P e nt a gr a m
Lectorium Rosicrucianum
Keltové a svatá místa Irsko – nezávislé, magické, nepřemožitelné Orientační body na horizontu Keltské kresťanstvo Pravý rytíř Grál světla W. B. Yeats, írske básnické srdce
2012
ČÍSLO
1
Pentagram vychází šestkrát ročně v holandském, německém, anglickém, francouzském, portugalském, španělském, maďarském a česko-slovenském jazyce. V bulharském, finském, řeckém, italském, polském, ruském a švédském jazyce vychází Pentagram čtyřikrát ročně.
Šéfredaktor
A. H. v. d. Brul
Redakční rada P. Huijs
Redakce
Pentagram Maartensdijkseweg 1 NL-3723 MC Bilthoven e-mail: info@rozekruispers.com
Administrace
Medzinárodná škola Zlatého Ružokríža Lectorium Rosicrucianum P. O. Box 68 SK-048 01 Rožňava e-mail: rosicrucianum@lectorium.sk Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Křesomyslova 8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: praha@rosicrucianum.cz Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Nové sady 4 CZ-602 00 Brno e-mail: brno@rosicrucianum.cz www.lectoriumrosicrucianum.org K překladu použito: německé vydání Pentagramm 2/2011 anglické vydání Pentagram 4/2011
Vydavatel
Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Křesomyslova 8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: info@rosicrucianum.cz
Autor
© Stichting Rozekruis Pers Bakenessergracht 5 NL-2011 JS Haarlem e-mail: info@rozekruispers.com www.rozekruispers.com Kopie ne bez písemného souhlasu Evidenční číslo MK ČR E 1 8833
Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva. Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, Nového Člověka. Je však také symbolem Universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán. Symbol však obdrží smysl jen tehdy, jeli uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis Pentagram vyzývá čtenáře, aby tuto duchovní revoluci v sobě samých připustili a uskutečnili.
P e nt a g r a m Pentagram č. 1 /201 2 vás, čtenáře, zavede do
světa Keltů, kteří obývali celou Evropu tisíce let před Kristem, ale nevytvářeli společný stát ani vládu. Na této cestě získáme dojmy z tajuplného místa, které se ponořilo hluboko do mlhy času. Ukazuje se nám jako obraz se spoustou barev a jemných odstínů, tu a tam se stopami světla, s krásnými kraji a zajímavými „odbočkami“ v dějinách, samozřejmě bez požadavku na to, být vyčerpávající. To, co nás inspirovalo, najdete na následujících stránkách. Především nás překvapuje, jak snadno bylo převzato osvobozující učení prvních křesťanů Kelty ve Francii, Anglii, a hlavně v Irsku. Je to, jak v pátém století zpíval Taliesin, poslední bard: „Kristus, Slovo prvopočátku, byl od první hodiny naším učitelem a my jeho učení nikdy nezapomeneme.“ Křesťanství bylo možná nové v Asii, ale nikdy nebylo období, kdy by britští druidové nerozšiřovali toto učení.
Číslo 1/2012
Obsah Svědectví megalitů
Poznanie mystérií je nezávislé od času
2
6
Keltové a svatá místa
9
Pole, v ktorom sa zrkadlia čisté hodnoty
16
Orientační body na horizontu
21
Keltské kresťanstvo
24
Irsko – nezávislé, magické, nepřemožitelné Pravý rytíř
35
30
Johannes Scotus, írsky mysliteľ
42
Grál světla
Staré legendy o Grálu v tradici Keltů
48
W. B. Yeats, írske básnické srdce
55
Obálka: Zobrazení posvát
ného háje druidů. Rytina z opery Norma od Vincenza Belliniho (1801–1835), fran couzská škola, 19. stol. Biblio thèque de l´Opera Garnier, Paříž, Francie / The Bridge man Art Library.
Svědectví megalitů Pentagram o
Keltech? Existoval vůbec národ Keltů? A co víme o Irsku?
Kamenný kruh v hrabství Cumbria (Anglie). Kruh s průměrem přibližně třicet metrů, v němž 38 kamenů obklopuje pravoúhlý čtyřúhelník z dalších 1 0 kamenů. Tato stavba, postavená přibližně 3000 let př. n. l., je se svými jasně astronomickými liniemi důležitým příkladem megalitické astronomie a geometrie a byla určitě využívána k náboženským obřadům.
2
Pentagram 1 /201 2
Keltská prosba o požehnání Požehnej mi, ó Pane, náš Bože, vlož svou ruku pod mou hlavu a nech mě odpočinout ve svých rukou. Dovol mi nalézt sílu ve tvé uzdravující lásce a nechť lesk tvé tváře na mě září, dnem i nocí, nyní a navždy.
Svědectví megalitů
3
P
řibližně před 11 000 lety začala mladší doba kamenná, v níž se odehrál revoluční vývoj v mnoha smě rech. Ačkoli tento vývoj projevoval vel ké oblastní rozdíly, společným znakem bylo, že se poprvé v tomto období pro vozovalo zemědělství a chov dobytka. „Kimmeriové“ je nejstarší známé jméno „Keltů“, národa, který žil podle Řeků v rozlehlých lesích a oblastech severně a západně od nich. Nacházíme je později jako Kelty v Anglii a Wale su, jako Gaely ve Skotsku a v Hyber nii neboli Irsku a jako Galy v Galii, dnešní Francii. Kolem roku 3000 př. n. l. táhl celý tento národ ze své původní země za Eufratem do svého nového domova v Evropě, do Galie a Belgie až po in sulae sacrae, tajemné ostrovy na zá padě. V moderní esoterice jsou tyto národy označovány také jako „zbyt kové kultury“. Musely vlastně začít úplně znovu poté, kdy centrum jejich původní civilizace zmizelo v důsled ku velkých katastrof a rozsáhlé vědo mosti týkající se jejich společného původu se ztratily. Byly národem, který prakticky nic nezaznamenával písemně, určitě ne náboženské záležitosti. Ani nestavěli oltáře, ke kterým by byly zapotřebí kovy nebo hřebíky. Vytvářeli biblické kamenné království. Neměli žádnou spojující formu stá tu, žádnou nadřízenou vládu, žádnou
4
Pentagram 1 /201 2
ekonomickou nebo politickou jed notku. Na svém vlastním území byli samostatní, měli však společné ná boženské smýšlení a řeč, kterou se mluvilo na celém evropském konti nentu. Tato řeč byla bohatá na obrazy jako žádná jiná a Skotové tvrdí, že se jí mluvilo už v Ráji. Na základě této společné řeči se různé národy vždy opět navzájem shle dali. V ní se vyjadřoval společný duch, zvyky, obyčeje a rituály. Jako kmeny však byly Keltové ve volné spoluprá ci samostatní. Národ a kmen udržoval každý vlastním způsobem spojení s přírodními duchy a duchovními hierarchiemi, které za nimi stály. Kaž dý svobodný Kelt byl osobně spojen s božstvem do té míry, jak tomu jeho vědomí postačovalo. Byli spojeni s duší světa, ale ne jako individualizovaná osobnost jako my, ale jako součást a účinný faktor mystického celku. Tu a tam nám Kelty připomíná ně jaké jméno, jako například Galatie (krajina uprostřed Malé Asie, kde sídlili Keltové ve 3. stol. př. n. l.), Galata (část Istanbulu) nebo Galicie ve Španělsku a Galie, což je latinský název římské provincie, dnešní Fran cie, kde sídlili Keltové. V dnešní době tato řeč prakticky zmizela. Jen tu a tam zaznívá keltština v několika přežívají cích jazycích, zvláště na okraji Evro py – ve velštině, skotštině, irštině, gaelštině a bretonštině. Germánské
Keltský národ obýval všechna území od „konců země“ (mys Finisterre ve Španělsku a Britské ostrovy) až k Černému moři a od Severního moře ke Středozemnímu. Rudolf Steiner v Penmaenmawru ve Walesu: „Když stoupáme vzhůru
na horu, potkáváme kameny druidů. Pokládáme-li je za pamětní kameny usilování ve starých časech o Ducha, pak si dokážeme představit, jak keltští druidové té doby plni touhy usilovali o Ducha a že naplnění své touhy najdou teprve tehdy, až my v naší době znovu získáme vhled do Ducha. [Tento vhled získáme] … když zažíváme přicházejícího vnitřního Krista naším způsobem. Tak jako Kristus, než se vrátí v duchovní postavě, nejprve musel zažít mystérium Golgoty ve fyzické postavě, neboť to je jediný způsob, jak ho lidstvo opět pozná. To je to, co můžeme silně zažívat na tomto místě, kde se dochovaly tyto zvláštní monumenty.“ R. Steiner, Penmaenmawr, 1 8.–31 . srpna 1 923
jméno pro Kelty bylo Walen. Tuto formu můžeme rozpoznat ještě ve jménech jako Wallis ve Švýcarsku, Wales ve Velké Británii a Wallonie v Belgii. Na jednom z vrcholů keltské kultury, ve 3. století př. n. l., obydlel keltský národ všechny oblasti od „kon ců země“ (mys Finisterre ve Španěl sku a Britské ostrovy) až k Černému moři a od Severního moře ke Středo zemnímu. V roce 387 př. n. l. Keltové dobyli město Řím, a tak se nikoliv Římané, ale Keltové stali zakladateli měst jako Londýn, Lyon, Ženeva, Štrasburk, Bonn, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Coimbra a Ankara.
Vysvětlivky: Hybernia (Hibernia, Ivernia) je lat. název pro Irsko (z kelt. Erin). //Zdroj: MČE, 2. díl, Academia 1 985//
Svědectví megalitů
5
Poznanie mystérií
je nezávislé od času Pokoj, láska a spravodlivosť tvorili základ druidizmu. Žiť z toho, blížiť sa svetu a človeku z tejto otvorenosti, to je múdrosť, poznanie spätosti so všetkými a so všetkým.
A
ko môže byť mladé niečo, čo svoj vrchol dosiahlo pred štyrmi tisíckami rokov? To predsa znamená, že veľký Hu Gadarn pred asi štyriti síc rokmi v okruhu vtedy už starého Stonehenge opäť nanovo stanovoval štruktúru druidizmu. Bol súčasníkom Abraháma a patriarchom svojho ná roda: Hu, Mocný. Na britských ostrovoch existuje ešte veľa pozostatkov z tohto obdobia: nespočetné kamenné kruhy, galérie menhirov alebo mohyly. Ak sa človek zdržiava na týchto miestach, pocíti, že k nemu prichádza veľká záhada, veľká otázka. Cíti, že to museli byť skutočne uzdravujúce miesta, ktoré slúžili religióznym účelom. Čas sa rozplýva. Uskutočňujú sa tu zvláštne udalosti, aj to je tu cítiť. Tu sú „uzdra venie“ a „poznanie Boha“ neoddelené. Hranica medzi bežným svetom a „iným svetom“ je tu mimoriadne jemná. Ten, kto je zasvätený do poznania mystérií, je druid. Toto slovo súvisí s indogermánskym koreňom slova „vid“, tak ako v indických védach:
6
Pentagram 1 /201 2
„Wissen“ (po slovensky „vedenie“, „poznanie“, pozn. prekl.). Druid chrá nil a starostlivo zachovával tajomstvo. Učenie a múdrosť odovzdával ďalej len ústnym podaním. Vo všetkom vi del spolupôsobenie „Trojice“, trojjed noty stvorenia. Stojíme pri jednom kamennom kruhu – sami. Len tráva a tiché kame ne. Poznanie mystérií je večne mladé, nezávislé od času. Či ho môžeme opäť vnímať? „Dis alebo Duwa (= Thau) je naše po menovanie pre trojjediného Boha! Bel alebo Beli Mawr je to veľké, tvo rivé Svetlo! Taran je ochranca! Yesu alebo Hesus je prichádzajúci záchranca – spasiteľ!“ Všetko pozostáva z Trojice. Trojjednota tvorí život, každé bytie: Otec, Svetlo, Duch.
Tri žiarivé vlastnosti múdrosti: Láska, Pravda, Odvaha.
Tri fundamenty druidizmu: mier, láska, spravodlivosť.
Tri veci pochádzajú z troch prapô vodných jednôt: Všetok život, všetko dobro, všetka moc.
Tri cenné hodnoty v človeku: pokoj, múdrosť, láskavosť.
Fingal´s Cave (Jaskyňa Fingal) je morská jaskyňa na neobývanom ostrove Staffa, ktorý patrí k Hebridám. Táto jaskyňa, ktorá bola dávaná do spojenia s Keltmi, inšpirovala básnikov a skladateľov romantizmu, napr. Felixa Mendelssohna-Bartholdyho (Ouvertúra Hebridy) a Williama Turnera, ktorý namaľoval obraz „Staffa, Fingal´s Cave“.
7
Druidi poznali energiu Svetla pod menom Hesus alebo Yesu! A najmä kvôli zachraňujúcemu aspektu zo sŕdc uvítali nové zjavenie, v ktorom k nim prišiel Ježiš Kristus ako posol zo slnečného sveta. Dub bol posvätným stromom Božstva a ratolesť imela so svojimi troma bielymi bobuľami predstavo vala trojjednotu, ale obzvášť Yesu, Svetlo. Lebo on, sila Svetla, zjedno cuje dvoje a rozpúšťa oddelenosť. Druidizmus istotne očakával nový impulz Svetla: Krista. V druidskej trojjednote je Hesus „znovustvori teľom budúcnosti“. Tak bolo s prija tím kresťanstva slnko previazané s mystériom zmŕtvychvstania – zno vuzrodenia. Toto poznanie sa stratilo, ale niečo z neho ešte stále drieme hlboko pod povrchom vedomia. Spojme sa tak, ako boli spojení oni! Zabudnime na
8
Pentagram 1 /201 2
čas, strach a starosti! Počúvajme pr votné slovo! Ono čaká na nás! Ono drieme – aby sa zobudilo v mnohých ľuďoch nového veku. Je poľutovaniahodné, že dnes už myslenie nevie nič o usporiadaní, cti a vznešenosti kamenných kruhov, ani o tom, prečo sú rozostavené za sebou v jednej nápadne priamej línii, ani o tom, ako spájali energiu prítomných. Ale my, a s nami nespočetne veľa ďalších, túžime po tomto poznaní: po vnútornom spojení so stvorením, po slobodnom spojení s Duchom a po vlastnej autonómnosti – po trojná sobnom jadrovom princípe Keltov. Kristus, Slovo z počiatku, bol od prvej hodiny naším učiteľom a jeho učenia nikdy nezabudneme. Kresťan stvo bolo nové snáď v Ázii, ale nikdy nebolo obdobia, v ktorom by toto učenie druidi Británie neboli rozši rovali.
Keltové a svatá místa
Mnoho lidí je toho názoru, že Keltové a druidové chrámy nestavěli z toho důvodu, že je stavět neuměli. O budovách sloužících jako chrámy nejsou ve starých velšských ani irských legendách žádné zmínky. O nějakých galských chrámech, které by měly vzniknout před dobitím území armádou Julia Césara, neexistují zápisy ani v řeckých a římských pramenech.
