Pentagram 2011-6

P e nt a gr a m

Lectorium Rosicrucianum

Frau Holle (Pani Holle)

2011

ČÍSLO

6

Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva.

Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, Nového Člověka.

Je však také symbolem Universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán.

Symbol však obdrží smysl jen tehdy, je-li uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis vyzývá čtenáře, aby tuto duchovní revoluci v sobě samých připustili a uskutečnili.

P e n t a gr a m

Číslo 6/2011

Žiť z nového princípu duše Skúsenosti podľa povahy nášho vedomia J. van Rijckenborgh Únik z koloběhu Tvůrčí okamžik O neuskutočniteľnosti stretnúť osvietenie Osvietenie na pohovke?

Frau Holle (Pani Holle), rozprávka bratov Grimmovcov Piet Mondrian, malíř prázdnoty Alexander Skrjabin, univerzálny umelec „Hudba je spôsob prejavenia, silná metóda poznávania“ Osvícení pro hráče Od Posledního života do reálného života Nové Slovo Prednáška zo sympózia „Škola múdrosti života“ Strom světa Edda Návod k praktické mystice Referát o knize: Cesta mistra Eckeharta ke kosmickému vědomí (K. O. Schmidt) Ve vnějším je skryt symbol, hieroglyf pro to vnitřní. Ve vývoji květiny nebo rostliny se může poznat i člověk: vznik, krása, plod. © elly booi

J. van Rijckenborgh

eľmi veľa, áno, podstatná väčšina druhov zvierat nevlastní ani individuálny zduševňujúci princíp, ale existuje zo skupinovej duše. Ďalšie zvieratá žijú istou mierou z polo-vedomého stavu. Oživujúci, zduševňujúci princíp potom len sčasti prebýva vnútorne: leží v telách nie celkom koncentricky, ale nachádza sa čiastočne mimo nich. Pri niektorých vyšších druhoch zvierat, ako sú kone a niektoré psy, sa prebývanie zduševňujúceho princípu blíži takmer dokonalému vnútornému tak, ako je to u ľudí.

Keby bola pri príslušných druhoch zvierat pokračovala evolúcia, potom by sa mohli psy, kone a ľudia dostať podľa svojho prírodne zrodeného stavu na úplne rovnakú úroveň. Potom by sa

mohlo stať to, čo v priebehu dejín veľa autorov považovalo za možné: manifestácia mysliacich, vedome žijúcich zvierat a utvorenie zvieracích spoločenstiev. Spomeňme si len na známeho Jonathana Swifta. V jeho diele Gulliverove cesty sa dostáva Gulliver aj k spoločnosti koní, ktorí sa správajú, myslia a žijú ako ľudia. Vo vnútri prebývajúce zduševnenie, ktoré spočíva koncentricky v telách osobností, umožňuje aj pôsobnosť myslenia, každopádne teda aktivitu mozgu v mysli prírodného človeka.

Materiálne telo je vybudované z buniek a atómov. Žije a je vitálne, pretože vlastní éterického dvojníka. Tento éterický dvojník

Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri, zakladatelia Duchovnej Školy Zlatého Ružokríža, opisovali cestu, ktorá vedie k oslobodeniu duše. Robili tak okrem iného na základe pôvodných textov univerzálnych učení, podľa ktorých žili a ktoré žiakom Duchovnej Školy a záujemcom o ňu vysvetľovali.

nepretržite vháňa do organizmu štvorakú silu života. Keď toto éterické telo nefunguje u človeka dobre, vzniká veľa telesných ťažkostí. Celok z materiálneho tela a éterického dvojníka je oživený zduševňujúcim princípom. Ak je vlákno medzi zduševňujúcim princípom a organizmom nejakým spôsobom pretrhnuté, nastáva smrť a organizmus sa rozpadá. Zduševňujúci princíp sa potom už viac nemôže v systéme udržať. Život teda vzniká zo spolupôsobenia oživujúceho, zduševňujúceho princípu, éterického dvojníka a materiálneho organizmu.

Vedomie vzniká vtedy, keď zduševňujúci princíp dokonale prebýva vo vnútri. Tak sú podľa toho rozlíšiteľné aj rozličné stavy vedomia, ako je polovedomie atď., ktoré sú zapríčinené postojom duše voči organizmu. Leží v telách duševný princíp dokonale koncentricky alebo len čiastočne? To je vždy otázne! Naše skúmanie tiež ukazuje, že duševný princíp ďaleko presahuje život, jeho formy a prejavenia.

S duševným princípom, so zduševnením, všetko stojí a padá. Čo je to duševný princíp? Je astrálnej alebo siderickej povahy. Môže sa dať do spojitosti s astrálnym telom osobnosti, ktoré zahaľuje materiálne telo a jeho éterického dvojníka ako obal, plášť. Toto astrálne telo tiež pozostáva z atómov, ktoré sú však na vyššom, jemnejšom stupni ako éterické

a materiálne atómy. Existujú teda materiálne atómy, éterické atómy a astrálne atómy, korešpondujúc s troma sférami: materiálnou sférou, éterickou sférou a astrálnou sférou.

Rovnako je aj materiálne telo Zeme obklopené éterickou sférou, ktorá je zase obklopená astrálnou sférou. Astrálne telo človeka sa počas nočných hodín zdržiava v tejto astrálnej sfére, je do nej vytiahnuté. Astrálne telo existuje v troch stavoch bytia, v troch stupňoch zhustenia, dalo by sa povedať, že v troch rozličných stavoch vibrácie.

V svete dialektiky (tomu musíme venovať pozornosť, aby sme porozumeli, čo je transfigurácia) pôsobí jeden z týchto astrálnych stavov pozitívne a oba ďalšie negatívne.

Pozitívny pól astrálneho tela korešponduje so slezinovo-pečeňovým systémom, obzvlášť s pečeňou, zatiaľ čo oba negatívne stavy korešpondujú so srdcom a mozgom.

U takmer všetkých dialektických ľudí je teda aj uloženie vedomia sústredené v slezinovo-pečeňovom systéme.

A s tým je zosúladený život emócií a myšlienok. Takto popísaný stav je základným stavom, podstatou života skoro všetkých ľudí.

Chceme vstúpiť do nového stavu duše, ako dušou zrodení začať nanovo. To znamená, že sa usilujeme realizovať nový astrálny princíp.

Princíp, ktorý nás od narodenia zduševňuje, má dialektickú štruktúru.

V Duchovnej škole mladej Gnózy sa stretávame, aby sme získali a udržiavali nový duševný princíp a priviedli ho v svojom mikrokozme k silnejšej aktivite.

Ak uskutočníte to, o čo sa takto snažíte, zakúsite, že to má nezmerateľné a úžasné výsledky, ktoré sú napriek tomu dokonale vedecky vysvetliteľné.

Ako prírodne zrodená existencia je človek oživovaný, zduševňovaný astrálnym Ja takej štruktúry atómov, ktorá pochádza celkom z prírody smrti. Ale okolnosti života môžu viesť človeka k tomu, aby bolo centrum tohto vedomia vytiahnuté zo slezinovo-pečeňového systému nahor do srdca. A už tento začiatok vyvoláva obdivuhodný zlom v celkovom priebehu života. Lebo človek, ktorý dokáže vytiahnuť vedomie do srdca, tým nielen otvorí dvere srdca pre gnostické Svetlo, ale navyše tým naruší polaritu, magnetický poriadok astrálneho Ja, ktoré ako zduševňujúci, prírodne zrodený princíp dosiaľ ovládalo celý jeho život.

Seriózny žiak Duchovnej školy naruší systém prírodne zrodeného princípu, ktorý ho zduševňuje, ktorý ním hýbe a z ktorého

žije. Podarí sa mu to vytiahnutím centra vedomia zo slezinovo-pečeňového systému do srdca. To uskutoční prostredníctvom intenzívnej túžby a vytrvalého hľadania oslobodzujúceho Svetla. Ten, kto takto hľadá Svetlo, vyťahuje centrum vedomia svojho prírodne zrodeného stavu zo slezinovo-pečeňového systému hore do srdca!

Touto túžbou po spáse, touto túžbou srdca, sa priamo otvorí brána srdca pre Svetlo Gnózy. Magnetické systémy pozitívneho pečeňového centra a negatívneho srdcového centra budú rozlomené. Touto premenou, týmto narušením magnetického poriadku sa zoslabí vplyv astrálneho sveta prírody smrti na kandidáta. Súčasne pritom môže do srdca vniknúť iný duševný princíp, zobudiť púčik ruže zo spánku smrti a rozvíjať sa. Pre pozitívne žiactvo je teda v prvom rade dôležité, aby kandidát uskutočnil transfiguráciu duše. To je kľúč k úspechu na ceste.

Keď žiak kráča cestou znovuzrodenia pomerov duše, potom je to spočiatku presne tak ako u rastliny alebo zvieraťa. Dokiaľ totiž nový astrálny duševný princíp ešte neleží koncentricky v ostatných telách, nemôže ešte exitovať nové

vedomie. Potom síce je naporúdzi nový duševný princíp, ktorý v žiakovi pôsobí a vedie ho k zmeneným postojom v živote, ale nové vedomie predsa len nie je prítomné, lebo tento nový životný princíp sa ešte nenachádza koncentricky v telách. Nová duša potom síce vplýva na život, takže je – vďaka Bohu – prítomný nový rozvíjajúci sa život duše, ale ešte je nekontrolovaný, ešte nie je vedomý, a preto teda ešte nebude ani zakúsený, zažívaný.

Preto sa bude v Duchovnej škole Zlatého Kríža s Ružou – ako to bolo v Univerzálnej Gnóze vždy – neprestajne dbať na to, aby žiak žil prostredníctvom sebaobetovania a dokonale slúžiaceho a pomáhajúceho spolupôsobenia v súlade s normami nového stavu duše.

Veľká väčšina žiakov, ak nie všetci, sú zasiahnutí a poznačení Svetlom.

Preto k Vám Škola neustále hovorí: „Či už si to uvedomujete alebo nie, žite z nového princípu duše, z toho, čo práve zo sily novej duše vlastníte.

Potom raz budete skutočne žiť!“ Ak to činíte, potom bude táto nová úroveň života podporovať tzv. „pripravovanie obydlia“, ako hovorí Ježiš (Ján 14:23): „... a my (Otec a ja) prídeme k nemu a budeme prebývať u neho (urobíme si pri ňom obydlie)“, čo znamená, že nový, nesmrteľný princíp duše musí nadobudnúť v iných telách koncentrickú, centrálnu formu. Duša obnovenia

teda musí mať možnosť prebývať v kandidátovi dokonale, úplne. Tak ako bola stará duša prítomná vo všetkých telách centrálne, koncentricky, tak to musí byť aj s novým princípom duše.

Zaiste je nesmierny protiklad v tomto obrate. Pri starom, prírodne zrodenom stave duše ležal pozitívny pól v slezinovo-pečeňovom systéme a negatívny v mozgu a srdci.

Pri novom stave duše je to obrátené.

Pozitívny pól je vybudovaný v srdci, zatiaľ čo negatívny pól spočíva v slezinovo-pečeňovom systéme. Keď toto obrátenie uskutočníte a žijete konzekventne z novej sily duše, rozkvitne aj nové vedomie duše a ukáže sa vedomý, prebudený život duše v gnostickom zmysle.

Potom môžeme povedať, že stav duše, z ktorého sa potom žije v novom astrálnom poli, sa vzťahuje na astrálne telo s obrátenou polarizáciou.

Otáčanie sa ku gnostickému svetlu teda znamená súčasne obrat, prevrátenie, obrátenie v doslovnom zmysle.

