22/2017
KNIHY&Info
ZABOŘEN V KNIHÁCH Peníze do dobrých rukou KNIHA TÝDNE Magor a jeho doba NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Štefana Hríba HORKÉ INFO Hrabal zpívá árie
ZABOŘEN V KNIHÁCH Je dobré si to připomínat každý rok – choďte i o Vánocích nakupovat tam, kde víte, že vás rádi vidí a mluví s vámi jako s lidmi a ne jako s ušatou peněženkou. Tam, kde vás dobře a příjemně obsloužili, kde vám dobře poradili, kde nemají povinný úsměv jen namalovaný na obličeji, ale cítíte se u nich přirozeně sebou. Jednoduše – nechte vydělat ty, kteří si to zaslouží, ne ty, kteří vám podlezou cenou nebo nějakým marketingem typu „k objednávce malý dáreček“. Speciálně před Vánocemi, v tom nakupovacím dárkovém vyšilování, člověk často pro pár špinavých zlaťáků na své dobré prodejce zapomíná. Chce ty nákupy přechytračit, dostat dva v jednom, tři v akci. Nasadí si klapky na oči – a pro krátkodobý úspěch přestane vnímat svůj okolní svět v souvislostech. A přitom dobře ví, jak příjemné je chodit nakupovat právě tam, kam s tím největším nákupem v roce, tím knižním předvánočním dárkovým, právě nezašel. A ty peníze budou chybět, riskujete, že takový přátelský obchod zmizí. Vždyť je přece jasné, že silní mají jinačí možnosti výhodně nakoupit a pak výrazněji slevit. Nenechte si ovšem vnutit myšlenku, že je automaticky přátelštější a pozoru-hodnější malé nezávislé knihkupectví na rozdíl od velkého obchodu nějaké firemní sítě. I pod zářivkami na velké prodejní ploše můžete najít ty, kterým chcete svoje peníze za dobré knihy odevzdat. Vlastně jde hlavně o tohle – myslete kromě jiného při nákupech i na to, aby vaše peníze skončily v dobrých rukách. —tw—
PÍŠOU JINDE Nejnověji vydaný román Hodiny z kostí britského prozaika Davida Mitchella je stejně jako nejznámější autorova kniha Atlas mraků vybudován na podobné premise. Tou je reinkarnace a její nejrůznější podoby. Neustálá znovuzrození autorovi umožňují rozehrát příběh z mnoha perspektiv i z pohledu různých osudů, jež hlavní hrdinové prožívají v cyklickém koloběhu. Tato romanopisecká metoda není pouze Mitchellova − například jedna z nejúspěšnějších současných brit-
ských spisovatelek Kate Atkinsonová koloběh reinkarnací skvěle využila v několika románech. Mitchellovy Hodiny z kostí mohou v prvních povrchních dojmech připomínat fantasy román pro mládež. Mladá Holly Sykesová trpí takzvanými podivnostmi. Vídává v pokoji záhadnou postavu Madam Constantinovou, která ji láká do svých paranormálních sítí. Hollyini rodiče vlastní hospodu U Kapitána Marlowa a bratr Jacko kreslí namísto kosmických lodí, které by si maloval každý chlapec v jeho věku, jakési záhadné ďábelské labyrinty. ihned.cz Málo autorů se dokáže tak trefně jako Rushdie vyjadřovat k současnosti. Ostatně, kdo jiný než právě on toho ví víc o povaze západní společnosti, která ho společně se svobodou slova coby první ústupek militantním teokratickým režimům odmítla rezolutněji bránit, což Rushdie tak mrazivě popisuje ve svých memoárech Joseph Anton: Vzpomínky. Jeho poslední román pak sice nedosahuje síly Dětí půlnoci nebo Hanby, postavy působí ne zcela věrohodně, jsou přizpůsobené účelům mnohovrs-
