Pentagram 2010-2

Pe n t a g r a m

Lectorium Rosicrucianum

Dobrý konec Kafka a cesta k šťastiu Čtvrtá dimenze Od science fiction ke skutečnosti Téma: Pravda o egu

2010

ČÍSLO

2

Vychází 6x ročně v těchto jazycích: holandsky, německy, anglicky, francouzsky, portugalsky, španělsky, maďarsky a česko-slovensky.

Bulharsky, finsky, řecky, italsky, polsky, rusky a švédsky vychází časopis 4x ročně.

Vydavatel: Stichting Rozekruis Pers Bakenessergracht 5 NL-2011 JS Haarlem e-mail: info@rozekruispers.com www.rozekruispers.com Redakce: Pentagramm Maartensdijkseweg 1 NL-3723 MC Bilthoven e-mail: pentagram.lr@planet.nl Administrace: • Internationale Schule des Goldenen Rosenkreuzes Querlandweg 5 D-31848 Bad Münder e-mail: badmuender@rosenkreuz.de • Internationale Schule des Goldenen Rosenkreuzes Auf der Höhe 16 D-57612 Birnbach e-mail: christianopolis@rosenkreuz.de • Internationale Schule des Goldenen Rosenkreuzes Haarlemer Straße 19 D-75365 Calw e-mail: crhcalw@rosenkreuz.de • Lectorium Rosicrucianum CH-1824 Caux e-mail: admin@rosicrucianum.ch • Medzinárodná škola Zlatého Ružokríža Lectorium Rosicrucianum P. O. Box 68 SK-048 01 Rožňava e-mail: rosicrucianum@lectorium.sk • Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Křesomyslova 8 CZ-140 00 Praha 4 e-mail: rosicrucianum@volny.cz Lectorium Rosicrucianum Nové sady 4 CZ-602 00 Brno e-mail: brno.lectorium@seznam.cz www.lectoriumrosicrucianum.org Přeloženo z NJ: Pentagramm 3/2009 a z AJ: Pentagram 5/2009

© Stichting Rozekruis Pers Evidenční číslo MK ČR E 18833

ČASOPIS MEZINÁRODNÍ ŠKOLY ZLATÉHO K ŘÍŽE S RŮŽÍ LECTORIUM ROSICRUCIANUM

Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva.

Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, Nového Člověka.

Je však také symbolem Universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán.

Symbol však obdrží smysl jen tehdy, je-li uskutečněn v životě.

Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis Pentagram vyzývá čtenáře, aby tuto duchovní revoluci v sobě samých připustili a uskutečnili.

Pent ag ram

Číslo 2/2010

Obsah

Pojednání o člověku Člověk je bytost vysokého postavení ve vesmírné přírodě, obdařená mocnými silami.Takové stvoření se nenechá jen tak snadno sesadit s trůnu. Často se ale věří, že skutečným člověkem je přírodní viditelná postava.

Těmito slovy Jana van Rijckenborgha začíná dnešní sada článků v tomto Pentagramu. Univerzální učení vidí těžiště v poučení: v poučení duše, která se musí naučit aktivně se sjednotit s vibracemi Živého těla, a v poučení osobnosti, která musí pochopit, jak a proč její nižší přirozenost, její mentální aktivita, a především její „já“ tvoří překážku. Na duchovní stezce se rozpouští pozemské „já“ i nižší příroda a myšlení se dává do služeb obratu, do služeb transmutace a transfigurace.V tomto čísle časopisu rovněž poukazujeme na nové atmosférické podmínky, které tento proces podporují.

Dobrý konec J. van Rijckenborgh 2 Kafka a cesta k šťastiu 12 Čtvrtá dimenze 21 Téma: Pravda o egu Čierna diera človeka je jeho ego 26 Človek nemusí byť svojím egom 30 Odvaha poznat 34 Náboženstvo je cesta poznania 39 Všetko, čo je pominuteľné, je iba podobenstvo 43 Nirvána: nejvyšší prázdnota a pramen života 47 Aktuálně Od science fiction ke skutečnosti 53

Obálka: Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (Jan, 3:8) Foto: © Steve Meyer, Spotsylvania, Virginia, 2009

Dobrý konec Člověk je bytost vysokého postavení ve vesmírné přírodě, obdařená mocnými silami. Takové stvoření se nenechá jen tak snadno sesadit s trůnu. Často se věří, že pravým člověkem je přírodní viditelná postava. To je však omyl. A hermetický pracovník, který na tento omyl poukáže, se často setkává s nedůvěrou, posměchem a odporem. Ale rovněž existují lidé, kteří tomu naslouchají a chápou to. Ti dohromady představují sklizeň, tvoří skupinu, bratrstvo, Gnosi a pracoviště.

V

e verši 60 knihy Pymander se vysvětluje, jaké následky má to, když se nějaká bytost v dnešních podmínkách trvale poutá na přírodní postavu – tedy na stav běžného dialektického lidstva – a zároveň v témže prostoru pobývají duševně zrozené bytosti. Svět obývají miliony lidí.

Mezi nimi se vyvíjí stále rostoucí skupina s gnostickým zaměřením. V této skupině se v určitém okamžiku může uvolnit duševní světlo. Tento duševní oheň a tmavě rudý oheň Země se však spolu nesnášejí. A nemůže-li duševní oheň působit jako tříbící a osvobozující, tak vždy působí trestajícím způsobem, jak vysvětluje Pymander. Proto se říká ve verši 60: …přenechám je Démonu pomsty, který takové lidi postihne metlou ohně a tak je žene v jejich směru a pudí je ještě více do nesvatých skutků […] Žádostivost těchto lidí potom neustále hledá větší uspokojení a nechá je běsnit v temnotách, aniž by se mohli nasytit. V tom tkví 2

Pentagram 2/2010

jejich utrpení a tímto plápolá plamen, který je sežehne, stále výše.

To je cesta hořkých zkušeností.

A nejspíš jste to i Vy ve svém životě zažili: kdo se z hořkých zkušeností ještě nedokáže poučit, musí procházet stále větší hořkostí – až se to už nedá vydržet a on, řádně otlučen, dozrává pro velkou lekci.

Tato dlouhá cesta zkušeností […] nemá žádný jiný cíl, než konečně nechat triumfovat Ducha. Kdo to pochopil a ví, že zrození duše je první krok k záchraně, se může ptát, co všechno zahrnuje návrat zpět do Světelné říše prapočátku, cesta vzhůru k původnímu životu. Verše 62–65 knihy Pymander odpovídají na tuto otázku (viz rámeček). […] Když se zrodí duše a vyvíjí se duševní postava, duševní tělo, mizí stará přírodní postava. Téměř se rozplyne. Ale podobně jako při běžné smrti látkového těla nezmizí při tomto procesu přírodní postava

V sérii článků chceme na sebe nechat působit Hermovo učení, jak nám je ve svých komentářích ke Corpus Hermeticum předložil Jan van Rijckenborgh.

Hermes je přírodně zrozený člověk, který na cestě osvobození dosáhl nového stavu duše. Nyní se snaží tkát „zlatý svatební šat“. V určitém okamžiku se při tom objevuje nový stav vědomí, hermetické vědomí. Nyní může vystoupit „Pymander“, všudypřítomná Boží moudrost, „Slovo počátku“.

J. van Rijckenborgh

Toth (Hermes).

Kresba tužkou z 19. stol. od Oskara Parizzy Dobrý konec

3

Pymander, verše 62–65 Nejprve v procesu rozpouštění látkového těla toto tělo prodělá změnu a forma, kterou jsi měl, nebude už patrná. Odevzdáš Démonovi své obvyklé „já“, které již nadále nepůsobí. Tělesné smysly se vrátí ke svému zdroji, jehož součástí se opět stanou. Znovu se sjednotí s jeho působením, kdežto pudy a síly žádostivosti se vrátí k přírodě bez rozumu.

A tak člověk stoupá stále vzhůru navazujícími silami sfér. Prvnímu kruhu odevzdá sílu přibývání a ubývání, druhému kruhu schopnost ke zlu a oslabenou lstivost, třetímu kruhu nadále bezmocné mámení žádostivosti, čtvrtému kruhu panovačnou samolibost, která nikdy nemůže být uspokojena, pátému kruhu bezbožnou svévoli a bezcitnou nerozvážnost, šestému kruhu již nepůsobící vázanost na bohatství, sedmému kruhu stálý sklon ke lži.

Když se pak zbavil všeho toho, co povstalo ze společně působící síly sfér, vstoupí jen pomocí své vlastní síly do osmé přírody a zpívá se všemi, kteří tam jsou, hymny ke chvále Otce. A všichni se s ním radují z jeho přítomnosti.

A když se takto stal roven silám, které se nacházejí nad osmou přírodou, vnímá hymny, které zpívají ke chvále Boha.

A potom stoupají ve správném uspořádání k Otci, předávají se silám a rozplývají se, když se samy staly silami, v Bohu.To je dobrý konec pro ty, kdo vlastní Gnosi: že se stanou Bohem!

4

Pentagram 2/2010

najednou. Když se duše narodí a tká zlatý svatební šat, ztrácí staré přírodně zrozené tělo na síle a vystoupí v daném okamžiku ze zorného pole.

Tento dvojnásobný proces nazýváme transfigurace. Ale síly přírodně zrozeného těla dočasně zůstávají. I tyto síly, které počáteční vznik, narození a udržování přírodní postavy umožnily, musí však zmizet. Jsou neutralizovány, rozpuštěny a odkázány na své místo.

Již jsme mluvili o „kruhu, který není nadále oživován“, jak je to v univerzálním učení nazýváno.

Tento kruh se nachází v mikrokosmu. V aurické bytosti, magnetickém systému mikrokosmu, objevíme sedm kruhů, sedm magnetických sfér, které odpovídají sedmi interkosmickým oblastem. Každá z těchto magnetických sfér je ještě rozdělena sedmi náhledy. Tak je v aurické bytosti sedmkrát sedm náhledů, tedy čtyřicet devět magneticky rozdílných náhledů. Když se duševní člověk zrodí a vyvine se, odpovídá tím magnetickým stavům šesté kosmické oblasti. Tou je oživen a rozzářen magnetický firmament. Potom je sedmá magnetická sféra neutralizována, její oheň uhašen, již se nepoužívá. To je popsáno nejen v Pymandru z Corpus Hermeticum, ale také v Pistis Sofii jako cesta duševního člověka všemi náhledy sedmé kosmické oblasti,

jako sedmá magnetická sféra. Tam opustí všechny síly starého životního stavu, které se rozpustily a již se neprojevují. Tak konečně, od všeho starého osvobozen, dosahuje osmé sféry, první sféry šesté kosmické oblasti. To je v terminologii dnešní duchovní školy označováno jako „Zlatá hlava“. V této oblasti osvobozeného života se duševní člověk pozvedá dále svou vlastní novou silou.

Proto stojí ve verši 65: TO JE ZNAMENÍ, na které především musíte dbát: kdo se stal hermetickým, duševně zrozeným člověkem, nemůže už být nečinný v kosmickém dění.

Je zcela vyloučeno, že by takový člověk dlouhodobě dokázal jen nečinně přihlížet, jak se ostatní činí.

Když někdo jen přihlíží se založenýma rukama a s kritickým pohledem, jak ostatní vykonávají dílo ve službě Gnose, potom si můžete být absolutně jisti, že tento člověk není duševně zrozeným člověkem. To je nemožné.

Možná má představu o vlastnění vnitřní Královské říše; možná i něco

Když se stane rovným silám, které se nacházejí nad osmou přírodou, zaslechne jejich hymny zpívané ke chvále Boha.

Toto nové slyšení nemá co dělat s jasnoslyšením. Na toto nové slyšení poukazuje také stará čínská filosofie.

Když se Světlo Gnose dotkne člověka, pronikne do něho a začne jím cirkulovat, ovlivní to nejen vidění, ale i slyšení, totiž vidění a slyšení znovuzrozeného duševního člověka. Tak jak to v určitém okamžiku Pymander

z její existence zažil, ale zůstal u toho stát. Takový člověk podlehl okultnímu nebo mystickému mámení a kochá se svým bludem.

Usilovně se snaží své vnitřní objevy a názory držet zajaté svým „já“.

Ve světové literatuře můžete nalézt popisy takových lidí, které lze v pravém smyslu toho slova označit jako bohaté mladíky. Jsou obtěžkáni poklady, ale nedělají nic jiného, než že se ve svém myšlení na těchto pokladech slepě a sebestředně popásají. Často o tom píšou tlusté knihy. Obsah potom v nejlepším případě sestává z několika stránek

více či méně čisté práce, sem tam s jiskřičkou či odleskem pochopení Pragnose. Všechno ostatní je čistě sebestředný blábol, často velmi inteligentně sestavený a rafinovaně vymyšlený.

Ale jaký užitek to přináší z pohledu služby k osvobození lidstva? A právě na tom záleží: musíme účinně přiložit ruce k dílu a s vyhrnutými rukávy vykročit k činu. Musíme, když je to nutné, být připraveni se brodit blátem, abychom zachránili lidské duše.

Egyptská Pragnose, díl I., kapitola X. Rozekruis Pers, Haarlem, 3. vydání, 1991

Dobrý konec

5

vidí, tak to ve stejném okamžiku také slyší. Proto je samozřejmé, že bratr nebo sestra, kteří vstoupí do Zlaté hlavy, jsou obdařeni novými smysly – rozuměno podle znovuzrozené duše.

Potom duševní člověk tedy také slyší, jak síly, které jsou nad osmou přírodou, zpívají hymny ke chvále Boha.

A tak to jde dále, stoupá ke všem silám nového životního stavu. A konečně zanikne v Bohu.

Dobrým koncem pro každého, kdo vlastní Gnosi, pravé poznání Boha, je to, že se stane Bohem. Tento bod dosažení se v Gnosi vždy nazývá „dobrý konec“. Když byli katáři pospolu na svých službách, vzájemně si přáli: „Kéž tě Bůh dovede k dobrému konci!“ Když se tedy v gnostickém ritu říká: „Doufáme a prosíme, abychom všechno dokázali dovést 6

Pentagram 2/2010

k dobrému konci“, chápete nyní úplně tato slova.

Dobrý konec v novém životním stavu je současně slavný nový začátek.

Tak je hermetický člověk ve velkém procesu návratu seznamován s tím, čeho se účastní, zatímco se snaží krok za krokem dovést všechno k dobrému konci.

Předpokládejme nyní, že jste do tohoto procesu vstoupili a už jste udělali první krok k uskutečnění znovuzrození duše. Pak se také na vás vztahují – stejně tak jako na Herma – slova Pymandera z verše 66: Ale proč nyní otálíš? Cožpak nyní, když jsi vše ode mne obdržel, nemíříš k těm, kteří jsou hodni toho, abys jim sloužil jako vůdce, aby tak díky tvému zprostředkování mohlo být lidské pokolení Bohem zachráněno?

Osvoboďte se od temného světla a podílejte se na nesmrtelnosti, abyste se tím provždy zbavili zatracení.