V tejto súvislosti si spomeňte na zvesť o Márii, Ježišovej matke, v ktorej je zaznamenané: „Tu sa obrátila a prehovorila k nemu: Rabbuni – to znamená

Majster (Učiteľ)“ (Ján 20:16). Ešte sme nespomínali, že aj astrálny princíp človeka, astrálne telo, bytosť duše, je spojená so zdrojom, z ktorého žije a je živená. Pri prírodne zrodenom človeku leží tento zdroj priamo v astrálnom svete, pri eónoch prírody. V transfigurovanom, obrátenom stave duše ale dosiahne kandidát bazálny život vzniku, počiatku, od ktorého až je možná opravdivá, večná evolúcia, večné bytie.

V tomto stave bytia už viac nevzniká žiadne spojenie s eónmi prírody, ale výlučne s Duchom, s prvotnou, život prebúdzajúcou, život darujúcou silou vše-prejavenia. Jedine v novom stave bytia sa stane skutočnosťou spojenie s Pymandrom počiatku a bude znovu obnovené to, čo raz bolo rozlámané.

Večný Duch sa potom prejaví v celom našom stave života prostredníctvom nesmrteľného princípu duše.

Preto jestvuje svätý, univerzálny zákon: Ten, kto obnoví dušu, dostane Ducha, stretne ho. 

Egyptská Pra-Gnóza

lapou po mě těžké kroky. Lidé mě položili přes tento potok, abych jim mohl sloužit jako most.

Vybrali si mě, protože mé dřevo je známé jako velmi masivní. Říká se, že dubové stromy netrouchniví tak rychle a jsou silné.

Vystupují ve mně vzpomínky.

Není to poprvé, že po mně někdo kráčí, dupe na mě, klopýtá přese mě, skáče… Tuto zkušenost jsem získal již brzy ve svém životě a později se to stávalo stále znovu.

Jako malý žalud mě odtrhla silná bouře od mé matky společně s mnoha jinými bratry a sestrami. Kutálel jsem se z hory, na které bylo mnoho silných dubů. Zůstal jsem ležet mezi dvěma velkými kameny. Kopyto jelena, který přese mě běžel, mě zatlačilo hlouběji mezi kamenné úlomky. Shora se na mě sesunula půda a spadané listy pokryly mou malou jamku. Pak jsem slyšel funění. Divoká prasata! Skoro by mě byla našla, kdyby neutekla kvůli výstřelu. Jedno z nich mě svou nohou zatlačilo ještě hlouběji do země.

Následující jaro se můj kořen hluboko zavrtal a vytáhl jsem nahoru ke světlu jemný výhonek s nádhernými listy. Nepozorní chodci mě přecházeli; jiní ohnuli výhonek svými botami.

Ale protože jsem byl ohebný, vždy jsem se dokázal napřímit.

Jednoho dne jsem slyšel, jak byly poraženy stromy nade mnou na hoře, odkud jsem přišel. Lupání a praskání byly poslední vzdechy starých dubů, které byly poráženy. Jeden z mužů řekl: „Z těchto silných kmenů nařežeme mnoho prken a trámů a koruny těchto stromů nám dají na zimu spoustu dříví.“ To byl osud překrásného dubu: růst po celé věky, snášet vítr a počasí, být pokácen a rozřezán, zmizet jednoho špatného dne na pile, být zpracován na nábytek nebo jako v tomto případě utvořit malý most v krajině, anebo být spálen. Poslední služba, kterou v koloběhu na této zemi strom vykonává, je vzplanout v ohni, uvolnit sluneční teplo, uložené ve dřevě po mnoho let. Trocha popela a vlhkosti je vše, co zůstane.

Tyto myšlenky promítali jednou dva kolemjdoucí na dub, který dosud stál a už také hodně zestárl. A ten přemýšlel: „Věčný, nekončící koloběh! A to je vše? Je to princip života na této Zemi? Týká se to všech živých bytostí, všech rostlin, zvířat a lidí? Někdy požehnání, někdy prokletí?“

Vzedmul se v něm vztek a zlost, smutek a zoufalství. Je toto smysl stvoření?

V tichu chladné noci kolemjdoucím přišlo, že blízko stromu slyšeli jemný hlas: „Lidská bytost může být přirovnána ke stromu, avšak své kořeny má v nebi. Prolomte kruh, věčný koloběh zrození, růstu, rozkvětu a opětné smrti! Rozviňte v sobě spirálu vzestupu!

Pocítili jste zoufalství a položili otázku. Dostáváte jedinou možnou odpověď: Zroďte se znovu! Opusťte vnitřně toto pole a vstupte do vyššího určení!

Pak bude vaše smrt jen nezbytným koncem zestárlého a ztvrdlého dřeva a vaše nové oduševnění bude probuzením zářivé a stále pružné božské schopnosti, které dokáže dokonale asimilovat životní proudy původního života.“ 

Zakoušíte ji?

Víte, že já se musí na duchovní stezce rozpustit. Takže já to začíná procvičovat. Ztroskotání tohoto úsilí lze však předpovědět. Přesto není nesprávné to nadále zkoušet. Během tohoto dlouho trvajícího úsilí a pozorování sebe sama, které je s tím spojeno, zakouší osobnost, že stále selhává a že osobní vůle na to nestačí, dokonce že tomuto úsilí stojí v cestě. Časem tato zkušenost způsobuje velkou vyčerpanost. Protože však je osobnost zvyklá pokračovat ve svém úsilí, i když s únavou a bez dosažení úspěchu, může v osobnosti ukrytý „muž či žena činu“ ještě dlouho takto pracovat bez viditelného definitivního úspěchu.

Avšak co se vlastně ví o pravém duchovním okamžiku? Jak vypadá?

Jakým způsobem se může projevit?

I když vaše snahy pramení ze vzpomínky na dřívější zkušenosti „průlomu vědomí“, stále k němu zapomínáte cestu; zapomínáte klíč nebo

dveře. Podivným způsobem jsou nezachytitelné, zastřené v mlhách, takže vy jako usilující hledající absolutně nejste schopní je uvidět, i když stojíte přímo před nimi. Znovu a znovu zapomínáte na dveře; zapomínáte na ně, i když jste zažili svůj dočasný průlom již více než jednou. Není možné, aby lidé vlastnili klíč, který dlouhodobě pasuje pro každý případ.

Když jde vše dobře, otevřené dveře jsou vám vždy znovu darovány.

Tak klopýtáte dokola na hranici, teskníte po domově, naplněni toužením, nadějí a myšlenkami.

Jaký druh myšlenek brání zakusit „otevření dveří“? Které překážky jsou tu míněny a kde vznikají?

Během svého života jste získali zkušenost, že určitý způsob jednání vám přináší užitek, zajišťuje přežití a dává vám náskok před ostatními.

Po celé roky tímto způsobem vytváříte svůj soubor pravidel, které jste částečně převzali od rodičů, částečně

Fall of the Tees in Yorkshire

přinesli s sebou jako karmu a částečně závisí na vašich vlastních současných zkušenostech.

Existují také více či méně jasné vzpomínky na zvláštní okamžiky, na tvůrčí průlomy, a představy, jak by se měly pocítit, jak by se měly objevit a jak by se přesně mohly projevovat.

Vaše podvědomí neustále vplétá tyto obrazy do vzorců vašeho chování jako strategický vstup. Pomáhají sice osobnosti v životním boji, ale ani v nejmenším vám nepomáhají, když jde o to, přiblížit se pravé svobodě

nebo „jednotě s bytím“. Naopak vás drží v dusivém obrazu této formy, která během vašeho života stále více krystalizuje.

Mladí lidé s veškerou svou energií prolamují tyto zdi. Pokud jde o kreativitu, jsou často odvážní a nekonvenční, vrhající se do nových forem s novým obsahem. Jejich vnitřní soubor pravidel se ještě nestal strnule donucující.

Co charakterizuje zvláštní okamžik, tvůrčí zkušenost? Může to být popsáno následovně: „Právě proto,

že se člověk k němu neváže, neopustí nás. Když někdo kráčí stezkou jako tichý pozorovatel, v sebepředání, zjistí, že ačkoli se vnitřně od toho každou vteřinou distancuje, nový život ho takříkajíc přezařuje.

Není to jeho život, je to nový život toho Druhého v něm. A staré já se v tomto novém životě zcela rozplyne.“ (J. van Rijckenborgh) Absolutně neokázale, avšak povznesena nad každodenní všednost pokračuje práce, kterou jste konali už i dříve. Pokračuje, ale člověk ji nijak nehodnotí.

Všechno se děje „prostřednictvím nás“, podle nutnosti, která leží mimo souřadnice našeho posuzování.

Přitom vzniká zvláštní zkušenost. Člověk ve svém konání trochu zpomaluje. Nebo se to tak jen zdá? Pracujete zdánlivě bez námahy, lehce, přirozeně a bez komentáře, právě tak jako režisér nahrává výjimečné nebo rozhodující okamžiky

ve filmu zpomaleným záběrem. Co charakterizuje tyto okamžiky? A proč každý divák ví, co chce režisér zpomaleným záběrem vyjádřit?

Ve všech lidech údajně dřímá hluboko zasutá vzpomínka, že by také čas přestal existovat, kdybychom byli schopni uvolnit se od já. V rozhodujících osudových okamžicích jsme ve svém já jako by ochromeni a neutralizováni, konfrontováni se silou proudu vyšší energie; nádherným způsobem jsme s ní spojeni a odevzdáni jí osvobozujícím způsobem. Touha odevzdat se tomuto proudu přiměje celý náš systém vstoupit do klidu. Říká se, že se v tu chvíli zdá, že tento okamžik bude trvat navždy – ale v příštím okamžiku opět ustupuje, protože chceme posoudit a vyhodnotit, co jsme zažili. Stop!

Přestaňte s tím! Nekovejte nepřetržitě klíče, které zamykají vaše vězení zevnitř, zatímco dveře jsou ve skutečnosti doširoka otevřeny! 

Nebyť osvietený, áno, o tom sa dá písať veľa, lebo denne sa toho zažíva nadbytočne. Nevrlosť kvôli rozličným nepríjemným životným okolnostiam a udalostiam každodenného života alebo odpor voči ľuďom, ktorí nám svojím bľabotaním a rušivou svojráznosťou idú na nervy, to je dôverne známy terén.

A rovnako to platí pre tiché, nevyslovené, ale tým nemenej čierne myšlienky a pocity, ktoré nás často vyplašia.

To všetko sú jednoznačné príznaky celkom, skrz-naskrz neosvieteného stavu.

Tak teda čo je vlastne osvietenie?

Pozerám sa cez okno na slnko, ktoré stúpa ďalej a tak mizne z môjho zorného poľa. S ním mizne aj zlatý svit z môjho stola a ustupuje bežnému svetlu pekného jesenného dňa. Hoci teraz už nestojí slnko pred mojimi očami viditeľne ako žiariaci kruh, v mojom okolí ostáva jasno. Nakoniec,

slnko je aj naďalej prítomné – môžem vnímať jeho pôsobenie, osvecuje deň. Čo sa ale stane v noci, keď sa mu táto strana planéty otočí chrbtom a obklopí nás tma? Našim očiam potom Slnko bezpochyby zmizne. Ale my vieme, že existuje a ráno sa vráti, alebo exaktnejšie vyjadrené – naša strana sveta sa k nemu otočí.

