Knihy & info - 2018-10

10/2018

KNIHY&Info

KNIHA TÝDNE Zlatý z nebe ČERNÝ KŮŇ Krausův byznys PÁR OTÁZEK PRO... Viktorii Hanišovou HORKÉ INFO Filmování Ferrante

ZABOŘEN V KNIHÁCH Česko žije dobu, kdy několik, lidem zvolených osob, dělá z demokracie trhací kalendář. Ta představa, že když projdu vítězně volbami, jsem vítěz a beru všechno, je úplně v rozporu s tím, co demokracie má být. A taky s demokracií nemá nic společného, když lež dostane 51 % a začne si říkat pravda. Není divu, že se proti různým ničemnostem tu a tam ozývají zrovna umělci. V přímých přenosech televize nedáv­ no třeba herci (někteří) a hudebníci ( jeden), tu a tam na občanských demonstracích je také někdo z kultury vidět a slyšet. A hned jsou tu hlasy, jestli tohle má umění dělat, jestli to má zapotřebí, jestli to není medvědí služba věci, které chtějí přispět. Spisovatelé a lidé od knih jsou ale (čest výjimkám) nějak zvláštně krotcí. Občas sice mívají ironické poznámky, občas si zaprovokují… ale v tom současném společenském střetu, raději mlčí a věnují se tvorbě. Bývaly doby, kdy byli spisovatelé slyšet víc. Dnes se sice mohou vymlouvat, že jejich profese už nemá tu váhu, ale to je pak začarovaný kruh – nemám váhu, mlčím, moje váha se ještě snižuje. Samozřejmě – není každý homo politikus, není každý stadió­ nový řečník. Mohou mezi literáty být fandové zemanismu-babišismu, stejně jako anarchisté. Ale přesto je to převažující ticho divné. Třeba se někdo ozve při přímém televizním přenosu předávání cen Litera.

Předpokládejme inteli­gentně, invenčně a inspirativně. Nebo si raději nenecháme ten knižní večírek kazit nějakou pubertální angažovaností?

—tw—

PÍŠOU JINDE To, že se pětaosmdesáti let dožívá je­ den z nejvýznamnějších amerických prozaiků druhé poloviny 20. sto­ letí – příslušník generace, do níž náleželi William Styron, E. L. Doc­ torow či John Updike -, si mohou připomenout také Češi. K těm Roth začátkem 70. let pocítil náklonnost a díky opakovaným návštěvám Československa i stykům s emigranty pak pochopil některá úskalí spisova­ telů utlačovaných režimem. Přestože prvně do Prahy přijel až po invazi vojsk Varšavské smlouvy a vždy byl sledován tajnou policií, stihl navá­ zat přátelství se svými překladateli

Rudolfem a Lubou Pellarovými, Mi­ lanem Kunderou či Ivanem Klímou.

Pozdějšího rabína Karola Sidona po­ znal jako prodavače cigaret v trafice, Věra Saudková jej nechala usednout za psací stůl svého příbuzného Fran­ ze Kafky, Ludvík Vaculík jej údajně pokořil v soutěži o to, kdo spatra vyjmenuje víc indiánských kmenů a tak dále. aktuálně.cz Navzdory polemice, diskusi a na­ konec i skandálu, který ohlášení nakladatelství vydat tři ze Célino­ vých pamfletů vyvolalo, zůstává Gallimard přesvědčen, že úkolem nakladatelství není cenzura kon­ troverzních textů. Jde o tyto texty: Bagatelles pour un massacre (Ba­ gately k masakru, 1937), L’École des cadavres (Škola mrtvol, 1938) a Les beaux draps (Z ostudy kabát, 1941).

Francouzský spisovatel Céline vydal tyto ostré pamflety na přelomu 30. a 40. let, v novém vydání budou zařazeny do souvislostí a doplněny odbornými komentáři – univerzitní­ ho profesora Régise Tettamanziho a předmluvou spisovatele Pierra Assoulina. Ve francouzské Kanadě

tyto pamflety vyšly v roce 2012.

