Pentagram 2009-4

Pe n t a g r a m

Lectorium Rosicrucianum

Oheň, voda, láska Příběh indiánů kmene Hopi o stvoření světa Most postavený z ohňa a vody Lajla a Madžnun Syn ohně Zdvihnúť kotvy Živá voda – univerzálny liek

2009

ČÍSLO

4

Vychází 6x ročně v těchto jazycích: holandsky, německy, anglicky, francouzsky, španělsky, česko-slovensky.

Bulharsky, finsky, řecky, italsky, polsky, portugalsky, rusky, švédsky a maďarsky vychází časopis 4x ročně.

Vydavatel: Rozekruis Pers Bakenessergracht 11-15 NL-2011 JS Haarlem Redakce: Pentagramm Maartensdijkseweg 1 NL-3723 MC Bilthoven e-mail: pentagram.lr@planet.nl Administrace: • Internationale Schule des Goldenen Rosenkreuzes Querlandweg 5 D-31848 Bad Münder I e-mail: badmuender@rosenkreuz.org • Internationale Schule des Goldenen Rosenkreuzes Auf der Höhe 16 D-57612 Birnbach e-mail: gold@rosenkreuz.org • Internationale Schule des Goldenen Rosenkreuzes Haarlemer Straße 19 D-75365 Calw e-mail: crhcalw@rosenkreuz.de • Lectorium Rosicrucianum CH-1824 Caux e-mail: caux@webmail.ch • Medzinárodná škola Zlatého Ružokríža Lectorium Rosicrucianum P.O.Box 68 SK-04801 Rožňava e-mail: lectoriumslovakia@stonline.sk • Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Křesomyslova 8 CZ-140 00 Praha 4 e-mail: rosicrucianum@volny.cz Lectorium Rosicrucianum Nové sady 4 CZ-602 00 Brno e-mail: brno.lectorium@seznam.cz www.lectoriumrosicrucianum.cz Přeloženo z AJ: Pentagram 1 / 2009 a z NJ: Pentagramm 5 / 2008

© Stichting Rozekruis Pers.

Evidenční číslo MK ČR E 18833

ČASOPIS MEZINÁRODNÍ ŠKOLY ZLATÉHO K ŘÍŽE S RŮŽÍ LECTORIUM ROSICRUCIANUM

Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva.

Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, Nového Člověka.

Je však také symbolem Universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán.

Symbol však obdrží smysl jen tehdy, je-li uskutečněn v životě.

Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis Pentagram vyzývá čtenáře, aby tuto duchovní revoluci v sobě samých připustili a uskutečnili.

pentagram

Číslo 4 / 2009

obsah Živá voda univerzálny liek 2 Mlčenlivá nositelka všeho, co existuje 7

Země a člověk tvoří jednotu. Když se mění Země, mění se člověk. A Země se právě nyní mění. Vítr změny vane nad krajinami a má velký vliv na naše vědomí. Nervové vypětí a stres narůstají. Mnozí se dostávají pod tlak a ztrácejí vnitřní rovnováhu. Člověk je ve skutečné rovnováze, když se v něm setkávají nebe a země. Ten, kdo vnímá vnitřní hlas, vidí vnější věci novým zrakem. Zůstává neotřesitelný uprostřed bouří jako dům na pevných základech.

Ale kdo vnímá tento vnitřní hlas? A když už ho vnímá, věří mu? Jak neskutečný se však zdá jeho zvuk a jak neurčitý! Můžeme na něj s naším dnešním vědomím vůbec reagovat?

Ale je tu stezka, cesta. Je tu cesta přípravy a cesta dosažení. Obě jsou cestami Světla, spojenými s lidstvem; jsou možností, útočištěm.

Otevírají se, když se otevře naše srdce a vytryskne naše touha. Nacházíme-li se na cestě, pak hlas získává obrys. Stává se jasnějším a učí nás svou řeč: řeč nebe v nás.

Pozemské a nebeské ľúbostné príbehy Lajla a Madžnun 12 Most postavený z ohňa a vody, ktorý vedie k svetlu 19 Syn ohně 27 Oheň, voda, láska 31 Hrnčiarske umenie Duchovné prebudenie duše a jej metamorfóza 36 Příběh Indiánů kmene Hopi o stvoření světa 42 Zdvihnúť kotvy 51

K obrázku na obálce:

Čtyři elementy – oheň, voda, země a vzduch – se nacházejí vzájemně ve sporu, dokud nad nimi nevyjde duchovní slunce a nezharmonizuje jejich vlastnosti v nové čistotě.

1

Živá voda univerzálny liek V našej dobe rozsiahleho politického, sociálneho, pracovného i osobného nepokoja navonok, ako aj vnútorne ľudstvo stále viac konfrontujú neobyčajné podmienky a požiadavky života. Stále viac dosahujú ľudia svoje fyzické i duševné hranice. Kde a ako môžeme nájsť cestu k uzdraveniu?

V

o všetkých oblastiach života sa rozpadávajú staré štruktúry. Výsledkom je, že človek sa cíti vnútorne rozvrátený a zmätený. Na fyzickej i duševnej úrovni hľadá uzdravenie a oslobodenie z tohto mŕtveho bodu.

Propagátori rôznych uzdravujúcich prostriedkov a terapií pre telo, dušu i ducha, navzájom premiešaných a vypožičaných z rôznych kultúr, dôb a kútov sveta, sľubujú: „Stanete sa novým človekom!“ DOBRÁ VODA – LIEK NA VŠETKO?

Hovorí sa, že voda vo všetkých formách vykazuje znamenité, zásadné liečivé účinky. Medzičasom však už ani samotná voda nie je zdravá a vyrába sa veľmi starými alebo veľmi novými metódami (viď aj ďalší článok v tomto vydaní). Človek verí v blahodarný účinok „fontány života“ a výdatne používa túto oživenú, „živú“, „dobrú“ vodu ako prostriedok zmeny. Zanedlho však musí priznať, že sa nestal zdravým, úplným alebo novým človekom. Začína si 2

uvedomovať, že jeho životné problémy sú iného druhu. Posledné desaťročia éra Vodnára so svojím špecifickým interkozmickým žiarením stále rýchlejšie rozlamuje všetko, čo v rámci tohto sveta a ľudstva existuje.

Rozklad starých štruktúr posilňujú očisťujúce účinky súvisiacich vibrácií.

Tak ako každý dýcha rovnaký vzduch, nič alebo nik nie je schopný stiahnuť sa z tohto ohňa. Svet vstúpil do výnimočne ohnivej periódy, obodobia zásadných rozhodnutí a zásadnej zmeny.

VODNÁR A URÁN

Urán je vládcom znamenia Vodnára. Uránový princíp predstavuje intuíciu, obnovu a génia. Urán je Láska. Je to sila uvedomenia a poznania toho, čo netreba vysvetľovať.

Urán zároveň znamená individualitu a zaťatosť, ako aj sociálne povedomie, jednotu a slobodu, láskyplnú podporu a túžbu a vôľu po tom, čo je nové, nezvyčajné, ideálne. Na druhej strane Urán naznačuje výnimočné

nebezpečenstvo pre ľudí, ale tiež výnimočné možnosti na oslobodenie z tohto stavu života viazaného na prírodu. Nebezpečie pre ľudí spočíva v tom, že pokiaľ ide o vedomie, „sú pohltení“ v poli napätia svojho hľadania. Oslobodzujúce možnosti možno nájsť v znovuzrodení Nového človeka, ktorý sa po procese liečenia a posvätenia môže navrátiť do svojho pôvodného životného poľa, božej prírody. Aby sa tieto veľkolepé prevraty mohli uskutočniť, Vodnár vylieva svoju „živú vodu“ na ľudstvo.

procesy nemôžu existovať bez mnohých funkcií vody. Ak túto myšlienku rozvinieme ešte viac, mohli by sme povedať, že ľudstvo trpí existenciálnym nedostatkom „živej vody“, opravdivého, univerzálneho lieku. Čo znamená „živá voda“ pre ružokrižiakov a gnostikov všetkých čias? Je to Boží stavebný materiál uskutočnenia, rýdze astrálne prapôvodné pole začiatku,

„ŽIVÁ VODA“

Niektoré terapie vychádzajú z myšlienky, že akákoľvek choroba fyzického tela je v konečnom dôsledku spôsobená nedostatkom vody. Koniec koncov životné

3

oceán prvotnej látky, prijímajúce materské pole, z ktorého sa rodí dieťa Boha. Živá voda je čistá, gnostická svetelná sila, svetelná sila večnosti.

Už od pradávnych čias sa opisuje ako univerzálny liek, ako napríklad v Zjavení, kap. 7: „Nebudú viacej lačnieť ani nebudú viacej žízniť, ani nebude na nich dorážať slnce ani nijaké horko. Lebo Baránok, ktorý leží prostredkom trónu, ich bude pásť a bude ich vodiť k prameňom vôd života, a Boh zotrie každú slzu z ich očí.“ UNIVERZÁLNY LIEK

Ako živá voda uskutočňuje gnostická svetelná sila svoju blahodarnú prácu v hlboko chorej ľudskej bytosti, ktorá hľadá posvätenie. Všetko začína čistotou a tichom srdca, pretože srdce je pre Gnózu bránou do životného systému človeka. V tomto tichu môže Svetlo vstúpiť a týmto Svetlom a skrz 4

toto Svetlo môže človek svoje srdce očistiť. Živú vodu ako svetelné žiarenie asimiluje éterické alebo životné telo človeka. Živá voda zodpovedá životnému éteru. Ľudia využívajú gnostické svetlo, aby našli obnovu života, a toto sa musí uskutočniť v éterickom tele a prostredníctvom neho. Obnova života znamená obnovu duše, to jest: (znovu)zrodenie a rast „novej“ duše, ktorá sa po dlhom alchymickom procese premeny spojí s duchom, ohnivým princípom. Duša je tým prostredníkom medzi vodou a duchom. „Ježiš odpovedal: Veru, veru ti hovorím: Ak sa niekto nenarodí z vody a z Ducha, nemôže vojsť do kráľovstva Božieho.“ (Ján, 3:5) PÄŤNÁSOBNÝ SYSTÉM POSVÄTENIA

Ľudská duša má päť aspektov alebo bytostných stavov, v ktorých je činných päť fluíd, ktoré zodpovedajú ceste päťnásobnej Gnózy.

Každý krok päťnásobného systému posvätenia vedie k očiste, k zmene jedného z piatich duševných fluíd a každý krok ovplyvňuje všetky ostatné tak, aby pripravil podmienky na nasledujúcu fázu vývoja. Päť fluíd, fáz a účinkov, na základe krvi, sú znakom cesty transmutácie a transfigurácie: 1. Krvné fluidum – prienik do podstaty prírody nášho životného poľa a vedomie povolania k návratu do Božieho poriadku.

2. Hormonálne fluidum – opravdivá túžba po spáse.

3. Fluidum hadieho ohňa – odovzdanie sa osobnosti, ja, do služby uskutočnenia spásy.

4. Nervové fluidum – spontánne povstanie, nový spôsob života opísaný v Kázni na hore: nový skutok.

5. Fluidum vedomia – ukončenie tejto cesty: prebudenie, vzkriesenie v pôvodnom poli života.

Toto päťnásobné duševné fluidum, Betlehemská hviezda, živá voda, sa na nás všetkých štedro a hojne vylieva, obzvlášť dnes. Človek sa jej len musí otvoriť, pripraviť sa na ňu, to jest, vytvoriť pre ňu vhodné podmienky.

CESTA A CIEĽ POSVÄTENIA

Ako „metódu“ posvätenia môžeme taktiež spomenúť reťazec „poznanie – odhodlanie – nasmerovanie – uskutočňovanie“, prax nového spôsobu života: Poznanie, ktorá pomoc sa nám dostáva a prečo; akému účelu to slúži a k akému bodu sme vedený.

Odhodlanie prijať zodpovedajúce dôsledky a v úplnej dôvere, viere a hlbokej túžbe ísť cestou.

Nasmerovanie znamená: prostredníctvom nasmerovanej vôle je celá bytosť 5

udržovaná v neustálom stave bdelosti a zameraná na očakávanú spásu, posvätenie.

Uskutočňovanie znamená: táto osoba potom preukazuje jasne viditeľný, nový spôsob života. Jej život dospieva k súladu so svetelným žiarením Gnózy a duša tak bude rásť.

SYMBOL, SPOMIENKA, ROZPOMENUTIE

Ľudia odpradávna poznajú cestu späť do „domu Otca“. Prostredníctvom symbolov boli zameraní na cieľ svojej pozemskej existencie, na svoju skutočnú úlohu v živote. Grál, pohár, kalich alebo misa, miešacia nádoba, je takýmto prastarým symbolom. V nej je človek alchymicky transformovaný živou vodou, gnostickou svetelnou silou, z látkovo zrodenej bytosti na človeka Svetla, pričom Duch a duša prebývajú v pôvodnej ríši.

V Biblii nájdeme mnoho narážok na symbol živej vody ako svetelnej sily, Kristovej sily, univerzálneho lieku: úder palicou na kameň, z ktorého vytryskne živá voda, premena vody na víno na svadbe v Káne, uzdravenie chorého poblíž kúpeľov v Betezde, liečivá voda v Siloe a samozrejme krst vodou, ktorý predchádzal krstu ohňom. Rituál krstu vodou –

6

pokropenie „vodou premeny“ alebo ponorenie sa do nej či pod ňu pozná prakticky každé náboženstvo.

Fontána v ohniskových bodoch Zlatého Ružokríža je tiež symbolom živej vody, ktorá neprestajne všetko obnovuje. Povzbudzuje žiaka na ceste, aby nielen vykonával svoju duševnú prácu, ale ho aj spája s duševnou silou, ktorá mu umožňuje skutočne túto duševnú prácu vykonať.

Celý svet sa stáva stále viac nevyvážený. Keďže však úsilie dosiahnuť harmóniu je zákonom Ducha, ako aj prírody, duchovné a prírodne sily zasahujú v zmysle nápravy. To znamená rozpad, ale s podporou činnosti Vodnára zároveň zintenzívňovanie spásnej práce Gnózy.

Všetko je vzájomne závislé, ale všetko zároveň patrí k sebe! Je to solidarita, jednota, jedinosť. Každý, kto si je vedomý svojej fundamentálnej núdze, svojej nesvätosti, tiež hojne dostáva možnosť a silu ozajstného uzdravenia, posvätenia: Vodnár na nás zo svojej vždy plnej amfory výdatne vylieva vodu života. Celé stvorenie dychtivo čaká, aby ľudstvo konečne použilo tento univerzálny liek, Živú vodu, a rozsvietilo Svetlo, ktoré je uväznené v hmote.

Mlčenlivá nositelka všeho, co existuje Už Lao’c řekl: Nejvyšší ctnost je jako voda, která je ku prospěchu všem věcem a nesoupeří s nimi. Správný styl života je jako voda.Voda je všude a vyskytuje se na všech místech. Je dokonce na místech, kterými lidé opovrhují…

V

oda našeho pozemského světa odráží všechny aspekty lidské existence. Jako tichý průvodce voda neúprosně odhaluje směr, kterým se lidstvo ubírá. Neutrálně přijímá všechny informace, uchovává je a rozvádí po celém světě. Voda je velký výkonný nástroj země. Bez vody se látky nemohou vzájemně mísit a nemůže následovat žádný koloběh.

