Knihy & info - 2018-11

11/2018

KNIHY&Info

KNIHA TÝDNE Šumavští samotáři ČERNÝ KŮŇ Nepohodlný agent NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Karla Randáka HORKÉ INFO Hůlové Hnutí

ZABOŘEN V KNIHÁCH Je vůbec myslitelné, aby člověk, který je už dlouho ze školy, sáhnul po některé z knih povinné školní četby a věnoval jí vzácný čtenářský čas? Odložit stranou všechny novinky světa a sáhnout do fondů domácí nebo veřejné knihovny? Jak ho to vůbec napadlo? Jako že čáry máry fuk – a už se čte Don Quijote, Babička, Máj, Postila, Lidská komedie, Zabiják, Červený a černý, Povídky malostranské, Výlety pana Broučka...? Dlouho mi taková představa připadala fantaskní. Jenže léta běží a původní studentský odpor k povinnosti se může nečekaně proměnit v překvapivé zjištění, že některé z těch knih jsou skutečně podivuhodné. Ano, jazykově většinou zastaralé (proto je chvályhodné pokoušet se o nové překlady a odbourání zbytečné bariéry), ale najednou autorům z kánonu zralejší čtenář rozumí lépe. Zažil jsem na vlastní kůži, když jsem nedávno vypůjčil dceři z knihovny Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Ona protáhla obličej, řekla ježíšmarjá a nechtěla Komenského pustit do svého pokoje. Dřív, než jsem ji začal fotrovsky buznit, musel jsem uznat, že to pro ni bude pěkná tortura a nakonec stejně bude googlit a nikoliv číst. Sám jsem začal listovat nádherně vypravenou knihou s kolážemi Miroslava Huptycha, kterou do současné češtiny upravil Tomáš Makovička. Pohodlná sazba mě přitáhla ke čtení. No a ty vole! Komenský jistě rád „vola“promine – ta kniha z roku 1623 je světová!

Po padesátce konečně oceňuju!

—tw—

PÍŠOU JINDE Kajínek napsal autobiografickou šestnáct povídek a dvě rozsáhlejknihu Můj svět bez mříží, kterou ší novely. Všechny byly napsány vydalo soukromé nakladatelství Naše v průběhu beznadějných 70. let vojsko. „Pan Kajínek je v mých očích brežněvovské stagnace a všechny recidivista a z tohoto důvodu nemohu jsou do jisté míry autobiografické. připustit, aby se například dostal do Vyprávějí o obyčejném, vystrašeném, kontaktu s nezletilými návštěvníky uraženém a poníženém sovětském akce,“ napsal ve vyjádření ředitel člověku, který uvázl v tom nehybném společnosti Svět knihy Radovan Auer. čase s vědomím, že žádný jiný už mít Šéf nakladatelství Naše vojsko Emerich nebude. Cesta z něj může vést nanejDrtina na webu lidovky.cz tvrdí, že au- výš do snu nebo do minulosti. A tak togramiáda Kajínka nebude, ale vraha tam Cypkin uniká.Hned v titulní na veletrh stejně vezme. Minulý rok na novele ho neměnná vůně moskevsképražském Výstavišti prodával Emerich ho metra zavede zpátky do dětství „Vojsko“ Drtina hrnečky s různými a autor se v hrůze ze zapomnětlivosti historickými tvářemi – včetně komudějin i té vlastní pustí do důkladného nistických diktátorů a nacistických vzpomínání. Vrací se do předválečvrahů. Když jsem to viděl na vlastní oči, ných let v rodném Minsku, kdy se musel jsem se dvakrát podívat, zda to jako tlustý krátkonohý kluk řítí na je pravda. A vedle nich – jako kdyby se kole po dřevěném mostě přes říčku nechumelilo a byly to srovnatelné osob- Něroč. V paměti oživuje veškeré své nosti – třeba Franz Kafka. To letos židovské příbuzenstvo, které má jeho také nemůže a rozčiluje se, že příště maminka jako výjevy ze života svasi už na veletrhu prostor nepronajme tých vyskládané na fotografiích pod a nepřijede. Což si všichni nakonec asi sklem psacího stolu. oddychnou. Ale letos je letos. aktuálně.cz artzona.cz Více než šestadvacet let vodí Peter Most přes řeku Něroč a jiné prózy, Wohlleben skupiny dětí na tematické ten příjemný špalíček o více než procházky do lesa. Dětskému světu čtyřech stech stranách, zahrnuje rozumí, má bohaté zkušenosti a sám