Keby sa ale noc nekonečne predlžovala, ako dlho potom by sme ešte vedeli, že existuje Slnko? A keby tí, ktorí ho ešte skutočne zažili, postupne vymreli, potom by určite iní sprostredkovávali popis slnečného svetla ďalej, hoci oni sami ho nikdy nevideli. Ako by mohli znieť správy z tretej, štvrtej alebo stotisícej ruky? Možno takto: „Kedysi Slnko svojím svetlom ožarovalo deň. Do takmer každého rohu prenikali jeho hrejivé lúče a umožňovali všetkému okolo seba, čo malo

zreteľne a jasne vyznačené obrysy, aby sa prejavilo pomocou osvecujúceho ohraničenia svetlom.“ Tí, ktorí to sami nikdy nezažili, by si mohli pod tým predstavovať všetko možné, všetko uskutočniteľné. „Je to ako mnoho tisíc neónových trubíc, ktoré sa zažnú všetky súčasne?“ Nie, vraví sa, že svetlo Slnka je snáď zlatistejšie a teplejšie. „Potom snáď je to skôr ako nesmierne množstvo halogénových žiaričov, ktoré sa rozsvietia v rovnakom momente?“ Nie, vraví sa, že svetlo Slnka je snáď jemnejšie a trblieta sa hebkejšie. „Tak je to ako more bielych sviec?“ Nie, lebo

slnečné svetlo sa nemihotá a nezhasína vo vetre. „Aby sa opísalo svetlo Slnka pravdivo, musí sa teda samotné vidieť?“ Áno.

Ale keď som ho nikdy nevidela a ten, kto ho zažil, by mi o tom rozprával, mohla by som mu potom veriť? A keď som mu uverila, mohla by som ho (Slnko) pochopiť a uchopiť?

Mohla by som si v svojej hlave načrtnúť obraz Slnka, aspoň tak, ako si predstavujeme halogénový žiarič alebo more sviec? A keby som cestovala tam, kde sa dá zažiť Slnko a videla by som ho sama a prišla by som späť na temnú stranu sveta, mohla by som

o svojej ceste vypovedať? Mohla by som to sprostredkovať tak, aby tomu rozumeli iní, alebo by mi chýbali slová? Na tomto mieste sa rozhodnem, že už viac nebudem o osvietení rozprávať, až pokým ho ja sama nestretnem, a že sa až potom rozhodnem o ďalšom postupe. To nie je zlý koniec príbehu o osvietení, myslím si a položím nabok svoje písadlo.

Z okrajovej oblasti môjho vedomia sa prederie dopredu spomienka, ako môj syn, vtedy päťročný, stál predo mnou a so zamysleným pohľadom zdvihol pred oči svoje ruky: „Mama, keď sme mŕtvi a duša ide k Bohu, potom toto tu sú už len tiene,“ povedal a ukázal na svoje ruky a svoje telo. Bola som neobyčajne dotknutá hlbokou vážnosťou v jeho očiach. Deti sú často obzvlášť čisté a niekedy sa veľmi blížia svätým, pomyslela som si. Prečo vyvstala táto spomienka vo mne práve teraz? Dnes rovnako ako vtedy hľadám pravdu detských slov. Čo teda vrhá tiene, ktoré sú našimi telami, a ktorým svetlom bude ožiarené? Keď ide duša „k Bohu“, sú telá už len tieňmi. Takže duša je element, ktorý tieňom dáva život, a naše telá by boli podľa toho tieňmi duše? Duša, ktorá je celkom svetlom, nevrhá už viac žiaden tieň, je prežiarená, osvietená. To je to: Osvietenie je atribútom duše, nie

stavom tela a ani žiadnou vlastnosťou osobnosti.

Ale nie je duša časťou osobnosti? Áno, ale len natoľko, aby nová duša stála v Svetle a naša osobnosť je s ňou zviazaná ako jej tieň, ale aj naopak – aby ju zväzovala.

Tu zatiaľ končí moja reťaz asociácií a ja žasnem. Päťročný rozpoznal túto súvislosť intuitívne svojím nepokriveným detským myslením. Ten, kto skutočne zakúsil Svetlo, ten sa sám stal Svetlom, radil nám, aby sme boli ako deti. Porozumela som jeho odkazu? A keď som mu porozumela, mohla by som ho uskutočniť v svojom každodennom živote?

Vlastne, čo presne urobil môj malý syn?

Prijal bez strachu uskutočniteľnosť vlastnej smrti, ale bol pritom súčasne otvorený pre uskutočniteľnosť života. Dokážem sa vlastne, ako dospelý, rozumom týraný človek, otvoriť pre impulzy duše, ktorá sa stretla so Svetlom? Keď sa ako vnímavé dieťa započúvam v sebe dovnútra, zakúsim potom opäť niečo zo Svetla duchovného Slnka, ktoré nikdy nebolo neprítomné?

Pomyslenie na to zobúdza vo mne zvláštnu túžbu. Chcela by som načúvať, chcela by som zakúsiť niečo zo Svetla. Chcela by som vstúpiť do dialógu s mojou dušou a počuť, čo mi dáva najavo.

Takže, myslím si, že cesta k Svetlu, cesta k osvieteniu, nie je cesta rozprávania a múdrych slov, ale cesta

načúvania a uskutočnenia počutého.

Pokým moje vnútorné uši nepočujú, nemôžu akiste ani moje vnútorné oči vidieť a Svetlo, ktoré sa môže stať realitou duše, zostáva zatiaľ len ako predstava o tisícke neónových trubíc.

Ukončím na tomto mieste, aby som ďalej o osvietení mlčala. 

FRAU HOLLE (PANI HOLLE )

ôžem mu vari odpovedať v Ja-forme, keď predsa „Ja“ a „osvietenie“ sú dva pojmy, ktoré nemôžu ísť dohromady, ale vlastne sa navzájom celkom vylučujú?

Na druhej strane je to prosba o vzájomné odovzdávanie od človeka k človeku, o vzájomnú komunikáciu od duše k duši.

Tu som oslovený ako hľadajúci, ako niekto, kto zápasí o pravdu. A odpovedám: Áno, mojím najhlbším presvedčením a skúsenosťou je, že v tomto osobitnom poli Duchovnej Školy sa osvietenie uskutočňuje nepretržite. Neprežívam osvietenie ako niečo obdivuhodné, výnimočné

či ohromné. Osvietenie prežívam ako skôr skrytý prúd síl. Moje bežné myslenie z neho len málokedy niečo zachytí. A predsa sa takmer nepozorovane udejú vnútorné premeny a zmeny, ktoré ma často prekvapia, keď si ich uvedomím. Niečo sa dostalo do chodu, niečo sa zmenilo. Uvedomím si nové myšlienky, celkom nové náhľady na určitý problém.

Niekedy som si nie istý, či ešte vôbec môžem hovoriť o „mojom“ vedomí – akoby to bolo vedomie, ktoré patrí len mne samému. Prirodzene – mám vedomie, obraz o sebe samom a o svojom okolí. Rozmýšľam a cítim podľa určitých modelov. Ale z času na čas sa v tomto vedomí zablysnú „lúče svetla“ a „záblesky svetla“, ktoré neprichádzajú zo mňa samotného. Niekedy vo mne vznikne pocit, akoby som bol osvietený z vyššieho stanovišťa – akoby nejakou baterkou.

Niekedy je to tak, akoby tá baterka vrhala svoje lúče do tmavej pivnice.

Toto svetlo poskytuje nahliadnutie, „záblesky svetla“ do dosiaľ úplne temných súvislostí.

Niekedy to zažívam aj tak, akoby bol do mňa zapustený žiarič tepla, ktorého hrejúce lúče uvádzajú do chodu procesy dozrievania, ktoré sa úplne vyhýbajú môjmu vedomiu. Ale niekedy

dozreje čas – niečo Nové sa vyvinulo a tlačí sa von. Je veľmi ťažké túto premenu, túto novú kvalitu, vyjadriť slovami.

Snáď to môžem prirovnať k procesu, akým sa učíme rozprávať. Na začiatku jestvuje len niečo ako pasívna slovná zásoba.

Ale potom, ako sa niekoľko pojmov stále opätovne vyjasní, tlačia sa von a stávajú sa aktívnymi – premieňajú sa na oblasť aktívnej slovnej zásoby.

Najprv sa slová len jednoducho mechanicky opakujú, potom môžu byť vedome vyvolané a použité. A predsa ani existencia aktívnej slovnej zásoby ešte nie je dostatočným predpokladom na umožnenie voľného prúdu myšlienok, slobodnej a plynulej reči.

Okrem toho by sa mali slová dostať do prúdu a to je možné iba vtedy, ak sa stali vyjadrením silového prúdu, ktorý vyviera z vnútra nahor. Je pre mňa ťažko pochopiteľné, ako vzniká tento vnútorný prúd. Určite nepochádza z môjho myslenia a mojich intelektuálnych schopností. Nevyvíja sa z mojich emócií. Nie je výsledkom mojej vôle a mojich zámerov. Pravdepodobne nepochádza ani z karmickej minulosti, z môjho karmického „batoha“. Prúdi z toho najvnútornejšieho,

nevysvetliteľného, nepominuteľného a na čase nezávislého priestoru. Aj keď sotva dokážem pochopiť pôsobenie tohto vnútorného prúdu sily, predsa len dokážem činiť jedno: nestáť Mu v ceste. Ba ešte viac: všetko prijaté a všetko zakúsené by mohlo byť hneď prežité a uskutočnené. To ide len vtedy, keď existuje pripravenosť na spolu-prúdenie a na pripustenie zmien – v každej chvíli, v každej sekunde. „Záblesky svetla“ sú ukazovateľmi pomoci, odkazmi, ktoré obsahujú výzvu. Tak „byť osvietený“ buduje napätie a obsahuje úlohu. Skúsenosť svetla sa

neznáša s povaľovaním na pohovke.

Vyvoláva pocit zodpovednosti. Necháva vzklíčiť želanie, aby sa na tento dar odpovedalo. Každý milosrdný dotyk obsahuje preto aj aspekt skúšky: Existuje pripravenosť darovať prijaté ďalej? Je oheň, rozdúchaný vo vnútri, dostatočne silný na to, aby priviedol impulz k činnosti, k tomu ďalšiemu kroku, ktorý sa spoznáva ako potrebný?

FRAU HOLLE Veľmi konkrétne sa nám toto

nepretržité skúšanie dostane pred oči v rozprávke Frau Holle1. Tento príbeh

zo zbierky bratov Grimmovcov je skrz-naskrz rozprávkou o osvietení.

Osvietenie a oslobodzujúci čin sa tu vzájomne spájajú. Stretávame v nej dve rôzne dcéry: „Goldmarie“ – „Zlatú Máriu“ a „Pechmarie“ – „Smoliarsku Máriu“.2 Jedna je pekná a pracovitá, druhá škaredá a lenivá. Usilovná dcéra musí celé dni sedieť vonku pri studni a tak veľa priasť, až jej krv tečie z prstov. Keď jej jedného dňa spadne praslica do studne, skočí do nej, aby praslicu vytiahla. Ocitne sa v rajskom, odlišnom svete. „Zlatá Mária“ a „Smoliarska Mária“ sú oba náhľady, ktoré v našej bytosti vždy existujú súčasne. Ak v nás pôsobí „Smoliarska Mária“, potom je naša vôľa ešte veľmi kolísavá a naša motivácia príliš nasmerovaná na Ja. V našom každodennom živote sme ešte nerozpoznali mnoho malých, ale tak dôležitých krokov služby. Ak v nás pôsobí „Zlatá Mária“, potom je náš motív iný: Pulzuje v nás skutočný súcit – z lásky srdca chceme ľuďom „darovať nie kamene, ale chlieb“.

Preto sme „pekní“. Z tohto popudu pracujeme, až nám ruky krvácajú.

