Pentagram 2011-2

P e nt a gr a m

Lectorium Rosicrucianum

2011

ČÍSLO

2

Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva.

Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, Nového Člověka.

Je však také symbolem Universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán.

Symbol však obdrží smysl jen tehdy, je-li uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis vyzývá čtenáře, aby tuto duchovní revoluci v sobě samých připustili a uskutečnili.

P e n t a gr a m

Číslo 2/2011

Realita oslobodenia Jan van Rijckenborgh Stvorenie je dvojaké Magický umelec, alebo opravdivý jogín?

Jak se vědění stává moudrostí Sväté prvotné slovo Edda Mezi řádky Otčenáše Mínótauros, duše a „já“ Uniknout zemi Mikhail Naimy, naplněn láskou Referát o knize: Kniha Mirdad

Vyobrazení na staré keltské stéle

Jan van Rijckenborgh strálne pole Duchovnej školy Zlatého Ružokríža, ktoré často nazývame „Živým telom mladej Gnózy“, je pri pohľade zvonka charakterizované svojou farbou a vibráciou.

Farba tohto poľa môže byť najvýstižnejšie opísaná ako zlatá zmiešaná s fialovou; no nie je to farba červenofialová či modrofialová, ale stála a veľmi špecifická farba, ktorá má zlatofialový lesk.

Vieme, že zlatá je farbou znovuzrodeného stavu duše.

Preto hovoríme o „zlatom Ružokríži“ a spievame o „zázračnom zlatom kvete“. Podľa starovekého poznania je zlato, čo sa týka podstaty, lesku a vibrácie, porovnateľné so stavom znovuzrodenia. Len si pomyslime na umenie starovekej maľby. Aj preto je náš chrám Renova zasvätený týmto dvom farbám, fialovej a zlatej. Najčistejšia fialová farba je základnou farbou nového spektra duševného ľudstva, v ktorom znovuzrodená duša, zázračný zlatý kvet, môže byť prijatá do novej životnej cesty.

V predchádzajúcich článkoch sme hovorili o astrálnom poli pozemskej prírody a o novovytvorenom astrálnom poli Živého tela modernej duchovnej školy. Možno sa to javilo ako príliš pozemské, ak sme si tieto dve životné polia predstavili, že jestvujú vedľa seba, navzájom oddelené a chránené každé svojím odlišným spôsobom. No nepochybne o tom budeme uvažovať inak, keď si uvedomíme, že je to záležitosť vibrácie. V siedmom kozmickom priestore má siderická alebo astrálna substancia rýchlosť vibrácie v rozpätí medzi

Jan van Rijckenborgh je zakladateľom duchovnej školy Zlatého Ružokríža. Rozličnými spôsobmi vysvetľoval svojim žiakom cestu oslobodenia duše a často pritom používal hermetické texty, akým je CORPUS HERMETICUM.

približne 450 biliónov1 a 700 biliónov kmitov za sekundu (hertzov). To je jedno z čísel, ktoré spomína Univerzálne učenie. V tomto rozsahu vibrácie sa prejavujú rôzne astrálne javy, formy a účinky, ktoré sú spojené so siedmou kozmickou oblasťou. Vyjadrené vo farbách, najnižšia vibrácia zodpovedá jasnočervenej, a najvyššia vibrácia, ktorá je možná v dialektickom astrálnom poli, zodpovedá modrofialovej. Žiarenia s tým spojené majú vlnovú dĺžku v rozpätí asi 650 až 450 nanometrov2. Najrýchlejšie vibrácie majú najkratšiu vlnovú dĺžku.

Keď sú tieto hraničné hodnoty vibrácie a vlnovej dĺžky prekročené v negatívnom zmysle, inými slovami, ak dôjde k spomaleniu či zoslabeniu, ktoré ide pod medze siedmej kozmickej oblasti, potom nastane rozklad, rozlomenie, zdrvenie, rozpad, explózia a nasleduje smrť, teda zánik.

Keď tieto hraničné hodnoty nejaký človek prekročí v pozitívnom zmysle, teda nahor smerom k šiestej kozmickej oblasti, potom do nej vstúpi a musí nasledovať nová forma prejavenia: duševná ľudská bytosť.

Preto prechod z jedného poľa do ďalšieho, čiže zo siedmeho do šiesteho, v sebe vždy zahŕňa i transfiguráciu.

Ak je osobnosť, mikrokozmos, udržiavaná stálou vibráciou, ležia telá osobnosti koncentricky v sebe.

Primerane tomu sa osobnosti privádza určitá životná sila, vitalita, ktorá udržiava život. Ak osobnosť zoslabne, je to spojené so zoslabením životných vibrácií. V istom okamihu sa vibrácia stáva tak slabou, tak pomalou, že osobnosť už nie je schopná udržať sa v tele a zomrie. To je stručný opis príčiny fyzickej smrti.

Inou možnosťou je, že sa človeka dotkne pole s vyššou vibráciou. Potom všetko závisí od toho, či človek dokáže na toto pole reagovať. Ak stúpa do tohto poľa, ak reaguje pozitívne, potom sa vibrácia tohto poľa bude postupne ďalej zvyšovať. Zvyšovaním vibračnej rýchlosti, ktorá presahuje bežnú dialektickú úroveň, sa premieňa podstata tohto človeka, mikrokozmos, aurická bytosť, a teda aj osobnosť. To je transfigurácia.

V určitom okamihu je transfigurácia pre ľudskú bytosť nevyhnutnou.

V prvom prípade nasleduje po zmene vibrácií smrť rozkladom, v druhom prípade smrť znovuzrodením. No aký je medzi nimi obrovský rozdiel! Jedna smrť znamená nespočetné množstvo opakovaní narodenia a úmrtia, pripútanosť ku kolesu života a smrti. Tou druhou smrťou zomrie človek len raz. Po nej nasleduje vyzdvihnutie do večného života.

Nové astrálne pole modernej Duchovnej školy je koncentrované pole astrálnej substancie s vibráciami, ktorých najnižšia frekvencia leží nad hodnotou 800 biliónov hertzov (kmitov za sekundu) a vlnová dĺžka sa blíži asi 400 nanometrov. Keď v svojej predstave ešte viac znížime vlnovú dĺžku a zvýšime frekvenciu vibrácií, budeme schopní si predstaviť kozmické priestory nachádzajúce sa nad šiestou kozmickou oblasťou. V určitom momente prestane v týchto oblastiach existovať faktor času a vyvinie sa nový stav, ktorý označujeme výrazom večnosť.

Na základe toho, čo bolo doteraz povedané, pochopíme, že siderické pole, ktoré sa svojou vibráciou a vlnovou dĺžkou dvíha nad siedmu kozmickú oblasť, je pre bytosti siedmej kozmickej oblasti nedostupné. Nové astrálne pole modernej Duchovnej školy sa teda samo chráni a je v najhlbšej podstate nezraniteľné.

A predsa toto astrálne pole Živého tela občas vykazuje účinky, ktorými zdanlivo ohrozuje samo seba.

Najlepšie to pochopíme, keď si predstavíme plameň, ktorý začne z nejakého dôvodu horieť slabšie. Gnostické astrálne pole totiž preukazuje podľa určitých zákonitostí periodicity

dočasné a zámerné obmedzenie vibračnej frekvencie a vlnovej dĺžky svojho žiarenia. Výsledkom je prekročenie hraničnej hodnoty siedmej kozmickej oblasti, a žiarenie Gnózy, teda lúče nového astrálneho poľa, sú schopné spustiť sa do dialektického životného poľa, do poľa priestoru a času. Potom tí, ktorí žijú blízko vibračných hraníc siedmej kozmickej oblasti, môžu využiť toto dočasné odstránenie hraničných bariér a vstúpiť do šiestej kozmickej oblasti.

Tak sa vyvinie situácia, aká je opísaná napríklad v knihe Alchýmická svadba Kristiána Ružokríža. Ak toto nové vibračné pole prirovnáme k zasväcujúcemu chrámu, ktorým v skutočnosti je, v istom momente v dôsledku spomenutého zníženia vibrácie vstúpi do svätyne množstvo nekompetentných ľudí. Títo neoprávnení ľudia majú sklon tlačiť sa dopredu. Keď to spozoruje Kristián Ružokríž, je sprvu sklamaný. No vzápätí nasleduje skúška, váženie jednotlivých kandidátov. Inými slovami, vibrácie chrámového poľa sa obnovia na svoju predošlú intenzitu. Úroveň vibrácií sa opäť zvýši a vtedy sa ukáže, kto tam nepatrí, kto im nezodpovedá. Tí, ktorí kvôli svojej podstate nedokážu zniesť túto svetelnú silu a ukážu sa teda ako „príliš ľahkí“, musia svätyňu znovu opustiť.

Všetky tieto výkyvy vibrácií nového

astrálneho poľa existujú preto, aby umožnili tým, ktorí sú toho hodní a sú na to pripravení, vstúpiť do svätých hál obnovy.

Ide o spomalenie svetelných vibrácií, ktoré zahalia daného človeka a vytiahnu ho do nového poľa života. Zdôrazňujeme to preto, že na svete existuje veľa rôznych dialektických mágií, ktoré napodobňujú spásonosné dielo Univerzálnej gnostickej reťaze, napríklad za pomoci hudby. V rôznych dialektických chrámoch s magickými aktivitami sa napríklad produkuje určitý zvuk, ktorého vibrácie sa pomaly zvyšujú a neskôr opäť znižujú, so zámerom zmocniť sa tak istých prítomných skupín ľudí, vpustiť ich do vzniknutého vibračného poľa a v záujme určitých cieľov ich potom zaviesť do jemnohmotných oblastí zrkadlovej sféry.

Možno teraz pochopíme, akú veľkú obetu pre ľudstvo prináša Gnóza a jej služobníci. Ak nejaký človek prekročí hranicu siedmeho vibračného poľa, siedmej kozmickej oblasti, smerom nahor, potom sa už nemôže zastaviť. Napreduje stále ďalej, stále vyššie do univerzálneho svetelného vibračného poľa. Vibrácie sa stávajú čoraz žiarivejšie a silnejšie. Predstaviť si ich dokážeme do istej miery len matematicky. To znamená, že všetci, ktorí budú nasledovať

neskôr, viac nemôžu dosiahnuť spojenie so svojimi predchodcami kvôli nesmiernej vibračnej a vlnovej priepasti. Preto vždy existuje gnostické Bratstvo alebo skupina takého Bratstva, ktorá preberá úlohu udržiavať spojenie. Členovia tejto skupiny sa nazývajú „strážcami na hranici“. Aj náš brat a priateľ Antonin Gadal bol jedným z týchto strážcov. Bol to patriarcha predošlého bratstva a ujal sa úlohy na vás a na nás čakať. V časopriestorovom poriadku vždy existuje gnostické Bratstvo, ktoré ako obeť Láske pripravuje miesto pre všetkých, ktorí chcú a môžu prísť. Títo strážcovia nenapredujú ďalej so skupinou, do ktorej patria, ale zostávajú za nimi z lásky k tým, ktorí prídu neskôr.

