Pentagram 2011-5

P e nt a gr a m

Lectorium Rosicrucianum

2011

ČÍSLO

5

Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva.

Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, Nového Člověka.

Je však také symbolem Universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán.

Symbol však obdrží smysl jen tehdy, je-li uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis vyzývá čtenáře, aby tuto duchovní revoluci v sobě samých připustili a uskutečnili.

P e n t a gr a m

Číslo 5/2011

Praktická výchova rozmýšľania Úžasné možnosti ľudského mozgu J. van Rijckenborgh Otvorenosť alebo ostražitosť?

Niekoľko myšlienok o stretnutiach Je vůbec ještě něco svaté?

Univerzální geometrie Čísla vypráví historii života Sila obrov Edda Apokalypsa nové doby Referát o knize

Pentagram

V atmosféře vnímá hledající člověk volání, aby otevřel své nitro, hlavu a srdce pro skryté divy za zdmi své staré osobnosti. Akvarel na papíře, © H. Schäfer, 1977

J. van Rijckenborgh

udský mozog – súbor mozgových buniek – má veľa úžasných schopností, okrem iného pamäť. Všetky mozgové bunky sú schopné prijímať a uchovávať dojmy – dokonca súčasne mnohé a rôznorodé. To sa týka obzvlášť centra pamäti. Druh a kvalita tejto vnímavosti na dojmy závisí úplne od našej osobnej povahy a nášho zamerania.

Keď sa na chrámovej službe zúčastňuje skupina ľudí, určite všetci nepočúvajú rovnakým spôsobom, a tak ani vplyvy služby neprijímajú rovnakým spôsobom. Takže ani na konci služby nebudú celkom rovnako nasmerovaní. Bolo by to síce žiaduce, ale pri súčasnom stave bytia človeka to ešte nie je možné. Vnímavosť na dojmy závisí, ako sme spomenuli, od našej osobnej povahy a nasmerovania,

ktoré zase závisia od stavu magnetického systému, od lipiky. Pod pojmom lipika rozumieme sieť magnetických bodov v siedmom kruhu aurickej bytosti, ktorá bola oživená pri našom narodení v prírode. Táto magnetická sieť, obsahujúca všetky karmické vplyvy, sa projektuje do mozgu, a formuje a udržiava mozgové bunky v určenom stave. Ale táto projekcia sa uskutočňuje nielen dovnútra, ale aj navonok, do astrálnej sféry.

Vzniká úzky vzťah, silné spojenie medzi rozličnými aspektami a silami astrálnej sféry a osobnosťou človeka.

Magnetický systém je spojený na jednej strane s astrálnou sférou, na druhej s mozgom. Navyše v svätyni hlavy horí oheň, plameň našej mentality, zvyčajné intelektuálne myslenie.

Tento plameň sa vyvíja zo siedmich

Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri, zakladatelia Duchovnej školy Zlatého Ružokríža, popísali cestu, ktorá vedie k oslobodeniu duše. Robili to okrem iného na základe prapôvodných textov univerzálneho učenia, ktoré žiakom Duchovnej Školy a záujemcom o ňu objasňovali a svojím životom predstavovali.

ohnivých centrálnych bodov, ktoré sa nachádzajú v siedmich mozgových dutinách. Odtiaľ má dospelá osoba mentalitu, ktorá celkom zodpovedá povahe mozgových buniek, lipike, magnetickému systému a astrálnej sfére nášho sveta.

Preto sa naša prírodne narodená osobnosť nachádza v úplnej rovnováhe s astrálnou sférou bežnej prírody.

Táto sféra a obzvlášť niektoré jej časti (sily a eóny) riadia ľudské myslenie. Keď sa počas spánku tela ľudská osobnosť rozdelí, astrálne telo a myslenie sa zdržiavajú v astrálnej oblasti. Bežne sa potom mozgové bunky celkom nabijú a zosúladia so silami a vplyvmi, ktoré zodpovedajú prírodne narodenému stavu ľudskej bytosti. Je to celkom prirodzený proces predovšetkým preto, lebo počas dňa sa všetky mozgové bunky nabijú individuálnymi sklonmi, silne koncentrovanými v pamäti. Okrem mentality sa v svätyni hlavy nachádza aj schopnosť ľudskej vôle. V centre vôle jestvuje silná koncentrácia astrálnych žiarení, ktoré svietia podobne ako oheň. Takže v hlave horia dva ohne, oheň myslenia a oheň vôle, obidva pochádzajúce z astrálneho poľa – poľa siderických žiarení.

Bežným spôsobom vzniká v človeku najprv myslenie, a až potom vôľa a túžba. Rozmýšľanie vplýva na mozgové bunky, a takto vyvolané pohnutie

vplýva na orgán, v ktorom sídli vôľa.

Týmto spôsobom nás poháňa vôľa a túžba ku konaniu alebo ne-konaniu.

Tak je to vždy myslenie, ktoré vôľu alebo túžbu pobáda k činom. Preto univerzálne učenie vystríha všetkých kandidátov na ceste: „Päť minút nerozvážneho myslenia môže zničiť prácu piatich rokov.“ Táto veta je ľahko zapamätateľná a nedáva žiaden priestor nejasnostiam: Ten, kto chce byť žiakom, musí bdieť nad svojimi myšlienkami. Nesprávne myšlienky by mali byť uhasené skôr, ako vzplanie túžba. Niekedy cítime, ako v nás planie oheň túžby alebo vôle, a ako nás pobáda ku činom, ktoré neskôr oľutujeme. Považujeme to za hrozné, že sa nám niečo také prihodilo, ale – túžbe predchádza rozmýšľanie. Preto musíme nesprávne myslenie odstrániť predtým, ako môžeme uhasiť našu túžbu. Predtým, ako sa môžu uskutočniť naozaj fundamentálne zmeny v systéme zápasiaceho človeka, musí zmeniť svoje myslenie. Priemerný človek vôbec nemá pod kontrolou svoje myslenie.

On rozmýšľa bezhlavo.

Kto je to „on“? „On“ je ja-bytosť, ktorá je v bežnom človeku umiestnená v slezinovo-pečeňovom systéme.

Toto „ja“ jednoducho rozmýšľa nerozvážne. Naše myšlienky sú celkom

v súlade s naším prirodzeným nasmerovaním a určujú našu vôľu, naše túžby, naše konanie – stručne povedané stav našej krvi a spolu s tým aj celkový stav nášho bytia. Pomocou našej mentality je celá naša osobnosť riadená astrálnymi vplyvmi a udržiavaná v určitom stave bytia. Kto nedokáže ovládať svoje myšlienky, kto svoju mentalitu nedokáže úplne zmeniť, nemôže sa považovať za skutočného žiaka Duchovnej Školy.

Keď napríklad sedíme v chráme, máme veľmi rôznorodé a často zvláštne myšlienkové pochody. Keby existovali prístroje, ktoré by mohli zaznamenať a reprodukovať naše myslenie, mohli by sme počuť všetky naše myšlienky od vstupu do chrámu – všeobecné a obzvlášť o našich spolužiakoch. Týmito zábleskami myšlienok sa krútia kolesá v našej hlave – bez akejkoľvek kontroly z našej strany. Takže keď spoločne sedíme v chráme so svojimi veľmi rozdielnymi sledmi myšlienok, ktoré môžu byť celkom vysvetliteľné z nášho prírodného stavu bytia, stane sa toto: Hoci navonok vyzeráme tak mierumilovne a pokojne, spôsobujeme veľmi chaotické vírenie astrálnych žiarení, lebo naša mentalita pochádza z prírodnej astrálnej sféry. A uprostred tejto

prudkej astrálnej búrky musíme plniť našu úlohu – konať prácu. Chápete teraz, aké fatálne sú kultúrne zvyky našej civilizácie? Človek v skutočnosti nie je kultúrny, ale vysoko nekultúrny. Vlastne je stále podobný pračloveku, primitívnemu človeku z praveku. Oblieka sa síce podľa módy, no v rozličných situáciách prijíma predpísaný postoj a správanie, a tak s najlepším úmyslom hrá svoju rolu ako herec, ale mentálna čistota a rýdzosť vo všeobecnosti nejestvujú.

To všetko je bohatým materiálom na uvažovanie, no tu pojednáme len o niektorých aspektoch, týkajúcich sa našej témy. Jedná sa o otázku: Ako môžeme náš systém tak účinne a tak rýchlo, ako je to len možné, ochrániť od vplyvov astrálnej sféry dialektickej prírody a vstúpiť do akčného dosahu nového astrálneho poľa?

Keď toto čítate, môžete hneď vyskúšať svoju reakciu na to, čo ste čítali. Sú tieto slová pre vás zaujímavé len teoreticky, no ponechávajú vás chladnými, alebo vo vás vznikol hlboký záujem o tento problém? Zrodila sa vo vás s veľkou vrúcnosťou vnútorná túžba, aby sa spojenie s novým poľom života čím skôr stalo skutočnosťou?

No môže sa stať, že síce pokladáte za zaujímavé získať znalosti o povahe a konzekvenciách prebývania v inej astrálnej sfére, no potom by ste sa k nášmu vysvetleniu približovali len ako k objektu sociálnych výskumov a tým dokazovali, že sa vo vašom stave bytia v skutočnosti nič nezmenilo.

Astrálna sféra, sieť magnetických bodov v aurickej bytosti, mozog, mentalita, vôľa, túžba, krv, telo a život tvoria jeden celok. Sú oblasťou sledu vzájomne prepojených procesov, ktoré fungujú ako „súkolie“ jedného

organizmu. Preto sa musí udiať veľa, aby sa mohlo do tohto organizmu zasiahnuť a dať mu – teda vašej prirodzenosti – iné nasmerovanie.

Ak bol vašou odozvou hlboký záujem o vstup do nového astrálneho poľa a vnútorne žiadate to, aby ste sa spoluzúčastnili na tomto božskom astrálnom živote, potom je váš stav nádejný. Prečo? Ak z vás vychádzajú takéto myšlienky ku Gnóze a jej spáse, ak túžite mať podiel na novom astrálnom poli, a ak je s tým súčasne spojený – aj keď sprvu len slabý –

čin vôle, potom to určite nie je vysvetliteľné z tejto prírody. Potom to sú nepochybne vplyvy ne-dialektickej povahy. A to je úžasné!

Celkové bytie a konanie človeka sú zviazané cez astrálnu sféru. Počínajúc mentálnym životom, človek je uväznený v tejto prírode. Ale ako je potom možné, že jeho túžby a myšlienky predsa len vychádzajú ku Gnóze?

Cítite, že táto otázka je otázkou života?

Živý, pravý záujem o Gnózu nie je vysvetliteľný z obyčajnej prírody, lebo normálny prírodný stav podlieha riadeniu tejto pozemskej prírody. Ale ako potom príde človek k iným – ne-dialektickým myšlienkam a pocitom? Tieto k nemu môžu prísť len zvonku. Prenikli do jeho systému a tak previedli jeho mentalitu do iného smeru.

