Knihy & info - 2018-21

21/2018

KNIHY&Info

KNIHY TÝDNE Průvodce Sicílií ČERNÝ KŮŇ Hořlavá Vodňanská PÁR OTÁZEK PRO... Ivanu Gibovou HORKÉ INFO Strážci občanského dobra 2

ZABOŘEN V KNIHÁCH Česky vyšla první kniha legendárního amerického spisovatele Davida Fostera Wallace Krátké rozhovory s odpornými muži v překladu Martina Pokorného. Je to přesně ta situace, které se říká „událost“. Proč? Foster Wallace ohromil v roce 1996 přemýšlející Ameriku svým 1000 stránkovým románem Infinite Jest. Směs ironie, reagující na rámus, který vydávají bublající ega a pokus pochopit všechny naše slabosti, které moderní svět hýčká, rozmnožuje a zneužívá k byznysu. Nekonfekční přecitlivělý chlapík diagnostikoval Ameriku v pravý čas a s ohromným osobním autorským nasazením. Zajímalo ho třeba: jasně, všichni to víme, ten film je strašně blbej, je to škvár, kýč, reklama na kdoví co... ale přesto sedíme a civíme na něj, a vlastně nás tu a tam dostává... a pak, když se nás někdo zeptá, proč koukáme na něco tak pitomého, začneme se nějak hájit, dokonce tazatele napadat, na co si to hraje, ať nedělá chytrýho. Ale původně jsme přece věděli, že sledujeme pěknou srajdu. Tak např. o tomhle nás chce Wallace přinutit přemýšlet při četbě jeho pulsujících knih. Krátké rozhovory s odpornými muži budou asi událostí pro ty, kteří čtou pro dobrodružství myšlení, ne pro pobavení.. „Čtenář“ může být společné jméno pro úplně odlišně světy. Podle statistiky jsme všichni sice „čtenáři“, ale z pohledu bližšího máme společného jen to, že poznáme písmena a umíme z nich tvořit slova. Zbytek jsou pak už často jiné vesmírné galaxie. Ale pozor – i čtenář se může měnit – jeden objeví Wallace, jiný propadne svým guilty pleasures nadobro.

—tw—

PÍŠOU JINDE Drtivá většina dospělých lidí zabývajících se magií, okultismem a podobnými bludy jsou blázni, labilní jedinci nebo asociálové. Napsal jsem to už ve svých knihách. Zájem o tyto sféry po dvacátém pátém roce života působí jako výstražné světýlko. Averze z těchto kruhů mi zní jako rajská hudba. Okultismu a iracionálnu jsem se věnoval několik let během vysokoškolského studia filosofie, tedy jako čerstvý dvacátník. Zaníceně, ale značně kriticky. Tehdy vznikly i zmíněné knihy. Například v Bránach meonu jsem poukazoval na to, jak nebezpečné může být spojení esoterického blouznění, nacionalismu, konspirací a politiky – dost předvídavě, protože dnes to vidíme naživo. Od té doby, a budou to už dvě dekády, mě však tato sféra absolutně nezajímá. Představa, že bych se tam měl vracet, mě děsí víc než moje horory.

Jozef Karika pro advojka.cz Jedna věc bude v souvislosti s Rothovým úmrtím často právem zmiňována. Česká literatura mu totiž za mnohé vděčí. Zřejmě nenajdete druhého autora srovnatelného vě-

hlasu, jenž by v době normalizace tolik podporoval české zakázané spisovatele a zasazoval se o překládání a vydávání jejich knih v Americe. Pomáhal jim ale i finančně a po svých návštěvách Prahy, které našly literární zpracování v novele Pražské orgie, dokonce požádal o seznam patnácti zakázaných spisovatelů, kteří se ze dne na den ocitli bez prostředků na obživu, a doslova přemluvil čtrnáct přátel z řad amerických spisovatelů, aby společně založili účet, na nějž každý z nich posílal měsíčně sto dolarů: „Když jsem byl prvně v Československu, připadalo

mi, že zatímco já pracuji ve společnosti, kde spisovatel všechno může a nic z toho nemá význam, čeští spisovatelé, s nimiž jsem se v Praze setkal, nic nesměli a všechno od nich mělo význam.“ Méně už se připomíná, že Roth v jednom rozhovoru pro Harper‘s Magazine vyslovil teorii, že život v autoritářském systému spisovatele nutně zabíjí a nedovolí mu napsat skutečně světová díla, protože se musí nutkavě věnovat tématu nelidského systému, nebo prostě tomu, aby nějak přežil.