tevnatého vyprávění, ale to nic nemění na tom, že jde o čtenářský zážitek plný vtipu a orientální obraznosti. novinky.cz Nakladatelství Paseka představuje českému publiku jihoafrickou autorku Ceridwen Doveyovou (37). Její kniha Jen zvířata ve skvělém překladu Dominiky Křesťanové nahlíží na svět perspektivou živočichů. Nejde ale pouze o příběhy zvířat, Doveyový jednotlivými kapitolami skládá poctu spisovatelům, kteří jsou s nimi nějak spojení. Knihou se tak mihnou například Colette, Czeslaw Milosz, Günter Grass, Lev Nikolajevič Tolstoj nebo Sylvia Plathová. Vztah mezi člověkem a zvířetem je stejně starý jako literatura samotná a stejně tak je stará otázka, jak moc odlišně mohou zvířata vnímat lidskou realitu. V tomto ohledu snad ani nejde vymyslet nic originálního, jedinečné však může být samotné literární zpracování. Právě tím se vyznačuje román Jen zvířata, jímž v překladu Dominiky Křesťanové vstupuje do českého literárního prostředí Ceridwen Doveyová. Ladislav Nagy v aktuálně.cz
KNIHA TÝDNE
Marek Švehla
MAGOR A JEHO DOBA Ivan Martin Jirous – básník, kunsthistorik, politický vězeň, hlavně ale přesvědčený bojovník s bolševickým režimem a otec našeho undergroundu – se díky Marku Švehlovi dočkal obsáhlé biografie Magor a jeho doba. A je tomu jenom dobře, Jirous totiž svým životem a vším, co vykonal, vyryl – a toto sloveso volím záměrně – rýhu daleko hlubší, než by se na první pohled zdálo. A není to pouze tím, že, jak sám s oblibou říkal, komunistům zkazil dvě generace mladých lidí… Ivan Martin Jirous byl totiž skutečnou osobností, která se projevovala v oblastní nezávislé kultury, zároveň byl i výrazným a nezdolatelným bojovníkem s režimem – i když, jak mi jednou řekl, bojoval především za sebe, za svou svobodu. Je tedy jasné, že Jirousův život musel být bohatý na dramatické události, který Švehla dostatečně přibližuje. Píše o Jirousových přátelích, o jeho vztazích, manželstvích, dětech, nevyhýbá se i temnějším stránkám Jirousova curricula, vše ovšem velice vkusně a s citem. Pochvalu si zaslouží i různé odbočky, nutné k pochopení dobových souvislostí. Přibližují i další osobnosti, které se kolem Jirouse pohybovaly a které jej leckdy – jako třeba jeho strýc Jiří Padrta – v jeho zrání výrazně ovlivnily. A pokud Švehla vysvětluje různé dobové reálie, je to také důležité zvláště pro mladší čtenáře, nepamětníky. Autorovi se tak podařilo vykreslit plastický obraz nejen Jirousova života, ale i jeho doby. Do tohoto obrazu patří jak příběh skupiny Plastic People of the Universe, tak dalších undergroundových kapel, kterým Jirous poskytl svou Zprávou o třetím hudebním obrození (1975),
důležitý dokument, manuál svobodné tvorby v nesvobodných poměrech, a je tedy jen dobře, že mu Švehla věnoval celých šest stran textu. Švehla je zkušeným publicistou, jeho kniha se tedy velice dobře čte, zároveň, jak již bylo naznačeno, snesl v ní skutečně mnoho fakt a svědectví. V tom ovšem tkví také jistý zádrhel: správně píše v úvodu, že chtěl napsat příběh. Tak se také stalo, ovšem kniha se tím blíží spíše článku, byť dlouhému téměř šest set stran, například ze Švehlova domovského Respektu. Kladem podobnosti s časopiseckým textem je již zmíněná čtivost, relativní přehlednost, čtenářský pocit úplnosti, nasycenosti. Záporem pak absence hlubšího ponoru, analýz a s tím se pojící nutné zjednodušování. Chybí například reflexe Jirousovy básnické tvorby. O jeho nejlepší sbírce Magorovy labutí písně se sice dozvíme, že „znalcům bylo jasné, že jde o mimořádnou poezii“, pak už se ale