Jaroslav hutka, omluva a nebesti maliri 20171206 me sowa by sowa magazyn

Europäisches Magazin SOWA

6. Dezember 2017

Napsal sowa (») dnes v kategorii Jaroslav Hutka,

http://e-kompas.cz/z6484-nebesti-maliri Vážení přátelé, omlouvám se, ale čtvrteční koncert U hasičů k mým kvůli nemoci na . května . Už mě dostihla panická otázka, kvůli jaké nemoci? Kvůli zákeřné svini, která se jmenuje chřipka a už týden mě hrubě a za celé tělo drží v posteli a ždímá jak houbu.

letům na jevišti se odkládá

Dnes už se mohu alespoň posadit ke stolu a omluvit se světu. Jinak dobrá zpráva je, že vychází deska vánočních balad Nebeští malíři, kterou jsme natočili s Radimem Hladíkem před dvěma desetiletími. František Sušil je našel na Moravě v první půlce . století, tak to není takové zpoždění. Jsou krásné a zapomenuté. Obsáhlý booklet k desce dávám do přílohy a další koncerty, které snad už zvládnu, jsou zde: http://www.hutka.cz/new/html/kalendar.html Přeju pěkné Vánoce. Srdečně Jaroslav Hutka www.hutka.cz http://sowa.quicksnake.cz/Jaroslav-Hutka/Jaroslav-Hutka-omluva-a-Nebesti-maliri https://issuu.com/kulturzentrum

NEBEŠTÍ m a lÍŘI

PÁ N B Ů N a P O l I

Nahrávka této desky je torzo, které vzniklo před čtvrtstoletím a už tak zůstalo, nedorostlo. ale ne proto, že by kolega Radim Hladík nevěděl, co s ním dál. Dá se říci, že nám to nepovolila doba, která byla prostě taková. Rok 1989 zlomil bolševikovi páteř. Byla to událost, která vzbudila vše přesahující emoce a poněkud vyřadila ze hry rozum. Věřili jsme, že dějiny skončily, a to nečekaně dobře, takže jsme se začali chovat pošetile. Všichni se posedle pustili do podnikání, jako by to byl vstup do nového náboženství, přinášejícího spásu, a když pak všichni zkrachovali a vystřízlivěli, nemělo to stejně se střízlivostí nic společného. Začala nová kapitola vývoje, na který nebyli lidé připraveni, nakonec ani my, muzikanti. Dlouho trvalo, než nám došlo, jak osvobozená pop-music zcela ladně navazuje na tu bývalou, komunistickou. Velcí hráči a velké publikum se nezměnili a naše vlastní svoboda se musela přizpůsobit anebo zůstat zase na okraji, tentokrát bez pozornosti policie a cenzury. Nakonec i to bylo vítězství, ale realizace velkých snů se do toho nevešla.

Já byl ještě stále, i po třinácti letech, včetně jedenácti let emigrace, frustrován z toho, že mi v roce 1976 z desky Vandrovali hudci bezdůvodně vyhodili píseň Pánbů na poli. V emigraci v Holandsku jsem znovu probral celou monumentální Sušilovu sbírku moravských lidových písní a zvlášť důkladně ten první oddíl písní posvátných. Sbírka začíná Svatým Vavřínem – peče se děťátko jak ryba, a hned druhý je Svatý David, vzácná oslava zpěvákovy neústupnosti, odvahy a svobodomyslnosti, z které měli estébáci dojem, že jsem ji složil já a o nich. Takže jsme s Radimem Hladíkem, po krachu nešťastného šafránského podnikání, nahráli desku posvátných balad pod vzdoronázvem Pánbů na poli pro časopis Reflex, vydanou roku 1991. Byly plány na další velkoprojekty, chtěli jsme nad Prahu pověsit reklamní balón, když nečekaně šéfredaktor Hájek, pozdější mluvčí Václava Klause, Reflex prodal, aniž někomu z kolegů něco řekl. On měl peníze a ostatním se plány sesypaly do kanálu. I naše deska Pánbů na poli. Pro nás s Radimem to znamenalo rozhodnutí, že končíme všechny experimenty, jako vlastní vydavatelství nebo projekty s časopisy a jiné úchylky, a normál-

ně vstoupíme do stáda zavedeného vydavatelství. Byli jsme natolik známí, že to pro vydavatele nebyl risk. Když nebude zisk, alespoň nebude prodělek. Jenže jsme narazili. Jako bychom zase lezli do těch starých komunistických baráků mezi idioty redaktory, kteří za komunistů byli sice také jakoby svobodomyslně prokapitalističtí, ale stejně tehdy jako dnes nám pokrytecky vysvětlovali, že to, co vydávají, musí být srozumitelné i těm nejobyčejnějším lidem někde v Horní Dolní a že vlastně si nevědí rady, co s námi. Fakticky šlo spíš o to, že nebudeme ochotni podepisovat otrocké smlouvy a nebudeme ochotni se účastnit šíření kýče stejného v bolševismu i v komerčním kapitalismu. Nakonec, trochu neradi, jsme zašli do zprivatizovaného Supraphonu, v jakési naději, že tam bychom snad mohli být doma, když už jsme tam předtím tak trochu doma byli. Přijal nás velkopodnikatelský mamlas Knobloch a nechal nás vypovídat, jaké máme plány a co vše bychom chtěli udělat. Když jsme domluvili, tak to ukončil stručně větou: „Nevím, jak bych vás prodával…“ a vypoklonkoval nás. Radim, který byl vždy skromný a klidný, se opravdu vytočil téměř ke vzteku a drmolil: „Vždyť snad

