Pentagram 2013-1 by Lectorium Rosicrucianum CZ/SK

P e nt a gr a m

Lectorium Rosicrucianum

Myšlienka, ktorá pozdvihuje Lidé dneška Sedm duchů v díle Jakoba Böhma Myšlenky o radikální proměně

2013

ČÍSLO

Pentagram vychází šestkrát ročně v holandském, německém, anglickém, francouzském, portugalském, španělském, maďarském a česko-slovenském jazyce. V bulharském, finském, řeckém, italském, polském, ruském a švédském jazyce vychází Pentagram čtyřikrát ročně.

Šéfredaktor

A. H. v. d. Brul

Redakční rada P. Huijs

Redakce

Pentagram Maartensdijkseweg 1 NL-3723 MC Bilthoven e-mail: info@rozekruispers.com

Administrace

Medzinárodná škola Zlatého Ružokríža Lectorium Rosicrucianum Masarykova 1 2 SK-040 01 Košice e-mail: rosicrucianum@lectorium.sk Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Křesomyslova 8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: praha@rosicrucianum.cz Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Nové sady 4 CZ-602 00 Brno e-mail: brno@rosicrucianum.cz www.lectoriumrosicrucianum.org K překladu použito: německé vydání Pentagramm 2/201 2 anglické vydání Pentagram 4/201 2 maďarské vydání Pentagram 4/201 2

Vydavatel

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Křesomyslova 8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: info@rosicrucianum.cz

Autor

Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva. Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, Nového Člověka. Je však také symbolem Universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán. Symbol však obdrží smysl jen tehdy, jeli uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis Pentagram vyzývá čtenáře, aby tuto duchovní revoluci v sobě samých připustili a uskutečnili.

P e nt a g r a m Číslo 1/2013

Na počátku roku 201 3 začíná Pentagram článkem jednoho ze zakladatelů moderního Kříže s růží z roku 1 929. Ještě dále nazpět – do sedmnáctého století – nás zavede téma fascinující úvahy Jakoba Böhma týkající se sedmi duchů, a recenze knihy o Marsilio Ficinovi, platonikovi a hermeticko-křesťanském mysliteli, nás přenese zpět do doby renesance čtrnáctého století. A jako by tento pohled nevedl dost daleko nazpět, objasníme ještě význam pracovního společenství z období před 3 500 roky ve starověkém Egyptě. Sešli jsme z cesty? Stali jsme se odborným historickým časopisem? Nebo chceme jen upozornit na to, jak je myšlení o světle universální? Podaří se nám ukázat, jak ve všech dobách působí to nepoznatelné, to božské? Cítíte také, že pravda o tom Druhém, věčném v člověku je nadčasová? Pochopíte jako čtenáři, že každý právě zrozený člověk na Zemi zná tuto touhu, ale také beznaděj a současně touží po radikální změně – o čemž vypovídají úžasné fotky naší malé série „Lidé dneška“? Nechte se inspirovat, ne rozptylovat. Nalezněte povznášející myšlenky. Buďte člověkem dneška.

Manichejský nebo buddhistický mnich ve skalním chrámu v Kucha, Čína Myšlienka, ktorá pozdvihuje Prednáška o vzkriesení od jedného zo zakladateľov duchovnej školy Z. W. Leene 2

Jak zaznívá nová realita

Sedm duchů v díle Jakoba Böhma a v duchovní škole Zlatého kříže s růží 7

Lidé dneška I 15 Myšlenky o radikální proměně 17 Lidé dneška II 20 Iba svetlo odzrkadľuje svetlo späť 21 Ľudia dneška III 27 Bratrstvo Pravdy Metafora ze starého Egypta 29

Třináctý 36 Lidé dneška IV 42 „Božský Platón“ ako vodidlo Recenzia knihy: Marsilio Ficino Život Platóna a iné listy 43

Str. 49 (obálka, vnitřní strana): Ardžuna činí pokání a tím umožňuje, aby se božské síly spojily se Zemí k pozvednutí všeho stvořeného.

PREDNÁŠKA O VZKRIESENÍ OD JEDNÉHO ZO ZAKLADATEĽOV DUCHOVNEJ ŠKOLY

Myšlienka, ktorá pozdvihuje Z. W. Leene

V tomto prvom článku série článkov o počiatkoch myslenia Školy Lectorium Rosicrucianum, napísanej jej zakladateľmi, hovorí Z. W. Leene (1 929!) o dvoch princípoch v ľuďoch, ktoré stoja zdanlivo paradoxne proti sebe, ale ktoré môžu byť prepojené prostredníctvom oslobodzujúcej sily Krista, prebývajúceho vnútri.

zkriesenie je snáď jedna z naj ťažších lekcií kresťanstva. Keď sa tým chceme zaoberať, musíme ve dieť, že táto skutočnosť sa nezakladá na nejakej viere v zázrak. Nie je to žiaden druh čarov, žiaden zázrak, kto rý sa kedysi dávno udial v dejinách ľudstva. Viera v čary je nedôstojná pre rozmýšľajúceho, cítiaceho, ve domého a pozitívneho človeka. Sku točnosť musí byť sledovateľná podľa meradiel rozumu. Primitívny človek je úbohý chudák, ktorý verí v zázrak, lebo ešte nemôže chápať, lebo ešte nie je v stave, aby niečo sám preskú mal. Mysliaci človek je preto zrelý človek, ktorý dokáže fakty nielen po zorovať, ale aj učiť sa skúmať ich.

Pentagram 1 /201 3

Preto bude pre neho učenie vzkriese nia absolútnou filozofickou nutnosťou. Udalosť samotná je pre mysliaceho človeka len potvrdením skutočnosti, ktorú už dlho pozná. Niekto ostáva stáť pri príhode a stane sa otrokom, iný sa preborí k porozumeniu a stane sa osvietencom. Učenie vzkriesenia je skutočnosť, pri ktorej je Boh nie len premožiteľom, prekonávateľom, ktorý v Kristovi vstal z mŕtvych, ale zároveň to znamená víťazstvo božského vedomia nad prí rodou, čo je symbolizované prostred níctvom Ježiša, prvorodeného spiacich, syna človeka, ktorý vstane z mŕtvych (vzkriesi sa) z prírody smrti prostred níctvom vnorenia Krista, Boha z Boha.

Hnacou silou Duchovnej Školy v jej prvej perióde bol Z. W. Leene (18921938). Bol to človek, ktorému bolo predurčené, aby dal podo bu veľkému dielu. Prenik nutý vlastným kristovským zažitím a zapálený profe sorom De Hartog sa dostal v roku 1924 spolu so svo jím bratom Jánom (Jan van Rijckenborgh) do kon taktu s dielom ružokrižiakov

Maxa Heindela. Konečne našiel to, čo tridsať rokov hľadal. Jemu s jeho inšpi ráciou a duchovnou silou vďačíme aj za to, že v roku 1930 sa i Catharose de Petri rozhodla, že sa pridá k die lu a posilní ho. Na tejto ohnivej počia točnej sile potom mohlo v roku 1946 vzniknúť Lec torium Rosicrucianum.

Myšlienka, ktorá pozdvihuje

Skutočné kresťanstvo označuje vzkriesenie nie jednoducho za „skutočnosť“, ale za „silu“. Toto dianie, táto skutočnosť, je viac ako kúzelnícky trik Boha. Znamená omnoho viac ako nejaký zázrak spred dvetisíc rokov. Toto dianie zodpovedá čistému rozumu, je poriadkom, najvyš ším poriadkom. To historické dianie nás ľudí, ktorí tu musíme bojovať s matériou, nemôže urobiť šťastnými. Primitívne národy poznajú vzkriese nie len ako sviatok z mŕtvychvstania živej prírody. A väčšinou ho oslavujú veselým, bujarým spôsobom. Smrť je pomimo, neexistuje žiadna smrť. Toto bolo ľudovým sviatkom rovnako aj u pôvodných Židov či pohanských kmeňov. A na Západe to často nie je inak. Aj tam sa často v tomto sviatku nevidí nič iné ako obnovujúci aspekt dvíhajúcej sa energie, ktorá prebúdza všetko k novému životu. Rastlinstvo reaguje prostredníctvom zvýšenej cirkulácie miazgy a vzrastom listov, vyšším štádiom vedomia. Všetko sa rozvíja. Alebo je to dianie okolo Slnka, ktoré svoj vrcholný bod nachádza v tomto sviatku, pri ktorom sa ob zvlášť dáva pozor na znamenia oblo hy a spoznávajú sa zákonitosti stvo renia. Je to čas lásky, v ktorom sa do Zeme vnára dynamický kozmický

Pentagram 1 /201 3

impulz a napĺňa všetko novým živo tom. Aj keď je to pravdaže tak pekné a pravdivé, je to a ostáva to len vzkrie sením prírody. Ozajstné duchovné vzkriesenie oproti tomu ide ďaleko, veľmi ďaleko ponad to. Učenie vzkriesenia je významne ďalekosiahlejšie. Tu ide o konečné prekonanie, nie len o každoročne sa opakujúce dianie. Aj to sa uskutoč ňuje, ale aká neuveriteľná námaha, keby sme boli a museli ostať navia zaní výlučne na opakujúci sa chod procesov. Nie, definitívnym preko naním smrti prírody je rozhodný ko niec tohto sviatku vzkriesenia. Smrť ide pomimo, ale stále sa vracajúca nutnosť novej inkarnácie má za ná sledok, že smrť sa vracia práve tak často, ako často človek inkarnuje. Pri sviatku vzkriesenia nejde o túto vždy sa vracajúcu bolesť, ale o konečné prekonanie smrti. Prečo by sme mali ostatne potrebovať kresťanstvo: pred sa nie nato, aby sa hovorilo o karme a reinkarnácii alebo dokonca o koz mických princípoch lásky? Neučili to už mnohé náboženstvá? Nie preto potrebujeme kresťanstvo, že to všetko už vedeli buddhisti a dávno predtým brahmani. Kresťanstvo označuje vzkriesenie ako „silu“, konkrétne silu božského procesu. Procesu, ktorý sa

nás dotýka, keď nás Boh vytvára podľa prírody, ktorý sa nás dotýka, keď Boh znovuvytvára, a ktorý nás uchopí vo vzkriesení, keď Boh trium fuje nad prírodou – s konečnou plat nosťou! Boh, tvorca, je ukrižovaný v ľud skej prírode, ktorá svojou chybnou reakciou na božské zákony pribíja sama seba a svojho Boha na kríž. Kristus vedie ďalej tento proces, v ktorom každému, kto to chce a do káže, bude darovaná sila, aby sa dví hal z tohto kríža, aby sa oslobodzoval. Keď sa to splní (synonymá: zavŕši, dokoná, pozn. prekl.) vo vlastnej bytosti, ozve sa oprávnene zvolanie triumfu: „Consummatum est“ – „Je zavŕšené“. Ježiš, prvorodený spiacich, syn človeka, dostane a prijme to večne Božie, Boha z Boha, a začne prostred níctvom toho boj – so sebou samým podľa prírody – až kým nakoniec pro stredníctvom prekonávateľa (Krista v ňom) triumfuje. Lebo sa oslobodil od matérie, čo znamená, že prekonal prírodu. A keď zduchovnil látkovú povahu hrubého tela, ukáže svojich päť rán, päť miest, na ktoré je navia zané vyššie, jemnohmotné telo s osob nosťou. To je proces, ktorý môže byť dosiahnutý žiakmi západnej školy mystérií. Tak ako to Ježiš ako Prvý dosiahol prostredníctvom Krista v ňom, tak to

bude môcť dosiahnuť aj každý žiak západnej duchovnej školy prostred níctvom Krista v ňom – nie pro stredníctvom dočasnej smrti, ale definitívnej. Ale viete, ctený priateľ, ctená pria teľka, čo znamená „Kristus v nás“? Určite nie poznanie jeho učenia, a rovnako nie štúdium kozmických zákonitostí či analyzovanie ťažkých biblických miest, a to ani obvyklým ani ezoterickým spôsobom. To všetko nepotrebujete, aby ste prijímali Krista. Kristus vo Vás Vás robí inými, nechá Vás zažiariť Dobrom, Pravdou a Spra vodlivosťou. Urobí Vás bojovníkom proti Vašej nižšej prirodzenej prírode, no nie iba to, On z Vás každodenne z kroka za krok bude robiť prekoná vateľa. Žiaľ, príliš mnohí ostanú stáť pred dverami a neodvážia sa začať tento boj, aj keď Ho prijali a vpustili do seba. Ale bez Neho nemôžete nič vyko návať, ani keby ste vlastnili celé po znanie sveta a ovládali mágiu sveta, nič by Vám to nebolo platné. Bez Neho by ste ostali naviazaní na Zem karmou a reinkarnáciou, a nikdy by ste nemohli sláviť svoje vzkriesenie. Bez Krista ostanete obrazom Adama tak, ako to stojí napísané v Genesis 5. Adamom je mienené ľudstvo, ktoré si vzbudilo syna podľa svojho obrazu, teda podľa prírody. Prečítajte si tento text ešte raz. Ale predsa, keď v nás Myšlienka, ktorá pozdvihuje

