Pentagram 2013-3 by Lectorium Rosicrucianum CZ/SK

P e nt a gr a m

Lectorium Rosicrucianum

Čtvrtá dimenze Ve správné perspektivě času Děvčátko Momo a ukradený čas Je čas na niečo iné Čas srdca Projevený a mizející čas I tentokrát je to stejné Každý svet svoj vlastný čas

2013

ČÍSLO

Pentagram vychází šestkrát ročně v holandském, německém, anglickém, francouzském, portugalském, španělském, maďarském a česko-slovenském jazyce. V bulharském, finském, řeckém, italském, polském, ruském a švédském jazyce vychází Pentagram čtyřikrát ročně.

Šéfredaktor

A. H. v. d. Brul

Redakční rada P. Huijs

Redakce

Pentagram Maartensdijkseweg 1 NL-3723 MC Bilthoven e-mail: info@rozekruispers.com

Administrace

Medzinárodná škola Zlatého Ružokríža Lectorium Rosicrucianum Masarykova 1 2 SK-040 01 Košice e-mail: rosicrucianum@lectorium.sk Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Křesomyslova 8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: praha@rosicrucianum.cz Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Nové sady 4 CZ-602 00 Brno e-mail: brno@rosicrucianum.cz www.lectoriumrosicrucianum.org K překladu použito: německé vydání Pentagramm 4/201 2 anglické vydání Pentagram 6/201 2 maďarské vydání Pentagram 6/201 2

Vydavatel

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Křesomyslova 8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: info@rosicrucianum.cz

Autor

Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva. Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, Nového Člověka. Je však také symbolem Universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán. Symbol však obdrží smysl jen tehdy, jeli uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis Pentagram vyzývá čtenáře, aby tuto duchovní revoluci v sobě samých připustili a uskutečnili.

P e nt a g r a m Číslo 3/2013

Je to zvláštna skúsenosť – stáť na prahu niečoho nového, v zmysle vstupovať do úplne nového priestoru, či už ide o otváranie novej krajiny, nového smerovania alebo nového vnútorného územia. Nie vždy sa jedná o príjemnú skúsenosť. Často ide o chvíľu, v ktorej sa stretáva všetko dokopy: bázeň a očakávanie, sila činu a brzdenie, nádej, viera vo vlastné možnosti, ale aj akýsi strach z toho. To je základná skúsenosť existencie na tomto svete. Keď prídeme na svet, vstúpime do neznámeho územia, a istý čas trvá, kým nadobudneme potrebné zručnosti a zabývame sa v okolitých podmienkach. Tak je to aj s tým Najvnútornejším. Najprv musí byť zrodený, kým je možné preskúmať vlastnosti vnútorného sveta, nového poľa vedomia človeka a urobiť ich vlastnými. Ba aj zrodenie vnútorného vedomia je výsledkom dlhej prípravy: skúsenosť, nadobudnutie skrz vykonanie, túženie, očakávanie a schopnosť predstavy. Toto vydanie Pentagramu objasňuje všetky tieto aspekty z perspektívy priestoru a času. Pritom sa opierame o posmeľujúce slová Catharose de Petri: „Štvrtá dimenzia je tu! Je to dimenzia, ktorá raz bola označená za absolútnu priepustnosť. Radi by sme ju nazývali skutočnosťou všade-prítomnosti. Je to dimenzia, ktorá čas, vzdialenosť a minulosť, dnešok a budúcnosť, to teraz a to hneď, dokonale rozpustí.“

Ľudské telo je malé, podobné Duchu, ktorý ho oživuje. Ústne podávané, z Afriky. Fotografia vznikla v rámci fotografického workshopu Sisi ni Amani Vredes a ukazuje 11 – 1 4 ročné dieťa zo slumu Kibera v Nairobi, Keňa.

Čtvrtá dimenze

Povaha pravdivého vidění Catharose de Petri 2

Bezmocnost přítomnosti 8 Svěrací kazajka 11 Invictus (neporažený) 12 Čas srdca Od lineárneho času k radiálnemu 13 Čas Ánd 17

Epos o životě

Nesmazatelné stopy

18 Ve správné perspektivě času 25 Je čas na niečo iné Z denníka šprintérskeho šampióna 30

Každý svet svoj vlastný čas

Boh, večnosť, svet, čas a vývoj Hermes Trismegistos 35

Projevený a mizející čas 37 Čas je nám dán K zamyšlení 40 Teraz, stred času, stred zažívania času 43 I tentokrát je to stejné 47 Pohádka s mnoha pravdami Recenze knihy: Děvčátko Momo a ukradený čas 49

Transfigurácia 52 Čo tu chceme? 54

POVAHA PRAVDIVÉHO VIDĚNÍ

Čtvrtá dimenze Catharose de Petri

Je to zvláštní okamžik, kdy člověk dojde k poznání, že činnost vědomí v jeho bytosti nemůže být automaticky vysvětlena ze života v této přírodě. Toto vědomí dalece překračuje omezení času a prostoru. V následujícím příspěvku Catharose de Petri velmi názorně vysvětluje, jak se člověk, přestože je zajat v čase a prostoru, může podílet na zažití všudypřítomnosti. V tomto kontextu je rozhodující otevření se životu na bázi intuice.

ak je možné, že mikrokosmos, ačkoliv je nesmrtelnou bytostí, může být přesto poškozen nebo zni čen? Pro ilustraci nám může sloužit následující: Životní vlna duší, neboli mikro kosmů, se vytváří a rodí z původní astrální přírody vyzařováním bož ských myšlenek. Zrozen tímto způ sobem se mikrokosmos vyvíjí pro cesem „seberealizace“, protože boží myšlenka je hnací silou astrální jiskry. Takto se v poli zjevení mikrokosmu uvolňují étery, které se soustřeďují kolem jádra nebo růže mikrokosmu a přijímají formu myšlenkového obrazu, který je základem vlastního

Pentagram 3/201 3

tvoření. Tímto způsobem byla kdysi stvořena pravá lidská bytost z věč nosti a byla přirozeně a spontánně spojena s Otcem. Avšak lidská bytost v prvotní době dramatickým způsobem zneužila svoji svobodu a vyzkoušela svůj vzdor, i když dobře věděla, co se s ní stane. Původní velebné tělo se nemohlo samo manifestovat. Přemě nilo se na éterickomateriální tělo, které již není stvořeno z mateřského astrálního pole a rozplynulo se. Pů vodní oduševňující faktor – mikro kosmos – duše, se pak stává pasiv ním, prázdným a neschopným se projevit. Duch činící zázraky se stáh ne zpět.

Catharose de Petri a J. van Rijckenborgh společně založili Lecto rium Rosicrucianum. S hluboce zakořeněným smyslem pro „křesťanskou Gnosi“ a poznáním toho, co je čistá gnostická magie, pečovala o magické zamě ření a krásu chrámu, ve kterém působí čistá du chovní energie. Neustále pracovníkům vysvětlovala,

že osvobozující práce může být úspěšná jen tehdy, pokud je z vnitřních čis tých motivů uskutečňován nejčistší způsob života. Poté, co J. van Rijcken borgh v roce 1968 zemřel, Catharose de Petri jako velmistryně upevnila spo lečně s kolegiem Meziná rodního spirituálního vedení autonomní sílu Duchovní Školy.

Amatérský fotograf, Chris Piazza je zaměstnáním farmakolog v New Jersey, USA. Vyvinul vlastní styl fotografování s překvapivými výsledky, které nazval „nahodilými snímky“. Výsledky vystihují tvořivost jeho pravé mozkové hemisféry. Proto je i jeho umělecké jméno Right Brain – pravá část mozku. © right brain | chris piazza Čtvrtá dimenze

Nové vidění, intuice, je branou k prvnímu uvědomění si čtvrté dimenze. Nyní se skrze pozemské narození rodí osobnost spojená s duší. Ve své podstatě je to další zázrak Božské lásky, který je však třeba vidět v sou vislosti s nouzovým plánem vzkříšení padlého původního člověka. Posláním pozemské osobnosti jako dočasného jevu je osvobození duše, mikrokosmu, z jejího zajetí. Prostřednictvím života v sebeodevzdání, usilováním o vý stup k tomu Druhému je možné ho opět znovuoživit. Nynější mikrokosmos je vázán na systém vyjadřující sám sebe v čase a prostoru. Avšak pokud dojde ke spo jení Ducha, duše a transfigurované osobnosti, mikrokosmos bude opět schopný vstoupit do božského stavu všudypřítomnosti. Do té doby zůstává mikrokosmos na vibrační úrovni své ho vlastního životního pole a proto zůstává porušený a poškozený. Tak nepřetržitě zaznívá volání pro všech ny, kteří skrze velkou sílu původní přírody toto velké dílo spásy usku tečňují. Na prvním místě proto musí tato velká a svatá síla Světla původní pří rody celé vaše tělo prozářit. Životní úroveň, která je po nás po žadována, je stát se osvíceným. Tak jako Šimon se chceme stát duší hle dající Ducha. Je zapotřebí celý náš život s tím přivést do harmonie.

Pentagram 3/201 3

V psychologickém okamžiku pak Světlo pronikne naším mikrokosmem a my to uvidíme. Proto je nutné, abyste své city, myšlení a vůli položili do síly záření svatého dechu, aby ožila duše v život ním těle a mohla se spojit se sedme rým Duchem. Potom vnitřní Kristus přebírá vedení příslušného člověka, který je v naší filosofii nazýván člo věk Jan. A kde oddané „já“ nemůže mít úspěch, tam duše urovnává všech ny těžkosti života osobnosti a vede systém k velkému překonání, totiž k vrcholu Golgoty, k počátku vzkří šení. Potom je první úkol Ježíše Kris ta v člověku dovršen. Teď snad také můžete pochopit, co se stane, když kandidát gnostických mystérií pozvedne svůj duševní stav k Otci a odpoutá se od přírody Eónů. Vstupem do chrámu svého nejvnitř nějšího já uvidí toho žijícího Druhé ho. A prožitím této čisté vize také uvidí vývoj všech padlých Božích dětí, který vede z této přírody do osvobozujícího života. Nové vidění je úzce spojeno s in tuicí tak, že je vlastně nelze oddělit. Zcela tomu porozumíme, když ob jevíme cíl a způsob tohoto oprav dového vidění. Vznik intuice zname ná probuzení duše a vztahuje se ke skutečnému zrození duše a uvedení

duše na své místo v prostoru za čelní kostí. Probuzení v duchovněduševním poli a vstup do čisté astrální oblasti magnetického Živého těla vyžaduje absolutně nový způsob vidění, zejmé na poznání. To je vstup do čtvrté di menze. Známe tři dimenze – výšku, délku a šířku. Pomocí těchto tří rozměrů za žíváme náš životní prostor. Bez ohle du na to, jak veliký si tento trojroz měrný prostor představujeme, vždy obsahuje limity, omezení a uvěznění. To, že v dnešní době, kdy je naše ze měkoule ve všech svých třech roz měrech plně prozkoumána, je tohle omezení podvědomě vnímáno, může me vidět na příkladu úsilí přírodní vědy dosáhnout jiných nebeských tě les. Díky nezdolnému tlaku vyvíjené mu na lidstvo vlivem evoluce se pro nás stává trojrozměrný prostor ome zujícím a příliš tíživým. Na tuhle sklí čenost reaguje věda trojrozměrným způsobem a to co největším rozšíře ním trojrozměrného prostoru. Je zřejmé, že podstatné obtíže by ustaly, pokud by existovala čtvrtá di menze, která by byla vědou vnímána jako realita. Tato čtvrtá dimenze existuje! Tato dimenze je někdy popisována jako ab solutně prostupná. Mohli bychom ji popsat jako realitu všudypřítomnosti. Je to dimenze, kde se čas, vzdálenost,

minulost a budoucnost, teď a potom absolutně ruší. Pokud by lidé ovládli tuto čtvrtou dimenzi, zcela jistě by nepotřebovali cestovat na Měsíc, Mars, Venuši nebo Merkur, protože uvažování o Měsíci by ve čtvrtém rozměru znamenalo být na Měsíci. Zkrátka být ve čtvrté dimenzi znamená mít schopnost být všudypřítomný. Pro trojrozměrné vědomí člověka je velmi nezvyklé si takovouto schop nost představit. Ale čtvrtá dimenze je pouze branou k páté, šesté a sedmé dimenzi. Těchto sedm dimenzí je rovněž za loženo na atomech se sedmi aspekty. Člověk, jako bytost složená z atomů, je principiálně a fundamentálně všu dypřítomný, ale není si toho vědom, protože jeho vědomí a stávající schop nosti jsou trojrozměrné. Vědomí všudypřítomnosti, pokud je to vyžadováno, propůjčuje možnost být vědomím všude, to znamená bez pohybu z místa. Vstupní branou k tomu je intuice. Nové vidění je prvním projevem čtvrté dimenze. Po tomto stručném vysvětlení je jasné, jak fatální je otevírat se astrál ním vlivům obyčejné dialektické pří rody. Životní pole člověka je naprosto znečištěné. Životní atmosféra člo věka je kompletně nasycena jeho astrálními a éterickými příčinami a následky. Čtvrtá dimenze

Sedm dimenzí tvoří základ atomu se sedmi aspekty. Člověk, jako bytost složená z atomů, je principiálně a fundamentálně všudypřítomný. Protože naše životní pole je sou časně naším dechovým polem, jsme zcela uvězněni. To platí i pro naše „sémě“ a pro následující potomky. Jak pravdivá jsou slova ze Starého zákona: hříchy otců postihnou třetí a čtvrté pokolení. Proč právě až do třetího a čtvrtého pokolení? Protože příčina hříchu může exis tovat maximálně ve třetí nebo čtvrté generaci. Ale v jejím působení je většinou obsažena opět nová příčina. Kdo nezačne se změnou způsobu života na bázi probuzené duše, nepo užívá ji a neuplatňuje ji, nikdy nedo sáhne gnostického cíle. Každá magie je realizovaná prostřednictvím dechu. Kdo nemůže ochránit sám sebe od zhoubných astrálních vlivů, bude nutně obětován. Do té míry, do jaké forma osob nosti postupně zaniká, tedy se mění pozitivním novým životem a je stále více ovládána duší, začíná pátý papr sek sedmerého Ducha plnit svoji úlo hu. Potom je vrcholu hory dosaženo. Nové zázračné světlo se začíná dotý kat a naplňovat žáka. A tohle světlo působí čistě mentálně. Poprvé ve svém životě může žák opravdově čistě myslet, protože jeho mentální orgány jsou pro to otevřeny.