Týmto spôsobom teraz môžeme pochopiť Ježišove slová z Evanjelia podľa Jána: „Idem vám pripraviť miesto…“ (14:2) a „Je to na váš úžitok, že odchádzam. Lebo ak neodídem, určite k vám nepríde Utešiteľ; ale ak odídem, pošlem vám Ho.“ (16:7) A tiež: „Keď príde Utešiteľ, ktorého vám pošlem od Otca, Duch pravdy, ktorý pochádza od Otca, bude svedčiť o mne.“ (15:26) Zo siderického poľa strážcov hraníc neustále vyžaruje vibrácia, žiarenie, ktoré je naladené na všetkých kandidátov, na všetkých skutočne hľadajúcich ľudí, aby boli schopní po

opakovanom zasiahnutí týmto žiarením uchopiť a nasledovať záchranné lano spojenia, a tak unikli z labyrintu dialektiky. Preto v Evanjeliu podľa Jána môžeme čítať aj toto: „Keď odídem a pripravím vám miesto, zase prídem a zoberiem vás k sebe, aby ste aj vy boli tam, kde som ja.“ (14:3) Keď tu hovoríme o astrálnom poli Živého tela mladej Gnózy, znamená to, že pre všetkých, ktorí sa vážne usilujú o obnovu, je opäť pripravené miesto, ktoré je celkom prispôsobené nám a našej dobe. A že z nehmotného zasväcujúceho chrámu brata Kristiána Ružokríža opäť vyžaruje utešujúce, pomáhajúce a všetko napĺňajúce žiarenie. Pokiaľ vlastníme novú dušu, toto žiarenie nás uspôsobí k tomu, aby sme teraz existovali v dvoch svetoch: v siedmej kozmickej oblasti na základe nášho narodenia v tejto prírode; a najmenej tretinu dňa v zasväcujúcom chráme

Kristiána Ružokríža na základe nášho znovuzrodenia v astrálnom poli Živého tela mladej Gnózy.

To môžeme prirovnať k nádychu a výdychu. Každodenne vyžaruje z nového gnostického zasväcujúceho chrámu astrálne žiarenie, posväcujúci a posilňujúci impulz. Ten, kto ho prijme a pozitívne s ním spolupracuje, bude, hneď ako zaspí, unášaný prúdom nádychu do gnostického astrálneho chrámu. Takto zažije milosť prebudiť sa nasledujúce ráno naplnený čistou silou, ktorá umožní, aby napredoval na ceste. Týmto spôsobom sa spojenie duše s gnosticko-astrálnym poľom stále viac zosilňuje a stáva sa tesnejším, až kým sa stane vlastne neodlučiteľným a pretrváva i počas denného života kandidáta.

Ten pobýva v siedmej kozmickej oblasti, ale súčasne aj v šiestej kozmickej oblasti; tak prekročil hranice smrti. Ten, kto vážnym uskutočňovaním svojho žiactva utkal novú dušu, prekročil v nej hranice smrti. Čo sa mu ešte môže stať?

Smrť hmotného tela už teraz nevedie k vyprázdneniu mikrokozmu, ale k oslobodeniu zo zajatia v tejto prírode. To nepominuteľné sa opäť rozvinulo. Preto smrť za týchto okolností už viac nespôsobí odlúčenie. Všetok

smútok, ktorý sprevádza dialektickú smrť, a veľká, niekedy silne pociťovaná prázdnota, ktorú za sebou zanecháva, sa celkom stratia. V Živom tele mladej Gnózy budeme v budúcnosti rozoznávať len duševných ľudí bez hmotného tela a duševných ľudí, ktorí ešte vlastnia fyzické telo. No živý kontakt medzi oboma typmi je vždy možný. Každá forma smútku kvôli smrti je zbytočná, ak svoje žiactvo žijeme seriózne a naši zosnulí priatelia tak konali rovnako.

Poznáme príklady takých bratov a sestier Duchovnej školy, ktorí existujú so žiarivou mladosťou v astrálnom poli mladej Gnózy, zatiaľ čo ich príbuzných ťaží hlboký zármutok, pretože ešte nechápu túto nádhernú možnosť oslobodenia a neprenikli k tejto žiarivej realite.

Medzi oboma typmi duševných ľudských bytostí – s hmotným dialektickým telom a bez neho – je možný živý kontakt. Podmienkou je – aby sa predišlo akémukoľvek zacloneniu zrkadlovou sférou –, že duševný človek žijúci na zemi sa pozdvihne do triezvosti duše, do úplnej bdelosti. Duševné ľudské bytosti, ktoré odložili svoje fyzické telá, nie sú viac schopné kvôli rozdielom vo vibrácii a vlnovej dĺžke

telesne sa prejaviť v hmotnej sfére.

Prejavujú sa len ako žiarenie. Všetci, ktorí šli pred nami v Univerzálnej reťazi, sú vždy vôkol nás a s nami. Posielajú nám svoje Svetlo. 

Egyptská pragnóza a jej vyhlásenie vo večnej prítomnosti

nájdenie

tvorenie je dvojaký proces. V skutočnom božskom stvorení jestvuje v prvom rade pôvodný princíp, prvotný obraz, to večné nevyjadriteľné. Je to Otec-Matka, všetko zahŕňajúca Idea, ktorá sama osebe stojí mimo stvorenia, je to večné ne-bytie.

A po druhé jestvuje sila, ktorá je v harmónii s prvotným obrazom. Je to sila, v ktorej a prostredníctvom ktorej sa prvotný obraz môže vyjadrovať. Tvorivý Duch uvoľňuje túto silu z chaosu, z nekonečného oceánu prvotnej matérie, z večného bytia. Tak vznikajú: prvotný obraz – idea, a pole života – možnosť pre manifestáciu idey.

Atómy prvotnej látky sú Duchom skladané a štiepené špecifickým spôsobom v súlade s Ideou. Týmto spôsobom vznikajú prvky a sú uvoľňované sily a možnosti. Takto si môžeme predstaviť, že v božskom stvorení existuje absolútna harmónia medzi látkou a Duchom. Duch, tvorivá Idea, oduševňuje každý atóm zvnútra, tvorí s ním jednotu. V knihe Elementárna filozofia moderného Ružokríža, kapitola IX,

to objasňuje Jan van Rijckenborgh nasledujúcim porovnaním: Ak by sme mohli stvoriť ozajstné „koleso“, inými slovami, ak by sme mohli rozštiepiť prvotnú látku takým spôsobom, že by naozaj vzniklo „koleso“, potom by sa neskladalo zo stredu, ramien, okraja kolesa atď., ale všetky atómy, z ktorých by toto koleso pozostávalo, by boli zvnútra oduševnené tým, čo koleso v skutočnosti je: silou, rýchlosťou a pohybom. Tieto vlastnosti by teda neboli, ako je bežné, vlastnosťami zvonku, formou, ale každý atóm kolesa by bol sám o sebe kolesom (zvnútra)!

Ak si to uvedomíme a zameriame svoju pozornosť na naše prostredie, čoskoro dôjdeme k záveru, že tento svet nie je (alebo ešte nie je) skutočným stvorením v zmysle stvorenia z Ducha a látky. V našom životnom poli sa atómy celkom nepohybujú pôsobením tvorivého Ducha zvnútra.

Do určitej miery síce áno, lebo inak by neexistovalo vôbec žiadne prejavenie, no nie takým spôsobom, aby

bolo tvorené „telo, ktoré žije zvnútra“, duchovné telo. Životné pole bolo vyvolané k existencii prípravou a štiepením prvotnej matérie. O našom poli života môžeme vravieť, že toto štiepenie, toto uvoľnenie síl prvotnej matérie nie je (alebo ešte nie je) kompletné.

Telá rastlín, zvierat a ľudských bytostí sú síce nabité určitou silou a v určitom zmysle sú živé, ale nie sú duchovné, čiže nežijú zvnútra. Univerzálne učenie hovorí o luciferských duchoch, ktorí zároveň so vznikajúcim ľudstvom priviedli k jestvovaniu toto životné pole.

Snáď si teraz dokážeme predstaviť, že stav nedokonalosti tohto stvorenia vytvára veľmi veľké obmedzenie pre oboch: pre ľudstvo a takisto pre samotných satanských duchov, pretože duch ostáva navždy zviazaný so svojím výtvorom.

To všetko má pre nás, ľudí, zásadné dôsledky. Po prvé, znamená to, že žiadne opravdivé vedomie v nás nie je možné. Vedomie môže vzniknúť len vtedy, keď Duch a látka plne spolupracujú. To, čo nazývame vedomím, v skutočnosti nie je vedomí. Po druhé, nemáme moc nad naším vlastným telom, pretože naše telo nežije prostredníctvom Ducha zvnútra, v každom atóme, ale žije prostredníctvom vonkajších síl, ktoré môžeme ťažko ovplyvniť. Po tretie, žijeme podľa zákonitostí poriadku dobra a zla. V tomto poli života boli uvoľnené obrovské sily, no nie v harmonickom spolupôsobení. To je príčinou existencie mrakov dobra a zla, gigantov, rozširujúcich sa do kozmu a makrokozmu. Čokoľvek robíme, vždy sme tým zatiahnutí do jedného z týchto táborov.

Zaoberajme sa teraz tým, čo nazývame naším vedomím. Univerzálne učenie vraví: „Tam, kde sa stretnú matéria a Duch, je vytvorený ohniskový bod stretnutia.“ Tento ohniskový bod stretnutia nazývame „dušou“ alebo „vedomím“. V opravdivo žijúcej bytosti je k životu privedená opravdivo žijúca duša a s ňou spojené

opravdivo žijúce vedomie. Takýmto spôsobom je vedomie zrodené z „bytia“ a „ne-bytia“. To, čo opatrujeme ako „seba“, ako naše najvyššie vlastníctvo, pre ktoré žijeme a umierame, naše „ja“, nie je pri bližšom pohľade v skutočnosti nič viac a nič menej ako prírodný jav. V podstate je to vlastnosť látky, ohnivá vlastnosť atómov tohto životného poľa, v ktorom a prostredníctvom ktorého žijeme. Keď spojíme vodík s kyslíkom a pridáme dostatočné teplo, vznieti sa oheň a z ohňa vzniká svetlo. Ak do tohto procesu bude podľa určitej formuly zahrnutý aj éterický a astrálny aspekt, vytvorí sa špeciálny oheň – oheň vedomia. A z neho bude vyžarovať svetlo vedomia. Naše vedomie teda nie je žiaden duchovný oheň, nie je opravdivým vedomím, ale je to prírodný jav, výsledok dômyselného

prírodného ohnivého procesu – nič viac ani menej ako vlastnosť materiálnych atómov tohto sveta.

Ak sa niekto nenarodí z vody a z Ducha, nemôže vojsť do Božieho kráľovstva. (Ján, 5:3) To teda znamená, že sa v ľudskej bytosti môže uskutočniť znovuzrodenie, obnovenie, celkom nové stvorenie, pri ktorom sa zo Svetla a sily vybuduje nový človek. Niečo sa v nás môže od základov zmeniť. Otázkou je, ako sa na tom máme spolupodieľať?

Prvoradá vec je spoznanie seba samého. Ide o skutočné, objektívne poznanie svojho stavu. Nie sú tým mienené poznatky, zložené z tisícov malých kúskov puzzle, z tisícov myšlienok a pocitov, ktoré musíme znovu s veľkým úsilím spájať. Nie. To, čo tu má význam, je druh vnútorného nahliadnutia, ktorý je takpovediac

„všetkým v jednom“, absolútnym pochopením, znovupoznaním, stretnutím, práve tak ako Ján vidí ku sebe prichádzať Ježiša na brehoch rieky Jordán.