Když současný člověk hovoří o živé vodě, myslí tím čistotu pozemské vody. To se týká hrubohmotné stejně jako jemnohmotné povahy tohoto elementu. Známí dodavatelé vody ji nabízejí se slogany jako „voda k životu“ nebo „jednička v neperlivé vodě“.

Potřeby „dobrého zdraví (zdravého životního stylu)“ naší konzumní společnosti vzrůstají tak rychle jako počet chudých tohoto světa, kteří touží po vodě, aby přežili. Svěží pramenitá voda nebo perlivá minerální voda má v současné době přinést zpět čistou kvalitu života. Také existuje široká

nabídka vodních filtrů. Jejich čisticí schopnost leží mezi odstraněním nebezpečných látek a přeprogramováním vibračních obrazců (struktur).

Pak se mluví o „duchovní očistě“.

Vědci jako Viktor Schauberger vyvinuli turbulenční technologie, které mají pomoci vodě uchovat si trvanlivost během pouti dlouhou cestou.

Ale pravá živá voda, čistá gnostická světelná síla, nemůže mít nikdy původ v dialektickém životním poli. To vzniká mimo pole Svatého Ducha.

Tato božská původní látka, materia magica, je přítomná tady a teď všude, dokonce na místech, kterými lidé opovrhují.

Celý dům světa je jí udržován, ale tento svět nemůže přijmout astrální pralátku přímo. Proto eony – mohutné neviditelné silové koncentrace – transmutují tuto čistou látku na světelnou energii, která je přizpůsobena této přírodě.

7

Buddhovo podobenství vysvětluje současným lidem nezbytnost hluboké víry. Jednou, když putoval se svými mnichy po mořském pobřeží, vyřkl Buddha následující podobenství. „Představte si, ó mniši, slepou želvu, která si plave sem a tam ve všech mořích světa, a rovněž tak dřevěné jho. Tato slepá želva se vynořuje pouze jednou za sto let, aby se nadechla vzduchu.Věříte, že je možné, že jednou prostrčí svou hlavu dřevěným jhem?“ Mniši odpověděli: „Ne pane, je naprosto nemožné, že by se v oceánech oba nacházeli na stejném místě a ve stejný čas.“ Buddha na to odpověděl: „Je to nepravděpodobné, a přece ne nemožné. Stejná nepravděpodobnost platí také pro zrození lidské bytosti se všemi smysly a údy neporušenými a které je kromě toho dána možnost, že přijme pravé učení.“ Toto podobenství může být chápáno jako velká útěcha. Neboť lidstvu a každému jednotlivému mikrokosmu se v tomto pozemském světě nabízí velkolepá možnost.

Třebaže je to padlý svět, přece je to místo milosti a jediná možnost najít cestu zpět.

Boží království je nejvnitřnější pramen všeho bytí. V okamžiku, kdy se čistota nové duše odráží v prapůvodu, je schopna zrcadlit vesmír.

Přírodní život má vibraci, která je podstatně nižší než vibrace původní energie.

TOUHA DUŠE

Od počátku času provází lidstvo pravá touha, zakoušená jako vnitřní nouze. Je všudypřítomná a vždy spojena s velkou, často nevědomou touhou po naší otčině, našem původu. Žijeme na počátku věku Vodnáře, který zapříčiňuje nové atmosférické podmínky ovlivňující lidstvo stále silněji. Vodnář vylévá svůj džbán živé vody na celé lidstvo. Uran se svým mečem přináší hodinu rozhodnutí.

8

Velké pomocné síly odhmotnění na cestě proměny jsou v těchto dnech tak často nepochopeny. Co je toho příčinou?

UVĚZNĚNÍ MEZI PÓLY

Molekula vody H2O se skládá ze dvou vodíkových atomů a jednoho kyslíkového atomu. Dohromady tvoří molekulu, chemický stavební kámen hmoty. Jako informační nosiče jsou tyto molekuly nepřetržitě v pohybu.

Shlukují se dohromady právě tak rychle, jako se od sebe vzájemně oddělují. Protože molekula tvoří dipól (to znamená, že středy přitažlivosti

pozitivních a negativních elektrických nábojů nesplývají), molekuly okamžitě reagují na elektromagnetické impulzy a spojují se do takzvaných „shluků“, což jsou molekuly vody propojené vodíkovými můstky. Tyto krystalické útvary vibrují s určitou frekvencí a pohybují se podle ní.

Všechny látky naší planety vibrují mezi dvěma póly. Nic v této přírodě není stálé nebo nehybné. Všechno ve vesmíru má svou vlnovou délku.

Také nejtvrdší hmota je vibrace, dokonce dřevo nebo beton nepřetržitě vibrují se svou specifickou frekvencí.

Látkové tělo obsahuje průměrně 70 % vody, důležité orgány, jako je naše krev, dokonce 90 %. Je to zajímavá shoda, že povrch země je rovněž pokryt ze 70 % vodou. Když si ujasníme, že se skládáme z vibrací, že jsme jedním vibrujícím celkem, můžeme si uvědomit, jak jsme závislí na všem, co pohybuje tímto světem.

Avšak samotný tento vhled nevede k vykoupení z naší vnitřní nouze: musíme s tímto vhledem pracovat.

Jan van Rijckenborgh jasně varuje ve své knize Univerzální lék: „Když je světelná síla vdechována, ale není

9

použita, vyvstává velké nebezpečí, že dialektický stav bytí a jeho výsledky budou zesíleny.“ Kdo poznává, že vše navzájem souvisí, zakouší také, že ve stejné míře, v jaké jedná nebo nejedná, má velkou odpovědnost vůči celému lidstvu.

Věk Vodnáře je extrémně důležitá doba, v níž máme ohromnou příležitost odložit vše, co nás vnitřně a také vnějším způsobem váže. Avšak vyžaduje jasné rozhodnutí a z toho vyplývající čin. Vodnář rozlamuje, právě tak jako vede zpět. Využijme tuto situaci inteligentně. Jasný bod obratu v čase je patrný. Neběží čas dokonce rychleji? Kolik času nám ještě zbývá, abychom následovali volání atomu jiskry ducha v srdci?

SVĚDECTVÍ O POZEMSKÉ VODĚ

Japonskému vědci zabývajícímu se vodou dr. Masaru Emotovi se podařilo zachytit speciálními fotografiemi vodních krystalů příslušný stav vody.

Dokázal, že je voda vnímavá na slova, obrazy, hudbu a dokonce na pocity.

Jeho fotografie zobrazují zmzlé kapky vody, které, shora nasvícené a pozorované pod mikroskopem, zviditelňují vodní krystaly v určitém okamžiku.

Výsledky nemohly být rozdílnější: nejkrásnější šestiúhelníkové krystaly jsou utvářeny slovy „láska“ a „vděčnost“ a také během bohoslužeb.

10

Slova „hlupák“ nebo „Udělej to!“ neutvářela žádné krystaly, výsledek byl obrazem zkázy.

Pocity také ovlivňují strukturu vody. Ty mohou dokonce způsobit pozemský proces přeměny. To se jasně ukázalo experimentem v červenci 1999. Dr. Emoto uspořádal setkání přibližně se 350 lidmi na největším jezeře Japonska, na jezeře Biwa.

Skupina provedla na jezeře očistný obřad, během něhož pronášela „velké prosby“. Je skutečností, že se voda z jezera stala prokazatelně čistší a růst řas poklesl.

Po letech testování vypracoval dr. Emoto následující teorii: Pokud voda teče harmonicky, je schopna se sama čistit. Řeky, které přirozeně tečou, jsou většinou čisté. Přehrazené nebo ucpané řeky znamenají pro vodu často strukturální smrt.

Právě tak je to s krevním řečištěm člověka. Pokud je průtok v člověku zastaven, tělo začíná na tomto místě umírat. Podle poznatků dr. Emota být v harmonii s přírodou znamená harmonicky plynout se světem.

Blokády tohoto světa zamezují vodě v jejím přirozeném toku. „Máme splnit poslání. Naším úkolem je, aby se voda změnila v něco čistého, a vytvořit svět, ve kterém se bude dobře žít. K tomu musí mít každý jedinec celého lidstva ryzí a čisté srdce.“

Tento citát od dr. Emota není nic jiného než gnostická výzva k očistě!

Ale jak je člověk schopen dosáhnout čistého srdce? Jak je schopen znovu oživit svůj vnitřní tok? Přece sebepoznáním! Jen potom může začít s činem „vnitřní vzpoury“, ne-činem, ne-jednáním, s utvářením stavu, v němž by se měl nalézat.

S „dobrotou“ samotnou se to nemůže udát . Bez nahlédnutí úlohy člověka a souvislostí sil přírody a společnosti se také teorie a výzvy dr. Emota opět promění ve svůj protiklad.

J. van Rijckenborgh k tomu píše ve své knize Přicházející nový člověk: „Dává se do pohybu ohromná vlna humanismu. Miliony planou velkou dobrotou.

Ale základní příčina, podstata všech nemocí, dialektické bytí, zůstává dokonale nedotčena. Ještě horší je, že základními zákony dialektiky

je odpovídajícím způsobem podněcováno a zesilováno kolektivní zlo lidstva a s tím spojené utrpení ve stejné míře, v jaké se rozvíjí společný humanistický boj s nemocemi. Úděsně chorobný stav lidstva se tak ještě zhoršuje. Deset let totálně a základně změněného životního postoje by však odstranilo nákazu jako závanem větru.“ Pouze v klidné vodě je lotos schopen rozvinout svou plnou sílu, překonat výhonkem povrch a vyrůst do nádherně zářivého květu.

Literatura Tao te ťing. Lao’c, kapitola 8. Čínská gnose. J. van Rijckenborgh, Rozekruis Pers.

Skutečná síla vody. Masaru Emoto.

Naše okolí jako zrcadlo – cesta ke klidu.

Ayya Khema, nakladatelství Jhana.

11

Pozemské a nebeské ľúbostné príbehy

Milenci a ptáci. Archiv Wernera Formana

12

Väčšina ľúbostných príbehov, ktoré sa stali univerzálnymi myšlienkami ľudstva, neskončilo šťastne. Alebo presnejšie povedané: láska medzi dvomi milencami sa – z veľmi rôznych dôvodov – nemohla naplno rozvinúť. Rómeo a Júlia, Faust a Margaréta, Orfeus a Euridika, Tristan a Izolda. K tomuto zoznamu ešte môžeme pripojiť orientálny príbeh o Lajle a Madžnunovi. Prečo sa tieto príbehy odpradávna čítajú a rozprávajú? Vždy znova sa objavujú v maľbách či vo filmoch, inokedy sú stvárnené v tanci. Prečo neexistujú príbehy so šťastným koncom? Aké charakteristiky majú ľúbostné príbehy, ktoré sa zaradili medzi univerzálne idey ľudstva?

LAJLA A MADŽNUN

Táto téma prenikavo vystupuje v príbehu Lajly (toto meno značí: jej oči a vlasy boli čierne ako noc) a Madžnuna, ktorý napísal v roku 1888 perzský básnik Nizami. V krátkosti je zápletka takáto: Mladý beduín Qays sa zaľúbi do Lajly a ona doňho.

Lajlin otec je však proti sobášu, a tak je Lajla nútená zobrať si niekoho iného. Qays je zúfalý a uteká z domu od svojej rodiny, kmeňu a domoviny.

Bezcieľne a sám sa potuluje naprieč skalnatou púštnou oblasťou. „Oči gaziel mu pripomínajú stratenú lásku.

Nikto mu nedokáže pomôcť; nikto mu nedokáže vrátiť pokoj. Nepozná nič iné ako Lajlu a nehovorí o ničom inom ako o Lajle.“ Z nekonečného smútku sa stáva šialencom – madžnunom. Všetko úsilie prinavrátiť ho k „zdravému rozumu“ a k jeho kmeňu vychádza nazmar. Jeho otec ho dokonca berie so sebou na púť

do Mekky, aby poprosil Boha o jeho oslobodenie od bolesti, ale ani to nepomáha. Madžnun sa modlí, aby otcovi urobil radosť a hovorí: „[...] ty, ktorý na nás necháva zostúpiť lásku, prosím ťa o jednu vec: pozdvihni ma v láske, aby pre mňa a moju milovanú zavládli dobré časy, a to aj vtedy, ak by som tým mal zomrieť.“ Svoj smútok vyjadruje v dojímavých básniach. Mnoho ľudí ho navštevuje a počúva, ako nádherne nôti svoje verše a ako okúzľujúco hrá na svojej trstinovej píšťale. Títo ľudia zároveň zapisujú básne, ktoré spontánne recituje. Lajla pritom stále miluje len Madžnuna. Po smrti svojho manžela sa zanedbáva, narieka a neustále oplakáva svoju stratenú lásku. V jednu chladnú jesennú noc v tichosti vydýchne naposledy s očami upretými na dvere, šepkajúc „Madžnun“. Po Lajlinej smrti načisto 13

zronený Madžnun prichádza k jej hrobu a tiež zomiera. Počas jedného roka zostáva Madžnunovo telo na Lajlinom hrobe a obe rozkladajúce sa telá stráži divá zver, ktorá sprevádzala a chránila Madžnuna v púšti. Až na prvé výročie Lajlinej smrti nachádzajú jej priatelia a príbuzní Madžnunovo telo na jej hrobe; viacerí spolužiaci spoznávajú jeho mŕtvolu. Pochovajú ho vedľa Lajly. Dvaja milenci, ktorí boli spojení vo večnosti, ale oddelení na zemi, sú teraz jedno.

NÁBOŽENSTVO LÁSKY

Lajla a Madžnun nemajú dovolené vidieť jeden druhého, ale prostredníctvom Madžnunových básni, ktoré sú známe po celej krajine, Lajla vie o jeho žiali. Podarí sa im stretnúť len raz za pomoci priateľa. Aj pri tejto nerušenej príležitosti však medzi nimi badať odstup. „Zaodetá do závoja a chránená súmrakom sa Lajla ponáhľa do záhrady. Jej duša bola rýchlejšia ako jej nohy. Zrazu uvidela Madžnuna. Zastavila sa však niekoľko krokov pred palmovým stromom, o ktorý sa opieral. Kolená sa jej triasli a jej nohy akoby zrástli so zemou. Od jej milovaného ju delilo len desať krokov. Obklopoval ho čarotajný kruh, ktorý nemohla prekročiť.

Otočila sa na starca stojaceho pri nej a povedala: „Vznešený pane, mám dovolené podísť len potiaľto a ani 14

kus ďalej. Hľa, už teraz som ako horiaca sviečka. Ak by som sa priblížila k tomuto ohňu, úplne by ma pohltil.

Blízkosť vedie k našej skaze; v náboženstve milencov je toto nesprávne...“ Lajla sa vníma ako zaľúbenec, ktorý vie, že je viazaný na „náboženstvo lásky“. Čo by to malo znamenať?

Lajla vie, že na zemi nemôže dôjsť k naplneniu jej túžby. „Blízkosť vedie k našej skaze.“ Lásku, ktorá ju spája s Madžnunom, nemožno naplniť fyzickou blízkosťou. Akýkoľvek pokus vyjadriť ju na tejto úrovni odporuje tomuto „náboženstvu lásky“. Použitie takejto „religiozity“, religia, značí, že Lajla si uvedomuje, že jej túžba po láske je túžba po tom pôvodnom. Jej religiozita alebo náboženstvo lásky je preto vlastne sľub milencov naplniť úlohu znovuzjednotenia so svojím počiatkom.

