Knihy & info - 2017-10

10/2017

KNIHY&Info

KNIHA TÝDNE Superinteligence ČERNÝ KŮŇ Tajný náčelník NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Philippa Winklera HORKÉ INFO Atwoodová-Kafková

ZABOŘEN V KNIHÁCH Propagovat knihy se dá různě. Jasně – v zásadě buď dobře, nebo špatně, ale můžeme se to pokusit trochu rozepsat: trefně, vkusně, citlivě, velkohubě, uřvaně, vlažně, pitomě, dětinsky, nezajímavě, novátorsky, mechanicky…Jistě, dá se opakovat stále to osvědčené (a nutno říct, že asi i nějak fungující) „autor patří k nejlepším spisovatelům současnosti“, „ohromující a jiskřivé dílo“, „ něco, co musíte okamžitě mít“, „čtení, od kterého se neodtrhnete“…asi netřeba pokračovat. Do toho na vás může z youtube houkat nejrůznější čtoucí mládež, na sociálních sítích se kniha objeví s dortem, s pizzou, s pejskem či kočičkou a takové obrázky jsou doplněny už jen citoslovci nebo duchaplnými soutěžemi. Pravidlem je, že hned jak takovou masáž spatříte, je vám na 99,9% jasné, že kniha, která potřebuje kolem sebe tenhle druh taškařic, musí být nějak nesvéprávná.

Protože knize nejvíc prospěje, když se jí podaří nabídnout jako knihu. Tedy mluvit a psát a jinak poukazovat na její příběh a skutečnou výjimečnost, danou tématem, zpracováním, otevřeností, poetickým jazykem, praktickým použitím atd. Jistě – jsou knihy různé kvality, různých žánrů, pro různé skupiny. Každá asi potřebuje k propagaci trochu něco jiného. Pokud bychom ale zůstali u dobrých knih, propagační halekačky jim udělají víc škody než užitku. Knižní propagace je citlivá věc a je pravda, že to občas chce k dobrému nápadu, talentu pro věc a pracovitosti narazit taky na štěstí, když jde náhodou kolem. —tw—

PÍŠOU JINDE Nacionalismus byl Masarykovi vždy cizí. Mnohem větší důležitost přikládal náboženské nebo církevní příslušnosti nežli rodnému jazyku. Také věřil v občanství založené na územním, a nikoliv etnickém principu. Když v mládí debatoval se svým přítelem, německým filozofem Edmundem Husserlem, snil o společné národní identitě Čechů a Němců žijících v českých zemích.

Podle něj byl Čechoslovákem každý občan Československa – tedy ne

jen Češi a Slováci. Mnozí ostatní, včetně Beneše, to ale viděli jinak, úzkoprse, nacionalisticky. Přesto jisté národní cítění měl, i když mu nepřikládal politickou váhu. Považoval se po otci rodem za Slováka.

Během gymnaziálních a univerzitních studií se deklaroval také jako Moravan, pak opět jako Slovák.

S jistotou se ale nikdy necítil být Němcem, ačkoliv se k této národnosti hlásila jeho matka a inklinoval k ní i jeho bratr Ludvík.

Historik František Emmert, aktuálně.cz Obsílku s oznámením o zahájení správního řízení od brněnského úřadu dostal spolek Svoboda projevu zkraje září. Tehdy zahájil řízení s dvěma subjekty kvůli vedení kampaně bez předchozí registrace a v jednom případě navíc i kvůli neoznačení volebních materiálů povinnými údaji. Spolek novináři Patočka s Vlasatou podle svých slov založili za účelem organizace turné k propagaci knihy Žlutý baron napříč Českem. Celou záležitost označují za šikanu. „V demokratické zemi, která ctí svobodu projevu a chrání nezávislá média, by něco takového, s čím úřad přichází, vůbec nemělo být

možné položit na stůl. Považujeme to za šikanu a zastrašování ohrožující prostor svobody projevu,“ píše Vlasatá. irozhlas.cz Pro dnešní čtenáře je přirozené znát autora knihy, kterou mají na nočním stole. Jsou zvyklí zadat do internetového vyhledávače jméno, jenž k němu automaticky připojí i tvář umělce, jeho měsíční program, nebo třeba i záběry z jeho vlastní kuchyně. Hlásit se ke svému duševnímu vlastnictví však není takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát. Středověkého kronikáře by ani nenapadlo se pod svůj výtvor podepsat. Větší zájem o autorství v literatuře přichází až s romantismem v 19. století. Intelektuální obec se začíná zabývat nejen textem, ale i tím, kdo ho napsal. Touha po tomto druhu „pravdy“ už dnes není samozřejmostí a možná právě proto se Gatti setkal s tak obrovskou kritikou ze strany kolegů i literárního světa.