Kristus dostane podobu, budeme znovuzrodení podľa Jeho obrazu a prekonávateľmi – víťazmi podľa Ducha. Adam je človek padlý v ma térii, priklincovaný na materiálny kríž prostredníctvom karmy a reinkarnácie, a jeho „syn“, ten „život z jeho života“, ostáva jeho verným obrazom. Ale kto prijme Krista, bude oslobodený od prí rody a znovustvorený podľa nového obrazu. To neznamená rozšírenie, zväč šenie prírody, ale uniknutie, oslobo denie od pozemského. To je glória vzkriesenia! Oslobodená duša potom stojí v úplnej slobode, nielen niekedy alebo len pri smrti, ale naveky už nie je pripútaná na karmu a zákonitosti reinkarnácie, navždy a večne je oslo bodená a preto spôsobilá na to, aby slúžila a bola spolunositeľom kríža,

Pentagram 1 /201 3

až pokým to nedosiahnu všetci. Po tom zažijeme vzkriesenie z mŕtvych už viac nie ako vieru v zázrak alebo ako nadzmyslové umenie kúzlenia, ale ako filozofickoprírodovedeckú nutnosť, ktorá raz príde ku každej duši, bez ohľadu na to, ako sa to po tom bude nazývať. Bez Krista to nej de. Potom budú tiene smrti vymetené preč a ohraničenia narodenia prekro čené. To je ovocie mnohých pokolení, mnohých utrpení a mnohých, veľmi mnohých úzkostlivo, clivo prebde ných nocí. To je jasanie nášho skalo pevného cieľa. To je žriedlo, ktorého radosť bude napĺňať svety a ktoré bude viesť k ozajstnému poznaniu, zrodenému z Večného, vysokému a šíremu ako obloha a hlbokému ako more. 

Jak zaznívá nová realita Sedm duchů v díle Jakoba Böhma a v duchovní škole Zlatého kříže s růží

knize Jakoba Böhma „Východ ranních červánků“, kterou uve řejnil v roce 1612 a později nazval „Aurora“, píše, že mu bylo dopřáno nahlédnout, „až do středu skryté pří rody“. Tak jak to popsal, viděl „ne svým obvyklým, nýbrž duchovním zrakem“, jak Boží síla působí všude ve stvoření prostřednictvím sedmi pů vodních duchů, jak je nazval. V kaž dém okamžiku těchto sedm Božích duchů, kteří vycházejí z jednoho zdro je, nese, prozařuje a dále vyvíjí svět. Také universální učení mluví o sedmi paprscích universálního slunce, které osvětlují vesmír. Takovému velkému mystériu se můžeme pokusit přiblížit pouze po mocí něčeho, co můžeme nazývat si lou naší představivosti. Nepodaří se nám to, když se budeme usilovně snažit všemi možnými způsoby něco pochopit. Spíše jde o náhlý vjem ně čeho, co už dlouho existovalo. Jakob Böhme píše: „Když něco chcete vě dět nebo vyzkoumat, potom se před to musíte docela jednoduše postavit

s hlubokou touhou po pochopení. Když to uděláte, objevíte, že jste ob drželi dvě věci: náhled a sílu. Náhled, o který jste požádali, a sílu, abyste s tímto novým náhledem něco udělali.“ Tento fakt, že nový náhled je vždy spojen s novou silou, zdůrazňuje Ja kob Böhme obzvláště ve svém popisu šestého původního ducha. Píše, že šestý původní duch způsobuje, že kaž dá bytost vydává, musí vydávat něja ký zvuk. V tomto zvuku se vyjadřuje všechno, co v této bytosti žije. Nic nezůstává zadrženo. Existujeli tedy nový náhled, nové vědomí, potom také okamžitě následuje nový zvuk, nový způsob žití. Dobře pochopit tohoto šestého původního ducha, kte rého Böhme nazýval také „duchem zvuku“, pro nás má velký význam, protože se v něm nachází klíč ke spl nění našeho pověření v přicházející době, kterou naše duchovní škola často označuje jako dobu Vodnáře. Je to totiž čas, ve kterém bude vše posu zováno podle svého zvuku. V tomto smyslu se také někdy říká, že přijde Jak zaznívá nová realita

doba, v níž lidé budou mluvit beze slov, v níž myšlenky budou docela jednoduše přenášeny zvukem.

SEDM PŮVODNÍCH DUCHŮ Co si

můžeme představit pod působením sedmi původních duchů, sedmi pa prsků, a obzvláště pod šestým du chem, „duchem zvuku“? Tak jako Jakob Böhme se to pokusíme pocho pit tak, že se před to docela jednodu še postavíme. První, druhý a třetí pů vodní duch podle Böhma společně vytvářejí každou bytost. Vytvoří její strukturu, formu a schopnost pohybu, avšak ještě bez vědomí bytosti. Tito duchové působí ještě „v temnotě“, jak to nazývá Böhme. Představme si nějaký strom. První duch vytvoří strukturu, kmen. Böhme ho nazývá kyselým nebo trpkým du chem, který všechno shromáždí, který udělá „něco“ z „ničeho“. Druhý duch působí v míze stromu a v celé jeho formě. Böhme ho nazývá sladkým, líbezným duchem. Třetí duch vzniká tam, kde se společně setkávají první a druhý duch, a vytváří mnohost a po hyblivost, tak říkajíc pohyb a šelest tisíce listů. Tito tři duchové působí v temnotě. Život přichází teprve se čtvrtým duchem, duchem ohně. Na tomto příkladu pochopíme, že ne všichni duchové působí ve všech bytostech stejným způsobem. Na pří kladu stromu není působení čtvrtého

Pentagram 1 /201 3

ducha pro naše oči dobře viditelné. V každém stvoření působí vždy všech sedm duchů, ale pro nás nejsou vždy stejně viditelní, protože jejich půso bení – v této přírodě – určitým způ sobem ztuhne, zamrzne.

ČLOVĚK Představme si nyní člově ka. První původní duch, jak můžete vidět, vytváří kostru člověka, jeho

pevnou strukturu. Druhý původní duch vytváří sladkost, to proudící, to líbezné. Nikoliv krev, mnohem více spíše skryté proudy, proudy éterů. Druhý původní duch v člověku vytvá ří formu a půvab. Třetí duch vytváří různorodost, pohyblivost. Tito du chové se tedy v těle člověka zjevují jinak než ve stromu, mnohem skry těji, mnohem více směřují dovnitř,

např. v nekonečném množství plic ních sklípků, kreseb a linií kůže, ve vlasech nebo i ve sterém rozčlenění do – relativní – pohyblivosti kostry. Čtvrtý původní duch, duch ohně a světla, přináší život a vědomí. Vnáší do člověka astrální oheň vědomí, „hadí oheň“, který hoří v míšním kanálu a ústí do mozku. Výsledkem je světlo, např. zrak, v němž se vyjadřuje celé

Jak zaznívá nová realita

abychom obdrželi náhled a sílu s tím něco udělat.

CHRISTIAN ROSENKREUZ JAKO PROTOTYP Ve vyprávění o snu

vědomí. S ohněm čtvrtého původního ducha přichází do člověka život, člo věk obdrží vědomí. Ale to, jak žije, určuje pátý duch, duch tepla. Ten ur čuje způsob, kterým oheň předává teplo, kterým člověk teplo vyzařuje – nebo nevyzařuje. Pátý duch je duchem lásky; způsobem, jakým člověk pře měňuje oheň v teplo – a teplo v lásku. Šestý duch, šestý paprsek, má v duchovní škole Zlatého kříže s růží mimořádný význam. Pokusíme se to muto významu správně porozumět, znovu porozumět ne ve smyslu ucho pit rozumem, nýbrž ve smyslu „posta vit se před to“, jak to nazývá Böhme,

Pentagram 1 /201 3

Christiana Rosenkreuze se nachází velké množství lidí v temné jámě v bezmoci a bídě. Lidé stojící nahoře, na okraji jámy spustí dolů ze soucitu pětkrát lano, ale sotva kdo se ho může chytit a vyšplhat nahoru. A když se to přece jen někomu podaří, potom ti druzí ho často strhnou zase dolů. Na konec je lano spuštěno dolů pošesté. Christian Rosenkreuz je prototy pem západního člověka dnešní doby, který hledá osvobození. Je prototypem člověka, který je dnes žákem duchov ní školy Zlatého kříže s růží. Christian Rosenkreuz vyleze na kámen – což znamená, že vykonává celou svou práci a své úsilí jak nejlépe umí – a díky podivuhodnému houpání lana, „snad dle boží vůle“, jak říká, se lano dostane do jeho blízkosti a on ho může pevně uchopit, načež je z jámy vytažen. My jsme lidé se znamením Chris tiana Rosenkreuze, my chceme v Kris tově síle nechat rozkvést růži nesmr telného bytí na kříži naší osobnosti. Tato duchovní škola je školou lidí, kteří byli šestým paprskem vytaženi z jámy nahoru. Jsme zde, patříme sem, protože hluboko ve své bytosti na působení tohoto šestého paprsku

Rozumět není to správné slovo … člověk se před to musí postavit, jak říká Böhme, a potom obdrží náhled a sílu, aby s tím něco udělal. reagujeme, protože právě k tomuto paprsku máme pozitivní afinitu.

CO TO ZNAMENÁ? Šestý paprsek je

v universálním učení nazýván paprs kem neochvějné oddanosti. O tom se píše na každé esoterické internetové stránce. Jen díky této oddanosti je možný sedmý a poslední krok, nový způsob života, gnostická magie, do konalé obnovení našeho individuál ního a kolektivního životního pole. Jak již bylo řečeno, Jakob Böhme mluví o šestém původním duchu jako o duchu zvuku. Vysvětluje, že je to duch, který všechno, co pět předchá zejících duchů udělalo, tak říkajíc třídí, navršuje, zhutňuje a dává tomu pevnost, v důsledku čehož to pak může znít. Jeden z účinků šestého ducha je hlas, řeč. Tím ale není míněno vytvá ření více či méně významných slov. Ne, řeč ve smyslu zvuku je něco do cela jiného. Je to schopnost bez pro střednictví někoho nebo něčeho udělat poznatelným to, co žije hluboko v nit ru, bez jakéhokoliv skrývání, beze zbytku. V úvodu Janova evangelia stojí psáno: „Na počátku bylo Slovo“. Toto je schopnost šestého ducha! Když Bůh vysloví toto Slovo, vysloví v jednom

slovu všechno. Není nic, co by pak nebylo řečeno. Není nic, co by v sobě zadržel, co by nevyjádřil tímto slovem. Jedním slovem vyjadřuje celou svou bytost. To je význam síly řeči, zvuku. V duchovní škole představuje zvuk také způsob, jakým žáci společ ně působí. Společně zníme. V tomto smyslu bývá mikrokosmos mnohdy přirovnáván k bronzovému zvonu nebo k buddhistické stupě. Znění tohoto zvonu oznamuje čistě a jasně naše životní poslání a spojuje nás s naším životním úkolem. Můžeme tedy říci: Šestý původní duch způso buje, že všechno, co v nás je, vždy jasněji a silněji vyzařuje i navenek. Ale současně po nás šestý duch poža duje, abychom se směrovali dovnitř a stále více si uvědomovali, co zní a co je naše pravá duše. Neboť co je to opravdová duše člověka? My to nazýváme vše zahrnující lidský ži votní princip – Christian Rosenkreuz. Christian Rosenkreuz je symbol – ale také doslova síla – ten neznesvěcený mikrokosmos v nás, pravý vznešený člověk.