jen píše o okolnostech jejího vzniku a propašování z kriminálu. Fajn, ale co dál? Pokud si na poezii Švehla netroufal, klidně mohl citovat horem dolem, psalo se o ní dost a do hloubky. Stejně tak je ošizená Křižovnická škola, jejímž členem byl i pozdější saxofonista Plastiků Vratislav Brabenec, a polisto padový Jirous je popsán na necelých padesáti stranách, skutečně pouze popsán, takže tato část působí trochu jako odvar. Jak Jirous skutečně – bez ohledu na několik uvedených příkladů spíše ujetých protestů a všudypřítomného alkoholu – vnímal polistopadovou dobu. Jak si v ní připadal. Inu, jako poražený. Josef Rauvolf, psáno pro ČT24
Z NOVINEK Jeff VanderMeer
Adaptace
V Oblasti X, záhadné divočině, která se třicet let brání vydat svá tajemství a odráží marné snahy jedné expedice za druhou, vládne zima. Agentura pověřená jejím zkoumáním a kontrolou nad ní – Jižní Zóna – v chaosu po jejím rozšíření zkolabuje. Teprve nyní se poslední, zoufalý tým vydává přes hranici, aby se pokusil dosáhnout odlehlého ostrova, jenž by snad mohl skrývat odpovědi na otázky, které jeho členové hledají. Pokud neuspějí, okolní svět bude ohrožen. Adaptace proniká čím dál hlouběji k okolnostem, které obklopovaly vznik Oblasti X. Co bylo příčinou této nepřirozené proměny?
Štefan Hríb
Kam se ztratil Bůh
Tyto rozhovory jsou podle autora těmi nejhlubšími, které jsem v posledních letech zažil. Marek Orko Vácha, Karel Satoria a Tomáš Halík ve mně ještě dlouho doznívali a všichni tři s něčím jemně pohnuli. Ale pozor, nejde o intelektuálskou knihu. Tři kněží v ní neodhalují své pevné názory, ale naši křehkou realitu. Proto mi nasvítili Boha trošku jinak, než jak je to běžné v kostelích nebo sekulárních arénách. Je to jiný Bůh a jiný svět, než na jaké jsme zvyklí. Je v něm více naděje a je krásnější. Velkou otázkou dějin dnes už není ta, zda existuje, nebo neexistuje Bůh. Buď věříte, nebo nevěříte. Pokud Bůh existuje, proč tak zarytě mlčí a skrývá se před naším hyperkritickým pohledem?
Martina Formáčková
Jan Tříska
Byl Romeem i Lorenzacciem, byl Faustem i Radúzem, byl králem Learem i Igorem Hnízdem. Byl lecčíms, ale stále zůstával mužem a klukem s nestárnoucí duší a kouzlem, které se nedá naučit ani vypočítat. Lidé ho poslouchali, i když mlčel, a nezapomněli na něj, ani když odešel na spoustu let do světa na zkušenou. Ale to pohádkoví Honzové dělají a on přesně takovým pohádkovým Honzou byl… Biografie z pera Marie Formáčkové přibližuje životní peripetie renomovaného umělce, který vystudoval pražskou DAMU, stal se nejmladším členem činohry Národního divadla a uznávaným filmovým hercem. Životní i uměleckou dráhu mu však zkomplikovala složitá doba.
Birgus, Moucha
Válka za studena
Poprvé knižně publikovaný soubor Válka za studena je podobenstvím o kroužení kolem jádra nicoty. Fotografie ze základní vojenské služby v Československé lidové armádě obnažují svět mužů zavlečených do pasti, jíž je hra na vojáky. Původní postřehy Josefa Mouchy působí s odstupem let jako přízračné schválnosti, inscenované s početným komparsem v nákladných kulisách. Ve skutečnosti jsou záběry z počátku osmdesátých let nepřikrášleně realistickým pohledem zevnitř. Autorem zasvěcené předmluvy je renomovaný fotograf a znalec historie fotografie Vladimír Birgus. Mnohovrstevnatý pohled na vojenskou službu v době husákovské normalizace.