Ak tento stav rozpoznávame ako svoj vlastný, tak sme zamestnaní tým, že vyťahujeme naše vedomie z pečeňovo-slezinového systému nahor do srdca. A len takéto vedomie dokáže prijímať gnostické vplyvy do systému. Potom sa srdce otvorí voči týmto gnostickým žiareniam. Tieto sa premiešajú s krvou a cez malý krvný obeh sa dostanú do svätyne hlavy a zreteľne vplývajú na našu mentalitu. A potom vzniknú myšlienky, ktoré

nezodpovedajú horizontálnej línii normálneho života. Tak prenikne Gnóza do systému človeka a poskytne mu novú schopnosť. Spočiatku je to snáď len záblesk myšlienky, sprevádzaný impulzom vôle, impulzom túžby, aby sme mohli a boli schopní zachytiť spásu Gnózy. Keď do nás takto vnikne Gnóza, a týmto spôsobom v nás vzniknú myšlienky, ktoré sa nezrodili ani z karmy, ani z astrálnej sféry a ani z krvi prírody, ale z Boha, potom môžeme bezprostredne počúvať hlas duše – mysticky vyjadrené: hlas Boha.

Potom sme spojení s novým astrálnym poľom, s univerzálnou gnostickou reťazou.

Teraz môžeme sami zistiť, či niečo z toho vlastníme v svojom vnútri.

Ak áno, tešte sa s nami. Lebo potom máte kľúč k ceste vo svojich vlastných rukách, v svojom systéme.

Potom napríklad môžete svojou novou schopnosťou staré myšlienky, pochádzajúce z prírodného bytia, odstaviť a dať svojmu mysleniu celkom iné smerovanie, ktoré bude zodpovedať požiadavkám cesty.

Ak sa vám to nepodarí, potom síce môžete intelektuálne s porozumením prijímať a snáď aj presne reprodukovať to, čo vám hovoríme, no to pre vás nebude užitočné. Potom sa vo vás nič nezmení. Musíte v sebe novú schopnosť – a nech je začiatok hoc len malinký – bezprostredne, priamo

používať na to, aby ste uchopili svoju mentalitu a dali svojim myšlienkam iný smer.

Ak sa vám to podarí, potom získate aj kontrolu nad svojou vôľou a svojimi túžbami, lebo myslenie sa deje skôr ako chcenie. Týmto spôsobom môžete tiež riadiť svoj život skutkov tak, že ho zosúladíte s požiadavkami nádherného nového vplyvu v svojom živote.

Naše vlastné seba-posvätenie, našu púť na ceste spásy, musíme začať životom našich myšlienok. Ten, kto toho predsa len nie je schopný, musí čakať dovtedy, kým sa jeho vedomie vyzdvihne z pečeňovo-slezinového systému do srdca. Avšak ak vlastníme novú schopnosť, ale nepoužívame ju, potom znehodnocujeme proces nášho vlastného žiactva.

Myslite preto na varovanie Veľkých: Päť minút nerozvážneho myslenia, päť minút krajne necitlivých myšlienok, plných kritiky, zloby, nenávisti atď., môže celkom zničiť plody úsilia a námahy na ceste! Preto je pre všetkých, ktorí chcú kráčať cestou, naliehavo nutné praktické „pestovanie“ myslenia.Túto intelektuálnu výchovu musíme realizovať v Duchovnej Škole.

Čistenie myslenia, byť v myslení úplne pravdiví, to je cesta seba-oslobodenia.

Uvedomte si, aký má toto obrovský význam: Takže musíme začať vlastnou seba-revolúciou. Kto čistí svoje myšlienky, preruší bezprostredne spojenia medzi systémom osobnosti a lipikou, a preto preruší väzby aj s dialektickou astrálnou sférou. Tieto väzby nás robia bábkami, vnucujú nám konanie, zodpovedajúce impulzom bežnej astrálnej sféry. Ak začneme tým, aby sme zmenili svoju mentalitu v sile Gnózy, ktorá nami prenikla, potom sa oslobodzujeme od tohto fatálneho vplyvu.

Srdce sa medzitým otvára stále viac a príroda sa nám zo dňa na deň viac odcudzuje. Gnostické sily prúdia do nášho systému vo veľkých vlnách.

Tým sa zároveň naša nová schopnosť stále viac zosilňuje, a týmto seba-ukrižovaním sa rýchle uskutočňuje transfigurácia astrálneho tela.

Tak stojíme bezprostredne pred absolútne novým začiatkom.

Opýtajte sa ešte raz sami seba: Žije vo mne skutočne vnútorná túžba priblížiť sa ku Gnóze a vstúpiť do nového života? Je toto túženie pravé?

Ak je našou odpoveďou zreteľné „áno“, tak sme už nový začiatok

uskutočnili. Potom sme už novú schopnosť prijali. Potom ide o to, aby sme ju konzekventne používali. Len potom môžeme právom a s úspechom hovoriť o živote duše v novom astrálnom poli.

Pokúsili sme sa ukázať, že začiatok máme úplne v svojich vlastných rukách. Vstúpme teda ako dušou-zrodení do tohto nového začiatku. Potom môžeme skutočne s úspechom naďalej hovoriť o nádhere, ktorá nás očakáva v novom astrálnom poli.

Na záver ešte niečo: Nerobte si starosti zo snov dialektickej prírody, podľa ktorých sa domnievate, že počas nočných hodín ste nemali účasť na novom astrálnom živote. Zanechajte tento nepokoj. Ak nie všetky, tak mnoho snov je dôsledkom vybíjania mozgových buniek, hlavne centra pamäte, počas nočných hodín.

Napríklad, ak má niekto živú fantáziu, počas dňa rozmýšľal o určitých banálnych veciach a nechal sa bez

kontroly mentálne odviesť, potom sa mozgové bunky nabili mnohými silami. Zatiaľčo telo v noci spí, mozgové bunky sa opätovne vybíjajú a spôsobujú sny, ktoré súvisia s vaším denným životom, ale sú popreplietané a rozkúskované.

Ešte jeden príklad: Je možné, že ste počas dňa veľmi veľa pracovali a museli sa vo svojej spoločenskej pozícii zaoberať mnohými záležitosťami. Keď potom idete spať príliš unavení, sú mozgové bunky príliš nabité. Počas noci sa potom vybíjajú a majú za následok rôznorodé sny.

Preto sa kvôli tomu neznepokojujte.

Nevenujte týmto snom žiadnu pozornosť, aj keď sa vám zdajú veľmi dôležité. Zamknite ich v tichu svojho vlastného bytia. Potom sa už skoro ukáže, čo treba od nich očakávať a myslieť si o nich. 

Pa Knots, eenappel aan de jeugd. (Pračlovek, apel k mládeži)

ieto inštinktívne procesy sa objavia bezprostredne pri nejakom stretnutí alebo konfrontácii. Je to reakcia z ega, ktoré sa naučilo svoje lekcie a vypracovalo si určité stratégie za účelom vyhnúť sa zraneniu a ostať nažive.

V stredoveku si obrnení rytieri na znak úcty a dôvery zdvihli priezor svojej prilby. Tento zvyk sa zachoval ešte veľmi dlho. V prvej polovici minulého storočia, keď muži nosili na ulici klobúky, používalo sa toto gesto v pozmenenej forme: Pri stretnutí alebo pozdravení pozdvihli svoj klobúk, alebo sa ho aspoň dotkli. Stalo sa to znakom kultúry. Strach a nedôveru

odložili nabok a kráčali naproti sebe otvorení. Tak si pri stretnutí navzájom prejavovali úctu a dôveru.

Stretnutie sa nemusí bezpodmienečne uskutočniť s iným človekom. Prečo ostaneme zrazu bez dychu a ticho, keď proti nám nečakane stojí zoči-voči v lese jeleň alebo krásne operený rybárik? Vtedy sa stretávajú dva svety, ríša zvierat a ríša človeka, ktorý dokáže reflektovať to, čo vidí. To isté sa deje, ak náhle zazrieme vzácnu rastlinu, hubu či majestátny strom. Tento pohľad sa nás môže dotknúť, dojať nás či veľmi potešiť.

To vnútorné reaguje a zrazu vidíme to zvláštne sveta rastlín. Alebo keď vystúpime na horu a z vrcholu sa rozhliadneme, čo sme zanechali dole za sebou, môže to byť podobne. Môže to byť dych vyrážajúco krásne a pod týmto dojmom môžeme byť niekedy uchvátení, pretože takéto stretnutie s prírodou sa nás môže hlboko dotknúť.

No aj text, ktorý čítame, nás môže hlboko pohnúť. Raz niekto napísal, že

text sa nás dotkne a my máme pocit: To je niečo zvláštne, to vo mne niečo vyvoláva. To je potom v tejto zvláštnej chvíli a cez papier takmer stretnutie medzi nami a autorom. To isté platí aj pre obraz, hudobnú skladbu, balet či stavbu. Všetko toto sú skvelé príležitosti na nezvyčajné stretnutia.

Vo všetkých týchto prípadoch sa odohrá to isté: Na chvíľu nemusíme byť voči našim blížnym ostražití a môžeme bez výhrad otvoriť svoje srdce. Na chvíľu sa môžeme pohrúžiť do krásy a nechať ju dotknúť sa nášho srdca. Na to môže každý uviesť príklady zo svojho života. Takéto chvíle sú ako znamenie, ktoré nám pripomína veľkosť stvorenia a ľudských bytí. Naše srdce sa potom naplní pokorou, radosťou a vďačnosťou, že sme to mohli zažiť.

Aké veľkolepé by bolo, ak by sme s rovnakou otvorenosťou a nezaujatosťou stretávali aj našich blížnych a mohli pritom rovnako zažiť krásu stvorenia a krásu duše! Ak sme skutočne otvorení vôči našim blížnym a necháme sa dotknúť v srdci, ako potom vyzerá stretnutie?

Keď hovorí naše srdce, potom by sme si mali byť vedomí toho, že

v tomto okamihu stretnutia nemusíme robiť absolútne nič so svojím egom.

V jednom slovníku sa dočítame: „Stretnutie: vzájomne sa zísť za účelom obojstranného porozumenia.“ Tu sa zároveň dobre opisuje cieľ stretnutia: vzájomné obojstranné porozumenie alebo tiež: pochopenie, kto je ten druhý, aký je, čo má v úmysle a ako a čo chce a prečo to chce. Len keď vznikne vzájomné porozumenie, obsahuje stretnutie kvalitu, nekonečne veľké, pravdivé Seba.

Niektorí myslitelia skúmali, či je súfizmus ezoterickou alebo skrytou vetvou islamu aj preto, lebo hlása chodník, ktorý bol známy dávno pred vznikom islamu. O tomto chodníku alebo ceste sa hovorí, že je rovnako stará ako samotné ľudstvo a je srdcom každého neskôr vzniknutého „náboženstva“. Súfisti neprestajne ďaleko predstihovali svoju dobu. Už pred niekoľkými storočiami učili o evolúcii, štruktúre atómu, psychologických zákonitostiach, teda o témach, ktoré západný svet považuje za svoje objavy. Súfisti tiež hovoria, že dominantné „Ja“ – nepravá osobnosť – je v podstate nepriateľom človeka, ktorého by sa mal učiť poznať, aby ho potom mohol odstrániť. Ak chce prijať

Het wetende hart

Het wetende hart, de weg van de soefi (Vedomé srdce – súfijská cesta)

(Vedomé srdce)

vyššiu múdrosť, je to minimálna požiadavka. Naše skutočné Sebe, ako vravia súfisti, je pôvodne malé, skvelé, vzácne Niečo, ktoré sa môže vypracovať k nekonečnosti.V tom spoznáva rozikrucián univerzálnu pravdu. To je tá „drahocenná perla“, ktorú spomínal Mani, „poklad v poli“ v biblických podobenstvách! V mnohých príbehoch sa vyskytuje veľa symbolických stretnutí. A všetky stretnutia, o ktorých hovorí povesť o Parsifalovi, sa vzťahujú

na vnútorné aspekty, s ktorými musí pracovať, aby sa stal úplným človekom, ako vysvetľuje Benita Kleiberg v knihe Parsifals Gralssuche (Parsifalovo pátranie po Grále).