Pentagram 3/201 3

Za předpokladu, že usilující žák dělá to, co vnitřní proces vyžaduje, v dokonalé harmonii s manifestací sedmi paprsků sedmerého Ducha je dokončena obnova smyslů. Pak bude podporován osvobozujícím Univer zálním učením. Pátý paprsek koresponduje s ro zumem. Ve sféře činnosti pátého pa prsku okamžitě objevíte, že rozum je mnohem více než smyslový orgán. Je nositelem myšlení, mentálního těla. Když se racionální mysl pro bouzí, znamená to zrození dokona lého mentálního těla, které chybí všem lidem přírody smrti. A teprve tímto zrozením začíná skutečné bytí člověka. Ve starých učeních byl člo věk označován jako „Adamas“. Toto slovo je podobné „manas“, tj. člověk (Man) myslitel. Spolupráce žáka sto jícího v nové úrovni života s pátým paprskem sedmerého Ducha nezna mená nic menšího než zrození, sku tečné zjevení schopnosti myšlení, jak je zamýšleno Bohem, zrození skuteč ného mentálního těla. To znamená projevení rozumové mysli ve vyšším významu slova. 

Tento článek byl vytvořen na základě knihy Živé slovo od Catharose de Petri, kapitola 2.

T O

J E

M O J E

G E N E R A C E

A hvězdář řekl: Co je čas? Nezměřitelný bezmezný čas byste měřili. Kdybyste svého ducha sladili podle hodin a období, změnili byste se. Z času byste vytvořili proud, sedli byste si na jeho břeh a sledovali jej. Přece pomocí prázdnoty času si uvědomujete svoji bezčasovost a víte, že včerejšek je dnešek v paměti a zítřek je dnešek ve snu. A to co ve vás zpívá a rozjímá, přebývá ještě před hranicí okamžiku rozptýlení hvězd do prostoru. Kdo z vás necítí, že jeho síla lásky je neohraničená? Kdo necítí tu velikou lásku, ačkoliv bezbřehou, obklopující celou naši bytost a přece se nepohybující od myšlenky lásky k myšlence lásky a od činu lásky k jinému činu lásky? A není čas stejně jako láska neoddělitelný a nezachytitelný? Kahlil Gibran

To je moje generace

Bezmocnost přítomnosti

Každý den zakoušíme, jak jsme unášeni čím dál tím silnějším vírem času. Neustále jsme zaměstnáni bojem s časem, který je už od začátku beznadějný. Čas nás vždy přemůže a nedá nám příležitost vyklouznout ze svého sevření.

ak prchavý a neuchopitelný je čas, a přesto zanechává svoji stopu na celém našem životě. Někdy plyne bo lestně pomalu a těžko nacházíme způ soby, jak jej zahnat nebo zabít. A nebo naopak protéká jako písek mezi naši mi prsty, a plyne nesnesitelně rychle. Mnohem častěji jsme však v časové tísni, snažíme se s ním držet krok nebo ho získat zpět přesto, že je vždy o krok před námi. Pouze někdy zaži jeme vrcholný okamžik, kdy se čas zdánlivě zastaví; poté však, o chvíli později, znovu neúnavně spěchá dál. Ale je to jen zdání. Není to čas, co spěchá dál. Jsme to my, kdo tak činí me, v kontextu času, který zůstává vždy stejným. Jako všechny jevy při cházíme a odcházíme, objevujeme se a znovu mizíme. Marně se snažíme udržet si náš čas. Většinou lpíme na naší minulosti a na vzpomínkách toho, co je minulé. Nebo si představujeme to, co je stále skryto v blízké nebo vzdálené budoucnosti – něco, co již bylo upevněno ve svěrací kazajce naší představivosti. Nevidíme fakta a události, když se podíváme zpět nebo dopředu, ale místo toho vidíme náš vlastní proud zkušeností, zbarvený

naším zklamáním, lítostí nebo touhou po domově, po tom co je minulé, a na šimi předtuchami, plnými obav nebo naděje o tom, co má stále ještě přijít. Znovu a znovu očekáváme to, co stále leží před námi a co je také silně ovliv něno vzory, které do nás vštípila mi nulost. Víme, že ve svých hlavách žijeme spíše v minulosti nebo v bu doucnosti místo toho, abychom drželi svou pozornost u toho, co se právě teď děje před našima očima. Nikdo, zdá se, není schopen tomu uniknout. Ani tu není nikdo, koho by nedojal chvalozpěv na sílu přítom nosti. Ta píseň je možná stejně stará jako existence času, ale carpe diem pokaždé zní našim uším stejně láka vě. Každá perioda nás nechá poslou chat tento prastarý hymnus. Užijte dne, neboť život je krátký. Minulost je pryč a budoucnost je ještě daleko. Jenom přítomnost je tím skutečným, a to ostatní je iluzí; neboť nežijeme snad pouze v aktuální současnosti? Zavřete tudíž oči vůči tomu, co bylo a též se již nedívejte dopředu. Co když se ovšem i toto ukáže být iluzí, mentální konstrukcí naší vlastní výroby, umělou ideou, která Bezmocnost přítomnosti

ve skutečnosti neexistuje, protože za bírá stejně malý čas, jako bod v pro storu, a je tak neuchopitelná, stejně jako samotný čas? Můžeme ji vidět, pouze když ji uměle zvětšíme, proto že ve chvíli, kdy řekneme „nyní“, je ta chvíle již minulostí a stala se „před chvílí“ a „později“ mezitím dorazilo. Kde je pak možno ještě najít její sílu? Obzvláště zde vidíme prchavost sa motného času a nikde tu není klidná a pevná platforma, na které se může odehrát život. Pokud nedočkavě sáh neme po přítomnosti, jenom tápeme v prázdnotě. Marně se snažíme zasta vit nepřetržité plynutí času. A pokud chceme vypnout čas, odvrátíme se od pomíjivosti a vytvoříme domnělou a tudíž falešnou věčnost. Tak podceňujeme prchavou exis tenci času, která sama o sobě je nej významnější vlastností našeho bytí. Ten kdo to udělá, bude se sám vidět jako nepomíjející konstanta. Zakotví se v čase jako krystalizace, v které čas zkamení. A tak se potvrdí jako „já“, jako pevnost proti proudu času, proti vlastnímu zmizení, zatímco se přece každým dnem mění a mizí. Když tento určitý okamžik „nyní“ současně s představou „já“opustíme, nebude už „nyní“ na pozadí našich zkušeností v minulosti obsaženo, nýbrž čas se bude volně pohybovat.

Pentagram 3/201 3

Když nebudeme příliš lpět na tom, co k nám přichází v čase, ani to přitaho vat nebo odpuzovat, a budeme se po hybovat v radostném nasměrování na to vyšší, na Světlo – tak se může stát, že zažijeme věčnost v čase. Znovu a znovu se věčnost ukazu je v čase. Každá přecházející chvíle nabízí šanci nevidět sama sebe jako trvající a pevné jevy. Každá chvíle je vhodná pro vstup do časoprostoru, ve kterém je atmosférou Světlo a ve které se vše odvíjí v jednu chvíli. V tomto čase minulost získá hlubo ký smysl a budoucnost se vyvíjí do věčně obnovujícího smysluplného bytí. Celá minulost končí zde a nyní a budoucnost nachází své tvůrčí po čátky také zde. Úzký pohled tunelem, který vás vede z minulosti do budouc nosti, všechno to falešné identifiková ní se s časem: příběh vašeho života, vaše minulost a vaše traumata, vaše plány a sny a vaše budoucnost se rozpustí v chápajícím bytí. Čas již není osudem, ale stavem bytí, které nachází své ospravedlnění ve skuteč ném, vědomém způsobu života, a ne v nekonečném opakování starých vzorců existence. K této možnosti absolutního bytí patří, že budoucnost přináší to, co je skutečně neznámé, nyní a vždy. 

Svěrací kazajka

náte příběh Jacka Londona, Svěra cí kazajka? Vypráví o člověku, který leží bezmocně ve své cele, krutě sešněrován ve svěrací kazajce. Pokrývá ho obtížný hmyz a jeho bída je téměř dokonalá. Kdo na takovouto tělesně prožívanou bídu přistoupí, zemře v pekelné hrůze. Hrdina tohoto příběhu však všechno neguje a mlčí. Neodsuzuje své mučitele, vysmívá se jim. Myslí na kouzlo lesa v létě, na zpěv ptáků a snaží se svými smysly vnímat vůni květin a bublání potoka. A hle, jeho tělesná slabost se mu nyní stává požehnáním. Dochází k rozštěpení osobnosti. Opouští své tělo, které leží spoutáno ve svěrací kazajce, proniká zdmi a se zpěvem běží ven do polí, kde slunce zahřívá vesmír. Zatímco jeho žalářníci nakukují potají špehýrkou a vidí, jak tam uvězněný leží, smrtelně bledý, v bezvědomí a jako ztracený, on prožívá svobodu a, vzhledem k okolnostem, nesmírné štěstí. V této radosti se nyní navrací do těla. Jeho fyzická postava, rozežíraná hmyzem, přijímá jásavou píseň svobody a vyzpívává svou radost i navenek. Ví, že je zajatcem, ale současně i osvobozeným. Tak jej nacházejí jeho žalářníci, zcela udivení a zděšení. Nyní možná chápete, co škola míní „negací“. Negace není výstředností,

překrucováním dialektické skutečnosti, nýbrž vnitřním odpoutáním se od ní. A toto „odpoutání se“ znamená spěchat vstříc nádherné svobodě. Je snad taková negace činem vůle, jak si to mnozí myslí? Je to změna stravy, nebo něco podobného? Takto pojata by byla negace kultivováním osobnosti. Nikdo nemůže přejít k negaci, jak ji míní duchovní škola, pokud se k tomu necítí být pozitivně povolán infračerveným světelným paprskem božského slunce. Nikdo nemůže docílit této negace, pokud ve svém srdci nenosí atom jiskry Ducha. Kdo tuto signaturu původního života vlastní, je volán, je přitahován, vyzdvižen. Musí jen jít. Jeho negace je důsledná a pozitivní, avšak je reakcí na volání. Zažít přitažlivou sílu tohoto volání a pozitivně na ni reagovat negací všeho, co je z tohoto světa je to, co Pavel nazval „vírou“. Znamená to spěchat vstříc velkému neznámému cíli, který se zářivě objevil na obzoru života, spěchat vstříc světelné síle, která vám již zdáli spěchá v ústrety, aby vás zahalila láskou. Tento proces naplňuje žáka silou a neodolatelnou radostí naděje a dovoluje mu zpívat ve svěrací kazajce rozpadu. J. van Rijckenborgh, Přicházející nový člověk, kapitola 3

Svěrací kazajka

Invictus (neporažený) Nelson Mandela (narozen 1918) čerpal mnoho sil z básně „Invictus“, od Williama Earnesta Henleye (1849–1903) ve vězení Robben Island. Recitoval ji ostatním uvěz něným a jejím poselstvím neporazi telnosti a vnitřní autonomie je po vzbuzoval. Stejně tak slavná finská autorka Hella Wuolijoki (1886–1954) pou kazuje ve svých memoárech Enkä ollut vanki (Já však nebyla vězeň), že báseň „Invictus“ jí byla inspirací a podporou, když byla uvězněna v KarjamokkaSkatudden v Helsin kách na konci druhé světové války.

Do tmy, která mě halí černé jak peklo od pólu k pólu. Šeptám dík tomu, čím bůh může být, za svou duši nepřemožitelnou. Lapen do spárů okolností, nevzpíral jsem se, ani nekřičel. Pod bičem krutého osudu, s hlavou zkrvavenou, leč stále vztyčenou. Za tímto místem hněvu a slz, jen hrůza ze stínu čeká nás. Přesto však děsivý přízrak let, nachází a najde mne, beze strachu. Nesejde na tom, jak úzká je brána, jak cesta k ní trnitá trestem. Já jsem pánem svého osudu, já jsem své duše kapitánem!

