7/2018
KNIHY&Info
KNIHA TÝDNE Ladislav Klíma filosofický ČERNÝ KŮŇ Bitcoin NĚKOLIK OTÁZEK PRO… Dagmar Peckovou HORKÉ INFO Vyberte Knihy století
ZABOŘEN V KNIHÁCH Češi jsou na čele světového žebříčku v různých věcech. Tak třeba vypijeme nejvíc sudů piva na hlavu. Furt na hlavu i slušně kouříme a taky hulíme. Zdá se, že konzumace drog nám jde skvěle. Taky ale kupodivu hodně čteme, v přepočtu na člověka vydáváme skoro nejvíc knih na světě a máme jednu z nejlepších sítí veřejných knihoven na planetě. Tedy – mohli bychom si skoro všechny knih přečíst jen vypůjčené (legitka do knihovny na rok přijde na 200 až 300 Kč – to je průměrná cena jedné knihy v knihkupectví). Jenže Češi jsou proslulí tím, že vždycky bývali jedni z největších budovatelů domácích knihoven. Podle průzkumu mají Češi větší domácí knihovny než Němci či Poláci. Více než dvě třetiny jich mají doma nad padesát svazků. V Německu či Polsku je takových majitelů knihoven přibližně polovina tamní populace. Dobrá, tak jsme tedy národ knihoven. Ale – je to vlastně někde prakticky vidět? Jsme lepší lidé, občané, rodiče? Upřímně – žádná sláva. Takže jsme jen něco jako knižní syslové, zvyklí z období nacistické a komunistické nesvobody hromadit v soukromí knihy, které mohou být každou chvíli na nějakém indexu nebo už na něm jsou? Dost možná, že tahle speciální záliba u generace 21. století skončí. Ale byla by to škoda. Nejen, že z takových syslů mívají velký prospěch ti, co knihy prodávají, ale je také příjemné u knihoven na návštěvě postát a prohlížet si. Pravda, že při stěhování někdy Čechům nejde do hlavy, kolik banánovek dokážou soukromou knihovnou naplnit. —tw—
PÍŠOU JINDE V případě nového románu Juliana Barnese, který na počátku února vyšel v Anglii pod názvem The Only Story stojí hned na začátku knihy dilema, kde se vypravěč ptá: Kdybyste si mohli vybrat, budete raději víc milovat a víc trpět, nebo milovat méně a o to méně také trpět? Příběh začíná v 60. letech minulého století na anglickém předměstí „zhruba patnáct mil jižně od Londýna“, kam se na letní prázdniny vrací devatenáctiletý Paul. Student prvního ročníku vysoké školy se na prázdném letním venkově nudí, a proto vyjde vstříc
matce, která ho vybídne, aby se stal členem zdejšího tenisového klubu. Na kurtu se Paul zahledí do osmačtyřicetileté Susan Macleodové, sebevědomé, ironické ženy, jež má manžela a dvě takřka dospělé dcery. Mladík se do ženy zamiluje a tím učiní své nejdůležitější životní rozhodnutí. aktuálně.cz Galerie Lucerna vystavuje Peruť 312 od Ladislava Sitenského (1919–2009). Je to doprovodná akce k vydání jeho stejnojmenné knížky, která teď v Mladé frontě vyšla po sedmdesáti letech od prvního pokusu o publikaci, již znemožnil únorový komunistický převrat v roce 1948. Reprodukce jen naznačují, jak Sitenského fotografie z druhé světové války vypadají ve skutečnosti, protože si málokdo dal při zvětšování takovou práci s úpravami původních negativů jako právě Sitenský. Originální zvětšeniny ukazují všechny ty nádherné spitfiry a jejich statečné piloty pózující v protisvětle v kvalitě, nad kterou se tají dech. Protože často jde vzhledem k mizerným podmínkám při focení vlastně spíš o malby: řadu obrysů musel Sitenský obtáhnout retuší, některá místa