Ve verši 67 se říká: A já, jehož já bylo nyní oděno silou a poučeno o povaze vesmíru a povznesených vizí, jsem děkoval a velebil Otce všech věcí. Začal jsem zvěstovat lidem krásu života nasměrovaného na Boha a Gnosi. […]

Duševní člověk, který je veden Pymanderem, ví, že množství pracovníků na sklizni je velmi malé a že v této oblasti panuje stále nedostatek pracovní síly. Ví také, jaké enormní nebezpečí hrozí lidstvu: nebezpečí negativního odhmotnění, […] nebezpečí cesty hlubokých bolestných zkušeností, které vedou k ještě větší hořkosti.

Gnose pracuje neochvějně na vysvobození lidstva, ať už je to jeho vzkříšení, tedy přímé vysvobození, nebo pád, to znamená vysvobození ve vzdálené budoucnosti. Ale proto ještě nebude žádný gnostický bratr ani žádná gnostická sestra nikomu tento pád přát a říkat: „Jen si teď klidně zahyňte, potom budete svými hořkými zkušenostmi poučeni!“ Láskyplné srdce nemůže nedoufat, že to bude jinak!

Proto duševní člověk nepřihlíží klidně tomu, jak to nadále pokračuje, zda snad někdo jiný vytahuje kaštany z ohně, nýbrž sám pevně rozhodnut

přijímá tuto práci a bere svaté dílo na svá ramena. Znamením duševního člověka je vždy a stále aktivní život ve službě Gnosi, ať již jakýmkoliv způsobem, a to bez přerušení a s vynaložením všech sil. Proto je také na konci první knihy Corpus Hermeticum tato konsekvence, která platí pro všechny duševní bytosti, obšírně objasněna ve verších 68–71. Objevíme tam známé aspekty práce na vinici. Hermes musí mluvit k lidu (verš 69): Osvoboďte se od temného světla a podílejte se na nesmrtelnosti, abyste se tím provždy zbavili zatracení.

Ale to lidé nechtějí a také tomu nerozumějí, protože vnímají temné světlo jako pravé Světlo. Když někdo, kdo objevil vlastnictví vnitřního království, žije velmi silný život „já“ a jako „bohatý mládenec“ své vlastnictví negativně pěstuje, potom se určitě rozzlobí, když mu řekneme: „Váš životní postoj nemá žádnou cenu, podlehl jste klamné představě.“ Upozorňujeme zde na to, protože to vede k přehodnocení přístupu a protože Vás chceme pobízet k životu, který začnete sami objevovat.

Dialektický člověk je bytost vysokého postavení ve vesmírné přírodě, obdařená mocnými silami. Takové stvoření se nenechá jen tak snadno Dobrý konec

7

sesadit s trůnu. Často se věří, že přírodní viditelná postava je pravým člověkem. To je však omyl. A hermetický pracovník, který na tento omyl poukáže, se často setkává s nedůvěrou, posměchem a odporem. Ale rovněž existují lidé, kteří tomu naslouchají a chápou to. Ti dohromady představují sklizeň, tvoří skupinu, bratrstvo, Gnosi a pracoviště.

Tak roste gnosticko-magnetické zářivé pole, Živé tělo, které se stává pětinásobné a proniká k místům božské plnosti. Při této práci mnohých pro mnohé se učí všichni duševní pracovníci poznávat způsoby a prostředky, které mohou vést k překonání. Nakonec budou všichni pokřtěni elixírem moudrosti, vodou pravého života. To vše je podílníkům na mladé Gnosi dokonale známo. Jsou přijati do skupiny a společně vytvářejí hermetické Bratrstvo. Pragnose, která na to po celá tisíciletí poukazuje v Hermově Pymanderu, se v dnešní době projevuje do nejmenších podrobností v moderní mladé Gnosi. Také my

8

Pentagram 2/2010

jdeme dále od síly k síle až k jistému překonání. Avšak podmínkou je, že jdete s námi a s námi dodržujete konsekvence, neboť jen tak má žákovství v gnostické duchovní škole smysl. Žákovství, které neguje konsekvence, vytváří pro dotyčného jen nebezpečí, protože ten při takovém negativním sebeprojevování nevyhnutelně musí jít cestou stále větší hořkosti: cestou smrti, jak to nazývá Pymander.

Věnujte nakonec pozornost ještě verši 71: Když nastal večer a světlo Slunce téměř zmizelo, pobízel jsem je, aby poděkovali Bohu. A poté, co vykonali díkůvzdání, vrátili se všichni ke svým ohništím.

Skupina orientovaná na Gnosi musí dušemi tvořit souvislý celek, který zůstává dokonale neporušený, a podílníci mohou také vystupovat v tomto světě. Skupina duševně zrozených, i když je roztroušena po celém světě, tvoří pořád živou jednotu pomocí zázraku duševní síly. […] Právě to je to osvobozující. 

 Planina v Gíze: Mystérium Universa na Zemi  Egypťané nazývali pyramidy „Světlo“

 Jejich stavitelé měli jen jeden cíl: „stát se velkým, okřídleným“

9

10

Pentagram 2/2010

Lidská duševní bytost vlastní tři základní principy, a to vědomí, nervové fluidum a krev. Kristova hierarchie se pokouší svým tajuplným atmosférickým impulsem působit na duševní bytost osvobozujícím způsobem.

Jan van Rijckenborgh, Das Neue Zeichen, kapitola XIII

11

Kafka a cesta k šťastiu Spisovateľ Franz Kafka (Praha, 3. 7. 1883 – Viedeň, 3. 6. 1924) vo svojich dielach píše o obvyklých veciach neobvyklým spôsobom. Jeho príbehy sú znepokojujúce: konfrontoval ľudí z ich malosťou a úzkoprsosťou. Ale tento umelec zosnulý v mladom veku má aj druhú, menej známu stránku, ktorá môže byť zaujímavá pre každého, kto sa považuje za hľadajúceho.

V

roku 2008 sa uskutočnila spomienka na 125. výročie narodenia Franza Kafku. Zosobňuje človeka, ktorý trpí depresiami a neurózami.

Podľa svedectva jeho denníkov a listov veľmi trpel kvôli neprehľadnosti, nerozumnosti a ničotnosti sveta, čo sa uňho vystupňovalo až k sebanenávisti a sebazničeniu.

Neustále túžil po uznaní a láske bez toho, aby to niekedy aj dosiahol.

Jeho pocit viny pred neviditeľnými mocnosťami hraničil takmer až s paranojou. Pociťoval tiež, že skutočnosť je vo svojej podstate neistá, nespoľahlivá a dá sa tiež zničiť. Hoci obstál vo svojom povolaní i v kruhu svojich priateľov, nakoniec – čo môže byť aj symbolické – zomrel ako mladý na tuberkulózu. Táto choroba sa nazývala v tej dobe suchoty.

Vo svojich románoch a novelách zachytil svoje životné skúsenosti: temný a neistý svet, ktorý bol voči jednotlivcom nepriateľský, ale naplnený mocnými organizáciami a ich zamestnancami, ktorí sa očividne 12

Pentagram 2/2010

dokážu uplatniť v živote. Že mnoho ľudí si ho cenilo ako dobrého spisovateľa, bolo zapríčinené tým, že ako seizmograf zaznamenával životné pocity a životný postoj mnohých moderných ľudí.

Avšak je ešte iný Kafka, ktorý sa celkom odlišuje od tejto „negatívnej a temnej“ postavy. Vo svojich 110 aforizmoch Premýšľanie o hriechu, smútku, nádeji a pravej ceste sa stretávame s väčšinou neznámym, pozitívnym Kafkom. Zažil také skúsenosti, ktoré nepochybne pozná každý hľadajúci.

On sám raz napísal, že tieto aforizmy boli výsledkom obzvlášť jasného spoznania. Opätovne rozpráva o tom „nezničiteľnom“, čo sa v človeku nachádza, a zrejme to aj sám zažil.

Napríklad v 17. aforizme môžeme čítať nasledovné: „Tu, na tomto mieste som ešte nikdy nebol, ináč sa tu dýcha a hviezda, ktorá žiari vedľa Slnka, oslepuje viac ako samotné Slnko.“ Kafkovi sa podarilo preniknúť k hviezde, k svetlu inej dimenzie,

zephania@martlawrence, 2008

ktorá žiari jasnejšie ako najväčšie svetlo v svete javov, ktoré sú neustále znovuzničené.

No to, čo sa nedá zničiť, čo je nedotknuteľné a je súčasťou najhlbšej vrstvy, ktorá predstavuje základ ľudského života, ostalo preňho navždy

nepoznané. Preto sa v 50. aforizme píše: „Človek nemôže žiť bez toho, aby dôveroval v niečo, čo je v ňom nezničiteľné, zatiaľ čo ten večný a nezničiteľný činiteľ i viera môžu byť pred ním navždy skryté.“ Kafka a cesta k šťastiu

13

Dom Franza Kafku v Prahe

Prečo mu môžu byť navždy ukryté? Pretože nachádza také možnosti vyjadrenia, ktoré sa nezhodujú s tým „nezničiteľným“ a on na nich lipne.

Preto aforizmus ďalej hovorí: „Jeden zo spôsobov, v ktorom sa môže tento skrytý aspekt prejaviť, je viera v osobného boha.“ Človek premietne svoje vnútorné stanovisko navonok, čím vytvorí vonkajšie podmienky, od ktorých očakáva spasenie. Aby mohol okúsiť to, čo je v ňom nezničiteľné, musel by vziať späť svoje projekcie a napokon ich aj rozpustiť. Mohol by prestať ľpieť na vonkajších obrazoch a následne by sa vnútorná bytosť, to nedotknuteľné, mohlo aktívne prejaviť a on by si to povšimol. „Boh je mŕtvy“ – hovorí Nietzsche. Áno, je to pravda, lebo človek musí zabiť a zničiť všetky obrazy vonkajšieho boha, ktorého sa pridržiava. Iba potom nájde vnútorného Boha, ktorý je nezničiteľný, a oslobodí sa.

14

Pentagram 2/2010

Ešte raz celý aforizmus: „Človek nemôže žiť bez toho, aby dôveroval v niečo, čo je v ňom nezničiteľné, zatiaľ čo ten večný a nezničiteľný činiteľ i viera môžu byť pred ním navždy skryté. Jeden zo spôsobov, v ktorom sa môže tento skrytý aspekt prejaviť, je viera v osobného boha.“ Hlavná podmienka na dosiahnutie vnútorného aspektu je samotná túžba po zažití tohto bytostného aspektu. „Klietka išla hľadať svojho vtáka“ – čítame v 16. aforizme. Táto metafora je celkom iste zrozumiteľná: ako egá vytvárame klietku pre to, čo je nezničiteľné, slobodnému vtákovi, ktorý je v nás, lež toho vtáka ešte nevidíme. Prináleží do inej dimenzie ako svet klietky. No práve preto, že túto dimenziu chceme vidieť, ba čo viac, chceme sa jej podobať, môže naša túžba zosilnieť do tej miery, že sa ju odhodlane vydáme hľadať. Bažíme po tom večnom v nás, po našej pravej

Český spisovateľ Franz Kafka (Praha, 1883 – Viedeň, 1924) písal o zvyčajných veciach nezvyčajným spôsobom.

Vo svojich znepokojujúcich príbehoch sa pokúsil konfrontovať ľudí s ich malosťou a stiesnenosťou, ktorá pochádza zo strachu pred neznámym. Takto vo svojej najznámejšej novele „Premena“ necháva Kafka cestujúceho obchodného agenta Gregora Samsu premeniť sa na hrozivého, strach naháňajúceho chrobáka vo veľkosti človeka. Každý ihneď opustí chudáka Samsa. Tento jednoduchý príbeh je veľmi pútavý. Kto je v ňom vinný? Ako reagujú ľudia na nezvyčajné? Kafka necháva svojim hlavným postavám, aby hľadali možnosti, počas ktorých nanešťastie často zblúdia vo

identite, po slobodnom vtákovi, ktorému bránime vzlietnuť, a vôbec si to neuvedomujeme. A predsa bez tej túžby klietky po vtákovi nikdy nenájdeme to nepominuteľné, ale s tou túžbou sa čoraz viac k tomu priblížime. Že ako?

To je zahrnuté v peknom ponaučení 27. aforizmu: „Aj keď sme ešte nútení robiť to, čo je negatívne, to pozitívne nám už bolo od počiatku dané.“ To, čo je večné a pozitívne, je už prítomné v našej vnútornej bytosti, ale väčšinou to nezbadáme. Prečo?

Lebo ho ukrývame pred sebou našimi každodennými starosťami,

svojich vlastných nedostatkoch, zomelie ich byrokracia a zmrzačí ich neistota.

Jeho novely sú skôr deprimujúce ako veselé a, prirodzene, nie vždy ponúkajú východisko či riešenie. Poskytujú nám témy na zamyslenie sa nad malichernosťou nášho života, ktorú sme si sami spôsobili nasledovaním vzorov očakávania, ako aj správaním, ktoré sa od nás žiada, zatiaľ čo je neustále prítomná aj túžba po slobode a veľkolepejšom živote.

Tieto Kafkove novely môžu motivovať ľudí, aby sa prispôsobili tomuto impulzu a vybrali si ho. Kafka je považovaný za jedného z najdôležitejších, nemecky píšucich spisovateľov dvadsiateho storočia. Jeho najslávnejšie diela sú: Proces, Zámok, Premena.

ktorým venujeme celú našu energiu, alebo našou vierou v osobného boha, poprípade v nejakú vonkajšiu autoritu či spasiteľa. Očakávame od nich pomoc, uctievame ich a tak ich našou duševnou energiou držíme nažive. Z toho dôvodu musíme rozoznať a neutralizovať všetky naše ilúzie, očakávania i strach, ktorý z nich pramení. To negatívne vyviera z našej podstaty, ak ho neutralizujeme, oslobodíme to pozitívne, ktoré nám už bolo dané. Následne, keď sa to večné a nezničiteľné oslobodí od prekážok, prebudí sa k vedomiu a stane sa aktívnym.

Kafka a cesta k šťastiu

15

Preto formula, ktorá vedie k sebarealizácii, znie: „Aj keď sme ešte nútení robiť to, čo je negatívne, to pozitívne nám už bolo od počiatku dané.“ Činiť negatívne, odstraňovať prekážky, iluzórne nádeje a strach je očividne sizyfovská práca. Veríme, že sme sa už oslobodili od ilúzií a strachu, ale potom zrazu opäť povstanú a zdajú sa byť práve také silné, ako boli predtým. Zdá sa nám, že sme sa konečne oslobodili od jedného preludu alebo strachu, a potom sa znenazdajky za ním objavia ďalšie, ktoré očakávajú, že ich spoznáme a následne rozpustíme.

V 15. aforizme Kafka hovorí: „Ako cesta v jeseni, ktorá, hneď ako ju pozametajú, je opäť pokrytá suchým lístím.“ Tento príklad je pravdivý, ale zároveň aj potešujúci, lebo hoci sa vždy vynoria nové prekážky v očistených častiach nášho vedomia, sú to len odumreté listy bez skutočnej životnej energie či práva na život. Napokon strom v istej chvíli pozhadzuje všetky listy. Upratovanie nie je márne. To nezdolateľné svetlo, tá žiarivá čistota a istota bude vedome prítomná i aktívna v duši. Ďalšie hľadisko tohto upratovania je, že sa to deje počas nášho každodenného života v najbezvýznamnejších situáciách. Ilúzie a obavy sa vynárajú v každej, ešte aj 16

Pentagram 2/2010

v tej najbežnejšej životnej situácii.