„Invictus“ od Williama Earnesta Henleye, 1 875. Překlad internet: http://snarry.webnode.cz/ preklady/invictus-neporazeny

Pentagram 3/201 3

OD LINEÁRNEHO ČASU K RADIÁLNEMU

Čas srdca

Komu patrí Tvoj čas alebo kto Tvojím časom vládne, tomu patrí a ten vládne aj Tvojím Duchom. Ponechaj si a ovládaj svoj čas a budeš spoznávať aj Tvojho vlastného Ducha a tak aj toho Veľkého Ducha. José Arguelles: Zákon času

ýrok José Arguellu poukazuje na grécky mýtus, v ktorom je Ura nos zahnaný Bohom času – Chronom. Zjednotenie Uranu s Gaiou (neba so Zemou) symbolizuje pritom ná vrat k stavu pôvodnej dokonalej har mónie. V Zjavení Jána je uvedené, že Ján videl na ostrove Patmos v svojom vi dení rovnako nové nebo a novú Zem. Bude dosiahnutá dokonalá harmónia, keď Chronos zmizne z javiska? Tu sa jedná o prapôvodnú múdrosť, ktorá ešte vždy nachádza ohlas. Narušenie dokonalej harmónie v čase je zjavne rozpoznateľné – skrz stále prebieha júci boj človeka medzi Duchom a ma tériou na jednej strane a jeho kruhom s protikladnými formami prejavenia na strane druhej. Ponechaj si a ovládaj svoj vlastný čas a budeš spoznávať aj svojho vlast ného Ducha. V našom vedomí sa ho dinky a kalendár stali druhou prirodze nosťou. Existuje len veľmi málo ľudí,

ktorí čas nedávajú do spojitosti s ho dinkami alebo kalendárom. To ani nie je zlé. Hodinky sú predovšetkým prak tický vynález. Je len fatálne, keď sa spoločnosť zameriava celý svoj život výlučne na tento mechanický čas ale bo čas na hodinkách a myslí si, že toto určovanie času je vlastný čas. Lebo to je ilúzia, pretože tu sa jedná iba o myslený čas. V svete, v ktorom udáva takt oteckov čas s jeho „Čas sú peniaze“, trpí duša nedostatkom. Moderný človek vyvinul technicky zameranú sféru života, v ktorej sa stal otrokom svojich vlastných výtvorov, zatiaľ čo technológia by mala člove ku slúžiť. Nezanedbávame kvôli nej „cestu vnútornej technológie“? Staré kultúry nás môžu upozorňovať na existenciu cyklického času. Je to nie čo, čo v podstate síce vieme, no predsa sa to z nášho vedomia vyparilo. Za žívanie času starodávnych národov, napríklad Mayov, je vyjadrením ich spätosti s kozmickým hodinovým Čas srdca

© right brain | chris piazza strojom a so zakúšaním impulzov ener gie z univerza. Pozorovaním planét a iných nebeských telies objavili, že sa uskutočňuje špirálovité opakova nie na rôznych úrovniach. Pritom sa skúmalo postavenie nebeských telies s ohľadom na zhodu rôznych cyklov s udalosťami na Zemi. Pre Mayov bol čas univerzálnym faktorom synchroni zácie. Keď nebeské teleso zaujme po čas neustále sa opakujúceho kolobehu

Pentagram 3/201 3

opäť predošlú pozíciu voči iným hviez dam a planétam, potom možno zistiť aj opäť sa vyskytujúce zodpovedajúce okolnosti a udalosti. Cyklicky alebo špirálovite ply núci čas je možné najlepšie spozná vať v ich svätom kalendári Tzolkin, a je diametrálne odlišný voči lineár nemu behu času, pri ktorom včeraj šok je za nami a už sa nikdy nevráti späť. Podľa kalendára Tzolkin je tá

istá energia vnímateľná po 13 krát 20, teda po 260 dňoch, v inej forme. Tento spôsob myslenia je rovnako vhodný aj pre väčšie cykly, napríklad vzhľadom na odchýlenie zemskej osi (precesiu). V našom čase sa končí jeden cyk lus, otvára sa brána času a ukazujú sa rovnaké konštelácie ako pred 26.000 rokmi. Či to bude viesť k rovnakým okolnostiam? Jedno staré príslovie vraví: „Všetko má svoj čas a nič sa nedeje náhodne.“ Pevné časové obdo bia, rytmy, cykly, všetok život v koz me sa deje rytmicky. Vedec Franz Halberg (1915), je den zo zakladateľov chronobiológie, empiricky dokázal, že každá biolo gická funkcia žijúceho organizmu je ovplyvňovaná periodicky prebiehajú cim biorytmom. Funkcie nášho tela súvisia s povahou prílivu a odlivu v opakujúcej sa časovej schéme. Ná padné je, že tieto rytmy sú „spojené“ s cyklami predovšetkým blízkych ne beských telies, so Slnkom a Mesiacom. Rytmus a čas sú navzájom úzko spojené. Čas má do činenia s uskutoč ňovaním rytmu. A predsa sa mnohým v dnešnom čase podarilo stratiť spo jenie s prirodzenými rytmami. Rovno váha medzi prírodou a kultúrou je narušená. Technosféra sa nestará o bio sféru a vedomie, ale nahradila ich me chanizáciou a marketingom – priesku mom trhu. Konštruovaný čas vytvoril

časovú frekvenciu, ktorá je úplne od delená od kozmického hodinového stroja zvyšku života. Technológie sa razantne rozvíjajú ďalej, zatiaľ čo ľudské vedomie nenasleduje tento trend. Nová paradigma času, ktorá sa ohlasuje, si vyžaduje zmenu vedomia, súladhlavysrdca s dôrazom na srdce, vývoj od života, riadeného hlavou ku spolunažívaniu, v ktorom dokáže srdce opäť prevziať centrálne postavenie a riadiť hlavu. Trinásty baktun Mayov, ktorý te raz končí, nie nadarmo symbolizuje transformáciou hmoty. Frekvencia hmoty bude zvýšená. Aj vibrácie ľudského vedomia vzras tú. Následkom toho bude vytvorený priestor pre naše vnútorne prebývajú ce poznanie a našu inteligenciusrdca. Vystúpia viac do popredia. To, čo my označujeme ako „zákon času“, je naj vzdialenejšia odchýlka kozmického kyvadla. Dosiahli sme krajnú hranicu konštruovaného času. Dnešné atmosférické podmienky oslabujú technický obal planéty. Ná sledkom toho vznikajúce pukliny alebo otvory v čase majú teraz pre celé ľudstvo veľký význam. Ukazujú cestu von z dimenzie času. Sféry sku točného života sa otvoria viac ako kedykoľvek predtým a človek, tú žiaci po večnosti, bude môcť vidieť jej skutočnosť. Svojím kalendárom chceli Mayovia dať ľuďom jasne Čas srdca

vedieť, že vzniká možnosť uniknúť z času. Pritom je potrebné dospieť k inému chápaniu času a zažívaniu času. Skú senosti lineárneho a cyklického času môžu splynúť na to, čo označujeme ako radiálny čas alebo nadmentálna skú senosť času, ako čas srdca. Nie nadar mo veda v súčasnosti venuje tak veľkú pozornosť koherencii srdcehlava. Čas sa vymieňa. Je to obrat z hlavy, lineár neho času, do srdca, radiálneho času.

Pentagram 3/201 3

Je čas na nový čas, na čas srdca, na čas duše, čas na vývoj k pôvod nému človeku, človekuDuchduše alebo – ako vraveli Mayovia – k operenému hadovi, symbolu pre znovuzrodeného človeka, pre oslo bodenie od času ako našej najväčšej ilúzie. Had zastupuje človeka v čase a orlie krídla poukazujú na to, čo ho robí bezčasovým a nekonečným. 

Čas Ánd V Bolívii hovorí približne 1 ,3 miliónov ľudí po aymarsky, rečou rovnomenného indiánskeho národa, ktorý si v 1 2. storočí podmanil Andy. Vo všetkých kultúrach sa na čas nazerá priestorovo, a všetky jazyky prepožičiavajú slová pre čas zo svojho slovníka pre priestor. Pritom si predstavujú budúcnosť pred hovoriacim a minulosť za hovoriacim. Takto napríklad vravíme: „Máš pred sebou ešte

celý život“, alebo: „Presťahovanie máme teraz za sebou“. Indiáni Aymarovia majú predsa len iný obraz o čase. Predstavujú si, že budúcnosť je za nimi a minulosť pred nimi. V aymarskom jazyku znamená slovo „nayra“ – oko, čelo alebo videnie – aj „minulosť“. A „qhipa“ – chrbát, zadná strana – sa používa aj pre pojem „budúcnosť“. Zdroj: Nrc-next, 1 9. jún 201 2

Cuernos Del paine, Andy, Chile, Južná Amerika

Čas Ánd

Epos o životě

Čas je nekonečný ve tvých rukou, můj Pane. Nic nepočítá tvé minuty. Tvá století plynou jedno za druhým zdokonalujíce malou divokou květinu. Rabindranath Tagore

odstatou vesmíru, universa, je věčné vznikání, tendence ke zdokonalování. Vesmír, stvořený svět sestává ze sil a vibrací. Pod pojmem „vibrace“ možná spontánně pomyslí me na houslovou strunu, ale také na den a noc, cyklus ročních období nebo oběžnou dráhu planety, která je – viděno technicky – také vibrací. Vibrace je rytmus, opakování a po hyb. Z pohybu vzniká fenomén času; místo, kde probíhá pohyb, jeho „roz sah“, označuje prostor. Tedy prostor a čas lze považovat za základní sta vební kameny všech forem a jevů. Teplota, energie, světlo, hmota, zvuk, srdeční tep, dýchání, všechno jsou vibrace. Pokud vibrace přestane, po tom již dál neexistuje nic, ani ty ani já, žádný prostor a čas. Vibrace vy tváří vše, co se pohybuje, objevuje a zaniká v našem životním poli, ves míru. Někdy je čas považován za prázd nou stránku, na které každý z nás píše svůj životní příběh. Pokud přestane me na okamžik psát, „čas se zastaví“. Anglický básník Henry A. Dobson

Pentagram 3/201 3

(1840–1921) napsal: „Čas běží, říká te? Ach, ne! Čas zůstává, říkám, my jdeme.“ Čas sám je v klidu, nabízí prostor pro pohyb, stejně jako naopak, prostor nabízí místo pro procesy v čase. Čas a prostor tvoří dvojitou hvězdu v intuitivním, lidském poznání, stejně jako páry „tady a teď“ nebo „kde a kdy“. Všechno, co má začátek, má také konec. Stále znovu se „něco“ musí dotýkat struny, když hrozí, že se vib race utlumí. Můžeme toto „něco“ na zývat „řádem“, strukturou, v níž je vše ve správný okamžik na správném místě. „Místo“ odkazuje na prostor; „okamžik“ na čas. Také věda se stále více přibližuje prvotní příčině, jádru jako nejmenší látkové částici (pokud ho lze ještě nazývat „hmotou“) a stejně tak i ves míru. Přesto tento počátek má vždy své jméno. Ve všech kulturách a ja zycích byla a stále je označována ekvivalentem toho, co nazýváme „Bůh“. Říkáte, že Bůh neexistuje? Žádný problém; pak stačí zvolit jiné jméno, ale obsah bude stále stejný.

NESMAZATELNÉ STOPY

Tanec na hudbu času , malby z 1 8. stol. ze školy francouzského barokního malíře Laurenta de la Hyre (1 606–1 656)

Epos o životě

Alegorie na válečné pole času ,

Charles de la Fosse (1 640–1 71 6) Pokud jen na chvíli opustíme věčné spory o stvoření a evoluci a přijmeme Genesis, věčné vznikání jako něco, co můžeme akceptovat, poznáme, že klíčem ke všemu, co bylo a bude, je magické slovo, které nám bylo na bídnuto tak jasně ve Starém zákoně: Budiž světlo. Budiž světlo: Světlo je vibrace. To, co je nehybné, přichází v pohybu. Věčné bytí se stalo skutečností. Slovo samotné, kterým nelze pohnout, samo vibruje a projevuje se jako úplný ob raz sebe sama, v majestátním vesmíru síly a vznešenosti, až nakonec vytvoří bytost, o které Hermes svědčí: „Duch, Otec všeho bytí, ten který je životem i světlem, vydal ze sebe člověka sobě rovného a zamiloval si ho jako vlastního potomka. Člověk byl totiž velice krásný, protože byl věrným obrazem svého Otce. Neboť

Pentagram 3/201 3

ve skutečnosti se i Bůh zamiloval do svého vlastního výtvoru a předal mu veškeré své dílo.“ (Kniha Pymander, verš 32) „… předal mu veškeré své dílo…“ To je velice pozoruhodné prohlášení. Přenos vyšší moci na někoho nebo něco se také někdy nazývá „pomazá ní“. Proto byla původní lidská bytost pomazaná svěřením Boží moci. Řec ky se tento stav nazývá „Christos“. Proto se termín „Kristus“ neodkazuje na osobu, ale na zvláštní stav, titul, „vyvolený“, protože obraz původní lidské bytosti, který je také nazýván pravda, není z kamene, ale je to aktiv ní síla, která je nám svěřena a udržuje cestu ke skutečnému životu otevřenou. „Počáteční slovo“ – Budiž světlo – má tedy dvojí význam: na jedné stra ně dává člověku svobodu a možnost

vybudovat svůj vlastní svět ve a z hmo ty (což nadšeně přijímá). Na druhé straně nese v sobě titul vznešenosti, která vibruje jako sotva znatelná vib race na pozadí jeho pozemské pouti a která podává důkaz o jeho pravém podílnictví na původní nádheře. Je to nesmazatelná stopa, která nás dopro vází přes všechny oblasti hmoty až do bodu, kam každý z nás nakonec dorazí. Obvykle je vibrace zobrazována jako vlna, jako o 90° pootočené „S“, tak zvaná sinusoida s určitou vzdáleností nad a pod osou (= amplituda) a urči tým počtem vln (tzv. periodami) za jednotku času (= frekvence). Takto je zachován zákon času a prostoru ve struktuře vibrace: průběh časové linie se současným neustálým střídáním mezi plus (nahoře) a mínus (dole). Není potřeba velké představivosti, abychom viděli neustálé oslabování (= utlumování a zpomalování) křivky, sinusoidy, které bude mít za následek téměř rovnou, vodorovnou čáru, jejíž pohyb již nelze dále vidět nebo měřit, protože tento spící latentní princip života se zdá být již téměř mrtvý. Vibrace však nikdy není nulová (ab solutno, dokonalost, není z tohoto světa). Můžeme dělit nesčetněkrát jakékoliv číslo dvěma, ale vždy exis tuje zbytek, (polovina z poloviny, atd.), který je k dispozici pro (nový) roz voj. To je hermetický zákon věčného

vývoje (tedy axiom: neexistuje žádná mrtvá hmota). Viděno z kosmické perspektivy, tato linie se pohybuje v kruhovém pohybu. Tedy vše, co kdy bylo, se vždy vrací: „není zde nic nového pod sluncem.“ Avšak extrémní zvýšení vibrací, pod le tohoto stejného vzoru uvažování, začne působit ve svislém směru, v němž žádné kmitání už není vidi telné ani měřitelné. Proto se blíží hranici kosmu, i když ho nejsou schopné překročit, protože struktury na obou stranách hranice (projevené a neprojevené) se zásadně liší, podob ně jako vzdušná bytost není schopna žít ve vodním světě a naopak (sféra za hranicemi „není z tohoto světa“!). Avšak tato svislá linie znamená pří slib, počátek cesty, šachtu mezi dvě ma světy, které nazýváme nebem a zemí. Víme, že jako lidstvo stojíme na této cestě. Přinejmenším je něco v nás, které to ví. Pocházíme z jiné dimenze. V příhraničním regionu obou světů jsme zakusili ducha i hmotu – a vy brali jsme si hmotu. Ze všech sfér, kterými jako lidstvo procházíme bě hem našeho sestupu, si bereme odpo vídající vývoj s sebou, zanechávajíce naši skutečnou identitu za sebou. Zno vu a znovu pokračující asimilace okol ní hmoty stejně tak, jako vytrácení Epos o životě

našeho původu nás vedlo do sféry s nižší frekvencí. To pokračovalo, do kud se naše materiální postava, naše tělo se svou osobností, nepřizpůsobila vibrační úrovni materiálního světa, nejnižší nejvíce zkrystalizované vrst vě této kosmické roviny tak, že jsme byli schopni na ní žít. Tyto stupně ma terializace se také nazývají involuce. Prostřednictvím stále pevnějšího ukot vení ve hmotě, tento obraz přerostl do znepokojujícího pocitu bezmoci a omezení. Ale současně je to impul zem pro hledání východiska. Toto žije hluboce pohřbeno v lidské by tosti jako předtucha štěstí, dokona losti a nesmrtelnosti. Zpočátku se toto hledání týkalo výhradně sféry Země. Přesto jednoho dne se v mlze našeho vědomí objeví vágní, ale nezaměnitel né obrysy toho, co bylo už tak dlouho oznamováno – jako ozvěna minulosti, která se znovu stala aktuální. Náš současný svět, náš vesmír, se zakládá na vibracích, které se neustá le mění. V nekonečných procesech vzniku a zániku se podobá ohni, který neustále vše stravuje a přeměňuje. V pozemském světě vládne nekoneč ný pohyb, neustálý zmatek. V nebi panuje absolutní klid. Co je nebeské, je absolutní: ano je ano. Co je pozem ské, je podmíněné: ne, ale ano, když, nebo: za předpokladu že, jinak ne. Je to neustálý dvojí obraz, a proto je to

