Pentagram 2012-3 by Lectorium Rosicrucianum CZ/SK

P e nt a gr a m

Lectorium Rosicrucianum

Skutočný význam slúženia Duše se dívá vytrvale vpřed Pavel z Tarsu Vesna Krmpotic:

Teraz, len teraz Zvuk duše

Kvantová fyzika a duchovno Individuální posvátná věda Edda – O boji bohů Recenzia knihy:

P. D. Ouspensky Zvláštny život Iwana Osokina

2012

ČÍSLO

Pentagram vychází šestkrát ročně v holandském, německém, anglickém, francouzském, portugalském, španělském, maďarském a česko-slovenském jazyce. V bulharském, finském, řeckém, italském, polském, ruském a švédském jazyce vychází Pentagram čtyřikrát ročně.

Šéfredaktor

A. H. v. d. Brul

Redakční rada P. Huijs

Redakce

Pentagram Maartensdijkseweg 1 NL-3723 MC Bilthoven e-mail: info@rozekruispers.com

Administrace

Medzinárodná škola Zlatého Ružokríža Lectorium Rosicrucianum P. O. Box 68 SK-048 01 Rožňava e-mail: rosicrucianum@lectorium.sk Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Křesomyslova 8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: praha@rosicrucianum.cz Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Nové sady 4 CZ-602 00 Brno e-mail: brno@rosicrucianum.cz www.lectoriumrosicrucianum.org K překladu použito: německé vydání Pentagramm 4/2011 anglické vydání Pentagram 6/2011

Vydavatel

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Křesomyslova 8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: info@rosicrucianum.cz

Autor

Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva. Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, Nového Člověka. Je však také symbolem Universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán. Symbol však obdrží smysl jen tehdy, jeli uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis Pentagram vyzývá čtenáře, aby tuto duchovní revoluci v sobě samých připustili a uskutečnili.

P e nt a g r a m Je dosť neobvyklé, ako sa v tomto vydaní Pentagramu predstavuje poetka Vesna Krmpotic: „Ísť za tým, kto som a vstupovať do ríše neba, to je spoločný cieľ všetkých a je to jediná pravá kariéra človeka.“ Toto vydanie Pentagramu , vydanie, ktoré si všíma vo vzájomne sa rozbiehajúcich cestách – v dejinách, v biblii, v súčasnosti, vnútri Európy i mimo nej, a dokonca v ešte dlho nechápanej kvantovej fyzike – znamenia pôsobenia Ducha, sa pokúša byť nápomocné pri tomto pátraní po Sebe, pri hľadaní duše, toho, čo nás zvnútra udržiava mladými navonok. „Nemohla by existovať iná mladosť a iná staroba,“ vzdychá americký spisovateľ Emerson na inom mieste tohto vydania, „ako tá, ktorá sa meria podľa roka nášho prírodného narodenia? Pre niektoré myšlienky sme vždy mladí a takými ostaneme.“ Mohlo by to jestvovať? Mladosť a staroba, ktoré sú iné, ktoré nie sú závislé od tela, ale ho plne a celkom napĺňajú? Náš náhľad môže v príspevku o kvantovom myslení a spiritualite každopádne ďalej prehĺbiť hlboko vnútorný Lao Tse, keď píše: „Tao je prázdne, a jeho žiarenia a pôsobenia sú nevyčerpateľné. Ó, aké je hlboké. Je praot com všetkých vecí. Mierni svoju ostrosť, zjed nodušuje svoju komplikovanosť, zmierňuje svoj oslepujúci lesk a prispôsobuje sa látke. Ó, aké pokojné je. Jestvuje večne. Neviem, koho dieťaťom je. Bolo skôr ako najvyšší boh.“

Číslo 3/2012

Obsah Múdrosť Famy Fraternitatis

Skutočný význam slúženia Jan van Rijckenborgh 2

Oslovení pronesené na konventu vedoucích dílny mládeže 2011:

Duše se dívá vytrvale vpřed 7

Když chci činit dobro, mám v dosahu zlo

Osvícení na cestě do Damašku

O Pavlovi z Tarsu 10 Teraz, len teraz – Zvuk duše Vesna Krmpotic 20–24 Kvantová fyzika a duchovno 25 Individuální posvátná věda 33 Čierna madona 39 Edda: O bitvě bohů

Muži s oštěpy a Mimirova studna 44

Recenzia knihy: Zvláštny život Iwana Osokina

Nezmyselné opakovanie P. D. Ouspensky 50

Obálka: Vedci zbierajú údaje

zo všetkých disciplín vo veľ kých počítačových systémoch (clusters), kde testujú svoje modely. Toto zobrazenie „Vedy počítajúcej“ sa vzťa huje na modely kvantovej fyziky. © DCSC, Kodaň

MÚDROSŤ FAMY FRATERNITATIS

Skutočný význam slúženia J. van Rijckenborgh

Pravá a pôvodná správa o odhalení veľmi osvieteného božieho muža, brata Christiana Rosenkreutza, znie takto:

ol žiakom, ktorý bol dostatočne oboznámený s mystériami, aby rozumel, čo sa od neho žiada. A preto že vládol dostatočnou kvalitou duše, ktorú dosiahol v službe lásky, rozho dol sa nasledovať cestu, ktorú mu ukázal Proteus, služobník Neptúna. Opustil svoj dom, aby nadobudol pra vú spásu; šiel na cestu v službe dobra, pravdy a spravodlivosti. Ihneď prišli skúšky. Musel sa nau čiť, aby stratil sám seba, aby daroval seba celkom na oltár služby. Musel svoju nižšiu podstatu celkom obrátiť tým, že sa čistil v sile Krista, svojho Pána. Musel sa naučiť, že toto čiste nie v Christi nie je žiadna dogmatická autorita, ktorá sa nasleduje s pobožnou tvárou, ale hrdinstvo, strašné riziko, úžasná bolesť, umieranie podľa niž šieho, prírody. Musel sa učiť, že táto záhuba je len zdanlivá záhuba, zdan livá smrť, ako to povedal Kristus o La zarovi: „Táto choroba nie je k smrti, ale k životu“, aby bol prostredníctvom

Pentagram 3/201 2

neho oslávený, prebudený k životu Boh, vnútorný Boh, to pravé Sebe, Neptún, Christian Rosenkreutz. To sa deje aj v našom príbehu. Žiak – môžeme ho nazvať bratom A., naznačený ako successor – to zname ná „dedič spásy“, pravej spásy v Ježi šovi Kristovi – umiera. On celkom hynie, zomiera v Gallia Narbonensis, to znamená v „krajine ťažkých skúšok“. Z neho, z hrobu nižšieho, sa dvíha jeho nasledovník, nový človek. Rov nako ako Lazar znamená „muž bez pomoci“, tak môžeme tohoto človeka nazvať „človekom bez mena“. Tento človek nebude už viac „Ja“, hoci nik nevlastní tak silnú osobnosť ako on. On je, on chce byť len služobníkom, služobníkom ľudstva. Tento brat N.N., neosobný, znovuzrodený podľa Ducha, poslúchal varovné slovo Krista: „Kto svoj život“ – svoj náhľad – „nechce stratiť kvôli mne, nemôže byť mojím učeníkom.“ To je systém postupu na ceste, ktorý pomáha celému svetu

Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri, zakladatelia Duchovnej Školy Zlatého Ružokríža, popísali cestu, ktorá vedie k oslobodeniu duše. Činili to okrem iného na zákla de pôvodných textov univerzálneho učenia, ktoré žiakom Duchovnej Školy a záujemcom objasňovali a svojím živo tom dokazovali.

Kachličkový obraz s ružami v Shiraze (Fars), Irán. Shiraz je jedným z najstarších miest v Iráne a bol známy ako „mesto ruží a slávikov“. Skutočný význam slúženia

Takto znie teda skutoč ná, pôvodná správa o odhalení veľmi osvie teného Božieho muža Fr. C. R. C.:

Po tom, ako A. blažene zomrel v Galii Narbonensis, prišiel na jeho miesto náš milovaný brat N.N. Po tom, ako k nám prišiel a podrobil sa slávnostnej prísahe vernosti a mlčanlivosti, oznámil nám v dôvere, že ho A. utešoval tým, že toto bratstvo by mohlo byť v krátkom čase už nie tak tajné, ale celej vlasti nemeckého národa nápomocné, potrebné a slávne, pred ktorou sa on v svojom stave ani v najmenšom nepotreboval hanbiť. V nasledujúcom roku, ako už zavŕšil svoju

školskú povinnosť a keď mal príležitosť, aby odcestoval so slušným cestovným zlatom alebo mešcom Fortuny, pomyslel si – lebo predtým bol dobrým stavbárskym majstrom – niečo na tejto budove zmeniť a lepšie prihotoviť. Pri takej práci obnovy našiel on aj tú pamätnú tabuľu, zliatu z mosadze, s menami všetkých, ktorí patrili Bratstvu, ako aj niektoré ďalšie veci. Túto tabuľu chcel niesť do inej, spôsobilejšej kobky; lebo kde alebo kedy Fr. C. umrel a v ktorej krajine by mohol byť pochovaný, bolo staršími zamlčané a nám bolo neznáme. Na tejto tabuli vyčnieval veľký klinec, takže keď bol silou vytiahnutý, strhol dosť veľký kus

v jeho núdzi a vedie ho k životu. Tak prichádza znovuzrodený brat k reholi a potom, ako dovŕši svoje žiactvo, chopí sa plánu, aby odcestoval. Ak ste sa tak znovuzrodili, povsta li z nízkeho, oslobodili sa z egoizmu cez svoje umieranie v krajine skúšok, až teraz ste skutočne spôsobilý ísť na cesty, aby ste prinášali evanjelium a liečili chorých. Potom ste tiež prenik li k novému povolaniu; potom budete nazývaný architektom, čo znamená staviteľ, slobodný murár.

Pentagram 3/201 2

muriva alebo omietky nad ukrytými dverami a dvere tak neočakávane uvoľnil. Nato sme plní radosti a túžby strhli zvyšné murivo a očistili dvere. Na nich stálo na hornom konci veľkými písmenami napísané: PO STO DVADSIATICH ROKOCH MA OTVORIA. Pod tým stál letopočet. Nato sme ďakovali Bohu a nechali toho večera všetko na pokoji, lebo sme chceli najprv pochopiť náš obrat. Fama Fraternitatis,

1 61 4 1 988, Rozekruis Pers, Haarlem

A všetci, ktorí sa nazývajú slobo domurármi, by si mali dať povedať: pravý slobodomurár je ten, kto podľa svojej nižšej povahy zomrel v Gallii Narbonensis. Len ten, kto vie v slo bodnej vôli obetovať svoje Ja, zodpo vedajúc požiadavke evanjelia, môže slúžiť ľuďom. Teraz dokážete tiež porozumieť, že len žiak, ktorý preni kol až sem, môže ísť aj ďalej. Bez toho, aby vzal na seba úlohu tejto prírodne zákonitej procedúry, je po svätenie len zločineckým preludom.

Zvyšky rímskeho mostu pri St. Thibery, ležiaceho na ceste Via Domitia, ktorá spájala Taliansko s Hispániou a pretínala Galliu Narbonensis. Toto juho-francúzske územie je dnes Provensálsko. Existuje tisíce takých zasvätencov v našom svete; vynikajú ako proroci a veľmi široko pokrokoví, ale ich ži votná skutočnosť je protichodná po žiadavke stavby. Všetci títo zasvätenci veľmi špekulujú s mystikou a dogma tikou a hovoria nezmysly o láske, Bo hovi a Kristovi. Kto chce pomáhať svetu, musí byť architektom, slobod ným murárom, musí sa stať slobodo murárom podľa metódy, opísanej vo Fame. Musí zomrieť, zahynúc v kra jine skúšok, podľa požiadavky kres ťanstva evanjelií.

Cesta posvätenia je teraz otvorená pre symbolického hrdinu nášho rozprá vania. On je ako sebaslobodomurár, ako sebauskutočniteľ, silne zaneprázd nený premenou na svojej vlastnej stav be, aby bola stále lepšia a vhodnejšia na službu, ktorú musí vykonávať. Za neprázdnený touto vnútornou prácou obnovovania, nachádza pamätnú dos ku, ktorá je zliata z mosadze a obsahu je všetky mená bratov, ako aj zmienky o niekoľkých ďalších veciach. Mosadz je zliatina medi. Mosadz je v ezoterickom zmysle duchovný Skutočný význam slúženia

kov, duchovný majetok, ktorý sa vyví ja z hodnôt Venuše a Jupitera, z duše cítenia a duše povedomia, z obrátenia, premeny nášho druhu lásky prostred níctvom sebazapierajúcej služby lásky pre ľudstvo, kresťanského realizmu. Toto obrátenie, toto zlievanie, očis ťuje Vašu schopnosť myslenia a zosta vuje pamätnú tabuľu, ktorá je v stave, aby stále lepšie chápala axiómu a krá ľovské umenie. Ak ste práve tak ako náš hrdina zaneprázdnený neosobným stavaním na Sebe, odhalíte náhle pamätnú tabu ľu z mosadze; Vaša schopnosť mys lenia je náhle schopná rozpoznávať a prijímať božské, všadeprítomné abstrakcie, a Vaša bytosť sa naplní vedením, ktoré prevyšuje všetky po zemské znalosti. Toto sväté poznanie, ktoré napĺňa žiaka nevysloviteľnou radosťou, tento božský dar dosiahne nato, aby ho priniesol na lepšie miesto. On chce túto múdrosť pritiahnuť do svojho srdca, plný vďaky ju chce po staviť do svojho srdca ako oltár pre nepochopiteľnú lásku Boha, ktorá sa mu zveruje a chce vyryť svoje tajom stvo do mosadznej pamätnej tabule. A potom, potom sa udeje zázrak. Keď ten, kto je znovuzrodený v krajine

Pentagram 3/201 2

skúšok, slávi svoje zjednotenie s ab straktným myslením, ktoré sa mu prejaví a ktoré on uchopí na obnove nie srdca, potom bude tento pozoru hodný bod, tu nazývaný ako „klinec“, oživený, vyzdvihnutý. V ezoterike sa tento bod nazýva aj „šiestym klincom“ alebo „šiestym la nom“, pomocou ktorého bol Christian Rosenkreutz vytiahnutý z jamy. Päť ďalších bodov sa stotožňuje s piatimi bodmi pentagramu, piatimi bodmi tela duše. Tak sa uvoľnia dvere ku kobke hro bu Christiana Rosenkreutza, ku kobke hrobu vnútorného Krista; múry budú jasajúc zbúrané a naplní sa „Zaklopte, a bude vám otvorené“. Na dverách stojí veľkými písmenami: Po sto dvadsiatich rokoch ma otvoria. Sto dvadsať je číslo Protea, slu žobníka Neptúnu, číslo pravej spásy, ktorá sa uvoľní, keď budeme sledovať šľapaje Krista. Tak sme v stave, aby sme vstúpili do kobky hrobu Christiana Rosenkreutza, ktorý je chrámom. 