Kráčať po ceste nie je veľmi ťažké alebo komplikované, ale je naozaj ťažké tú cestu nájsť. Môže to zabrať veľa životov. Z akého dôvodu? Cesta je pred nami tak skrytá preto, lebo zápasíme s troma veľkými prekážkami, ktoré sú súčasťou nášho života tu a teraz. Po prvé je to nedostatok opravdivého vedomia, po druhé nedostatok moci nad naším vlastným telom a po tretie náš život podľa „poriadku“ dobra a zla. Inak povedané, ktokoľvek, kto chce nájsť cestu, čelí trojakej odporujúcej sile, ktorá pôsobí mikrokozmicky v jeho vlastnom životnom systéme; kozmicky v svete okolo neho; a makrokozmicky vo vesmíre, ktorého sme súčasťou.

V našej Škole sme spoznali a zakúsili zázrak dotyku Svetla, zázrak evanjelia. Začína to Jánom, hľadajúcim a usilujúcim sa človekom. Súčasne je zrodený Ježiš, vnútorný Svetelný duch. Potom Ján stretne Ježiša na brehoch rieky Jordán. Svetlo v nás môže začať pracovať. Potom nasleduje svadba, pri ktorej je voda premenená

na víno. Sú uvoľnené obnovujúce sily. Potom nasledujú vstup do Jeruzalema, cesta na Golgotu, ukrižovanie, vzkriesenie na Veľkonočné ráno a vystúpenie na nebesia. To je úžasné mystérium, ktoré môže byť uskutočnené v nás. A pri tom zaznejú slová: „Je to k vášmu úžitku, že ja idem preč.“ Cesta Duchovnej školy má kozmické a makrokozmické pokračovanie, pretože každé stvorenie, vrátane toho, v ktorom žijeme, tvorí celok.

Všetko je spojené so všetkým. To platí pre nás smrteľníkov a platí to až k najvyšším sféram makrokozmu.

Všetko je jednota. No nie je to len prvá prekážka – nedostatok skutočného vedomia – ktorá nás zadržiava a brzdí. Každú sekundu má na nás vplyv príťažlivá sila z kozmu aj z makrokozmu. Človek je dvojaká bytosť. Je aktívne nabíjaný dialektickou prírodnou silou, no vlastní aj pôvodné duchovné jadro. A to znamená, že je schopný svoju stratenosť a opustenosť vyžarovať ako magnetické volanie. A zo všetko obklopujúcej, všetkým prenikajúcej šiestej kozmickej oblasti, z poľa opravdivého života, prichádza stále, v každej sekunde odozva. Naše volanie

je počuté a vyslyšané a odpovedá sa naň. Do našej siedmej kozmickej oblasti, do nášho oddeleného životného poľa, žiaria každú sekundu svetelné sily, pretože ich vyvolávame a priťahujeme naším duchovným jadrom!

Sú to sily života, stavebný materiál nového životného poľa. Sú určené na vybudovanie pôvodného, božského človeka. Ak sa nevyužijú na tento účel, sú uschované a nestratia svoju silu. „Táto sila ostáva nedotknuteľná, aj keď je použitá na zemi, v zemi alebo pod zemou,“ vraví sa v jednom našom rituáli. No čo sa stane, ak ľudia vyvolajú svetelné sily, ale nepoužijú ich tým jediným určeným spôsobom? Vtedy vzniknú v atmosfére oblaky, útvary, ktoré pozostávajú zo zmesi dobra, zla a svetelnej sily. Tieto obrovské útvary mrakov, ktoré získavajú stále viac sily a vedomia, boli v staroveku nazvané „eónmi“. Eóny priťahujú svetelné sily z atmosféry a berú si ich. Ak teda človek v opravdivej túžbe po obnovení života vyvoláva a priťahuje svetelné sily a tieto svetelné sily začínajú cirkulovať v jeho bytosti, eóny okamžite vytvárajú reakciu, aby sa akoby silným magnetom odviedli svetelné sily preč z tohto človeka. Preto eóny magnetickou príťažlivosťou, ktorá z nich vyžaruje, „okradnú“ každú ľudskú bytosť o jej svetelnú silu, ako sa o tom píše v Evanjeliu Pistis Sofie.

Takto teda pred sebou vidíme trojakú prekážku: naše vedomie, ktoré nie je skutočným vedomím; naše telo, ktoré nie je opravdivé živé telo; atmosféru, ktorá nie je atmosférou skutočného života, ale vírením síl, ktoré nás okrádajú o svetelnú silu. To je dôvod, prečo evanjelizačný proces obnovy musí mať kozmické pokračovanie. Musia byť prekonané nielen protipôsobiace sily v nás, ale taktiež kozmické protipôsobiace sily. Preto Ježiš hovorí: „Je to k vášmu úžitku, že ja idem preč.“ (Ján 16:7) „Idem preč, aby som pre vás pripravil miesto.“ (Ján 14:2) Tento proces vysvetľuje Jan van Rijckenborgh v knihe Gnostické mystériá Pistis Sofie. Pistis Sofia je evanjelium, v ktorom k nám Svetlo hovorí priamo. V prvej kapitole sa vraví: „Z tohto dôvodu si učeníci mysleli, že nič nie je v tom mystériu [= v mystériu ukrižovania].“ To znamená, že učeníci, teda ľudia s ich všetkými talentami a schopnosťou porozumenia, nie sú spočiatku schopní vidieť a chápať, že proces, ktorý sa v ich vnútri vyvíja, bude pokračovať takým nepredstaviteľným spôsobom. „Z tohto dôvodu si učeníci mysleli, že nič nie je v tom mystériu.“ Ale potom sú ožiarení veľmi jasným svetlom, ktoré im odhaľuje, že za mystériom ukrižovania bude nasledovať

to, čo potom nazývajú „naplnenie a úplné dokončenie“. „A pätnásteho dňa v mesiaci Tybi,“ pokračuje potom Pistis Sofia, „v deň úplnku, keď Slnko nastúpilo svoju dráhu,“ – čo znamená: v tom momente, kedy sa v nás úspešne vyvinuli rozličné procesy prípravy – „vyšla za ním von veľká svetelná sila, žiariaca nesmierne, a nebolo žiadneho prirovnania k svetlu, ktoré s tým bolo spojené. Pretože ono vzniklo zo Svetla svetiel a ono vzniklo z posledného mystéria. […] A tá svetelná sila klesla na Ježiša a celkom ho obklopila. […]“ Rovnakým spôsobom bude jedného dňa stáť pred nami podstata našej školy, opravdivá práca spásy pre svet a ľudstvo, ako svetlo, „ktoré žiarilo nesmierne, a nebolo žiadneho prirovnania k svetlu, ktoré bolo na ňom.“ Toto veľké svetlo oslepuje naše oči. „Ale videli len svetlo, ktoré vystreľovalo veľa svetelných lúčov, […] jeden lúč znamenitejší ako ďalší, všetky v jednom veľkom, nemerateľnom nádhernom svetle. A to sa tiahlo spod zeme priamo nahor k nebu.“

Toto svetlo je svetlo trinásteho eónu, mystérium Univerzálneho Bratstva.

V duchovnej škole ide len o jednu vec, a to o svetelnú silu, ktorú sme schopní uvoľniť spoločným usilovaním, a o svetlo, ktoré je zosielané zo svetelného poľa trinásteho eónu nadol k nám, k skupine žiakov. Tak existuje až k najodľahlejším kútom nekonečného kozmu nesmierny proces čistenia a obnovy. V ňom má duchovná škola svoj základ a je doň prijímaná i vyzdvihovaná.

Všetko začína v ľudskej bytosti samotnej. Všetko začína poznaním seba samého, ktoré je poznaním, že všetko je jedným. Z toho povstáva sebaodovzdanie. Odovzdanie seba je proces, ktorý má ľudský, kozmický aj makrokozmický aspekt. Nie je to boj seba proti sebe samému, ťažkopádny, stratený súboj, ale je to inteligentný návrat človeka ako ducha, duše a tela k svojmu pôvodnému, božiemu duchovnému princípu. Je to neutralizácia satanského stvorenia, jeho pozdvihnutie a rozpustenie vo všetko zahŕňajúcom Svetle. 

Jan van Rijckenborgh nohí, čo navštívili Orient, mohli vidieť fakírov zaoberajúcich sa podivuhodnými praktikami, ktoré vyzerajú ako kúzla. Preto fakíri boli a stále sú námetom rôznych špekulácií a príbehov a v mnohých okultných hnutiach na Západe sa neustále pokúšajú napodobňovať ich.

Označenie „indický fakír“ by sa nemalo brať doslovne. Títo magickí umelci sa objavujú takmer vo všetkých orientálnych krajinách, India bola ich kolískou. Odtiaľ sa rozšírili ďalej, a predovšetkým v arabských krajinách dosiahli mimoriadny úspech.

Avšak týchto ľudí by sme nemali označovať pomenovaním „jogíni“, pretože s pravou, pôvodnou jogou nemajú nič spoločné. Môžeme ich nazývať „magickými umelcami“.

A naozaj ich v podstate nemožno odlíšiť od iluzionistov, ktorí vystupujú na našich javiskách a čítajú myšlienky alebo hypnotizujú. A tiež ani od tých, ktorí zneužívajú meno Ježiša Krista na to, aby maskovali svoje praktiky.

Je známe, že na získanie a udržanie akýchkoľvek umeleckých schopností treba dlhoročné a pravidelné každodenné cvičenie. Magickí umelci nie sú výnimkou z tohto pravidla.

Aby dosiahli svoje ciele, denne sa zaoberajú dýchacími cvičeniami v špeciálnych telesných polohách a niekedy pritom dokonca vystavujú rôzne časti tela dosť bolestivému zaobchádzaniu a podliehajú pritom rozličným formám hypnotického zatienenia. Všetky tieto cvičenia

privádzajú žľazy s vnútornou sekréciou do určitého stavu, v ktorom umelcova cvičená vôľa dokáže tieto orgány riadiť. Tak umelec získava úplnú kontrolu nad telom, nad schopnosťou myslenia, nad celým látkovým organizmom.

Môžeme týchto ľudí obdivovať pre ich úsilie, vytrvalosť i asketické strádanie, ktoré prijali, a tiež pre ich nezvyčajné schopnosti, ktorými preukazujú svoje umenie. No náš obdiv by nemal byť väčší, než aký máme v cirkuse pre artistu, ktorý jazdí po aréne na bicykli, stojac na hlave s nohami vo vzduchu. Nikoho by ani nenapadlo, aby takéto artistické cvičenie prirovnával k božiemu poslaniu. A nemali by sme tak činiť ani v prípade magického cvičenca.

Tento omyl je však častý. U mnohých ľudí sa dá tento omyl do určitej miery pochopiť, pretože magický umelec je vzhľadom na svoj tréning rovnako doma v zrkadlovej ako v hmotnej sfére. Výcvikom endokrinného systému sa rozšírilo jeho vedomie, a tak môže úspešne vystupovať ako zaklínač, vykladač snov či veštec. Charakteristickou črtou, podľa ktorej týchto ľudí rozoznáme, je medzi iným to, že na získanie a udržanie svojich schopností sa musia nepretržite podrobovať utrpeniu a námahe. A tak sa pichajú nožmi, ležia alebo chodia po klincoch alebo iných ostrých predmetoch. Stávajú sa

vankúšikom na odkladanie ihiel, keď si napichajú ihly do tela, a pálením svojho tela plameňom ho robia odolným voči ohňu. O účele takéhoto druhu správania nemôžeme pochybovať: ide o získanie vlády nad hmotou.