je hravý – to vše je na knize znát. Už v názvu rezonuje princip, díky kterému text tak silně působí. Strom je předmětem personifikace, je představen jako lidská bytost, která má tělo, cítí bolest, má strach, ale i odvahu, myslí, mluví, a dokonce umí počítat!

Funguje na bázi lidského společenství, má rodinu a přátele, jimž vypomáhá pomocí sítě kořenů, brání se nepřátelům, mladé stromky chodí do školy.

Autor se tak pohybuje na pevné půdě, opírá se o skutečnosti, které jsou dětem dobře známé. iliteratura.cz

KNIHA TÝDNE

Aleš Palán

RADĚJI ZEŠÍLET V DIVOČINĚ Tohle spisovatel a publicista Aleš Palán umí skvěle.

Najde si objekt svého zájmu a vyzpovídá ho. S knižními rozhovory začal s opatem Vítem Tajovským v roce 2001, pokračoval s bratry Reynkovými, literárním historikem Jaroslavem Medem, bratry Floriánovými, Jaro Křivohlavým, Kateřinou Šedou, Miloněm Čepelkou. A to nejsou zdaleka všichni. Vždycky ho přitahovali lidé duchovní, ale museli mít nějakou jiskru navíc. Statečnost, originalitu, nevšednost, humor. V poslední knize je zpovídaných hnedle osm. Osm šumavským samotářů, kteří se z různých důvodů rozhodli žít v extrémní samotě. Z původního záměru udělat časopisecký rozhovor s jedním z nich, básníkem a meteorologem Romanem Szpukem, vznikla kniha, která má skoro 400 stran. Jak autor říká: co mělo být hotové za odpoledne, trvalo nakonec dva roky. K takovým lidem, kteří odešli do lesů, nebylo jednoduché se dostat. Nejen najít jejich obydlí, protože k mnohým nevede cesta a někteří ani z hlediska evidence obyvatel vlastně neexistují. Být ale lidmi, kteří nechtějí být světem obtěžováni a raději postupují společenský půst, přijat jako někdo, komu jsou ochotni vypovídat svůj příběh a pocity, to chtělo právě Palánův naturel a jeho otevřenost. Jistě – existuje námitka, proč něčím, jako rozhovorem, otravovat ty, kteří chtěli ostatní zmizet. Proč dělat publicitu jejich potřebě být bez publika. Zatímco Palán věděl, proč o nich chce psát, počítají třeba oni s tím, že až si o nich zájemci přečtou, budou je třeba chtít najít a z putování za novodobými poustevníky se stane atrakce nejbližšího léta? Jenže všichni s publikováním souhlasili a z těch

rozhovorů je dokonce cítit, jakoby na někoho, jako je Palán, celý dosavadní život čekali. Zájem o vlastní osobu a možnost vyprávět o životě, bylo tedy i pro ně samotné minimálně zajímavé. A tak vyprávěly – kromě drsně otevřeného Romana Szpuka – také dvě ženy, z nichž jedna je bývalá hipísačka a punkerka, která našla svůj život u zvířat, a druhá bývalá podnikatelka ve zdravé výživě, která se našla v rozpadávající se chalupě, kde se stará o koně a má blízko k přírodě tak, jak o tom vždycky snila. Dvojčata Ondřej a František Klišíkové jsou dva desperáti, kteří se v životě podpírají a mají pravdivých i vymyšlených historek na hodně večerů. Tony, bývalý feťák, dnes ve své samotě abstinuje od všech jedů a tráví čas hlavně čtením.