Tento článok je založený na knihe Manifest Bratstva Ružokrižiakov, 1 8. kapitola.

OSLOVENÍ PRONESENÉ NA KONVENTU VEDOUCÍCH DÍLNY MLÁDEŽE 2011

Duše se dívá vytrvale vpřed

Na různých místech v Evropě a Brazílii se každoročně shromažďují spolupracovníci Lectoria Rosicrucianum, aby připravili letní týden pro mládež. K následujícímu oslovení během jednoho z těchto setkání se pokusili přidat praktickou dimenzi pojmu „ve službách lásky“ či „sloužící láska“.

ílna mládeže Lectoria Rosicru cianum chce v každém dítěti a v každém mladém člověku ochránit a zachovat jeho velkou touhu, jeho živé uvědomování si „toho jiného“, jeho spojení se světovou duší. Míníme tím kontakt s původním ži votem, který se sděluje vnitřní bytosti, vnímavému srdci, kontakt s ohromnou živoucí světelnou energií, která námi neustále protéká a nikdy neodpočívá. Americký autor Emerson se táže: „Což pak by nemohlo existovat ještě jiné mládí a stáří, než které se měří od doby našeho narození? Pro některé myšlenky jsme stále mladí, tak říkajíc bez věku, a zůstáváme takoví. Takovou myšlen kou je například láska k univerzální a věčné kráse. To v nás vzbuzuje po cit, že tato láska patří spíše kamsi do věčnosti než do smrtelného života… Pro objevy a poznání duše nehrají čas, prostor a příroda žádnou roli.“

V běžném životě jsme zvyklí všechno posuzovat časově a prosto rově. Ve skutečnosti je to ale tak, že věci, které nyní vnímáme jako stálé, jedna po druhé z našich zkušeností odpadnou jako zralé ovoce. Vítr je odvane, nikdo neví kam. […] „Duše ale hledí stále vpřed; vy tváří si nový svět a opouští a nechává mizet světy za sebou. Nezná žádná omezení, žádné termíny, žádné zvyk losti, žádné rozdíly ani žádné osoby. Duše zná jen duši; spleť událostí je roucho, v němž je oblečená.“ (Emer son: Essays). Žijeme pro ty vzácné chvíle, kdy zakoušíme tuto silnou energii, kdy splý váme s „viděním duše“ a jsme s ním zajedno. Žijeme pro ty chvíle, ve kte rých cítíme, že Láska je všechno a spo juje všechno. To můžeme zakusit ve zlomku vte řiny, jak to popisuje Pavel, nebo jako Duše se dívá vytrvale vpřed

bouři, která se na nás navalí a omílá nás, dokud si neuvědomíme, že život je neustálé učení vždy obsahující vy hlídku na něco nového, jasnějšího, vyššího. Náš velmistr J. van Rijckenborgh píše v Egyptské Pragnosi: „Představte si, že se narodí dítě, které je vybaveno původní duší. A když je tato duše spo jena s tělem, narazí na hříšnost, zlo, které je součástí dialektické přírody. Nyní jde o to, jestli se toto dítě, až bude starší a bude muset přijmout život, pustí do vnitřního boje s touto hříšností uvnitř, nebo zda ji automa ticky přijme a půjde cestou nejmenší ho odporu. Jako duševní entity podléháme stále diktátorství fyzické lidské by tosti, v důsledku čehož je duše v ne bezpečí, že zahyne, že se utopí. Proto J. van Rijckenborgh mluví o Gnosi: o živém vědění, skutečném poznání v našem nitru. To je ta jediná věc, která dokáže čelit této diktatuře. V dílně mládeže, při práci s dosud malými dětmi, se také pokoušíme upevnit základ pro toto pochopení. Šťastní jsou ti chlapci a dívky, kteří sní, dokážou být překvapeni a divit se nebo kteří znají zvláštní, nápadné, hledající lidi ve svém okolí – a takoví mladí vedoucí často jsou! Šťastné jsou ty děti, které se mohou účastnit letních týdnů!

Pentagram 3/201 2

Tam mají členové štábu a vedoucí pochopení pro vnímavou vnitřní bytost dětí, která je tak otevřená, že chce – skrze nás – porozumět a reflektovat celý svět. A my doufáme, že toto dítě vyroste od vnějšího vnímání k vnitřní mu poznání. Doufáme, že k tomu dítě vyrůstá se zdravou chutí k životu, se svými zájmy přeskakujícími z jedné věci na druhou, se svou zvědavostí, a dokonce i se svým rychlým rozptý lením. Tímto způsobem se dítě učí po znávat, že • stejně jako ve mně i všude v přírodě začíná v každém okamžiku nějaký nový vývoj; • kamkoliv se v přírodě podívám, tam každý malý začátek, každé semínko, obsahuje celek, celistvost; • takto příroda stále nabízí nové mož nosti; to je víra, která je doprováze na nadějí; • protože bez naděje člověk nezíská žádnou šanci, dalo by se říct, že šan ce vždy znamená a obsahuje očeká vání, naději; • staré rčení ,,Kde je naděje, tam je i život“ také znamená, že člověk prostřednictvím tohoto očekávání, této naděje dokáže dosáhnout zá kladních hodnot života. Vědění, naděje, využití možností a nový duševní život patří k sobě. To jsou výchozí body, z nichž se dítě vnitřně vyvíjí. Pokud my jako dílo mládeže jsme schopni během tohoto

důležitého období života stimulovat tyto výchozí body, bude dítě zakou šet lásku ve svém mládí a bude ji určitě schopno vyzařovat i později v životě. Říká se, že Bůh je Láska a že Láska je stavební materiál našeho Univerza. A tak tomu skutečně je: láska je sta vební materiál, nikoliv růžový oblá ček, na kterém můžeme snít. Je to síla, s níž se musí pracovat. Láska je síla, která má dva aspekty: harmonii a odpovědnost. Láska v člověku vzniká z porozumění; to je výsled kem životních zkušeností, jednání a pravdy. Tím, když člověk pracuje pro dru hé s plným odevzdáním a naplněný láskou, vyvíjí se porozumění na zá kladě pravé podstaty – samozřejmě také během nadcházejících letních týdnů.

Ten, kdo chce proniknout k lásce a chce ji praktikovat, to nemůže udělat jen teoreticky. Buďte praktičtí, vyzařujte harmonii a převezměte odpovědnost; to určuje všechno a není to těžší než teorie. Uzavřeme to částí básně z Pátého dne Alchymické svatby vysvětlené J. van Rijckenborghem: Skrze kterou sílu můžeme vládnout? Skrze Lásku. Jak můžeme přivolat lásku? Láskou. Na čem jsou dobré skutky založeny? Na Lásce. Jak jsou dva spojeni? Láskou. […] Pak ať je tento velký zármutek proměněn ve věčnou radost, aby trvalé štěstí požehnalo mnoho mladých srdcí. 

Duše se dívá vytrvale vpřed

Osvícení na cestě do Damašku

Před tím, než se Pavel stal apoštolem Pavlem, byl znám jako Šavel (Saul) z Tarsu. Jako tato osoba byl, jak víme, zapáleným protivníkem prvních křesťanských obcí. Fanaticky je pronásledoval. Šavel neváhal cestovat stovky kilometrů, pokud to znamenalo možnost zničit tamní křesťanskou obec.

dyž se nacházel kvůli jednomu takovému plánovanému pogro mu na cestě do Damašku, kde byla také křesťanská obec, zasáhlo jej po blíž města tak oslepující, nebeské světlo, že byl sražen z koně. Tak se to můžeme dočíst v knize Skutky apoštolské v Bibli: „Saul nepřestával vyhrožovat učed níkům Pána a chtěl je vyhladit. Šel proto k nejvyššímu knězi a vyžádal si od něho doporučující dopisy pro synagogy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže a ženy té cesty a při vést je v poutech do Jeruzaléma. A když byl pak na cestě a byl už blízko Da mašku, obklopilo ho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas, jak mu říká: ,Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Marně se vzpíráš proti bodcům.‘ Saul ležel na zemi, obklopen vy děšenými bojovníky a vzpínajícími se oři, a polekaně se zeptal: ,Kdo jsi, Pane?‘ Hlas odpověděl: ,Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.‘ Saul se s ro zechvěním a bázní zeptal: ,Co chceš,

Pentagram 3/201 2

abych učinil?‘ A Pán mu odpověděl: ,Vstaň, vejdi do města a tam ti bude řečeno, co máš dělat.‘ A muži, kteří ho doprovázeli, stáli oněmělí, protože slyšeli ten hlas, ale nikoho neviděli.“ Podle příběhu ze Skutků apoštol ských bylo toto rozhodující událostí, která změnila pronásledovatele Šavla v apoštola Pavla, inspirující postavu a velkého propagátora křesťanských mystérií, který od Středozemí po Řím šířil prastaré (egyptské) učení o dvou přírodních řádech, které bylo znovu obnoveno Ježíšem. Co se lidem zdá být hloupostí, může u Boha být moud rostí. Kromě mnoha důležitých výprav za křesťanskými obcemi na Středním východě napsal Pavel, jak víme, také mnoho posilujících, vysvětlujících a tříbících dopisů pro tyto církve. V následující ukázce ze 7. kapitoly z jeho dopisu Římanům (verše 14–25) se zabývá přáním „chtít dobré, ale činit zlé“. Verše osvětlují, co Pavel myslí výrokem: „Nečiním dobro, které chci činit, ale zlo, které nechci činit.“

KDYŽ CHCI ČINIT DOBRO, MÁM V DOSAHU ZLO

Obrácení Pavlovo

Mědirytina vytvořená „slavným a nadaným umělcem Janem Luykenem“. Jan Luyken byl první, kdo přeložil Auroru od Jacoba Boehma do holandštiny. Amsterodam, Joh. Covens en Corn. Mortier, vydání 1 729. Katolická univerzita Leuven, Belgie, Maurits Sabbe-Bibliotheek

Osvícení na cestě do Damašku

„Jako osel před vozíkem“

„Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Marně se vzpíráš proti bodcům.“ Tato pasáž se v jiných částech biblického vyprávění, například ve Skutcích 9:3, neobjevuje v tomto znění. Tam je řečeno: „Náhle kolem něho zazářilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ Podobně je to ve Skutcích 22:7, když Pavel před židovskou veleradou (sanhedrinem) vysvětluje, co se stalo. Také tam se hlas pouze ptá, proč ho Saul pronásleduje. Proč tedy v první citaci ze Skutků (26:1 4), ve své obhajobě před králem Agrippou a jeho ženou Bereniké, vkládá Pavel do úst nebeského hlasu delší výrok? Tento problém byl objeven už ve středověku a mnozí opisovači se domnívali, že jejich předloha obsahuje chybu. Ale autor knihy Skutků apoštolských dobře věděl, co dělá.

Nejdříve si položme otázku: Co popisuje výrok o bodcích? Jedná se o slovo pocházející z povoznického slovníku. Osel nebo vůl táhnoucí vůz se často chce zastavit na kraji cesty, a proto vozka připevní na předek vozíku nějaký bodec nebo trny. Pokud se tažné zvíře zastaví, vozík ještě chvilku jede vpřed setrvačností, a tehdy zvíře na svých zadních nohou ucítí píchnutí bodců a to ho doslova „popíchne“, aby pokračovalo v cestě. To je výmluvný obraz. Kdo se staví na odpor Bohu, jako Šavel, staví se tím sám sobě do cesty. Je to také prastarý obraz a Pavel se zde odvolává na Euripida, slavného řeckého autora tragédií, který v jednom ze svých dramat (Bakchantky) staví na scénu krále, jenž se protiví zavedení Dionýsova kultu. Tu se zjeví Dionýsos sám a krále přirovná k oslu vzpírajícímu se tlaku bodců. Pavlův citát je velmi

„Víme, že Zákon je duchovní, já však jsem tělesný, zaprodaný hříchu. Nevím, co činím. Nedělám to, co chci, ale to, co nenávidím. I když dělám to,

Pentagram 3/201 2

vhodný také proto, že mnoho lidí ve starověku mělo za to, že Dionýsos a bůh Židů jsou jeden a tentýž bůh – na židovských mincích byly zobrazeny (údajně dionýské) vinné hrozny. Před židovskou veleradou, v níž zasedali věřící Židé, kteří nemohli mít velké povědomí o řeckých divadelních hrách, nedávalo Pavlovi žádný smysl tento citát použít. Ovšem Agrippovi a Bereniké, kteří byli příslušníky řecké kultury a byli na to hrdí, vyložil Pavel svůj příběh tímto způsobem. Zdroj: Jan-Jaap Flinterman, Svobodná univerzita Amsterodam, a Otto Weinreich: Gebet und Wunder. Zwei Abhandlungen zur Religi ons und Literaturgeschich te. (Modlitba a zázrak.

Dva příspěvky k historii náboženství a literatury.) V: Genethliakon. Wilhelmu Schmidovi k jeho sedmdesátým narozeninám 24. 2. 1 929 = Tübinger Beiträge zur Altertumswissenschaft 5:1 69–464.

co nechci, přesto souhlasím s tím, že Zákon je dobrý. Ten, kdo činí, co ne chci, tedy nejsem já, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, v mé

tělesnosti, není nic dobrého. Chtít dob ro, to umím, ale konat ho nedokážu. Nekonám totiž dobro, které chci, ný brž zlo, které nechci. I když tedy dě lám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který je ve mně. Objevuji tedy zákon, že když chci konat dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve svém nitru radostně souhlasím s Božím Zákonem, ale ve svých údech vidím jiný zákon, který bojuje proti zákonu v mém nitru a činí mě zajat cem zákona hříchu, který je v mých údech. Jak ubohý jsem člověk! Kdo mě vysvobodí z těla této smrti? Děkuji Bohu skrze Ježíše Krista, našeho Pána! Tak tedy svou myslí sloužím Zákonu Božímu, ale tělem zákonu hříchu.“ Toto je pro jistě mnohé lidi zasta ralý jazyk, ale tento starý způsob vy jadřování je bohatší na významovou hloubku než dnešní řeč a v mnoha ohledech podává lepší klíč k pochope ní věci. V církevních kruzích je uvedený text obvykle interpretován následují cím způsobem: Chcili konat dobro v jakémkoliv smyslu, pak někde nablízku skrytě vyčkává a číhá opak dobra, zlo. Odhlédnemeli od skutečnosti, že tento úryvek má i jiný význam – kte rý bude vysvětlen dále – nelze poklá dat za nepravdu, že lidské „konání dobra“ vyvolává a způsobuje svůj

pravý opak. Hermes Trismegistos dokonce prohlásil, že dobro tohoto světa je pouze nejmenší mírou zla. Rovněž Gnostici měli v tomto jasno: Zde, v tomto pozemském světě, žád né dokonalé dobro neexistuje! Proto konání dobra vypouští na svět zlo, zcela podle podobenství o stromu poznání dobra a zla, kde dobro a zlo jsou plody téhož stromu. V malém městečku Staufen v již ním Německu, odkud podle legendy z 15. století odnesl ďábel doktora Fausta do pekla, se za posledních několik let natolik vzedmula půda, že se v ulicích i domech tvoří praskliny. Pro obyvatele tohoto městečka je to zajisté důvod k obavám. Co je příči nou? V roce 2006 byly provedeny vrty do hloubek přesahujících 100 metrů, aby město bylo zásobeno „ekologicky šetrným“ geotermálním teplem. Pů vodní záměr byl tedy jistě dobrý. Jenomže v hloubce 140 metrů na razil vrt na vodu, která pak prosákla do výše ležící vrstvy anhydritu, bez vodého síranu vápenatého. Pokud se tato vrstva dostane do kontaktu s pod zemní vodou, změní se v sádru, její objem se začne zvětšovat a může na růst až o 50 procent; a proto začala půda ve Staufenu od roku 2007 po malu stoupat o jeden centimetr za měsíc. Výsledkem je, že tisíce domů, včetně radnice, bylo poškozeno a ně které z nich se staly neobyvatelnými. Osvícení na cestě do Damašku

Starosta a lidé ve Staufenu nevědí, co s tím udělat. Neštěstí se ale na druhou stranu může stát i skrytým požehnáním. Jak často čteme o lidech, kteří tvrdí, že se cítí obohaceni těžkou nehodou nebo nemocí, kterou prožili, protože cítí, že se v nich něco otevřelo a oni tak lépe poznali vyšší význam svého života? Čtenář pravděpodobně sám zná podobné příklady, ale i když toto vše může být pravda, Pavel myslí svým výrokem něco docela jiného. Vraťme se znovu k zmíněnému Pavlovu dopi su, abychom pochopili, v čem je rozdíl.

