3 /2017
KNIHY&Info
Z NOVINEK Stroj na hity ČERNÝ KŮŇ Utopie pravidel NĚKOLIK OTÁZEK PRO Davida Novotného HORKÉ INFO Loutkový Hrabal
ZABOŘEN V KNIHÁCH Knihy ke svému životu potřebují řetěz. Abychom si hned od začátku rozuměli – ne obchodní řetězec, ale lidský řetěz. Jednotlivé články velmi živých a lidských vztahů do sebe musí dobře zapadnout, aby se kniha podařila. Je dobré, když jednotlivé části mají na paměti, že jedna potřebuje druhou a nesnaží se nějak navzájem přečůrat. Počínaje autorem, který nemá nesmyslně trápit nakladatele, přes prodejce práv, který nemá trápit kupujícího přemrštěnou cenou, přes nakladatele, který nemá spoléhat na to, že překladatel, redaktor a grafik jsou živi ze vzduchu, přes distributora, který si má knihkupce hýčkat a za dobré služby knize si nechat spravedlivou marži, přes knihkupce, který má být aktivní jak se ve 21. století sluší a patří, má mít dobrý kontakt se čtenáři, má mít pro svoji práci spravedlivé podmínky, ale zároveň musí řádně a včas platit za zboží, aby se peníze včas dostaly zpátky ke všem těm, kteří na ně v řetězu čekají. A konečně je tady čtenář. Ten ale nemá být knihkupci vnímaný jen jako peněženka s ušima, ale jako lidská bytost, která zatoužila číst. Zaslouží si zájem, rozhovor, kafe, informace, doporučení. Zároveň ale od něj celý řetěz očekává, že nebude čekat jen na knihy se slevou, ale zaplatí za knihu spravedlivou cenu, která umožní, aby každý od knih dostal spravedlivě zaplaceno. Vytvářejme kolem knih takové spravedlivé řetězy. —tw—
PÍŠOU JINDE Zatímco postava Tomáše Bati je většinově přijímána kladně jako symbol prvorepublikového rozmachu, o mnohém svědčí už jen přízvisko „geniální podnikatel“, obraz Jana Antonína je v paměti veřejnosti poněkud pokrčený. Ať už bývá označován za kolaboranta a zrádce — ač byl oficiálně rehabilitován —, nebo je dokonce zaměňován s osobou svého staršího sourozence. Zlínský pomník je tak sám o sobě určitou metaforou toho, jak je na mladšího Baťu nahlíženo — jako na toho druhého shrbeného vzadu, stojícího ve stínu velkého zakladatele. Přitom to byl právě Jan Antonín, za jehož ředitelování obuvnický koncern získal světový význam. Pohled, respektive pohledy, s nimiž přichází Markéta Pilátová ve své knize, tak tohoto muže vykreslují výrazně odlišným způsobem než zmíněný monument. Barbora Svobodová, h7o Topolovy romány se již od Sestry (1994), která v „devadesátkách“ zapůsobila v české literární krajině jako úkaz z jiného světa, vyznačují nesmírně bohatou výrazovou složkou, a to jak jazykovou, tak obraznou. Jáchym Topol používá básnický jazyk včetně poetických figur,
zároveň v souvislosti s prostředím, kterému se věnuje, zapojuje slova i ze silně substandardních jazykových vrstev a pracuje s jejich kontrastem. Jeho romány nespočívají na syžetu či na závěrečné pointě, ke které by jeho výstavba směřovala jako k nějakému svorníku. Chceme-li ho přece jen v Citlivém člověku hledat, byl by jím nejspíše rekurentní motiv chrámového obrazu madony, kdysi ukradeného v kostele a v průběhu románového děje se vyskytujícího na neuvěřitel-
ných místech, opakovaně kradeného a převáženého, odnášeného povodní a znovu nalézaného. Jan M. Heller, iLiteratura.cz Své mladší dopisy Váchal koncipoval s určitým záměrem. Podle jeho vlastních slov byly odměnami za finanční výpomoc, kterou mu Hodek pravidelně posílal. Váchal se již grafické tvorbě věnoval jen sporadicky, a tak mu psaní nabízelo jiný ventil jeho tvůrčí energie. Dopisy již nejsou pouhým informačním pramenem, ale astrhujícím a fascinujícím literárním textem. Postupně se z nich stala svébytná umělecká díla, ve kterých se projevuje Váchalův smysl pro humor, ironii, jeho záliba v lidových vyprávěních a také v textech českých majstrů pro bídný haléř píšících. Eva Čapková, iBabylon.cz Hrabalova próza Příliš hlučná samota se v polovině 90. let dočkala první a zatím jediné filmové adaptace. Zahrál si v ní i sám spisovatel, hlavního hrdinu Haňtu ale ztvárnil francouzský herec Philippe Noiret. V chystaném loutkovém filmu Genevieve Andersonové má Hanťa podobu Bohumila Hrabala. web ČT 24
