Pentagram 2014-1 by Lectorium Rosicrucianum CZ/SK

P e nt a gr a m

Lectorium Rosicrucianum

Tao, velká síla ve středu Mäkká voda Imprese světla Spoločný odchod je možný Barvy slova Váha slova Síla ticha Johann Michael Hahn

2014

ČÍSLO

Šéfredaktor

A. H. v. d. Brul

Redakční rada P. Huijs

Obrázky

Wendelijn van den Brul

Design

Studio Ivar Hamelink

Redakce

Pentagram Maartensdijkseweg 1 NL-3723 MC Bilthoven e-mail: info@rozekruispers.com

Administrace

Medzinárodná škola Zlatého Ružokríža Lectorium Rosicrucianum Masarykova 1 2 SK-040 01 Košice e-mail: rosicrucianum@lectorium.sk Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Křesomyslova 8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: praha@rosicrucianum.cz Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Nové sady 4 CZ-602 00 Brno e-mail: brno@rosicrucianum.cz www.lectoriumrosicrucianum.org K překladu použito: německé vydání Pentagramm 2/201 3 anglické vydání Pentagram 4/201 3 maďarské vydání Pentagram 4/201 3

Vydavatel

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Křesomyslova 8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: info@rosicrucianum.cz

Autor

Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva. Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, Nového Člověka. Je však také symbolem Universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán. Symbol však obdrží smysl jen tehdy, jeli uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis Pentagram vyzývá čtenáře, aby tuto duchovní revoluci v sobě samých připustili a uskutečnili.

P e nt a g r a m Číslo 1/2014

Logos, impresia slova vo vydaní o reči

Neodňateľné

Tao, velká síla ve středu

Toto nám nebude odňaté: čítať A so zatajeným dychom strany obracať, Ďaleko od každodennosti. Tí, ktorí čítajú, môžu byť osamelí.

obrazy

Ale takými boli od svojho detstva. Volá ich svet, kde Veľkí, Tí Bezčasoví, stále pretrvávajú, Kam my, malí, môžeme ísť; Oni sú jediní, ktorí nás nikdy nevyženú. Ida Gerhardt (1905 1997)

Střed obsahuje všechny

2 Mäkká voda 8 Rytmus 12, 40, 41, 45 Imprese světla 13 Spoločný odchod je možný Výprava v siedmich fázach

19 Barvy slova 28 Síla ticha 33 Pozliepané vety 39 Váha slova 42 Vnitřní vize Johanna Michaela Hahna Pozoruhodný příklad osvícení

STŘED OBSAHUJE VŠECHNY OBRAZY

Tao, velká síla ve středu J. van Rijckenborgh

Viditelné účinky velkého Te jsou následkem proudění Tao. To je přirozeností Tao. Tao je ve svém tvoření neurčité a matoucí. Jak matoucí! Jak neurčité! A přece střed obsahuje všechny obrazy. Ó, jak neurčité, jak matoucí! A přece, ve středu je duchovní bytí. Toto bytí je nanejvýš skutečné a obsahuje neklamné svědectví. Od pradávna bylo jeho jméno nepomíjející. Propůjčuje skutečnému stvoření život. Jak vím, že v něm má vše stvořené původ? Skrze samotné Tao.

iditelné účinky velkého Te jsou následkem proudění Tao. Tao je ve svém tvoření pro přírodně zrozené, pro všechny, kteří už předem náleží k nějakému „hřbitovu“, neurčité a ma toucí. V astrálním životním poli od děleném od pramatky tomu nemůže být jinak. A přece střed tvoření Tao ob sahuje všechny obrazy. Výraz velké Te je některými autory překládán jako „velká ctnost“. A ačkoli je Te opravdu nesmírně velkou ctností, přece je lepší Te opisně a výstižně překládat „stezka osvobození“ a jako „výsledek kráčení stezkou osvobození“. Když se člověk přibližuje podstatě Te tímto způsobem, pak zabraňuje tomu, že bude brát vel kou ctnost jako aspekt přírodně zroze ného života.

Pentagram 1 /201 4

V přírodě smrti může člověk na zývat mnohé věci ctnostné, dobré. Ale ctnost a dobro nejsou v této pří rodě absolutní, nevztahují se na „Je diné dobro“, jak to nazývá Hermes Trismegistos. K tomu je řečeno ve 21. kapitole Taoteťingu o viditel ných účincích jako výsledku kráčení touto stezkou, jako výsledku upotře bení trojnásobné gnostické praxe, o které bylo pojednáno v poslední kapitole. To jsou účinky, které abso lutně nemusí být neurčité, neboť tyto účinky jsou následky emanací nebo proudění Tao. Tao je božské Jedno, Absolutno; je to samotné „To“. Ale není toto vy mezení pojmu poněkud neurčité? Ne musí být ze tří důvodů. Zaprvé jsou

Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri jsou zaklada telé duchovní školy Zlatého Kříže s Růží. Svým žákům v této škole stezku osvobození duše všemi možnými způ soby a často na základě původních textů z univerzálního učení vysvětlovali, prozkoumali a příkladně žili.

Symbol pro „sílu Tao“. Kdo přemůže druhé, je silný, kdo přemůže sám sebe, je všemocný. Tao, velká síla ve středu

tyto emanace přirozeností Tao. Za druhé Tao stojí a je absolutně „ve středu“. A zatřetí nese tento střed „všechny obrazy v sobě“. Pokusme se to vysvětlit. V celém vesmírném zjevení, v ce lém prostoru stvoření stojí Tao, božské Jedno, ve středu. V tomto nezměrném prostoru existuje bezpočet astrálních polí, která se od sebe všechna velmi odlišují. O každé této rozdílnosti, kte rá je obsažena v jednotě, musí člověk říci: „Tao stojí ve středu“. To je samo o sobě velmi důležité a potěšující. Ale mnohem důležitější je moci konstatovat, že z této božské síly „ve středu“ vycházejí emanace, proudění, záření, účinky, které napl ňují veškerý nezměrný prostor svým majestátem. Ještě důležitější je to, když člověk odhalí, že všechny tyto myriády hvězdných systémů, a v těch to systémech zodiakální systémy, v těchto zodiakálních systémech slu neční systémy, a v těchto slunečních systémech všechna planetární tělesa vlastní v nejpravdivějším smyslu slova ve svém středu Tao. Každá planeta, každé slunce, kaž dý systém je obklopen a prostoupen duchovní esencí Tao. Je to esence, která tvoří ohnisko ve středu těchto nebeských těles a systémů. Planeta, kterou obýváme, nese Tao v absolut ním smyslu ve svém srdci. Proto se říká, že v nejvnitřnější vrstvě naší

Pentagram 1 /201 4

planety sídlí Kristův duch. Proto se tak ostře rozlišuje mezi planetárním duchem a planetárním Logosem. Pla netární duch je výraz pro dialektický náhled, pro nositele obrazu planetární přírody smrti. Planetu, kterou známe jako Zemi, můžeme přirovnat k osob nosti člověka. Naproti tomu je pla netární Logos jsoucí existencí Tao, existencí skutečné, z Boha zrozené Země, která může být přirovnána k našemu mikrokosmu. Je to nebeská země Apokalypsy, planeta, která je zcela odlišná od nám známé a která je nám přesto velmi blízká. Ještě více ohromující bude, když zjistíme, že mikrokosmos vzhledem ke kosmu a makrokosmu netvoří žádnou výjimku. „Jak nahoře, tak dole.“ Pochopte tento hermetický axiom dobře! Také v mikrokosmu je Tao přítomné, a to „ve středu“. Je to střed, který koresponduje s naším tě lesným srdcem, střed, ve kterém jsou emanace velmi jasně poznatelné. Tak jsme tedy, i když poněkud ne souvisle, načrtli přirozenost Tao. Tao je všude a u každého „v absolutním středu“. To je velký zázrak Tao. Tato velká, živoucí, božská síla hovoří a září v srdci všeho a všech. Je to zázračná přirozenost Tao, vlastnost Boha. „Proč je potom hlas Tao,“ mohli bychom se zeptat, „ve mně tak neurčitý? Proč mi způsobuje zmatek?“ Protože Tao je

„Proč je potom hlas Tao ve mně tak neurčitý? Proč mi způsobuje zmatek?“ sice ve vás, ale ne z vás. Tao ve vás není ztělesněno, není žádnou částí vaší hmotné existence, zatímco vaše vlastní existence, vaše osobnost má vlastní vědomí, vlastní hlas. Jste z jiné přírody; Boží příroda je ve vás jen jako hlas, jako záření. Je to Slovo, které bylo a je od počátku. Když se člověk omezí výlučně na své přírodní zrození, když v něm má dostatek prostoru, když vychází vý lučně z něho, když ani neví o možnosti jiné přírody, jejíž hlas se v něm ozývá, pak je logické, že tomuto hlasu nero zumí a je jím zmaten. Když ale člověk o existenci jiné přírody ví, avšak ži votním postojem se jí pozitivně ne přibližuje, pak kromě zmatku existuje už jen největší neurčitost. Pak Světlo, slovo svítí v temnotě, ale temnota ho nemůže nebo nechce pochopit. Pozná váte, jak je prolog Janova evangelia konkrétní? Když jste vysvobozeni ze zmatku a neurčitost chcete proměnit v jasné světlo, pak nesmíte nikdy zapome nout, že se v celém vesmírném zje vení vždy hovoří o dvou přírodách: na jedné straně o absolutní přírodě, která je Tao; a na druhé straně o vzni kající přírodě, která není nebo ještě není Tao. Ve vašem mikrokosmu jsou tedy dva životy. Vznikající příroda,

která podle okolností ve svém vzestu pu stagnovala jako ta vaše – a tím se neustále otáčí a musí se vrátit ke své mu výchozímu bodu, ke kolu zrození a smrti. Jestliže existují dvě přírody, pak také existují dva od sebe odděle né stavy vědomí: stav vědomí abso lutní přírody a stav vědomí vznikající přírody; vědomí mikrokosmu a vědo mí osobnosti. To nižší musí uvolnit místo tomu druhému nebo v tom dru hém zaniknout. Především na to musí brát ohled stav vědomí bytosti, která existuje ve stagnující přírodě, hněvi vé přírodě. Její stav vědomí musí být rozlomen, aby vytvořil místo božské přírodě, aby osvobozená bytost mohla jednou říci: Otec a já jsme jedno. Hovoříme zde o věcech, které bezpo chyby již dávno víte; jde však o to, abyste je nechali v tomto okamžiku před sebou ožít. Uvědomte si, že Pán veškerenstva se v tomto okamžiku nachází ve vašem středu, ve chlévě vaší dialektické bytosti, ve středu chrá mu, ve středu vašeho mikrokosmu. V minulosti jste se jistě v mno hém ohledu ztráceli v neurčitostech a zmatcích. Pochopte tedy nyní slova Laoc’: A přece jeho střed obsahuje všechny obrazy. Ve středu je duchovní bytí. Tao, velká síla ve středu

Znovuzrození, má svůj počátek v Tao, které je ve vašem středu, které vám dává sílu a ta může být tvořivou schopností Tao pochopena. Toto bytí je nanejvýš skutečné a obsa huje neklamné svědectví. Lze to vyjádřit ještě konkrétněji než v této svaté řeči Laoc’? Ze srdce Tao proudí božská du chovní esence, Boží hlas, Boží slovo. Tento hlas, toto slovo zahrnuje celý plán. Písmena božského slova sestá vají z obrazů, z velmi konkrétních vjemů. Z jaderného principu mikro kosmu, z růže srdce, vychází zářící světelná síla, světelná síla, která v so bě, s sebou nese řadu obrazů velké skutečnosti, které musí být v člověku a skrz člověka uskutečněny. Pomyslete v této souvislosti na rá dio a televizi. Tento banální příklad vám může objasnit, jaké mocné řady obrazů a zvuků ze srdce Tao proudí a mohou být člověkem vnímány, jest liže je k tomu jeho instrumentárium uzpůsobené, toho schopné. Tato obrazná řeč Boha je k vám v každém okamžiku vyzařována, při chází každý okamžik ze středu k vám. Tato řeč Boha, která hovoří v nás, je stejná jako ta, která hovoří ve vás. Takto máme srovnávací prostředek pro ověření. Stejnou řečí Boha k nám promlouvá planetární Logos. Myslete na to: nikoliv planetární duch. Krátce řečeno, toto slovo, tato řeč k vám při chází z nespočetných směrů.