Ruda, který se v osamění stará o své tělo a pevnou víru ve zkaženost moderního světa. Jáchym Kaplan zase přijal šumavský ukryt jako sanatorium pro svůj komplikovaný životní příběh. A konečně pan Sedláček, doyen místních samotářů, který žije se samotou už pěkných pár desetiletí a vypráví rád příběhy s pohraničníky a se ženami.

Nejde přehlédnout, jak přirozeně s nimi Palán rozhovory vede, jak zůstává nepředpojatý. Neexistuje něco, jako model samotář. Každý je jiný. Ano, opakuje se samota, život s minimem, svoboda v prostoru, vykoupená dobrovolným nepohodlím, minimálně závislost na druhých. V zimě je to kruté a někdy přijdou splíny a bolesti fyzické nebo ty z duše. Odloučenost od lidí otvírá člověka zevnitř. Je to vidět i na portrétech a snímcích okolí od Jana Šibíka, které nádherně vypravenou knihou provázejí.

Tomáš Weiss, editor OKA Kosmasu

Z NOVINEK Kolář, Červenková:

Charles Bukowski

Labyrint pohybu

O psaní

Kazuo Ishiguro

Josef Kuře

„Za hranice areálu nikdy nechoďte.

O své budoucnosti příliš nemluvte ani nepřemýšlejte. Pečlivě pečujte o své zdraví. Jste jiní než ostatní lidé – jste budoucí dárci,“ hlásají pravidla na odříznuté venkovské internátní škole Hailsham. Kathy, Ruth a Tommy jako dospívající děti příkazy nejdřív bezmyšlenkovitě plní, ale postupem času v nich začíná hlodat podezření, že jim jejich vychovatelé neříkají celou pravdu. Proč musí všechny děti neustále umělecky tvořit? Proč si musí tak ostražitě hlídat svůj zdravotní stav? Co znamenají všechny ty zámlky a nedořečenosti – co se vlastně skrývá pod tajemným slovem „dárcovství“?

Monografie poskytuje úvod do problematiky eutanazie v medicínském i společenském kontextu. Vychází z mnohovýznamovosti termínu „eutanazie“, v níž se používá v současných diskurzech. Různě široké pojmové vymezení eutanazie totiž působí odlišné chápání eutanazie jako konceptu, stejně jako následně vede k nedorozumění na úrovni argumentace a etického hodnocení. Zmíněná polysémantičnost a odlišené chápání eutanazie jako konceptu se projevují v diskusích široké a odborné veřejnosti. V knize dále následuje sémantická analýza pojmu eutanazie, jejímž záměrem je ukázat, v jakých jednotlivých významech se pojem eutanazie používá.

„Hýbeme se buď málo, nebo špatně a pohyb se vytrácí nejen ze života, ale i z medicíny,“ tvrdí profesor Pavel Kolář, renomovaný fyzioterapeut, který už třicet let působí na poli rehabilitační medicíny, potažmo i té sportovní. V důmyslném soustrojí lidského těla a mysli se snaží najít skutečné příčiny, které ho porouchaly, a správnou léčbou navrátit pacientům ztracené zdraví. V rozhovorech s novinářkou Renátou Červenkovou vysvětluje základní principy lidského pohybu a jeho vývoje a také roli, jakou v něm sehrává náš mozek a třeba i špatné geny, stres, přetěžování, neuspokojivé vztahy, absence spirituality, touha „užívat si“.

Neopouštěj mě

Výbor z Bukowského korespondence ukazuje oblíbeného autora z jiné stránky: dopisy přátelům, redaktorům i kolegům, chronologicky řazené, se dotýkají především tématu psaní. Zachycují jednak pomalu se rozvíjející Bukowského tvůrčí kariéru „zevnitř“, očima autora, který líčí, jak začínal poezií v malých časopisech, jak na dlouhá léta psaní úplně přerušil, protože propil psací stroj; jak na jeho možnosti psát působila jeho zaměstnání i lidé kolem něj.