nejsme úplně neznámí, jsme přece nějaké osobnosti a něco umíme…“ Takovou větu jsem od Radima slyšel poprvé a naposledy. Opravdu se hněval. N ÁV R a T D O R E a l I T Y Takže co dál? Jezdit od kšeftu ke kšeftu s tím, že stejně jako za bolševika pro nás rádio, televize a vydavatelé nebudou existovat. Publikum bylo sice v roce 1990 a 1991 ještě široké, ale pozvolna řídlo a být úplně bez vydávání by bylo absurdní v situaci, kdy všichni politici si mohli vyřvat hlasivky o tom, jaká je svoboda. Za bolševika jsme také jen jezdili po kšeftech. Radim se tehdy se svou kapelou živil hlavně v Polsku. Pro mě to znamenalo pracovat zase samizdatově a mít za hlavního vydavatele šuplík. Radim do šuplíku pracovat neuměl a něco samizdatového mu bylo cizí. Já se to naučil dávno, jinak bych nepřežil, a v Holandsku jsem to rozvinul ve vlastní hokynářství. I holandské písně jsem si nakonec vydával vlastním nákladem a prodával po koncertech. ale přece jen jsem nechtěl věřit, zpět zde doma, že to odmítnutí vydavatelských firem je napořád. Ty se o nás teď nezajímaly, protože čachrovaly privati-

zováním s velkými majetky budov, studií, vybavení a obzvláště archivů, a už nikdy nikdo nevypátrá, jak to všechno proběhlo. a zároveň se velmi intenzivně vyjednávalo s náhončími cizích velkých firem, kteří měli svou představu o produkci jasnou, tedy s námi také nepočítali. Tohle čachrování snad musí jednoho dne skončit a začít normální, všední vydavatelský čas, říkal jsem si. Zase si nás všimnou, věřil jsem pitomě. ale abychom nebyli jen nevěsty, co čekají v koutě, chtěl jsem navázat na holandskou praxi, kdy jsem z naprosté nuly emigrantských možností vydupal domácké vydavatelství Fosil. Koupil jsem magnetofon Revox. Ten jsem si v Holandsku jen půjčoval a sestavoval na něm nahrávky. Sen se vyplnil, ale už bylo prý pozdě. Na trhu se objevily digitální magnetofony, jejichž význam všichni přecenili jako tu nejdokonalejší bezšumnou zvukařinu. Koupil jsem si jeden také, byl drahý, a Radim se v něm s technickou posedlostí vrtal a objevil, že lze do každé z těch dvou stop nahrávat nezávisle. Já se pořád dál hrabal v zázračných posvátných písních ze Sušila a s Radimem jsme si domluvili, že bychom připravili desku, kde bych já pouze zpíval, kytaru by nahrál jen on a potom k tomu ve studiu

doaranžoval další muziku. Čistá nahrávka jeho kytary by mohla být použitelná z datky. Tak jsme se u mě doma pustili do nahrávání. Radim se pokusil překonat těžko řešitelný problém, jak u jedné kytary docílit pocitu prostoru. Když se to uměle roztáhne do dvou kanálů, je to stejně placaté. Pak přišel s nápadem, že do každé stopy nahraje tu samou kytaru zvlášť, a jelikož to nebude stoprocentně totožné, tak to bude jakoby dýchat a pocit prostoru vznikne. Fakticky to budou dvě kytary, ale nikdo si to neuvědomí, neboť budou hrát to samé jen s jemnými odchylkami, protože stoprocentně stejně to nejde, a ty jemné odchylky si lidské ucho neuvědomí jako chybu, ale jako prostor. Docela jsem byl zvědavý. Jeho hra byla technicky složitá, ale když dokázal bezchybně a z jedné vody – stříhat nešlo – nahrát vedle sebe mnohaminutové dvě stejné kytary s tím, že to opravdu dýchalo a dělalo prostor, docela jsem propadl obdivu. Radim mi pak říkal, že ještě nikdy nic tak složitého nehrál. ale znělo to snadně. Teď ještě studio, kde by se dohrál zpěv a ostatní nástroje. To už na koleni udělat nejde. Jenže byl rok 1991. Privatizace a invaze blbé komerční hudby ze Západu obsadila všechny kanály

a my jsme dál už zase jen přemýšleli o tom, že skončíme jako pěšáci jdoucí od koncertu ke koncertu. O písničkáře, chvíli oslavované jako hrdiny, přestal být zájem a i ten nejpopulárnější z nás, Karel Kryl, pozvolna propadal do kouta nezájmu a vlastních depresí. Na všech polích zvítězil prodejný kýč. P R O Pa D D O a R C H I V U Já začal brát vážně, že všichni končíme, že se po nás slehne zem a že bych měl minulost uspořádat do archivu. Svou minulost jsem měl rád, nešlo ji jen tak opustit. archivoval jsem i Radimův projekt. Koupil jsem jednoduchou mašinku, v které šly dělat efekty a míchat, nějaký mikrofon jsem měl ještě z Holandska a nazpíval jsem si to doma v Jugoslávské ulici do kopií nahrávek Radimovy kytary. ani nevím, jestli to Radim slyšel. Vytvořil jsem jakési demo, aby se jednou vědělo, oč šlo, kdyby se vydavatel objevil. Do roku 1997 se žádný nenašel. V tom roce mi bylo padesát a frustrován z toho, že takový dělnický život od kšeftu ke kšeftu nikam nevede, a rovněž otráven, že jsem nebyl schopen psát nové písně, jsem se rozhodl zpívání zabalit a pokusit se najít jiný smysl života. Torza Nebeských malířů zapadla.