Pentagram 3/201 2

Vidíme tam dva protichůdné zá kony, dvě k sobě navzájem opačné kategorie jevů, o kterých mluví Pavel rozdílnými slovy. Na jedné straně je tu duchovní zákon neboli v duši pří tomné přání činit dobro, zákon duše, „Boží zákon v mém nejhlubším nitru“. Na druhé straně vidíme „zákon hříchu přítomný v mých údech“, v mém těle, kvůli kterému činím to zlé (to nepra vé), to, co činit nechci. Tento zákon hříchu mě drží v zajetí. Z toho vyplývá, že když Pavel řekne: „Když chci konat dobré, mám v dosahu zlo,“ má to následující vy světlení, jak uvádí ve verši 25: „A tak tentýž já sloužím svou myslí (svým nitrem, které patří k Boží přírodě) zá konu Božímu (je to má nejvnitřnější vůle konat dobro), ale svým jednáním (svou osobností, která je fundamentál ně spojena se zákony tohoto světa) sloužím zákonu hříchu. Pavel tedy v tomto úryvku svého dopisu poukazuje výhradně na svou neschopnost konat to „jediné dobré“, „obléci si nového člověka“, což je způ sobeno skutečností, že pořád ještě musí poslouchat zákony smrtelné přirozenos ti, alespoň prozatím. Proto si člověk, který si uvědomí tuto skutečnou situa ci, povzdychne jako Pavel ve verších 24 a 25: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z těla této smrti?“ A pak v určité chvíli svitne v jeho vědomí, kdo (nebo jaká energie) to

jedině dovede a učiní: „Děkuji Bohu skrze Ježíše Krista, našeho Pána!“ Jan van Rijckenborgh objasňuje v Egyptské Pragnosi, 2. dílu, 4. kapi tole, že dokud dokonale nedisponuje me novou duší, budeme se vzhledem ke stavu našeho vědomí nadále nachá zet ve stavu zamlženosti, ve stavu ur čité opilosti. V zemské atmosféře je obsažena jistá narkotizující substan ce – můžeme ji nazvat zlo z nevě domosti – která je přítomná v krvi každého člověka, ba dokonce v kaž dém jeho atomu, s výjimkou někte rých částí orgánů hlavy a srdce, ale i ty jsou jí ohrožené. Také Pavel o tom hovoří v jednom ze svých dopisů, když objasňuje, že musíme zápasit nejenom proti tělu a krvi, ale rovněž a především proti mocnostem ve vzduchu, čímž myslí totéž. Jako lidé usilující o vyšší životní aspekty se pak dostáváme do tísně, kterou tak jasně popisuje Pavel v do pise Římanům: „Silou Světla, které se mě dotýká, jsem sice nasměrován na Světlo a chci jen dobro, ale síla, která působí v mých údech, v mé krvi, mě ovládá a v důsledku toho konám zlo neboli opak.“ Těm, kteří se nacházejí v této tísni, říká Hermes Trismegistos: „Za stavte se, přestaňte a buďte střízliví a věcní! Hleďte opět očima svého srdce! Prolomte slovo nevědomosti

(narkotizující substanci), kterou jste se opili!“ A Hermes směruje tato slova k lidem, kteří, protože se jich dotklo Světlo, chtějí naplno usilovat o to, dostat se z této tísně a konat dobro. Ale… tuto „opilost“, která se uhníz dila a působí v naší krvi, není možné přejít jako pouhé selhání vůle a roz hodnout se „už to nikdy neudělám“. Ne, tato záležitost vyžaduje intenziv ní vnitřní zápolení. Co tedy musíme udělat? Máme snad vyhledat někoho, koho budeme následovat jako autoritu? Víme samo zřejmě, že ani toto není cesta. Na naší cestě se však dříve či poz ději objeví ukazatelé v podobě něja kého vyslance či ve formě literatury nebo událostí. Podobně jako na začát ku našeho věku existovaly gnostické komunity, které poznaly a chápaly Krista ve smyslu jeho vnitřního po slání, a později existovaly uskupení jako Katáři, tak v našich časech exis tují skupiny s obdobnou signaturou, jako například moderní Kříž s Růží a jiné, které ukazují cestu k našemu vnitřnímu učiteli. Jeho totiž musíme hledat. Tohoto našeho vůdce, toho Druhého v nás, jehož si zpočátku ne jsme vědomi, můžeme spatřit velmi zvláštním způsobem z duchovní duše, z jednoty duchovního vědomí s očiš těným srdcem. Kdo toho Druhého – Pymandera – najde v sobě, najde, tak Osvícení na cestě do Damašku

to říká Pavel, v sobě Krista jako Kris tův princip. J. van Rijckenborgh říká: „Když otevřeme srdce Světlu Světel, otevře se Růže srdce, a když potom budeme následovat toto Světlo podle jeho cíle a podstaty, přes všechny překážky, uvedeme toto Světlo v našem systé mu do oběhu, přímo proti zamlžující mu krevnímu proudu. Tak budeme dříve či později schopni zpevnit jádro Světla v nebeském srdci, což je volný prostor za čelní kostí. Pymander, ten to vnitřní Bůh, nás pak povede k bra nám Gnose, do oblasti, kde září čisté Světlo, kde není žádná temnota, kde není nikdo omámený, ale všichni jsou střízliví.“ Vysvětleme to ještě jednou jiným způsobem na základě čínské moud rosti. V knize Čínská Gnose, ve které je vysvětlován a objasňován Taote Ťing od Lao c‘, můžeme číst: „Není možné uchopit Tao myšlením, ani ho nelze přitáhnout nebo dirigovat magne tickou mocí lidské vůle. Tao totiž ne existuje pro nás jako pro osobnost, ale pro Toho Druhého v nás.“ Vibrační pole Tao čili Krista – ne boť to je totéž – dalece přesahuje naše běžné životní pole co do jemnosti, rychlosti a síly. Tao se zjevuje jinému astrálnímu magnetickému poli, ne tomu obvyklému. A tomu, že Tao svou záři zmírňuje, aby se přizpůso bilo matérii, jak se tam píše, musíme

Pentagram 3/201 2

rozumět následovně: Tao má nekoneč nou lásku k padlému člověku. Ale my – jako lidé osobnosti – nejsme tyto padlé lidské bytosti, ve skutečnosti jsme smrtelné duševní bytosti. Proč se tedy ve svém nejhlubším nitru necítíme tady být doma? Tento pocit je reflexem toho vnitř ního Druhého, duchovního atomu neboli Kristova principu. Je to účinek praatomu, Růže srdce. Pouze k tomu to Druhému promlouvá Tao a jemu se zjevuje. Ale pro nás, pro bytosti času a prostoru, je Tao prázdnotou. Proto že je ale ten božský Druhý uvězněn uvnitř nás, jen my jako lidé osobnosti ho můžeme osvobodit tím, že mu umožníme, aby se v nás probudil. Jak to máme učinit? Je to možné pouze sebepředáním, vzdáním se své ho já, tedy tím, že my sami zemřeme. Představuje to nějakou tragédii? Ni koliv, neboť při tomto sebepředání naše dialektické vplyne do toho Dru hého. Z toho důvodu byl Pavel schopen v určité chvíli jásavě a s plným pocho pením zvolat: „Ne já, ale Kristus ve mně!“ Každá lidská bytost stojí v tomto procesu sebeodevzdání sama, protože i když jsou všichni lidé mezi sebou propojeni, pro každého kandidáta je jeho vlastní cesta odlišná. Ale to ne musí nikoho znepokojovat, protože Tao je ve svém záření i účincích nevy čerpatelné. Pokud poutník vytrvá, pak

Tak budeme dříve či později schopni zpevnit jádro Světla v nebeském srdci, což je volný prostor za čelní kostí. zjistí, že existuje pomoc i pro něho či pro ni, protože Tao se postará o kaž dého, ať už se člověk nachází v jakém koliv stavu. Vše nyní záleží na tom, jsmeli sku tečnými kandidáty. Slovo kandidát je založeno na latinském slově candidus, což znamená jasně bílý. Kandidát je tedy „ten oděný v čistě bílé“. Jsme odě ni čistou bělobou našich motivací, v do konalém, přirozeném sebepředání? Jen při takové čistotě k nám přijde Tao ne boli Kristovo Světlo se všemi svými pomocnými účinky (samozřejmě bylo a je s námi vždy, ale nemohlo dosud kvůli našemu omámení proniknout k našemu chápání). To přiléhavě vy jadřuje jeden z výroků v Bibli: „Kdo k němu postoupí o jednu míli blíže, tomu přijde dvě míle naproti.“ Jak působí záření Tao, Kristova Světla? V Egyptské Pragnosi, dílu 1, se můžeme dočíst: „Když Slunce svítí a vyzařuje světlo, nejsou paprsky, které nás zasáhly včera, stejné jako ty, které k nám přicházejí dnes. Vče rejší paprsky dosáhly svého cíle, to jest naší bytosti, a za předpokladu, že jsme jim byli otevření, způsobily v nás určité účinky. Včerejší paprsky vplynuly do nás a v nás zemřely, zmizely, rozplynuly se. A dnes k nám přicházejí nové paprsky.

Stejným způsobem můžeme po hlížet na Světlo Gnose, Světlo Kris ta, které v nás denně umírá poté, co dosáhlo svého cíle, změny naší by tosti.“ Z toho důvodu může kandidát zví tězit pouze za pomoci Kristova Světla a v něm, pouze za pomoci Světla z Boží přírody. Toto Světlo Gnose září stále, neboť je to světlo univerzálního Slunce, které stojí za viditelným, přírodním Sluncem. Proto také můžeme v Bibli číst, že smrt Krista, Kristova oběť, vede v nás k životu. Světlo Krista je věčné. Denně se na nás snáší, umírá v nás, aby nás proměnilo, aby trans formovalo celou naši bytost. Každý, kdo se pro to otevře s čistou motivací, se na tom podílí.“ To má také Pavel na mysli, když říká: „S Kristem umíráme a s Kristem jsme opět vzkříšeni a oživeni“. Paprsky gnostického Světla způsobují, že naše stará bytost umírá a nová bytost se rodí. Ovšem… to se snadněji řekne, než vykoná. A to je to, co chce Pavel objasnit, když píše: „Když chci činit dobro, činím zlo“. Lidé se po celou dobu historie a na všech kontinentech zabývali tímto ži votním úkolem. Proto existuje tolik slov a výrazů k označení toho Druhé ho v nás. Osvícení na cestě do Damašku

Překládat může znamenat zkomolit význam Rosikruciáni o Bibli říkají: „Přejeme si takto dosvědčit, že od počátku světa nebylo člověku darováno žádné větší, podivuhodnější a spásnější dílo než Bible svatá: požehnaný je ten, kdo ji vlastní, požehnanější ten, kdo ji čte, nejpožehnanější ten, kdo ji důkladně zná, ovšem ti, kdo jí rozumějí a uposlechli ji, se nejvíc podobají Bohu.“ Avšak ne všechny nynější používané Bible poskytují přesný obraz, co se týká významu a hloubky mnohých pasáží Nového zákona, čímž je znesnadněno správné porozumění textu. Takováto byla historie Bible například v Holandsku: Ve vydání z r. 1 926 byl ještě naposledy použit prastarý překlad nizozemské Stavovské Bible a kdo toto vydání náhodou vlastní, může být šťastný. Aby tato Stavovská Bible r. 1 637 mohla vyjít, to mělo dlouhou předchozí historii. V prvních desetiletích 1 7. století, po dlouhotrvající

Pentagram 3/201 2

nejednotnosti mezi protestanty a odpůrci protestantů, totiž existoval také boj o moc mezi přísnými odpůrci protestantismu s jejich sněmem a příslušníky generálních stavů, který byl nakonec rozhodnut ve prospěch generálních stavů. Z toho také pochází název Stavovská Bible. Že poté, co byli zapuzeni přísně katoličtí Španělé, musel přijít zcela nový překlad Bible, v tom byli všichni reformátorští učenci té doby bez jediné výjimky zajedno. Stavovská Bible, jejímž překladem především z řečtiny se po dvanáct let zabývalo šest učených pastorů, byla brzy vytištěna v tisících výtisků, protože se stala kromě církevní a školní Bible i Biblí používanou doma. A to byl zcela nový jev, který byl dříve nemožný a nemyslitelný. Lidé si v ní horlivě četli a z ní předčítali. A protože z Bible nesporně vychází určitá magie, lze toto čtení a předčítání tedy nazývat určitým blaženým požehnáním, samozřejmě kromě většího požehnání plynoucího

z porozumění a praktikování. Na jedné straně to vedlo v kulturním a náboženském ohledu k dalšímu sjednocení nizozemských provincií, ale na druhé straně se tím kromě jiného rozběhl v Holandsku také proces individualizace, a tím pozvolného odštěpování velkého množství církví. Na začátku minulého století zdůrazňovala skupinka teologů potřebu nového překladu Bible, přičemž jim šlo nejen o stylistické a další jazykové úpravy a přizpůsobení – jak tito učení pánové tvrdili –, nýbrž na základě lepší znalosti řečtiny a hebrejštiny měl vzniknout také přesnější překlad. Tak v r. 1 951 vznikl NBG (Nederlandse Bijbel Genootschap) překlad Bible, který je nyní nejčastěji ve školách a doma používán a ve kterém se vyskytují nepochopitelné změny, například „chtít“ na „přát si“, „nitro“ na „rozum“, „jsem tělesný (mám smysly)“ na „jsem maso“. Takový druh pochybných změn slov ne vždy přispívá k dobrému porozumění textu.