Černý kůň
Renier Stach Kafka 2 – Roky rozhodování
Roky 1910 až 1915, druhý díl monumentální třídílné monografie, zachycují intenzivní proměnu Franze Kafky z ovlivnitelného, nevázaného mladíka v odpovědného úředníka a přecitlivělého muže s komplikovaným vztahem k ženám a zároveň v mistra slova, spisovatele. Přínosem této knihy je zhodnocení vztahu Franze Kafky ke snoubence Felici Bauerové. Podle Stacha s tímto vztahem souvisejí všechny tvůrčí krize a výbuchy produktivity u Kafky v letech 1910 až 1915. Biograf je na tomto poli odborníkem: před několika lety objevil ve Spojených státech Felicinu pozůstalost (zemřela v roce 1960 v Rye u New Yorku) a v roce 1999 představil na výstavě Kafkova snoubenka (Kafkas Braut), kterou bylo možno zhlédnout i v pražském Památníku národního písemnictví. Felicí Bauerovou a Kafkou se zabýval již ve své disertaci (Kafkův erotický mýtus, 1987). Velmi přesná a citlivá rekonstrukce tohoto poměru je polemikou s Canettiho představou o Felici jako pouhé projekční ploše (Elias Canetti, Jiný Proces. Dopisy Kafky Felici Bauerové, 1969). Stach přesvědčivě ukazuje, že se jednalo o erotickou volbu. Felice Kafku nesmírně přitahovala právě proto, že představovala jiný sociální typ ženy (zaměstnankyně, pracující žena, „přirozeně“ socializovaná v pracovním procesu), než jaký do té doby blíže poznal (neurotické praobrazy ženskosti: matka a děvka). iliteratura.cz
NĚKOLIK OTÁZEK PRO… …Štefana Hríba
Rozhovory pochází z pořadu Pod lampou, kde už několik let vedeš před kamerami diskuze na různá témata, od politiky až ke kvantové fyzice. Nejvíc jsi ale, zdá se, osobně zaujatý, když je řeč o vesmíru a o Bohu? Proč? Naozaj to tak vyzerá? Lebo ja som najviac zaujatý, keď sa človek otvorí, alebo keď nám ostaným otvorí nový pohľad na veci okolo nás a v nás. To sa často deje pri diskusiách o vesmíre či Bohu, ale aj keď sa prieme o školstve či budúcnosti EÚ. Tomáš Halík, Marek Vácha a Karel Satoria – v CZ tři mediálně známí kněží katolické církve, kteří mají společné to, že dokážou promluvit i k nevěřícím způsobem, kterému naslouchají. Uvnitř církve bývá jejich angažmá populární o dost méně. Každý je osobnost, jak bys je jednotlivě charakterizoval? Tomáš Halík je ozdobou českého intelektu, Marek Vácha je skvelý príklad symbiózy vedy a viery, Karel Satoria je kombináciou radosti a hĺbky. A všetci traja sú hľadajúci a odvážni ľudia, čo v Cirkvi nebýva honorované. Jak konkrétně i tyto rozhovory pomohly ve tvé víře a v hledání boží představy. Jaké otázky tě, ohledně Boha dál pronásledují a potřeboval by sis v nich udělat jasno? Nevolal som pri rozhovoroch o pomoc. Ale vždy, keď skončili, cítil som sa dotknutý niečim dramatickým a pritom krásnym. Otázka, ktorú v sebe stále nosím, je táto: Ako žiť vzťah s Bohom, a nebyť pritom ani exaltovaný kresťan, ktorý vidí Boha v každom svojom kroku, chorobe či úspechu, ani pseudokresťanský rozumár, pre ktorého je Boh neosobná idea a vzťah s Ním len život uľahčujúca konštrukcia. Keď som skončil rozhovor s Karlom Satoriom, niečo z tejto otázky sa mi vyjasnilo. U většiny populárních duchovních se člověku za chvíli začne zdát, že se přece jen rádi poslouchají – jednou ze vzácných výjimek byl Anton Srholec. Není nakonec přílišná rétorická schopnost něčím jako pokušením intelektuální pýchy? Každá výnimočná schopnosť hrozí pokušením, a každý človek mu občas podľahne. Ale to, ako títo traja kňazi rozumejú Bohu a ako vedia hovoriť o záhyboch našej duše, je dar, ktorý vydáva sladké ovocie. Při hledání toho, kam se Bůh lidem ztratil, je důležité říct si, co to vlastně hledáme. Jaké jsou nejčastější