L
OCI CONSECRATI Ačkoliv
Keltové nestavěli žádné chrámy, přesto existovala místa v přírodě, kde zažívali a uctívali přítomnost přírod ních sil, duchů a vznešených bohů. Některé latinské texty vypovídají o takzvaných svatých místech neboli „loci consecrati“. Například Cassius Dio (164 – asi 235 n. l.), římský his torik řeckého původu, napsal 80 knih o římských dějinách, v nichž obšírně popsal keltskou vzpouru pod vedením Boudiky v roce 64 n. l. Ve svém textu použil slovo „nemus“, což znamená „otevřené místo obklopené stromy (park)“, což nás přivádí ke Keltům. Toto slovo nacházíme také v galštině jako „niam“, v bretonštině jako „nenv“. Keltská svatá místa byla nazývána „nemeton“. Chrámy čtvercového půdorysu, které byly zasvěceny římským bohům, se objevily až po galských válkách (kolem let 59–53 př. n. l.), které vedl César, tyto chrámy však nemají nic
společného s druidy a jejich nábožen skou moudrostí. Tyto chrámy nebyly nalezeny například v Irsku, které ne bylo Římany nikdy obsazeno. Všech ny obřady Keltů se konaly na svatých „tumuli“ (mohylách, kopcích, vyvý šeninách) nebo v lesích. Hlavním konstrukčním materiálem všech typů staveb tehdy bylo dřevo. Megalitické pozůstatky (dolmeny) a kryté kamen né chodby, ve kterých přebývali podle Irů bohové, nebyly nikdy místy uctí vání, a to už jen z toho důvodu, že tato skrytá a zarostlá místa nebyla tehdejším lidem známa. Tyto stavby svědčí o jiném světě, o megalitické civilizaci zaniklé dávno před naší historiografií, tedy před Kelty. Moder ní učenci se s těmito kamennými po zůstatky rozesetými po celém světě postupně stále více seznamují.
NEMETON Pojem „nemeton“ byl
odvozen od slova „nenh“ nebo „ne mus“. Podle Lucana (39–65 n. l.) Keltové a svatá místa
9
Carreg Samson. Neolitická pohřební komora v Pembrokeshire ve Walesu s výhledem na osamělý záliv byla částečně pokryta pískem a kameny. Tři ze sedmi orthostatů neboli svislých kamenů nesou tuny vážící kamennou klenbu.
10
Pentagram 1 /201 2
keltský pojem „nemeton“ nemá sou vislost s fyzickým místem, ale je spí še symbolickým místem ve smyslu „centra“. Mohlo se jednat jak o geo grafickou polohu, tak o čas, nebo osobu, někoho, kdo se odlišoval od zbytku společnosti. Keltové byli přesvědčeni, že uzavírat bohy do skrýší, jak to dělali Římané ve svých chrámech, je zbytečné. Spíše naopak, svobodný člověk se otevíral energii těchto božstev nebo boha na volném, otevřeném poli, aby se vyvinulo vzá jemné působení. Kelt naplněn bázní zažíval spirituální realitu, řídící sílu této přírody. Pak se nemetonem stává místo a/nebo čas, kde k tomuto sva tému setkání, k tomuto vproudění dojde. Spojení s Nem (nebem) či s vitálními energiemi země a kosmu se mohlo vyvíjet a v koncentrované formě přijímat také u pramenů a v je jich okolí. Dobře známým místem byl pramen Barenton v Normandii. Bel, Belenos neboli Beli Mawr byl keltský bůh vyzařujícího světla, ohnivého slunce, a také očištění. Proto je ta kový zdroj svatým, uzdravujícím a otevřeným místem světla. Nicméně – a to je velmi důležité – jsou to lidé, kteří se řídí svojí intuicí a určují povahu místa. Nemeton je vždy odlišný, aktuální a nikdy jej nelze nalézt automaticky. Je jisté, že druidové – lidé, kteří dokázali svou
intuici spojit se svými obsáhlými znalostmi přírody a nebeských sil, vybírali tato místa vždy vědomě. Vyhledání útočiště před Římany, jak je to někdy prezentováno, v tomto smyslu nehraje žádnou roli.
POUŠŤ Podobně to platí pro pojem
„poušť“. U původních křesťanů měl tento pojem zvláštní význam. Již od počátků evangelijní činnosti některé náboženské a filosofické kruhy v řec kých a římských městech tíhly k od klonu od přírody. Původní křesťané cítili potřebu sepětí s prostým přiro zeným životem, protože tímto způso bem mohli lépe zažívat jednotu se stvořením. Proto odcházeli „do pouš tě“, do míst, kde se lidské aktivity stávaly podružnými a kde se lidé vraceli k přirozené jednoduchosti. O to usilovali první křesťanští pous tevníci. Středověcí mniši zakládali své kláštery na klidných místech, ale při tom nedaleko od lidských sídel. Či nili tak podle příkladu bretaňských a britských poustevníků, kteří taková místa vyhledávali již od prvního sto letí a následovali tak zase stopy drui dů, kteří nikdy spojení s přírodou neopustili. V Irsku můžeme v ná zvech některých opatství najít výraz „dysert“, což je ekvivalent slova „de sert“, které znamená opuštěný, nebo také poušť. Keltové a svatá místa
11
Oltář v druidském kruhu byl nazýván „kromlech“ (obřadní kámen) a vedle něj byl vydutý kámen, který sloužil jako miska netknutelné, svaté vody, která byla jímána pouze z deště. Druidská shromaždiště byla kruhové ho tvaru. Vždy byla shora a ze stran otevřená a svojí formou symbolizo vala nebeskou klenbu. Do těchto míst si druidové nebrali zbraně ani kov. Uvnitř byl umístěn oltář zvaný „krom lech“ (obřadní kámen) a vedle něj byl vydutý kámen, který sloužil jako miska netknutelné, svaté vody, která byla jímána pouze z deště. Žádný druidský obřad se nesloužil před vý chodem slunce nebo po západu slunce. Kruhový tvar těchto míst symbolizo val také věčný koloběh přírody, dokon ce i přístupové cesty měly symbolický význam, jejich délka byla sedm mílí.
KELTSKÁ AKADEMIE Diodoros ze
Sicílie (90 př. n. l. – 21 n. l.) sepsal světové dějiny ve čtyřiceti knihách, v nichž mimo jiné uvádí: „Mezi Galy a Brity se nacházejí vysoce vážení fi losofové a teologové zvaní druidové. Jsou strážci rozsáhlých znalostí všech věd tohoto věku.“ Ve stoletích před Kristem se na Britských ostrovech nacházely desítky „universit“ s vel kým počtem studentů. Náboženství stejně jako justice a věda byly v rukou velmi vyspělé skupiny druidů. K osvo jení druidské moudrosti a všeho, co k ní patřilo, bylo potřeba v průměru
12
Pentagram 1 /201 2
dvaceti let – stejně jako dokonalé pa měti, kterou zajišťovalo silné, zdravé éterické tělo! Z řeckých a římských zdrojů vy plývá, že právě tam šlechta a bohatí měšťané z Atén a Říma posílali své děti na studia zákonů, vědy a nábo ženství. Kromě toho Platon řekl, že důležitá část řecké filosofie pochází ze západu. Ačkoliv mnoho řeckých a římských antických autorů učení druidů nerozumělo, jejich texty přesto projevují úctu oné moudrosti a pozná ní. Spojovali poznání druidů s učením Pythagora. Někteří autoři vycházejí z myšlenky, že Pythagoras byl vyučen druidy. Také existují důvody pro do mněnku, že Musaeus, Orfeus a Pytha goras patřily ve svém čase ke stejné mu kněžstvu jako druidové.
UČENÍ O TROJJEDNOTĚ Julius
César prohlásil: „Základem učení druidů je nesmrtelnost duše. Je to pro ně nejdůležitější pohnutka pro vedení ctnostného života.“ Jádrem druidismu byla jednota božství a tato jednota byla trojjedi ností. Procopius z Cesareje (530 n. l.) řekl: „Hesus, Taran a Bel byla jména jednoho boha, všichni druidové uctí vali pouze jednoho boha.“ Učení
Známý kotel z Gundestrupu, nalezený v Dánsku, ukazuje keltské rituální obrazy, ale ve skutečnosti byl vyroben v Thrákii. Kotel byl údajně objednán keltským kmenem Scordisci, který obýval střední Podunají kolem roku 1 20 př. n. l. o trojjednotě se nazývalo „velké mystérium“, které bylo předáváno z generace na generaci ústně. K objasnění tohoto principu, který je zároveň základní myšlenkou svaté trojice, využívali druidové často strom. Vybrali si dub se dvěma větvemi vy růstajícími z kmene téměř vodorovně, zhruba ve tvaru kříže. Na pravé větvi vyryli jméno Hesus (nebo Yesu, „síla“), na kmenu Taranis (moudrost) a na levé větvi Belenis, což znamenalo světlo nebo taky lásku. Nad tím vytesali
jméno boha Tana neboli Thau (Tau). Keltská svatá trojice již existovala staletí před příchodem Krista: „Pozvedněte svoje hlavy a otevřete svoje brány, svoje věčné dveře, a král slávy vstoupí. Kdo je tímto králem slávy? Yesu – ten mocný, on je král slávy.“ Druidové vyučovali mladé lidi. César o tom řekl: „Mladí lidé se k nim ve velkém počtu přicházejí učit. Mno ho z nich přichází z vlastní vůle, ale Keltové a svatá místa
13
V roce 43 císař Klaudius nařídil svým vojskům napadnout Británii a srovnat druidské university se zemí. mnohé také posílají jejich rodiny.“ Slovo „druid“ nesouvisí s řeckým názvem pro dub, jak se domníval Pli nius starší. Vychází ze starověkého slova „druwide“, z latinského „vide re“ a řeckého „idein“, „vidět“. Do slovný význam pojmu druid je: „ti, kteří vidí daleko“ nebo „ti, kteří hodně vědí“. Ale indogermánský kořen slova „wid“ úzce souvisí s galským slovem „vidu“, strom. V keltštině existuje souvislost mezi slovem „znát“ a slovem „les“. Vztah mezi poznáním na jedné straně a náboženskomagickou zkušeností spojení s úctyhodnými starými stromy na straně druhé není tak nepochopi telný, když si vzpomeneme na strom poznání, který se vyskytuje v tradi cích všech národů. Druidové byli vědoucí lidé a zároveň to byli lidé stromů, znalci přírody, kteří vyučo vali a vykonávali rituály na svatých otevřených prostranstvích.
SÍLA PAMĚTI Podle Césara učili
Keltové o hvězdách, jejich pohybech, rozměrech světa a zemí, o povaze věcí a moci bohů. To vše předávali mládeži, a to pomocí řeči, „od úst k ústům“, protože měli dva dobré dů vody nedůvěřovat písmu. Jednak ne chtěli, aby jejich učení pronikalo na
14
Pentagram 1 /201 2
veřejnost, jednak chtěli zabránit tomu, aby se studenti domnívali, že něco vědí – protože jsou schopní to napsat –, zatímco svou paměť by za nedbávali. To dále vysvětluje, proč potře bovali ke studiu tak dlouhou dobu. Hlavním důvodem ale bylo, což si dokážeme dobře představit, že mladý člověk musel být již do jisté míry dospělý, autonomní, svobodný a zra lý, aby dokázal moudrost unést. Jeden druid vysvětloval řeckému filosofovi Lúkiánu ze Samosaty: „My nespojujeme výmluvnost s Her mem jako vy, ale s mocným Herku lem… Věříme, že Herkules byl moudrý a schopný činit vše mocí své mluvy a překonávat všechny pře kážky silou svého přesvědčení. Jeho rychlé šípy nebyly podle mého názo ru nic jiného než jeho slova – ostrá a přesně mířená, aby se zabránilo škodám na duši v důsledku nespráv ného pochopení, jak říkáte vy: okříd lená slova.“ V roce 43 císař Klaudius nařídil svým vojskům napadnout Británii a srovnat druidské university se zemí. Instituce a knihovny měli být zniče ny. Císař navrhl římskému senátu, aby vyznavačům druidského nábožen ství uložil trest smrti. Na to „mnozí
uprchli do přístavů, aby hledali svo bodu v jiných zemích“. Nakonec se římskému impériu a řím skému náboženství podařilo zcela pod kopat vliv druidů a následně ho úplně
vymýtit. Ale než situace pokročila tak daleko, došlo k pozoruhodnému sply nutí druidismu čistě orientovaného na Světlo a raného křesťanství, které se již kolem roku 50 dostalo na západ.
Keltové a svatá místa
15
Pole, v ktorom sa zrkadlia
čisté hodnoty
Každý národ má svoje svätyne, ktoré sú často postavené na takzvaných svätých miestach, ako napr. na priesečníkoch lúčov Zeme. Vo všeobecnosti literatúra o Keltoch a druidoch, a obzvlášť o Írsku, obsahuje hojnosť odkazov na tieto pozoruhodné miesta. Ale čo presne svätyňa je? „Cítila som dych neznámych svetov hladkať moju tvár.“ Ella Young, Keltische Sprookjes (Kelt ské rozprávky), Christofoor, Zeist, 1996
K
aždý národ má svoje svätyne, ktoré sú často postavené na tak zvaných svätých miestach, ako napr. na priesečníkoch lúčov Zeme. Vo vše obecnosti literatúra o Keltoch a drui doch, a obzvlášť o Írsku, obsahuje hojnosť odkazov na tieto pozoruhod né miesta. Ale čo presne svätyňa je? Slovo samotné vyjadruje to, čo už „svätý“ znamená: celý, úplný, Lanyon Quoit alebo Stôl obrov
v Cornwalle. Práve teraz sa dochádza k tomu, že Kelti svoje megalitické monumenty celkom nepokrývali pieskom, ale žulový vrchný pokrývajúci kameň a podperné kamene brány nechávali nepokryté, aby slúžili ako pozadie pre rituálne obrady.
16
Pentagram 1 /201 2
Požehnanie pôrodnej baby (Keltská modlitba)
Kvapka z neba, kvapka zo zeme, kvapka z mora na tvoje čelo, Milovaný, aby ťa chránili, strážili a obkolesovali. Kvapky Trojice, aby ťa milosťou napĺňali.
Pole, v ktorom sa zrkadlia čisté hodnoty
17
dokonalý. Z toho odvodené je liečiť, uzdravovať a liečiteľ. (V nemčine majú slová „svätý“ = „heilig“, „liečiť“ = „heilen“ a „svätyňa“ = „Heiligtum“ ten istý koreň: „heil“. Pozn. prekl.) V holandskom slove „heiligdom“ po chádza koncovka „dom“ od „domus“, čo znamená „miesto pobytu“, „dom“, tu však v abstraktnej forme, pokiaľ vôbec môže byť hovorené o nejakej forme. Holandské slovo pre „ľud stvo“ = „mensdom“ znamená všetky aspekty, akosti a znaky, ktoré v našom vedomí vyvoláva nemateriálny pojem „mens“ = „človek“. Je to hromadné meno pre všetky formy ľudského
18
Pentagram 1 /201 2
prejavenia, na ktoré je roztrieštená idea človeka, bez ohľadu na čas a vý voj, v ktorom sa táto idea nachádza. Pripomína to plameň, ktorý je roztrieš tený na sršiace iskry.