Možno tu objavíme určitú súvislosť so slovami v jednom našom chrámovom rituáli, kde sa vraví: „Predtým, ako dokážu oči vidieť, musia sa odučiť roniť slzy. Predtým, ako dokážu uši počuť, musia znecitlivieť voči vplyvom nižšieho života. Predtým, ako dokáže hlas hovoriť v prítomnosti Svetla, musí stratiť moc spôsobovať druhým utrpenie. Predtým, ako je žiak schopný stáť v prítomnosti Svetla, musí svoje nohy vykúpať v krvi svojho srdca.“ Skutočne je určitá príbuznosť medzi človekom, ktorý prekonáva utrpenie tohto sveta prostredníctvom transfigurácie a fakírom na jeho lôžku s klincami. Existuje príbuznosť medzi tým, kto prelieva krv svojho srdca za svet i ľudstvo, a magickým umelcom, ktorý si vráža medzi rebrá nôž, aby tým ukazoval, ako veľa už dosiahol. Je tu príbuznosť… a predsa medzi nimi jestvuje hlboká priepasť.

Mág vládne nad utrpením v tejto prírode prostredníctvom tejto prírody a takto sa s ňou zjednocuje viac než kedykoľvek predtým. Avšak pravý jogín prekonáva prírodu prostredníctvom spojenia s Božím vibračným

poľom. Necháva sa aj so svojou božskou prirodzenosťou „zajať“ pozemskou prírodou, aby mohol cestu k Svetlu ukazovať zblúdilým ľudským dušiam.

Magický umelec sa svojím magickým prístupom zjednocuje so životom pozemskej prírody a ako príklad pre iných sa stáva veľkým nebezpečenstvom. Skutočný jogín sa magickým spôsobom zjednocuje s pôvodným, božským životom a svojou aktivitou sa stáva pre druhých požehnaním.

Tak zisťujeme, že na preniknutie k podstate jogy sa musíme úplne oslobodiť od toho, aby sme boli magickým umelcom. Magické umenie je pozemskou degeneráciou ozajstnej jogy. Na ceste k Svetlu musíme prekonať iné bolesti než bolesti tela. Ide o utrpenie duše kvôli padlému a démonickému svetu, o smútok nad zblúdilým a stemneným ľudstvom.

Kolísku ozajstnej jogy nenájdeme v Indii. Pôvodná joga je univerzálny systém transfigurácie, proces spásy ľudstva. Tento systém bol v orientálnej svätej terminológii nazývaný okrem iného „jogou“ a v svätom jazyku kresťanstva „znovuzrodením“.

A ten, kto v starovekej Indii, keď brahmanizmus ešte nebol obyčajným formalizmom, túto znalosť transfigurácie

úspešne praktizoval, bol nazývaný „jogínom“. Žiak jogy i žiak novej západnej školy vedomia sledujú ten istý proces vývoja, a síce opätovné zjednotenie s pôvodným božským životom. Žiak východnej školy to nepochybne nazýva opätovným zjednotením s Brahmom, zatiaľ čo žiak západnej školy hovorí o stretnutí s Kristom „v nebeských oblakoch“, v novom životnom poli.

Nemá teda joga nič spoločné so špeciálnymi polohami tela, s dychovými cvičeniami a endokrinným systémom? Ale isteže má, vysvetlenie nie je žiadnym tajomstvom. Žiak-jogín volí veľmi uvážený a zodpovedný spôsob života, ktorý ho dôrazne odpútava od bežného života. Tento spôsob života je považovaný za veľmi nezvyklý, pretože kladie určité požiadavky na mentalitu, túžby, krvné vedomie, na celkové hmotné správanie.

Nie je to asociálny spôsob života, ale stavia človeka na základňu skutočného života. Takýto životný postoj hlboko pôsobí, preniká do každého kúsku celej štvornásobnej telesnej postavy.

Ak sa žiakovi jogy darí viesť takýto spôsob života, potom môže začať so správnym dýchaním. Svojím spôsobom života, ktorý je tiež popísaný

v Kázni na hore, sa žiak spája s novou, duchovnou atmosférou a s celkom novou éterickou substanciou. Hneď, ako je dosiahnuté toto spojenie, dýcha žiak v tomto novom poli života. Tento dych, tento vietor, tieto ohnivé jazyky, ako to opisuje Sväté Písmo, prenikajú siedmimi životnými poľami a prebudia a uvedú do súladu všetko, čo sa v nich nachádza. Staroveká múdrosť o tom hovorí ako o „podieľať sa na dychu Jedného“.

Keď žiak dýcha v tejto sfére života, pochopí a zažije, čo znamená

transfigurácia. Všetko nesväté, všetko bezbožné v celom sedemnásobnom mikrokozmickom systéme sa rozpustí a postaví sa nový chrám. Tento „nový chrám“ vzniká súčasne s búraním „starého chrámu“. Starý chrám môže byť zničený a nový vztýčený „počas troch dní“, teda v troch etapách, ako to povedal Pán všetkého života.

Je to nádherná činnosť a súčasne krížová cesta, je to súčasne žitie aj umieranie. Je to žiaľ, ktorý nie je zapríčinený klincami v topánke,

a zároveň je to stála radosť, ktorá vysoko prevyšuje radosť z úspešného magicko-umeleckého experimentu. V tomto procese ide totiž o vzkriesenie pravého života a umieranie sa týka iba starého zdanlivého života. Byť magickým umelcom znamená kráčať po ceste žiaľu, len aby sa obnovil a skrášlil starý život a starý chrám. Avšak skutočný jogín sa zameriava na chrám Boha, ktorý môže byť „u ľudí“ a vybudovaný „od ľudí“, ako môžeme čítať v Knihe zjavení.

O tom, ako sa darí mágom, môžeme medziiným čítať v diele „Alchýmická svadba Kristiána Ružokríža“.

Pri vážení sa ukázalo, akí sú ľahkí.

Sväté Písmo veľmi jasne hovorí o tom, ako sa darí skutočnému jogínovi. Je dôležité preskúmať a zvážiť v svojej najvnútornejšej hĺbke, koľko máme z magického umelca a koľko z pravého jogína. A tiež to, v akom rozsahu sme naozaj pripravení zbúrať starý a postaviť nový chrám. Endokrinný systém plní pri tomto búraní

i obnove dôležitú úlohu. Žľazy sú hmotným stelesnením silových centier. Tieto orgány musia plniť fyzickú úlohu a sú schopné prevziať úlohu aj vtedy, keď niekto chce mať určité vedomie zo zrkadlovej sféry.

No zohrávajú dôležitú úlohu aj pri procese transfigurácie. Silové centrá prírody sú potom zrušené, takže proces „On musí rásť a zo mňa musí ubúdať“1 nie je brzdený.

Prírodná, ľudská mágia vykazuje len dva účinky endokrinného systému: telesný – fyzický a nadtelesný – superfyzický.

Avšak jestvuje ešte tretí účinok, a ten sa vyvíja len „v dychu Jedného“. Žiak-jogín pracuje s týmto účinkom. Jeden z klasických jogínov raz povedal: „V dychu Jedného dospeje žiak k božskej mágii, a božská mágia premení ľudskú bytosť na božskú, na syna Otca. Každá ľudská mágia oproti tomu vždy vytvára nového diabla.“ Na tomto základe pochopíme povahu skutočného jogína, ktorý je

vyzdvihnutý nahor synmi jogy po tom, ako ukončil svoje kráčanie po ceste.

Všetky princípy nižšej štvornásobnej pozemskej fyzickej postavy zmiznú, jeho aurická sféra žiari zlatou pránou a nad svätyňou horí fialový plameň.

Je to obraz živého spoločenstva s Kristom. Pritom vlastní vedomie, ktoré je dostatočné na to, aby bol schopný naplno zakúsiť požehnanie tohto spoločenstva.

Tento proces jogy je symbolizovaný ružencom jogínov, ktorý pozostáva zo 103 alebo 108 guľôčok. Možno je vám ruženec známy. V praxi rímskokatolíckej cirkvi sa používa ako metóda usporiadania modlitieb údajne od roku 1221, kedy ho na Západe zaviedol rímskokatolícky svätý Dominik podľa vzoru Orientu. V rímskokatolíckych kruhoch sa používa ruženec so 150 guľôčkami, ako aj menší s 50 guľôčkami. Obidvom ružencom sa pripisuje istá symbolická hodnota.

Používajú sa ako základ pre hĺbavé modlitby. Starovekí pustovníci a mystici z Východu používali šnúry s rôznymi kamienkami, aby mohli určiť počet a poradie svojich modlitieb. Súvislé posúvanie guľôčok medzi prstami im pomáhalo udržiavať súvislú koncentráciu počas modlitieb. Avšak šnúra kamienkov či perál značí všedný a povrchný aspekt, stelesnenie či

zhmotnenie pôvodnej pravdy. Preto šnúru guľôčok ani iné symbolické pomôcky nikdy nenájdeme vo vlastníctve skutočného jogína. Napriek tomu jogín vlastní ruženec žiariacich cenných drahokamov – kruh ruží, ktorý nemôže byť viditeľný bežným očiam.

Sú to silové centrá novej bytosti, z Boha zrodenej nebeskej postavy.

Tieto silové centrá žiaria ako vavrínový veniec v aurickej sfére pútnika, ktorý kráčal po ceste transfigurácie až do konca.

Svätý jazyk o tom zahaleným spôsobom hovorí ako o ruženci so 108 alebo 1008 perlami. Prečo práve tieto čísla? Aby sme to pochopili, musíme vedieť niečo o mystériu čísel. Číslo 108 je symbolom božského mága, ktorý sa približuje k trónu milosti držiac sa Otcovej ruky putom slobodnej poslušnosti, a ktorý svoj božský pôvod uskutočňuje vo forme, skutku a pravde.

Ak sa s týmto obrazom v mysli stane pravý ruženec jogínov naším vlastníctvom, potom to bude pre nás každodennou duchovnou pomocou.

Vtedy prijmeme korunu božskej mágie. Potom sme prekonali pozemskú prírodu. 

pohledu duchovní školy je víra vizionářská síla k obnově. Ten, kdo zažívá živé spojení mezi očištěným vědomím a vibrací Krista ve svém srdci, zažije zároveň rostoucí a zpevňující se víru ve smyslu vědění. Ukazují se nečekané tvůrčí možnosti. Dnes z kvantové fyziky víme, že nezviklatelná víra může mít vliv na molekulární vazby. Pavel rozhodně nepřeháněl, když svědčil, že „víra může hory přenášet“. Filmový režisér a scénárista Clemens Kuby ve svém životopise též potvrzuje: „Cokoliv je možné, dokonce úplné uzdravení, naprostou vírou v uzdravení.“ U všech zázraků uzdravení, které jsou popsány v evangeliích, vždy byla vyřčena klíčová slova: „Tvá víra tě uzdravila.“ Víra jako vnitřní spojení s duchovním polem Krista nebo s „matrixem absolutního světa“, který je uvnitř a kolem nás, je vskutku vizionářská síla. Její tvůrčí působení stimuluje k transformaci, k opuštění relativního světa. Samozřejmě naše současné zakořeněné náboženské ideje, kterými osobnost vyživuje svůj pohled na

svět a jeho přirozenost, mají rovněž ohromnou sílu. A tragická iluze, že považujeme naši přechodnou osobnost za naše pravé já, váže člověka ještě silněji k tomuto relativnímu světu. Tímto způsobem si zabraňujeme v nalezení našeho pravého já a tak seberealizace nenastává. Existuje nějaký způsob, kterým můžeme přenést řízení našeho života na to věčné vnitřní já, které patří do absolutního světa?