Sice jsme ještě v roce 1994 na koleně natočili doprovodnou desku k životopisnému rozhovoru Pravděpodobné vzdálenosti, ale to bylo vše. Kniha i deska se měly původně jmenovat Zahrady radosti, ale tehdejší popletený ředitel nakladatelství academia, alexander Tomský, se na poslední chvíli rozhodl, že se to musí jmenovat podle mé nejpopulárnější písně Pravděpodobné vzdálenosti. Nevím, jestli zrovna tahle je nejpopulárnější. ale Tomský, později jako novinář, se předvedl ve všech hysterických podobách, takže když zjistil, že kniha se neprodává s rychlostí, jakou si představoval, prodej zrušil. Knížky odepsal a prodal mi jich strašlivé množství kus po dvou korunách. Na koncertech šly na odbyt snadno a rychle. Také CD v nákladu tisíc kusů zmizelo a zároveň jako by se nic nestalo. Později jsem Zahrady radosti zařadil do „samopalnického“ vydání pod původním názvem. Takže až po čtvrt století jsme se s Radimem dostali k natočení nějaké desky, kdy bylo studio i vydavatel – Galén. Ovšem vitalita sedmdesátníků je jiná a oba jsme už chvíli nešli po stejné cestě a trochu se odcizili. Ještě ke všemu byl Radim vážně nemocen. V roce 2016 jsme natočili desku nových písní V rozpitých barvách. Krásná, ale

zároveň jako by jí chyběla křídla. Později mi říkala Zlata, Radimova žena: „Radim naposledy ještě nahrál nějaké opravy na tvou desku a pak už na kytaru nesáhl. Už to nešlo. Umřel.“ S tímto vědomím mají Rozpité barvy sílu posledního tónu, sílu, kterou jim nikdo nevezme ani v tom našem malém českém průmyslově pěstovaném nevkusu. možná by i nějací hudební kritici mohli českému světu pomoci, jenže ti z malého Česka jsou tak strašpytlovsky frustrováni, že si sebevědomí honí sledováním té největší anglofonní hudební špičky, a touto svou světovostí se pak vytahují v českých médiích. Český písničkář je pro českého kritika příliš malý svět, do kterého má strach vstoupit, aby si nezadal s něčím, o čem se nepíše na prvních stranách britských a amerických novin a pak možná i chorvatských a litevských. To ale myslím ironicky. Neznám situaci jiných malých zemí. Jsou ale také velké hudební události Francie, Itálie a Španělska, s celým španělsky mluvícím světem, ale český hudební kritik, české rádio, nemá odvahu se vydat ani tímto směrem. Takže každý z nás zůstává nerušen ve své svobodné samotě v ježdění od kšeftu ke kšeftu, nakonec jako vždy. a nějak si nemohu vzpomenout, že by nějaký hudební kritik

za posledních dvacet let navštívil můj koncert. Taky proč, že? ačkoliv: nedávno mi intelektuální Respekt věnoval dvě strany. Jednu na karikaturu a druhou na údiv, že jsem v sedmdesáti ještě nezdechl a pořád hraju. HRaBÁNÍ V POZŮSTa lOSTI Radim umřel a to znamená, že se jako u každého, kdo odešel, ještě chvíli hledá pozůstalost, než všechno zapadne do zapomnění. Hledal jsem v archivu a narazil na tyto nahrávky posvátných balad starých čtvrt století. Torzo se všemi nevýhodami, které torzo nese. Bez rukou, bez nohou a s uraženým nosem. ale v jedné věci sílu torza nic nepředstihne. Sílu svědectví, že čas pracuje a všechno odnáší do nicoty a že v této cestě do zániku se probouzí jakási vzpoura „originálu“, té původní, už setřené myšlenky otevřené do věčnosti a pro věčnost. Torzo těchto nahrávek je silné, dává tušit, co mohl být výsledek. možná tato skica v amatérské domácí nahrávce říká víc o záměru, než by říkalo definitivní provedení, které nemělo šanci se ve své době uskutečnit. Devadesátá léta byl propad do prázdnoty, kterou jsme jako společnost neuměli naplnit. Bludný komunis-

tický materialismus se svou teorií, že umění má být rozptýlení, že má být oddechové, našel konečně svou realizaci. Proroci privatizace, jako Václav Klaus, se stali poslední kapitolou marxistické destrukce. SUŠI l OVO SBĚR aT ElST V Í Na této desce jde o prastaré zázračné písně posbírané Františkem Sušilem po moravských vesnicích v první polovině 19. století. Sbírat začal v roce 1824 a sbírku moravské národní písně uzavřel a vydal kolem roku 1860, několik let před vydáním sbírky Karla Jaromíra Erbena. ale říkat písním zaznamenaných v Sušilově sbírce jen lidové asi není dostačující. Co je lidové? Témata padala do vesnického společenství z kultury vyšších vrstev. Vesnický lid byl na dně a až do začátku 19. století nikoho nezajímalo, co vesničani zpívají nebo vyprávějí a jaké mají zvyky. Témata byla nejen z Bible, často příjemně překroucená, ale také z protestantské tradice, velké literatury a svou roli hrála také kramářská píseň. V době, kdy Sušil sbíral, byly ještě vesnice izolované, byl v nich jen farář, starosta a učitel, ale ještě se nekonaly ničivé invaze vlastenců. V novém, romanticko vlasteneckém pojetí, byla vesnice základním

kamenem národní existence a obrozenci měli za to, že vědí, co to znamená. Začali lid vychovávat, aby se stal takovým, jak se od něj vlastenecky očekávalo. Byl zabalen do výšivkového kýče, správně nablblých optimistických písní, na moravě třeba i trochu teskných, ale v každém případě bezobsažných. Později se objevili i nadšení autoři, kteří na vesnici implantovali své vlastnoručně složené blbosti jako Vínečko bílé, a tak. Fa R Á Ř O Va J E D I N E Č N O S T Sušil byl z velkých sběratelů první. Sice před ním, ještě na popud rakouského státu, vznikla roku 1819 obrovská Guberniální sbírka písní a instrumentální hudby z moravy a Slezska, ale byla organizována z vídeňského centra prostřednictvím úředníků a učitelů, takže má nulovou hodnotu. Je to slepenec úřední snaživosti a měla sloužit k politickým účelům. Habsburský panovník se chtěl pochlubit, jaký má velký a pozitivní vztah k multikultuře ve své říši. Ve Vídni mělo být postaveno velkolepé muzeum národů císaře pána, ale nakonec z toho nebylo nic. František Sušil byl vzdělanec s velkou úctou a respektem k pomíjivé a jen v paměti držené kultuře