Holandská slabika „dom“ je protikla dom slova „rijk“ = „ríša“. „Dom“ zna mená jednotu, kolektív. „Ríša“ pou kazuje na mnohosť. Minerály, zvieratá a rastliny tvoria vždy ríšu, pri ktorej množstvo rozdielností už nemá pre naše vedomie žiaden význam. Pojem „ríša“ vyvoláva predstavu nepostih nuteľne veľkej plochy, rozdielnosť foriem života – ktorá siaha až do jej
najvzdialenejších rohov – akú si len dokážeme predstaviť. „Dom“ pouka zuje skôr na konštrukciu pyramídy, ktorá vyniká nad všetky ríše, pevne stojí na zemi, ale je smerom k špicu stále jemnejšia. Tak horizontálna „ríša“, ako aj vertikálny „domus“ majú obyčajne následkom nášho obmedzeného ve domia ohraničenú viditeľnosť. Dom je chránené miesto na spo ločné bývanie, ale aj duchovný dom. Jednotlivci sem prichádzajú spoločne a zjednocujú esenciu svojho ľudské ho bytia, svoje duševné aktivity a možnosti, nato, aby spätne odzr kadľovali človeka. Tak môže vznik núť nepozemský priestor, zvláštne pole, rozvinuté z osobnosti a z fyzic kého miesta zhromažďovania, doko nale vo svete, ale nie zo sveta. Tak sa stane tento dom vlasťou. Dom je sta tický, domov je aktivita, život, pohyb. Duša hľadá znovuzjednotenie s po sväcujúcim, ozdravujúcim Duchom. Predstavitelia klasického Ružokríža šestnásteho storočia nazývali túto stavbu výrazom „Dom Sancti Spiri tus“ – „Dom Svätého Ducha“. Moder ný Ružokríž ho označuje ako „žijúce telo“. Neexistuje žiadna mŕtva matéria. Pozemská budova, v ktorej sa táto posväcujúca, ozdravujúca práca me todicky uskutočňuje, a ktorá je preto udržiavaná v čistote tak, ako je to len
možné, vdychuje túto sféru kameň za kameňom a aj ju vyžaruje. Týmto spôsobom sa ľudskými rukami vybudovaný dom môže stať „svätyňou“, čo ale nemá byť chápané materiálne. Tak ani slovo „Christen dom“ – „kresťanstvo“ – nemôže byť nikdy použité na nejakú organizáciu, učenie a už určite nie na sériu dogiem, ale len na pole, v ktorom sa zrkadlia a ochraňujú čisté hodnoty nadprírody. Koľko skutočných kresťanov existuje? A predsa – ako hore, tak dole: Vyžarovanie Svetla zachováva formu v takom usporiadaní, v ktorom Duch Pravdy môže byť zodpovedajúco za žívaný. Táto forma potom stojí plne v službe svätej práce, ktorá je vo vnútri nej vykonávaná, a môže byť práve tak otvoreným priestranstvom ako chalúpkou či bazilikou. Keltská kultúra bola naklonená stromom. To dokonale zodpovedalo ich po hľadu na prírodu a človeka. Ako sa o žiadnom človeku nemôže povedať, že je zvieraťom, tak sa o žiadnom strome nemôže povedať, že je byli nou. Obaja rovnako vyrástli zo svojej pozemskej formy. Pre druidov mali duby a iné stromy v lese rovnaký sym bolický význam ako pre stredovekého človeka stĺpy katedrály. Samotný ka meň alebo drevo, mramor alebo pie sok ešte nerobia chrám alebo katedrálu skutočným chrámom alebo katedrá lou. Bez ohľadu na rámec tej ktorej Pole, v ktorom sa zrkadlia čisté hodnoty
19
Svätyňa je miesto, kde sa nachádza zjednotenie, znovuobnovenie Troj-jednoty. kultúry, len harmónia ľudských rúk, ľudských hláv a ľudských sŕdc môže postaviť stĺpy Svetla. Je to tak – rov nako ako ju nazývame – keď je do mom Ducha Pravdy. Kde sú ľudia spoločne v mene Svetla, tam vyviera nevyčerpateľný zdroj pomoci a útechy pre všetkých, ktorí hľadajú Svetlo. Svätyňa je miesto, na ktorom sa na chádza zjednotenie energie Gnózy
20
Pentagram 1 /201 2
s človekom a so svetom, zjednotenie Ducha, duše a tela, znovuobnovenie Trojjednoty. Každý človek nosí v svo jom srdci svätyňu. V každom člove ku – nech je to aj neuvedomelo – slabo planie iskra večného Ohňa, často ešte sotva rozoznateľná skrz závoj, ktorý nad ňou rozprestrel ma teriálny svet. Ale toto Svetlo nikdy nezhasne, lebo pochádza z večného plameňa Lásky.
Orientační body na horizontu
Velké kamenné stavby z mladší doby kamenné svědčí o působivých geometrických znalostech. Stavitelé měřili a hovořili svým srdcem, jednou délkovou mírou a v jedné řeči.
S
tavitelé velkých kamenných sta veb z období, které nazýváme mladší doba kamenná a které začalo přibližně před 11 000 lety, měli zcela odlišné vědomí než my a jejich znalosti byly úplně jiné povahy. Nemohli by je porovnávat s našimi rozumovými zna lostmi a velkým množstvím informací, které máme k dispozici nyní. Ale převá žila by jejich „znalost ze srdce“, jejich spojení se stvořením a moudrost jejich intuice, se kterou přistupovali k životu a ke svým bližním. Neznali rozdíl mezi uměním a vě dou, mezi náboženstvím a filosofií ani mezi astronomií a astrosofií. Přesto byli schopni postavit neuvěřitelné stavby a měli k dispozici působivé geometric ké znalosti. Podrobně sledovali pohyb nebeských těles a znali význam střídání ročních období. Znali souvislost lid ského „malého světa“, mikrokosmu, s makrokosmem, velkým světem ves míru. Energetické dráhy v lidském těle pro ně nebyly žádným tajemstvím. Energetické proudy neboli ley lines země, na kterých vztyčili své stavby
(astronomické pozorovatelny? koncen trační body energie? místa uzdravová ní? náboženské stavby? shromaždiště vědoucích?), byly pro ně právě tak běžné, jako je pro nás plánovač tras. Nad přesností, se kterou se tyto uzly shodují s pozicemi a pohybem nebes kých těles v čase, žasneme. Zde nalé záme důkaz, že bezpočet lidí v dávných společnostech žilo na bázi „jak nahoře, tak dole“. Učenci předpokládají, že se mluvilo jedinou globální řečí až do doby před 15 000 lety, právě tak lidé měřili a sta věli na bázi megalitického yardu jako jednotky míry. Řeč byla posvátná, po cházející z toho božského. Slovo mělo moc a bylo používáno velmi opatrně. Nic se nezapisovalo, protože se vše vědělo. Jen ti, kdo měli znalosti, vládli lidu. Králové byli vědoucí, učení, spjatí s božstvím. Příslušníci těchto skupin určovali, kde se lidé mají usadit, byli jediní, kdo měli znalosti o stavění a ar chitektuře. Všechny druhy znalostí jim byly k dispozici. Platón napsal ve svém spise Kritias: „Po mnoho generací, Orientační body na horizontu
21
Fascinující opevnění Dun Aengus, pozůstatek z keltské doby železné (kolem 500–1 00 př. n. l.), nad mořem na skalách ostrova Innishmore u irského západního pobřeží.
22
Pentagram 1 /201 2
dokud v nich jejich božství mělo dost síly, byli poslušni zákonů a ze srdce na kloněni tomu, jednat způsobem odpoví dajícím jejich božskému původu. Jejich srdce bylo totiž v každém ohledu na směrováno na pravdu a ušlechtilost. Za všech okolností spolu vzájemně jednali dobromyslně a moudře.“ Podle mínění učenců vše nasvěd čuje tomu, že před potopou (přibližně 11 000 př. n. l., Platón odhadoval zkázu ostrova Atlantida kolem této doby) existovala na zemi vysoce vyvinutá megalitická civilizace. Stále objevuje me nová místa, která to dokazují ka mennými stavbami ohromné velikosti, jež se potopily pod vodu po zvednutí mořské hladiny. Rovněž astronomická orientace, používání megalitického yardu (přibližně 83 centimetrů) jako jednotky míry, která, jak se zdá, byla používána všude na světě, a jednotná symbolika jsou toho dalšími náznaky. John Mitchell (1933–2009) v sedm desátých letech minulého století publi koval hodně o zemských energetic kých liniích (ley lines). Ačkoli je těžké
dokázat je vědecky, odborníci v této oblasti se stejně jako Mitchell domní vají, že struktura siločar, které probíhají po povrchu země, byla známa civiliza ci, která stavěla mysteriózní kamenné stavby. Ty se nacházejí vždy na uzlech, na místech, kde se tyto linie dotýkají nebo vzájemně protínají, a stavby tak označují důležitá energetická místa. Megalitická kultura se naladila na elektrostatické impulsy stále existující, záhadné sítě vzájemně propojených přímých linií. Do dnešního dne exis tuje mnoho lidí, kteří mohou dosvědčit atmosféru nebo vliv vycházející z těch to míst. Mitchell objevil, že prastaré monumenty jsou vždy postaveny na dokonale rovných liniích a spojeny s nejméně dvěma dalšími kamennými stavbami a že tyto astronomické linie prodloužené k dalším kamenům a stav bám vždy směřují k orientačním bodům na horizontu.
Rekonstrukce otevřeného prostranství v Manchingu na Dunaji (nyní v Bavorsku), které bylo používáno jako pastvina pro stáda tisíce let předtím, než tam bylo postaveno keltské oppidum (osada).
Orientační body na horizontu
23
Keltské kresťanstvo
Írsko, zelený ostrov, sa nazýva krajinou svätých a učencov. Počas dlhých dôb tu boli pod dohľadom druidov vedení mladí ľudia v svojich vývojových fázach k samostatnému mysleniu. Raní írski autori používali pre druidov latinské slovo „magi“ (mudrc, mág, pozn. prekl.). Ich náboženstvo bolo odpradávna nasmerované na návrat Svetla, a preto bolo úrodnou pôdou pre mladé, čisté kresťanstvo. „Ako by sme mohli niekedy zabudnúť na írsky ostrov, kde pre nás povstala nádhera žiarenia tak veľkého Svetla a Slnko viery?“ Grimold, opát zo St. Gallenu (okolo roku 860)
Í
rsko tak v prvých storočiach nášho letopočtu zažilo bez vonkajšieho zasahovania zvláštnu „svadbu“ medzi starou múdrosťou mystérií a novými impulzmi vnútorného kresťanstva. Je mylné domnievať sa, že prapôvodná, matriarchálna a holistická kultúra Kel tov bola úplne zničená mužskou, auto ritatívnou kultúrou kresťanov. To snáď môže platiť pre nastolenie „pravej“ viery, ktoré uskutočnil Rím v 6. storočí, ale určite nie pre rané kelt ské kresťanstvo prvých storočí nášho letopočtu, ktoré malo rýdzo írsky ráz. Skôr je pravdou to, že tam, v Írsku, bolo zástupcami starých mystérií ihneď znovu rozpoznané nové kresťanské
24
Pentagram 1 /201 2
posolstvo, a tak mladé duchovné hnu tie, poháňané novým Svetelným impul zom Krista, prevzalo od tejto pradávnej múdrosti zreteľné obrysy. Prostred níctvom toho mohlo írske kresťanstvo vo veľmi krátkom čase rozkvitnúť a ší riť oslobodenie ďaleko za svoje hrani ce, a to v pokojnom procese, v ktorom nikdy nebola potlačená svojbytnosť írskeho životného postoja.
ROZŠIROVANIE Druidi sa rôznymi
spôsobmi (pozri na iných miestach tohto vydania) oboznámili s príbehmi ukrižovania v Palestíne. Umožnili to hojné obchodné styky medzi Walesom, Írskom a rímskymi mestami v Stre domorí, ako aj množstvo hostí, ktorí v staroveku navštívili druidské centrá Británie. Cenné rukopisy – tak rýmo vané, ako aj v próze – popisujú filozo fiu a teológiu druidov, a obzvlášť obe veľké učenia o večnosti a nedotknuteľ nosti univerza. Ich zákony boli nazývané „nebes kými úsudkami“ a boli odovzdávané
len ústne, avšak v r. 48 po Kristovi boli na príkaz kráľa Ulstera zapísané. O dve storočia neskôr, v r. 266, ob novil kráľ Cormac tieto zákony, ktoré pochádzali ešte zo staroveku. Znovu postavil Akadémiu v TaraSkryne (za loženú v r. 1348 pred Kristom) a nechal druidov, z ktorých mnohí boli vtedy biskupmi alebo kňazmi, aby vyučova li históriu, právo a vojenský výcvik. Táto „dvojitá funkcia“ vtedy nepred stavovala žiaden problém, lebo neob sahovala žiadnu skutočnú rozdielnosť! Preto si mohli básnici, sudcovia, lekári i hráči na harfe naďalej ponechať svoje miesto v spoločnosti, dokonca aj po dobytí Írska Angličanmi. V cirkevných dejinách bola táto skutočnosť zamlčaná. V neskôr etablovaných cirkvách sa zatajovala skutočnosť, že írske kresťan stvo na sto percent vzišlo z prapôvod ného, oslobodzujúceho, univerzálneho učenia, ktoré vôbec nebolo rímske. Naopak, prvé kresťanské spoločenstvá v Ríme mohli vzniknúť len vďaka pô sobeniu waleských šľachticov, ktorí sem prišli! A to bolo iné kresťanstvo ako to, ktoré o päť storočí neskôr pri niesli do Írska Augustín (354 – 430) a Patrick (387 – 461).
TRIADICKÉ POZNANIE Boli to druidi, ktorí už stáročia predtým dosiahli po chopenie, že ich staroveká múdrosť mystérií by musela zaniknúť kvôli ohlasujúcemu sa novému povedomiu.
To úplne vysvetľuje, ako bolo možné uskutočnenie slo bodného duchovné ho transferu. Nový čas uplatňoval a vyžadoval novú me tódu zasvätenia. Bolo im to predpo vedané, existovalo to v ich triadickej múdrosti a na tom chceli spolupôso biť. Pred týmito časmi sa zameriavalo zasvätenie ešte vždy väčšinou na roz voj a zosilnenie Jasíl prostredníctvom extrémnych telesných skúšok. Preto bolo tiež pochopiteľné, že hrdinstvo a neohrozená odvaha keltských bojov níkov naháňala Rimanom strach. Pre Keltov bol svet akokoľvek iný, len nie pohostinný, ale bol magicky nabitý a osídlený démonmi. Bojovníci sa iba zakalením v najťažších podmienkach stali uspôsobení na to, aby bojovali s temnými silami. A pri tom im pomá hala spätosť s okolitou prírodou a v nej pôsobiacimi planetárnymi silami, ktoré poznali prostredníctvom druidov a kto ré tiež mohli zažívať ako skutočnosť. Tak sa naučili, že keltské slovo pre „smelý“ znamená „chrabrý, statočný, neustráchaný“. Nasledovali hviezdy a vesmír. Boli naladení na striedanie ročných období. Ich kontakt s nadprí rodnými silami sa vyjadroval v úcte k svätým miestam, miestam slobody, kde cirkulovala výlučne čistá sila. V široko sa rozprestierajúcich le soch, na zvláštnych čistinkách, pri Keltské kresťanstvo
25
Stará keltská hymna na Slnko
Oko veľkého Boha, oko božskej glórie, oko Kráľa panuje nad zástupmi, oko Kráľa života!