Pentagram 1 /201 4

Toto slovo obsahuje nanejvýš sku tečně veškeré vědění. Obsahuje neo mylné svědectví o vznikání celého vesmíru, jak říká Laoc’, totiž jak musí toto vznikání probíhat, kde je to chybně, jak to lze v celém vesmíru udělat správně. Každý problém, který předložíte vnitřnímu tribunálu v mik rokosmu, kosmu a makrokosmu, je vám vícerozměrným způsobem pro mítán v obrazech, je transmutován do obrazu, který můžete rozpoznat, pochopit a uchopit. Každý člověk, který se takto sku tečně přibližuje k Pánu ve středu, zís kává podíl na Božím světě, na jeho univerzalitě. Samotné vědění, které je v něm obsaženo, představuje neo mylné svědectví. Laoc’ o tom ve 20. kapitole říká: „Osvoboďte se od vědomostí, pak od vás starosti ustou pí.“ Jen poznání Boha, prakticky uplat ňované, je prospěšné pro svět a lidstvo a slouží Božímu plánu. Můžete si nyní představit, proč na vás tak silně nalé háme, abyste učinili co je jen možné, abyste v sobě nechali hovořit duchovní bytí a tím z něho zazářilo neomylné svědectví? Je to svědectví odedávna, nepomíjející, síla, která může uvést v život skutečné stvoření. Toto stvo ření vzniká zcela přírodovědecky. Je to proces, který může kandidát svaté

Když je přijímající Yin úplný, objevuje se v jeho středu zárodek Yang. Je-li úplný energický Yang, pak se z jeho hloubky rodí Yin. vědy bezprostředně následovat, proto že celé zrození, znovuzrození, má svůj počátek v Tao, které je ve vašem středu,

které vám dává sílu a ta může být tvo řivou schopností Tao pochopena.  Čínská Gnose, kapitola 21II

Tao, velká síla ve středu

Mäkká voda

Čo by sa stalo, keby človeku zrazu zobrali jazyk, ktorým hovorí? Máme slová, hovorenú a písanú reč. Okrem toho máme tiež iné spôsoby komunikácie, ako je napríklad reč tela, hudba a výtvarné umenie. Ale čo by sa stalo, keby ľuďom boli odobraté všetky formy reči?

yslenie môže byť vyjadrené usporiadanou rečou. Prostred níctvom reči sa vyjadrujeme a človek má príležitosť uvedomovať si seba samého, keď komunikuje s inými. Týmto máme príležitosť, spoznať sa mých seba, ako aj iných ľudí. Z pro tikladov, z duality medzi Ty a Ja zís kavame skúsenosti. Keď vyslovíme myšlienku, vtedy sa v nás z nej niečo stáva vedomé. Takto je reč založená na dualite, ktorá nás pobáda ďalej sa vyvíjať. Ak by človeku vzali reč ale bo schopnosť komunikovať, unikli by sme aj škole života, ktorú vzájomne s inými zažívame? Navyše, ak o tom budeme neprestajne premýšľať, zna mená to, že v dôsledku toho sa stane úmysel čoraz menej dôležitý? Stratilo by sa aj naše vedomie? Čo by napokon ostalo? Pomocou jazyka komunikujeme a jazyk používa slová na odovzdanie

Pentagram 1 /201 4

informá cií. Pomo cou lekárskych prístrojov môžeme dokonca pozorovať, ktoré oblasti nášho mozgu sú v tomto procese aktívne. Slová sú nositeľmi informácií a tak je logické, že sú podriadené reči. Takto je reč komunikačným princípom a slovo je formou, v ktorej je obsiahnutá myšlienka alebo zmysel. Slová potrebujeme k tomu, aby sme nimi mohli vyjadriť rôzne nuansy toho, čo chceme povedať. Keď však je potrebné vyjadriť ešte jemnejšie rozdiely, vtedy sú dôležitejšie poci ty a vysvetlenia, a to už presahuje

možnosť slov. Okrem toho existujú oblasti prejavu, bežné kódy a zaužíva né formulácie, ktoré si často ani neuvedomujeme, lebo tieto kódy sa stali našou súčasťou. Prostredníc tvom kódovanej reči alebo žargónu môžeme do rozhovoru zapojiť, alebo práve naopak z rozhovoru vylúčiť, určitú skupinu ľudí alebo jednotliv cov. Takto upevníme slová, ktoré používame pri našej konverzácii do viac alebo menej uznávaných interpre tácií s tým výsledkom, že náš jazyko vý prejav sa individualizuje a stáva sa čoraz menej univerzálnym, akým by

mohol byť. Môžeme to badať v spô sobe, akým mladí ľudia prostredníc tvom jazykového prejavu určujú svoju identitu, ako ju udržujú a posilňujú. Druhý aspekt nášho myšlienko vého pochodu je skutočnosť, že je veľmi ťažké vymyslieť niečo úplne nové. Zdá sa, že väčšina z nás uviazla v špecifickej oblasti myšlienok a prak ticky každý je závislý na tejto kolek tívnej alebo individuálnej oblasti. Vskutku nové tvorenie používa tva roslovný princíp slov a jazykového prejavu, ktorý môže vzniknúť len z toho, čo pochádza mimo nášho myšlienkového sveta. Jestvuje niečo také a sme potom schopní to vyjad riť? Aký je pôvod myšlienky, ktorá sa chce prejaviť? Z akých myšlienok a z ktorého myšlienkového sveta čer páme a sme? Jestvuje iný svet? Slovo sa považuje za jadro myš lienky, za pravzor. Reč používa slová Mäkká voda

Cesta každodenného života, nie je Cestou Ciest. Život vlastne nie je to, čo si z neho robíme. Skutočné je to, čo sa domnievame, že je skutočnosť. Ten pokorný sa už prebudil vo vyššej rovine. na vyjadrenie myšlienok a dáva im život. Je teda reč slovo, alebo slovo je rečou? Čo je nástrojom komunikácie, slovo alebo reč? Slová, zložené z našej abecedy, sa zdajú byť výstižným prostriedkom komunikácie. Keď je západný človek konfrontovaný s čínskym piktografic kým písmom s jeho menej ohraničeným významom, tak vstupuje na neznáme územie. Autor C. van Dijk v úvode k svojim parafrázam Tao Te Ťingu píše: „Takto západný spôsob myslenia vlastne stotožňuje východnú múdrosť s overiteľnými hypotézami, zatiaľ čo vo svojej podstate je to práve opačne. Každá racionálna analýza je totiž len škrupina, pod ktorou sa skrýva hlboké jadro. Z toho dôvodu je každé kon krétne pomenovanie vo filozofickom zmysle len hypotéza […] Silný musí uznať, že nič nie je natoľko silné ako mäkká voda, ktorá sa všetkému pod dáva a prispôsobuje, a tak aj rozprá vač musí uznať jej podstatu. […]

Pentagram 1 /201 4

Keď sa to zdráhate prijať, vtedy sa neunúvajte s čítaním tejto knižky. Ne bude vám dávať zmysel. […] Ak však existuje nejaká skutočnosť, ktorú ne poznáme, v čom potom spočíva naša konkrétna schopnosť myslenia? Zvykli sme si všetko analyzovať. Ale ak napríklad rozrežeme malý žaluď, nájdeme v ňom dub? Vari takto ná jdeme strom? Van Dijk si nevyberá preklady alebo porovnania už jestvu júcich prekladov týchto veľmi rozlič ných čínskych znakov, ale vyberá si parafrázy, pretože všetko závisí od individuálnych schopností vedomia. Preto nazval svoje parafrázy „pre dumanými básňami zo starovekej Číny“. Konfrontuje nás s potrebou nového uspôsobenia zažitých predstáv a myšlienok a radí nám, aby sme rad šej nad textom meditovali, než sa ho snažili rozoberať. Hovorí, že filozo fické myslenie si vyžaduje určitý druh kanálu, cez ktorý môže prúdiť. 

Mäkká voda

Život sa odohráva v rytmoch; sem a tam – odvážna a zároveň šikovná hra. Napríklad hra rytmického tlkotu srdca – akrobatická rovnováha bytia, ako to vyjadruje francúzsky maliar Léger vo svojich maľbách. „Hudba a rytmus si nájdu cestu k najtajnejším hĺbkam duše,“ písal Platón v 4. storočí pred n l. a Quintiliánus k tomu o päť storočí neskôr dodal: „V starších časoch pomenovali rytmus mužským princípom, zatiaľ čo melódiu nazvali ženským princípom.“

Pentagram 1 /201 4

Imprese světla

Během svého posledního roku na vysoké škole napsal nadšený student přírodních věd na svém blogu: „Světlo je možné nalézt a použít všude. Evidentně se může projevovat mnoha způsoby.“

ento objev zatím nepřinese mla dému studentovi Nobelovu cenu, kterou už získal Einstein za práci o fotoelektrickém jevu, pokud náš pilný student nebude úspěšný v od halování dosud neznámých vlastností světla. Avšak čas pro tento objev za tím ještě nenastal. Představte si naše ho studenta, zabraného do různých jevů a využití přírodního světla – ved lejšího produktu tepelných zdrojů jako je vyzařující Slunce, plamen ohně v krbu, zapálená svíčka nebo nažhavený drát v žárovce jeho stolní lampy. Světlo je základem všech potrav ních řetězců. Prostřednictvím foto syntézy může rostlinný organismus z jednobuněčného organismu vyrůst do velkého kvetoucího stromu. Tyto organismy jsou pak zdrojem jídla pro zvířata, poté následuje zbytek řetězce těch, kdo se pojídají navzájem: od všežravců po masožravce. Nicméně bez světla by celý cyklus pojídání a požírání nebyl možný. Smyslové orgány jiných savců jsou v porovnání s člověkem více vyvinuté. Slon může cítit vodu ze

vzdálenosti desítek kilometrů. Lidské bytosti toto neumí ani ze vzdálenosti jednoho metru. Netopýr může ze svých zvuků vytvořit ozvěnu pro většinu lidí neslyšitelnou a použít ji v noci při lé tání v lesích, aniž by do čehokoliv narazil. Beruška se může procházet po naší kůži a ani si jí nevšimneme. Naše chuť byla vyvinuta jen do té míry, kdy běžný host upřednostňuje návštěvu restaurace, která je více známa pro nabídku velkých porcí, než pro používání vynikajících ingre diencí. Výjimkou jsou však naše oči se svou citlivostí ke světlu. Máme bystrý zrak jak na dívání zblízka, tak pro vidění do dálky. Naše oči se umí dobře přizpůsobit obojímu: letnímu slunnému dni i temné noci. Kromě toho umíme vnímat široký rozsah ba rev. Jako vizuálně orientované bytosti si obvykle lépe zapamatujeme to, co jsme viděli vlastníma očima. Naše řeč poukazuje na preferenci světla a vizuální schopnost. V tomto smyslu je náš metaforický jazyk zvlášť pestrý. Tady je několik příkladů pou žití světla v našem vyjadřování: někdy ztrácíme odvahu, dokud neuvidíme Imprese světla

Pentagram 1 /201 4

světlo na konci tunelu anebo také – každý mrak má stříbrné obrysy. Náš obličej se rozzáří a my začínáme vy zařovat radost a tak slunce znovu svítí. Po temném středověku světlo rene sance znovu vysvitlo a nyní, když jsme zahlédli světlo, nebloudíme dále v temnotách nevědomosti. Prostřed nictvím světla poznáváme svět jako svět jevů. Ve stejném světle jsme vní máni a viděni druhými. Na to, abychom vnímali své okolí přiměřeným způsobem, nevydáváme žádné úsilí. Když je to nutné, použí váme dalekohled, a pokud stárneme, tak brýle. Slábneli náš zrak, může me podstoupit laserovou operaci. Náš lékař chce vidět na vlastní oči, co je špatně, a tak požaduje rentge nový snímek nebo magnetickou re zonanci, aby odhalil skryté příčiny nemoci. V tuto chvíli je jasné, že světlo je formou záření: příjemnou, ale někdy škodlivou. Radioterapie, používaná

k léčení rakoviny, může také zdravé tkáni ublížit. V každém případě příliš záření není dobré, protože může způ sobit poškození DNA – rakovinou jako možným následkem. Na rozdíl od většiny přírodního světla, které má tepelný původ vyplývající z širokého spektra vlnových délek a barev, se jed nobarevné (monochromatické) světlo v ideálním případě skládá z jedné vlno vé délky (jedna vlnová délka obsahu je nekonečný „věčný“ vlnový svazek bez začátku a konce: lasery se podobají takovým dlouhým vlnovým svazkům). Tyto jednobarevné paprsky vytváří interferenci. Z vědeckého pohledu je laserové světlo světelné záření o vel mi vysoké intenzitě, koherentnosti a určité vlnové délce, s malou diver gencí (rozbíhavostí) paprsku. Jsou to vlastnosti jediné vlnové délky a ne rozbíhavosti, které umožňují velké zesílení a tak i sílu laseru. Oblasti použitelnosti světla jsou rozmanité a působivé. Působení Imprese světla

Je to zvláštní, že člověk, jako bytost citlivá na přirozené světlo, si toho není vůbec vědom. přirozeného světla zde popisujeme pouze rámcově.

SVĚTLO NADPŘÍRODY Doposud

jsme nezmínili jiný druh světelného jevu, který můžeme opatrně nazvat Světlem. Toto světlo je také popiso váno jako „světlo nadpřirozené“. To je to Světlo, popisované evangelistou, když říká: „Bůh je Světlo a není v něm temnoty.“ V jiném citátu: „Světlo září do temnoty, ale temnota je nepohltila“; nebo také Světlo, které bylo „na po čátku“, předtím než se objevilo slun ce, měsíc a hvězdy, jak můžeme číst v knize Genesis. Vlastnosti tohoto jiného, neucho pitelného a neviditelného druhu Světla jsou přeměna a transformace, což je úplně odlišný druh fotosyntézy. Za prvé, přeměňuje člověka spícího na člověka probuzeného, stejně jako slu neční svit, který nás probouzí ráno; přeměňuje člověka v člověka s živým vnitřním já, žijící duší, a nakonec v du chovního člověka. Může být zřejmé, že v této souvislosti jsme se dostali k jinému významu, k velmi odlišné mu rozměru světla než u výše zmíně ného světla, o kterém mluvil student přírodních věd. Toto Světlo díky své povaze do sahuje mnohem dále, než bychom

Pentagram 1 /201 4

mohli napoprvé předpokládat. Jeho účinky leží za přirozenou hranicí na šeho vnímání a nezáleží na tom, jak moc se snažíme jej pochopit a uchopit. Je neomezené v takovém rozsahu, že člověk, i když je přirozeně na světlo citlivý, není schopný toto Světlo vní mat. Avšak způsob, jak si být tohoto Světla vědom, je nechat ho proniknout hluboko do člověka, osvítit jeho nej více skryté vnitřní já. Tento proces osvícení může být možný, když se člověk naučí, jak se tomuto Světlu otevřít. Postupně člověk získává stále více vhledů a nabírá s tímto Světlem více zkušeností. Pokaždé, když se za plete do různých druhů protikladů, se za předpokladu, že v nich nezůstane, více otevírá a díky doteku tohoto Svět la získává znalosti z první ruky. Tak je jeho srdce osvíceno a, jiný mi slovy, dosahuje „poznání srdce“. Mohl by hledat velmi dlouho, avšak toto duchovní světlo nemůže nalézt v tomto smysly vnímatelném světě, ale začne ho poznávat svým srdcem. Po dlouhou dobu nevěděl, že je mu toto Světlo blíž než ruce a nohy a že Světelný zdroj svého bytí může vlast ně najít ve svém vlastním nitru.

