20/2018
KNIHY&Info
KNIHA TÝDNE Dopisy Přidal – Zábrana ČERNÝ KŮŇ Jiné dny, jiné oči PÁR OTÁZEK PRO... Ditu Táborskou HORKÉ INFO Cena pro Annu Kareninovou
ZABOŘEN V KNIHÁCH Proč jsou ve vnímání literatury tak přísně oddělené světy řekněme umělecké beletrie a žánrové literatury, rozuměj sci-fi, fantasy, hororu? Kdy dostane nějakou tu Literu nebo Státní cenu za literaturu nějaký žánrový autor? Nepředstavitelné? To zkratkovitě automatické a nepoučené dělení na knihy vysoké a škvár už dnes snad žádný rozumný literární kritik na světě jen tak od pasu nezastává. Je mnoho autorů, kteří píšou na pomezí žánrů, kteří vytváří bohaté a umělecky silné knihy i s pomocí prostředků, které žánry nabízejí. Knihy pro velmi náročné čtenáře, knihy se společenskými přesahy, knihy, vyžadující znalosti historie, náboženství nebo filozofie. Knihy s občas tak silným osobním poselstvím, že jim nějaká umělecká sebepitva nepodařeného života nebo rodinných trampot a manželských mnohaúhelníků nemusí sahat ani po kotníky. Je věčná škoda, že se dobrá sci-fi a fantasy většinou probírá jen mezi fanoušky a neprosákne nějak dál do širší literární debaty. Některé knihy by prostě stálo zato odžánrovat a zařadit je mezi „normální“ beletrii. Kdo to má udělat? Jsou autoři, kteří už v tom problém nevidí, takže asi bude záležet hodně na dobrých knihkupcích, případně na kulturních rubrikách slušných médií, kolik prostoru takovým knihám dají, jestli dokážou oddělit zrno od plev ( jasně, že plev je vždycky všude víc). A samozřejmě na čtenářích, aby se zbavili některých zbytečných předsudků. Jen ten předsudek, že lepší je kniha kvalitní než pitomina, ten ať si laskavě ponechají. —tw—
PÍŠOU JINDE Přesto si nemyslím, že by jádro té disproporce spočívalo ve všeobecně rozšířeném názoru, že ženy píší hůře. Jen se na ně stále často pohlíží jako na skupinu s jistou charakteristikou vyplývající ze společné „ženskosti“, zatímco mužští autoři jsou chápáni jako ti, co reprezentují sami sebe a jejich fikční světy zrcadlí genderově neutrálním způsobem obecně lidská témata. Autoři-muži jsou prostě lidé, kteří píšou o světě, což lidi logicky zajímá nejvíc. Je to podobný úzus, jako když někomu řeknete, aby nakreslil člověka. Nejspíš vám nenakreslí ženu. Ta už je přece něco speciálního. Co kdybychom se tedy někdy namísto zdůrazňování specifické diskriminace vůči literatuře žen zamysleli nad tím, co je typické pro segment „mužského psaní“? Jen tak cvičně. Na nějakém panelu, kde se ženy nestydí asertivně přitlačit na zvýšení „fixního“ honoráře, bychom rozebrali specificky mužské vidění nějaké náhodné autorské trojkombinace, třeba Vaculík, Mácha a Hakl. Ryze literárněvědně a zcela bez emocí. Petra Hůlová pro iliteratura.cz
Prezentaci knihy Prolomení hradeb zrušila na poslední chvíli, dva dny před jejím konáním, ředitelka knihovny v Liberci. „Je mi líto, ale vaši plánovanou akci o knize pana Hampla rušíme. Obsah knihy a názory, které jako Naštvané matky prezentujete na FB, se neslučují s názory zastávanými knihovnou. Omlouvám se, že je to takto na poslední chvíli, ale byla jsem delší dobu v zahraničí a neověřila jsem si řádně všechna fakta,“ napsala spolku Naštvané matky ředitelka Konvalinková. Knihovna podle Konvalinkové zareagovala na podněty od čtenářů, kteří se před konáním akce opakovaně dotazovali, zda knihovna opravdu poskytne prostor pro konání akce, která prezentuje xenofobní názory. „Na základě těchto reakcí a na základě svého uvážení jsem besedu ihned po příjezdu ze zahraniční pracovní cesty zrušila. Nepřátelské názory nejsou v souladu s posláním knihovny.“ novinky.cz António Lobo Antunes při pražské návštěvě Světa knihy překvapil. „Když po lisabonské ulici utíká malý kluk, lidi na něj často volají: ‚Zátopek!‘ To
asi nevíte, že?“ zahájil otázkou a dal se hned do vysvětlování, respektive do vyprávění příběhu. Bez klesnutí hlasem, překotně, tak trochu po hrabalovsku. „Běžím po naší ulici, vyzouvají se mi boty, každou chvíli určitě upadnu, myslím na Zátopka, jak se žene jako lokomotiva, všichni zůstali za ním, lidé na tribunách vstávají, fandí tomu obyčejnému chlapovi, chci být jako on, tolik chci být jako on. Kolik mi tehdy bylo, možná deset, dvanáct, Zátopek byl zjevení, zázrak, můj hrdina, náš hrdina, všichni jsme ho milovali, milujeme.“ aktualne.cz