očividně nasvěcoval mnohonásobně déle než zbytek plochy záběru, leckde se mu zrno dostalo až do takové velikosti, že musíte od fotky trochu poodstoupit. I fotografickým laikům ale musí zatrnout, při pohledu na mladé příslušníky RAF, pochodující pražskými ulicemi, které měli „za odměnu“ brzy čekat uranové lágry stejné strany, která sedí v parlamentu, a dokonce teď sahá po vládě. Zní to hrozně, ale ještě že se toho Ladislav Sitenský nedožil. respekt.cz Netuším, jak se to stane, že se knížka od jednoho čtenáře dostane k masám. Spousta skvělých knížek prostě možná neměla dost štěstí. Podle mě víc než sebelepší reklama funguje, když si knížku přečtete a nějak vás zasáhne. Pohltí vás do té míry, že tu zkušenost chcete předat ostatním. Protože kvalitě té knížky na rozdíl od reklamy rozumíte zevnitř. Pokud vám tenhle vnitřní proces unikne, bude to podle mě vždycky trochu mimo. Na úspěch nemám recept, byla to náhoda. Peter Høeg v rozhovoru pro irozhlas.cz
KNIHA TÝDNE
Ladislav Klíma
SEBRANÉ SPISY III. – SVĚT ATD. Další ze svazků Klímova díla, Svět atd., nabízí ten„A přece je, při všem svém duševním bohatství, člověk, tokráte jeho filosofické knihy a práce – po různých jímž věci hýbají, jenž nestojí nezranitelný nade vším výborech tak máme konečně možnost sledovat vývoj děním se, hluboce ubohý a opovržení hodný: je pírko ve jeho filosofického uvažování v jediném svazku. Název větru, kopací míč, prášený koberec. Dosažení cíle cílů, celého, více než osmisetstránkového souboru odkazuje aspoň z větší části, není tak těžké…“ Tímto směrem samozřejmě na Klímovu prvotinu, vydanou v roce 1904 také napínal veškeré své síly, pravda, podporované lecvlastním nákladem: Svět jako vědomí a nic. A přestože kdy silnými dávkami alkoholu, jinak však velký asketa, vyšel tento pro Klímovu filosofii zásadní text ještě jedsíly, jež přitom ani při veškerém jejich náporu nezajisnou, v roce 1928 v Aventinu, jeho osud jakoby symbotily dosažení onoho kýženého, konečného stavu. Tím lizoval celkové přijímání Klímy filosofa, ale i prozaika. bylo již zmiňované božství (tedy, ono nejvyšší) – jádro Zkrátka, Klíma byl typickým outsiderem, ovšem pozor: a cíl jeho uvažování, jádro jeho egosolismu a egodeisv tom nejlepším slova smyslu! Ostatně, jemu samotnému. A přestože jej nedosáhl, podnikl pro něj vše. „Jsem mu toto postavení více než vyhovovalo, s masou, s větAbsolutní Vůle,“ napsal v roce 1917 v dopise, a čteme šinou, nechtěl nikdy mít nic společného. A nelze se mu v něm i tyto nutné předpoklady: „Zbavil jste se pout, divit. Však také napsal: „Kdyby lidé věnovali jen tolik tíživých sice, ale ne nejhlavnějších? Rozrazil jste okovy péče zdokonalení svého karakteru, jako věnují cídění svého života vůbec? Stal jste se Volným, Bohem: osvosvých bot, dobře by to s lidským pokolením vypadabodil se ode všeho?“S takovými maximami se vskutku lo!