Každé stretnutie je časť vnútornej práce, skutočného slobodomurárstva, ktorú musí uskutočniť každý človek, kým nie sme dosť zrelí na opravdivé stretnutie, na stretnutie

s tým „Druhým“. Potom súčasne vznikne znovu-poznanie, vnútorné vedenie. Najkrajším príkladom toho je zvláštne stretnutie Herma s Pymandrom, ktoré je opísané v prvej knihe Corpus Hermeticum, vo veršoch 1 až 8: «Raz, keď som premýšľal o základných veciach a moja myseľ sa povzniesla, telesné zmysly upadli do spánku ako u niekoho, kto je po prejedení alebo následkom veľkej telesnej únavy zdolaný hlbokým spánkom. Bolo mi tak, akoby som vidiel ohromnú bytosť neurčitého tvaru, ktorá ma volala menom a povedala mi: „Čo chceš vidieť a počuť a čo túžiš naučiť sa a spoznať v svojom vnútri?“ Opýtal som sa: „Kto si?“ A dostal som odpoveď: „Som Pymander, Duch-Duša, bytosť, ktorá jestvuje sama zo seba. Viem, po čom túžiš a som všade pri tebe.“

Povedal som: „Túžim byť poučený o podstatných veciach, aby som chápal ich povahu, a spoznať Boha. Ó, ako veľmi túžim po pochopení!“ Odpovedal: „Drž pevne v svojom vedomí to, čo sa chceš učiť a ja ťa budem vyučovať.“ Pri týchto slovách sa zmenil jeho výzor a v tom okamihu sa mi všetko otvorilo. Videl som nesmierne videnie. Všetko sa stalo jedným serénnym a srdce potešujúcim Svetlom a nesmierne som sa tešil z tohto pohľadu.»

Pymander ďalej učil Herma, aby sa mohol stať „poslom bohov“. Tento nádherný, tisícročia starý obraz je najčistejším príkladom stretnutia, ktoré vedie k vnútornému poznaniu.

Na základe tohto „pochopenia povahy podstatných vecí“ sme schopní novým spôsobom stretávať našich blížnych. 

Pentagramu

našem světě není svaté nic, to můžeme zjistit, když sledujeme světové dění. A oprávněnou otázkou je, zda tento způsob zobecnění není pouhou fantazií. A přece… Když se ve světle rozzáří květina, v tmavě modré barvě a dokonalém tvaru, když se v ranním slunci na horizontu pozvolna vynořuje formace mraků v mnohonásobných nuancích barev, světla a odstínů, pak nás uchvátí kouzlo, údiv. Co se nás zde dotýká? Je to něco svatého? Jakmile o tom přemýšlíme, stahuje se „to“ zpět.

Okamžik je pryč.

Pokusme se trochu sledovat ten vznešený okamžik. V „Malé hymně na Atona“, egyptského slunečního boha, se říká: „Pěkně záříš, živoucí Atone, Pane věčnosti!

Jsi zářivý, světelný a silný.

Tvoje láska je veliká a mocná.

Tvé paprsky tvoří oči všech tvých stvoření…

Ty jsi Matka a Otec pro ty, jejichž oči jsi stvořil; Když vycházíš, oni hledí skrze tebe.“ My jsme něco „uviděli“. Svýma očima, ale také nějakým jemnějším orgánem vnímání. Jak nám vůbec ta velkolepá geometrická struktura oka umožňuje vidění? Staří říkali: „Oko bylo stvořeno světlem.“ Velký filozof Plotinos, následovník Platona, toto vysvětlil.

Naše moderní věda objevila, že rybám se bez světelného záření nevyvinou oči. Je něco z toho, co se projevuje jako geometrie oka, již obsaženo ve světle? Nebo jinak formulováno: Přenáší světlo nějakou ideu, aby se manifestovalo v matérii? Již

miliony let září na naši planetu světlo Slunce. A planeta „odpovídá“. Nejnádherněji zrcadlí světlo Slunce květiny rostlinné říše. Často se říká, že obsahují světlo. Vnímání světla tím, že vnímáme květiny, se rovná vnímání světla okem.

Platon ve svém dialogu Timaios vysvětluje, že Bůh nechal stvořit svět svým Demiurgem, a sice tak, že základem světa jsou čísla, rozum a geometrie. Vycházelo se z toho, že čísla, rozum a geometrie přicházejí do našeho světa z toho duchovního. V knize Genesis z Bible pronáší Bůh v prvním dnu stvoření slova: „Fiat Lux“ – „Budiž Světlo.“ Dřívější církevní otcové viděli v tomto prvotním Světle duchovní skutečnost, kterou nazvali lux a která pro ně byla „duší prostoru“. To nám známé světlo pochopili jako emanaci duchovního Světla; bylo pojmenováno lumen. Člověk se dlouho snažil oba tyto druhy světla rozlišit. To jedno obsahuje ideje stvoření, to druhé je proměňuje v tělesná zjevení. (Bez světla nic neroste.)

Ve třináctém století vznikl na tomto základě určitý způsob nazírání, jenž spojil první zárodky vědeckého myšlení s náboženským pohledem.

Anglický františkán Robert Grosseteste, ve středověku jeden z prvních oxfordských učenců, pojímal světlo jako „první formu těla, tělesnosti“, z níž vzniká všechno. Z jednoho jediného bodu se zmnožuje nekonečně a rovnoměrně do všech stran a tvoří kouli. Kondenzací se dostává do fáze diferenciace, která vede k tomu, co se v Genesis nazývá „oddělení nebe od země“. Při tomto procesu se generuje matérie. Celé materiální stvoření je kondenzovaným světlem. To umožňuje vznik prostoru, až se světlo nakonec spotřebuje a umírá na okraji jím stvořeného univerza. Ve své krystalizované formě, v matérii stvořeného, nám ukazuje svůj původní duchovní obsah. Také Grosseteste rozlišuje dva druhy světla: To jedno se stává světlem naší fyzické existence a matérií. Naopak to druhé je světlem poznání, které je ztělesněno v čistě duchovním, nebeském Božím stvoření. (Viz Zajonc: Lichtfänger. Die gemeinsame Geschichte von Licht und Bewustsein, Stuttgart, 2008, s. 76, 131).

Mikuláš Kusánský (1401–1464) formuloval oddělenost, propast mezi pozemským a božským světem. Použil pro to řeč matematiky. Bůh jím byl postaven na roveň pojmu nekonečnost. Člověk je konečné stvoření.

Multiplikací konečného čísla získáváme stále jen jiné konečné číslo. Bůh jako nekonečnost proto není člověkem jako konečnou bytostí nikdy dosažitelný. Tím Kusánský poukazoval na rozdíl mezi Boží světelnou říší a naším světem. Raně křesťanští gnostikové již o tisíc let dříve rozvíjeli podobnou vizi. Přesto do pozemského vyzařuje něco z duchovního, jinak bychom byli absolutně ztraceni.

Něco z toho, co je nahoře, se sděluje tomu vnitřnímu.

To, co se považovalo za „nahoře“, se v průběhu staletí měnilo. Člověk se k nebi otočil zády a obrátil se k zemi a začal zkoumat její tajemství. Namísto ideálního světa Světla, z něhož byl odvozen svět jevů, nastoupil „ideální“ svět matematiky. Matematika, včetně geometrie, je považována za oddělenou od Božího Světla. Chladné, abstraktní rozumové myšlení nahradilo náboženský pohled. Člověk se pokoušel poznat bytost Světla pomocí matematiky. To „duchovní“ se utábořilo v lidské hlavě. Začal se prosazovat materialismus. Z pohledu gnostiků to znamenalo období „zapomnění“. To

velmi trefně dokládá následující text ze svobodozednářské literatury: „Moudrost pracovníka, síla materiálu a krása architektury byly nahrazeny chaosem, pomatením a hříchem. Aby Nejvyšší architekt Univerza vyjádřil svou slávu, rozhodl se ponechat pozemské dílo na holičkách a svou vznešenou a dalekosáhlou geometrií vybudovat duchovní stavbu, která je svou existencí pro lidskou moc nedosažitelná a která by měla existovat po věky.“ Této tendenci, jež v 18. století převládala, se naopak postavili romantičtí myslitelé. Nově hledali spojení s tím, co nazývali „mýtus“.

Svá pozorování přírody směrovali na to, aby se božsko-duchovní stalo ve fyzickém, materiálním, viditelné. „Vše pomíjivé je pouze podobenstvím,“ tak to stojí ve Faustovi. Toto podobenství nás má rozpomenout na nepomíjivý svět Světla, který nás stále přitahuje. Novalis (Georg Fridrich von Hardenberg, 1722–1801) poukázal na to, že před oddělením striktní pravdy a poezie, mýtu, byli moudří ještě schopni vidět přírodu jako oduševnělou. Odvozovali existenci Boha a Božího působení z pozorování světa: „Vše, co zasvěcenci viděli, nese stopu Boha.“ A ve své mytické pohádce „Fabel a Eros“ personifikuje mýtus jako Fabel. Fabel je pro něj ten nově

zrozený v nás, nejniternější bytost člověka, jeho duševní podstata, „věčně ženské dítě“. Ve starých mýtech se sfinga ptala na esenci člověka. „Co je to věčné tajemství?“ ptá se sfinga Fabel. „Láska,“ zní odpověď. „Kde se nachází?“ – „U Sophie!“ A tato láska k moudrosti přibližuje dnešního člověka, člověka s otevřenou duší, jeho vlastnímu jádru.

Novalisův současník anglický umělec William Blake (1757–1827) viděl náš svět „jako zvláštní a zářivé místo, které však přesto nakonec musí ustoupit před slávyplným stále se znovurodícím vesmírem“. Blake věřil, že jeho vlastní vize na tento vývoj poukazují.

Zapracoval je do svých básní s názvem „Konec starého světa“ a „Kosmos je jeden“. Jeho básně předcházely svou dobu. A Blake byl přesvědčen, že jeho dílo přispělo k tomu, aby se ostatní pozvedli „k vnímání nekonečného“.

To byl jeden z důvodů, proč své básně doprovodil nádhernými kaligrafiemi a fantastickými a inspirativními obrazy.

Americký básník Ralph Waldo Emerson (1803–1882) se viditelnému světu blížil stejným způsobem. Byl básníkem s bdělým duchem a současně opitý vínem, „které nikdy nezrálo uvnitř hroznu“. Jeho myšlení bylo křišťálově jasné svěžesti, jež působila jako chladná, jasná voda z hluboké studny. Stále ukazoval, že každý faktor

v přírodě je symbolem pro duchovní skutečnost.

Tím, že se věda oddělila od duchovního původu, myslitelé zatoužili tajemství matérie „dešifrovat“. Nešlo již o údiv nad zázrakem přírody a duchovní povznesení, ale o jasné myšlení, ovládnutí a využití. Člověk konfrontoval vlastního ducha s objekty, prozkoumal je a snažil se je podřídit lidské vůli. Tak člověk pronikl až do nejhlubších hlubin matérie… a narazil na hranici.

Kvantový fyzik a filozof Hans-Peter Dürr píše: „Analyzujeme-li matérii stále podrobněji, nakonec již nezbude nic, co matérii připomíná.

Na konci již není žádná hmota, jen pouhá forma, tvar, symetrie, vztah.