KNIHA TÝDNE Přidal, Zábrana
KDYŽ KLEC JE POŘÁD NA SPADNUTÍ Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany Když klec je pořád na spadnutí nejen že dává nahlédnout do jejich překladatelských kuchyní, zároveň zajímavě přibližuje především zákulisní kulturní dění šedesátých až osmdesátých let. Díky editoru Jiřímu Opelíkovi jsme tak získali další možnost doplnit si mozaiku předlistopadové kulturní scény, a to hned na dvou frontách, brněnské a pražské, přičemž jak Antonín Přidal (1935-2017), tak Jan Zábrana (1931-1984) byli oba jejich dostatečně zasvěcenými a přímými aktéry. Stáváme se svědky tehdejší vydavatelské politiky a praxe, všech těch leckdy marných snah o boj s byrokratickým, hlavně však bolševickým molochem. Korespondence je pro podobné seznamování více než ideálním prostředkem – je dostatečně informovaná, protože její pisatelé důvěrně znají vše, o čem zasvěceně píší, zároveň již z podstaty je intimní, neurčená dalším očím, a proto i otevřenější. Ostatně, jak vidíme již z titulu, situace nebyla zrovna ideální ani pro Přidala, ani pro Zábranu – v jeho případě jsme samozřejmě informovanější, jeho fascinující deníky, vydané pod názvem Celý život, zde netřeba přibližovat, natolik jsou již součástí našeho literárního kánonu. Ovšem pokud jde o Antonína Přidala, brněnského překladatele, básníka, dramatika a moderátora, i přes jeho nezpochybnitelný vklad není stále tak znám, jak by si zasloužil.V předkládaném svazku najdeme všech sto dvacet jedna dochovaných dopisů, které si Přidal se Zábranou v letech 1963 až 1984 (korespondence byla ukončena Zábranovým předčasným úmrtím), a je plná
zajímavých úvah o překládání, o jeho tajích i nástrahách – to vše vždy v souvislosti s nějakým konkrétním dílem, na němž právě jeden či druhý pracoval –, úvah podnětných nejen pro překladatele, ale pro každého čtenáře. Krásně to můžeme vidět například na Zábranově popisu postupného pronikání do Přidalova překladu amerického básníka Roberta Lowella, jež můžeme vnímat i jako návod ke čtení poesie jako takové, ve větách, které jak Přidal, tak Zábrana píší – namátkou – o Ivanu Buninovi, Osipu Mandelštamovi či Isaaku Babelovi, ale i Josephu Conradovi, Ernestu Hemingwayovi či dalších amerických autorech. Píší také o mnoha tehdejších (skutečných) osobnostech naší kultury, Jiřím Kolářovi, Ludvíku Kunderovi, Janu Skácelovi, píší také o svých překladatelských kolezích, o nakladatelských redaktorech, kteří leckdy s velkým osobním nasazením prosazovali vydání kvalitních knih (a často také umožňovali práci zakazovaným překladatelům). Píší také o kulturní mizérii té doby, o tehdy velice mocných lidech, kteří si snad ani nezaslouží jmenovat, někdy je z dopisů až hmatatelně cítit tíha, s níž musí oba bojovat – vždy se ale, jistě i díky oboustrannému přátelství a podpoře nějak vzchopili. Ovšem, kde stále brát sílu? Pečlivě připravený svazek, a to včetně mnoha důležitých editorských poznámek a medailonků, přibližujících nejasnější místa, zároveň doplněný rozhovory jak se Zábranou, tak s Přidalem, tak Přidalovými texty o Zábranovi ideálně potěší jak odborníky, tak milovníky dobré literatury. Josef Rauvolf, publicista a překladatel
Z NOVINEK Alejandro Jodorowski
Josef Koudelka
Pro Alaina Mangela, emeritního profesora ze Sorbonny, sex ztratil veškerý živočišný význam a stal se zdrojem posvátné energie. Začal se oblékat do fialové, která je barvou spirituální otevřenosti, a skoncoval jednou provždy s erekcí. Ne že by byl impotentní, ale svou pohlavnost daroval Bohu. Už se ani nepovažuje za člověka, ale za „duchovního“. Vrátil se k nejčiřejší formě judaismu jako k cestě ke svatosti, vrhl se cele do studia talmudu a otevřel srdce slovům proroků. Nakonec ale Alain Mangel vyráží za neslýchaným dobrodružstvím za hranicemi morálky a zdravého rozumu a jeho průvodkyní bude právě Šílená od Sacré-Coeur. Komiks, kreslený Moebiusem.