Zvláště tehdy, kdy se Elena Ferrante sama nevydává za legendu a kdy má svatosvaté právo nevystupovat jako veřejná osoba jen proto, že si zvolila spisovatelskou budoucnost. literarni.cz

KNIHA TÝDNE

Nick Bostrom

SUPERINTELIGENCE Vzrušující bestseller švédského matematika a filozofa, profesora na Oxfordu se snaží odpovídat na otázky, jejichž řešení se lidstvo nebude moci vyhnout – pokud bude chtít přežít. V sázce je skutečně vše – přežití či nepřežití lidstva v té podobě, jak si ji dnes představujeme. K velkému kladu Bostromova uvažování patří jeho otevřenost, upřímnost, s níž před čtenářem skutečně nic neskrývá – strkat hlavu do písku by totiž bylo to nejhloupější, co bychom mohli udělat, a rozhodně se vyplatí být předem připraveni na všechny eventuality, jakkoli by se nám mohly zdát děsivé. Dalším velkým kladem je pak srozumitelnost, s níž své uvažování a vývody předkládá – k jejich pochopení totiž není třeba universitního vzdělání, jen trocha ochoty přemýšlet.

Aby bylo jasno, Bostrom nastiňuje – a velice racionálně, bez emocí a nějakých intelektuálních triků – realitu, možnou realitu budoucnosti, proti níž by byly vize Terminátora a podobných snímků pouhou podívanou ve stylu Jeníček a Mařenka... A z všemožných úhlů probírá jednotlivé eventuality, od vzniku umělé inteligence, jež bude chytřejší než člověk – což je v některých oblastech již realitou – ke vzniku superinteligence, kterou vytvoří již umělá inteligence sama, bez našeho přičinění, a také, bez našich zásahů. Tvrdí, a není proč mu nevěřit, že k superinteligenci nakonec dospějeme. A lze téměř s jistotou předpokládat, že její „motivační systémy by se mohly zásadně odlišovat od těch lidských. Nemáme důvod očekávat, že by běžná umělá inteligence byla motivována láskou, nenávistí, pýchou nebo jiným ob-

vyklým lidským citem tohoto typu.“ V případě superinteligence je to pak ještě pravděpodobnější. Protože ta se bude řídit pouze a pouze vlastními cíli, a nějaké lidstvo, to jí může být ukradené, respektive, stát jí v cestě. Proto si, Bostromovými slovy, „naléhavě musíme vytvořit přesnou představu, co konkrétně se může pokazit – abychom těmto selháním mohli předejít.“ Vše je ztížené tím – protože nejsme, respektive nebudeme v nějakém hollywoodském filmu –, že proti nám bude stát soupeř zcela jiný, chladný, bez citů. A vše pak může jít ráz na ráz: „Konečná fáze začíná v okamžiku, kdy umělá inteligence získá tolik síly, že již nemá zapotřebí utajení.

Nyní může své cíle uskutečňovat přímo a v plném rozsahu. Toto stadium může začít ‘úderem’, jímž umělá inteligence vyhladí celý lidský druh a všechny lidmi stvořené automatické systémy, které by jí mohly klást inteligentní odpor.“ Sci-fi? Ani náhodou! O jedné věci také Bostrom, vedle exkurzí do ekonomiky, počítačové vědy, prognostiky, neurologie a podobně, píše: totiž o tom, že tím, kdo onu Pandořinu skříňku otevře, nebude nikdo jiný, než právě my, lidé. Tedy, nějaký ješitný či nepřemýšlející vědec, zkrátka fachidiot, eventuelně nějaký zaslepený byznysman, korporace, politici, kterým půjde jen o vlastní, privátní zájmy. Protože, jak trpce poznamenává, právě vědci, protože bez nich by to nešlo, leckdy nevidí dál než mimo svůj pracovní stůl: „Špatná zpráva: Brzy vznikne zařízení, které zničí svět. Dobrá zpráva: Dostali jsme grant na jeho vybudování.“ Josef Rauvolf, překladatel a publicista

Z NOVINEK Juraj Červenák

Bodo Kirchhoff

Hrad na hoře Sitno odedávna střeží cestu k bohatým horním městům.