Současně čtenář objevuje jakýsi autorský manifest, který Bukowski neformuluje jako prohlášení pro veřejnost rozepsané do okázale formulovaných tvůrčích zásad.

Co je eutanazie

Černý kůň

Randák, Spurný Nepohodlný agent

„Karel Randák se mi nezdál důležitý. Občas se o něm někdo z bezpečnostní komunity zmínil, ale většinou v souvislosti s příběhy, které nebyly uvěřitelné. Jeden z nich se například týkal krachu kdysi slavných zlínských Baťových továren na boty, v komunismu přejmenovaných na Svit. Mezi vlastníky a statutárními zástupci společnosti či firem, které se Svitem v devadesátých letech souvisely, se objevily dvě nebo tři persony z tuzemské zpravodajské komunity – muži, kteří se kamarádili s Karlem Randákem. Tehdy jsem bankrot firmy v souvislosti s pátráním po moravských tunelářích prověřoval.

Informace, které jsem objevil, nenasvědčovaly, že by za pádem firmy stáli podezřelí Rusové, jak mi dotyčný policista naznačoval. Mohl jsem se mýlit, mohl jsem pátrání odbýt, mohl jsem něco přehlédnout, ale získané informace se tehdy zdály docela nudné a nemělo smysl o nich psát. Karel Randák je buď muž se zázračnou pamětí, který vypráví vymyšlené legendy tak dobře, že se jako dokonalý lhář nikdy nezmýlí, nebo prostě mluví pravdu. Nebo téměř pravdu, protože zároveň zjevně něco tajil. Nezpochybnitelné ale bylo, že kariéra Karla Randáka byla strhující. Žádný jiný člověk neprošel ve zpravodajské službě a později i v civilu tím, čím prošel tento současný generál ve výslužbě. Pokusil jsem se během druhé půli roku 2017 jeho tajemství odhalit.“ Jaroslav Spurný

NĚKOLIK OTÁZEK PRO… …Karla Randáka Vaše první mise v BIS byla sledovat ruský organizovaný zločin a sbírat o něm informace. V čem zasahoval v devadesátých letech do společenského a politického dění?

Po rozpadu Sovětského svazu se ukázalo, co to bylo za impérium. V okamžiku, kdy ztratily moc represivní složky, vznikaly v Rusku gangy a mafie. Žádné bílé límečky, ale brutální gangsterská seskupení, která získala moc tím, že se vymkla jakékoli kontrole. Přestaly fungovat tajné služby, přestala fungovat policie, lidi, kteří pracovali v bezpečnostních složkách včetně KGB, začali zhusta pracovat pro organizovaný zločin. Mafie začala v Rusku expandovat, některé gangsterské skupiny odešly do zahraničí, spousta z nich do USA, a některé přistály i v Československu. Byla tu pro ně příhodná atmosféra. První takové skupiny, které se u nás objevily, prodávaly matrjošky, vodku a ruské vojenské čepice.

Určitě si pamatujete, kolik obchůdků s podobnou veteší se objevilo v centru Prahy. A ti lidé jistě ty prostory nedostali k pronájmu, protože měli zajímavý podnikatelský záměr, ale protože z domova věděli, co zmůžou úplatky. Pak přišly jiné gangsterské skupinky a začaly tyhle obchodníčky vydírat, „chránit“ je. A podle zpráv, které jsme v BIS měli, se jim dařilo přitáhnout větší mafiánské skupiny, které tu začaly pomocí lidí z StB nebo komunistické armády a policie pronikat do oficiálních obchodních struktur – začali tu zakládat firmy. A to přineslo Rusům větší vliv, než asi sami čekali. Za prvé odsud vytlačili italské mafiány, kteří tu v devadesátých letech začali kupovat nemovitosti, ale neměli kontakty jako Rusové, kteří od začátku věděli, koho uplatit, koho zastrašit a kam jít. A mimochodem členy těch ruských skupin, které to tu ovládly, byli často kovaní kágébáci.