Publikace byla vydána u příležitosti výstavy v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze k autorovým osmdesátým narozeninám a představuje průřez jeho celoživotní tvorbou. Základ publikace tvoří tři sta padesát fotografií, které jsou součástí obsáhlého souboru děl, jež se fotograf rozhodl věnovat své vlasti, a zahrnuje všechny významné cykly Koudelkovy dosavadní tvorby (Začátky, Experimenty, Divadlo, Cikáni, Invaze 68, Exily, Panorama). Výpravná publikace připravená edičně Josefem Koudelkou a Irenou Šorfovou podává v českém a anglickém vydání ucelený pohled na život a dílo Josefa Koudelky. Editoři publikace: Josef Koudelka a Irena Šorfová.
Šílená ze Sacré-Coeur
Karin Tidbecková
Sobí hora
Pozoruhodná sbírka třinácti povídek, tak zvláštních, že je velmi obtížné vypudit je z mysli. Zasahují do světa fantasy, magického realismu, science fiction i severských lidových pověstí s imaginárními bytostmi. Některé z těchto příběhů jsou značně znepokojivé, ale zároveň humorné a neuvěřitelně zvláštní. Výrazný autorský objev severské literární scény ověnčený prestižními cenami v žánru sci-fi a fantasy. „Nic podobného, jako je Sobí hora, jsem zatím nečetla“ – to je stručný komentář nedávno zemřelé klasičky nadžánrových povídek Ursuly Le Guinové. Jako i jiné texty, ptají se Tidbeckové texty: “Jaká je podstata světa?“ Jenže v téhle knize se odpovídá otázkou: „A kterého?“
Návraty
Nicanor Parra
Jiné básně
Parra se narodil r. 1914 čtyři sta km jižně od Santiaga u města Chillán, které proslulo mimo jiné ničivými zemětřeseními…Parrova antipoezie je takovým zemětřesením v poezii: bortí zavedené budovy stylů, hnutí a veršových forem, jako tsunami splachuje humorem, hrou a důvěrným tónem smrtelnou vážnost a patos. Ovšem není to jen hra a legrace; pod vtipnými nápady zachycenými na kartonových táckách, pod surrealistickými hříčkami doplněnými vlastními ilustracemi, za výčty, parafrázemi chilského folkloru, ironickými komentáři k dění ve světě je cítit i existenciální úzkost, starost o základní věci člověka a strach o budoucnost planety.
Černý kůň
Bob Shaw Jiné dny, jiné oči
„Tahle planeta je jedno obrovské oko, které nikdy nemrká.“ Albanu Garrodovi se sice rozpadá manželství, ale alespoň se mu konečně podařilo to, po čem dlouho toužil: vyvinul takzvané pomalé sklo, které lidem umožňuje dívat se do minulosti a znovu prožít ty nejšťastnější vzpomínky. Desky z tohoto materiálu zaznamenávají vše, čemu jsou vystaveny, a po určité době dokážou své svědectví vydat v nezměněné podobě, jako filmový pás. Brzy se ovšem ukáže, že pozoruhodný objev má i své stinné stránky a obratný zločinec jej dokáže využít ve svůj prospěch. Nicméně když je Alban zapleten do vyšetřování vraždy prominentního senátora, začíná si uvědomovat, že se nejedná o obyčejný zločin, že je jen loutkou v cizích rukou a že jeho vynález slouží účelům mnohem děsivějším, než si on sám kdy představoval. Shawův dnes již klasický román o pomalém skle prostupují tři „odbočky“, samostatné povídky, v nichž tento vynález také hraje významnou roli. Za první z těchto povídek, „Světlo jiných dnů“, získal autor nominaci na dvě nejslavnější ceny v žánru sci-fi, Nebula Award a Hugo Award. Spolu s hlavní dějovou linkou vyprávějí tyto odbočky klasický příběh o zneužité technologii, kterému ovšem nechybí detektivní zápletka ani přesah do současnosti.