A2larm.cz Na obal knihy Má vlast se Vladimír Franz nechal vyfotografovat za volantem auta – symbolicky projíždí zemí, která nutně nemusí mít přesně vymezené hranice. „Není to cestopis ani turistický průvodce, to ani namátkou,“ upozorňuje. „Ale člověk má určité zóny, ke kterým se vrací, protože je má uloženy uvnitř. Pro mě není důležité, co sním, ale co strávím.“ Pro knihu shromáždil Franz fejetony, úvahy, grotesky i básně v próze a také několik rozhovorů. ct24.cz

KNIHA TÝDNE kol.:

SICÍLIE – TURISTICKÝ PRŮVODCE Jsou dva typy turistů. Ten prvý zahleděný do průvodce v jedné ruce a mapy v mobilu v druhé, slepě následuje napsaná slova a vnímá jen ty útržky skutečnosti, které jsou zmíněné v brožuře. Honem honem, čeká nás další kostel, další město, další… kus průvodce. Ten druhý rád zabloudí, užívá si světa často bez ohledu na to, co je v průvodci napsáno. Osobní zkušenost z Mexika: tištěný průvodce bílým turistům z důvodů osobní bezpečnosti nedoporučoval návštěvu hospod zvaných cantina.

Navštívil jsem dvě a obě byly výborné. To, že z nich člověk neodešel střízliv, ale výborně si pokecal s lidmi, jejichž řeč neznal, se tak trochu předpokládalo. Úkrok stranou do Mexika měl sloužit jen jako upozornění, že žádný průvodce není svatý grál, který se musí doslovně poslouchat a jít jen a pouze podle v něm popsaných a doporučených tras. Sicílie je ostrov malý a proslavený zejména dvěma atributy. Etnou a mafií. Zatímco (podle mé osobní zkušenosti) je to první největším lákadlem, s tou druhou se běžný turista osobně nepotká, byť možná nějakým eurem v rámci služeb nechtěně na její existenci přispěje. Myslet si, že turistický průmysl, nebo alespoň některé jeho části nemá mafie pod palcem, by bylo značně naivní. A nemusí se jednat jen o sexuální turistiku, která není v rámci křesťanského ostrova zrovna vyhledávaná, byť hampejzy na Sicílii samozřejmě najdete (ale průvodce je nezmiňuje). Možná proto, že autorka je žena – běžně toto téma alespoň okrajově zmíněné je. Mafii je věnovaná samostatná kapitola v oddílu Souvislosti, které se krom zločinné organizace zabývá i úchvatným sicilským barokem (ovšem tady je

mnohem lepší se na něj dívat, než si o něm číst), dějinami ostrova, knihami a filmy na této téma a základy italštiny. Poslední část se opravdu hodí, protože naučit se pozdravit, poděkovat a představit se může znamenat, že vám místní na tržišti odpustí „turistickou“ přirážku. Co v knize zcela chybí je samostatná část věnovaná přírodě – jako kdyby tam nebyla ani žádná chráněná území, ani národní parky či zajímaví, divoce žijící tvorové. Sice tu a tam o přírodě najdeme zmínku – jako například v boxu Výpravy do rezervace Riserva Zingaro, ale jediná relevantní informace je, že je dobré se zásobit pitnou vodou, „protože voda, kterou naleznete, nemusí být vhodná k pití“. Ovšem o pár řádků níže, v oddílu se dozvíte, že „je zde zcela mimořádná kvalita zdejší vody, což je přímý důsledek přísných stavebních omezení.“ To, co turista hledá asi nejčastěji, jsou možnosti ubytování a stravování plus nejatraktivnější turistická lákadla.

Uvedené ceny ubytování jsou výborným základem pro základní orientaci, občas lze narazit, nebo mimo sezonu usmlouvat i ceny lepší, což autorka v knize připomíná.

Ceny jsou odvozeny od aktuální nabídky a místa, moc se nekalkuluje s možnostmi, jako je booking.com nebo Airbnb, kde se zejména v druhém případě lze dostat níže. Mít v batůžku Sicílii „z Joty“, což je nakladatelství, které průvodce Rough Guides v Česku vydává, se vyplatí v podstatě oběma výše zmíněným kategoriím turistům.

Ti první mohou slepě následovat jeho stránky, těm druhým pomůže v základní orientaci a občas odhalí detaily, které by snadno unikly pozornosti.