Pentagram 3/201 3

také nazýváno dialektikou. To má své důsledky. Každé slovo, každá myš lenka nebo skutek v našem světě automaticky generuje svůj protipól. Cokoliv člověk podniká nebo když hloubá o jakémkoliv aspektu pozem ského systému, všechno se navzájem zruší, výsledek zůstává stejný. Denně jsou překonávány rekordy – a zítra znovu: můžeme skákat stále dále a výše, ale nikdy nezačneme létat. Ačkoliv jsme „oděni dílem otce“, dříve či později poznáme sami sebe jako kousek skládačky puzzle, ale zdá se, že celek skládačky se ztratil. Sna žíme se všemi možnými prostředky vyplnit tuto nepříjemnou prázdnotu: prací, bojem, modlitbou. Děláme to tak dlouho, dokud se v nás po mnoha marných pokusech neprobudí obraz původního člověka a uzraje v nás úmysl, že my, dílek skládačky, se chceme se vším, co máme, předat tomuto celku. Jsme si vědomi, že touha po dokonalosti se netýká naší osobnosti, ale spíše znovusjednocení, religio s tím Druhým v nás, který pochází ze skutečného světa. Toto vytvoří prostor, vakuum, v němž se může konečně zrcadlit čis tota původního života. Narodí se boží člověk a osobnost, jakkoliv nedoko nalá, poznává, že tento nový člověk vychází z kruhového pohybu hori zontální linie ve vzhůru vedoucím

V pozemském světě vládne nekonečný pohyb, neustálý zmatek. V nebi panuje absolutní klid. Co je nebeské, je absolutní: ano je ano. Co je pozemské, je podmíněné: ne, ale ano, když, nebo: za předpokladu že, jinak ne. proudu linie vertikální. Všechny od dělující polarity zmizí a člověk, který to pozná, se předává srdcem a duší tomuto procesu. Vyjádřeno slovy Bible: Ježíš potká Krista a ti dva se stanou jedním. Jakob Böhme napsal celou knihu o této jedinečné chvíli a nazval tento okamžik: Aurora, vý chod červánků; pozoruhodnější popis je stěží představitelný. Člověku, které mu je dovoleno toto zažít, svítá zcela nový den, den, který nikdy neskončí, protože nepatří do našeho časoprosto rového řádu. Pozemský život skutečně znamená změnu, vývoj, bytí, ale také nekonečný

neklid. Je to řád, který spočívá na křehké rovnováze protikladů. Ačko liv je možný věčný vývoj, dokona lost v tomto životě evidentně nena jdeme. Opravdový život znamená stálost a klid. Každé okázalé divadlo utichne a promění se v harmonický vývoj. Čas a prostor ztrácí svůj význam, ani neexistuje něco, co by toto naplnilo. Jen záření dobra, neměnný klid v bož ském bytí, z kterého jsme se kdysi objevili a v němž budeme pokračo vat. Ten, kdo vstoupí do ticha své vnitřní místnosti a zavře za sebou dveře, spatří bohatství nového života a své místo a úlohu v něm. 

Epos o životě

T O

J E

M O J E

G E N E R A C E

Čas je řeka, nezadržitelný proud všeho stvořeného. Sotva je jedna věc přinesena ke spatření, hned je smetena a jiná zaujme její místo a ta také bude smetena pryč. Marcus Aurelius

Pentagram 3/201 3

UVĚZNĚNI V ČASE

Ve správné perspektivě času

Jaké jsou důsledky velkých a neodvratných atmosférických změn, které se k nám blíží spolu s kosmickou revolucí a jak můžeme na tyto změny reagovat?

aše reakce bude závislá na tom, jak prožíváme čas a průběh his torie. Můžeme zhruba rozlišit tři zá kladní reakce. Tradiční společnost se upíná k jednomu, k minulosti: tak jak to vždy bylo je správné a tak to má zůstat. Je třeba zachovat status quo za každou cenu. Když něco v naší tradi ci „zaskřípe“, jako například teorie evoluce, vidí se v tom obvykle ruko pis protivníka, dříve známého jako ďábel. Vše by mělo zůstat tak, jak to bylo ve starých dobrých časech. Zadruhé – v moderní společnosti, jejímž základem je období osvícení, je tento vzorec uvažování obrácen. Zde se věří na posvátný pokrok. Evo luční teorie není náhodou „parádním kouskem“ tohoto modelu myšlení. Věří se, že díky vědě a technice může být jen lépe, což podporuje lidskou víru v ovládnutí světa, který již nele ží v rukou něčeho všemocného, ale v rukou svobodných autonomních, sebevědomých lidí, kteří jsou vyvr cholením vývoje vpřed.

Jsou to tyto dva pohledy, které již přetrvávají nějaký čas. To nám však nezabrání, abychom se stále nepohy bovali v kruhu, díky svým nevědomým vzorcům reakcí. Proto často reaguje me naprosto odmítavě, na některé zprávy o kosmických nebo interkos mických změnách, ať už předpovídají neštěstí nebo ne. V prvním případě: svět stvořil Bůh, který nedopustí, aby něco šlo špatným směrem. Nebo v druhém případě: Člověk díky své mu pudu sebezáchovy dosud vždy našel nějaké řešení a tak to bude i nyní. Neděje se to již náhodou s následky globálního oteplování? Všichni o něm mluví a doufají v nějaké příznivé vý chodisko. Střízlivá věda a pozitivní přístup odkazují případné „hrůzostraš né scénáře“ do říše fikce. Nyní k třetí možnosti. V současnosti žijeme ve společnosti, která se často označuje jako postmoderní: tradice a věda už nemají co říci. Dosud plat né struktury, které určovaly smysl Ve správné perspektivě času

© right brain | chris piazza života, se rozpadly. Prožíváme konec „Velkého počtu“. Pak to vše vytváří prostor pro novou a smrtelně zhoub nou zkázu myšlení. Neboť když už naše společenské modely nezabírají, pak nás nemůže překvapit, že veškerá kultura a dokonce i život na Zemi jdou bez okolků cestou zkázy. Všechny tyto reakce jsou v zákla du jen odpovědi na ohrožení naší malé existence. Proto ztrácíme tu správnou perspektivu a nemáme žádný globální přehled o tom, co se skutečně děje. V každém z těchto třech světových názorů jsme pevně uvězněni v čase

Pentagram 3/201 3

a v kontinuitě, ve kterou doufáme, že se jí dočkáme.

MIMO POZEMSKÝ ŽIVOT A POMÍJIVOST Můžeme se však vcítit i do

docela jiné perspektivy času, s širším pohledem na realitu. Zkusme si tedy představit, že nemusíme být uvězněni v čase, že víme o možnosti, jak vy stoupit z tohoto „běhu času“. Vše po zorujeme jakoby zvenku, nikoli plni nostalgie po starých dobrých časech a po všech úspěších, které stejně zmi zí, ale vyhlížíme slibnou budoucnost bez netrpělivosti, která nám může

Čas je závislý na zemském poli a tím je svázaný s gravitační silou. Čím je tato síla větší, tím je čas pomalejší. Na tomto základě jsme svázáni s naším tělesným a prostorovým vědomím a žijeme proto v iluzi budoucího a minulého. Minulost je pryč a leží za námi a budoucnost leží před námi a musí nastat nebo my k ní musíme dojít. Ale toto je chybné pochopení: jak minulost, tak budoucnost jsou zde a nyní přítomny a odvíjejí se jedině pro naše pomalé tělesné vědomí

v časoprostoru, stejně jako se odvaluje koule po rovné zemi. V místě, kde se koule dotkne povrchu země, tam je současná realita. Vnímáme to jako „právě teď“ nebo „ihned po“. Ale ta koule jen sleduje pohyb času. Vztaženo k rovině se pohybuje dopředu a její bod dotyku vytváří časovou linii, ačkoli v ní samotné, v kouli, se nemění nic. Zůstává stejná. Lze to také vidět tak, že se pod koulí pohybuje pás času, zatímco koule je v klidu.

Jaro v Bixadu, Covasna (Transilvánie), Rumunsko. © János Kerekes, 201 0 nabídnout vše, co nyní postrádáme – a konečně nebýt také vedeni strachem z absolutní zkázy, ve které se přes nás přeženou všechny možné katastrofy.

VÝCHOZÍ BOD JE MIMO ČAS Exis

tuje původní síla, kterou můžeme na zvat „nehybným hybatelem“, který stojí na počátku všeho. Je také záro veň obnovující stvořitel. Nepřebý vá snad také v nás princip věčnosti,

latentní poslední pozůstatek původ ního věčného života, života, který nepodléhá a ani nemůže podléhat střídání času? To je velkolepá vize budoucnosti, projekt budoucího člověka, kterým již v podstatě jsme a kterým se za ur čitých okolností můžeme stát. Jediná možná reakce na přicházející změny nevychází z času ani z vývoje samot ného času, neboť to vůbec není ve Ve správné perspektivě času

Ten, kdo se identifikuje se svým časoprostorovým tělesným vědomím a s jeho jednoduchým myšlením, ten vidí jen linii a musí ji následovat, stále rychleji kupředu a tudíž nikdy zpět. Ale když se v někom do určité míry zrodí vědomí „koule“ (vědomí všudypřítomnosti), pak ví, že jsou v něm potenciálně přítomné všechny možnosti života, nezměnitelně a věčně. Dokresleme tento globální obraz o něco více. Rovina není skutečně rovná, je více či méně hrbolatá, vede nahoru a dolů přes výšky a hloubky, hory a údolí. Je jako horská dráha v zábavním parku, kde pohyb nahoru a dolů umožňuje na nejvyšším bodě překonat přitažlivost, zatímco dole má člověk pocit, že je těžší a možnost vzlétnout je nulová. shodě s prozatímním očekáváním. Správná odpověď vychází ze životní ho pole, které nemá základ v čase, ale ve věčnosti. Nemáme tím na mysli věčně trvající čas, ale bezčasovost, která stojí nade vším. Toto pole se ne musí vyvinout v budoucnosti, ono je již zde. Existuje nyní, stejně jako po všechny časy. Z tohoto pole již od věčnosti vycházejí impulsy, které in spirují lidstvo k osvobození vědomí. Ovšem tyto impulsy se nikdy ne shodují s biologickými strategiemi přežití lidstva. Mohou pouze působit na to spící, latentní v nás, na tu věč nou možnost, na to, co v nás nepřed stavuje biologické přírodní já. Je to náhoda, že mnoho lidí se probouzí

Pentagram 3/201 3

Vše nasvědčuje tomu, že se nyní nacházíme v nejvyšším bodě cyklické křivky pohybu nahoru a dolů. Toto je krizový okamžik. My všichni stojíme před vše rozhodující volbou: budeme následovat linii času, protože nemůžeme jinak, protože zůstáváme lpět na svých úspěších, protože nakonec je určující přitažlivost v nás? Nebo vykročíme směrem k dalšímu vývoji – nazývaného stavem věčnosti? Jak již bylo řečeno, společenství Světla pomáhá v této krizové fázi všemi svými kosmickými prostředky k proměně vědomí. I v tom případě, když jsme uvízli během času v přitažlivosti zemské: i tak jsme světelná bytost, dítě hvězd; žádné dítě času, nýbrž bytost věčnosti. právě nyní? A že jsme takzvaně při tom, kdy je možné překročit „běh času“? Konstantní proud světelné ener gie se vlévá do času a apeluje na naši vnitřní kvalitu, na naši duševní kvali tu. Pokud tuto kvalitu použijeme jen velmi málo nebo vůbec ne – to je gnostický zákon – promění se tato kvalita v soužení, jako je například nemoc, tak, jak to říkal Jakob Böhme. Pak vyústí tato jedinečná možnost v největší zmatek a pohnutí. Protože proud Světla vytváří časoprostor řidší a plastický – tak jako se v „hloubce“ čas znovu stává hustší, těžší a poma lejší. V závojích mezi touto a onou stranou vznikají potom sem tam otvory.

Zvyšováním vibrací pak mohou ně kteří z nás vidět více vědomě a budou schopni klam demaskovat, zatímco jiní budou upadat z jednoho transu do druhého nebo propadnou halucinaci vize konce světa.

ČAS PRO (DUŠEVNÍ) KVALITU Du

ševní kvalita je rozhodující pro to, ja kým způsobem budeme čelit nadchá zejícím změnám. Bude to nebetyčný

rozdíl, zda budeme přinuceni okol nostmi opustit vše, na čem jsme ještě závislí, nebo jestli jsme už zralí vše opustit s vědomím, že to nebude pro nový vývoj už potřebné. Avšak, mámeli nitro, které nám zprostřed kovává lásku a poznání srdce (Gno si), abychom mohli pomáhat ostat ním, můžeme tuto dobu přechodu chápat jako čas sklizně a sběru ovoce. 