Tu nejde vždy o veľkolepé hrdinské úsilie či odvážne vzdorovanie veľkým úderom osudu, ale naše lekcie, ktoré sa musíme naučiť, sú utvárané každodenným stykom s inými ľuďmi a našim zvyčajným postojom k problémom a situáciám.

V prvom aforizme čítame: „Opravdivá cesta vedie po lane, ktoré nie je napnuté niekde vo výške, lež bezprostredne nad zemou. Zdá sa, akoby slúžilo skôr k tomu, aby sme sa na ňom potkli, než aby sme po ňom prešli.“ Život je tým lanom, po ktorom ubieha skutočná cesta. Necháva hľadajúceho, ktorý túži po nezničiteľnom, aby sa oň práve nad zemou opakovane potkol, uprostred každodenných úloh a malých pokušení.

Tak sa naučí rozpoznať svoje ilúzie a obavy.

Počas tejto očisty sa hľadajúci človek zmieta medzi výčitkami svedomia a hrdosťou. Obe tieto krajnosti sú v rovnakej miere prekážkou pri sebarealizácii. Často má dojem, že neurobil žiadny pokrok a nič nezískal.

Potom si robí výčitky, odsudzuje sám seba, alebo opovrhuje sebou a cíti sa ako porazený.

V 42. aforizme Kafka hovorí: „Skláňam na hruď svoju hlavu plnú odporu a hnevu.“ Je plný hnusu a sebanenávisti, no môže upadnúť aj do pýchy

a ľubovôle. Napokon sú vždy nejaké mizivé výsledky, menšie alebo väčšie nazretia do vlastného stavu mysle vzbudzujú pocit, že napreduje po ceste. Začínajú sa črtať obrysy vtáka v klietke a prebúdza sa vedomie o blízkosti neporušiteľného. Je hrdý na svoje dielo i na to, čo dosiahol, ale následne sa vynára pocit neistoty, korigujúceho skepticizmu.

V 37. aforizme sa o tom píše nasledovne: „Jeho odpoveď na konštatovanie, že niečo snáď vlastní, čo jestvovanie nemá, bol iba záchvev a tlkot srdca.“ Každý pokrok a úspech v poznaniu znamená pekné imanie, na ktoré môžeme byť pyšný. Ale aký osoh je z tohto majetku? Aký úžitok máme z takých vonkajších vecí, ako sú poznanie a pokrok, ak sa naša vnútorná bytosť nezmenila, keď sa „neporušiteľná bytosť“ nestala skutočnou?

Našťastie táto hrdosť na hodnoty, ktoré sme dosiahli, je korigovaná obavou: navzdory všetkému úsiliu sa vnútorne nič nezmenilo, človek iba nahromadil viac poznatkov. Avšak rozhodujúce je „bytie“ a nie vlastnenie vedomostí.

Bola potom celá práca zbytočná?

Táto otázka takisto vyvolá chvenie a búšenie srdca. Je dobre, že tieto korigujúce otázky nepretržite sprevádzajú človeka na ceste: skutočne som sa zmenil? Naozaj je viditeľná činnosť vnútornej, neporušiteľnej bytosti?

„Jeho odpoveď na konštatovanie, že niečo snáď vlastní, čo jestvovanie nemá, bol iba záchvev a tlkot srdca.“ Ak hľadajúci dostatočne dlho vytrvá vo svojom nasmerovaní na to neporušiteľné a opätovne uprace popadané jesenné lístie z cesty vedomia, zjavia sa mu vždy nové náhľady o ňom i o živote. Napríklad postrehne, že celým svojim životom, myslením, pocitmi, vôľou i skutkami nie je v súlade s tým neporušiteľným, ktoré sa v ňom nachádza, s miestom, kde žiari hviezda, ktorá je jasnejšia od Slnka. V porovnaní so stavom osvietenia je každodenný život taký temný, že už je neznesiteľný.

Prvým znamením prichádzajúceho poznania je, že by človek radšej zomrel. Starý život je neúnosný a iný nedosiahnuteľný. Už sa nehanbíš za to, že by si radšej zomrel, ale prosíš, aby ťa zo starej cely, ktorú už nenávidíš, preniesli do nejakej novej, ktorú sa naučíš nenávidieť až potom.

Zvyšky viery počítajú s tým, že počas prevozu pôjde náhodou po chodbe Pán, uvidí väzňa a povie: „Toho už viac nezatvárajte do kobky. Pôjde ku mne.“ (13. aforizmus) V budhizme vstup do neporušiteľného priestoru, nirvány, znamená „vystúpenie z kolesa zrodenia i smrti“, pozdvihnutie sa nad zákon reinkarnácie. Ten, kto pochopí, že všetko pozemské je pominuteľné, vnútorne Kafka a cesta k šťastiu

17

To neporušiteľné je jedno: je ním každá individuálna ľudská bytosť, zároveň toto je v každom z nás spoločné a odtiaľ je aj tá nedeliteľná jednota medzi ľuďmi. sa rozlúči s týmto životom a ako hrdá a sebou opovrhujúca bytosť vnútorne zomrie a vstúpi do neporušiteľnej oblasti. „Už sa nehanbíš za to, že by si radšej zomrel“ – takto Kafka opisuje dobrovoľnú vnútornú smrť a prosí, aby bol prenesený do iných životných podmienok. Dúfa, že „pán“ pôvodného sveta ho navždy vyzdvihne a oslobodí od kolesa zrodenia a smrti. „Toho už viac nezatvárajte do väzenia.

Ten pôjde ku mne.“ Dúfa, že vojde do pôvodnej oblasti – nirvány.

Vytvorí sa náhľad na svetový poriadok i na miesto, ktoré v ňom človek zastáva, na možnosť vstupu do neporušiteľného sveta. Temnota je postupne nahradená Svetlom. Pán zhliadne na jeho väzňov, ako aj väzeň sa cíti byť oslovený a vidí príležitosť k tomu, aby už nebol viac väznený vo fyzickom tele ako zajatec dočasného sveta.

V hľadajúcom, ktorý sa naučil chodiť po lane, spontánne vzklíčia takéto náhľady vo forme vnútornej skúsenosti. Tieto vnútorné skúsenosti nie sú poznatky, ktoré získal intenzívnym premýšľaním, či dogmy a poučky, ku ktorým lipne.

V 78. aforizme čítame: „Duch bude iba vtedy slobodný, ak prestane byť oporou.“ 18

Pentagram 2/2010

Kto sa starým vedomím pridržiava vnútorných skúseností a názorov preto, aby mu dali duševnú silu, ten im bráni, aby slobodne tkali a pracovali v jeho vnútornej bytosti. Mal by ich radšej prijať a dovoliť im, aby ho naplnili a zmenili. Ducha a jeho účinky musí nechať slobodné, iba tak sa môže v ňom činne prejaviť to neporušiteľné. „Duch bude iba vtedy slobodný, ak prestane byť oporou.“ Ak je toto odpútanie úspešné, kandidát objaví, že Duch, ten večný, ho nesie. Keď sa človek vzdá svojich dogiem i náboženských systémov, vždy sa objaví strach zo zániku v prázdnote. Preto sú ľudia k nim tak silne pripútaný. Je to ten istý strach, ktorý prežíva ten, kto vstupuje do vody a nevie plávať.

Ale ak sa odovzdá vode, jej vztlakovej sile i svojej šikovnosti, aby správne reagoval, odrazu bude cítiť, že sa vznáša, že je nesený vodou.

V 76. aforizme sa píše: „Ten pocit: tu som nezakotvil – tak priamo cítim ten pohyb, podporný prúd i pocit unášania!“ Ak sa už človek nechce zmocniť toho neporušiteľného, netúži v ňom zakotviť a nežiada od neho podporu, ale umožní mu, aby v ňom mohlo

Kafkove poznámky písané rukou adresované jeho nakladateľovi, 19. november 1918

pracovať, potom zažije, ako ho nadnáša i obklopuje, sťaby príval, v ktorom pláva. Najväčšou prekážkou na tejto ceste je, že kvôli strachu zo zaniknutia v prázdnote chceme uchopiť to posvätné.

V 2. aforizme sa hovorí: „Každé ľudské chyby môžu byť spätne odvodené z netrpezlivosti z predčasného prerušenia pravidelnej činnosti, ako aj v domnelom vytýčení zdanlivých vecí.“ Netrpezlivosť je tou hnacou silou, ktorá ženie človeka, aby v dočasnom hľadal istotu. Akoby ho malo spasiť to „iluzórne“, dogma, prelud a viera, že bol spasený bohočlovekom, alebo ho vykúpi veda, ideológia, moc a bohatstvo, že sa obklopuje všetkými tými fiktívnymi vecami. Netrpezlivosť je tiež „predčasným ukončením sústavnej činnosti“. Často človek nedokáže trpezlivo čakať a nechať, aby to neporušiteľné mohlo v ňom systematicky tkať a pracovať. So svojou netrpezlivosťou chce urýchliť

vývoj, no tak to neporušiteľné iba narúša a odháňa.

Naproti tomu sa v 69. aforizme môžeme dočítať nasledovné: „Teoreticky existuje dokonalá možnosť byť šťastný: veriť v neporušiteľné jadro, ktoré je v nás, a nie sa oň usilovať.“ Dokonalá možnosť šťastia je, ak sa neusilujeme kvôli netrpezlivosti uchmatnúť to nezničiteľné a posvätné, keď ho nechceme cvičením manipulovať, a pokiaľ by to vôbec bolo možné, nenúťme ducha, aby nás podporoval. Namiesto toho by sme mali byť jemu a jeho vplyvom otvorení, ale nie preto, aby sme ho manipulovali, ale preto, aby sme to zažili tak, akoby nás nadnášala a niesla rieka.

Tento aforizmus veľmi pekne ukazuje na rýdzosť Kafkovej povahy. Vie, že zatiaľ má len teoretickú možnosť na toto šťastie, pretože kto v skutočnosti dokáže vyzliecť pozemské rúcho a rozptýliť každú netrpezlivosť a strach? No ten, kto aspoň dokáže rozpoznať túto príležitosť na šťastie, postupne mu vytvorí voľný priestor a zriekne sa svojej netrpezlivosti. Potom naozaj bude možnosť šťastia aj v praxi: „veriť v neporušiteľné jadro, ktoré je v nás a nie sa oň usilovať.“ Tieto Kafkove skúsenosti vrhajú nové svetlo na jeho novely. Teraz je zrejmé, že v nich nepíše iba o bezvýslednosti tohto sveta a pocitoch Kafka a cesta k šťastiu

19

ničotnosti a viny, ale miesto toho nás oslobodzujú od týchto pocitov a obrazov cez analýzu „zdanlivých vecí“, ako sú náboženské presvedčenia, životné klamstvá, a demaskujú ich ako ilúzie. Kafka to dokázal len preto, že našiel svoj „Archimedov bod“ mimo tohto sveta, to nedotknuteľné a neporušiteľné. Z tohto uhla pohľadu sú Kafkove básne vytriezvením, i keď v celkom inom zmysle. Oslobodzujú nás od klamu, že pominuteľný svet je dôveryhodný a zmysluplný. Sú protilátkou na súčasné euforické hnutia, ktoré hovoria, že my smrteľníci sme už bohmi, že sme už oslobodení a môžeme sa spoliehať na božskú činnosť. Nič nie je vzdialenejšie od pravdy.

Práve vedomie odlúčenia od neporušiteľného a skúsenosť, že celý náš pozemský stav s jeho najvyššími mentálnymi i citovými vrcholmi je predsa len „hriešny“, oddelený, a preto smrteľný, vytvára zároveň príležitosť, aby sa mohlo manifestovať nové prejavenie toho

20

Pentagram 2/2010

neporušiteľného. Ten, kto tuší, alebo už rozpoznal to neporušiteľné v sebe, tiež ho cíti a spozná v iných ľuďoch.

Citujeme zo 70. a 71. aforizmu: „To neporušiteľné je jedno: je ním každá individuálna ľudská bytosť, zároveň toto je v každom z nás spoločné a odtiaľ je aj tá nedeliteľná jednota medzi ľuďmi.“ Keď to človek dokáže pochopiť, zmení sa jeho vzťah k sebe samému, ako aj k druhým ľuďom. Aby mohol dať priestor tomu nepominuteľnému, vzdá sa pominuteľného sveta a prostredníctvom toho pochopí, že to neporušiteľné spája každú ľudskú bytosť. „Ten, kto sa vzdá sveta, musí milovať všetkých ľudí, pretože sa zrieka aj ich sveta. Začne šípiť pravú podstatu človeka, ktorú môže len milovať, za predpokladu, že je jej rovnocenný.“ (60. aforizmus) Zhrnutie jeho jedinečného posolstva je: „Teoreticky existuje dokonalá možnosť byť šťastný: veriť v neporušiteľné jadro, ktoré je v nás, a nie sa oň usilovať.“ 

Čtvrtá dimenze S třídimenzionálním vědomím, kterým jsme nadáni, není možné utvořit si představu o čtvrté dimenzi. Catharose de Petri nazývá čtvrtou dimenzi „realitou všudypřítomnosti“, která překonává čas i prostor.

S

vět zažíváme jako třídimenzionální. Známe délku, šířku a výšku, resp. hloubku. Matematici na základě toho rozlišují přímku, plochu a těleso. Přímka nemá žádnou šířku, plocha nemá výšku či hloubku. Stejně tak stín, jako například náš vlastní stín, nemá hloubku, a je proto dvourozměrný. Tento dvourozměrný stín můžeme pokládat za vyjádření třídimenzionální formy. Trochu obecněji můžeme říct, že stín je vyjádřením vyšší dimenze v dimenzi nižší nebo také že vyšší dimenze se projevuje v nižší jako stín.

Tímto způsobem také můžeme interpretovat starověké rčení: „A Bůh vrhl svůj stín na Zemi.“ Mnoho lidí považuje za čtvrtou dimenzi čas, jako například P. D. Ouspensky ve své knize Nový model vesmíru, kterou napsal začátkem dvacátého století. Jeho způsob pohledu vychází z obvyklých vědeckých názorů té doby, tedy z doby krátce před tím, než Einstein vypracoval svoji teorii relativity. Jelikož jsme schopni při vynaložení určitého úsilí představit si čas jako „vyšší

dimenzi“, zdá se nám to logické. Ale naše představa je velmi nedostatečná, protože je v podstatě nemožné, aby si naše třídimenzionální vědomí představilo dimenzi čtvrtou. Catharose de Petri hovoří o čtvrté dimenzi jako o realitě všudypřítomnosti. A pokračuje ještě dále: Je to dimenze, kde čas, vzdálenost, minulost, přítomnost, budoucnost, nyní i potom jsou zcela překonány.1 PŘECHOD Z JEDNÉ DIMENZE DO DALŠÍ S naším třídimenzionál-

ním vědomím si nejsme schopni doopravdy představit, jak věci vypadají v dimenzi čtvrté. Nicméně je možné říci něco k přechodu ze třetí dimenze do čtvrté, a to analogicky podle přechodu z druhé dimenze do třetí, a také snad o tom, jak se čtvrtá dimenze ve třetí projevuje.