MADŽNUN, MUDRC LÁSKY

Ak by sme nazerali na Madžnunovu lásku ako na ľudskú vášeň, išlo by o niečo neprimerané a prehnané. Ak je však jeho láska symbolom vyššej túžby, tak Madžnun sa skutočne stáva milencom. Podobne ako „nemať dostatok viery znamená nemať vieru žiadnu“ (Tao Te King), môže básnik Nizami vyhlásiť: „Láska, ktorá nie je večná láska, zostáva hračkou zmyslových vášní a rozplynie sa ako naša

mladosť. Nie láska, ale čas sa vytráca.

Ak aj všetko ostatné je len ilúzia a klam, láska nie, pretože pec, na ktorej horí, je večnosť, ktorá nemá začiatok ani koniec. Ako mudrc lásky si Madžnun vyslúžil úctyhodnú povesť.“ Madžnun je však viac. Nie je len „Kráľom Lásky“, ale osamelý v púšti sa stáva aj kráľom zvierat.

Madžnun a Lajla sú dvaja ľudia, ktorí si pamätajú stratený raj silnejšie ako mnohí iní. Aj Madžnunov pobyt s divou zverou na to poukazuje. „Madžnuna nikdy neohrozovali zvieratá, ktorých loveckým teritóriom sú stepi a púšte. Toto je čosi úžasné. Zvieratá si naňho postupne zvykli. Áno, cítili sa k nemu priťahované. Cítili ho už z diaľky a prichádzali k nemu letiac, bežiac, cválajúc, plaziac sa a kruhy okolo neho sa stále zmenšovali.

Boli tam zvieratá rôznych druhov a veľkostí. A aký to zázrak, navzájom sa nepotrhali a prestali sa i jeden druhého báť, keď medzi nimi tento dôverne známy cudzinec prebýval.

Akoby naraz zabudli na svoju nenásytnosť a dokázali sa viac zblížiť. [...]

V tomto sprievode sa Madžnun stal kráľom, podobne ako ním raz bol Šalamún. [...] Vlk viac neroztrhal ovcu; lev zastrčil pazúry, ktoré si brúsil na divého osla; levica svojím

mliekom nakŕmila osirotené gazelie mláďa a šakal pochoval svoje odveké nepriateľstvo s divým zajacom...“ Počas ich stretnutia na záhrade, jediného za celé tie roky, Lajla poprosila priateľa, ktorý stretnutie zariadil, aby pre ňu Madžnun napísal niekoľko veršov. A on napísal: „A predsa to, čo je jedno, sa tu musí javiť ako dualita a nemôže sa teraz ešte zjednotiť do jedného. Žiadna cesta nevedie od jedného tela k druhému, len duša môže ísť k duši. Srdce je večné, pretože ťa miluje; smrť je tam, kde nie si. Dokiaľ zostaneš so mnou, budem celý, pretože ty si moja časť večného života...“ V tejto básni venovanej Lajle čítame o dvojnosti, ktorá charakterizuje náš život: „Dosiaľ to, čo je jedno, sa tu musí javiť ako dualita.“ Tu, na Zemi, sa pôvodná jednota muža a ženy stratila. Ľudia sú dnes mužom a ženou. Z jednoty sa vyvinula dualita. A takto sa aj túžba po pôvodnej jednote odovzdávala ďalej. Život na zemi odnepamäti určuje hľadanie jednoty, pátranie po stratenej polovičke. Jasne sa ukazuje, že človek túto jednotu nemôže dosiahnuť. „Len duša môže ísť k duši.“ Ale ako hovorí Madžnun, v tomto 15

„A predsa to, čo je jedno, sa tu musí javiť ako dualita…“ utrpení je aj uzdravujúci prvok.

Je ním milujúce srdce, i keď to je jediný odev, ktorý zakrýva príbeh večnej lásky. To z príbehu Lajly a Madžnuna robí niečo špeciálne. Ide o ľúbostný príbeh ducha a duše.

Keď Madžnun píše „Smrť je tam, kde nie si“, nechce tým povedať, že on ako osoba Madžnun by zomrel, keď zostane bez svojej milovanej.

Poukazuje na to, že život v dotyku ducha môže byť opravdivým životom.

Ak tam duch nie je, tak „smrť je tam, kde (duch) nie je.“ Verš „Dokiaľ zostaneš so mnou, budem celý, pretože ty si moja časť večného života...“ zdôrazňuje, čo bolo predtým povedané. Vzťahuje sa na večný, nezničiteľný princíp lásky, ktorý sa tiež nazýva ruža srdca alebo lotosový kvet. To, teda láska, je časťou večného života, resp. – v jazyku ružokrižiakov – je to iskra večného Svetla, najmenšia časť večnosti, ktorú nosíme vo vnútri. ĽÚBOSTNÝ PRÍBEH BEZ ŠŤASTNÉHO KONCA

Tento príbeh vysvetľuje nemožnosť ideálnej lásky za podmienok duality, odlúčenosti pohlaví.

Madžnunova báseň však jasne 16

„Kto dokáže vyliečiť moju chorobu?

Stal som sa vyhnancom. Kde je moja rodina a môj dom? Neexistuje k nim cesta a neexistuje cesta k mojej milovanej. Moje meno a povesť boli zničené, ako keď sa sklo roztriešti o kameň. Bubon, ktorý kedysi prinášal dobré zvesti, sa rozbil a jedine, čo moje uši teraz počujú, je len drsný rytmus odlúčenia.

Nasledujem svojho milovaného otroka. Miluje moju dušu. Keď prikáže „opi sa“, urobím tak. Keď mi nakáže, aby som sa zbláznil, urobím tak.“ Madžnun v Nizamiho príbehu Lajla a Madžnun. Ako vonia púšť.

A. Harvey a E. Hanut, Sufi Publications.

ukazuje, že spomienka na pôvodnú jednotu ostáva zachovaná. Tento princíp lásky predstavuje časť večného života. Pre nás je táto spomienka na to pôvodné ako permanentný, latentný žiaľ, tak v tom lepšom prípade aj pobádanie k hľadaniu príčiny tohto žiaľu a cesta k uzdraveniu. Existujú rôzne spôsoby, ako sa vyrovnať s týmto utrpením. Jedným z nich je

hľadať ideálnu ľudskú lásku. Teraz môžeme pochopiť, prečo sa nás tak hlboko dotýkajú príbehy o „nešťastnej láske“. I keď v týchto príbehoch vystupujú „obyčajné“ milenecké páry, ich nešťastie nás silno zasahuje na úrovni duše. Prostredníctvom ich nenaplnenej lásky spoznávame nemožnosť nájsť ideálny cit medzi dvoma ľuďmi a trpíme s nimi. Vieme, prečo nemôže existovať, ale čas od času túžime, aby im to vyšlo.

Keďže túžba po nepominuteľnej, večnej láske zostáva nenaplnená, trafiky sú plné ľúbostných príbehov so šťastným koncom. Táto ilúzia nás môže na pár hodín uspokojiť, ale hlad zostáva nenaplnený. Príbehy so šťastným koncom môžu byť literárne skvosty, ako napríklad romány Jane Austenovej, ale aj jednoduché romance. Obe literárne formy by mali nasýtiť našu túžbu po dokonalej láske, lež nedarí sa im to. Táto téma je tiež populárna v telenovelách.

Z príbehu Lajly a Madžnuna sa však môžeme dozvedieť aj niečo iné. Ide taktiež o príbeh ducha a duše, ktoré sa nedokážu stretnúť v človekovi tejto prírody a úplne sa v ňom prejaviť. Či Lajla nevraví: „Ak by som sa priblížila k tomuto ohňu, úplne by ma pohltil.“ Lajla chápe, že nemôže pristúpiť k tomuto ohňu vo svojom 17

„Ak by som sa priblížila k tomuto ohňu, úplne by ma pohltil.“ aktuálnom stave. Prírodná duša toho nie je schopná. Aby k ohňu, duchovi, mohla podísť, ona, Lajla, teda prírodná duša, musí byť premenená.

Duch sa môže stretnúť len s pripravenou dušou.

ZMENA ĽUDSKEJ DUŠE

Počas tejto prípravy majú muž a žena rozličné úlohy a na tento účel sú aj odlišne vybavený. Cieľom tejto cesty je návrat z dvojnosti do jednoty.

Mohli by sme tiež povedať, že táto cesta nás musí vyviesť von z polarity.

Toto vedie k skutočnej zmene, transfigurácii. Polarita, výsledok pádu – oddelenosť, ktorá je mimochodom zároveň aj pohnútkou k pohybu a zmene – bola neutralizovaná. Ide o túto permanentnú zmenu, toto

18

striedanie sa šťastia a nešťastia, života a smrti, ktoré prebúdza túžbu po neutralizácii polarity, a tak aj po túžbe zneutralizovať oddelenosť.

DOBRÝ KONIEC

Na úrovni človeka sú voda a oheň protikladmi. Duch a prírodná duša sa nemôžu zísť. Keď sa však vyvinie duša, jedného dňa bude možné pristúpiť k tomuto ohňu bez nebezpečenstva pohltenia. Angelus Silesius tento cieľ, utvorenie jednoty z duality, opisuje takto: „Ak chcem nájsť môj posledný koniec a prvý začiatok, musím sa usadiť v Bohu a Boh vo mne, a stať sa, čím je on: Musím byť svetlom v svetle, slovom v slove, boh v Bohovi.“

Most postavený z ohňa a vody, ktorý vedie k svetlu Príbeh o starcovi, o mori, prasilách, eónoch a hĺbkach Svetla

R

oman stál na brehu mora a pozoroval ďaleký horizont.

To miesto, kde sa obloha stretáva s morom. Chodí sem každú noc už celý jeden týždeň. Dnes je veterno a more má biele hrebene vĺn.

Vnútorný nepokoj, ktorý pozná už od detstva, v ňom za posledné týždne opäť zosilnel. Tento nepokoj ho neustále sprevádza, obzvlášť pred väčšími zmenami, ktoré majú nastať v jeho živote. Dnešná noc je ale iná. Cíti, že ho niekto pozoruje. Jeho pohľad sa znova a znova upiera na starého muža, ktorý sedí trochu obďaleč a tiež pozoruje more. Odrazu má Roman taký pocit, že jeho myšlienky sa zjednotili s myšlienkami starca.

V tej chvíli prežíva to, ako by jeho myšlienky v nesmiernej túžbe plachtili s vetrom k slobode. Potom náhle všetko okolo neho stíchne. Myšlienky prelietajú horizont a tam sa strácajú v prázdnote.

KOZMICKÝ TANEC

Roman nevie, ako dlho tam sedel. Je vyplašený zo svojich myšlienok, keď zbadá, že starec stojí vedľa neho.

„Nuž nie sú dnes tie vlny krásne? Často tu zvyknem sedávať a rozmýšľam, odkiaľ prichádzajú.“ Starec si sadol vedľa Romana a upiera zrak na more. Táto ľahká otázka spustí pred jeho vnútorným zrakom nečakaný rad obrazov. Akoby sa náhle roztvorili staré dvere jeho minulosti, ktoré ešte pred okamihom boli pevne zavreté. Vlny spomienok ho zaplavujú. V mysli mu preblysne, čo vie o silách fyzického sveta. Vlny sú pohybom. Tento vzostup a pád vĺn pozná z vlastného života. V nasledujúcej chvíli sa vidí v kozme a pozoruje vlnovitý pohyb každého atómu. Skupiny atómov sa pohybujú v rytmickom súzvuku. Blíži sa k tomu bodu, kde za celým kozmickým stvorením sa stretávajú dve prastaré sily: Oheň a Voda. Oheň spúšťa nepretržitý pohyb atómovej substancie a neustále ju pretvára v novú formu. Voda uvhodňuje substanciu k tomu, aby sa mohla vyliať do novej formy. Len čo sleduje pohyby, voda i oheň sa oddelí a pohyb vĺn celkom ustane. Roman nevie, ako dlho tak sedeli mlčky vedľa seba. Odrazu sa starý muž ozve: 19

„Nadišiel čas.“ Kývne hlavou Romanovi a odíde. Aj Roman sa vracia domov hlboko zamyslený. Na druhý deň urobí svoju prácu tak rýchlo, ako je to len možné, a ide opäť na pobrežie. Starec tam znova sedí a už ho čaká. Roman sa mu skúmavo zahľadí do očí. Zážitok z predchádzajúceho dňa ho ako hudba v pozadí sprevádzal po celý deň. Mnoho obrazov vidín, dojmov i spomienok sa v ňom prebudilo, aby sa zjednotili do nového poznania. Až teraz si všimol od počasia hlboko zvráskavenú pokožku starého muža. Každá vráska rozpráva svoj vlastný príbeh. Oči starca pokojne skúmajú horizont.

Roman si k nemu prisadne a tiež sa

20

pozerá rovnakým smerom. Zase sa im tajomným spôsobom zjednotia myšlienky a zaniknú za horizontom.

Roman vidí, ako sa more, ktoré je bičované vetrom, vzdúva a pení. Díva sa na obzor, ku ktorému sa pomaly blíži slnko. Náhle sa opäť pred ním otvára včerajšia scenéria. Očarený hľadí s obdivom na hru prírodných síl spojených v tanci nepretržitej zmeny foriem. Tieto meniace sa formy sú vyplnené hmotou. Zažije, ako sa cez meniacu sa matériu vytvárajú priestory, v ktorých môžu byť formy prejavené. Zmena foriem prebieha neprestajne s plynutím času. Dnes je pekné počasie a obloha je jasná. Úzky pás horizontu, ktorý sa postup-

ne rozširuje, je ľahko viditeľný. Tvorí silnú čiaru, ktorá v tejto hre farieb je bodom obratu i zlomu všetkých síl v tomto výjave. Je to deliaca čiara medzi subtílnou energiou nad obzorom a hrubou energiou pod horizontom, predel medzi nebom a zemou. Roman má dojem, že je prenesený na horizont a spojený so svietiacimi siločiarami. Sú ako žiariace stuhy, ktoré ho spájajú s energiami nad a pod obzorom. Cíti, ako ho tieto stovky ligotavých stúh uväzujú ku kolesu, ktoré sa neustále otáča v čase a priestore. Vidí, ako ho držia a vedú životom tieto pásky, ktoré sú zakončené dvanástimi veľkými silovými zoskupeniami, okolo ktorých sú rozmiestnené ako špice v krútiacom sa kolese. Okamžite si spomenie na všetkých ľudí, ktorých počas dňa videl. Aj ich teraz vidí ako bábky, ktoré visia na týchto páskach.

Scéna sa mení a zjavuje sa obrovská bytosť, ktorá dáva do pohybu týchto dvanásť silových zoskupení. Tento vládca pozostáva z ohňa a vody, čiže zo základných síl, ktoré vyplňujú celý vesmír. Vždy tieto prasily mieša i uvádza do pohybu novým spôsobom, a tak tvorí v dvanástich silových zoskupeniach nespočetné množstvo foriem. Neustále z neho prúdi tok myšlienok, ktoré sú zaodiate v ohni a vždy vylákajú nové možnosti z vody.

Tak vzniknú zložené formy, ktoré

pretrvajú kratšiu alebo dlhšiu dobu.

Všetko sa pohybuje v priestore a čase.

V Romanovi sa vynorí otázka, čo dáva moc tejto bytosti, aby vládla?