jednoduchého, ale hlubokého vesnického cítění. Izolovaní lidé vydaní všanc počasí, nemocem, válkám i rozmarům panovníků a šlechty. Kdo byl zranitelnější a hozený víc na pospas marnosti bytí než vesničan? Ke sběratelství se také vázala otázka, co sbírat a co ne. Třeba píseň Starala se máti má je jedna z velkých moravských balad a párkrát mě napadlo, jestli by ji třeba Erben zapsal, nebo jen přešel jako parazita na „skutečné“ lidovosti. Všichni sbírali selektivně. Sušil měl ale pro vyjádření existenciální marnosti pochopení. Ve srovnání Sušilovy a Erbenovy sbírky to vypadá, že moravská a česká vesnická kultura byly světy téměř jiných planet. Kdysi dávno jsem se ptal jakéhosi odborníka, jestli byl opravdu takový rozdíl mezi moravskou a českou lidovou kulturou; odpověděl, že takový rozdíl byl mezi Sušilem a Erbenem. Sušilova sbírka je ta nejzákladnější a nejvzácnější, jakou máme, a snad proto byla hned na začátku odstrčena do neznámosti a na její nové vydání Bedřichem Václavkem a Robertem Smetanou došlo až za druhé světové války. Více než po osmdesáti letech její existence. Reprint v padesátých letech už také ničemu nepomohl. Naposledy vyšla roku 1998. Sbírka se svým

hudebním a literárním bohatstvím pro nás zůstává němá, zapomenutá a nepoužitelná. ani nevím, jestli se jí nějaký literární historik kdy zabýval. myslím, že od vzniku sbírky jsem byl první, kdo se začal těmi písněmi zabývat cíleně, možná první, kdo je zase ze zápisu zazpíval. V druhé půlce vlasteneckého 19. století a za první republiky byly tyhle písně nepoužitelné a o jejich významu vědělo jen pár básníků a umělců, Vladimír Holan, František Halas, Bohuslav Reynek, Emil Filla… a tím to asi tak končilo. VZNIK a BSURDNÍHO D I Va D l a mám za to, že francouzská básnířka Suzanne Renaud, žena Bohuslava Reynka, má svými překlady zásluhu o vstup moravské balady do světové literatury. Vstup, o kterém my nemáme páru. V Holandsku jsem četl životopis dramatika Euge`na Ionesca a byl jsem šokován jeho poznámkou, že nápad psát absurdní divadlo mu přišel z moravských balad. První hru prý napsal z inspirace písně Smrt. Tu mám na desce Stůj, břízo zelená. ale citoval tam více absurdních balad, vzpomínám si na jednu, jak mladý voják přijde z vojny v noci domů a žádá o nocleh.

Rodiče ho nechají přespat na půdě a v noci ho zabijí a okradou. Teprve za denního světla zjistí, že to byl jejich syn. Balada, která samozřejmě nemůže projít žádným vlasteneckým sítem. Na její obsah už je třeba vysokých úrovní rozvinutého myšlení francouzské literatury. Když jsem koncem roku 1969 začal moravské balady cíleně zpívat, publikum bylo nespokojeno. Zdálo se jim to všechno hlavně morbidní. Zaplnil jsem těmi písněmi vždycky první polovinu koncertu, část lidí přicházela tedy až na druhou. S prvními harmoniemi mi pomáhal kolega Hvězdoň Cigner. Byli i lidé, kteří si mysleli, že těmito písněmi nějak kličkuju před bolševikem. ale celé tohle rozpačité přijímání mých sušilovek končí vydáním desky Stůj, břízo zelená v roce 1974. To byla bomba padlá z čistého nebe a najednou ty balady byly akceptovány a byly přijímány s otevřeností stejnou jako mé vlastní písně. a dokonce na mém posledním veřejném vystoupení v červenci 1977 v Pezinku na Slovensku skandovalo veliké publikum „Svobodu, svobodu“; nechtěli však Náměšť, ale Pánbů na poli. Tam je sloka, kdy chlapec na otázku Krista, kde se svými tovaryši najde hospodu, odpovídá: tam ve městě na stráni na tom drobném kamení

tam najdete hospodu pro poutníčky svobodu Tahle balada je pravděpodobně jediná lidová píseň z našeho území, v níž se rýmuje hospoda a svoboda. Jak aktuální, že? CO S TĚmI VElKÝmI OBJEV Y? Sušilova sbírka není zpěvník ani vědecká studie. Vznikla v první půlce 19. století, kdy měřítka byla jiná a sběratelství začínalo. ale jednu vzácnost tato sbírka má, a žádná pozdější už ji nemůže dostihnout, a to je ten prvotní údiv nad obrovským, nově objeveným světem vesnické kultury, která se ale také s generacemi ztrácela. Devatenácté století je plné úžasných objevů, které nelze opakovat. Darwinova evoluce, Freudova sexualita, marxova ekonomika a objev německých filozofů, jako Herdera, že vesnický lid má svou zvláštní povahu, ze které lze opodstatnit největší a zároveň nejtragičtější objev 19. století, národ. Vlastně národy. Jedinečné, čisté a do sebe svou historií, jazykem a tajemstvím vesnického ducha uzavřené, úplně jiné než ty sousední. Všichni tito velcí objevitelé byli svými geniálními objevy oslepeni a neuměli si připustit, že by

se mýlili. Bohužel se mýlili hodně a nakonec způsobili tolik škod, že člověk zapochybuje, zda ty objevy opravdu stály za to. Snad kromě Darwina, který popsal jen vývoj druhů a člověka nechal na pokoji z ohledů na svou katolickou a hluboce věřící manželku. možná udělal dobře, protože kdo ví, k jakým by to mohlo vést ideologiím a politicky vražedným zuřivostem ve dvacátém století. ale abych se vrátil k Sušilovi. Byl katolický kněz a vzdělanec, profesor na bohoslovecké fakultě v Brně, básník. K vesnické kultuře měl úctu hraničící s ostychem a snažil se ji zachytit tak, jak se mu to zdálo nejšetrnější. Byly to pro něj poklady, nechtěl jim ublížit, což při takové práci nejde úplně. Snad jim ublížil ze všech našich sběratelů nejméně. Jeho sbírka obsahuje 2361 písňových celků, 1889 vytištěných nápěvů a 202 nápěvových odkazů. Jen 235 textů je bez nápěvu. Sušil si všechny melodie zapsal sám nebo alespoň na místě zkontroloval jejich pravost, když dostal zápis nápěvu od někoho jiného. měl výborný sluch a nezapisoval melodie, „jak to má být správně“, ale jak to ti zpěváci opravdu zpívali. Tedy občas i v notovém postupu, který nejde zařadit do žádné stupnice.