V češtině je dostupný pamflet Škola mrtvol, který v překladu Horského (pravděpodobně pseudonym) vydalo nakladatelství Meteor, vedené Fran­ tiškem Strnadem, v roce 1939. Pře­ kladatelka Anna Kareninová, která v 90. letech znovu uvedla Célina v nakladatelství Atlantis do českého kontextu, se tyto texty překládat nechystá. Dala si ale již dříve tu práci, a to v roce 2010 v Edici Revol­ ver Revue, a francouzského autora zařadila do kritických ohlasů v knize Céline v Čechách. literarni.cz Vláčilova filmografie souvisí s litera­ turou. Nepřicházel vlastně s původ­ ními náměty a scénáři, ale buď se ujal zfilmování literární předlohy, které podnítil někdo jiný (s Van­ čurovou Marketou Lazarovou přišel František Pavlíček, Vláčil zfilmoval i prózy Bohumila Říhy a Ladislava Fukse), anebo k některým literárním předlohám sám léta tíhl (Stín kap­ radinyJosefa Čapka, Povětroň Karla Čapka). Je tu tedy celé téma Vláčil a literatura. souvislosti.cz

KNIHA TÝDNE

Marie Benetková

ZLATÝ Z NEBE

Překvapivému debutu Marie Benetkové Zlatý z nebe se podařilo zachytit na životním příběhu dvou lidí složitou a dramatickou dobu od padesátých let do současnosti.

Bez příkras a literárních triků, o to však přesvědčivěji.

Syrověji. Debut je to opravdu vyzrálý, jako kdyby k němu Marie Benetková (1945) spěla dlouhou spisovatelskou praxí. Doposud publikovala pouze v exilu povídky a bás­ ně. Kvality jejího textu jsou především jištěny osobním prožitkem, jeho hloubkou a zároveň schopností od něj odstoupit, nenechat se jím knihou vláčet. Zlatý z nebe je v podstatě příběh Olgy a Vilíka. Za těmito postavami není těžké identifikovat jak autorku samu, tak jejího pozdějšího manžela, saxofonistu a člena skupiny The Plastic People of the Universe Vratislava Brabence. Be­ netková nás přitom provází celým jejich životem, zprvu ve střídajících se kapitolách samostatně, posléze vícemé­ ně souběžně. Kapitoly jsou přitom spíše kapitolky, jako­ by si autorka sama uložila, že se nebude příliš rozbíhat, že půjde vždy k jádru. Bez patosu a sentimentu popisuje leckdy ne zrovna veselé situace, jako když se její matka ocitla díky paranoidním bludům v blázinci. Ano, možná vlastně úsměvné, ale… Vyznění řady kapitol připomíná pointy v krutém, černém humoru. Benetková píše vždy s obdivuhodným nadhledem, jakoby se vůbec nic vlastně nestalo, ovšem ono, řekněme, lakonické zlehčování je pouze zdánlivé, každé vyústění tak vyznívá jako daleko tvrdší. Stačilo by se přitom do vzpomínek více položit, podložit je prvoplánovými, citově zabarvenými adjektivy a adverbii – tuto snadnou cestu ovšem Marie Benetková,

naštěstí, nevolí. Přitom realita, již popisuje, by jistě dokázala vymáčknout reflexi i z méně nadaného jedince, chyběl by tu však odstup a z textu by se snadno stal pouhý zápis, popis situací, dokument. Nic proti tomuto přístupu, ovšem Zlaté z nebe je mu nahony vzdáleno.

