20/2017
KNIHY&Info
ZABOŘEN V KNIHÁCH Něco pro babičku? ČERNÝ KŮŇ Hřbitovní hlína PÁR OTÁZEK PRO… Miloše Urbana HORKÉ INFO Minicon 2017
ZABOŘEN V KNIHÁCH Jaká je to hezká tradice dávat pod stromeček knihu! Jo jo, je to léta vyzkoušené – knihou neurazíš. Tedy – dá se to, ale pokud se člověk aspoň trochu před nákupem zamyslí, mělo by to klapnout. Když to jen trochu jde, měla by být kniha dárkem osobním, trochu na tělo. Není úplně šťastné vrazit dědovi Platonovy spisy, když se o něm ví, že má nejradši agenta 007. Nebudu dávat ženě životopis režiséra Lukase, když vím, že jak zahlédne Hvězdné války, zaťuká si na čelo a vezme nohy na ramena. Existují sice knihy širokorozchodné, hodně univerzální, ale jít do knihkupectví připravený je přece jen vyšší level. A je to navíc ohleduplné a milosrdné ke knihkupci. Ten totiž o Vánocích opravdu nevím, kam dřív skočit, což je po měsících přežívání pochopitelně skvělé a jen ať si tu čtyřikrát zvýšenou tržbu oproti normálu knihkupec odmaká, ale když už po sté slyšíte dotaz typu „neměl byste něco pro babičku“, jdou na vás za pultem mrákoty a máte škodolibou chuť podstrčit tápajícímu třeba matematicko-fyzikální tabulky. Neboť babičky mohou být skutečně různé – od té, co jí je padesát a vede nadnárodní společnost až po tu, které je devadesát pět, špatně chodí, ale oči jí, zaplať pánbůh, slouží a tak pořádá jednu detektivku za druhou a vyzná se víc, než Mandys s Rejžkem dohromady. Resumé? Knihy a Vánoce jdou spolu skvěle dohromady, o tom žádná. Ale dobře vybraná kniha potěší dvojnásob. Je zbytečné být jako smrt a brát cokoliv. —tw—
PÍŠOU JINDE Román Za Alpami je rozdělen do tří dílů. Začíná v současnosti vyprávěním o německém lékaři s českou matkou Mathiasovi a mladší Češce Dominice. V Praze se díky seznamovací aplikaci Tinder setkávají, právě když prezidentské volby v USA vyhraje Donald Trump. „Trochu jako národ zaostáváte, neuraz se. Jste hermeticky uzavřeni ve svém češství. Vaše slovanská podstata ve vašem národě evidentně působí jako brzda, jako písek, který zadírá jazyk i myšlení. A takový národ se rozhodne, že nepřijme nic cizího. Jedinou vaší šancí je šukání s cizinci, fucking with
strangers,“ říká Mathias Dominice v době, kdy Německo druhým rokem zažívá migrační krizi, načež si oba připijí na českou kulturu. Vzápětí se ale Zábranského román stáčí k příběhům uprchlíků z doby někdejšího Československa a do roku 2016 se vrací teprve ve třetím dílu. ihned.cz Menasseho román nepůsobí tezovitě, jeho angažovanost a zaujatost je naopak sympatická. Autor si uvědomuje revolučnost evropského projektu, chce bránit ideu sjednocené Evropy, avšak zároveň považuje za nutné upozorňovat na zásadní chyby její dnešní podoby a zasadit se o návrat k původním idejím a posílení demokratických procesů. Nedostatky EU jsou podle něj důsledkem naschválů národních států, ztělesňovaných Evropskou radou, která další rozvoj Unie blokuje. Jak Menasse zdůraznil i na svém čtení v rámci Pražského festivalu spisovatelů, je přesvědčen, že největší problémy současnosti – bezpečnost, životní prostředí a další – se nedají řešit na národní úrovni. Nacionalismus, který ve 20. století
zničil evropskou civilizaci, podle něj představuje cestu zpět, zároveň však v románu názorně ukazuje, proč je pro politiky často výhodné se tzv. národními zájmy ohánět. iliteratura.cz o románu Roberta Menasseho Die Hauptstadt Na první pohled toho mají díla young adult a literatura pro dospělé tolik společného, že ani nemá smysl o crossoveru hovořit. Literatura pro mladé dospělé se opravdu – na rozdíl od literatury pro děti – vůči literatuře pro dospělé nevymezuje jako lexikálně, stylisticky či kompozičně „zjednodušená“. U dospívajících se koneckonců předpokládá, že bez větších problémů zvládnou číst literaturu pro dospělé. Literaturu pro mladé dospělé tedy necharakterizuje nějaká zvláštní literární forma. Přesto je vnímána jako velmi specifická: jednak pro opakování schématu zrání hlavní postavy, jednak díky tématům, jimiž se zabývá – přátelství, zamilovanost, sexualita, konfrontace s jinakostí, drogové závislosti, kriminalita, konflikty v rodině, vyrovnávání se s handicapem, smrtelnost… advojka.cz