KNIHA TÝDNE
Ben Aaronovitch
MĚSÍC NAD SOHO Ano, jazz – podmanivá hudba, která dokáže roztančit sály plné lidí, stejně jako dohnat tytéž tanečníky k slzám a melancholii. Buďte všichni vítáni v zahradě nezemských rozkoší. Kde si znavený poutník může svléci plášť puritánské zdrženlivosti, rozšněrovat korzet maloměstské morálky a přecpat se vším, co jen život nabízí, zpívá Skřivánek Larry, jehož uťatá hlava může a nemusí být zapletena do nového případu policisty Petera Granta. Kdyby ho tak jenom někdo poslouchal. Nástroj zvolil Aaronovitch mocný, dokázal jej však použít? Podařilo se mu vtisknout své druhé detektivce něco z oné jazzové atmosféry, na niž své čtenáře láká? Hudba, a zvláště jazzová, má-li někoho oslovit, musí vyvolávat emoce. Nemůže být programová, narýsovaná dopředu, nikdy není jen zápisem not a akordů. A bohužel, tak jako jsem už ve své recenzi na Řeky Londýna, první knihu série, odsuzoval Aaronovitchovu obsesivní snahu o zachycení detailní architektury Londýna, objevuje se stejná encyklopedičnost i ve vztahu k hudbě. Autor nás sice seznámí se spoustou hudebníků, názvů konkrétních skladeb včetně let jejich vzniku, kapel, které je v různých dekádách 20. století s různými obměnami hrály, ba i klubů a scén, kde tyto kapely působily, co je to ale platné, když z toho všeho nedýchá ani trochu života oněch zlatých časů. Kde je ten saxofonista u mola na nábřeží, který své tóny utápí ve vlnách Temže, ptám se? Kde jsou ty líně se převalující obláčky kouře, vyluzované popůlnočními
hosty v prosezených sedačkách v potemnělých zákoutích zapadlých klubů a melancholická zpěvačka s rozmazanou řasenkou, co si do mikrofonu vylejvá svůj děravej život. Asi už chápete, kam tím vším mířím… Kniha sází na tunu sarkasmů a sem tam přidá i nějaké to peprnější slovo, přesto jí zoufale chybí právě emoce. Výmluvně to dokumentuje třeba závěrečné shledání dvou hlavních postav: „Jste stále naživu. To je něco úchvatného.“ – Přepadla mě příšerná představa, že mě snad obejme, ale naštěstí jsme si oba včas vzpomněli, že jsme Angličané. Tak jako v případě prvního dílu sledujeme i zde dva případy, které čpí magií a nadpřirozenem a mohou se v příhodné době příhodně protnout. Ovšem co si budeme povídat, vrah, který si za své oběti vybírá výhradně zručné jazzmany, a mrtvoly nalezené bez přirození v druhém případě nabízejí málo příležitostí k naplnění tvrzení ze zadní strany přebalu, že jde o ještě zábavnější knihu, než byla ta předchozí. Co se týká již několikrát zmiňovaných vyčerpávajících popisů architektury Londýna, pokud vůbec mohou být vtipné, bude humor z nich vzešlý natolik úzkoprofilový, že nemá šanci téměř nikoho oslovit. V českých končinách se o to se svými Šumnými městy mnohem citlivěji a civilněji pokusil David Vávra, kterému naštěstí došlo, že třeskutý vtip a sarkasmus bude lépe zanechat v České sodě. Radek Hochmal, redaktor Literární bašty na www. dobracestina.cz
Z NOVINEK Stuart Clark
Stanislav Komárek
Bude zapotřebí opravit slavné Newtonovy zákony přitažlivosti? Jsou temná hmota a temná energie pouze našim zdáním? Můžeme se někdy dozvědět, co se dělo před velkým třeskem? Co se nachází na dně černé díry? Existují kromě našeho vesmíru ještě i vesmíry jiné? Existuje čas? A nemění se nám kdysi stálé fyzikální zákony před očima? Snažíme se vesmír nějak změřit a zvážit, ale není to jen tak. Samé nekonečno, miliardy let a jiné nepředstavitelnosti. Zbývá nám jen vědecky věřit? Aktuální příručka o vesmíru a o tom, jak nás naše poslední objevy o hlubokém kosmu nutí přehodnocovat, co o něm vlastně víme a co ne.