Tvoria ju sily sveta, ktorým vládne, lež Roman má predsa pocit, že všetky ostatné tvory sú jej podriadené.

Vládca sa otočí k Romanovi a otvorí oči, ktoré ako by boli len dve veľké ohnivé kolesá. V tej istej chvíli Roman cíti tento oheň v celej svojej bytosti. Má pocit, že zhorí. Pokúša sa svoju pozornosť zamerať na niečo iné, ale je fascinovaný i uchvátený tou bytosťou. Prežíva neobmedzené možnosti, ktoré sú spojené s touto bytosťou, ktorej moc a sloboda ho zväzuje. Každá časť jeho bytosti chce byť v spojení len s tým mohutným zdrojom energie. „Ja som Hospodin, tvoj Boh [...] Nebudeš mať iných bohov predo mnou.“ (2. Moj. 20, 2–3). Táto výzva bez prestania znie z úst mocného Vládcu a všetko sa mu podriaďuje.

DVA OHŇE

Keď sa Roman vrátil domov, bol ešte stále rozrušený. Starec odišiel a večerné obrazy postupne zmizli. Napriek tomu, že sa vrátil do svojho sveta, nestratil spojenie s tým, čo zažil. V jeho mysli stále kolovala otázka: Kto je ten starý muž, ktorý mu robí spoločníka každý večer?

Po celý čas neprerečie ani slova, 21

len ho sprevádza. Tejto noci Roman dlho nevie zaspať a pozoruje cez strešné okno nočnú oblohu. Na druhý deň sa len ťažko vie dočkať večera, aby opäť išiel na pobrežie. Počas dňa znova a znova vníma, ako v ňom rozdielne pocity a zážitky súperia o nadradenosť. Po určitom čase ich nazve bojom svetla a temnoty, lebo práve tento obraz najlepšie vyjadruje jeho pocity. Opakovane sa mu v mysli vynára veta: „Ja som Hospodin, tvoj Boh, nebudeš mať iných bohov predo mnou.“ Táto veta sa ako tmavá priepasť otvára pred ním. Vždy keď hrozí, že by Roman spadol do tej priepasti, zjaví sa druhá sila, obrovská túžba, ktorá mu zabráni, aby sa celkom odovzdal tejto príťažlivej sile z hlbín. Taká túžba horí v jeho srdci, ktorá je silnejšia ako všetky sily tohto sveta. Začína si uvedomovať, že jeho vnútorná temnota, sila z priepasti i Vládca pochádzajú z toho istého prameňa. Iba Svetlo, ktoré sám má 22

v srdci, je odlišné. Roman cíti, že mohutná bytosť z predchádzajúceho večera sa bojí túžby, ktorá vyviera z jeho srdca. Len čo je to možné, uberá sa k pobrežiu. Dnes je bezvetrie a hladina mora je ako zrkadlo. Zbadá, že starec už tam sedí, a to ho upokojuje. Vykročí priamo k nemu, uvítajú sa i prehodia niekoľko bežných slov.

Potom sa starý muž otočí a opäť upiera pohľad na šíre more. Roman si sadá vedľa neho a zaplaví ho známy pocit istoty i bezpečia. Každý obraz, ktorý dopadá na hladinu vody, sa v nej odzrkadľuje nezmenený. Je to akoby sa tichá, zdanlivo nedotknutá, neutrálna atmosféra povrchu vody premiestnila do jeho vnútornej bytosti. Opäť vidí pred sebou udalosti z včerajšieho večera. Teraz sa všetky siločiary sústreďujú vo Vládcovi.

Vznáša sa nad vodou a prúd myšlienok z neho neprestajne vyžaruje a pôsobí na vodu, ktorá v sebe obsahuje neobmedzené možnosti i nekonečnú

temnotu. Roman sa koncentruje na ticho vo svojom vnútri a vzápätí rozpoznáva novú bytosť, ktorá je celá zo Svetla. Toto Svetlo v ňom vytvára skoro neopísateľný pokoj i harmóniu.

Nejestvuje priestor, ktorý by nebol prežiarený tým Svetlom, lež Vládca ho nevidí. Ale tá Svetelná bytosť ho aj tak sprevádza a preniká Vládcom tohto sveta. V tej chvíli je Romanovi jasné, že Svetelná bytosť stojí za Vládcom ako matka, ktorá mu dáva silu, aby stál nad všetkým, čo prináleží k tomuto svetu. Svetelná bytosť pôsobí na Vládcu ako cez závoj. Keď sa závoj stáva príliš tenký, Vládca začne zúriť a medzi všetkým, čo bolo stvorené, prepukne rozruch. Vládca opätovne upiera svoj pohľad na Romana. Oheň týchto očí zakúša ako skreslenú činnosť Svetelnej bytosti, ale zbadá aj priame pôsobenie Svetla.

Je ním túžba, ktorá horí v jeho srdci, a to ho upokojuje. Začína si uvedomovať konflikt, ktorý sa vyvinul

v jeho vnútornej bytosti. Obe tieto sily sú v ňom neustále v konfrontácii a bojujú o nadvládu.

MOCNEJŠÍ OD KAŽDÉHO BOHA

Roman má dnes voľný deň a rozhodol sa, že pôjde do parku. Je to prvý slnečný deň tejto jari a mnohí sú v parku. Sotva im venuje pozornosť, pretože ešte rozmýšľa o včerajších obrazoch. Svetelná bytosť sa dotýka takej hĺbky jeho bytosti, ktorá je mu celkom nová a cudzia. Nedokáže pochopiť, že táto zo Svetla pozostávajúca bytosť sa pri vytváraní celej panorámy zúčastňuje takým spôsobom, že ju ani nezbadajú. Pociťuje vlny Svetla a vidí ostatných ľudí, cez ktorých nebadane prechádzajú. Má dojem, že on je celkom iný človek a bol obdarovaný niečím celkom výnimočným. Najradšej by celému svetu ohlásil svoje zistenia, lež ani jeden z okoloidúcich nepostrehne, čím je tak zaujatý. So svojimi myšlienkami 23

sa vráti k Svetelnej bytosti a jeho okolie sa ihneď zmení. Všetko to, čo sa okolo neho deje, vníma ako film, ktorý premietajú na plátno, a on sám je len divákom.

Z jeho srdca prúdi neopísateľný pokoj. Má taký pocit, že už nie je účastníkom hry, ktorá prebieha na plátne. Akoby bol z nej zmizol. Toto Svetlo je väčšie a oveľa silnejšie ako všetko, čo doposiaľ poznal. Je to svet bez konfliktov, strachu i temnoty, ktorý je všade prítomný, no nikto ho nezbadal. Táto bytosť je Boh bohov, mocnejší ako hocijaká sila a je úplne neviditeľný vo viditeľnom svete. Romana chytá závrat a svoj pocit musí 24

utlmiť, aby nespadol do nepredstaviteľnej prázdnoty.

Keď sa opäť preberie, ešte jedna otázka sa mu v mysli vynára: Existujú nejaké dvere, ktoré spájajú toto nepredstaviteľné s predstaviteľným? Bytosť, ktorá sa dotkla jeho srdca, úplne rozvráti celý svet. V minulosti vždy veril, že príbeh stvorenia, ako ho pozná z biblického príbehu Genezis, sa začína Duchom, ktorý sa vznáša nad vodami. Teraz musí uznať, že jestvuje isté nepredstaviteľné Stvorenie, ktoré už predtým jestvovalo a ktoré v sebe zahŕňa celé stvorenie z Genezis. Postrehol to nepredstaviteľné a ako cez okno nahliadol do iného sveta. Tam, kde je okno, musia byť aj dvere, a kde sú dvere, musí byť tiež cesta. S týmito myšlienkami kráča na pobrežie.

VODA SVETLA

Romanovi sa uľavilo, keď prešiel cez piesočné duny a starec už tam sedel.

Dnes sa s ním musí rozprávať. Sadol si vedľa neho a čakal, dokiaľ sa starec k nemu otočí. Potom povedal: Na základe skúseností z posledných dní sa cítim, ako by som bol v kine. Keď sa pozriem na plátno, vidím film, v ktorom už neúčinkujem. Ak sa otočím, potom vidím iba temnotu a malú šošovku, z ktorej akoby všetko plynulo.

Sám sa nachádzam v nepredstaviteľnej ničote, v ktorej nie je ani dopredu, ani dozadu. Sedím v kine sám a zbadám, že ma obklopuje niečo nepochopiteľné, prchavé.

Starý muž prikývne ako niekto, kto mu skutočne rozumie. „Tento stav sa nazýva koncom sveta. V tej chvíli, keď sa ti to ujasní, vieš, že jestvuje nový začiatok. Každý človek na tomto svete sa pohybuje dokola v guli, a tá nemá začiatku ani konca. Došiel si k bodu, odkiaľ už guľu pozoruješ len zvonku. „Sotva si dokážem predstaviť to, čo mi hovoríš. Prečo práve ja by som mal nadviazať spojenie medzi nepredstaviteľným a predstaviteľným, ak to nedokáže ani najmocnejší boh tohto sveta? Prečo by som to mal ja dokázať?“ „Roman, preto si toho schopný, lebo si človek.“ Starec sa znovu otočí k obzoru a Roman vie, že rozhovor skončil. Následne aj on pozerá na horizont a hľadá tú jemnú čiaru, ktorá rozdeľuje nebo a zem. V tej chvíli sa na horizonte vytvoria dvere, alebo skôr brána. Nedokáže však povedať, či je horizont od neho ďaleko a či prechádza bezprostredne jeho telom.

Nachádzajú sa dvere na obzore, alebo v jeho srdci? Vtedy sa opäť pred ním zmení obraz. Znovu stojí

na horizonte. Prejde bránou a vojde do neznámej dvorany, v ktorej je mnoho dverí. V strednej časti, ktorú zakrýva vysoká kupola, žblnkoce voda z fontány. Táto sieň by vlastne mala byť tmavá. Nevie nájsť nijaký zdroj osvetlenia a svetlo, ktoré si uvedomuje, nemá stred. Všetko, na čo sa pozerá, v tejto sále svieti. Najsilnejšie svetlo vychádza z fontány, ktorá je v strede. Zdá sa, akoby jednotlivé lúče vody pozostávali z vody – svetla.

Cíti, ako táto svetelná voda živí jeho vnútornú bytosť, a jeho vnímanie sa tým ako keby obrátilo naopak. Keď si všetko prezrel, obišiel fontánu, ktorá sa menila každým jeho krokom. Z jedného miesta vidí zo stredu vytryskovať jeden prúd, keď ide ďalej, sú dva, potom tri, až kým ich nakoniec je sedem. Viackrát obišiel fontánu, aby opäť a opäť zažil živú, vždy meniacu sa svetelnú hru jej lúčov.

Nakoniec pristúpil k fontáne a nazrel do kalicha, ktorý zachytával jej vodu.

V tej chvíli sa za ním s veľkou slávou zabuchnú dvere, takže sa už nemôže vrátiť späť. Všetko to, čo ho spájalo s minulosťou, sa rozplynie v hĺbke svetla. Jeho prvá myšlienka, ktorá dosiahla hladinu vody, vyvolá vlnu, ktorá sformuje bytosť. Jeho prvá myšlienka začína žiť.

25

26

Syn ohně Vlastníme ohnivý princip v srdci jako neuhasitelné znamení někdejšího božského stavu. Jako „syn ohně“ byl původní člověk spojen s Duchem Boha. Vzpomínka na to se projevuje dodnes v našem vztahu k ohni.

O

heň silně fascinoval člověka odjakživa. Sotva existuje dítě či dospělý, který by nepropadl u praskajícího ohně v krbu snům nebo rozjímání. Když jazyky ohně dokončí své dílo zkázy a změní silné poleno v nic, je pozorovatel svědkem jednoho nevratného procesu. Co se nám zdálo tak pevné, reálné a silné, se rozpustilo v žáru a těkavém horku.

Hromádka popela nemá už nic z bývalé kvality dřeva.

Oheň substanci polena proměnil.

Přeměnil organickou strukturu zpět v energii, oddělil materiální od éterického, živé od mrtvého, přeměnitelné od nepřeměnitelného. Mrtvé zůstalo v popelu, vše ostatní se žárem ohně proměnilo ve zcela jiný stav, který již nemůžeme postřehnout. Najdeme někde ve vzduchu podstatu dřeva?

Kde zůstalo? Už ho více nenajdeme.

ZMĚNA FORMY PROSTŘEDNICTVÍM OHNĚ

To je v podstatě to, co nás na ohni tak fascinuje. Ukazuje, jak se materie mění v energii. Je to obraz toho, co se jednou musí stát se samotným

člověkem: Jeho současný stav musí zcela vzejít v jiné realitě, a vše osobní v tomto procesu zjevně zmizí. Oheň způsobí konečnou změnu formy.

Gnostici toto nazývají transfigurací.

Proto je řečeno: Bůh je stravující oheň (5. Moj., 4:24).

OBJEVENÍ OHNĚ

Dějiny lidstva v tomto nám známém světě jsou úzce spjaty s existencí ohně.

Když se asi před 1,5 milionem let lidé naučili rozdělávat a ovládat oheň, začala zcela nová perioda civilizace.

Oheň dal člověku moc nad přírodou. Člověk mohl zapálit oheň a odehnat divou zvěř, vařit jídlo a být v teple a světle. Později se naučil ohně i zneužívat. Panovat nad ostatními pomocí střelných zbraní všeho druhu, ničit a zabíjet. A ještě později se naučil, jak uvolnit z materie v ní sídlící atomární oheň – aby získal energii, a stejně tak aby pomocí ní ničil a zabíjel. Atomární oheň je nejniternějším ohněm materie – projevuje se, spirituálně viděno, jako oheň temnoty, jako pekelný oheň přírody smrti.

27

MAGICKÝ OHEŇ

Oheň má pro lidstvo od počátků dějin také magický význam. V jedné řecké pověsti je popsáno, jak Titán Prometheus přinesl oheň lidem.

Ukradl ho otci bohů – Diovi. Zeus byl ztrátou cenného majetku tak rozzloben, že přikoval Prométhea k jednomu horskému štítu. Denně přilétal orel a živil se jeho játry. Ale ukázalo se, že Prométheus je nesmrtelný. On je také symbolem pro oheň myšlení. Takové pověsti o moci ohně a jeho uctívání však byly vyprávěny nejen v Řecku, oheň byl vždy spojován se světem bohů, ať již jim byl oheň odcizen nebo byl bohy darován. Oheň byl opatrován na ohništi.

Později byly kněžími zapalovány a opatrovány ohně v chrámech. Byly přinášeny i zápalné oběti, protože se věřilo, že z nich stoupající dým sytí bohy.

Ještě dodneška jsou při rituálech zapalovány svíce a páleny vonné esence, aby se atmosféra stala průchozí pro energie, které jsou jinak za závojem hrubohmotné materie. Oheň čistí atmosféru a svým teplem zvyšuje její vibrace a průchodnost.

Hermes Trismegistos řekl, že „oheň je nejrychlejší ze všech elementů“.

Z fyzikální mechanické teorie tepla víme, že velké horko je spojeno s rychlým pohybem molekul. Viděli 28

jste někdy za horkého letního dne zrcadlení vzduchu? Také to je působení ohně na atmosféru, jejíž kmitání se teplem zvyšuje.