KNIHA TÝDNE
C. G. Jung
ČLOVĚK A JEHO SYMBOLY Díla švýcarského psychologa a myslitele Carla Gustava Junga bývají někdy – neprávem – považována za poněkud těžší četbu. Zároveň jej leckdy citují lidé, kteří nemají o jeho učení ani ponětí. Možná i proto svolil Jung na sklonku svého života k napsání knihy Člověk a jeho symboly, v níž velice vstřícným a pochopitelným způsobem vysvětluje své učení. Jen pár slov k údajné složitosti Jungových textů: jako vždy, i v tomto případě záleží na tom, co si od četby slibujeme – jinými slovy, i zde platí, že o co více investujeme, o to více získáme. Jung nedává nic zadarmo, a je to tak dobře. Rozhodnutí připravit svazek, v němž by bylo jeho učení podáno tak, aby mu porozuměl i laik, který neprošel studiem psychologie, bylo pro Junga nejspíš těžké, výsledek ovšem stojí opravdu za to – pouze skutečný mistr totiž dokáže vysvětlit i složité věci tak, aby byly zcela pochopitelné, aniž by je přitom jakkoli trivializoval. Jung zároveň k práci na svazku přizval své významné žáky, každý z nich přitom pojednává o určitém aspektu jungovské psychologie. Základem je samozřejmě úvodní studie samotného C. G. Junga (1875–1961), v níž nás uvádí do problematiky výkladu snů, přičemž jej provází četnými příklady ze své bohaté praxe, vše je tak srozumitelnější. Vysvětluje, co je to nevědomí, i jaký je jeho význam pro naše duševní zdraví, stejně tak se zabývá úlohou a významem symbolů. A jak píše, „je pošetilé opomíjet je proto, že z racionálního hlediska se nezdají být absurdní nebo nepodstatné… Tam, kde jsou potlačovány nebo opomíjeny, jejich specifická energie zmizí v podvědomí, což má nepředvídatelné
důsledky.“ A dále dovozuje: „Naše doba ukázala, co to znamená, když se brány podsvětí otevřou. Odehrály se věci, jejichž obludnost si v idylicky první dekádě 20. století nikdo neuměl představit, a obrátily svět vzhůru nohama.“ Neustálé naslouchání všemu, co nám naše duše, nevědomí, prostřednictvím snů a symbolů v nich obsažených, říká, je tak podle Junga zcela logicky nesmírně důležité. Ovšem, konáme tak? My, lidé moderní doby, jež si zakládá na racionalitě, efektivitě, na své schopnosti vše co nejrychleji vměstnat do tabulek? Jung v úvodní kapitole také přibližuje, co to jsou (a také, co nejsou) archetypy, což je důležité: právě tento pojem totiž bývá často užíván zcela proti svému smyslu. Zároveň tím připravuje půdu dalšímu z autorů, který v kapitole Prastaré mýty a moderní člověk přibližuje význam odkazu, jenž v sobě všichni neseme a možná si to, k naší velké škodě, ani neuvědomujeme. Protože – a Jung o tom psal opakovaně – právě popírání tohoto aspektu současnou kulturou a civilizací stojí u kořene mnohých psychických, a následně i civilizačních problémů. Je dobré připomenout, že krásně vypravená kniha je provázena mnoha ilustracemi a reprodukcemi, zachycujícími umění všech dob i kultur, ale i dokumentárními fotografiemi, umožňujícími lépe pochopit Jungovo poselství. A pokud svůj vklad do svazku Člověk a jeho symboly dokončil Carl Gustav Jung pouhých deset dní před smrtí, můžeme jej tak vnímat i jako jeho poslední slovo: kultivované, vstřícné a moudré – a právě proto potřebné. Josef Rauvolf, publicista a překladatel
Z NOVINEK Michael Chabon
Marie Frajtová
Měsíční svit
Na hranici života a smrti
Petra Nováková ed.