Zápasíme o poznanie, o správny spôsob života, „o harmóniu v striedaní aktivít“. Prežívame bolestivé skúsenosti – náš každodenný zápas nás vedie do hĺbky. Lebo skutočný súcit a skutočná láska sa nedajú na tomto svete nájsť. Tie vznikajú na celkom

odlišnej rovine bytia. V tomto odlišnom svete, v rovine duší, bude skúšaný náš vibračný kľúč, naša pripravenosť k odpovedi a službe. Tri skúšky, ktoré sú postavené pred „Zlatú Máriu“ (a neskôr pred „Smoliarsku Máriu“) v tom odlišnom svete, sú plné symbolov. Najprv príde „Zlatá Mária“ k peci, z ktorej volá chlieb: „Vyber ma odtiaľto, pretože inak zhorím, už dávno som upečený!“ Ako často sa pýtam sám seba, keď som spoznal ďalší krok: „Dokážem to? Som vôbec na túto úlohu vhodný?“ To sú mučivé otázky z Ja-perspektívy. Ale keď sa podarí tieto spôsoby pohľadu, ovládané z Ja, priviesť k nečinnosti a odvážiť sa k ďalšiemu kroku plný dôvery, neexistuje už viac žiadna pochybnosť, žiadne dobro alebo zlo. To, čo sa stalo zrelým na úrovni duše, hodlá byť používané – a len ak bude používané, ostane prúd síl stály, áno, nevyčerpateľný.

Pri ďalšej skúške došla „Zlatá Mária“ k jabloni, ktorá prosí, aby ňou potriasla, lebo jej jablká sú „všetky spoločne“ zrelé. Nakoniec musia byť všetky jablká poukladané na hromadu.

To je zaujímavý aspekt. To, čo sa na úrovni duše stalo zrelým, nejestvuje len samo pre seba, no hodlá byť pozbierané a pospájané. Veľa zrelých prvkov spôsobuje spoločne silne magneticky príťažlivý účinok. Pokúšam sa predstaviť si, akým spôsobom môže byť veľa jabĺk poskladaných a uložených na kopu. To sa podarí len v tvare pyramídy. Keď sa zíde veľký počet zrelších duší, potom vytvárajú spoločne „pyramídu zdola“, do ktorej sa môže spustiť „pyramída zhora“, takže sa môže uskutočniť prúd síl z duchovného sveta do sveta duší.

Na tretej zastávke prichádza usilovná dcéra k Pani Holle, ktorá spočiatku svojimi veľkými zubami šíri strach a hrôzu. Veľké zuby Pani Holle pripomínajú bránu Saturnu. „Hel“ – tento koreň slova tkvie v mene Pani Holle – je bohyňa smrti a obnovenia. Ešte aj dnes je sviatok Troch Kráľov, ktorý zakončuje takzvaných dvanásť svätých nocí, pokladaný za deň-pani-Holle. Po tom, ako je brána Saturnu prekročená, bude

potrebný celkom iný druh služby.

Usilovná dcéra už viac neslúži macoche (dialektike), ale čistej pra-hmote.

Posteľ ako miesto pokoja je dobrý symbol pre teraz nastávajúcu prácu očisty, ktorá sa môže uskutočniť len vtedy, keď sa Ja stalo úplne mlčanlivým. Keď sa práca obnovy astrálneho a éterického tela podarí, potom „perie ako snehové vločky“ lietajú ponad svet. Princíp lásky, darujúci život – očisťujúca voda – prúdi cez srdcia všetkých ľudí, ktorí takýmto spôsobom slúžia, na celé ľudstvo a napĺňa všetky priestory. Ale duša, ktorá sa stala zrelou, ešte nedosiahla koniec svojej cesty. Zachváti ju smútok, túžba za domovom, hoci sa jej v tomto inom svete vodí tisíckrát lepšie ako v dialektike. Lebo skutočná úloha – spása padlého ľudstva – ešte nie je splnená. K tomu musia byť vzájomne celkom konkrétne spojené idealita a realita. Duchovné sa musí spojiť s realitou, s každodenným životom. To sa uskutočňuje skrz prácu na poli sveta, ktorej výsledkom je absolútne očistenie a obnovenie astrálneho a éterického – teda životných sfér, z ktorých žije človek. Pripravenosť oslobodených duší na túto skutočnú obeť, na prácu uprostred bahna padlého prírodného poriadku,

spôsobuje „zlatý dážď“ – prijatie Duch-duše-vedomia. S týmto úplne novým, zlatým šatom je možné skutočne tvorivé a uzdravujúce jednanie uprostred svetového diania – a to pri dobre uváženom použití, a predsa v plnej spontánnosti, bez akýchkoľvek vedľajších úmyslov.

Niekedy sa pýtam sám seba, prečo považujem rozprávku Frau Holle za tak fascinujúcu.

Už som si opäť poskladal pekný obraz, ktorý mi dáva určité uspokojenie? To Ja hodlá predsa len vždy vedieť odpoveď, hodlá sa držať plánu a príručky. Duša ale nepotrebuje žiaden prehľad, žiadnu stratégiu. Potrebuje len silu na ďalší krok. Rozprávka Frau Holle vyžaruje hlbokú múdrosť, lebo zreteľne prináša vyjadrenie tohto: Osvietenie sa môže uskutočniť vždy, ale nie ako ohromujúci zážitok svetla, ktoré všetko osvieti a naraz osvetlí celú cestu premeny. Osvietený bude

vždy len bezprostredný priestor pred našimi nohami, ak existuje pripravenosť skutočne urobiť nasledujúci krok, darované odovzdať ďalej a uskutočniť v čine. 

Die Märchen der Gebrüder Grimm (Rozprávky bratov Grimmovcov)

„Frau Holle“ „Pani Zima“

„Perinbaba“

a toho, kdo se poprvé seznamuje s pozdní prací Pieta Mondriana, působí jeho metoda práce velice puristicky, s tendencí k minimalismu.

Tři úzké obdélníky v barvách červené, modré a žluté a pět bílých polí oddělených stejně širokými černými dělicími čárami a černým čtyřúhelníkem – je to obraz? Vypadá to značně jednoduše.

Barevné plochy jsou posunuty na okraj obrazu. Pohled klouže nejprve z jednoho barevného pole na druhé.

Opticky není kompozice v klidu, ale v pohybu, který se však zpomaluje, protože především modrý čtyřúhelník na levém okraji brzdí iluzi rotace.

Spíše máme dojem, že celek tiše dýchá. Nepřerušená vertikální linie na pravém okraji dodává pocit stability a svou vzdáleností od barevných polí vyvolává dojem velikosti a klidu.

Střed obrazu je tvořen pouze jednou bílou plochou.

Nejužitečnější pomůckou k porozumění abstraktnímu umění je následovat cestu, kterou šel umělec sám.

Mondrianovy kroky jsou naštěstí velmi průhledné. Asi v polovině jeho vývojové cesty se nacházejí malby stromů. Z těchto obrazů máme pocit, že předmět „strom“ byl umělcem velmi přesně prozkoumán a myšlenkově „prohmatán“, až vzor tohoto předmětu nahradil v umělcově představě realitu. Umělec, který chce zobrazit přírodu, by řekl, že strom se skládá z kmene, větví a listů, kdežto Mondrian naproti tomu říká: „Ne, podstatou stromu jsou přírodní síly, které dovolí, aby ze země vyrostla živá forma, a které způsobují, že se tato forma tisíckrát dělí a rozšiřuje.“ Mondrian maloval po celá léta stále znovu stejný strom. Strom byl jeho symbol a životní figura. Znázorňoval pro něho vitální sílu, znázorňoval

celou přírodu a obsahoval univerzální hodnoty. „Červený strom“ z roku 1908 ukazuje to, co Mondriana fascinovalo: chaotickou změť holých větví, divokost přírody, která jej přitahovala.

Proto jsou silné červené a modré barvy namalovány těžkými tahy štětce v úzkém vzájemném kontaktu. Strom a krajinu lze jasně odlišit a rozpoznat, prostorový efekt je způsoben barvou, především však křížením větví.

Ve verzi z roku 1911, kterou Mondrian nazval „Šedý strom“, je jeho hledisko stejné, ale motiv se téměř rozplývá a krajinu můžeme spíše jen tušit. Barevnost je redukována na vágní odstíny. Dominuje jasná struktura čar, která aktivuje meziprostory, čímž se části obrazce smíchaly s částmi pozadí.

Malba „Kvetoucí jabloň“ z roku 1912 se ještě více vzdaluje od reality.

Mřížka čar vykazuje větší plošnou působnost a slouží strukturování základní plochy. Obrazec a pozadí se navzájem prostupují. Kostra stromu je rozložena na jednotlivé části seřazené navzájem k sobě a je přetvořena na čisté formy pohybu. Zdá se, že jakýkoliv emoční zájem na motivu stromu se vytratil.

O dva roky později v „Kompozici č. 6“ jsou přírodní předlohy zcela ignorovány, místo toho je tématem

zobrazení řád. Rastr redukuje mnohočetné formy na geometrii, zdůrazněny jsou pravý úhel a základní plocha rovnocenností linky a roviny.

Postupující proces abstrakce v Mondrianových dílech odpovídá jeho blízkosti ke světonázoru Theosofické společnosti, kterou se cítil stále více přitahován a do které nakonec v roce 1909 vstoupil. Mnohočetnou plnost přírody tak uspořádal do harmonie.

Neexistuje žádná deformace, jen obezřetně nasměrované vyztužení jako základní rys uspořádaného, tj. na kosmos zaměřeného světa. Skutečnost, jejíž zachycování dosud poskytovalo náměty pro jeho malování, musela nyní vplynout do tohoto světa. „Trvalo mi dlouho, než jsem zjistil, že zvláštnost forem a barev vyvolává subjektivní emocionální stavy, které zatemňují čistou pravdu. Vzhled přírodních forem se mění, ale pravda zůstává… Cílem není malovat jiné, zvláštní barvy a tvary se všemi jejich omezeními, ale usilovat o vyšší jednotu.“ (1) Tato „vyšší jednota“ v jeho pozdější práci „Kompozice 2“ se nejprve projevuje dualistickými protichůdnostmi: základní barvy – bezbarvost, barva – barva, dlouhé – krátké, široké – úzké, levé – pravé, nahoře – dole, dopředu – dozadu. Tyto kontrasty se vždy

objevují ve vzájemné interakci, a tak vytváří rovnováhu. „Všechny věci jsou částí celku: každá část získává svou hodnotu pro oko od celku a celek získává tuto hodnotu ze svých částí.

Vše se skládá ze vztahů a kontrastů.

Barva existuje pouze skrze jinou barvu, rozměr je určen jiným rozměrem, neexistuje jiná pozice než protichůdné postavení k jiné pozici. Proto říkám: podstatou je vztah.“ (2) „Podstatou vztahu je to, co existuje mezi něčím a něčím jiným. Chápu, že mezi mou rukou a tužkou, když něco píšu, existuje vztah. Tento vztah je tak samozřejmý, že jsme zapomněli, že vůbec existuje. Každá pravda spočívá ve vztahu, i v tak jednoduchém vztahu, jako je tento.

Tužka ani ruka, která ji drží, nejsou reálné, ale vztah mezi oběma popisuje jedinou, pravdivou skutečnost, která existuje. Příčina a následek jsou jedním. To je důvodem, proč něco nemůže vytvořit něco dalšího bez

jejich vzájemného upřímného propojení.“ (3) Vyrovnanost a trvalá rovnováha jsou vyjádřeny přímou linií, vyztužující horizontální a vertikální přímkou. Mondrian byl silně ovlivněn myšlenkami holandského filosofa Schoenmakera a podobně smýšlející skupiny De Stijl (Styl), podle nichž má vesmír matematickou strukturu.

Již v antice byla harmonie vyjadřována pomocí vztahů čísel a geometrických obrazců čtverce, trojúhelníku a kruhu. Proto chceme-li vyjádřit harmonii vesmíru uměleckým způsobem, měli bychom se o to pokusit pomocí geometrie.