SVĚTLO, KTERÉ PROMĚŇUJE Svět lo, které dopadá na cokoli, co bylo

pro člověka v tomto světě smyslupl né, jej nyní již neuspokojuje, protože vytváří iluze, zkreslený nebo zamlže ný obraz reality. Pak to vypadá, jakoby v člověku přírodní intenzivní světlo mizelo. Pak je sám a osamocen a to doprovází začátek jeho sebepoznání v oblasti, která vypadá zcela sklíčeně a zoufale. Světlo lampy svítící na jeho cestu zmizelo; nyní tam žádné světlo nelze najít a nemá jinou volbu, než zaměřit svou pozornost na své vlastní nitro a doufat, že rozpozná světlo uvnitř. To znamená krizi, chaos a hlu boké zoufalství. Avšak to je pro něj jediná možnost, jak se prodrat dovnitř, vytvořit otvor, kterým je jiné Světlo vpuštěno do jeho života. Pak můžeme

říct, že tento nejnižší bod je také prvním důkazem Světla, znamením jeho nového života. Od této chvíle už to není samotné materiální světlo, které se o něj stará jako o lidskou bytost, protože nebylo schopné po skytnout rostoucí touze jeho srdce nezbytnou životní energii. Světlo pří rody zahynulo v „temné noci“ duše, jak napsal v letech 1578/79 Jan od Kříže v básni se stejným názvem. Nicméně, noc se změní v den, ve kte rém Světlo Ducha, Světlo Světel na konec zasvítí. Jako v záblesku světla se stává jasným: „Hle, odhalím vám tajemství; ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, …“ 

Imprese světla

VÝPRAVA V SIEDMICH FÁZACH

Vnútorné svetlo. Sanjay Punekar, India. www.artmajeur.com

Pentagram 1 /201 4

Spoločný odchod je možný

Ezoterický človek je schopný rozpoznať seba samého ako takéhoto človeka vtedy, ak je pohnutý „duchovným pobádaním spomienky“. Ide predovšetkým o nevedomé spojenie s naším strateným životom v svetle, podobné spomienke na stratené detstvo. Tento stav spôsobuje neobmedzenú spriaznenosť so svetom, ktorý je, a prebúdza horlivé hľadanie prapôvodného stavu bytia, ktorý sa v priebehu času stratil.

Jan van Rijckenborgh, Dei gloria intacta

zájomné porozumenie sa vyvíja prostredníctvom výmeny myš lienok o rôznych cestách, metodoló giách a ideológiách. Takto sa iné stránky pravdy a rozličné chodníky vedúce k pravde stávajú jasnejšie. V tomto ohľade sú mnohé duchovné hnutia na svojej ceste. Vodnár pre búdza potrebu komunikovať a byť v spojení. Doba, do ktorej teraz vstu pujeme, nás učí – spôsobom, ktorý bol pre nás len ťažko predstaviteľ ný –, ako veľmi sme vzájomne spo jení. Vo vedomí tohto spojenia môže každý konať svoju prácu podľa svo jich schopností a môže zažívať, ako ho celok podporuje a chápe. Pre ľud stvo sa otvárajú dvere. Čerstvý du chovný vietor sa preháňa svetom. Uchvacuje každého, a preto každý spoločenský poriadok či organizá ciu – či už ide o politickú, ekono mickú alebo náboženskú. Potom svet a všetky jeho ríše reagujú.

Ľudstvo však na toto zatiaľ nie je pripravené. Preto sú potrební tí, ktorí rozumejú vodnárskemu jazyku Ducha a dokážu v jeho zmysle konať. Sú to oni, ktorí predchádzajú veľkej zmene. Keď hovoríme o pozitívnych strán kach našich čias, môže sa to mnohým z nás vo svetle vyhrocujúcej sa medzi národnej situácie zdať absurdné. Dvad sať rokov dozadu sa táto situácia zdala byť lepšia. Takzvaná Studená vojna skončila a existovala nádej, že svet bol na pokraji éry globálnej spolu práce, založenej na tolerancii a úcte. V súčasnosti môžeme mať pocit, že sa vraciame v čase späť. Dalo by sa povedať, že reaktívne sily zachytili spätný vietor. Usilujú sa udržať staré mocenské štruktúry alebo ich prina vrátiť k životu. Lenže toto môže byť tiež signálom, že sa vynára niečo sku točne nové. Skúsenosť nás učí, že ak sa nechopíme príležitosti, situácia sa zhorší, akoby si ľudstvo malo uvedo miť nasledujúce: ak túto príležitosť Spoločný odchod je možný

Impulzy Ružokríža mali v tom čase za cieľ vydláždiť cestu pozitívnemu vývoju západného sveta. nevyužijete, návrat do minulosti je nevyhnutný, pretože zastať sa nedá. „Odtiaľto precestoval celé Stredo zemné more až do Fés tak, ako mu ukázali Arabi. Je to pre nás veľká hanba, že múdri ľudia, tak ďaleko jeden od druhého, nie sú rovnakého zmýšľania, a stránia sa polemiky, ale tiež nie sú ochotní a pripravení viero hodne odovzdať svoje tajomstvá. Arabi a Afričania sa každý rok schádzajú, aby spolu prediskutovali svoje ume nia, ak by sa predsa niečo lepšie našlo, prípadne ak ich idey oslabila skúse nosť. Takto každoročne niečo vyjde najavo, prostredníctvom čoho sa Ma tematika, Fyzika a Mágia (pretože v Mágii sú tí z Fésu veľmi skúsení) vylepší. A tak by dnes Európa nema la málo učencov, mágov, kabalistov, doktorov medicíny alebo filozofov, ak by len ľudia boli ochotní spolu pracovať a nesnažili sa pásť sa na lúke len sami. Vo Fése sa zoznámil s tými, kto rých nazývajú domorodými, a títo mu odhalili mnoho tajomstiev. My, Euró pania, by sme mohli rozšíriť množ stvo našich znalostí, ak by medzi nami prebývala rovnaká jednota, a ak by sme sa o ňu vážne usilovali a pria li si ju. Často hovoril, v súvislosti

Pentagram 1 /201 4

s obyvateľmi Fésu, že ich mágia nie je úplne čistá a ich kabala je poškvr nená ich náboženstvom. Napriek tomu vedel, ako ju dokonale použiť, a našiel lepší základ pre svoju vieru, základ, ktorý vtedy bol v súlade s celou koz mickou harmóniou a ktorý bol nádher ne stelesnený vo všetkých stáročiach.“ Fama Fraternitatis

FÉS V MAROKU Niečo vnútri sa

chce oslobodiť. Vonkajší zápas je len viditeľným znakom niečoho prebúdza júceho sa vo vnútri; niečoho, čo ne pozná strach, nech sa stane čokoľvek. Mohli by sme vymenovať rôzne pozitívne udalosti, aby sme ukázali, že vo svete je niečo nové. Bolo by to však plytké a neuspokojujúce, dokonca by nás to mohlo navádzať k tomu, že ide o náhody alebo šťastné okolnosti. Nám sa zdá dôležitejšie pozrieť sa na vonkajšie okolnosti z väčšej výšky, aby sme tak uchopili niečo zo zmyslu a cieľa cesty ľudstva. V tomto kontexte by sme si mohli spomenúť na dielo Fama Fraternita tis, jeden z ružokrižiackych manifes tov zo začiatku 17. storočia. Tento text vyšiel v roku 1614, teda približne pred 400 rokmi. V tom čase sa Euró pa nachádzala na križovatke. Exis tovali dve možnosti, ale kyvadlo sa

vychýlilo v smere nižšej, nadol ve dúcej cesty; cesty trpkej skúsenosti. 30ročná vojna, súboj rôznych deno minácií a mocenských záujmov zde vastoval Európu. Fama Fraternitatis nám rozpráva o ceste mladého Kristiána Ružokríža za zdrojmi múdrosti vo svete kultúry, ktorá sa nachádza okolo Stredozem ného mora. Nie je dôležité, či sa taká to cesta skutočne uskutočnila, alebo ide len o alegorický príbeh. V tomto ohľade je akademický svet rozdelený. Príbeh Fama Fraternitatis má byť volaním po všeobecnej reformácii vedy, umenia a náboženstva. Tento chodník priviedol Kristiána Ružokrí ža na Blízky východ. Tam navštívil, ako by bol riadený neviditeľnými rukami, všetky dôleži té miesta, kde mohol načerpať múd rosť a poznanie tých čias. Táto cesta ho viedla cez Cyprus do Damcaru, ktorý sa nachádza na Arabskom po lostrove, následne pozdĺž Stredozem ného mora do Fésu a cez Španielsko späť domov. Predpokladá sa, že sa stre tol aj s veľkými súfijskými majstrami. S podstatou vedeckého a duchov ného poznania a schopností sa vrátil do svojej domoviny. Na svojej ceste cez rôzne krajiny ponúkol syntézu du chovných pokladov, ktoré nazbieral, vedúcim osobnostiam vtedajšej doby; tie však nemali záujem. Viac váhy pripisovali privilégiám, osobnému

uznaniu a sláve v spoločnosti než nekonvenčnej ceste, ktorá im bola ponúknutá a ktorá sa nachádzala ďaleko mimo hlavného prúdu. Impulzy Ružokríža mali v tom čase za cieľ vydláždiť cestu pozitívnemu vývoju západného sveta. Tak veľa ľudí, ako je to len možné, po tom, ako sa stanú zrelými, by mali dostať možnosť nájsť cestu k svojej najvnú tornejšej bytosti, aby sa mohli stať priekopníkmi. Európa musela riešiť svetovo his torickú úlohu – viesť ľudstvo do bu dúcnosti. Mala svet oplodniť svojim bohatstvom umenia, vied a duchovna, duchovna lásky, ktoré svedčí o spoloč nom pôvode všetkých ľudí a ktoré zahŕňa úctu pre všetky ostatné kultú ry a náboženské tradície. Úloha viesť svet do jeho budúcnosti bola vykona ná, ale na oveľa nižšej úrovni! Mys lenie, zamerané na hmotné aspekty, nakoniec zvíťazilo, výsledkom čoho bola kolonizácia sveta nasledovaná útlakom, krádežou a zánikom. Približne pred 15 rokmi sa autor tohto článku a jeho žena vydali na okružnú jazdu Marokom. Tento výlet do Fésu, starobylého mesta na perifé riách púšte, bol pre nás záležitosťou srdca. Dúfali sme, že zažijeme to, čo Fés urobilo najdôležitejšou zastávkou na ceste Kristiána Ružokríža vo Fame Fraternitatis. Podľa príbehu tam zostal dva roky. Vo Fése sme mali Spoločný odchod je možný

šťastie a natrafili sme na starého, skú seného sprievodcu. Výlet do starého mesta pripomínal cestovanie časom do minulosti. Dojmy boli ohromu júce. Boli sme naozaj radi, že aj náš sprievodca považoval starú univerzitu za veľmi významnú. Dostali sme sa k stáročia starej budove a cez mrežo vanú bránu sme mohli vidieť malé hlavné námestie plné čulého života. Turisti nemali dovolené vstúpiť do univerzity. Vo svojom knižnom sprie vodcovi sme si prečítali o histórii starého opevnenia: Založená v roku 859, táto univerzita sa považuje za najstaršiu na svete. Dnes sa nazýva alQarawiyyin. Pôvodne to bola škola Koránu a časť mešity. V stredoveku táto univerzita zohrala dôležitú rolu v kultúrnych a akademických vzťa hoch medzi islamským svetom a Eu rópou. Pozorne sme počúvali, keď nám náš sprievodca hovoril o tom, že študenti sa tu počas všetkých vekov na prvom mieste učili o duchovných zákonoch, fungujúcich poza všetky materiálne aspekty. Až potom mohli začať svoje zamýšľané štúdium. Do roku 1957 to boli len prírodné vedy. Aká múdra metóda naučiť študentov najprv etickému a morálnemu poriad ku, vybaviť ich vnútorným kompa som, aby neskôr boli schopní uplatniť vedecké poznanie pre blaho ľudstva! Mali sme dojem, že genius loci, duch tohto miesta, stále nesie vznešenú

Pentagram 1 /201 4

múdrosť vekov. Zdá sa, že Fés bol miestom, kde nechávali horieť du chovný oheň. Oheň, ktorý Kristián Ružokríž okamžite zapálil v srdci Európy – tajne, keď pokus zapáliť ho verejne zlyhal.