Jen pro srovnání. O několik let později po Sušilově sbírce, roku 1864, vychází stejně mohutná sbírka Erbenova. Erben v ní má 2583 písňových celků, ale jen 811 nápěvů, většinou durových, „nástrojových“. Sušil má melodie hlavně měkké, a to v takových variantách, že člověk přestává o stupnicích přemýšlet. leoš Janáček má k tomu komentář: „lidoví zpěváci stupnic neznali, tudíž jich ani nepoužívali.“ Tahle věta z obsáhlé Janáčkovy předmluvy ke třetí sbírce moravských písní vydané Františkem Bartošem mě osvobodila od častých upozornění, že to neharmonizuji podle harmonických zákonů správně. Prostě tady žádné takové zákony neplatí. Sušil si to uvědomoval a podle toho ty melodie zapisoval; za tuto skromnost mu patří úcta. Problém je, že nasbíral asi třikrát tolik materiálu, než uveřejnil, takže některé podobné melodie „zprůměrnil“ do obecnějšího tvaru a některé texty, aby daly hlavu a patu, doplňoval podle toho, co slyšel na jiných místech. U melodií nepsal tempo, nanejvýš poznamenal, že se to zpívá podle charakteru písně. Jeho sbírku nelze vzít a rovnou na pódiu přezpívat. Její rozpracovanost nám však dává možnost vniknout do povahy vesnického cítění a uvě-

domovat si relativitu zápisů. a jelikož lidové písně se nedají brát jako pravdivé zrcadlo nářečí, rozhodl jsem se převádět texty do mé hovorové češtiny, s několika výjimkami, kdy se mi zachování moravismů zdálo půvabné. Kupříkladu v písni Když děvečka husy pásla, kdy manžel na popud matky svou mladou ženu v lese zabil a zakopal do „zmole“. Do zmole do lesa jezdil můj děda pro kámen. Je to díra v zemi. Také jsem se snažil písně „sestavit“ a dotáhnout do konce, abych je mohl použít. Někdy jsem si půjčil slova a sloky z variací i z jiných sbírek. lidoví zpěváci využívali své zpěvácké licence, využil jsem ji také. Jiří Fiala, profesor bohemistiky na Palackého univerzitě v Olomouci, mi jednou řekl: „Není Hutka bez Sušila a Sušil není bez Hutky.“ Hmm, to nezní moc optimisticky. Sbírku jsem objevil náhodou v roce 1968 a zpočátku jsem nevěřil její pravosti. Byla příliš inteligentní na to, jaké moravské lidové písně jsme se učili ve škole v Olomouci. Dal jsem si v roce 1969 tři měsíce volna na její přezpívání u dědy ve vesničce Bohdalov u městečka Trnávky a vybral si z ní první repertoár. Nezajímalo mě tehdy jméno Sušil, nezajímala mě žádná lidová teorie a nebyl jsem vlaste-

nec. Byl jsem vlasatá mánička se zájmem o existencialismus a cokoliv národního se mi zdálo už z principu komunistické, v čemž jsem se zase tolik nemýlil. Sedl jsem si na sbírku, že si to s ní rozdám a ohledy žádné nebudu brát. možná právě tímto tvrdým přístupem se pak dají objevovat poklady lidské, nikoliv jen národní. PÍSNĚ Na TÉTO DESCE Čísla v závorce označují pořadí nápěvu v Sušilově sbírce. N E B E Š T Í m a l Í Ř I (70) mají ve sbírce dvě melodie a dvě textové verze. Vybral jsem si neznámou melodii a ono obvyklé Pásli ovce Valaši při Betlémském salaši jsem nahradil druhou verzí pod čarou Pásli ovce pastýři ti nebeščí malíři Také je tam verze Pásli pastuši voly u Betlémské doliny V lidových písních nářečí není spolehlivé a původní výslovnost je nepřekonatelný problém. Zpívám je proto v hovorové češtině. a jelikož jsem na moravě vyrostl a pamatuji si různá nářečí z vesnic okolo Bou-

zova a Bohdalova a litovle, považuji za směšné se pokoušet jejich výslovnost napodobovat. V tom se člověk musí narodit. měnilo se to od vesnice k vesnici a hlavně už se vůbec neví, jaká ta výslovnost byla před dvěma stoletími, kdy Sušil sbíral po „moravské báni“. Vývoj vesnic v posledních dvou stoletích byl převratný a tvrdě jdoucí k unifikaci. a textová varianta pastýři – malíři mě ohromila. Je nelogická, ale nádherná a vzbuzuje celou kaskádu představ. Pasáci oveček jako nebeští malíři, stádečko ovcí ve volné krajině, se kterými musejí pasáci přespávat pod nebem plným hvězd, leží v noci na zádech a malují si hvězdy k sobě a sestavují si své obrázky, svá souhvězdí a padající hvězda je pak vede k nějakému chlívu, kde se narodí Ježíšek, sluníčko na hnoji… a D a m a E Va (2330) Od Ratiboře Tentokrát se snažím, pokud je to uvedeno, poznamenat i místo, kde Sušil píseň našel, ale je to spíš vzácnost. Touhle informací se příliš nezabýval. Z raju pěkneho města vyhnana jesť nevěsta… První mě zaujalo slovo město. možná v nářečí u Ratiboře to znamenalo místo, na druhou stranu se zpívá,

