14/2017
KNIHY&Info
ZABOŘEN V KNIHÁCH Moudrost v knihách? KNIHA TÝDNE Píšu, dokud si pamatuju NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Vladimíra Mišíka HORKÉ INFO V Gulliverovi o Ku klux klanu
ZABOŘEN V KNIHÁCH Asi se dá říct, že od dob, kdy byly napsány první písemné záznamy, existuje na světě slušné množství textů, ve kterých je poctivě obsažena zkušenost, ba dokonce moudrost lidské existence. Když se ale člověk rozhlédne kolem sebe, nezbývá než si povzdechnout, kde že ta moudrost vlastně je. Jako by byla všechna narvaná právě a jen v knihách, takže lidé ji v mimoknižním světě nemůžou nikde najít. Spíš je to ale tak, že není úplně snadné dokázat čtenáře přesvědčit, aby ji z knih tu a tam vysvobodili a nechali se jí ovlivnit. Je třeba stále opakovat tu známou pravdu, že oči jsou okna do duše, a že není tak docela jedno, co si před ně postavíte. Není tedy jedno, jaké knihy člověk čte. Chlubíme se pokročilým čtenářstvím, počtem vydaných knih na hlavu jsme se Slovinskem totální světová špička, ale kolik z těch přečtených knih v ČR za rok má v sobě moudrost? Co že to je a jak že se to měří? Ano, teď bychom se mohli dlouho točit na nějakých definicích, na tom, že pro každého je to něco jiného, na sporu mezi elitáři a konzumním čtenářem, na známém faktu, že knižní trh potřebuje jak tu nohu komerční, tak tu uměleckou. Jenže: moudrost existuje, někteří lidé jsou moudří a hned se to pozná, stejně jako opak. S knihami je to stejné. Bez čtenářů se ale moudrost z knih nedostane. Musíte jí občas z papíru pomoc na světlo bóží možná právě vy. —tw—
PÍŠOU JINDE Literární Man Bookerovu cenu v úterý získal americký spisovatel George Saunders za svůj vůbec první román Lincoln in the Bardo. Porota ocenila inovativní styl meditativního vyprávění o návštěvě amerického prezidenta Abrahama Lincolna u hrobu jeho jedenáctiletého syna. Osmapadesátiletý autor známý především díky své povídkové tvorbě a kratším novelám zaujal pětičlennou porotu
dílem, v němž popisují Lincolnovu návštěvu na washingtonském hřbitově již nežijící postavy, které se nejsou ochotny se smířit se svou smrtí. Bardo je termín, který používají tibetští buddhisté pro stav mezi smrtí a novým zrozením. Předsedkyně poroty Lola Youngová ocenila Saundersovo dílo za jeho „inovativnost a velmi odlišný styl“. Cenu mu v Londýně předala manželka prince Charlese, vévodkyně Camilla. aktuálně.cz S ročními odstupy vycházela na pokračování čtyřdílná próza, v níž Karol Sidon v kaftanu Chaima Cigana rozehrál mnohovrstevnatý příběh, proti němuž vypadá Calvinův Hrad zkřížených osudů, jako partička prší. Svět vybujelý z kraje, „kde lišky dávají dobrou noc“, nepostrádá kulisy špionážního thrilleru ani příslovečné rozkročení mezi žánry. Tvůrčí formuli v myšlenkách jedné z postav „mimoděk“ prozrazuje vypravěč: „Nikdy však neslyšel, že by někdo s takovou invencí pospojoval témata, chronicky známá z okultní literatury a sci-fi, s informacemi převzatými ze života a z médií.“ Ponor do závěrečného Outsidera si tak žádá víc než letmé
oživení předchozích dílů, ale odměnou je očistná, vtipná a intelektuálně podnětná četba. respekt.cz Skromná služba – a to služba peru – je leitmotivem i Ishigurovy tvorby. Kromě krátkých próz a scénářů napsal jen sedm románů, z nichž jsou přinejmenším čtyři výše uvedené pokornými pomníky vypravěčství. Jen vydání posledního z nich – Pohřbeného obra – mu trvalo deset let, během nichž se odehrála i epizoda, kdy dal autor své manželce přečíst prvních 70 stran rukopisu, a ona mu poradila, ať začne úplně znova. A on tedy znova začal a vysochal mistrovské dílo, kde má každá obskurní postava i zdánlivě nepotřebná rekvizita své nepostradatelné místo v soukolí organismu, který tepe v hypnotizujícím, pohlcujícím rytmu. Další důvody, proč Ishe ( jak mu říkají přátelé) milovat: hraje na kytaru a skládá písničky; stěžuje si, že ho marketingové aktivity, jako jsou turné a čtení, odvádějí od psaní; zprávu o udělení Nobelovy ceny považoval za hoax a novináře BBC uvítal slovy: „Kdybych to býval tušil, alespoň bych si umyl vlasy.“ novinky.cz
KNIHA TÝDNE
Taťána Lukešová
