Knihy & info - 2017-19

19/2017

KNIHY&Info

KNIHA TÝDNE Fenomén psychedelie ČERNÝ KŮŇ Zábranského Za Alpami PÁR OTÁZEK PRO... Angeliku Pintířovou HORKÉ INFO Hůlové prostitutka anglicky

ZABOŘEN V KNIHÁCH Vliv společenské atmosféry na nákup knih je bez diskuze silný. Určitý typ knih může za jistých společenských konstelací zažít bestsellerovitost, až jsou sami knihkupci i nakladatelé šokováni.

Protože knihy se mnohou stát aktuálními, aniž by to někdo čekal. Po zvolení Trumpa americkým prezidentem se začaly po statisících prodávat takové knihy jako Orwellovo 1984 nebo Atwoodové Příběh služebnice. Také ale příručky Jak si pořídit protiatomový kryt, nebo třeba ženský manuál Jak se při napadení bílým prasákem co nejrychleji trefit mezi nohy. A bohužel i životopisy šéfů Ku klux klanu. S tím ruku v ruce sešity vtipů Potká se běloch, rudoch a černoch.

Tolik ke knižnímu trhu v Americe. Celosvětově se ale může po delší době podařit vyletět z regálů i takovým titulům jak je: Slovník demokracie, Síla občanské neposlušnosti, Lezou vám politici na nervy? Neplaťte daně, Několik rad k výrobě transparentů, Poučení vyšetřovaným atd. Ano, jsou to různé knihy, které např. politická situace povolá do služby. Jenže je zřejmé, že mezi knihkupci bude 99% lidí příčetných, které spíš než totalita a autokracie láká společnost velkorysých a přátelských lidí, kteří nejsou svatí, ale dokážou říct čertům ne. Není tedy divu, že se místo Mein Kampfu a Komunistického manifestu, případně japonských příruček harakiri nebo návodů Jak zapírat estébáctví, začne víc prodávat spíš Taberyho Opuštěná společnost, Kmentův Boss Babiš, Švehlův Magor a jeho doba nebo Snyderova Tyranie. —tw—

PÍŠOU JINDE Není divu, že se ke slovu dostávají sekáči, kteří místo politiky nabízejí manažerské poučky, společnost mění ve firmu a místo státníků usedají do křesel expertní mudrlanti. Potížemi je v posledku vše: život, společenství, chudí, cizinci, matky s dětmi. Oproti tomu Tempestová ukazuje zdánlivě banální, ale stále vzácnější postoj: lidé nejsou problémem, lidé jsou ti, s nimiž žijeme. Tempestová nehledá postavy zapadající do politické teze, figury, které by ilustrovaly její názor. Naopak – její postoj ke světu se odvíjí od soucitu s lidmi.

Skrze neviditelné, slabé a zraněné interpretuje svět. Nečeká přitom na plameny revoluce nebo na to, až si neviditelná ruka trhu pořádně prokřupne klouby. Čeká, až si sociální pracovnice Esther konečně odpočine, nají se, až zaplatí nájem.

Jejím jazykem není jazyk moci, ale pomoci. Ne po volbách, po úspěšných demonstracích nebo konferencích. Něha chybí teď. Právě v tuto chvíli přichází chladná noc, nyní se stahují žaludky hladem, dnes opět vzrostly lichvářské dluhy.

Jejím cílem není revoluce ani dokonalý trh. Její cestou je soucit.

Lukáš Senft o básnířce Kate Tempestové na itvar.cz Dánsko šokoval nejen svými básněmi, ale i tím, co říkal v rozhovorech novinářům. A to, že za problémy s integrací druhé a třetí generace imigrantů nemůže dánský stát. Že na vině jsou jeho vlastní rodiče a rodiče jeho kamarádů svou krutou, ale zároveň lhostejnou výchovou, svou pasivitou, pokrytectvím a svatouškovstvím. Většinovou bílou populaci Hassanův rozlícený hlas uhranul, zato přistěhovaleckou komunitu, z níž vyšel, si proti sobě poštval.