Byla řeč o lakonických větách. Ano, jimi, v podstatě několika slovy, se ovšem daří výtečně charakterizovat dobu, jako třeba v tomto případě: „Vilíkův otec nosil klobouk. Byla padesátá léta a nositelé klobouků byli po­ dezřelí. Klobouk znamenal buržoazní smýšlení, případně sympatie k západní kapitalistické ideologii.“ Nic víc není potřeba, a zde se vybaví podobně lakonická ztvárnění dramatické únorové doby v novele Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí. I v ní je vše popisováno jakoby s odstupem. Jakoby…Ano, může to být i jakási obrana před bezprostředním dopadem temné reality, jako smích v potápějícím se záchranném člunu, jako věta, následující za popisem návštěvy v bolševickém kriminále, jež jakoby obrací list, je dokonáno: „O několik let později strýček Jan na Mírově zemřel.“ Podobně lako­ nicky, o to však výstižněji, popisuje Benetková události roků 1968 a 1969 – na jedné stránce, suše, o to mrazi­ věji. Podobně se jí daří reflektovat dění v undergroun­ du, události kolem Charty 77, včetně běžného folklóru udavačů (a to i v blízkém okolí), výslechů, bití. Nikdy ovšem nejmenuje přímo, takže třeba Ivan Martin Jirous či Andrej Stankovič vystupují pod křestními jmény.

Josef Rauvolf, překladatel a publicista, psáno pro web ČT 24

Z NOVINEK James Hazel

J. D. Vance

Zmasakrované tělo v lese. Pečlivě vypracovaný plán vraždy. A sedmdesát let, které obě události dělí. Charlie Priest, bývalý policejní vyšetřovatel a nyní prestižní londýnský právník, se stane obětí útoku. Ve vlastním bytě ho přepadne muž, který se vydává za policistu a dožaduje se jakýchsi tajných dat. Priest mu je ale dát nemůže, protože je nemá, a jen díky zkušenostem z policejní služby dokáže o vlásek uniknout smrti. Krátce nato se v Priestově kanceláři objeví bohatý a vlivný podnikatel Kenneth Ellinder, aby si ho najal k vyšetřování rituální vraždy svého syna. Vzápětí vyjde najevo, že zavražděný mladík byl oním záhadným útočníkem a Priest je tudíž jedním z posledních lidí, kteří ho viděli živého.

Když Donald Trump nečekaně vyhrál americké prezidentské volby, stal se z čerstvě vydané knihy Americká elegie od debutujícího autora J. D. Vance nečekaný bestseller – kniha totiž čtivě, působivě a výstižně líčí prostředí, z něhož se rekrutovala velká část Trumpových voličů, tj. prostředí bílé americké chudiny.

O rozkladu této společenské skupiny, procesu, který nenápadně probíhá už více než čtyřicet let, se píše stále častěji a se stále větším znepokojením, ale dosud nikdo jej nepopsal zevnitř a tak kriticky. V Americké elegii J. D. Vance pravdivě líčí, jak prožívá sociální, regionální a společenský úpadek člověk, který se s tímto břemenem narodil.

Jepice

Thomas H. Eriksen

Tyranie okamžiku

Také si lámete hlavu nad tím, proč musíte pořád odkládat zásadní a průlomové projekty, zatímco zvládat každodenní agendu se vám daří jen s nasazením všech sil? A koho by před čtvrtstoletím napadlo, že všechny úžasné technologie vynalezené k úspoře času povedou nezadržitelně k tomu, že budeme mít nevyvratitelný pocit, že času máme stále méně? Co rozumíme taylorizací rodinného života? Proč rychlý čas v konfrontaci s pomalým vždy vítězí? A co mají tyto jevy společného s tzv. vyhořením? Tyto otázky rozebírá Tyranie okamžiku – originální komentář odborníka v oboru sociální antropologie, formulovaný s vtipem a nadhledem.

Americká elegie

kol.:

Proč?

Naděje na změnu na Pražském hradě po pěti letech pro jednu část lidí pohasla, ta druhá svou volbou zabetonovala status quo. Volby ovšem vzbuzují řadu dosud nezodpovězených otázek. Je česká společnost skutečně tak rozdělená, jak se může podle výsledků prezidentských voleb jevit? Opravdu proti sobě stojí “pražská kavárna” a “venkov”? Posouváme se na Východ? A není opakované zvolení Miloše Zemana a jeho dosavadní působení jen součástí širšího procesu, který Českou republiku zvolna mění a ukrajuje z její polistopadové demokracie? Uvažují: Mitrofanov, Pithart, Kmenta, Procházková, Fištejn, Zábranský, Doležal, Němeček, Přibáň, Lukeš, Honzejk, Holub a další.