Matérie není sestavena z matérie! …

Primární je vztah; matérie je sekundární. Matérie je fenomén, jenž se objevuje teprve při určitém zhrubělém pozorování. Látka je ztuhlá forma.

Možná by se dalo také říci: V základu zůstává jen něco, co se podobá více duchovnímu – celistvá, otevřená, živá možnost, potencialita. Matérie je struskou, sraženinou, tohoto duchovního.“ (Geist, Kosmos und Physik, Amerang 2010, s. 33) Tak dnes opět na horizontu svítá duchovní svět Světla a pro člověka se rýsuje nová možnost. Významní vědci jako Ulrich

Warnke mluví o neohraničené potencialitě nebo o „moři všech možností“.

Kruh se může uzavřít. Věda a mystika se dokázaly svým vlastním způsobem pozdvihnout na vyšší úroveň.

V získané střízlivosti na jedné straně a v duchovním povznesení na druhé straně se mohou navzájem setkat.

Univerzální geometrie nám ukazuje struktury, jež poznáváme jako mnohonásobně se odrážející zrcadlení duchovního obsahu. Můžeme je novým pohledem vidět jako Světlo, které se stalo matérií, jako „kondenzované formy“. Kam se dostaneme, když tyto kondenzované formy, tyto sraženiny, zrušíme a budeme sledovat cestu zpět k jejich původu? Můžeme pocítit, že dokonalé proporce v geometrii jsou výrazem duchovní krásy a harmonie a že vztah určitých ploch a linií navzájem představuje symbol dokonalého vztahu, symbol Lásky.

Tak nakonec znovu nalézáme vztah mezi matematickou a mystickou zkušeností. Zkoumáme-li pomocí matematických formulí a zákonů kosmos, usilujeme – často dokonce nevědomě – o poznání božsko-duchovního,

které je k nalezení jak v našem nejhlubším nitru, tak také jako všudypřítomné v kosmu. Totéž platí pro naše tělo, s nímž máme denně co do činění, a jeho pohyby a proporce.

Také ono je zpodobněním duchovního Světla.

V tomto vydání Pentagramu se snažíme o rozšíření našeho pohledu z kvantitativního na kvalitativní aspekt čísel a proporcí. Můžeme se naučit opět žasnout. To, o čem si myslíme, že už dobře známe – jednoduchá čísla od jedničky do desítky – obsahuje velké duchovní poselství. Cesta ukázaná Kusánským a také gnostiky, poslední dech beroucí cesta vedoucí přes propast, je skrytá jako šifra v číslech tak jednoduchých, jako je malá násobilka. Náš život obsahuje hluboký smysl, který se nám ukáže, když to, co již tak dlouho víme, pochopíme novým způsobem. 

Lichtfänger. Die gemeinsame Geschichte von Licht und Bewustsein.

Geist, Kosmos und Physik

nes nám čísla připadají jako něco abstraktního, suchopárného, od čeho je lepší mít raději odstup.

Matematika všeobecně není moc oblíbená. Ale v tomto článku nejde o matematiku, která se vyučuje ve školách.

Moderní člověk ve své rozpolcenosti a rozptýlenosti z rozmanitosti věcí už ztratil přístup k prapůvodnímu významu čísel.

Když se ho přesto podaří rozluštit, spojí nás s hlubokými znalostmi. Za čísly se ukrývá přístup k vnitřní struktuře a zákonům duchovního světa.

Jsou to zrcadlové obrazy duchovních hierarchií a vývojové cesty duše jednotlivce a lidstva jako celku. Čísla se vztahují jak ke hmotě, tak i k procesům duchovního uspořádání. V tomto článku bude o tom něco vysvětleno. Číslo počítá a vypráví. Souvislost

mezi „zählen“ (počítat) a „er-zählen“ (vyprávět) lze vysledovat nejen v němčině, ale také v holandštině, angličtině „count“ (počítat) a „re-count“ (obšírně vyprávět), francouzštině „raconter“ (vyprávět) a „compter“ (počítat), v arabštině, hebrejštině a dalších jazycích.

Naše soudobé slovo „cifra“ („Ziffer“ v němčině) pro čísla od nuly do devítky má svůj prapůvod v hebrejském slovu Sephira, což původně znamenalo „světlo, záře“. Sephira je množné číslo od Sephirot. Deset Sephirot představuje praprincip Kabaly.

Jsou to tak zvané Boží emanace, jejichž působením vznikl svět. Viděno takto, naše slovo cifra, které k nám přišlo přes arabské sifr a latinské cifra, odkazuje k počátku světla, k božsko-duchovnímu původu čísel.

V západních zemích se nula začala používat a rozšiřovat teprve ve 12. století. V původním významu nepatřila k číslům. Ani její přidání, ani její odečtení od jiného čísla nezmění jeho hodnotu. Stojí-li ale za nějakým číslem, zvyšuje jeho hodnotu. Nula se všeobecně vyskytuje v kombinaci s jiným číslem, které ji předchází. Duchovně viděno zastupuje nula tu absolutní, na druhé straně existující a nepopsatelnou bytost Boží v její skrytosti, před jejím zjevením ve světě.

Ve francouzštině slovo chiffre ještě dnes označuje druh tajného písma, tajný klíč. Tím se naznačuje, že jsou slova založena na číslech. Propojení slov a čísel má fundamentální význam pro hlubší pochopení četných písem starověku, k nimž patří Starý a Nový zákon a Tora. Literární technikou, která byla nazývána „Gematria“ a která byla v antice velmi rozšířena, byly slova a věty spojeny s číselnými hodnotami, aby určité koncepce mohly být předávány zakódované. Čísla jsou skryté síly. Ukazují praobrazy života a odhalují historii života

a vědomí. Vypráví ji (er-zählen).

Když porozumíme číslům, odhalí nám poznání o bytí, jeho vzniku, vývoji a určení. Jejich řeč v symbolech nám pomůže cestu života rozpoznat a rozluštit (ent-ziffern). Tak se čísla a cifry stanou klíčem ke skrytému.

Na historii čísel můžeme zároveň rozpoznat historii našeho vývoje.

Podstata čísla se během vývoje mění od původně duchovně kvalitativní ke kvantitativní, zhuštěně materiální.

Kvantitativní pojímání čísel 1: 2: 3:

Kvalitativní pojímání čísel 1: 2: 3:

Při kvantitativním pojímání čísel se k jedné jednotce připojuje druhá, třetí

atd., takže leží vedle sebe a každé číslo je větší nebo menší než to vedlejší.

Jde o určování množství a velikosti, o zjišťování, kdo má více nebo méně nebo co má větší nebo menší hodnotu. S tím je spojen duševní postoj hromadění, porovnávání, co je větší nebo menší, chování „mít – chtít“, které měří a hodnotí svět podle množství a velikosti.

Původně však člověk nepočítal tímto aditivním, hromadícím způsobem, ale podle dělitelného, členícího principu, při kterém se nic z jednotky, celku, neztrácí, když se zobrazuje dvojka, trojka atd. Při tomto pojímání se jeví všechna čísla jako články nebo aspekty jedničky, která je v sobě zahrnuje. Čísla dvě, tři, čtyři atd. jsou potom jen zvláštní zobrazení jednoty.

Tento kvalitativní způsob vnímání vidí každou bytost, každé individuum jako část celku a poznává také vlastní význam jen v souvislosti a spojitosti s Všehomírem.

V tomto článku se budeme zabývat kvalitativním způsobem pohlížení na čísla.

Jedničkou začíná Stvoření. Z ní povstává svět. Jednička je prvotní energetický impuls, první paprsek, který se vytvořil z prazákladu, z prázdnoty.

Jednička symbolizuje vůli Otce a odpovídá pratónu, prvnímu tvůrčímu Slovu, ze kterého se celé Stvoření vyvinulo a zjevilo.

Počátek vystupuje z věčné praskrytosti jako beztvará jiskra. „Nebylo to ani bílé, ani černé, ani červené nebo zelené, nemělo to vůbec žádnou barvu.

Teprve když to přijalo prostor a rozpínavost, ukázaly se barvy, a docela uvnitř jiskry vytryskl pramen, z něhož proudily barvy na všechno dolní.“ Tak se to píše v Zohar, v jedné z knih Kabaly.

Z jedničky se zrodila všechna čísla, v ní jsou obsažena, jednička je všechny zahrnuje. V Tao te Ťing, čínské knize moudrosti, se říká: „Z Tao povstala jednička, jednička zrodila dvojku, dvojka zrodila trojku a z trojky povstalo desetitisíce věcí.“ Jednička představuje kvalitu jednoty, celistvosti, nedělitelnosti. Současně

reprezentuje poznání, vhled. Poznání znamená pochopit jednotu všech věcí za všemi projevy různorodosti světa.

Z toho vyplývá, že pochopení jedničky, návrat k ní, je ten nejtěžší a poslední krok, který člověk může udělat. V tom nachází svůj nejvyšší cíl a smysl bytí.

Jednota se ukazuje našemu duchu dvěma způsoby, jak duchovně, tak i látkově, jak skrytě, tak i zjeveně.

Hmota je ve svém rozsahu stejně nezměřitelná jako prostor. Stává se viditelnou jen v určitých spojeních a kombinacích. Podobně to platí pro světlo: Kdyby neexistovala tma, nebylo by světlo viditelné. Kdyby nebylo světlo, byla by temnota beztvará a nepozorovatelná.

Také dobro můžeme jako takové vnímat, jen když právě tak existuje zlo.

Jednička tedy v sobě obsahuje možnost dvojky, existují v ní dva póly. Teprve pomocí polarity, protichůdného páru, je možné něco charakterizovat.

„Tu oddělil Bůh světlo od temnoty a světlo nazval dnem a temnotu nocí,“ tak se píše v Genesis. Dvojka je vyjádřením zjevení světa ve vědomí Universa. Forma, kterou se svět zjevuje, je polarita a různorodost. Život se neustále pohybuje mezi protiklady (světlý – tmavý, teplý – chladný, hlasitý – tichý, plus – minus, severní pól – jižní pól, láska – nenávist…) a udržuje se pomocí rovnováhy. Ve východní moudrosti je to vyjadřováno symboly jin a jang. Ačkoliv jsou to protipóly, tvoří oba póly stále jen dvě strany jednoho Bytí.

Jejich jednota má základ v jejich prazdroji.

Praimpulsem Stvoření je dělení nebo polarizace jedničky. Vydělení obou pólů z jednoty vyvolává napětí, pohyb, a tím život. Ve svém oddělení se totiž póly snaží opět spojit. To Jedno se chce opět manifestovat. Duální formou projevení stvořeného světa vzniká síla a pohyb. Myšlenky,

věci a vibrace míří dvěma směry: buď od sebe, nebo ve směru sjednocení ve svém prapůvodu. Tak působí v Universu dvě prasíly, které umožňují na jedné straně polarizaci a diferenciaci a na druhé straně sjednocení a z něho plynoucí nové stvoření. To platí pro veškerou přírodu stejně jako pro duše lidí.

Při setkání s nám tak dobře známou polaritou muže a ženy se můžeme naučit rozlišovat podstatné a pravdivé od povrchního a pomíjejícího. Učí nás překonávat a opustit Zwei-fel (pochybnost), Zwie-tracht (nesvár) a Ver-zwei-flung (beznaděj) a oba póly znovu uvést do vyšší jednoty. Čarodějnice v Goethově Faustovi říká: „Musíš pochopit.

Z jedničky udělej desítku a dvojky si nevšímej.