U Mondriana se tyto linie stávají základní kostrou obrazu. Napětí je pomocí vyrovnání různorodých sil uvedeno do rovnováhy. Tato rovnováha je asymetrická, není strnulá, nýbrž dynamická. Vztahy mezi proporcemi vytváří živý rytmus, který se vymyká jakémukoliv náznaku symetrie.

Mezi tyto linie vložil malíř formy.

Obdélníky a čtverce se objevují v černé a bílé a v základních barvách červené, modré a žluté, které zastupují celou barevnou škálu. Aktivní barevný prostor a nebarevné prázdné formy vstupují do vztahu ve vzájemném harmonickém působení.

Barvy a tvary, aura obrazu, vyvolávají v pozorovateli duševní vibrace, a stávají se tak zcela osobním zážitkem, který při dalším pozorování téhož obrazu může být zcela jiný. Tak dostává každá konfrontace pozorovatele s obrazem zvláštní význam. Pozorovatel se má dokázat soustředit na obraz a nevěnovat pozornost tomu, co na něm dokáže rozpoznat, nebo se zabývat otázkami, jakým způsobem

obraz vznikal. Obraz by mu neměl připomínat žádný konkrétní objekt, nýbrž by měl působit čistě jenom jako malba. Proto je individuální rukopis autora zcela odstraněn. Závěry týkající se osobního rozpoložení umělce při vzniku obrazu jsou naprosto vyřazeny. „Právě prázdnota obrazů nechává divákovi prostor pro jeho vlastní vjemy a myšlenky. Když obraz představuje něco vnímatelného smysly, je to vyjádřením člověka…, když takové věci nepředstavuje, je zde prostor pro to božské.“ Tak moderní umění (již téměř sto let staré) se svými abstraktními tvary ukazuje svou rozhodující schopnost, a to: učinit viditelným to duchovní. 

eď som po prvý raz počula jeho meno (Skrjabin), neuvedomovala som si ešte, že by som sa ním mala zaoberať intenzívnejšie a naučiť sa poznať ho bližšie. Odvtedy uplynul rok a jeho meno sa istým spôsobom v mojom živote ukotvilo, hoci spočiatku som sa s ním chcela rozlúčiť tak rýchlo, ako je to len možné. Cez vzájomné stretnutie s ním som odhalila aj ľudí, ktorých ľúbil a vážil si. To ma viedlo ku slávnym filozofom, psychológom i hudobníkom, a mohla som nazrieť do ich učenia. No zdá sa, že on sám vyvoláva zmiešané reakcie.

Niektorí ho majú radi a vážia si ho, iní mu nerozumejú a považujú jeho diela za príliš chaotické a náročné,

zatiaľ čo iní o ňom sotva počuli alebo nepočuli vôbec. Mňa samú priviedol nakoniec k premýšľaniu a pokúsila som sa mu porozumieť. „Aký bol jeho prínos pre Boha a ľudstvo?“, pýtala som sa sama seba. V ohnivých rozhovoroch o ňom som hľadala živý materiál, aby som mohla o ňom niečo napísať. Ale to ma k nemu nepriviedlo ani o krok bližšie. Náhle sa potom stalo, že som vo veľmi zvláštnej situácii počula jedno z jeho diel a bola som tým dojmom tak naplnená, že som ho musela okamžite preniesť na papier.

Tak vznikla táto asociácia: Ja ľúbim!

Samotné jeho meno sa javí byť schopné sa ma dotknúť ako čerstvý vánok.

Pohybujem sa v jeho hudbe ako

Tajné učenie Prométheus

us ‘Le poème du feu’

ProméthePrométheus

v grandióznom svete, ktorý žije a dýcha, nepretržite sa mení, prijíma ma a privádza k vlastnému rastu. Kiežby som mohla dlho zotrvávať v tejto vysokej a čistej energii, kiežby som sa mohla kúpať v tomto mori lásky a nechať sa ním unášať. Cítim sa ako zamilovaná! Ako krásne je prežívať tento

pocit bez toho, aby som pritom bola zviazaná. Zdá sa mi, akoby v tomto čarovnom svete ohnivé myšlienky lietali naokolo a stretávali sa navzájom. Myšlienky sa spájajú s farbistými tónmi, nanovo sa zrodia, stávajú sa básňami, poémami, proroctvami a novou existenciou. Je to akoby boli

plameňmi, ktoré sa pohybujú v nekonečnom tanci a napĺňajú sami seba.

Zdá sa, akoby som sa mohla pod ich vplyvom približovať sama sebe. Nie je vo mne ani tlak ani váhanie. Nehanbím sa za tento pocit lásky v mojom srdci. Jestvuje a ja som jeho časťou.

Moja duša je akoby naplnená týmito ohnivými plameňmi a ja vdychujem spolu s ňou, plameň, oheň, svetlo.

Planéty sa rodia a v nasledujúcom okamihu opäť miznú. Hviezdy menia

svoj tvar, meteority si volia nové dráhy, nebo sa smeje a plače. Stala som sa tichou pozorovateľkou, v ktorej toto mocné dianie, táto nebeská transmutácia vyvoláva hlbokú túžbu. Nasledujem ju. Plačem. V hĺbke svojho srdca som dotknutá, zamilovaná a bolestne šťastná.

Kto je ten, ktorý má silu prostredníctvom hudby stvoriť z chaosu myšlienky, ľudí a planéty, priviesť ich do tancujúceho pohybu a naplniť zázrak

stvorenia sveta? Ako môže ostať človek skromný, keď v svojom najhlbšom vnútri pociťuje toto mocné dianie?

Môže sa mu podariť odolávať tomuto pokušeniu a ochrániť sa pred zaslepením? Rozpozná, že je len milosťou obdarený nástroj v rukách Boha? Neuvidí sa ako tvorca vecí, aby sa tak oddelil od svojho vznešeného tvorivého

impulzu – Boha? Jeho dielo sa mi zdá veľmi veľké a mocné, jeho myšlienky ohnivé, jeho idey a názory vznešené. Zdá sa takmer nemožné, aby sa nejaký človek nepoplietol týmito vyvýšenými víziami, nestotožnil sa s nimi. Či to tento človek, Alexander Skrjabin, dokázal, nemôžem posúdiť. 

Pokud patříte mezi ty, kdo považují počítače, a hlavně internet a všechno, co s tím souvisí, za podezřelé a posuzujete je s určitým odstupem, pokud považujete tato zařízení odpovědná za morální degeneraci, za důvod zhrubnutí mládeže a bezprostředního úpadku západní civilizace, pokud je obecně považujete za satanské vynálezy, už prosím více nenaříkejte. Můžete totiž poznat sami sebe, i když třeba jen částečně, v následujícím textu. Ale také můžete zažít, že duchovní záležitosti mohou být vyjádřeny i dosud neobvyklým způsobem. A všichni ti, kdo musí stále poslouchat, že jejich oblíbený nástroj a hobby není nic jiného než jen módní zboží a ve skutečnosti horská dráha do zatracení, možná s velkým zadostiučiněním zjistí, že duchovní záležitosti mohou být vyjádřeny i jinak, než byli dosud zvyklí. Snad tento text přispěje k vzájemnému porozumění.

Nejdůležitější používané pojmy jsou vysvětleny na konci tohoto článku.

Už mnoho let je autor článku „počítačový podivín“ a dosud, pokud ví, neutrpěl žádnou

závažnou škodu. V této chvíli má kromě své obvyklé práce na starost i postup své figury ve hře World of Warcraft již popáté na 80. level.

Hraji Poslední život (Last life) tak dlouho, kam až sahá má paměť.

A přesně tak dlouho toho mám pokaždé plné zuby. Je pravda, že textury1 a světelné efekty nejsou špatné a většinou mají jen mírný lag2. Ale questy3 jsou monotónní a únavné, odměny neodpovídají námaze a umělá inteligence NPC4 je mírně řečeno „prostá“.

V tomto pohledu jsem ale dost osamocen. Většina mých kolegů hráčů je do toho ponořena, částečně s nadšením, částečně tvrdohlavě, ale náruživě. Podstupují stále stejné úlohy ve stejných oblastech herního světa. A vždy narazí na stejné překážky a protivníky, na které útočí se sortimentem strategií, které by se daly vlídně popsat slovem „průhledné“.

Odměna za toto jejich úsilí (kterou však nezažívají jako takovou, ale spíš jako cíl života, ba dokonce i jako oprávnění své existence), je pár nasbíraných mincí a směnitelných věcí, všechno cetky, které mohou za pár peněz zase prodat u NPC-překupníka.

Tyto odměny, které získávají od zadavatelů úkolů za jejich úspěšné splnění, hráčům nepatrně zvýší respekt některé skupiny, ale především jim přinesou pár zkušenostních bodů. Pokud hráč nasbírá dostatek těchto bodů, dosáhne nový level (úroveň). Účastníci říkají, že člověk „leveluje“. Na každé nové úrovni je pak možné naučit se novým schopnostem a talentům nebo zlepšit ty, které už existují. A to vše proto, aby hráč směl používat dokonalejší vybavení a prezentoval se stále sebevědoměji. Tak nekonečný úmorný mlýn bojů, úkolů, hledání a získávání surovin a následné výroby všech možných věcí pokračuje trochu rychleji, elegantněji a efektivněji. A tak dále až do nekonečna.

V Posledním životě jsem docela dobrý. Nejvyšší úrovně jsem dosáhl už hodně dávno. Také své dovednosti, talenty i reputaci u všech skupin, které jsou pro mě důležité, jsem zmaximalizoval před dlouhou dobou.

Vlastním obšírné vybavení a dopravní prostředky a zvířata podle starých příběhů jak ve vzduchu tak na zemi a samozřejmě také enormní zásoby zlata. A během raidů5 své guildy6 jsem stále vítaným účastníkem skupiny.

Přesto se nemohu zbavit pocitu, že všechno to je duté a prázdné. A sice ne proto, že to neznamená žádnou

výzvu, ale cítil jsem to už dávno předtím, než jsem se stal tak úspěšným.

Ani to není způsobeno nedostatkem rozmanitosti, neboť herní producenti neustále přidávají nové prvky a skutečně dělají všechno pro to, aby Poslední život udrželi napínavý.

Ale je to napínavé stále stejným způsobem, což je ve skutečnosti frustrující, protože je to nudné. Je to stejné, jako kdyby to bylo jednotvárné. Spočívá to ve stále se opakující naději, která se pokaždé znovu vyplní jen navenek, ale ve skutečnosti ne: nové prostředí, nové figury, nové schopnosti, nové vyšší úrovně, výše, dále, rychleji, více – přesto však je to pořád jedno a totéž.

A na všech serverech7 je to stejné: všichni hráči zabřednou do kolotoče „výše, dále, rychleji, více“ a většina z nich ani nezaznamená, jak bezmyšlenkovitá, nesmyslná a otupující tato nekonečná rutina je. Hra sama o sobě nemá účel, cíl ani konec. Většina hráčů je spokojena s neustálou honbou za vítězstvím, úspěchem, zlepšením a jsou tím plně zaměstnáni. Ti, kteří dosáhli všeho, čeho mohlo být ve hře dosaženo, se arogantně oddávají snadnosti, s kterou mohou dělat všechno rutinně a bez úsilí. Avšak kdo jako já

dosáhl hranice, kde musí uznat, že se vše jen točí beze smyslu ve stále se opakujících nekonečných kruzích, tomu tato prostoduchá honba začne připadat jako poušť, kde žádná barva nebo znamení života nepotěší unavené oko. V hrdle mu vyschne jako od prachu, v kterém se mu chce křičet do nebes a proklít zemi za tato nesmyslná muka jednotvárnosti, o nichž ani neví, jak si je zasloužil.