Ať už tomu říkáme lotos zvedající se z bláta nebo růžové poupě, které se rozvíjí či semínko Ježíšovo, které se ot vírá, nebo, abychom zůstali u Pavla, vnitřní zákon mého nitra nebo Kristus v nás, který se znovu probouzí, všech no to jsou označení pro jeden a tentýž praatom, který je uzavřen v našem mikrokosmickém systému a který vyrůstá v nový život, ve věčné Bytí. A stejně jako obrovský dub může vyrůst z malinkého dubového semín ka, tak také může z tohoto principu věčnosti v nás vyrůst věčná bytost, božská a všudypřítomná, jednotná se vším a se všemi. Ale i když housenka v sobě může v principu obsahovat motýla, ne kaž dá housenka se skutečně motýlem stane. Musí se toho stát ještě hodně, aby se lidský „bůh v plenkách“ (hou senka) proměnil v božskolidskou duchovní postavu (motýla). Na závěr vás ještě chceme sezná mit s jedním originálním pohledem na tyto věci, který pochází z Islandu. V knížce Rybí koncert od islandského autora Halldóra Laxnesse vystupuje slavný islandský zpěvák jménem Gar dar Holm. Zpěvák odpovídá na otáz ku mladíka Alfgrimura, který se ptá, jestli existuje skutečně čistý tón, tak to: „Existuje jeden tón, a ten je nej lepší ze všech tónů. Kdo ho uslyšel, již se na nic nemusí ptát. Mé zpívání

je nevýznamné, ale pamatuj si: Ať ti svět uštědří cokoliv, ať tvá ramena zatíží bezcitným jhem slávy a slávu ti neodstranitelně vypálí na čelo jako cejch, jako se to dělá zločinci, který se provinil vůči lidstvu, pak si uvě dom, že neexistuje jiné východisko nežli tato modlitba: ,Bože, odejmi ode mne vše, kromě toho jednoho tónu!‘ “ Tento jeden čistý tón v nás je Bůh sám, a tudíž v nejhlubší podstatě ne může být odňat. A vše ostatní – ať už to nazýváme dobrem nebo zlem –, náleží k té „ubohé lidské bytosti v těle smrti“, kterou jsme především. A ve skutečnosti toto vše ostatní musí být odebráno pro dobro tohoto jednoho čistého tónu, především pokud se na lézáme ve stejném stavu svého nitra jako Pavel a neodvrátíme se zarmou ceně, když Ježíš Pán, vnitřní Světlo v nás, řekne: „Prodej všechno, co máš, a následuj mne.“ Když v nás božská, prastará, pů vodní touha po věčném je takto silná, pak tento životně důležitý proces mů že být uskutečněn. Pak se můžeme cítit plni naděje a můžeme jít s plnou důvěrou vstříc své duchovní budouc nosti. A protože si uvědomíme, že jsme spojeni s celým lidstvem, je to zároveň způsob, jak sloužit světu a lidstvu. 

Osvícení na cestě do Damašku

Teraz, len teraz

y sa Ma pýtaš, ako som všetko začal. Ja ťa však posielam naspäť k tomu, čo nezačalo: k okamihu, v ktorom ty sa ma pýtaš a v ktorom ti Ja odpovedám. Ty ale dychtíš po tom, čo je ďalej za tým bez počiatku, chcel by si mať odpoveď na toto či na tamto… Ale Ja nie som zbierka odpovedí! Ja som jediná žijúca odpoveď, v ktorej ty ako otázka sa musíš rozpustiť. Vesna Krmpotic, Zvuk duše

Rozum vždy kladie otázky. Je usta vične niečím zaneprázdnený, ako keby ďalšia odpoveď bola jedinou správnou, ako keby bola odpoveďou, ktorá prináša bytostnú zmenu, osvie tenie. Vznikajú mnohé teórie o svete, živote a o ich vzniku. No aký význam môžu mať tieto teórie pre človeka, ktorý hľadá pravdu? Čo preňho zna menajú slová, keď pravda leží za hra nicami zmyslov a rozumu? Slová sú pre takého človeka ako ukazovateľ cesty v krajine, kde žiad na cesta neexistuje. Majú význam len vtedy, keď ukazujú na jeden jedinečný cieľ – späť na neho samého. Sú ne zmyselné, keď otázku vracajú späť tomu, kto sa pýta. Každá otázka, ktorú si stavia ten, kto hľadá pravdu, prichádza potom vždy

Pentagram 3/201 2

späť ako jedna a tá istá otázka, vždy rovnaká a aktuálna: Kto som? Áno, kto je ten, ktorý sa pýta? Kto je ten, ktorý to nevie? Keby viac

Životopis Vesny Krmpotic (1 932, Dubrovník) jej vlastnými slovami:

Krédo

„S bosými nohami začínam spievať pri úsvite dňa, aby som odhalila, kto asi som… Prísť na to, kto som – to je to, okolo čoho sa všetko točí. Ako to konám? Spievaním. To je tá metóda, ako to činím. Prísť na to, kto som a vstúpiť do kráľovskej ríše neba, to je ten spoločný cieľ všetkých, a pre človeka je to jediná pravá kariéra.“ Môj život sa nenachádza len v mojej knihe „ Diamantfaraón“ alebo v knihe

Cesta krajinou s dvoma postavami. José Roberto Torrent Prats.

Keby už viac nejestvoval, prestalo by potom jestvovanie nevedomosti? o Osirisovi. Môj život nie je len v knihách „Mohyla nad oblakmi“, „Bhagavatar“ alebo v knihe „ Cesta k jednote“. Môj život sa nachádza v každej z mojich kníh, v každom symbole, v každom verši. Počas všetkých týchto rokov – počtom šesťdesiat – som sa zasadzovala len za jednu vec: oslobodiť seba od kŕčovitosti vedomia, aby som nechala svätého Ducha prenikať mojím vedomím a mojimi slovami. To je všetko, čo som skutočne „činila“. Písanie bolo priamym následkom toho, že som dokázala opustiť nevieru v to neuskutočniteľné. Môj životopis je vlastne históriou môjho úsilia o to, aby som seba obetovala na niečo, čo nepotrebuje ani kúsok námahy, tvrdej práce alebo poznania.

„Svätého Ducha energiu ponechaj cez svoju chrbticu sa vylievať – ja hore na tvojej hlave budem s horiacou zápalkou čakať. Ty v jazykoch začneš rozprávať, a čo anjeli myslia – budeš znať. No musíš nechať prúdiť cez seba ohnivú silu Svätého Ducha a odpor svoj i kŕčovitosť svoju zanechať. To všetko je, čo musíš konať.“

Teraz, len teraz

nejestvoval, prestala by jestvovať aj nevedomosť? Nie je on zbytočným, zdanlivým zá vojom medzi matériou a Duchom? Nie je to tak, že tento závoj robí Duchovi neuskutočniteľným to, aby sa slobodne prejavil? Osvietenie nie je zbierka znalostí, ale pozdvihnutie sa z nevedomosti, pozdvihnutie fa lošného Ja, ktoré nevie nič. To je ale uskutočniteľné len v terajšku, lebo

Pentagram 3/201 2

všetko, čo jestvuje, jestvuje len v teraz. Čas – minulosť a budúcnosť – je základom jestvovania tejto prírodyJa, je druhom jej útočišťa. To teraz je pre Ja neznesiteľné. Keď sme ustavične nasmerovaní na život vo večnom teraz, stratí Ja svoju silu a zmizne, ako keby nikdy neexistovalo. Potom dokáže duša roz právať. A jestvovanie nevedomosti pominie.

Zvuk duše

ávislosť na Mne je jediná závislosť, ktorá je blahodarná. Závislosť na Mne znamená závislosť na láske. Na láske buď závislá, ale nie na tej, ktorú ty ľúbiš. No mal by si ľúbiť všetkých, každého by si mal. Daj súhlas na to, že stratíš mnohých, áno, takmer všetkých; no predsa nedaj ho na to, že stratíš Mňa. Ach, čo som ale Ja? Som tvoja láska ku Mne. Bez lásky ku Mne nejestvuje žiadna láska k nikomu. Bez lásky ku Mne budeš závislá na prvom najlepšom, ktorý ti cez cestu prebehne. Buď na láske závislá, aby si bola slobodná od každej inej závislosti. Vesna Krmpotic, Zvuk duše

Každý človek na Zemi sa narodí len s jednou potrebou a jednou úlohou – a tou je láska. Ale veľmi a príliš často zabúda, v čom táto úloha spočíva, a ostáva len potreba – nenaplniteľná túžba po láske. Človek ju očakáva od iných ľudí: deti od rodičov, rodičia od detí, muž od ženy a žena od muža. A nikto nie je celkom spokojný. A všetci nariekajú, že na tomto svete nie je dosť lásky. Ale čo je láska? A čo je tento svet? A kto by mal priniesť lásku na

tento svet a nečiní to, takže nejestvuje dostatok lásky? Svet, ktorý okolo seba vidíme, je naša reflexia, a v harmónii so svojou pri rodzenou povahou hrá dokonale svoju rolu. Ale kto sme my? A kto je to, kto sa zrkadlí v zrkadle sveta? Je to človek – mikrokozmos – milo vaný syn Boha, Jeho obraz a podoba? Čo sa deje? Zvuk duše

Ako je možné, že zabudol na prvú lás ku, na lásku, z ktorej vznikol a ktorá je jadrom jeho bytosti? A nie je vari stvorenie sveta – zrkadla, v ktorom by mal človek vidieť a spo menúť si na svoj stav – výrazom ne konečnej Božej lásky? Človek, spomeň si! Spomeň si, že láska v strede tvojej

Pentagram 3/201 2

bytosti spí a čaká na to, že ju oslobo díš. To môžeš len ty sám! Len ty môžeš sebe a iným dávať lásku, ktorú všetci potrebujú. A potom už viac nebude existovať nič iné, ani ty nie. Potom ostane len Jedno – láska, ktorá sa daruje. 

Kvantová fyzika a duchovno

Kvantová fyzika je věda, která se věnuje nejmenším částečkám v subatomární oblasti. Náš každodenní život s počítači, televizí a CD by bez kvantové fyziky nebyl možný. Přesto je toto vědní odvětví tajemnou, „okultní“, nepochopitelnou vědou téměř pro všechny lidi. Málokdo chápe tyto záhadné skutečnosti, a to je vlastně důvodem, proč je stále mnoho skrytého a nevysvětleného.

noho vědců se věnuje tomuto výzkumu. Jsou těmito tajem stvími přitahováni jako magnetem. Svět toho nejmenšího se při pokusech chová tak neobvykle, že lidský rozum naráží na své hranice. To platí i v pří padě vysoce inteligentních lidí, jako byl Albert Einstein. Pozdější vysvět lování dalších kvantových fyziků mu připadala podezřelá a snažil se doká zat jejich omyl, ale neúspěšně. Jeden z jeho nejdůležitějších výroků ohled ně toho byl: „Nemohu uvěřit, že Bůh hraje v kostky.“ Nicméně po čtyři století se fyzika a stejně tak i chemie domnívají, že se obejdou bez Boha. Známý filozof a matematik 17. století René Descar tes1 k tomu také významně přispěl, i když nevědomky. Kromě svého známého výroku „Myslím, tedy jsem“, předal světu myšlenku, že existují dvě nezávislé substance: jednak běžná materiální Kvantová fyzika a duchovno

Kvantové vlny, vyjádřené opticky. © D. Nolte, Purdue University, West Lafayette, USA substance věcí umístěných v prostoru a jednak neviditelná duchovní substan ce nezávislá na prostoru. Od té doby se přírodní věda zabývá „materiálním aspektem“ a duchovní a náboženské vědy duchovním aspektem. Tímto způsobem mohla přírodní věda začít setřásat náboženská dogmata a zkou mat a popisovat přírodu nepředpoja tým způsobem. Podívámeli se na uvažování růz ných významných kvantových fyziků, uvidíme, že Bůh a duchovní aspekty znovu nacházejí přístup do fyziky. Takzvaná „matérie“ nebo „materiální substance“ totiž podle nejnovějších

Pentagram 3/201 2

poznatků kvantových fyziků vůbec ne existuje. Existuje pouze energie. Tím byla západnímu člověku a západní materialistické společnosti takříkajíc „vzata půda pod nohama“. Jestliže přijmeme tento úhel pohle du, vyvstává otázka: Co to znamená pro náš život? Jaké to přináší důsledky? A další otázka by mohla znít: Jakým způsobem mohou tyto malé částice působit na náš život a ovlivňovat ho? Kvantoví fyzikové se snaží popsat vztah mezi těmito nejmenšími části cemi a naším životem. Poukazují na to, že kvantové fenomény jsou para doxní, jinými slovy pro naše myšlení

nepochopitelné. Zajímavé je, že v ně kterých ohledech jsou vhodné pro po pis duchovního, neviditelného aspektu existence. Pokud hmota neexistuje, pak svět, který vnímáme našimi smys lovými orgány, je iluze. Nevědoucí člověk je svými smysly v této iluzi zajat. Když půjdeme duchovní cestou a s novým náhledem, můžeme tuto iluzi prohlédnout a být schopni najít skutečný, pravý svět.