Největší problém člověka je zřejmě ta skutečnost, že ačkoli chápe osvobozující poselství, které tvoří jádro každého náboženství a každé psané moudrosti a které se nás dotýká, tak podle toho nejedná. Setrvačnost vědomí „já“ představuje tvrdou překážku.

To vede k tomu, že člověk „slyší, ale nejedná podle Slova“, jak řekl Pavel.

Avšak pouze jednáním se vědění stává moudrostí.

Dlouhotrvající neuronové propojení drží já-člověka zajatého v proudu negativního myšlení a každá negativní myšlenka je následována utrpením, stejně jako vůz následuje voly, kteří

ho táhnou. Ve všech moudrých náboženstvích se objevují tři známé překážky, které zatemňují jasnost ducha: nevědomost, připoutání a odmítání. Ve Starém zákoně prorok Ozeáš vzdychá: „Můj lid zajde, protože odmítá poznání.“ (Ozeáš 4:6) A Hermes Trismegistos konstatuje: „Jediným hříchem člověka je, že nezná Boha.“ (Corpus Hermeticum, 3. kniha) Mezitím moderní výzkum mozku ukázal, že obzvláště připoutanost představuje velkou překážku pro duchovní růst. Podmiňování a sebeudržování stále drnčícím „modlitebním mlýnkem“ našeho „já“, stálým „tlacháním“ našich neuronů, naší mentality, může být tím největším poutem, které musí být odstraněno. Ve skutečnosti je naše „já“ tím jediným břemenem, od kterého se musíme osvobodit.

Moderní indický buddhistický myslitel Ayya Khema říká o této věci jasně a z vlastní zkušenosti: „Bez já je život velmi jednoduchý“. Tohoto

těžkého břemene se můžeme zbavit díky obrovské pomoci, kterou nám Kristovo pole, tedy matrix se stále se zvyšujícími vibracemi, nabízí ve formě vhledu a ztišení.

Odmítání nezbytného vývoje či vzpírání se proti němu nebo nepřátelství vůči jiným bytostem zesiluje vzorce nervové činnosti a vede ke strnulosti našich mentálních výtvorů, konstruktů. Příliš silná tvrdohlavost velmi brání našemu duchovnímu růstu.

Proto nám duchovní velikáni stále radí: „Staň se vnitřně tichý, otevři se, a ten druhý v tobě dílo vykoná.“ V tomto procesu stávání se tichým, vnitřně klidným či „tichu odevzdaným“, jak to vyjadřuje Jakob Böhme, uvidíme ostře každý moment, kdy se naše já chce prosazovat a nechce se vzdát. Když dovolíme své mysli a svému duchu zklidnit se a ztišit, tak nevědomost, připoutání a odmítání

a všechny další duchovní překážky se pomalu, ale jistě rozpustí, a naopak se odhalí soucit, jasnost a bezmezná velikost skutečné podstaty Ducha. Pak mohou léčivé síly lásky volně proudit, protože z tvůrčího pramene naší duše se spontánně vynoří neomezený soucit se všemi, kteří trpí ve vězení svých iluzí. Pravá duše nezná žádné oddělení od ostatního. Hledající člověk, který shromáždil všechny síly duše, bude spontánně používat zlaté pravidlo z evangelia: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Matouš 19:19) „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Matouš 7:12) Na váhavou otázku „Kdy a kde se to má dít?“ je jen jedna odpověď: „Vždy a všude“. Láska je jediné dobro, které se zmnožuje, když je rozdáváno. A v Kázání na hoře ještě čteme: „Kdo slyší tato má slova a plní je, je moudrý. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži pošetilému, který postavil svůj dům na písku“. (Matouš 7:26) Navíc můžeme v procesu stávání se tichým, který Goethe popsal jako dobrovolné „umírání a zrození“, vytušit veliké přislíbení podle následujících slov Krista: „Ten, kdo ztratí svůj život (v relativní skutečnosti) pro mne, zachrání si jej (v absolutní realitě)“. V Corpus Hermeticum můžeme najít podobný příslib: „Ten, kdo

překonal sám sebe, překonal tím mikrokosmos a makrokosmos, zbavil se všech omezení.“ A rovněž Buddha prohlašuje: „Ten, kdo zvítězí nad tisícem armád, není nic ve srovnání s tím, kdo zvítězí sám nad sebou“.

V člověku přítomný světelný princip z absolutní skutečnosti věčného přírodního řádu, tedy v člověku „zrozený Syn“, napomáhá duševnímu člověku, aby sám v sobě oddělil světlo od temnoty, tj. odpoutal se od nevědomosti člověka zaměřeného na své materiální já. Tím v sobě vytváří vnitřní vakuum, které čeká, aby bylo vyplněno, a na základě toho aby mohlo začít nové tvoření. Řečí Janova evangelia je tento proces popisován jako „znovuzrození z vody a z Ducha“. Voda je moře všech tvůrčích možností, nad kterým se pohybuje Duch, aby z toho probouzel život a rozdmýchával světlo nového vědomí.

V Univerzálním učení se stále zdůrazňuje, že Kristus jako prototyp dokonalého duchovního člověka odstranil v sobě oddělení těchto dvou světů, sjednotil je v usmíření.

Svou životní cestou vytvořil informační matrix, která do atmosféry relativního světa vtiskla možnost cesty osvobození. Tímto způsobem je umožněno následovnictví.

Kristův univerzální duch jako informace je nejen přítomný v božském rozměru slova, života a Světla, ale svou inkarnací do těla také vybudoval most k lidskému myšlení, cítění, vnímání a jednání.

Tři vyšší aspekty tohoto hierarchicky vybudovaného matrixu – slovo, život a Světlo – se vztahují k probuzenému vědomí duchovně-duševního člověka. Ten žije a dýchá doslovně ze světelných vibrací absolutního světa. Nic jiného už ho nedokáže živit. Ostatní čtyři aspekty matrixu se týkají duševních a tělesných vlastností nové rostoucí duchovní osobnosti.

Vnitřní budování nového duchovního člověka samozřejmě předpokládá odstranění staré pozemské osobnosti.

Tento proces sebeobětování je veden probuzenou duchovní duší zcela v souladu s božskými zákony tvoření.

Nové duchovní myšlení pak nahradí dosavadní rozumovou činnost podmiňovanou egem a závoj nevědomosti

se rozpustí. Nové duchovní cítění nahradí to staré. Sebestředný hlad po životě, uspokojování tužeb a připoutání zmizí. Pak duši naplní rovnováha, harmonie a vyrovnanost. Nové étericko-látkové životní síly postupně nahradí staré. Rozvine se nové vnitřní vnímání a vyjadřovací schopnosti. Z těchto schopností vzniklých z kristocentrické matrix se jako přirozený důsledek objeví nové životní jednání. Veškeré překážky dalšího rozvoje zmizí.

Kristova síla lásky je zprostředkovatel, který umožňuje toto nové tvoření. Buďme si vědomi, v jak požehnané době žijeme! Na jedné straně vidíme apokalyptickou situaci na naší planetě, ale na druhé straně stojíme na prahu kvantového skoku k duchovnímu vědomí. Náš relativní svět slouží jako most, přes který musíme přejít. Pomáhá nám dosáhnout vědomí našeho pravého já a jeho ušlechtilosti, jen si nesmíme na tomto mostě postavit dům! 

Edda

Edde Edda

Edde

uchovný vývoj Európy môžeme sledovať naspäť asi do roku 2500 pred naším letopočtom. V tom čase až približne do roku 1000 pred Kristom osídľovali Európu, Malú Áziu, Perziu a Indiu Árijci alebo Indogermáni (nazývaní tiež Indoeurópania). Ak sa pozrieme na mapu, uvidíme, aké rozsiahle územie to bolo. Napriek veľkým vzdialenostiam a kultúrnym i jazykovým

Malá československá encyklopedie

rozdielom boli a sú aj zhody a súvislosti, ktoré sú zreteľné až do dnešných dní.

Okrem mýtov a tradičných božstiev môžeme v tejto mnohonárodnostnej zmesi odhaliť úžasné podobnosti.

Najvyšším bohom bol Dyaus, Deivos.

Z tohto indogermánskeho slovného

koreňa bol odvodený latinský Deus, grécky Zeus, perzský Div a germánsky Tiuz, Tyr, Tir, Ziu, Tiv, Tiwaz.

Očividné sú aj ďalšie paralely medzi germánskou a indickou mytológiou. Pôvodných bohov nazývali Germáni pojmom „Wanovia“ a v Indii mali meno „Vedovia“. Boli bohmi prírody

a plodnosti. Neskôr boli nahradení novým trojnásobným božstvom: V germánskej mytológii to boli Ásovia Odin, Vili a Vé, v indickej to boli Brahma, Šiva a Višnu. Rovnako aj povýšenie boha Odina z boha búrky a vetra na vládcu bohov korešponduje s indickým bohom Indrom či Varunom.

Má veľa zhôd s Odinom. Aj jeho dych je, podobne ako Brahmov, vetrom (z čoho pochádza aj nemecké slovo „Atem“ – dych), aj on je „vynálezcom“ jazyka a slov. Umožňuje východ Slnka, Mesiaca aj hviezd a necháva ich svietiť podľa svojich zákonov. Germánsko-nordický svet bohov sa v tých časoch prenášal ďalej ústnym podaním a recitoval sa vo forme veršov, eposov a spevov počas slávností, ako aj počas kmeňového Zhromaždenia.

Písomné záznamy sa objavujú len od počiatkov misionárskej kristianizácie, s ktorou bolo spojené zavedenie písma. Predpokladá sa, že islandské básne a spevy Eddy, ktoré teraz poznáme, ostali úplne pravé, nepozmenené, pretože ostrov bol vzdialený od pevniny a autonómny. Kresťanstvo bolo prijaté Zhromaždením všetkých slobodných mužov ako náboženstvo až okolo roku 1000 (až do 1100). Pritom zohrali svoju rolu aj materiálne a politické hľadiská. Pre národ, ktorý sa zaoberal prevažne obchodom, bolo politicky vhodnejšie, keď nebol ponímaný ako pohanská a nepriateľská

krajina. Jednotným náboženstvom chceli tiež predísť mocenským bojom i rozštiepenosti národa. Ďalej mohli sa ako Vikingovia nechať „prekrstiť“. Tak mnohí zostali duševne pri starej viere, kým oficiálne navonok nosili habit kresťanstva.

Preto obe náboženstvá jestvovali pragmaticky vedľa seba, predovšetkým v mnohých obchodných miestach. Na odlievacej forme jedného zlatého prívesku, nájdeného vo Švédsku, je vyobrazený kresťanský kríž spolu s kladivom germánskeho boha Thora.