Svieť nad nami v každom ročnom období, svieť nad nami, láskavo a bez konca! Glória tebe, ó, nádherné Slnko, glória tebe, ó, Slnko, žiariaca tvár Boha všetkého života!
sútoku potokov alebo na špeciálnych miestach na brehoch riek, ale aj pri omnoho starších dolmenoch a menhi roch stavali svoje otvorené, drevené konštrukcie. Oni sami ešte disponovali intuíciou vcítenia sa, pozostatkom starých jasnovideckých schopností ľudstva, takže mohli vnímať priame vzájomné spolupôsobenie so silami prírody, ktoré ich obklopovali. Pouka zuje na to strih ich vlasov s dlhými vlasmi na krku, ktoré symbolizovali toto spojenie.
26
Pentagram 1 /201 2
NOVÁ, INÁ ODVAHA Tieto schopnosti
pozvoľna u Keltov predsa len ubúdali a tak sa odlúčili od svojich starých zvykov. Požadovaná pripravenosť na obetu a odvaha sa museli stať celkom inej povahy. Strach sa musel prekonať prostredníctvom zbožnosti, neviazania sa a oddanosti. Základom na to mala byť priama a nesprostredkovaná skú senosť Božského, a to už viac nie iba v prírode, ale aj vo vlastnom Sebe. Každý musel byť osobne spôsobilý kráčať cestu k mystériám.
V írskom grófstve Cork leží úplne dokonalý kruh kameňov An Drom Beag, nazývaný tiež „ Oltárom druidov“. Aj tento kruh je postavený tak, že myslená čiara, ktorá ide od oltárneho kameňa cez stred kameňov vchodu, súhlasí s bodom, kde vychádza Slnko počas zimného slnovratu 21 . decembra.
Ich hlboko prežívané uctievanie Slnka ako obrazu tváre Boha ich otvo rilo na stretnutie s Kristom, kráľom Slnka, centrálnym Duchom planéty. V tomto mystériu druidi znovu spozna li zdolávanie temnoty prostredníctvom svetla, tak ako to bolo oslavované pred tým pri zimnom slnovrate. Druidi ne prestajne popierali, že by sa malo slúžiť Svetlu alebo Slnku ako nejakému pom stivému, krv vyžadujúcemu božstvu. Jediná obeta, ktorá sa požadovala, je obetovanie vlastného „ja“ v zápase,
ktorý je potrebný, aby bolo možné na učiť sa tomuto jednaniu. Lebo až od teraz ide o novú energiu, o lásku. V na sledovaní Syna Boha tak bolo nutné obetovať samého seba. A pri tomto obetovaní nemusí tiecť žiadna krv. Tak sú Wales a Írsko jediné územia, kde bolo kresťanstvo prijaté bez krvi prelievania. Tu prebehlo rozšírenie kresťanstva spontánne, bez násilného donútenia, pretože tu už bolo! Proces obrátenia na vieru od uctievania prí rodných síl k vnútornému pretváraniu prostredníctvom nových duchovných síl bol možný spontánne – lebo bol chápaný. V súlade s ich nezávislou povahou a vernosťou k svojim tradí ciám vyvinuli írski vodcovia národa vrúcne spolupôsobenie novej viery s ich starými spôsobmi svätenia.
PRECHOD BEZ SPOROV Je až ne
uveriteľné, že pri náboženstve, v kto rom druidizmus hral hlavnú rolu, sa prechod ku kresťanstvu uskutočnil bez veľkých problémov. Tak to bolo obzvlášť v prípade Írska. Pretože Íri neboli nikdy ovládaní Rimanmi a prí chod nositeľov Svetla bol predpove daný ich vlastným kultom, prijali Keltské kresťanstvo
27
Vnímavosť Keltov voči nadprírodným silám sa vyjadrovala v uctievaní svätých miest, miest slobody, kde cirkulovala výlučne čistá sila. kresťanstvo veľmi rýchle a samozrej me, a stali sa neskôr jeho najohnivej šími šíriteľmi. V zápale ich úsilia sa ale predsa len stratilo dedičstvo keltských drui dov a druidská múdrosť. V časoch evanjelistu Patricka (4. – 5. st.) bolo spálených aspoň 180 spisov o dejinách druidov.
PATRICK Tak ako pri Augustínovi,
ktorý predtým ako sa stal cirkevným otcom, bol pôvodne ovplyvnený mani chejcami, tak sa to pri Patrickovi udialo prostredníctvom druidov. Prišiel z Brit ských ostrovov a bol chytený a zajatý Galmi. Zdá sa, že ako otrok druida sa naučil veľa o učení a mágii druidov. Keď potom prestúpil ku kresťanstvu, považoval za svoju úlohu, aby Galov obrátil na kresťanstvo. V tejto úlohe krstil a vysväcoval kňazov. Pretože existovali zrejmé zhody medzi kresťanstvom a keltským drui dizmom, mohla v Írsku nasledovať druhá etapa obrátenia. Každopádne, tak znejú informácie kresťanských mníchov, ktoré pochádzajú z prvého prameňa z 5. storočia, keď Patrick ako rímsky misionár vykonával misionár sku okružnú cestu. A to bolo úplne iné kresťanstvo ako oslobodzujúci impulz, ktorý dosiahol
28
Pentagram 1 /201 2
insulae sacrae (sväté súostrovie) v 1. storočí! Preto cirkev lipne na obraze kres ťanstva, ktorého základy podľa nej položil Patrick. Dvesto rokov po jeho smrti bol oslavovaný ako zakladateľ kresťanstva. No mohol byť len sym bolom celkom iného druhu kresťan stva, toho, ktoré priviedlo Írsko od 8. storočia pod vplyv Ríma. Predsa je zrejmé, že Patrickov militantný boj proti „pohanským zvykom“ omnoho viac vyhovuje popisu dejín víťazov, aj keď on sám v svojom Confessio pripúšťa, že v Írsku stretol kresťanov, ktorí „sami od seba našli kresťanstvo“. Po kristianizácii Patrickom sa od stránili všetky zvláštnosti, ktoré neboli v súlade s novou vierou, a kňazské úrady sa začali strániť (vyšších) drui dov, skutočných „magi“. Druidi nižšej hodnosti sa nechali krstiť a boli nazva ní „Fili“. Títo mohli prevziať nejakú úlohu v nových cirkevných štruktúrach. Tak zmizla ústna tradícia, ktorá v prvých, ešte nekristianizovaných storočiach hrala dôležitú rolu a neskôr bola sčasti zapísaná. Z týchto textov s ich rozprávkovými prvkami a mytologickými symbolmi vyplýva dobrý obraz o druidoch a ich rozličných funkciách. Jestvuje pozoru hodný rozdiel medzi vyššou a nižšou
kňazskou triedou. Všeobecný pojem Drui platil pre všetkých členov kňaz skej triedy. Cézar napísal toto slovo galsky ako druis a neskorší autori ako druida. Po tom, ako sa Írsko kristiani zovalo, stratilo toto slovo svoj pôvodný význam a bolo používané na triedu nižšieho kňazstva – na druh šamanov, ktorí sa zaoberali kúzelníctvom. Bardi, ľudoví básnici a speváci, boli pôvodne členmi kňazskej triedy. Bardi ako tru badúri hrali v Galii a Walese ešte svoju rolu v kresťanskej spoločnosti až do konca stredoveku.
UČENIA Pri všetkých týchto pomeno
vaniach v individuálnych kategóriách a funkciách vnútri triedy druidov ale nesmieme zabudnúť na najdôležitejší význam slova „druid“, konkrétne na význam: „ten, ktorý vlastní múdrosť“. Tento význam pozvoľna zmizol z ve domia keltského národa. Stalo sa to predovšetkým po kristianizácii v Bre tónsku a nahradili ho slová „čarodej ník“ alebo „kúzelník“. Druidi zariadili pre každého, kto do určitej miery mohol rozumieť, oázy pokoja a múd rosti. Tam boli tí, ktorí ešte vo vývoji tak ďaleko nedospeli, na ich ceste skú senosťami láskyplne vedení a vycho vávaní k morálnym hodnotám ako
odvaha, statočnosť a zodpovednosť. Učenia druidov, triády (trojveršia, pozn. prekl.), obsahujú hlboké pono renie sa a veľa univerzálnych prvkov. Niektorí sa domnievajú, že je možné v nich rozpoznať védsku múdrosť a prvky z Východu. Tieto poukazujú na zrejmé vplyvy z Egypta a Sýrie. Preto nie je prekvapujúce, že írske mníšstvo vykazuje tak veľa podobností so spiritualitou východných púštnych otcov. Jestvujú tu obojsmerné kontakty. Tak uskutočnil prvý veľký teológ, Pe lagius, cesty do Palestíny a severnej Afriky, a tam mal bezpochyby styk s Gnózou Alexandrie. Cézar povedal: „Druidi urobili nesmrteľnosť duše základom svojho učenia. Učia, že duše nemiznú, ale putujú od jedného tela k druhému. Vidia to ako svoj najdôležitejší podnet na to, aby viedli cnostný život.“ Jedno z ich učení bolo: Každý ko niec je začiatkom, každý začiatok je koncom. Ich trojité kruhy stavali človeka pred tri svety keltskej kozmogónie. Kruh Abred je kolobehom skrz skúse nosti v matérii a jej dualite. Kruh Gwyn fyd je svetom nádhery a blaženosti, duchovného bytia. Kruh Ceugant je Božské, Nemenné, Nepoznateľné.
Keltské kresťanstvo
29
Irsko – nezávislé,
magické, nepřemožitelné Od dávných dob je Irsko se svou zvlněnou krajinou, kterou obklopuje hranice z kopců a hor a chrání ji před všudypřítomným mořem, zahaleno v mystické mlze. Na východním pobřeží se nachází prázdná krajina s písečnými dunami a čisté písečné pláže; západní pobřeží je rozeklané a drsné, tam se zátoky v podobě fjordů zařezávají do vysokých skal a kolmých útesů.
P
odle Řeků byla Hibernia („zimní krajina zro zená z vln“) kdysi jedním z nejdůležitějších domovů Hyperborejců, vzdálených předků Keltů. V dávných dobách náleželo Irsko k pevnině atlant ského kontinentu. Podle esoterních zpráv to bylo „v časech, kdy synové Hyperboreje, Skytové, osídlili tuto zem, kdy arcidruid Rama započal svou misi a doprovázel část obyvatelstva ze severu na východ a vedl je do nové periody lidstva“. Část této skupi ny, také zvaná Keltové, přesídlila později ze střední Asie rovněž do Irska. Irsko a Anglie nesou tajemné označení insulae sacrae. To však nic nemění na skutečnosti, že po věky tyto „svaté ostrovy“ zakoušely pustošení vzá jemnou nenávistí, závistí a jednou válkou za druhou. Přesto je Irsko někdy dokonce nazýváno Egyptem západu. Je třeba dobře rozlišovat mezi keltskými doby vateli a jejich spíše násilnickou, přízemní kulturou a tou originální, „přirozenou“, druidskou kulturou, která je mnohem starší a velmi vyvinutá a ušlechtilá. V mýtech a ságách jsou tyto kulturní světy navzá jem promíchány. Irsko je místo, kde magické ka menné formace stále svědčí o starověké civilizaci.
30
Pentagram 1 /201 2
Poslední večeře. Ilustrace ze středověkého rukopisu, vytvořeného v Edesse (Sýrie, současné Turecko). Tam byla kolébka a první centrum aramejského křesťanství. Irsko – nezávislé, magické, nepřemožitelné
31
Nový impuls rozséval po světě starobylé učení o osvobození božského prvku v člověku. Mluví se o jejich protodruidském původu a je pravděpodobné, že tyto formace pozdější druidové využívali. Druidismus je často zmiňován jed ním dechem s Kelty, ale ti mají zcela jiný původ. Stejně jako ze jmelí, které je neseno dubem, vyzařuje zvláštní kouzlo, tak druidové dali nezkaženým, avšak drsným Keltům zvláštní, taju plný charakter. Druidové se objevují na scéně v souvislosti s mnohem star ším slunečním kultem, který je někdy označován jako „protodruidský“. V tomto kontextu hovořil řecký histo rik Diodorus ze Sicílie (1. stol. n. l.) o slunečním kultu na ostrovech na severu. A Plinius napsal: „… jejich země je otevřená slunci a má příjem nou teplotu bez příliš velkého větru. Obyvatelé žijí v lesích a jeskyních, kde nerušeně uctívají své bohy. Žijí v komunitách a neznají ani války, ani nemoci.“ Aristeas, kněz Apollonův, popisu je Hyperboreu jako „legendární zemi, kde lidé žijí v míru, drží se vegetarián ství a jsou šťastní a odvážní“. V této souvislosti je zajímavé, že podle He rodota byl Apollon uctíván jako „slu neční bůh přicházející ze zimní země Hibernie“. Tam se údajně nacházela hora Meru, na níž se tento a onen svět setkávají, centrum světa!