Před pár lety tedy vše nasvědčovalo tomu, že se na dánském literárním nebi rozzářila nová hvězda. Jenže Hassan už tehdy hlásal, že vzorný přistěhovalec, nebo dle jeho vlastních slov prominentní čmoud, z něj nikdy nebude, a svůj slib dle všeho dodržel. ČRo Vltava.cz o básníkovi Yahya Hassanovi Ač má příběh reálné kontury, nečteme literaturu faktu, dokonce ani

román. Setkáváme se s čímsi pradávným, s legendou, která se snaží vytvořit vlastní prostor a poetizovat smrt.

I když je Llamazares zjevně na straně levicové Lidové fronty, jeho kniha není politickým apelem, respektive je něčím mnohem hlubším: literaturou.

Dokud jsou na útěku čtyři bojovníci, stránky párají dialogy. Postupně však umlkají nejen proto, že uprchlíků tam nahoře v horách ubývá. Je jim jasné, že generál Franco občanskou válku vyhrál a že jeho dominancí neotřese ani válka světová. Naděje se přestěhovala na „druhou stranu osudu“. ihned.cz

KNIHA TÝDNE

Filip Tylš ed.

FENOMÉN PSYCHEDELIE Není náhodou, že poslední dobou vyšlo několik knih, které se zabývají psychedelickou terapií. Zhruba před třemi lety se totiž znovu v ČR mohl rozběhnout výzkum léčebných schopností halucinogenů na lidech. Tedy konkrétně na velmi pečlivě vybíraných dobrovolnících, kteří za asistence a pod dohledem lékařů absolvují čtyři výzkumná požití určité dávky psilocybinu, halucinogenu, který obsahují tzv.psychoaktivní houby (např. lysohlávky), pro účely pokusů je ovšem vyroben synteticky. Dobrovolník ale vlastně dostane halucinogen jen dvakrát, protože dvakrát je z vědeckých důvodů podáváno placebo, tedy neúčinná látka. Takové „lidské“ pokusy s halucinogeny se v ČR prováděly už v šedesátých letech minulého století.

Tehdy tu výzkumníci, jako např. Stanislav Grof, zkoumali účinky LSD (diethylamid kyseliny lysergové) na lidský organizmus ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a LSD se dokonce vyrábělo na našem území v opavské lékárenské chemičce SPOFA. O schopnostech halucinogenů přinést zlepšení zdravotního stav u lidí s depresí, schizofrenií a u dalších vážných duševních poruch, se dnes chtějí víc dozvědět a léčbu dnes bohužel ilegálními drogami umožnit lidé z Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech za Prahou. Tam probíhají současná psilocybinová sezení. Jejich účastníci teď připravili pro veřejnost první obsáhlejší knihu, kde se může zájemce dozvědět o celé akci zatím maximum. Tedy: co přesně je psilocybin, jak v mozku účinkuje, proč je nenávykový, proč může léčit, co se rozumí psychedelickým rituálem, jaké jsou nástrahy takového psycho-magického sebe­nahlížení, jak může díky psilocybinu dojít k setkání se smrtí atd.

Součástí knihy jsou i zápisy dobrovolníků o prožívaných stavech a vjemech. Tak třeba muž, 34 let, první zkušenost s psychedeliky. Po dávce 20 mg psilocybinu popisuje toto: „Nástup začal lehce, trochu jsem se potil, cítil jsem mravenčení v žaludku a závěs se začal pohupovat. A je to tady! Snažil jsem se uklidnit, sitteři (průvodci pokusem) se mě snažili uklidnit a ptali se, co vidím a jak mi je.