Druhé vydání románu, který bude nyní i graficky součástí autorových spisů. Příběh nevšední, připomínající fantazii jiného spisovatele, Jana Křesadla. Vlastně se text stává postupně metaforou sebepoznání. Hrdina se skrze dané téma postupně stále více začíná zabývat sám sebou, svými vztahy k okolí, schopnostmi bránit vlastní integritu na neznámém terénu, což přechází v úvahy o mezích skutečnosti poznání jako takového. V závěrečné části knihy, která se odehrává v Rakousku, Turecku, Americe, prochází hrdina Viktor Kaplan silnou osobní krizí, na jejímž konci stojí nutnost smířit se s vlastními démony a stínem ve své duši.
Neznámý vesmír
Opšlstisova nadace
Sebastian Vassalli
John Seabrook
Tento příběh se stejně jako každý jiný odehrává v prostoru a v čase. V prostoru je jeho ústředním bodem jedna vysoká hora, již je z nížiny pod ní vidět na stovky kilometrů daleko a kterou jeden básník před mnoha lety nazval „Bílý štít“. A právě tady v Alpách, na této křižovatce kultur, národů a jazyků, se rodí záchytný bod příběhu. Hudební celek provázený slovy. Hymna: Internacionála. Dnes už ji zpívá málokdo a málokdo ji pamatuje. Internacionála je symbolem doby, kterou jsme nechali za sebou, a je také symbolem jednoho náboženství: náboženství práce, pro něž se zapálila velká část světa a které dosud ještě trochu doutná.
Autor na svých cestách z New Yorku do Los Angeles, Stockholmu či Koreje navštívil specializované tvůrčí týmy, které kombinují nahrávky a nápěvy v digitálních laboratořích. Na příbězích interpretek, například Katy Perry, Britney Spears a Rihanny, a zručných skladatelů, jako jsou Max Martin, Stargate, Ester Dean a Dr. Luke, odhaluje svět inovací, tvrdé konkurence, velké hamižnosti a lákavých nových projektů v katastrofálně rozvráceném hudebním průmyslu. Kniha Stroj na hity není jen o hudbě, ale i o penězích, byznysu, marketingu a technologiích a zkoumá, jak nové hity působí na náš mozek ovlivňují naše posluchačské návyky v době Spotify a Apple Music.
Dva kostely
Stroj na hity
Černý kůň
David Graeber Utopie pravidel
Byrokracie dusí demokracii. Stabilita, kterou se prostřednictvím byrokracie pokouší systém zjistit, se obrací proti němu. Čím více zasahuje do našich životů, tím větší odpovědnost na sebe bere a stává se přirozeným hromosvodem životních nezdarů a frustrací, které s ním často nijak nesouvisí. Dodržovat zákon a další pravidla je dnes konkrétně v ČR nemožné. Zákony a byrokracie visí denně nad občanem jako hrozivá gilotina. Nikdo není schopný bezezbytku obstát. Stačí, když si na vás chce někdo posvítit – a jste v pasti. Pak už jen přijde nerovnost před zákonem (bohatý má lepší právníky) – a jste na kolenou. Americký antropolog a politický aktivista o tom napsal knihu Utopie pravidel. Bylo by to komické, kdyby to nebylo k vzteku. Skutečně mohou zákony a další normy narůstat do nekonečných rozměrů? Co mají dnes vlastně znamenat věty jako „neznalost zákona neomlouvá“ nebo „ musíte si plnit svoje povinnosti“. Ani jedno ani druhé nedokáže dnes nikdo ve 100% – a je tak vlastně donucen koupit si za tím účelem odborníka, který se pak hádá s jinými odborníky, jak že to vlastně je. Taková situace demokracie neposiluje, ale oslabuje. Byrokratizace demokratického systému dnes dosáhla takové míry, že člověku prakticky neumožňuje jednat svobodně ve zcela základních záležitostech.
NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Davida Novotného Nesbø v sérii Doktor Proktor na jednu stranu rozveseluje děti, ale na druhou zároveň ironicky pomrkává na dospělé. Vnímáte nějak, když čtete, jak to bude fungovat, když budou poslouchat všichni naráz? Všechny čtyři ty audioknihy i knížky jsou takhle obojetné, aby se u nich potěšili všichni a i v té četbě to vždycky fungovalo. Asi bych se neodvážil to rozpočítávat na procenta, jestli je 70 % pro děti a 30 % pro dospělé… To se vlastně zjistí až podle toho, co o tom budou psát lidi, kteří to slyšeli, nebo co si o tom budou posluchači šuškat mezi sebou. Všechny čtyři audioknihy v sobě nesou i přes svou bláznivost velké poselství o síle přátelství, ale ukazují i to, jak v přátelském kroužku pracují vztahy… To pro mě byla velmi pozitivní situace, když si Líza dokáže přiznat, že žárlí na Bulíka, kterému jsou vždycky dopřány ty nejhrdinštější situace a nejextrovertnější postoje. Na malou holku je to velmi dospělácký postřeh, a potom nad tím navíc dokáže mávnout rukou. Základní poselství, že tři jsou víc než jeden, je tam od prvního dílu… A že karamelový puding kamarádství ještě stmeluje. Máte rád karamelový pudink? Vlastně vůbec nevím, jak chutná. Pudinku jsem nikdy moc neholdoval, ani jako dítě. Asi mě odrazoval svým vzezřením třaslavé hmoty. Ale tak, jak o něm píše Nesbø, má člověk prostě pocit, že musí být skvělý. Nejspíš bych s hrdiny rád někdy poseděl, ale jenom na ně tak koukal, jak pudink dlabou, než že bych se přidal. Jaký vynález od doktora Proktora byste chtěl vyzkoušet? Jeho vynálezy mi přijdou ulítlé. Vlastně bych nechtěl asi žádný. Snad kdyby fungovala vana času, aniž by nehrozilo, že by po mně Rašple chtěla něco za odměnu. Ale musel bych si hodně pečlivě promyslet, kam se vydám, protože moje představy o minulosti jsou moc naivní a pravděpodobně bych to hned schytal od nějakého lapky. Dobré jsou nosní svorky, které člověku umožní rozumět cizím jazykům. Jak jste to vlastně řešili s přízvuky? Nesbø píše, že doktor Proktor po použití jazykových pilulek mluví anglicky se skotským přízvukem… Tohle je vždycky těžké, Skoti na severu Anglie mluví tak trochu rozmáchle, nevyslovují úplně všechny hlásky, řeč
víc klouže a splývá. Jenže my bychom to v češtině museli udělat třeba olomouckým nebo ostravským nářečím, což by také nesedělo. Navíc se s tím před námi musela popasovat už překladatelka, která vlastně předepsala, jakými výrazy naznačit, že se mluví trochu jinak – například zazní Buličák místo Bulík. A když má doktor Proktor už beztak dost vad řeči, je to u něj skoro nošení dříví do lesa. Jak jste si po třech předchozích dílech pohrál s hlasy dalších nových bláznivých postav? Musím říct, že už byl problém, abychom se v hlasových projevech jednotlivých postaviček nevykrádali z předešlých dílů. Třeba mámu Křoupavou jsem opravoval, protože když jsem ji začal mluvit, zněla podobně jako Rašple v druhém díle. Takže jsme to změnili. Bratři Křoupaví hovoří všichni tři skoro stejně – nejsou totiž příliš diferencovaní ani v textu ani na ilustracích, jsou to takoví podobní týpci – liší se jen tetováním na čele. Ale dlouho jsme s režisérkou Jitkou Škápíkovou řešili, jak bude mluvit záporák Maximus Rublov, to pro mě bylo zajímavé. Je to v Anglii žijící Rus, tak jsme mu dali trošku ruský přízvuk, ale snažili jsme se, aby to znělo zase jinak, než u Borise převaděče ze třetího dílu. Rublov je takový mrňous, tak jsem mu i s tím ruským dozvukem posadil hlas o něco výš. A pak se tam radostně objevovaly postavy ze třetího dílu, jako Petr na rogalu, který vždycky oživí situaci. A když už jsme u Petra, jak hovoří jeho milá – Petronela? Petronela mluví prostě hezky jako holka. Jde hlavně o to, že Petr je z ní nadšením úplně bez sebe, takže dívčina mluví tak, aby ho rozněžnila. Zní prostě jako taková dospělejší Líza. A co nejslavnější a nejdražší fotbalista na světě? Vložil jsem mu do hlasu takovou frajerskou fotbalovou namachrovanost. Jméno Ibranaldovez je vlastně odkazem na několik fotbalistů dohromady. Ovšem začíná na „Ibra“, takže je to pro mě Ibrahimović, kterého teď mám moc rád, protože kope za můj oblíbený Manchester United. Takže se mi ho samozřejmě původně moc nechtělo hrát jako moc velkého hnusáka. Ale byl to soupeř Bulíka, takže to hnusák být musel.