Ve správné perspektivě času

Je čas na niečo iné

Už dávno existuje len niekoľko súperov, ktorí sa s ním môžu porovnávať. Čas je jeho výzvou a snáď aj jeho posadnutosťou. K svetovému rekordu sa v posledných rokoch sotva kto priblížil. Zdalo sa, že on je kandidát, predurčený na to, aby to zmenil…

ajkrajnejšia koncentrácia, každý sval napnutý, nasmerovanie na plno na značku štartu. Načasovanie je perfektné, jeho prvý pohyb presne súhlasí so štarto vacím výstrelom – štart snov! Je si istý, že toto bude beh jeho života! Jeho nohy nahmatávajú optimálne a nikdy nemal lepšiu kondíciu ako dnes. To nesmie zlyhať! Všetky tie mesiace, nie, vlastne roky prípravy, trénovania a odriekania by sa teraz mali oplatiť horúco očakávaným sve tovým rekordom. Už dávno existuje len niekoľko súperov, ktorí sa s ním môžu porovnávať. Tak to vidí aj on sám. Rekord vládne jeho tréningom, jeho myšlienkam, jeho životu. 2 mi núty a 3 sekundy. To je čas, ktorý musí pokoriť. Posledné metre, jed nako to presne vie, odstup pri posled ných krokoch a oslavovanie okolo neho. 2 minúty a 1,9 sekundy! Poda rilo sa mu to – dosiahnuť svoj cieľ! A teraz, len poldruha roka neskôr, udialo niečo nevyhnutné! Ďalší bežec nanovo zlepšil svetový rekord! Jeho vlastný čas je históriou.

Pentagram 3/201 3

SOBOTA, 7. MÁJ, 1 4:53 hod.

To sa dalo očakávať. Nemohlo sa to udiať inak. Ale prečo táto dezilúzia? Či som nevedel, že nejaký rekord má len krátke trvanie?! Prečo som všetky tie roky tak zaryte trénoval? Tá neja ká minúta, tých pár sekúnd… Čo mi to prinieslo? Dlhé roky som bojoval proti času: rýchlejšie, vždy len rýchlejšie. Chcel som dokázať, že som bol silnejší. Že to, čo sa zdalo nemožné, predsa len možné bolo. Pripadalo mi to, akoby ma čas teraz dobehol. Prirodzene, vedel som, že rekord nemohol byť navždy, ale predsa prevládla túžba po ultimatívnom víťazstve môjho života. Celé moje úsilie bolo na to zamerané. Ale o presvedčení, že by mi mal sve tový rekord darovať ultimatívne ví ťazstvo teraz viem, že bolo ilúziou. Až dodnes bol beh mojou špecialitou, vedúcou hviezdou môjho života. Ale napriek tomu mi nepriniesol to, čo som hľadal; ale priniesol ma až do tohto bodu. Čas pre mňa ostáva fascináciou. Na jednej strane vytvára možnosti,

Z DENNÍKA ŠPRINTÉRSKEHO ŠAMPIÓNA

na druhej strane vytyčuje hranice, ktoré nemožno prekročiť. Čas je pre nás niečo samozrejmé. Určuje náš život, a predsa som ho naozajstne ne vnímal nikdy. Rád by som ho preskú mal viac. Je čas na niečo iné.

PIATOK, 26. AUGUST, 7:28 hod.

Poznáš ten pocit? Náhle sa zobudíš a nemáš poňatia, aký je deň alebo koľko je hodín. Je to akoby niekto velikánskou kefou vymazal celý tvoj zmysel pre čas a na krátky moment neexistuje nič, celkom nič. Okamžite nastane panika: niečo si zabudol, ale čo? Toto sa udeje bleskovo a potom je aj to už zase preč. Ty opäť vieš, aký je deň, a každodenný poklus môže začať. Takto, presne tak som dnes vstal. Jedinečné je, že teraz ešte stále sedím na okraji mojej postele a nevkročil som do vlaku všetkých tých každodenných činností – ešte nie, lebo som si istý, že som určite niečo zabudol: moje skúmanie času. Čo z toho vzniklo? Nič.

Pentagram 3/201 3

Kde ostalo presvedčenie, že toto skúmanie je naozaj hodné námahy – ten pocit, že na to by som rád vyna ložil celý svoj čas? Ako mohol tento pocit tak rýchlo zmiznúť? Viem vlast ne, na čo vynakladám svoj čas? Naj radšej by som teraz povedal „nemám čas“, ale ak by som bol celkom čest ný, nie je to pravda. Áno, veľa som urobil a namieril som svoju pozornosť na stovky vecí, ale tiež: bola to moja vlastná voľba? Keď vravím „nemám čas“, tak to vyzerá, akoby pre mňa bolo už všetko predurčené a akoby som na to nemal žiaden vplyv: „Vyššia moc, žiaľ.“ Po hodlná výhovorka, ale s ňou naozaj ďalej nezájdem. „Nemal som čas“ je presne to isté ako „čas mal mňa“.

UTOROK, 25. OKTÓBER, 21 :1 6 hod.

Je tma a tu hore na horách stále – no áno, tu a tam trochu hluku a šuškania. Napriek rohožke a ponožkám na spa nie cítim v chrbte tvrdú zem nepríjem ne. Avšak predsa sa moje myšlienky netočia okolo boľavého chrbta, nie, moja pozornosť je namierená na ne zmerateľný priestor nado mnou, v kto rom žiari nespočetne veľa hviezd. Je to nesmierny pohľad a spôsobuje, že sa cítim malý, áno, bezvýznamný. Táto nebeská klenba sa dá sotva za chytiť, ale napriek tomu vidím a vní mam, že je pravá. Ale ako pravá vlast ne je? Správne nahliadané, pozerám

teraz do minulosti. Terajšie postave nie hviezd by som mohol chápať cel kom inak. Ale keď ho vidím teraz, dá sa teda povedať, že je to minulosť? Čo je vlastne za hviezdami – a znovu: čo je ešte ďalej za tým? Vládnu tam ešte stále zákony času alebo tam vlád ne niečo ako večnosť? Tak veľa otá zok…, no kto by mi mal dať odpoveď? Musí existovať odpoveď, inak to byť nemôže. Ale chápal by som odpoveď? Budem mať závrat, musím to vedieť, ale hlavou to nemôžem pochopiť. Ako by aj bolo možné chápať niečo „več né“, kým sme stále naviazaní na čas? Zdá sa, že moderný vývoj chce, aby sme na toto zabudli a nahovára nám pocit všadeprítomnosti: vždy všade dostupný… stlačením gombíka prí stup ku každej želanej informácii. Ale aj keď to môže byť nápomocné, dáva nám to naozaj všadeprítomnosť, v ktorej čas a priestor už viac nehrajú žiadnu rolu? Odkiaľ prichádza táto túžba za niečím večným, trvácnym – túžba byť slobodný? Všetko vôkol nás sa vyvíja, dospieva k vrcholu a opäť zaniká. Napriek tomu sa často sprá vame tak, akoby veci, ktoré robíme a dosahujeme, mali nemerateľnú hodnotu. Keď čo len pomyslím na môj svetový rekord a na to, ako tiež jednoducho opäť zmizol. Na jednej strane sa čas stará o to, aby všetko zase pominulo a neostalo trvalé. Na druhej strane čas daruje

možnosť, že niečo sa môže vyvíjať, môže rásť. Ale načo, čo je cieľom? Musí existovať niečo, čo nás ženie vpred a poháňa, aby sme niečo dosiahli – ale čo je toto „Niečo“? Niečo, čo nepominie, niečo, čo má hodnotu večnosti. Akokoľvek, cítim, že chá pem, ale nič viac. Ale asi cítim túž bu, úplne hlboko vo mne, aby som v živote odhalil túto hodnotu večnosti.

SOBOTA, 31 . DECEMBER, 23:28 hod.

Tridsaťjeden, tridsaťdva, tridsaťtri, … neustále tiká ručička. Už iba pol ho diny a potom bude tento rok opäť za nami. Budú búchať korkové zátky a sršiaci ohňostroj rozžiari oblohu. „Šťastný nový…“, „Všetko dobré“, potrasenie rukou, objatie alebo pár bozkov. Tak to robíme. Nový rok – znamená to, že teraz bude všetko inak? Keby sa teraz každý pokúsil napĺňať svoje predsavzatia… snáď by sa niečo zmenilo. Vlastne musím povedať, že moje očakávania nie sú veľmi veľké. Dobrý pocit je už len to, že si pomyslím, že takýto nový rok je nová, nepopísaná strana. Ale neplatí to pre každú sekundu? Alebo som snáď teraz príliš cynický? Ale snáď som tiež len sklamaný tým, čo ľud stvo dosiahlo za všetky tie časy, ktoré sú za nami. Búchajúce korkové zátky, pripomí najú mi zrazu veľký tresk, „big bang“, Je čas na niečo iné

ktorým údajne všetko začalo. Podľa vedy to nebola nevyhnutne explózia, ale skôr potenciál, ktorý sa s enormnou hustotou začal rozširovať z veľmi ho rúceho stredu. Tak vznikol celý ves mír a nakoniec aj náš svet. Potenciál na všetko, čo teraz existuje, bol teda prítomný už vtedy. Mal som ja alebo niekto iný na to nejaký vplyv? Nie. A predsa sme poháňaní dopredu a na smerovaní neustále na vývoj. Bol toto zámer, ukrytý za veľkým treskom? Aby sa vyvíjal svet, tak ako ho pozná me teraz – svet, v ktorom nič nemá večnú hodnotu a ktorý je plný proti kladov? Tomu nemôžem veriť. Niečo vo mne vie, že existuje viac, väčší cieľ v živote. Vlastne je to obdivu hodné, lebo nie som to isté ako svet okolo mňa? Moja pýcha, že som, kto som, moje strachy, že stratím, čo je moje, čo vlastním, moje starosti, čo by sa mi možno mohlo nanešťastie prihodiť – existujú pozitívne a nega tívne pocity, ktoré sa môžu navzájom vymieňať. Aj v tom môžem odhaliť niečo málo z večných hodnôt. Ale nemalo by to byť tak, že večnosť je vnímateľ ná v čase, že v svete existuje nevidi teľná sila, ktorá všetko ženie dopredu

Pentagram 3/201 3

a nechá to rozvíjať sa? Potom by to bol vývoj, prostredníctvom ktorého môže každý odhaliť sám pre seba, že nejde o čas, ale o večnosť. Ako vyzerá svet a aký si Ty, už viac vlastne nehrá žiadnu rolu. Ide o odhalenie niečoho väčšieho, niečo ho, čo nedokážeš nájsť ani v minu losti ani v budúcnosti, ale len v tichu o niečom celkom Inom. Navôkol mňa sa zdvihol ohňostroj a búchajú zátky, ale vo mne je ticho.

NEDEĽA, 1 . JANUÁR, 0:01 hod.

V tichu vznikajú nové nahliadania – ako pradávne, slabé našepkávanie. Vzrastajú vo mne nové myšlienky. Čas a večnosť nie sú navzájom rozlí šiteľné. Večnosť nesie čas a ženie ho dopredu. Večnosť je aj v čase. Večnosť je v človeku. Nejde o kolobeh rozkvetu, žiarenia a zániku. Nie, ide o špirálu smerom nahor. To je to, čo životu prepožičiava hodnotu večnosti. Je to tu. Idem, lebo je čas. 

Z denníka šprintérskeho šampióna. Noverosa, 201 2.

Každý svet svoj vlastný čas

Corpus Hermeticum, kniha dru há, odhaľuje Pymander Herme sovi vzťah Boha k vesmíru. Pymander, inšpirujúci boží Duch v Hermovi, mu ukazuje poriadok piatich manifestácií v prejavení vesmíru. Tieto sú: ‚Boh, večnosť, svet, čas a vývoj.‘ „Boh robí večnosť, večnosť robí svet, svet robí čas, a čas robí vývoj. Dobro, krása, blaženosť a múdrosť tvoria vlastne podstatu Boha; podstatou večnosti je nemeniteľnosť; podstatou sveta je poriadok; podstatou času je premenlivosť; a podstatou vývoja je život a smrť. Duch a duša sú aktív ne, vyjavujúce sa sily Boha; trvácnosť a nesmrteľnosť sú účinkami večnosti; svet má ako účinok návrat k dokona losti a denaturáciu; čas má ako účinky vzrastanie a ubúdanie; vývoj má ako účinok vlastnosť. Tak je večnosť v Bohu, svet vo večnosti, čas v svete a vývoj v čase. A zatiaľ čo večnosť odpočíva okolo Boha, pohybuje sa svet vo večnosti, čas sa uskutočňuje vo svete a stáva sa vývojom v čase.“ (verše 48) „Večnosť formuje svet do poriad ku tým, že preniká hmotu nesmrteľ nosťou a trvalosťou. Lebo vznikanie matérie je závislé od večnosti, práve

tak ako večnosť sama je závislá od Boha. Existuje vývoj a existuje čas, tak v nebi ako aj na Zemi, ale predsa sú v svojej povahe odlišné: V nebi sa nemenia a sú nehynúce, na Zemi sa menia a hynú. Boh je duša večnosti; večnosť je duša sveta a nebo je duša Zeme.“ (verše 1315) Na večnosť môžeme nazerať ako na večne existujúci čas. Ale môžeme aj povedať: podstata času je neprestajná a súhlasí tak s určitým ponímaním večnosti. Sme skrz všetky cykly na rodenia a smrti trvaločasoví ľudia. V časopriestorovom vývoji nikdy ne jestvoval trvalý prírodný človek. Aj časový úsek medzi našou smrťou a ďalšou inkarnáciou môže byť me raný naším známym časom. A tak jestvuje čas Boha a čas človeka, ako čítame v Corpus Hermeticum. Sú od lišné povahou, poriadkom a časom, zatiaľ čo oba svety existujú súčasne. Vývoj v časovopriestorovom svete sa môže opísať ako stále sa opakujúci kolobeh kolesa narodenia a smrti. Vo vyššie dimenzovanom svete nie je reč o novom začiatku – čo je predsa osu dom každého človeka; tamojší vývoj je možné vidieť ako špirálu. Poriadok Boha, večnosť, svet, čas a vývoj, na Každý svet svoj vlastný čas

ktoré poukazuje Pymander, pred života, ale nevnímame oceán več stavuje pre nás naddimenzionálnu nosti, ktorý nás nesie. Tak cítime skutočnosť existencie. Náš vlastný našu vzdialenosť od Boha. Ale to poriadok je v skutočnosti jej veľmi Božie sa nevzďaľuje. To Božie nie je znetvoreným odzrkadlením. Koz časopriestorové, a preto je vždy blíz mický vývoj v božích oblastiach ko a aj ďaleko, okolo nás, v nás, vša slúži inému cieľu ako ten, ktorý je deprítomné. V každom okamihu sa nám známy. Zatiaľ čo v našom vý môžeme spojiť s večnosťou. V kaž vine zbierame vedomie skúseností, dom momente je možné začať cestu zjavuje beh vývoja v božích oblastiach z času a uniknúť z poľa príčiny a účin lásku, ktorá nesie aj náš vývoj. ‚Pod ku. Lao Tse hovorí: „Makrokozmos statou vývoja je život‘ – a ženie nás trvá večne. Preto môže trvať večne, cez mnohé zmeny. Čas bude môcť lebo jestvuje nie sám pre seba.“  raz počas tohto života prejsť do iného, ne „Dve oči duša má: prestajne sa meniace to jedno do času pozerá, ho božského života. to druhé na večnosť je Čas, ktorý sa zjaví, stále nasmerované.“ musí aj opäť zmiz Angelus Silesius núť; lebo to nie je zjavujúci sa čas, kto rý človeka viaže na Boha, z čoho vy plýva, že aj nestvo rený čas musí existo vať. Máme náš vlastný časový život, závislý od nášho vedomia. Silne sa zaoberáme vlnami, ktoré sme spôsobili na oceáne transformácia © bonnie bruno

