Knihy & info - 2018-14

14/2018

KNIHY&Info

KNIHA TÝDNE Stručné dějiny Hnutí ČERNÝ KŮŇ Josef kardinál Beran NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Petru Dvořákovou HORKÉ INFO Podle Skleněného pokoje

ZABOŘEN V KNIHÁCH Měla ta knih vůbec nějakou redakci? Tu zkušenost jistě máte taky – knize, než zalehne na knihkupecké pulty, je třeba dát základní péči. Pokud ji nedostane, buď to z ní čouhá na sto honů, nebo to z ní trčí nenápadně, ale vy pak čtete a pořád vás něco víc nebo míň dráždí. Nechme pro tentokrát stranou sazbu, grafickou úpravu, papír a tiskařské provedení. Samotný text potřebuje často zrýt, pohrabat, učesat, překopat, vybrousit, vyhladit… Odpovědný redaktor knihy je svým způsobem částečně spolutvůrce knihy, částečně její supervizor. V ideálním případě přijme od autora text – a začne pracovat.

Je dobré, když si sebe – autor a redaktor – váží a mají spolu mír. Tehdy si autor rád vyslechne redaktorovy připomínky a ten přistupuje ke knize jako ke své a chce jí maximálně pomoci. Nebavme se teď o autorech, kteří jsou netykavky – rukopis napsali skvěle, mají svůj jedinečný rukopis a zakazuje se na něj šahat, snad s výjimkou jazykové korektury. To ale nedělají své knize dobrou službu. Dobrý redaktor totiž umí s textem divy. Ku prospěchu věci. Umí krátit, což je v 99 % nezbytné. Umí knihu svými škrty nebo případnými žádostmi o dopsání, či rozepsání vhodně rozvinout, umí upozornit na věcné a logické chyby („ten revolver nemůže být o deset stránek později puškou“), umí zkrátka dát knize tempo a řád. Dobrý redaktor je vzácné zboží. Vyroste až po mnohých textových bitvách. Pak ale umí potlačit ego a posloužit společnému výsledku. Jen sami autoři vědí, jak moc.

—tw—

PÍŠOU JINDE Vypravěč, otec rozpadající se rodiny, ničemu, co se děje kolem, moc nerozumí, anebo tomu rozumí čistě jen ze svého neobjektivního, sebeomluvného pohledu. Přesto neváhá komentovat vnitřní prožitky manželky i synů.

Je to jednoduchý člověk, o takových se poměrně lehce píše, nebo se to aspoň zdá. Čili on jako vypravěč rozhodně nedovede vysvětlit přesný důvod, proč mu ve sklepě domu, který postavil, začne růst yggdrasil, mytologický jasan, po kterém do sklepa i do života jeho rodiny a celého městečka sestupují zlí duchové…

Balla o své knize Ve jménu otce pro novinky.cz Román Šťastné město představuje již osmou přeloženou prozaickou knihu z jinak poměrně rozsáhlého Duteurtrova díla. Zmiňované vypravěčské alter ego umožnilo Duteurtrovi rozehrát pestrou a zábavnou hru jak s předchozími knihami, tak s vypravěčskými možnostmi obecně. Základní úroveň vyprávění tvoří příběh stárnoucího scenáristy, bydlícího v nově zbudovaném Town Parku. Při jeho vytváření se autor, jak tvrdí na záložce českého vydání,

inspiroval Prahou (také fikční reálie postkomunistické země upomínají na Českou republiku, viz např. motiv srdce coby symbol sametové revoluce), třebaže toponyma v románu nenajdeme. Vypravěč se po prvotním odmítání proměny historického centra v zážitkový areál, v němž jsou simulovány určité význačné historické epochy, uvolí stát součástí jeho inventáře: za přihlížení turistů nosí předepsané dobové kostýmy a spo-

lečně s vybranými spoluobčany vede inscenované konverzace v duchu Belle Époque. K otupění vypravěčova zamítavého postoje přispějí nejen štědré finanční kompenzace a další benefity (za své aktivity jsou občané areálu hodnoceni „srdíčkovými body“), ale i možnost psát televizní scénáře pro Společnost, firmu provozující Town Park. Společnost totiž spadá do holdingu, který kromě jiného vlastní televizní stanici. literarni.cz Pulitzerovu cenu za prózu letos obdržel román Less Andrewa Seana Greera (1970) o nepříliš úspěšném homosexuálním spisovateli, který zděšeně očekává své blížící se padesátiny. Zní to jako výchozí situace slibného humoristického počinu a kritici na Greerově knize opravdu oceňují hlavně jiskřivý humor. Spolu s porotci ale vyzdvihují také Greerův melodický jazyk a cit pro lyrično, přičemž lze tušit, že autor, který prý zprvu považoval psaní o spisovatelích za známku tvůrčího úpadku, dokázal svému hrdinovi vdechnout do značné míry univerzální rysy. iliteratura.cz

