezedný kufr ve Ztrátách a nálezech, už prožívá ve společnosti kamarádů Aliny a Helmuta. Ve zdánlivě bezvýchodných, bláznivých situacích jim pomáhá tajemná Příručka mladého hledače, jejíž původ není jistý, ale která je umí podivuhodně podpořit a vést i ve chvílích naprosté bezradnosti. Knížku o dospívání, hledání kamarádů, první lásky i sebe sama velmi působivě ilustrovala Eva Koťátková.
Bytost
Zdeněk Ležák
Tři králové
Tři vojenští důstojníci, dva prošli československými legiemi, třetí byl příliš mladý, aby se k nim stihl přidat. Zato patřil k výjimečným střelcům a odvahy měl na rozdávání. Po obsazení Československa hitlerovským Německem 15. března 1939 se zapojili do armádou organizovaného odboje Obrana národa. Gestapo odbojovou skupinu zdecimovalo a naši tři důstojníci se postupně stali klíčovými osobnostmi domácího odboje. Tři králové – Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek. První dva gestapo popravilo, třetí zemřel v boji při pokusu o jeho zatčení. Jejich příběh je zachycen ve výpravném stostránkovém komiksu, který pokrývá činnost Tří králů od jara 1939 do léta 1942.
Černý kůň
Kazuo Ishiguro Pohřbený obr
Právě vychází český překlad zatím poslední knihy zatím posledního nobelisty Kazua Ishigura. Kniha Pohřbený obr, kterou přeložila Lenka Sobotová, je o dost jiná než autorovy knihy předchozí. „Budou mě lidé následovat? Pochopí, co se snažím dělat, nebo budu mít předsudky k povrchním prvkům knihy? Řeknou si, že je to fantasy?“ Změnit osvědčený styl, to chce autorskou kuráž! Děj románu zasadil autor do počátků raného středověku, kdy se Británie, kterou dávno opustili Římané, nezadržitelně mění v trosky. Král Artuš jistě vykonal pro smír na ostrově své, ale i on už se odebral do propadliště dějin a neklidnou zemí bloumají různá individua, včetně těch nadpřirozených. Příběh začíná rozhodnutím starých manželů Axla a Beatrice vydat se krajem mlhy a deště v naději, že se shledají se synem, kterého léta neviděli. Očekávají mnohá nebezpečí, ale netuší, že jim tato cesta odhalí dávno zapomenutá temná místa jejich vzájemné lásky. Kazuo Ishiguro nabízí podmanivý, hluboce jímavý příběh o ztracených vzpomínkách, lásce, pomstě, válce a síle zapomnění. „Pohřbený obr se vyznačuje takovou imaginativní silou, náladou a přemítavostí, že jej nemohl napsat nikdo jiný než Ishiguro… Po způsobu McCarthyho Cesty vytvořil Ishiguro fantastickou alternativní realitu, jíž pro její integritu a emocionální pravdivost uvěříte bez váhání.“ – Financial Times
NĚKOLIK OTÁZEK PRO... …Marka Švehlu
Jirous vás zaujal především jako objekt v politicko-společenském kontextu, nebo je to úplně jinak? Ty důvody byly dva. Mě zaujal jeho příběh, samozřejmě, že v kontextu doby. Příběh Jirouse jako člověka, příběh dramatický. To byl jeden důvod. Ten druhý je velmi osobní. Na konci 80. let jsem se vyskytoval v prostředí undergroundu, a přestože jsem tehdy Jirouse osobně neznal, dá se říct, že ovlivnil můj život. Stejně tak i v posledních dvaceti letech, když už fungoval úplně jinak, když už se tak veřejně neangažoval. Napsáním knihy jsem se o něm chtěl dozvědět víc, porozumět některým věcem z jeho života, které jsem znal jen okrajově. Co vás přivedlo k undergroundu? Především hudba. Underground byl soustředěný kolem Jirouse, skupiny Plastic People of the Universe a několika jiných klíčových skupin. Ano, vznikaly i jiné party, které na ně navazovaly, a já jsem se s některými z nich seznámil. Byli to lidé ze Žatce a z Ústí nad Labem, ale taky z Olomouce nebo z Chrudimi. V té době nastoupila na undergroundovou scénu generace bratří Topolů, Krchovského, Karlíka a dalších. Tehdy vznikl i významný undergroundový časopis Revolver Revue. Byl jste s nimi v kontaktu? Chodil jsem v Praze do hospody Na Klamovce, kde se scházeli, ale neznal jsem se s nimi, do osobního kotaktu s lidmi z RR jsem se nikdy nedostal. Prostě nedošlo k tomu, že by nás někdo dal dohromady.