OHEŇ V TĚLESNÉM ČLOVĚKU

Zkoumáním vnějšího ohně si je člověk stále více vědom, že on sám z ohně žije. Teplo krve, procesy látkové výměny a život sám lze spojit s působením ohně. Oheň materie oživuje naše látkové tělo v látkovém světě, než smrt tento plamen uhasí. Tento oheň hoří v páteři látkového člověka jako „hadí oheň“ a pohání otáčení jeho energetických center, čaker.

ASTRÁLNÍ OHEŇ

Také celý pocitový život je v podstatě proces hoření. Člověk „hoří“, když miluje. Zná „spalující hněv“ a „planoucí nenávist“. Na pocitové neboli astrální úrovni také hoří mocný oheň, který skrze krev žene člověka opět do nesnází. Často se tomu nemůže člověk bránit, když ho tento oheň pohání k neuváženému jednání či skutkům, které možná způsobují ostatním lidem palčivé bolesti. Oheň vášní bouří v krvi, „vře“. Tyto ohně stravují naši životní sílu, až je její zásoba vyčerpána. Pak opouští přírodní duše, astrální princip obvyklé přírody, tělo a vyprchá.

OHEŇ VLÁDNE

DUCHOVNÍ OHEŇ V ČLOVĚKU

Jedno je jasné: Člověk není pánem těchto ohňů, nýbrž materiální a astrální ohně jako donucující síly ovládají lidi. Také atomy mají ohnivé jádro. Atomoví vědci se neustále snaží záměrně vyvolat atomový oheň, aby si ho podřídili a využívali ho – a to za cenu mnoha neřešitelných problémů. Radioaktivní energie uvolněná štěpením atomů je v delším časovém horizontu s životem neslučitelná.

A přesto je oheň Ducha v lidském systému ukotven.

Existují totiž ještě jiné druhy ohně, které s ohni smrtelné přírody nemají nic společného. Proč je člověk odjakživa ohněm fascinován? Proč ho zbožňuje a snaží se ho rozluštit?

A proč ho na druhé straně tak trýzní pekelné ohně hmoty, že propadá vášním, nenávisti a násilí?

Protože jeho nejvnitřnějším, podstatným jádrem je ohnivý princip, který není vysvětlitelný z tohoto smrtelného světa. Duchovní oheň jiné, vyšší formy bytí je v naší bytosti skryt jako latentní princip a je nakonec silou, která nenechá člověka v tomto světě nikdy dojít klidu.

Původní božský člověk je „syn ohně“.

Jakob Böhme popisuje duchovní oheň jako blesk ve své knize Aurora aneb vycházející jitřenka: „Nyní vidím: Když blesk vejde do centra, je pak božské zrození v plném působení.

V Bohu je tomu tak neustále, ale v nás ubohých dětech z masa a krve tomu tak není. V tomto životě trvá triumfující božské zrození v nás lidech jen tak dlouho, jako trvá blesk.

Proto je naše poznání útržkovité, neucelené, v Bohu ale existuje blesk neustále a tedy věčně.“ Tento blesku podobný ohnivý princip v našem srdci vyžaduje

ELEKTRICKÝ OHEŇ

Rovněž lidské myšlení se zakládá na ohnivých procesech. V mozku jsou nespočetné nervové dráhy a uzly spojené synapsemi, jimiž probíhají elektrické impulzy. Myšlení je látkově viděno elektrický proces. Elektřina je jednou z forem ohně. Jedna jediná elektrická jiskra může vyvolat proces hoření. Určitě již každý viděl bouřku, při níž se vybíjí ohromná elektrická energie mezi nebem a zemí a často zapaluje domy i stromy. Ve védské tradici (v Indii) je elektrický oheň nazýván „pávaka“ neboli „očišťovatel“.

Elektřina je nejvyšší forma ohně ve hmotném světě. Je současně obrazem Božího Ducha, kterého by člověk nemohl snést ani sekundu. Jaké by to bylo, setkat se s božským Duchem?

Bylo by to, jako být v blesku.

29

V tomto životě trvá triumfující božské zrození v nás lidech jen tak dlouho, jako trvá blesk. Proto je naše poznání útržkovité, neucelené, v Bohu ale existuje blesk neustále a tedy věčně.

KRISTŮV OHEŇ

Ve védské tradici (v Indii) je elektrický oheň nazýván „pávaka“ neboli „očišťovatel“. změnu naší formy. Chce, abychom obětovali svoji smrtelnou bytost, abychom tím mohli obléknout nesmrtelnost. Požaduje, abychom nasměrovali svůj život na světlo Ducha, protože nepatří do hmotného světa, a chce se vrátit do světa nesmrtelnosti.

Požaduje, abychom upřeli celou svou pozornost na Světlo, které vysílá svět Ducha, aby nás odsud osvobodil.

30

Tato touha – touha po Duchu – je nejvyšší formou ohnivé tužby, kterou člověk ve svém životě může zažít.

Když dá své tužbě prostor, potom vznikne úplně nová postava nesmrtelné duše, jejíž kvalita je podobná slunečnímu ohni. Tento oheň daruje světlo a život všemu, co žije. Také bývá nazýván Kristus – Duch Slunce.

KONEČNÁ ZMĚNA FORMY

Duše, jejíž podstata je láska, je nakonec poznána svým alchymickým ženichem – Božím Duchem. Jeho elektrický oheň se spojí jako bleskem s hadím ohněm s duší k poslední proměně formy – k definitivní nezvratitelné transfiguraci.

Při této poslední změně formy nezůstane žádný popel. O tom všichni velcí zasvěcenci svědčí, říká se, že jejich hrob zůstává prázdný anebo že nevysvětlitelným způsobem zmizeli.

Oheň, voda, láska Moderní výzkumníci zaznamenávají ve vesmíru nesmírně vysoké teploty a nepředstavitelně hluboké mrazy. Element ohně je vždy odstředivý, kdežto chlad je dostředivý, soustřeďující. Ohněm se vyvíjí rozpínající se vesmír, intenzivním chladem smršťující se vesmír. Chlad způsobuje zkamenění, krystalizaci. Nyní rozumíte dvojí síle v našem životním poli.

LÁSKA

ŽIVOT MEZI ŽÁREM A CHLADEM

Žít znamená myslet, cítit, toužit, chtít něco, doufat v něco, radovat se, trpět, zažívat bolest. Život znamená především hledat lásku, najít a prožívat ji. Láska je síla, která vytváří spojení mezi dvěma lidmi, poměr mezi ženou a mužem. Ale láska je ještě něco mnohem většího, je to síla, která je v Bibli postavena nad víru a naději.

Je univerzální božskou energií. Vytváří spojení mezi protichůdnými póly, spojuje je a vede dále.

Láska je síla ve středu a spojuje se s každým člověkem velmi individuálně, dotýká se ho a vede ho životem.

Dokonce ho vyvádí ven z látkového života.

Je vůdkyní, která vytváří spojení k vyššímu stupni bytí. Je silou v tom nejnižším i nejvyšším. Začíná v těle každého člověka, vede ho pomocí duše k Duchu a dále ke sjednocení s Bohem.

Život v tomto světě znamená být poháněn dvěma silovými centry: na jedné straně pozitivním, horkým a ohnivým, na druhé straně negativním, chladným a vodním.

Označíme-li póly podle jejich povahy jeden jako mužský a druhý jako ženský, pochopíme napěťové poměry mezi přijímáním – ženským pólem – a tvořením – mužským pólem.

Mezi těmito dynamickými póly je zažíván život. Na jedné straně tvůrčí energie, která se projevuje aktivním jednáním, na druhé straně touha po klidu a kontemplaci. Tak se projevuje horizontální linie s duálními silami na svých krajních bodech. Na této horizontální linii se uskutečňuje život. Žít na Zemi znamená být materiálně spojen se Zemí a zažívat tento život též tělesně. Jsme tělesně rozděleni na pohlaví a zažíváme se jako muži a ženy. V každém člověku ale probíhají procesy, při kterých působí oba aspekty.

31

Jak velmi jsou ve skutečnosti obě pohlaví spolu propojená! Každý zažívá tuto „korespondenci“. Je to intenzivní výměna mezi oběma póly na všech úrovních.

Univerzální učení poukazují na to, že člověk sestává ze čtyř těl, která jsou odpovídajícím způsobem rozdílně polarizována. Čtyři těla ženy i muže jsou polarizována dvě pozitivně a dvě negativně. Pozitivní znamená – také co se týká pohlaví – dynamizující, vyzařující a tvůrčí, negativní oproti tomu znamená přijímající a projevující.

POLARIZACE ŽENY

Jak působí u ženy pozitivní polarizace, vyzařování a tvoření? A jak při tom působí přijímající a projevující pól? Nejjasněji se projevuje negativní polarizace v jejím viditelném těle.

Přijímající a projevující princip je zjevný při každém porodu. Astrální tělo (tělo žádostí) je stejně polarizováno (negativně). To způsobuje silnou vnímavost pro emocionální a pocitové podněty a vlivy. Ženské mentální tělo je polarizováno pozitivně, působí tudíž vyzařujícím a tvořivým způsobem. V jistém slova smyslu lze říci, že žena může vydávat silné myšlenkové impulzy, kdežto muž působí řídícím způsobem ve velkém prostoru lidského pocitového světa. Ve zvláštních případech může muž myšlenkové impulzy ženy zachytit a uskutečnit.

Také ženské éterické tělo neboli životní tělo je polarizováno pozitivně.

32

Je dynamizující, sílu darující. Tím působí žena na životní atmosféru.

Vytváří prostor a buduje energii, ze které její bezprostřední okolí žije.

POLARIZACE MUŽE

Co vyzařuje muž? Čím je přijímající a projevující? Látkové, viditelné tělo muže je polarizováno pozitivně. To znamená, že tvoří, plodí a vyrábí. Je dynamický, vyzařuje sílu a energii.

Mužské tělo žádostí neboli astrální tělo je také pozitivně polarizováno.

Vysílá přání a touhy, a to jasněji, než je schopen je přijímat. Mužské éterické tělo je primárně přijímající a asimilující. Také jeho myšlenkové tělo je negativně polarizováno. Je otevřené a přijímající. Je schopno jakoby zachycovat myšlenky, které jsou ve vzduchu.

SPOJENÍ

Necháme-li tyto silové vztahy na sebe krátce působit, poznáme, jak velmi jsou ve skutečnosti obě pohlaví spolu propojená. Ovlivňování pohlaví funguje hlavně atmosféricky.

Každý zažívá tuto „korespondenci“, toto spojení, nezávisle na tom, zda žije sám, nebo s někým. Je to dávání a braní. Všechno je navzájem protkáno, všechno je intenzivní výměnou

mezi oběma póly na všech úrovních, spojeno dohromady jako silová magnetická sféra. A přece není tato jednota dokonalá.

Jako koule s vnitřní nevyvážeností rotuje odstředivě ze svého středu, koulí se jednou napravo, podruhé nalevo. Chybí spojující síla, šňůra, drát, na které by byly koule navlečeny jako perly. Je zcela jedno, jestli

se člověk v nějakém ohledu života rozhodne pro nebo proti, důsledně promyšleno, musí každý životní stav vykazovat chybu nebo nedostatek.

Vnitřní neklid nebo nevyváženost je indicií, že hledáme opravdové, harmonické spojení mezi oběma póly na všech úrovních.

Skutečnou spojující silou je univerzální láska, která se chce projevit a která následuje gigantický plán tvoření. Tato dynamická tvůrčí energie, která spí latentní v srdci, se v člověku může projevit.

A to začne logicky v srdci, v centru každého člověka.

Proces může začít velmi osobním, tělesným zážitkem jak muže tak ženy.

PROUD VERTIKÁLNÍ ENERGIE

Tento dotek začíná v těle a v čase materiálních světů. Tvořivý a přijímající proces v rovině tělesného projevení života je zrcadlovým obrazem procesu, který se uskutečňuje mezi Tvoření Duch – oheň Přijímající duše – voda Tvořivá duše – oheň Přijímající tělo – voda Tvořivé tělo – oheň Čin

33

Existuje svět bez konfliktů, strachu a temnoty.A musí být všudypřítomný... tělem, duší a Duchem. Tyto tři roviny projevení lze velmi vědomě od sebe odlišit.

Tělo, duše a Duch mají své roviny projevení. Přesto mezi touto trojicí existuje velmi těsné spojení. Nemohou bez sebe existovat a mezi těmito třemi aspekty probíhá neuvěřitelně intenzivní výměnný proces. Můžeme ho popsat jako vertikální siločáry.

Neboť i zde se uskutečňuje tvoření a přijímání, dávání a braní. Jen zde nacházíme zcela odlišný směr pohybu, zejména pohyb, který nezůstává spojen jen se Zemí, ale vede od ní dále k něčemu jinému. Viděno z nejvyššího bodu, je to božský Duch, ohnivý princip, který přenáší svoji energii do duše, jež je pro něho otevřená.

Přijímání duše se stává ohnivou silou a matricí pro „tělo“. „Tělem“ je v této souvislosti naše osobnost se svým vědomím. Přenáší přijatou energii do bytí. Tato spolupráce je samozřejmě nepřetržitý a kontinuální proces.

KŘÍŽ A ZROZENÍ

Pozorujeme li obě tyto linie pohybu, vidíme kříž. Horizontální linie pohybu světa je překřížena vertikálním pohybem, který vychází z duchovní energie. Vertikální linie je vylití svaté duchovní síly, proud energie, který se kaskádovitě vylévá přes jednotlivé pro34

jevující roviny, Ducha – duši – tělo.

Z toho povstává otázka: Co s tím jako lidé uděláme? My přece převádíme tyto energie do působení.

Vnímáme tyto energie? Máme pro ně vědomí a když ano, jak na to reagujeme? Jsme připraveni postavit kříž?

Protože naše bytí je horizontálním břevnem a univerzální proud lásky je symbolizován vertikálním břevnem.

Vyvíjíme vnímavost pro tu nejvyšší energii, která se nás dotýká? Pokud na ni totiž nereagujeme, pak nejsme pro tuto energii živým pilířem, ale koncovým světlem, a energie nemůže působit regenerativně. Nacházíme se jako ve smrtelném spánku, sice dotčeni, ale nereagujeme. Pak nedochází ani k vědomému přijímání, ani k tvoření. Jsme pak jako semena, která spí hluboko v zemi a mají sice v sobě informaci k růstu, ale nemají ani světlo, ani vodu. Semena zůstávají uzavřena. Informace o rostlině zůstávají uzavřeny ve tvrdé slupce semena a nemohou se uskutečnit.

Když směrujeme své vědomí na kříž, potom musí být přijímaná síla použita. Musí následovat tvůrčí čin. Když se tak nestane, vzniká blokáda, zácpa, která vede buď ke krystalizaci (podchlazení), nebo k explozi (přehřátí). Otázka zní: Co můžeme my jako osobnost učinit?

Přibližujeme se k tomuto tvůrčímu procesu na tělesné rovině velmi individuálně, jako muž nebo žena. Ale ať jsme kýmkoli, co se pohlaví týče, ve vztahu k duši a přes ni k Duchu jsme jako osobnost vždy „příjemcem“.

Nikdy netvoříme sami ze sebe.