FRAKTÁLY A ZDESENIE Impulzy

Kristiána Ružokríža sú revolučné, pretože prinášajú ideológiu, ktorá taktiež patrí neznámej a tým aj skrytej stránke tohto sveta, to jest božskoduchovnej štruktúre človeka. Tento uhol pohľadu by mal byť zjed notený s prírodnými vedami a oprav divým významom pôvodných kres ťanských učení. Podľa ružokrižiackej filozofie je človek „miniatúrny svet“, teda mikrokozmos, ktorý je základnou myšlienkou pre úplnú jednotu člove ka, kozmu a makrokozmu. Vo vede hovoríme o sebapodob nosti, takzvanom „fraktále“* určitých štruktúr. Menší systém má štruktúru najbližšieho väčšieho systému a tento je opäť podobný najbližšiemu väčšie mu systému. Tomuto zodpovedajúci princíp nájdeme aj vo vzťahu člove ka k slnečnému kozmu a dokonca aj k vyšším sféram. Tieto úvahy zahŕňajú ako hmotný aspekt, tak dušu a duchovný aspekt. Pre väčši nu ľudí je stále veľmi ťažké zažiť duchovný, nesmrteľný aspekt ich najhlbšieho vnútra. Preto je ich bio logická forma to jediné relevantné.

Cítime, že nemôžeme pokračovať v živote ako doteraz, osobne aj spoločensky. A následne sú zdesený, keď sa po smrti rozpadá. V Tomášovom evanjeliu nájdeme tieto slová, opisujúce odchod v ústre ty novým horizontom, ktoré nám boli dané: „Ježiš hovorí: Nech ten, kto hľadá, pokračuje v hľadaní, pokým nenájde. Keď nájde, bude ustaroste ný. Keď bude ustarostený, bude užas nutý a bude vládnuť nad Všetkým.“ Manifesty Ružokríža sa snažili vytvoriť duchovnú otvorenosť, aby mohol človek konať priamo, prostred níctvom slobodného myslenia, nezá vislého od autorít a podľa svojho sku točného pôvodu a určenia. Dnes tieto impulzy prinášajú ovocie. Albert Einstein povedal: „Človek je časťou celku, ktorý na zývame ,univerzom‘, časťou obmedze nou priestorom a časom. Zažíva sa mého seba, svoje myšlienky a pocity ako niečo oddelené od ostatných, akýsi druh optickej ilúzie vedomia. Pre nás je táto ilúzia určitý druh vä zenia, ktoré obmedzuje naše osobné túžby a súcit na zopár ostatných, ktorí sú nám blízko. Našou úlohou musí byť oslobodiť sa z tohto väzenia.“ Toto vyhlásenie je modernou verziou alegórie s jaskyňou od Pla tóna. Úloha, s ktorou je ľudstvo kon frontované – ako jednotlivci, tak

spoločenstvo, je otočiť sa vo vlastnej jaskyni, aby zrušili „optickú ilúziu“ nášho vedomia. Takýmto spôsobom je nám umožnené zažívať boží zákon priamo, zákon, ktorý doteraz vnímame len skrz jeho účinky v hmote. Viac a viac ľudí si tento fakt uvedomuje.

KAŽDÝ BY MAL MAŤ VLASTNÝ VRCHOL Aktuálne každý z nás zažíva

zrýchľovanie času. Zatiaľ čo ide o subjektívny pocit, faktom zostáva, že naša planéta a všetko na nej je predmetom zvýšenej vibrácie. Je to spôsobené vyšším druhom energie, špeciálnym typom éteru, takzvaným piatym éterom, ktorý prichádza s du chovným ohňom a napĺňa ním atmo sféru. Všetko, čo sa nachádza v tejto atmosfére, vyvíja vplyv na tých, ktorý v nej dýchajú. Svojou aktivitou umož ňuje množstvu ľudí vývoj vyššieho duševného stavu. Mnoho ľudí túži po vlastnom osvietení a existuje rozsiah la literatúra, ktorá presne toto sľubuje. Ale toto osvietenie nie je zamýšľané pre našu pozemskú bytosť. Dotyk cieli na boží prvok v našom mikro kozme, toho Druhého, nesmrteľnú bytosť v nás. Atmosférické duchovné sily udr žujú pyšné vedomie každého z nás na uzde. Cítime, že nemôžeme pokračovať Spoločný odchod je možný

Kozmonauti, ktorí pozorovali našu nádhernú modrú planétu zvrchu, sa viackrát pýtali samých seba, prečo existujú hranice, prečo ľudia voči sebe vedú vojny. v živote ako doteraz, osobne aj spo ločensky. Cítime, že chýba niečo zá sadné. Pociťujeme tento deficit, aj keď sa usilujeme o duchovnú cestu pre naše vlastné dobro. Napokon, dosiahli sme vrchol osobnej kultúry. Pre ostatných na tomto horskom končiari, tomto vr chole, nie je miesto. Každý je na svojom vlastnom. Ale čo je medzi nami? Stále viac a viac zažívame ni čotu, prázdnotu. Výsledkom toho je kríza a dezorientácia. Ak nemôžeme ísť ďalej, čo budeme robiť? Dokáže me nájsť vyššiu úroveň? Využívame príležitosti našej doby? Každý sa môže spýtať seba samého: „Som ten, kto rým sa zdám byť? Alebo som niekto úplne iný v hĺbke svojej bytosti?“ Kto si úprimne položí túto otázku, pocíti, že v ňom existuje skutočne iná hĺbka. Kedysi dávno som počul krátky príbeh – myslím, že pochádza niekde z Aurovillu v Indii. Tento príbeh hovorí o tom, ako sa otvára vyššia úroveň. Jeden človek spí a sníva o nád hernej krajine pokrytej kvitnúcimi rastlinami a mnohými druhmi ovocia. Naje sa ovocia a vdychuje vôňu kve tov. Po prebudení zo sna však zistí, že

PRIATEĽ – POMOCNÍK

Pentagram 1 /201 4

v skutočnosti je na púšti. Piesok oko lo neho sa rozprestiera až za horizont. Je sám; nikoho široko ďaleko nevidieť, ani len ťavu, na ktorej by sa mohol odviezť. Je šokovaný, zdrevenený. Okamžite pozná: „Musím odísť.“ Zaväzuje si sandále, aby sa pobral, keď zrazu zbadá, že niekto za ním si tiež zaväzuje sandále. Táto osoba k nemu prehovorí: „Pozri, vždy som bol po tvojom boku. Existoval som pred tebou a budem existovať po tebe. Teraz s tebou budem až do konca všetkých dní. Nasleduj ma.“ V tomto momente príbeh opisuje psychologický moment, keď si člo vek uvedomí svoje vnútorné božie dvojča, svojho priateľa a pomocníka: vlastne úplne iný stav vedomia. Často sa to stane vo chvíľach krízy, keď je Ego bezmocné, keď je ticho. Prakticky každý človek zažíva ta kéto situácie v živote. Je doslovne „volaný domov“. Avšak ego vo svo jom pude sebazáchovy okamžite ten to moment maskuje. A tak zamedzuje otvoreniu vyššej úrovne, kde by človek mohol myslieť, žiť a byť slobodný. Každý z nás je dvojjediná bytosť: smrteľná na základe nášho biologic kého zrodu a nesmrteľná na základe nášho vnútorného božieho semienka.

Preto v nás hovoria dva hlasy. Vnú torný človek sa chce vrátiť k svojmu pôvodu, zatiaľ čo ten druhý chce do siahnuť naplnenie v hmote. Takto pripútavame naše vnútorné božie se mienko k hmote. To potrvá, až kým nenastane psychologický moment, keď vypočujeme hlas nášho vnútor ného Boha. Ten iný stav bytia existuje mimo dvojznačnosti; je nedotknuteľný a existuje v rovnakom priestore. Avšak vzhľadom na vyššiu vibrač nú úroveň je nám vzdialený.

DUCH, LÁSKA, KRISTUS Existuje

medzera medzi naším súčasným ži votom a čistým neobmedzeným živo tom večnosti. Aby sa táto medzera vyplnila, objavili sa veľkí zakladate lia náboženstva a učitelia ľudstva. Základom každého náboženstva je zabezpečiť proces transformácie zo smrteľnej existencie do nesmrteľnej existencie. Náboženstvá ukazujú ces tu nielen do nášho duchovného srdca, ale aj do „srdca sveta“, stredu „svätej zeme“. Aj zem totiž má boží duchov ný aspekt. Je spojený s duchovným aspektom slnka. Je to cesta vedúca k duchovným poliam zeme a slneč ného systému. Tí, ktorí touto cestou kráčajú, spájajú silu týchto polí so ži votom na Zemi. Skúsenosť potvrdzu je, že je potrebný veľmi dlhý čas na to, aby toto ovocie bolo schopné

dozrieť. Avšak v každom mikrokoz me príde čas, keď sa boží hlas prebu dí a začne byť počuť. Pole žiarenia, ktoré vyžaruje z duchovnej bytosti našej Zeme, tento proces podnecuje. Kozmonauti, ktorí pozorovali našu nádhernú modrú planétu zvrchu, sa viackrát pýtali samých seba, prečo existujú hranice, prečo ľudia voči sebe vedú vojny. To naše egocent rické vedomie nás zvádza na scestie, aby sme bojovali. Vojna nezačína tým, že použijeme zbrane; začína na ším myslením. Ak si predstavíme ľudstvo ako jedno telo, je to, akoby niektoré bunky odmietli slúžiť celé mu organizmu. Bojujú proti sebe. Z pohľadu jedinej bytosti sme chorí. Sily duchovnej Zeme sa nazývajú sily Krista. Chcú nás zmeniť a očis tiť, chcú odstrániť dvojznačnosť, aby obnovili našu dušu. Chcú oslobodiť nesmrteľného človeka, božieho dvoj níka v nás, od nekonečného kolobehu inkarnácií mikrokozmu. Spôsobujú vibrácie v našom duchovnom srdci a prebúdzajú takú vieru, ktorá v nás doteraz neexistovala. Je to vnútorné poznanie a sila, ktorá môže hory pre nášať; konkrétne ide o naše vnútorné zábrany. Dvetisícročný príbeh o veľkom svetovom učiteľovi, Ježišovi, nemož no odbiť len ako historickú udalosť. Bolo by to nezmyselné. Táto udalosť sa odohrala už mnohokrát a podstata Spoločný odchod je možný

spočíva na neviditeľnej úrovni, v od lišnej dimenzii. Ide o univerzálne uda losti spojené s čistou duševnou atmo sférou. V čistej atmosfére, keď človek očistí svoje srdce a myslenie, duch, láska, Kristus, ten boží Druhý, môže transformovať ľudskú bytosť – atóm po atóme a bunku po bunke. A tak vzniká iná fyzická podstata v rámci viditeľného tela osobnosti.

SLUŽBA DRUHÝM V sile Krista

gnostickí Ružokrižiaci transformujú to bezcenné v nich na duchovné zla to. Toto je ich skutočné tajomstvo: Trasfigurácia duše a tela. V tejto sile nespočetné bytosti do istej miery udr žujú rovnováhu medzi prírodnými kormidlami a zabezpečujú, že náš

Pentagram 1 /201 4

svet a všetko, čo v ňom rastie a žije, môže ďalej prosperovať. Medzitým sa mnoho svetových hnutí pokúša zmeniť svet bez kon fliktu. Ako počiatočnú reakciu na kozmické impulzy Krista sa ľudstvo vyvíja do vyššieho skupinového ve domia. Mnoho mladých ľudí cíti, že sú spoluzodpovednou časťou ľudstva. Cítia, že sú spojení, aj keď sa nikdy nestretli. Cítia časť bolesti, ktorú zažíva niekto iný na druhom konci sveta. Uvedomujú si, že bohatstvo západnej spoločnosti je do veľkej miery udržo vané na úkor ostatných. Ak chceme byť k životu spravodliví, musíme brať ohľad na duchovný základ nášho sveta. Máme príležitosť ponoriť sa do

prúdu, ktorý vychádza z absolútna do našich oblastí. V týchto časoch sa otvá ra obrovská príležitosť pre mnohých, aby prostredníctvom Kristovej sily prebudili nesmrteľnú dušu. Dnes majú mnohí z nás šancu roz víjať nesmrteľnú dušu prostredníctvom Kristovej sily. Najkratšia cesta je slú žiť ľudstvu, Zemi a všetkým jej ríšam s novým vedomím. V Bhagavadgíte, jednej zo svä tých kníh Indie, sa môžeme dočítať o Jedinom, ktorý prebýva vo všet kom, vo všetkých bytostiach a ná boženstvách: Mnou všetky veci začínajú a ku mne sa všetky veci vracajú. Múdri ľudia Ma oslavujú a uctievajú celým srdcom, lebo veria, že som zdrojom

vecí a že všetky veci žijú vo Mne. (preklad podľa Rudolfa Janíčka) Stretávame sa navzájom ako členovia rozličných prúdov. Ľudstvo potrebuje rozličných pracovníkov. Všetci sme potrební. Naša práca je prínosná, ak je oduševnená v tom Jedinom, ktorý sa skrýva v hĺbke každého z nás. V Ňom sme všetci jedno.  *

Fraktál je geometrický útvar, pozostávajúci z častí, ktoré sú viac či menej podobné samotnému útvaru. Fraktály majú nespočetné množstvo detailov a v niektorých fraktáloch sú vnorené motívy, ktoré sa neustále opakujú v stále menšej mierke. Fraktálová geometria dopĺňa klasickú geometriu a uplatňuje sa vo vede, technike a počítačovom umení.