PÍŠU, DOKUD SI PAMATUJU Píšu, dokud si pamatuju, tak se jmenuje bilanční vzpomínání tlumočnice a publicistky Taťány Lukešové (1927–2015). Život prožila napínavý, plný zvratů. Ostatně co jiného v tom bláznivém českém 20. století, kdy se člověk narodí do demokracie a přes jednu válku a dvě totality se nakonec jeho životní kruh uzavře opět ve svobodě. Jak píše, u její postele stály prý tři sudičky. „Tak ses přece jen prodrala na svět“, řekla ta první, ta zlá, a dodala: Ukážu jí, zač je toho loket.“ „Dám jí touhu po kráse, po lásce a po tom něco dokázat. Nakonec ale nedokáže nic“, řekla druhá, ta zákeřná. „Dám jí víru a naději,“ řekla ta třetí, ta hodná. K sepsání životního příběhu ji vyzývali už několik let přátelé a známí, mezi nimi třeba Nina Divíšková, Miloš Forman nebo Jan Kačer. A tak nakonec začala, a pěkně zeširoka, narozením svojí matky Galiny Barakovské v ruském Jekatěrinburgu. Matka byla dcerou šlechticů, její dědečkové pracovali pro cara. Tak daleko začíná příběh pádů a vzestupů, život ženy, který by vydal na několik životů a to vrchovatě. Vyprávění o něm musí začít matkou, která se jako dvanáctiletá schovala pod stůl před vraždícími bolševiky. Do Československa se dostala až po různých peripetiích, ve kterých hrála roli třeba Indie nebo Anglie. A otec? Narozen do pražské německé židovské rodiny. Ten si třeba zase při studiu na gymnáziu přivydělával kondicemi a doučoval i jistého Karla Hermanna Franka, který ho okamžitě po obsazení Československa nacisty dal zatknout. No a dějiny melou a melou si svojí a hrdinka naší knihy teprve nenápadně vstupuje na scénu.
Zpočátku do šťastného, dobře zajištěného dětství, kdy se učila jazyky, snila o kariéře herečky a díky otci měla možnost znát se třeba s Janem Masarykem. Jenže pak už Hitler, vyhnání z bytu, otcova emigrace, plynové komory pro rodinu z otcovy strany. Maminka s Táňou mohly zůstat v bytě, ale jako služebné SS nájemníkům. Jako poloviční Židovka byla vyloučena ze studií, hrozil jí transport. Maminka ji prohlásila za nemanželskou a rozjelo se zkoumání rasové čistoty, které skončilo až na specializovaném rasovém pracovišti v Salzburku u dr. Pochové. Ta udělala to, čeho se báli čeští lékaři – napsala ji papíry, že je čistokrevná árijka. A to příběh vlastně teprve začíná, naší hrdince je 14 let a nastoupí už brzo na obchodní školu. A svět okolo blázní jako splašená lochneska. Velké dějiny světa a v nich ty naše soukromé. Bez prozrazování dalších okolností životy Táni Lukešové skočíme pro uzavření na poslední stránky knihy. Tam se musí vypořádat se smrtí svého syna, kterému byl v roce 2013 diagnostikován nádor na mozku. Když v dubnu 2015 paní Taťána umřela, nebyla ještě kniha zredigována, což za ní musel udělat redaktor Jan Paulas. Vydání knihy se tedy autorka nedožila. Stačila ale překotně odvyprávět příběh nahuštěný vlastně až takovými zvraty, že se chce čtenáři občas události samovolně zastavit. Život není procházka růžovou zahradou, ale někomu je dnů mrazivé tmy opravdu nandáno vrchovatě. V pozadí je ale neuvěřitelná a povzbuzující životaschopnost. A naděje od sudičky, bez té by to v případě Taťány Lukešové opravdu nešlo. Tomáš Weiss, editor
Z NOVINEK Ian McEwan
Pavel Kosatík
„Před pár lety mě k námětu přivedlo jedno odpolední setkání s mou snachou, která byla těsně před porodem. Intenzivně jsem pociťoval tichou přítomnost bytosti, která čekala a hlavně se podivovala nad světem, ke kterému se zanedlouho přidá. Později jsem začal uvažovat o možnostech jasné, všímavé, nicméně limitované přítomnosti. Jde o zajímavou perspektivu. Ještě nenarozený vypravěč má privilegovaný přístup k rozhovorům v posteli i k plánování vraždy. Co s tím může dělat? Jeho možnosti jsou nutně omezené. Nicméně o tom přemýšlí a snaží se najít cestu, jak do věcí zasáhnout. Bude už pozdě? Nebo se může pomstít?“
„Vždycky, když se mě protagonisté ptají, kdy to skončí, odpovídám: mou smrtí, ale možná ne. Možná v tom budou pokračovat moje děti. Samozřejmě tomu mohou zabránit i jiné věci. Na pokračování potřebuju peníze, teď jsme dokončili jeden projekt (Manželské etudy po 35 letech) a na pokračování finance nejsou. Druhá otázka je, jestli budu schopná mentálně a fyzicky. Bůhví! Rozhodně se nechystám končit, ale cítím, že to teď chce chvilku pauzu. Alespoň rok, ale samozřejmě kdyby se dělo něco zásadního v životě mých protagonistů, tak to určitě natočím.“ Portrét režisérky dokumentů od zkušeného životopisce.