Na základě svého vědomí, vědomí hledajícího člověka, se přestáváme zaměřovat na vnější tělesnou formu a hledáme vyšší princip, který se nás dotýká. Tento dotek není pouze informační, ale obsahuje úkol. Hledající člověk musí tento dotek převést na tělesné úrovni ve viditelný skutek, jinak se síla stáhne zpět. Takovým skutkem je vždy služba lidem a znamená to udělat něco velice moudrým způsobem pro své bližní, pro druhé lidi. Jen tak se plán stvoření stane viditelným v čase, jen tím, co vědomý duševní člověk uskuteční. Musí se při tom ale pamatovat na to, že čas a tělo mají své vlastní zákony. Na horizontální úrovni existuje smrt. Na vertikální linii však pulzuje věčný život. Když se duše a Duch setkají a spojí se do nové jednoty, je tak zrozen duchovně-duševní člověk, který může vstoupit na vertikální dráhu.

vodní duševní aspekt) již nesmějí do této zahrady vstoupit. Nynější tělo, které z nich povstalo – člověk – nemůže v rajském stavu bytí existovat. Proto jsou Adam a Eva tak dlouho smýkáni od jednoho pólu ke druhému, až rozpoznají, co v jejich malém světě – jejich mikrokosmu – bylo, je a má být.

To je Kristus, cesta k Otci. Současně je Kristus i nová atmosféra v člověku, čin lásky Boha v něm.

Poznat čin lásky Boha znamená moci jít tuto cestu. Zničující žár vědomí „já“ slábne na mírný, zahřívající oheň duše. Když Kristus člověka osvítí, prospívá to okolí.

To je pravá služba lidstvu. Z toho povstává síla, která v sobě spojuje přijímání a tvoření. Nové stvoření, „Dítě boží“, je silou ohně zrozeno v člověku. A toto božské, ohnivé dítě najde brány města otevřené, jak je to napsáno ve Zjevení Janově: A jeho brány nebyly v tyto dny uzavřeny, protože nebylo noci. A on mi ukázal čirý proud živé vody, průzračný jako křišťál, který přicházel od trůnu Boha a Beránka.

NÁVRAT

Literatura 1. Jan van Rijckenborgh: Die ฀gyptische Urgnosis, 2. díl.

2. Zjevení Janovo 21,25.

Jak je psáno v knize Genesis, střeží vstup do ráje cherubíni. Adam (původní duchovní aspekt) a Eva (pů-

35

Hrnčiarske umenie DUCHOVNÉ PREBUDENIE DUŠE A JEJ METAMORFÓZA

36

Zrodenie novej duše je životným tajomstvom, s ktorým sa v stredoveku zapodievali najmä alchymisti. V 8. a 9. storočí bol ešte ľuďom známy skutočný, skrytý význam alchýmie. Umenie vnútornej transformácie bolo podľa zákonov alchýmie praktizované vedcami, ktorí žili i pracovali v ústraní. Staré rukopisy nám odhaľujú, že alchýmiu často prirovnávali k textom z evanjelií. Niektorí alchymisti vedeli, že príbehy z evanjelií tak ako samotná alchýmia sa týkajú vnútornej transformácie a nie historických udalostí. Práve domnelý historický obsah evanjelií z nich vytvoril mýtus!

P

očas svojich pokusov alchymisti spozorovali, že vplyvom ohňa sa udiali zmeny v hmote. Z toho usudzovali na zmeny, ktoré sa uskutočňujú v ich vlastnej bytosti. Aplikácia týchto znalostí tiež spôsobila zjemnenie hrnčiarskeho remesla. Na nádobách i vázach počas procesu vypaľovania prebiehali chemické reakcie, ktoré sa odzrkadľovali v rozličných farbách ohňa. Tieto farby boli alchymisticky interpretované a odpovedali fázam vnútornej premeny.

V evanjeliách sa hovorí o troch rozdielnych periódach: 1. Narodenie a život Jána Krstiteľa.

2. Narodenie a život Ježiša.

3. Narodenie, život a utrpenie Krista.

Ján krstí vodou a je posledným prorokom. Ohlasuje príchod toho „...ktorému nie som hoden rozviazať remienok na sandáloch“ (Ján 1:27).

Meno „Ján“ znamená „voda“. Ježiša pokrstil Ján v Jordáne. Následne na Ježiša v podobe holubice zostúpi Duch. V tomto ohnivom krste sa Kristus spojí s Ježišom – človekom.

Aj apoštoli boli krstení ohňom v svätodušnú nedeľu a prijali schopnosť „hovoriť jazykmi“. „Christos“ je teda ten, ktorého pokrstili olejom alebo ohňom. Hrnčiarstvo sa začína výberom čistej hliny. Do hliny potom hrnčiar pridá vodu, aby hmota bola vlhká a dala sa miesiť. Následne ju položí na hrnčiarsky kruh a vyformuje z nej nádobu. Hlinený hrniec je symbolom pozemského človeka, ako sa o tom zmieňuje na viacerých miestach Biblia. Do hliny, z ktorej chceli vytvoriť nádobu na sakrálne účely, primiešali zlato. Takéto nádoby vypaľovali zvláštnym spôsobom, aby sa na ich povrchu objavilo sedem farieb dúhy, ktoré sa zhodujú s drahými kovmi. Tieto nádoby sa potom 37

v chráme zasvätili Bohu. Hrnčiar nepozná výsledok účinku alchymistického ohňa, ale ako dobrý remeselník dopredu vie, na aký účel sa má používať nádoba, ktorú zhotovil. Hlinu, z ktorej chce vyrobiť nádoby určené na bohoslužbu, vyberá veľmi starostlivo. To môžeme prirovnať k človeku, ktorý sa ako hľadajúci približuje

Hľadajúci, ktorý vie prijať tento chaos i zmenu hodnôt a nie je príliš „zakalený“ životom, môže zažiť novú mladosť, nové oduševnenie i nový životný cieľ. Podľa pravidiel učenia začne hľadajúci svoju spirituálnu cestu. Hlina sa dá tvarovať a položia ju na hrnčiarsky kruh. Tieto učenia vždy pochádzajú z lúča Univerzálne-

V našom vzťahu s dušou a prostredníctvom nej i s Duchom sme ako osobnosti len prijímatelia. Čin tvorenia z nás nikdy nepochádza. k duchovnej škole. On už nie je obyčajným človekom, lež starostlivo vybranou osobnosťou.

Kráča po inej ceste, než ktorú mu ponúka tento svet. Už sa viac neuspokojuje s obvyklým zafarbením sveta a jeho bežnými radovánkami ani s tým, čo mu iní hovoria, ale hľadá „niečo iné“. Odteraz sa stáva tým, ktorého nazývame hľadajúcim. Hlina jeho osobnosti už bola postupne rozviazaná od zeme tohto sveta mnohými skúsenosťami a nespočetnými cestami. „Hrnčiar“ vybral základnú surovinu a starostlivo ju oddelil od zeme. Potom nasleduje okamih, keď je hmota zmiešaná a zvlhčená s vodou. To je prvý kontakt so spirituálnym učením. V živote hľadajúceho sa všetko otočí hore nohami.

Všetky životné hodnoty sa pomiešajú a rozvrátia. Od toho okamihu nazerá na ľudí i veci novým spôsobom.

38

ho svetla. Môže ísť o učenie jedného z veľkých vyslancov Svetla, ako boli Ježiš, Krišna i Buddha, alebo aj o človeka, ktorý vysvetľuje učenia Veľkých a založí bratstvo. Hrnčiarsky kruh sa začne točiť a medzitým ruky hrnčiara tvarujú hlinu. Postupne sa človek zlaďuje s učením a svoj život prispôsobí požiadavkám učenia. To je krstenie i zasvätenie „vodou“, lebo hľadajúci tu reaguje pozitívne. Tak sa môže stať, že západný človek sa stane zenovým mníchom a mladý Kórejčan sa stane nasledovníkom Victora Huga, alebo že učenia Andského bratstva z Južnej Ameriky sa praktizujú v strede takého mesta, akým je Paríž či Amsterdam. V tejto fáze sa dá kandidát na zasvätenie ešte „tvarovať“, lež už je spojený so silou večnosti. Nachádza sa vo „dvorane zasväcovacieho chrámu“ a tam je ešte všetko možné“. Táto príprava je preto

potrebná, aby sa v nasledujúcej fáze dala hlina opracovať.

Sedem lúčov duše sa rozvíja nasledovne: 1. všeobecný záujem, alebo osobné hľadanie 2. viera v učenie 3. osvojenie učenia 4. usporiadanie života 5. chaos, vrch, na ktorom forma zomrie 6. rozhodujúci výber 7. gnostická mágia Kandidát s odhodlaním kráča na ceste životom s odovzdaním celej svojej bytosti. Jeho viera mu umožňuje všetko a aj všetko mení. Nehovorí sa snáď, že viera hory prenáša? V tomto období hľadajúci nájde skupinu, ktorá ho prijme za člena. Je to obdobie bohabojnosti, fáza človeka – Jána.

Ján je osobou zrodenou v tejto prírode, ktorá sa pevne rozhodla kráčať po ceste veľkého oslobodenia, a následky, ktoré z toho vyplývajú, prijme z celého srdca. Z takéhoto človeka prúdi mohutná sila. Očistením celej svojej bytosti sa opäť spojí s pôvodnou prírodou a o silu, ktorú dostal, sa dokáže podeliť s inými ľuďmi. „Nič nie je také presvedčivé a podnecujúce k činu ako osoba,

ktorá koná tak, ako hovorí, a žije tak, ako ju učia“ (Catharose de Petri). No krst vodou, Jánov krst, nás dovedie k určitej hranici, ktorú predstavuje ľudská existencia a hlina, z ktorej pozostávame. Stav viery, na ktorej si zakladá pozemská osobnosť, občas otvorí dvere pre ilúzie... i sklamanie!

Veríme, že sme dosiahli vznešené svetlo, lež naša bytosť sa ešte v svojej podstate nezmenila. Prírodná bytosť, najmä v kritických situáciách, sa stavie na odpor a opäť sa dostávajú na povrch staré, sebapresadzujúce pudy.

Nedokážeme sa držať „vznešeného“ spôsobu života, ktorý sme si osvojili. Príčina toho sa skrýva v našich pozemských inštinktoch: v túžbe po bezpečnosti, túžbe vlastniť, žiarlivosti, hnevu atď. Stojíme na hranici, kde občas zažívame nadšenie, inokedy zase rôzne formy depresie. V jednom okamihu sa vznášame v oblakoch a v nasledujúcej chvíli nás ťaží smútok i pocit viny.

Zo zeme pochádzajúca „hlina“ aj napriek svojej nespornej kvalite, ktorú už vlastní, ešte neprešla ohňom. Iba vtedy sa zmení jej prirodzený stav.

Po kratšom alebo dlhšom čase my sami budeme úpenlivo prosiť o nové svetlo, hlbšie pochopenie i očistenie našej bytosti. Ján očistí svoj náhľad, svoje telo túžby a zosúladí ho s božou prírodou. Ihneď potom prichádza Ježiš a v danej chvíli sa nevyhnutne 39

stretne s Jánom. Medzitým sa stane jedna nečakaná udalosť. Zatiaľ čo kandidát evokuje Svetlo, aby ho zmenilo, Svetlo sa mu odovzdá a prosí ho, aby ho on zmenil.

nepoľavujúcu túžbu: „Očisť moje srdce, ó Pane.“ Ján, očistený človek tejto prírody, sa zmenšuje, aby v ňom mohol rásť Ježiš. Takto prechádza duša prvý raz cez oheň. Spozná, že

Plameň sa zapáli a vzbĺkne. Dovtedy ho rozpaľujú, dokiaľ hlinený hrniec nie je rozžeravený do červena a začne iskriť a žiariť na bielo.

Nie je to Ján, ktorý je pokrstený Ježišom, lež Ježiš sa úplne ponorí do vody, aby ho Ján pokrstil. Prečo?

Všetky gnostické bratstvá to vysvetľujú tak, že Ježiš Kristus je len zjav, a preto jeho smrť na kríži je nemožná. Tým chcú povedať len to, že pre pútnikov, ktorí kráčajú na ceste mystérií, nebol Ježiš Kristus zrodený z tejto prírody, a preto nemohol vlastniť osobnosť z „hliny“. Inými slovami nebol obyčajnou ľudskou bytosťou.

Ján je ľudská bytosť stvorená z tejto prírody, v ktorej sa prejaví. Len čo človek Ján splní svoje poslanie, jeho vedomie sa premení na vedomia Ježiša, ktorý prijme svoju krížovú cestu v osobe človeka Jána. Vyvolá všetky karmické spomienky, očistí ich, a tak celkom premení svoju osobnosť. Božské zostúpi do prírody a iskra Ducha úplne premení hlinu osobnosti. Je to vloženie hlineného hrnca do ohňa.

Týmto reálnym spôsobom vstúpi do nášho života vibrácia z inej prírody. Toto sebazasvätenie sa neudeje pri nejakom rituáli, ale cez nikdy 40

jej obmedzené pochopenie bolo príčinou toho, čo ju zdržiavalo v ďalšom napredovaní. Plameň sa zažne i vzplanie. V rozpálenom ohni je hlinený hrniec rozžeravený do červena a začína žiariť a svietiť do biela.

V tejto pahrebe nedokáže zvyčajné vedomie odporovať a čoraz viac sa približuje rozhodujúci okamih voľby: buď vydrží v ohni a úplne sa zmení, či odmietne oheň. Kto nechce vydržať, toho vyberú z ohňa. Opracovanú hlinu z hrnca vrátia medzi tvorivé prvky zeme. No hlina nesie na sebe vyblednuté stopy ohňa, čo umožňuje, aby sa osobnosť pri nasledujúcom pokuse ľahšie očistila.

Ak prírodné vedomie predsa prijme to, že už nie je na prvom mieste, a duša sa odovzdá Bohu, potom sa začne ozývať hlas nového vedomia.

To je veľká metamorfóza duše. Popri hlase učenia aj hlas duše sa stáva bezprostredne vnímateľný, sťaby žiariace vedomie, ktoré prežiari všetko, čo sa k nemu priblíži. Vyvinie sa

Ružokrižiaci a oheň Keď sa v svätých knihách píše, že Boh je živý oheň, potom tým nie je myslené to, že oheň je identický s Bohom, ale to, že Boh, Logos, sa prejavuje v ohni i cez oheň – ako sa manifestuje i v ostatných živloch a prostredníctvom ních. Ak sa takzvaný vyznávač ohňa približuje k svätému ohňu, potom nie je a ani nebol pohanom, lež človekom, ktorý dokazuje, že vlastní poznanie týkajúce sa Božej vedy!

Keď sa ružokrižiaci približujú k mystériu ohňa – tak ako sa Mojžiš približoval k horiacemu kru a držal sa ruky Boha –, potom v súlade so svätým jazykom stoja na jeho fundamente a patria medzi filozofov ohňa, pretože získali nahliadnutie a preukazujú pochopenie voči základom Svätého Ducha, pred ktorým stoja alebo pred ktorého budú postavený. Čo sa stalo s Mojžišom? Približoval sa k horiacemu kru, čo znamená, že bol za svojho života konfrontovaný so zostupujúcou Božou éterickou silou. Tento oheň ho regeneroval i potrestal jeho nedokonalosť, strach i rezervovanosť. Či koniec koncov neutiekol prvý raz pred svojím vyšším údelom? Jeho poslaním bolo, aby seba a jemu zverený zástup vyviedol z otrockej služby dialektike a doviedol ho do prisľúbenej, svätej zeme. Keď napokon po dlhom zvažovaní splnil túto obrovskú úlohu, pred ním išiel „oblak Pána“. [...] Svätý oheň je nestravujúcim i nespaľujúcim ohňom, ktorý horí v éterickej substancii nepochádzajúcej z tejto prírody. Práve naopak, vedie ľudskú bytosť, ktorá ho vnútorne vníma, k vzkrieseniu do nového, radostného života.

skutočná alchymická fáza, ktorú tu nemôžeme podrobne vysvetliť, lebo tento proces prebieha u každého rozdielne. Môžeme povedať len to, že pec postupne zatvoria, aby v nej zhorel všetok kyslík. Teplota stále stúpa.