32
Pentagram 1 /201 2
Na těchto magických ostrovech „Eire“, tedy v Irsku a Británii, vzkvétal druidismus z mnoha důvodů výrazně déle než jinde v Evropě a přešel v pod statě plynule do původního křesťan ství, které do Irska dospělo již velmi záhy. Rychlé rozšíření tohoto nového náboženství je těžko vysvětlitelné jinak, než že zde sehrála roli podpora a pomoc druidů. Oni koneckonců oče kávali Ježíše, Krista jako Světlo svě ta, které přijde z duchovního slunce, aby znovu spojilo zemi s božským principem vesmíru a pozemského člověka s jeho božským prototypem. Tertullian hovořil o „lidu, neporobe ném Římany, ale přesto oddaném Kristu“. Anglický historik Gildas psal v roce 560 n. l. o „ostrovu vzdáleném od světa a viditelného slunce, který přijímá paprsky světla, Kristova sva tého přikázání, toho pravého slunce“. Mnoho autorů zaznamenalo, že Josef z Arimatie a jeho jedenáct společníků, kteří přijeli do Avalonu v roce 38 n. l., během krátké doby předali nové osvo bozující učení silurskému dvoru. Je třeba velmi zdůraznit, že to v té době ještě nebylo křesťanství, ale pouze nový impuls, který starobylé učení o osvobození božského prvku v člo věku nabil novou kosmickou silou
a rozséval po světě. To je pravé poza dí událostí na Golgotě. Právě Josef z Arimatie, obchodník s cínem (který pocházel ve skutečnosti z Marmoru v Egyptě), po roce 38 n. l. seznámil slavného krále Llyra (král Lear ze Shakespearovy hry) s novým učením. Tento král později postavil v Llandaffu (Walesu) první křesťanský chrám! Starobylé záznamy ukazují, že silurští vládcové mu na „králov ském ostrově“ darovali 12 „hydes“ (600 hektarů) země, kde později vy rostlo Glastonbury. Zvláštní pozornost si zasluhuje Llyrův syn Bran, který později získal přízvisko „Požehnaný“. Bran a jeho syn Caradoc přijali nové náboženství Světla, nechali se pokřtít a prohlásili celé své králov ství za křesťanskou oblast. Jeden z Har leianských rukopisů říká: „Křesťanství začalo v Británii s Branem a Carado cem před rokem 50 n. l.“ Výsledkem bylo, že Cornwall a Wales, které byly v té době známé jako Silurie, vytvořili první křesťanské království na světě. Mocný Řím prvního století našeho letopočtu vyhověl Claudiovu dekretu, aby potlačil křesťanství a druidismus v Británii. Avšak ani čtyři úspěšní ge nerálové po sobě toho nebyli schopni dosáhnout! Během jednoho šestimě síčního příměří byl Caradoc pozván, aby přijel do Říma vyjednávat. Cara docova sestra se provdala za římského
Jmelí neboli Viscum album. generála Plautia a zůstala v Římě, stejně jako Caradocův otec Bran a jeho děd Llyr, ačkoliv v Římě byli zpočátku jako rukojmí. Několik roků po návratu na „cínové ostrovy“ byl Caradoc poražen, poté co byl zrazen. Římané ho triumfálně vezli Římem, jenž se třásl před nikdy neporaženými keltskými Brity. Nicméně bezprecedentním aktem benevolence, jak píše Tacitus ve svých Análech, jim Claudius udělil milost a nechal je na živu. Strávili sedm let svého exilu v domě, který je stále zná mý jako „Britský palác“. Tam přijí mali mnoho uprchlíků z Judey. Byli prvními a nejdůležitějšími lidmi, kteří svým vysoce ušlechtilým způsobem života potvrdili osvobozující učení Irsko – nezávislé, magické, nepřemožitelné
33
Ježíše Pána. V srdcích tisíců starově kých hledajících tak zapálili velkou touhu po novém životě v Kristově slu neční sféře. Z exilu se vrátili někdy kolem roku 58 n. l. Dvě z dětí, Linus a Claudia, zůstaly v Římě, aby se vě novaly nové komunitě, zatímco ostat ní děti se vrátily se svými rodiči. Velká averze hrdinné druidskokřes ťanské komunity vůči Římské říši
34
Pentagram 1 /201 2
se v ničem nelišila od averze Jindři cha VIII. a Alžběty I. k římskošpaněl skému vlivu v anglické církvi. A je to tentýž nezávislý anglický duch, který způsobil obrat během bitvy o Británii za 2. světové války.
Vysvětlivky: Silurové – keltský kmen ve Walesu.
Pravý rytíř
Hledání Grálu je „výpravou“, kterou může v sobě podniknout každý člověk. Svévolnost a netrpělivost – žádný člověk není bez viny. Mystérium Grálu je koneckonců mystériem krve.
L
egenda zní takto: Mudrc Artušo vi stále vysvětloval, že v každém kmenu, v každé říši, v každém světě je člověk uvězněn mezi zemí a nebem, mezi temnotou a světlem. A jednou mu vyprávěl o Grálu. „Co je to Grál?“ ptal se mladý Artuš. „Je to mísa, kalich, který zachytil krev ukřižovaného!“ A vyprávěl mu, že tato mísa, tento symbol, ještě musí být ve světě – v oněch dnech určitě! Mnozí jej hleda li. Věděli, že jeho držba, dokonce jen pohled na něj, daruje zdraví a věčný život a že je klíčem k odhalení tajem ství života. „Je snad hledání Grálu úsilím člo věka o vyšší, jiný život?“ „Ne,“ odpověděl mudrc, „je to smysl života a to jediné, co dává živo tu obsah.“
VINA A NEVINNOST Artur neboli
Artuš je nerozlučně spojen s legendou o Grálu. Na Západě vycházíme z toho, že Grál měl svůj původ v rytířství středověku, které se rozvinulo po
zániku Římské říše. Z legend o Artu šovi známe rytíře kulatého stolu. Víme o boji Artuše proti jeho vlastnímu stvoření, proti synu Mordredovi z manželství s vílou Morganou. Mordred po ní rovněž dychtil a mařil díla svého otce. Artur ho zabil v prudkém střetu a sám byl při tom těžce zraněn. V silných bolestech od plul v člunu a zmizel v závojích mlhy Avalonu. To jediné, co po něm zbylo, je legenda, že tento největší král Anglie není mrtev, ale jen spí. A jednoho dne, až bude opět obnoveno království, vrátí se jako král Grálu a bude vlád nout jako král míru. Vypráví se zde o nějakém druhu incestu? Ale přenesme všechny tyto aspekty na člověka, jako to dělal Jan van Rijckenborgh, zakladatel Lectoria Rosicrucianum. V Arturovi pak pozná váme ducha, mikrokosmického krále. Víla Morgana je duše, jež je neustále závislá na tom, co ji řídí a jaká role je jí udělena. A Mordred je jednou ze sil osobnosti, které chtějí získat duši pro vlastní cíle. To je zrada, která nastává opakovaně a jejímž nejznámějším Pravý rytíř
35
vyjádřením je příběh Jidáše. Tato zrada se v člověku odehrává stále. V tomto kontextu není žádný člověk bez viny. A o této vině nebo nevině vypráví legenda o Grálu. Známe legendu, která odolává staletím, o Gawainově, Galahadově a Parsifalově hledání Grálu. Původ legendy je ale mnohem starší. Nám je známý pramen z perských příběhů, který pojednává o tomtéž tématu. Jde
36
o mladého blázna, který přijde ke dvoru, postaví se na odpor pyšným dvořanům, dostane se ke králi a ptá se, co je nutné, aby se stal ctěným rytířem – rozumějme: člověkem. Od pověď zní: „Nalezni mísu s tajemstvím věčného mládí, toho jediného života.“ Často to není mísa, ale vzácná perla, jako v tomto citátu, který je připiso ván Mánímu, jenž jej údajně obdržel od apoštola Tomáše:
St. Guilhelm le Désert Pentagram 1 /201 2
A kdo tam studoval? Šlechtici, bohatí mládenci z hradů, synové a dcery z opevněných zemědělských usedlostí a tvrzí, tak jako dříve studovali mnozí nadějní mládenci na nesčetných druidských školách v Galii a Británii. „Probuď se, pozvedni se ze spánku a slyš slova našeho dopisu! Poznej, že jsi královský syn! Do jakéhože to otroctví jsi se dostal? Rozpomeň se na perlu, kvůli které jsi byl vyslán do Egypta. Rozpomeň se na zářící roucho a na zlatý plášť, kterými máš být opět zahalen…“
KOLÉBKA GRÁLU Avšak v Anglii
nebyl Grál nalezen. Historikové uvá dějí, že již v 6. století existovalo v Okcitánii království, které mělo Grál ve vysoké úctě. Rozkládalo se od jižní Francie až k Pyrenejím v se verovýchodním Španělsku. Náležela k němu hrabství Razès, Barcelona a Toulouse a rovněž vévodství Akvi tánie. Tato říše byla kolébkou Grálu, mateřským lůnem katárství. V Guil helm le Désert neboli v Gellone, jak se tehdy jmenovalo malé místo na severu Montpelliers, existovala tehdy univerzita, jež se věnovala studiu ná boženství a kromě židovské mystiky a arabských vlivů ochraňovala také mystéria Grálu. Ve Francii a Španěl sku existovaly v raném středověku různé takové školy.
Guilhelm le Désert, který se poz ději stal přirozeně klášterem, byl v oné době velmi známý díky svým učen cům a své ohromující knihovně. V do bách Karla Velikého kvetl v tomto městě mocný kult Marie Magdaleny. Tam také objevujeme první stopy Parsifala. A kdo tam studoval? Šlech tici, bohatí mládenci z hradů, synové a dcery z opevněných zemědělských usedlostí a tvrzí, tak jako dříve studo vali mnozí nadějní mládenci na nes četných druidských školách v Galii a Británii. Studovali tam také mine sengři, trubadúři. Učili se zpívat a vyprávět pověst o Grálu. A tak se příběh Parsifala předával dál z ge nerace na generaci. Po staletích byl poprvé bez cenzury sepsán Chrétie nem de Troyes a také Wolframem von Eschenbachem. Následující úryvky jsou z legendy o Grálu od Wolframa von Eschenbacha: „Mladý Parsifal, který se ještě nikdy tak daleko nevzdálil od svého ochraňujícího dvora, následoval svou cestu, ještě nedotčen světem a od své matky oblečen do šaškovského oble čení. Doufala, že mladý blázen ve světě plném krutosti by z toho vyvázl s mírným posměchem.“ Pravý rytíř
37
Kůň je archetyp pro sice otevřené a nevinné lidské nitro, duši, mysl, která ale bez silného vedení někdejším duchovním člověkem je jako bez kormidla. „Pravý rytíř slouží, je milosrdný a žádného člověka nesoudí za to, co říká nebo co činí… neboť žádný člo věk sám sebe nestvořil…“ Jaký je to světu cizí životní po stoj! Ale na začátku je to především nevinnost, která pravého hledajícího ochraňuje. Když Parsifal pokračoval, zemřela jeho první oběť, jeho matka Herceloida, ze starosti o něj. Proto vyvstává otázka: Co je tato nevinnost? Opět citujeme Eschenbacha: „ ,Jak se dostal Grál do této ob lasti?‘ Tak se ptali Peschora, krále Grálu. Odpověděl: ,Když byl Ježíš ukřižován, sňali jej Josef z Arimatie s Nikodémem z kříže. Na to byl Josef z Arimatie hozen do tmavého sklepa, v němž měl přijít o život vyhladově ním a bídou. Prodléval tam čtyřicet let bez jídla a pití. Ale Pán a Vykupi tel mu poslal svatý Grál, aby Josefovi sloužil každý den dva až třikrát. Dával mu potravu, která byla báječnější než nebeská mana. A dokud Josef zůstával zavřený, nezažil díky Grálu a jeho svatosti ani utrpení, ani obtíže. Když Titus a Vespasián přišli do Judey, osvo bodili Josefa z vězení a vzali ho sebou do Říma. Josef si vzal s sebou vzácné, drahocenné kopí a poté Grál přízní Boží opět přišel do jeho vlastnictví.‘
38
Pentagram 1 /201 2
Nějaký čas poté, co se Ježíšovi učedníci rozešli, připlul Josef (s Marií Magdalenou) do této oblasti (Okcitá nie). Přistáli v Massilii, dnešní Mar seille. Peschor, král Grálu, dále vypra vuje: ,On vystavěl tento rytířský statek a stal se králem země. Já jsem jeho potomek, jsem z jeho rodu. Když vložil svoji duši do Božích rukou, byly vzácné relikvie, mísa, Grál a kopí, uchovány. Od té doby se již nikdy neztratily a – s pomocí Boží – se také již nikdy neztratí.‘ Král Pe schor zemřel a Parsifal zaujal jeho místo. Král Artuš se zúčastnil slav nosti korunovace. A svatý Grál slou žil všem přítomným a občerstvoval je.“
SVÉVOLNÝ A NETRPĚLIVÝ Parsifa
lovo hledání pokračovalo. Co chtěl? „Sloužit a hledat Boha.“ To jsou hod noty, jež mu předala jeho matka Her celoida. Kde hledal? Stále znovu se ukazuje: Kdo hledá Grál, musí pro zkoumat síly lidské krve. Neboť v ní, vedle boje, sídlí jistě také láska. Duch pravdy vane vyprávěním o hledání Grálu, protože žádným způsobem neodmítá tuto přírodu, ale ponechává jí místo, které jí náleží.
Pravda neodmítá to slabé. Ukazuje nám Parsifala jako svévolného a netr pělivého hledajícího, který mnohými způsoby zažívá sílu krve. Kondwira mur (pozn. překl.: ve francouzské verzi příběhu Blanchefleur, Bílý květ) sídlí na hradě. Parsifal je bloud, jenž nechal na svém koni, aby nalezl cestu. Kůň je archetyp pro sice otevřené a nevinné lidské nitro, duši, mysl, která ale bez silného vedení někdej ším duchovním člověkem je jako bez kormidla. Cesta ke Grálu je dlouhá. A ještě ani nezačala! Co je to Grál? Trevri cent o tom ve své jeskyni poučuje Parsifala: „Grál symbolizuje Lapis ex coelis, nebeský kámen. Slyš, co bojujícímu rytířstvu po skytuje potravu:
Žijí z určitého kamene, jehož druh musí být ušlechtilý. Jestli ti není znám, jeho jméno zde bude řečeno. Jmenuje se lapis ex coelis. Jeho síla spaluje fénixe, proměňuje ho v popel, a ten pak omlazen vylétá nad žár. Fénix natřásá své peří, získává opět nový lesk, krásnější než dřív. A máli člověk také velkou trýzeň, nezemře toho dne, kdy směl vidět kámen, ani další týden. Ani se nezkřiví jeho tvář, barva zůstane světlá a čistá, jestliže každého dne pohlédne na tento kámen. I kdyby ve svých nejlepších časech, coby mladík nebo děvče, Pravý rytíř
39
pohlížel na kámen dvě stě let, jeho vlasy nezešediví. Takovou sílu dává kámen člověku, že jeho maso a kosti se stále, jakoby rázem omlazují, to se praví o tomto kameni, nazývaném Grál.“ Kdo vlastní takový kámen, tedy kdo je jeho králem, musí být jistě nepře možitelný.
40
Pentagram 1 /201 2
Keltská faléra neboli kotouček na hruď pro válečníka, pokládaná za předchůdce naší medaile, z období přibližně 1 00 let př. n. l., nalezená v Manerbio sul Mella v severní Itálii. Avšak Amfortas, král Grálu (jehož můžeme pokládat za vznešeného člo věka, za původní lidský prototyp), trpí. Ani medicína, ani byliny, ani „hvězdné prostředky“ ho nemohou uzdravit. Jen jedna otázka, položená
z lásky na správném místě a ve správ ný čas může vypudit nečistotu, zhojit ránu pohanským kopím a opět obno vit ztracenou tvořivou sílu. Neboť to je to, čím král trpí… Tak vyvstává otázka: „Proč musí král Grálu trpět?“ Tajemství je následující: Z Isis, z Živé, tedy z Matky, věčně vzniká Syn, síla bytí. Je to Duch, ten Nevy slovitelný, jenž plodí původní světy a původního Manase. A zde, v našem světě zkušeností, přijímáme tento život jako samozřejmý, užíváme jej a konzumujeme, aniž se u toho pozastavíme. Tak ho my sami zneužíváme a ničíme bez jakéhokoliv pocitu odpovědnosti. Touto smrtí, umí ráním Světla, trpí Amfortas. Již nemůže tvořit, plodit. A jen nevinný mládenec jako Parsifal, který jako Jan připravu je cestu pro toho, který přijde po něm, může Amfortase zachránit tím, že po loží otázku. Mystérium Grálu je v důsledku toho mystériem krve – a mystériem transfigurace krve. Nové ctnosti, vlastnosti duchov něduševního člověka, se uvolňují,
osvobozují, čímž se přijímá potra va Grálu. Pak zcela jiná bytost vyš šího, duchovního původu proměňuje život a propůjčuje mu barvu, jas a smysl. Toto říká legenda: Parsifal, nevin ný, avšak pyšný – pozoruhodný para dox – začal hledat Grál a toto hledání s úspěchem dokončil. V určité chvíli vystupuje s jiným rytířem, jenž je plně v rovnováze se Světlem, které vychází z Grálu: s Galahadem. Když se pak uprostřed lesa v jednom ma gickém okamžiku prudce rozestoupí nebe, tvoří Světlo a záře most „k ne dostižné oblasti“. (Proto se říká, že Grál již nelze nalézt v tomto látkovém světě.) Je to oblast toho skutečně Ži vého. Parsifal je dotčen až do hloubi srdce, protože odevzdal svůj život. Avšak je to Galahad, duchovní člověk, jenž přechází přes most. A Parsifal, strážce hradu Grálu, který stojí na hranici mezi těmito dvěma oblastmi, zůstává nyní jako vědoucí, jako obyvatel hranice, v tomto světě, aby svědčil o Světle.