Spoločný odchod je možný

Barvy slova

Po tisíce let člověk uvažoval nad jazykem a mluveným slovem. Už 600 let před Kristem řekl Lao-c’: „Mudrc užívá řeč střídmě, člověk moc mluvný nic neví“. Šest set let poté mluví Pavel o slovu se stejným důrazem ve svém dopisu adresovaném Židům 4:1 2: „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší, než jakýkoliv dvojsečný meč; proniká skrz a rozděluje duši a ducha, kost a morek, a rozsuzuje touhy a myšlenky srdce.“

lova mohou mít silný vliv na nás, ale také na vztahy mezi lidmi a národy. Skrze slova se každý odhalí. Není důležité, jakou řečí mlu víme, naše slova ukážou naše zámě ry, o čem sníme či přemýšlíme, kdo opravdu jsme – slova to vše mohou odhalit. Slova nejsou jen zvuky a psa né symboly. Slovo je také síla, kterou máme pod svým velením k účelům komunikace, přemýšlení a tím pádem k uvedení událostí do života. Slova jsou pravděpodobně ten nejsilnější instrument, který my, jakožto lidé máme. Slova jsou kouzelným ná strojem.

SVOBODA MLUVY Jak ochuzený by

byl náš život, kdybychom nemohli volně užívat řeči. Ve své knize „1984“ George Orwell popisuje, nakolik až může být zneužití jazyka zničující a nelidské. Ukazuje utiskovanou společnost, kde mají absolutní moc autority. Jedním z prostředků použi tým pro tento účel je jazyk. Skrze

Pentagram 1 /201 4

Jazyk je dvousečný meč s léčivým a oddělujícím ostřím, někdy pomlčka – co spojuje, a někdy ta, co odděluje – nebo jako směs medu a kolokvinty. Má slova rozhazují květiny na cestě milovaných nebo sejí nenávist, ničivému požáru podobny. Se slovy zpívám a se slovy naříkám na své utrpení. Se slovy se modlím a se slovy hledám spor. Se slovy jsem vylil před tebe, Pane, své srdce, a slova mne od tebe vzdalují. Se slovy svědčím pro tebe i proti tobě. Kdyby bylo možné dokonale mlčet – skoro bych tomu dal přednost před slovy. Nebo jsi to tak určil, Bože můj, abych žil rozvrácen mezi jazykem, který neumí uhasit mou žízeň, a tichem, které je pro mě nemožné? Od Mikhaila Naimyho, Dialog při západu slunce, Haarlem 2003

kompletní reformaci jazyka, zvanou „Nová mluva“, je vzdělání a kultura naší přítomné doby zničena. Z řeči zvané „Stará mluva“ jsou záměrně

odstraněna všechna slova, která by lidem umožnila vyjadřování se v jem ných nuancích. Následuje redukce slov. Mnoho slov úplně zanikne. Barvy slova

„Všichni přece mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, můžeme tak řídit celé jejich tělo. Nebo si představte lodi: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce. Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem.“ (List Jakubův 3, 2–6, český ekumenický překlad) Negativně znějící slova, jako napří klad „tábor nucených prací“, jsou vyměněna za jemněji znějící výrazy, jako „tábor radosti“. Náboženské a kulturní úspěchy ve společnosti mohou být vyjádřeny (pouze) roz sáhlými a obsáhlými odstíny jazyka. Ne tedy v řeči zvané „Nová mluva“. Když se snažíte vyjádřit cokoliv v tomto jazyce, zní to beznadějně a pochmurně. Například slovo „jasný“ je vyměněno za „netemný“. Všechna slova, která by podpo rovala přemýšlení, jako například důstojnost, spravedlnost, morálnost, demokracie, věda a služba Bohu, jsou z Nové mluvy vymazány. Veškerá in spirace myslet je ztracena. Lidé se

Pentagram 1 /201 4

stanou poddajným nástrojem autorit. Bez jazyka, který nemá osobní a sou kromé kvality, nemohou lidé rozjímat o Bohu, nebi či onom světě. Samo zřejmě, Orwellova kniha je pouze fikcí. Zkusme ale zvážit zbídače nost, která je přítomná v našem moderním jazyce. Srovnání aktivně používaného slovníku dnešní doby, oproti několika desítkám let nazpět, nám ukáže jasně klesající čísla. Zvažme zjednodušenost jazyka pou žívaného v dnešní době sociálních médií. SMS zprávy, emaily, Twitter a Facebook jsou nástroji pro každo denní komunikaci s velkými výho dami. Není to ale tak trochu případ, že skrze výhody nových médií dochází k osobní interakci mezi lidmi méně a méně často? Fádnost a monotónnost jazyka v Orwellově románu „1984“ nám dává za příklad, kolik barev mů žeme do našich životů přinést skrze dar jazyka. Snadno se unavíme a vy tvoříme si averzi k věcem, kterých máme přebytek. To by mohlo platit i ve způsobu, kterým dnes používáme jazyk. Studie ukázaly, že denně ženy použijí přibližně 30 tisíc slov a muži okolo 25 tisíc. Tato neuvěřitelná čísla vznášejí otázku: Je opravdu všechno, co je řečeno, nezbytné? Neunavíme se občas používáním mnoha slov, ne bylo by lepší použít méně slov s vět ším významem?

V „Knize Mirdad“ od Mikhaila Naimyho můžeme najít radu: „Bojte se přílišné řeči. Z tisíce vyřknutých slov může být potřeba jen jednoho. Zbytek je jen temný mrak v hlavě, ucpávka v uchu, roubík v ústech a sle pota srdce. Nejtěžší je říci právě to slovo, které je skutečně nutné vyřk nout. Z tisíce napsaných slov je těž ké vylovit to jediné pravé. Zbytek je pouhá ztráta inkoustu a papíru. Jsou to minuty a hodiny práce trávené v olověných botách namísto radosti na křídlech světla. Jak těžké, ó jak těžké je napsat právě to slovo, jež má být napsáno!“ Po vznesení otázky, jestli jsou opravdu všechna řečená nebo psaná slova nezbytná, bychom rádi poho vořili o dalším důležitém aspektu na šeho uvědomění. Slova jsou velmi silným nástrojem. Našimi slovy mů žeme způsobit trápení jiným lidem – ať už vědomě či nevědomě. Slova mohou přinést další zlo. Mohou do konce začít války! Bible nás varuje před negativním dopadem nedbale mluveného slova. Pokud se obrátíme k vnitřnímu tichu, zjistíme, že se ote vírá cesta do našeho nitra. Každodenní život na nás již tak nepůsobí a může se objevit něco nového, nové slovo, něco z hloubi nás samotných. Zaměřením se na naši vnitřní by tost nás naše vnitřní slovo otevře ji nému světu. Rozpomenutí se na toto

Kdo rozumí smyslu řeči, tomu se svět odhaluje v obraze. Kdo slyší řeč duše, tomu se svět otevírá jako bytí. Kdo zažívá řeč Ducha, toho svět obdarovává silou moudrosti. Kdo může řeč milovat, tomu ona sama propůjčuje zvláštní moc. Tak chci obrátit srdce a mysl k duchu a duši slova a v lásce k němu teprve potom zcela vnímat sám sebe. (Výrok Rudolfa Steinera) vnitřní slovo nás přivede k působivé mu začátku Janova evangelia: „Na po čátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.“ Evangelium podle Jana 1:1–4 Jan nám představuje slovo v jeho nejzákladnější podstatě, Boží tvůrčí myšlení, které je základem všech věcí. Slovo je také projevem Božího myšlení ve vztahu k stvoření lidstva. Původní vznešený člověk se vyvinul z této myšlenky. Jak čteme v první knize Mojžíšově (1:27): „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvo řil ho, aby byl obrazem Božím.“ Rádi Barvy slova

bychom vás znovu odkázali na pře dešlou citaci Pavla v jeho dopisu Ži dům 4:12: „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší, než jakýkoliv dvojsečný meč; proniká skrz a rozděluje duši a ducha, kost a morek, a rozsuzuje touhy a myšlenky srdce.“ Rozumíme, že slovo je silnější než meč, protože slovo přináší život, za tímco meč přináší smrt. Kouzelná síla slova je popsána v Žalmu 33:9: „Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí.“ To nám dává poznání, že po Bohu je slovo tou největší silou. Životem v 21. století nám to ale přijde jiné. Tento obraz původního člověka, pravdy v nás, vypadá jako by v nás utichl, ačkoliv toto slovo, tento původ ní plán budoucnosti a božího člověka je v nás stále!

VOLAJÍCÍ SLOVO Vskutku, toto vnitř ní slovo k nám může opět promluvit! K umožnění vnitřnímu, božímu člo věku znovu povstat k nám přichází síla tohoto vnitřního slova jako volání.

Pentagram 1 /201 4

Záře tohoto vnitřního slova se v nás probouzí a snaží se, abychom hledali, byli v tichosti a naslouchali. Proto může hledající vidět a cítit pravdu v něm samotném a kolem něj. Vnitřní prostor skrze utišení a klidné zamyš lení dává místo pro to Druhé. Takto se může slovo počátku zrodit – to pra vé slovo. Pojďme se znovu podívat na slova čínského myslitele Laoc’: „Mudrc užívá řeč střídmě, člověk moc mluv ný nic neví.“ Všetvořící slovo není kouzelnou formulí. Může být použito, pouze když tomu předchází správná vnitřní příprava. Více o tom můžeme číst v knize „Vodnářské evangelium o Ježíši Kristu“. Učedníci se pokusi li o uzdravení nemocného dítěte, ale bez úspěchu. Později se zeptají Ježí še na důvody jejich nezdaru. On jim odpoví: „Bez své duchovní podstaty je slovo jen planou řečí.“ (130:18). Jakmile je slovo zbaveno duchovní síly, jeho použití nepřinese žádné ovoce. 

Síla ticha

Zaměříme-li se na to, co je ticho, brzy zjistíme, že to je více než jen chybějící zvuk. Nejprve musí zmizet neustálý vír našich myšlenek, toto pevné sevření naší bytosti. Až když se naše vnitřní bytost ztiší, teprve potom může začít učení, které vede k úplně jinému pohledu na svět a na člověka.

současné době se ticho stalo velmi vzácným stavem. Naše životy jsou uspěchané a řítí se velkou rychlostí. Je tolik věcí, které musíme udělat a tolik věcí, které musíme vy zkoušet. Jaký je význam ticha v našem životě? Pojem ticha nacházíme ve všech písmech moudrosti – mnoho básníků, myslitelů, filosofů se o něm zmiňuje ve svých dílech. Je tedy zřej mé, že slovo ticho má mnohem hlubší význam. Význam, který vyjadřuje, že je to pro naše životy něco nezbytného. Co je skutečným tichem? Oprav dové ticho se nevytváří tím, že elimi nujeme hluk nebo ostatní zvuky. Je to stav bytí, který je ukotven hluboko v nás jako klid duše. Je to prostor, in stance, dimenze. Naši vlastní pravou podstatu můžeme nalézt v tomto vnitř ním prostoru. To je důvod, proč ticho a síla v něm ukrytá má pro nás tak velký význam. V jednom ze svých veršů uvádí per ský básník a filosof Rúmí (1207–1273) následující:

„Zcela tajně jsem mluvil s moud rým mužem. Zeptal jsem se ho: Řekni mi tajemství světa. On odpověděl: Ztiš se a nech ticho, aby ti vyprávělo o tajemství světa.“ Nejhlubší tajemství světa a lidské ho bytí jsou v tichu skryty, dokud se člověk nevydá k prozkoumávání těchto tajemství. Hermes je takový hledající. Hledá jedinou pravdu a moudrost. Avšak než je může získat, musí zno vu dosáhnout ticha v duši, to zname ná, že se musí připravit na vnitřní vnímání tak, že může slyšet a vnímat. To je důvod, proč Pymander začíná své učení slovy: „Dobrá tedy, ztiš se, ó Herme Trismegiste, a měj na paměti, co ti řeknu.“ Když umí hermetický člověk ote vřít své srdce tichu, může v sobě zno vu objevit tak dlouho skryté tajemství opravdového života.

ZNOVUOBJEVENÍ DUŠE V nejstar ších rukopisech moudrosti můžeme číst: Síla ticha

Podívej se na život, který vše prostupuje, je zahalen v hlubokém tajemství. Kdo mu může porozumět, kdo pochopit, jaký jazyk může označit jeho podstatu? Žádné oko ho nikdy nevidělo, žádné ucho nikdy neslyšelo jeho hlas;

jedině duše ho může pochopit, když se oči a uši ztiší. Tato nádherná slova z Bhagavad Gíty, jednoho z klenotů indické moudrosti, nám odhalují něco z ta jemství opravdového života. Jde

Tichý jazyk slov na zdi v Myanmaru. Kdo si ho všimne? Kde je poselství? Barma. Photo © Michel Landais

Pentagram 1 /201 4

v první řadě o znovuobjevení duše, duše, která má schopnost rozumět hlasu ticha. Tato božská duše je skrytá dimen ze v nás. Odpovídá duchovní rovině, kterou člověk kdysi vlastnil, do které zcela patřil a kam se musí navrátit. To je skutečný význam našeho života a našeho pravého poslání. Čistá, pů vodní duše v člověku stále existuje jako vyšší duchovní princip – je však ve stavu, jako by spala, obrácená do sebe, skrytá, nepostřehnutelná pro člověka, který je spojen pouze se svou fyzickou stránkou a jehož smys ly jsou zaměřeny výhradně na vnější svět. Ale i přesto v našem povrchním, chaotickém a neklidném světě nepře tržitě září vyšší duchovní energie, která přichází z prazákladu všeho bytí.