Například společnost, která se jmenovala Alternativa, tu byla založena jako dceřiná společnost ruské bezpečnostní agentury. Byli to kágébáci, co měli kamarády z StB, kteří je tady dostali do podnikatelského prostředí. Do prostředí, které ovládali lidé jako František Mrázek nebo později Radovan Krejčíř. To byla pro Rusy jedinečná příležitost. Věděli, že lidem jako Mrázek jde o peníze a uměli využívat jejich vliv v politických kruzích. Po nástupu Putina se tito lidé vrátili do Ruska, někdy udělali politickou kariéru, stali se poslanci nebo se vrátili do hnízda – do tajné služby. Problém je v tom, že ty kontakty jim tady zůstaly. Nevím, jak to dnes kdo dokáže monitorovat. Jestli o tom má BIS přehled, koho tu

opravdu ulovili. Jestli jde jen o byznys, nebo o ideologický vliv. Ale v každém případě tu mají Rusové obrovské možnosti a neměli bychom to absolutně podceňovat.

Silnou podporu Rusku projevoval Václav Klaus a Miloš Zeman. Jsou to jen dohady nebo existují i konkrétní informace a důkazy?

Ani o Zemanovi, ani o Václavu Klausovi se nedá tvrdit, že jsou v přímém žoldu Kremlu. Materiální profit z jejich proruských aktivit ale mají lidi kolem nich, zvlášť u Miloše Zemana je to zřejmé.

Myslíte Martina Nejedlého nebo Vratislava Mynáře?

Ano, ti z toho zřetelně profit mají. Myslím, že pro ruskou stranu je velmi jednoduché využívat charakterového rysu, který Miloš Zeman a Václav Klaus sdílejí, a to je jejich neuvěřitelný narcismus. Ješitnost a narcismus, to jsou vlastnosti, které z člověka dělají ideální terč pro zpravodajské využití.

Jakým způsobem?

Stačí prezidentovi nabídnout, že může komukoli kdykoli zavolat a pak mu jen nenápadně sdělovat, co je zajímá.

Ani Zeman, ani Klaus se přitom nikdy neobklopili lidmi, kteří by je mohli nějak korigovat, varovat je před rizikem.

Poslouchají jen ty, kteří sdílejí jejich pohled. Pro zpravodajce je to vysněný typ lidí k řízení. Neplní pro ně žádné přímé úkoly, stačí jim naznačit nějaký směr – třeba kritiku Evropské unie ve vztahu k imigrantské krizi – a dotyčný ješita ve vrcholné funkci a s obrovským mediálním vlivem už sám vymýšlí věci, které se Kremlu hodí.Když zůstaneme v okolí prezidenta Zemana, tak vidíme dva protipóly. První, čistě materiální, představuje Martin Nejedlý, druhý představuje ta čistá ješitnost a nadměrné ego Miloše Zemana. A potom je tu ještě člověk, který slučuje obě tyto vlastnosti dohromady, a to je Vratislav Mynář. Rád by byl vnímán jako člověk, který má obrovský vliv, ale rád by se taky měl dobře. Takový člověk je zlatým dolem pro jakoukoli zpravodajskou službu.

KAREL RANDÁK (1955) Bývalý ředitel civilní rozvědky. Knižní rozhovor s novinářem Respektu Jaroslavem Spurným má název Nepohodlný agent.

AKTUALITY S kritikou se setkalo knihkupectví Karolinum, když představilo knihu sociologa Hampla Prolomení hradeb. Hampl, známý svými protiislámskými a xenofobními postoji, i v této publikaci pokračuje ve výpadech proti islámu. „Když byly hranice Evropy otevřeny pro džihádisty, kteří předtím na Blízkém východě uřezávali lidské hlavy, bylo tím rozhodnuto, že se budou řezat hlavy i v Evropě,“ píše Hampl a „protibělošský rasismus“ přirovnává k Hitlerovým myšlenkám. Nakladatelství Naštvané matky předtím vydalo i knihy Hamplova předchůdce Konvičky.