“Ladislav Klíma (1878–1928) byl filosofem praktikem, těžko žije, Klíma to však dokázal. Není vůbec divu, že zajímalo jej spíše jak, než co myslit, to se prolíná celým Ladislav Klíma, protivící si líbivá gesta i fráze a trvající jeho filosofickým dílem, stejně jako neustálé zpochyna individuální praxi tak resonoval v prostředí českébňování všeho, a hlavně: důraz na vlastní myšlení, ho undergroundu, že Plastici zhudebnili jeho text na jakkoli uchýlené by mohlo být. Protože, jak píše, „Jsem albu Jak bude po smrti, ostatně jedna ze skladeb, Jsem nekonečností, jsem Bůh!…“ A nebyl to přitom z Klímovy absolutní vůle, vychází z již zmíněného dopisu. Závěstrany nějaký elitarismus, ne, pouze vyjadřoval své porem, ad marginem stálé aktuálnosti Klímova odkazu, jetí hledání, tedy života. „Vůdčí ideou a hvězdou antiky snad jedna věta z jeho filosofického debutu z roku jak řecko-římské, tak orientalní bylo, že jedinou snahou, 1904: „Jednou z nejkrásnějších vlastností lidu jest, že dá člověka důstojnou a nutnou, je vymanění se ze světa, často v politice přednost zajímavému, sobě škodlivému vystoupení nad něj, deanimalisace, stání se božským…,“ divadlu před svým prospěchem.“ píše v Traktátech a Diktátech (1922), a pokračuje: Josef Rauvolf, publicista a překladatel
Z NOVINEK Dennis E. Taylor
David Foenkinos
My jsme legie
Záhada Henriho Picka
Kateřina Tučková
Steve Martin
Bob Johansson právě prodal svou softwaCrozon je městečko na západě Bretaně rovou firmu a těší se, jak si bude užívat – právě tam místní knihovník, samotář života. Je spousta míst, kam může jet, a podivín, inspirovaný Richardem Brautimnožství knih, které si může přečíst, ganem, založí knihovnu odmítnutých a filmů, na které se může podívat. Takže rukopisů. A knihovna se zdárně plní… je trochu nespravedlivé, když při přecháPo letech navštíví rodnou Bretaň mladá zení silnice zemře. O sto let později se redaktorka, jejíž kariéra je na vzestupu. Bob probudí a zjistí, že jeho ostatky byly Na kontě má několik skvělých objevů, poslední dobou prohlášeny za bezprávné a on je nyní majetkem státu. to však poněkud vázne a objevila se i nějaká ta šlápnutí Boba nahráli do počítače a jeho úkolem je ovládat uměvedle… Na jednom z výletů narazí na v té době už trolou inteligenci v mezihvězdné sondě, která hledá obyvachu pozapomenutou knihovnu odmítnutých rukopisů telné planety. V sázce je hodně: nic menšího než nárok – a záhy v ní objeví majstrštyk, literární skvost, perlu na celé světy. Pokud tento úkol odmítne, vypnou ho a na- mezi knihami, napsanou jistým Henri Pickem, místním hradí někým jiným. Pokud přijme, stane se terčem. výrobcem pizzy, jenž je už několik let po smrti.
Vitka
Vitka je příběh o závratném vzestupu mladé talentované ženy, která se dokázala prosadit v oblasti dodnes vyhrazené především mužům. Její život byl fascinující směsicí výjimečného nadání, píle a neústupnosti, ale také svobodomyslnosti, kterou šokovala své okolí. Zemřela v pouhých pětadvaceti letech, válkou odříznutá od domova v jihofrancouzském Montpellieru. V té chvíli však už měla za sebou Vítězslava Kaprálová studia, složila na čtyřicet oceňovaných skladeb, dirigovala významné evropské orchestry a byla životní i tvůrčí partnerkou Bohuslava Martinů, s jehož ženou Charlottou tvořili proslulý milostný trojúhelník. Či mnohoúhelník, vezmeme-li v úvahu její četné milence.