ZÁKLADNÍ PRINCIP ŠKOLY Půso

bením šestého původního ducha uká žeme své nitro, jinak to ani není mož né. Svým životním postojem budeme Jak zaznívá nová realita

neustále ukazovat, kdo jsme a za čím stojíme. Šestý původní duch nás bude doslova nutit stále více hledat, co je jádrem opravdového člověka v nás. To platí pro každého jednotlivého člověka, ale stejně tak pro nás všech ny jako skupinu žáků duchovní školy Zlatého kříže s růží. Chtěli bychom proto, když už přemýšlíme o působe ní šestého paprsku, šestého původní ho ducha, současně svou pozornost nasměrovat na základní princip školy Zlatého kříže s růží. Také tento prin cip spojujeme se jménem Christiana Rosenkreuze. Ve spise Fama Frater nitatis, volání bratrstva rosikruciánů, čteme, jak tento základní princip, ten to silový princip, byl hledán a nalezen ve službě tomuto bratrstvu. Vyprávění začíná tím, jak jeden z bratrů zemřel v „Gallia Narbonen sis“. Ale předtím si zvolil svého ná stupce, který byl pověřen úkolem upravit a připravit stavbu bratrstva pro novou dobu. Během toho, co ten to bratr jako zkušený architekt toto všechno prováděl, narazil na ukrytou bronzovou desku, která byla připev něna na zeď velkým hřebíkem. Když hřebík vytáhl, aby desku přenesl do vhodnějšího prostoru, odpadl ze stěny velký kus omítky, který odhalil tajné dveře. Za těmito dveřmi našli bratři Christiana Rosenkreuze. V tomto na první pohled tak jedno duchém popisu je obsažen celý úkol

Pentagram 1 /201 3

naší školy a při bližším studiu uvidí me, že v ní hraje rozhodující roli pod stata zvuku, šestý původní duch. Začíná to pamětní deskou, tedy tím, co víme o cestě. Tato pamětní deska je vyrobena z bronzu. Bronz je slitina mědi a zinku. Měď je mate riál Venuše, což znamená charakter lásky člověka. Slovy Jakoba Böhma je to materiál pátého původního du cha. Z mědi se stane bronz, když se smísí se zinkem, materiálem Jupitera. To znamená, že měď, láska člověka, jeho lidské teplo, jeho zájem, jeho soucit, jeho cit, se stane opravdovým vyšším zvukem, když se spojí se zinkem, prvkem duchovní duše. Po tom se stane, přesně tak, jak to popi suje Böhme, o něco pevnější, svět lejší a začíná znít. Z mědi se potom stává bronz. Ale Jupiterův princip se neprojeví jen tak beze všeho, nýbrž nejdříve se umírá v „Gallia Narbo nenis“, což znamená, že staré úsilí osobnosti je rozpuštěno na půdě slu žebnosti. Musí úplně zmizet. To nej zázračnější je ale hřebík, kterým je pamětní deska upevněna. J. van Rij ckenborgh o tom píše: „V esoterice je tento bod nazýván také šestým hřebíkem nebo šestým lanem, s je hož pomocí byl Christian Rosenkreuz vytažen nahoru z jámy. Pět dalších bodů je srovnáváno s pěti body pentagramu, pěti body duševního těla.“

Mikrokosmos bývá často přirovnáván k bronzovému zvonu nebo ke stupě. Znění tohoto zvonu, tedy jasné a čisté vyjádření našeho životního poslání, nás spojuje s naším životním úkolem. OSVOBOZENÍ OBNOVENÉHO ÉTERICKÉHO NOSIČE Opět si vezměme

na pomoc svou představivost, abychom pochopili, co je zde řečeno. Vše obsa hující mikrokosmický životní princip v nás, který nazýváme Christian Ro senkreuz, je ovšem síla. Je to čistě silový princip. Není to žádná věc, žádné místo, není to něco, je to síla. Čistá síla se nemůže nacházet v látko vém těle. Naše současné tělo a vědo mí jsou příliš zkrystalizované. I naše takzvané životní tělo, zdroj životní síly a pohybu těla, je velmi zkrysta lizované. Tím, že žijeme své žákov ství, se v nás vytváří nové životní tělo, opravdové duševní tělo. Chceli tedy člověk v sobě najít Christiana Rosenkreuze, musí najít pamětní des ku a vytáhnout šestý hřebík. To zna mená, že potom musí osvobodit nové duševní tělo, musí ho vymanit z pří rodního biologického života. Slovy Böhma: „Musíme duševní tělo nechat zaznít v síle šestého původního ducha. V tomto osvobozujícím zvuku se bez prostředně vyjádří všechno, co musí být vyjádřeno. Zvukem se stává vše srozumitelné, pro každého, v každé situaci, v každém okamžiku. Ale zvon nemůže znít, když je pevně držen. Mu sí se volně pohybovat, zvonit, znít.“

S tím je také spojen ještě jeden zvláštní aspekt naší práce. Týká se znovu otázky: „Jací jsou lidé, kteří jsou žáky školy Zlatého kříže s růží?“ V duchovní škole můžete potkat růz né lidi, pestrou směsici všech mož ných typů a charakterových vlastností. Existuje tu ale jedna společná hodno ta, která se nachází na jiné, mnohem hlubší, vnitřní úrovni. Taková hodno ta zde musí být, to je logické, jinak bychom nebyli společně v této škole, jinak bychom nebyli vytaženi z jámy právě šestým lanem. Tuto společnou hodnotu popisuje J. van Rijckenborgh ve svém výkladu k Fama Fraternitatis spíše mimochodem, a sice v souvis losti s nalezením pamětní desky: „Zde máme příležitost poukázat právě na základní rozdíl mezi mystikem a gnos tikem. Oba vytvářejí duševní tělo, oba vytahují ze svého životního postoje esenci, která vyvolává vyšší étery. Když už je duševní tělo plnohodnotné, potom oba vlastní velkou intuitivní sílu, potom existuje úplná spojitost se světem životního ducha, s oblastí Kristovy síly. Ovšem tam, kde je mystik se svým stavem spokojen, tam jde gnos tik dále. Příčina této skutečnosti ne může, rozhodně zatím ještě nemůže, Jak zaznívá nová realita

být s jistotou uvedena. Existuje do mněnka, že gnostik disponuje větší láskou k lidem než mystik. Jisté ale je, že gnostikova láska k lidem je mnohem dynamičtější než mystikova. Tam, kde mystikovi nakonec posta čuje, že sílu lásky vytváří a předává k použití řídícím silám, tam chce gnos tik řídícím silám sloužit, chce zesilo vat magický řád služby, chce plamen své lásky vědomě směrovat tak, aby jeho síly mohly být použity tak cíle vědomě, jak je to jen možné. V jeho bytosti je něco, co ho k tomu pobízí. A aby to mohl učinit, musí, chce pro niknout až za mystérium své existen ce. Proto hledá Gnosi věcí za závojem,

Pentagram 1 /201 3

aby vypátral zdroj věcí a jako obyva tel dvou světů mohl pracovat ve služ bě Boha pro svět a lidstvo.“ Proto je také i pro nás, tady a teď, rozhodující působení šestého původního ducha, ducha zvuku. Proto musíme neustále hledat ten jediný, vše obsahující prin cip života – Christiana Rosenkreuze. Můžeme se radovat, že nyní, v tomto okamžiku, vstupuje do stav by bratrstva nová, mladá generace. Doufáme, že změny ve stavbě, které to s sebou přinese, povedou k tomu, aby byla nalezena bronzová deska, vytažen hřebík a v dokonalém zvuku vzešlo osvobozené duchovněduševní tělo. 

Lidé dneška

„Představte si: Narodí se dítě, dítě vybavené původní duší. A když se potom tato duše spojí s tělem, setkává se se zlobou, která je zajedno s dialektickou přírodou. Nyní jde o to: Bude toto dítě, když se vyvíjí, dospívá a vstupuje do života, bojovat s touto zlobou, která pochází zevnitř, nebo přijme tuto zlobu bez reptání a nechá se vést cestou nejmenšího odporu?“ J. van Rijckenborgh, Egyptská Pragnose, čtvrtý díl, kap. 4 Šest dní po narození Betky Tudu v Purulia (západní Bangladéš) se společně sešla ženská část rodiny a sousedky, aby dítě požehnaly a ochránily před zlými vlivy. Foto Abhijt Dey, Purulia/Indie. Betka Tudu má nyní pět let.

Lidé dneška

Pentagram 1 /201 3

Myšlenky o radikální proměně

Žák, hledající cestu k naplnění svého života a osvícení, se upřímně zkoumá. Bude neustále toužit jen po vědění a ještě více vědění, nebo vsadí na známé „všechno nebo nic“ – se vším neznámým a nečekaným, které za tím možná leží? asto se ještě zaplétám, možná stejně jako vy, do přemíry men tálního zabývání se filosofií, kterou bych chtěl považovat za učení, takže se často ptám: Je tato nastávající vnitřní revoluce, radikální změna, opravdovým uskutečněním se ve mně, bez kompromisů, aniž bych se šetřil v jakémkoli ohledu? Skutečně všechno nebo nic? Nebo jsem jako dítě, které sice přijímá sílu a znalosti této filosofie a to co různá učení na bízí, ale nepoužívám je? Nestojím snad na vnější straně, tak abych všech no jen pozoroval, aniž bych se toho účastnil? Nezapomínám, že to co je nabízeno, jsou jenom klíče, krásné samy o sobě, ale absolutně nepouži telné, jestliže nejsem schopen najít vnitřní dveře, pro které jsou určeny? Pak jsem objevil v sobě, stejně jako v jiných, tuto lidskou vlastnost neustálého shromažďování a ukládá ní, podobně jako housenka, která nemá nikdy dost, aby potom někdy to vše bylo prozkoumáno, porovnáno, analy zováno a uspořádáno. Toto je zrození paradoxů, protože takhle to začíná:

všechno se zdá být protichůdné: všechny tyto nasbírané znalosti, jedna pravda oponuje jiné, všechny tyto odlišné způsoby interpretace, všechna slova a koncepty, všechny mentální konstrukce se stávají nepro pustnou džunglí. A hlad housenky očividně ještě není uspokojen! Uvědomuji si, že tato lidská vlast nost nemůže být použita k nalezení Boha nebo se stát božským! Světelná síla nemůže být shromažďována nebo ukládána, musí být okamžitě převe dena v činy. Někdy stačí jeden obraz na to, abychom prohlédli a všechny tyto myšlenkové konstrukce se pro měnily v hromádku střepů. Metafora obchází chytrý rozum a je schopna tímto způsobem zasáhnout srdce přímo.