Druhou dimenzi známe jako plochu, a zvláštní formou plochy je kruh. Ve třetí dimenzi je ekvivalentem kruhu koule. Ta sestává z nekonečného počtu kruhů, které mají všechny společný střed. Přechod ze druhé dimenze do třetí tedy nastává, Čtvrtá dimenze

21

DIMENZE, KTERÁ ZCELA PŘEKONÁVÁ PROSTOR A ČAS

William Shakespeare: Sonet 11 Tak rychle jako ubýváš, tak rychle také rosteš v tom jednom, který z tebe vzejde, až ty sám odejdeš; a tuto novou krev, kterou vynaložíš v mládí, pak můžeš zváti svou, až mládí se ti ztratí.

V ní žije moudrost, krása, vzkvétání; bez ní jen bláznovství, stáří, chladný zmar: kdyby tak všichni konali, čas by se zastavil a za jeden lidský věk by svět zaniknul.

Nechť ti, co příroda si nechce zachovat, ti hrubí, oškliví a sprostí, ať prázdně jenom zhynou: však těm, co štědře obdařila, přidává ještě víc; a bohatý ten dar ty měl bys velkoryse hýčkat: Příroda tě utvořila svým pečetidlem, a proto pamatuj, že měl bys jej hojně otisknout, aby jeho obraz nezemřel.

22

Pentagram 2/2010

Příběh jistého M. Krátce po válce se M. konečně usadil na malém ostrově u řeckého pobřeží.

M. pocházel ze zámožné anglické rodiny a po celý život mu nedala spát otázka: „Co pohání člověka?“ Během svých cest nashromáždil mnoho pokladů, které nyní uložil ve svém domě. M. byl obzvláště pyšný na své knihy od moudrých mistrů, brilantních básníků, hledajících filosofů a dalších. Pro tuto rozsáhlou knihovnu si nechal postavit ve svém domě zvláštní poschodí a dal nainstalovat generátor, aby mohl ve svých knihách bádat dlouho do noci po západu slunce.

Byl tak v té době ve vsi jediný, kdo měl elektřinu. Na druhé straně vesnice, kde se začínaly zvedat kopce, žila stará moudrá žena, kterou občas potkával při svých pravidelných procházkách. Byla to vždy mimořádná setkání, při nichž se M. zmocňovalo tušení, že tato žena zná odpovědi na otázky, které si netroufal položit. Jednoho dne, když si M. užíval západu slunce před svým domem, uviděl ženu přicházet. Pozdravili se a chvíli si povídali, než mu žena řekla svoji zvláštní prosbu: Její učitel ji nedávno navštívil a nechal u ní cosi jako cestovní deník ve formě diapozitivů. Výslovně se přitom zmínil o M., v jehož domě by si mohla diapozitivy prohlédnout, protože byl jediný, kdo měl ve vsi elektřinu. Přišla by tedy k němu ještě s několika lidmi, kteří u ní právě byli na návštěvě.

M. byl šťastný, že může ženě udělat laskavost a dát jí k dispozici svoji knihovnu, aby tak na ni mohla zároveň udělat dojem jeho sbírka knih. Domluvili se na večer dalšího dne, a tak se žena, její hosté a M. shromáždili příštího večera krátce po západu slunce u M. v knihovně. Ten však uvolnil jen malou část stěny a přemístil jen málo knih, natolik byl totiž připoután ke svým pokladům a toužil je vystavit moudré ženě na odiv.

Diapozitivy tak byly promítány převážně na hřbety knih, které bylo díky tomu velmi dobře vidět. Rychle se rozvinula živá debata o různých knihách poskytujících různé osvícené náhledy. M. prožíval největší okamžik svého života.

Když na konci večera hosté odcházeli, M. jim dlouho mával. Hluboké zklamání moudré ženy mu však zcela uniklo a úplně zapomněl na otázky, které ho trápily. Velmi spokojený se pak znovu usadil uprostřed knihovny. Bude trvat mnoho let, než se ti dva znovu setkají… Čtvrtá dimenze

23

když se spojí středy více kruhů do jednoho společného středu.

Analogicky můžeme proto říci, že přechod ze třetí dimenze do čtvrté nastává, když spojíme středy různých koulí do společného centra. Je obtížné si to představit, protože jsme uvězněni v třídimenzionální realitě.

Zdá se nám to v podstatě nemožné vzhledem k našemu ohraničení.

Naše těla jsou totiž složena z buněk, které mají své hranice. Avšak pokud to vztáhneme k mikrokosmu, nebo spíše k mikrokosmům, které mají rovněž tvar koule, vypadá situace jinak. Potom si snad dokážeme představit, že všechny tyto různé mikrokosmy mají společný střed, jedno společné duševní jádro, které se projevuje v každém jedinci jako růže srdce či zrcadlící atom. Z tohoto duševního jádra je světlo Ducha promítáno na zrcadlící tělo mikrokosmu, na mentální tělo.

Toto mentální tělo jsme však bohužel naplnili všemožnými myšlenkovými obrazy, a protože jsme k nim příliš silně připoutáni, budou nám právě tyto schraňované myšlenky znemožňovat, abychom vědomě vnímali obrazy, které k nám vysílá Duch. Jinými slovy, měli bychom se naučit poznávat srdcem namísto

24

Pentagram 2/2010

prostřednictvím hlavy a jejího myšlení.

Shakespeare o tom píše ve svém sonetu číslo 11, porozumíme-li mu v přeneseném smyslu. Na jeho začátku popisuje, jak na základě obratu musí být naše izolované, oddělené vědomí nahrazeno vědomím původním. Na konci pak mluví o pečetidle, o obrazu, který nosíme a který je třeba dál otiskovat, aby nevymizel. Toto otiskování má dvojí význam. Za prvé to znamená, že musíme vytvořit v sobě prostor, aby do něj mohl Duch promítat svůj obraz z duševního jádra. Za druhé musíme tento obraz projevit navenek světu, jako ryzí životní čin.

Pokud tak neučiníme, pokud budeme jen hýčkat své vlastní obrazy, pokud se stejně jako M. pouze budeme těšit svojí vlastní knihovnou, potom živoucí obraz zemře.

Třetí dimenze se tedy projevuje ve druhé dimenzi jako vpřed vržený stín tušeného prostoru. Čtvrtá dimenze se projevuje ve třetí jako síla, která se pohybuje zvnitřku navenek v neomezeném prostoru a vrhá vpřed tušení všudypřítomnosti.  1) Catharose de Petri: Das lebende Wort, kapitola 2. Rozekruis Pers, Haarlem, 1990

Pravda o egu neboli vnitřní obrat transmutace transfigurace

Téma Pentagramu

25

Čierna diera človeka je jeho ego Čierne diery vo hviezdnych systémoch sú magnety ťažké hmotou, ktorú pritiahli a ktorá viac nemôže uniknúť. Keď sa pozrieme na seba ako na malý vesmír, rýchlo odhalíme čiernu dieru v nás: naše ego. Jeho nesmierna príťažlivá sila paralyzuje všetko, čo sa nachádza v jeho sfére vplyvu, čím sa stáva bytosťou „bez svetla“. Ego náš život sťažuje, ale my sme schopní osvetliť ho zvnútra.

V

šetky udalosti a javy v našom univerze sú určené zákonmi.

Tieto zákony, ako napríklad zákon príťažlivosti, silami ovplyvňujú všetko, čo existuje. Môžeme len pozorovať ich následky, účinky, ktoré spôsobujú, a takto ich skúmať.

Pritom sa ukazuje, že vplyv týchto síl narastá, čím bližšie ohnisku sily sa objekt nachádza. A to bez ohľadu na to, či ide o viditeľné nebeské teleso alebo neviditeľný zdroj energie: čím bližšie sa predmet dostáva k zdroju energie, tým silnejšie je ovplyvňovaný alebo priťahovaný.

JAV Z ASTROFYZIKY Preto by sme nemali byť prekvapení, že keď astrofyzici z Európskeho observatória pre južnú oblohu boli schopní dokázať nepravidelnosti v obežnej dráhe hviezd; záverom bolo, že musí existovať „čierna diera“ s nesmiernou príťažlivou silou. Táto čierna diera sa nachádza v strede našej Mliečnej dráhy (Sagittarius A).

26

Pentagram 2/2010

Teórie o čiernych dierach sa rozvíjajú už desiatky rokov. Zistilo sa, že väčšina veľkých hviezdnych systémov má vo svojich stredoch obzvlášť ťažké čierne diery. Len malé percento týchto systémov má čierne diery, ktoré pohlcujú dostatok hmoty na to, aby to spôsobilo veľkolepý úkaz. Príkladom takéhoto systému je Cygnus A. I keď astrofyzici považujú už mnohé teórie za zastarané, stále sa predpokladá, že väčšinu čiernych dier charakterizuje neuveriteľná hustota hmoty. Je v nich v malom priestore komprimovaná hmota viac ako miliardy sĺnk. To následne vedie k enormnej príťažlivej sile. Všetky objekty v jej blízkosti sú neodolateľne priťahované smerom k ohnisku, čím sa stávajú nepredstaviteľne horúce a následne sa v čiernej diere úplne strácajú. Dokonca aj svetlo je podriadené týmto energiám a nedokáže sa šíriť ďalej. V čiernej diere sa stráca navždy.

Téma

Čierna diera, umelecké pojatie © Orbitingfrog Čierna diera človeka je jeho ego

27

Existenciu takýchto čiernych dier, z ktorých nedokáže uniknúť ani svetlo, možno odhaliť len pozorovaním odchýlok v obežných dráhach hviezd v jej blízkom okolí. Tieto hviezdy sú týmito ohromnými silami akoby „vypudené zo svojej obežnej dráhy“, „vytrhnuté zo svojho stredu“.

Stále prebiehajú diskusie, čo sa stane s týmito čiernymi dierami a ich obrovskými množstvami energie.

Niektorí vedci predpokladajú, že tieto čierne diery sa počas miliárd rokov rozložia v procesoch založených na kvantovej mechanike. Iní zase hovoria, že každej čiernej diere odpovedá akási „výlevka“ hmoty, biela diera, zdroj hmoty v inom univerzu. ČIERNA DIERA V NÁS Neznejú tieto zákonité veci povedome?

Nezrkadlia sa tieto udalosti v nás a v našom vonkajšom živote? Ak intenzívne preskúmame seba samých, tiež dokážeme vypátrať čiernu dieru v našich malých vesmíroch, čiernu dieru, ktorá všetko priťahuje, ktorá sa domáha prírody i ostatných živých bytostí a ktorá ovplyvňuje ostatných ľudí a dostáva ich na zlú cestu. Aj počas búrlivej diskusie si môžeme všimnúť, že v nás pracuje silná dostredivá sila. Podobne ako pri veľkom kozme musí tu ísť o ohromnú, koncentrovanú energiu. Jej obrovská sila príťažlivosti paralyzuje všetko

28

Pentagram 2/2010

v jej sfére vplyvu, čím spôsobuje, že sa z toho stáva bytosť „bez svetla“.

Je to sila, ktorá robí život „ťažkým“.

Je to silový lapač sebaudržujúceho sa ega. Na základe prírodných zákonov sa nedokáže správať inak ako spôsobom, ktorý odpovedá jeho povahe a štruktúre, to jest egocentricky.

Svojím konaním, či už kladným alebo záporným, vychádzajúcim z pamäte alebo ako okamžitá reakcia na aktuálnu situáciu, sa snaží pritiahnuť, udržať a využiť všetko a všetkých ľudí, ktorí sa mu javia užitoční. To sú základné vlastnosti ega.

Pre vlastný prospech môže tiež používať sily altruizmu a lásky k blížnemu, pretože aj ego zažíva, že život bez týchto javov by bolo peklo, obzvlášť pre iných. Tieto samotné snahy, natoľko potrebné v našom chladnom svete, poukazujú na hlboko ukrytú naliehavú potrebu pôsobiť pre naše vlastné dobro, a to prostredníctvom formovania sveta týmito silami na základe nášho vlastného pochopenia a vlastnej morálky a prostredníctvom toho, že nespočet ostatných robí špinavú prácu za nás. Ego sa tak snaží robiť dokonca s využitím božích svetelných síl, ktoré k nemu prichádzajú z hlbín mikrokozmu alebo z Kristovho poľa ožarujúceho svet.

To, čoho sa týmto spôsobom držíme, však povedie k veľkému ochromeniu života v mikrokozme, pretože život

je premena energií, metabolizmus, prijímanie a opätovné odovzdávanie.

A ego, ktoré všetko, vrátane duchovných síl z jadra mikrokozmu, pohlcuje, sa mení na monštruóznu čiernu dieru, pevnú a nehybnú, nesmierne koncentrovanú hmotu.

DOBROVOĽNÉ OSLOBODENIE

Možnosť nechať sa dobrovoľne preniknúť a zmeniť božími, tvorivými energiami z duchovného jadra by nás ako ľudí pretvorila na veľmi činných pracovníkov zapojených do ohromného procesu. Naučili by sme sa odovzdať ďalej to, čo sme prijali. Stáli by sme v jednom lúči Božej lásky, ktorý je kozmický. Namiesto toho, aby sme všetko pohlcovali ako čierna diera a umožňovali tak ochromenie systému, by sme začali šíriť svetlo, teplo a pohyb ako Slnko. Už len našou prítomnosťou by sme ľuďom opäť pomohli zažiť „zmysel života“ a naše konanie by potom vždy slúžilo

ako impulz bez našich premyslených pokusov.

V našom prostredí by sa prebudilo vedomie a pochopenie toho, že záleží na oslobodení božieho jadra v mikrokozme, pôvodného človeka, z „gravitačného lapača“ ega. Je tomu vskutku tak, že človek sa prostredníctvom týchto nepozemských energií úplne mení a získava možnosť viesť život, v ktorom šíri svetlo.

Túto možnosť spôsobuje jedine skutočnosť, že opravdivé Svetlo, lúč sily z Božej prírody, sa vrcholne obetuje: necháva sa uchvátiť čiernou dierou, aby napokon celý ľudský kozmos obnovilo zvnútra. Potom sa zviazané Svetlo stáva opäť slobodným a môže opäť prejsť do svojej oblasti, kozmického poľa veľkolepého sveta.

A obnovený človek, oslobodený od egocentrizmu, bude počas transfigurácie pôsobiť v tomto svete ako nový, nepozemský zdroj Svetla. Aký to dar! 

Čierna diera človeka je jeho ego

29

Človek nemusí byť svojím egom Naše ego je vrtošivé, nespoľahlivé a ľahko ovplyvniteľné. Napriek tomu máme sklon organizovať svoje životy podľa jeho zákonov a požiadaviek – až pokým sa neprebudíme a nedôjdeme k pochopeniu.