EXPERIMENTY V KVANTOVÉ FYZICE A VLIV VĚDOMÍ Svým vědomím jsme

schopni pozorovat a analyzovat to, co nazýváme realitou. Mnoho výzkumníků v oblasti kvan tové fyziky je přesvědčených, že jejich vědomí ovlivňuje naplánovaná mě ření, aniž by byli schopni definovat, co vědomí přesně je (Heisenbergův „princip neurčitosti“). V kvantové fy zice platí tzv. vztah neurčitosti: zjistí meli exaktně pozici subatomární částice, její rychlost je nezjistitelná. Částice může během měření jejího výskytu (v prostoru) vykazovat mno ho různých rychlostí. To znamená mnoho stavů zároveň. Těžko si to dokážeme představit. Proto můžeme mluvit jen o pravděpodobnosti urči tého stavu (částice se pravděpodobně nachází tamhle, ale v okamžiku pozo rování mohla být také jinde, zatímco se vyskytuje také zde). Pravděpodob nost znamená: zdá se být pravda, že…

Použitím své metody pozorování a svým záměrem vyvolává výzkumník sám mnoho možností stavu částice. Jinými slovy, vědomí pozorovatele ovlivňuje měření. V kvantové fyzice se nám tedy svět vyjevuje v souladu se stavem našeho vědomí, našeho po zorování! Je toto úplná realita? Vzpomeňme si například na hrací kostku: Dokud není vržena, všech šest čísel, všech šest stavů je možných. Když je vržena a zůstane ležet, exis tuje jen v jednom stavu. V kvantové fyzice je myslitelné, že měřicí přístro je vždy měří a ukazují v přeneseném smyslu jen jednu číslici imaginární kostky, zatímco další strany s čísly nejsou zobrazeny vzhledem k našemu omezenému vědomí a omezenému zařízení. Lze si tedy představit, že existuje ještě mnohem dalekosáhlejší realita kvantového světa. A výzkum pokročil ještě dále: kvantové částice, ty nej menší částice nejsou pravděpodobně tak stabilní, jak si myslíme. Tak na příklad kvantová částice může zmizet a bezprostředně se objevit znovu na jiném místě. Při těchto kvantových efektech můžou částice procházet skrze zdi, které jsou neprostupné. Představujeme si, že se částice musí na kratičký moment takříkajíc „roz pustit ve vzduchu“, musí se stát ne hmotnou, aby se mohla znovu objevit za zdí. Kvantová fyzika a duchovno

Ve světě nejmenších částic se naše chápání matérie rozpadá. ENERGIE, SÍLA, MATÉRIE, HMOTA

Co doopravdy drží svět pohromadě? Výše jsme byli konfrontováni s vě deckým poznatkem, že matérie jako viditelný a pevný základ lidského ži vota není ve skutečnosti zas tak pevná, protože ve světě nejmenších částic se naše chápání matérie rozpadá. Od časů řeckého starověku se vě řilo, že nejmenší nedělitelnou částí matérie je atom. Podle této představy existují skutečné objekty a prázdný prostor, ve kterém je nalézáme. Ale ke konci 19. století byla nedělitelnost atomu zpochybněna. Pokusy s elektric kými náboji ve zředěných plynech vy ústily v objev velmi lehkých, elektric ky nabitých částic, elektronů. Nakonec byl vyvinut model atomu, který je po dobný modelu vesmíru s planetami: V centru je jádro atomu, okolo něhož krouží nepředstavitelnými rychlostmi elektrony, takže se nám to celé jeví jako disk. Jaká síla poutá elektron k jádru? Elektron je přitahovaný k jádru ato mu elektrickou silou podobně, jako je padající jablko přitahované gravitací k zemi. Gravitace a elektrická síla jsou dvě velmi důležité síly ve fyzice. Během posledních sta let byly obje veny další elementární částice s růz nými vlastnostmi a novými silami – jadernými silami. To je třetí síla2 ve

Pentagram 3/201 2

fyzice. Energie a síla, obzvlášť jader ná síla, jsou ve fyzice čím dál důleži tější, protože matérie je nyní v ještě daleko menší míře než dříve pova žována za základní stavební kámen. Dosavadní měření elementárních čás tic nedokázala zjistit nějaký průměr elektronu, podle našich současných pojmů ho nelze označit jako matérii, ale spíše jako určitou bodovou formu energie. Teorie relativity ukazuje, že hmota nemá nic společného s jakou koliv substancí, ale je energií. Hmota a energie jsou vzájemně spojeny zná mou formulí E = mc2. Energie E je rovna hmotnosti m, vynásobené kon stantou, druhou mocninou rychlosti světla. Mohli bychom říct, že „hmo ta“ je určitý druh „zamrzlé“ energie nebo „ztuhlé světlo“. Opusťme nyní kvantovou fyziku jako vědu a zkusme se podívat na mož ná tajemství za kvantovou fyzikou, která jsou vysvětlitelná spíše určitým „vnitřním věděním“. Příměrem pouhým je pozemské dění; co pomíjivé jest – zde v skutek se mění; co popsat není lze, jsoucnem tu již; za věčným ženstvím jsme neseni výš.3 „Věčným ženstvím“ Goethe poukazu je na cestu, která vede z pomíjivosti. Vezměme si opět jako příklad atom.

Einstein si představoval vznik Univerza jako oscilující pohyb okolo pevného bodu, začínající velkým třeskem (vlevo). Proti směru hodinových ručiček probíhají jednotlivé fáze: horké a husté rané Univerzum, dále fáze vesmírné expanze, pak vesmír, jak ho současně známe, následovaný fází „temné energie“, pak plochý prázdný vesmír, pak fáze začínajícího smršťování, dále tvoření vesmírných vln, dokud nedojde opět k velkému třesku. Podle kvantové fyziky jsou tyto fáze současně a všude přítomné v paralelních vesmírech. © R. J. Slagter, www.asfyon.nl

V principu je elektron vázán na ato mové jádro. Samotný elektron má příliš málo energie na to, aby se od jádra odpoutal. Dokáže to jedině teh dy, když se s ním „srazí“ dostatek energií nabitých světelných částic, které elektron „katapultují“ z atomu. Můžeme v tom spatřovat metafo ru? Jsme stejně jako elektron uvěz něni na povrchu země. Strádáme zá sadním nedostatkem svobody, nebo jak říká Buddha, trpíme narozením, nemocí, stářím a smrtí. Ale světlem

o dostatečně vysoké energii můžeme být osvobozeni od připoutání k tomuto světu. Světlem poznání se mohou stí ny rozplynout a my se můžeme stát svobodnější. Vazba k pozemskému může být zrušena stejně jako vazba elektronu k atomu. Světlo je schopné kompletně změnit náš stav.

VŠE JE SPOJENO SE VŠÍM Kvan

tová fyzika vede k závěru, že vše je propojeno se vším, že všechno ovliv ňuje všechno a že všechno závisí na Kvantová fyzika a duchovno

Strádáme zásadním nedostatkem svobody, nebo jak říká Buddha, trpíme narozením, nemocí, stářím a smrtí. všem. Podle experimentů to skutečně vypadá, že částice se zdá být přímo a bezprostředně informována o stavu jiné velmi vzdálené částice. Experimen tálně mohou být například vytvořeny dvě světelné částice jako dvojčata. Ty pak letí pryč opačnými směry. I když jsou od sebe na míle daleko, musí se při překážkách „rozhodnout“ mezi dvěma cestami. Opakovaně se ukazu je, že tyto dvě částicedvojčata vždy dělají shodná rozhodnutí. Chovají se, jako kdyby byly stále spojeny nevidi telným poutem. Bez výjimky. Klasic ká fyzika není schopna takové dění vysvětlit, protože mezi částicemi ne existuje žádné zjistitelné spojení ani žádná působící síla. Subatomární rea lita je podle toho tvořena „kvantovými objekty“ rozprostřenými ve vesmíru a může být popsána jen jako celek na jiné straně prostoru a času. Vše je spo jeno se vším. Na propojení v subato márním světě můžeme pohlížet jako na analogii k božské jednotě a spojení všeho se vším.

HRANICE SMYSLOVÉHO VNÍMÁNÍ

Vše, co víme o kvantové fyzice, je založeno na lidském pozorování a ex perimentech. Výzkum kvantové fy ziky překonává hranice smyslového vnímání. A konec konců ani přístroje,

Pentagram 3/201 2

které jsou prodloužením našeho smys lového vnímání, rovněž nejsou schopné pozorovat pohyby a jevy takové, jaké objektivně, respektive skutečně jsou. Z toho vyplývá, že každá naše před stava oplývá množstvím chyb. V tom to smyslu lze říct, že nikdo nerozumí kvantové fyzice. Jak by také mohl, když přece nikdo neviděl jednu jedi nou subatomární částici, a to ani očima, ani pomocí přístrojů, protože měřicí aparatury dokážou měřit jen účinky částic! Z tohoto důvodu musíme připus tit, že hmota, tak jak ji vnímáme na šimi smysly, neodpovídá skutečnosti. Žijeme ve světě klamu a iluze, což nás však neruší ani neznepokojuje v takzvaném „normálním“ životě.

HRANICE MYŠLENÍ Tudíž bychom

se měli zeptat: Lze opustit svět smys lových iluzí? Je pro nás důležitý? A nakonec: Jak bychom byli schopni odloučit se od této iluze a klamu, po kud by pro nás byly důležité? Zvídavost kvantových fyziků ve de ke stále gigantičtějším projektům. V myšlenkových experimentech do šli k poznatku, že pro zodpovězení a pochopení určitých otázek by byla potřeba hmota celého Univerza. To samozřejmě překračuje hranice našich

možností. Avšak již mnohem dříve narazilo lidstvo na hranice rozumu. Ve filozofii existuje velmi známý vývod, na nějž fyzikové velmi často zapomínají. Slavný německý filozof Kant (1724–1804) dospěl k následu jícímu závěru: „Lidský rozum má zvláštní úděl, že je zatěžován otázka mi, které nemůže odmítnout, protože mu jsou položeny podstatou rozumu samého – které však neumí zodpově dět, protože lidský rozum přesahují.“ Řečeno jednoduše: Člověk není scho pen osvobodit se od klamu použitím svého rozumu. Přeneseně jako přirovnání bychom mohli říct: Stejně jako ryba žijící ve vodě nemůže vědět, jaký je život mimo vodu, nemůže lidská bytost objasnit iracionální nebo metafyzické otázky svým rozumem. V nejlepším případě může někdy připlavat k povrchu a na dechnout se tam vzduchu. Za povšimnutí stojí, že v přírodě existují zvířata, která se dokážou trans formovat, jako například žába. Žába může opustit vodu a k přežití potřebu je vzduch, kdežto s pulcem je tomu naopak. Ten k přežití potřebuje vodu, protože na vzduchu se udusí podobně jako ryba. Ale v jistém okamžiku, když dozraje čas, se pulec promění v žábu! Nebylo bez důvodu, že posvátné zví ře v Egyptě byla žába – a ne pulec. Pokračujme teorií relativity. Po jejím zformulování strávil Einstein

následujících třicet let svého života hledáním teorie, která by spojovala a zahrnovala vše. Hledal co nejjed nodušší rovnici, která by spojovala všechny fyzikální zákony a popisova la jednotu celého vesmíru od prvotní ho stvoření až ke zformování galaxií a Země. Tohoto cíle nedosáhl. Snad v této chvíli můžeme učinit závěr, že teprve až ztroskotáme na nejhlub ších životních otázkách, uvědomíme si skutečný význam cesty vedoucí ven z iluze. Faust dochází k pravdě, teprve když zažívá neúspěch. V úvod ním monologu (Východ slunce) 2. dílu se skrývá možnost řešení: „Dostane se jim věčného světla, které nám po skytne radost až později“ nebo „Již brzy budou potěšeni věčností, která se později stejně tak snese na nás.“ Tyto výroky naznačují rozpoznání božského aspektu. Předpokladem a podmínkou pro to je, že existuje prostor pro toto poznání. Co tu může pomoci víc, než „nevědění“, které už svého času vyjádřil Sokrates, když řekl: „Vím, že nic nevím“, a z toho vyplývající nesouzení lidí a událostí? Je mnoho knih, které popisují kvan tovou filozofii. Avšak není rozhodují cí, co tito autoři napsali, ale to, čemu osobně porozumíme. Co je moje prav da? Co je moje skutečnost? Avšak buďme opatrní s takový mi prohlášeními, protože vnímání Kvantová fyzika a duchovno

a myšlení na základě zkušenosti je, jak bylo řečeno dříve, nedokonalé a ne úplné, a proto v podstatě nesprávné. Následkem toho je, že nemůžeme v ničem věřit ani sami sobě, ani ex pertům. Teorie vymyšlené lidmi jsou v zásadě nejisté. To platí jak pro kvan tovou fyziku, tak pro spiritualitu. Každý člověk musí dosáhnout svého vlastní ho poznání. Potřebujeme vlastní, pra vou a svatou vědu, uzdravující vědu ve smyslu, že nás učiní posvěcenými, to znamená celistvými. 

Pentagram 3/201 2

1 / Descartes byl slavný učenec a filozof, který žil v letech 1 596–1 650. V letech 1 61 9–1 620 udržoval intenzivní styky s rosenkruciány té doby a cenil si jich natolik, že jim dokonce věnoval jednu ze svých hlavních prací. To mu přineslo tak silnou nelibost církve, že se cítil nucen oficiálně popřít své vztahy s rosenkruciány (i když dál pokračoval v obraně jejich ideálů), aby neohrozil svou pozici a pověst renomovaného vědce. V roce 1 637 založil sice metodický racionalismus, ale rovněž ho velmi přitahoval svět nadpřirozena, který chtěl vědecky prozkoumat a vyvodit z toho důkaz Boha (což se mu však nepodařilo). 2/ Zde se nebudeme zabývat čtvrtou silou, slabou interakcí; podle našich představ by to mohlo souviset s elektrickou silou. Tato síla je na pochopení nejtěžší. 3/ J. W. Goethe: Faust

Individuální posvátná věda

Existuje mnoho knih, zabývajících se kvantovou filozofií. Není ovšem rozhodující, co se v těchto knihách píše, důležité je, co z toho dokážeme pochopit my sami. Jaká je moje pravda? Moje realita? Tak můžeme závěr předchozího článku vidět v nové perspektivě a můžeme se pokusit správně vyložit slova renesančního myslitele Giordana Bruna (1 548–1 600), který říká: „Neboť jako ten, který Tomu nerozumí, nerozumí ničemu, tak rozumí všemu ten, který Tomu skutečně rozumí; a kdo se poznání Toho více přiblíží, přijde také blíže k poznání všeho.“

této souvislosti je dobré pou kázat na výzkum, který na poli fyziky v souvislosti se spiritualitou provedl americký umělec a vědec Walter Russel (1871–1963) v první polovině 20. století. Zkoumal zákony „Základní princi py dynamické energie“, „Druh hmoty a průběh evoluce hmoty“ a „Pojetí Univerza jako stále se měnícího a tvůr čího úsilí, prováděného a živeného světelnou energií“. Jeho studenti to nazývali „Russeliánskou vědou“. V jedné knize klade následující otázku: Co je pravda a jak ji mohu zažít? K tomu nabízí následující me todu: „(…) Na tuto velkou nezodpově zenou otázku lidstva existuje jedno duchá odpověď. Tichý hlas v nitru každičkého člověka šeptá ustavičně tuto odpověď jeho probouzejícímu se

vědomí. Každá touha, která je zapsá na v srdci člověka, je nesena ke Zdroji a odpověď přijde vždy. Ale jen málo lidí se ptá opravdu důkladně a sotva kdo tuto odpověď slyší (…).“ Důležitým základem pro to, aby chom dokázali slyšet tuto tichou vnitř ní odpověď – což říkají všechna učení moudrosti –, je vnitřní ztišení a čisto ta srdce. Ty připravují cestu ven z iluzí do božské skutečnosti. Očista srdce, kterou musí vykonat každý sám, se týká celého člověka, ne boť krev je ovlivňována srdcem a zá sobuje všechny části těla a naopak krev ovlivňuje srdce, tedy naše pocity a přání. Tak jako v kvantovém světě i zde tedy platí, že vše souvisí se vším.