Budu vědec
Baví tě experimenty, provádění testů a objevování nových věcí? Kniha je nabitá informacemi o slavných vědcích a jejich objevech, zajímavostech vědecké práce a návody na spoustu zajímavých experimentů. Změříš a zaznamenáš si svůj tep, spočítáš svou hmotnost na Marsu, vytvoříš chemickou reakci… Chceš být fyzikem, chemikem nebo tě spíše láká biologie? V této knize se dozvíš vše potřebné z těchto a mnoha dalších oborů. Pusť se do aktivit, hlavolamů, her a za každý splněný úkol si nalep samolepku. Nakonec si zahraj s kamarády vědecké pexeso. Nasaď si brýle, obleč si laboratorní plášť a připrav se na experimenty!
Černý kůň
Skalický, Stroukal Bitcoin a jiné kryptopeníze budoucnosti
Kniha je skvělým úvodem do světa Bitcoinu a souvisejících technologií. Dávno předtím než jejich význam začala chápat širší veřejnost, byli autoři knihy schopni vysvětlit základní ekonomické přednosti decentralizovaných peněz a objasnit, jaké je technologické pozadí tohoto průlomového objevu. Druhé rozšířené vydání navíc vysvětluje, co se děje, když se Bitcoin stává předmětem zájmu milionů lidí a investorů. “Bitcoinu se dařilo a v únoru 2011 dosáhl parity s dolarem. To znamená, že se jeden bitcoin obchodoval za jeden dolar. Můžeme si o „magických hranicích“ myslet cokoliv, ale tato zpráva se začala šířit takovou rychlostí, že byl server bitcoin.org kvůli ohromné návštěvnosti dočasně nedostupný. Bitcoiny začaly přijímat první e-shopy a internetové servery začaly nabízet možnost darů v bitcoinech. Srovnání se zlatem je nasnadě. Jak Bitcoin, tak zlato má své zastánce v reálném světě a v ekonomické teorii. Na straně zlata stojí především ekonomové, kteří zakládají své argumenty zejména na tom, že je zlato prostředkem směny po tisíce let a možná i více. To je pochopitelná výhoda. I dnes by lidé dokonce bez zájmu o počítače nebo bez jakéhokoliv přístupu k nim pravděpodobně zlato přijímali. Bitcoin zatím nikoliv. Výhodou zlata je, že ho lidé znají a rozumí mu. Na druhou stranu, zlaté systémy mají zásadní nevýhodu v nutné centralizaci.“
NĚKOLIK OTÁZEK PRO… …Dagmar Peckovou Paní Pecková, každý má svoji osobní historii, která ho utváří možná daleko více než geny. Pojďme se pobavit o tom, co vás formovalo. Od narození jsem byla obklopena hudbou. Matka totiž byla absolutně zapálená do zpěvu. A její otec se samoucky naučil brilantně hrát na tahací harmoniku, takzvané držky, a s chutí vyhrával po hospodách. Ovládal obrovský repertoár písní mnoha žánrů a harmonicky nápaditě je doprovázel. To umí i v profesionální sféře poměrně málo muzikantů. Doma jsme hodně zpívali a měli jsme z toho potěšení. Zpěv pro nás byl čistou radostí, přirozenou součástí života. Mám dojem, že se v mém mládí hudba v rodinách aktivně provozovala výrazně více než dnes. Současnost je v tomto ohledu pasivnější a převažuje konzumování hudby nad jejím provozováním. Ale prý se to obrací a zrovna v Česku je mnoho amatérských pěveckých souborů. Samozřejmě v případě našeho domácího muzicírování se nejednalo o nějaké „vyšší“ hudební sféry. Je důležité, aby „vyšší“ hudebnost vycházela z přirozené muzikálnosti? To asi ano. Hudba, kterou jsme doma s potěšením provozovali, byla v naprosté většině lidová, tedy folklor. Ale třeba když matka sledovala v televizi dechovku, a navíc se v tom úplně vyžívala, utíkala jsem pryč. Dráždilo mě to. Byla jsem asi vybíravá od dětství. Dobrá hudba se může vyskytovat v jakékoliv hudební formě, ale evidentně váš vkus směřoval výš. Nekritizuji dechovku ani jakoukoliv jinou hudbu, můj svět to ale nikdy nebyl. Ovlivnily mě především ty lidové písně. Zcela zásadní vliv na mě a mé nasměrování k „vyšší“ hudbě měla sólistka Národního divadla paní Antonie Denygrová. To ale trochu předbíhám. Vystudovala jsem Pražskou konzervatoř, ovšem tam tehdy podle mého názoru nebyli učitelé, kteří by vychovávali sólisty. Tehdejší absolventi končili hlavně ve sborech. A to měli ještě štěstí, že se vůbec zpěvem mohli živit. Většinou to pro ně dopadlo ještě hůř. Konzervatoř mi proto moc neseděla. Měla jsem touhu zpívat sólově. Vzhledem k tomu, že jsem asi takzvaně přírodní talent, tak ani to, že jsem prošla touto školou, mě nedokázalo zničit a směřovala jsem dál k vysněnému sólovému projevu.