M

áme meno, dátum narodenia, povolanie, a tak si zaisťujeme identitu. Zároveň však vieme alebo tušíme, že to nie je všetko, čo ozaj sme, že naše meno a povolanie nevysvetľujú našu „podstatu“. Sú to znaky alebo stránky našej osobnosti vo svete, v spoločnosti. To platí rovnako pre naše telesné charakteristiky ako mladosť, staroba, krása, sila alebo príťažlivosť. Charakterové znaky ako odvaha, citlivosť, hudobné nadanie,

30

Pentagram 2/2010

popudlivosť alebo rezignovanosť a podobne sú určite rozhodujúcejšie pre naše pochopenie seba než telesné znaky. V závislosti od situácie sa niektorá črta našej povahy stáva výraznejšou, a to často bez toho, aby sme to skutočne chceli. Často krútime hlavou nad výsledkami nespútaných síl mysle, ktoré sa vždy opäť prejavia napriek našej vôli.

Tento celok nazývame „egom“.

Môžeme s ním byť spokojní?

Téma

Sú ľudia, ktorí sú s ním spokojní.

A my by sme boli tiež, ak by sme si z času na čas, viac menej pravidelne a po istú dobu, obzvlášť ak by sme pozorne počúvali, neuvedomovali tú hryzavú nespokojnosť, ktorá neprestáva napriek tomu, že naša finančná situácia, náš výzor a naša nálada je v poriadku. Jeden rok nasleduje za druhým, výsledky a zážitky napĺňajú naše dni a často niečo nevyjde; taký je údel. Azda potom vyvstáva otázka: kto je to, kto čiastočne spôsobuje a čiastočne zažíva celý tento vír udalostí za nezvratného plynutia času, za každých okolností, počas nášho chvatu, počas našich radostí a výhier, počas nášho vlastníctva a strácania?

V tejto súvislosti znie slovo „ego“ azda až pozoruhodne plytko a neprimerane. Táto časť osobnosti, ktorá vníma mnoho vonkajších a vnútorných stavov a čiastočne ich dokáže ovplyvniť, nemôže byť konečnou odpoveďou na túto existenčnú otázku, keďže naše ego alebo vedomie je rovnako prechodné a nespoľahlivé ako všetky ostatné „hnutia“ alebo stavy mysle duše. Náhly strach nám môže privodiť napätie. Potom veľmi ľahko podľahneme skupinovej nálade a pridáme sa k jej činnosti. A kde

je naše ego, keď spíme? Stráca sa!

A po smrti? Keďže naše ego je nerozlučne spojené s životnými tekutinami a naším telom, po smrti tela prežíva len krátky čas. Vzniká teda otázka, kde možno nájsť vnútornú, neochvejnú bázu života, na základe ktorej môžeme oprávnene povedať: „Ja som.“ DAJTE MI PEVNÝ BOD Grécky filo-

zof Archimedes raz povedal: „Dajte mi pevný bod a ja pohnem Zemou.“ Existuje takýto pevný bod? Nový zákon nazýva tento pevný bod Otcom. Ježiš Kristus hovorí: „Otec a ja sme jedno.“ (Jan, 10:30) To sa vzťahuje na stav, po ktorom – ak sa k našej otázke postavíme vážne – môžeme len túžiť celým naším srdcom, pretože nepoznáme toto „ja“, ktoré sa tu zmieňuje. V človeku napriek tomu existuje základňa, kde sa tento vyšší človek môže rozvinúť.

V ľuďoch možno tento bod nájsť v srdci. Nikto neosvetlil tento bod, Otca, krajšie ako Jan Amos Komenský, ktorý žil v rokoch 1592 až 1670.

V Jednom nezbytném (Unum necessarium) napísal: „Nezatěžuj se ničím, co přesahuje životní nezbytnosti, spokoj se s mála věcmi, sloužícími k pohodlí a chval Boha. Jestliže ty pohodlné chybí, Človek nemusí byť svojím egom

31

Labyrint našej duše, v ktorom sa ego zvyčajne stráca, sa vyvíja preto, že našej duši chýba stabilné centrum. spokoj se pouze s nezbytnými. Přijdeš-li i o ně, snaž se zachovat sebe sama. Nemůžeš-li ani sebe zachovat, zřekni se sebe, jen abys Boha neztratil. Kdo totiž má Boha, může všecko postrádat, poněvadž má na věky své nejvyšší dobro s Bohem a v Bohu. A zde je také konec všech potřeb a přání.“ Každý človek vlastní niečo z tohto božieho prvku; niečo z božstva horí v každom človeku, atóm iskry Ducha.

Je to bod, ktorý nás spája s tým božským. Táto božská iskra nám umožňuje uskutočniť našu túžbu a pohnúť našim súčasným svetom, našou bytosťou a naším vedomím.

Keď sa zapáli oheň, začína cesta vývoja, ktorá zásadne pretvára človeka a uschopňuje ho, aby úplne splynul so svojou podstatou. Krok za krokom sa pozemský človek odovzdáva tomu druhému, opravdivému človeku, prototypu Božieho človeka. Dýcha večnosť, dokonalosť, a je, ako hovorí Ježiš, jedno s Otcom, stálym zdrojom všetkého stvoreného.

Ten, kto kráča touto cestou, bude prirodzene venovať stále menej pozornosti svojmu bezvýznamnému osobnému egu. Takýto človek rozumie, že jeho ego je niečo ako jedna kvapka v oceáne, ako semienko rastliny, ktoré jarný vietor roznáša 32

Pentagram 2/2010

po celej zemi, ako atóm, ktorý spolu s ostatnými víri svetmi a pomáha tak udržovať celé hviezdne systémy.

História ľudstva, Zeme a kozmu sa spája v ľudskej duši a čaká, pokým je oživená tvorivým impulzom Toho zrodeného z Ducha. Preto je naše ja vesmírom v sebe samom a zároveň živou bunkou myriady žiarivých svetov.

ROVNOSTRANNÝ TROJUHOLNÍK DUŠE Toto poznanie znamená pre-

budenie. Vnútorný a vonkajší svet sa postupne stávajú jasnejšími a zrozumiteľnejšími. Osobný aspekt sa rozpúšťa v iné, viac chápajúce vedomie a hľadajúci človek sa dokáže pozrieť na svoje ego stále neutrálnejšie.

Chápe, že osobné ego v skutočnosti existuje len v okamihu, keď seba ako takého zažíva. Nie je schopné zaručiť svoju budúcnosť, minulosť je len štruktúra síl predstavivosti, zastavenie v prúde času.

Ak sa naň však chceme pozrieť z bližšia, stráca sa ako obzor. Kto som? Túto otázku možno ľahko zodpovedať v zmysle jej vonkajších aspektov, ale keď sa na ňu pozriem zvnútra, objavuje sa labyrint a ten, kto na ňu hľadá odpoveď, by mal do tohto labyrintu vstúpiť. Pre tento

účel má každý človek neomylného sprievodcu. Či existuje koniec cesty hľadania pre ja, nemožno dopredu zodpovedať. Môžeme však určiť začiatok.

Labyrint našej duše, v ktorom sa ego zvyčajne stráca, sa vyvíja preto, že našej duši chýba stabilné centrum.

Tri silové centrá našej duše sú vôľa, vitalita a cítenie, ktoré spolupracujú len dočasne a čiastočne. Často vedúcu úlohu preberá vôľa, a keď potom myseľ vytvorila dostatočne dobré argumenty na činnosť, vitalita sa už vyparila. Alebo sa krížia naše cítenie a porozumenie. Takto je ego schopné viesť tri kone rovnakým smerom len výnimočne. Všetko, čo sa vyvíja z tohto duševného divokého bujnenia, nevyhnutne zostáva improvizované a nestále.

Podmienkou štruktúrovaného duševného vývoja je osobnosť, ktorá sa na základe túžby dobrovoľne odovzdala vznešenému vnútornému sprievodcovi. Len potom sme

schopní začať dôverovať svojim pozorovaniam; len potom budeme schopní jasne rozpoznávať, a tým pádom zmysluplne konať. Vôľa konať, vnútorné pochopenie situácie a naša schopnosť empatie vytvárajú spojenie, ktoré funguje ako seizmograf. Aj nepatrné zmeny sa budú harmonicky začleňovať.

V tomto rovnostrannom trojuholníku nachádzame stabilný domov na Zemi, v ktorom môžeme žiť a pracovať tak dlho, ako je to potrebné a užitočné. A počas života pracujeme na Večnom dome, pretože vznešené energie Božieho Univerza môžu transfigurujúcim spôsobom prúdiť a pracovať v nových štruktúrach, ktoré sú v duši činné. Všetky improvizované projekty môžu byť zbúrané, ale nové, trvácne oduševnenie uskutoční výtvory, ktoré sú nepominuteľné.

Sú to nadprirodzené sily, ktoré sa chcú v ľuďoch prejaviť a ukázať im cesty hviezd. 

Človek nemusí byť svojím egom

33

Odvaha poznat Lidské myšlení je mocný nástroj. Ten, kdo skutečně myslí, je schopen poznat svět, sebe sama a svůj božský původ, a tak nakonec dosáhnout myšlení, které vede ke svobodě.

Myšlenky bez hranic bez já.Tom Hackney

34

Pentagram 2/2010

Téma

M

yšlenky jsou svobodné. Mnoho lidí tomu věří, nebo by si přálo věřit. Důležitost myšlení je nepochybná a již od dob osvícenství se lidé snaží „používat svoji mysl bez cizí pomoci“, jak to vyjádřil Kant. Říká se také sapere aude: Měj odvahu poznat – a tedy také myslet.

A protože poučky esoterického vědění začínají pronikat do všech sfér života, snažíme se uplatňovat pozitivní a také zdravé myšlení. A ti, co poznali, jaký problém představuje egoismus, se též snaží více myslet na druhé. To vše mimo jiné znamená, že si postupně uvědomujeme sílu myšlení.

spatří každý návštěvník nad vchodem starověkého řeckého Apollónova chrámu v Delfách, nás vyzývá, abychom nejdříve poznali sami sebe.

Jiný výrok zní: Ten, kdo pozná sebe, pozná vesmír. Nejde zde o poznatky o materiálním světě, nýbrž o pochopení podstaty duše a Ducha. Úkol spočívá v tom, že máme rozpoznat náš vlastní původ z padlého světa a k tomu vidět původního člověka jako potenciální cíl. Když člověk vnímá vyšší aspekty svého systému, měl by být uschopněn se na ně svobodně zaměřit.

VÝZNAM MYŠLENÍ Jaký je však

se projevují v celé lidské historii.

Všechna gnostická bratrstva se zaměřovala na toto myšlení, na poznání vyšší reality. Už na počátku našeho letopočtu přinášelo křesťanství lidstvu možnost uskutečnit nový duševní rozvoj pomocí osvobozeného myšlení. Kristus nepožadoval od člověka jenom víru, ale také se snažil, aby byl pochopen a aby ho tak lidé byli schopni skutečně následovat.

Vše začíná vírou, ale Píseň písní o lásce říká: Nyní totiž vidíme jako skrze zrcadlo, nejasně, potom však uzříme tváří

význam myšlení ve světle univerzálního učení? Je to onen nástroj původního člověka, pomocí něhož si může uvědomovat božskou ideu. Myšlením by měl člověk postupně, krok za krokem získávat náhled na Boha, přírodu a sebe sama. Měl by ponenáhlu odhalit velkolepou Matrix, původní ideu, stojící v základu stvoření i jeho vlastní existence, a ve stejné míře by se měl stát spolustavitelem a spolutvůrcem božské přírody. Člověče, poznej sám sebe. Tento výrok, který

STOPY SVOBODNÉHO MYŠLENÍ Stopy svobodného myšlení

Odvaha poznat

35

Pravzpomínka nakonec dovede hledajícího člověka k náhledu, že ego, já, není naší skutečnou podstatou. Tímto náhledem se srdce a hlava utiší. v tvář. Nyní poznávám po částech, ale potom poznám plně, jako jsem poznáván.

A tak zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska. (1. list Korintským, kap. 13, verše 12 a 13.)

Víra znamená být dotknut v srdci.

Naděje je počátkem nového myšlení, nového vědomí, které dokáže spatřit dobrý konec stezky a které umožňuje odevzdání se vnitřnímu Kristu.

Konečně láska je pak sjednocením s Ním. Avšak přirozeností naší existence je, že řídící síly trvale vytvářejí překážky a odporují stezce svobodného myšlení. Svobodné myšlení vede k uvědomění si toho, co je v člověku věčné, a k osvobození od vazeb na materii. Katáři, působící koncem středověku v Okcitánii, vytvořili čistou atmosféru, v níž jejich žáci mohli intuitivně pochopit zrození nové duše a sebepředáním toto zrození zažít. Jádrem toho bylo ponoření se do nových sil, ze kterých se rodilo nové vědomí, v němž byl duševní člověk schopen se projevit. Protože nebylo možné tuto atmosféru čistoty a svobody pošpinit, byla zničena inkvizicí.

KOLEKTIVNÍ MYŠLENÍ Kolek-

tivní myšlení tvoří taktéž silnou překážku svobodě individuálního 36

Pentagram 2/2010

myšlení. Kolektivní myšlení obklopuje všechny lidi a žije skrze jejich myšlenky. Je to časoprostorové silové pole obklopující celý svět, které není schopné trvale asimilovat ideje věčnosti. Jak ukazuje historie, projevuje toto pole vždy velkou rezistenci vůči jakékoliv nové, byť i zcela pozemské, myšlence. Za nové ideje se bojuje tak dlouho, dokud se nestanou veřejným vlastnictvím a samozřejmou skutečností. Vztaženo na myšlenky věčnosti to ale také znamená, že vždy jen zlomek původních idejí pronikne tak daleko, aby se mohl stát veřejným vlastnictvím. Co je nakonec všeobecně uznáno, je vždy plně zajedno s časoprostorovou realitou.

Křesťanské svátky jako Vánoce a Velikonoce mají hluboko sahající základ a více významových rovin, na které již většina lidí zapomněla. V rodinném kruhu ještě někdy vnímáme jejich původní impuls, ale jen málokdo s tím má vědomé spojení.

Ve dvacátém století zažilo mnoho dogmat a ideologií rozkvět. Socialismus, komunismus, kapitalismus a fundamentalismus světových náboženství mentálně polapily bezpočet lidí.

Tyto systémy ještě zcela nezmizely DOGMATA A IDEOLOGIE

Krajina 27. července 2008. Jerry Högnäs

ze světové scény, ale zdá se, že jejich sevření ochabuje. Byla snad zánikem těchto ideologií uvolněna cesta pro nové myšlení? Na západní polokouli už svobodnému myšlení zdánlivě nic nestojí v cestě. Avšak místo vládou uloženého, povinného, uniformního myšlení jsou nyní používány subtilnější metody. Stejně jako v minulosti je propagandou stimulováno negativní myšlení. Reklamní metody poutají lidi k žádostivosti a touze vlastnit.

Jsou to běžné jevy ve světě duality, ve kterém bude vždy existovat přítel a nepřítel, přitahování a odpuzování.

Avšak ten, kdo chce proniknout ke zcela novému svobodnému myšlení, se musí snažit tyto vazby opustit.