Skořápka
Sběrná kniha
Tomáš Šebek
Neil Young
„Zdá se, že toho lékař z pražské nemocnice Na Františku dost vydrží, a že se mu tyhle extrémní mise dokonce líbí. Tomáš Šebek má tento druh služby těm nejpotřebnějším rád; je připravený, odhodlaný a schopný snést víc než ostatní. To není chvála ani lichocení, ale fakt, který by každého čtenáře mohl posunout o krok dál. Nezáleží tolik, jestli mu pro jeho práci padají lidé v němém úžasu k nohám, jde o to, že mu bylo dáno dělat to, v čem je dobrý a co přináší užitek. Řekl bych, že si na tituly moc nepotrpí. Pro pacienty v Africe byl kovádža, běloch, a pro kolegy a kolegyně prostě Tom,“ píše ve své recenzi pro iliteratura.cz Zdeněk A. Eminger.
„Napřed jsem knihu chtěl nazvat Auta a psi. Přišlo mi to jako dobrý nápad, druhá knížka by tak hezky navazovala na tu první. Říkal jsem si, že auta koneckonců miluju celý život a o čem jiném tedy psát, když ne o nich. A co se psů týče, taky jsem jich měl slušnou řádku. Psi a auta, to je prima námět pro příběhy, které se do první knížky nevešly. Coby syn skvělého kanadského novináře Scotta Younga jsem se odmalička pohyboval mezi lidmi, co se psaním úspěšně živili, takže bych dal určitě dohromady knihu, která by lidi zajímala.“ Legendární Crazy Horse písničkářství, kytarista a zpěvák Neil Young (1945) má na co vzpomínat a co vyprávět. Nejen o autech a psech.
Africká zima
Special Deluxe
Černý kůň
Margaret Atwoodová Příběh služebnice
Margaret Atwoodová vytvořila temný, nepřátelský svět. Vzala některé tendence konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let (román poprvé vyšel v roce 1985) americké a kanadské společnosti, ono chování, vycházející z jejich puritánské tradice a Evropanům připadající až hysterické, a extrapolovala je do polohy, která nahání husí kůži. Feministky možná chvilku jásaly, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Ano, ženy už nejsou hračkou pro muže, a naopak muži nejsou hračky pro ženy. Jenže to je přísně rozdělená společnost, v níž není místo pro lásku, pro přátelství, pro zábavu, ale ani pro vzdělání, časopisy nevycházejí a knihy má pán domácnosti pod zámkem. Každé pohlaví má svůj systém kast, ze kterého není prakticky úniku – z některých určitě. Tresty jsou kruté, často veřejné. Popravení jsou pro výstrahu vystavováni. Ekologické znečištění a jaderné údery poničily životní prostředí, plodná žena je vzácností. Všudypřítomná tajná policie sleduje každého, a důvod má – tenhle typ společnosti přímo volá po ilegální organizaci, která bojuje proti vládnoucí totalitě. Do onoho podivného převratu měla vypravěčka rodinu. Ale najednou se ocitla v převýchovném lágru, a odtamtud byla – jako ověřeně plodná žena – převelena jako služebnice do vysoko postavené rodiny. Služebnice má úkol – násobí reprodukční možnosti rodiny svého pána. neviditelnypes.cz
NĚKOLIK OTÁZEK PRO... ...Vladimíra Mišíka Zanedlouho to bude třicet let od změny totality v demokracii. Myslíš, že jsme se dostatečně „vypořádali s minulostí“, jak se říká? Tohle jsou otázky, na které já neumím odpovědět. Co to znamená „jsme se vypořádali“? Jak kdo. Za sebe můžu říct, že jsem se s minulostí vypořádal. A že jsem rád, že žiju v době, kdy máme demokracii. Demokracie je vachrlatá kocábka, která se na rozbouřeném moři jakžtakž drží nad vodou, je to složitější než složité, ale zaplaťpánbu za to. Když jezdíme po republice, vidíme všechny ty vesnice a městečka. Dřív to byla ponurost sama, ale teď na první pohled vidíš, jak to najednou rozkvetlo. Samozřejmě, že si uvědomuju zoufalost některých lidí. I v mém blízkém okruhu