Na podzim roku 1599 je kvůli turecké hrozbě dobře vyzbrojený a s početnou posádkou. Navzdory tomu se z něho ztratí kastelánova dcera. Zmizí uprostřed noci, bez jediné stopy. Zoufalý správce hradu žádá o pomoc notáře Barbariče z nedaleké Štiavnice. Barbarič tentokrát na vlastní pěst – bez kapitána Steina a kaprála Jaroše – čelí záhadě, která zdánlivě nemá řešení. Situaci komplikuje fakt, že na Sitně našla útočiště manželka velmože Illésházyho, prý nejbohatší a nejmocnější žena v království. Barbarič ovšem netuší, že hrad má ještě jednoho, tajného obyvatele, o němž nikdo nesmí vědět.

„Dívka stále ještě držela svou bezcennou cetku v ruce a projevovala už známky netrpělivosti, pokud to byla netrpělivost; mohl to být i strach, strach, že začne být nápadná a carabinieri stojící na kraji náměstí vedle silných motorek ji odeženou, starost, že už dneska večer nedokáže sehnat peníze na trochu jídla, aby utišila hlad nejen svůj, ale třeba ještě sourozenců, aby ho před spaním v nějaké chatrči aspoň zmírnila, aby si strčila do pusy chleba nebo nějakou sladkost, nakonec si ještě olízla prsty a podržela v puse palec, kdoví.“ Kniha obdržela v roce 2016 Německou knižní cenu.

Vlk a dýka

Příhoda

Brenot, Corynová

Pomselová, Hasen

Všelijaké kámasutry se v knihkupectvích prodávají, ale komiksová ještě ne. I když tohle tedy není jen o zaujímání všelijakých artistických poloh, ale jde spíš o dějiny sexuality. Obnažuje témata, o nichž víme možná překvapivě málo: co je to vlastně erotika, kde se vzal sklon k monogamii, kdy a kde se pořádaly falické slavnosti, jak to bylo s používáním pásů cudnosti a vynálezem kondomu nebo jak překvapivě genderově rovnostářské byly některé staré civilizace. Sexuální motivy se tu prolínají mytologií, náboženstvím, politikou, uměním, kniha se věnuje dobovým zákazům a předsudkům. Stačí už jen zaujmout vaši oblíbenou (čtecí) polohu…

Vyprávění Brunhildy Pomselové, bývalé sekretářky říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse. „Byla jsem hloupá a o politiku se nezajímající nicka prostého původu. O holokaustu jsem nevěděla. Goebbelsovi ale nikdy neodpustím to, co světu udělal, a to, že zavraždil své nevinné děti,“ vyznává se Pomselová. Goebbels zastřelil 1. května 1945 svou ženu Magdu a následně i sebe poté, co otrávili svých šest dětí kyanidovými kapslemi. Pomselová ho popsala jako odtažitého muže, který do posledních chvil zřejmě neznal ani její jméno.

Sex komiks

Jeden německý život

Černý kůň

Myron Stolaroff Tajný náčelník

Zákonem byly terapie lidské psychiky pomocí psychedelik v USA zakázány v polovině 60. let minulého století. S vědomím porušování zákonů v nich někteří terapueti – jako byl Tajný náčelník alias Jakob – pokračovali. Kromě terapeutické hodnoty psychedelik si rovněž uvědomovali entheogenický potenciál těchto substancí, tj. jejich schopnost navodit hluboké duchovní zážitky. Proto nepovažovali svoji práci s LSD pouze za terapeutickou praxi, ale také za spirituální činnost v tom nejlepším slova smyslu. Z tohoto zorného úhlu byla právní opatření proti psychedelikům nejen zcela neopodstatněná a chybná, ale představovala navíc i omezení základních náboženských svobod.

Jákob tedy zvážil všechna pro a proti a rozhodl se vzepřít zákonu, pokračovat ve své práci s psychedeliky a přijmout osobní zodpovědnost za svoji činnost. Obstál u své „rodiny“, přátel a klientů, jejichž životy od základů změnil. Všichni na něj dnes vzpomínají s velkou láskou a vděčností. Zbývá počkat, jak ho posoudí dějiny. Je bezesporu rozumné dbát na zákony, je-li naším hlavním zájmem osobní bezpečí a pohodlí. Dějiny však ve zpětném pohledu nezřídka hodnotí daleko výše jednotlivce porušující sporné zákony své doby díky prozíravosti a vysokým morálním zásadám než lidi, kteří tyto zákony vydali. Stanislav Grof

NĚKOLIK OTÁZEK PRO... ...Philippa Winklera

Proč jste si pro svůj debut vybral právě toto prostředí?

Vždycky jsem byl fotbalový fanoušek, vyrostl jsem v tom, můj táta fandí Werderu Brémy. Z témat mě navíc zajímají hlavně okrajové oblasti, extrémní situace. A chuligánství je jednou z nejtemnějších stránek fotbalu — spolu s korupcí.