V této hře ani smrt nepřinese mír a spásu. Hráč sice může ztratit všechny body zdraví a pak je ,,mrtvý“, ale jen aby mohl být okamžitě znovu oživen a mohl pokračovat ve hře od místa, kde předtím skončil. Starý sen o nesmrtelnosti se tady stal skutečností, ale jako pokřivená a ubohá fraška s hrozivou tváří neúprosného „stále více téhož“, které nenabízí žádné východisko.

Proto se servery (paradoxně označované jako „obsluhující“) pro mě staly labyrintem, v němž se cítím uvězněn a kde producenti hry jsou mými žalářníky. Pravděpodobně by byli překvapeni a uraženi, kdybych nalezl způsob, jak jim to říci. Oni však koneckonců jen dělají to, co se od nich očekává. A to je v pořádku.

Avšak věci to nemění. Cítím se uvězněn a oloupen o svou životní sílu,

a nikoliv baven a opatrován, jako se cítí mí spoluhráči, s nimiž se o tom stejně nemohu bavit. Zkoušel jsem to, ale rychle jsem to vzdal. Nechápou to, myslí si, že mé požadavky jsou příliš vysoké, že jsem přecitlivělý nebo že jsem někdo, kdo je jednoduše mimo.

V takových chvílích jdu někam, kde nejsou žádní jiní hráči, sáhnu si pro trochu hlíny nebo si posbírám pár květin jen tak pro sebe a oddávám se svým snům o splněných přáních. Neprožívám v nich nějaké konkrétní dění, jsou to spíš jemné, stěží zachytitelné dojmy, pro které nemám slova ani obrazy.

Nedokážu říci, odkud pocházejí.

Jak ubíhá čas, stávají se tyto tiché dojmy zřetelnější. Stále pro ně nemám slova ani obrazy, ale mám stále jasnější pocit, který potom moje vědomí překládá do obrazů, jimž jsem schopen porozumět. Je to sen o serveru bez downtime8 nebo bez omezování úrovní, vlastně zcela bez omezování, kde nikdo nemusí prohrát, aby někdo jiný měl možnost vyhrát. Přitom nezáleží na tom, kdo je nejlepší v nějaké banalitě, nýbrž nejlepší je každý, docela jednoduše proto, že každý je brán jako jedinečný a je posuzován jako takový. Pak nemohou existovat konflikty ani bitvy. Nic nemusí zaniknout, aby mohlo vzniknout něco jiného,

a radost v sobě nenese zárodek následujícího zklamání. Všechno je prostoupeno a prozářeno hlubokým, významným a naplňujícím smyslem. Časem se tato touha pro mě stala důležitější než cokoliv jiného. Rozličné činnosti, které jsem celý svůj život vykonával v Posledním životě, mi mohly být ukradené. Skoncoval jsem s nimi. Velkou měrou jsem se odcizil svým spoluhráčům. Dříve jsem býval vítaný host, který však najednou nabral úplně odlišný směr.

Stále jsme sice v kontaktu a mluvíme spolu, ale je to jen zvyk z dřívějších časů a ze vzájemných sympatií, je to jen rituál. Stal jsem se cizincem mezi přáteli, osamělým uprostřed vřavy.

Jsem jedním z těch, kterým je zdánlivě všechno jedno, až na jednu věc, která mi chybí, i když jsem ji nikdy nezažil a ve skutečnosti mi vlastně „chybět“ nemůže, protože ji vůbec neznám. Mám bláznivé tušení, že ve svém nitru nejsem sám. Jak by mi totiž jinak mohlo chybět něco, co neznám?

Právě v tomto období, kdy jsem se začal vážně zajímat o svůj duševní stav, jsem najednou obdržel dopis. I to se občas v Posledním životě stane. Nebyl dlouhý ani nijak velkolepý. Jako odesilatel tam bylo uvedeno jediné slovo: „přátelé“.

A tento dopis pro mě všechno změnil.

Sdělil mi v několika větách a bez okolků, že herní figura je v herním světě Poslední život jenom zrcadlovým obrazem pravého vědomí. Dokud je vědomí zaměřeno výlučně na akce hráče v herním světě, je uvězněno a neuvědomuje si nic ani ze své pravé podstaty, ani z podstaty světa. To je také důvod, proč nemůže uspokojit svůj pravý charakter a osud.

U většiny hráčů je toto prvotní vědomí doslova zasypané a přerostlé herní figurou a hráčem, který ji řídí.

Když je však dosaženo – pokračoval dopis – určitého nasycení z dostatku zkušeností z bezcílného a nekonečného opakování hry, vytvoří se v hráčově vědomí určitý volný prostor, jenž byl předtím vyplněn honbou za „výše, dále, rychleji a více“. V tomto volném prostoru se pak začnou projevovat intuitivní pocity, jako například ty, které mě tak naprosto odcizily té jediné realitě, kterou jsem dosud znal.

Udeřilo to do mě jako blesk z čistého nebe. Všechno, o čem jsem si myslel, že znám, všechno, co jsem očividně považoval za opravdové a skutečné, vyprchalo před mým vnitřním zrakem jako v tiché explozi.

Pak jsem udělal něco, co pro mě bylo do té chvíle nepředstavitelné, a to hlavně proto, že jsem netušil,

že je to možné: odhlásil jsem se ze hry. Potom začalo být všechno jiné, nové. Oči, které už dlouho nebyly moje, se otevřely. Uviděly svět, jenž nemá nic společného s tím, který jsem znal, který však navzdory tomu je tak skutečný jako originál této imitace.

Vědomí, vedle něhož si mé vědomí připadá jako atom vedle slunce, uvidělo skrze tyto oči svět, vnímá ho, je v něm doma a je s ním zajedno.

A já ten svět také vidím, a zároveň mimo něj i do něj. Já jsem pořád já, ale jsem i ono Vědomí, a proto jsem zajedno se vším. Všechno je ve všem, všechno je zajedno se vším a já jsem toho součást. Jsem atom tohoto slunce a moje vyzařování je část vyzařování tohoto slunce.

Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude.

Po nekonečně dlouhé pauze, během které jsem němý a ohromený pozoroval tento úžasný svět, jsem udělal jedinou věc, kterou umím a jsem jí schopen: znovu jsem se přihlásil do hry. Koneckonců nemohu opustit server jen tak, dokud tam jsou stále hráči, kteří nevědí, kdo skutečně jsou. Ale server a herní producenti už mě nemohou uvěznit.

Jsem sice serveru, ale už ne serveru. 

Textury

Raid

Lag Guild

Quest (úkol)

Server

NPC (non playing character) Downtime

ivot je pekný. Život je krutý. Krása, aj keď je pominuteľná, môže sa nás hlboko dotknúť, pohnúť nami a priviesť do stavu nepretržitého úžasu.

Aká energia sa skrýva za krásou života? Je krása spojená s múdrosťou a krutosť nie je?

Potom by sa táto múdrosť života pokúšala vyjadriť v kráse, lebo napríklad harmónia, ktorá je základom krásy, nepozná ani spor, pomstu a ani krutosť.

Prečo je vlastne potom krutosť v živote potrebná? Obsahuje snáď krutý život múdrosť?

A je preto záhuba nutným zlom života, ako sugeruje napríklad nielen Starý zákon, ale aj Višnu a Alah?

A čo nás môže prípadná životná skúsenosť krutosti naučiť v živote?

Na priebehu ročných období vidíme v prírode postupnosť harmónie, ktorá prechádza do pokoja a umiera.

To sa v kráse deje často – spomeňme si len na bohatstvo farieb lístia na jeseň. Za tým nasleduje ich zhadzovanie a záhuba.

Za harmóniou nasleduje krutosť, záhuba. Búrka lomcuje konármi a strháva nielen mŕtve drevo.

A čo si máme myslieť o obetiach prírodných katastrof alebo o vzťahu koristi a dravca so stále jemnejšími technikami lovu a úteku?

Ale toto všetko je detská hra v porovnaní s krutosťou ľudí voči sebe navzájom a voči zvieratám.

Tak je krása uprostred utrpenia, násilia a krutosti vlastne len slabšou útechou, ktorá je okrem toho navyše pominuteľná.

Tak si môžeme zúfať, keď zakúšame všetko toto utrpenie, túto krutosť a násilie. A môže to byť pre dušu príliš veľa, aby to všetko uniesla, ako dosvedčuje táto báseň: Nemôžem už viac znášať zármutok, a ani od sĺz plnú obličaj, nemôžem už viac zdieľať ľudí smútok a ani zľahčiť dopad zla, či utešiť tých, čo si zúfajú a neslýchane potupení sú.

Obete zrady, z ktorých žaloba sa vznáša, no predsa nedokázal som ich počúvať. Ó, otvor moje oči, duša, súcit bez sĺz mi daj, sťa láskyplný šat, sťa trpezlivosti plný plášť.

Z čoho vlastne pozostáva múdrosť, ktorá je spätá s krásou?

Je to zmĺknutá krása, nehmatateľná, nedotknuteľná krása, ktorá sa viac nerozdáva, ale žiariac si drží odstup od svojho okolia? Dosahuje odstup z rešpektu alebo skrz svoju prirodzenú autoritu?

Ostáva múdrosť v kráse zachovaná?

Kde prebýva múdrosť života a kde sa jej dá naučiť?

Je to tak, ako hovorí Mirdad: „Keď sme pokojní, vytvárame okolo seba harmóniu. Ak sme nepokojní, obklopuje nás chaos, rumovisko.“ Podmienkou pre krásu je dokonalý vnútorný pokoj a mier.

Poznať túto požiadavku a konať podľa nej, pričom vnútorný hlas bude stále lepšie chápaný a rešpektovaný, je múdrosť. Mnohí poznajú túto podmienku a túžia za tým, aby vnútorne vlastnili mier, ktorý je pre náš zmyslovo organicky živený rozum nepochopiteľný.

Vedia, že tento majetok je nepredajný. Lebo múdrosť neostáva v kráse zachovaná, ale krása prejavuje svoju nádheru v múdrosti.

Múdrosť je ako vnútorný majetok a ako zdroj oceánska. „Slovo, Boh, je oceán,“ vraví Mirdad. „Taviaca nádoba je slovo Boha (nové Slovo). To, čo vytvára, spája do jednoty, nič nepokladá za vzácne,

nič nepokladá za bezcenné.”

(Kniha Mirdad, kap. 5) Ako znie toto nové Slovo?

Zvuk tohto nového Slova je čerstvý a priezračný, a Mirdad odporúča hľadať poznanie tohto Slova.

Aký je rytmus nového Slova?

Rytmus nového Slova je rytmus tanca, pretože je v ňom život.

Je to žijúce Slovo, ktoré víri skrz súradnice času a priestoru, je to nehmatateľná vibrácia, ktorá z času na čas niekedy stuhne, zhmotňuje sa vo vnímateľnej kráse. Je to neuchopiteľná kvalita, ktorá sa neustále rozdáva, plná múdrosť života, ktorá nás povoláva hľadať jej zdroj.

Vlastne nás chce múdrosť priviesť k tomu, aby sme šli k jej zdroju. A keď vpustíme dovnútra jej príťažlivosť a krásu cez hľadiace oči a počúvajúce uši, potom dokážeme neodporovať, potom túžime po múdrosti, vedení krásou.

Takto videné a počuté, nie je filozofia žiadnym intelektuálnym hobby, žiadnym racionálnym, bystrým rečníckym umením. Lebo pravdivá filozofia nepotrebuje mentálny výcvik.

Samotný život v jeho plnosti a kráse nás môže priviesť k tomu, aby sme túžili za Jedným. A tak, cez túto krásu a nasmerovaní na kompas našej čistej túžby, približujeme seba samých vnútornému zdroju múdrosti. A tým si približujeme aj poznanie pre našu cestu, ktorú treba ešte veľmi zarovnávať, cestu k jednoduchej a vyrovnanej Gnóze, ktorá nás svojou stimulujúcou silou vedie k transformácii.