je několik takových, kteří se takzvaně nechytili, nemají peníze, žijí v marasmu anebo dokonce skončili na ulici. Takhle ovšem lidstvo funguje odjakživa a asi se s tím nedá nic dělat. Když už mluvíme o politice, byl jsi příznivcem přímé volby prezidenta? No, člověk vždycky nedokáže úplně přesně odhadnout, co se stane, když přijde něco, s čím nemá žádnou zkušenost. Já byl příznivec téměř přímé demokracie, a tudíž mi připadalo, že by byla vhodná i přímá volba prezidenta. Ale to jsem, abych to řekl elegantně, nedomyslel sílu toho, že jeden z kandidátů bude zákeřný. Myslel jsem, že se po všech těch změnách vrátí do politiky nějaká primární slušnost, že už se na vrcholu nebudou objevovat stejní gauneři jako byli ti komunisti. „Nebudeme jako oni,“ tomu heslu jsem naivně uvěřil... Ale vůbec se za to nestydím, protože čemu jinému by člověk měl věřit nebo v co doufat? Jenže to dopadlo, jak to dopadlo. A v podstatě už to nekomentuju. Protože když si většina, která měla možnost svobodné volby, zvolila pana prezidenta, jakého si zvolila, tak ho má zkrátka takového, jaká je sama. Tak nějak se to říká, že? Ty samozřejmě tušíš, že ta otázka byla jakousi předehrou k tomu, o čem chci mluvit teď. Totiž o tvém odmítnutí státního vyznamenání z rukou Miloše Zemana v říjnu 2013. Byla chvíle, kdy jsi byl rozhodnut si pro něj na Hrad jít? Ano, byla. Já jsem byl rozhodnutý tam jít, a to z jednoho prostého důvodu, což jsem musel vysvětlovat i mnoha svým kamarádům, kteří to nemohli pochopit: je to prezident
zvolený demokratickou přímou volbou. Přestože je mi pan Zeman krajně nesympatický už od doby opoziční smlouvy a časů, kdy byl předsedou vlády. Dokonce se musím přiznat, že vůči němu cítím takovou tu antipatii, která vlastně nemá logiku. Jako když vejdeš někam do společnosti a dva lidi tě tam prostě serou, aniž bys je znal nebo ti zavdali důvod. Prostě to tak je a nedá se s tím nic dělat. Takže přes tohle přese všecko jsem tam chtěl jít. Pak mi volal šéf hradního protokolu pan Forejt a oficiálně mi to oznámil. Já mu říkal, že vím o sněmovním návrhu kandidátů, který sestavila parta kolem ODS, ve kterém byl kromě mě myslím i Radim Hladík, a že z toho mám radost. Ale on na to, že ten sněmovní návrh nehrál vůbec žádnou roli, že o vyznamenaných rozhoduje jen pan prezident a jedině pan prezident. A řekl to takovým tónem, že mě to tak podráždilo, až jsem z toho celou noc nespal. Bylo to pro mě dilema mezi rozumem a citem. Nakonec rozhodla emoce. Došlo mi, že tam budou lidi, se kterými se vůbec nechci setkat. A napadlo mě, že vlastně možná mám být jen taková úlitba nějakému okruhu lidí. Aby proti nim nikdo nemohl vystupovat, když už vyznamenání „dali i Mišíkovi“. Že jsem jen taková figurka na jejich šachovnici. Říká se tomu užitečný idiot. To říkáš ty… Ale asi tak nějak. No, a najednou se to ve mně převrátilo a došlo mi, že tam prostě jít v žádném případě nemůžu. Ten šutr, co mi spadl ze srdce, museli slyšet i sousedi pod námi… A tak jsem tam druhý den dopoledne zatelefonoval, omluvil se, pak jsem to celé zveřejnil včetně textu mailu, co jsem poslal na Hrad, protože jsem si říkal, že by to mohli zkusit nějak „uhrát“ ve svůj prospěch, a pak jsem strávil krásný večer v podhradí v lokále. S kamarády jsme si uspořádali na Malé Straně večeři, vypili pár piv a bylo nám dobře. Oslavili jsme 28. říjen po svém, vzpomenuli Masaryka a mně bylo dobře, protože jsem nemusel být na párty s lidmi, se kterými jsem být nechtěl. Zároveň ale musím upozornit, že vůbec nezpochybňuju lidi, kteří to vyznamenání přijali, jako třeba pan Suchý.