KNIHA TÝDNE

Petra Hůlová

STRUČNÉ DĚJINY HNUTÍ Petra Hůlová napsala dystopický román, v němž ženy převychovávají muže. Není to žádná obdoba polské filmové komedie Sexmise. Spíš než o knihu pro pobavení se jedná o společenskou provokaci. Starosvět je minulostí, píše Petra Hůlová v úvodu svého právě vydaného románu. Odehrává se v časově blíže neurčeném dystopickém „novosvětě“, kde vládnoucí Hnutí a jeho Instituce prosadily diskurs nové lidskosti. Změnu si bylo nutné vynutit na mužích, z nichž většina pokroku radikálního humanismu bránila svými macho představami. Nadřazené chování vůči ženám ospravedlňovali tím, že je přirozené a že jim tak velí zdravý rozum. Z hlav jim to dostala až převýchova. Ve světě Hůlové se o ni postaralo všemocné Hnutí. Pro přechod k lepšímu světu vytvořilo propracovanou ideologii, která se prostřednictvím „workshopů“ snaží změnit myšlení většiny mužů a některých žen: naučit je, že u žen záleží na kvalitách vnitřních, nikoliv vnějších. Že posuzovat ženy třeba podle toho, jak vypadají nebo kolik jim je let, není etické.

Takové změny v myšlení by bylo nejlepší dosáhnout po dobrém, ale co když to někteří nechtějí pochopit? Tehdy je evoluci třeba popostrčit tlakem. Starosvět se proměně v novosvět brání a má k tomu své důvody. V jeho pojetí je ale žena v dost trapné pozici. Připomíná spíš zboží s krátkou dobou trvanlivosti než lidskou bytost, která má samozřejmě větší hodnotu než jen krásu, mládí či mateřství. V jedné části románu pracovnice převýchovné Instituce vysvětluje, že zde pracují také muži, avšak ona je nazývá kolegyněmi, „podobně jako starosvět nazýval souhrn pracovnic a pracovníků pracovníky“, říká.

Souhrnné označení „pracovnice“ tedy prý splácí historický dluh.Jednou v budoucnosti, až bude dluh srovnán, se smíšené skupině pracovníků a pracovnic bude říkat třeba pracovnízy, pracovnícavé či pracesily, prorokuje postava.“Něco se svobodnou řečovou evolucí ujme samo.

Evolucí řízenou idejemi Hnutí, protože nechat evoluci napospas jí samotné znamená, že silné bytosti dupou po slabších, znamená němé přitakání tomu, že jsme v posledku pouhá zvířata, a pokud v posledku, tak především v první řadě, a v první řadě jako podhoubí pro bod jedna: boj proti vnímání ženy jako bytosti, jejíž hodnota klesá věkem,“ říká pracovnice. Zasazením příběhu do dystopického světa si Petra Hůlová vytvořila prostor pro vyprávění, které dalece přesahuje současnou společenskou diskusi o pokračujím zrovnoprávnění a ochraně žen. .K některým prvoplánovým představám, jak nastolit rovnost, se Hůlová v knize staví hyperbolou či groteskou.

Jiné otázky však v textu znějí vážně: Lze ve společnosti zvrátit stereotypy chování a jednání prostřednictvím debat, přednášek a zákonů? Nebylo by lepší pokusit se o to silou? Nebo: Může existovat jakási osvícená diktatura dobra? Jde pohnout světem bez jistého druhu fanatismu? A je vůbec nějaká naděje, že v touze po vyšší kvalitě lidství nedojde k nelidskostem? Těžko říct, zda je přípustné o posunech ve společnosti takto byť jen přemýšlet - ale rozhodně to lze v literatuře. Petra Hůlová už je taková. Kdo zná její publicistiku, kdy se nekonformně, provokativně a jaksi protisměrně vyjadřuje k aktuálním tématům, nebude románem překvapen.