Ve třetím semestru studia tvůrčího psaní v Hildesheimu jsem dostal šílený nápad, že napíšu román. Jeden spolužák mi poradil, ať si vyberu téma, které mě bude zajímat i za tři, čtyři, osm let. A tohle je ten případ. Navíc pokud vím, tak v Německu takový román zatím nevznikl. Vyšly jenom biografie bývalých chuligánů, většinou z Velké Británie O chuligánské scéně je poměrně těžké se něco dozvědět, když k ní člověk nepatří. Jak jste dělal rešerše?

Nebo k ní sám patříte?

Ne, tam jsem nikdy nepatřil. Tímhle tématem se zabývám už léta a na někoho zvenku jsem o něm věděl opravdu hodně. Než jsem začal se psaním, věnoval jsem se navíc ještě asi půl roku rešerším — přečetl a zhlédl jsem všechno, co jsem sehnal. Procházel jsem i internetová fóra, i když se většinou jednalo o fóra ultras, k fórům chuligánů se skoro nedá dostat. Vedl jsem rozhovory s referenty pro fanoušky a s policisty, kteří se na scéně pohybují. Potom jsem uvažoval o tom, že bych zkusil kontaktovat i přímo nějakého chuligána. Ale usoudil jsem, že šance někoho najít je moc malá. Navíc jsem měl příběh už v hlavě a nechtěl jsem se nechat ovlivnit cizími zážitky.

Chvála se na vaši knihu jen hrne, ale najde se i kritika, především od časopisu Die Zeit a deníku Süd-deutsche Zeitung. Vytýkají vám například to, že jazyk hlavního hrdiny se příliš liší od jazyka používaného v knize obecně. Co na to říkáte? Článek v Die Zeit považuju za dobrý, je to legitimní a srozumitelná kritika, i když já to vidím jinak. Kdyby byla celá knížka psaná provokativním sociolektem, potom by podle mě nebyla vyvážená. Čtenář potřebuje i chvíle, kdy si vydechne. Navíc si myslím, že každý člověk má více vrstev, více rozměrů. Heiko, to nejsou jen „hovna“ a „sračky“.

Takoví lidé neexistují. Člověk mluví pokaždé jinak, třeba když je v práci nebo když se baví s přítelkyní.

Proč jste se vlastně rozhodl pro vyprávění v ich formě?

Já píšu hlavně pro sebe, nicméně jako autor mám samozřejmě v hlavě i imaginárního čtenáře. Pomocí téhle

perspektivy chci přinutit lidi, aby se do Heika vcítili. Kdo o tom světě něco tuší? Pro většinu lidí je podivný nebo děsivý. Takhle překonají bariéru a pocítí empatii, nebo dokonce sympatii. Je to mnohem bezprostřednější a přidává to na autenticitě. Téhle perspektivě jsem od začátku dával přednost, považuju ji za nejrozumnější řešení.

Jak dlouho jste Chuligána psal, od chvíle, kdy se ten nápad objevil, po chvíli, kdy jste dopsal poslední stránku?

V roce 2010 jsem začal s rešeršemi. Celý rukopis jsem měl hotový na konci září 2015. Čtenáře upoutají hlavně dvě věci: svérázný jazyk a poměrně sofistikovaná dramaturgie. Jak jste na ně přišel?

Trvalo mi celou věčnost zjistit, jak se mi nejlépe pracuje.

Začal jsem tím, že jsem si skicoval postavy a hodně jsem experimentoval. Nedokážu jen tak psát. Vyrobil jsem si barevné kartičky, které představovaly určité sekvence.

Potom jsem je přesouval tak dlouho, dokud nevznikla celá dramaturgie. Na konci jsem měl kartičkami polepené dvě stěny svého ateliéru.

Je to vaše první kniha a hned jste byl nominovaný na Německou knižní cenu. Jaký to má na mladého autora vliv?

Myslím, že na tuhle otázku budu moct po pravdě odpovědět až za několik měsíců. Pořádně jsem to ještě nezpracoval. Jsem v tom ponořený, je to trochu jako sen, někdy je to velmi náročné. Zkouším si na to zvyknout, užít si to, protože je to skvělá věc. Mohlo to dopadnout úplně jinak, ta knížka mohla zapadnout.

Pracujete v současnosti na další knize?

Můžete nám o ní něco prozradit?

Právě teď ne, v poslední době jsem se k tomu vůbec nedostal. Ale na konci jara a v létě jsem strávil tři měsíce v umělecké rezidenci Künstlerdorf Schöppingen u Münsteru. Tam jsem se začal věnovat rešerším k novému románu.