Stančík, Miklínová
Michael Chabon pojmenoval svůj nový román podle nesmrtelné swingové skladby, kterou hrály a hrají mnohé proslulé bigbandy. Na druhou stranu, kniha je uvedena citátem Wernhera von Brauna, německého konstruktéra superzbraní V-2, který přešel na americkou stranu a posléze se stal duchovním otcem amerického vesmírného programu. Podobně jako von Braun je i protagonista románu pravým člověkem moderního věku, mužem neuvěřitelného osudu a mnoha tváří. Chabonův vypravěč jej nazývá prostě „můj dědeček“. Román, který dokázal obsáhnout celé století v jediném životě a celý život v jediném týdnu, se čte jedním dechem.
Příběhy věcí
Vizuální encyklopedie, která prostřednictvím 100 artefaktů vypráví konkrétní historii naší země. Svižně psané esejistické texty přinášejí nejen faktografické údaje o dané věci a spojených událostech, ale jsou psány jako příběhy o tajemství. Příběhy věcí, které utvářejí naši identitu, které nás mohou inspirovat a k nimž je podstatné se vracet a nacházet si svůj vlastní vztah. Na vzniku knihy se podílelo celkem padesát spoluautorů. Velkým formátem, výraznou grafickou úpravou i rozsahem navazujeme na úspěšnou publikaci „Průvodce neklidným územím“, vydanou nakladatelstvím Labyrint v loňském roce a oceněnou v soutěži Nejkrásnější knihy ČR.
Matadoři medicíny jako chirurg Pavel Pafko, kardiochirurg Jan Pirk, neurochirurg Vladimír Beneš, onkoložka Jitka Abrahámová, psychiatr Radkin Honzák či celostní lékař Jan Hnízdil. A vedle nich současná generace lékařů – padesátníků, kteří jsou na vrcholu kariéry a patří mezi evropskou špičku jako plicní chirurg Robert Lischke, spondylochirurg Jan Štulík nebo kardiolog Josef Veselka. Marie Frajtová vyzpovídala 25 osobností české medicíny. Ty se v otevřených rozhovorech ohlížejí za svou kariérou, dávají čtenářům možnost srozumitelně nahlédnout za roušku svých oborů. Medicína zažívá neuvěřitelný pokrok. Ale není to jen věda, co pacient potřebuje, stejně tak i lidskost a naději.
H20 – tajná vodní mise
Ve vzorci vody H2O jsou ukryti hlavní hrdinové knihy Hugo, Hubert a Ofélie. Vytvoří svůj vlastní klan a s pomocí takzvaného „zmenšovátka“ podnikají dobrodružné výpravy. Proti nim stojí šílený profesor Hermenegild Vulpes, který s pomocí moderních technologií kuje proti školákům pikle, ale protože jsme v knize pro děti, dobro zvítězí. Autoři si na rozdíl od mnoha jiných knih zvolili poměrně netradiční formu, jak při poutavém čtení děti také trochu vzdělávat. Jejich poznámky jsou ale poučné i pro dospělé, protože některé věci ze školy většina z nás již dávno zapomněla. Na okrajích stránek tak můžeme najít vysvětlující obrázky Galiny Miklínové i krátký popis, co některé věci představují.
Černý kůň
Máirtín Ó Cadhain Hřbitovní hlína
Nechat vyprávět román nebožtíky na hřbitově je neotřelý nápad, který Ó Cadhain dokázal rozvést do nebývalé šíře; v rámci světové literatury se však nejedná o případ ani první, ani ojedinělý. Do jisté míry by se dalo říct, že myšlenka navazuje na středověké představy o očistci či limbu, tedy místu nebo stavu na prahu mezi tímto a oním světem, ať už má podobu ráje či pekla. Typicky moderním prvkem v Ó Cadhainově románu je ovšem skutečnost, že za zásvětím hřbitovní hlíny žádný konečný „onen“ svět ani náznakem nečeká a zdá se, že umrlci budou nejspíše debatovat o svých veskrze povrchních pozemských záležitostech věčně. Život na západě Irska byl obrozenci často líčen jako pastorální idyla, kde duchovní statky mravopočestných venkovanů bohatě vyvažují jejich materiální chudobu. Ó Cadhainovo zobrazení je ovšem od takového kýče na míle daleko – byť čtenář nemůže než obdivovat houževnatost a (paradoxně) vitalitu jeho nebožtíků, důraz je kladen na všemožné místní nešvary, ať už šlo o všudypřítomné pomluvy či společenskou nerovnost, symbolizovanou rozdíly v cenách hřbitovních pozemků a přítomnou v povýšeném chování nejbohatších členů komunity, hostinského a majitelky obchodu. Díky rozmanitosti postav i šíři témat jejich rozhovorů tak Ó Cadhainův hřbitov podobně jako Dublin v Joyceově Odysseovi působí jako svébytný mikrokosmos, zmenšený obraz světa jako takového. Z doslovu překladatele Radovana Markuse
NĚKOLIK OTÁZEK PRO… …Miloše Urbana
Miloši, máš před sebou slušnou šňůru, #Urban50tour. Co všechno přinesla do tvého života „Padesátka“? Pohodu a zklidnění, radost z obyčejných věcí, život starého mládence, který si může dělat, co chce, pokud mu na to zbývají síly a peníze.