že byli vyhnáni kamsi do polí, takže třeba z města. Ten obraz se mi líbí. Obsahově je text ukázka moravského myšlení. Ženská udělá problém a její muž to akceptuje a neopustí ji. Z počátku se to tváří až čítankově antižensky. Je vyhnána, protože se nechala svést hadem, a její muž jí to také vyčítá: Ach, jak sem ja bidně pad, vida, že cě zradil had! Něchcěl sem cě zarmucic volil sem jabka skusic je závěr písně. Dojemné. Na rozdíl od Bible je svedena jen Eva a také jen ona je vyhnána. adam s ní šel, jenže asi jen tak vypadnout z ráje nešlo. Nevím, jaký tam panoval pořádek. Jsou režimy, kdy je zakázáno opouštět vlastní území, a kdo ví, jak to bylo v ráji. Nejspíš pouhý fakt, že by byl od Evy oddělen, ho tak vylekal, že protiprávně utrhl jablko také a zakousl se. Podle zákona musel být tedy vyhozen. ale už ze svobodné vůle, z lásky. Nebyl sveden jako adam z Bible. Šel za Evou, protože co v ráji dál bez ní? To už by stejně žádný ráj nebyl… Je komické, že jedno z estébáckých obvinění z protistátní činnosti bylo, že šířím náboženskou propagandu. V této písni asi ne. Spíš by vadila dávnému olomouc-

kému arcibiskupovi, který rozeslal pastýřský list kněžím, aby lidem ve zpívání takových písní zabránili. argument byl, že když to nesložila církev, tak se to zpívat nemá. František Sušil byl kněz, a přesto to sbíral. a N D Ě l a D Í T Ě (16) Od Kunovic je pro mne píseň téměř mystická, asi pradávná, možná ještě s nějakou stopou pohanství. S N Í D Á N Í Pa N N Y m a R I E (74) Z Polanky vsacké je zase jedna z těch velkých balad. Její stopy se mi zdají jít až do pohanského dávna, i ta ryba, v originále rybičky, které by Panna maria ráda po porodu ulovila a posnídala. Po porodu je každá ženská příšerně hladová, zároveň ale my, Češi, při narození Krista rybu jíme a ani nevíme proč. Synáčku můj milý, já bych už snídala já bych už snídala rybičky z Dunaja Shov, milá matičko, až ti jich nalovím z ledu oheň složím, tobě jich přistrojím Zrovna narozený Ježíšek se rozhodne v Dunaji rybičky ulovit sám,

z ledu oheň složit, matičce je přistrojit. To je asi významné, protože když se led zapaluje ohněm, tak to vyjadřuje zimní slunovrat, v Římě nejdůležitější svátek roku, vítězství neporazitelného Slunce. Ten svátek byl tak mocný, že ani křesťané, kteří Řím ovládli ve 4. století, by ho nedokázali zrušit, tak ho nahradili svým vlastním neporazitelným sluníčkem, narozením Krista. Samozřejmě katolíci, kteří se časem zbavili všech jiných odnoží křesťanství, vymysleli komplikovanou trojčlenku, kterou nazvali Trojice Boží. Kristus je sice syn Boží, ale zároveň Bůh stejného věčného stáří jako jeho otec. ariánci, hlavní křesťanští konkurenti katolíků, věřili, že Kristus byl syn, a tak přišel později, že „byla doba, kdy Kristus neexistoval“. Z toho byl vražedný spor na několik století. U Germánů ho ariánci prohráli až v sedmém století a na Blízkém východě nevím. Takže v katolické logice může Kristus říkat, „já jsem stvořil nebe i matičko tebe…“. Je to hlavolam čerstvě narozeného syna, který napřed stvořil svoji matku. a pak je tu to napůl pohanské přesvědčování o Ježíšových schopnostech, že stvořil ptáčky na horách a rybičky ve vodách, drobný dobytek a také drobné kamení, lidem na znamení. To se možná používalo tak, že

na umetenou prachovou plochu se hodily kaménky a podle jejich kutoulecí dráhy se předpovídala budoucnost. Když už jsme u ariánců. ariánský mnich Habíra, když potkal mohameda na poušti, řekl mu, že on je ten prorok, o kterém Kristus mluvil, že přijde po něm. Habíra prý měl na mohameda velký vliv a možná nakonec z jednobožství ariánců vzniklo i to jednobožství muslimů. mám za to, že předtím měli arabové hromadu jiných božstev, jejichž sochy v Kaabě mohamed rozbil, prý kromě marie a Krista. Krista Korán uznává jako toho nejdůležitějšího proroka hned po mohamedovi a Pannu marii přijímá i s jejím neposkvrněným početím. Korán zná všechny starozákonní proroky od adama až po nevím koho. To jen na okraj k dnes tak populárnímu strachu z cizoty islámu. Dvě sloky jsem z této písně vyhodil. Zdály se mi ještě příliš zapáchat kramářskou moralizující písní: Nestvořil sem horšího jako ty prsteně jako ty prsteně ty drahé kameně Nestvořil sem horšího jako ty peníze lidé se jim radují, na duši nedbají

l a Z a R a a B O H Á Č E (48) asi není třeba moc komentovat. Zde je celkem zřetelné, že na začátku to byla kramářská píseň, která možná dokonce kolovala jako tisk. ale ve chvíli, kdy padla do negramotného lidového prostředí, kde pracovala jen paměť, tak se omlela jako šutr v řece a formou i smyslem se přeměnila. Tak to bude zřejmě i ve všech ostatních případech. Sušil o kramářských písních věděl, necenil si jich a nesbíral je, ale když pak prošly lidovým sítem a dostaly lidovou melodii, už je akceptoval. Vysvětluje to: „…napotom z úst do úst přecházejíce proměnám mnohým podléhají a drsnatost obyčejnou… ztrácejí.“ Smetana s Václavkem, kteří roku 1941 znovu vydali Sušilovu sbírku, hodnotí Sušila takto: „Význam Sušilovy sbírky spočívá v tom, že nám zachytila poklad lidový od třicátých a do šedesátých let minulého století, tedy namnoze v době, kdy život venkovského lidu nebyl natolik dotčen ani měnící se strukturou společenskou, ani vlivy umělé kultury…“ Tedy vlasteneckými nájezdy, které vesnickou kulturu ničily a udělaly z ní pak to, co se nacistům i komunistům hodilo do krámu. S VaT Ý l U K Á Š (90) je také vzácná balada. Sušil ji připisuje Valašskému meziříčí, Příboru