Topi Pigula, fotograf a cestovatel

Z NOVINEK James Welch

Larry Tremblay

Westernová novela Zima v krvi, zasazená do šedesátých let 20. století, uvádí čtenáře do života indiánské komunity v rezervaci Fort Belknap v severoamerickém státě Montana. Protagonistou příběhu a současně jeho vypravěčem je bezejmenný indiánský mladík, odcizený své rodině i zemi, ubíjený pocitem existenciální prázdnoty, před níž marně uniká ke kerouacovsky nevázanému životu plnému divokých jízd, alkoholu či náhodného sexu. Jeho výpravy do nepřátelského světa mimo rezervaci, zpočátku motivované opětovným získáním odcizených věcí, se však postupně proměňují v cesty za nalezením vlastní identity a štěstí.

Když Ahmed pláče, pláče i Azíz. Když se Azíz směje, směje se i Ahmed. Jsou to chlapci, bratři, dvojčata, a oba by mohli poklidně žít ve stínu citrusovníků, kdyby jednoho dne z nebe nepřilétla bomba a kdyby jejich prarodiče nezemřeli v domě, srovnaném se zemí. Do citrusového sadu přicházejí muži a žádají pomstu za prolitou krev. Ahmed, pokud to ovšem není Azíz, je vybrán, aby ve jménu spravedlnosti přinesl tu největší oběť. Živí i mrtví, všichni musejí zaplatit mučednickou daň. V takovém světě je těžké rozlišit čest od fanatismu a čisté úmysly od falše. Pro syny dobrodružství, pro otce povinná oběť, pro matku Sophiina volba.

Zima v krvi

kol.:

Raketa – hravá kniha

Pracovní knížka pro děti od tvůrců časopisu Raketa. Výběr nejlepších příspěvků, které vyšly v prvních patnácti číslech Rakety – hry, úkoly, luštění, kvízy, rozdíly, bludiště, hádanky a dokreslovačky. Ideální lék na nudu a všechny druhy čekání – ať už cestou na výlet, ve vlaku, na letišti nebo třeba u doktora. K tomu abyste se bavili, nebudete potřebovat zásuvku ani baterku, jen tužku, pastelky a svou bystrou hlavu! Kniha, do které se má psát a kreslit. Raketa e časopis pro děti zhruba 5-10 let.

Celý obsah je věnovaný dětem. Veliký důraz je kladen na vizuální stránku – Raketa spolupracuje s nadanými a originálními autory a výtvarníky.

Citrusový sad

Erml, Hrzánová

Vinnetou naší doby

Vinnetou naší doby není herecká monografie ani teatrologická studie.

Nejde ani o běžný herecký rozhovor.

Nejpřesněji můžeme mluvit o reportážním záznamu rozhovorů, které spolu vedli dva generační kamarádi. Seznámili se před dávnými časy v amatérském divadle, pak se jejich cesty rozešly.

Z Báry Hrzánové se stala jedna z nejzajímavějších hereckých osobností, Richard Erml tomu z pozice redaktora Divadelních novin přihlížel. Bára Hrzánová má ono „hrzánovský komediantství“ po otci, ale také si umí role analyzovat. Bářina maminka do své dcery patrně vložila ještě jiné geny, které se s těmi otcovými šťastně sešly.

Ona je komediant, ale chytrej komediant.

Černý kůň

Jitka Vodňanská Voda, která hoří

Obsáhlá vzpomínková kniha významné české psychoterapeutky v řadě kapitol a na desítkách unikátních fotografií přibližuje čtenářům celý její život plný mimořádných událostí a nevšedních setkání: Nezapomenutelnou ukrajinskou babičku a vzácné venkovské dětství v Jižních Čechách.

Studia a atmosféru 60. let v Praze. Originální svět protialkoholní léčby v Praze u Apolináře – ten představuje jako blízká spolupracovnice zakladatele české protialkoholní léčby docenta Jaroslava Skály. Seznamuje s jedinečností československé psychoterapie v předrevoluční době. Vzpomíná na široký okruh přátel profesních, uměleckých, filosofických a disidentských. Ukazuje vlastní duchovní cestu a každoroční osamocené poutě do asijských klášterů. Významnou součástí knihy jsou též kapitoly o třech osudových mužích jejího života: výtvarníkovi Karlu Trinkewitzovi, básníkovi, divadelníkovi a zpěvákovi Janu Vodňanském a o dramatikovi a politikovi Václavu Havlovi. Tato svědectví svým významem přerůstají rovinu osobních vzpomínek, představují současně i jedinečný vhled do novodobé české kultury a historie. Vyprávění Jitky Vodňanské je i díky její profesi plno nevšedních postřehů a vtipných komentářů, autorka nezapře svou mimořádnou životní energii a smysl pro humor.

NĚKOLIK OTÁZEK PRO… …Ivanu Gibovou Vystudovala jsi slovenštinu a literaturu.