Měl jsem několik nápadů a nakonec jsem se rozhodl pro téma, které mě baví nejvíce. Jedním z aspektů příběhu bude určitě transhumanismus — tedy technologické vylepšování lidského těla.

PHILIPP WINKLER (1987) Je v hledáčku všech, kteří sledují německou literární scénu. Jeho román Chuligán o Heiku Kolbem, (fiktivním) chuligánovi z prostředí fanoušků Hannoveru 96, byl v roce 2016 nominovaný na Německou knižní cenu.

AKTUALITY

BESTSELLERY

Tři roky stará kniha Michaela Žantovského Havel nyní dostává podobu audioknihy. Načetl ji herec Jan Vondráček, motta ke kapitolám přednáší Zuzana Stivínová. Část přečetl sám autor. Poslech uvádí znělka Hovorů z Lán (Na shledanou v lepších časech) a uzavírá Óda na radost na slova Žantovského, zahraná Michalem Pavlíčkem. Žantovský byl Havlovým dlouholetým spolupracovníkem a přítelem. Audiokniha vychází 29. září

1

literární ceny Slovenska – Anasoft litera. Ta má jen jednoho vítěze, který bere vše, tedy v tomto případě konkrétně 10.000 euro a mediální bonusy. Letos podle pětičlenné poroty zvítězil Ondrej Štefánik s knihou Som Paula. Cenu čtenářů získal Jozef Karika za knihu Trhlina. Kniha vyjde v rámci podzimního Velkého knižního čtvrtku 2017 v českém překladu.

VÍC TRPĚLIVOSTI S DEMOKRACIÍ

& 19. 9. 2017 v 19 hod. byl vyhlášen 12. ročník nejvlivnější

& 5. října 2017 v 19hod. bude v pražské kavárně Club Avion

uveden oficiálně do života český překlad zásadního díla Dějiny opery – posledních 400 let. Knihu dvou Anglosasů přeložil a večerem bude provázet bývalý rocker, ale dnes především znalec mnohých operních děl, Robert Novotný. Jeho specialitou je Mozartův Don Giovanni, kterého geniální maestro napsal pro Stavovské, dříve Nosticovo divadlo a v říjnu roku 1787 je tu sám dirigoval.

& Blíží se knižní festival Tabook. Šestý ročník setkání

vydavatelů, spisovatelů, knihkupců a čtenářů dobrých knih proběhne od 28. do 30. září tradičně v Táboře. Letošním mottem je Humor – Groteska – Satira – Sarkasmus. Kromě tradiční prodejní výstavy nakladatelů najdete v programu jména jako Karol Sidon, Jáchym Topol, Irena Dousková, Petr Borkovec, Robert Fulghum, BioMasha, Halka Třešňáková a další. Hodně dalších.

Horké info

Opuštěná společnost Erik Tabery 2 KDYŽ DODÁVKA PORAZILA BARTHESE

Sedmá funkce jazyka Laurent Binet 3 SKALPEL PRO DOKTORA SMRT

Byl jsem Mengeleho asistentem Miklos Nyiszli 4 KOCOUR PREZIDENTSKÝM KANDIDÁTEM

Kočky jsou vrženy Jakub Horák 5 MILENIUM 5

Muž, který hledal svůj stín David Lagercrantz

Literární Cenu Franze Kafky letos získala už v květnu kanadská spisovatelka a aktivistka Margaret Atwoodová. Rozhodla o tom mezinárodní porota. Sedmasedmdesátiletá esejistka, básnířka a literární kritička ocenění osobně převezme 17. října na Staroměstské radnici v Praze. „Je to pro mě veliká pocta a s obrovskou radostí cenu přijímám. Franz Kafka má pro mě zvláštní význam, protože jako vysokoškolačka jsem napsala první vážnou literární kritiku o jeho práci,“ sdělila Atwoodová. Ta je autorkou řady povídek, novel, básnických sbírek a knih pro děti. Do češtiny byly přeloženy mj. beletristické knihy Loupení jehňátek (1995), Slepý vrah (2001) psychologický román Muzeum zkamenělin (2002), sociální sci-fi Přežívá nejsmutnější (2005), Kus temnoty (2017) a povídkové soubory Modrovousovo vejce (2002) a Stan (2006). Nejznámějším dílem je „spekulativní“ román z blízké budoucnosti s názvem Příběh služebnice, který byl také letos převeden do seriálové podoby. Margaret Atwoodová je nositelkou řady kanadských a zahraničních ocenění, mimo jiné Man Bookerovy ceny za rok 2000. Večer s autorkou se koná v pražské Knihovně Václava Havla 18. října. S autorkou hovoří Michael Žantovský.