„Královské umění nebylo vyučováno, nemůže být nastudováno v předstihu a nemůže být tedy ani pochopeno předem. Ale když vstoupíte jediným možným způsobem do procesu očišťování, pravda pro vás začne zářit. V této chvíli pochopíte královské umění zevnitř sebe.“ Egyptská pragnoze 4

Myšlenky o radikální proměně

Tisíce klíčů mohou poskytnout obrovské znalosti, ale uvnitř zůstaneme stále úplně stejní. Potřebujeme jen jeden klíč. Z tohoto hlediska jsem fascinován obrazem housenky, která se stává mo týlem. Je to vyjádření toho, že hluboká pravda, kterou člověk přijímá, se stává cennou teprve tehdy, když ji umí pou žít správným způsobem. Záměrem housenky je požírat rostlinu, na které žije. Nedívá se nalevo nebo napravo a nevidí slunce nebo horizont. Nemá čas na tyto nesmysly. Zachovává si svůj dychtivý pohled zaměřený na ne přímé sluneční světlo, které je obsa ženo v listu; chce ho mít tolik, co jen bude možné. Tato horlivost mi něco připomíná: můj nenasytný hlad po vědění, pravdě, vzrušení, mystických zkušenostech a moudrosti. Jen pomys lete na nespočet listů ve Vaší knihovně. Housenka žere, dokud není nasy cena. Teprve potom nastane změna ve struktuře jejího života: pak už nejí,

Pentagram 1 /201 3

ale začíná potravu trávit. Nejprve se točí a spřádá plášť kolem sebe, kokon, do kterého se stáhne. Poté skryta před očima vnějšího světa vstupuje housen ka do zvláštního procesu. Jen málo lidí si uvědomuje, že před vylíhnutím nádherného motýla z kokonu, se uvnitř odehrává obrovský boj. Stará forma musí být kompletně zničena, než může být vytvořeno nové tělo. Imunitní systém housenky se silně brání této zvláštní transmutaci buněk. Udělá cokoli, aby se ochránil. Teprve potom, když housenka vzdá tento beznadějný boj, může transfor mace buněk pokračovat bez omezení. Z housenky nezůstane vůbec nic kro mě beztvaré malé hromádky. A právě buňka obsahuje stavební plán motýla, na jejímž základě je postaveno zcela nové tělo. Už to chápu.

A co se týče všech těch listů: filo sofie poskytuje klíče, ale my potře bujeme pouze jeden klíč. Tisíce klíčů nám mohou poskytnout obrovské znalosti, stejně jako housence, která toho sežere tisíckrát víc, než kolik váží, ale uvnitř jsme stále úplně stejní. Tyto znalosti kvasí, začínají bublat, a dokonce hrozí, že explodují, ale jen pokud použijeme ten jediný klíč, te prve pak se něco stane. Potom už se znalosti déle nehromadí, ale již jsou

transformovány, právě jako jídlo, kte ré přijímáme, se stane užitečným až poté, co ho strávíme. Pouhým studováním filosofie jako konzumenti, neodvolatelně zaplétáme mysl do bludiště paradoxů, ale osvo bození toho co je v ní skryto, povede k radikální změně, k vnitřní revoluci. Nicméně skutečnost, že „já“ udělá cokoliv, aby zabránilo své vlastní zkáze, vám je pravděpodobně dobře známá. 

Myšlenky o radikální proměně

Lidé dneška

„Původní atom srdce, růže osvobození, je zhuštěný původní mikrokosmos, který je uvězněný v našem současném mikrokosmu. Je nečinnou, zcela latentní božskou bytostí, která je sevřená systémem nebožských elektromagnetických sil.“ J. van Rijckenborgh

Mystérium Pistis Sofie,

kapitola 1 8

„Zabývám se otázkou, jak může být člověk sklíčený a plný deprese ve světě pozoruhodné krásy. Chtěl bych to vysvětlit na uměleckém díle. Ve skutečnosti sedíme pevně uzavřeni ve zdech svého já a vidíme svět pouze vlastním zrakem – a ne takový jaký je. Zářící kontury přírody odkazují na tajemství tvoření, ale zasmušilá, předem sklíčená postava to nevnímá, protože je uzavřená ve své mysli a svých myšlenkách.“ The prison of the self (Vězení sebe sama). Soda Lemondrop, The Workhouse & Art place.

Pentagram 1 /201 3

Iba svetlo odzrkadľuje svetlo späť „Tao je prázdne, a jeho vyžarovania a pôsobenia sú nevyčerpateľné. Ó, aké je hlboké. Je pra-otcom všetkého. Zjemňuje Svoju ostrosť, zjednodušuje Svoju zložitosť, zmierňuje Svoj oslepujúci jas a prispôsobuje sa látke.“ TaoTeKing, verš 4

lová z TaoTeKing hovoria vlastnou rečou. Je to reč, pro stredníctvom ktorej bezprostredne vniká do nášho sveta iná realita. Sú to slová, ktoré síce poznáme, ktoré sú nám známe, ktoré ale predsa nezod povedajú nášmu bežnému spôsobu rozmýšľania. Radi hovoríme o „reči mystérií“, a preto ide vlastne: o mysté rium. „Mystérium“ nie je iba výraz na niečo neznáme, niečo, čo pochádza z iného životného poľa. Nie, mysté rium sa podobá priestoru, priestoru, do ktorého môžeme vstúpiť. Čo v tomto priestore nájdeme, to sa prejaví iba vtedy, keď doňho vstúpi me. Počúvať reč mystérií je ako skú senosť, keď sa dvere otvoria na šká ročku. Zatiaľ je viditeľný len záblesk nekonečného priestoru, ktorý nám ostáva ešte do veľkej miery skrytý. Tak ako môžu byť aj slová z čínskej múdrosti: „Tao zjemňuje Svoju ostrosť, zjednodušuje Svoju zložitosť,

zmierňuje Svoj oslepujúci jas a prispôsobuje sa látke.“ Tao nie je látka, a predsa sa vyjadruje v látke; robí sa poznateľné, zatiaľ čo ostáva mystériom. Bez tohto mystéria by bola ľudská existencia neznesiteľ ná. Bez príležitosti môcť zakúsiť v čase niečo z krásy, z večnosti, by bol člo vek stratený. A predsa prostredníctvom zázraku srdca môže byť to božské nájdené. Pozorujme ľudskú bytosť: Zasle pene ničí a privlastňuje si všetko, o čom verí, že má na to právo. Nič nie je ničivejšie ako človek, keď v svojej slepote zaobchádza s inými ľudskými bytosťami len ako s ob jektmi, keď on sám sa stáva svojím vlastným objektom a vykonáva skutky, ktorých dôsledky už nepre hliadne; keď mystérium jestvovania privádza do záhuby. Ako by boli ľu dia schopní žiť, keby neexistovalo žiadne mystérium, ktoré poskytuje útechu, odvahu a nádej? Aj keď si to Iba svetlo odzrkadľuje svetlo späť

Pentagram 1 /201 3

nie vždy uvedomujeme, obklopuje nás aj vo viditeľnom svete. Pozrime sa na človeka, na jedinca: Opustený všetkým a všetkými, opiera sa o ohradu a pozerá sa pozdĺž cesty, ktorá vedie do diaľky. Všetko okolo neho sa zdá byť zničené. Náhle roz pozná zhodu s tým, čo sa odohráva v prírode: večer – noc – nasledujúci deň. Ako keby sa každodenne ukončil starý svet a ponoril sa do noci, na čo pri východe slnka vznikne nový svet. Pri rannom úsvite vystupuje deň z bez útešnej látky, z ktorej bol zhotovený, a vracia sa zázračne k vyjaveniu… Ak sme takto stáli „pri ohrade“ mnohokrát, môže nakoniec nastať deň, v ktorom by sme sa my sami mohli ponoriť „v tom Inom“. Časť nášho starého Ja bude nahradená novým Ja. Môžeme vnímať jeho jas a vstúpiť do jeho priestoru. Pre také ho človeka Tao už viac nie je prázd ne. Vibračné pole Taa, Gnózy, alebo astrálne pole Bratstva Svätého Grálu, ďaleko prevyšuje bežné pole života v ušľachtilej jemnosti, rýchlosti a schopnosti. Pre prírodne zrodeného človeka ostáva neviditeľné, nie je uchopiteľné rozumom, nie je vníma teľné, je takpovediac prázdne. Táto vibrácia sa vyjavuje vznešenému

princípu v srdci, ruži, a otvára dvere k priestoru mystéria. Jej vyžarovania a pôsobenia sú pre každého z nás nevy čerpateľné, lebo „zjemňujú ostrosť“ – jednoducho povedané: neprinášajú žiaden oslepujúci lesk, ale Svetlo, ktoré sa môže spájať s človekom. Tento obraz nachádzame aj v západ nej filozofii, vyjadrený inými slova mi. Marsilio Ficino o tom v svojej dobe písal v objasňujúcom zmysle v jeho známych listoch. Napísal: „Nikto nevystúpi k Bohu, pokým v určitej miere k nemu nezostúpil sám Boh.“ Inšpirovaný medziiným herme tickou múdrosťou, využíval Ficino v svojich listoch dialóg ako prostrie dok, aby predniesol svoje myšlienky. Tak píše: „Nie je to tak, že by som vystúpil, ale že som bol privedený k nebesiam. Ťažké prvky Zeme nedo siahnu až k najvyšším sféram, leda že by boli vyzdvihnuté. Obyvatelia Zeme nevstúpia ani na schodík k nebesiam, leda že by ich vytiahol nebeský otec.“ Vystupovať alebo sa vyzdvihovať ku Svetlu je možné len preto, lebo samo Svetlo zostúpilo k nám. Ak sa pri vzlietaní lietadla pozeráme z okna, vidíme, ako pod nami všetko známe mizne v hĺbke. Ľudstvo so všetkými Iba svetlo odzrkadľuje svetlo späť

Tak ako je „svetlo“ „temnotou“, keď nemôže byť odzrkadľované späť, tak je vedomie ne-vedomím, ak nemôže činiť žiadne skúsenosti. svojimi stresmi zmizne pod bielou prikrývkou mrakov. Svet leží ticho pod mrakmi, ktoré sú osvetlené sln kom. Keď si predstavíme, že vystu pujeme vyššie, potom dosiahneme ďalšie sféry, v ktorých pomaly pre stáva vznikať tiaž a objavuje sa neko nečná tma vesmíru. Snáď tam v tme zaznieva – nepočuteľne – symfónia hviezd a planét na ich dráhe. Neko nečne sa rozpínajúca temnota! Aby mohlo byť Svetlo vnímané, musí byť odrážané, odzrkadľované späť. „Svet lo svieti v temnote, ale človek ho nepo chopil.“ A tak stojí človek uprostred žiariacej skutočnosti, a predsa ju ne pozná. Vidí iba „tmu, ktorá spôsobuje slepotu“. Rovnako ako je svetlo temnotou, keď nejestvuje objekt, náprotivok, na kto rom sa môže odzrkadľovať, tak je ve domie nevedomím, ak nemôže činiť žiadne skúsenosti. To jedno vedomie od Boha sa tak rovnako stáva tmou, ktorá spôsobuje slepotu. Objavuje sa ako osvetľujúce vedomie iba vtedy, keď môže samo niečo osvetliť a za kúsiť. Kto sa chce pozdvihnúť, bude sa prirodzene odvracať od nižších obrazov, ktoré v sebe a okolo seba odzrkadľuje. Stane sa tichým, práve tak, ako keby sám seba zanechal dolu.