Věnuješ se literatuře i jindy, než když píšeš?

Dělám pro nakladatelství korektury, většinou ženských románů, což jsou takové „chlebovky“, protože z literatury se vyžít samozřejmě nedá, aspoň tedy na Slovensku ne. Nebo tedy aspoň já to neumím. Věnuju se takovým žánrům, které bych asi za normálních okolností nečetla.

S akademickým prostředím už nemám žádný kontakt, protože z doktorandského studia jsem odešla těsně před obhajobou dizertace. Vlastně to dodnes považuju za velmi dobré rozhodnutí, protože nejsem právě ten typ, který by se v tom prostředí cítil dobře, ani nejsem dobrý učitel, a dá se říct, že jsem zjistila, že na akademickou půdu nepatřím.

Nedeformuje tě čtení ženských románů? Nestává se třeba tvoje psaní jistou formou revolty proti nim?

Určitě. Když toho čteš hodně a čteš to dlouho, tak tě to nějakým způsobem deformuje. Mám častokrát pocit, když pracuju osm hodin na korekturách takových věcí, že se potom už ani nedokážu normálně vyjádřit, a musím se nějakou půlhodinku dávat do kupy, než jsem schopná příčetně promluvit. Já jsem i z té své postavy Barbory udělala autorku ženských románů, trochu jsem si udělala srandu ze své vlastní práce. Je to možná i proto, že když čtu ženské romány a vidím jejich kvalitu, respektive nekvalitu (ano, najdou se i výjimky, jsou tam i knihy, které se dají číst), mám o to větší chuť psát něco opravdu svého. Takže trochu je to... nechci říct vzpoura, ale souvisí to s tím.

Vybíráš si za hlavní postavy mladé ženy s nějakým defektem nebo psychickou poruchou. Proč?

Mě duševní poruchy a odchylky od takzvaného normálu vůbec velmi fascinují už mnoho let. Takže se s tímhle tématem „vyrovnávám“ tak, že o něm píšu. Čerpám jak z vlastní zkušenosti, tak ze zkušeností lidí ze svého okolí.

V případě Barbory (Sylvie) jsem nechtěla nějak zabřednout až do schizofrenie, protože toho o ní nevím tolik, abych si troufala ji fundovaně popisovat. Spíš jsem chtěla vyjádřit takovou tu vnitřní rozpolcenost postavy mezi klasické principy dobra a zla, které se v každém člověku nakonec nějak mísí, takže to nakonec není ani absolutní dobro, ani absolutní zlo.

IVANA GIBOVÁ (1985)

Literatura v jistém smyslu definuje lidskou potřebu boha, protože asi každý člověk by chtěl mít vlastního vypravěče. Takového, který všechno vidí a ví, proč se dějí jisté věci. Chtěli by ho hlavně ti, kteří nějak trpí.

Jak je to s tvým „buchem“?

Buch je oblíbená postava všech recenzentů. Ať už ji interpretují jako třetí osobnost Barbory – Sylvie, nebo jako bytost, ke které je možné se nějakým způsobem vztahovat.

Ona ale nemá ty atributy, jako má tradiční křesťanský Bůh, což jsem samozřejmě nechtěla. Proto se nejmenuje Bůh, ale buch. Chtěl jsem se, možná trochu alibisticky, vyhnout tomu, abych použila postavu, kterou už někdo přede mnou vymyslel. Tak jsem si z něho udělala vypravěče, který všechno ví, ale sděluje nám to přesně tím samým jazykem, jako ostatní postavy.

To, že buch vypráví „jako děti i jako štětky“, bylo tedy součástí dopředu promyšlené koncepce?

Ten jazyk je produktem dlouhého přemýšlení, protože původně měl být buch vypravěč, mluvící takovým až archaickým jazykem a jeho řeč byla diferencovaná. Ale v průběhu psaní, když jsem si text po sobě s nějakým odstupem času četla, jsem začala s tou formou bojovat, jeho řeč mi neseděl, a uvažovala jsem o tom, jak to udělat tak, aby bylo co nejsrozumitelnější to, co chci v knize odvyprávět. Vyšlo mi z toho, že ten můj buch, v takové světě, do jakého jsem ho dosadila, v tom prostředí, ve kterém Barbora žije, že takový buch musí mluvit stejným jazykem svého okolí. Třeba i proto, aby se ukázalo, že každý má takového bucha, jakého si zaslouží, jakého si vybere, jakého si možná sám vymyslí.

Z rozhovoru, který s autorkou před rokem vedla Simona Fochlerová pro Dennik N. Přeložil –tw–

Slovenská spisovatelka, která zatím publikovala texty Usadenina , Bordeline a Barbora, buch a katarzia. Český překlad třetího připravil pro nakladatelství Protimluv Miroslav Zelinský.