Pravý rytíř
41
Reliéf zo slonoviny z čias Johanna Scotta ukazuje učenca Gregoria, obklopeného pisármi.
42
Pentagram 1 /201 2
Johannes Scotus, írsky mysliteľ
Zatiaľ čo inde sa už Európa nachádzala v temnom stredoveku, bol Johannes Scotus Eriugena ojedinelým zvestovateľom uprostred stále väčšmi vysychajúcej duchovnej pustatiny. Krátko nazývaný Erigenom (ca. 81 0 – 877), nosí právom označenie „posledný kresťanský univerzalista“. Jeho meno okrem toho prezrádza aj jeho pôvod: Tak „Scotus“, ako aj „Eriugena“ znamená jednoducho: Pochádza z Írska.
T
ento pôvod prinajmenšom čiastoč ne vysvetľuje jeho odvážny po hľad na skutočnosť: Eriugena vychádza zo všetko zahŕňajúcej jednoty vecí. To málo, čo o ňom vieme, poukazuje na osud, ktorý je nadelený každému, kto chce v temnej pozemskej noci priniesť niečo zo Svetla Božskej múd rosti. Aj keď sa už v nasledujúcich storočiach sotva našli nejaké stopy jeho pôsobenia – v trinástom storočí nariadil sám pápež, aby bolo spálené všetko, čo sa ešte z jeho spisov zacho valo – predsa je jeho vplyv na neskor ších mysliteľov očividný. Začína to už tým, že Eriugena bol jedným z mála tých, ktorí ešte ovládali grécky jazyk. Kde sa ho naučil? Kto ho vyučoval? To ostáva záhadou. Preložil, a tým pre nás zachoval, Nebeské hierarchie od Dionysia Aeropagitu. Tento spis mal veľmi veľký vplyv. Napríklad
Danteho Božská komédia by bola ne mysliteľná bez tejto základne. Tak postavil Eriugena most k múd rosti starovekých mystérií, a to v čase, keď ich sila už nepôsobila a nové impulzy sa pritom ešte nesformovali. Preto hrozilo, že táto múdrosť sa v Eu rópe úplne stratí.
SLOBODNÝ A NEZÁVISLÝ MYSLITEĽ
Johannes Scotus bol na to obzvlášť vhodný, pretože jeho írsky, slobodný a nezávislý duch jasne cítil skrz druid skú minulosť, že Božie bytie je nevy sloviteľnou skutočnosťou. Nemôžeme ju popísať, slová sú nepostačujúce. A opisy vravia len to, čo Boh nie je. Časť vyvýšeného Božského je v člo veku, a aj toto je nemožné popísať, lebo ako esencia je to nezviazané, nekonečné a absolútne zmyslami ne uchopiteľné. Johannes Scotus, írsky mysliteľ
43
„Keby sa človek nebol odklonil, tak by nepotreboval Písmo,“ odvážil sa tvrdiť Eriugena. Scotus je kvôli svojmu vyrovna nému úsudku nápadný. A už čoskoro ho zavolá kráľ Západofranskej ríše Karol II. Lysý (823 – 877) do Paríža za riaditeľa tamojšej školy v paláci Karolovcov. Tam musí v jednej deba te o Božej prozreteľnosti sprostred kovať dohru jedného starého teolo gického konfliktu medzi Augustínom (354 – 430) a iným írskym „kacírom“ Pelagiom (360 – 418?), ktorý nesúhla sil s jeho učením o dedičnom hriechu. Ale ani Eriugena si nevie predstaviť, že by bol človek predurčený na niečo iné ako na slobodu a svätosť. Eriuge na bol výnimočne moderný! Človek, ako vravel, je mikrokozmom veľkého univerza a pôsobia v ňom zmyslové orgány prírody. Ale môže svojím ro zumom overovať príčiny a činnosť tejto prírody. Okrem toho človek nie je len prírodná bytosť. Existuje v ňom aj Boží aspekt. To, čo sa odpojilo, čo je oddelené, čo je „hriechom“, patrí k prírodnému svetu. Ale Božie v ňom môže spôsobiť to, že sa človek – skrz milosť – opäť vráti k Božiemu. To Scotus nazýva takto: Návrat (apokatastasis) všetkých žijúcich bytostí. Preto, ako vraví, čo z Boha vzišlo, to sa raz k nemu navráti. – To je starý výrok rozikruciánov: Omnia ab uno, omnia ad unum. To v r. 853
44
Pentagram 1 /201 2
stačilo jeho nepriateľom, aby jeho myslenie odsúdili ako pultes scotto rum, čo znamená niečo ako „írske tá raniny“. Ale pre náboženské autority bolo ešte nebezpečnejšie, že Eriugena ne videl žiaden rozpor medzi ľudským rozumom a tým, čo učí Písmo. „Nene chaj sa žiadnou jednotlivou autoritou zneistiť alebo odvrátiť od presvedče nia, ktoré si dosiahol prostredníctvom správne veriaceho a rozumného sprá vania. Skutočná autorita nikdy nie je v rozpore s rozumom, tak ako tento nikdy neprotirečí skutočnej autorite. Pretože tak jeden, ako aj druhý pochá dzajú z toho istého zdroja, z Božej múdrosti.“ Ako jeden z posledných svojej doby ešte dôveroval Božiemu rozumu, ktorý je časťou človeka. Každé učenie ove ril vzhľadom k tomuto vysokému rozu mu. Ba ešte viac, Eriugena sa odvážil tvrdiť: „Keby sa nebol človek odklo nil, tak by nepotreboval Písmo.“ Šlo mu viac o to, aby odhalil skrytý vý znam Písma. A to sa môže uskutočniť len prostredníctvom čistého vnímania a pozorovania srdca – a Ducha.
PERIPHYSEON Podobne jeho hlavné
dielo De divisione naturae (Rozčlene nie prírody), pokus veľkej a rozsiahlej
kozmológie, nenašlo priazeň u cirkev ných autorít a je ľahké pochopiť, prečo. Pre nich bolo neprijateľné, že Ír zotrel rozdiel medzi Božskou a ľudskou prí rodou. V skutočnosti mohol Eriugena hovoriť len o všetko zahrňujúcej prí rode, lebo tak Boh ako aj človek sú v nej zahrnuté. Ona je totalitou všet kých vecí, bytia aj nebytia. Boh je ale vyvýšený nad rozdielom medzi „byť“ a „nebyť“. On nie je stvoriteľom vidi teľného sveta. Ale z neho vychádzajú idey (viď. Platón), ktoré hľadajú mate riálnu formu, aby sa vyjadrili a ďalej rozvíjali. Eriugenova filozofia spásy nadväzuje v mnohých ohľadoch na múdrosť sta rého gréckeho myslenia. Aj možný vývoj človeka vykresľuje presne. Je to cesta, ktorá vedie k „bytiu zjedno teným, Jedným“ (Henosis) alebo k „bytiu Bohom“ (Theosis), takže je to cesta od nebytia ku bytiu. Veľmi plasticky prirovnáva Eriugena tento proces k ohrievaniu železa, ktoré sa na konci predsa len podobá ohňu. Takým istým spôsobom bude stvore nie transformované do Boha. To je aj spôsob abstraktného myslenia, ktoré je ako atribút duše schopné uchopiť veci, ktoré sú mimo materiálneho, te lesného sveta a sú nezávislé od času! To, čo počas generácií vzniklo skrz zrod a zánik, ako matéria, priestor a čas, v skutočnosti v absolútnom
zmysle neexistuje. Preto len vnútorný proces premeny ponúka možnosť na totálny návrat, na reversio všetkých vecí k Bohu, a tým bude Boh všetko vo všetkom.
„SOT“ ALEBO „SCOT“ Po celý svoj
život si Eriugena uvedomoval podpo ru svojho ochrancu, Karola Lysého, až pokým kvôli mnohým nezrovna lostiam nedošlo k roztržke aj s ním. Podľa jednej legendárnej anekdoty si raz zasadli obaja proti sebe pri stole. Tu sa Karol opýtal Eriugenu: „Čo môže odlišovať ,Sota‘ (blázna) ešte od ,Scota‘ (Íra)?“ „Len stôl,“ bola Eriugenova lakonická odpoveď. Nie je prekvapujúce, že odvaha jeho sprá vania a poňatia mala preňho nakoniec fatálne následky. Na konci jeho života ho poslal Karol ako učiteľa späť do Oxfordu. Hovorí sa, že úklady o jeho
Žena a muž Podľa Eriugenovho
ponímania sú žena a muž rovnako hodnotní. „Človek je viac ako jeho pohlavie,“ konštatoval. Vedel, že rozdiel pohlaví je dôsledkom pádu a slúži na iné ciele. Pravý pád je padnutie duchovného, božieho myslenia (manas) do sveta zmyslových orgánov. Bolo podnietené fascinujúcim svetom, v ktorom môže intelekt dávať formu, a tak môže byť podobný svojmu Stvoriteľovi. Scotus to videl potvrdené v Svätom Písme: „V Kristovi nie je ani muž, ani žena.“ Johannes Scotus, írsky mysliteľ
45
Pelagius (354 – 420), ďalší Ír z obdobia štyroch storočí pred Johannom Scotom,
sa považuje za jedného z najväčších mysliteľov svojej doby. Škoda, že jeho život sa celkom rozplynul v cirkevno-teologickej diskusii s Augustínom, a k tomu ešte aj o pojme „dedičný hriech“. Pre Pelagia bola sloboda ľudskej vôle to najdôležitejšie. Nedržal sa ničoho z predstavy smrteľného hriechu. Podľa neho sa deti rodia nevinné. Dôležitý bol jeho názor o dobrom živote bez sporov, lebo prostredníctvom neho môže byť človek časťou Božej prírody. V jednom z mála pôvodných spisov, ktoré nám po Pelagiovi ostali, v Liste Demetriovi, stojí: „V slobode k dobrému a k zlému spočíva znamenitosť rozumom obdarenej duše. […] Odtiaľ získavajú najlepší chválu a odmenu, a napevno by nemali jestvovať žiadne iné cnosti ako tá: byť schopný nepodľahnúť zlému.“ A ďalej v tom istom liste uvádza: „Boh dal človeku možnosť, aby bol tým, čím chce byť, aby bol schopný k dobrému i zlému, aby od prírody mohol existovať z oboch a svoju vôľu nasmerovať na jedno z týchto dvoch. Schopnosť konať zlo nám pridelil len preto, aby sme našu vôľu vykonávali podľa jeho vôle. Ba aj skutočnosť, že môžeme činiť zlo, je tiež trochu Dobrom. To sa postará o to, aby sa dobro dialo nie násilím, ale v slobodnej vôli.“ život mu pripravili neslávny koniec prostredníctvom jedného jeho žiaka. Keď scholastická teológia dosiahla na pevnine svoj vrchol, v ktorom sa Tomáš Akvinský blížil Bohu ešte len
46
Pentagram 1 /201 2
rozumovo, zmizol vplyv Eriugenu, ktorý vždy hovoril, že len Božie môže uchopiť Boha. Avšak ľudia ako Majster Eckhart ho veľmi obdivovali a Nico laus Cusanus ho považoval za svojho
Hlboká myšlienka Johanna Scota „Veľkosť človeka spočíva nie v jeho po-
dobnosti so stvoreným svetom, ale v skutočnosti, že je stvorený podľa obrazu Stvoriteľa tejto prírody.“ Veľmi jasne poukázal na dvojakú podstatu človeka a vystihol to v základnej gnostickej pravde: „Prostredníctvom nepochybne nádherného a zrozumiteľného rozdelenia sa stal človek dvojnásobným. Jedna časť je stvorená podľa obrazu a podoby Stvoriteľa a nemá podiel na ničom zvieracom, […] zatiaľ čo jeho druhá polovica sa podieľa na zvieracej prírode a bola vytvorená zo zeme, to znamená, zo spoločnej prírody všetkých vecí. V svojom najhlbšom bytí je svet človeka 1 práve tak nepoznateľný a nekonečný ako Božský. Nie je určovaný okolnosťami (aj keď to tak vyzerá). Každý rozdiel medzi Bohom a človekom sa nikdy netýka jeho esencie, ale je následkom okolností, obklopuje túto esenciu a vzniká skrz nepochopenie, hriech. Lebo tak ako je Boh nekonečný a nezviazaný, tak je aj pôvodná ľudská podstata: otvorená pre nekonečné možnosti a naplnenie.“ inšpirátora. V prvom vydaní jeho kľú čového diela stojí poznámka: „Obraz tohto veľkého génia si zaslúži miesto vedľa Danteho, Bonaventuru a Jaco ba Böhmeho.“ To sa podobá ozvene nového života, ktorá k nám preniká z istého času a kultúry. A tieto sa vtedy
nachádzali v najväčšom zmätku – rovnako ako dnes.
Pod „svetom človeka“ sa tu nemyslí svet, ktorý človeka obklopuje a je mimo neho, ale podstata človeka a všetko, čo ako také je človekom. (pozn. prekl.) 1
Keltské ozdoby na váze zo Šoprone v Maďarsku, 7. st. pred Kristom.
Johannes Scotus, írsky mysliteľ
47
Grál světla
Místo děje téměř všech středověkých verzí legend o kulatém stolu krále Artuše a Grálu se nachází ve Francii nebo Velké Británii. Tyto legendy mají zřetelný křesťanský charakter. Keltské vypravěčské umění, které se projevilo v příbězích o králi Artušovi a Grálu, ovlivnilo západoevropskou literaturu na mnohých místech.
