Smyčcový kvartet Es dur op. 51 „Slovanský“ (31´) Allegro ma non troppo Dumka (Elegia). Andante con moto Romanza. Andante con moto Finale. Allegro assai
Robert Schumann (1810–1856) Klavírní kvintet Es dur op. 44 (30´) Allegro brillante In modo d‘una Marcia Scherzo, Molto vivace Allegro ma non troppo BENNEWITZOVO KVARTETO (Jakub Fišer – housle, Štěpán Ježek – housle, Jiří Pinkas – viola, Štěpán Doležal – violoncello) založili v roce 1998 tehdejší studenti pražské Akademie múzických umění, kteří v následujících letech získali cenné zkušenosti při mistrovských kurzech, mimo jiné u Rainera Schmidta (Hagenovo kvarteto) či Waltera Levina (kvarteto La Salle). Jejich vysokou interpretační kvalitu potvrdilo vítězství ve dvou prestižních soutěžích: v roce 2005 v japonské Ósace a o tři roky později na Prémio Paolo Borciani v Itálii. Soubor vystupuje ve vyhlášených koncertních domech, jako jsou londýnská Wigmore Hall, vídeňský Musikverein či berlínský Konzerthaus, a spolupracuje se špičkovými hudebníky (Alexander Melnikov, Jean-Yves Thibaudetem, Konstantinem Lifschitzem či Jiřím Bártou). SLÁVKA VERNEROVÁ-PĚCHOČOVÁ patří k posledním žákům profesora Ivana Moravce. Je laureátkou domácích i zahraničních soutěží, vedle spolupráce s řadou českých orchestrů byla roku 2009 pozvána k hostování s BBC Symphony Orchestra na festivalu PROMSv Royal Albert Hall v Londýně. Věnuje se rovněž komorní hudbě: hraje v duu Spring, je členkou Kinsky Trio Prague, Spring Piano Quartet a vyhledávanou klavíristkou pro spolupráci s předními instrumentalisty a ansámbly české hudební scény.
koncertní síň Uničov
Antonín Dvořák (1841–1904)
neděle 17. května 2015 18.00 hodin
Allegro moderato Scherzo: Allegro Largo - Sostenuto Presto
Bennewitzovo kvarteto Slávka Pěchočová klavír
Joseph Haydn (1732–1809) Smyčcový kvartet op. 33/2 „Žert“ (17´)
Šest smyčcových kvartetů s opusovým číslem 33 psal Joseph Haydn od léta do podzimu 1781 pro vídeňské nakladatelství Artaria. Dedikovány byly dodatečně velkoknížeti a pozdějšímu carovi Pavlu Prvnímu, jsou proto nazývaný „Ruské“. Jejich atmosféra je svěží, hravá a plná hudebního vtipu i jemné ironie; po formální a stylové stránce jsou dokonalým reprezentantem klasicistní tvorby. K nejhranějším patří druhý kvartet Es dur „Žert“ a třetí kvartet C dur „Ptačí“. KVARTET ES DUR je tematicky jednotný a má sonátovou formu. Úvodní věta je svižná se zpěvným tématem, z něhož vyrůstají vedlejší motivy; následné scherzo pracuje s melodicko-rytmickým materiálem ländleru (tyrolský tanec ve ¾ metru) a kontrastuje s rozvážným tempem následující, třetí věty. Skladba je ukončena jednoduchým, tanečním rondem, díky jehož hravosti získal kvartet svůj přídomek. Autor totiž v závěru „roztrhl“ téma na čtyři části, jež proložil neúměrně dlouhou pauzou, a nechal publikum v nejistotě, zda skladba skutečně skončila. Tento žertovný prvek využil Haydn údajně proto, aby vyhrál sázku: Chtěl prý dokázat, že se přítomné ženy v onu chvíli, kdy přestane hrát hudba, okamžitě pustí do hovoru… Smyčcový KVARTET ES DUR OP. 51 „SLOVANSKÝ“ napsal Antonín Dvořák roku 1879 z podnětu primária Florentinského kvarteta Jeana Beckera. Houslista si přál, aby skladba nesla slovanské rysy, čemuž se Dvořák snažil vyhovět; vytvořil dílo intimního rázu, mistrovsky propracované, ale zároveň prosté, v němž využil slovanské motivy. Úvodní věta v sonátové formě má optimisticky charakter a nese se ve svižném tempu. Druhá věta patří k Dvořákovým nejzdařilejším dumkám, má formu ronda o dvou částech s kontrastní náladou. Třetí věta označena jako „Romance“ je výra-
zově vroucí nokturno vyrůstající z lyrického, zpěvného tématu. V závěrečné větě skladatel stylizuje skočnou, rázovitý tanec, jímž znovu potvrzuje slovanský charakter díla. Kvartet, který patří k nejkrásnějším skladbám komorní hudby, byl poprvé uveden 29. července 1879 v Berlíně na soukromém hudebním večeru, jejž uspořádal na Dvořákovu počest vynikající houslista své doby Joseph Joachim. KLAVÍRNÍ KVINTET ES DUR zkomponoval Robert Schumann mezi 23. zářím a 16. říjnem 1842, v tvůrčím období, kdy vznikla celá řada jeho komorních děl. Svěží skladbu plnou elánu věnoval své manželce Kláře, která ji měla uvést 6. prosince při soukromém provedení. Onemocněla však a s kompozicí se tak stihl seznámit Felix Mendelssohn–Bartholdy, jenž navrhl Schumannovi několik kompozičních i formálních změn. Takto upravená skladba měla v Lipsku premiéru 8. ledna následujícího roku. Úvodní věta je v sonátové formě a její nálada osciluje mezi snivou lyrikou a triumfálností. Ozývá se zde však již i tragický motiv, plně rozvinutý ve druhé větě, stylizované jako smuteční pochod. Z truchlivé nálady posluchače vytrhuje temperamentní scherzová věta, stavěna z části jako lyrický kánon houslí a violy, z části jako živelné perpetuum mobile. Poslední věta vychází tematicky z hudebního materiálu prvních dvou vět; její závěr ve formě dvojité fugy vtiskuje celé kompozici monumentální charakter. Schumannova skladba významně ovlivnila komorní tvorbu, neboť zde autor využil dotud neobvyklou kombinaci klavíru a smyčcového kvarteta. Populární je nejen na koncertních pódiích, ale též mezi filmovými tvůrci (smuteční pochod využil například Ingmar Bergmann ve svém snímku Fanny a Alexandr). Nikola Hirnerová