Ty si pro každou svou knihu najdeš vždycky nějaké téma a s naprostou fascinací se do něho pustíš? Fotografování tě teď opravdu tak polapilo? Polapilo. Já fotím lidi, hlavně portrét, ale třeba i sám sebe. Nejradši pracuju v aťasu, někdy dělám fotky inscenované, ale hlavně se pořád fotit učím. Teď například jsem se naučil aspoň trochu rozumět systémovému blesku, je to pro mě hotová univerzita. Focení beru jako určitý druh seberozvoje a taky se při něm učím komunikaci. Závěrka, se kterou tě můžou čtenáři, ale také diváci, protože ji budete s projektem LiStOVáNí hrát v téměř 40 českých městech, vidět na šňůře, se také zostra pouští do světa reklamy. I tenhle směr jsi musel nějak víc studovat? Něco jsem si k tomu načetl, hlavně k PR. Ona Závěrka v tomhle smyslu asi působí trochu archaicky, když dnešní PR se dělá především přes sociální sítě. Ale já tam mám ty billboardy proto, že když člověk vidí dechberoucí holku na tak velké ploše, vlastně takové krásné veliké monstrum, má to na něj větší účinek, než když vidí stejnou fotku na tabletu nebo dokonce v mobilu. Na mě určitě. Billboardy jsou monumentální, jsou jako zmražený filmový záběr na velkém plátně. Tu vizualitu jsem v Závěrce potřeboval mít, je to milostný román s potlačenými city, ale s opojnou vizualitou. Dokonce nebezpečnou. S ohledem na starší knihy? Houbaříš pořád (Boletus Arcanus)? Co z dalších knih ti zůstalo koníčkem? Houby pořád miluju, ale být v podzimním lese stojí za to, i když se lov na houby nepovede. Dneska si spousta houbařů své úlovky fotí, někdy i dost pěkně. To ale pro mě není. Z jiných knih mi zůstala Praha a architektura jako taková. Jaké obory tě naopak ještě lákají? Co herecký život? Teď s dvěma herci objedeš republiku a sám prý trochu hrát budeš.
No to budou pro mě herecké kurzy. Já jsem totiž špatný herec, třeba strašně blbě lžu a pořád se červenám. Taky mám nevýrazný hlas a neumím s ním pracovat, tak od vaší partičky třeba něco odkoukám. Při jiných čtenářských výjezdech se mi to bude hodit. Ale stejně je bizarní, že ještě před nějakými třemi čtyřmi lety jsem veřejná čtení skoro vždycky odmítal, možná ještě předloni. A teď s vámi jedu na tu šílenou šňůru a dokonce se na to těším. Jsi opravdu jeden z mála českých autorů, který si drží své jméno s každou další knihou a přitom je každá další jiná. Neopakuješ se. Co si myslíš, že je pro tohle v kariéře spisovatele důležité? Ono je ale dost těžké se neopakovat. Jsou kritici, co mě už dávno poslali k vodě, protože se prý opakuju pořád. Což samozřejmě nechci, ale kolik různých knížek je člověk schopný za život napsat? Opakování – matka moudrosti! Jiným autorům v tomhle poradit neumím, já tím psaním žiju, pořád to ve mně je, a když se mi to delší dobu nevede, cítím frustraci a absťák. Baví tě teď více focení nebo psaní je prostě pořád láska? No psaní je především ten život, bez toho se neobejdu. Focení je koníček, bez něhož se obejdu, ale bude mi smutno. Já to focení musím dělat jednak proto, abych si od věčného psaní odpočinul, a taky proto, že jsem aparát a sadu objektivů zdědil. No a když ti něco takového spadne do klína, je to jako boží vnuknutí: „Miloši, nauč se fotit!“ Pro LiStOVáNí.cz s autorem rozmlouval Lukáš Hejlík
MILOŠ URBAN (196Z) Spisovatel, překladatel, redaktor. Vydal šest románů (např. Hastrman, Santiniho jazyk, Praga Piccola), několik novel a sbírku povídek; jeho knihy byly přeloženy do němčiny, španělštiny, holandštiny, maďarštiny, ruštiny a italštiny. Nejbližší data a místa, kde ho můžete s Listováním a jeho posledním románem Závěrka vidět, jsou: 3. 12. / 17.30 / Rakovník / Městská knihovna, 3. 12. / 20.30 / Praha / Minor, 6. 12. / 17.30 / Milevsko / Kino, 6. 12. / 20.00 / Sedlčany / Knihovna, 7. 12. / 18.00 / Znojmo / Znojemská beseda, 7. 12. / 20.00 / Mikulov / Club Nº292
AKTUALITY Vyjde milovaný i nenáviděný výběr z české poezie Nejlepší české básně 2017. Nemá sugerovat iluzi objektivity, ale je výsledkem setkání dvou editorů, dvou subjektivních pohledů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Svazek opět představí přibližně čtyři desítky básnických novinek česky píšících autorů; pozornost je věnována publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu. V roce 2017 vybírala Sylva Fischerová (arbitr antologie) a Jan Šulc (editor antologie). Uvedení 12. 12. v 19 hod. v pražské Literární kavárně Řetězová.