Pentagram 3/201 3

Projevený a mizející čas

Univerzální učení nás upozorňuje na sedm stavů vědomí v projevení lidí. „Bůh stvořil svět, svět zná čas a čas zná vývoj,“ říká Hermes. A Jan van Rijckenborgh konstatuje: „Rozměr je jedna malá část ze spektra Božího ducha.“

ěda považuje čas vedle výšky, šířky a délky za čtvrtou dimen zi. Čas obsahuje kauzalitu a kauzali ta může být pochopena jen v čase. Všechno zde zná příčinu a následek, kde následek znovu vytváří příčinu a tak vzniká neustálý pohyb. Teoreticky se v prostoru pohybu jeme svobodně, nikoli ale v čase. Směřujeme výhradně směrem k bu doucnosti. Abychom tuto tak zvanou nesvobodu pochopili, můžeme se dí vat na dimenze jako na stavy vědomí. Mluvíme pak o časoprostorovém vě domí.

ZAČÍNAJÍCÍ VÝVOJ Na základě ná

sledujícího obrazu nám to bude jas nější. Na počátku stvoření vystupuje z nedimenzionálního bod. Je to v pra vém smyslu bod vědomí, zrození pa nenského ducha. Tento bod se pak začne pohybovat, neboť zjevení zná pohyb. Vše se pak začíná pohybovat, díky něčemu, co je nehybné. Pohy bem se pak z bodu stane linie, první rozměr. Z linie se vyděluje pohybem do stran hloubka, plocha, tedy druhá

dimenze. Na ploše se díky pohybu vytváří výška, třetí dimenze. Vědomí se vydává na cestu – vedeno pohy bem – proměny a růstu. Při čtvrtém pohybu poprvé člověk sám vědomě používá trojnásobného ducha. Troj násobný duch poukazuje na vůli, moudrost lásky a působení stvořitele ve zjevení. Trojnásobný duch je znám ve veškerenstvu jako forma, život a pohyb. Když se forma dá do pohy bu, vzniká život, tedy život vědomí. Kdykoli, když růst dosáhne urči tého stupně, prochází vědomí posu nem do vyšší úrovně. Tímto způsobem lidský nevědomý duch díky různým stavům dochází k trojrozměrnému, časoprostorovému vědomí. Z nevě domého vševědomí jsme současně skrze látkové a životní tělo získali k dispozici pocitové tělo, které zná stav srovnatelný se snovým vědomím.

KONEC ČASOPROSTOROVÉHO VĚDOMÍ Ve čtvrté dimenzi není pohyb dynamickou energií, která pohybuje hmotou nebo životem v čase, ale je to vnitřní pohyb ve věčném bytí. Projevený a mizející čas

Protiklady ve světě časoprostoru mají za následek vznik vědomí formova ného zkušenostmi. Od čtvrté dimenze vstupují protiklady do dynamické a tvůrčí interakce a tak vzniká ze dvou původních pólů stvoření jeden nový, věčné vědomí v éterickém těle: nová duše. Čas, který se objevuje jako do provodný jev, když je forma uvedena do pohybu, přestává v tomto vědomí existovat. Prostor, který umožňuje to, že se čas odvíjí, se taktéž ztratí: vy tvoří se potenciální vědomí absolutní přítomnosti. Tento nádherný vývoj, který bude následovat ve druhé polo vině vývoje Země, je nyní před námi. Těmito velkolepými novými atributy, které patří k abstraktnímu myšlení a které využívají jako kompas intuici duše, je obdařen nový člověk, který naslouchá vnitřnímu volání Vodnáře a který stojí před pátým pohybem, jež vede ven z čtyřdimenzionálního vědo mí. V univerzálním učení poznáváme tyto velkolepé dimenze jako Jupiter ské vědomí.

JUPITERSKÉ VĚDOMÍ Na přechodu

k éře Jupitera bude mít v člověku ur čující vliv laskavá duševní moudrost. Výraz „Jupiter“ poukazuje v univer zálním učení na následující kolo ži vota makrokosmu a na stav, ve kterém se potom bude nacházet mnohem vět ší část lidstva. Je to fáze, ve které se

Pentagram 3/201 3

lidstvo díky své skromnosti stává vě doucí. S čistým a probuzeným dušev ním vědomím člověk začíná vnímat vnitřně a současně vlastní i jasné bdě lé vědomí. V tomto stavu vědomí vnímá své spolubližní i s jejich omezeními a utvá řením tak, jak to děláme v našem běž ném životě, ale je si vědom i toho, jak vše žije v duších těch druhých, jak se to v nich projevuje a jak to ovlivňuje nejjemnější vibrace toho, co nazývá me aurou. Zároveň chápe příčiny a motivy, proto je mu každé souzení cizí. Vědomí Jupitera k tomu člověka opravňuje, protože se již sám nepo važuje za střed, okolo něhož se vše otáčí. Mnohem více jde o to, aby si v každém spojení, které vidí nebo do kterého vstupuje, všichni díky vníma vosti navzájem s radostí pomáhali. Svět vědomí Jupitera je prostou pen Gnosí, živoucím vědomím a sou náležitostí. Všem věcem okolo sebe člověk dává život: život srdce, život duše. Nic není bezvýznamné, nic již není šedivé – toto vše má základ v holé skutečnosti, že je přítomen člověk, po vznesený člověk. A v následujících časových periodách – Venuše a Vul kánu, očekává lidstvo ještě radostnější vývoj, který nejsme schopni popsat. Člověk bude oduševnělý ve věčném tvoření. Tento spirituální postup vzhůru je to, co univerzální učení nazývá pravá

evoluce. Člověk, který byl na začát ku jen nevědomý Boží duch, kterého přivedla jeho cesta zkušeností do nej nižšího bodu materie, nyní následuje cestu zpět jako vědomý, tvořivý Boží

duch, který v sobě sjednotil oba póly stvoření a vchází do jednání bez pří činy a následku. Projevený čas se pro něj proměnil ve věčnost. 

Projevený a mizející čas

Čas je nám dán

Cesta letadlem má své nepopsatelné výhody. Ale někdy si může cestovatel po takové cestě uvědomit, že se pohyboval z jednoho místa do druhého nepřirozeně rychle a že se nemohl opravdu přeladit na své nové prostředí. Přesto by se ale jen málo lidí rozhodlo jít na svou dovolenou pěšky, protože to trvá dlouho a člověk by si s sebou musel nést všechna zavazadla. K ZAMYŠLENÍ

y samé, zdánlivě praktické argu menty vznikají u mnohých při přání projít duchovní cestu co možná nejrychleji: neboť to netrvá tak dlou ho a nemusí se sebou tolik nést. Ale co je vlastně to „to“? Co netrvá tak dlouho? A kde je pak on, když „to“ nechá za sebou? Ale někdo jiný může namítat, že je to špatně, takhle reago vat. Člověk sám nemůže dělat nic. To život nás vede. „Když člověk nic ne dělá, nemůže také vytvářet karmu…“ Přeneseně by tak náš příklad s dovo lenou znamenal, že by člověk neměl vůbec cestovat, protože doma je to nejlepší, nemusí s sebou nic vláčet, nemusí si lámat hlavu starostmi o to, jak dlouho bude pobyt trvat. Někde mezi těmito dvěma ex trémy se nalézá zlatá střední cesta, „úzká cesta“, kterou není možno za hlédnout ani z letadla, ani doma z po hodlí „lenošky“, protože je příliš sub tilní. „Z lenošky“ můžeme vidět jen

Pentagram 3/201 3

ten zabalený batoh, jako přechodnou formu. Úzká stezka je cestou v jiném universu. A pokud má být k něčemu přirovnána, pak třeba k letu malých ptáčků v oblacích, který není nasmě rován na žádný cíl, ale jen na radost, která je v nich. Létají jakoby podle hudby. I v hudbě se jedná o pozoruhodný výkon „zahrát“ skladbu s mnoha no tami ve velmi rychlém tempu. Ale znalci často říkají, že je to příliš spe kulativní, protože toto hudba vůbec nepotřebuje. Zdá se, že všechny ná zory splývají v to, že jde o stezku samotnou. A ta je úzká jak břit nože, takže na ni s sebou nelze vzít žádné zavazadlo, ale ani strach z toho, že z ní spadneme. Protože veškerá po zornost je zcela zaměřena jen na sám okamžik, živoucí a spočívající v doko nalosti. Klid domova nebo dovolená bude nahrazena jiným dobrodružstvím,

které nemohou poznat ti, co spěchají, ani ti, co se loudají. Každý okamžik této cesty má nový cíl, zcela nový, protože necestujete se zavazadlem. Člověk se nemusí otáčet do minulosti

ale ani se upínat k budoucnosti. Ne musí se ani ptát, kde se právě teď na chází ani co přinese budoucnost. Tato cesta nás žádný čas nestojí, naopak nám dává čas, čas žít: živoucí čas. 

Čas je nám dán

T O

J E

M O J E

G E N E R A C E

Všechno v této přírodě má formu, zvuk a barvu. Je to příroda mnohotvárnosti, příroda času a prostoru, ve které se vše projevuje neustále jako jiné a přitom je stále stejné. Žádná časoprostorová bytost nemůže být stejná jako jiná časoprostorová bytost. Dvě bytosti, které si snad jsou zcela podobné, jsou přece od sebe oddělené, zcela jedinečné a tedy vzájemně neznámé a jsou na sobě nezávislé. Jsou jen vnímatelné, jsou fenomény, jsou věcmi. V novém životním poli dokonalý člověk zcela vystupuje nad formu a změny a nad všechny projevy a fenomény časoprostorového řádu. Ten, kdo nyní vstoupí do dokonalého dechu života, kdo na něm má podíl, ten vstupuje do procesu proměny. Kdo se nachází v tomto procesu, bude se stále osvobozovat od ohraničení, omezení a od projevů časoprostorového světa forem a nakonec mu už nic nebude moci klást odpor. Potom zaujme místo, které mu náleží. Catharose de Petri, Sedm hlasů hovoří

Pentagram 3/201 3

Teraz, stred času ,

stred zažívania času Všetky udalosti sa uskutočňujú v Teraz, uskutočňujú sa v Teraz a budú sa uskutočňovať v Teraz. Ak vidíme čas ako lineárny čas, je logické, že trvanie je čas, ktorý uplynul od začiatočného časového bodu po koncový časový bod. Počas trvania sú uskutočniteľné udalosti, čas je ako koryto rieky pre náš život, naše jednanie a skúsenosti. Čas je takpovediac pozadie, pred ktorým niečo vykonávame.

le existuje skutočne niečo také ako jeden časový bod? Mohli by sme dôjsť k záveru, že v skutočnosti časový bod sám nepo zná žiadne trvanie, takže v jednom časovom bode sa nemôže realizovať žiadne uskutočňovanie. Jestvuje bytie bez trvania? Filozofi ako Lao Tse sa takýmto spôsobom logiky nedajú ovplyvňovať, oni pozorujú čas nie logicky, ale vsa dený do bytia Taoa, božieho večného Teraz. Oni vidia, ako Teraz zahŕňa Te raz všetkých čias. Lao Tse nám ukazu je, ako Teraz Taoa môže preznievať k Teraz nejakého časového bodu, kto rý je závislý od časopriestoru. Nejaký časový bod takto môže byť obratom v živote. Vniknutie priameho, nespro stredkovaného večného princípu Taoa do času sa zdá neuskutočniteľné – a predsa práve to je cesta oslobodenia z času. Aby sme ďalej skúmali vzťah medzi Teraz nejakého časového bodu

a večným Teraz, upriamime naše myslenie na veľké materské pole, na pramatériu, ktorá napĺňa nekonečný priestor, o čom klasickí ružokrižiaci (a hermetická Gnóza) hovorili: „Neexistuje žiaden prázdny priestor.“ Z neviditeľného vzniká viditeľné, z večného čas. Okolo každej myšlien ky, ktorá vychádza do pramatérie, sa sťahuje éter na éterický oblak. Toto zhustenie spôsobuje náboj, elektrické napäťové pole, ktoré v sebe nesie ži vot. Toto pole žiari, priťahuje sily a iné sily odpudzuje, tvorí konieckoncov jadro vedomia s dvoma pólmi. Elek trický náboj poľa tvorí s atómami a prvkami oblak, ktorý sa drží spolu. Tak vzniká v tomto poli život, čo úplne súhlasí s myšlienkou, ktorú sme si vzali za základ. Princíp tohto poľa platí tak pre slnečný systém ako aj pre človeka, teda tak makrokoz micky ako aj mikrokozmicky. A tento Teraz, stred času, stred zažívania času