ESOTERICKÉ MYŠLENÍ Nebyli to

jen psychologové, kdo si uvědomili, jak myšlení určuje naše vnímání světa a naši harmonii. Také ti, kdo se zabývají esoterikou, pochopili význam myšlení. Při myšlení se rozjasňuje astrální tělo, stimuluje naše touhy, což ústí v odpovídající koncentraci životních sil. Na základě tohoto poznání se v nás probouzí touha myslet zdravě. Lidé se snaží opustit staré vzorce myšlení a negativní postoje v souvislosti s očekáváním. Snaží se prolomit kruh stále se opakujících negativních zkušeností. Přitom však přehlížejí ten fakt, že naše vědomé myšlenky jsou jen špičkou ledovce a že nás řídí především podvědomí.

Odvaha poznat

37

Totéž platí pro takzvané pozitivní myšlení: určitě jsme schopni pozitivně myslet a toužit po pozitivních věcech. Kdo ale zná všechny ty spodní proudy, které svými pozitivními myšlenkami vyzařuje? A kdo ví, jestli to, co je pozitivní pro něj, nemá negativní následky pro ostatní? Naše myšlenky totiž neuvádějí do pohybu jen nás. Procházejí celým naším životním polem a hledají ozvěnu, rezonanci. A nevyhnutelně se ke svému původci vrací to, co skutečně bylo vysláno. Podle okolností to vůbec nemusí souhlasit s přáními a myšlenkami, které jsou chovány ve vědomí.

MĚJ ODVAHU POZNAT! V dů-

sledku toho všeho poznáváme, že dobré a zlé je v nás nerozlučně spojeno stejně jako ve světě. My ale musíme stále myslet, toužit a jednat.

Zkušenosti s následky toho dobrého, o co jsme usilovali, vedly v nejlepším případě k tomu, že jsme si uvědomili svá omezení. Mějte odvahu poznávat! Dveře k uvědomění si božského

38

Pentagram 2/2010

člověka jsou otevřené pro kohokoli, kdo denně přijímá toto nové, vnitřní poznání.

A to může nastat, když se v člověku probudí pravzpomínka, duchovní jiskra, naše skutečné já.

Pravzpomínka vede člověka k sebepoznání, k náhledu, že ego, já, není naší skutečnou podstatou. Tímto náhledem se srdce a hlava utiší. Dospějí k nulovému bodu a zažijí obrat.

Na „já“ zaměřený člověk, jenž se ve svém omezení cítí prostřednictvím pravzpomínky demaskován, ustoupí o krok pro toho Druhého, který přichází. Srdce je znovu zapáleno a hlava osvícena. Nová duše je zrozena a jejím šatem je nové, svobodné myšlení.

Toto myšlení se zaměřuje na obnovení božského mikrokosmu.

Zároveň umožňuje člověku prostřednictvím jeho vyššího vědomí následovat ve světě jiné stezky. Člověk je pak schopen předávat plamen svého myšlení těm, kdo jsou k tomu vnímaví. 

Téma

Náboženstvo je cesta poznania Čo je náboženstvo? Iba keď dokážeme na túto otázku dať jednoznačnú odpoveď, bude každé náboženstvo cestou, ktorá vedie k Bohu. Pravé náboženstvo je cestou poznania, prekonania sveta a rozlomenia klamu ja.

Je to cesta, ktorá vedie k vzniku nového človeka. K tomu je nevyhnutné naše vlastné úsilie.

K

aždé náboženstvo je cestou vedúcou k Bohu. Takéto alebo podobné vyhlásenia používajú ľudia, ktorí sa už oslobodili z pút dogmatického ortodoxného náboženstva, aby vyjadrili svoju toleranciu voči iným náboženským smerom a skupinám. Ale obstojí toto tvrdenie?

Nato, aby sme na túto otázku dostali odpoveď, sa musíme zamyslieť nad tým, čo v skutočnosti náboženstvo je, a oddeliť túto podstatu od nedorozumení a nesprávnych interpretácií.

Jestvujú prírodné a duchovné náboženstva. Prírodné náboženstvá sú vo všetkých svojich podobách v súlade s ľudskými biologickými potrebami, ktoré uspokojujú. Človek by ako smrteľná bytosť chcel na onom svete dosiahnuť nesmrteľný život.

No ako prírodne zrodená bytosť je vždy konfrontovaný so závislosťou PRÍRODNÉ NÁBOŽENSTVO

na temnom osude a prírodných silách, ktoré ho ohrozujú a napĺňajú strachom. Vo svojej bezmocnosti hľadá útočisko u síl, ktoré mu poskytujú alebo sľubujú bezpečnosť a ktoré by mu mali pomôcť riešiť jeho životné problémy. Modlí sa k bohom či duchom, prináša im obety alebo sa pokúša ovplyvniť ich, ako aj svoj osud magickými rituálmi.

Nerobí to iba kvôli tomu, aby odvrátil bezprostredné nebezpečenstvo, lež aby s pomocou neba mohol uskutočniť osobné želania a ciele, ktoré často siahajú až za smrť. „Každý človek premieta do budúcnosti svoj obraz vo vylepšenom prevedení, na základe náboženského, okultného alebo humanistického prototypu,“ píše Jan van Rijckenborgh v VI. kapitole diela Univerzálna Gnóza.

Všetky tieto tri typy môžeme považovať za formy prírodného náboženstva.

Náboženstvo je cesta poznania

39

„Ó Bože,Ty, ktorý dávaš chlieb života a napĺňaš všetky ríše zvukom, svetlom a vibráciou, kiež by som mohol zažiť tvoje Svetlo vo svojej najvnútornejšej svätyni…“ (Doslovný preklad prvých riadkov Otčenáša z aramejského jazyka)

40

Pentagram 2/2010

Čo sme teraz niekoľkými slovami povedali, vzťahuje sa len na jednu stránku ľudskej nábožnosti, menovite na tú, ktorá závisí od potrieb prírodného človeka. Avšak ten druhý – rozhodujúci – motív pre náboženstvo sa nachádza na inej úrovni, ktorá sa od opísaného ovplyvňovania života veľmi odlišuje. To je duchovné náboženstvo.

DUCHOVNÉ NÁBOŽENSTVO

V našej najhlbšej podstate žije skryté poznanie, že my ľudia tejto prírody sme padlé bytosti a náš súčasný stav je iba karikatúrou toho, čím sme boli voľakedy ako Božie stvorenia, ktoré sa podobali Bohu.

Aj napriek tomu v nás ako zlatý lúč nádeje vzklíčilo tušenie, že v podstate musí byť možné, aby sme opäť získali stratenú dokonalosť, že to je skutočný zmysel nášho života. Návrat do Božieho príbytku, do domu nášho Otca ako stratený syn z evanjelií. Alebo presnejšie: to neporušiteľné a božské v nás sa musí vrátiť do Božieho domu.

Pôvodne bola cesta späť zjavovaná každým skutočným duchovným náboženstvom, ale v priebehu času sa tieto pravé náboženstvá čoraz viac zmiešali s prírodnými náboženstvami.

Ako to bolo možné?

POMIEŠANIE OBOCH NÁBOŽENSTIEV Predovšetkým my ako ľudia

v sebe nosíme oba typy náboženstva: ako biologický prírodný princíp, ktorý je viazaný k hmote a je riadený ja-centralitou s nutnosťou sebazáchovy, tak aj ten Boží, večný princíp, ktorý nás napĺňa nepokojom i túžbou po domove a pobáda nás k návratu k Božím štruktúram, do neznámej Božej ríše. Avšak pud sebazáchovy sa neustále pokúša opanovať sily večnosti a týmto spôsobom sa „ja“ chce s pomocou nesmiernych síl večnosti učiniť nesmrteľným.

Tak sa stali z pôvodných duchovných náboženstiev dogmatické systémy, ktoré slúžia egu. Úlohu duchovných škôl, aby človeka opäť spojili s Bohom – napokon slovo religio znamená opätovne sa spojiť –, pozmenili a sfalšovali. Namiesto toho bola táto úloha nahradená snahou človeka, aby s pomocou náboženstva upevnil a vylepšil svoju pozemskú existenciu. Vznešené duchovné učenia, naplnené silou a Svetlom, upadli na úroveň prírodných náboženstiev.

Týmto spôsobom sa mohlo náboženstvo stať nástrojom v rukách vládcov. Túžbu i potrebu človeka po istote a nesmrteľnosti vedeli šikovne využiť vo svoj prospech, a tak získali moc nad veriacimi.

Náboženstvo je cesta poznania

41

ŠKOLY MYSTÉRIÍ Školy mystérií boli

od počiatku čias strážcami čistého, duchovného náboženstva, ale prejaviť sa vedeli len tam, kde sa vo veľkej túžbe zjednotili skutočne oddaní a hľadajúci ľudia. V tichu zasvätených miest ukázali svojim žiakom vnútorné učenie, ktoré vedie z núdze a obmedzenia k slobode Božích detí.

Duchovné náboženstvo je cestou poznania, prekonania sveta a rozlomením preludu ega. Je to cesta, ktorá vedie k vytvoreniu celkom nového človeka. Na dosiahnutie tohto cieľa však musí žiak mystérií vyvinúť vlastné, nepretržité úsilie, hoci zároveň vieme, že v minulosti 42

Pentagram 2/2010

nedokázal a ani v súčasnosti nedokáže tento cieľ dosiahnuť iba svojím úsilím, pretože tajomstvá Ducha sa nedajú docieliť len vlastnou snahou.

K tomu je nevyhnutná oslobodzujúca Kristova sila, ktorá je v školách mystérií osobitným spôsobom aktívna.

Potrebné je tiež stále novo opakované a vedomé odovzdávanie sa tomu jedinému prameňu života, ktorý je v nás ukrytý. Okrem toho je nutná jednoznačná ochota spoznať samých seba ako padlé ľudské bytosti a odlúčiť sa od všetkého, čo nám bráni „na ceste znovuzrodenia sa z vody a Ducha“, ako sa o tom môžeme dočítať v 5. verši 3. kapitoly Jánovho evanjelia.

Pravé náboženské vedomie teda rozpoznáme tak, že človek je skutočne pripravený vzdať sa osobného charakteru a odlúčiť sa od svojho egocentrizmu. Dokáže sa bezpodmienečne zveriť „jedinému prúdu“, ktorý ho chce vyviesť z temného sveta do ríše večného Svetla. Každá iná pohnútka predstavuje zjavný či skrytý osobný záujem. Mienite kráčať po ceste oslobodzujúceho, duchovného náboženstva, alebo sa ešte stále držíte prírodného náboženstva, ktoré chce využiť duchovné náboženstvo pre vlastné ciele?

Náboženstvá sa teda dajú posúdiť podľa toho, do akej miery dokážu hľadajúcim ľuďom otvoriť cestu k večnému Svetlu. 

Téma

Všetko, čo je pominuteľné, je iba podobenstvo

Portrét ľadovca a polárneho slnka (Grónsko) © Charles Bezzina, Anglicko Všetko, čo je pominuteľné, je iba podobenstvo

43

Tak ako sa vrstvy ľadu stanú ľadovcom, podobne sa aj naše skúsenosti z minulých inkarnácií ukladajú v našom mikrokozme. Hromadia sa v systéme človeka obdobne ako sneh a ľad, až sú napokon posúvané a tlačené k brehom prítomnosti. Narodí sa dieťa, ľudská bytosť obdarená možnosťou hľadať východisko, pretože je v nej aktívny duchovný princíp.

V

myšlienkach sa prenesme na ďaleký sever do Grónska. Veľká ľadová kryha naráža na pobrežie.

S úpením a stonaním sa ľadová hora odlamuje, obrovská stena ľadu praská a ako v spomalenom filme sa modrý obor ponára do mora, ktoré má farbu olova. Opäť sa vynorí, vzdorovito sa otočí, aby zaujala svoje miesto v sprievode obrovských ľadovcov pozdĺž grónskeho pobrežia.

Len jedna sedmina z ľadovej kryhy je viditeľná na hladine. Zvyšná časť, ktorá je pod hladinou, je vlastne neviditeľná a má rôzne bizarné tvary. Preto sú plávajúce ľadové hory veľmi nestabilné. Vedia to aj tamojší obyvatelia, Inuiti, ktorí obývajú toto územie v blízkosti severného pólu.

Z toho dôvodu sa pri love tuleňov s kajakmi vyhýbajú týmto plávajúcim obrom, pretože čo i len najmenší otras, akým je aj ponorenie pádla do vody, môže zapríčiniť prasknutie alebo prevalenie tohto giganta. Keď sa otáča ako kocka ľadu v pohári, vytvára obrovské vlny, ktoré dokážu prevrhnúť akékoľvek plavidlo.

44

Pentagram 2/2010

S výsledkami, skúsenosťami, neuspokojenými túžbami a napätím, ktoré sa navŕšili v predchádzajúcich inkarnáciách v našom mikrokozme, sa deje niečo podobné, ako keď sa praveký sneh a vrstvy ľadu menia na ľadovec, ktorý sa nepretržite posúva z pevniny k pobrežiu, kde sa opätovne láme. Ako sa sneh a ľad v priebehu vekov hromadia vrstva za vrstvou, tak sa uchovávajú výsledky v ľudskom mikrokozme, aby napokon ako ľadovec boli zatlačené k brehom prítomnosti. Časom sa táto „ľadová vrstva“ uvoľní a nová ľudská bytosť sa s nárekom zrodí, a tak sa odpúta od veľkého karmického prúdu. V okamihu zrodenia je novorodenec odrezaný od tisícročných skúseností, čím stratí svoje spomienky a zážitky z minulosti, ale predsa sú všetky tieto skúsenosti v ňom aktívne.

Teda „ľadovec“ začne svoju cestu cez more tohto života, dokiaľ nie je mimovoľne rozpustený a pohltený morom. Stáva sa súčasťou vody, ktorú slnko odparí, a napokon sa vo forme snehu a ľadu dostáva späť na

Môžeme sa odovzdať vysokej duchovnej energii tohto princípu, sile, ktorá nás celkom obostiera, ako more obklopuje ľadovú horu.

Eskimácka matka s dieťaťom © Maria E. Cipp

pôvodný ľadovec. Iba malá časť z rozpadajúceho sa ľadovca je viditeľná.

Predstavuje ju ego, ktoré si dokáže viac-menej uvedomiť seba. No na stabilitu človeka i jeho správanie má rozhodujúci vplyv podvedomie, práve tá neznáma časť, ktorá je sťaby ponorená pod vodou. V blízkosti plávajúcej ľadovej hory sa Inuiti dokonca vyhýbajú zbytočnému rozhovoru, „lebo ľadovec sa pomstí, ak narušia jeho ticho.“ Všetci dobre poznáme, že niekedy aj nepatrné slovo dokáže

zničiť náš pokoj a naše ticho. Naša sebadôvera a samoľúbosť vytvára iba klamlivé ticho. Preto žijeme len v labilnej rovnováhe. Ak je táto rovnováha narušená, spôsobíme veľké problémy ako sebe, tak aj druhým.