Vůbec se mi nechce komunikovat, ale odpovídám a popisuji všechny fyziologické změny. Zavírám oči a jsem vtažen do jiného světa. Vidím záblesky světla, žlutou záři, ze které pomalu vystupuje aztécká bohyně. Vlní se jí vlasy, celá je vytvořená ze svítících pixelů (žlutá, zelená, červená). Cítím obrovský příval příjemné energie, cítím se šťastně a přestávám vnímat okolní svět. Naprosto se oddávám přívalům zářivé energie, stávám se její součástí a existuje pro mě jen tento okamžik. Vím, že bohyně chce, abych ji následoval, je mou průvodkyní a vím, že to dává smysl.“ Popis pokračuje dál. Když zhruba kolem hodiny a půl účinky látky gradují, mohou být stavy mnohem zběsilejší, mnohou být i nepříjemné, mnohou být velmi intenzivní. I proto není dobré si s halucinogeny jen tak tzv. rekreačně pohrávat, čili posbírat někde houby a jen tak pro zábavu se jimi někde na kraj lesa naprat.

Za dohledu ale může psilocybin dobře posloužit jak při depresi a psychózách, tak k prohloubení takový lidských stránek jako je empatie nebo pravdivost vůči sobě samému. Psychedelika mají v sobě seberozvojový potenciál.

Třeba bude jednou takový osobní trip každému ráda hradit zdravotní pojišťovna.

Tomáš Weiss, editor OKA Kosmasu

Z NOVINEK Donna Tartová

Mark Bowden

Tajná historie

Zabít Pabla

Celeste Ng

Tereza Kodlová

V Shaker Heights, poklidném předměstí Clevelandu, dbají lidé na to, aby měli všechno přesně podle šablony – stejné trávníky, stejné domy, a také aby žili stejné životy. Elena Richardsonová ztělesňuje tuhle idylku úspěšné americké středostavovské rodinky devadesátých let naprosto dokonale. Richardsonovi, kteří mají čtyři děti, pronajmou byt nekonformní chudé fotografce Mie s dospívající dcerou. Tyhle dvě rodiny se postupně pořád víc prolínají, ale od začátku víme, že se jejich odlišné světy střetnou a povede to ke katastrofě…

Celeste Ng je americká prozaička, její rodiče pocházejí z Hong Kongu. Její prvotina získala ocenění Kniha roku obchodu Amazon za rok 2014.

Každá maminka si po narození dítěte projde téměř nekonečným koloběhem přebalování, umývání zadečku, zkoumání stolice, čůrání, posazování na nočník… A co teprve až dítě začne mluvit a mezi jeho nejoblíbenější slova se na první místo zařadí „kakat“ a „hovínko“! Buď matka zavalena pokakanými plenkami propadne depresi, nebo vezme tuhle životní etapu s humorem, stejně jako autorka knihy Makak kaká. Hravé říkanky spojuje víceméně jediné téma – téma, které se sice tváří jako tabu (ve slušné společnosti se přece nekaká!), ale malé makaky tuze zajímá a umí je spolehlivě rozesmát. Knížka je určena také jejich nezestárlým rodičům.

První román Donny Tarttové Tajná historie se hned po svém vydání v roce 1992 stal vysoce hodnoceným a diskutovaným bestsellerem, popisovaným jako „současná klasika“, „dechberoucí“ příběh, „tak svůdný, že jeho četba vyvolává pocity téměř provinilého potěšení“.

Předznamenal tak autorčinu mimořádně úspěšnou literární kariéru, oceněnou mnoha významnými trofejemi; za svůj poslední román Stehlík z roku 2014 Tarttová získala Pulitzerovu cenu, jednu z nejprestižnějších poct v literárním světě. Příběh, podávaný v retrospektivě formou zpovědi či přiznání jednoho z jeho aktérů, vypráví o podivném setkání skupiny šesti zvláštních, na první pohled excentrických studentů…

Ohníčky všude kolem

Vynikající dílo investigativní žurnalistiky získalo prestižní cenu Cornelia Ryana, kterou uděluje Overseas Press Club. Je to příběh násilného vzestupu a pádu Pabla Escobara, šéfa kolumbijského medellínského kokainového kartelu. Escobarova říše zločinu držela jako rukojmí třiceti milionový národ pod vládou teroru, který skončil teprve jeho smrtí. Uznávaný novinář Mark Bowden v intenzivním, podrobném popisu odhaluje do sud neznámé detaily šestnáctiměsíčního pronásledování, v jehož čele stály Spojené státy. Bowden vytvořil strhující vyprávění, které představuje ostrý portrét drsné spravedlnosti v reálném světě.