„Čas je spôsob rozmýšľania.“ Spinoza

princíp platí dokonca aj pre náš vlast ný svet myšlienok! Tak si môžeme predstaviť väčšie alebo menšie elektromagnetické polia všemožných druhov, ktoré spolu tvo ria veľké prejavenie. Existuje veľa obdivuhodných vývojov, ktoré sa

Pentagram 3/201 3

vzájomne prenikajú, obklopujú a usku točňujú v tom istom všeprejavení, a odlišujú sa navzájom rôznymi mag netickými zákonitosťami. Aj keď vznikajú v tom istom priestore a pohybujú sa v jednom fundamentálnom magnetickom poli,

„Boh je Boh prítomnosti. Tak ako ťa nachádza, tak ťa akceptuje a vníma, nie ako to, čím si bol, ale ako to, čím si teraz.“ Majster Eckhart

má každý z nich svoj vlastný magne tický kľúč a je preto od každého iné ho vývoja oddelený. Iné univerzum nepotrebuje iný priestor, ale nejakú inú myšlienku. A predsa sa môžu rozličné polia navzájom viac alebo menej ovplyvňovať, ako nám to ukazuje Lao Tse. Aj naše osobné vedomie tvorí vlastný čas a vlastný priestor, tvorí osobnú časovú guľu, ktorá je aj priestorovo guľou. Táto časovopriestorová guľa sa rozprestie ra okolo nás ako guľa života, kde v našom časovom a priestorovom za žívaní robíme skúsenosti, je to stav vedomia, v ktorom sa môžeme na druhej strane do istej miery ovplyv ňovať. Teraz naším stavom vedomia nemôžeme to univerzum len tak jedno ducho pozorovať. Bráni tomu rozdiel v podstate a vibrácii. V behu času sa úroveň alebo kmitanie nášho životného princípu tak veľmi znížilo, že v pria mom zmysle nedokážeme viac komu nikovať s neviditeľným kozmom a Svä tou Zemou, odkiaľ pôvodne pochádza náš malý kozmos (mikrokozmos). Centrá nášho vedomia korešpon dujú so Zemou, ktorá je nám známa, zatiaľ čo mikrokozmos súčasne patrí k skrytému univerzu, ktoré sa správa harmonicky len voči Tao.

Ako ľudia, narodení v tejto prírode a z tejto prírody, sme ako mikrokoz mickí ľudia z inak dimenzionálneho poľa. Podľa tejto prírody sme smr teľní, ale podľa našej pôvodnej pod staty nesmrteľní. S touto predstavou pred očami sú vzťahom na nás príto mné viaceré univerzá alebo dimenzie na tom istom mieste, zatiaľ čo žijeme len z časopriestorovosti. Majster Eckhart napísal: „Len to, čo som ja ako časová bytosť, len to zomrie a stratí sa, lebo patrí ku dňu, a preto musí rovnako ako čas zmiznúť.“ Len kvôli nesmrteľnému jadru mikrokozmu, ktorý nosíme stratený v nás, môže naše srdce v tej inej myš lienke spoluvibrovať, môže sa nás to nesmrteľné dotknúť. Preto poukazuje majster Eckhart na tento kľúč k ceste, keď vraví: „My siahame po pravde a použí vame našu večnosť.“ Božie univerzum môže náš po riadok viac alebo menej rušiť, čím sa stávame do istej miery vnímaví voči dotyku nejakej inej myšlienky. Aby prejavila svoje univerzum, ne potrebuje táto myšlienka žiaden iný časopriestor. Vyprázdnenie zapríči ňuje magnetickú búrku, ktorá mení spojenie medzi mikrokozmickým Teraz, stred času, stred zažívania času

„Keď je duša vyprázdnená od času a priestoru, posiela Otec svojho Syna do duše.“ Majster Eckhart

poľom a naším poľom. Zmena zname ná, že naše elektromagnetické pole sa dostáva do istej miery do harmónie s tým iným poľom. Prvá myšlienka, naše osobné magnetické pole, vyvib ruje. Stane sa tichou a atómy našej bytosti môžu byť prepólované, budú inak zmagnetizované, a my odhalíme to „NeKonanie“; to „WuWei“, o čom vraví Lao Tse. Ticho toho NeKonania znamená byť „v Teraz“. Tak je postarané o to, že veľký proces zmeny prepólovania nebude rušený a Tao prenikne akoby samo od seba našou bytosťou. „To NeKonanie v čase“ sa tak môže stať „tým bytím vo večnom Teraz“, prítomnosťou Taoa. Majster Eckhart naznačuje toto „NeKonanie“ ako „oprostenie sa od seba samého“. Hoci je Tao priamo, nesprostredko vane prítomné, potrebuje proces transmutácie svoj čas, nie preto, že by bolo Tao časovopriestorové, ale kvôli nášmu časovopriestorovému vedomiu. A v istom danom momente vnímame nanovo to pôvodné uni verzum, lebo podieľať sa na inom magnetickom poli znamená iné

Pentagram 3/201 3

vedomie, zmenenú osobnosť a dospe lé mikrokozmické bytie. Vystúpime z časovopriestorovosti, zatiaľ čo ešte stále sme v nej prítomní. To iné univerzum nemusí ani prísť alebo byť hľadané v diaľke: je už tu. Takto na hliadané, existuje jedno stále sa me niace viditeľné univerzum, ktoré nesie čas, a jedno neviditeľné večné univer zum, obe v nás. 

Hermes k Tatovi: Vrav veselé, jasavé slová, syn môj, a pochop, čo je Boh, čo je svet, čo je nesmrteľná bytosť a čo je bytosť, ktorá je podrobená rozpusteniu. Spoznaj, že svet je z Boha zrodený, je v Bohu; že človek zo sveta je zrodený, je v svete; a Boh, pôvod Všetkého, drží a opatruje všetko v sebe uzavreté.

Corpus Hermeticum, IX. kniha

I tentokrát je to stejné

Historie se opakuje, i když vždy odlišným způsobem. Abychom rozpoznali toto opakování, je nezbytné ignorovat měnící se povrch. Jedno z neustále se opakujících přesvědčení je, že tentokrát to bude jiné. Je to jen iluze, která během posledních dvaceti let znovu ožila. Byla to mylná představa, že historie skončila a že v budoucnosti bude jen jeden navždy stabilní politický systém. Byla to mylná představa, že by mohla vzniknout nová ekonomika, trvalý ekonomický růst. Byla to mylná představa, že chudí lidé a chudé země budou tentokrát schopni nést břemeno dluhu, jehož náklady přesáhly jejich finanční příjmy.

lam není realita. Iluze, že tento krát to bude jiné, se znovu ne potvrdila. I tentokrát to bylo jako pokaždé. Bylo to stejné. Zdá se, že představa, že tentokrát to bude jinak, je v historii neustále se opakujícím tématem, pokud se bere v úvahu pou ze to povrchní a přehlíží se tak hlubší zákonitosti. Je zbožným přáním, že to, co je žádoucí, je také tím, co je reálné. Je zbožným přáním, že to, z čeho lze profitovat, je také skuteč né. Je to zbožné přání, považovat to, co je teď, za trvalé. V historii existuje jedna konstanta: neustálá změna. Ten, kdo je toho ná zoru, že tentokrát to bude jiné, popírá tlak změny. Nicméně tento tlak stále narůstá, dokud mýdlová bublina ne praskne. Ekonomický rozkvět se změ ní v ekonomickou krizi, zdá se, že stabilní vládnoucí systém již nikdo nepožaduje. Za škody způsobené

našimi osobními slabostmi jsme pře ce konec konců odpovědni my sami. Další konstantou je: poučení se z mi nulosti je velmi bolestivé. Během prv ních let po nějakém velkém problému se vyhýbáme příčinám tohoto problé mu, ale netrvá to tak dlouho a před stava, že věci tentokrát budou jinak, se stane opět přitažlivou. Postupně se vyvíjí tlak ke spáchání stejných chyb jako v minulosti. A tyto stejné chyby znovu dokazují, že jsou příčinou po dobných problémů. V tomto světě neustálých změn a opakujících se chybných očekávání, že věci jsou tentokrát jiné, přichází Kříž s Růží se svou klasickou výzvou k základní obnově světa a lidstva. Myšlenka je jednoduchá. Jsme sou částí lidstva: pokud se změníme my, změní se také lidstvo. Lidstvo utváří svět: jestliže se lidstvo změní, svět se změní také. Otázkou tedy je: Jak I tentokrát je to stejné

můžeme dosáhnout zásadní změny individuální lidské bytosti? To je otáz ka, kterou můžeme formulovat také takto: Jak zajistíme, že budeme ten tokrát jiní? Abychom nalezli řešení, měli bychom začít se světem, ve kte rém žijeme. My utváříme svět, kterým jsme. Jsme osobou, kterou tvoří naše zvyky. Naše zvyky jsou formovány naším chováním. Naše chování je for mováno našimi pocity. Naše pocity jsou formovány našimi myšlenkami. Proto se začátek zásadní změny nachází v našich myšlenkách. Nejsme schopni změnit náš vlastní základ – ale Světlo toho schopno je. Světlo potřebuje prostor, aby mohlo zářit.

Neživením pocitů nenávisti, žárlivos ti a bezmoci učiníme naše myšlenky jasnější. Tímto způsobem je vytvořen prostor pro Světlo, aby formovalo a kontrolovalo naše myšlenky. Takto Světlo prochází řetězcem od myšle nek k pocitům, od pocitů k chování, od chování k návykům a od návyků prostřednictvím individuálních by tostí do celého světa. Tímto způso bem Světlo zajišťuje zásadní obnovu světa a lidstva. Dbejte na své myšlení. Dbejte na své pocity. Ten, kdo začne s duševní očistou, zažije, že celý systém musí násle dovat. 

Rita Kok je umělkyní, která kombinuje tkaní přírodní, elastické příze s neohebnými materiály. Složení je mimo jiné určováno na základě číselných sekvencí a je vyrobeno z pečlivě vybraných materiálů a barev, přičemž je zohledněno střídání podmínek denního a umělého světla. © Rita Kok

Pentagram 3/201 3

ZAJÍMAVÝ PŘÍBĚH O ČASE OD MICHAELA ENDEHO DĚVČÁTKO MOMO A UKRADENÝ ČAS

Pohádka s mnoha pravdami

Od té doby, co Momo žila ve starém amfiteátru jednoho malebného italského městečka, lidé ze sousedství, kteří měli Momo velice rádi, ji často navštěvovali. Byla totiž velice dobrým posluchačem. I když k ní lidé přicházeli pro radu, sami dospěli k těm nejlepším řešením, protože mohli o všem upřímně vyprávět. Momo jen naslouchala. Děti si tam často hrály a byly šťastné, protože když s nimi byla Momo, napadaly je ty nejveselejší a nejnapínavější hry.

ednoho dne se objevují muži, kouřící tlusté doutníky. Mají šedé obleky a takové malé kufříky, které nosí manažeři. Nejsou vůbec nápadní, protože jsou šedí a i když je uvidíte, okamžitě na ně zapomenete. Ucítíte jen nevysvětlitelný chlad, když se k nim přiblížíte. Zastupují spořitelnu času a myslí si, že všichni lidé musí šetřit časem, protože jinak jím jen plýtvají. Ušetříte čas tím, že budete pracovat rychleji a intenzivněji a bu dete trávit méně času děláním věcí, které vám nepřináší žádný zisk, na příklad chovat domácí zvířátka nebo

být zamilován nebo číst či psát básně. Povídání si na ulici vám jen zabírá čas a staří lidé by se měli starat sami o sebe. Jestliže šetříte čas tímto způ sobem, získáte dokonce účet od še dých mužů ve spořitelně času. Ti takto kontrolují čím dál více lidí, ale Momo se od nich vždy drží dál. Klidný život se vytrácí. Místo ma lých a útulných domů jsou budová ny velké činžovní domy. Být zane prázdněný a ve spěchu zaručuje mít více peněz. To se ale lidem moc nelí bí, protože si svůj výdělek nemohou užívat. Pohádka s mnoha pravdami

Avšak děje se to, že za Momo chodí stále méně lidí. Zpočátku pře stanou chodit dospělí, ale později ne mohou přijít ani děti, neboť jim to rodiče zakazují. To jim doporučili šedí muži. Dokonce i Girolamo (Gigi) a Beppo, nejlepší přátelé Momo, jsou ovlivněni šedými muži. Momo zůstá vá sama, což šediví mužové chtějí, protože děvčátko je pro ně nebezpečné. Zdá se, že pro spořitelnu času všechno běží hladce. Díky ušetřené mu času roste počet šedých mužů. Ze všech obyvatel města je Momo jedi ná, která má nejvíce času a je to ona, kdo je trnem v oku šedým mužům, dokonce konkurencí, protože svým způsobem vyžaduje pozornost a čas. Proto jeden z šedých mužů navštíví Momo. Nabízí jí loutky, které mluví, bydlí ve vlastním loutkovém domě a může je sama oblékat. Dokonce jí chce darovat i auto, kterým může také šetřit čas. Ale Momo šedému muži jen tiše naslouchá. To ho tak vyvede z rovnováhy, že z jeho nitra začíná mluvit jiný hlas a řekne jí pravdu. S tímto darem Momo představuje pro šedé muže skutečné nebezpečí. Momo je jediná, která si šedé muže pamatuje, protože slyšela skutečný hlas jednoho z nich. Nyní začíná po máhat dětem, které jí stále častěji za čínají navštěvovat, protože doma na ně nikdo nemá čas. Děti uvažují uspo řádat demonstraci, aby lidem mohly

