01
Říkají m i Morana To m á š Č e r vený E va O n d o vá
Říkají mi Morana 01 listopad 2019 Scénář Tomáš Červený Kresba Eva Ondová Grafická úprava obálky a „Pohádky o Moraně“ Ivan Galdík
„Je lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu.“ K. J. Erben
Praha, smrtná neděle, l. p. 1836
No konečně!
Blbečku, POMOZ mi s ní!
Krindapána…
… to už je tolik?
...?!
Kde?
Co?
Vše je v pořádku, neboj.
Tady, vypij to. V té vodě jsi musela nastydnout.
Děkuju.
Pozor, je to pořád horký.
Klidně si to foukej, aha.
A kde je ten druhý?
Za to ouško.
TSSS!
Karel? Ten šel domů. Vzpomínáš si na něco? Ne. Na nic.
Jenom chlad a vlhko.
Hm… A pak už nic? Zvláštní.
Přečtu ti pohádku. Co je to pohádka?
To se ti bude lépe spát.
Pohádka? To je něco, co všichni rádi poslouchají.
Můžu začít?
A já to zase rád vyprávím.
Tak jo.
Jmenovalo se Nav. To království mělo zámek a ten zámek měl krále.
Bylo nebylo, jak už to bývá, na světě jedno království.
Měl synka Svarožiče. Ten zas byl bůh ohně, veselá kopa. Pořád hrál a zpíval.
A pak měl ještě dceru Moranu. Jako bohyně smrti chodila po světě a polibkem převáděla nebožtíky do Navu.
Jmenoval se Svarog a byl to bůh Slunce. Všemu spravedlivě vládnul.
Zrovna si vykračovala po bitevním poli, když ho spatřila.
Zmatenému protivníkovi zadržela meč. Udatný rytíř nezaváhal a jednou ránou ho poslal do Navu místo sebe.
Ale Morana se do něj zamilovala.
Rytíře, hezkého od pohledu, právě potkával meč.
Morana byla štěstím bez sebe.
Pak se ji ale úsměv smyl ze rtů.
Protože ji ten rytíř nemohl vidět.
Čtu dál?
Byl smrtelník. Ano, prosím.
Jo, aha. A proč?
Ty blesky dnes nenajdou klidu.
A Morana se vrátila domů.
Kde jí už čekal nazlobený táta.
Škaredě Moraně vynadal. V Navu totiž skončila špatná duše. „Cos to provedla?! Dcero moje zmatená.“ povídá jí. „Smrt si člověk nevybírá a ani bůh se jí do cesty neplete.“
Morana se však bouřila: „A ne, a ne a ne, já nic nemusím, já jsem bůh!“
Bezradný tatínek jen smutně seděl a dumal. A nakonec Moraně přikázal: „Hned teď půjdeš a POLÍBÍŠ ho! Se smrtí si hrát nesmíme!“
A tak se Morana, chtě–nechtě, vydala vše napravit.
Když už byla po kolena ve vodě, kterou se chodí na druhou stranu k smrtelníkům, kde se vzal, tu se vzal… VODNÍK!
Co je to vodník?
… vousy jako sumec…
Takový zelený mužík. Mezi prsty blány…
... a v puse spoustu řad zubů. Napůl člověk, napůl zvěř.
Pak krade jejích dušičky do hrníčku.
A proč to dělá?
Protože je už takový. A co ten rytíř?
No, to se právě dozvíš dál.
Bydlí v rybníku, kde číhá na lidi a různými triky je topí.
Pardon.
A vodník Moraně povídá: „Čau holko, vím, co tě trápí a co víc, mám pro tebe ŘEŠENÍ!“
„Z tohohle hrníčku napij se. Dá ti tělo smrtelníka.“
A Morana mu na to: „Co chceš za to?“
„Nic moc, dokonce ti to pomůže.“ lísal se vodník, „Na oplátku budu spravovat dušičky JÁ.“ „Ty se pak můžeš bezstarostně veselit.“
Aby se neřeklo, Morana chvíli i dumala. Pak vzala hrnek do rukou. „Jen PIJ, děvče. Ať ti chutná!“
Moraně však nechutnalo, tělo jí ochabovalo a pak ji to napadlo: „Počkej, to ale jednou umřu taky?!“
„Ale ne, co tě nemá…
… jen když tě někdo zabije.“
dodal šeptem zrovna když Morana, oči v sloup a zelená, padala do vody.
Na zámek přišlo ráno a na pantátu smutek. Morana zmizela. „Co jsem to udělal? Dcerušku jsem si odehnal. Kde že ji teď budu hledat?“ vzlykal synovi na rameni.
„Hele táto, neměj boje, JÁ ti po ni skočím!“
Otec však utřel slzu a namítal: „Věru, že udatný jsi, synu. Ale nevíš, jak to mezi smrtelníky chodí. Vchod na druhou stranu nenajdeš.“ „Ale ba, já vím, kde je voda na druhou stranu. Tam už si poradím.“ uklidnil ho Svarožič. „Do večeře jsme zpátky, UVIDÍŠ!“
A mladý bůh nasednul na svého oře a brány zámku se ledva stihly otevřít, jak rychle na svou výpravu pospíchal!
Dceruško moje. VRAŤ se mi!
Praha, 17. listopad 1989 Uaaah! Soráč.
Čokl blbej! Mazej DOMŮ!
Víš, mě se to vlastně nelíbí.
A CO přesně se ti nelíbí?
Štěk! Štěk! Štěk!
Že od nás odcházíš.
Stěhuju se.
Jo, na její chatu.
Beztak je to ubohost.
Připadáš si dospěle, když se stěhuješ do jejího baráku?
Nevím, prostě se už chci přes to všechno přenést a začít žít.
Já tě z ničeho nevinim. Můžu si za to sama.
Jo já vím, jsem lempl, prostě to neumim najít.
To máš fuk.
Hele, prostě život jde dál, ne?
Hlavně si pamatuj, drž se nízko, nikomu nic neříkej, co jseš zač a všechno bude cajk. Věř mi.
BACHA!
Ježiši!
Do prdele! Co to KURVA BYLO?!
Ouč...
Tyvole.
Čum! CHLUPATÝ!
Kašleme na něj!
JO!
Kurva, naskoč už!
ČEST PRÁCI, čuráci.
Musíme mu pomoct! Nedělám, vrať se!
To si děláš prdel, ne?!
Ani hovno.
STŮJ!
Ne! Mam ho, Karle!
Zmrde!
UGH!
Fuh! To stačí. Prosím!
Viděl jsi tu akci, Karle?!
Tady máš ochutnávku… A heleďme se, pán se chystá večer na protest, co?
Ugrh... …ty ZMRDE!
Martin Šmíd.
Prošmejdi ho. Tak toho si ještě prověříme...
... holoubka.
KŠŠŠKRT
Příjem.
Čest práci, Soudružko velitelko.
ZLE–GI–TI–MI–ZO–VA–LI. Právě jsme zlegiimti… zletig… zgletimiz…
Ne vy, paní, omlouvám se. Ne, paní, ano, paní.
Rozumím, paní.
Jdi do prdele!
NA!
Tady agent K1 a K23, právě jsme zlegitimizovali občana Martina Šmída.
Ne, už je ukázněn.
Ale, soudružko… Večer to vypadá na pořádný malér s těma mladejma. Rozumím, postarám se o to.
Čest.
Jdem žrát.
Říkají mi Morana 02 vyjde 17. 01. 2020