A trojku udělej hned, tak se staneš bohatým.“ Slova „dvojky si nevšímej“ bychom zde chtěli zdůraznit.

Napětí mezi jedničkou a dvojkou a stejně tak napětí uvnitř dvojky mezi mužským a ženským, nahoře a dole, dobrem a zlem… je vyřešeno trojkou.

Trojka je principem pohybu, dynamiky, vyvážení, spojení, číslem znovunalezení a návratu. Je to číslo překonání protikladů. Proto ji Číňané přirovnávají k Tao. Tao odpovídá jedničce a trojce, obsahuje v sobě oba póly, zahrnuje jin a jang a je svým způsobem v obou obsaženo. Podle křesťanské terminologie se z Otce a Matky zrodil Syn, který zjevuje vědomí a Světlo.

Přeneseno do našeho každodenního života to znamená, že napětí mezi oběma póly může být vyřešeno jen tehdy, když člověk na sebe nenechá působit dualistická omezení, ale získá nadhled a přijme novou úroveň uvažování.

Symbolem tohoto procesu poznání je rovnostranný trojúhelník.

Naproti straně leží vrchol, který ukazuje na vyšší transcendentní cíl.

Rovnostranný trojúhelník představuje jediný geometrický útvar, který se vzhledem ke své geometrii nemůže sám pohnout. Tím symbolizuje stabilitu a sílu, kterých nemůže žádný jiný mnohoúhelník dosáhnout.

S trojkou je zahájen proces zrození, z kterého vzniká nová dimenze, nová úroveň uvažování. V mnohých náboženstvích je nejvyšší Tvůrce představován jako trojnásobný: v křesťanské tradici je to Otec, Syn a Svatý Duch, v indické Brahma, Višnu a Šiva.

poznání a růstu a tak se mohla vrátit zpět do Jednoty. Po sjednocení vždy následuje nová polarizace, aby před nás postavila nové téma, nový úkol, nový stupeň vědomí.

Tento princip zajišťuje, že se nic neztratí a že existence polarity nepovede ke zmaru, nýbrž k vyššímu Bytí, ve kterém jsou obsaženy zkušenosti, láska a vyšší vědomí. Předpokladem toho je výzvu přijmout a prožít to. Ve stejné míře, v jaké roste naše vědomí, roste také náš duševní princip.

Probuzeni z rajského, avšak nevědomého původního stavu Jednoty, musíme zakusit svět duality a iluze, abychom mohli stoupat k nové a už vědomé Jednotě s Duchem do trojky.

Trojitý krok jedna, dvě, tři je základní vzor cesty vývoje. Zrcadlí se jak ve velkém tak i v malém, ve stvoření stejně jako v osobním a individuálním, ve všech fázích bytí. Zrozena z Jednoty prochází duše oddělením, pochybnostmi a krizemi, aby dosáhla

Cyklus jedna až tři se týká základních principů. Vzniká z duchovní energie jedničky, polarizuje se ve dvojce na ducha a energii, aby ve trojce byl umožněn vznik vědomí.

Se čtyřkou začíná úplně nový cyklus, který vede přes pětku k šestce. To, co se zpočátku jevilo jako duchovní siločáry, jako základní vzor, stává se nyní konkrétní a viditelné. Zjevuje se forma.

Čtyřka je to, co se z první trojnosti materializuje, tedy konkrétní stvoření. Je symbolem pro zhmotnění, zhuštění do hmoty, je v pravém smyslu symbolem hmotné Země. Trojku můžeme považovat za faktor dávající impuls, za mužské číslo, kdežto čtyřka ztělesňuje vyjádření přijímajícího, rodícího – ženskost. Čtyřka zpřítomňuje novou úroveň poznání. Krok od trojky ke čtyřce odpovídá ponoření duše do hlubší roviny zkušeností. Je to krok z právě znovu obnovené jednoty, poznání smyslu života a získání vědomí ducha v pozemském životě. V tom je však skryto také nebezpečí, čtyřka přece představuje také druhou mocninu dvojky: 22.

Pokud se nechá duše vést řádem Ducha a utváří hmotu ve smyslu tohoto řádu, potom vzniká svět forem jako výraz duchovního řádu, jedničky. Ale nechá-li se duše vést výlučně energií dvojky, ztrácí spojení s jedničkou a její projev ve světě forem odpovídá chaosu, boji všech bytostí a věcí proti sobě navzájem. (Dietzfelbinger: Pythagoras, str. 46/47) V tomto smyslu můžeme interpretovat ochutnání ovoce ze stromu poznání dobra a zla z mýtu o ráji. Energie dvojky získala vládu nad lidstvem.

Posláním čtyřky je: v pozemském opět najít zákony a život Ducha. To

se paradoxně uskutečňuje prohloubením obratu k zemi, což neznamená zdokonalení přírody, nýbrž poznání vzájemných souvislostí. Z toho vzniká zralost, což je předpokladem pro duchovní cestu, kterou musí jít každý sám za sebe. Aby to člověk dokázal vykonat, jsou lidem na zemi posílána znamení, poselství a signály jako viditelná pomoc.

Kde se setkáváme se čtyřkou ve viditelném světě?

• ve čtyřech světových stranách, velkém kříži Universa • ve čtyřech ročních obdobích a čtyřech směrech větrů • ve třech dimenzích prostoru s čtvrtou dimenzí času • známe čtyři „elementy“, zemi, vodu, vzduch a oheň • rovnostranný čtyřúhelník, krychle, která je prvním geometrickým tvarem, který lze vždy rozdělit na stejně velké části; proto byla krychle pro Pythagorejce symbolem spravedlnosti • každá třídimenzionální struktura se dá posuzovat čtyřmi způsoby: jako množina bodů, jako obrys, jako plocha nebo jako objem • se čtyřkou začíná hmotná existence; je zapotřebí čtyř ploch, aby se dalo vytvořit prostorové těleso • symboly čtyřky jsou také krychle a pravý úhel. Pokud se rozloží jednotlivé plochy krychle od sebe, vzniká

kříž – symbol starý více než 10 000 let. Nejen pro křesťanství, ale od pradávna znamená kříž být svázaný s látkou. Aby bylo možné se uvolnit z tohoto zajetí, je nutné to rozpoznat a v dalším kroku nést důsledky, „vzít na sebe kříž“.

V hebrejštině se nazývá čtvrté písmeno abecedy Daleth, což znamená dveře. Abychom mohli působit na

Zemi, která odpovídá zákonu hmoty, je nutné projít dveřmi čtyřky. Příroda a její vědy, stejně tak jako každá praktická činnost jsou založeny na čtyřce. Čtyřka, průsečík prostoru a času, vytváří současně bránu k vysvobození a opravdovému lidství. V čísle čtyři se může manifestovat božské, je to číslo Země, reality života, která je vyjádřena formou.

Čtyřka nás učí přijmout úkoly každodenního života a řešit je. Pomocí ní se učíme rozpoznávat, že ve všem, co nás potká – jak obyčejného tak i nepravděpodobného – je nějaký smysl, který musí být pochopen, přijat a vyřešen.

Tam, kde ve trojce nacházíme pevný samostatný základ pro život, čtyřka jako sudé číslo znovu zpochybňuje plnou konfrontací se životem to již právě získané. S dvojkou se dovídáme, že veškerý život je založen na protikladech. Pomocí trojky se s tím učíme konstruktivně zacházet. Ve čtyřce čelíme – založeno na předcházejícím cyklu jedna až tři – nejhlubším otázkám po smyslu, účelu a poslání člověka zde na Zemi. Jak se to děje v našem životě?

V našem viditelném světě zažíváme různé zkušenosti. Toužíme po harmonii a dokonalosti, avšak až někdy později konečně pochopíme, že nic není trvalé a vše pomíjí. Konečně dosáhneme hranice, na které začneme naslouchat svému srdci a začneme vnímat volání věčnosti. Vynoří se otázky po původním smyslu života a roste touha po jeho nalezení. Odpověď na to dá pětka, protože v ní je obsaženo vědomé znovuspojení s Duchem.

Pro Pythagora platila čtyřka za ideální číslo. Tím byl míněn cyklus jedna – dvě – tři – čtyři, který nazval tetraktys. Čtyřka symbolizuje život

ve zjevené formě, v jehož pozadí věčně působí jednota, integrovaná dualita a tvůrčí trojnost. Život v tomto smyslu vede k vyššímu stupni jedničky, totiž k desítce!

1 + 2 + 3 + 4 = 10 • • • • • • • • • • (Tetraktys) Přestože pochopením čtyřky je dosaženo ideálního stavu, jsme v praktickém životě od něho velmi vzdáleni.

Vlivy ze zdůrazňované duality ve světě, který nás obklopuje, nás ovládnou a stanou se nezávislými, protože nejsou spojeny s jedničkou. Proč se člověk nachází mezi jednotou a odděleností a jaké šance pro něho z toho plynou, se dozvíme z vlastností pětky.

Všem dobře známá Pythagorova věta vyjadřuje všeobecně platný zákon života. Geometrickou formou názorně ukazuje, jak z mužského principu, trojky a ženského principu, čtyřky – jako teze a antiteze uvedené do vzájemného vztahu pomocí pravého úhlu (vědomého rozlišování) – vzniká syntéza.

Je možné to vidět jako „princip dítěte“, který ve formě přepony „rodiče“

vzájemně spojuje. (Weinreb: Zahl, Zeichen, Wort, str. 62) Pravoúhlý trojúhelník se dvěma odvěsnami o délce tři a čtyři a přeponě o délce pět bývá také označován jako „zlatý trojúhelník“. Trojka, která vyjadřuje koncepci „muže, mužský princip“ (duch, rozum, činorodost…), nachází svoje naplnění v druhé mocnině tří, nejvyšším, co ve světě trojky je možné: 32. Je to naplnění mužského principu. Čtyřka, která vyjadřuje koncepci ženského principu (intuice, obětování…), nachází své naplnění v druhé mocnině čtyřky, nejvyšším, co ve světě čtyřky je možné: 42. Je to naplnění ženského principu. „Muž a žena společně, dovedeni k jednotě, dosahují nejvyšší možnosti, jaké kdy mohou dosáhnout, spojují se jako 32 + 42 = 52 neboli 9 + 16 = 25.

Číslo 25 je druhou mocninou pěti, naplnění pěti. Je to vytoužený plod, dítě.

Je to plod muže a ženy, když se oba stali jednotou, oba v naplnění sebe sama. Tak se rodí nové.“ (Weinreb: Zahl, Zeichen, Wort, str. 62) Příčný trojúhelníkovitý průřez Cheopsovy (Chufevovy) pyramidy v Egyptě se skládá ze dvou zlatých trojúhelníků, jejichž odvěsny o délce tři a čtyři navzájem svírají pravý úhel. Přepona, která představuje pětku, míří k vrcholu pyramidy.

Jak v obrazu pyramidy, tak i v Pythagorově větě je ukázána cesta, která je lidstvu určena. Tato cesta vede ven ze zajetí světa čtyřky. Obecně pro všechny pyramidy se čtvercovou základnou platí, že vrchol pyramidy leží jako pětka nad níže ležícím čtvercem.

Ze čtvernosti se zvedá jejím středem pátý bod, vrchol pyramidy.

Viditelný materiální svět čtyřky potřebuje protipól, protějšek, který pochází z něho samotného a je schopný rozpoznat, že také pozemský svět podléhá řádu a je řízen podle duchovně-duševních zákonitostí. Tímto protipólem je pětka, člověk, který se pozvedá ze země v pravém úhlu. Je zamýšlen jako orgán poznání Boha. Jeho úloha je patrná ze symboliky pyramidy. Člověk vyrůstá ze čtyřky. To může být symbolicky zobrazeno tím, když stojí vzpřímený na zemi a vodorovně rozpaží své ruce. Takto vytváří kříž.