& Nejnovější román Frederika Backmana Medvědín získal
třetí místo ve výběru Best books of 2017 na Amazonu, v současné době je také finalistou Best books of 2017 na Goodreads, (výsledky budou 5. prosince). Backmanův první román Muž jménem Ove se držel více než rok v žebříčku bestsellerů The New York Times a teď se tam po přestávce vrátil, ve Spojených státech se knihy o zahořklém vdovci, který se snaží odejít ze světa a přitom proti své vůli páchá dobré skutky, prodaly miliony výtisků. V hollywoodském remaku bude hrát Ova oscarový Tom Hanks.
&
Kvůli přetíženým poštám není radno nákupy knih moc odkládat, ale přece tady máme tip na jeden knižní dárek, který vyjde 11. 12. Jmenuje se Továrna na debilno a autorský rukopis vy, kdo se občas pohybujete na sociálních sítích, okamžitě poznáte. Nejtřaskavější společensko-politická satira od dob Švejka od kolážového mága TMBK. Továrna na debilno vytvořila rekord na crowdfundingovém portálu HitHit, kdy se jí podařilo vybrat téměř 900 000 Kč, přičemž na vydání knihy přispělo přes 2000 lidí.
& Kdo měl zájem navštívit letošní Festival spisovatelů a neměl
možnost, má štěstí, že jeho partnerem byla Česká televize. Stačí do vyhledávání na stránkách ČT vyťukat „festival spisovatelů“ a nabídnou se vám záznamy debat s Magdalénou Platzovou, Adonisem, Robertem Menassem, Wesley Lowerym a dalšími.
Horké info
BESTSELLERY 1
PRODÁ MILOUŠ KNIŽNÍ VELKOOBCHOD?
Saturnin se vrací Miroslav Macek 2 40 LET STARÁ NOVINKA
Kniha smíchu a zapomnění Milan Kundera 3 JEDNO TĚLO, ŠEST OBĚTÍ
Hadrový panák Daniel Cole 4 HEREC KASKADÉR
Mých tisíc životů J. P. Belmondo 5 O NETRPĚLIVOSTI S DEMOKRACIÍ
Opuštěná společnost Erik Tabery
Setkání fanoušků sci-fi a fantasy Minicon 2017 proběhne letos 9. prosince od 10 hodin v pražské Literární kavárně v Řetězové ulici. Letošní Minicon pořádá Klub Julese Verna ve spolupráci s nakladatelstvím Argo a knižní distribucí Kosmas. A program stojí za to. Nabitý je tématy i zvučnými jmény: 10.30: František Novotný a jeho světy – známý spisovatel fantastiky a mořeplavec patří k autorům ze staré školy, které odkojila a ovlivnila klasická sci-fi. 11.30: Tvůrce světů Pavel Renčín – Pavel Renčín je spisovatel, který se pohyboval zejména ve světech blízkých tomu našemu. Svůj největší opus – Městské války – začal psát, jen aby mohl vytvořit bojovou scénu mezi těžkou jízdou a tanky. 13.30: Vilma Kadlečková, Mycelium a Dračí doupě – Vilma Kadlečková sice stále nedopsala Mycelium, ale to nic nemění na tom, že jde o jeden z nejpropracovanějších autorských světů české fantastiky. 15.30: Petr Stančík a boží mlýny nejen na mumie – Petr Stančík získal Magnesii Literu za román Mlýn na mumie, který se tváří jako běžná beletrie, ale obsahuje celou řadu fantastických prvků. A ještě Jan Kantůrek, překladatel Zeměplochy, Ondřej Neff se světem Julese Verna, Tomáš Baldýnský s Kosmo-pohledem na Českou republiku. A taky Hra o trůny.