PRVOTNÍ ZVUK Je tu světlo – vib

race – zvuk, které se rodí z ticha věč nosti. Tento zvuk je původní zvuk, který přináší světlo a život. Přenáší své vibrace – své volání – do tohoto světa a hledá odezvu u spící duše člověka. Duchovní síla v universu hledá kontakt s duchovním jádrem v člověku. Pouze když se člověk ztiší hluboko ve svém srdci, rozezní se od pověď z duchovního jádra, které leží v jeho srdci. Rezonovat znamená: rozezvučet, odrážet zvuk, vibrovat odpovědí.

Zklidněním, to znamená doznívá ním sžíravých vášní a žádostí našich sebestředných myšlenek a sebepotvr zující vůle, se skrytý, spící duchovní princip v nás může znovu rozvinout. Může začít „dýchat“ a rezonovat. Proto základním předpokladem k do sažení vnitřního vnímání s možností „reagovat“ je vytvoření prázdného prostoru v nás, prázdného prostoru, který se rodí z ticha, ano, je to ticho. V Taoteťingu říká Laoc’: „Jeli srdce v nebytí, to znamená osvobozeno od všeho pozemského směřování a žádostí, je možno spatřit mystérium duchovní esence Tao.“ Z nejhlubších míst v našem očiš těném srdci se „něco“ vynořuje, něco nového vstupuje do našeho vědomí. Když tímto způsobem skrytý vnitřní hlas v nás začne znovu hovořit, vy tváří pohyb, který nejprve vnímáme jako určitý neklid. Je to něco nalé havého, nabádajícího, volajícího, co nás posílá hledat tajemství naší exis tence: Co dělám v tomto světě? Kam mě tento život vede? Kdo jsem? Jaký je smysl naší pomíjivosti a kde je věčnost? Je v člověku něco věčného? Je ve mně opravdové, duchovní já, schopné se plně sladit s úrovní ži vota, která nezná válku, vinu, konflikty ve všech omezených a nedokonalých Síla ticha

Kdo dospěl k nejvyšší prázdnotě, zachovává nepomíjivý klid. pozemských věcech – a jak ho mohu nalézt? Tak se člověk dostane do bodu, kde ho všechny věci, zkušenosti a možnos ti tohoto světa už dále neuspokojují a on hledá jiný smysl a význam života.

ZTIŠENÍ SMYSLŮ Naše odpoutání

začíná objevením a hledáním příčiny všech věcí. Touha po vědění, ne po tom pozemském, ale po opravdové moudrosti – po Gnosi. Ve dvanácté knize Corpus Herme ticum praví Hermes Trismegistos: „… Gnose dobra je obojí, božské ticho i ztišení smyslů.“ Laoc’ popisuje ideální stav ticha takto: „Kdo dospěl k nejvyšší prázdnotě, zachovává nepomíjivý klid. … Setrvá vá v dokonalém klidu, zatímco otvírání a zavírání dveří dále pokračuje.“ Klid, který vychází z věčnosti, ze začínající prázdnoty, z hledání vnitř ního prostoru, je cílem člověka, který zjistil, že jeho pozemská existence není jeho skutečným životem dle Boží vůle. Cítí, že se svět točí ve stejných cyklech a že v tomto životě nemůže najít opravdové uspokojení. Hledá cestu ven z úzkého, svazujícího korzetu své vlastní omezenosti a ega. Hledající člověk, toužící po opravdo vém stavu bytí, si brzy uvědomí, že

Pentagram 1 /201 4

v sobě potřebuje utvořit prostor, že se musí stát nádobou, ve které může probíhat změna, transformace, obno va. Ticho je tímto prostorem!

ČIŠTĚNÍ ZRCADLA SRDCE Díky

síle, která vzniká z ticha, je možné čistit zrcadlo našeho srdce. Po osvo bození od žádostí a sobectví bude pak srdce odrážet toho „Jiného“, pravého člověka v nás. Nyní si možná řeknete: „Všechno je tak, jak má být, usiluji o klid, zkouším nalézt ticho, toužím po síle, která může ztišit všechna otá čející se kola mých myšlenek a poci tů. Ale ,já‘ se to nepodaří.“ V knize Hlas ticha od H. P. Bla vatské čteme: „Dříve, než duše dokáže slyšet, je třeba, aby se člověk stal hluchým jak k burácení, tak k šumění, jak k troube ní vzteklých slonů, tak ke sladkému bzučení zlaté svatojánské mušky. Dříve, než bude schopna pochopit a vzpomenout si, musí být sjednoce na s Tichým Mluvčím, jako je forma, ve které bude modelována hlína, sjed nocena s hrnčířovou myslí. Protože tehdy duše uslyší a vzpomene si. A pak k jejímu vnitřnímu sluchu promluví: HLAS TICHA.“1 Tady znovu nacházíme odkaz na duši. Duše uslyší, vzpomene si, po rozumí – jakmile se spojí s „tichým

mluvčím“. „Tichý mluvčí“ je „ne zvučný zvuk“, vždy znějící volání, vycházející z prazákladu všeho bytí. Duše může slyšet v tichu, v prostoru vytvořeném v nás. Z tohoto prostoru vznikají jasnost a hlubší poznání.

nového vědomí? Ano, když vstoupí me do ticha, otevřeme vnitřní prostor a svěříme se jeho vlastní síle. Pak za počne proces, který v nás způsobí zcela nový vývoj.

POZNÁNÍ Začínáme se poznávat.

místem míru a harmonie, a naše myšlení a náš způsob života budou odpovídat tomuto vnitřnímu prostře dí. Vnitřní ucho, naše původní duše může znovu dokonale vnímat a vstře bávat vibrace, zvuk nově probuzené ho hlasu. Vnitřní ticho srdce se pak stane mostem do ticha věčnosti. Je to jako ponoření do pramene pravého života. „Viz! Stal ses světlem, stal ses Zvukem, jsi svým Učitelem a svým Bohem. Jsi SÁM předmětem svého hledání: nepřerušeným hlasem, který se rozléhá věčností, osvobozen od změn, zproštěn hříchu, sedmi zvuky v jednom, hlasem ticha.“2 Kdo začne naslouchat zvuku ze svého nejhlubšího nitra, stane se ti chým. Nalezne ticho, bude naslou chat jeho hlasu a bude ho poslouchat, to znamená dodržovat vnitřní zákon, který v člověku vibruje. Manfred Kyber píše ve své básni Věčnost: „Znovu a znovu sestupujete v měnící se lůno Země, dokud se nenaučíte číst ve světle, že život a smrt jsou jedno

Začínáme vidět svět tak, jak se obje vuje ve světle Ducha a vidíme jeho cíl a účel. Také poznáváme, že naše nejniternější bytost není součástí ome zeností tohoto světa. Patří k univer sálnímu, k oceánu bytí. V praktic kém životě – díky nově získaným poznatkům – změní člověk nasmě rování svého života. Na své cestě k tichu objeví střed svého života ve vlastním srdci. Stimulující, přitažli vý a zároveň odmítající a konfliktní svět už dále neurčuje náš život. Místo toho zcela jiný, dokonalý duchovní řád bude nejniternějším cílem našeho života. Jan van Rijckenborgh v této sou vislosti řekl: „Tak se ukazuje, že existuje mocné životní tajemství, mystérium spojené se srdcem, které můžete a musíte roz řešit. Je to tajemství, jak přemístíte těžiště svého života, kořen své exis tence, z hloubi země do prazákladu Logosu. A vy už to víte: Je to tajem ství srdce.“ Můžeme pochopit toto tajemství, spatřit ho a nechat vystoupat do jasnosti

TRANSFORMACE Srdce se stane

Síla ticha

a budou na věky věků. Až se unavený řetězec věcí ve vás zastaví a stane se nehybným kruhem – ve vaší vůli je vůle světa, ticho je ve vás – Ticho – a věčnost.“ 

Pentagram 1 /201 4

1 . Z Hlasu ticha, Fragment I, strana 2. Přeloženo a anotace „H. P. B.“ A Verbatim Reproduction of the original edition of 1 889 Theosophical University Press, 1 946. 2. Z Hlasu ticha, Fragment I, strana 2. Přeloženo a anotace „H. P. B.“ A Verbatim Reproduction of the original edition of 1 889 Theosophical University Press, 1 946.

Pozliepané vety

í, ktorí pravidelne píšu a formu lujú texty, sa možno už stretli s týmto javom: Máte na mysli určitú myšlienku, približnú predstavu o na sledujúcej vete, o ďalších dôležitých slovách, predovšetkým slovesá a pod statné mená. Potom môžete začať pí sať. Ale myšlienky sa tlačia do popre dia a zrazu sa na papieri zjaví jedno z tých dôležitých slov, hoci podľa štruktúry vety je použitie tohto slova predčasné. Následne sa stane niečo zvláštne: Začnete tomuto predčasne napísané mu slovu prispôsobovať zvyšok vety. Zliepaním slov sa snažíte zachrániť, čo sa dá, aby ste tejto vete dali pô vodne zamýšľanú podstatu vášho

Mayské písmená myšlienkového pochodu. Výsledkom je pokrútená, ťažkopádna veta, ktorú je ťažké pochopiť kvôli jej zložitej štruk túre a nejasnému, hmlistému jazyku. Ešte horšie je, ak takto pozliepaná veta dáva obsahu taký smer, ktorý sme pôvodne vôbec nechceli. Aj v životných príbehoch ľudí sa vyskytujú takéto pozliepané vety. Jed no zlé slovo alebo nesprávny skutok môže mať také následky a viesť k ta kým problémom, ktoré potom urovná vame veľmi dlho a v najhoršom prí pade nám môžu rozvrátiť celý život. Jeden životný príbeh potom vytvára ďalší. Bystrý spisovateľ môže vyma zať svoje pozliepané vety, a tak rozpo vedať svoj konečný životný príbeh.  Pozliepané vety

Život má svoj rytmus a my máme svoj. Sú určené k tomu, aby spolu harmonicky existovali. Ak si teda budeme robiť svoje a život necháme tak, budeme žať prijatie a pokoj. Victoria Moran

Pentagram 1 /201 4

„Keď sa v noci tvojho srdca prebúdza láska, je to, akoby v tebe svitalo. Tam, kde bola predtým anonymita, je teraz prítomná intimita. Tam, kde bol predtým strach, je teraz odvaha. Kde bola predtým v tvojom živote ťažkopádnosť, vládne dnes rytmus milosti a spanilosti. A tam, kde bola predtým tvoja neotesaná bytosť, sa teraz elegantne pohybuješ vo svojom vlastnom rytme. Keď sa v tvojom živote prebúdza láska, je to ako znovuzrodenie, nový začiatok.“ John O’Donohue

Rytmus

Váha slova

Pokud jde o zmrzlou vodu, můžeme objevit něco velmi zvláštního: krystaly zobrazují strukturu, která je spoluurčena vibrací, při které je voda vystavena mrazu. Mohla by tu být podobnost s lidskou bytostí?

aponský vědec Masaru Emoto způ sobil svými experimenty s vodou celosvětovou senzaci. Emoto napsal slova na kousky papíru a vložil je pod lahve naplněné vodou. Poté vodu zmrazil a vyfotografoval vodní krys taly. Z fotografií je možné odvodit vztah mezi významem slov a krásou krystalů. Vlastnosti vody získaly po jeho publikacích mnoho pozornosti, protože se ukázalo, že voda je schop na uchovávat informace. Síla slova, která je nejdůležitějším aspektem jeho experimentů, byla v tomto procesu potlačena do pozadí. Otázkou nyní je: je to výhradně záměr obsažený ve slo vě, který způsobuje odlišnosti v krys talech, nebo je to slovo samo o sobě, které mění vodu (a totéž by platilo také pro naše tělo) – nebo obojí? Některá pozorování ukazují, že slovo samo o sobě, bez ohledu na zá měr, se kterým bylo vyřčeno, vliv má. Citlivý člověk může cítit špatný vliv kletby vyjádřený někým i údajně neú myslným způsobem, i když ten, kdo ji pronesl, v takové věci nevěří. Tento fakt může být založen na autosugesci. Avšak psychologie má pro to jiný

Pentagram 1 /201 4

výraz: „dvojitá vazba“, jak je tomu například u výrazu „buď spontánní“ nebo „měj rád“. Slovo může mít v pravém smyslu slova svou vlastní hodnotu. V kabalistické numerologii je ke každému slovu a ke každému písme nu přiřazeno číslo. Toto číslo odkazuje na skryté významy za slovem. Jestli že někdo vysloví slovo s odlišným záměrem, význam slova zůstává stej ný. Proto mluvíme o významu slova, nikoliv o významu záměru. Každý z nás možná zažil, že slova mohou mít dlouhotrvající účinek. I to nejmen ší slovo je schopno vykouzlit úsměv. Obyčejná poznámka o tom, že někdo „vypadá hrozně“, může způsobit, že se tato osoba bude cítit špatně. Někdy nám slovo nebo věta dá náhlý impuls, který potřebujeme, abychom se skokem posunuli vpřed. Viděno z této perspektivy, je toho hodně, co by se dalo říci o síle slova. Lidské bytosti by měly mít silného vnitřního strážce, který ví, jak kontro lovat jazyk, který žádá opatrnost před tím, než promluvíte a vyžaduje po zornost nad tím, jak věci vyjadřovat.