To je krása, ktorá sa rozdáva, premosťuje vzdialenosti, namiesto toho, aby ich vytvárala.

To je múdrosť, ktorá v novom Slove všetko zjednocuje a povoláva nás k alchymickej svadbe, k zjednoteniu.

„To, čo vytvára, spája do jednoty,“ vraví Mirdad o novom Slove.

Množstvo slov už viac nepôsobí novo a silno, lebo ich význam a obsah sa viacnásobným použitím opotrebuje a znehodnotí. Vyvíja sa takzvaná inflácia významu, ako napríklad pri slovách pravda a múdrosť.

Pritom výsledky viacerých výskumov ukazujú, že pravda, múdrosť, dobro atď. objektívne nemôžu existovať.

Vädnú presne tak ako krása a neponúkajú viac žiaden oporný bod pre vnútornú múdrosť, pre cestu k zdroju a cestu z vnútornej, oceánickej studnice von.

Bežná znalosť o týchto pojmoch sa rozpúšťa akoby v iskriacej obnove Slova, ktoré je Gnózou.

Ale aby sme predsa len mohli o chápaní pravdy, múdrosti a dobra referovať a dovolávať sa ich, hovorí sa o absolútnej pravde, dobre a múdrosti.

Cez slovo „absolútny“ ste potom zbavení kultúrne relativizovanej a infláciou významu znehodnotenej sily.

Ale – a to je aj výpoveď tohto sympózia – život sám nám daruje skúsenosť a múdrosť pre vnútornú cestu. Žiaden jedinečný vonkajší pojem nemôže viesť dovnútra, uskutočňovať, dosiahnuť vnútorné vlastníctvo.

Preto cesta od vonkajšej k vnútornej znalosti potrebuje nové Slovo,

skrz ktoré sa priamo dosiahne nahliadanie na vytúženú úroveň, aby sa umožnilo konanie, transformácia.

Zvláštne na tomto novom Slove je hodnota jeho vyžarovania. Nové Slovo vyžaruje s nezmerateľným polčasom rozpadu.

Nie je bez hodnoty, ale bez hodnoty času!

Zvláštne je okrem toho to, že táto nová a gnostická sila vniká do nášho systému a pôsobí v nás ako motor na transformáciu, energetickú zmenu, láskavo ohnivý proces – bez trenia a predsa povzbudzujúco, podnecujúco.

S celou našou svetovou múdrosťou a naším naučeným obrazným jazykom nedokážeme popísať nové Slovo ani ho vysloviť. Nedokážeme oheň nového Slova roznietiť.

Vari neexistuje žiaden východiskový bod, žiadna základná orientácia pre vnútornú múdrosť, ako sú napríklad vedomie, duša alebo iskra? To sú predsa zase len slová, ktoré sa dobou opotrebujú, bez hodnoty, bez sily, a ktorých mentálne obrazy budú bežným každodenným životom opäť zmazané?!

Snáď žijeme aj v čase, v ktorom sa význam a živosť slov rýchlejšie opotrebujú ako kedykoľvek predtým.

Ruch médií v našej civilizácii je zakaždým krátky a prudký. Príbehy

rýchle utíchnu, takže sa neskôr udivene pýtame, ako sme sa tým len mohli nechať strhnúť. Za akých podmienok môže nové, nezmerateľné Slovo nájsť vstup do našej túžiacej, vedychtivej, zvedavej bytosti?

Zabudnite na seba!

Aby ste zabudli na seba, musíte byť sebou samým.

Ak ste dotknutý, ak ste užasnutý, ak robíte niečo pre niekoho iného, ak sa v svojej práci môžete vzdať hľadania sebauspokojenia, ziskuchtivosti, upevňovania prospechu a aj túžby, vlastnej moci, možnosti zadávať úlohy, potom víriaca sila, ktorá je skutočným životom, nenájde viac odpor vo Vašom systéme. Áno, potom nové Slovo preniká, potom prestupuje život ako vibrácia múdrosti cez Váš mikrokozmos a vyzdvihuje ho na novú úroveň, na ktorej je možná transformácia.

Ak ste dojatý, tak sa v tom roztavíte.

Ako vraví Mirdad, ide o to, aby ste sa po roztavení na základe nového Slova spojili do novej jednoty.

Ak ste dojatý, potom ste dotknutý. Tak budete mať rovnaký názor ako ja. Keď ste takto celkom bez seba, dojatý a vzrušený, potom zabúdate na seba samého. To je múdrosť života. Vy sám ste kvapkou tohto oceánu múdrosti.

A teraz ide o to, aby ste boli sebou samým a nie aby ste slzami utopili pohnutie v tomto oceáne, ale aby ste nechali nové Slovo, nech vo vyrovnanosti vo Vás uskutočňuje prácu. A pritom musíte ostať statočný a vytrvalý.

Neobávajte sa teda, že sa to stane neželaným, egoistickým umieraním.

Lebo potom žijete vo vedomí duše a nemáte viac žiadnu potrebu získať, mať a držať. Ste len vy sám.

Môže sa to porovnať s hudbou: môžete ňou byť dotknutý a dojatý.

Možno poznáte takty hudby naspamäť, takže melódia a zvuk sú pre Vás a pre nejaký moment tancom života.

Tento moment si ale nechcete vziať a vlastniť, mať a držať ho. Lebo viete, že sa to nemôže stať a ani by to nemalo žiaden význam.

Hodnota neleží v hmatateľnej kvalite, ale v tom, že ste sa v tomto momente odvážili byť samým sebou, že chcete poznať taviaci proces, spájajúci k novej jednote a dať mu šancu.

Tak pôsobí nové Slovo, tak vždy pôsobilo. Tak to zamýšľal život, a preto je nové Slovo vlastne prastaré. Lebo nemá žiadnu hodnotu času.

Je bez času – a predsa tu a teraz. 

Z různých kulturních period byly ústní tradicí zachovány nesčetné mýty. Obsahují představy dávných lidí o vzniku světa, působení přírodních sil a bohů stejně jako o údělu po smrti.

Edda Vzpomínám obrů z počátku věků, z nichž jsem se tehdy narodila…

Znám devět světů, devět říší, hloubku znám kořenů slavného stromu.

iž v Pentagramu č. 2/2011 jsme uvedli, že sebrané mýty v eposu Edda popisují mystéria vývoje světa – jak velkého tak i malého. V tomto

verši nám vědma předkládá následující vhled: Vidí devět světů bytí, devět větví na stromu světa lidského bytí, prastarý jasan Yggdrasil, jak je nazýván v germánských mytologiích. Jasan světa je kosmologický symbol Universa. Symbolizuje bezčasý, věčný střed světa, nese a podpírá vesmír a vnitřně drží svět pohromadě. Poukazuje nejen na základní duchovní strukturu, ale také na vývojový impuls. „Devět domovů, devět světových říší“ symbolizuje devítinásobné uspořádání stvoření, které se zrcadlí v devítinásobném člověku. Vývoj devíti úrovní vědomí člověka stojí před námi: třikrát tři aspekty těla, duše a ducha, které navzájem souvisí. V těle mluví duše a duch. V duši se vyjevuje jak tělo, tak i duch. V duchu se projevuje duše a tělo.

Že tomu tak je, nám ukazují větve Yggdrasilu, které se rozpínají přes celý svět a sahají až do nebe. Korunou (duchovního) stromu je Asgard, sídlo bohů. Je to kosmos Ásů, kteří žijí ve Světle. Nejvyšší duchovní, věčný princip v Asgardu je Gimle, červánky východu slunce. Až bude Asgard jednou v Ragnaröku, na přelomu časů zničen, bude prostřednictvím Gimle umožněna obroda. Most Ásů neboli duhový most Bifröst, na kterém drží stráž Heimdall, bílý bůh, světelná postava s mečem a rohem, spojuje svět bohů a lidí.

Lidé nazývají tento most duhou. Je to speciální duševní sféra, která spojuje to, „co je nahoře“, s tím, „co je dole“, nebe se zemí. Je nezničitelný, dokud trvá čas. Na konci vývojové periody se ale tento most rozplyne.

Právě tak jako větve, i kořeny Yggdrasilu se rozprostírají přes celý svět. Také tady existují tři aspekty.

Na kořenu, který vede vzhůru, k Ásům, bohům, žijí lidé. Místo, které obývají, se nazývá Midgard, „místo ve středu“.

Jejich obydlí je obehnáno vnějším kruhem, nazývaným Utgard, říší ledových obrů, kteří nejsou Ásům přátelsky nakloněni. Všechny obydlené říše jsou obtočeny hadem Midgardu, který v některých aspektech odpovídá hadu Uroboros. Je to symbol kosmického hada, který jako karmický kruh ohraničuje svět lidí. Neustále

roste, zůstává však jako princip Uroboros klidný až do velkého konečného boje proti bohům. Potom se rozvine a ukáže tu ničivou stránku své dvojí povahy.

U obydlí lidí se nachází Urdina studna. Tam se bohové denně scházejí. Je to studna osudu, studna tří Norn, které se jmenují Urd, Skuld a Werdandi. Přicházejí ke kolébce každého novorozence a předpovídají mu osud. Kromě toho mají za úkol denně kropit strom světa posvátnou, léčivou vodou a tak ho udržovat stále zelený. Protože, jak se říká v jiné písni Eddy, „jasan Yggdrasil zakouší více příkoří, než lidé vědí“.

Lidé konají své skutky v polaritě sil „shora“ a „zdola“. Co se s lidmi stane po smrti, je určováno jejich chováním během života. Proslavení bojovníci padlí v boji budou Ódinem dovedeni vzhůru do Walhally, do síně padlých v Asgardu. Tam se cvičí v bojových hrách a mohou pod Ódinovým vedením jako účastníci „divokých smeček“ občas do lidského světa jezdit. Avšak duše těch lidí, kteří zemřeli jiným způsobem, přicházejí do Helheimu neboli Helgardu. To je podle severské mytologie podsvětí, říše bohyně Hel, bohyně mrtvých. Tato říše leží pod druhým kořenem stromu Yggdrasil. Tam hadi trýzní strom. Tam také

žije démon požírající mrtvoly, drak Nidhögg.

Z pramene, který vyvěrá u tohoto kořene, vytékají ledově studené proudy, které s sebou strhnou všechno, co už nemůže nebo nechce žít. Řeka smrti se tak současně stará o obnovu, protože neodvratně strhává s sebou mrtvé síly, nánosy a překážky, a tímto čištěním se stará o nový růst.

Konečně na třetím kořenu se nachází „Mimirova studna“. Obr Mimir střeží vodu moudrosti, rozumu, paměti (anglické slovo memory má základ ve jménu Mimir). Protože Mimir denně pije z pramenu moudrosti, platí za nejmoudřejšího ze všech jemnohmotných bytostí a Ódin (Wotan) se ho často ptá na radu. Sféru Mimira můžeme přirovnat k pojmu z moderní esoteriky „psibank“, dříve nazývanou kronika Akaša. Je to vibrující síť energií, která je spojena se vším a vše neustále navzájem spojuje. V této síti se nemůže nic ztratit.

Zkušenosti, prožitky, myšlenky a činy všech jsou v ní shromažďovány a jsou dostupné k nahlédnutí pro toho, kdo

je čistý, bez předsudků a sdostatek láskyplný. Když se sám Odin dožadoval doušku ze studny moudrosti, musel Mimirovi obětovat „jedno oko“.

Když vědma vyprávěla o jasanu světa Yggdrasilu, o jeho kořenech a jeho koruně, její posluchači viděli tento obraz před sebou. Naslouchali zcela jinak než my, moderní lidé. Neměli schopnost kriticky rozlišit mezi tím, co slyšeli, a naslouchajícím individuem. Úplně se otevřeli tomu, co v jejich nitru bylo jako základní vzor bytí, prožívali jak makrokosmos, tak i malý svět člověka. V první sféře kořenů zažívali svůj život, vývoj svého vědomí. Poznávali přikázání bohů a učili se nést vlastní odpovědnost. Protože když nejednali v souladu s universálními zákony, museli nést následky.