zkreslené představy hledajících? Není nakonec hlavním božskou intelektuální výzvou to, abychom se nepřestali ptát, zůstat otázkou? Často hľadáme svoju predstavu Boha, nie realitu, a preto sa ho nedočkáme. Chceme jasný súbor poučiek a pravidiel, ale Boh do nich nezapadá. Chceme Boha, ktorý sa denne prejavuje v našich životoch, ktorý nám pomáha v bežných situáciách a chráni nás pred každým nešťastím, ale tak to zrejme nefunguje. Zdá sa mi, že Boh z nás chce vyformovať viac, než večné deti. Láska vyžaduje dospelosť, a dospelosť je aj skúsenosť trápenia, aj neúspech, aj zlyhanie, aj nešťastie, aj smrť blízkych. Česká a slovenská katolická církev mají množství svých domácích problémů. Problémy církve působí věřícím často těžké šrámy na duši. Zatímco v Čechách přichází dnes pohoršení od arcibiskupa, který se paktuje s narudlými a nahnědlými politiky, na Slovensku vám církev rovnou oblíbeného arcibiskupa Bezáka odvolala bez uvedení důvodů. Jak je složité pro věřícího oddělit Boha a Církev? A dá se to? Nedá sa to oddeliť, a ani by to nebolo rozumné. Cirkev je hriešna, lebo my všetci sme hriešni. Ale Cirkev je aj krásna, lebo v nás všetkých je stopa Boha. Je zodpovednosťou hierarchie, aby zrkadlila Lásku, nie malosť, závisť a nacionalizmus. To sa u nás na Slovensku zatiaľ nepodarilo. Ale je zodpovednosťou nás všetkých, aby sme k tomu i napriek zlému stavu hiererchie prispeli. Český salesián Ladislav Heryán říká, že svět při životě drží boží velkorysost. V dějinách, ve státě, v konkrétním lidském životě to někdy vypadá, že v souboji světla a tmy vyhrává tma. Vyplývá z těch tří rozhovorů, že takové souboje probíhají a jak v nich může Bůh člověku konkrétně pomáhat? Každý dobrý rozhovor o Bohu rieši aj spor svetla a tmy v človeku. To je asi základný spor ľudstva a celej histórie. Ladislav Heryán má výborný postreh, ľudský svet, môj vlastný svet bez Božej veľkorysosti by sa stal peklom. S Ním môžeme občas cítiť aj nebo, ale obávam sa, že najväčšou Božou pomocou bude pre mňa až do posledných dní odpustenie.
ŠTEFAN HRÍB (1965) Slovenský novinář a moderátor, od roku 1991 dopisovatel Lidových novin, dnes zakladatel a šéfredaktor časopisu Týždeň. Jeho kniha rozhovorů se třemi katolickými osobnostmi se jmenuje Kam se ztratil Bůh?
AKTUALITY Literární týdeník ČT Art ASAP, vytvářený týmem Jiřího Podzimka má za sebou poslední díl. Ten, kdo byl zvyklý čekat každou středu do pozdních nočních hodin na svoji půlhodinu o knihách, ať už nečeká. Rozloučení proběhlo 13. 12. 2017 mimo jiné i rozhovorem s Lukášem Broulem, znalcem a sběratelem knih, které byly v letech 1968–1972 připraveny v nejrůznější fázi rozpracování k vydání, ale jejich putování ke čtenářům bylo komunisty zaraženo.