tedy reportážním líčením posledních měsíců jeho života. A pak – nesnažil jsem se psát jen o Jirousovi, ale také o době, ve které žil, o lidech, kteří ho ovlivnili a které naopak ovlivnil on, takže jsou tam občas odbočky i k jiným příběhům. Osu ale samozřejmě tvoří Jirous, jeho životní příběh, o kterém jsem chtěl zjistit co nejvíc. Mluvil jsem s víc jak osmdesáti lidmi z jeho okolí a přečetl všechny knihy o undergroundu, které u nás vyšly. Prostudoval jsem Jirousovu pozůstalost, četl jsem spisy, které vedla StB na jeho přátele a lidi z blízkého okolí. Ten jeho se, bohužel nedochoval. Jirous byl známý tím, že se nebál jít do prudkých konfliktů s režimem... Samozřejmě, jeho odvaha byla obrovská. On se v prostředí režimu, který byl založen na tom, že nutí lidem svoje pravidla, velmi důsledně je vymáhá a kontroluje jejich dodržování, snažil ta pravidla ingnorovat. Měl svoje pravidla. Bylo pro mě překvapením, jak byl schopný v tom prostředí přísnosti a kontroly najít cesty, o kterých jsem si myslel, že nebyly možné. Prosazoval svoje pojetí tzv. druhé kultury, odmítnul jít na vojnu nebo se zaměstnat. Dařilo se mu nachytat režim nepřipravený a jít až na hranu únosnosti. Z případných konfliktů neuhnul. Je pravda, že to odnesl víc jak osmi lety kriminálu.
Kdy jste začal přemýšlet o knize? Když v roce 2004 oslavoval Jiros šedesátku, napsal jsem o něm dlouhý článek do Respektu. Obratem se mi ozval šéf nakladatelství Torst, které vydávalo Jirousovo dílo, jestli bych o něm nechtěl napsat knihu. Nejdřív jsem nad tím mávnul rukou, že je to nesmysl, že nemám čas a ani se na to necítím. Svoji roli sehrálo i to, že jsem ho vlastně pořádně neznal. Mluvil jsem s ním jen při přípravě článku o něm. Ale myšlenka byla na světě a po čase jsem si řekl, že bych to vlastně mohl zkusit. V roce 2011 jsem tedy Jirouse oslovil, jestli by se mnou na knize spolupracoval, ale odmítnul. Zemřel necelý týden po mé žádosti o spolupráci. Tehdy jsem se definitivně rozhodl, že knihu napíšu.
Traduje se, že tam byl pro spoluvězně autorita... Je těžké to potvrdit, mluvil jsem s jeho spoluvězni, jednoho jsem znal velmi dobře, ten to potvrzuje, ale nakolik si to Jirous přikrášlil nebo ne, to nedokážu říct. Jisté je, že v tom kriminále dokázal žít. On sám říkal, že „člověk buď umí sedět, nebo neumí“. O sobě tvrdil, že to umí. Přizpůsobil se prostředí, zvykl si na vězeňský režim, v rámci možností i na lidi a projevoval jim jistou elementární úctu, nepovyšoval se. Vyznačoval se obrovskou sociální inteligencí a lidi na okraji měl rád.
Jaký typ biografie jste se rozhodl napsat? Nechtěl jsem napsat biografii tak, jak se u nás běžně píše. Jednak nezačínám jeho narozením, ale smrtí,
Část z rozhovoru, který pro slovenský Denník N vedl Alexander Balogh (překlad tw). Foto Milan Jaroš – facebook Respektu
MAREK ŠVEHLA (1966) Od roku 1994 pracuje v Respektu jako reportér a komentátor, v letech 2005–2006 byl jeho šéfredaktorem.