Tomáš Weiss, OKO Kosmasu, psáno pro Aktuálně.cz

Z NOVINEK Petra Dvořáková

Irena Dousková

Dědina

Rakvičky

Pavla Jazairiová

Leta Semadeni

Lehce humorný příběh jedné současné vesnice. Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel. Sedlák Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni…

Příběhy z Mexika

V podvědomí dnešního čtenáře je Mexiko nebezpečná země, kde na severu řádí drogová mafie a na jihu vzkvétá ráj karibských pláží. Teprve pak přicházejí na řadu Aztékové, Mayové a staré památky, které dbalý turista neopomene navštívit. Pavlu Jazairiovou však na Mexiku zajímá především onen dávný střet civilizací, kdy evropský dobyvatel chtivý zlata objevuje neznámou, krutou, ale zároveň oslňující indiánskou kulturu. Španělé Mexiko dobyli, kolonizovali a s indiány se smísili. Do této směsice přibyli mimo jiné také afričtí otroci a v dvacátém století evropští uprchlíci před fašismem. Tak vznikla jedna z pozoruhodných, pestrých a tolik inspirujících latinskoamerických civilizací.

Hned v úvodu této vtipné, ale i dojemné perestrojkové „road-movie“ definuje dvacetiletá Róza svůj osudový plán zcela jasně. Musí „najít Ostraváka a přiznat, že ho miluje“. V tu chvíli ještě netuší, jak těžký úkol to bude… Novela o krátké prázdninové cestě není jen příběhem čtveřice hlavních protagonistů. Je také originálním zrcadlem doby, zdánlivě ještě stejně nehybné jako hladina českých rybníků. „Přesně tak to proběhlo. Parapet nebyl víc než metr nad zemí. Od Bóži, příjemného tlusťocha, se dozvěděli, že Miluna, ta kunda jedna blonďatá, měla včera vole svatbu. Zřejmě ho to trochu rozrušilo. Jinak byl zdvořilost sama.“

Tamangur

Ves plná stínů v údolí. Hluboko se řeka vryla do skály. Kostel, budova školy, náves s lavičkou pro večerní vyprávěnky. Tady žije dítě s babičkou.

Třetí židle u stolu je prázdná, dědeček, který býval lovcem, je teď v Tamanguru. S velkým citem, vřelostí a humorem, bez zbytečných kudrlinek, ale obrazně bohatým jazykem nám Leta Semadeni přibližuje existenci dvou lidí, kteří si vzájemně pomáhají žít: každodenní přátelské, občas logice odporující soužití, pod jehož povrchem číhá stále patrné lidské drama. Literární křišťál od rétorománské básnířky.

Černý kůň

Stanislava Vodičková Uzavírám vás do svého srdce

„Čtyři roky jsem objížděla archivy doma i v zahraničí a stihla ještě vyzpovídat pamětníky, kteří dnes už jsou taky po smrti. Seznámila jsem se s biskupem Jaroslavem Škarvadou, který byl v exilu sekretářem kardinála Berana, s řádovými sestrami, které mu byly nablízku v dobách jeho komunistické internace. A mluvila jsem také s člověkem z druhé strany – velitelem stráží StB. Vycházela jsem také z různých archivních pramenů a novinových článků, ale tahle autentická svědectví mi pomohla ty informace propojit a pochopit je. Nahlédnout do atmosféry doby. Nejvíc nových podrobností jsem pak získala díky řeholnici, která o kardinála pečovala při internaci v Myštěvsi. Právě o letech, které prožil v internaci, se vlastně nic nevědělo, protože StB veškeré zprávy a hlášení skartovala. V Růžodolu u Liberce zašli při internaci komunisté nejdál ve snaze kardinála Berana kompromitovat: začali mu přidávat do jídla afrodiziaka v domnění, že jim podlehne a přistihnou ho s jednou z řeholnic. Léky dávkovali podle oka, bez lékařského dohledu. Když na ně nadřízení z Prahy tlačili a požadovali konečně výsledky, tak mu to sypali nejen do čajů, ale i do polévky. Za rok a půl téhle mimořádně odporné „Akce Josef“ se jim nepodařilo získat nic. Museli uznat, že selhali.“ Stanislava Vodičková o novém upraveném vydání knihy pro Reportér.cz

NĚKOLIK OTÁZEK PRO… …Petru Dvořákovou Vaše předchozí knihy byly buď určeny dětem, nebo se dívaly do nitra, do krajiny duše. Chtěla jste s Dědinou jednou nabrat jiný kurz a vyrazit mezi lidi? Říkáte to přesně, já si psaním Dědiny jednoduše vyrazila mezi lidi. A to doslova. Většinou totiž nepíšu tak, že bych si sedla a začala psát o něčem, ale zkouším si, jaké by to bylo, kdybych se stala tím či oním člověkem.