& Pražské Dejvické divadlo oslavuje na konci roku 2017
čtvrt století od svého založení. Za tu dobu si vybudovalo pověst jednoho z nejvyhledávanějších a nejnavštěvovanějších českých divadel. Téměř trvale vyprodané divadlo (což není způsobeno jenom jeho komorní kapacitou) nabízí inscenace různých žánrů, které však mají společného jmenovatele: dobré divadlo se zřetelným názorem a s důrazem na herecké osobnosti. První představení se v Dejvickém divadle odehrálo 14. října 1992.
& Scenárista, spisovatel a kreslíř Jiří Brdečka proslul svou
spoluprací s Jiřím Trnkou, Janem Werichem nebo Oldřichem Lipským, ve světě se proslavil především jako respektovaný režisér animovaných filmů. Kým ale vlastně Brdečka ve skutečnosti byl? Na Štědrý den roku 2017 by Jiří Brdečka oslavil 100. narozeniny a do kin přichází film Miroslava Janeka Universum Brdečka. V knihkupectvích kniha Jiří Brdečka od dcery Terezy, která napsala i scénář filmu.
& Za pár dnů je tady rok 2018. 100 let republiky, která tedy
už neexistuje, dvě totality jí sebraly ze zdravého života půlku, ale slavit se bude stejně. Obavy, že každý bude říkat, co mu slina na jazyk přinese, jsou oprávněné. Co takhle být připravený třeba četbou dvoudílné monografie o Habsburcích. Právě vyšel první díl, léta 1526–1740, ten druhý do roku 1918 už vyšel vloni.
Horké info
BESTSELLERY 1
KDO NEBUDE JÍST, ZTLOUSTNE!
Nebojte se jíst – a hubnout Karolina K. Hrubešová 2
40 LET STARÁ NOVINKA
Kniha smíchu a zapomnění Milan Kundera 3 NEJDŘÍV SNÍŽEK, A TEĎ TOHLE
Nejlepší pro všechny Petra Soukupová 4 KLASIKA PRO SYNY I OTCE
Jak si postavit auto Martin Sodomka 5 PASTOR DOBRÝCH ZPRÁV
Opravář osudů Robert Fulghum
Opera Don Hrabal zpodobňuje poslední léta slavného česk(oslovensk)ého spisovatele. Rozhodně ale není jen portrétem „umělce jako starého muže“. Představuje Hrabala jako osamělého mohykána, pábitele, velkého vypravěče i vtipného glosátora. Prostřednictvím tří zásadních žen svého života zároveň Hrabal odhaluje své niterné stránky a volně nás jimi provází na pozadí dějin druhé poloviny 20. století. V tom vydatně pomáhá i sbor milovaných koček a hejno holubů, kteří byli svědky jeho posledních chvil při pádu z okna Nemocnice na Bulovce. Současný český skladatel Miloš Orson Štědroň se kromě skladatelské činnosti věnuje i psaní textů, které zhudebňuje, a vytváří tak pozoruhodné hudebně-divadelní projekty na pomezí žánrů. Systematicky v nich zpracovává velké české osobnosti (Ivan Blatný, Jaroslav Hašek, František Kupka, Josef Gočár, Jan Hus, Johann Gregor Mendel, Václav Havel, Jan Zábrana, Josef Škvorecký). Opera Don Hrabal je Orsonovu druhou operou po Lidské tragikomedii na vlastní libreto dle předlohy Ladislava Klímy, uvedené v roce 2003 ve Stavovském divadle. Titulní roli „Dona“ Hrabala ztvární barytonista Roman Janál, na kterého skladatel myslel od začátku komponování a úlohu psal pro něho. Režisérkou inscenace je Linda Keprtová. Reprízy jsou na programu 20. a 21. prosince a poté 3. ledna a 6. února příštího roku.