a Opavě. lukáš maluje marii a Ježíška a usne při tom, marie přiloží k obrazu líčka a je hotov. Je pravda, že každé dílo, které nevznikne tak trochu, že o tom nevíš, bývá nepovedené. V Brankách ještě k tomu zpívali: Maloval ho malú chvíli štyrycet let, ešče štyry Malá chvíle se mu zdála kdy se duše radovala Obraz bude pohansky vystavený na kopečku proti jasnému slunci. Častochov je polská Čenstochová. Jde o slavnou marii Čenstochovskou. Důležitý je zde ještě jeden detail, a to jsou zbojníci. V Sušilově době pravděpodobně neexistovala píseň, která by zbojníky či loupežníky romantizovala. Byli to zločinci, morbidní a nemorální. I zde, když zjistí, že tento lup by jim byl na nic, tak se ho pokusí alespoň zničit. Zkamenění a hlavně zdřevěnění už se v Sušilově sbírce neobjevuje a z pohanských rámů je zde zasazeno do křesťanských. B O U Ř E N a m O Ř I (39) Sušil poznamenává: „I ve Španělích píseň podobná, Ježíš na lodi, od starodávna známá.“ Tohle je píseň barokně vymalovaná a její původní verze už prošla zřejmě lidovou

cenzurou. Zaujal mne překvapující obraz: Moře se zdvihnulo větry zastavilo Je to představa lidí, kteří nemají ponětí, co je moře. a když se v Bibli mohlo rozestoupit, proč by se nemohlo zvednout v tak mohutnou zábranu, která zastaví i vichřici. m a R I E a a l Ž B Ě Ta (9) je dnes populární. Jestli už ji lidé zpívali dříve, než jsem ji začátkem sedmdesátých let zařadil do repertoáru, nevím. má velkou komerční potenci, zpívám i jinou verzi s tím samým textem. J E Ž Í Š E K a a N D Ě l É (96) Od Polanky vsacké Barokní obrazy spojené s faktem, že děti bily své rodiče. Pravděpodobně jev, který nebyl tak neobvyklý. Stres prostředí, kde rodiny po generace žily, nezměnitelně pohromadě, v okolnostech těžkého vesnického života, v bezvýchodné izolaci a práci, jejíž výsledky byly nejisté… To neslo své hořké ovoce. m a R I E P O D K Ř Í Ž E m (110) je klasické téma, ale tentokrát jsem cenzurně zasáhl, aby zůstal smysl příběhu neporušen. Jedna sloka v originálu je:

A jak bylo po večeři hned ti židi Krista jali Slovo židi jsem nahradil slovem drábi, a asi je to dnešnímu chápání situace blíže. Kristus byl totiž také Žid, marie i Josef a všichni jeho učedníci rovněž. m a R I E N a Z E m I (44) Z Vlčnova a Kuřima Na závěr radostná píseň s melodií, která připomíná to, co dnes považujeme za typicky moravské. Jed-

na sloka v jiné verzi téže písně je úsměvná, ale zřejmě slovo zívati mělo jiný význam Když já tu na zemi budu umírati nenechej, synáčku, mně dlouho zívati Text má sice zase barokní stavbu, ale lidová cenzura z božského udělala příběh matky a syna a postavila celý zázrak na zem mezi lidi. Proto jsem tu píseň nazval Marie na zemi. Jaroslav Hutka

NEBEŠTÍ malÍŘI (Pastýři betlémští)

Bys byla dobrá žena poslechla bys manžela

Pásli ovce pastýři ti nebeští malíři

To by ses velmi bála rozprávek zlého hada

anděl se jim ukázal do Betléma jim kázal

ach, jak na mě smutek pad vida, že tě zradil had

a tam běžte, pospěšte Ježíška tam najdete

Nechtěl jsem tě zarmoutit šel jsem též jabko zkusit

a on leží v jesličkách ovinutý v plénečkách

aNDĚl a DÍTĚ

marie ho kolíbá svatý Josef mu zpívá Hajej belej, synu můj svatý Josef pěstoun tvůj marie se starala kde by plének nabrala Utrhneme z růže květ ovineme celý svět a D a m a E Va

Byla jedna, byla stará žena měla ona jediného syna a ten leží v smrtelnej nemoci chtělo se mu čistej vody píti Neměl mu kdo pro voděnku jíti šla mu pro ni jeho stará máti Potkalo ji malé pacholátko a to bylo od Boha poslátko Už já nesu jeho milou duši do radosti, do nebeskej vlasti

Z ráje pěkného města vyhnána je nevěsta

S N Í D Á N Í Pa N N Y m a R I E

To Evu vyhánějí už ji tu dobře znají

Vyvěrá studeně vodička z kamene a v ní se umejvá Panenka marie

I adam vyšel z ráje to do zemského kraje

a jak se umyla, na břeh vystoupila na břeh vystoupila, syna porodila

Pusté krajiny oral Bože můj s pláčem volal

Synáčku můj milý, počkej na mě chvíli ulovím rybičku, co plave v Dunaji

Do ráje bych se vrátil však cestu zpět jsem ztratil

Počkej, má matičko, já ti ulovím led ohněm zapálím, tobě ji usmažím

Tam byly dobré časy na polích zlaté klasy

Synáčku můj milý, jak bys to učinil jak bys to učinil, vždyť ses teď narodil

Nebylo nutné orat na volky hejsa volat

Tak ty mně, matičko, tak ty mně nevěříš vždyť já jsem syn Boží, všecko to jsem stvořil