Jeho úkolem je mezi konkrétním pozemským světem (horizontální osa) a božským prazákladem (vertikální osa) dělat prostředníka a překonávat protiklady. Tak, jako člověk stojí vzpřímený mezi oblohou a zemí, zaujímá také pětka středové postavení v číselné řadě 1–9.

uvnitř sídlících individuálních sil.

Pětka patří mezi prvočísla. Poukazuje na „in-dividualitu“, to nedělitelné v člověku („in-“ = latinská předpona znamenající „ne-“; dividēre“ = latinsky „rozdělovati, oddělovati, odtrhovati, děliti). Spojením dvojky s trojkou přichází vědomí. Dozraje-li člověk svými zkušenostmi, může od pouhé individuality dospět k tvůrčí individualitě, což znamená naplnění pětky.

Toto tajemství se stane zřetelným, když je pětka znázorněna odpovídajícím geometrickým tvarem, totiž pravidelným pětiúhelníkem (pentagonem) a pěticípou hvězdou (pentagramem).

V hebrejské a indické kultuře je pětka výrazem pro tvůrčí vůli člověka a jeho

Pentagram byl jako svatý symbol tak velmi vážený, že jeho konstrukce byla odhalena až v 16. století. Byl odnepaměti symbolem božského řádu. Bez kruhu (symbol jednoty) a kříže (průměr kruhu) ho není možné sestrojit.

Pentagram, kruh a kříž společně symbolizují cestu, ke které je hledající člověk volán. Vyjít ze světa čtyřky je možné předáním celé bytosti světu jedničky. Duše se při tom formuje jako pentagram. Pozorujeme-li pětiúhelník, pentagon, pak následujícím postupem můžeme rozeznat spojení

1234 ponoření do hmoty země

6789 překonání hmoty nebe

Kromě toho je pětka součtem dvojky – rozštěpení v materiálním – a trojky – překonání rozštěpení v božské síle: 2+3=5

s nekonečnem: z jednoho vrcholu, na příklad nejhořejšího, je možné konstruovat řadu pětiúhelníků a pěticípých hvězd tak, že jsou všechny vložené do sebe, jsou stále menší a směřují k vybranému vrcholu, se kterým jsou společně spojeny. A naopak, také se zdá, jakoby z tohoto vrcholu se stále větší množství pětiúhelníků a pěticípých hvězd šířilo vně, až do nekonečna.

Tak se vybraný vrchol stává symbolem mikrokosmu, ve kterém se zrcadlí tajemství makrokosmu. (Bindel: Die geistigen Grundlagen der Zahlen) Pentagram ukrývá ještě další tajemství: tajemství „zlatého řezu“ neboli „božského dělení“. Také končetiny člověka normálního vzrůstu odpovídají tomuto poměru: Poměr mezi délkou paží při rozpažení vztaženou k šířce ramen plus délce paží tvoří poměr zlatého řezu. To také platí pro všechny ostatní končetiny lidského těla: pro ruce s jejich pěti prsty, prsty na nohou, nohy, hlavu a trup. Tento vzájemný vztah symbolizuje, že sice existuje oddělení od celku, přesto ale jednotlivý díl s ním zůstává spojen. Člověk se svými pěti smysly je sice bytost odchylující se od božského světa, která ale může v sobě obraz tohoto světa rozličnými způsoby opět najít. V Kabale Heinricha Cornelia Agrippy byl už ve středověku pentagram znázorňován formou člověka

s rozpaženýma rukama a rozkročenýma nohama. Člověk je volán ke svobodě a vlastní tělo jako nástroj, který vykazuje zákonitosti božského dělení (zlatého řezu), a sice zejména na svých končetinách. Ty slouží jeho konání (něm. Hand-lung, Hand = ruka).

Jde-li člověk cestou uvědomování, pak svým rostoucím poznáním získává také více síly a jeho svoboda a samostatnost rostou. Taková osobnost má na výběr použít svou svobodu dvěma možnými způsoby. V hebrejštině He, páté písmeno abecedy, znamená také číslo pět. He znamená něco podobného jako okno. Oknem se můžeme dívat dovnitř i ven, dveřmi se dá jít dovnitř i ven. Oknem prochází světlo a my vidíme něco ze světa venku.

Dále známe dva způsoby, kterými je možné zobrazit pentagram. Při prvním způsobu míří nahoru jeden vrchol pentagramu, při druhém způsobu míří

vzhůru dva vrcholy. To druhé znázornění poukazuje na dualitu a bývá spojováno se „zlem“, s dvourohým ďáblem.

Doposud popisovaná cesta od jedničky k pětce zahrnuje vzestup vědomí, kroky vnímání, krize a rozhodování, a tím získávání náhledu na události, poznávání jejich významu. Kromě toho zahrnuje tato cesta pokračující prohlubování a očišťování ve světě hmoty pomocí poznání protikladů a pomíjivosti všeho pozemského bytí, a vede proto dovnitř, k duchovnímu praprincipu v srdci.

Tak se ze čtyřky pozvedá pětka.

Když člověk na základě sumy svých zkušeností a s nimi spojeným tříbením pozná principy, podle kterých je utvářen život, potom s pětkou začíná žít opravdový a vědomý život odpovídající zákonům ducha. Tím začíná cesta zasvěcení, vnitřní znovuzrození z ducha, z jiskry ducha v srdci. Při pozorování geometrického vzniku pravidelného pětiúhelníku je tato cesta poznatelná i pomocí střízlivých matematických symbolů.

Jako trojka v cyklu jedna – dvě – tři uskutečňuje ve vztahu mezi póly jedničky a dvojky změnu roviny, tak také šestka nás vede na úplně jinou úroveň ve vztahu mezi konkrétním materiálním světem s jeho duchovním nevědomím (světem čtyřky) na jedné straně a stávajícím se duchovně vědomým individuem (světem pětky) na straně druhé. Cyklus čtyři – pět – šest představuje viditelné stvoření. Šestka zpřítomňuje svět živých, ve kterém jsou čtyřka s pětkou vzájemně svázány.

Šestého dne stvoření podle Genesis byl stvořen pra-rodičovský pár a tím bylo stvoření dokončeno.

V přírodě nacházíme šestku v rozmanitých podobách jako základ života: uhlík, základní chemický prvek organického života, má atomové číslo 6 a počet protonů a neutronů v jádře 6.

Benzenové jádro, základní stavební kámen organických sloučenin, se stejně tak zakládá na čísle šest. Jeho chemický vzorec je C6H6. Člověk potřebuje jako svůj základ života stvořený svět (rovinu čtyřky).

Ten se opětovně vrací zpět do světla.

Obě částice čtyři a pět se pokoušejí přes princip šestky navzájem splynout.

(Michael Stelzner: Weltforme) Geometrie nás vede v dvourozměrném prostoru k šesticípé hvězdě. Davidova hvězda sestává z jednoho shora dolů klesajícího trojúhelníku – což si můžeme představit jako materializujícího se ducha – a jednoho zdola nahoru směřujícího trojúhelníku – představujícího zduchovňující se hmotu. Oba tyto pohyby, dolů a nahoru, se ukazují jako jednota. I zde je zřejmá nutnost polarity. Čtvernost v prostoru je geometricky představována krychlí, která je ohraničena šesti čtverci. Krychle rozložená do roviny vytváří kříž a tím ukazuje čtvernost jako svůj základ.

Šestka patří k dokonalosti, protože způsobuje dokonalost ve světě. Židovští mystikové a kabalisté to vyjádřili názvem šesté Sephiroty, jejíž jméno je „Tiferet“ (Krása).

Mezi čísly je šestka označována jako dokonalé číslo, protože součet jejích částí opět dává šest: 1 + 2 + 3 = 6. Šestka je číslo dovršené organizace ve hmotě. Umožňuje např. konstrukci souvislé plochy. Číslem šest byl charakterizován ideální stát. Tento symbol nám příroda ukazuje také ve tvaru včelích buněk.

Mnohé příklady v přírodě nám dovolují pochopit, že zjevení jednoty a dokonalosti je umožněno teprve pomocí polarity. Sněhová vločka vzniká tak, že na jádru (znečištění) se krystalizací vody vytváří šesticípá hvězda.

Bez tohoto jádra by nemohla vzniknout půvabná struktura sněhové vločky.

Polarita a oddělenost tudíž nevylučují dokonalost, nýbrž k ní vedou. Tímto způsobem může být dokonalé pochopeno vědomím. Šestka je také číslem sexuální síly člověka, která nutí k jednotě a dokonalosti. Její konečný cíl přesahuje spojení muže a ženy. Cílem je nakonec alchymická svatba, spojení očištěné duše s věčným Duchem. V pohádkách a mýtech se to ukazuje rozličnými obrazy.

Způsob, jakým člověk používá sexuální sílu, závisí na jeho svobodném

rozhodnutí. Může být zmařena v povrchnosti nebo se stát pramenem intuice a tvůrčí síly na vyšší úrovni, která obklopuje láskou všechny a všechno. Číslo šest učí, že růst, úplnost a jednota se mohou zjevit, až když získáme schopnost rozlišování. Je-li tato schopnost dokonalá, pak šestka zaručuje vyvázání se ze zemského spojení a překročení hranic tohoto světa. V té míře zahrnuje cyklus 4 – 5 – 6 cestu vnitřního tříbení a očišťování vnímání, pocitů, chtění a jednání. Proto je nutné vyvinout a upevnit sebedisciplínu. Tímto způsobem přecházíme k sedmičce.

Sedmička otvírá třetí triádu: sedm – osm – devět, která zde bude jen v krátkosti souhrnně popsána. Sedmička je číslo dovršení, číslo překročení hranice, začátek kosmického vědomí. Je to

součet trojky a čtyřky, ducha a hmoty.

V geometrii nelze sedmiúhelník zkonstruovat jen obvyklým způsobem za pomoci kružnice a přímky. Zatímco šestka tvoří ještě plochu, ale nevytváří žádné těleso, jak jsme viděli, sedmička nemůže už vytvářet ani plochu.

V sedmičce se rozplývají prostor i plocha. Sedmička platí za svaté číslo (septos = svatý). Podle ní se všechno řídí a je uspořádáno: obloha, stvoření světa i světlo. Sedmý den je posvátný.

Sedmička je číslem apokalypsy, kterou zvěstuje sedm obcí, sedm pozounů, sedm pečetí, sedm Božích duchů.

Dále existuje sedm bran zasvěcení a sedm paprsků. Dotýkají se člověka, který je na to připraven, svým duchovním světlem a probouzejí v něm jeho nesmrtelný základ. Sedmička je číslem obratu a osvobození.

Jako zrcadlový obraz, jako Boží poselství, existuje na zemi sedm barev: červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigo a fialová, které jsou obsaženy v bílém světle, a kromě toho sedm tónů notové stupnice (c, d, e, f, g, a, h). A ve vývojovém rytmu našeho života známe sedmileté fáze. Naše tělesné buňky se v průběhu sedmi let zcela obnovují.

Také z pohádek je číslo sedm známé. Vypráví se o sedmi horách, sedmi údolích, sedmi havranech a Sněhurce a sedmi trpaslících.