Umím si představit, že to nebylo jednoduché. Jak jste se tedy k sólovému zpěvu dostala? Nastoupila jsem po konzervatoři do operety v karlínském divadle. Jednalo se v podstatě o muzikály. Šlo o celkem zajímavé produkce, i když žánr muzikálu je ve své podstatě na hranici kýče. Ale pozor, nelze to srovnávat s dnešní muzikálovou produkcí. Ta totiž hranici kýče již výrazně překročila. V karlínském divadle byl krásný život. Nejen ten hudební. Sedávali jsme stále někde v divadelním klubu, vesele se bavili, něco popíjeli, mezitím jsme chodili na zkoušky a večer po představení jsme zase pokračovali v klubu… Dalo by se říct, že karlínské angažmá bylo vlastně pokračováním mých studií, které bylo tak trochu jedním velkým mejdanem. Hudební život je pověstný. Ale ani ten vás nezničil! Nezničil, a moc se mi líbil, ale naštěstí přišel zásadní zlom. V roce 1984 se pořádal zájezd mladých začínajících hudebníků do Bayreuthu. Brala jsem to jako velkou příležitost někam se posunout. Ve své podstatě to byly pěvecké kurzy. Nacvičovali jsme a veřejně provozovali operní árie. Bylo tam i mnoho instrumentalistů a z těch byl složen orchestr, který nás zpěváky doprovázel. Mimochodem, v tomto orchestru hrál sympatický osmnáctiletý kluk, houslista David Šroubek, se kterým jsem se tam sblížila. Jakmile se to dozvěděla jeho matka, dost se vyděsila. Měla jsem tehdy totiž pověst holky, před kterou není nic a nikdo v bezpečí. Ani kluci… Zjistila si, kdy v Karlíně hraju, našla si mě tam a požádala mě o schůzku v soukromí. Chtěla mi Davida rozmluvit. Při zpětném pohledu se jedná o fantastickou shodu náhod, protože Davidova matka je již ona zmíněná sólistka Národního divadla, paní Antonie Denygrová! Takže, původně přišla jen proto, aby mě odpudila od svého syna. Říkala mi neřízená střela – můj tehdejší životní styl byl totiž hodně divoký, ve stylu, jak se říká, žít teď a tady. Ovšem stala se vynikající věc. Nějak jsme si nečekaně porozuměly, slovo dalo slovo a skončila jsem u ní doma na kafi. Ve výsledku jsem u ní byla od rána do večera. Zpívaly jsme, povídaly si, pouštěly hudbu, bavily se nejen o hudbě, ale také o literatuře, filozofii, o životě. Zkrátka, ona ve mně probudila touhu zpěvem něco vyjádřit – vyjádřit sebe sama.
DAGMAR PECKOVÁ (1961) Operní pěvkyně, mezzosopranistka. Ukázka z knižního rozhovoru Pecková: Dítě štěstěny, kterou s umělkyní připravil Lukáš Kuta a vyjde 15. března jako novinka Velkého knižního čtvrtku.