Sme si vedomí toho, aký účinok má neprístojné slovo? Ako často robíme nevedomé poznámky, ktoré sa môžu druhého hlboko dotknúť?

Z toho aspektu sa aj sami môžeme bolestivo poraniť. Potom to prežívame, akoby sa naša „ľadová“ hora rúcala a pukala. Dovolíme preto, aby sme sa aj naďalej zmietali na mori života nevedomí a v ustavičnom strachu, že sa naša vonkajšia i vnútorná stabilita poruší, alebo sa už konečne pokúsime „poznať veci vedome do hĺbky“? Tu musíme na chvíľu odložiť analógiu ľadovca a ľadovej hory, pretože tento obraz už ďalej nie je vhodný na vykreslenie úlohy, Všetko, čo je pominuteľné, je iba podobenstvo

45

ktorú my ľudia ako vedomé bytosti vykonávame.

Na rozdiel od ľadovca sme schopní myslieť, byť si vedomý seba, analyzovať svoju situáciu a hľadať z nej východisko. To je možné len preto, lebo je v nás činná dimenzia, ktorá nepochádza z tejto prírody, duchovný princíp! Tento princíp, duchovná iskra v našom srdci, nám umožňuje, aby sme odolávali a pozdvihli sa nad sily, ktoré nás pútajú k tejto prírode, aby sme sa oslobodili spod zákonov reinkarnácie a karmy, ktoré ženú životom každú pozemskú osobnosť s jej vedomým i podvedomým ja, kým nie je smrťou opätovne rozpustená. Sme toho schopní, ak sa

46

Pentagram 2/2010

odovzdáme vysokej duchovnej energii tohto princípu, ktorý nás ako sila celkom obostiera, podobne ako more obklopuje ľadovú horu. Stáva sa to vo chvíli, keď pochopíme a spoznáme beznádejnosť týchto prírodných zákonov a nedokážeme už svojím vlastným konaním i myslením ďalej napredovať. Vtedy začne nová etapa nášho života. Nasmerovaním sa na túto energiu dostaneme v silovom poli duchovnej školy potrebné teplo, aby sa náš ľadovec vedome a dobrovoľne roztopil. V teplých lúčoch Božej lásky sa rozpustí chlad i strnulosť ega, ako aj podvedomie, v ktorom pôsobia tisícročné skúsenosti a zážitky. Už nikdy nám nebudú vládnuť. 

Téma

Nirvána: nejvyšší prázdnota a pramen života Sotva existuje jiný koncept, který je tak nepochopen jako Nirvána. Je považována za vyhasnutí všeho, co existuje. Ale je to právě naopak: člověk, který nechá zaniknout své staré bytí v Nirváně, nachází v ní pramen života. Nechává v sobě působit původní energii.

M

nohá učení znají pojem prázdnoty. V buddhismu se mimo jiné mluví o Nirváně (doslova: rozpuštění odděleného bytí). Také taoismus, egyptské moudrosti a prakřesťanské učení mluví o hodnotě prázdnoty bytí na duchovní stezce. Co znamená prázdnota bytí a prázdnota v souvislosti s duchovní cestou?

Ježíšův výrok: Mé království není z tohoto světa (Jan, 18:36) ukrývá klíč k pochopení. Člověk všeobecně je plný záležitostí tohoto světa: jeho vědomí, jeho myšlení a jeho pocity jsou jedním pestrým rejem pomíjivých věcí. Jeho vnímání, přání a obavy, jeho uvažování o možnostech všeho druhu a tisíce vnějších věcí, kterými je denně zaplavován, mu často nenechávají žádný prostor, ve kterém by se mohlo zjevit něco z jiné říše.

Proto je plně sjednocen se světem pomíjivosti. To Jiné, království, které není z tohoto světa, pro něho takřka

neexistuje. A vzhledem k tomu je pochopitelné následující: Kdo si v sobě nevytvoří prostor a neoprostí se od věcí tohoto světa, nemůže poznat Boží království. První krok do prázdnoty bytí pomíjivé přírody je krok do ticha. V Tao-te-ťing, kapitole 25 se říká: Existuje cosi – mlžné a beztvaré, a přece hotové a dovršené.

Povstalo před nebem a zemí.

Je tak tiché. Tak pusté.

Stojí samo a nemění se.

Proniká vše vůkol a nic je neohrožuje.

Může se pokládat za Matku veškerenstva.1 V klidu a prázdnotě této přírody je možné poznat prazáklad všeho: pevný a beztvarý. Růže srdce spojuje každého člověka s Božím životním polem. A on v tichu zažije, že je neoddělitelně spojen s tímto polem Bytí – s polem, které se vrací na počátek všeho stvořeného. Když je člověk Nirvána: nejvyšší prázdnota a pramen života

47

Klid ve středu pohybu…

na to připraven, může se naučit spoléhat na to beztvaré, nehmotné, na Matku veškerenstva – na praprincip všeho existujícího, který nemůže být postihnut lidským rozumem. Krok do prázdnoty této přírody není pro nás, lidi pomíjivého světa, jednoduchý. Jen tomu, komu se podaří sjednotit inteligenci a oddanost, se může podařit zažít Nirvánu, jen tomu, 48

Pentagram 2/2010

v kom zanikne pomíjivé a současně povstane nepomíjivé.

ZNEPOKOJENÍ Na počátku této

cesty postřehneme, že hlas ticha si občas chce v nás zjednat slyšení, nikoliv jako přírodní tón, ale jako pozvednutí, znepokojení, údiv nebo jako duševní klid navzdory všem potížím.

Když jsme k sobě upřímní, zjistíme,

že my za tyto doteky v žádném případě neodpovídáme a nemůžeme je ani vyvolat v život. Skutečně nemáme ani nad nimi moc, ani jich jako přírodní lidé nejsme vůbec hodni. Přesto bychom se měli učit být stále otevřenější pro to druhé „Bytí“, které v nás přijímá podobu. A jsme povinni zkoumat všechny síly a poznatky, které k nám na této stezce přicházejí.

Hledání sféry ticha je při tom velkou pomocí.

Z pohledu této přírody se jeví prázdnota přírody skutečně jako nic. Může to navodit strach. Ale má-li člověk odvahu vstoupit do této prázdnoty, veden svou nejvnitřnější spirituální touhou, pozná, že tato prázdnota přírody je ve skutečnosti plnost, to absolutní, z čeho vše relativní teprve obdrží svůj smysl. Proto se říká v kapitole 11 Tao-te-ťing: Třicet loukotí spojených vjedno dává kolo, leč „nic“ mezi nimi tvoří použitelnost vozu.

Hlína se hněte a tvoří nádoby, leč „nic“ jejich vnitřku tvoří použitelnost nádob.

Staví se dům a vysekávají se okna a dveře, leč „nic“ jeho otvorů tvoří použitelnost domu.

Tak v tom, co jest, spočívá prospěšnost, v tom, co není, spočívá užitečnost.2

Zde je vysvětleno symbolickou řečí, že věci se stávají užitečné právě prázdnotou. Náboj ve středu kola, který obsahuje osu, umožňuje pohyb. Veškeré stvoření je prázdnotou ve svém středu udržováno v pohybu. Prázdnotou ve středu proudí božské energie.

Stvoření a člověk jsou teprve tehdy skutečně živí, když takový prázdný prostor vědomě v sobě nesou. Dveře i okna domu v tomto smyslu symbolizují otevřenost zdroji bez tvaru. Tvar a beztvarost mají jediný smysl: když je člověk kráčením po stezce přivede k harmonii, zažije smysl i užitek obojího. Zákony bytí dialektického světa se stanou pro člověka přátelské, když svou bytost nechá otevřenou pro to Jiné, které je ještě bez tvaru. Vznik, rozkvět a zánik ztratí svou ovládající sílu.

Sice ještě působí aspekt formy věcí, avšak člověk, který se dále směruje na prázdnotu a svěří se jí, již téměř podléhá jinému zákonu: zákonu Božího království.

Buddha říká: Blaženost, přátelé, je tato Nirvána. Neboť její zdánlivá prázdnota je domov nepomíjivého míru, lásky a moudrosti. Prázdnota, která našemu já nahání strach, se stala „nejvyšší prázdnotou“, plností.

Tímto způsobem jde člověk cestu prázdného Bytí, cestu k Nirváně. Čím více vytvoří prostoru ticha pro původní energii, tím méně ho Nirvána: nejvyšší prázdnota a pramen života

49

Z temnoty ke světlu; cesta k Absolutnu. mohou věci tohoto světa ovlivnit.

Pozná, že jeho stará bytost v nevědomosti je ovlivňována, že je hříčkou pomíjivé, padlé přírody. Odhalí to!

Je to klam a protože to Jiné, božské se v něm zároveň probudí, vede to konečně k Nirváně, k rozpuštění.

NEPOROZUMĚNÍ Sotvakterý

jiný výraz byl tak nepochopen jako Nirvána. Považuje se za rozpuštění všeho jsoucího, často se věří, že buddhismus se rozplývá v absolutní Nic. Ale Nirvána je prázdná pouze pro vědomí člověka svázaného s formou. Avšak člověk, jehož stará bytost v Nirváně zanikne, tam najde zdroj všeho života. Pro něho je forma každé věci prázdná, pokud není spojena s absolutnem, se svým počátkem. Iluze, „Maja“, zaniká, když člověk, jehož opravdová bytost procitla, vchází do Nirvány. „Rozpuštění“ ve smyslu východního učení může být srovnáváno s endurou katarského bratrstva a současných rosikruciánů. V tomto procesu zaniká bytost spojená s formou a duchovně-duševní člověk se probouzí. Je to cesta, na které se učí, jak mohou skrze nás působit energie nebeské říše. To je hluboký význam verše 57 Tao-te-ťing: 50

Pentagram 2/2010

Já nezasahuji, a lid se sám rozvíjí.

Setrvávám v klidu a tichu, a lid se sám napravuje.

Z temnoty ke světlu; cesta k Absolutnu © Caneles´ photostream, FlickR

Nevměšuji se, a lid sám od sebe prospívá.

Nic si nežádám, a lid sám si uchová jednoduchost.3

ČINNOST Člověk nejdříve vidí –

možná s úžasem –, že ztichl a zažívá v sobě působení osvobozujících sil.

Zjišťuje, že se odpoutává od věcí, od Nirvána: nejvyšší prázdnota a pramen života

51

kterých by se Já nikdy nemohlo odpoutat. V tomto odpoutání do něho současně proudí všeobjímající láska jako síla, která všechno nese. Přesto zůstává zdroj této proměny neviditelný. Prázdnota nahánějící našemu já strach se stala „nejvyšší prázdnotou“, dokonalostí.

Ten, v němž „nejvyšší prázdnota“ jako duchovní praprincip opět začne působit, se nestahuje pryč z okolního světa. Koná a jedná, ale už to není člověk, který se identifikuje s formou, když jedná. Nechává v sobě působit původní energii a ví, že nejedná on, v přírodě zrozený člověk. Jen tak může původní síla, která je všem společná, být za pomoci jednotlivé osobnosti aktivní a probouzet v ostatních vzpomínku na jejich původ ve věčnosti.

Proto se říká v Tao-te-ťing: Já nezasahuji a lid se sám rozvíjí. Věčný prapočátek jedná a osvobozuje v jiných možnost proměny.

Setrvávám v klidu a tichu a lid se sám napravuje.

Za čím se má člověk honit v tichu spojení s věčným prapočátkem? Je to jeho pravé bytí, jednota se vším, a toto pochopení oživuje v ostatních lidech.

Nevměšuji se a lid sám prospívá; nic si nežádám a lid sám si uchovává jednoduchost.

52

Pentagram 2/2010

Návrat do původní přírody je pro člověka zrozeného v této přírodě zpočátku nepochopitelný. Když však hledá ticho, vytváří vnitřní prostor, který může být vyplněn hlasem ticha – hlasem věčného, který zaznívá v lidském srdci a tak může přenášet svou energii. Vědomí se otevře pro to neomezené. Člověk si je vědom, že je spojen se Světlem a silou věčnosti a chápe návrat tam stále jasněji jako svůj cíl. Zažije něco z „nejvyšší prázdnoty“, prazákladu, ze kterého všechno Světlo, všechna Síla a všechno Bytí vychází.

Kdo zná „nejvyšší prázdnotu“, přeorává pole materie a osvobozuje z ní Ducha.

Neboť Tao vše plodí, ctnost vše živí, dává růst, vychovává a dovršuje, vede ke zralosti, vyživuje a ochraňuje.

Vytvářet a nevlastnit, působit a nezáviset, být v čele a neovládat.

To je, co nazývám tajemnou ctností.4  Citace: Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri: Čínská Gnose. 2. vydání, Haarlem 1991 1) kap. 25 2) kap. 11 3) kap. 57 4) kap. 51 Lao-c´: Tao-te-ťing. Berta Krejsová, komentované 3. vydání, DharmaGaia, 2003

Aktuálně

Od science fiction ke skutečnosti

Oslovení v hlavním chrámu

Cesta kolem světa za 80 dní nebo cesta na Měsíc. Není to tak dávno, kdy takové cesty byly pouhou vědeckou fantazií. Lidstvo stojí před velkými změnami. Projevuje se vliv Vodnáře a musíme se ptát, zda předpovědi jsou opravdu tak neskutečné, jak se dosud zdály.

J

ak uvádí Universální učení, pro lidské chápání před nepředstavitelně dávnými časy vytvořil mužsko-ženský nebeský člověk sedm lidských typů, sedm základních ras. Těchto sedm základních ras zabydlelo nejen Zemi, ale také Sluneční systém.

V následujících procesech se božské lidstvo postupně svázalo se svou vlastní tvorbou a svými výtvory. Nakonec vznikla, mezi jiným i oddělením pohlaví, současná lidská situace.

V devatenáctém, ale především na začátku dvacátého století bylo vydáno mnoho knih s vědeckofantastickou tematikou. Většinou se jednalo o dobrodružství v kosmickém prostoru jakož i o objevitelské cesty, které se v tom čase ještě nemohly uskutečnit.

Lidé byli tomu otevření a pro mnohé byly tyto fantastické příběhy současně něco jako ozvěna z dávných časů.

Někteří autoři vědeckofantastických děl čerpali svoji inspiraci ze zhutněných astrálních a éterických sfér. Popisovali jak posunout a také

prolomit hranice. Někdy směřovali pohled k vyššímu stupni lidského vývoje nebo cestě evoluce. V étericko-látkové sféře zachycovali teprve přicházející trendy vývoje a byli spojeni s vícero realitami. Mnoho těchto vyprávění pocházelo z „Nového světa“, ze Spojených států. Také Francouz Jules Verne se stal proslulým svými knihami, jako Cesta na Měsíc – Dvacet tisíc mil pod mořem – Cesta do středu Země.

NEPRAVDĚPODOBNÉ Mnoho

těchto fiktivních příběhů je dnes mnohem reálnějších než tehdy. To, co bylo v oněch časech nemyslitelné, se nyní stalo skutečností, sestoupilo do látkové sféry. A kdo ví, snad se stalo odrazovým můstkem, aby se něco, co je ještě nyní nepravděpodobné, stalo součástí naší reality.