Geometrie nám ukazuje význam sedmičky názorným způsobem: Když

se uspořádá šest stejných kružnic tak, aby vytvořily kruh, pak vznikne ve středu prostor pro sedmou kružnici o stejném průměru, která se těchto kružnic dotýká v šesti bodech. Budeme-li považovat těchto šest kružnic za symbol šestky (která představuje dokonalost), potom budou pomocí střední kružnice (svět sedmičky) držet pohromadě. Tak je zřejmé, že sedmá kružnice na jedné straně byla stvořena světem šestky, na druhé straně připomíná, že je řídícím principem šestky. „Z pětky a šestky, tak říká čarodějnice, udělej sedmičku a osmičku, tak to bude završeno.“ (Goethe: Faust, 1. díl)

Právě tak jako sedmička náleží i její protipól, osmička, k nemateriální přírodě. Připomíná opět polaritu, ale na vyšším stupni: 8 = 2 x 4 = 23

Napětí dvojky se na cestě k osmičce transformuje a rozpouští. Formou osmičky se zjevuje prapůvodní božské (za pomocí trojky). Osmička v člověku spojuje nejhlubší základ jeho nevědomí s nejvyšším vrcholem jeho ducha. Zkoušky, které člověka v osmičce potkávají, souvisí s mocí (něm.

M-acht = moc, acht = osm), a sice probuzením nadpřirozených sil, které mohou být použity dvěma způsoby: snahou o duchovní, nebo v pokušení okultismu. Například němčina pro to má další příklady: Acht-ung (pozor), gib Acht (dávej pozor), Ver-acht-ung (opovržení/pohrdání), Acht-samkeit (pozornost). S osmičkou roste odpovědnost za to, aby se stále sílící světelné síly používaly správným způsobem.

V osmičce spočívá zdokonalování života v nejvyšší odpovědnosti. Osmička je číslo etiky a čistoty pohnutek.

Devítka je konečné překonání a osvobození z kola zrození a smrti. Je to výsledek dlouhé cesty tříbení pomocí hmoty až ke vzkříšení ve věčném

životě. Friedrich Weinreb píše v knize Zahl, Zeichen, Wort (str. 90): „Tradice říká, že Teth, deváté písmeno, je dělohou, tedy místem, kde se vyvíjí nové, roste a nakonec vystupuje. Tím je míněna nejen lidská děloha, ale hlavně to temné, ve kterém se to nové připravuje, aby vystoupilo na světlo.“ „A devítka je jednička, A desítka je nic“.

(Goethe: Faust, 1. díl)

Desítka je symbolem dokončení, v ní se spojuje jednička s nulou a uzavírá tím číselnou řadu. Řada začíná jedničkou a vrací se k jedničce, avšak na vyšší stupeň. Za jedničkou stojí mocná dokonalost skrytého Boha (kruh nuly), který se manifestuje v desítce. S desítkou přichází nová úroveň života. Také zde nacházíme začátek nového cyklu života.

Jak bychom měli chápat kvalitu čísel, je v tomto článku pouze naznačeno.

Probaseologie oder praktischer Theil der Zahlenlehre der Natur

Ponoří-li se člověk hlouběji do jejich tajemství, lze rozpoznat strukturu řádu, který se také odráží v základních geometrických tvarech a platónských tělesech. Čísla a z nich se vyvíjející formy a tělesa nám mohou pomoci rozluštit zákony bytí. V nich skrytá moudrost nám umožňuje pohlédnout do tajemství kosmu a pradávných učení národů. Ukazuje cestu, která nám pomůže rozpoznat smysl a úkol našeho lidství. Čísla, formy a tělesa nám chtějí něco říci (er-zählen). Naslouchejme jejich poselství. 

Die Kabbala als jüdisch-christlicher Einweihungsweg.

Die geistigen Grundlagen der Zahlen.

Pythagoras. Die Einheit von Naturwissenschaft und Religion.

Zahl und Zeit.

Psychologische Überlegungen zu einer Annäherung von Tiefenpsychologie und Physik.

Der geheime Code. Die rätselhafte Formel, die Kunst, Natur und Wissenschaft bestimmt.

Umstülpung und Übergang. Umstülp-Bewegungen als Übergänge zwischen polaren Qualitäten.

Die Weltformel der Unsterblichkeit. Vom Sinn der Zahlen.

Vom Flug der Fische. Die Bibel kabbalistisch gelesen.

Zahl, Zeichen, Wort.

Das Geheimnis der Zahl.

Geheimlehre und Numerologie.

Z rôznych kultúrnych periód sa nám zachovalo nespočetne veľa mýtov. Obsahujú predstavy pradávnych ľudí o vzniku sveta, fungovaní prírodných síl, o bohoch a osude po smrti.

bri sú zobrazením prírodných síl, ktoré sa spoluzúčastňovali na utváraní vesmíru, stvorení Zeme a všetkého, čo na nej rastie a žije. Sú vyjadrením pomáhajúcej, ale aj ohromnej a hrozivej sily živlov. Ľudia ich zažívali a vnímali ako žijúce existencie a dali im mená. Nazývali obrov pomenovaním „Jotun“, ktorí obývajú ríšu s menom „Jotunheim“. Obri umožňovali rast a vývoj vo večnom kolobehu procesov smrti a vznikania. Obávaný bol „Obor hory“, ktorý všetko pohlcoval a neušetril ani Slnko a Mesiac.

Keď v severských šírkach počas zimného obdobia hrozilo, že bude Slnko pohltené nocou, ľudia sa obávali aj straty ich duchovného slnka.

Obor „Rungmir“ symbolizoval primitívnu, surovú silu a skalopevnú

nemilosrdnosť, ktorú ale dokázal premôcť Thor svojím kladivom. Poloboh Thor sa staral o pokoj a mier pomocou ohňa, hromu a blesku. Tým, že hodil svoje kladivo „Mjöllnir“ na besniace prírodné sily, zahnal ich späť do ich poriadku. Po urputnom boji a konflikte sa emócie upokojili. Thorovo kladivo pripomína tlkot nášho srdca pri veľkej námahe, rozčúlení alebo hneve. „Thursovia“ boli „suchí“ obri, ktorí všetko hmotné vysúšali a démonickým spôsobom brali aj duši jej potravu.

Z obrov vychádza nebezpečenstvo: nebezpečenstvo, ktoré väzí v neobmedzenom vzraste zmyslového sveta, bezbrehého poháňania tupých pudov, nezmyselnej nenásytnosti a bezuzdného vlastníckeho pudu.

Tieto vlastnosti neustále hrozia, že oklamú duchovné Sebe človeka a prepojenie k duchovnému svetu.

To je jasne opísané v severských mystériách. A v našej dobe to platí viac ako kedykoľvek predtým. Ešte vždy sme podrobení ustavičnému boju so silami, vychádzajúcimi z prírody.

Formovanie a usporiadanie je vo vonkajšku aj vo vnútrajšku trvalou úlohou.

V tomto boji platí, že máme byť „odvážnymi bojovníkmi“.

V Starom Zákone bojuje Dávid proti obrovi Goliášovi. To je obrazom zápasenia náhľadu vyklíčeného rozumu

s neovládateľnými egocentrickými túžbami a ich nenásytnosťou. V biblickom príbehu sa mladé sily rozumu a zodpovednosti ukážu ako silnejšie.

Obri z gréckej mytológie sú titanmi. Sú to polobohovia, v ktorých pôsobia okrem božskej vše-vedomosti aj titanské sily hmoty. Titan Prométheus sa postavil na odpor voči poriadku Dia, aby si založil svoju vlastnú ríšu. „Zradil“ božské, aby priniesol oheň ducha – poznanie a múdrosť – pozemskému človeku. Toto obetovanie božského vo vlastnom bytí má následky. Za trest je Prométheus prikovaný na Kaukaze ku bralu. To je symbolom materiálneho sveta. Znamená to viazanosť a obmedzenie bytia na hrubo-hmotné telo, v ktorom sa cítime „ako prikovaní ku bralu“.

V protiklade so stavom čisto prírodného človeka si titan ako syn bohov veľmi presne pamätá svoj božský pôvod a možnosť návratu. Protikladné prasily určujú osud národov a dnes aj individuálnych osobností, ktoré sú zviazané v ich pôsobení. Ľudia sa musia prostredníctvom skúseností učiť žiť s prírodnými silami a využívať ich zmysluplným spôsobom. Ako sa zdá, dnešní ľudia sú čoraz viac podriadení týmto obrovským silám. Ako zajatci zmyslových vnemov a manipulácií cez rôzne médiá sú ešte stále ovplyvňovaní gigantickými inštinktmi.

Želania a ilúzie, ktoré sa preukazujú ako svetové sily, hrajú s nimi svoju hru. Avšak duchovný aspekt človeka spôsobuje predsa zmysluplnú reflexiu, takže preňho celý tento zmätok nakoniec znamená „jesť zo stromu poznania dobra a zla“. A bude z neho prejedený. Jedného dňa sa všetky skúsenosti obrátia na opravdivé poznanie, Gnózu.

To je aspekt, ktorý zažiari vo všetkých pôvodných náboženstvách ako sila Svetla a Pravdy. Túto svetelnú silu označujeme v západných mystériách ako Kristus. V germánskej mytológii je táto sila personifikovaná troma bohmi

s menami Heimdall, Baldur a Widar.

Bližšie by sme sa tým chceli zaoberať v ďalšom vydaní Pentagramu. 

VODNÁŘSKÉ KONFERENCE

astokrát slýcháme, že žijeme v poli se zvyšujícím se vnitřním napětím, často dokonce, že žijeme v apokalyptických časech. Volně přeloženo to znamená: žijeme na konci určité kultury. Většina lidí dnes chápe tento popis skutečnosti jako situaci, kdy se zdá, že přichází konec světa.

Slovo „apokalypsa“ pochází z řečtiny a znamená odkrytí, božské odhalení, zjevení nebo také zdvižení závoje.

V terminologii rané židovské a křesťanské literatury značí apokalypsa odhalení skrytých nebo budoucích dějů a událostí, Bohem zjevené zvolenému prorokovi nebo učedníkovi. V první

třetině 19. století pak Němec Gottfried Lübcke používal toto slovo, když vysvětloval knihu Zjevení z Nového zákona, a tak jej učinil známějším mezi širší veřejností.

Avšak nejen kniha Zjevení, ale také mnoho jiných knih se vztahuje k vývoji, který teprve nastane a který je často odhalen prostřednictvím vizí nebo snů, například knihy z židovské Bible, v křesťanském světě známé jako Starý zákon, nebo staré apokryfní knihy, jako je kniha Henochova.

V křesťanské mystice téměř neexistují příklady skutečné apokalypsy, v nichž by poselství nebylo doručeno prostřednictvím andělů.

Odhlédneme-li od eventuálních středověkých historických aspektů, zasahuje zahalení často velmi daleko. Proto jsou tyto texty přístupné pouze pro ty, kdo dokážou číst v paměti přírody. To platí pro minulost i pro budoucnost. Nadzvednutí závoje se může vztahovat jak na exoterické (vnější), tak na ezoterické aspekty vývoje. Pro lidi tohoto světa se apokalypsa týká vnější stránky věcí, pro lidi hledající vnitřní obrození se apokalypsa týká duchovního vývoje a obnovení.

V šedesátých letech uplynulého století pořádali Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri pět zvláštních mezinárodních konferencí, jejichž obsah byl později publikován pod názvem „Apokalypsa nové doby“. V průběhu těchto konferencí své žáky informovali o budoucím vývoji světového pole a připravovali je na tento vývoj, jak to vyžadoval úkol, který jim oběma byl Bratrstvem uložen.