A jednoho rána jsem se probudila a napadlo mě, jaké by bylo být prodavačkou ve venkovském obchodě. A najednou jsem byla Marunou, která stojí za pultem, krájí gothaj, obsluhuje přiožralýho Lojzka a přemýšlí, jestli by neměla Zbyňovi rychle zaběhnout rozklepnout na pánev pár vajec. Tímhle okamžikem jsem se propadla do dědiny a vynořila se z ní až po napsání. Ale proč jsem se vydala právě tam, to vám sama neřeknu. Myslím, že v těch tématech fungují různé nevědomé mechanismy.

Možná je to taky věk – jako malé dítě jsem na vesnici žila, a když tam velmi zřídka přijedu, vidím, jak se všechno mění, a cítím potřebu zachovat obraz současného venkovského světa, který bereme jako samozřejmý, ale on bude za dvacet let jiný, a co se nám tak líbilo, může být nenávratně pryč. Stejně jako jazyk, kterým se na venkově dnes mluví.

Jak se tam dnes mluví? Ten text musel být docela redaktorský oříšek, ne?

Co se týče jazyka, je zasazený na Vysočinu. Je to můj rodný kraj, jeho řeč znám, a psalo se mi proto velmi dobře. Není to žádné kodifikované nářečí, střední generace a mladí už mluví spíš obecnou češtinou a jen občas použijí nějaký vyloženě místní výraz. S redakcí knihy mi velmi pomohla moje přítelkyně Ivana Vaňková, která je bohemistka a současně i „rodilá mluvčí“, a dále profesionální korektorka paní Dagmar Procházková z vydavatelství. Obě svorně trpěly, třeba když tam jedna babka používá spojení „na ňé není spolih“, ale i takové to vařijou a smažijou je moc nepotěšilo. Nakonec se snad smířily s osudem bez traumat a myslím, že jazyk v knize je opravdu autentický.

Dědina existuje výhradně ve Vaší fantazii, nebo má nějaký konkrétní předobraz?

Je v mé fantazii, ale na druhou stranu myslím, že ty postavy jsou takové archetypy vesnických obyvatel, že ve většině našich vesnic najdete nějakou prodavačku v ob-

chodě, která sbírá drby, nějakého místního ožralu, vypočítavé rodiny a tak dále.

Představíte nám nějakou postavu ze své knihy? Takovou, co máte ráda, dobře se psala, nebo naopak jinou, co se Vám příčila a „nešla“ Vám?

Nejvíc mě asi bavil místní řezník. Myslím, že to je dobrý chlap, pečuje o děcka i manželku, tak nějak po svém, ale přesto se stará, je poctivý v řemesle, a i když si nadělal docela dost průšvihů s pitím i ženskýma, nakonec se vždycky srovná a ví, co je v životě důležité. A dost jsem s ním toho zažila. Stalo se mi třeba, že jsem od rána psala jeho vyprávění, a večer, když jsem skončila, tak jsem měla hrozně špatný pocit, jako bych se s někým pohádala. A pořád jsem přemýšlela s kým, a pak mi došlo, že s nikým, ale celý den jsem byla vtělená do řezníka, který se vadil se svou manželkou. Ráda jsem naopak neměla Helunu Vavirkovou, ta je vychcaná jak troky, až mi z ní při psaní bylo špatně.

Poláci prý, pokud chtějí vyjádřit, že je něco tragikomické, ulítlé, používají sousloví „je to jak v českém filmu“.

I úryvek na obálce Vaší novinky takto vyznívá, je to poloha, která Vám vyhovuje?

Myslím, že ano. Líbí se mi humor, který je spojený se životem. V něm je to vždycky tak trochu napůl. V reálu často k smutným okamžikům chtě nechtě přiléhá i nějaká komická situace. A je to dobře. Humor, třeba i ten bezděčný, v problematické nebo těžké chvíli ulehčí a pomůže zvládnout lecjakou patálii. Kdysi, ještě jako holka, jsem přečetla nějaký text Carla Carreta, který říkal: „Jsou dva velbloudi v životě, kteří tě přenesou přes každou poušť – humor a trpělivost.“ Dneska vím, že měl pravdu.

Jak byste charakterizovala Vaši novinku žánrově? Je to román, novela, provázané povídky? Řekla bych, že je to zkrátka příběh obyvatel jedné vesnice. I když se vypravěči střídají a každý si říká tak trochu svoje, všichni jsou spojeni místem i časem, všichni se znají, každý ví o tom druhém, občas víc než on sám.