Pentagram 1 /201 3

Všetko pod ním sa stane malým a bez významným. Len túžba v ňom ostane. V tejto túžbe nachádza to, čo ho vy zdvihuje, svoje odzrkadlenie. Hermes hovorí: „Iba vedomie duše vidí nevi diteľné, pretože je samo neviditeľné.“ Lebo: „Je pre teba možné to, aby si videl svoje vedomie duše, uchopil ho svojimi rukami a s obdivom pozoroval obraz Boha? Keď teda toto samotné je pre teba neviditeľné, ako má byť potom sám Boh viditeľný tvojim lát kovým očiam?“ II Cesta k oslobodeniu, cesta nahor, plynie z prírodného zrodu a skrz prí rodný zrod k zrodu duše. Kedysi na počiatku, keď sa duša nachádzala ešte v svete žijúceho stavu duše, to bol Duch, ktorý sa cez dušu vyjadroval v tele. Teraz duša, prebudená v člo veku, ktorá by samozrejme nerada zotrvávala v „temnote, ktorá spôso buje slepotu“, musí nanovo vyvinúť dopravný prostriedok, obliecť si plášť. Keď sa jej podarí to, že zrealizuje tento plášť, túto schopnosť na odzr kadľovanie vedomia Boha, potom bude opäť v stave zrkadliť Ducha. Duša sa dokáže vyjadrovať, keď našla svojho Pymandra. Srdce sa zhoduje

s dušou. Keď sa duša môže vyjadro vať v srdci, bude sa môcť v svätyni hlavy – sídle Ducha – odzrkadľovať to jedno vedomie. To je znovuzrodenie: nie onej duše, ale tej, ktorá musí byť uskutočnená prostredníctvom samotnej duše. Zna mená to proces obratu, odpútanie sa duše zo sveta hmoty; učenie sa pozo rovať veci inak, z inej perspektívy či z inej skutočnosti bytia. Nazvime to vedomím duše alebo Vyšším vedo mím. O tomto neobyčajnom stave necháva Ficino v svojich listoch roz právať sa Boha s dušou: „Prečo si tak veľmi zarmútená, moja smutná duša? Ja, tvoj Otec, som tu stále s tebou…“ Duša: „Ako očakávam, vyzerám inšpiráciu prostredníctvom môjho Otca! Ale v tomto okamihu skutočne nespoznávam, ako to má byť uskutoč niteľné. Lebo niekto, kto existuje iba mimo mňa, nemôže byť mojím najvyš ším Otcom. Napriek tomu je, tak si myslím, tvorcom univerza, a ja ako jeho dieťa sa nachádzam v jeho vnút rajšku… Preto každý, kto sa nachádza iba v mojom vnútrajšku, môže byť práve tak málo mojím najvyšším Ot com. Ak je väčší ako ja a nachádza sa vo mne, je nepochybne aj menší ako ja. Teda nechápem, ako môže jestvovať niečo súčasne vnútri i mimo mňa. Čo ma veľmi tiesni, cudzinec –

či kým aj môžeš byť – je to, že bez môjho Otca nechcem žiť, ale zároveň mám pochybnosť, že ho nájdem.“ Boh odpovedal: „Dieťa moje, pozri na svojho Otca! Tvoj Otec je veľkosťou ten najmenší zo všetkého, v moci ale všetko predstihuje. Ako najmenší zo všetkého existuje vo všetkom, a ako najväčší zo všetkého je mimo všetkého. Pozri, som s tebou, tak vnútri ako mimo…“ Tak sa stalo zrozumiteľným, aký dôležitý je správny pohľad na seba samého: vedomé sebanazeranie vo vzťahu k tomu, čo nás inšpiruje. Kto dokáže vidieť len časť skutočnosti, pozerá ako do zaroseného zrkadla. Alebo vidí – ako to už raz bolo defi nované – len „spodnú stranu koberca“. Ľudské vedomie vidí zo seba samého v tomto živote so všetkými zmätkami len „rub vzoru“, vzoru, ktorý je spá janý a tkaný na veľkých krosnách božskými prstami. Neúplné vedomie rozpoznáva len slučky a vlákna na rube – na zadnej strane, zatiaľ čo žia riaci vzor vrchnej strany zostáva za tiaľ ešte neviditeľný. A predsa existujú obe súčasne. III Pozorujme ešte raz obraz duše, ktorá – pokiaľ k nej Svetlo našlo prístup – môže byť so Svetlom jedným. Dielo Iba svetlo odzrkadľuje svetlo späť

Corpus Hermeticum opisuje tento zostup Svetla ako miešaciu nádobu, ktorá je zoslaná nadol. Súčasne s tou to zmiešavacou nádobou je poslaný posol, aby hlásal srdciam ľudí: „Ponorte sa do tejto Zmiešavacej nádoby, vy duše, ktoré to dokážete; vy, ktoré veríte a dôverujete tomu, že vystúpite k Nemu, ktorý zoslal nadol túto miešaciu nádobu.“ „Prečo všetci ľudia nedostanú Ducha?“ chce vedieť Tat. A tak Her mes hovorí ďalej: „Boh chcel, aby mohlo byť spoje nie s Duchom dosiahnuté všetkými dušami, ale ako odmena za beh opre teky.“ Týmto poslom a miešacou ná dobou na vodu a víno, naplnenou si lami Ducha, sa popisuje pôsobnosť Bratstva Svätého Grálu. V praatóme je ukrytý obraz opravdi vého znovuzrodu – stávania sa člo vekom. Lúče SedemDucha, ktoré pôsobia na svätyňu hlavy, stvoria nato Pymandra. Týchto sedem lú čov vytvára siločiary pre nové ste lesňovanie, pre odev alebo lesk duše z priestoru a v priestore mystéria, zo svätyne srdca a v svätyni srdca. Z toho vzniká nový stav vedomia, skúmanie mystérií, Gnózy, znovurozpoznávanie a asimilovanie Svetla vo vlastnej by tosti.

Pentagram 1 /201 3

Ako môžeme toto Svetlo steles ňovať a odzrkadľovať, aby týmto spôsobom našlo vchod do sŕdc ľudí? Nato počúvajme ešte raz slová z TaoTeKing. Zakúšajme priestor, ktorý sa udržiava skrytý za slovami, a ktorého dvere sú otvorené na šká ročku… „Mudrc obsiahne to Jedno a tak sa stáva predobrazom sveta. Sám nechce svietiť ako svetlo, a práve preto je osvietený.“ TaoTeKing, verš 22 Evanjelium podľa Filipa to popisuje v „Mystériu Ježiša“ takto: „Ježiš držal všetko v tajnosti. Lebo sa neukázal taký, akým skutočne bol, ale ukázal sa tak, aby mohol byť spoznaný. Ukázal sa všetkým bytostiam. Veľ kým sa zjavil ako veľký, malým ako malý. Anjelom sa zjavil ako anjel a ľu ďom ako človek. Tak bolo jeho Slovo všetkým skryté. Dal ho len nemnohým, ktorí ho videli a pochopili jeho myš lienku, aby v ňom videli seba samých. Keď sa ukázal svojim učeníkom v svojej nádhere na hore, nebol malý. Stal sa veľkým, a urobil veľkými aj svojich učeníkov, aby dokázali rozpo znať jeho veľkosť. To je mystérium, že každý vidí len to, čo dokáže vnímať, ale nakoniec vidia všetci to Jedno.“ 

Ľudia dneška

„Skutočnosť, že sa odo dní svojej mladosti cítite poháňaní, buď nepoznateľnou religiozitou alebo silnou túžbou po humánnej činnosti alebo intenzívnym úsilím po umeleckom zakúšaní krásy alebo smädom po poznaní alebo viacerými z týchto aspektov súčasne, je výnimočne obdivuhodná. Je to súčasne základ pre možné, úplne nové skúsenosti. Je to dotknutie silou Ruže, Kráľovskou Ríšou Boha vo Vás. Teraz ide len o to, aby ste túto vnútornú základňu nechali dostať sa k dokonalej cnosti, k oslobodzujúcej čistote.“ J. van Rijckenborgh Čínska Gnóza, kap. 27-II Mnoho svetiel počas hindského sviatku Diwali symbolizuje čistenie sŕdc, domov a obydlí ľudí, a pomáha pri tom, aby sa zlo držalo v odstupe.

Ľudia dneška

METAFORA ZE STARÉHO EGYPTA

Pentagram 1 /201 3

Bratrstvo Pravdy

„Historici umění a učenci nás opakovaně a se stále větším vhledem odkazují na spojení se starověkým egyptským kulturním prostředím, a sice co se týče umění a vědy, často musí konstatovat, že jejich objevy byly jen znovu objevenou moudrostí, která byla používána již ve starověkém Egyptě, a to samé platí i pro náboženství. Nejsme schopni pochopit původ, úspěch a význam křesťanství bez znalosti starověkého egyptského kultu.“ Jan van Rijckenborgh

an van Rijckenborgh a Catharose de Petri často přirovnávali du chovní školu k ovčinci nebo k lodi, nebeskému plavidlu. Obraz ovčince nás vrací k příběhu z Bible, v níž Pán Ježíš vypráví podobenství o zlodějích, kteří vstupují do „ovčince“ špatným způsobem, jinými slovy, kteří chtějí vstoupit do čistého vznešeného pole života původního člověka se svým přírodním já. Srovnání s lodí, s ne beským plavidlem, má své kořeny – nebo bychom měli říci své „kotvy“ – což nás vede ještě více zpět v čase, totiž do Egypta faraónů. Catharose de Petri učila, že „svatá země Egypt byla jedno velké zasvě covací mystérium“. Ten, kdo se naro dil ve starověkém Egyptě a během celého života dodržoval zákony Ma'at, žít v rovnováze, spravedlnosti a správ ně jednat, si byl jistý, že po pohřbu na západním břehu určitě obdrží pomoc na své cestě k věčnému životu – k Ra v Amenti – v bárce nebo lodi Isis. Je

to proto, že Isis, bohyně lásky, mi lovala lidi a vrátila život i zavraždě nému Osiridovi. Starala se o to, aby životní tělo zemřelého bylo znovu složeno a probuzeno v oblasti Amenti. Probuzeno? Znovu sestaveno? Ale jak? Celý Egypt znal legendu o Osi ridovi, který byl zabit svým bratrem Sethem – silou, bohem, kterého mů žeme přirovnat k Luciferovi – a jeho tělo bylo rozkrájeno na kousky. Seth žárlil na moc Osirida, který vládl Egyptu – chápejte: světu – během legendárního Zlatého věku, v čase, kdy ještě neexistovala smrt, nemoci a jiné utrpení. Harmonie, blahobyt a štěstí vládly všude, všem bytostem. Avšak z pohledu Setha, neexisto val vývoj, dynamika, pokrok a žádný růst. Proto muselo být ukončeno toto živoření bez vůle. Zabil Osirida dva krát, poprvé lstí a podruhé ze slepé nenávisti. Co udělal Seth? Během oslav na počest Osirida Seth přišel s krásně zdobenou truhlou, vyrobenou Bratrstvo Pravdy

V životním těle neboli ka se mohl zemřelý stýkat s bohy a přinášet jim oběti jako (naproti) Isis a Horus (se slunečním kotoučem na hlavě). na míru pro tělo svého bratra. Na ní bylo napsáno „Tato pěkná truhla je pro toho, komu nejlépe padne“. Kaž dý se chtěl do ní položit, ale když do ní lehl Osiris, Seth zabouchl víko, uzamkl truhlici a hodil ji do Nilu. Podle legendy tento sarkofág plul dolů po Nilu a chytrá Isis, Sethova švagrová, se o tom doslechla a našla Osirida „někde poblíž Byblosu“. Avšak Seth to tak nenechal. Podruhé to udělal lépe! Rozřezal tělo Osirida na čtrnáct kusů a uschoval je na růz ných místech země. A opět to byla Isis, která shromáždila všechny části těla. Na každém místě, kde byla na lezena část těla, byl postaven chrám. S pomocí Anubise/Anuba zabalila části do látky, znovu sestavila tělo a Osirida vrátila do života. Toto je tajemství smrti a vzkříšení, transfigurace! Aby se podělili o toto velké tajemství, v němž byla překo nána smrt životem, byl po smrti kaž dý Egypťan zabalen do tkaniny, aby stejně jako Osiris byl znovu oživen Isis, její láskou k životu!

HAPI – NIL Nil, Iteru nebo Hapi byl

pro Egypťany současně symbolem i realitou. Řeka určovala všechno, co patřilo k životu. Protože Nil se vylé val z břehů každý rok a zanechával

Pentagram 1 /201 3

úrodné bahno, proto se ve starověku říkalo: „Egypt je dar Nilu“. Život se odehrával na východním břehu Nilu. To bylo tam, kde lidé pracovali a kde chrámy bohů a králů zůstaly stát pro pozdější časy. Na západním břehu, kde slunce zapadá, se nalézaly hrobky, pohřební chrámy, pyramidy, „domy věčnosti“. Během svého života měl každý Egypťan za úkol oddělené části těla Osirida znovu sestavit, obnovit: Jeho ruce měly dělat poctivou práci. Nohy ho měly držet na správné cestě. Jeho ústa měla mluvit pravdu, Ma'at. Oči mu měly umožňovat ve všem vidět Světlo Ptaha, tvořivého boha. Uši měly naslouchat pravdě, která v něm promlouvá, a moudrosti, na kterou se rozpomíná v tichu. S dechem života měl být schopen dýchat vůně původ ního života a měl vědět, že jeho srdce je spojeno se srdcem vesmíru, které bije v každé lidské bytosti a veškerém životě na zemi. Tedy člověk byl věrným obrazem nebes, příbytku bohů, a Egypt obra zem vesmíru. Jak nahoře tak dole. Když pak na poslední cestě bylo jeho srdce zváženo v síni Amenti a bylo shledáno lehkým jako pírko Ma'at, potom Isis mohla znovu připojit části jeho životního těla k tělu éterickému.