Ten, kdo věnuje pozornost tomu, co říká a jak to říká, přebírá zodpověd nost za svá slova. On či ona to mohou dělat s neobyčejně dobrým úmyslem, tudíž jsou požehnáním pro své pro středí. Skutečnost, že slova ovlivňují lidi a situace znamená, že mohou být použita ke všem druhům manipula tivních účelů. Mělo by být jasné, že takové jednání je katastrofální nejen vůči těm, kterým jsou určena. Před stavte si osobu, která svými slovy nanejvýš pomáhá pozvedat ostatní a nikomu nechce ublížit. Předpoklá dejte, že tato osoba je úspěšná ve své nepřetržité pozornosti ve svých ver bálních projevech. Dejme tomu, že se jí podaří nepřetržitě sledovat, jak se sama vyjadřuje a co vysílá ven. Jestli že je zodpovědným „odesílatelem“, znamená to, že je i dobrým „příjem cem“? Zjistili jsme, že slova mají emocio nální hodnotu. Například slovo „lás ka“ vytváří nádherný krystal v Emo tových experimentech. Přesto zcela stejné slovo získá pro posluchače na prosto odlišný význam, pokud je napří klad použito pouze v rámci fyzického vztahu. Pak je tento význam automa ticky připojen ke slovu a utkví na něm. U mnoha lidí slovo „Bůh“ okamžitě vyvolá celý panteon představ. Vý sledkem je, že skutečný význam slova nemůže být nadále rozpoznán. A když někdo mluví o „Bohu“, deska

Skulptura v konferenčním místě La Licorne, Gignac, Francie © Michel Landais se roztočí a jehla se nedostane ven z drážky. Jestliže někdo použije od lišné slovo, například „světlo“, „stvo řitel“ nebo jiné podobné, obejde tak problematické použití původního slova. To může působit jako svěží vánek. Pak se deska nespustí a poslu chač může svobodně zvážit myšlenku novým způsobem. Když se tato nová perspektiva vyvine v mysliteli samot ném, nepřichází tedy od jeho učitelů, autorit či jiných, a najde v něm novou základnu, pak může sám objevit vý znam slova „Bůh“ bez asociací a zažít Váha slova

znovu jeho původní význam. Potom na základě celého svého bytí vysloví slovo „Bůh“ se zvláštní energií, která je k němu připojena. Je mnoho lidí, kteří o tom vědí a kteří to zažili. Kdokoliv tak mluví, mluví jazykem, který předchází babylonskému zmatení. On či ona mluví jednoduchým jazykem, ja zykem jednoty. Tento jazyk zabrání věcem, aby se stávaly složitějšími, důmyslnými nebo překroucenými. Tento jazyk nemusí být zjednodušen, analyzován nebo přerušen. Ten kdo mluví takto jednoduše a pravdivě, neupadá zpět do mylné myšlenky, že jeho přírodní forma bude jednoho dne dokonalá. Uvidí chybnou představu

Pentagram 1 /201 4

v trvalé snaze o vybudování baby lonské věže. Tento proces začíná umístěním strážce, aby sledoval slovní výrazy a jejich konsekvence. Pak je možné, abychom zakusili, co jiní dělají s na šimi slovy, ale také co s nimi děláme my sami. Uvědomujeme si, jak škod livá mohou být zbytečná slova, která nejenže plýtvají časem, ale také po malu zabíjí duši. Povrchní užívání slov může duši úplně oslabit. A po zmoudření skrze toto pozorování, lze potvrdit slova Laoc’: „Buď obezřetný, zacházej se slovy se zbožnou úctou.“ Takové tvrzení je dostatečné pro nový začátek, pro začátek příběhu s ani pří liš mnoho, ani příliš málo slovy. 

Vždy dělej správnou věc. Zbytek není důležitý. Chladno nebo teplo. Unavený nebo odpočatý. Pohrdavý nebo úctyhodný. Umírající … nebo zaneprázdněný jinými věcmi. Dokonce i smrt je jedním z našich úkolů v životě. A také: Dělej, co je potřeba udělat. Podívej se do sebe. Nedovol, aby ti proklouzla skutečná podstata věcí. Potom, v krátké době, jsou všechny existující věci transformovány. Vypadají, že se rozplývají v kouř, jsou předurčeny k tomu, aby se staly jedním, anebo se rozpadnou do tisíce a jednoho fragmentu… Kráčej od jednoho nesobeckého činu k druhému, vždy udržuj zbožnost v pozadí svých myšlenek, kde je jen radost a mír. Jestliže tě děsí okolnosti, které se nevyhnutelně dějí, vždy se vrať sám k sobě a drž svůj vlastní rytmus, jak nejlépe dovedeš. Tvoje harmonie je vždy k dispozici, jestliže se k ní můžeš vždy vrátit. Marcus Aurelius, Meditace

Rytmus

POZORUHODNÝ PŘÍKLAD OSVÍCENÍ

Vnitřní vize

Johanna Michaela Hahna V historii lidstva jsou četné příklady toho, co je obvykle označováno jako osvícení. Nejznámější je osvícení Buddhy pod stromem Bódhi v Indii a ve 20. století Jiddu Krishnamurti zažil své osvícení, když seděl pod stromem, tentokrát v Severní Americe. Apoštol Pavel obdržel osvícení ráznějším způsobem, bylo příčinou jeho pádu z koně. Jako farmářovu synu se Hahnovi přihodilo osvícení nebo „niterný vhled“, jak on to nazval, za plného denního světla, když šel domů, poté co pracoval na pozemku.

nohem klidnějším způsobem se to stalo ve dvacátém století spi sovateli J. Anker Larsenovi. On nese děl pod stromem, ale odpočíval venku v zahradním křesle, když Světlo pro jevilo svoji všudypřítomnost v něm a okolo něho. Několik století před ním, v „roce Páně 1600“, byl Jacob Böhme, mystik 16. století, uchvácen zrcadle ním plechové misky, když mu náhle Světlo odhalilo tajemství vesmíru, což ho přimělo napsat jeho knihu Aurora aneb vycházející ranní červánky (Au rora oder die Morgenröte im Aufgang). Johann Michael Hahn byl vizionář a osvícený muž z oblasti mezi Černým lesem a Švábskem, mezi městy Calw a Tübingen v Německu. Už dlouhou dobu se ukazuje, že tato oblast má

Pentagram 1 /201 4

příhodnou atmosféru pro náboženskou inspiraci, kde vystoupili do popředí některé prominentní postavy, jako byl Tobias Hess a také Johann Valentin Andreae, který zformuloval rosikru ciánské manifesty. Hahn byl Němec osmnáctého století, z období, které je vlastně dost překvapivě známé jako osvícenství; éra velkých myslitelů jako Goetha a Schillera a mladého Mozarta. V Bavorsku působil Karl von Eckarts hausen, se kterým měl Hahn v duchov ním smyslu mnoho společného, přes tože není známo, zda se navzájem znali. Ve Francii se objevila postava LouisClaude de SaintMartin, nezná mého filozofa, který se velmi inspiro val Böhmem. Tedy také duchovně to byla intenzivně povznesená doba.

Johann Michael Hahn žil v letech 1758–1819. Ztratil svou matku ve věku čtyř let a byl vystaven nevlídnému za cházení ze strany své macechy. Kromě obdělávání půdy na statku svého otce pracoval také v hodinářském obchodu, typickém pro oblast Černého lesa. Bě hem dlouhých zimních měsíců, kdy bylo venku méně práce, se mnoho ro din živilo výrobou kukačkových hodin. Na Velký pátek v roce 1774 prožil Hahn při zpěvu náboženské písně (Ten na kříži je moje láska) duchovní záži tek a od té doby začal horlivě číst Bib li. Přitom narazil na spoustu nezodpo vězených otázek, které se v podstatě redukují na jednu: kdo, co a jaký je Bůh, jak a kým je tento svět stvořen? V létě roku 1777 zažil svůj první „ni terný vhled“, v němž nad jeho otázka mi tři hodiny zářilo osvětlující Světlo a poskytlo mu mnoho odpovědí. Ně mecké slovo Zentralschau můžeme oprávněně přeložit jako vnitřní vhled: vidět nebo hledět z niterné podstaty bytí, tedy v podstatě z duše, z Božího příbytku v nás. Od toho dne Hahn navštěvoval setkání pietistů ve svém městě Altdorf, kvůli kterým se dostal do konfliktu se svým otcem, i když se po několika letech usmířili a Hahn dostal vlastní pokoj, kde se mohl věno vat studiu Bible, aniž by byl vyrušován. V roce 1883 do něj proniklo Světlo podruhé a ovlivňovalo ho po sedm týdnů. Byl jím zcela osvícen a jeho

oživené smysly se probudily a země se stala nebem a zemí, jak to vyjádřil. Z Kristova [vnitřního] kříže viděl do celého Božího plánu, jak je to vyklá dáno v Bibli a toto božské poznání současně podněcovalo jeho sebepo znání. Postupně začal mluvit o svých náboženských zkušenostech na schůz kách s pietisty, nejprve v rodném městě Altdorfu, ale velmi brzy také v dalších vesnicích a městech v oblasti Württem berska. Začal zaznamenávat svá odha lení a stejně jako Jacob Böhme ve své době se také on dostal do konfliktu s církevní hierarchií. Zpočátku jen nepatrně, ale pak ho v mnohem širší oblasti učinil nechvalně známým nacti utrhačný článek jistého pastora, po kterém se od roku 1789 do roku 1794 postupně stahoval z veřejného života. V tomto roce zemřel jeho otec a on se přestěhoval do Sindlingenu v Herrenbergu, kam přešel pod ochra nu vévodkyně Franzisky von Hohen heim. Dala pro něj postavit velký dům, ve kterém probíhala setkání s jeho pie tistickými sympantizanty. Tehdy se také seznámil se spisy Ja coba Böhma a některých dalších mys tiků a básníků, jako Junga Stilinga a Thomase à Kempise. Michael Hahn objevil mnoho pa ralel mezi svou o dvě stě let starší spřízněnou duší Böhmem a sebou. Oba pocházeli z prostých rodů; oba měli podobné vnitřní zkušenosti a odhalení; Vnitřní vize Johanna Michaela Hahna

Malý celek lidské bytosti je ponořený v pravzoru a vidí jakoby očima Boha nekonečné plnosti, příčiny všech věcí, téhož začátku a konce. měli stejný názor týkající se Bible a oba se setkali s nepřátelstvím ze strany církevní hierarchie a nalezli ochranu u aristokracie. Zatímco básník Hölderlin chřadl v hradní věži v Tübingenu, Beethoven těžce pracoval na symfonii Eroica ve Vídni, a Napoleon, usilující o rozšíření svého království, pochodoval se svými vojsky německými zeměmi; zde ve městech Bádenska a Württemberska komunikoval Hahn s více než deseti tisíci stoupenci. Také napsal mnoho biblických objasnění, složil řadu písní a básní a napsal mnoho dopisů spřízně ným duším. Hahn uváděl, že jako první ze všeho musela být Bible pochopena duchovně a takto pochopena měla být používána v každodenním životě, ne chávajíc církevní dogma daleko za se bou. Protože byl nadaným řečníkem, zmiňovalo se o něm mnoho členů růz ných světských skupin, jako pietisté, Moravští bratři* a separatisté, a přichá zeli lidé z celého Bádenska a Württem berska. Bylo k němu přitahováno mnoho věřících, protože měl odpor k dogmatům a především se stavěl za svobodu svědomí. Pro rozumné lidi, říkával, není nic vznešenějšího. Dále Hahn učil respektu a úctě k celému stvoření, tedy i ke zvířatům a rostlinám. Mluvil nejen o Bibli, ale