Připravil Martin Stöhr

PETRA DVOŘÁKOVÁ (1977) Spisovatelka a scenáristka. Do povědomí čtenářů vstoupila knihou rozhovorů Proměněné sny (2006). Její novinka dostala název Dědina.

AKTUALITY Za necelý měsíc otevře svoje brány pražský knižní festival Svět knihy 2018. Bude to přesně od 10. do 13. května.

Opět Výstaviště, opět slušné počasí (doufejme). Otevřeno od 9.30 do 19 hod. (neděle pouze do 16 hod.) Jednotné vstupné 120 Kč, snížené polovic. Celoveletržní permanentka 250 Kč. Čestným hostem Izrael, témata: komiks a převratné 20. století. Podrobný program pro návštěvníky na svetknihy.cz

& Ceny Audiokniha roku 2017 už ve všech kategoriích

nominace vyhlásily. Vítěze určí osmnáctičlenná porota a budou slavnostně vyhlášeny 3. května. Samozřejmě znovu probíhá i hlasování veřejnosti v kategorii Cena posluchačů.

Z nominovaných můžete vybrat na audiokniharoku.cz jednu z nominovaných a vstoupit tak do soutěže o ceny. A protože spolupořádá O2 , tak jde o 3x reproduktory s vestavěným zesilovačem, 5x telefon Honor 9 Lite a 10x voucher na nákup audioknih, e-knih a her z O2 Active v hodnotě 2 800 Kč.

Ukončení soutěže 30. dubna 2018.

& Četli jste knihu Praha noir? Několik tajemných povídek z Prahy? Editor sliboval „americké“ vydání – a už je na světě. Knihu budou podepisovat Michaela Klevisová, Kateřina Tučková, Chaim Sidon, Ondřej Neff, Jiří W. Procházka, Petr Stančík, Miloš Urban a editor Pavel Mandys na slavnostním uvedení v knihkupectví Globe Bookstore, Pštrossova 6, Praha 1 od 19 hod.

& A ještě jednou audiokniha. Na pražském knižním ve-

letrhu by se mezi desítkami novinek, načasovaných právě na veletrh, měl objevit i Citlivý člověk od Jáchyma Topola.

Nahrávku rozhlasové četby, které se ujal Petr Čtvrtníček, si tak z veletrhu budete moci odnést na CD. Vhodné do auta, zvlášť do kalamitního letního provozu nebo na cestu do Chorvatska.

Horké info

BESTSELLERY 1

SHAKESPEARE DETEKTIVEM

Macbeth Jo Nesbø 2 ŠUMAVŠTÍ SAMOTÁŘI

Raději zešílet v divočině Aleš Palán 3 NETRPĚLIVOST S DEMOKRACIÍ

Opuštěná společnost Erik Tabery 4 POSLEDNÍ VÝSTŘEL BIATLONISTKY

Jiná Koukalová Moravec, Koukalová 5 LITERA 2018 ZA PRÓZU

Láska v době globálních klimatických změn Josef Pánek

Brněnskou vilu Tugendhat tento rok tu a tam obsadí filmaři. Režisér Julius Ševčík tam v březnu začnal natáčet film Skleněný pokoj na motivy stejnojmenného románu Simona Mawera. Vila se kvůli tomu pro veřejnost na nějaký čas uzavře. Britský spisovatel Mawer se volně inspiroval právě historií funkcionalistické vily, jediné české památky moderní architektury zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Hlavní dějovou linii tvoří fiktivní milostný příběh, který se odehrává v Brně, především pak ve vile pojmenované v knize i filmu Landauer. Kvůli autorské fikci trvá i poboouření skutečných potomků. „Jsem zásadně proti knize i proti filmu. Není to totiž o rodině, ale proti rodině,“ vyjádřila se již dříve nejmladší dcera Grety a Fritze Tugendhatových Daniela Hammer-Tugendhatová. Režisér Ševčík do svého nového snímku obsadil Karla Rodena i zahraniční hvězdy. Carice van Houtenovou znají diváci ze seriálu Hra o trůny, švédskou herečku Hannu Alströmovou například z britské špionážní komedie Kingsman.

Premiéru Skleněného pokoje zatím filmaři plánují na jaro 2019. Vilu včetně zahrady obsadí v několika termínových blocích, kdy bude památka zcela uzavřená pro veřejnost. Nejbližší termíny jsou od 11. do 18. června a poté od 1. do 16. července.