AKTUALITY
BESTSELLERY
Nejprestižnější frankofonní literární ocenění Goncourtovu cenu letos získal devětačtyřicetiletý francouzský spisovatel a filmový režisér Éric Vuillard za knihu L‘ordre du jour (Na pořadu dne). Do češtiny dosud žádná z Vuillardových knih přeložena nebyla. Román čítající 160 stran vypráví o tajné schůzce, která se roku 1933 uskutečnila měsíc před volbami. Hitler a Hermann Göring na ní hovořili se 24 šéfy velkých německých podniků a bank.
1
stojí za třináctiprocentním meziročním nárůstem prodejů poezie ve Velké Británii. Její jméno padne mezi prvními, když se mluví o instagramových básnících a básnířkách, o poezii zrozené ze sociálních sítí. Lístky na londýnskou zastávku jejího turné se vyprodaly za deset minut. Literární provoz jí nemůže přijít na jméno. A Twitter se baví jejím parodováním. Teď ty texty už i česky.
JIROUS POD LUPOU
& Sbírka Rupi Kaurové milk and honey (mléko a med) prý
& Pátek 17. listopadu bude výročí. A protože zatím mohou
být liberálové i demokraté ještě svobodní, můžou jít klidně do knihkupectví a vybrat si nějakou knihu, protože dobrou knihou člověk nikdy nic nezkazí. Tak co třeba: Biografický slovník náčelníků operativních správ StB v letech 1953–1989 nebo komiks Tři králové nebo Příruční slovník občana. Taky se nabízí: Žantovského Havel nebo Havlovy eseje. A Magor a jeho doba, pochopitelně.
& Den před Výročím, tedy 16. listopadu je možné od
19 hodin přijít do pražské Knihovny Václava Havla, Ostrovní 13, kde uvede prof. Martin C. Putna poslední svazek svých třísvazkových monumentálních dějiny české katolické literatury. Ten se týká let 1948–1989. Podtitul večera je „o křesťanství a komunismu, o buřičích a epigonech. Uvádí Jiří Brabec a Jan Šulc.
Horké info
Magor a jeho doba Marek Švehla 2
DR. PSYCHOSOMATIK
Příběhy obyčejného uzdravení Jan Hnízdil 3 MRÁZEK, KREJČÍŘ, BABIŠ
Boss Babiš Jaroslav Kmenta 4 KRVAVÍ BROUČCI
Entomologův odkaz Peter May 5 O NETRPĚLIVOSTI S DEMOKRACIÍ
Opuštěná společnost Erik Tabery
V roce 2015 vyšlo v Česku zhruba 16 600 knižních titulů, z toho více než třetina je přeložená z cizích jazyků. Přesto čtenáři často neznají osobnosti, které s knihou před jejím vydáním tráví nejvíce času – překladatele. Také proto začne Nakladatelství Paseka od roku 2018 uvádět jména překladatelů na všech obálkách, učiní tak jako první nakladatelství v Česku. „Je to trend, který se objevuje v Evropě i Spojených státech,“ říká Anna Rezková Horáčková, ředitelka Nakladatelství Paseka. To založil její otec Ladislav Horáček v roce 1989 jako první soukromé nakladatelství v Česku. Překladatelé budou na obálkách beletrie i nonfiction. „Jméno překladatele se objeví na každé knize, kde nám to dovolí licenční smlouva. Problém může být s komiksy nebo ilustrovanými knihami, kde je důležitý vizuál. Pro překladatele to není jen zviditelnění, můžou cítit i větší zodpovědnost – výsledek si s jejich jménem spojí více lidí,“ dodává Rezková Horáčková. Poprvé se nový přístup projeví na obálce francouzského románu Skoncovat s Eddym B., ve kterém autor Édouard Louis řeší, jak se vymanit z pasti sociálního prostředí nebo jak se vyrovnat s vlastní sexualitou. Román, který byl přeložen do dvaceti jazyků, do češtiny převedla spisovatelka a překladatelka Sára Vybíralová.