Hranice se musí i nadále posouvat a být prolomeny.

Pro vnějšího pozorovatele by se mohl zdát Jan van Rijckenborgh Od science fiction ke skutečnosti

53

Na sluneční tělo, a tím i na svět a jeho lidstvo vyzařuje obnovující síla. v určitém smyslu také takovým autorem, neboť i on psal o zcela jiném, teprve přicházejícím vývoji.

Přinášel zprávy o neobyčejných skutečnostech, které pro běžné chápání byly nemyslitelné, a detailně je zpracoval. Podle jeho mínění věda v určitý moment ověří a potvrdí jeho úvahy. A to nyní zažíváme.

Přirozeně, vše závisí na vědomí a také na úrovni vědy. Je výchozím bodem pozorování to materiálně prokazatelné, to čistě empirické, co se stále vyvíjí? V tomto případě vzniká nebezpečí, že budeme hledat jen fakta, jakoby v člověku jsoucí Duch nehrál žádnou roli. Nepotřebujeme tedy docela jinou, vyšší vědu, která není experimentální, nýbrž pochází z jiného zdroje?

Rozhodující je astrální pole, ze kterého se tvoří. Jeho variace jsou obrovské. Pokud leží zdroje uvnitř časoprostorového Universa, budou tomu výsledky vždy odpovídat. Vedle toho však existují výsledky, které podávají svědectví o působení z jiného, mnohem jemnějšího a pravděpodobně vyššího Universa. V naší duchovní škole známe výraz „živé tělo“.

To je jiskřící energetické pole, které je spojeno s oblastí vyššího duševního života a které vede ke gnostické inspiraci a k jinému druhu vědomí.

54

Pentagram 2/2010

VODNÁŘ Lidstvo bylo za všech

časů inspirováno různými učeními moudrosti, a zejména příběhy o nebi, ze kterého měly pocházet duše. Při tom vždy hrály důležitou roli hvězdné systémy a jejich vlivy. V posledních desetiletích se stále více mluví o Vodnáři a jeho vlivech. Na tělo Slunce, a tím i na Zem a lidstvo je vyzařována obnovující síla. Hvězdný rok trvá přibližně 26 000 roků a je rozdělen na dvanáct period o délce asi 2 160 roků. Pokud jde o působení jednoho určitého souhvězdí, není rozhodující čas, ale množství vyzářené energie, které má určitou křivku napětí.

Zákonem dialektiky je vznik, rozkvět a zánik. Křivka napětí věku Ryb se v posledních stoletích zmenšovala, nejdříve pozvolna a potom stále větší měrou. Mnohdy se to událo rychle, jindy pozvolna a často šokujícím způsobem. Při prvním úbytku sil určitého cyklu se ukazuje začínající vzestup sil následujících. Takže vliv křivky napětí Vodnáře se ohlašoval již před staletími.

Ačkoliv éra Ryb, viděno časoprostorově, bude trvat ještě skoro po dvě lidské generace, její vliv téměř pominul. Lidstvo sice zažívá ještě v tom smyslu nějaké „záchvěvy“ v různých oblastech, ale nové

hodnoty jako jednota, otevřenost, pravda a spravedlnost vstupují do našich oblastí stále zřetelněji a sílí každým dnem. Jak často je nyní tento proces odcházející periody nejrůznějšími skupinami označován jako konec světa! V blízké budoucnosti se stane vliv Vodnáře intenzitou svého vyzařování definitivně silnější než vliv éry Ryb. Tento okamžik, který přijde ještě v tomto století, má podstatný význam.

Čas přechodu je již relativně krátký. Některé kultury upozorňovaly na tento časový úsek již před tisíciletími a svědectví o tom zanechaly ve výpočtech nebo v impozantních stavbách. Připomeňme si jen letopočet Velké pyramidy nebo nyní tak často zmiňovaný kalendář Mayů.

Podle toho má mezi roky 2001 a 2012 začít období, ve kterém se nadzvedne závoj, který zatemňoval náš zorný úhel. Takže někdo uvnitř Od science fiction ke skutečnosti

55

Poté co byl svět zničen střídavě dvakrát ohněm a dvakrát vodou, následuje nyní pátá proměna, ohněm. nebo vně duchovní školy se může domnívat nebo si myslet, že se Jan van Rijckenborgh v polovině minulého století musel mýlit, pokud jde o rok 2001. To je ale otázka.

Existují prastaré předpovědi, že v naší době nastane okamžik, a to 21. prosinec 2012, odkdy už žádný den nebude takový jako dosud.

To vše může být jen spekulativní.

A snad se může říci: čas ukáže. Časové změny jsou přece závislé na spoustě faktorů. Možná obezřetný výklad může přinést více pochopení a jasnosti.

Některá fakta: to, že kmeny na mexickém Yucatánu a v Guatemale jsou v současné době známy pod jménem Mayové, je jen následek neuváženého pojmenování Španělů. Tyto kmeny nemají nic společného s předpovědním kalendářem. Původní Mayové – nebo lépe Mayabové – přišli „přes vrcholky And“. To je symbolické označení pro jinou reálnou říši. Tato slova poukazují na příchod ze zcela jiné doby a jiného vědomí. „Maya“ nebo „Mayab“ znamená „jednotlivec“ nebo „několik“. Existovala doba, ve které bohové, jak říká i naše filosofie, žili mezi lidmi a později s lidmi působili.

MAYOVÉ

56

Pentagram 2/2010

Moudrost a učení přinesené Velkými v pradávné minulosti předpověděly v každé části světa, že Země přibližně v naší době zmizí v ohni – to znamená: bude proměněna ohněm.

Poté co byl svět zničen střídavě dvakrát ohněm a dvakrát vodou, jak sdělují mnohé příběhy pradávné historie, bude následovat nyní oheň, pátá proměna, přinejmenším její začátek. Tato proměna nebo vzestup lidstva – podle původních Mayů – nenastane automaticky, ale v závislosti na vědomí lidí, tedy na tom, nakolik vědomí dokáže vyjádřit vyšší duchovní sílu.

Všechno zjevené je stupňovitě přeměněná energie. Oficiální věda se v tomto případě omezuje pouze na vnější vesmír, i když se také zde začíná projevovat obrat. Esoterikové zakládají své úvahy na existenci více vesmírů. Hybné síly působí vždy za vnějšími jevy.

Podle rosikruciánské kosmologie a filosofie existuje sedm vesmírů, jejichž spirituální síly se manifestují odstředivým způsobem. To „vnitřní“ se zjevuje a vyjadřuje s časovým odstupem ve „vnějším“.

Mimo jiné to znamená, že zároveň s kupředu postupujícím vývojem lidstva nyní, v nastávající

éře Vodnáře, vysoce energetická síla jiné dimenze proniká a ovlivňuje současnou atomovou strukturu.

Nebo snad je lepší říci „zjevuje se zevnitř sem“ – a sice na éterické úrovni. Stejným způsobem se stává opět aktivní v čase takzvaná pátá vlastnost nebo funkce atomu.

Pozorujeme tuto uvolňující se pátou energii jako elektrickou energii, nebo jako ohnivý éter vedle čtyř známých stavů éterů: chemický, životní, světelný a mentální éter.

Tato manifestace, která v současnosti nabírá na síle, byla v mnoha starých spisech a také v Bibli označována jako „oheň“. O tom bylo v našich kruzích již mnohé řečeno.

Tato pátá síla atomu však již není látková. Ovšem zabarvuje a určuje látkovou atomovou strukturu, aby tato struktura v transmutované formě mohla být jejím nosičem. Avšak to se nestane samo od sebe, protože látkovou sféru ovládají přírodní astrální síly. Určují naše konkrétní chování a kromě jiného probouzejí širokou škálu pocitů a emocí, na které my reagujeme svým myšlením. A od toho se odvíjí naše jednání se všemi svými konsekvencemi.

Do tohoto zmatku nyní náhle proniká nová ohnivá síla, kterou označujeme také jako duševní éter, nosič duše, nová duše. Tato OHNIVÁ SÍLA

a ostatní síly budou kosmickými ději v naší atmosféře spojeny a aktivovány. V tomto procesu se musí ještě mnohé vyjasnit, budeme konfrontováni s planetárními změnami nejrůznějších druhů. To od nás vyžaduje aktivně, a především pozitivně reagovat na nové oduševňující faktory.

Můžeme je zakusit jako léčivé, jako impulsy, které chtějí pozvednout svět a lidstvo – pokud možno – na vyšší úroveň. Vzhledem k tomu není náhoda, že v současnosti existuje duchovní škola, nástroj Bratrstva, která je používána vždy ve významných momentech světových dějin. Má důležitou úlohu. A její členové mohou při tom působit jako spolupracovníci Světelného bratrstva. Často se říká, že Vodnář umožňuje všechno, především jednotu, otevřenost, svobodu a rovnost. Ale je to správně vyjádřeno? Není za tímto působením Vodnáře vylévání naléhající, interkosmické, skutečně spirituální síly ze „džbánu s živou vodou“?

Není to tato síla, která nutí vědomí lidí, kteří jsou pro ni vnímaví a zralí, pozvednout se k vyšším úrovním?

V přicházející době není už kladen důraz na látkové, ale na éterické. Éterický člověk je člověk budoucnosti.

A naše vědomí je postaveno před úkol plynule se vyvíjet tímto směrem.

Změna vědomí je současně změnou působení éteru.

Od science fiction ke skutečnosti

57

Když mluvíme o ohnivém éteru, zjišťujeme nyní, že je pátou, již ne látkovou manifestací atomu. Pro nás je to stavební látka nové duše. To, co se pro mnohé ještě rovná vědecké fikci, se změní ve vědeckou realitu.

NOVÁ DIMENZE V duchovní škole nejde o nic menšího než o realitu nového člověka. Proto musíme získat jasné poznatky o nové dimenzi, ve které se nový duševní život odehrává. Svoboda a rovnost jsou pro duševního člověka v takovém novém světovém řádu logickým následkem a samozřejmostí.

Následek tohoto vývoje se objeví i ve vnějším světě. Jednoduchý příklad: žena bude v důsledku pozitivní polarizace svého éterického těla stimulována změněnými atmosférickými silami a vystoupí více do popředí. Společensky se to v poměrně krátkém čase už ukázalo. Ženy stále více zaujímají vedoucí pozice. A to v budoucnu ještě vzroste. Proto je tak důležité, aby si žena, jež má nyní takříkajíc vítr v zádech, uvědomila a uskutečnila své velké poslání jako „Eva“, to znamená „Matka živých“ a prototyp původního duševního člověka v ženské formě.

Catharose de Petri píše v knize Živé slovo, kapitole 46: Bez kněžek v procesu vzestupu neexistuje úroda osvobozených duší.

58

Pentagram 2/2010

A o duchovních společenstvích minulosti píše ve stejné kapitole, že za úspěšnost esejců, manichejců, katarů a siddhů je možné vděčit ženským pracovnicím těchto řádů.

Muž vlastní touhu k manifestaci v universálním smyslu, ale může dojít k úspěchu jen působením vesmírné lásky ženy. Dobré spolupůsobení obou je tedy i v duchovní škole nejen samozřejmé, ale má zásadní význam.

Lidské vědomí je závislé na éterech, které vyplňují sedm mozkových dutin. Jsou z této přírody, nebo jsou to posvátné étery? Jinými slovy: přivádějí k projevení pouze biologické vědomí, nebo rozvíjející se duchovně-duševní vědomí?

Jde tedy o to, jak a z čeho jednáme a žijeme. Dobře se rozhlédněme, ale podívejme se především na sebe.

Cesta duše vede do věčnosti, cesta osobnosti do pomíjivosti. Volba se nezdá být těžká, ale jak to vypadá v praxi?

Atmosféra je stále více určována vzrůstajícím působením éterů. Z toho důvodu se začíná také měnit proces dýchání člověka. Dech se stává řídícím, magnetickým. Plícemi kromě vzduchu ve stále větší míře vdechujeme čisté étery, které potřebujeme pro svůj vědomý rozvoj a vzestup. S tím se mění náš životní prostor. ŽIVOTNÍ PROSTOR

Když se říká, že svět zanikne ohněm, znamená to vlastně, že pomocí ohnivého éteru přejde do nového stavu. Člověk, který nebude mít stejné vibrace, se doslova ocitne v dýchacích obtížích. Neboť veškerý životní prostor bude zaplněn působením čistého, vyššího éteru.

Pátý éter je duševní éter, nosič duševního těla. Šestý éter umožňuje, aby se duševní tělo vědomě povzneslo do nového životního pole.

A sedmý éter se stará o to, aby se duševní tělo plně osvobodilo od všech pozemských vazeb.

Předpověď příchodu této periody nalezli esoteričtí badatelé v Cheopsově pyramidě. V Bibli je tato doba označována jako tisíciletá

říše. Je to období lidstva, ve kterém všichni, kteří jsou toho étericky schopni, opustí tento látkový svět.

Budou vyneseni v červáncích vzkříšení do jiné, nové říše.

Budou vyneseni do jiné sféry, do následující sféry našeho sedminásobného zemského řetězce. Fikce se pak stane realitou a duchovně-duševní člověk může dále jít cestou evoluce.

Je to magnetický proces, výsledek trvale jiného životního postoje, jehož základem jsou čisté, svaté étery. Je to proces pro lidi, kteří na základě čistého srdce pozitivně touží po osvobozujícím Světle a životě a pozvedají se sebepředáním: vpravdě vzestup přesahující hranice! 

Od science fiction ke skutečnosti

59

SLOVENSKO-ČESKÝ SLOVNÍČEK

črtať = odrážet hoci = ačkoli imanie = kapitál kocka = kostka kryha = kra lipnúť = lpět napokon = nakonec napredovať = pokročit napriek = navzdory pobádať = vybízet potknúť sa = klopýtnout rúcať = hroutit sťaby = coby suchoty = souchotiny, tuberkulóza šípiť = tušit uchmatnúť = uchopit upratovanie = úklid vytriezvení = vystřízlivění výzor = vzhled znenazdajky = znenadání

60

Pentagram 2/2010

Literatura Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží

Díla vydaná v českém jazyce: Elementární filosofie moderního Růžového Kříže * Přicházející nový člověk * Bratrstvo Šambaly * Prázdný prostor neexistuje * Duchovní odkaz Jana Amose Komenského * Gnose v aktuálním zjevení * Univerzální Gnose

Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců.

Distribuce Kosmas s.r.o. www.kosmas.cz

Uskutečňujeme nutkání ke znovuzrození tím, že se na znovuzrození připravujeme a odpoutáváme se od tohoto světa.

V tomto smyslu začíná Kázání na hoře slovy: Blahoslavení ti, kteří touží po Duchu, neboť jejich je Království nebeské. Naše touha vyúsťuje v prosbu: Přichystal jsem se, své nitro jsem oprostil od přeludů světa. Dopřej mi nyní dosáhnout znovuzrození. Kdo takto ve vlastním nitru otevře dveře k božským mystériím, uslyší „slova o znovuzrození“, která zaznívají ze skrytosti, neboť skrytost není nic jiného než samo Království nebeské. Vnitřní sluch se otevírá a rozumí tajemným slovům.