Pentagram 3/201 3

vysvětlit, jak jsou okrádáni o svůj čas. Ale obyvatelé jsou příliš zane prázdněni. Jen šedí muži pochopili, o co se děti snaží. O něco později se Momo setkává s mistrem Horou. On je správcem času a doprovází ho jeho želva Kasio pea. Jednou je Beppo blízko sídla še dých mužů a uvidí soud. Šedý muž, který řekl Momo pravdu, je odsouzen. Jeho trestem je, že se musí sám roz pustit. Poté všichni šedí muži začnou Momo pronásledovat. Naštěstí Kasiopea vezme Momo k mistru Horovi: „pomalu nazpět a klidně!“ Protože ten žije v čase, šedí muži mu nemohou ublížit. Zde Momo prožívá skutečný čas. Jsou zde květiny – jedna krásnější než druhá. Mistr Hora ukazuje Momo, že tyto květiny jsou živé okamžiky, ve kterých se lidé radují. Muži ze spoři telny času jsou totiž ve skutečnosti zloději času: lidé ztratili svůj ušetřený čas a šedí muži suší okvětní lístky těchto květin a kouří je jako tlusté doutníky. Kouř je mrtvý čas, a jestli že ho člověk vdechuje příliš mnoho, stává se sám šedým mužem. Když však šedí muži obklíčili pa lác mistra Hory, zastavuje mistr Hora čas po dobu jedné hodiny. Dává Momo jeden květ času, s jehož pomocí se během této hodiny musí podařit, aby společně s Kasiopeou eliminovaly šedé muže. Ti však dál urputně kouří

a nelze je jednoduše překonat. Přesto krize vytvořená mistrem Horou je pro ně nebezpečná. Dokud totiž čas stojí, nemůže být žádný čas ušetřen a ve formě okvětních lístků sklizen a zpra cován na doutníky. Momo následuje několik šedých mužů, kteří v panice prchají do svého sídla, do své spoři telny času. Tam se koná důležitá porada. Mu ži vidí, že mají ještě značnou zásobu zbývajících květin času ponechaných v trezoru, ale protože je čas zastaven, nikdo čas ani nešetří. Proto se šedí muži rozhodnou sami se rozpustit, protože je jich mnoho. Jen šest z nich má přežít, aby zásoba doutníků déle vydržela. Doufají, že poté co bude

Momo zneškodněna, přijdou lepší časy. Avšak Momo se potají dotkne otevřených dveří trezoru svým kvě tem a ty se zavřou. V dramatickém závěru se pokouší šest mužů vzít Momo květinu, ale v tom zmatku přichází o své doutníky. Všech šest mužů, kteří přežili, se rozpouští. Nyní Momo otevírá dveře trezoru, osvobozuje uvězněný čas a stará se o to, aby každý ve městě měl znovu „vše chen čas“ a mohl žít v radosti a míru. Znovu nastává klid a pospolitost. Děti si mohou opět společně hrát. Je zno vu čas na příjemné záležitosti života a velcí a malí mají opět čas navště vovat Momo. Gigi a Beppo se znovu stávají jejími nejlepšími přáteli. 

Pohádka s mnoha pravdami

Transfigurácia Catharose de Petri v svojej knihe Transfigurácia názorne popisuje rôzne aspekty, s ktorými sa stretávame vtedy, keď sa skutočne pokúšame dospieť k oslobodeniu. Čo je oslobodenie? Znamená to premenu v biogenetickej stavbe človeka, ktorá v ňom aktivuje celkom nové myslenie a celkom novú intuíciu. S touto intuíciou koncentrujeme ako ľudské bytosti nové energie kozmu a predstavujeme účinný faktor pri ich šírení. „To dokonalé je mimo, je nad formou a nad možnosťou, aby bolo menené. Keď toto niekto dosiahne a prenikne v tom k najkrajnejšiemu, ako by sa mu potom mohli iné veci stavať do cesty a klásť mu odpor? On bude môcť za ujať jemu prisúdené miesto bez toho, aby ho opustil a ležať ukrytý v čase, ktorý je bez stôp. On bude rozrados tený pozorovať toto pôsobenie, ktoré dáva všetkým veciam ich začiatok a ich koniec. Zatiaľ čo svoju prírodu privádza naspäť k jednote, zatiaľ čo vyživuje svoju životnú silu a spája, sústreďuje dokopy svoju bytosť, môže preniknúť k pôvodu všetkých vecí. Ako by mohlo ešte niečo iného vniknúť do tohto stavu, v ktorom jeho nebeská príroda leží dokonale uzavretá v sebe samej a jeho Duch je nerozdelený? Predstavme si nejakého opilca, kto rý spadne z voza. Ak sa poraní, tak to nie je smrteľné. Jeho údy a kĺby sú také ako u iných ľudí, ale poranenie, ktoré si spôsobí, je inakšie: lebo jeho Duch je nerozdelený. Nevie nič o tom, ako

Pentagram 3/201 3

prišiel na vozidlo a ani nevie nič o svo jom páde. Nevznikajú v ňom myšlien ky na smrť alebo život, na hrôzu alebo strach. Preto čelí nebezpečenstvu bez toho, aby cúvol. Celkom pod vplyvom pijatiky, ktorú si vzal, je to tak okolo neho zariadené. Koľkokrát silnejšie by sa to muselo prejavovať, keby stál pod vplyvom svojej nebeskej prírody! Mudrc je ukrytý v svojej nebeskej prí rode, a preto mu nič neuškodí.“ Tschuang Tse: Zdokonaľovanie

Kto vstupuje do dokonalého dychu ži vota, kto na ňom dostane podiel, vstu puje do procesu vzrastu, ktorý je vystu povaním von z dialektického Niečoho a do božieho Ničoho. Kto sa nachádza v tomto procese, ten sa čoraz viac oslobodzuje od ohraničení, obmedze ní a prejavení časovopriestorového sveta foriem a nakoniec mu nič nebu de klásť odpor. On bude môcť prijať jemu prisúdené miesto bez toho, aby ho zanechal a ležať ukrytý v čase bez stôp: voľný od matérie, voľný od

MYŠLIENKY O TRANSFIGURÁCII OD CATHAROSE DE PETRI zrkadlovej sféry a predsa „JaSom“, voľný od každej dialektickej vnímateľ nosti, ukrytý v čase, ktorý je bez stôp. Kto dýcha v dokonalom dychu a krá ča chodníkom Ruže, ten bude svoju prírodu viesť naspäť k pôvodnej spo jitosti s Gnózou. Preto, keď niekto krá ča cestu Ruže, ako by mohlo niečo iné pohnúť jeho bytosťou? Ak je Vám ten to popis príliš abstraktný, pomyslite si na niekoho, kto je pomútený alko holom, a tak je bez cítenia. Nenapada jú ho myšlienky na smrť, život, hrôzu alebo strach. Je bez akéhokoľvek stra chu, nič mu neublíži, ani to najhoršie, lebo v jeho stave je vedomie pomúte né alebo vypudené alkoholom.

Kandidát Nového života otvára svoje vráta pre Svetlo a Silu Gnózy a nad neho prichádza Dych Života! Tým bude pohltený v takej miere, že sa pozdvihne nielen nad každú pohromu, súženie, strach, starosť a obavu a ohraničenie, ale oni mu už viac neublížia! On vstúpi do po koja duše. Kiež by nás táto vznešená múd rosť spred 2500 rokov posilnila v na šom rozhodnutí, aby sme kráčali cestu, ktorá vedie k Životu. Kto kráča chodníkom, ten bude slobodný, na večnosť, v skrytosti času bez stôp. 

Transfigurácia

Čo tu chceme?

V Holandsku je plocha prírody ohraničená. Keď sa v nej prechádzate, nikdy nie ste ďaleko od obývaného sveta. Pokiaľ sa nebudete prechádzať dookola, skôr či neskôr narazíte na dom. Niekedy je to zvláštny dom, dom, v ktorom sa okamžite cítite ako doma.

si pred 30 rokmi bol jeden malý chlapec so svojou rodinou na dovolenke v Holandsku. Bolo to ob dobie roka, v ktorom slávime zrodenie Svetla, aby sme krátko nato opúšťali starý rok a privítali nový. Jeho rodina bola zvyknutá mať okolo seba neko nečné lúky. Preto cez prázdniny bý vali radi obklopení lesom. A v okolí Nunspeet je dosť lesov. Hoci sa chlapec v každej chvíli rád ponáral do kníh, bol tiež vždy pripra vený na dlhšiu prechádzku. Dalo by sa povedať, že bol priateľom prírody. V jeden dovolenkový deň sa rodina prechádzala po lese, potom cez lúky s kríkmi. Boli to borievky? Opäť tro chu lesa a potom veľká piesočná púšť. Vyzerala podobne ako pieskové duny na ostrove Terschelling, ale bez mora, ako typ pláže tu a tam so stromami. A to priamo uprostred lesa! Bol to krásny pieskový nános a zjavne obľúbené miesto. Prinajmen šom sa tam prechádzalo niekoľko ľudí. To bolo dobre, lebo hoci to tam aj bolo krásne, musí ísť človek predsa opäť z prírody naspäť domov.

Pentagram 3/201 3

Zdalo sa, že ľudia prechádzajúci sa v pieskových dunách vedeli, kde bol východ: tam pri brezách. Ukázalo sa však, že to nie je správna cesta. Boli tam budovy, snáď mládežnícka nocľaháreň alebo ubytovňa Priateľov prírody, vzhľadom na vek ľudí, kto rých tam bolo vidieť. Pár domov, lúka, opäť s brezami, nejaká budova ako dom, ale so zvonmi. Vo veľkej miest nosti za oknami ďalšej budovy sa ľu dia zvedavo pozerali na stratených turistov. „Čo tu chcú?“ mysleli si snáď. Rodina sa tu naozaj necítila dobre pri týchto pohľadoch. „Poď ďalej, chlapče!“ Avšak chlapec otáľal. Bolo tu inak, a cítil sa tu viac doma, než kedykoľvek vo svojom vlastnom dome. Zatiaľ čo rodina pokračovala v ceste, pokúšal sa zapamätať si slová na nápise blízko brány. Neboli ľahké na zapamätanie, ale ak by niekedy prišiel späť, určite by ich opäť spo znal. Stálo tam napísané „Noverosa“ a „Lectorium Rosicrucianum“. Jedného dňa bol tento nápis ukrad nutý, a ten chlapec, to som bol ja… 

T O

J E

M O J A

G E N E R Á C I A

Čas lásky nepozná ani zákony ani hranice, láme reťaze všetkých myšlienok. Nikdy nevidí chybu, vždy sa povznesie k radosti. William Shakespeare

To je moja generácia

„Nasmeruj potom svoje srdce na Svetlo a spoznávaj ho.“ Hermes Trismegistos

Volaní srdcom sveta Úvaha o vznikaní a vývoji Duchovnej Školy Zlatého Ružokríža a jej zakladateľoch Janovi van Rijckenborgh a Catharose de Petri

O Z E K R U I S

E R S

V knihe Volaní srdcom sveta nachádza čitateľ správu o vývoji duchovného snaženia uplynulých 150 rokov, pri ktorom hrala dôležitú úlohu veľká spiri tuálna organizácia. V tomto komplexnom ezoterickom prostredí odhalili bratia Leene v r. 1935 opäť manifesty Ružokrižiakov zo 17. storočia. Huijs načrtáva históriu Spoločenstva Ružokrižiakov (hol. Rozekruisers Genootschap), ktoré bolo založené týmito bratmi pred 2. svetovou vojnou. Druhý diel knihy popisuje obdobie po r. 1945: vznik Lectoria Rosicrucianum, Medzinárodnej Školy Zlatého Ružokríža. Táto škola zasväcovania stojí úplne v znamení oslobodzovania vyššieho života v ľudskej duši. Obšírne citáty uka zujú spirituálny a literárny vývoj Jana van Rijckenborgh a Catharose de Petri. Čitateľ dostane celkom jednoduchým spôsobom predstavu o spôsobe, akým rastie ich inšpirácia a ich vnútorný prínos pre novú sedemnásobnú svetovú prácu, ktorá je stále inšpirovaná Univerzálnou Reťazou Bratstiev. Súčasne autor ponúka prehľad ďalšieho rozšírenia tejto Školy po r. 1990. Vo výhľade na ďalšiu budúcnosť poukazuje na to, ako sa môže stať duchovný vývoj uplynu lej časovej periódy na širokom základe vnútri spoločnosti poznateľný a účinný.

Rozekruis Pers Haarlem www.rozekruispers.nl

Pentagram 3/201 3

Literatura Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Díla vydaná v českém jazyce:

Bratrstvo Šambaly * Duchovní odkaz Jana Amose Komenského * Elementární filosofie moderního Růžového Kříže * Gnose v aktuálním zjevení * Mystérium života a smrti * Prázdný prostor neexistuje * Přicházející nový člověk * Univerzální Gnose Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců. Distribuce Kosmas s.r.o. www.kosmas.cz

„To dokonalé je mimo, je nad formou a nad možnos ťou, aby bolo menené. Keď toto niekto dosiahne a pre nikne v tom k najkrajnejšiemu, ako by sa mu potom mohli iné veci stavať do cesty a klásť mu odpor? On bude môcť zaberať jemu prisúdené miesto bez toho, aby ho opustil a ležať ukrytý v čase, ktorý je bez stôp. On bude rozradostený pozorovať toto pôsobenie, ktoré dáva všetkým veciam ich začiatok a ich koniec. Zatiaľ čo svoju prírodu privádza naspäť k jednote, za tiaľ čo vyživuje svoju životnú silu a spája, sústreďuje dokopy svoju bytosť, môže prenikať k pôvodu všet kých vecí. Ako by mohlo do tohto stavu, v ktorom jeho nebeská príroda leží dokonale uzavretá v sebe samej a jeho Duch je nerozdelený, vniknúť ešte niečo iného? Predstavme si nejakého opilca, ktorý spadne z voza. Ak sa poraní, tak to nie je smrteľné. Jeho údy a kĺby sú také ako u iných ľudí, ale poranenie, ktoré si spô sobí, je inakšie: lebo jeho Duch je nerozdelený. Nevie nič o tom, ako prišiel na vozidlo a ani nevie nič o svo jom páde. Nevznikajú v ňom myšlienky na smrť alebo život, na hrôzu alebo strach. Preto čelí nebezpečenstvu bez toho, aby cúvol. Celkom pod vplyvom pijatiky, ktorú si vzal, je to tak okolo neho zariadené. Koľkokrát silnejšie by sa to muselo prejavovať, keby stál pod vplyvom svojej nebeskej prírody! Mudrc je ukrytý v svojej nebeskej prírode, a preto mu nič neuškodí.“ TschuangTse: Zdokonaľovanie