Pod menom Edda sa nám odovzdáva podstata viery germánsko-nordických národov. Edda je indogermánske slovo a je príbuzné s pojmami Véda, Avesta a znamená približne „prvotné slovo“. Vysvetľuje sa tiež ako pradávna pôvodkyňa alebo pramatka, pretože často bola „pieseň pramatky“, staroveké sväté posolstvo, odovzdávané ústnym podaním starých múdrych žien. V tomto odkaze sa hovorilo o počiatkoch stvorenia, vzniku a vývoji bohov a ľudí, ako aj o ich páde a opätovnom vzkriesení v novom začiatku. Vznik týchto mýtov sa datuje do obdobia 2500 až 1000 pred naším letopočtom, kedy si ešte ľudia nepredstavovali svet rozdelený na pozemskú a božiu oblasť.

Keď sa v 9. storočí n. l. začalo kresťanstvo šíriť aj na severe a Karol Veľký nútil Germánov prijať kresťanskú vieru, mnoho Nórov emigrovalo na Island. Do novej domoviny si so sebou vzali i svoj poklad, hlboko zakorenenú starú vieru v svojich bohov.

Skrz mýtické obrazy sa ľudia cítili blízko k bohom a spojení s ich bytím a pôsobením. Tak je Edda svedectvom nordicko-germánskej mytológie a hrdinských legiend. Pochádza z rozličných prameňov a je napísaná sčasti vo forme veršov a sčasti ako próza.

Biskup Saemundar, ktorý okolo roku 1100 na Islande pôsobil, bol prvým, kto objavil poklad piesní, ukrytý vo veršoch o bohoch a hrdinoch.

Zozbieral a zoskupil ich do takzvanej „staršej Eddy“. Približne o sto rokov neskôr islandský vedec Snorri Sturluson, ktorý bol tiež biskupom a politikom, zozbieral a redigoval jej druhý

zväzok. To bola „novšia Edda“ – zbierka mýtov, písaná v próze. V nej bolo popísané pôsobenie bohov.

Stala sa čítankou pre mladých básnikov a spevákov (po islandsky básnik je skald) a základom pre ich poéziu a piesne. Tento vývoj viedol k tomu, že kresťanské myšlienky sa stali súčasťou starovekých germánskych pohanských básní.

Edda so svojimi pôsobivými obrazmi bola pre vnímavého „vidiaceho“ človeka, ktorý mal spojenie s Bohom, vždy vhodným vyjadrovacím prostriedkom k tomu, aby mohol súčasníkom odovzdať svoje vnútorné skúsenosti a poznanie. Týmto spôsobom sa v ich dušiach udržiavala bdelá spomienka na pôvodný svet bohov, vznik Zeme i kozmu a osud bohov a ľudí. Pritom vždy išlo o to, prenášať tú jedinú univerzálnu pravdu rôznymi obrazmi, v súlade so

schopnosťou chápania a predstavivosti poslucháčov.

Ešte aj v súčasnosti sa stretávame so starým mýtickým poznaním, hoci v oslabenej a svetskej podobe. Tak vo Švédsku sa zachoval zvyk pestovať blízko sedliackych usadlostí starý „vardträd“ (ochranný strom), ktorý má chrániť dom. Také stromy sú dnes často prírodnými pamiatkami. Mnohí ľudia už ale zabudli, že tieto stromy v minulosti symbolizovali strom sveta „Yggdrasill“ a jeho božskú ochranu.

To isté platí aj o sviatku Svätej Lucie pri zimnom slnovrate. Vtedy sa dievčatá zaodejú do bielych šiat a na hlave nosia a chránia zapálenú sviecu, aby tak prejavili svoju túžbu po pravom Svetle a ohni vedomia.

V Európe sa tiež hojne nachádzajú kamenné pamiatky, ako sú megalitické

hrobky, dolmeny, menhiry a na severe runové kamene z neskoršieho obdobia. Najznámejšími sú anglický Stonehenge a kamenné zoskupenie v severnom Nemecku známe pod menom „Externsteine“, ako aj početné kamene v tvare lode, ktoré sa využívali ako miesta na pozorovanie hviezd a zhromažďovanie.

Na runovom kameni v Lunde (Švédsko) je vyobrazený Odin v papuli vlka Fenrira, čo znázorňuje koniec sveta.

Aj mená niektorých dní poukazujú na starovekých bohov. Napríklad boha Thora objavíme v nemeckom štvrtku – Donnerstag (Donar/Thor), v nórskom Torsdag i v anglickom Thursday. Boh Odin/Wodan je zjavný v anglickej strede – Wednesday i v švédskom či nórskom Wodansdag/Onsdag. Názov pre piatok v anglickom, nemeckom

a holandskom jazyku – Friday, Freitag a vrijdag – sa vzťahuje na bohyňu s menom Freya.

Náš dnešný svet vstúpil do fázy kozmickej revolúcie, kozmického obratu, do začiatku éry Vodnára. Už sa viac nemôžeme vrátiť k starovekým mystériám. Ich poklad je ukrytý vo vrstvách nášho mikrokozmu, nášho mikrokozmického dedičstva. Štruktúra nášho tela a vývoj nášho vedomia sú výsledkom božsko-duchovných impulzov, ktoré pochádzajú z ďalekej aj z nedávnej minulosti. Aj naďalej v nás pracujú, a to aj vtedy, keď ich už ako také nedokážeme rozpoznať.

Stali sme sa tým, čo nazývame „ja“.

Kedysi sme boli javiskom duchovných síl, teraz sme sa stali individualitami. Náš hrdý pohľad na naše „ja“ spôsobuje slepotu. Odmietame duchovné prasily, nášho Otca i Matku, odmietame Boha v nás. Tým bol

narušený vzťah medzi Bohom a človekom.

Dôsledkom získania individuality je to, že nám bola uložená aj zodpovednosť. Avšak prevzatie zodpovednosti za našu Zem znamená, že rozpoznáme a pochopíme, čo je božské a čo ľudské, aj vzťah medzi nimi. Ak tento vzťah učiníme opäť správnym, aj naša Zem dosiahne nový stav. Na to, aby bol privedený k dokonalosti božský aj ľudský aspekt a napokon i príroda, ktorá je s nimi spojená, je potrebné naše spolupôsobenie.

Bohovia, ukrytí v ľudských bytostiach, čakajú na naše vedomé prebudenie, na to, že dosiahneme porozumenie, poznanie. Radi by nás obdarili božskou intuíciou. Spoločne s nami chcú vystúpiť do kráľovstva Ducha, potom, ako spolu s nami hlboko vnikli do hmoty. Mýty, zozbierané v Edde, rozprávajú o tomto vývoji sveta. 

Avúna dí vašmajá Jithkaddaš šemach Tété malkútách Tit abbad r'útách k'dí vašmajjá chen b'ar'á Lachmáná hav láná t'núm jóm vajámá Vašboch láná chóvajná k'dí af ánachná šóvachná l'chajjávéná V'lá Tahalíná L'netjúná Éla n'síná min bíša M'tol dí lách malkútá vachajlá vatešbuchtá l'álám Amén

Modlitba začíná tím, že pojmenovává božský akt stvoření a vyjadřuje požehnání tohoto rodičovství. Starý slovní kořen „ab“ [av] poukazuje na Středním východě na všechny plody, na vše, co vyrůstá z původní jednoty.

Později byl tento kořen použit v aramejském slově „abba“ neboli otec a v jeho zvuku je stále přítomný původní význam nespojovaný s pohlavím.

Protože slovo „avúna“ – biologický otec – pochází z tohoto kořene původně nespojovaného s pohlavím, mohlo by se přeložit jako „božští rodiče“.

„Avúna“ obsahuje různé významové úrovně. „Vún“ se vztahuje k procesu otcovství nebo mateřství, který jde od toho, co je potenciálně přítomné, k tomu, co je aktuálně zde a nyní.

V aramejštině může být písmeno „b“ vyslovováno jako „v“ a zvuky „b“ a „v“ mohou stát v odlišném významu. Aramejský učenec reverend Mar Aprem v roce 1981poznamenal, že kořen „ab“ může vyjadřovat biologického otce stejně jako duchovního

otce, a to podle toho, zda je zdůrazněno „v“ (biologický) nebo „b“ (duchovní). V originále se nepochybně vyskytují oba významy, protože aramejština je plná slovních hříček tohoto druhu.

V důsledku mystiky významu písmen v aramejštině (a v hebrejštině) podle znění poukazuje slovo „avúna“ – v protikladu k našemu pojetí spojovanému s pohlavím – na kosmický proces zrození. Na této úrovni můžeme rozlišit čtyři zvukové významy:

„A“: absolutní jediné bytí, čistá jednota a spojení, zdroj veškeré síly a stability (zaznívá ve starém svatém zvuku „Al“ a v aramejském výrazu pro Boha „Alaha“ – doslovně „jednota“). „b/v“: rození, stvoření, proud požehnání plynoucí k nám z vnitřního bytí této jednoty. „ú“: dech neboli duch, kterým je tento proud nesen, zvuk dýchání, jež obsahuje všechny síly, které dnes nazýváme magnetismus, vítr, elektřina atd.

Tento zvuk je příbuzný s aramejským

„rúcha d´kúdša“, který byl později překládán jako „Svatý Duch“. „n“: vibrace tvůrčí síly dechu vycházejícího z jednoty, když se dotkne a zcela prostoupí materiální formy.

K tomu musí existovat látka, které se tato síla dotýká, která se touto silou pohybuje a mění. Tento zvuk nese odezvu země. Tělo spoluvibruje při pronášení celého jména: A-v-ú-na Další výrok této věty rozvádí pohyb božského stvoření. V „dí vašmajá“ nacházíme ve středu základní kořen „sjm“ („šm“). Z tohoto kořene vzniklo slovo „sjem“ („šem“), což znamená světlo, zvuk, vibrace, jméno nebo slovo. Zvuk „šm“ poukazuje na to, „co se pozvedá do prostoru a zjevuje se v něm“, na celkovou sféru nějaké bytosti. V tomto smyslu obsahují i naše jména náš zvuk, vibraci a sféru.

To je důvod, proč byla jména v minulosti pečlivě vybírána a zvažována.

Označení čili jméno „avúna“ obsahuje celé universum. Koncovka „-ajá“ znamená, že toto záření obsahuje veškerá centra aktivity a veškerá místa, která vidíme, vše, co je možné. „Šemach“ říká, že vibrace nebo slovo, v němž lze rozpoznat jednotu – jméno Boží –, není ničím jiným než vesmírem neboli kosmem. To byla aramejská představa nebe. Toto slovo je základem mnoha Ježíšových výroků, ale obvykle je nesprávně chápáno.

V řečtině a moderních jazycích se „nebe“ stalo metafyzickým pojmem odděleným od procesu stvoření. Pro západní mysl je těžké porozumět tomu, jak jedno slovo může mít tak zdánlivě různé výklady. Ale toto je způsob, jakým východní mystikové nahlíželi na svět.  Gebete an den Kosmos, Meditationen über das Vaterunser in Aramäischen

o, o čem tu mluvíme, je moudrost „ dokonalých, nikoliv moudrost tohoto světa a vládců tohoto světa, kteří spějí k záhubě. Mluvíme o tajemné, skryté moudrosti Boží, kterou

Bůh od věčnosti určil k naší vznešenosti“, jak píše Pavel v prvním dopisu Korintským, kapitola 2, verše 6 a 7.