Na Slovensku se kniha dostala v roce 2017 do užšího výběru na nejprestižnější literární cenu Anasoft litera.

AKTUALITY Na cenu Nagrody Literackiej GDYNIA 2018 byly nominovány dva překlady z češtiny. První knihou je překlad Agaty Wróbel českého románu Anny Bolavé Do tmy. Druhým titulem je Macocha Petry Hůlové, o jejíž překlad se postarala Julie Różewicz. Můžeme dodat překladové aktuality: Jezero Biancy Bellové v italštině a nizozemštině, Bílá zvířata Ivany Myškové v polštině, Možná, že odcházíme Jana Balabána anglicky…

BESTSELLERY 1

& Lawrenci Ferlinghettimu vyjde příští rok nová kniha.

Little Boy (Chlapeček) je kombinace autobiografie, literární esejistiky, poezie a filozofie stylem připomínající proud vědomí. „Nejsou to paměti, jsem to fiktivní já,“ tajemně vysvětluje Ferlinghetti. „Řekněme, že to je experimentální román.“ Lawrence Ferlinghetti, který letos oslavil 99. narozeniny, dokončil poslední knihu už před několika lety. Nakladatelství Doubleday vydá Chlapečka v březnu 2019, na Ferlinghettiho sté narozeniny, i když sám Ferlinghetti by si přál klidně i dřívější vydání.

& Na Slovensku, v nakladatelství Artforum, začala vycházet nová edice překladů ze současné světové literatury, označená jako -klad. Máte-li zájem o další romány a novely ze špičky moderní literatury a nevadí-li vám slovenština, pak tedy: J.H. Khemiri – Všetko, čo si nepamätam, Nicole Kraussová – Temný priestor lesný, Nathan Englander: Včera ve strede zeme a zatím poslední, naplánovaná na září, je Ali Smith – Jeseň.

Má v nabídce Kosmas.

& A posily získala na kosmasím e-shopu i anglická beletrie

v originálu. Hanif Kureshi: The Nothing, George R. R. Martin: Nightflyers and Other Stories, Charles Bukowski: Factotum, Bill Clinton, James Patterson: President is Missing, Veronica Roth: The Fates Divide, David Foster Wallace: Infinite Jest, Lars Keppler: The Rabbit Hunter, David Grossman: A Horse Walks into a Bar...

Horké info

JAK NAŠE TĚLO MLUVÍ

Řekni mi, kde tě bolí, a já ti řeknu proč Michal Odoul 2 FYZIOTERAPEUT VYSVĚTLUJE

Labyrint pohybu Červenková, Kolář 3 ŠUMAVŠTÍ SAMOTÁŘI

Raději zešílet v divočině Aleš Palán 4 O VÝROBĚ ZBRANÍ V PROTEKTORÁTU

Práce je čest!

Zdeněk Roučka 5 HOP OBČANE NA ŠPEK!

Průmysl lži Alexandra Alvarová

Nová hra Petry Hůlové Strážci občanského dobra 2 představuje postavy z jejího původního románu, akorát o patnáct let starší. Svéráznou pětičlennou rodinu sledujeme od prezidentských voleb letos v lednu do prosince 2018. Rodinný střet odhaluje diametrálně odlišný pohled na uplynulých 30 let české politiky. Co je odkazem „zlatých” devadesátých let? Proč se Jiří Drahoš odmlčel? Proč chce Marie dělit queer na bohaté a chudé? Bere práce lidem peníze? Jaký umlčovaný hlas chce Michal podpořit a jak to dopadne s babičkou? Popis české společnosti „očima poražených” získává osm let od vydání svým dramatickým pokračováním novou a zcela nemilosrdnou naléhavost. „Pravdoláskaři“ byli ve volbách poraženi. Situace v rodině v podstatě kopíruje situaci v české společnosti. Frustrace strážců odkazu revoluce a Václava Havla, reprezentovaná Miladou a Standou na jedné straně a rodící se rozpínavost relativizace a revize polistopadového vývoje i radikalizace části společnosti, reprezentovaná Marií, na straně druhé. „Judith Hermann zapomenutého koutu srdce Evropy se vyrovnává se současností za užití nejedné břitké glosy, jež si svou naléhavostí nezadají s největšími špeky scénářů Lindenstraße. Hra s prvky různých žánrů, například dramatu.” – Matěj Samec, Český rozhlas. První uvedení k vidění v pražské Meetfactory 17. a 18. června od 20 hod.