Tak prožívali také svou blízkost k studni osudu. Ve druhé sféře kořenů zažívali úrovně, které se dnes nazývají nevědomí. Dozvěděli se, že po své smrti tam klesnou, pokud se v nich nebude moci manifestovat něco

z odvahy Ódina, který je přece božský. Proto byla válka tak důležitá!

Neboť statečné sebeobětování v boji s vlastnostmi a silami přírody formovalo počátek vědomí, které mělo být korunováno ve Walhalle. Tak se konečně mohl rozvíjet vztah ke třetí sféře kořenů, odkud pochází moudrost. V lidech mluvilo ještě něco z paměti přírody, ve které bylo zaznamenáno vše, co se kdy stalo. Současně

pochopili, proč existuje válka. Člověk totiž získává moudrost, když v jeho nitru proti sobě bojuje to duchovní a to přírodní o lidské srdce.

Neochvějnou odvahou získává válečník v nejvyšších větvích Yggdrasilu energie čistého duchovního bytí. Zde v Asgardu se nachází Gladsheimr, „radostný dům“, jedno ze tří míst pobytu

Ódina. Je to úroveň, pole, které bylo starými nordickými národy personifikováno a uctíváno jako nejvyšší božství. Ódin bydlel v Gladsheimru, ale také často v Valaskjalfu. Tam je jeho sídlo Hlidskjalf, z něhož může přehlédnout devět světů. Mytologie vysvětluje, že on je božství, které spojením s lidstvem se vyvíjí, prohlubuje a rozšiřuje. Božství se jakoby rozšiřuje, když člověk opět vládne Ódinovým okem, pinealis neboli šišinkou (epifýzou), protože to je orgán, kterým může člověk „vidět“ v Gladsheimru, v radostném místě v Asgardu, v zahradě bohů.

Odtamtud člověk denně sestupuje do Midgardu, do středu těla. Když to božské skutečně v člověku rozkvete,

stává se Ódin symbolem pro vlastnosti duchovní duše. Je potom v řeči germánských mytologií zářící, moudrý pomocník, skald (básník písní), mistr řeči a písma. Pokud je člověk ještě zcela v moci přírodních sil, potom zažívá Ódina jako ohrožení svého stavu, jako krvežíznivého, zuřivého, válečného štváče a vůdce divoké hordy.

V tom případě je Ódin symbolem hybné síly ducha, která člověka nutí k vývoji a při negativní reakci ho nechá padnout do hlubin Helheimu.

Mýty vypráví, že Ódin visel devět nocí na stromu světa. Božské se muselo probojovat devíti stavy vědomí. Z toho povstalo prostřednictvím

vzplanutí duchovního ohně Universa devět sfér, devět světových říší. Všechny jiskry, které byly kdysi duchem vyzářeny, jdou stejnou cestou! Duchovní člověk prochází každou sférou. To je cesta „slavného válečníka“.

Devět vznešených vývojů v oblasti těla, duše a ducha, tedy třikrát tři

fáze, kterých je dosaženo nad devíti větvemi stromu života od kořenů až po korunu, spojuje v sobě duchovní vědomí, „Ódina“. Při tomto mohutném vývoji číhají na nižších úrovních, ve sféře hmoty, některá velká nebezpečí. Projevují se snahou svéhlavého rozumu postavit do popředí tělo. V postavě poloboha Lokiho se síla vůle čistého bojovníka z Gladsheimru odchýlí a zaměří na osobní zájmy. Loki odpovídá Luciferovi.

Odhalení vlastní vůle je fascinující a současně otřesná zkušenost pro mladé ego. Ve světle nově získané úrovně vědomí však pozná svou úlohu, svoji odpovědnost jakož i nebezpečí své cesty a přitom se velice poleká. Jak velmi je vývoj člověka spojen se stromem světa, se ukazuje také v tom, že „ügger“ znamená „vyděsit“. 

íce než kdykoliv dříve se člověk v této době ptá po hlubokém smyslu života. Velký německý mystik mistr Eckehart (1260–1328) je po sedmi stech letech také opět středem zájmu. Jeho „religio“ přesahuje všechny konfese. Znal náboženské a filosofické západní nauky, i řecké a egyptské a stejně tak učení Blízkého a Dálného východu. Stál tak říkajíc na vrchu hory a věděl, že všechny cesty z údolí se na vrcholu sejdou. A dnes si uvědomujeme, že Eckehart, jenž dokázal prohlédnout skrze to nezměrné, byl na Západě největším zvěstovatelem universálního, kosmického náboženství.

Johann Eckhart nebo Eckehart byl členem dominikánského řádu, klášterního společenství, které se od ostatních lišilo intelektuálními ambicemi.

Ve třináctém století dodávali dominikáni pod vedením svého zakladatele Dominga Guzmana nejvíce mentální „munice“ proti albigenským a od Španělska po jižní Francii vůči nim podněcovali nenávist, aby proti nim mohli začít křížová tažení. Kromě toho bystřili své myšlení, aby dokázali vyvracet nauky katárů. Také na začátku čtrnáctého století členové tohoto řádu bojovali hluboce dotíravými výslechy ještě i proti zbylým osamoceným skupinám katárů. A jednáním s mocnými se zasadili o to, aby zbylí, již nemnozí příslušníci těchto skupin museli zemřít mučivou smrtí. Přesto osvobozující aktivity a dílo, které – inspirovány Bratrstvem – byly podniknuty pro Západ, nabyly v rámci tohoto řádu mnoha podob. A to z jednoduchého

důvodu – neexistovala pro to žádná jiná příležitost. To je také prapočátek důležitých snah o obnovu a reformu v rámci mnišských řádů. Vzpomeňme si jen na muže jménem Waldo (také Valdo nebo Valdes), zakladatele řádu waldenských, nebo na Luthera a nezapomeňme na myslitele, jako byli Ficino a Pico della Mirandola. Je zvláštní ironií, že dominikánský řád, o němž gnostikové učili, že je třeba držet si od něho nutný odstup a posuzovat ho rezervovaně, se ukázal být také živnou půdou pro impulzy obnovy pro dosažení větší vnitřní svobody. Je nádherné a někdy těžko pochopitelné, jak to universální stále znovu dokáže pronikat k srdcím lidí, kteří jsou připraveni přiklonit se s nasazením celé své bytosti k tomu universálnímu, k tomu, co přesahuje přírodní duši.

Začátkem čtrnáctého století byl řád dominikánů v oblasti Štrasburku aktivní jen v omezeném rámci. Víra se již před dlouhou dobou stala záležitostí teologů na univerzitách, když Mistr Eckehart na základě znovuzískané inspirace osvobodil živou víru z výmyslů tehdejší vědy. Znal to velmi dobře, protože sám byl vychován v tomtéž klášteře, v němž vyučoval Albertus Magnus. Byl tam rovněž ještě znatelný silný vliv Tomáše Akvinského, který krátce předtím zemřel.

Eckehart byl vzorný žák. Prošel zářivou kariérou a již jako mladý obdržel

pozvání působit jako docent v převorství Saint-Jacques (Svatého Jakuba) v Paříži. To bylo jedno z nejrenomovanějších náboženských center té doby.

Během svého pobytu tam si získal nepřátelství františkánů, protože zvítězil v jedné debatě s nimi. Při ní vyjádřil své pojetí sjednocení člověka s Bohem skrze mystický, vnitřní proces uvědomění. Tehdy poprvé jasně vyjádřil, že to Boží se nachází v duši jako „Boží jiskra“ a že každý člověk je povolán stát se Božím synem, jako byl Kristus.

Eckehart byl bystrý docent teologie, známý svými přednáškami o hlubokomyslných scholastických tématech, která nám dnes již nic neříkají. Přesto, když svým krajanům přednášel čistou nauku o Bohu v člověku, dával přednost přednášení v německém jazyce.

Jak může duše růst? Co je to etika srdce? Kde může člověk nalézt své ideály? Eckehart zdůrazňoval, že v nás všech je jiskra Boží, částečka Ducha a že lidská duše jakožto nositel této jiskry se může očistit od egoismu.

Ale je to něco jiného než následování pravidel. Eckehart konstatoval: „Bůh nikdy nespojuje spasení člověka s nějakým určitým životním vzorem…

Proto musí být člověk proniknut Boží přítomností, musí být oduševněn formou milovaného Boha, která je v něm, takže tuto přítomnost může vyzařovat, aniž by k tomu člověk něco přidával.“

To je jednoduchá „ne-já-báze“ pro ideální, křesťanský život a pravou etiku. Tak člověk uvolňuje cestu pro duši, jež pak může vystoupit a sjednotit se s „Božstvím“ (jak říká Eckehart může „zaniknout v „Božím“), může se sjednotit s vědomím, které proniká člověka a celý vesmír.

Pod tlakem svých nadřízených musel Eckehart zaplatit za svou odvahu a statečnost odvoláním svého učení.

Byl obviněn a dohnán do úzkých. Dokonce to došlo tak daleko, že se musel obhajovat u papeže. Ale papežova rozhodnutí se už nedočkal. Na zpáteční cestě z Avignonu (kde toho času

papež sídlil a kde, jak se Eckehart domníval, se před papežem úspěšně hájil) záhadným způsobem zemřel.

Mezitím se církev s obrovskými rozpaky radila, co dělat s Eckehartem a jeho přívrženci, neboť tento nový mystik získal velký ohlas. Již brzy po Eckehartově smrti byly některé jeho učební teze vysvětlovány jako kacířství. Avšak to proud nezadrželo.

Skupina „Božích přátel“ („Gottesfreunde“) a určitě jeho žáci Jan Tauler a Jan van Ruysbroeck, kteří se všichni počítají k porýnské mystice, hráli významnou roli ve vývoji vědomí středověkých lidí, kteří hledali Boží říši, jež je v nás. V této knize nás autor K. O. Schmidt bere s sebou na Eckehartovu cestu ke kosmickému vědomí.

Ukazuje, že tato vnitřní práce má tři fáze a celkem deset stupňů. Čtyři první stupně odpovídají fázi zvnitřnění a tříbení (čištění). Tři následující tvoří fázi oduchovnění neboli osvícení a poslední tři stupně zbožštění neboli sjednocení s Božským. 

Díla vydaná v českém jazyce:

Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců.

Distribuce Kosmas s.r.o. www.kosmas.cz

Zapomeň na sebe!

Abys zapomněl na sebe, musíš být sám sebou. Když jsi dojatý nebo užaslý nebo děláš něco pro ostatní, když ses ve své práci zřekl sebezrcadlení, touhy po úspěchu, ziskuchtivosti a také snahy o upevnění vlastní pozice a moci, to znamená, když vibrující síla, která je opravdový život, již nenachází žádný odpor ve tvém systému, ano, potom proniká nové Slovo, potom život jako vibrace moudrosti vytahuje celou bytost na úroveň, na které je možná transformace.

Když jsi dojatý, roztáváš. Pak záleží na tom, abys po roztátí na základě nového Slova plynul k nové Jednotě.

Když jsi pohnutý, jsi něčím uchvácen a trochu zmaten.

Když jsi tímto způsobem zmatený, pak zapomeneš na sebe.

To je moudrost života: ty sám jsi kapkou v oceánu moudrosti.

A nyní jde o to, být sám sebou a nikoliv se slzami dojetí klesnout v tomto oceánu, nýbrž nechat nové Slovo úměrně jeho práci v sobě uskutečnit.

A přitom musíš být vytrvalý. Škola moudrosti života