My všichni jsme lidé, kteří hledají moudrost a pravdu, a sice nikoliv

Oslovení z hlavního chrámu v Haarlemu

pravdu jako výsledek lidských představ a myšlení. Pravda spočívající na mentálních konceptech se totiž ukáže jako bezcenná a prázdná. Když naše myšlenky a představy zmizí, potom

také zmizí z nich vzešlá pravda.

Ježíš, v Bohu probuzený člověk, říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“ (Jan 14:6). Cesta, pravda a život jsou v jistém smyslu jedno a totéž, jsou to

slova pro jednu a tutéž skutečnost. Skutečná, pravdivá, božská moudrost, jak píše Pavel, je současně také pravda a život. Jsou jedním. Skutečná moudrost není tedy abstraktní nebo mentální znalost, získaná informace v databance našeho mozku. Rozum je potřebný nástroj. Ale moudrost je dar Boha. Její vřelost nás vzněcuje, stoupá z hloubi našeho srdce a nakonec prozáří jako Světlo a Život celou naši bytost. Moudrost gnostiků je pošetilostí v očích a uších těch, kteří jsou orientováni jen na tento svět.

V klasickém starověku byli velmi moudří lidé nazýváni proroky nebo věštci a často popisováni nebo představováni se zavázanýma očima – což se jeví jako paradox. To ale neznamená, že moudrý člověk nebo věštec nevidí tento svět, naopak ho prohlédl lépe než kdokoliv jiný. Znamená to, že se ho věci tohoto světa už nedotýkají. V tomto smyslu je takříkajíc pro tento svět slepý. Poznává svět na jiné, vyšší úrovni. Jeho pozemské smyslové orgány umlkly, obrazně řečeno osleply, naproti tomu ty duchovní jsou bdělé.

Moudrý člověk se již nezaplétá do sítí látkového bytí. Koná na zemi, co musí být uděláno, a následuje inspiraci od Světla ve svém srdci. Pro podněty z „já“, pokud ještě existují, je slepý a hluchý. Proto jsou jeho oči a uši převázány šátkem. Poznává

prapůvodní jednotu všech věcí v Bohu. Překonal iluzi odděleného bytí jako ega, nebo lépe řečeno: prapůvodní bytost v něm tuto iluzi zničila. Moudrý člověk poznal, že představa ega jako nezávislého autonomního individua je naším největším omylem a znamená základní omezení. Zřekl se tohoto názoru a nechal ho navždy za sebou. To poukazuje na proces, který se v duchovní škole nazývá endurou, zřeknutí se egocentrického bytí. Esence moudrého člověka spočívá v Gnosi, ve všudypřítomném duchovním Světle.

Opravdová moudrost je v tomto světě považována za pošetilost. Není vázána na čas. Není to moudrost tohoto světa a tak zvaných velkých této Země, jejichž pravda stejně pomine.

Zavázané oči proroků mají tedy hluboký význam. Bez této pásky na očích zbloudíme v námi vytvořeném labyrintu tohoto světa. Je to tedy také atribut a symbol endury. Skutečné duchovní vidění není možné bez pásky na očích. Abychom probudili pravdu, musí být nejdříve zavázány naše oči. To znamená, že skrze smysly stimulované, k zemi zahleděné myšlení, které upíná rozum na hmotu a ego a s tím korespondující žádosti, musí zmlknout. Samozřejmě i nadále plní potřebné funkce v pozemském bytí osobnosti, ale nadto musí vládnout

klid. Hlas moudrosti je totiž možné zaslechnout jen v klidu. Tak se stává „já“ menším a ten Druhý, ta opravdová prapůvodní bytost v nás, kterou my jako děti Boží skutečně jsme, se probouzí ke skutečnému životu a konečně se zvedá z hrobu přírody.

Otázka nyní zní: Co je v našem životě na prvním místě? To není řečnická, ale životní otázka. Určuje bytí, nebo nebytí. Co vyvstane v našem vědomí ráno, když se probudíme?

Očekávání či zklamání, která tento den přinese, nebo která nám přinesly minulé dny? Problémy, které existují, existovaly nebo ty, které ještě přijdou?

Věci, které odmítáme a nechceme, nebo věci, které bychom docela rádi chtěli, příjemné nebo nepříjemné situace, zdraví, materiální jistota nebo nejistota? Co stojí v našem životě na prvním místě?

Je to snad neuhasitelné dychtění po pravém životě, hluboká touha po moudrosti a svobodě – nikoliv jako spirituální útěk, nýbrž kvůli tomu, že jinak nemůžeme? Samozřejmě můžeme různými metodami cvičit své myšlení, aby udržovalo vznešené myšlenky. Ale cesta k osvobozující moudrosti a božské pravdě není metodou, cvičením nebo technikou, neboť toto patří k takzvané moudrosti tohoto světa. Ego disponuje velkým sortimentem takových nástrah. Jan van Rijckenborgh jednou řekl, že

touha po pravdě se rodí současně s narozením člověka. Přichází z klenotu v srdci, který už při narození září. Tomu přirozeně už v předešlých inkarnacích něco předcházelo. Rosikrucián nemůže být „udělán“, nemůže být „vytvořen“ nějakou metodou.

Už se narodil jako hledající pravdy.

Toto hledání je nedefinovatelná touha, která jako mlhavá vzpomínka už od dětství vibruje v srdci. Mnoho dětí to cítí a zažívá, ale nevědí, co s tím, neumějí to zařadit a jsou ve svém prostředí tudíž nepochopeny.

Možná to znáte. Byly to ty podivné momenty ve vašem dětství, ve kterých jste cítili, že je něco více než to, co jste viděli a slyšeli, co vám bylo na všech stranách prezentováno. Bylo to volání, stesk po domově, okamžiky jakési nevysvětlitelné touhy, často dokonce i vědomí. Ale nemohli jste to s nikým sdílet, mlčeli jste a stárli jste. A se stárnutím hrozí stále možnost, že tato nevysvětlitelná touha bude překryta „pozemskou vrstvou“ života odvíjejícího se ve hmotě.

Přesto se tento klenot v srdci nenechá nadlouho umlčet. V lidském životě se může stát mnohem více. A nakonec jsme pospolu v tomto chrámu rosikruciánů, chrámu moudrosti, pravdy a života, ve kterém dostáváme sílu, abychom mohli jít Cestu. „Já jsem Cesta, Pravda a Život.“ Tato Ježíšova slova zní opět v našich srdcích.

Nenechali jsme ten klenot překrýt pozemskými vrstvami, nýbrž zareagovali jsme na něj. Nenechali jsme zaniknout touhu a neurčité vědění z našich dětských let.

A nyní se ptáme: Co je v našem životě skutečně prvořadé? Při tichém rozjímání se snad vynoří odpověď, uvolní se z mlh každodenního života a postaví nás – jako už možná mnohokrát – před jediný cíl našeho bytí na této planetě. Jde o to, pochopit pravdu o vesmírné existenci, o našem vlastním bytí a tuto pravdu v našem životě a naším životem uskutečňovat.

Potom pochopíme, že Pravda nemůže být nikdy abstraktní, mentální znalost, nýbrž že je to Život, konec konců také náš život a bytí. Pravda se nikdy před člověkem neskrývala, nýbrž člověk se ukrývá před ní. Jeden dávný výrok zní: Existuje tisíc závojů mezi člověkem a Bohem, ale ani jediný mezi Bohem a člověkem.

Člověk se obrátil k pravdě zády.

Duchovní škola mu chce pomoci obrátit se zpět, srdce a hlavu přivrátit ke Světlu. Všichni hledáme Pravdu a máme neuhasitelnou žízeň po osvobozující moudrosti. Hluboko uvnitř víme, že Cesta, Pravda a Život jsou jedno. Hledáme pravé naplnění života, hledáme Boží moudrost, kterou Bůh od věčnosti určil k naší vznešenosti, jak to vyjádřil Pavel. Nikdo z nás nemůže tvrdit, že této vznešenosti již dosáhl. Slovo „dosáhnout“ je kromě toho velmi matoucí, zavádí nás na falešnou stopu.

Zaznívá v nás volání, abychom se ke Světlu neobraceli zády. Nějaké slovo, nějaká poznámka, nějaká určitá situace – a jsme vtaženi do víru svého „já“. Jde to velice rychle. Neobracejme se ke Světlu zády! Nechoďme dále starou cestou! Odvažme se zavázat si oči a otevřít tím vnitřní orgány vnímání Světla! Už jako dětem

nám byla dána do rukou zlatá nit Ariadny. Už se jí nikdy nepouštějme!

Jistě znáte legendu o niti Ariadny.

Chtěli bychom připomenout jenom její hlavní části. Je tam labyrint – chaos a zmatek aktivit a reakcí našich smyslových orgánů, bludiště našich tužeb a žádostí, a především naše myšlení a pudy. A je tam Theseus, člověk volaný Světlem. Hrozí mu, že bude přemožen pozemskou silou, která sídlí a vládne ve středu labyrintu, jaderným ohněm ega. To je ten Mínótauros, býk, prainstinkt sebepotvrzování. Ale také je tam Ariadna, láska, která Theseovi, člověku hledajícímu vysvobození, podává zlatou niť, niť pochopení a vnitřního poznání. Kromě toho mu dává meč, kterým může Mínótaura zabít. Ten meč je síla ke konání, aby láska a pochopení byly proměněny v čin. Tak vzniká trojúhelník: láska, poznání a čin. Tato tři slova jsou také vytesána na kamenném pomníku našim velmistrům, který stojí v růžové zahradě v Noverose. Theseus přemůže býka, hnací sílu sebepotvrzování a egocentrismu ve vlastním labyrintu. Dokáže použít meč, který mu darovala láska. A nit pochopení, poznání a jasného vnímání, kterou při vstupu do labyrintu připevnil u vchodu, mu pomůže při zpáteční cestě najít východ, vysvobození. To je velmi hluboký symbol. Před tím, než člověk vstoupí do labyrintu,

aby se postavil vlastnímu Mínótaurovi, musí stát v trojúhelníku.

Základ trojúhelníku tvoří opravdová láska, která není spojena s osobností. Je to božská láska, která zevnitř vznítí naše srdce a je současně všudypřítomným základem a živnou půdou pro silové pole duchovní školy. Obě zbývající strany trojúhelníku, které vystupují z lásky, jsou jasný náhled nebo poznání a síla k činu. Tyto tři božské dary jsou každému tady a teď k dispozici. O tom není žádných pochyb. Jen se musíme skutečně odvážit stát v tomto trojúhelníku, to znamená tyto síly používat. Goethe to výstižně říká ve Faustovi: „Co zdědíte po svých otcích, to získáváte, abyste to vlastnili.“ Neseme od otců obdržené božské dědictví v sobě.

Je nám k dispozici, ale to ještě neznamená, že ho skutečně vlastníme, vědomě vlastníme. Musíme ho ještě získat a svým životním postojem dokázat, že si tuto část dědictví můžeme ponechat. Vlastníme ho jen tehdy, když ono vlastní nás, když se mu zcela předáme. Musíme přenést těžiště svého života do nejhlubšího bodu svého srdce. V tom leží odpověď na otázku: Co je v mém životě na prvním místě? Když opustíme svůj starý život pro život ve Světle, Pravdě a Svobodě, potom je to jasná odpověď. Ve starém životě jde jen o ego, které ze své přirozenosti všechno

vztahuje na sebe. Můžeme to překrucovat a obracet jak chceme, ego je jako cívka, kolem které se všechno točí.