& Připomínáme: 4. dubna budou v přímém přenosu České

televize ve 20 hod. vyhlášeny a předány ceny Litera 2018. Na webu Litery můžete ještě hlasovat o Kosmas cenu čtenářů a o blog roku, stejně tak i v anketě Knihy století. Ceremoniálem budou opět provázet Daniela Písařovicová a Jiří Havelka.

& „Pane Hakle, jsem fakt nadšena vašimi knihami, včera

jsem přečetla Událost jen tak odpoledne u vínka. Potřebovala bych, abyste psal knihu tak každý týden nebo aspoň měsíc, aby bylo co číst. Nešlo by to nějak zařídit? Připadá mi, že píšete se stejnou lehkostí, jako byste to vyprávěl jen tak po cestě do bááru. Těším se na vaše čtení v dubnu, nechám si od vás podepsat ucho. Jaroslava“. Ano, čtenáři i některými kritiky milovaný, sem tam i do ciziny přeložený Emil Hakl přeskočil šedesátku.

& Jméno Gustáva Husáka (1913–1991) je nejsilněji spojeno

s obdobím tzv. normalizace 70. a 80. let, kdy přicházela na svět generace „Husákových dětí“. Nová Husákova biografie z pera historika Michala Macháčka sleduje dlouhou kariéru posledního prezidenta komunistického Československa. Pražská Knihovna Václava Havla, Ostrovní 13, 3. dubna, v 19 hodin.

Horké info

BESTSELLERY 1

POČTVRTÉ A NAPOSLEDY

Geniální přítelkyně 4 Elena Ferrante 2 RUSKÝ HRABĚ FILOZOFEM

Gentleman v Moskvě Amor Towles 3 ČÍM VÍC JÍŠ, TÍM VÍC HUBNEŠ

Nebojte se jíst a hubnout!

Katchaba Hrubešová 4 MRTVÁ V KONTEJNERU

Do posledního dechu Robert Bryndza 5 GLOBÁLNÍ MEGATHRILLER

Počátek Dan Brown

4. dubna vyjde novinka Petry Hůlové Stručné dějiny Hnutí. Hůlová prostřednictvím vypravěčky Věry, lektorky převýchovné instituce Hnutí, nesmlouvavě a se suverénním tahem uvádí do světa blízké budoucnosti. Ten je podřízen ideologii radikálního humanismu, který lektorka Věra ve své Instituci uvádí do praxe. „Ta kniha je o Hnutí, které se chopí moci nebo možná spíš společenského diskursu. Snaží se změnit hlavně to, že dlouhodobě je na ženách vnějšek oceňován víc než na mužích a to je nefér, protože hodnota ženy spočívá především v jejích vnitřních kvalitách a ne v jejím vzhledu spojeném s mládím. S tím je třeba něco dělat a napravit to, a tím učinit společnost lidštější. Mně se ta myšlenka velmi líbí, i když vím, že opak je v naší společnosti silně zakořeněný.

Vždycky jsem chtěla být „zajímavá“ hlavně tím, co je ve mně, a ne tím, jak vypadám. Myslím, že se s tím potýká spousta žen. Je to velké téma – je vnějšek pro ženy podstatný? Když jsme jednou šly s mojí dcerou Prahou, ukázala na jeden billboard s modelkou v plavkách, který prodával už nevím co, a zeptala se mě: mami, proč je ta paní nahatá? Na mě padla totální hrůza, protože na to vlastně není odpověď, kterou bych mohla a chtěla malý holce dát. V knize ale nejde jenom o problémy ženství, ale také o otázku, jestli a jak je možné měnit lidi pro dobrou věc donucováním a jaké to má limity.“