Egypťané nazývali životní tělo nebo li éterické tělo: ka. Také v duchovní škole se mluví o „ka“ a v údolí Ussa tu má jedna zasvěcovací jeskyně jmé no „Ka“. Nově příchozí byl schopný pra covat s tímto životním tělem neboli s ka na nebeských pláních ve věčném slunečním svitu Ra, dokud jeho život ní tělo nebylo tak čisté, tak průzračné, že ho Isis mohla pozvat do bárky, aby cestoval dál do AmonRa, vědomí věč ného ducha. To je opravdu fascinující filosofie – a Egypt byl plný takové symboliky!

BRATRSTVO PRAVDY Tyto sym

boly byly ochraňovány a sdělovány do srdcí lidí pravými knězi Herma,

Bratrstvem Ma'at, Bratrstvem prav dy. Egypt byl však také země jako je ta naše: byla to společnost, ve které Seth zasel stejné síly závisti, cham tivosti a slepé touhy po moci, se kte rými se setkáváme v naší společnosti i dnes. Kvůli významu a zachování božské rovnováhy bylo spojením s božským světem pověřeno Bratr stvo pravdy. A pro Egypťany bylo toto symbolizováno Hermem neboli Thovtem. V čele tohoto bratrstva byl faraón, který byl nejen světský vládce, ale i zosobněným zástupcem Světla na zemi. Skrze něj, který nebyl jen „syn Hóra“, ale současně Hórus sám, bylo nebeské království, pravý domov člo věka, spojeno s Egyptem. Bratrstvo Pravdy

V „Bratrstvu pravdy“ se učilo pracovat s nástroji stavitelů. Kružidlo ukazovalo dokonalý tvar, kruh. Úhelník symbolizoval správný způsob života, přímý a čestný k člověku a Bohu. A olovnice představovala správné jednání. Napravo: Pracovníci staví „dům věčnosti“ faraóna Setiho I.

OCHRANA VESMÍRU Všude tam,

kde to bylo možné nebo nezbytné, dozíralo Bratrstvo pravdy na stav bách pro věčnost na řemesla a umění, písmo, pravidelnost a řád. Ale Bratr stvo pravdy mělo také další úkol. Aby byla soudržnost mezi vyšším světem, Nadpřírodou, a naší přírodou udržo vána správným způsobem, pracovalo Bratrstvo také na západním břehu, kde byli pohřbíváni mrtví, v oblasti, která byla vyhrazena pro obyvatele nebes. Egypťané se příliš nezajímali o svůj pozemský život, ale spíše o život po smrti. Jejich pozemská obydlí byla vyrobena z hlíny; i jejich paláce a vily byly postaveny ze dřeva a rákosu, za tímco jejich hroby, kterým říkali „domy věčnosti“, byly vyrobeny z nejdraž ších a nejtvrdších kamenů! Pyramidy byly vyrobeny z vápence a pokryty mramorem. Hrobky v Údolí králů byly vytesány ve skále a práce na

Pentagram 1 /201 3

nich probíhaly po celou dobu vlády faraóna. Od chvíle, kdy začala jeho vláda na východním břehu, Bratrstvo prav dy pracovalo na západním břehu na… faraónově hrobce. Možná se tomu shovívavě usmějeme; mrtvý člověk je mrtvý… nebo ne? Koneckonců ta ková hrobka, ať jakkoliv krásná, mu žádné dobro neprokáže. Avšak ve starém Egyptě nebyl tento prostor hrobkou, ale chrámem, místem pro měny, transformace. Proto se mu říkalo: „dům věčnosti“; a to je také to, proč Bratrstvo Herma, které za stupovalo činnost velkého Bratrstva Života na zemi, pracovalo během ži vota faraóna na tomto chrámu. Dům věčnosti byl kamenným vy jádřením zákonů řídících tvoření na zemi. A jak dlouho se faraón řídil tě mito zákony, nechal je vytesávat do hmoty během svého panování, své vlády. Tím bylo zajištěno Egyptu

přetrvávající spojení s původním svě tem, se Zlatým věkem Osirida, který zde byl ustavičně přítomný. Nedaleko Údolí králů, kde se dnes nalézají hrobky více než šedesáti fa raónů, byla v malé vesnici pracovní osada. Tam vědci, architekti, kněží, učenci zabývající se písmem, malíři a dělníci žili v přísné izolaci od zbytku společnosti. Nikdo z nich nikdy nena vštívil východní břeh a nikomu z hluč ného světa nebylo umožněno navštívit uzavřené společenství těchto pracov níků, věnujících se práci na západním břehu. Zde pracovalo Bratrstvo pravdy. Žádný cizí člověk nemohl vstoupit do jejich osady; přesto tu nepracoval nikdo, kdo nevyhledal toto ústraní s radostí a zcela ze své vlastní vůle. Abyste se mohli ucházet, museli jste slyšet „volání“ a museli jste mít jis totu, že chcete věnovat svůj život Ma'at, Bratrstvu. Dokonce i ti, kteří

se narodili v osadě a odešli do světa, se nemohli vrátit, pokud by nezažili toto volání v hloubce svého nejniter nějšího bytí a nebylo by jisté, že je jejich úkolem podílet se na činnosti Bratrstva! Moderní archeologové konzerva tivního typu tvrdí, že tato pracovní vesnice byla táborem, kde byli otroci nuceni dělat těžké práce jako tesání kamene a připravování podzemních hrobů za otřesných podmínek. Moder ní vědci s více otevřenou myslí však vědí, že nic není vzdálenější pravdě: pracovníci museli být schopni vyjád řit ty nejvznešenější vědomosti. Oni střežili největší tajemství zasvěcených, které vědoucí faraóni považovali za svůj největší poklad. To by nebylo možné násilím – práce byla pod do hledem samotného faraóna! Pro zemi bylo nejdůležitější, že práce byla prováděna tak harmonic ky a přesně, jak to jen bylo možné. Bratrstvo Pravdy

Pouze nejlepší řemeslníci mohli být přijati, protože bylo to samotné bož stvo, které stavělo dům věčnosti a na zemi to bylo Bratrstvo, které pomá halo dokončit práci. Dospělý mladík, který uslyšel volání, byl přijat, ale pak začalo velmi dlouhé učení. Ne myslete si, že pracovníkovi bylo hned dovoleno pracovat v domě věčnosti, kde měla žít ka, živá duše faraóna! Dívky a ženy byly vychovávány tak, aby se mohly stát kněžkami bohyně Hathor, bohyně krásy, plodnosti, ži vota a uzdravení, která měla svůj pří bytek na hvězdné obloze. Studovaly léčitelství, byliny a lékařství, vědu hadů, jinými slovy, během nemoci byly schopny určit, kdy a jaké důsled ky špatného způsobu života způsobily člověku nemoc. Chlapci a mladí muži se učili svoje řemeslo k dokonalosti, a teprve pak mohli být přijati do skupiny, která se přímo podílela na práci. Tyto skupiny byly označovány jako „lodě“. Byly zde lodě pro kameníky a sochaře, malíře, štukatéry, atd. Každá skupina tvořila posádku lodi. Dvacet osm mužů tvořilo posádku, čtrnáct na pravoboku a čtrnáct na levoboku. Zde vidíme ještě jednou čtrnáct: Osiridovo číslo. Pracujíc v dokonalé harmonii a vždy s citem pro správné proporce, znovu obnovovali pravou Ma'at, zno vu tvořili tyto skupiny, tyto lodě, dům věčnosti neboli nebeské plavidlo. Po

Pentagram 1 /201 3

tisíce let byla stejná idea vyjadřována znovu a znovu. V každém hrobě na jdeme stejné texty a stejná zobrazení, aby lidé na zemi nezapomněli nebeský jazyk, znamení nebe a na styk s bohy. V Bratrstvu se učilo pracovat s ná stroji stavitelů. V muzeu v Luxoru stále můžeme vidět některé nástroje. Je zde kružidlo, úhelník a olovnice. „Běžné nástroje“ mohli bychom si myslet, když je vidíme. Avšak pro dvacet osm členů posádky lodi to byly svaté nástroje. Kružidlo ukazo valo dokonalý tvar, kruh. Úhelník byl správný způsob života, přímý a čestný k člověku a Bohu. A olovnice předsta vovala správné jednání. Každý čin člena posádky měl být tak přímý jako olovnice, protože ne správné chování nikdy nevede ke správnému měřítku nebo velikosti. Nástroje nám pomáhají určit správný způsob jednání. Nástroje nejsou nijak ovlivněny našimi náladami, motivy nebo našimi momentálními stavy mysli. Jsou vždy názorné, vždy v kli du a rovnováze a nikdy se neodchylují. V dávných dobách faraónů byly stavěny těmito nástroji „domy věč nosti“ ve správně pochopené spolu práci, a to je to, co se stále ještě děje. V našem Bratrstvu, duchovní škole, nebeská loď, která byla postavena pro nás, potřebuje posádku, která slouží pravdě, zná správné nástroje a dokáže je používat se správným

nasměrováním. Docela zřetelně vidí me stavitele v jejich činnosti. My také slyšíme volání a uslyšíme ho mnohem důrazněji v nadcházející době! Neboť nyní je čas přiložit ruku k dílu v našem vlastním životě. Znovu spojit části

těla Osirida a znovu vybudovat jeho tělo, životní tělo, které překonává čas a smrt. Pracujte na současném „domě věčnosti“, naší milované duchovní škole. 

Bratrstvo Pravdy

Třináctý

V gnostickém učení je mnoho pozornosti zaměřeno na význam a skrytý smysl čísel. Z dvojky se vyvíjí nová forma, syn neboli trojka. Duše se pozvedá skrze sféry sedmi planet do osmé a deváté sféry, které jsou božské, a z dvanáctky vzniká třináctý.

ŘINÁCT

Je pátek třináctého. V rádiu sly šíme, že tento den bude statisticky méně nehod než jiné pátky za stejné ho počasí. Závěr zní: lidé jsou opatr nější nebo zůstávají doma. Další příklad: plánujete svoji svatbu, ale všechny termíny už jsou obsazeny. Volný zůstává jen pátek třináctého. Rezervujete dovolenou: v letadle ni kde nenabízí sedadlo třináct, v hotelu není pokoj číslo třináct ani třinácté podlaží. Je zvláštní, jak přetrvávají staré pověry na obou stranách oceánu až do 21. století. Musí to být něco, co je velmi hluboce zakořeněno. Kde to má svůj původ?

DVANÁCT

Číslo dvanáct je něco úplně jiného. Během dávných dob byla dvanáctka dobře známá různým civilizacím i kul turám. Na Olympu sídlilo dvanáct bohů, Herkules měl dvanáct úkolů, existuje dvanáct tabulek eposu o Gil gamešovi, dvanáct kmenů izraelských, dvanáct synů Jakoba, dvanáct vzácných kamenů velekněze. Ježíš měl dvanáct

Pentagram 1 /201 3

Třináctý

Dvanáctka je plnost – pozitivního stejně jako negativního. Třináctka osvobozuje dvanáctku z jejího koloběhu a posouvá ji na vyšší spirálu. učedníků. Ortodoxní křesťanství zná dvanáct svatých nocí, které jsou pře vzaté ze zimního slunovratu od ger mánských národů. Během tohoto ob dobí se čas jakoby na chvíli zastaví až do narození Krista, které je osla vováno třináctou noc. Kniha Zjevení popisuje město s dvanácti branami a strom s dvanáctero plody. U kula tého stolu krále Artuše sedělo dva náct rytířů a v soudnictví známe dvanáct členů poroty. Známe dvanáct znamení zvěrokruhu; pohádky hovoří o dvanácti princích, bratrech (havra nech), vílách atd. A lidské tělo má dvanáct párů mozkových nervů.