Makak kaká

Černý kůň

David Zábranský Za Alpami

Svou předchozí ceněnou knihu Martin Juhás čili Československo psal David Zábranský bezmála čtyři roky. V roce loňském vyvolal mnoho reakcí jeho divadelní text pro scénu Studia Hrdinů nazvaný návodně – Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. 27. listopadu vychází Zábranskému jeho v pořadí již třetí román nazvaný Za Alpami. „Je to aktuální román, který se dotýká toho, čemu se dnes říká uprchlická krize,“ přibližuje autor téma své knihy. Mathias s Marií jsou úspěšní němečtí lékaři, šťastní manželé. K tělu si pouštějí pouze to, co chtějí. Z Evropy bez hranic těží pouze výhody; pokud si usmyslí, dokáží mezi sebou a okolím postavit nepropustné bariéry, mají na to prostředky. Pro oba se vše mění ve chvíli, kdy Maria odjíždí na misi Lékařů bez hranic do afrického Čadu. Nad životy manželské dvojice přebírají vládu hluboce skryté a zdánlivě překonané principy… Román o současné Evropě a o uprchlické krizi, která do Evropy jen zdánlivě přichází odkudsi z vnějšku. Román o barvě kůže, o mládnutí a stárnutí lidí i kultur. Jsme coby kontinent na cestě k vrcholku, na vrcholku, nebo již za vrcholem? „Osobně si myslím, že dnešní literát má do společnosti přinášet i něco navíc, než pouze krásné knihy, které však většinou nechce nikdo moc číst.“

NĚKOLIK OTÁZEK PRO... …Angeliku Pintířovou

Do širšího povědomí jste vešla jako jedna z boromejek, která se starala o prezidenta Havla. Jak k tomu došlo?

Dozvěděla jsem se o tom, když jsem přijela s autem do servisu. Mechanik se mě tam ptal, jak se daří panu prezidentovi. Ptala jsem se ho, jak to mám vědět. Ten den se totiž dostalo do médií, že se o něj starají boromejky. Což jsem zjistila až večer. Naši generální představenou požádala paní Havlová a take kardinál Dominik Duka o pomoc.

Jelikož máme nemocnici i zdravotnice, tak se začal hledat způsob, jak bychom se do péče o něj mohly zapojit. Brzy bylo jasné, že bude potřeba vytvořit tým. V té době jsem zrovna skončila studia na DAMU a měla jen půl úvazku ve výchovném ústavu, takže jsem mohla pro tuto službu nabídnout zhruba deset dní v měsíci. A tak to začalo.

Vzpomenete si na první setkání. Jak vás uvítal?

Bylo to na Hrádečku a vítala jsem já jeho. Byl zrovna na pohřbu a my jsme tam se sestrou přijely dřív, než se vrátil. Takže moje první slova byla: „Pane prezidenta, tak vás vítám doma.“ Měl smysl pro humor, tak se tomu zasmál.

Václav Havel byl známý svou pořádkumilovností.

Neměla jste z toho trému?

To nebylo zas tak hrozné. Nebyl to ten typ pedanta, kterému nevyhovíte, ať děláte, co děláte. Stačilo pochopit, jakou to má logiku. Když je něco pravoúhlé, má to být pravoúhlé, nebo barvy mají k sobě ladit. A i když se mu něco nelíbilo, tak to řekl vždycky laskavě. Například měl rád květiny a chtěl, aby měly vždy čerstvou vodu. Nikdy ale neřekl: „Už jste jim vyměnila vodu?“, nýbrž: „Už jste se dneska věnovala květinám?“ A když jsem je dala do vázy jinak, než chtěl, řekl vždycky laskavě: „Nezlobte se, ale já bych si to udělal radši sám. To je můj problém.“ Spíš se omlouval, že to vidí jinak.