NĚKOLIK OTÁZEK PRO… …Ditu Táborskou Ještě před vydáním Malinky jste dokončila druhou knihu. Byla za tím nezvykle rychlým tempem potřeba bezodkladně doříct nedořečené? Nebo jste uvažovala o dvou svazcích, rozvíjejících vlastně jeden příběh, už od počátku? Když jsem začínala psát Malinku, nevěděla jsem přesně, kam mě dějová linka unese — to pro mě bylo podřadné, pracovala jsem s jakýmsi silným emočním nastavením Malky a její náhradní rodiny. S tím však od začátku souvisel neodmyslitelně i Malčin původ a opět určité emoční podhoubí rodiny, ze které vzešla. Příběh Malčiny biologické rodiny se do Malinky nevešel, ale já jsem ho tam všude cítila. Bylo pro mě přirozené ho rozvinout a dovyprávět a začala jsem ho psát v den, kdy jsem odeslala rukopis Malinky do Hosta. Malinka a Běsa mohou stát samostatně, ale z mého pohledu se vzájemně natolik prolínají, že vzniká příběh třetí — dejme tomu Běslinka. Ve vaší prvotině se čtenáři setkali s nesmírně působivě vykresleným různým prostředím (např. centrum náhradní rodinné péče či kojenecký ústav). Děj knihy druhé se odehrává v české vesnici na Ukrajině nebo v psychiatrické léčebně. Prozradíte něco o svých zdrojích? Je to stále stejné — příběhové kulisy, které pro mě nejsou stěžejní, jsou inspirované vlastní či blízce zprostředkovanou zkušeností. Nemám natolik mocnou fantazii, abych se pustila do vytváření nových světů nebo abych si něco jen tušeného troufla ztvárnit. Možná to napomáhá vnímané míře autenticity, ale nezáleží přece na tom, kudy se příběh vede, ale zda se jím podaří sdělit něco podstatného, nového, silného. Osobně si jako čtenář více hovím v příbězích, které žádné berličky reálného světa nepotřebují, a přesto dokážou být hluboce lidské. Román Malinka je bezesporu úspěšnou knihou — několik měsíců po vydání se dotiskovala, vycházejí pochvalné recenze, poskytujete rozhovory, setkáváte se se čtenáři. Jaký je to pocit, být „oficiálně potvrzenou“ spisovatelkou? Vnímá vás nyní vaše okolí trochu jinak?
DITA TÁBORSKÁ (1981)
Jeden román přece spisovatele nedělá! Navíc to, co zmiňujete, je vždy relativní... I když je pravda, že čtenářské reflexe Malinky — zhusta úplně odlišné od mého vnímání — pro mě byly ještě formativnější zkušeností než její vlastní psaní, a jsem za ně vděčná. Já jsem ale z podstaty svého života spíše úředník a běžně píšu leda tak husím brkem čísla jednací na tlusté šanony spisů... Pohybuji se v prostředí neliterárním a obecně neuměleckém, jak v rámci rodiny, takv práci. Spousta mých blízkých Malinku nečetla a rozhodně se se mnou o ní nikdo nebaví. Jsem za tu mimoběžnost ráda — alespoň je to pak opravdu jenom můj svět, svět mého papírového dítěte, k němuž si občas odskočím. Brzy vás čeká poměrně zásadní životní změna — s celou rodinou odjíždíte na Tchaj-wan, výhledově na čtyři roky. Bude tam prostor i pro další literární tvorbu, co myslíte? Jak jsem řekla, nejsem spisovatelka, což se projevuje mimo jiné tím, že dovedu bez psaní beletrie žít, a to i celá desetiletí. Pokud mi nezačne nějaký příběh zase tak neúprosně ťukat v hlavě, jako ťukaly Malinka a Běsa, tak psát prostě nebudu — nemám touhu, motivaci ani čas přemýšlet o tom, o čem bych tak asi měla psát. Navíc výjezd s početnou rodinou bude nepochybně náročný pro všechny zúčastněné, takže nepředpokládám, že bych měla mentální kapacitu ještě na něco jiného, než bude poskytování zázemí a podpory všem dětem a práce. Na druhou stranu, ten podivný malý ostrov na obratníku Raka bude jistě mimořádně inspirativní, ať už pro cokoliv...
vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala externě pro Českou televizi a Český rozhlas, působila na politickém a tiskovém oddělení izraelského velvyslanectví a v roce 2009 vstoupila do služeb českého ministerstva zahraničních věcí. V roce 2017 vydala románovou prvotinu Malinka. Její novinková kniha Běsa je popisována takto: Běla a Sabina jsou jednovaječná dvojčata. Mimořádně silné vzájemné napojení, v němž vyrůstají, však rozleptají drogy a jen jedna ze sester nad nimi zvítězí. Jejich matka se od té doby utápí v sebelítosti a ztracenému dítěti věnuje většinu svých myšlenek a lásky. Druhá tak přichází nejen o své dvojče, ale i o matku. Ve stejném roce jako obě dívky se v české vesnici na Ukrajině narodí Vitalij, který se v dospělosti rozhodne odjet do vysněné země svých předků. V Praze se však zaplete s pasákem a obchodníkem s gastarbeitery Lubošem, který jej připraví o všechny iluze.