Prirodzený proces oxidácie sa zmení.

Cez transformáciu kovových solí začne hlinený hrniec hýriť rozličnými farbami. Hrniec je ozdobený živými farbami.

Vtedy hovoríme o „svetelnom šate“ alebo o „duši odetej v zlate a zlatom svadobnom rúchu“. Z ľudskej bytosti Ježiša sa stáva kandidát Krista.

Základný, biely lúč sa rozštiepi a zjaví sa sedmoro farieb dúhy. Kandidát sa môže nazývať „majstrom kameňa“.

Tentoraz je už nádoba pripravená na vyňatie z pece a my môžeme kandidátovi, žiakovi duchovnej školy, povedať: „Ostaň v blízkosti vázy, aby si odhalil jej farby.“

Catharose de Petri: Ružokrižiaci a oheň.

Z diela Nová náboženská orientácia, máj 1948

41

Příběh Indiánů kmene Hopi o stvoření světa Indiáni kmene Hopi jsou poslední dosud žijící velmi zvláštní indiánský lid, který se vyskytoval převážně ve státu Nové Mexiko a na severovýchodě Arizony. Je to nejzápadnější skupina Pueblo-Indiánů. Jejich příběh o stvoření světa je mýtem o zkáze a věčném návratu, které budou trvat tak dlouho, dokud „Mravenčí člověk“ nepochopí, co s ním měl stvořitel v úmyslu. Nekonečný prostor, ze kterého všechno pochází, nazývají Hopi Tokpela.

42

TOKPELA – PRVNÍ SVĚT

Nebyl ani začátek, ani konec, nebyl čas, nebyl žádný tvar, žádný život – jen nesmírná prázdnota, která měla svůj začátek a konec, čas, tvar a život jen v mysli Taiowy. Tam uvnitř – pokud vůbec můžeme říci tam uvnitř – působil Stvořitel, prvotní tvůrce.

Hopi nazývají počáteční svět Tokpela (nekonečný prostor).

On, Nekonečný, si představuje Konečnost a Život. Chce tuto svou Ideu přivést k uskutečnění a stvoří jako prvního Sótuknanga a říká mu: „Ty jsi první síla a stvořil jsem tě jako nástroj, jako osobu, která má uskutečnit můj záměr vytvořit Život v nekonečném vesmíru. Jsem tvůj Strýc – ty jsi můj Synovec. Nyní běž a uspořádej tyto světy tak, aby mohly navzájem harmonicky spolupůsobit podle mého záměru.“ Sótuknang dělá, co mu bylo poručeno, a bere z nekonečného prostoru to, co je určeno stát se matérií, staví a upořádá to do devíti universálních říší: jednu pro Taiowu, jednu pro sebe a sedm světů pro budoucí život.

Se souhlasem Taiowy stvoří Sótuknang vodu, potom vzduch a vítr. Pak říká Taiowa: „Ale tvá práce ještě není skončena. Nyní musíš stvořit Život a jeho

pohyb, a tak čtyři části Túwaqachi, mého universálního záměru učinit úplnými.“ Nyní jde Sótuknang do onoho universa, které je určeno stát se prvním světem Tokpelou, a stvoří z něho tu, která zůstane na té zemi, aby se stala jeho pomocnicí. Její jméno je Kókyangwúti, Pavoučí žena. Když Pavoučí žena procitne, ptá se, kde je a proč je zde. A Sótuknang odpoví: „Rozhlédni se. Zde je Země, kterou jsme stvořili. Má tvar a hmotu, směr a čas, začátek a konec. Ale není na ní Život. Není vidět žádný radostný pohyb. Není slyšet žádný radostný zvuk. Jaký je život bez pohybu a zvuku? Proto ti byla dána síla, abys nám pomohla takový život stvořit.

Byla ti darována vědomost, moudrost a láska, abys mohla požehnat všechny bytosti, které stvoříš. Proto jsi zde.“ Poté nabere Pavoučí žena trochu země a zatímco zpívá Píseň stvoření, smísí hlínu se slinami, vytvoří z ní dvě bytosti a přikryje je svým bílým pláštěm, který je samotná moudrost. Dvojčata se probouzejí a ptají se, kdo jsou a proč jsou zde. Pavoučí žena jim dává jména Pöqánghoya a Palöngawhoya. Dostanou za úkol udržovat svět v rovnováze, až na Zemi vznikne život.

Pöqánghoya jde do všech stran světa, hněte zem svýma rukama tak, 43

Píseň stvoření Tmavé, purpurové světlo vystupuje na severu. Žluté světlo vystupuje na východě.

Potom vystupujeme my z rostlin země, abychom přijaly dlouhý život jasnosti.

Nazýváme se Motýlí panny.

Oba, muž i žena, směrují svou modlitbu na východ, uctivě skloněni před Sluncem našeho Stvořitele.

Zvonění naplňuje vzduch.

A nad celou krajinou zní radostný tón, jehož radostná ozvěna je všude slyšet.

Pokorně prosím svého Otce, Dokonalého, Taiowu, našeho Otce, Dokonalého, který tvoří čistý život, aby nám dopřál vidět žluté Světlo.

Dává nám dokonalé Světlo.

Dokonalý rozvinul svůj plán.

A daroval nám dlouhý čas, stvořil píseň, aby přinesl do života radost.

Na této cestě štěstí naplňujeme my, Motýlí panny, Jeho přání tím, že zdravíme Slunce našeho Otce.

Radostně zní píseň našeho Stvořitele.

A my, kdo pocházíme ze země, necháváme ji zaznívat až před Jeho Trůn.

Když se objeví žluté Světlo, násobí se radostná ozvěna, zaznívá a zní mimo časy, které ještě přijdou.

44

aby se stala hutnou. Palöngawhoya jde do všech stran světa a vydává ze sebe zvuk, který je slyšet v celé krajině. Toto je skutečný původ ozvěny, takto je veškerý zvuk zrcadlením Stvořitele.

Když své úkoly splnili, byl Pöqánghoya poslán na severní pól zemské osy a Palöngawhoya na jižní pól.

Tam jim bylo přikázáno, že se mají společně starat o to, aby se svět otáčel správným způsobem.

Pöqánghoya má kromě toho moc udržovat hustotu Země ve stabilní míře. Palöngawhoya se musí starat o to, aby pohyb vzduchu byl klidný, a kromě jiného byl pověřen, aby nechal zaznívat své volání pro dobro nebo pro výstrahu nad vibračním centrem Země. Pro Hopi mají těla Země a člověka shodnou strukturu.

Proto znají nejen centra vibrace podél osy Země, nýbrž i podél osy člověka.

Tato vibrační centra odpovídají čakrám, přičemž Hopi jich znají jen pět: vrcholovou čakru, čelní čakru, hrtanovou čakru, srdeční čakru a pupeční čakru neboli čakru solárního plexu.

Pavoučí žena dále tvoří ze země stromy, keře, byliny, květiny, různé druhy osiv a ovoce. Tak odívá zem.

Stejným způsobem stvoří ptáky a ostatní zvířata. Formuje je ze země, zahaluje je svým bílým pláštěm

„Daroval jsem vám tento svět, abyste na něm žili a byli šťastní.“ a zpívá Píseň stvoření. Sótuknang je šťastný, když vidí, jak je všechno krásné – krajina, rostliny, ptáci, ostatní zvířata a Síla, která ve všem působí.

Pln radosti říká Taiowi: „Pojď a podívej se, jak náš svět vypadá!“ – „Je to velmi dobré,“ říká Taiowa. „Svět už je připraven pro lidský život, poslední krok, aby se můj záměr stal dokonalým.“ STVOŘENÍ LIDSTVA

Pavoučí žena vezme hlínu, která je ve čtyřech barvách – žluté, červené, bílé a černé – a vytvoří z ní čtyři lidské bytosti, muže podle obrazu Sótuknanga. Potom vytvoří další čtyři lidské bytosti, ženy podle svého obrazu.

V těchto lidských bytostech se uskuteční vývoj, který se může srovnat s východem slunce. Začíná s tmavým purpurem prvních ranních červánků. To je ten okamžik, v němž Pavoučí žena, poté co nad stvořenými formami zazpívala Píseň stvoření, odstranila bílý plášť, kterým byly přikryty. Formy se probouzejí k životu, purpurově červené Světlo se stává žlutým. Člověk, kterého potom ještě obklopuje mlha, má nahoře na hlavě měkké místo, kterým do něho vstupuje Dech života.

Mlha mizí, když Slunce vychází nad horizont a měkké místo na hlavě ztvrdne. Člověk je dokončený a hledí hrdě svému Stvořiteli do tváře. „To je Slunce,“ řekla Pavoučí žena. „Potkáváte poprvé svého Otce, Stvořitele. Musíte si stále připomínat tři fáze svého stvoření, čas tří Světel: tmavý purpur a žluté a červené zahalení mystéria, Dech života a teplo Lásky. Jsou zahrnuty v plánu Stvoření, jak se říká v Písni stvoření, která byla nad vámi zpívána.“ První lidé prvního světa jí neodpovídají, protože neumějí mluvit.

Pavoučí žena obdržela svou moc od Sótuknanga, proto ho nechává zavolat ozvěnou Palöngawhoyi. S burácením silného větru se Sótuknang 45

okamžitě objeví před nimi. „Tady jsem. Proč mě tak naléhavě potřebuješ?“ Pavoučí žena vysvětluje: „Podle tvého příkazu jsem stvořila první lidi. Jsou zcela a dobře zformováni.

Mají správnou barvu, žijí, mohou se pohybovat. Ale neumějí mluvit. To je to, co jim chybí. Chci jim darovat řeč a také moudrost a schopnost se rozmnožovat, aby je život těšil a mohli děkovat Stvořiteli.“ Sótuknang daruje lidem řeč – odlišující se zvukem, podle barvy lidí.

Daruje jim moudrost a schopnost se množit. Potom jim říká: „A tak jsem vám daroval tento svět, abyste na něm žili a byli šťastní.

46

Jen jedno od vás žádám: Uctívejte Stvořitele po všechny časy. Chtějte moudrost, harmonii a úctu pro lásku Stvořitele, který vás stvořil, nechal vyrůst a dokud budete existovat, nikdy na vás nezapomene.“ Tak člověk zalidňuje zem. Žije v míru s ní, se svými bližními i se zvířaty. Avšak za nějaký čas někteří lidé zapomněli na příkaz, který jim Sótuknang dal, totiž stále ctít svého Stvořitele. Začínají s tím, že svá vibrační centra používají jen pro pozemské cíle, a zapomínají přitom, že jejich prvním cílem mělo být plnit záměr Stvořitele.

Až do té doby žil člověk v míru

společně se zvířaty, avšak nyní se tomu vzdálil a „zdivočel“. Nakonec lidé bojují dokonce proti sobě a je jen malá skupina, která si ještě připomíná prvotní příkaz.

Taiowa se rozhodne zničit první svět, s výjimkou malé skupiny těch, kteří zůstali věrni zákonům. Sótuknang jim říká, že se musí nechat vést svou vrcholovou čakrou. Svou vnitřní moudrostí poznají ve dne oblak a v noci hvězdu a budou je následovat. Nevezmou si nic s sebou a jejich cesta skončí, až se oblak a hvězda zastaví. Na celém světě jsou lidé, kteří opouštějí dům a ohniště a následují oblak a hvězdu. Mnoho ostatních lidí se jich ptá, co je pohání. Když jim vyprávějí o oblaku a hvězdě, nevěří jim, protože ti ostatní nic nevidí.

Ze všech stran se konečně na určeném místě shromáždí skupina lidí.

Když všichni dorazí, objeví se Sótuknang a vede je na kopec, v němž bydlí Mravenčí lidé. Vyvrtají díru do vrcholu a vstoupí dovnitř. Sótuknang jim říká: „Nyní vstupte do Mravenčí kiva (Hopi osada), ve které budete v bezpečí, zatímco svět bude zpustošen.

Chci, abyste se během svého pobytu zde učili od Mravenčích lidí. Jsou pilní a v létě shromažďují potravu na zimu.

Zůstávají chladní, když je teplo, a teplí, když je zima. Žijí spolu v míru a plní záměr stvořitele.“ Tak končí první svět, je zničen ohněm sopek.

HOPI JE ZKRATKA SLOVA, které tento kmen sám používá: Hopituh Sinom neboli „lidé z Hopi“. Dříve byli Hopi také známi jako Moqui nebo Moki. Mluví dialektem praaztécké jazykové skupiny. Přibližně z 18 000 Hopi, kteří ještě dnes existují, žije většina uprostřed rezervace Navajů, rozdělena do jedenácti autonomních vesnic. Bydlí v charakteristických terasovitých pueblo-domech.

Existují různé překlady jména Hopi, například „lidé, kteří žijí správným způsobem“ nebo „mírumilovní“ nebo také „dobří, pokojní a moudří“. Mírumilovnost, kterou vlastní, je spojena s přijetím osudu téměř bez odporování. Čekají na návrat svých ztracených bílých bratří, Phána, tak jako Mayové očekávali bílého Boha s vousy, Kukulkana, a Toltékové a Aztékové Quetzalcotla.

TOKPA – DRUHÝ SVĚT

Trvalo dlouho, než se povrch Země ochladil. Mezitím lidé žijí šťastně pod zemí, ačkoliv potravy je poskrovnu.

47

Potom stvoří Sótuknang druhý svět.

Ten je zcela odlišný od toho prvního.

Tam, kde byla voda, je nyní pevnina a kde byla pevnina, je nyní voda.

Opětovně dává Sótuknang lidem příkaz žít podle záměru Stvořitele.

Opět zalidní lidé tento svět a opět zbloudí. Žijí odděleně od zvířat a starají se jen o sebe. Stavějí domy, vyrábějí nářadí, obchodují a směňují.

A tím vznikají potíže. Ve druhém světě je všechno, co člověk potřebuje, on však chce stále více. Pozvolna se mění jeho chvalozpěvy na Stvořitele ve chvalozpěvy na pozemské statky.

Tak se lidé opět odchylují od jeho příkazu. A ti, kteří stále ještě zpívají Píseň stvoření, jsou vysmíváni. Taiowa, prvotní Stvořitel a jeho Synovec se rozhodnou také tento svět zničit.

A opět budou ti, kteří se neodchýlili, umístěni u Mravenčích lidí. A opět bude zabráněno dvojčatům Pöqánghoyovi a Palöngawhoyovi v jejich úkolu udržovat svět v rovnováze.

Opět se svět točí jako šílený kolem dokola, hory padají do moře a záplavové vlny se přelévají přes pevninu.

Tím je země silně ochlazována a celá se pokryje ledem.

Mezitím pobývá skupina těch, kteří přežili, pokojně u Mravenčích lidí.