Zmiňovala jste jeho vděčnost. Jak se projevovala?

Ve všech maličkostech. Neustále za všechno děkoval, ale nejen nám. „Kdykoliv jsem mu otevřel dveře, vždy mi poděkoval,“ říkal mi muž z jeho ochranky. Ačkoliv Havel nebyl šlechtic, byla v něm až taková šlechtická noblesa. Mluvila jsem s jednou paní, která s jeho maminkou pracoval v 60. letech na Staroměstské radnici. Vzala ji na premiéru Zahradní slavnosti, a pak byla i na slavnostním rautu. A když paní Havlová viděla, že je tam dočista ztracená, hned poslal syna Ivana se šampaňským. Díky

tomu poprvé v životě pila šampaňské a velmi ocenila, že se o ni Havlova maminka takhle postarala a uvedla ji do velkého světa.

Překvapil vás někdy něčím?

Objevila jste nějaký jeho netušený rys?

Psalo se, že ho nezajímá sport. Poslouchali jsme spolu zprávy a tam zmínili něco o Petře Kvitové. „Jo, to je šikovná holka,“ řekl a bylo jasné, že o ní ví. Nebo na zprávy k němu chodíval Andrej Krob (který je považován za Havlova dvorního režiséra) a jednou říkal: „Teď musím domů, protože se hraje kvalifikační zápas a to tebe, Václave, nezajímá.“ On ale chtěl, aby zůstal, že dnes stejně není intelektuálně na výši a že se spolu podívají na fotbal. Krob tedy zůstal, protože na sport se vždycky dívá lépe ve více lidech. Akorát to nebyl zrovna hezký zápas, protože naši to chtěli jen ubránit. Pan prezident poznamenal, že hrají škaredý fotbal, že to není, jako když hrál Poborský. Bylo vidět, že se i ve fotbale orientuje.

Muselo být zajímavé sledovat s ním zprávy.

Komentoval je nějak?

V tom mi připomínal mého otce. Také moc věcí nekomentoval, ale pak něco řekl a bylo to trefné a vtipné. Podobně když měl kolem sebe víc lidí, většinou neměl hlavní slovo.

Spíš naslouchal a pak něco pronesl. I při zprávách či debatách třeba deset minut nic neřekl, ale pak si tam nějaký politik stěžoval, že nedostal prostor se vyjádřit. A on poznamenal: „Místa měl kolem sebe dost, ale čas mu nedali.

Vidíte, jak se dnes špatně zachází s jazykem.“ Nebo tam pořád mluvili o nedostatečném objemu finančních prostředků. A on řekl: „Prosím vás, mohu se zeptat, zda jsou finanční prostředky stále ještě peníze?“ Říkám mu s úsměvem: „Ano, pane prezidente,“ – „Tak proč to neřeknou rovnou, že není dost peněz?! Slyšíte, jak to tím zamlžují?“ Byl zkrátka velmi citlivý na jazyk a na to, jak se používá. Proto byl někdy pedant při autorizaci rozhovorů. Když něco řekl takhle, mělo to svůj význam, vážil každé slovo.

ANGELIKA IVANA PINTÍŘOVÁ (1963) Řádová sestra Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, rozhovor je ukázkou z knižního rozhovoru Padá mi to z nebe, který s ní vedli Jan Paulas a Tomáš Kutil.

AKTUALITY Maryša otráví Vávru jedem nasypaným do kávy. Nebudemnoho diváků, kteří by zasedli do hlediště, aniž by tušili, jak příběh dívky provdané proti její vůli a dohnané k zoufalému činu dopadne. Po generace známý příběh bratří Mrštíků se po třinácti letech vrací na jeviště Národního divadla.