ILUZE SVĚTA A BOŽSKÁ SKUTEČNOST V tom, co bylo výše řečeno, se ukazují dva světy. Zaprvé svět

Individuální posvátná věda

matérie, která je iluzí. Smysly nás kla mou tak dalece, že se domníváme, že existuje pouze to, co smysly a měřicí přístroje ukazují. V závislosti na sta vu člověka je pak taková iluze buď příjemná, nebo trpká. Zadruhé se na horizontu ukazuje zářící nová země. Je to božská skutečnost, o které ho voří všechna světová náboženství. Chceli někdo tuto vizi uskutečnit, musí se pokusit nalézt cestu ven ze světa iluzí.

TOUHA PO SPÁSE – SPIRITUALITA

Jak by taková cesta měla vypadat? Na jejím počátku stojí nazření v duchov ním světle na naše motivace a emoce. Nejdůležitějšími emocemi jsou strach, starost, hněv, ale také to, co obvykle nazýváme láskou, se řadí k emocím.

Pentagram 3/201 2

Kterými emocemi se necháváme ří dit? Emocemi tohoto světa, nebo bož skými emocemi? Slyšíme ten jemný hlas ve svém nitru? Kdo dokáže skutečně slyšet a roz hodnout se, začíná s očistou srdce a s překonáváním dosavadních tužeb. Vytahuje jej vzhůru božská emoce, nová láska, kterou Goethe nazývá věčně ženskou, božskou vášní, bož skou Venuší. Myšlení, které má tak obrovský vliv na naše jednání a je často závislé na našich pocitech, přáních a emocích, se očišťuje a začíná vnímat abstrakt něji. Tak se závislost stále zmenšuje. Naše myšlení je omezené, nedo kážeme porozumět matérii svého těla. A vlastně nerozumíme ani sami sobě: nerozumíme svým vlastnostem,

souvislostem mezi námi a ostatními lidmi, mezi námi a naším osudem. Lidé tomu ani nemohou rozumět, tak jako ryba ve vodě nerozumí světu nad vodní hladinou. Pro lepší pochopení procesu očisty srdce si proberme následující metafo ru z kvantové filozofie: V kvantovém světě má každá částice svou antičás tici. Setkajíli se spolu, to znamená vyrovnáli se pozitivní a negativní, dostaneme neutrální světlo a z tem ného se stává jasné. To ale potřebuje přípravu, nasměro vání, aby se tyto dvě částice skutečně mohly setkat. Tak i člověk potřebuje přípravu – přání očistit srdce. Usku tečnímeli v sobě vyrovnání pozitiv ního a negativního, přijímámeli sebe a ostatní s dokonalou laskavostí, pak

to znamená, že naše srdce je čisté, neutrální. Potom už se nevzdalujeme ani neblížíme, nejsme přitahováni ani odpuzováni, zůstáváme vyrovnaní v každé situaci. Když přivedeme polaritu našeho citového života tímto neutrálním ži votním postojem do rovnováhy, pak se může naše srdce uzdravit a může být ovlivňováno zcela jinou vibrací.

SEBEOBĚTOVÁNÍ Může se stát, že

na své cestě už nevíme, jak dál, ztrá címe naději a jeví se nám beznadějná. V takovém případě je nezbytné zamě řit se na vůli Boha. V Bibli se k tomu říká: „Pane, ne má, ale Tvá vůle se staň.“ Zde se vraťme k příkladu měření v kvantové fyzice: Vědec chce něco Individuální posvátná věda

Hlavní myslitelé kvantové fyziky ve vzájemném vztahu

Pentagram 3/201 2

zjistit. Pozorováním však ruší přiro zený stav kvantového světa. Ten se sice může projevovat, ale ne dokona le, a vědec je zmaten, protože tomu nedokáže porozumět. Možná si můžeme i u sebe uvědo mit, že výsledky naší vůle často nevy padají tak, jak jsme si přáli. Způsobu jeme chaos a ztrácíme svou životní energii. Když však působí božská vůle, pak se může tato energie v té míře, v jaké se na ni nasměrujeme, stát naším pokrmem. Jako přirovnání pro božskou vůli můžeme použít na energii bohaté svě telné vlny, které působí ve světě rost lin. Rostlina musí být co nejzelenější, aby dokázala optimálně absorbovat světelné vlny. Její proměnou a trans formací vzniká na úplném konci toho to procesu pokrm pro zvířecí a lidský svět.

NOVÝ ŽIVOTNÍ POSTOJ Naše pozná

ní, naše světlem započatá proměna, musí být nyní převedeny ve skutek v každodenním životě. Náš život se za číná prostřednictvím nového pokrmu, nové energie vyvíjet a utvářet jinak. Analogií by k tomu mohla být svě telná částice, která zasáhne elektron. Absorbujeli elektron dostatečně silné světlo, začne se pohybovat, takříkajíc „teče“. V ideálním případě může být elektron uvolněn z atomu, stát se ne závislým, a tedy svobodným.

V člověku tedy světlem a novou energií může nastat něco tak obrov ského, že se situace, v níž se nachází, zcela změní. Příležitosti, které před tím byly v klidu, nebo byly dokonce zkrystalizované, se mohou dát do po hybu. Člověk se stane pohyblivějším, otevřenějším: stane se svobodnějším.

NOVÉ VĚDOMÍ V 10. kapitole Jano

va evangelia říká Ježíš: „Řekl jsem: jste bohové.“ A jaké jsou vlastnosti bohů? Pronikají vším a všemu rozu mějí. Žijí v novém životním a novém dechovém poli. To vyžaduje vlastnit zcela novou bytost, novou podstatu. A je úžasné, že je to možné! Jako se z pulce stane žába, tak se člověk může vymanit z našeho životního pole. Pro měňuje se tím, když vědomě vdechuje božskou pránu, božskou energii, tím, když v ní slyší „tichý hlas“. Touto pře měnou může vstoupit do nebeského životního pole. Také v tomto případě si to může me přiblížit slovy kvantové fyziky: Einsteinova rovnice E = mc2 říká, že všechny částice jsou v podstatě „ztuhlou“ energií nebo také „zaja tým“ světlem. Jadernou fúzí se část hmoty může přeměnit ve světelnou energii. To je stejný proces, který pro bíhá nepřetržitě na Slunci, tj. přemě na vodíku na helium, při níž dochází k uvolnění obrovského množství ener gie a světla. Individuální posvátná věda

Pokusme se nyní interpretovat ten to proces ještě o jeden krok vpřed. Ne chámeli matérii v nás, zajaté světlo, transformovat božským světlem pro střednictvím jaderné fúze, vznikne tak nový vzácný element, nové tělo. A v nás nastane jasno. Mnoho mystiků hovoří v souvislosti s náboženskou zkušeností o velmi silném světle. Ovšem aby bylo možné toto světlo vidět přímo, je rovněž nezbytná trans formace našeho zraku a ostatních smyslů. Když je tento zázrak uskutečněn, zjeví se v nás nové vědomí, nová sku tečnost. Rozvíjejí se nové myšlení, nové cítění a nové smyslové orgány. Nato následují nová vůle a nové činy. Začíná vhled do harmonie, do souvis lostí a do Božího plánu, a potom může přijít nová skutečnost. Housenka se

Pentagram 3/201 2

stala motýlem. Novým vědomím do kážeme vidět za závoje našeho světa a spatřit a poznat původní přírodu – zahradu bohů. Na závěr ještě citát ze 4. kapitoly kni hy Taoteťing, ve které nacházíme následující hlubokomyslná slova: Tao je prázdné a jeho vyzařování a působení je nevyčerpatelné. Ó, jak je hluboké. Ono je praotcem všech věcí. Zmírňuje svou ostrost, zjednodušuje svou složitost, tlumí svou oslnivou zář a přizpůsobuje se hmotě. Ó, jak je klidné. Ono existuje věčně. Nevím, co jej zrodilo. Předchází před Nejvyšším Bohem. 

Čierna madona

Je nápadné, ako sa z času na čas navzdory všetkým zmenám dostane na povrch staroveké poznanie, ktoré sa ako viac či menej skrytá línia vinie históriou. V neposlednej miere je to zásluha skupín, ktoré pôsobia v skrytosti, aby sa toto prastaré poznanie, ktoré je spojené so srdcom, udržiavalo živé. Aj zo starovekých keltských príbehov sa vynárajú obrazy egyptskej múdrosti a nadobúdajú nový význam. V našej dobe je čoraz viac ľudí, ktorí vnímajú striebornú niť, ktorá nás cez starodávnu múdrosť spája s pôvodným životom.

ž pred 3000 rokmi poznali náro dy, obývajúce Európu, čiernu bohyňumatku. Zosobňovala ženský životný princíp, prameň stále nového života a bola jednou z najstarších po stáv, v ktorej ľudstvo uctievalo bož skosť. V Egypte to boli IsisNephthys, dvojičky. Keď v roku 2000 pred Kris tom zaľudnili indogermánske národy Európu, bola táto bohyňa vypovedaná okrem iného na Maltu a Krétu. Neskôr sa nazývala ArtemisDiana, ktorej ešte čierne sochy sa nachádzajú v Ríme a Neapole. Bola uctievaná aj pod me nom DemeterMelaina (z gréckeho slova „melas“, čierna), ako čierna Afrodita a bohyňa Mesiaca Kybele. V Prednej Ázii ju nazývali Astartou, v Izraeli to bola Chokmah – múdrosť a v Indii Káli, čierna bohyňa. Staré poznanie je zjavné tiež v symbolike ľudových príbehov, mýtov a legiend. Najstaršie madony sú egypt ské vyobrazenia Bohov Isis a Horus,

ako aj vyobrazenia Kybele s Attisom a galskej bohynematky. Tieto čierne madony, ktoré sa nachádzajú na mno hých miestach, určite nie sú kresťan ské. Pochádzajú z čistého poznania, ktoré žije ďalej ako pocit v tamojšom obyvateľstve až do súčasnej modernej doby. Preto bola čierna madona prija tá i zneužitá rímskou cirkvou, ako to bolo aj s posvätnymi miestami Keltov a inych národov. Vo Francúzsku je veľa kostolov zasvätenych „La Made leine“ – madone, postavených na sta rých keltských zhromaždiskách, kde sa nachádzali aj posvätné studne. Ean Begg vo svojom diele The cult of the Black Madonna (Kult čiernej madony) vychádza z toho, že jestvuje približne 450 vyobrazení čiernej ma dony a z tohto počtu sa len v samotnom Francúzku nachádza 227. Väčší počet (asi 50) je v regióne Lyon/Vichy/Cler mont/Ferrand blízko Monts de la Ma deleine, a to hlavne v kostoloch. Ale Čierna madona

ostávajú tajomstvom, o čom svedčia mnohé príbehy po celom svete. Kaž dopádne je prekvapivé, že cirkev umiestňuje vo svojich budovách práve protiklad k ich sladkej Márii! Efezský koncil v roku 431 zaviedol

uctievanie Márie ako „Matky Boha“. Bola to alternatíva k uctievaniu čiernej madony. Tým si cirkev privlastnila dedičstvo Magna Mater, Isis! Rím skokatolícka cirkev sa vždy pokúšala postaviť čiernu madonu na druhé mies to. A najradšej sa o tom mlčí. V diele The cult of the Black Madonna sa uvádza: „Keď boli 28. decembra 1952 počas schôdzky Americkej aso ciácie pre vedecký pokrok prezentova né poznatky o čiernej madone, všetci kňazi a mníšky, ktorí boli v publiku, demonštratívne opustili sálu.“ Čierna madona je obrazom večné ho božského tvorenia, ktoré je stále v pohybe, a ktoré sa pod vplyvom več ných božských impulzov nepretržite samo obnovuje. Samozrejme, čierna farba je symbolom. Človek potrebuje konkrétne obrazy, nie nato, aby ich po chopil či pomenoval, ale kvôli vníma niu reality, ktorá je v svojej celistvosti „bytie“. Čierna madona je sprostred kovateľom pre neviditeľné, pre Bytie, ktoré môžeme dosiahnuť len vtedy, ak zanecháme formu a vedome sa stretneme s Duchom. V mnohých tradíciách je čierna far ba synonymom noci, temnoty, chaosu

Staroveké vyobrazenie Čiernej madony. Jedná sa o kultový obraz Artemidy z Efezu, tu ako rímska kópia pôvodného gréckeho originálu z 2. st. pred Kristom.