Černý kůň

Jan Kraus Můj soukromý buzynes

„Na tradiční otázku „Na co to máte?“ jsem nebyl schopen odpovědět. „Já bych vám řekl, na co to máte, ale je to sprostý!“ rozburácel se smíchem další. Přečkal jsem ta ponížení, byl jsem na to od řemeslníků a techniků trénovaný. Nenašel se ale servis pro televizory, kde by mi s tím poradili.

Po usilovném pátrání jsem se dozvěděl, že existuje Klub uživatelů osobních počítačů, kde prý je expert, který mi pomůže. Seděl jsem doma se zapnutým Sinclairem zapojeným do televizoru.

Už byl funkční. Od nefunkční fáze se to ovšem příliš nelišilo. Deziluze. Na televizoru blikal jeden znak. Jinak obrazovka prázdná. Chvíli jsem seděl, jestli snad něco za chvíli... Nic. Ani za dlouhou chvíli. „Co to děláš?“ zeptala se Jana ve dveřích. „Nevím...“ odpověděl jsem po pravdě. A snažil se pochopit, co je na tom výrobku tak báječného, že ho všichni vychvalovali. Zdálo se, že to neumí nic. Na druhou stranu jsem si byl vědom, že netuším, co by to vlastně mělo umět. Hodně nezábavné za tu námahu a peníze. Vybavil se mi znovu varovný článek z Amatérského rádia. Uvědomoval jsem si, že jsem typickým předsta­ vitelem těch, kdo pro naprosté nezvládnutí a neznalost budou nakonec vytříděni. K čemu a kam, to jsem neměl odvahu pomyslet.“

NĚKOLIK OTÁZEK PRO… …Viktorii Hanišovou Houbaříte?

Ano, velmi aktivně a velmi špatně, i když většinou jen o dovolené, protože bydlím v Praze. Kdybych pro sebe měla použít klasifikaci houbařů z vlastního románu, asi bych byla „přizdisráč“: sbírám většinou jenom houby s molitanem, ty chladičové radši obyčejně nechávám být.

Ale je pravda, že každý rok nějakou tu houbu do svého repertoáru přidám. V poslední době jsou to třeba vajíčka hadovek smrdutých, holubinky mandlové nebo šedivky.

To zní jako docela erudovaný přizdisráč...

To opravdu jenom tak zní. Pro moji houbařskou dráhu byla zásadním formujícím momentem návštěva zasedání mykologického spolku v Trutnově, kde jsem se dozvěděla, že o houbách vůbec nic nevím. Členové spolku jsou schopní na vyžádání ke každé houbě přiřadit český i latinský název a dopodrobna popsat její vzhled, chuť i výskyt a ještě k tomu přihodit pár receptů. Já jsem většinou ráda, když dám dohromady rodové jméno.

Anežka a teď nově i Houbařka se nějakým způsobem dotýkají tématu násilí na dětech.

Kde se bere potřeba psát právě o tom?

Mám ve svém okolí řadu různě narušených přátel, z nichž si každý nese silné trauma z dětství, ať už se jedná o šikanu, týrání, zneužívání, nebo jiný druh psychického zranění. V důsledku takového hrůzného požitku nikdy nedokázali plně dospět a žít svůj vlastní život.