AKTUALITY Letní Knihex 2018 se uskuteční v sobotu 16. 6. 2018 od 10 do 20 hodin na ostrově Štvanice. Knihex umožňuje kvalitním menším nakladatelům sejít se a představit se společně veřejnosti. Je záměrně pořádán v pražském veřejném prostoru, aby se knihy dostaly na čerstvý vzduch a mezi lidi. Knihex se snaží být nejenom knižním trhem, ale také místem, kde se dá příjemně strávit den – návštěvníci můžou pobýt v odpočinkové zóně, děti v dětském koutku, pro všechny je připraven doprovodný program.
& Knihy Michala Viewegha jsou přeloženy už do dvaceti
čtyř jazyků, knihy Ireny Douskové do jedenácti. Nedávno vzniklé nakladatelství Pálava Publishing, které vydává bele tr istické knihy současných českých autorů v překladu do angličtiny, uvádí nyní na knižní trh dvě další novinky: román Vybíjená Michala Viewegha (Dodgeball, překlad David Short) a volné pokračování Hrdého Budžese Ireny Douskové s názvem Oněgin byl Rusák (Onegin Was a Rusky, překlad Melvyn Clarke).
& Francouzské město číslo 2 je absolutní jednička! České
autorky Bujabéza a Brunhilda připravily vskutku pestrý a rozverný průvodce po Marseilli s názvem Chtěj Marsej. Její uvedení bude k vidění a slyšení v pražském Francouzském institutu ve Štěpánské ulici 13. června od 18 hod. Hostem bude rodačka z „Marsej“ Chantal Poullaine.
& Je tady remake filmového snímku Motýlek z roku 1973.
Americký film, natočený podle knižní předlohy. Francouz Henri Charriere byl v roce 1931 nespravedlivě odsouzen za vraždu na doživotí, strávil dvanáct let v trestanecké kolonii na Ďábelských ostrovech, uprchl a dvacet let poté popsal svůj příběh v bestselleru, jehož původní filmová verze se Stevem McQueenem v titulní roli je dnes klasikou „vězeňské“ filmařiny.
Horké info
BESTSELLERY 1
JAK NAŠE TĚLO MLUVÍ
Řekni mi, kde tě bolí, a já ti řeknu proč Michal Odoul 2 FYZIOTERAPEUT VYSVĚTLUJE
Labyrint pohybu Červenková, Kolář 3 ŠUMAVŠTÍ SAMOTÁŘI
Raději zešílet v divočině Aleš Palán 4 O VÝROBĚ ZBRANÍ V PROTEKTORÁTU
Práce je čest! Zdeněk Roučka 5 O TĚCH PRŤAVÝCH SKUTEČNOSTECH
Záhady kvantového světa Thibault Damour
Prestižní Cenu Revolver Revue letos obdrží překladatelka Anna Kareninová a hudebník Zdeněk „Hmyzák“ Novák. Předána jim bude ve čtvrtek 14. června na Večeru RR v pražském Vinohradském pivovaru v podobě tradičních bronzových plaket od Viktora Karlíka. Anna Kareninová (1954) je známá zejména jako překladatelka – věnuje se především dílům Louise-Ferdinanda Célina a Ezry Pounda, ale i mnoha dalším. V roce 2011 vydala v Edici Revolver Revue knihu Céline v Čechách. Působila jako (šéf ) redaktorka nakladatelství Odeon a Český spisovatel a revue Světová literatura. Je rovněž překladatelkou a autorkou dialogů a podtitulků více než dvou set filmů, mnohdy významných světových režisérů. Překládá i operní libreta. Zdeněk „Hmyzák“ Novák (1960) je hudebník, textař a performer. Nejznámější je jeho působení ve skupinách Ženy a Činna. Letošní laureáty spojuje skutečnost, že se vzdor výjimečné kvalitě svých počinů zpravidla pohybují mimo záře hlavních reflektorů, nebo fakt, že bez jejich práce a tvorby by byl kulturní život v Česku v posledních několika dekádách o poznání víc omezený a ještě míň radostný,“ říká k výběru letošních laureátů šéfredaktorka Revolver Revue Terezie Pokorná.