Pentagram 3/201 2

a smrti, ale aj „nejestvovania“. Vlastne to nie je farba, lež neprítomnosť farby, v protiklade k bielej, ktorá sa dostane zlúčením všetkých farieb. Čierna madona nie je kresťanský obraz, ale v skutočnosti archaický koncept, ktorý bol prispôsobený rím skemu kresťanstvu. Ako symbol ju rozpoznávame vo viacerých nábožen stvách a mytologických tradíciách. Podľa indických tradícií Brahma stvo ril svety až potom, keď povstal zo zlatého vajca, ktoré sa vznášalo nad bezodnou čiernou hĺbkou nebytia. V jednom hymne na Káli sa uvádza: „Pred začiatkom jestvovania všetkých vecí si existovala vo forme temnoty, ktorá presahuje slová a myšlienky. Prostredníctvom teba, tvorivej túžby vznešeného Brahmu, vznikol celý ves mír.“ Podľa Apuleia (2. st. po Kristovi) Isis hovorí: „Ja som všetko, čo bolo a všetko, čo bude.“ Isis teda symbo lizuje pravú, čistú tvorivú silu, preto tá neprítomnosť farieb. Novalis píše: „Kozmická panna sa odzrkadľuje v každej pozemskej panne a my si uvedomíme, že hľadanie lásky je odovzdanie sa noci, ktorá vstupuje do vnútra.“ Podľa legendy, vo Francúzsku v pr vom storočí nášho letopočtu vdýchla Mária Magdaléna nový život kultu čiernej madony – Isis. Po udalostiach v Judei Mária Magdaléna ušla a podľa ústneho podania pristála na pobreží

SainteMariesdelamer. Na palube s ňou boli: Jozef z Arimatie, sestra Márie Marta, jej brat Lazar a všetci Ježišovi učeníci. Na tejto legende, ktorá je vo Francúzku ešte stále živá, sa zakladá nasledujúci príbeh: „V jed nej provensálskej jaskyni neďaleko mora žila kedysi ako kňaz žena, ktorá bola čiernej pleti. Bola to Sára, Egyp ťanka, ktorá bola ,lúčom slnka‘. V tomto kraji bola veľmi obľúbená nielen v role kňaza, ale aj ako lieči teľka. Sára znamená aj ,princezná‘. Zďaleka i zblízka k nej prichádzali ľudia, aby ju požiadali o radu. Ona zosobňovala Isis, večný aspekt matky egyptských mystérií. Podľa legendy – a jestvujú aj mno hé ďalšie – hľadala Mária Magdaléna túto kňažku. Keď ju našla v jej pro vensálskej jaskyni, prijala jej miesto a strávila tam zvyšok svojho života, asi od 44 do 70 rokov. Obe vedeli, že egyptské mystériá strácajú svoju ak tívnu silu a mali by vstúpiť do nového náboženstva, ktoré malo znamenať obnovu starých mystérií, a ktorého symbolom mal byť Ježiš Kristus. Preto Sára už dávno očakávala Máriin prí chod. Čierna kňažka sa vrátila do Egypta, ale ľudia vo Francúzsku na ňu nikdy nezabudli a uctievajú ju ďa lej v mnohých čiernych madonách.“ Asi sa nikdy nebude môcť dokázať, že boli obe niekedy vo Francúzsku. Ale folklór, bohatá symbolika a tradície Čierna madona

predsa len ukazujú týmto smerom. Legendy často obsahujú pravdivé jadro, ktoré sa nachádza na celkom inej úrovni. Tak A. Peters v svojej knihe Kabbala píše, že pre nás nepo znateľné božstvo je v knihe Zohar naznačené ako: „Som, ktorý som (a nikto nie je viac).“ („Ehieh Asher Ehieh.“) To je obrovské mystérium a základ Kabbaly. Tento „Ja som“, toto jedno bytie sa štiepi na dva živé náhľady. Z jednej božskej sily vychá dzajú dve hierarchie alebo prúdy ener gií. V Kabbale sa nazývajú „tvár“ ale bo „obličaj“. Z božstva vychádzajú dva tajomné prúdy ako najkrajnejšie, extrémne póly jeho podstaty. Peters píše: „Jeden nazývame ,Ab‘ – otec sve ta, druhý ,Ama‘ – matka sveta, ktorá je zobrazovaná ako čierna madona. Lebo ešte neprijala impulz ,Ab‘, impulz otca. Preto z nej ešte nemôže povstať Univerzum. Otec sveta je aj náhľadom božstva, ktoré nazývame ,Chokmah‘, čo značí múdrosť. Matku sveta často nazývame ,Binah‘, čo značí predstava, chápanie, poznanie z pradávnej minu losti, aby boli z tejto skúsenosti vo vesmíre vystavané formy, v ktorých budú uzavreté milióny iskier, ktoré sršia z božskej kováčskej dielne.“ V tomto úryvku je pekne vyjadrené, že madona je čierna preto, lebo ešte nebola povolaná, aby oslobodila svetlo zo seba samej. Ak spojíme tieto dva

Pentagram 3/201 2

príbehy, potom odhalíme tajomstvo čiernej a bielej madony. Na madonu sa môže nazerať ako na materský ná hľad božstva, ako na tvorivé pole či prahmotu, ale aj ako na našu Zem. Keď počas udalostí na Golgote Kris tovaenergia vznietila svetlo, bola od tohto okamihu Zem prežiarená svetlom. A ako symbol tohto diania sa teraz kňažka stala bielou. Bohyňa Isis bola totiž často zobrazovaná ako čierna. Dosiaľ ešte neprejavené svetlo Krista sa mohlo teraz manifestovať a človek sa mohol od tejto chvíle priamo, bez sprostredkovateľa, spojiť so svetlom. To predtým nebolo možné. V Evanjeliu dvanástich svätých je Mária Magdaléna volaná Ježišom „moja nevesta“. Ale ona je v sebe sa mej zároveň matkou, nevestou i dcé rou, tak ako je on otcom, manželom a synom pre ľudí, ktorí sú na ceste a sú jeho nasledovníkmi. To sú aspekty, ktoré môžeme rozpoznať len v člo veku samotnom, lebo ináč by boli ne pochopiteľné. To je otecmatkaaspekt človekaduše na jeho ceste k zavŕšeniu. Obe kňažky, ktoré si podľa legendy pred dvetisíc rokmi vymenili miesto, značia toto dianie. Je možná ešte iná interpretácia čiernej madony. Je to príbeh o svetlej a tmavej sestre, Isis a Nephthys. Na oblohe vidíme Isis ako žiariacu hviez du Sírius A. Ale Sírius B, Nephthys, ktorý za 50 rokov obehne Sírius A,

Predstava, chápanie, poznanie z pradávnej minulosti – obraz večne božského tvorenia. nevidíme. Sírius B je označovaný ako tmavá hviezda, má nezvyčajnú husto tu i hmotnosť. Obe tieto hviezdy alebo sestry sú symbolmi temnej a svetlej časti duše, vedomého a podvedomého. Vrchný pól človeka, božská iskra z kováč skej dielne, túži po spasení. To mô žeme vidieť napríklad v dýchaní, v novom myslení a snahe po oslo bodení. Podvedomie nás zadržiava

v minulosti, túži po pozemskom, ma teriálnom. Nikto nemôže túto čiernu madonu odmietať, lebo stále vyvo láva otázky. Je to akoby ľudia cítili, že je s tým spojené nejaké tajomstvo, ktoré v nás drieme. MatkaBohyňa Isis nám po stáročia šepká svoje ta jomstvo: „Mimo mňa nie je nič. Svetlo je vo mne.“ Chápajúcemu vraví: „Hľadaj v sebe samom a nie mimo seba!“ 

Čierna madona

Z různých kulturních period byly ústní tradicí zachovány nesčetné mýty. Obsahují před stavy dávných lidí o vzniku světa, působení přírodních sil a bohů stejně jako o údělu po smrti.

O BITVĚ BOHŮ

Muži s oštěpy a Mimirova

studna

Vzpomínám na válku, tu první na světě, když bohové s oštěpy propíchli Gollveig a v Horově sále ji spálili, třikrát spálená a třikrát narozená, znovu a znovu, přesto stále žije.

Pentagram 3/201 2

ollveig (Gullweig), o které ho voří 21. verš, je jednou z dcer noci. Reprezentuje starodávné bož stvo Vanir (Wanen), archaické spiri tuální síly, které v dobách dávno mi nulých podnítily a uvedly do pohybu zhmotnění a nesmírný rozvoj a růst přírody – včetně lidských entit v ní. Jsou to síly plodnosti. Odinova gene race bohů ohlašuje novou epochu ve velkém dramatu stvoření: nyní jde o to, síly bujícího růstu uspořádat a usměrnit. To také platilo ve vztahu k člověku. Lidské bytosti, které ještě zdaleka ne měly tak vyvinutou osobnost jako dnes, se stále více vpravovaly do svého těla, doslova do něho byly „vtlačovány“, jak vyprávějí staré záznamy popisují cí stvoření. A jakkoli to může znít ne uvěřitelně, pouze fyzické tělo zjevené ve hmotném světě vytváří a nese v sobě předpoklady pro vnitřní růst, tak aby v jistém okamžiku byl umožněn vznik vědomí Já. Tak v člověku účinkovaly a vedly spo lu boj dvě protichůdné síly: jednak božskoduchovní síla a jednak pudo vá síla zaměřená na matérii. Bohové a obři bojovali mezi sebou a z jejich konfliktu povstaly hranice a živelný růst byl omezen. Vznikly obrysy a for my se staly viditelné. Tímto způsobem byly obrovským energiím vymezeny hranice. Ještě nevědomým způsobem

byly „zvnitřňovány“ a přírodní bytos ti tak získaly svoji formu, svoji po stavu.

ŘETĚZ ODPOVĚDNOSTI Obraz Goll veig, která byla propíchnuta oštěpy, zapadá do tohoto velkého procesu. Zde vidíme další příklad obrovské propojenosti mezi duchovním světem a světem hmoty. Gollveig (zlatá síla) je to, co jde od pravěkých časů ruku v ruce se slu neční energií. Velký duchovní prin cip, který mají všichni lidé společný na této mimořádné cestě vývoje lid ského ducha. Slovo „Ger“ znamená oštěp a to dalo Germánům jejich jmé no, „Ger – Mannen“. Když se přírodní síly v lidské bytosti začaly projevovat (ve formě lidských vlastností jako vůle, čest, postavení, moc, majetek), tak tyto nové lidské impulzy, které prostou pily Gollveig, zlidštily to, co bylo duchovní. To, co bylo čistě božské, nediferencované, bylo proměňováno a tímto způsobem spojeno s pozem skou existencí. A protože to, co je du chovní, je zároveň věčné, je lidské bytí i svým fyzickým projevením spo jeno s tím, co je věčné. Tak začal ře těz odpovědnosti, neboť lidská vůle je svobodná, ačkoliv člověk vždy zů stává vázán na následky svých činů. Kromě toho symbolizují oštěpy ty pickou pozemskou touhu po zlatě. Muži s oštěpy a Mimirova studna

Obr Ymir je zabit Odinem a jeho bratry. Rytina dánského umělce Lorenze Fröhlicha, 1 883.

KDE JE SKRYTO OKO Soustřeďme

ještě na chvíli pozornost na Odina, který pil z tajemné Mimirovy studny (Mimir je v severské mytologii moud rý duch vod) ležící u kořenů stromu Ygdrasilu. Odin pil medovinu vzpo mínky různých fází vývoje světa a lid stva. To je označení pro zvláštní im pulz, který symbolizuje probuzení lidstva. Čím hlouběji pronikáme silo čarami a matrix, které leží v základu vývoje lidstva, tím větší je náš obdiv k hluboké, tajemné a velkolepé kon cepci, která tomu stojí v pozadí. Jako zástavu za tento nápoj byl Odin nucen

Pentagram 3/201 2

dát jedno ze svých očí (jasnozřivost a vševědoucnost). Od té doby je toto oko ukryté v Mimirově studni. Verš 29: Vím, kde se skrývá oko Odina, hluboko v tajemné studni Mimirově. Jako zástava za medovinu, kterou Odin každé ráno z Mimirovy studny pije. Odin obětoval jedno oko, aby mohl nahlédnout do kroniky Země a přinést vědomí potřebné k vývoji. Byla to

Odinovská energie nám dovoluje proniknout do vlastního vývoje na dlouhé cestě k autonomii. opravdu božská a velmi hluboká oběť, protože účastí na pozemském vývoji se vzdal svého vlastního přímého vý voje ve vznešeném poli ducha.

ČLOVĚK – NOSITEL „JÁ“ Tyto udá

losti ale můžeme také vidět jako dění, které se odehrává přímo v člověku, protože v nejhlubší podstatě jsou bož ství a člověk jedním. Jedno z božských očí pohasíná tím, že je to boží v člově ku aktivní. Přímé poznávání duchov ního světa je tak v nás ztraceno. Místo toho vzniklo vědomé vnímání v oblas tech tohoto světa. Ale protože božstvo nás doprovází, tak tento velký krok zároveň obsahuje příslib růstu a spo jování se s ním. Působením božstva se člověk stal Ygdrasilem, stromem světa, nositelem „Já“. Do té doby byl ještě nezformova nou „substancí“ s několika světelnými jádry uvnitř. Tato světelná jádra byla naplněna obrovskou energií, kterou přijímala a vydávala v úplné harmo nii s božstvem. Působením ohrom ných odinovských sil se člověk začal probouzet na předlouhé cestě k vě domému myšlení a zodpovědnému jednání. I my dnes stále můžeme zažívat Mimirovu studnu v našem moderním životě, když každé ráno po probuzení

znovu uchopíme nit smysluplné exis tence. Přesně si uvědomujeme řetězec účinků a následků, do kterého jsme chyceni. Tak jsme každý den schopni této existenci dodávat nové smyslupl né jednání. Denně pijeme ze studny našich osobních zkušeností, právě tak jako ze zkušeností všech předešlých inkarnací, jež jsou uloženy v podvě domí. Pokladnice našich zkušeností tvoří základ našeho jednání. Avšak nově získaná schopnost sa mostatného myšlení a jednání v sobě nese nebezpečí, že se budeme spolé hat pouze na vlastní síly a přehlížet vyzařování božské moudrosti. S při bývající samostatností začíná člověk prosazovat svou vůli proti božské vůli. Odklání se od kosmického vědomí, které je ve shodě s duchovním princi pem, a od určitého okamžiku se spo léhá již jen na své přírodní, náhradní vědomí, které je plně zaměřeno na udržení pozemské existence. A místo toho, aby získal jistotu, po které tak usilovně toužil, ocitl se člověk ve tmě. Orgánem vnitřního vnímání, který provázel mladé lidstvo v průběhu časů, je šišinka (glandula pinealis), skrze kterou probíhalo spo jení s duchovněbožským světem. Dokonce i dnes je tento orgán úzce spojen s lidskou intuicí. Existuje však Muži s oštěpy a Mimirova studna

Thot a Thor

Také v egyptské mytologii často nacházíme podobné myšlenky. „Zlatý věk“ Egypta skončil, když Horus (ztělesnění, symbol jasnozřivého oka v člověku), syn bohyně Isis a boha Osirise, ztratil své oko během bitvy

s temnými silami. Božská podstata sestoupila do přírodně zrozeného člověka. Thot, ztělesnění božského myšlení a inteligence, ukazuje cestu, jak božství v člověku může povstat a získat zpět své oko. Jméno Thot zní velmi

nebezpečí, že nové impulzy dnešní doby již nedokážou proniknout k to muto pozůstatku božského oka a že toto oko uzavře. Ozvěnu tohoto vývoje vidíme u novorozenců, jejichž třetí oko – fontanela (měkké místo na leb ce, vazivová destička mezi lebečními kostmi) – po narození postupně sroste. Tak se v každém individuu vždy znovu opakuje průběh pradávného oddělení od původního božského ve dení, stejně jako každý lidský zárodek v děloze prochází všemi předcházejí cími etapami zdejší existence.