Navždy tak zůstávají dětmi a svoje trauma nepřímo přenášejí i na své potomky. Celý jejich život se vlastně odehrává v jakémsi začarovaném kruhu – chtějí se od traumatu odpoutat, a přesto – nebo možná proto – se k němu pořád stále vracejí. V nejhorším případě jsou za vznik traumatu zodpovědní jejich rodiče, tedy osoby, které jsou dítěti nejbližší. Někdo, koho zradí vlastní matka nebo otec, si jen těžko najde důvěru k sobě samému i ke svému okolí. Zajímají mě mechanismy, jakými se dá trauma vyléčit nebo aspoň zmírnit, protože úplně se ho zbavit nejde nikdy.

Jaké bylo vaše dětství?

Moje dětství bylo pohodové, vyrůstala jsem na Smíchově, což tenkrát bývala špinavá, zaplivaná čtvrťplná aut a hospod čtvrté cenové kategorie. Mně to nevadilo – naopak, líbilo se mi tam a přestěhování do malé vesnice

kousek za Prahou jsem nesla dost těžce. Příběhy, které píšu, tak nečerpám ze svého života – je to kompilát ze zážitků kamarádů, odborných publikací, románů, filmů, vlastní fantazie a Googlu. Pracuji na třetí knize, která se taktéž bude zabývat traumatem z dětství, ale tím se to téma pro mě asi už vyčerpá.

Další spojnicí mezi oběma vašimi romány jsou v něčem silné, samostatné a muži odvržené hrdinky.

Západem (ale i Východem) teď zároveň lomcuje #MeToo. Jak se díváte na jeho přijetí a celkově na přístup k tématu sexuálního násilí v Česku?

Je dobře, že se díky #MeToo podařilo rozkrýt řadu let trvající zneužívání žen i mužů a že příběhy celebrit motivují další lidi poukázat na sexuální násilí, kterým si prošli. Na druhou stranu je nepřípustné, že v případě zneužívání přestává platit presumpce neviny. To, že jsou některé osobnosti vyhazovány z práce za dvacet třicet let staré činy, které se tudíž nedají doložit ani vyvrátit, mi přijde absurdní. Zdá se mi však, že v Česku je tento princip často uplatňován opačně – za viníky, případně za hysterky nebo afektované feministky jsou označovány ty osoby, které na zneužívání upozorní. Například to, že se režisér Jiří Strach oblékne do trička Je suis Weinstein a v rozhovoru na toto téma sexuální zneužívání bagatelizuje jako obyčejné plácání po zadku, je trapné. Navíc se při tom neváhá pasovat do role hrdiny, který se nebojí říct „pravdivý menšinový názor“. Patří to ke koloritu posledních let, že za odvážlivce jsou označováni ti, kteří říkají, co lidé chtějí slyšet.

Jako jednu ze svých inspirací zmiňujete Margaret Atwoodovou, jméno často skloňované právě v souvislosti se společenskými a politickými událostmi uplynulého roku. V čem přesně vás inspiruje?

Možná to bude znít nekolegiálně, ale mě autor knihy jako osoba téměř nezajímá. Nedávno jsem si přečetla životopis literárního kritika Marcela Reicha-Ranického, ve kterém řadu z významných německých spisovatelů označuje za hloupé a fádní osoby, které dokonce někdy nechápou svoje vlastní dílo! Podobně odosobněným způsobem k četbě přistupuju i já. Můžu si tak bez rozpaků zazpívat s dětmi písničky od Jarka Nohavici nebo se podívat na Anděla Páně.

VIKTORIE HANIŠOVÁ (1980) Na Univerzitě Karlově vystudovala anglistiku a germanistiku. Věnuje se překladatelství a je lektorkou cizích jazyků.

Román Houbařka je její druhou knihou.

AKTUALITY Herec Sean Penn vydá svůj první román. Volá v něm po vraždě amerického prezidenta. Román Bob Honey Who Just Do Stuff (Bob Honey, obyčejný pracant) vypráví o prodejci septiků, který se dostane do křížku s vládou i hnutím #MeToo. Herec Sean Penn je znám odporem k Donaldu Trumpovi i svými nevybíravými komentáři. Kniha v anglickém originálu vyjde 27. března. Herec-autor (Persepolis, Sladký ničema) je dvojnásobným držitelem Oscara za filmy Milk a Tajemná řeka.