Režie: Jan Mikulášek. Hrají: Pavla Beretová, David Prachař, Matyáš Řezníček, Vladimír Javorský, Taťjana Medvecká.

Premiéry 23. a 24. listopadu 2017 v Národním divadle.

BESTSELLERY 1

& Listování, projekt scénického čtení, se rozjel po republice s novinkou – Závěrkou Miloše Urbana. Závěrka je milostná novela o prokletí doby, kdy se každý může stát fotografem a udělat alespoň jednu dobrou fotku. Důležitá je motivace.

Motivací Matěje Runda je Věra, půvabná mladá žena, která si neuvědomuje svou fotogeničnost – svou krásu „na druhý pohled“. Matěj tento její dar objeví, ale má zásadní problém: neumí fotit. S účastí Miloše Urbana. Program na listovani.cz

& Koho zaujal rozhovor v čísle: 28. listopadu od 19 hodin

proběhne setkání se sestrou Angelikou Pintířovou a dalšími autory knihy Padá mi to z nebe v pražské Knihovně Václava Havla. Jak může přežít řeholnice v pasťáku? Jak se ošetřuje prezident? Jak hovořit o víře v dnešní době? Jaké to bylo, vstoupit za komunistů do tajné řehole? Může řeholní sestra sledovat MS v hokeji, pít pivo a být aktivní na Facebooku?

Nebo dokonce mít v rozhlase svůj pořad a kamarády mezi předními sportovci?

& Na hudební novince herečky a zpěvačky Charlotte

Gainsbourg ( jo jo, ta z Trierových filmů jako třeba Antikrist nebo Nymfomanka) s názvem Rest (Kosmas má v nabídce) využívají písně filmové dramatičnosti, občas se rozlévají do orchestrálních aranží a nebojí se ani synth-popu, zároveň ale vyrůstají ze starých kořenů. Pořád ale zůstává nemálo překvapivých chvilek. Koho by napadlo, že funky Sylvia Says, gradující do vyloženě tanečního reje, je variací na báseň temné Sylvie Plathové?

Horké info

PRODÁ MILOUŠ KNIŽNÍ VELKOOBCHOD?

Saturnin se vrací Miroslav Macek 2 40 LET STARÁ NOVINKA

Kniha smíchu a zapomnění Milan Kundera 3 MRÁZEK, KREJČÍŘ, BABIŠ

Boss Babiš Jaroslav Kmenta 4 HEREC KASKADÉR

Mých tisíc životů J. P. Belmondo 5 O NETRPĚLIVOSTI S DEMOKRACIÍ

Opuštěná společnost Erik Tabery

Každý překlad české literatury do světového jazyka je svátkem. Překlad do angličtiny je pak vlastně zprostředkováním textu celé euro-americké civilizaci. Jak asi přijmou světoobčané stylizované vyprávěné české prostitutky o její práci a její postřehy o našem světě, které u nás vyšlo jako Umělohmotný třípokoj, v angličtině se pak jmenuje Three Plastic Rooms? Jak se podařilo Alexi Zuckerovi přeložit rašpli a zandavák? Newyorský rodák Alex Zucker původně vystudoval zoologii a vypadalo to, že se stane mořským biologem.

Pak se těsně před sametovou revolucí vypravil do Prahy. Brzy nato se naučil česky a již od devadesátých let se dal na dráhu literárního překladatele. Dnes patří mezi nejčinorodější překladatele z češtiny do angličtiny, za své překlady byl vyznamenán několika cenami. Anglofonním čtenářům zprostředkoval díla Magdaleny Platzové, Tomáše Zmeškala, Patrika Ouředníka, Jáchyma Topola či právě Petry Hůlové. 30. listopadu bude v Knihovně Václava Havla debatovat Alex Zucker s Jáchymem Topolem o své práci. Třeba se také vyjádří k tomu, jestli si troufne i na překlad jazykově ďábelského Topolova Citlivého člověka. I když – on Umělohmoťák Petry Hůlové překladatele taky zrovna nešetří.