AKTUALITY Kniha Bitcoin a jiné kryptopeníze budoucnosti je nejen populární kniha, ale i stejnojmenná přednáška. Prudké růsty a poklesy cen lákají dobrodružné spekulanty. Proč je Bitcoin označován za revoluci? Které další z tisíců kryptoměn dávají smysl a které jsou jen laciné podvody? Co čeká trh kryptoměn v letošním roce? Tyto i další otázky zodpoví ředitel Liberálního institutu a autor první české knihy o kryptoměnách Dr. Dominik Stroukal. Třeba 21. března v kavárně U bílého černocha v České Lípě od 19.30 hodin.
& Cesta československých komunistů k moci a následná
destrukce státu se odehrávala minimálně od roku 1945. Únor 1948 byl vyvrcholením komunistických snah o převzetí moci a znamenal nejen popření všech principů, na kterých Československo stálo během první republiky, ale i totální rozvrat společnosti. Jednou z bezprostředních reakcí na komunistickou represi byl studentský pochod v únoru 1948. Právě tímto tématem se budou zabývat spisovatel a nakladatel Jiří Padevět a historik Petr Koura. Knihovna Václava Havla, Ostrovní 13 od 19 hodin.
& Četba na pokračování z románu Ratajský les českého
spisovatele Aleše Palán, v němž autor na základě skutečných událostí tvaruje, dotváří a fabuluje příběh z padesátých let. V režii Markéty Jahodové účinkují Jana Stryková, Igor Bareš a Jan Hartl. Každý den od 21. února na stanici Vltava Českého rozhlasu a pak v audio archívu.
& Do kin letos přijde film natočený podle knižní předlohy
Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů od autorek Anie Barrowsové a Mary Ann Schafferové. Je krátce po druhé světové válce a úspěšná autorka humoristických esejů se rozhlíží po námětu na novou knihu. Shodou okolností se dozvídá o Spolku, který během války založili obyvatelé okupovaného ostrova Guernsey.
Horké info
BESTSELLERY 1
GLOBAL-MEGA-THRILLER
Počátek Dan Brown 2 NA MATKY VÁLKA KAŠLE
Válka nemá ženskou tvář Světlana Alexijevičová 3 NETRPĚLIVOST S DEMOKRACIÍ
Opuštěná společnost Erik Tabery 4 NEJEZ A TLOUSTNI
Nebojte se jíst – a hubnout! Karolina Hrubešová 5 STŘEDOVĚKÁ KRIMI
Dračí náhrdelník Vlastimil Vondruška
Jestliže ceny Litera každoročně hledají nejlepší knihu kalendářního roku, rozhodli se pořadatelé při zpětném pohledu pokusit o něco podobného a vybrat pomyslnou knihu roku v každém roce počínaje právě datem 1918. Ve spolupráci s literárními historiky proto vybrali pět „nominací“ za každý rok mezi léty 1918–2001, z nichž pak literární veřejnost (celkem hlasovalo 165 lidí) během ledna vybrala vítěze každého roku. V letech následujících již byly ceny Litera vyhlašovány a kniha roku tedy byla vybraná porotci ceny. Zájemci teď mohou na stránkách Litery (www.magnesia-litera.cz), vybrat tři knihy, které v oněch 99 letech považují ze nejlepší či nejdůležitější. Trojice knih, která získá nejvíce čtenářských hlasů, bude oznámena v průběhu vyhlašování cen Litera 4. dubna. Výběr nemá ambici stát se autoritativním, je to především hra. Hra, jejímž prostřednictvím by chtěli organizátoři podnítit zájem širší veřejnosti o českou literární historii uplynulých sta let.Co mezi vybranými najdete? Tak například rok 1918 a Lovci mamutů Eduarda Štrocha. Rok 1938 – a Halasovu Torzo naděje. Rok 1948 – a Peroutkův Oblak a valčík. Rok 1968 a Grögerovou s Hiršalem. Rok 1989 – Mikuláškův Agogh.