Pentagram 1 /201 4

i o „knize Svědomí“ a „knize Přírody“, které odhalují všechny božské síly. Jeho mnohem širší vize mu nebránila, aby zůstal věrný Evangelické zemské církvi, stejně jako zůstal Jacob Böhme ve své době u církve, i přes vylévání přívalů zatracování a nadávek na něj, ačkoli u Hahna to nebylo tak silné, jak tomu bylo u Böhma. Ještě předtím, než uvedeme některé příklady jeho učení, dovolte nám nejprve citovat Hahnova vlastní slova o niterném vhledu: „Tento vnitřní vhled do skrytých hlubin moud rosti, původní mateřský základ, nemů že […] být považován za zvnějšku oddělený, ale je výlučně popsaný jako do sebe ponořený vhled ze středu vše ho bytí a života: malý celek lidské by tosti je ponořený v pravzoru a vidí ja koby očima Boha nekonečné plnosti, příčiny všech věcí, téhož začátku a konce. Tyto znalosti jsou předurče né od samého začátku.“ Tento vnitřní vhled tvoří tedy podle Hahna přechod od nepřímého k bezprostřednímu, pří mému vztahu s Bohem. Navíc Hahn říká: „Každý, kdo zakusí, že duše může najít svůj pravý cíl výhradně a přímo v Bohu, bude chráněn proti silné ná klonnosti a závislosti na pozemských stvořeních (světských), protože tímto způsobem se může proudění přerušit a zkreslit; člověk pak ztrácí přímý,

nepřerušený vztah s prvotním zdrojem. Stejně jako je zážitek bezprostřednosti Boha a neúnavná snaha a hledání hlou bavé lidské bytosti skutečnou podmín kou, pak stejně tak je vnitřní vhled dar, darovaná schopnost, která však nepod léhá moci a volnému používání pří jemce.“ Hahn tvrdí, že on sám s tím nemů že zacházet tak, jak se mu líbí, neboť někdy uvidí hodně, pak velmi málo, a tak si uvědomuje, že on sám není ve skutečnosti vůbec nic a musí čekat na to, co mu bude darováno. Dále uvádí, že určité znamení volání je, když se člověk, který je uchopen Světlem, od vrací a tomuto volání se brání. Ale s modlitbou „ne má vůle, ale tvá vůle se staň“ je takový člověk v Bohu pevný jako skála a dokonce ani brány pekla nemohou ho nebo ji více zdolat. Je zřejmé, že Hahnova doktrína není žádná knižní moudrost nebo šikovně vykonstruovaná filosofie, vytvořená možná z geniálního myšlení; naopak je to živé svědectví osobní zkušenosti, podané jednoduchým a přímým způso bem jeho zaujatým následovníkům. Co má Hahn říci těm, které označuje za přemýšlivé lidské bytosti? Kdokoliv, kdo spatří božské věci ze středu svého bytí, si je zjevně dobře vědom toho, že se Boží království, duchovní princip, nachází v lidské bytosti. On to vyja dřuje takto: Bůh uskutečnil vše v Kris tu, nyní je na člověku, aby to zakusil

Johann Michael Hahn 1 758–1 81 9 a uskutečnil rovněž v sobě. Křesťan musí dospět na roveň Boha a z milosr denství se stane podobným „malému bohu a Kristu“. Přesto toto naplnění začíná v lidské bytosti, s neoddělitel ným duchovním jádrem. Hahn mluví o semínku, které musí dozrát k ovoci. O procesu, který pak začíná, Hahn říká: Zkušenosti svědčí a učí, že po každé, když duše s plným pochopením hledá a svobodně volí Boha, začíná velký boj. Přesto právě kvůli tomuto odporu v jeho bytí může člověk růst. Prostřednictvím živé zkušenosti s tím to odporem dokáže člověk rozpozná vat různé síly v Bohu a protichůdné síly zla a se správnými znalostmi pak může učinit správná rozhodnutí, stát se postupně silnějším v boji. Z jiné ho úhlu pohledu všechno to snažení Vnitřní vize Johanna Michaela Hahna

Pět nejvlivnějších postav německého pietismu. Zprava doleva: Michael Hahn (1 758–1 81 9), Immanuel Gottlieb Kolb (1 784–1 859), Johann Martin Schaeffer (1 763–1 851 ), Anton Egeler (1 770–1 850) a Johannes Schnaitmann (1 767–1 847). V popředí je prázdná židle, pro kterou existují dva výklady: někteří to vidí jako tiché pozvání pozorovatele k účasti v tomto bratrství, jiní interpretují prázdnou židli jako symbol Boží přítomnosti. a překonávání tímto způsobem gene ruje sílu esence, která je okamžitě k dispozici a vtisknuta všem ostatním, kteří se účastní v tomto stejném boji, pomáhá a umožňuje jim překonávat stejný nebo podobný zápas v jejich vlastní bytosti. V duchovní duši stojí principy Svět la a tmy vůči sobě navzájem v opozici. Adam i Kristus – jako personifikované archetypy těchto principů – chtějí oba moc nad naší duší. Uprostřed všech pokušení je důležité, abychom zůstali se Světlem; nenechali ho odejít, zůstali nasměrováni na tuto sílu milosrdenství. Hahn také věděl, že musel sledovat svůj cíl bez přerušení, i když připustil, že často klopýtal. Říká, že důvodem k nespokojenosti je, že pokrok je po malý a jen ukazuje, že ideál dokona losti nezavdává příčinu k odpočinku, ale k pokoře a stále větší námaze. „To ukazuje, že i nejlepší křesťané vždy zůstávají žáky.“ Bohužel, jak říká, je to také většinou proto, že když spatří me to nejvyšší, tak sklon našeho úsilí

Pentagram 1 /201 4

ochraňovat tuto Perlu pak přenechá všechnu péči a obezřetnost chtivé své voli. Pak nás „noc temnoty“ dostihne; jsme po neurčitou dobu připraveni o světlo dne, připomíná Jan od Kříže ve své „temné noci duše“. Hahn objas ňuje, že znovuzrození nezahrnuje žád ný aspekt naší vnější formy zjevení. Také nebude korigováno jakékoliv ne správné působení této osobnosti. Ne, celá lidská bytost se stane úplně jinou lidskou bytostí; ve starém přírodním těle se vyvíjí nové, opravdové duchov ní tělo a zde, v daném čase, dozraje odpovídající ovoce. Právě jako jsme v Adamovi (pří rodně zrozená lidská bytost) zdědili princip protikladu, nespravedlnosti, a stojíme mimo Světlo, můžeme ob dobně v opravdové víře obdržet prin cip Boží spravedlnosti. A v tomto no vém principu, který nazývá Kristem, se Boží duchovní spravedlnost proje vuje jako duchovní morálka. Lidská bytost, v níž vznikl „Duch z Ducha“, má duchovní život a je dědicem božské

sféry. „Semínko Ducha“ obsahuje po tenciální božskou rovnost, zatímco její odpovídající touha dosáhnout naplnění vrátí znovuzrozeného člověka zpátky na cestu k tomuto cíli. Hahn proto kon statuje, že opravdový křesťan opatruje celou pravdu a tato jeho připravenost do něho přitahuje atmosféru čistého duševního záření, což je Ježíš. Pane, chci ti dát sebe. Obejmi mé celé já ať mohu žít věčně. Vezmi mě celého k sobě. Svou odvahu pokračovat v mluvení o dokonalosti a naplnění zakládal na očekávání, že děti budou jako matka, protože to je to, co se chce a upřímně slibuje. A dozrávání rozhodnutí člově ka ukáže, zda to podporuje nebo brzdí. Hahn tvrdí, že člověk může činit po kání, a že pokání není nic jiného než obrácení se v nitru ke kříži duše, kde vše co se vyvinulo mimo přirozenost, co by mohlo uvíznout v duši, je oběto váno. Čím více vaší přirozenosti, vaší vnější bytosti tohoto světa se rozkládá a umírá, tím více se obnovuje vnitřní lidská bytost a tím více se účastníte na božské přirozenosti. Tolik Hahn.

V HAHNOVĚ ODKAZU PRO SVĚT A LIDSTVO, až uzraje čas, Bůh pře koná chaos celého vesmíru. On zaklá dá tuto jistotu na zkušenosti, že Bůh

v něm, mikrokosmos, má překonat hněv sám v sobě. Ve velkém, i v malém je zde nakonec duchovní tělo, které nazývá „Geistleiblichkeit“. Vzhledem k historii, v kontinuu času a věčnosti usiloval Hahn o prosazení holistického myšlení. V úžasném procesu, který probíhá ve velkém měřítku, a v malém měřítku v jedinci, dosáhne svět svého naplnění prostřednictvím řady epoch. Od Božího trůnu a Beránka proudí řeka života a na jeho břehu roste strom života se všemi plody života. Tato po trava živí všechny, kteří zbloudili. Touto potravou je všechno, co bylo vyhnáno a ztraceno, obnoveno a uzdra veno. Královští kněží podávají bez ustání všechny prostředky, milost a vše, co učí a tvoří; vše, co povzbu zuje a potěší. Budou pokračovat v ší ření a podporování poznání Boha a Je žíše, čímž zesílí všechna požehnání spásy, v úsilí obnovit vše k rovnosti s esencí Ježíše, s božským, jak nej dříve to bude možné. Zkrátka, v péči královských kněží všichni, kteří rostou a dosáhnou napl nění, získají svou slávu, ztracenou skrze Adama a budou jimi doprovázeni zpět „do města Božího“, pro radost Bohu a Beránkovi. Skrze Boží požehnání se zrušení kletby rozšíří po celém vesmíru. V souvislosti s Hahnem se ihned vybaví tři věci: jeho pojetí Boha, jeho pohled na Bibli a sympatie s pomý leným lidstvem. Podle něj je celé Vnitřní vize Johanna Michaela Hahna

stvoření podmíněné Božskou mužskou ohnivou silou, ale ne všechno v sobě nese také ženskou povahu Světla. Vzhledem k tomu, že v Bohu jsou oba tyto aspekty jedním, skutečný život je výhradně tam, kde se tyto dva aspekty jednoty projevují; Bůh nenajde odpo činku, dokud tato harmonie nebude nad vším triumfovat. Nicméně Hahn říká, že kromě dobra bude mít zatím mnoho lidí tendence ke zlu, budou tu díž magneticky přitahováni buď k očiš těné zemi, nebo k „moři plamenů“. Hahn uvádí, že toto „moře plamenů“ se může v příštích staletích rozšířit na polovinu zeměkoule. Ale nakonec i Satan a jeho padlí následovníci jednou pochopí, že se nemohou zříci Boha, a že jejich odpor je marný. Pak se také vrátí zpátky. Hahn nazývá celý tento proces Apokatastasis. Je pozoruhodné, že hrob Johanna Michaela Hahna nese stejný epitaf jako Jacoba Böhma. Tento epitaf je dobře známý rosikruciánský axiom: „Aus Gott geboren, In Jesus gestorben, durch den Hl. Geist ver siegelt“ (Narozený v Bohu, zemřelý v Ježíši, znovuzrozený v Duchu Sva tém). Hahn zastával stejné přesvědčení jako klasičtí rosikruciáni. Všimněte si dalšího textu na jeho hrobě:

Pentagram 1 /201 4

Zde teď leží, má poutnická chatrč, už mám nebeský dům. Teď jsem pryč ze tvého středu, má pouť je na svém konci! V hrobě už nemůžu zahynout, v umírání jsem našel Život. V duchovním těle mám povstat. Pak budu stejný jako můj Ježíš, od kterého se nikdy nevzdálím, jednoho dne to také uvidíte. Rozbitá je teď, má chatrč, jinak by tady v hrobě neležela. Co však jsem dostal od Boha, zatímco jsem se modlil, to můj Spasitel vzal k sobě. A teď, když jsem došel tak daleko, ani smrt, ani peklo mě nemůže zadržet. Pro mě není třeba plakat; ale pojďte za mnou, milovaní, a věrně ukončete svou cestu!  *

Herrnhuter (německy), Moravians (anglicky) – Moravští bratři (duchovní a pokrevní bratři Jednoty bratrské, kteří pro svou víru emigrovali na počátku 1 8. stol. ze severní Moravy do Saska, kde založili město Herrnhut. Tam obnovili Jednotu bratrskou, zakládali pak osady a misijní stanice na šesti kontinentech světa. (pozn. překl.)

There’s a milestone on life’s path that brings us to another start; where brighter vista’s open out, where clouds grow light and break apartL There is a spot on every road where ruts give way to smoother ways; the place that marks a new beginning, and the hope on fairer days.

Existuje míľnik na ceste života, ktorý nás prináša k ďalšiemu štartu; kde sa otvára jasnejšia perspektíva, kde mraky rastú v svetlo a v diaľke sa rozpadnúL Existuje miesto na každej dráhe, kde vyjazdené koľaje umožňujú cestu k hladším cestám; miesto, ktoré značí nový začiatok, a nádej na spravodlivejšie dni.

Are you weary of the journey? Does your burden seem too great? Are you fighting uphill battles, struggling with a hostile fate? The milestone for a turning point may be a few steps round the bend. Courage!L This may be the spot where joys return and troubles end. 1 Text na austrálskom míľniku

Ste unavení z cestovania? Zdá sa Vaše bremeno príliš veľké? Bojujete únavné boje, zápasiac s nepriateľským osudom? Míľnikom pre bod obratu môže byť niekoľko krokov za zákrutou. Odvahu! L To môže byť to miesto, kde radosti sa navrátia a ťažkosti sa končia.

Od počiatku jestvuje Logos, poriadok, harmónia, pokoj a rovnováha. Tento Logos je Bohu blízko, a Boh sám je vyvážený poriadok všetkého, čo je. Existuje od počiatku, Bohu tak blízko; všetko, čo vzniká, vzniká prostredníctvom neho, a mimo neho nevzniká ani jedna vec, ktorá vzniká. Toto Slovo, pozdvihnuté, vznešené, vedie človeka, ktorý rozmýšľa ušľachtilejšie a rozmýšľajúc vyzdvihuje sa, počas toho, ako prekračuje hranice a protiklady. Usilujúc sa, spoznáva svoje spojenie so všetkým, čo jestvuje, a svoje spojenie s tým jedným, nekonečným Stvoriteľom. V kontemplácii, v hlbokom rozjímaní, sa pred ním otvára súvislosť, to nikdy ne končiace rozbaľovanie a rozvíjanie veľké ho a malého, o kozme a mikrokozme, o Bohu, kozme a človeku. Konajúc, za kúša, že celý tento kozmický hodinový stroj je jedna jediná nepretržitá služba druhým. A takto, slúžiac, pripája sa k Pozdvihnutým, Vznešeným. A vie, že vo všetkom je Slovo (Logos), a že v Slove je všetko.