Když mluvíme o býku, Mínótaurovi a jeho přemožení pomocí meče, vzpomeneme si ještě na jiné místo, kde je meč zmiňován. V 10. kapitole Matoušova evangelia, verš 34, čteme: „Nepřišel jsem, abych přinesl mír, nýbrž meč.“ Jak často bývá tento výrok z nevědomosti nepochopen!

Ale bývá také úmyslně vysvětlován jinak, aby bylo možné druhé nutit mentálním nebo fyzickým násilím, aby svůj takzvaný omyl opustili, a – když se to nepodaří – aby bylo možné je mečem smést ze zemského povrchu. Potom je slovo „meč“ používáno v doslovném, a ne v přeneseném významu. Dějiny jsou toho plné až do dnešních dnů. „Nepřišel jsem, abych přinesl mír, nýbrž meč.“ Na cestě osvobození

neexistuje pro ego žádný sladký mír, žádné nádherné klidné místo, na kterém by se „já“ mohlo slunit v „gnostickém Světle“. Neexistuje osvobození pro „já“, ale osvobození od „já“.

K tomu nám podává Ježíš meč. Ježíš sám je ten meč, síla božského člověka pozvedajícího se v nás, který vítězí nad býkem v našem labyrintu.

Tento meč nebude nikdy namířen proti něčemu nebo někomu, kromě nás samotných. Pronikne naší vlastní starou bytostí. „Já“ nezničí „já“.

Kdyby se to mohlo stát, bylo by „já“ přemocné. Je to ten meč, co v labyrintu přemůže ego. Od nás se pouze požaduje, abychom při vědomém sebepředání stáli ve světelném trojúhelníku. Sestává z lásky, pochopení a síly, neboli z lásky, poznání a činu.

Zřídlo tohoto trojúhelníku leží v hloubi našeho srdce, tam, kde se také nachází nové těžiště našeho života. Je-li stará bytost překonána, povstává úplně

jiné vědomí, které se v žádném případě nepodobá starému egocentrickému vědomí. Protože je mikrokosmické, nevlastní žádné centrum já, žádné vlastní určité ohnisko. Znovuzrozený mikrokosmos je sám neporušené a dokonalé vědomí. Existují stará zobrazení, která představují bytost, jejíž křídla jsou na vnitřní i vnější straně pokryta očima. Křídla představují ohnivé zářící struktury silových linií mikrokosmu. A oko je symbol

vědomí, zvláště oko v trojúhelníku.

Ale mikrokosmické vědomí neznamená konec cesty. Kde by měl být konec v božském vývoji? Mikrokosmické vědomí se rozplývá v božskokosmickém vědomí a toto vědomí zase ve vědomém makrokosmickém stavu, universálním vědomí. 

Kniha Mirdad

ikhail Naimy se narodil v Libanonu v roce 1889. V Nazaretu získal ruské vzdělání, literaturu studoval na Ukrajině od roku 1906 a ve Washingtonu v letech 1911 až 1916.

Společně s přítelem Khalilem Gibranem – mimo jiné i autorem knihy The Prophet (Prorok) – založili ve Washingtonu The Pen Society, asociaci arabských autorů v Americe. Naimy napsal mnoho knih a článků o arabské literatuře, které stále patří ke klasice. Když jeho přítel Khalil v roce 1931 zemřel, vrátil se Naimy do Libanonu.

Jeho krédo bylo: kultura rozvinula lidskou povahu, ale chybí jí

odpovídající duchovní růst orientovaný na konečný cíl lidstva. Bez tohoto konečného cíle je člověk odsouzen k sebezničení. Toto duchovní poselství můžeme najít ve všech jeho dílech a obzvláště v Knize Mirdad, která byla vydána v Bejrútu v roce 1948 a Mumbaji (tehdy nazývané Bombaj) v Indii v roce 1954. Následně pak byla vydána v mnoha dalších jazycích, jak na území Evropy, tak mimo něj. Český překlad je k dispozici od roku 2008.

Jádrem jeho myšlenek je, že celý vesmír a život jsou jednotou a nedělitelným celkem; a celek je vždy více

než pouhý součet jeho jednotlivých částí. To je důvod, proč analýza, tak jak je používána vědou, nebude nikdy schopna proniknout k celé pravdě, protože ji redukuje a rozděluje na jednotlivé části a nesměřuje k syntéze. Jedině vnitřní podstata člověka je schopna porozumět vnitřní podstatě všech ostatních věcí a lidí stejně jako celého Universa. Důležité proto je získat kosmické vědomí a stát se jednotou s absolutním životem.

Mezi člověkem, který „stojí vně“ a ještě nepronikl k jádru, a kosmickým lidským bytím leží podle Naimyho „kamenité úbočí“, jak se to v knize nazývá. To je křížová cesta člověka. Při ní jde o to, buď žít a nakonec umřít, anebo umřít jako ego a opravdově žít jako duše.

Autor ve všech svých knihách propojuje pomíjivou realitu se vznešenou duchovností. Mnoho o něm bylo napsáno jak v západním, tak v arabském světě. Mikhail Naimy zemřel v roce 1988 ve věku 99 let.

Příběh Knihy Mirdad se zakládá na legendě. Když po potopě Noe dorazil do oblasti mléčně bílých hor Libanonu, obával se, že by lidé mohli na potopu zapomenout. Požádal svého syna Šéma, aby vystavěl klášter s oltářem a domovem pro devět lidí, kteří by tu žili a u Nejvyššího vyprošovali vedení pro sebe a své bližní. Proč devět? V Arše bylo osm lidí, Noe,

jeho žena a tři jeho synové s manželkami, ale byl tam i devátý spolucestující, skrytý, kormidelník. Noe nařídil, aby pokaždé, když jeden z obyvatel kláštera nazývaného Archa zemře, byl následující host, který do Archy přijde, přijat jako nový společník.

Dlouhé roky Archa takto sloužila.

Klášter požíval velké úcty u obyvatelstva a dostával mnoho darů, takže velmi zbohatl. Tak to fungovalo až do chvíle, kdy pyšný opat Šamadam porušil prastarý zákon a přijal nově příchozího cizince Mirdada pouze jako sluhu. Mirdad svou roli přijal, ale současně, k velké nelibosti opata, vyučoval sedm let společníky Archy.

Zásluhou neobyčejného vlivu Mirdada mniši nakonec rozdali celé své bohatství a opustili klášter. Opat oněměl a zůstal připoután k místu, dokud podle věštby nepřijde vysvobození. A zde začíná vlastní příběh vyprávěný Mikhailem Naimym.

Hlavní postava románu (vypravěč/já) začíná zdolávat horu, na které stojí Archa. Při přenocování v jeskyni je mu uloupen jeho chléb i oděv a hůl a tak je vyhnán z jeskyně. Nakonec vysílen klesá před branou kláštera, ale opat ho zachrání. Příchodem tohoto cizince se opatovi opět vrací schopnost mluvit; čekal 150 let na toho, kdo měl přijít „nahý, bez hole a zásob“. Poté opat předá mladému muži knihu.

Knihy Mirdad

Kniha Mirdad

A potom Kniha Mirdad pokračuje tak, jak ji zaznamenal Naronda, „nejmladší a nejskromnější ze společníků“.

Začíná mottem: „Maják a přístav pro ty, kdo touží po překonání. Všichni ostatní ať se ho vyvarují!“ Ve 37 kapitolách se popisuje, jak Mirdad vyučuje společníky a jak reaguje na konfrontaci s opatem Šamadamem, který ho ponižuje a znevažuje.

Jsou v tom obsaženy poklady moudrosti a vhledu s jedinečnými a názornými příklady, jak by měla být prožívána jakákoliv situace. Filozofické výroky a hluboká moudrost v každém příběhu ukazují neohraničenou, neosobní lásku, kterou má Mirdad nejen pro

své společníky, ale i pro Šamadama a stejně tak pro každou lidskou bytost, zvíře a rostlinu, tedy ve skutečnosti pro celý svět.

Naimy sám napsal svému vydavateli: „Kniha Mirdad se zřetelně odchyluje od jakýchkoliv strnulých dogmat v oblastech náboženství, filozofie, politiky i v jakékoliv jiné oblasti. Její význam spočívá v tom, že ukazuje cesty k novému životnímu postoji.

Chce probudit lidi z necitlivosti a mnoha dogmatických zmatků, které jsou plné nenávisti, sporů a chaosu.“ Touto knihou Naimy ukazál, že patří k velkým duchovním myslitelům 20. století. 

čiže = čili čoskoro = brzy črta = rys, znak dĺžka = délka doteraz = dosud evanjelium = evangelium farba = barva guľôčka = kulička ihla = jehla javisko = jeviště jestvovať = existovat kázeň = kázání klinec = hřebík kolíska = kolébka kúzlo = kouzlo lúč = paprsek nadol = dolů nahor = nahoru napokon = nakonec; ostatně, koneckonců napredovať = postupovat vpřed nepominuteľné = nepomíjivé neskôr = později okamih = okamžik opis = popis ozajstný = skutečný papuľa (u zvířat) = tlama, huba počas = během pokiaľ = pokud

po prvé, po druhé… = zaprvé, zadruhé… predísť = předejít priepasť = propast privádzať = přivádět rebrá = žebra Ružokríž = Kříž s Růží stretnutie = setkání šnúra perál = šňůra perel ťažiť = tížit teraz = teď, nyní topánka = bota (nízká), střevíc triezvosť = střízlivost ubúdať = ubývat uponáhľaný = uspěchaný vankúšik = polštářek vojsť = vejít vôkol = kolem vrátane = včetně všetok = všechen zahŕňať = zahrnovat zaobchádzanie = zacházení zatiaľ čo = zatímco zatienenie = zastínění zdrvenie = zdrcení, semletí, rozmělnění zvnútra = zevnitř žiactvo = žákovství žiarenie = záření

Díla vydaná v českém jazyce:

Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců.

Distribuce Kosmas s.r.o. www.kosmas.cz

V kvantové filosofii se mluví o absolutní a relativní skutečnosti. Rovněž buddhismus zná obě tyto oblasti života. V prapůvodním křesťanství, v Janově evangeliu, se říká: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, a Bůh byl to Slovo…

V něm byl Život a Život byl Světlo lidí. A Světlo svítí do temnoty, a temnota ho nepochopila.

Slovo je informace, Život je energie a Světlo znamená poznání, vědomí. Duch Boží, božské slovo, se vznášelo nad vodami božského života, nad praoceánem všech možností. Z tohoto vyvolaného a přijatého principu povstalo pomocí zpětného zrcadlení světlo, vědomí. Člověk v sobě nese tvůrčí pra-informaci, Světlo a Život. Když dovolí, aby se jeho duchovního jádra dotklo Světlo, které září do jeho temnoty nevědomosti, područí a zavržení, když přijme toto Světlo, vzejde v silách vzniku dítěte Božího. Potom se v něm sjednotilo to, co je nahoře, s tím, co je dole. Oddělení mezi Stvořitelem a stvořeným je zrušeno.