Já jsem stvořil nebe, i matičko tebe ty ptáky na horách, rybičky ve vodách

Neminula hodina boháče došla novina

Ten drobný dobytek lidem na užitek to drobné kamení lidem na znamení

Stroj se, boháči, máš čas už jde pro tebe z pekla hlas

Nestvořil jsem horšího jako ty prsteny jako ty prsteny i drahé kameny

Ďáblové přiletěli boháče do pekla stáhli

Šla Panenka maria cestou nedalekou potkala děťátko, malé, neveliké

Přistrčte mu stolici a vína plnou sklenici

Ptám se tě, děťátko, kdes růžičky vzalo v té zahrádce rajské, tam růžička roste

Boháč vína okusil z úst modrý plamen vypustil

Z ráje jsou růžičky mé, červené a bílé běž si je natrhat, Panenko marie

ach, přeběda, nastojte co jest to víno nechutné

laZaR a BOHÁČ

Chtěl-lis dobré víno pít měls na světě lépe činit

ležel lazar v nemoci žádal od Boha pomoci

mám tam ještě dva bratry a chci jim cosi vzkázati

Přišeltě k boháčovi žádal kus chleba ubohý

Netřeba nic vzkazovat ví každý, jak se spravovat

Boháč mu ho nechtěl dát kázal psům lazara vyhnat Psi ale neštěkali lazara olizovali Odstup, lazare, stolu nečiň mi tu nic ze vzdoru Neminula hodina lazara došla novina Stroj se, lazare, máš čas už jde pro tebe z nebe hlas Přiletěli andělé lazara vzali do nebe Přistrčte mu stolici a vína plnou sklenici ať se lazar napije ať se v něm srdce raduje

S VaT Ý l U K Á Š (Obraz Panny marie)

Svatý lukáš, malíř Boží on maloval obraz Boží Nemoh on ho vymalovat musel nad ním podřimovat matka Boží přistoupila obraz svatý malovala Svoje líčka položila hned obrázek ozdobila Vstaň, lukáši, vstaň ze spaní už je obraz malovaný Zapřahejte šest pár volů vezte obraz k Častochovu

Postavte ho na kopečku proti jasnému slunéčku

Volali na něho učedníci jeho

Když prostřed lesa přijeli tři zbojníci vyskočili

Ej pomož nám, pane ať nezahyneme

Stůjte, stůjte, nespěchejte co vezete, to nám dejte

Čeho se bojíte snad malé víry jste?

Vezeme my obraz Boží co maloval malíř Boží

Pán Ježíš tiše vstal moři, větrům kázal

a my vám ho porubáme a my vám ho posekáme

Na to rozkázání bylo utišení

Nerubejte, nesekejte zkameníte, zdřevěníte

moře se zdvihnulo větry zastavilo

Jeden zaťal, hned zkameněl druhý zaťal, hned zdřevěněl

lidé se divili že je moc veliká

a ten třetí Boha chválil že obrazu neporanil

Že větrové moře jeho poslouchají

K Častochovu dále jeli na kopečku zastavili

Už se nám narodil co všecek svět stvořil

Tu mě složte na kopečku proti jasnému slunéčku

Co stvořil stvoření i v zemi koření

BOUŘE Na mOŘI

I drobný dobytek lidem na užitek

Ej v onen dávný čas Ježíš, spasitel náš

m a R I E a a l Ž B Ě Ta

Vstoupil na lodičku bral se přes vodičku

Byla cesta, byla ušlapána Kdo ji šlapal? matka Krista Pána

Ej bouře veliká strach, hrůza všeliká

Potkala ji tam svatá alžběta Daleko-li, Panenko maria?

Velké vlny byly lodi přikrývaly

Kráčím sestro, kráčím do kláštera nechci zmeškat Božího anděla

Pán spal na podušce na konci v lodičce

Nechoď, sestro, nechoď do kláštera povídají, že porodíš syna

a co by to za novina byla kdyby panna syna porodila

maRIE POD KŘÍŽEm (Utrpení Páně)

Porodila v ty vánoční hody když zamrzly po všem světě vody

Vyšla hvězda na kraj světa osvítila do půl světa

Není ptáčka, není křepelice samé zimy, samé metelice

Nebyla to hvězda jasná vyšla na svět panna krásná

Jenom jedna voda nezamrzla kde marie Ježíška koupala

Šla maria, šla plačící svého syna hledající

JEŽÍŠEK a aNDĚlÉ

Přišla ona do údolí nadešla tam apoštoly

Šla maria do kláštera tam synáčka porodila

ach, moji mužové milí co jste smutní, neveselí

Porodila i povila do jesliček položila

my jsme smutní, neveselí že jsme Krista neviděli

lež tu, synu, lež tu, milý a já půjdu pro anděly

Neviděli, neslyšeli jak ve čtvrtek při večeři

andělé proň přiletěli pod svá křídla vzali

Když chléb dával a rozdával a svou svatou krev nám dával

letěli s ním pod nebesa nebesa se otevřely

Jezte, pijte, pamatujte této noci mě ztratíte

Zvony samy zazvonily dušičky se radovaly

a když bylo po večeři tak si drábi pro něj přišli

Jen jedna se neraduje která otce, matku bije

Dali Kristu octa, žluči ať se mu srdce rozskočí

Já jsem rodiče nebila jen jsem si to pomyslila

marie to uslyšela hned pod svatý kříž běžela

a když sis to pomyslila jako bys to učinila

Sestup, synu, z kříže dolů já za tebe trpět budu

Šla maria do kláštera tam synáčka porodila

mlč, matičko, mlč a neplač však já vstanu třetí den zas

maRIE Na ZEmI (Vstoupení Páně)

Když milý Kristus Pán do nebe vstupoval matičku svou milou na zemi zanechal Synáčku můj milý a já prosím tebe rač mě s sebou vzíti do věčného nebe Nemůže matičko, nemůže tak býti ty musíš matičko, na zemi umříti Když budu, synáčku na zemi umírat nedej, můj synáčku ďáblu přistupovat Neboj se, matičko ďábla šeredného já pro tebe pošlu anděla krásného anděla krásného, dvanáct apoštolů a já sám třináctý pro tebe si přijdu Půjdeš ty, matičko, půjdeš mezi námi jak jasný měsíček mezi hvězdičkami

Děkujeme Petru Vopelkovi