V roce 1963 velmistři sdělili, že svět je zahalen novým interkosmickým polem záření, které již získalo dostatečnou intenzitu a napětí a bude mít dalekosáhlé následky pro svět a lidstvo, a to především proto, že lidstvo

na toto zářivé pole nereaguje pozitivním způsobem.

Nejprve přítomnou skupinu žáků seznámili s naléhavým úkolem připravit jejich světelnou postavu, duševní šat v jeho aspektech celkových a fluidických a aspektech vědomí na jeho velkou a nádhernou úlohu, na jeho povolání být nositelem věčné duše, být skutečným zlatým svatebním šatem. Velmistři duchovní školy Zlatého Kříže s Růží vycházeli z toho, že získat tento zlatý svatební šat je možné vytrvalým čistým životním postojem, v důsledku čehož se monáda, Duch, bude stále silněji a pevněji spojovat s čistým světelným šatem. Nazývali to klíčem k začínajícímu výstupu a považovali to za určující pro budoucnost žáka. Základem toho jsou dvě nové schopnosti, které člověk získává svou obětí krve, tedy dokonalou prací ve službě lidstvu.

Zaprvé musí být světelný plášť uvolněn od látkového šatu, a tedy od přírodních zákonitostí s ním souvisejících. Zadruhé pak následuje osvobození od všeho, co náleží světu tří rozměrů. V tomto procesu budou ti, kdo do svého ohnivého kruhu pinealis směli přijmout monádu, zažívat odpovídající účinky ve světelném šatu a od této chvíle budou hovořit jinými jazyky, které do nich vkládá Duch, jak je to vyjádřeno v Bibli.

Ústřední myšlenkou této první Vodnářské konference tedy je zjevení Ducha. Bůh se projevuje ve světelném šatu, jak také ukazuje symbol v Haarlemském hlavním chrámu.

V roce 1964 dali velmistři žákům nahlédnout osmidílnou stezku, která sestává ze čtverce přípravy a čtverce stavby. Během této konference bylo vysvětleno, jak nové světové Bratrstvo vystupuje a načrtává • obraz rozlamování a • obraz uskutečnění s cílem podniknout vše k záchraně světa a lidstva před jistým zánikem.

Bylo řečeno, že nyní, kdy uplynul hvězdný rok a lidstvo vstupuje do éry Vodnáře, musí být sklizena úroda.

Nejprve velmistři vylíčili, jak se svět a lidstvo ve všech směrech zadrhly. To se týká vyučování, dopravy, energie, znečištění vzduchu, vody

a půdy, bezuzdného vědeckého experimentování, jaderného zamoření, potravin, denaturace lidí, rostlin i zvířat, psychické degenerace a podobně.

Dnešní realita je však ještě o mnoho horší než tehdejší. Lidstvo se zmítá jako loď bez kormidla.

Příčinou je nevědomost. Avšak může být někomu nevědomému něco vyčítáno?

Pak následovalo vysvětlení, jak lidstvo při pokračujícím negativním reagování dostane v určitém okamžiku jasný příkaz k zastavení.

Protože celé dechové pole lidstva musí být obnoveno (očištěno), budou muset být pravděpodobně použita velmi pronikavá opatření, v jejichž důsledku dočasně zakusí někteří lidé dokonce změněné stavy vědomí.

Celé lidstvo pak bude vedeno zpět k novému, původnímu životnímu základu, k úkolům, u nichž bude stát v popředí duchovní aspekt života jako určující cíl.

V průběhu konference v roce 1965 Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri vysvětlili zastřenou, prorockou řeč knihy Zjevení, kapitoly 21: „… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ V této souvislosti poukázali zvláště na vliv mysteriózních planet, a sice tří již známých, Uranu, který ovlivňuje srdce, Neptunu, který působí na hlavu, a Pluta, který působí jako znovutvořící síla, a tří dalších, dosud neznámých mysteriózních planet.

Všechny mysteriózní planety společně utvářejí sedm aspektů nového člověka.

V Bad Münderu byl osvětlen účinek Pluta. Tato třetí mysteriózní planeta zaujímá klíčové postavení a změní svět jako celek a také celé lidstvo, to znamená povede lidstvo ke vzkříšení, nebo k degeneraci. Člověk je hnán do tohoto velkého životního konfliktu proto, aby

realizoval vlastní sebeuskutečnění, a tak umožnil vzkříšení.

Z tohoto zápasu a čisté touhy se zrodí Světlo. Smrtelná bytost je transformována v nesmrtelnou.

Vlivem Pluta na každého člověka pod sluncem budou všichni takříkajíc jediným milosrdným hmatem pozvednuti přes určitou bariéru v jejich životě a přivedeni do nového stavu bytí.

To bychom mohli nazvat kvantovým skokem. Pro ty, kdo chtějí a mohou, to představuje nový stav života, jímž mohou svoji cestu z nadiru, z nejnižšího bodu hmotného vývoje, změnit ve vzhůru vedoucí cestu.

V roce 1966 velmistři seznámili své žáky s důvody a příčinami lidského mentálního vývoje v minulosti a s potřebou rozvinout dnes skutečnou schopnost myšlení. Uvedli, že další, čistě intelektuální vývoj, by vedl k určitému druhu pomatenosti či šílenství.

Lidstvo musí očištěním srdce, tedy očištěním krve, rozvinout pravou schopnost myšlení a pochopit své lidské bytí. Očištěním krve budou velký mozek, mozková kůra a určité dosud latentní orgány ve svatyni hlavy podníceny k jejich skutečné úloze.

Proto v určité chvíli bude náš přírodní řád v každém člověku překřížen a zastaven řádem ducha.

Velmistři uvedli, že kosmickým zásahem může začít změna atomárního druhu a vlastností u zralé části lidstva. Zároveň tito lidé, kteří zápasí o dech a vzdychají po osvobození od svého vnitřního protivníka, se setkají s duchovním řádem obnovy.

V průběhu poslední vodnářské konference v roce 1967 velmistři popsali, jak očišťující, korigující a obnovující účinky souhvězdí Cygnus (Labuť) a Serpentarius (Had, Serpens) zastavují lidstvo na jeho cestě úpadku. Objasnili, jak musí být obnoven trojnásobný systém hadího ohně. Sestupná cesta vedená silami stromu poznání dobra a zla musí být proměněna v cestu vzhůru vedenou silami stromu života.

Pro pravého rosikruciána to značí „zapálení šestého svícnu“ v hlavě,

tj. tam, kde se nachází žláza pinealis.

Toto značí vstup do nového životního procesu.

Nakonec velmistři vykreslili velmi moderně působící apokalyptický obraz změn nad zemí, v zemi, na ní a pod ní a také změnu jejích obyvatel v různých vrstvách země a proměnu jejich schopností. Zároveň byl zmíněn počátek interkosmického působení a nových učení pro lidstvo. Také podali celkový přehled skupin lidí, které mohou být zachráněny.

Čas se od roku 1967 pochopitelně nezastavil. Vidíme mnoho věcí v jiném světle; jiné záležitosti byly naprosto potvrzeny, ačkoliv ne každý je chápe nebo o nich přemýšlí stejným způsobem. To závisí na individuálních schopnostech vidět rozdíly a rozlišovat nuance.

Kromě toho se pro vzrůstající počet lidí, a zejména pro vědu, faktor času ukazuje jako multivariabilní.

Jevy, které nastávají, mohou záviset na nových, neznámých zákonitostech a změnách. V této souvislosti připomínáme jen změny v periodicitě vlastností atomů a buněk. Znalost, o které mluvíme, je držena v tajnosti, skryta, nebo je zdánlivě ztracena.

Ovšem ve skutečnosti není nic ztraceno; vše zůstává poznatelné a lidské vědomí se také stává stále více pro tyto jevy otevřené. Takto se apokalypsa v dnešní době stává předmětem mnohých mentálních a materiálních spekulací. Stačí jen pohlédnout na úvahy týkající se let 2001 a 2012.

Odpovídají enormní lidské představivosti, ovšem ve skutečnosti jsou to pouze detaily, malé kousky ve velké skládance.

V knize „Voláni Srdcem světa“ od P. F. W. Huijse, kterou můžeme pokládat za dokument o současné době, čteme: „Hermovo osvobozující náboženství, potlačované a odmítané po tolik staletí, se znovu všude setkává s odpovědí a vyvěrá z něj bezpočet iniciativ.

Ve více než dvou stech centrech ve čtyřiceti pracovních polích má svá místa setkávání téměř 20 000 žáků a členů duchovní školy. Tam mohou zažít čistý a přímý kontakt s duchovním polem, s domem Sancti Spiritus, domem Svatého Ducha. Je záležitostí každé jednotlivé duše, aby se spojila s vyšší vnitřní vibrační úrovní, která působí v koncentrované podobě v duchovní škole.

Vedle toho je sedminásobným světovým Bratrstvem Kříže s Růží, které vyvíjí své iniciativy na mnoha úrovních,

vynakládáno velké úsilí přiblížit hledajícím lidem aspekty tohoto učení.

Na vícero místech Evropy vznikla mezinárodní informační centra, kde lidé mohou studovat impulzy vztahující se k duchovní úrovni osvobození. Každoročně pak mnoho spolupracovníků nabízí přednášky, tematické večery a kurzy na téma Kříž s Růží a Gnose.

Všude ve světě tak mohou hledající lidé nalézt informace o práci sedminásobného světového Bratrstva, o duchovní škole a jejích impulzech.“ Velmistři ve své době pravděpodobně postavili své žáky pod jistý časový tlak, a sice z jediného důvodu, aby byl umožněn vstup Ducha do člověka, do žáka, v absolutním Nyní.

Pak je to tak, jak vysvětluje Evangelium dokonalého života: Nevědomost mizí prostřednictvím vědění, stejně jako zmizí temnota, když se objeví světlo. Tato skutečnost je umožněna aplikací gnostické magie, to znamená konkrétním použitím svatých éterů, stavebních látek původního Univerza, v našem každodenním životě. Pozvedají člověka na jinou úroveň života a vědomí. Tak se odpověď skrývá vždy v jednotlivé lidské bytosti, jako vždy je to na ní, na její individuální rychlosti změn, tedy je to na nás.

Ovšem měli bychom vědět, že u Boha je tisíc let jako jeden den. 

bábka = loutka neskôr = později vplyv = vliv pečeň = játra pobádať = pobízet počas = během robiť = dělat, činit skôr = dříve

tŕň = trn, osten vplývať = mít vliv vystríhať = varovat výzor = vzhled, vzezření zahŕňať = zahrnovat zoči-voči = tváří v tvář zvyčajný = obvyklý žiarenie = záření

Díla vydaná v českém jazyce:

Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců.

Distribuce Kosmas s.r.o. www.kosmas.cz

Všudypřítomná moudrost je záření, vibrace, univerzální světelná síla, velká, velmi zvláštní elektromagnetická síla. Tato moudrost je nejvyšší radiací vesmíru, sám Duch. A když u nějakého člověka vznikne hermetické vědomí, pak toto vědomí poznává, zakouší a zkoumá bezprostředně tyto radiace Ducha. Mezi univerzálním duchovním polem a hermetickým člověkem vzniká ohnisko, bod setkání, který silně září. V tomto ohnisku si Duch a vědomí takříkajíc hledí do očí. Duch takovéhoto vědomí je Pymander, vědomí Herma. Popsané působení vědomí je putování s Bohem, živý styk mezi Bohem a člověkem.

J. van Rijckenborgh