NOVÉ VIDĚNÍ Nové „třetí oko“, toto

nové vnitřní vnímání, které usilující člověk na duchovní cestě může získat, předznamenává vývoj, pomocí něhož ztracené božské oko znovu v člověku začne fungovat. To je uzdravení a ob novení. V Božím plánu je zakotveno, že člověk procesem transfigurace sply ne s tím božským. Avšak než bude tohoto stavu do saženo, bude oko Ducha chráněno

Pentagram 3/201 2

podobně jako jméno germánského boha Thora. Ten neustále bojoval svým kladivem proti obrům za božský pořádek a spravedlnost. Rytmus tlukotu našeho srdce nás má upomínat na Thora a jeho údery kladivem.

v Mimirově studni. Věčné Nyní Du cha se mění v minulost, přítomnost a budoucnost, jak to Edda popisuje symbolickou řečí. Lidské vědomí se probouzí na základě zkušeností získa ných během eonů času. Člověk se učí vidět svůj život jako proces vývoje. Překonává „pocit, že je jednotou se vším co existuje“. Opouští pocit bez časovosti a stává se vědomým sebe sama. Historie světů se pro něho přetváří do „vyprávění lidí“, jak je to vyjádře no ve verši 1 Vize věštkyně. Na této dlouhé cestě je zánik bohů nevyhnutelný. Jejich oběť znamená probuzení lidského vědomí „Já“. Tepr ve potom může nyní, v naší době, ná sledovat další podstatný krok, pokud na tom člověk spolupracuje: zmrtvých vstání Boha v člověku. Tak jsme nyní schopni porozumět, proč lidstvo neustále odolává impul zům působení Ducha. Je to odpor proti změnám, který můžeme najít u všech

lidí. Ale lidstvo je duchovní podstaty, která se stále mění a je dále transfor mována. Je třikrát spálena a vždy po vstane znovu z temnoty popela. To připomíná procesy čištění, o kterých se zmiňují alchymisté. V báji o Prométheovi je řečeno totéž. Během dne musí Prométheus,

připoutaný ke skále, obětovat svá nesmrtelná játra, sídlo vášní a touhy. Orel sestupuje a vytrhává mu játra z těla. Během „noci“ však játra zno vu vyrostou. Tímto způsobem jsou probuzené síly vědomí v konfliktu se silami podvědomí, které tak často brá ní obnově a čištění. 

Muži s oštěpy a Mimirova studna

RECENZIA KNIHY:

ZVLÁŠTNY ŽIVOT IWANA OSOKINA

Nezmyselné opakovanie

„Samotný poznatok je nedostačujúci pre niekoho, kto hľadá oslobodenie.“ Spisovateľ P. D. Ouspensky interpretuje tento citát Gurdjieffa ako rovnováhu medzi „poznaním a bytím“. Lebo „bytie“ rozhoduje o „poznaní“, ktoré je človek v stave pochopiť, zatiaľ čo „poznanie“ umožňuje nový stav „bytia“.

o svojom románe Zvláštny život Iwana Osokina (1946) popisu je Pjotr D. Ouspenski cestu človeka (mikrokozmu) cez pozemské skúse nosti. Poukazuje na nekonečné toče niesavkruhu a opakovanie skúsenos tí a na márny boj dotyčnej osobnosti, aby vo všetkých týchto veciach našla zmysel. V jednom zo svojich životov, nespokojný so životnými podmienka mi, stretne Iwan Osokin mágaučiteľa, niekoho, kto je skúsený v mystériu života, a požiada ho o pomoc. Avšak ešte stále verí, že by mohol nájsť svoje šťastie na horizontálnej úrovni, a pro sí o pomoc na tejto úrovni, mysliac si, že všetko bude lepšie, ak len dostane

Pentagram 3/201 2

ešte jednu šancu. Hoci by mu mohol mág skutočne pomôcť, nemôže mu dať niečo, po čom ešte netúži, čoho si ešte nie je vedomý. Mág mu preto dáva to, čo Iwan Osokin vlastne chce: jednu ďalšiu šancu a ešte jednu a ešte jednu… hoci vie, že toto všetko je beznádejné. Osokinove zkúsenosti sa opakujú a výsledky sú stále rovnaké. Zdá sa, akoby mu šťastie vždy uniklo len o vlások. Dôležitou postavou v románe je Zinai da. Je to dievča jeho života, s ktorým sa nachádza vo zvláštnom vzťahu. Má zvláštny pocit, akoby ju poznal z ne jakých predošlých čias. A hoci by

s ňou mohol byť, má pocit, že to nie je možné, z dôvodov, ktoré nemožno racionálne vysvetliť. Meno Zinaida znamená: taká, ktorá patrí Diovi. Možno na ňu hľadieť ako na duchov ný prvok v človeku, ako na nesmrteľ ný ženský aspekt, ktorý sa chce spojiť s osobnosťou človeka. Ale aj keď sa človek cíti týmto aspektom priťahova ný, nedokáže na toto volanie odpove dať. Uteká, hľadá výhovorky, zároveň ale pociťuje nepokoj a nespokojnosť. A tak Osokin stráca dievča stále znovu. Ustavične sa vracia k mágovi, aby sa pokúsil o nový začiatok. Samozrejme, nič sa nezmení a všetko ostáva nedosiahnuteľným snom. Riešenie totiž nie je možné na rovnakej úrovni, na ktorej sa nachádza problém. Okolnosti sú vždy len odrazom vnútornej skutočnosti. Patria k svetu príčin a následkov, a kým sa bytostne nezmení štruktúra človeka, nie je mož ná zmena jeho života. Svetlo môže iba vtedy podať pomocnú ruku, keď človek naozaj pochopí, že jeho vlastné pokusy, ktoré podniká z nesprávneho východiska, ho nikam nevedú. Vedú ho k ničomu, až kým nespozná, v kto rých hraniciach je uväznený a tak sa učí poznať túžbu po spasení na rôz nych úrovniach. Ale po akom spasení a od čoho? A v jednom okamihu, keď sa „kto vie po koľký krát“ znovu ocitá pred

P. D. Ouspensky (1 878 – 1 947) mágom, začína Osokin konečne chá pať, začína si spomínať… má pocit déja vu… akoby všetko už raz bolo a opäť bude – keď sa niečo podstatné nezmení. Ale nič podstatné nemôže byť zme nené predtým, ako sa zásadne zmení on sám – zneutralizuje sa. Táto zmena je možná len vtedy, keď sa odovzdá inej, nepozemskej sile, ktorú roky vy volával, ale nenasledoval ju a ani ju ne používal správnym spôsobom. Teraz musí obetovať svoju vôľu a odovzdať svoje sily a schopnosti – svoje „ja“. To je ten jediný spôsob, ktorým tá sila môže pôsobiť cez neho a pre neho. Nezmyselné opakovanie

Španielsky maliar José Roberto Torrent Prats (1 904–1 990) sa pokúšal v svojich krajinkách vyjadriť osamelosť ľudskej existencie. V mladosti bol impresionistom, ale napokon vyvinul expresionistický štýl, ktorý dobre vystihoval ľudské pocity. Celý život žil a pracoval na ostrove Menorca, kde sa aj narodil.

Pentagram 3/201 2

Pominuteľné želania osobnosti začínajú voči pra-túžbe duše blednúť. Ide o oslobodenie od „ja“, a nie o oslobodenie toho „ja“. Tento mág vysvetľuje Osokinovi, že človeku môže byť dané len to, čo dokáže použiť, a použiť môže iba to, kvôli čomu niečo obetoval. Od člove ka sa žiada sedemnásobná obeť, obe tovanie všetkého, čím ako pozemský človek je. Sedem rokov života, ktoré od Osokina mág žiada, je symbolom tejto obety. Musíme dať, aby sme mohli dos tať, všetko dať, aby sme všetko dostali. Osokin stojí pred rozhodnutím, či sa opäť pokúsi napraviť svoj život po zemskými silami a získať Zinaidu. Alebo sa odváži urobiť nový krok a odovzdať sa sile, ktorá nepochádza z tohto sveta, ale je mu bližšie ako ruky a nohy? „Usilujte sa najprv o kráľovstvo Božie a jeho spravodlivosť, a všetko to vám bude dané.“ Pochopí, že ten, kto slúži božskému princípu, slúži vlastne sebe samému? S týmto rozhodovaním bude kon frontovaný každý hľadajúci. V tom spočíva naplnenie mystické ho paradoxu: „Kto si chce svoj život zachovať, ten ho stratí, a kto svoj ži vot stratí pre mňa, ten si ho zachová.“ To je jediná cesta do slobody. Pozostáva z nahliadnutia do ohra ničenosti súčasného stavu bytia, z túžby

po zmene a z odovzdania sa dôvere v silu tej inej ríše v nás. Odovzdanie sa konkrétne znamená zosúladiť vnú torný a vonkajší život so základnými princípmi tej inej ríše. Tieto princípy sú ukryté v srdci, v jadre mikrokozmu a začnú sa potom prejavovať zvnútra navonok. To nastane vtedy, keď pominuteľ né želania osobnosti začínajú voči pratúžbe duše blednúť. Duša je unave ná od celej tej nezmyselnosti a hľadá život, spojený s božským Duchom, lebo k tomu je predurčená. Ak človek vytrvá v tomto životnom postoji, potom skutočne kráča cestu ozajstnej zmeny. Napĺňa svoje povo lanie k poľudšteniu, k novému člove ku, ktorý sa už viac netočí v kolese narodenia a smrti, ale stavia na nepo minuteľných základoch, spoločne so všetkými, ktorí sú vo večnosti jedno tou.

ZMYSEL OBETE

(Úryvok) „Ako znie podmienka, ktorou by sa mohlo niečo zmeniť?“ pýta sa Iwan Osokin a očakáva, že mu mág bude opäť odpovedať jedným zo svojich múdrych, ale pre neho takmer nepocho piteľných výrokov typu: „Ak budeš iný ty, potom sa hneď všetko zmení.“ Nezmyselné opakovanie

Ale mág vraví niečo, čo Osokin neočakával. „Musíš si byť vedomý toho,“ hovo rí, „že ty sám nedokážeš nič zmeniť a preto musíš hľadať pomoc. Týmto poznaním musíš byť preniknutý, lebo nestačí dnes ho vedieť a zajtra zabud núť. Musíš z tohto poznania žiť.“ „Áno, ale čo znamená to: žiť z toh to poznania?“ pýta sa Osokin. „A kto mi môže pomôcť?“ „Ja ti môžem pomôcť,“ hovorí mág „a žiť z tohto poznania znamená dať za to niečo veľké, nie raz, ale nepres tajne to obetovať, až pokým si nedo siahol to, čo si chcel.“ „To sa počúva veľmi dvojzmysel ne,“ hovorí Osokin. „Čo by som mohol obetovať? Veď nič nevlastním!“ „Každý má niečo, čo môže obeto vať,“ odpovedá mág, „okrem tých, ktorým sa nedá pomôcť. Ale, samo zrejme, nie je možné povedať, čo niekto dostane na výmenu za jeho obeť.“ (…) „To, čo ti hovorím, sa ti bude možno zdať zvláštne,“ vraví mág, „lebo si nikdy o týchto veciach ne premýšľal. Mimochodom, samotné premýšľanie sebe samému tiež nepo môže. Aj tu sa musí vedieť. A aby sa to vedelo, musí sa učiť. A učiť sa môžeš len cez skúsenosť. To je to, čo nechá peš, a kým nepochopíš to ,nič‘, ne môžeš nič podniknúť. Aj keby som

Pentagram 3/201 2

sám chcel dať ti všetko bez obete z tvojej strany, ani to by som nemo hol. Človeku sa môže dať len to, čo dokáže používať, a používať dokáže len to, za čo priniesol obeť. To je zá kon ľudskej prirodzenosti.“ „A iný prostriedok neexistuje?“ pýta sa Osokin. „Myslíš prostriedok, pri ktorom nie je potrebná obeť? Nie, taký spôsob nejestvuje. Mimochodom, ty nevieš, po čom túžiš. Bez príčiny nemôže byť následok, však? Cez svoje obe tovanie vytváraš príčiny. Prostriedky ako také môžu byť prirodzene veľmi rozdielne, ale líšia sa len formou, hod notou a váhou obete. Vo väčšine prí padov sa musí obetovať všetko naraz a nečakať za to vôbec nič. Medzi Der višmi sa traduje toto: ,Ak sa dokážeš vzdať štyroch vecí, tak dosiahneš dokonalosť. Tak opusti život bez ľútosti a nečakaj v nebi od menu!‘ “ (…) „V krátkosti ešte niečo o tom ,čo‘ a ,ako‘ obetovať. Hovoríš, že nič ne vlastníš. To celkom nesedí. Máš svoj život. Môžeš teda obetovať svoj ži vot. Nemôže mať pre teba tak veľkú hodnotu, keď si sa ho chcel vzdať.“ (Osokin si totiž chcel vziať život. Pozn. red.) „Preto hovorím, radšej mi daruj svoj život, a potom uvidím, čo z teba môžem urobiť. Chcem ti to dokonca uľahčiť.

Dvadsať alebo dokonca len pätnásť rokov úplne stačí. Ale počas tejto doby mi musíš patriť – žiadam, aby si po tom urobil všetko, čo poviem, bez vý hovoriek alebo ľútostí. Kým budeš dodržiavať túto dohodu, budem aj ja tak činiť. Keď raz čas uplynie, budeš schopný využiť svoje poznatky pre seba samého. Náhodou by som práve teraz niekoho potreboval, samozrej me nie hneď, môžem počkať, ak je to potrebné. Ty teda teraz vieš, čo mô žeš obetovať. A teraz musíš myslieť na seba samého. Pätnásť rokov sa ti môže zdať dlho, lebo si ešte mladý. Ale neskôr zistíš, aká je to krátka doba, obzvlášť, ak sa zamyslíš nad tým, čo za to dostaneš. Nuž choď teraz domov a uvažuj o mojich slovách. Keď si všet ko, čo som povedal, pochopil a dal do správnych súvislostí, príď opäť sem a povedz mi, ako si sa rozhodol.

Ešte niečo môžem dodať: ako kaž dý človek, aj ty si myslíš, že existuje veľa možností, ako urobiť jednu a tú istú vec. Ešte sa budeš musieť naučiť, že existuje len jeden spôsob, ako nie čo urobiť, že nikdy nemôžu byť dva rozdielne spôsoby konania. Ale ne padne Ti to ľahko, toto pochopiť. Po dlhú dobu sa budeš učiť poznať veľa vnútorných rozporov. Všetky mylné predstavy musia byť zničené. Iba po tom budeš skutočne pripravený na vlastnú prácu.“ 

Obal knihy P. D. Ouspensky: Het wonder lijke leven van Iwan Osokin. ( Zvláštny ži vot Iwana Osokina.)

Servire, Wassenaar, 1 976. ISBN 9060775570.

Nezmyselné opakovanie

SLOVENSKO-ČESKÝ SLOVNÍČEK anjel = anděl ces = přes hoci = ačkoli jestvovať = existovat klinec = hřebík kŕčovitosť = křečovitost ľúbiť = milovat lúč = paprsek murivo = zdivo napokon = nakonec obeta = oběť

Pentagram 3/201 2

pokým = dokud pýtať sa = ptát se robiť = dělat, činit terajšok = přítomnost, současnost teraz = teď, nyní vari = snad výhovorka = výmluva zabúdať = zapomínat zliatina = slitina zvyšný = zbývající želanie = přání

Literatura Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Díla vydaná v českém jazyce:

Bratrstvo Šambaly * Duchovní odkaz Jana Amose Komenského * Elementární filosofie moderního Růžového Kříže * Gnose v aktuálním zjevení * Mystérium života a smrti * Prázdný prostor neexistuje * Přicházející nový člověk * Univerzální Gnose Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců. Distribuce Kosmas s.r.o. www.kosmas.cz