V
e starých keltských mýtech hra je často velkou roli magický kotlík nebo pohár. Keltové skálopev ně věřili, že tento pohár má božský původ a bohové v něm sloučili tvůrčí a životodárné prvky. Pokud se smrtel ný člověk z něho napije, obdrží podíl na spásonosném poznání a promění své smrtelné bytí v nesmrtelné. I fin ská Kalevala velebí sampo (misku) a u Platóna a Herma ho nacházíme jako mísicí nádobu (řecky crater). Ve védské tradici je to zdroj somy, potravy nesmrtelnosti. Nevyčerpa telný obsah takové mísicí nádoby je určený výlučně pro zasvěcence, jak zdůrazňují keltská vyprávění. „Potra va pro zbabělce v něm nemůže být vařena,“ tak to stojí v písni Preiddeu Annwfyn (Annwfynova kořist), v jed nom z příběhů z Taliesinovy knihy. Tato zvláštní mísicí nádoba může život darovat i život vzít. V nepra vých rukou nepřináší požehnání, ale neštěstí. Hrdina se nejdříve musí pro jevit jako odvážný bojovník, než do sáhne nesmrtelnosti.
48
Pentagram 1 /201 2
MABINOGION V jiné keltské pověsti
patří mísicí nádoba Keridwen, nejdů ležitější bohyni ve sbírce pověstí Ma binogion. Je to souborný název pro několik středověkých textů z Walesu. Keridwen vykazuje mnoho podob ností s gnostickou Sofií, pramatkou. Je manželkou HuKadarna, Světelné ho slova slunce, je ale od něho odlou čena. Můžeme si ji představit jako ener getické pole. Je to příroda, která rodí všechny formy – tím se mění, trans formuje se! Keridwen připravuje ve své mísicí nádobě pravou moudrost a poznání, které se musí dohromady vařit jeden rok a jeden den. Gwion Bach (Taliesin) dostal pří kaz zamíchat směs. Při tom ale ukáply tři kapky na jeho prsty. Když strčil spálené prsty do úst, stal se rázem vše vědoucí. To vyvolalo v Keridwen hněv a chtěla mladíka zabít. Když ho pro následovala, byl nucen se postupně proměňovat v různá zvířata: v zajíce, rybu a ptáka. Nakonec se proměnil
STARÉ LEGENDY O GRÁLU V TRADICI KELTŮ
v obilné zrnko a Keridwen, která se mezi tím proměnila ve slepici, zrnko sezobla. Za devět měsíců porodila Ke ridwen chlapce, pozdějšího slavného barda Taliesina. Ty tři kapky mohou být chápány jako síly doteku, proměny a uskutečnění. Mladý člověk Gwion
Kameny kruhu v Brodgaru na ostrově Orkney jsou poslední zbytky komplexu, o kterém se předpokládá, že se v něm moudří a astronomové zabývali studiem kosmu a konaly se tam s tím související magické ceremonie. Přes celou Anglii a Británii se rozprostírala síť „opevněných cest“, která vzájemně spojovala neolitická posvátná místa. © Marco Franchino Grál světla
49
Legenda o Grálu , poháru, který vyzařuje Světlo, je velmi stará. Pro súfisty to byl
pohár na víno, které vyvolávalo spirituální opojení, když se ho někdo napil, a sice ve smyslu úplného proniknutí duchovním aspektem, nabízejícím dokonalý vhled a sjednocujícím člověka s Gnosí. První, kdo tuto duchovní skutečnost zvěstoval zahalenou v poetické roucho, byl Omar Khayyam, který žil a působil v jedenáctém století (1 048–11 22). Křižáci přivezli tento skrytý význam poháru do Evropy a interpretovali Grál jako kalich poslední večeře. Tehdy populární hledání archy se změnilo v hledání Grálu. Existuje analogie s územím, které se s křižáky ztratilo. Sága o Grálu ho popisuje jako království, které je pusté. Ztracené království může povstat v plné slávě teprve znovupostavením chrámu v Jeruzalémě, což má být možné, až rytíři chrámu dobudou vítězství. Tato představa vysvětluje také nezapomenutelnou moc legendy o Grálu z 1 2. století. Roku 11 97 popisuje Wolfram von Eschenbach rytíře kulatého stolu jako templáře. Lze předpokládat, že příběh o objevení Grálu Artušem z Glastonbury Abbey (11 90) našel cestu do Francie přes šlechtické rodiny. asimiloval tři síly Keridwen, vznik, přeměnu a znovuzrození, které ho vedou na cestě čtyřmi elementy: vzdu chem, zemí, ohněm a vodou, ze kte rých je člověk složen. Nakonec se ale zkušenosti takto zís kané ukazují jako marné. Gwion se zdá ztracený ve stavu chaosu, nebytí. Ale pouze tímto způsobem může vyhovět požadavkům energetického pole, ve kterém jde svou cestu: v mísicí nádo bě jsou v lektvaru ukryty tři energie. Všechny životní zkušenosti člověka Gwiona se koncentrovaly v zrnku obilí, které Keridwen, prapříroda, opět přija la. A Gwion se znovuzrodil v novém člověku Taliesinovi – pěvci Světla! Taliesin, který svou statečností znovu obnovil spojení s HuKadarnem, svým otcem, může přemoci Keridwen a jako bard ve světě lidí o tom svědčit.
50
Pentagram 1 /201 2
VĚŠTECKÝ HLAS BRANA Bran Fen
digaid, požehnaný, byl synem boha moře Llyra a z matčiny strany vnukem boha slunce Belenuse. V hrdinském eposu se praví, že Bran provdal svou sestru Branwen za Matholwcha, irského krále. Tím chtěl spojit všechny keltské národy. To ale nebylo po vůli jeho nevlastního bratra Efnisiena. Ten napadl irského krále přímo na jeho svatbě. Jako gesto usmí ření daroval Bran Matholwchovi mí sicí nádobu znovuzrození, která mohla mrtvým válečným hrdinům vrátit život. Po svatbě bydlela Branwen na ir ském dvoře. Ale lid ji nemiloval. Byla se svým synem od dvora vyhnána a musela pracovat jako služebná. Poté co poslala za Branem své milované havrany, aby mu vylíčili její osud, přijel jí s velkým vojskem na pomoc.
Taliesin (přibližně 534–599) byl nejranější velšský básník, proslulý bard, který
působil nejméně na třech dvorech keltských králů. Pravděpodobně jsou to jeho básně, které byly dochovány v Taliesinově knize (Book of Taliesin, velšsky: Llyfr Taliesin). Je to nejstarší dochovaný velšský manuskript datovaný rokem 1 275. Dílo obsahuje sbírku básní ve velštině. Další básně, mezi nimi lyrické žalozpěvy, jsou převzaté latinské texty. Nápadné jsou odkazy na krále Artuše, které se udály i někde jinde. V manuskriptu se nacházejí také nejstarší odkazy v západní jazykové oblasti na hrdinské činy Heraklea a Alexandra Velikého. Přeplavil se přes irské moře a přemohl Matholwcha. Branwen se postarala o to, aby se její syn Gwern stal násled níkem trůnu. Avšak na oslavě vítěz ství byl chlapec hozen do ohně, kvůli čemuž vypukl prudký boj. Irové měli převahu, protože jejich válečníci v ma gické nádobě vždy obživli. Původce úkladu měl výčitky svě domí a zničil mísicí nádobu, přičemž mu puklo srdce. Bran byl zasažen do stehna otráveným šípem a smrtelně zraněn. Požádal své druhy, aby mu usekli hlavu a převezli ji na Gwyn fryn (bílý pahorek v Londýně, na kterém nyní stojí Tower). Když Bran zemřel, uschla všechna úroda v Bri tánii a země zůstala dlouhý čas ne úrodná. Jen sedm Britů přežilo a vrátilo se s Branovou hlavou do své země. Po mnohých dobrodružstvích na různých místech konečně dorazili s hlavou do Londýna a tam ji pohřbili. Během jejich cesty je Branova hlava uklidňo vala a pomáhala jim vše stále posuzo vat s určitým odstupem a humorem.
Hlava byla pohřbena hledící na kon tinent, protože věštba předpovídala, že tak nenastane žádná invaze cizího národa. Archeologické vykopávky dokládají, že mezi Kelty staré Evropy byl kult pohřbívání hlav velmi roz šířen. V Branovi můžeme také rozpoznat Brona, jednoho z rytířů kulatého stolu krále Artuše. V jeho poslání vidíme obraz zraněného krále rybáře, který byl stanoven strážcem Grálu a později onemocněl a byl vyčerpaný. Pro Kelty bylo samozřejmé, že země takového krále se stala jeho smrtí neplodnou. Obraz useknuté hlavy na zakrvácené míse se objevuje v mnohých ságách. Vzpomeňme si jen na příběh o Peredu rovi, Medúze nebo Janovi. Je to možné chápat na různých úrovních jako sym bol pro staré jáoduševnění, které je obětováno na míse. Přírodní duše, to znamená smrtelná duše, totiž obětuje hlavu a krev, aby se skrytá božská duše mohla probudit a uzdravit. V příběhu o Peredurovi, který je rovněž obsažen v Mabinogionu, hájí Grál světla
51
Světlo v lese a místo, kde světlo prosvítá mezi listy, mělo pro Kelty duchovní význam. Také každý strom a každá rostlina měly vždy vlastní účinek a význam. Tak bříza byla zasvěcena bohyni jménem Bergha neboli Brigit, což byla bohyně slova a básnického umění. Druidové ji uctívali jako bohyni znovuzrození; od ní dostávali věšteckou schopnost a schopnost uzdravovat. Řemeslníci ji ctili jako bohyni kovářství.
Peredur cnost Gwenhwyfar a zachra ňuje její zlatý pohár, který ukradl cizí rytíř. Výměnou za to smějí jeho váleč níci, kteří jsou v podstatných aspektech
52
Pentagram 1 /201 2
vlastně jeho já, jako opravdoví hleda jící Grálu navštívit „ostrov blaženosti“ nebo také „ostrov mládí“, na kterém stojí hrad Grálu.
ANNWFYN V mnohých keltských
ságách je zmiňován kalich, mísicí ná doba, nebo studna, která se nachází v jiném světě. Tento jiný svět se zr cadlí v jemných sférách našeho světa. Spojení každodenního světa s jemno hmotnými oblastmi nebylo pro dřívěj ší Iry ještě přerušeno. Jemnohmotný svět přecházel taktéž ve skryté pod světí, zvané Annwfyn. Často je tam přístup z temné jesky ně a někdy studnou. (Pohádka o paní Holle nám to připomíná.) Vstup je střežen devíti pannami. Často se vy práví o nádherném, v mlze zahaleném ostrovu na západě. Je to pohádková země, ne příliš vzdálená, střežená čtyřmi věžemi, v níž žije požehnaný lid. Obyvatelé mají zlaté vlasy, domy z bílého mramoru a zařízení domác nosti ze zlata a stříbra. Pijí z křišťá lových pohárů a oblékají si magické brnění, které je chrání před zraněním. V Connlas Abenteuern (Connlao va dobrodružství) veze pohádková víla mladého hrdinu skleněnou lodí do této podivuhodné země, kde ne vládne smrt ani zkáza. Ten jiný svět se zdá zpočátku ne dostižitelný a nedotknutelný. Přesto musí nakonec „lidský hrdina“, jako například Cuchulainn v irské Serglige Conculaind, tuto posvátnou zem osvo bodit od nepřátelských obrů, než se může vrátit do své země. Tak je to také v Der Kampf von Moytura (Boj
na planině Moytura), v němž Lug musí zemi, patřící lidu Tuatha De Danaan, osvobodit od Fomóriů (Fomořanů), kteří ukradli kalich hojnosti, jenž je naplněn nadpřirozenými silami. Tak se ocitl pohár Grálu, dříve absolutní vlastnictví bohů, jako talisman v ru kou lidí. V jiných příbězích se hrdi nové takto stanou strážci léčivého prostředku, který je v mísicí nádobě uschován, protože světy bohů a lidí se stále více od sebe vzdalují.
PREIDDEU ANNWFYN Jak nebezpeč
né může být místo přechodu do jiného světa, ukazuje příběh Preiddeu Annw fyn (Annwfynova kořist). V něm hrdi na vypráví, jak jel s Artušem a třemi loďmi plnými mužů do Annwfynu. Tento Annwfyn je označován různými jmény, jako hrad na hoře, hrad čtyř věží, nebo skleněný hrad. Uvnitř hra du je držen v okovech Gweir, jeden ze tří prominentních zajatců z Britá nie – známý z velšských triád (moud rosti napsané ve trojicích). Vypravěč Taliesin hovoří o tom, jak se muži vydávají na cestu, aby získali zpět magickou a drahokamy a perlami posázenou mísicí nádobu od Pena Annwfyna, vládce podsvětí. Mísicí nádoba je tajemná studna moudrosti a poznání, kterou hlídá a ohřívá devět panen. Z celé výpravy se vrací nazpět pouze sedm mužů. V básni se neříká, jakým způsobem Grál světla
53
Nový, vnitřní a éterický význam Grálu šíří své Světlo a oznamuje nám nové časy vývoje duše, které přijdou. přišli ostatní o život. Ovšem naprosto srozumitelným způsobem se autor vy smívá nevědoucím „malým lidem“ a mnichům, kteří nerozumějí moudrosti a poznání, o němž bard – zjevně jeden z těch, kteří přežili – promlouvá. Když se bojovník obětuje se všemi svými přírodními silami, nastane v něm trans formace ve vnitřního člověka v Kristu. Stane se majitelem poháru Grálu, jak je popsáno na konci téměř šedesáti řádkové básně Preiddeu Annwfyn: „Jako smečka zbitých vlků houfují se mniši po půtce s těmi, kteří vědí. Sami nevědí nic; nic o ranních červáncích, které přicházejí po nejtemnější noci, nic o běhu světa, ani o zběsilé síle bouře, která útočí na zem. Hrob svatých leží hluboko ukrytý v zemi. Velebím nejvyššího prince ve vznešeném příbytku: že ode mne odvrací smutek, Kristus je má odměna.“ V současné době už prostředníkům mezi bohy a lidmi není darována moudrost jako dříve náboženským
54
Pentagram 1 /201 2
autoritám nebo králům. Ale člověk, který v sobě nebojácně porazí proti síly s pomocí světla HuKadarna, získá moudrost. Devítka je číslo lidstva. Každý člověk se může napít z poháru Grálu, protože, symbolicky řečeno, sám v sobě nosí mísicí nádobu. Svět Keltů se ukazuje ve své řeči plné obrazů jako krutý a drsný svět, ve kterém odvážný bojovník často padne na poli cti. Ale třebaže při jeho nebez pečných výpravách byl božský svět stále nesnadněji dostupný a nastával „soumrak bohů“, zářilo na dalekém horizontu Světlo, které pro něho zna menalo tušení nových ranních červán ků. Hrdina cítil nové Světlo. Staré symboly získávaly nazpět svůj bývalý lesk a poukazovaly obětujícímu se bojovníkovi již na definitivní překo nání – nejenom smrti, ale také starého přírodního náboženství. Magická sfé ra tradice těchto nádherných irských ság o mísicí nádobě znovuzrození, studni věčného mládí, se zdá být velmi vzdálená, jako by patřila do jiné doby, do jiné periody lidstva. Ale nový, vnitřní a éterický význam Grálu šíří své Světlo a oznamuje nám nové časy vývoje duše, které přijdou.