KUSKURZA – TŘETÍ SVĚT

Po velmi dlouhé době dostala dvojčata příkaz znovu převzít svůj úkol 48

na zemských pólech. Země se znovu vrátila do rovnováhy. Postupně se otepluje a Sótuknang začíná potřetí tvořit život na zemi. Když je Země znovu připravena na osídlení lidmi, přichází Sótuknang ke kopci Mravenců a volá lidi ven. A říká jim: „Zachránil jsem vás, abyste se opět mohli rozšířit po světě. Ale dodržujte po všechny časy dvě přikázání, které vám nyní říkám: Zaprvé: Chovejte se ke mně, vašemu Stvořiteli, vždy s úctou a vzájemně se respektujte. Zadruhé: Nechávejte po všechny časy ze všech vrcholů hor znít chvalozpěvy.

Jakmile vás už neuslyším zpívat chvalozpěvy na svého Stvořitele, budu vědět, že jste znovu propadli zlu.“ Člověk opět zalidní Zemi a jde svou vývojovou cestou. V prvním světě žil člověk se zvířaty. Ve druhém se naučil řemeslu a obchodu a stavěl domy. Nyní ve třetím světě staví velká města a vyvíjí průmysl. Lidé mají dokonce létací stroje, s nimiž mohou útočit na jiná města. Obracejí svou kreativitu tak, aby mohli ničit ostatní. Sótuknang s Pavoučí ženou se rozhodli i tento svět zničit a zachránit ty, kteří i nadále zpívali chvalozpěvy.

Tentokrát byl svět zničen vodou. Obrovská větrná smršť zaplavila celou pevninu. Lidé, kteří měli být zachráněni, jsou Pavoučí ženou ukryti ve vysokých bambusových stéblech a zásobeni potravou na dlouhou dobu.

49

Příběh Indiánů kmene Hopi o stvoření světa Příběh Indiánů kmene Hopi o stvoření světa je pozoruhodný a skládá se ze dvou částí. První část popisuje stvoření prvního, původního světa a stvoření prvních lidí. Druhá část obsahuje popis opětných stvoření světa. Následují po zničení světa Bohy, protože lidstvo se vždy odchyluje a zapomíná na příkaz ctít svého Stvořitele. Podle ústního podání kmene Hopi byl svět dosud třikrát zničen, takže člověk nyní žije ve čtvrtém světě.

Když přestane pršet, zhotoví Pavoučí žena pro lidi, kteří jsou v bambusových stéblech, vory. Na nich se lidé vydali směrem vycházejícího Slunce.

Byly pro ně zachovány ostrovy, na kterých mohli sít a sklízet, dokud se nevydají dále.

TÚWAQACHI – ČTVRTÝ SVĚT

Konečně dosáhli velké souše s vysokými horami. Tam se opět před nimi objeví Sótuknang a říká: „Pohlédněte

50

směrem, ze kterého jste přišli, a uvidíte ostrovy, na kterých jste žili. Jsou to stopy vaší cesty, vrcholky vysokých hor třetího světa, který jsem zničil.“ Během toho, co se lidé dívají tím směrem, mizí ostrovy jeden po druhém ve vodě. A Sótuknang pokračuje: „Vidíte, já sám jsem vaše stopy smazal, ostrovy, které jsem pro vás zanechal.

Předtím, než vás nyní opustím, ještě něco: Jméno čtvrtého světa je Túwaqachi, dokonalý svět. Sami objevíte, proč. Není tak pohodlný a krásný, jako ty předcházející. Má výšiny a hloubky, vedro a mráz, krásu a vyprahlost. A co si zvolíte, to ukáže, zda jste tentokrát záměr Stvoření uskutečnili.“

Literatura: F. Waters: Book of the Hopi, Pequin Books, 1977.

Dick de Soeten: Hopi, deur van verleden En toekomst. Ankh Hermes, 2. přepracované vydání, 1992.

Zdvihnúť kotvy +++ Zo zápisníka prvého dôstojníka: +++ Zaznamenané a podané ďalej pre lode života na oceánoch, výzva všetkým vnútorným moreplavcom a duchovnej cti námornej tradície. +++ Dúfame, že našim lodiam sa raz skrížia cesty v žiarení nového úsvitu +++ Ad honorem Jesu +++ Ahoi +++

+++ Osobný zápisník kapitána, rok 7, deň 40, 9:00 +++ Príchod na bod určenia +++ Nové rozkazy námorného velenia +++ Posledné zápisky v roli kapitána +++

51

D

lhá cesta sa blíži k svojmu koncu. Vpredu na pravom boku možno rozoznať domáci prístav; príchod v skorých večerných hodinách. Čistý výhľad a napriek sčerenému moru plávame obstojnou rýchlosťou.

Deje sa niečo neočakávané: lodivod vstupuje na palubu, odovzdaním osobného odkazu službukonajúcemu dôstojníkovi potvrdzuje moje najtajnejšie podozrenia. Ihneď po doplavení preberie loď na príkaz námorného velenia nový kapitán. Budem degradovaný na úroveň prvého dôstojníka; k odkazu je pripojený upravený zoznam posádky. Medzičasom vydali nový rozkaz na plavbu.

Očakával som, že táto posledná plavba pod mojím velením nezostane bez následkov; tajne som si to vlastne želal. Ten odkaz preto akoby priniesol úľavu – napriek mojim ambíciám a viere v námornú kariéru. Bolo to niečo ako odstránenie nemilosti, nevysvetliteľného dlhu a zároveň návrat k úctyhodnosti a zmyslu pre zodpovednosť.

Tri stroskotania, vypuknutie nákazlivých chorôb medzi posádkou, rabovanie a sprenevera nákladu, ako aj svojvoľné zmeny kurzu počas rôznych plavieb boli nepochybne mojou zodpovednosťou. Vyskytli sa aj úmrtia, a to nielen v dôsledku násilných 52

roztržiek vo vzdialených regiónoch, ale tiež kvôli nesprávnemu odhadu situácie. Mnoho lojálnych a skúsených členov posádky, ktorí už nie sú na palube, je dnes oplakávaných.

Konečné zlyhanie vo všetkých našich zverených úlohách, nenapraviteľné škody na lodi a obzvlášť spomínané tragédie prispeli spoločne k tomu, že námornému veleniu pretiekla trpezlivosť. Nemalo by však zostať nepovšimnuté, že až posiaľ sa medzi posádkou šírili pochybnosti, či vôbec nejaké námorné velenie existuje.

Svojvoľné zmeny kurzu i voľba misií podľa vlastného uváženia podnietili predstavu, že na lodi ani medzi posádkou nevládne poriadok a ani ho nikto zhora neudržuje.

Túto predstavu vždy zdanlivo potvrdzovali nesmierne vzdialenosti a desivá neúprosnosť mora, závratné plytčiny s tými najčudesnejšími a najnebezpečnejšími príšerami.

Okrem toho sa na palube prejavovala bezuzdná neprítomnosť disciplíny, ktorá pramenila nielen z neustále sa zhoršujúcej morálky, ale aj z trýznivej nespokojnosti vyplývajúcej z potreby dôverovať kapitánovi len preto, že je vôbec na palube prítomný a že udal kurz. Koľkokrát sa už situácia blížila k vzbure; vždy vtedy, keď sa kapitánskeho mostíku zmocnili námorníci

a s úškrnom odmietali akékoľvek rozkazy. Kvôli hrozbe chaosu a nebezpečenstva definitívneho stroskotania však napokon aj tí najvytrvalejší vzbúrenci pripustili, že zlý kapitán je lepší než žiadny kapitán.

Bolo preto prekvapením dostať od námorného vedenia lodivoda. Pre mňa to však bol skutočný zázrak; dokonca o to viac, že tento lodivod zostal neznámy a loď opustil ihneď po tom, ako doručil nové rozkazy. Na okamih táto udalosť priniesla posádke viac pokoja, poriadku a zmyslu, ako akýkoľvek doterajší rozkaz. I keď som síce ako bývalý veliteľ nikdy nepochyboval o existencii námorného velenia, dosiaľ som vždy cítil potrebu konať slobodne, pričom sa mi zdalo, že moje rozhodnutia sú vždy v súlade so želaním zhora. Existoval však ešte iný náznak, niečo tak strašidelného a nepopierateľného, že do dnešného dňa som sa to pokúšal vždy pred posádkou utajiť: táto loď niečo skrývala.

Už počas niekoľkých prvých plavieb ma zarážalo, že vždy znova a znova loď ukazovala svoje nové vlastnosti a možnosti, a to obzvlášť keď prišli špeciálne požiadavky alebo keď nám hrozilo nebezpečie.

Počas mojej prvej cesty sa potvrdilo, že naša loď je dokonale plavbyschopná a že naša orientácia nezávisí

od blízkosti známej pevniny. Popri objavovaní nových funkcií lode ako námornej lode a vzducholode sme neustále museli prispôsobovať náš odhad jej samotnej veľkosti a tvaru.

Skutočná dĺžka, šírka a výška lode mi ani ako veliacemu dôstojníkovi stále nie je známa, rovnako neviem, koľko presne má plošín.

S hrôzou a zdesením si spomínam, ako sme vstúpili do jedného z oddelení nachádzajúcich sa medzi plošinami. Z čírej zvedavosti a z naliehavej potreby dozvedieť sa viac sme spolu s prvým dôstojníkom násilne vylomili jednu z uzáver, ktorá bola doposiaľ nedotknutá. Nachádzali sa za ňou nespočetné búdy a ďalšie medziposchodia, ktoré obývali rôzne druhy tvorov, ktoré nám boli akosi povedomé. I keď sme ich nikdy predtým nestretli, ich zvláštna aura a atmosféra vôkol nich bola veľmi príťažlivá. Len s ťažkosťami sme sa dokázali vzdialiť od tohto podivuhodného kúzla a priestor opäť zapečatiť.

Potom sme odprisahali, že už nikdy násilne nevstúpime do týchto častí našej lode.

Počas manévrovania do prístavu, keď bola posádka na kapitánskom mostíku zamestnaná inštaláciou nových prístrojov na zlepšenie navigácie a kormidlovania, sa tiež prihodilo 53

čosi čudesné. Boli sme takí nadšení novou technológiou a modernými zariadeniami, že sme k tradičným lodným prístrojom, ktoré doposiaľ patrili k výbave lode, začali pristupovať celkom benevolentne. Naši dôstojníci na tom mali neodškriepiteľnú účasť.

Tento elán dosiahol svoj vrchol, keď padol návrh, aby sme celú navigáciu prenechali výhradne na nové prístroje. Dôsledky však boli desivé a do dnešného dňa je stroskotanie v Mare Mentalis zaznamenané ako jedno z najvážnejších, ktoré sme na palube tejto lode vôbec zažili. Navigačné zariadenia ukazovali celkom nesprávny kurz a rovnako sa vytratili všetky stelárne orientačné body. Zistili sme to až potom, ako sme utrpeli škodu a museli sme loď opraviť.

Výsledkom bolo nečakané odhalenie, že naša loď je vhodná na úplne odlišný typ plavieb, ako by sme si boli predstavovali v najbláznivejších snoch. Preto nebolo prekvapením, keď sme pri odstraňovaní káblov na mostíku narazili na úplne neznáme prístroje a zariadenia. I keď boli prirodzenou súčasťou lode, neboli zakreslené v žiadnych plánoch a ani

54

k nim neexistoval žiaden návod.

Na základe našich zážitkov z jednotlivých oddelení lode, nachádzajúcimi sa medzi plošinami, v nás postupne začala dozrievať úcta, ako aj pochopenie, že ničomu z toho nerozumieme.

Nemôžem preto poprieť, že povolaním nového kapitána sa spomienka na tieto konkrétne udalosti opäť vynorila, a zároveň sa naskytla i odvážna spojitosť. Ktorý smer pred nami leží? Kam nás nový kapitán povedie?

Vrátili sme sa do prístavu, z ktorého sme vyrážali. Pred spustením kotiev som loď kompletne obrátil a následne som vydal príkaz „zastaviť motory“. Ako symbol nového začiatku a zároveň kvôli prijatiu nových úloh sa celá posádka zhromaždila na vrchnej plošine. Keďže na palubu mala nastúpiť nová posádka, musíme sa rozlúčiť s hŕstkou starých a dobrých priateľov. Privítame nových námorníkov a očakáva sa, že tieto zmeny po takej dlhej plavbe nenastanú úplne bez problémov. Kvôli pozdvihnutiu celkovej morálky som oznámil, že môj príhovor k posádke a odovzdanie velenia novému kapitánovi prebehne o 12:00 hod. +++ Nech je Boh s nami +++

55

Pro ty, kdo teprve začínají se slovenštinou bábky = loutky badať = pozorovat, tušit bubon = buben čudesný = divný, záhadný jedinosť = jedinost (ve smyslu jednotné bytí) kázeň = kázání ligotavý = třpytivý lúč = paprsek napredovaní = postup, pokrok nebadane = nepozorovaně, nepozorovatelně neodškriepiteľný = nepopíratelný nôtiť = zpívat obďaleč = opodál pahreba = hromada rozžhaveného uhlí plytčina = mělčina podísť = popojít ružokrižiak = rosikrucián rýdzi, rýdze = ryzí, ryze sedmoraký = sedminásobný stuha (2. p. mn. č.: stúh) = stuha, stužka sťaby, sťa = jakoby, jako šošovica = čočka (plodina) šošovka = čočka (fyzikálně) trstinový = třtinový úškrn = úšklebek veda = věda vtedy = tehdy zaťatosť = zatvrzelost, tvrdošíjnost zbadať = zpozorovat, všimnout si zronený = sklíčený

56

Literatura Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží

Díla vydaná v českém jazyce: Elementární filosofie moderního Růžového Kříže * Přicházející nový člověk * Bratrstvo Šambaly * Prázdný prostor neexistuje * Duchovní odkaz Jana Amose Komenského * Gnose v aktuálním zjevení * Univerzální Gnose

Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců.

Distribuce Kosmas s.r.o. www.kosmas.cz

Proč je člověk odjakživa fascinován ohněm? Proč ho uctívá a snaží se přijít na jeho tajemství? A proč ho na druhé straně souží pekelný oheň matérie tak velice, že se lidstvo utápí v náruživosti, nenávisti a násilí?

To proto, že jeho nejvnitřnější, bytostné jádro je ohnivý princip, který není vysvětlitelný z tohoto smrtelného světa.

Duchovní oheň jiné, vyšší formy bytí je ukryt hluboko v naší bytosti jako latentní princip a je silou, která člověka v tomto světě nikdy nenechá dojít klidu. Původní božský člověk je „syn ohně“.

Duchovní oheň popisuje Jakob Böhme ve své knize Aurora aneb vycházející jitřenka jako blesk: „Tedy pohleď: Když blesk zazáří ve středu, má to za následek božské zrození. V Bohu je to tak vždy, ale v nás ubohých dětech těla ne. V tomto životě trvá triumfální božské zrození v nás lidech jen tak dlouho, jako trvá blesk. Proto je naše poznání kusé, v Bohu ale existuje blesk nezměnitelně vždy a věčně.”

Tento ohnivý princip blesku v srdci požaduje změnu naší formy. Chce, abychom se vzdali své smrtelné bytosti, a mohli tak obléknout nesmrtelnou. Žádá, abychom svůj život zaměřili na světlo Ducha, protože ohnivý princip nepatří do hmotného světa a chce se vrátit do světa nesmrtelnosti.

Chce, abychom celou svou pozornost obrátili na Světlo, které vysílá svět Ducha, aby nás vytáhl nahoru.