& Koudelka: Návraty – tak se jmenuje retrospektiva v praž-

ském Uměleckoprůmyslovém museu, která představuje průřez celoživotní tvorbou jednoho z nejslavnějších fotografů, letos osmdesátiletého Josefa Koudelky. Základ tvoří 300 fotek, jež jsou součástí souboru čítajícího okolo tisícovky snímků. Ty se Koudelka rozhodl museu věnovat. Výstava zahrnuje všechny významné cykly – Začátky, Experimenty, Divadlo, Cikáni, Invaze 68, Exily i Panorama. Z velké části se jedná o dobové autorské zvětšeniny, přičemž některé jsou k vidění vůbec poprvé.

& Osobitý ženský pohled na českou současnost přinese ins-

cenace Turnový háj, kterou dokončuje brněnské divadlo Husa na provázku. Jako předloha posloužily časopisecké sloupky Evy Turnové, bývalé dlouholeté baskytaristky The Plastic People of the Universe a dalších kapel. Premiéra inscenace Turnový háj se bude konat 23. března 2018. Sloupky hudebnice vyšly v šesti knižních výborech a v jednom BestOf.

& Brněnskou vilu Tugendhat obsadí filmaři. Režisér Julius

Ševčík tam v březnu začne natáčet film Skleněný pokoj na motivy stejnojmenného románu Simona Mawera. Vila se kvůli tomu pro veřejnost na nějaký čas uzavře. Režisér do svého nového snímku obsadil Karla Rodena i zahraniční hvězdy.

Carice van Houtenovou znají diváci ze seriálu Hra o trůny, švédskou herečku Hannu Alströmovou například z britské špionážní komedie Kingsman.

Horké info

BESTSELLERY 1

O MODERNÍCH POUSTEVNÍCÍCH

Raději zešílet v divočině Aleš Palán 2 PO ČTVRTÉ A NAPOSLEDY

Geniální přítelkyně 4 Elena Ferrante 3 ČÍM VÍC JÍŠ, TÍM VÍC HUBNEŠ

Nebojte se jíst a hubnout!

Katchaba Hrubešová 4 MRTVÁ V KONTEJNERU

Do posledního dechu Robert Bryndza 5 GLOBÁLNÍ MEGATHRILLER

Počátek Dan Brown

V koprodukci HBO, Rai Fiction a Timvision vzniká adaptace světového bestselleru Eleny Ferrante Geniální přítelkyně. Měla by mít čtyři sezóny. Příběh dvou celoživotních kamarádek bude režíro­ vat Ital Saverio Costanzo a první sezóna podle první ze čtyř knih bude mít osm padesátiminuto­ vých epizod. Po osmi dílech by měly mít i zbývající tři sezóny, každá z nich podle jednoho románu z tetralogie, celkově tedy bude mít seriál třicet dva epizod. V Geniální přítelkyni by si mělo zahrát okolo sto padesáti herců a hereček a pět tisíc komparzistů. Konkurs na role Eleny Grecové a Lily Cerullové vyvolal loni v Neapoli „horečku Eleny Ferrante“ a zúčastnily se ho stovky holčiček i dospívajících dívek. Celý konkurs nakonec trval osm měsíců a přišlo na něj devět tisíc dětí a pět set dospělých. Nakonec uspěly Elisa Del Genio (malá Elena) a Ludovica Nasti (malá Lila). S tím, jak románové postavy zestárnou, je vystřídají Gaia Girace (dospívající Lila) a Margherita Mazzucco (dospívající Elena). Na scénáři by se měla podílet i samotná autorka Elena Ferrante. Autorka si ovšem brání svoji anonymitu, takže konzultace proběhnou pouze přes internet. Čtvrtý a závěrečný díl knižní předlohy vyšel v České republice minulý čtvrtek. Celá série Eleny Ferrante se stala celosvětovým hitem a získala i přízeň kritiky.