W. B. Yeats,
írske básnické srdce V Eire (názov Írska v írskom jazyku), ako sám nazýval svoju milovanú vlasť, v krajine, ktorej starovekú cestu mal v úcte, je W. B. Yeats právom nazývaný „otcom všetkých spevákov“. Mnohí dnešní autori a umelci z tejto krajiny speváckeho umenia a hudby sa mu ešte stále cítia byť zaviazaní. Ak existoval niekedy hľadajúci básnik, tak to bol William Butler Yeats.
Ž
iaden básnik nikdy neospieval Ír sko a írsku dušu tak ako on. Pritom sa ľahko zabúda, že pod pokojom, kto rý vychádza z írskej krajiny, sa v jeho práci myslí aj vnútorný mier, o ktorom veril, že ho nájde v svojom utrápenom srdci. Jeho nesmrteľné básne sa ešte stále dotýkajú sŕdc mnohých čitateľov, ktorí sú s ním na ceste hľadania pôvod nej otčiny. William Butler Yeats (1865 – 1939) nemal byť básnikom, ale rovnako ako jeho otec a starý otec, mal byť farárom v Church of Ireland (Cirkvi Írska). Ale predsa sa nerozhodol pre teológiu, ale začal študovať práva a výtvarné umenia. Ale už čoskoro nato sa stala poézia jeho hlavnou aktivitou. Udialo sa to aj pod vplyvom írskeho maliara G. W. Russe la (1867 – 1935), ktorý v tajuplnej ír skej krajine zamýšľal pozorovať škriat kov a duchov. Predovšetkým v svojej ranej tvorbe sa Yeats nechal silne viesť
svojou láskou k írskej ľudovej tradícii a národnému boju za oslobodenie.
ČERVENÁ RUŽA Na Írsko a nezniči
teľnú dokonalosť jeho „happy town land“ (doslova „šťastnej mestskej kra jinky“) poukazuje v jeho básňach obraz červenej ruže. Táto často symbolizuje aj čistú lásku k nedosiahnuteľnej žene jeho snov. Okrem toho a viac skryte znamená táto „the most secret and in violate rose“ („najtajnejšia a nevinná ruža“) spirituálne dosiahnutie, ku kto rému bol stále viac priťahovaný. Toto hľadanie neprehovára len z jeho básní. V r. 1885 založil Yeats Dublin Hermetic Society (Dublinskú hermetickú spoločnosť) a stretol sa v tom čase v Londýne aj s H. P. Bla vatskou, ktorá ho voviedla do ezoteric kej symboliky. Veľmi rýchle – od 1888 do 1890 – sa on sám stal členom ezo terickej časti Teozofického združenia, W. B. Yeats, írske básnické srdce
55
aby sa nakoniec pripojil spolu so svo jou spriaznenou dušou Maud Gonne, ku Hermetic Order of the Golden Dawn (Hermetickému združeniu zlatého úsvi tu). To je ružokrižiacka spoločnosť s hlavným chrámom v Londýne, ku ktorej okrem zakladateľa Mac Gregora Mathersa patril aj A. E. Waite. Tento historik napísal knihu o celej histórii rozikruciánov a slobodomurárov, ale je známejší pre tarotové karty, ktoré sú po ňom pomenované. Yeats sám napísal pre túto skupinu spolu s Maud veľa posvätných rituálov a ostal dlhé roky jej verným členom. Toto pozadie je v bohatej obraznej reči jeho básnic kých diel zreteľne zjavné, rovnako ako vplyv spisov Emmanuela Swe denborga, Jakoba Böhmeho a – aby sme nezabudli – diela Wiliama Blakea. V časoch, v ktorých bolo odstráne né niečo také ako povery a nebezpečný
Írsky názov „Grange Lough Gur“ pre tento kruh kameňov v grófstve Limerick znamená „Kamene Slnka“. So svojím priemerom 50 m a svojimi 11 3 kameňmi je jedným z najväčších a najimponujúcejších kamenných kruhov Írska, postavený cca. v r. 2000 pred Kristom. Najväčší kameň „Ronnach Croim Duibh“ je vysoký 4 m a ťažký 40 ton! Kruh je zostavený tak, že ráno v deň letného slnovratu (21 . júna) svieti presne do2 stredu kruhu. 56 Slnko Pentagram 1 /201
mysticizmus, kráčal Yeats odvážne proti prúdu panujúcej materialistickej atmosféry, ktorú pokladal za formu ne vedomosti. Sám veril pevne v nesmr teľnosť nemateriálnej duše. Táto viera ho viedla niekedy na nejasnú cestu a je pôvodom mnohých neúspešných ambí cií a vo všeobecnosti nie jednoduchého života. V určitej chvíli sa odvážil na analýzu vízií svojej manželky, ktorá ako istý typ média zapisovala prostredníc tvom automatického písania posolstvá z večnosti. Na tomto základe načrtol v diele The Vision (Vízia) veľmi ezote rický systém s veľkými špirálovitými cyklami, podľa ktorých balansujú dejiny striedavo medzi objektívnym a subjektívnym. Nad týmto pozem ským životom sa nachádza „ghostly Self“ („duchovné Sebe“), „inviolate spark of divinity wich stays separated from all incarnations“ („nevinná iskra
SVET PLNÝ TRÁPENIA Popritom ho
vlastná duševná núdza hnala k nepo kojnému hľadaniu odpovedí na mnohé životné otázky. Yeats silne trpel kvôli nestálosti a pominuteľnosti života v tom, čo prežíval ako „the labouring world“ („usilujúci sa svet“). K tomu
pristupovalo veľa starostí, ktoré so se bou prináša tento život, predovšetkým sociálny a politický, ale aj osobný ľú bostný život, tento každodenný život so svojou „heavy mortal hope“ („veľmi smrteľnou nádejou“), neponúkajúci viac ako zase len deň plný hnevu a nostalgie. Jedna téma sa počas jeho starnutia dostávala stále viac do popredia: Nostalgia za stratenou nevinnosťou, ako aj narastajúce vedomie neplod nosti vecí a márneho umierania ľudí. Na tom veľa nezmenila ani krátkotrva júca funkcia senátora v parlamente či udelenie Nobelovej ceny. Je to vedomie toho, že pri všetkej svojej múdrosti je chytený do siete starostí a nič viac nemôže dosiahnuť. „But now I have grown nothing, knowing all. Ah Druid, how great webs of sorrow,“ („Ale teraz som nedosiahol
© MARTIN KIELY
Boha, ktorá ostáva separovaná od všet kých inkarnácií“). V tejto práci uvádza mnohé odkazy na mytológiu Írska, v ktorej bol Yeats zbehlý vzhľadom na svoje mnohé štú diá. V dielach „Fairy and Folk Tales“ („Rozprávkové a ľudové príbehy“) a „The celtic Twilight“ („Keltský sú mrak“) ju ďalej vypracoval. Ale medzi tým sa ukázalo, že jeho horizont siahal omnoho ďalej ako len po Írsko a kelt skú kultúru. Nie bezdôvodne preložil spolu s Indom Sri Urohit Swami Upa nišády.
57
nič, vediac všetko. Ó, druid, aké veľké siete smútku,“) vzdychá Fergus v roz hovore s jedným druidom. A sklamanie v láske inšpirovalo Yeatsa ku zlatej rade: „Never give all the heart“ („Nikdy nedávaj celé srdce“). V mnohých svojich básňach si vzal na mušku osvietenskú učenosť: „the old, learned, respectable bald heads“ („staré, učené, vážené, plešaté hlavy“). A predsa vravel súcitne o vedcoch, že tak ctihodní a starí ako sú, nie sú si ve domí zlého v celom ich učení.
ZAŤAŽENÉ SRDCE Nuž, konieckon cov, nie je to čas žitia, ktorý človeka necháva starnúť a opotrebováva ho, ale skutočný pôvod celého jeho úpadku je ustarostené srdce, na ktoré je človek pripútaný „as to a dog´s tail“ – ako pes na svoj chvost. Yeats vedel, že je to vášeň, čo tak zaťažuje ľudské srdce, a duša, ktorá ľúbi presne to, čo ju naj viac zraňuje: „what hurts the soul my soul adores“ („čo dušu zraňuje, to moja duša zbožňuje“). Táto vášeň zdržiavala samotného autora od jeho skutočnej úlohy, takmer všetko ho lákalo od básní preč. Preto nariekal: „all things tempt me“ („všet ky veci ma lákajú“). Ale medzi riadkami ponúkal svojim čitateľom Yeats pre tento život plný strastí predsa len jedno východisko: Počúvaj „strange things said by God
58
Pentagram 1 /201 2
to the bright hearts“ („neznáme veci, ktoré vraví Boh čírym srdciam“). To je podstatné posolstvo „rose upon the rood of time“ („ruže nad krížom času“), s čím sa ako rozikrucián stotožňoval. Ruža stavia proti starému a jedno tvárnemu času a dejinám, ktoré sa ne ustále opakujú, svoju večnú krásu. Ale nato musel básnik uskutočniť radikálny obrat „gaze no more in the bitter glass“ („nehľaď už viac do hor kého pohára“) a urobiť správnu voľbu, tak ako si to predsavzal v básni The two trees (Dva stromy): Beloved, gaze in thine own heart The holy tree is growing there; From joy the holy branches start And all the trembling flowers they bear (…) There the Loves a circle go, The flaming circle of our days Gyring, spiring to and fro In those ignorant leafy ways. (…) Beloved gaze in thine own heart. Milovaný, hľaď do srdca vlastného, tam vyrastá svätý strom, z radosti klíčia sväté vetvy a nosia všetky chvejúce sa kvietky. (…) Idú tam lásky v kruhu dokola, špirálovite, k sebe i od seba v plamennom kruhu našich dní na tých listnatých cestách neznalých. (…) Milovaný, do srdca vlastného pozri.
Dve z Yeatsových básní sa stali zatiaľ klasickými a sú stále analyzované nespočetnými recenzentmi. Ale tým čitateľom, ktorí sú nimi oslovení v srdci, nezanecháva ich jasnosť a čí rosť nič, za čím by túžili. O „Plach tení do Byzancie“ („Sailing to By zantium“) povedal sám Yeats, že pre neho toto posvätné mesto symboli zuje hľadanie spirituálneho života. Preto ho ospieval ako mesto večnej mladosti: Nie je miestom pobytu sta rých ľudí, ktorí sú ničotní v svojom smrteľnom odeve ako „roztrhaný ka bát na palici“ – „a tattered coat upon stick“. Je mestom mudrcov, ktorých vyzýva, aby vystúpili von zo svätého ohňa a aby naučili jeho dušu spievať. Prosí ich, aby pohltili jeho srdce, ktoré je choré túžbou a pripútané na umierajúce zviera, a aby ho zahrnuli „do umenia večnosti“ – „into the ar tifice of eternity“. A vzdychá v posled nej slohe: Once out of nature I shall never take My bodily form from any natural thing, But such a form as Grecian goldsmiths take Of hammered gold and gold enamelling To keep a drowsy Emperor awake Or set upon a golden bough to sing To lords and ladies of Byzantium Of what is past, or passing, or to come.
Už raz ujdúc prírode, nikdy viac nevezmem tvar svojho tela z ne jakej veci prírodnej, no vezmem taký tvar, čo berú grécki zlatníci z tepaného zlata a zlatej glazúry, nech znaveného Vládcu bdelosť udržiava alebo útočiac na zlatú ratolesť, nech spieva pánom a dámam Byzancie o tom, čo minulé je, prítomné, alebo ešte príde. V prvej slohe básne „The Second Co ming“ („Prichádzajúci okamih“) je vyvolaný obraz sokola, ktorý uletel od sokoliara, no aj keď ho tento viac ne môže dosiahnuť, predsa sokol neustále ďalej blúdi. Tak popísal Yeats anarchiu, pri ktorej svet speje ku dnu, ktoré už viac nemá žiaden stred, a skrz ktorý sa nakoniec všetko rozpadáva. Druhá sloha tejto básne ponúka ale nádej na opätovný návrat, na znovuzrodenie, nádej, ktorá sa prebúdza prostredníc tvom pradávneho obrazu sfingy: Somewhere in sands of the desert A shape with lion body and the head of a man, A gaze blank and pitiless as the sun. Voľakde v pieskoch púšte forma s telom leva a hlavou človeka, W. B. Yeats, írske básnické srdce
59
Meč
Vzduch Jar Žltá Arthur Východ
Paténa
Zem Zima Zelená Gawain Sever
Grál
Voda Jeseň Modrá Parsival Západ
Oštep
Oheň Leto Červená Amfortas Juh
uprený pohľad, prázdny a bez úbohosti, ako slnko. Slnko stmavlo v kamennom spánku, ktorý trval dvadsať storočí. A ešte aj teraz je východisko nejasné. Odpoveď na otázku, či už v tomto čase konca
60
Pentagram 1 /201 2
Tieto zobrazenia sú známe ako „Štyri požehnania ‚Túatha‘ alebo ‚národa Bohyne Dana’“, mytologického írskeho národa. Jeho história je zaznamenaná v írskom manuskripte „Kniha z Leinsteru“ (ca. 11 50). W. B. Yeats ju ako prvý použil v spojení so štyrmi postavami tarotu. bude konečne naplnená takmer stratená nádej, ostáva otvorená. Lebo zároveň prichádza hodina apokalyptického zvera, to Yeatsovo „vlečie sa v ústrety Betlehemu, aby sa zrodil?“ („slouches towards Bethlehem to be born?“), čím privoláva apokalyptický záverečný boj medzi baránkom a zverom z priepasti. Napriek pôvabnej spomienke na staré Írsko jeho mladosti, ktorá v ňom stále žila, nedokázal Yeats uniknúť rea lite vojny a konfliktu, ktorý zasiahol nielen jeho krajinu, ale aj jeho vlastný život. Veril len vo večný mier, ktorý sa zrodí z pominuteľného pozemského zápasu: Per ignem ad lucem (Prostred níctvom ohňa k Svetlu), tak znie výrok, ktorý si zvolil pri svojom uvedení do Hermetic Order of the Golden Dawn (Hermetického združenia zlatého úsvi tu).
Literatura Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Díla vydaná v českém jazyce:
Bratrstvo Šambaly * Duchovní odkaz Jana Amose Komenského * Elementární filosofie moderního Růžového Kříže * Gnose v aktuálním zjevení * Mystérium života a smrti * Prázdný prostor neexistuje * Přicházející nový člověk * Univerzální Gnose Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců. Distribuce Kosmas s.r.o. www.kosmas.cz
Jsem zrozen z devíti prvků, z ovocných stromů, z rajského ovoce, z petrklíčů a horských květů, z květů stromů a keřů, z kořenů země, z jalovce a kopřiv, z vody deváté vlny. Math mě okouzlil, než jsem se stal nesmrtelným. Gwydion mě stvořil svou magickou hůlkou. Z Emrys a Euryon, z Mabona a Modrony, z pětkrát padesáti mágů jako Math byl jsem utvořen. Mistr tvořil mě v nejvyšší extázi. Byl jsem stvořen nejmoudřejšími druidy před tím, než začal svět, a znám vědu hvězd od počátku časů. Keltská píseň od Taliesina