VLADIMÍR MIŠÍK (1947) Hudebník a zpěvák. Rozhovor je ukázkou z třetího vydání knižního rozhovoru Byl jsem dobrej, který s ním připravil hudební publicista Ondřej Bezr.
AKTUALITY & Fra Book Club je akce, kterou jednou za měsíc pořádá
BESTSELLERY 1
pražské Café Fra, Štefánikova 15. Jde od setkání nad vybranou knihou, Přítomen je autor a deset zájemců o debatu. Přesněji – prvních deset zájemců, kteří si koupí deset lístků, které se za 100 Kč prodávají na Fra baru. Nejbližší setkání proběhne 6. listopadu 2017 a to s Jáchymem Topolem. Centrem debaty bude Citlivý člověk.
& Perlovka je pražská ulice, známá v minulých letech po
setmění houfným výskytem sexuálním pracovnic. Zároveň tady sídlí historicky první kosmasí knihkupectví. První s druhým spolu nijak úzce nesouvisí, ale: chcete pracovat v ikonickém knihkupectví v centru Prahy na plný úvazek? Přijďte posílit tamní knihkupecký tým. Svůj životopis zašlete na adresu: knihkupectvi.perlova@kosmas.cz
& V kinech je Nesboho Sněhulák. Adaptace knihy se prý
moc nepovedla – vzácně se shodují i kritici, kteří se jen tak neshodnou. Postavený sněhulák, který na místě činu nového případu zůstal jako jediné vodítko, naznačuje, že tenhle pachatel si chce hrát a že si dost možná už párkrát takhle hrál i v minulosti. A že ho to baví čím dál víc a nehodlá s tím přestat. Přestože Holeovi v pátrání pomáhá brilantní mladá vyšetřovatelka, nepřestávají policisté tahat za kratší konec.
& V Jihlavě proběhne ve dnech 24.–29. října 21. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Nabitý program přinese tři stovky filmů z celého světa, desítky světových premiér, včetně domácích novinek, a k tomu to nejlepší z dějin filmového dokumentu. Orientaci v rozsáhlém vějíři akci a promítání najdete na www. dokument- festival.cz
Horké info
MRÁZEK, KREJČÍŘ, BABIŠ
Boss Babiš Jaroslav Kmenta 2
TERAPIE PASTOREM
Opravář osudů Robert Fulghum 3 ČÁRY MÁRY SÁGA
Záludné léto Ben Aaronovitch 4 NĚCO O KONCI SVĚTA?
Robot na konci tunelu Šichtařová, Pikora 5 CHIRURGIE BEZ HRANIC
Africká zima Tomáš Šebek
Když se v Praze řekne Gulliver, ví se, že je to mimořádný objekt architekta Martina Rajniše, 42 metrů dlouhá a 10 metrů široká vzducholoď, zaklíněná mezi dvěma budovami galerie současného umění DOX. Tento netradiční prostor je od svého vzniku koncipován jako místo setkávání architektury s literaturou. V Gulliverovi se mohou 9. listopadu 2017 setkat zájemci s polskou reportérkou a spisovatelkou Katarzynou Surmiak Domanskou a s její knihou Ku klux klan. Tady bydlí láska. Ku klux klan není bohužel minulostí, protože není minulostí rasismus. Naopak – rasismus se cítí být poslední dobou leckde povzbuzován tendencí skoncovat s politickou korektností jako něčím sprostým a nemocným. A tak bude určitě na co se autorky ptát. Protože ona viděla věci hodně zblízka. Třeba televizi, kde se říká: Když se do bílé polevy dostane byť jen jedna kapička jiné barvy, už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné.“ Takto učí královna Ku-klux-klanu malé děti v pořadu The Andrew Show, který je moderován zhruba devítiletým chlapcem, jak mají správně připravovat vánoční dort. Surmiak-Domańska napsala zajímavé reportážní dílo sestavené z faktografických údajů o vzniku KKK, širších souvislostí jejich působení a vzestupu ve 20. století i o tom, co vede současné Američany ke členství v organizaci, jejíž odkaz je spjatý s neskrývanou rasovou nenávistí a násilím.