DAVID NOVOTNÝ (1969) Kromě herectví se hojně věnuje i dabingu a audioknihám. Kromě série Doktor Proktor načetl také např. Sedmikráska (2016), Praha noir (2016), Krev na sněhu (2017), Umina verze (2017).
AKTUALITY & Nejkrásnější české knihy za rok 2016 vyhlásili pořadatelé
BESTSELLERY 1
soutěže, Památník národního písemnictví a Ministerstvu kultury ČR. V kategorii Krásná literatura (to je dobrý, dávat už tak krásné literatuře ještě štempl, že je krásná), zvítězila kniha Letec Otto Hanzlíček vydaný nakladatelstvím Labyrint. Mezi odbornou literaturou bodovaly také obsáhlé publikace Design v českých zemích 1900-2000 a titul Před komiksem.
& Před deseti lety začal emailový dialog dvou mužů, jejichž
osudy nemůžou být zdánlivě odlišnější. Sociolog, politik a bývalý disident Fedor Gál, přesvědčený, že dialog je nutný za všech okolností, si píše s národním socialistou Matejem, zůstávajícím v anonymitě. Co všechno se stane v životech aktérů, jak se posunou jejich názory a pohledy v proměně desítek kliknutí na tlačítko „odeslat“. Uvedení knihy Přes plot, pražská Knihovna Václava Havla, 28. dubna od 19 hod.
& Jednou z anket, která každoročně přináší zajímavé
tipy na čtení je anketa Katolického týdeníku Dobrá kniha. Hlasují, podobně jako v anketě Kniha roku vyzvaní respondenti z okruhu křesťanství, knižního světa a kultury obecně. Letos získaly nejvíc hlasů knihy: Zpověď venkovského faráře – rozhovor s P. Janem Rybářem (spoluautor Josef Beránek), Exotem na této zemi od P. Ladislava Heryána a Krok do tmavé noci Miloše Doležala.
& Kde se dá v ČT narazit na knihy? Tak pro pořádek každý
den ve20:00 na ČT Art v Událostech v kultuře, v pondělí na ČT Art v pozdních hodinách v pořadu Jasná řeč Josefa Chuchmy, ve středu na Čt Art v pozdních hodinách literární revue ASAP, ve čtvrtek na ČT Art v pozdních hodinách Konfrontace Petra Fischera a pak také v sobotním (nedělním) pořadu na ČT 24 Kultura+. Připočtěte občasnou revue 333. Vše pochopitelně najdete i v archivu na internetu.
Horké info
DALŠÍ AKTA ENZO
Černé světlo Peter May 2 CIGÁNI, ROMOVÉ A BRNO
Brnox Kateřina Šedá 3 NEAPOLSKÝ ANONYM VZPOMÍNÁ
Geniální přítelkyně Elena Ferrante 4 PETER GRANT V NOVÉM PŘÍPADU
Prokleté domovy Ben Aaronovitch 5 NA ÚTĚKU Z KANCLU
Eskejp Jiří Charvát
Příliš hlučná samota se dočká loutkového zpracování. Američance Genevieve Andersonové přivezla před lety Hrabalovu knihu z Prahy kamarádka s tím, že je to perfektní námět na loutkový film. Režisérce kniha přišla vhodná, zvlášť pro, podle ní, univerzální lidský příběh. Prý, když sháněla peníze na projekt, ozývali se jí lidé až z Asie, knihu znali a stáli o to, aby se v loutkové podobě dostala na plátno. A tak už to tak vypadá, že kromě filmu s Philippe Noiretem a kromě komiksového zpracování bude do Čech z Ameriky přivezen jako Haňta vyřezávaný Hrabal, protože režisérka nechala dělat loutku podle Hrabalovy podobizny. Českou televizí byla dokonce zpovídána v restauraci U tygra, kde seděla pod pamětní deskou a z pytlíku Hrabalovu loutku vytáhla. Dřevěný Hrabal, opřený o půlitr plzeňského, vypadal tragikomicky. Protože jak známo, svět rád tropí takové hlouposti. A ještě: jak je vidět z traileru, člověk by tipoval, že loutky má na svědomí Jiří Trnka. I poetika snímku je taková. Dá se tomu všemu také rozumět takto: Američanka je obdivovatelkou českého animovaného filmu a tak nám z USA doveze loutkového Hrabala, kterého bude dabovat Jan Tříska.