PRVOČÍSLA

Z knihy „Růže a kabala“1 citujeme: „Dvanáctka je tzv. bohaté číslo, je dělitelná 1, 2, 3, 4, a 6, přičemž sou čet všech dělitelů je větší než číslo samotné. Taková čísla jsou velmi vzácným fenoménem. Dvanáctka vy jadřuje plnost: zahrnuje v sobě všech ny možnosti, které existují. Je to jako roh hojnosti. Celistvost čísla dvanáct čeká jakoby na naplnění. Pokud ne vznikne nová situace, následuje ná vrat pouze k tomu, co je staré a známé. Dvanáctka vyjadřuje charakteristiku problému, požadavek na vykoupení z koloběhu prostoru. A třináctka,

Pentagram 1 /201 3

prvočíslo přináší osvobození a vede dvanáctku do nové reality: do světa sjednocení s Vyšším. Číslo 13 obsa huje 1 jako svou nejhlubší podstatu. Číslo 13 vysvobozuje 12 z koloběhu a umožňuje jí vzestupný směr po spi rále. Dvanáctkou jsou vyjádřeny po zemské dimenze, prostor a čas, ve kterých jde člověk svou životní cestu, kde získává své zkušenosti a kde je uvězněn. Dvanáctka je plnost – jak pozitivního tak i negativního. Židov ská kabala mluví o Shoshanně, růži s třinácti okvětními lístky, které jsou složeny z šesti červených, šesti bílých okvětních lístků a jeden okvětní lístek, ten třináctý je bezbarvý. V knize „Die Weltbruderschaft des Rosenkreuzes“ (Světové bratrstvo Kříže s růží)2 mů žeme číst v textu jedné přednášky Rudolfa Steinera, že ve 13. století Bratrstvo Kříže s růží tvořilo spole čenství dvanácti mužů, kterým se přisuzovala veškerá duchovní moud rost dávných dob. V Christianu Ro senkreuzovi, třináctém, se všech těchto 12 moudrostí znovu zrodilo. Hermes Trismegistos zjistil, že v přírodním člověku, nezávisle na jeho běžném chování, dominuje dva náct základních nectností. Nazývá je: nevědomost, bolest, nestřídmost, chtíč,

nespravedlnost, chamtivost, podvod, závist, lest, hněv, bezohlednost, zuři vost.3 Vznikají z dvanácti prvků zvě rokruhu, dvanácti prvotních sil této přírody. Tyto prvotní síly se staly tím, co je v Evangeliu Pistis Sophia nazý váno dvanáct eonů. Z toho můžeme odvodit, že člověk není jen uvězněn v čase a prostoru, ale nachází se v se vření těchto dvanácti eonů, a v nezměr né bolesti. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. Jak se tyto přírodní síly staly eony, které ovládají lidstvo a jak si samotné lidstvo postavilo toto vězení a vyvo lalo tyto démony? Eony jsou elektro magnetické síly a archonti jsou kon centrace těchto principů sil. Eony vznikají mentální aktivitou, vytvá řením mentálních představ. Vědomé představy mají tu vlastnost, že jsou schopny růst neomezeně a nekonečně za předpokladu, že jsou živeny stejnou mentální činností. Tímto způsobem vznikly přírodní božstva, přírodní síly, které lidstvo zcela ovládají. Hlava je neustále zaneprázdněna myšlením na to, jak je možné splnit touhy srdce. Ale tyto mentální představy a touhy nemají stejnou povahu a vibrace, a tomu také odpovídají takto vytvo řené eony. Mraky s nejnižší vibrací leží těsně okolo Země. Postupně se vrstvily na sebe až po vrstvu s nejvyšší vibrací. Tato neobyčejně pestrá „zrcad lová sféra“ nutí lidstvo pokračovat

v jeho osudové cestě. Síly a energie těchto oblastí jsou schopny pronik nout člověkem tak, že lidské uvězně ní je téměř úplné. Člověk je žit. Nikdo už není schopen uniknout ze zajetí vlastní silou. K tomu je potřeba „tři náctý“. Tento třináctý existuje. Myslí se tím to, co staří Gnostikové nazýva li: třináctý eon, radiační pole Krista. Je to radiační pole původní božské přírody, které má pouze jeden cíl: přeměnit a pozvednout veškeré ne svaté stvoření k svatosti, celistvosti a transformovat svět hmoty skládají cí se ze dvou protichůdných pólů do transparentního světa jednoty. V této době se frekvence vibrací Země zvyšuje, a proto každý už může reagovat na dotek tohoto světla. Tři náctý eon přináší každému člověku možnost proniknout k tomuto nové mu a vyššímu životnímu poli.

ZÁSADNÍ OBRAT

Jak se člověk může rozloučit s tím starým, což představuje dvanáct vlád noucích sil (eonů) a zaměřit se na to nové, na třináctý eon? Je jasné, že člověk nemůže jít touto novou cestou, pokud ještě prožívá dotek dvanácti vládnoucích eonů ve svém každo denním životě jako potěšení. A tady vidíme obrat „svatého tři náctého“ do „neštěstí předpovídající třináctého“. Obecně platí, že člověk, který nemá touhu pátrat po odpovědi Třináctý

na velkou otázku proč, se cítí v tomto světě celkem dobře. Dává přednost tomu, aby vše zůstalo tak, jak je – přirozeně bez nemocí a válek – ale v podstatě se vůbec netrápí tím, co se nachází v čase a prostoru a uvnitř sebe. A v případě, že se třináctá víla (sudička) objeví na scéně nikým ne pozvána(!) a předpovídá Šípkové Rů žence, že se píchne o trn a bude spát sto let – jako symbol pro lidstvo a pro každého jednotlivého člověka, jehož božská jiskra ještě spí – potom přiná ší tato třináctá víla nežádoucí znepo kojení. Třináctka je hrozbou, třináctka narušuje to, co je dobře známé a tak svaté číslo třináct, číslo nové dimenze na vyšší spirále, se stává nešťastným číslem. Nechceme s ním mít nic spo lečného… vynecháváme třinácté patro! Nicméně pokud jste na to připra veni, pokud chcete setřást vliv staré dvanácterosti a pokud toužíte celou svou bytostí po novém začátku, na novém „třináctém poschodí“, pak je to možné. Potom můžete zastavit koloběh života a smrti, opustit dva náctku a jít vzhůru do třináctého, na vyšší spirálu života. A dokonce, i když to nejste schopni udělat sami, přesto je to úplně nezávislý proces. Zpočátku si uvědomíte, jak jste pře tíženi, alespoň co se týče vašich emocí, vašeho nitra, vaší aury. Stej ně jako Pistis Sophia, procházíte

Pentagram 1 /201 3

mlhou, abyste dosáhli zářící čistoty pole Krista. Přitom každému stojí po boku nepostradatelná skupina, která proráží tunel tímto kolektivním polem mlhy. Jedná se o skupinu lidí, kteří hledají Světlo a kteří vytvářejí novou dvanácterost, z níž hovoří úplně nový třináctý (eon). Je to zcela neuvěři telný, gnosticko – magický zázrak! A také u ostatních tento třináctý bude znovu probouzet „svatý neklid“ – třináctka se stane číslem největšího štěstí. Catharose de Petri o tom píše v předmluvě knihy Gnostická Mys téria Pistis Sophia4: „Jak žije člověk směřující ke tři náctému eonu? Kandidát gnostických mystérií je konfrontován s třinácti proměnami duše, které musí být vy bojovány k dosažení skutečného zno vuzrození duše. Tuto proměnu a vývoj duše můžeme pozorovat ve třinácti písních pokání Pistis Sophie: V první písni Pistis Sophia obje vuje dialektiku a zatracení lidstva. Zpívá Píseň lidstva. Ve druhé písni objeví svůj původ ní stav. Zpívá Píseň vědomí. Na tomto základě zpívá Píseň po kory jedinému pravému Světlu. Pak následuje Píseň rozpadu: já je uloženo do hrobu. Další částí je Píseň odevzdání: Pistis Sophia je v úplném sebepře dání.

Na tomto základě je zpívána Píseň víry. Světlo je vyprošeno vyznáním víry. V sedmé písni pokání, zpívá Pistis Sophia Píseň rozhodnutí. Jde o vze stup nebo zkázu. Poté začíná pronásledování. Pří rodní eony silně útočí na Pistis Sophii a ona zpívá Píseň pronásledování. Po zazpívání Písně prolomení se třese své pronásledovatele. Poté Pistis Sophia zpívá Píseň vy slyšení modlitby. Poprvé uvidí Světlo světel. Síla její nejvnitřnější víry je nyní podrobena závěrečné zkoušce. Zpívá Píseň zkoušky víry. Po dvanácté zaží vá velké pokušení, které může být po rovnáno s pokušením na poušti. Zpívá Píseň velké zkoušky. Nakonec ve třinácté písni pokání Pistis Sophia zpívá Píseň překonání:

duše vystoupila; poznává Ducha a set kává se s ním, svým Pymandrem. Tímto způsobem, si může čtenář vzpomenout na božskou moudrost a sílu, které vstoupí do připraveného člověka. Moudrost a síla jsou první podmínky k tomu, být skutečně scho pen jít cestou k osvobození duše a k dosažení dobrého konce.“ 

1 . Benita Kleiberg, Roos en Kabbala (Rose and Cabala), Crystal Series č. 1 0, Rozekruis Pers, Haarlem 2003 (není k dispozici v angličtině). 2. J. van Rijckenborgh a Catharose de Petri, The World Brotherhood of the Rosy cross, The Apocalypse of the New Time, část 2, Rozekruis Pers, Haarlem 2000. 3. J. van Rijckenborgh, The Egyptian ArchGnosis, část 4, kapitola XVIII, verš 29, Rozekruis Pers, Haarlem 1 994. 4. J. van Rijckenborgh, The Gnostic Mys teries of the Pistis Sophia. Předmluva Catharose de Petri, Rozekruis Pers, Haarlem 2001 .

Třináctý

Lidé dneška

„Opakovaně vás upozorňujeme na skutečnost, že čas tlačí na radikální, dalekosáhlou změnu celého vašeho způsobu života.“ „Došlo k narušení magnetických systémů. To způsobuje, že naše životní potřeby se liší, překážíme jeden druhému a tak stojíme tváří v tvář proti sobě v základním, biologickém a tedy strukturálním nepřátelství a tím neúmyslně vyvoláváme odpor… Dokonce i když jste velice skromní a kráčíte svou cestou s největší zdrženlivostí, cítíte vinu, protože vás potkávají situace, ve kterých jste nuceni jednat. Proto pochopte, že kdykoliv použijete koncentraci astrální síly a to bez ohledu na to jakým způsobem, vždy bude působit přízemně a destruktivně. V takové situaci pocítíte, že se nikdy nemůže jednat o otázky dobra. Sociální a morální dobro je vždy spojeno i se zlem. Jak pravdivá shledáváme slova Kristova: Nikdo není dobrý, jen Bůh samotný.“ Catharose de Petri, Živé slovo, kapitola 38 Naděje, zoufalství, hrozba a moc – nebo jak se „magnetické systémy“ střetávají během nenásilných protestů „hnutí Occupy (Okupujte)“, Wall Street 201 2.

Pentagram 1 /201 3

RECENZIA KNIHY MARSILIO FICINO ŽIVOT PLATÓNA A INÉ LISTY

„Božský Platón“ ako vodidlo Marsilio Ficino, inšpirovaný ideami Platóna, považoval človeka za schopného toho, aby dokázal prostredníctvom túžob, schopností predstavy (imaginatio) duše vystúpiť k Božiemu. V neoplatonickom myslení dostala imaginácia sprostredkujúcu funkciu medzi materiálnym a Božským. Tak sa mohla duša, plná odovzdanosti, prostredníctvom (pozdvihnutej) inšpirácie pozdvihnúť nad bežné myšlienky a vnímanie a dostať sa do „extázy“. Duša má podľa tohto ponímania zrejme dve stránky: na jednej strane viaže človeka na látku a ponára sa do nej, na druhej strane dokáže duša nájsť to Božské. Časť III z Ficinových Kníh listov

arsilio Ficino (1433 – 1499) bol pre svoje preklady Platóna, Plotina a Herma Trismegista nazýva ný „Božským prekladateľom“. Vnútri silno sa meniacej epochy, ktorú dnes nazývame „talianskou renesanciou“, bol jej dušou a zrkadlom. Bolo to ob dobie, v ktorom prebiehala reštruktura lizácia svetovej moci, čím vznikalo posunutie rovnováhy medzi kresťan ským a arabským svetom, čo vyvrcho lilo pádom Konštantínopolu (1453).

Z tých čias menej známa je zá chrana mnohých tisícov gréckych ru kopisov predkresťanskej platónskej, ranokresťanskej a hermetickej filozo fie, ktorých prekladateľom sa stal vo Florencii Ficino. Najprv ho Cosimo de Medici poveril štúdiom gréckeho jazyka. Potom začal Ficino prekladať Platóna a vzápätí Herma Trismegista, hneď po tom, ako dostal Cosimo do rúk Corpus Hermeticum. Prúdy múd rosti klasického sveta tak našli nové „Božský Platón“ ako vodidlo

riečisko, bezpečný prístav a aj nové duchovné centrum. Obnovené naze ranie na svet, ktoré tým šíril Ficino a jeho kruh, urobilo prielom do sveta uznávaného kresťanského myslenia a urobilo priestor tomu – stávať sa novo nábožensky vedomým. Ficinova Akadémia vo Florencii bola potom nazývaná aj „Akadémiou duše“. Tam sa vysvetľovalo, že práve to, že sa duša stáva vedomou vnútri osobnosti človeka, musí byť ustanovené za jej prítomnosť v tomto svete a za jej hľa danie významu a pôvodu života v omnoho väčšom, úplne novom kontexte. Akadémia vyzývala ľudí

Cosimo de’ Medici darovali Ficinovi vilu Careggi vo Florencii ako zakladajúce sídlo jeho Akadémie

k tomu, aby život a svet pozorovali a vykladali vo väčšej súvislosti – pre dovšetkým ich vyzývala, aby spozná vali význam tajuplného vzťahu Boh – kozmos – človek. O tom viedol Fici no každodenne dialógy so svojimi priateľmi, medzi ktorými boli spiso vatelia, výtvarní umelci, filozofi, maliari a architekti; bol osobným priateľom a radcom vybraného kruhu prominentných občanov, ktorý si bol vedomý toho, že nesie zodpovednosť za novú spoločnosť. To viedlo k živej výmene listov trvalej hodnoty (v latin čine), ktoré boli zachované a prelože né. Nedávno vydavateľstvo Rozekruis Pers vydalo ich tretiu časť: „Život Platóna a iné listy“. Ficino je každo pádne známy ako platónsky filozof, hermetický mág, kňazský služobník, oduševnený astrológ a výborný lieči teľ duše, a právom naňho môžeme nazerať ako na duchovného vodcu svetovej spirituálnej revolúcie.

PRIATEĽ MLÁDEŽE Nepovažoval za

viac ani za menej ako za svoju úlohu to, aby zachraňoval žijúce, čisté kres ťanstvo pred istou záhubou – tým, že sa ho pokúšal spájať s veľkou gréckou

Pentagram 1 /201 3

múdrosťou antiky a egyptskou múd rosťou Herma. Popri tom bol aj pria teľom mládeže a využíval v svojom vyučovaní nové metódy, ktoré oslovo vali mládež viac ako klasický systém, ktorý vtedy prevládal na všetkých školách, pričom si bral Platóna – prirodzene – opäť za vodidlo. Aj zo spoločenského hľadiska mal Ficino veľký význam: bol výnimoč ným priateľom ľudí, ktorý dokázal preklenúť hlboké priepasti a urovnať nedorozumenia, ale jeho súčasníci ho spomínajú predovšetkým ako príklad niekoho, kto stelesňoval ľudskú dôstoj nosť kniežacím spôsobom. To si ceni la európska spoločnosť všetkých čias a za to mu dávala najavo pocity otvo reného, čestného priateľstva. Preto sa nazerá na jeho florentskú akadémiu ako na lekáreň duše, na ktorú sa mohli denne obrátiť o radu tisíce takých, ktorí hľadali vnútorné uzdravenie. Jeho srdce bolo láskavé a tak nesmier ne hlboké, že tam mohol nájsť miesto, plné útechy rovnako priateľ, ako aj nepriateľ. Marsilio Ficino bol nielen vzorom univerzálneho človeka, toho „uomo universale“ 15. storočia, ale ako žijúci

predobraz ľudstva ukázal spoločnos ti nové východisko. Bol hlboko pre niknutý duchovným pôsobením Bo žieho, ktoré je ako zduševňujúca energia prítomné všade v stvorení, a ktoré nikde v sebe samom nie je ohraničené.

SIEŤ V diele „Život Platóna a iné

listy“ sa dozvedáme, ako videl Fici no vo všetkom Platóna ako svojho majstraučiteľa, ale aj to, ako so zjav ne hravou ľahkosťou spájal univerzál nu múdrosť so životom, starosťami a ťažkosťami svojich priateľov. Ako už bolo spomenuté: títo priatelia tvo rili veľmi rozsiahlu sieť, boli to osobnosti, ktoré v tých nádejných a duchovne osvietených rokoch rene sancie umožňovali uskutočňovanie rozkvetu umení i vied a vývoja uni verzálneho človeka. Ku všetkým svojim listom pripojil Ficino nadpis alebo motto, a tieto sú už sami osebe vynikajúcou zbierkou aforizmov. Gio vanni Corsi zakončuje 3. časť Listov opisom Ficinovho života, kde ako jeho súčasník ešte raz jasne prináša vyjadrenie toho, aké veľké dielo vy konal Ficino pre západnú kultúru.  „Božský Platón“ ako vodidlo

Hudobník – pravdepodobne Marsilio Ficino ako mladý muž. 1 458. Leonardo da Vinci.

Olejomaľba na orechovom dreve. Národná galéria (The National Gallery), Londýn

LIST III Ten, kto jedná nemúdro, premrhá svoju múdrosť! Marsilio Ficino k morálnym filozofom bez morálky: buďte pozdravení! Aký smiešny je krajčír, ktorého šaty majú všade diery! Aký neužitočný je lekár, ktorý je vždy chorý! K akému zúfalstvu ženie hudobník, ktorého lutna neladí s jeho hlasom! Rovnako bezvýznamný je morálny filozof bez morálky! Ten, kto pekne rozpráva, ale zle jedná, rozpráva zbytočne – či len hlása dobro ľuďom, ktorí mu neveria, alebo prosí bohov o dar, ktorý mu títo nedarujú.

Pentagram 1 /201 3

LIST IV Liekom proti svetským chorobám je úcta k Bohu, ktorý je nad svetským. Marsilio Ficino k Bernardovi Bembo, slávnemu rytierovi z Benátok. Pretože nebeský Otec človeka ustanovil, že nebo je našou otčinou, nemôžeme byť nikdy spokojní (s naším osudom), zatiaľ čo sa zdržiavame na Zemi – v ob lasti, ďaleko vzdialenej od otčiny. Tak je takýto osud normálny nielen pre človeka, ale bez výnimky pre všetko, čo bolo stvorené. Nikde inde nehľadajte miesto odpočinku ako pri svojom vlastnom prameni; a aby ste našli pokoj, hľa dajte svoj koniec tam, kde malo všetko svoj začiatok. Tak ako voda a zem klesajú do hĺbok, tak oheň a vzduch hľadajú výšky; krtkovia a im podobní sa ukrývajú do vnútra Zeme; väčšina ostatných stvorení sa nachádza na povrchu Zeme, a ryby, ktoré sa narodia v mori, v ňom plávajú. Skrz spoločný pri rodzený impulz hľadajú duše ľudí neprestajne nebo, kde boli stvorené, a Kráľa neba, ktorý sa tam nachádza. Ale pretože prirodzená túžba po Bohu, ktorá je Ním do nás vložená, nemôže ostať nenaplnená (ináč nám ju najvyšší Rozum, ktorý nič neurobí zbytočne, daroval zbytočne), je logické, že duše ľudí sú večné, takže jedného dňa môžu dosiahnuť to Večné, Božské Dobro, po čom túži ich podstata. Z toho, čo sme povedali, vyplýva: naše duše nemôžu byť nikdy nasýtené pozemskou potravou. Aj keby sme boli napchatí pozemskými vecami: nebeskú slávnostnú hostinu nedokážeme požívať. Takže v tomto živote túžime celou mocou po tom, aby sme sa pevne držali nebeského Kráľa. Lebo čím menej sme poškvrnení horkými pozemskými skúsenosťami a čím viac budeme občerstvení prostredníctvom veľkolepej nebeskej vody, tým ohnivejšie budeme priťahovaní zdrojom tej veľkoleposti a nádhery, ktorá prekonáva dokonca nebo. Čím viac sa blížime Pánovi tohto sveta (Kristus), tým ďalej sa vzďaľujeme od svetského otroctva. A tak ako nachádzame pri ňom v našej Otčine oporu prostredníctvom úvahy a radostného dávania najavo, tak teraz zisťujeme, keďže „Božský Platón“ ako vodidlo

sme vzdialení od tejto Otčiny a tým aj od opory, že ho v odovzdaní milujeme a ctíme si ho. To je základ, prečo nenachádzame žiaden liek, ktorý dokáže bojovať proti všetkým pozemským chorobám, okrem božskej lásky a ctenia si. To ale nie je mylné. Lebo pri akejkoľvek chorobe, ak liek neprekoná stav, za príčinený zlostnými šťavami, bude tento transformovaný do štiav, prináša do tela neporiadok, vyťahuje telesnú silu a zväčšuje bremeno. Pretože všetky cho roby a pocity sa týkajú tela, tak každý, kto sa pokúša telesnými a svetskými liekmi uzdraviť z choroby tohto druhu, sa namáha istotne zbytočne. Verte mi, tu je potrebný silnejší liek; liek, vravím, ktorý je duchovný a prevyšuje tento svet, takže dokáže vyháňať choroby tela a sveta. Keď ale budeme chorí len na tú alebo onú neprimeranosť, bol by každý lekár úspešný. Naším trápením je ale všetko, čo pochádza zo zla. Preto je naším protijedom všetko, čo spôso buje dobro. Našou chorobou je neutíšiteľné túženie a neprestajný nepokoj. Naším lekárom je preto nemerateľné dobro a večný pokoj. Keby niekto neuznával, že naším liekom je oprav divá nesmierna láska Boha, potom na jeho choroby neexistuje žiadna pomoc a všetka nádej na zdravie zmizla. Ale predsa vskutku: ten, kto verí bož skému lieku, bude zdravý, len čo uverí.

Pentagram 1 /201 3

„Pokles Gangy“ neboli „Ardžunovo pokání“, zobrazeno v kameni v 7. a 8. století, součást světového dědictví UNESCO v městě Pallavů, v indickém státěTamilnádu.

„Protože nebeský otec člověka usta novil, že nebe je naše otčina, nemů žeme být nikdy spokojeni se svým osudem, jsmeli na Zemi – ve sféře dalece vzdálené od naší otčiny. (…) Věř mi, je nutný silný lék; říkám, lék, který je duchovní a přesahuje tento svět, takže může vyhnat nemoci těla i světa. Kdybychom měli ten či onen neduh, byl by každý lékař úspěšný. Naše soužení je však všechno, co po chází ze zla. Proto je pro nás protije dem vše, co vyvolává dobro. Naší nemocí je neutišitelná touha a neustá lý neklid. Naším lékařem je proto ne změrné dobro a věčný mír.“ Marsilio Ficino