Pentagram 2015-5 by Lectorium Rosicrucianum CZ/SK

P e nt a gr a m

Lectorium Rosicrucianum

Bojuj ten spravedlivý boj Náboženství a etická alchymie Umění jako průzkum Ticho ako vodca Školy Jana van Rijckenborgha:

Vzdělání srdcem, hlavou a rukami

2015

ČÍSLO

Šéfredaktor Peter Huijs

Redakce

Kees Bode, Wendelijn van den Brul, Arwen Gerrits, Hugo van Hooreweeghe, Peter Huijs, Hans Peter Knevel, Frans Spakman, Anneke Stokman-Griever, Gerreke Uljée, Lex van den Brul

Design

Studio Ivar Hamelink

Sekretariát

Kees Bode, Gerreke Uljée

Adresa redakce

Pentagram Maartensdijkseweg 1 NL-3723 MC Bilthoven e-mail: info@rozekruispers.com

Administrace

Medzinárodná škola Zlatého Ružokríža, Lectorium Rosicrucianum Masarykova 1 2 SK-040 01 Košice e-mail: rosicrucianum@lectorium.sk Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Křesomyslova 599/8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: praha@rosicrucianum.cz Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Nové sady 676/4 CZ-602 00 Brno e-mail: brno@rosicrucianum.cz www.lectoriumrosicrucianum.org K překladu použito: německé vydání Pentagramm 3/201 4 anglické vydání Pentagram 5/201 4 maďarské vydání Pentagram 5/201 4

Vydavatel

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Křesomyslova 599/8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: lectorium@rosicrucianum.cz

Autor

Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva. Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, nového člověka. Je však také symbolem universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán. Symbol však obdrží smysl jen tehdy, jeli uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis Pentagram vyzývá čtenáře, aby do této nové doby vstoupili uskutečněním vnitřní, duchovní revoluce.

P e nt a g r a m Číslo 5/2015

Cesta obklopená květinami. Vyfotografováno v roce 201 2.

Když kolem sebe nyní planeta Země rozprostírá nový energetický vzor, všude se lidé zavazují k přípravě nových společností, volnějšího vědomí, ve vnitřním i vnějším. Tato inspirace dnešních dnů, spojená s interkosmickým pronikáním světla, se stává skutečností právě skrze stará magnetická pole. Světlo samozřejmě vše nutí k vyjádření. Zatímco velké populace v současné době projevují nárůst spokojenosti v chaosu a destrukci, je také skutečností, že se většina vědomých lidí zasvěcuje novým vývojům. Kdykoli je to možné, věnují veškeré úsilí, aby se soustředili na novou, pozitivní orientaci. Jakoby přitahováni magnetem, proudí do nového prostředí, které je vnitřním stavem bytí. Přicházejí ze všech horizontů a částí světa, aby vstřebali a obývali tento nový stav. Na rozdíl od naší omezené sféry existence není toto pole nikdy příliš malé nebo příliš plné, protože s každým srdcem, které pronikne hranicemi a je přivítáno, se prostor zvětšuje.

Náboženství a etická alchymie 2 Bojuj ten spravedlivý boj Tanec života je neoče kávatelně a nekonečně přizpůsobivý, krásný

8 Obrazy světa: sklizeň 15, 16, 22, 23, 48 Ticho ako vodca 17 Umění jako průzkum 24 Vzdělání srdcem, hlavou a rukami a pravdivý

50. výročí založení škol

Kříže s Růží 28 A bylo Světlo! 37 Dětské oči 40

Pentagram 5/201 5

Náboženství a etická alchymie

Vedle světových válek, rostoucích technologických a sociálních transformací, které se odehrály v Evropě ve 20. století, vykazuje naše doba nápadný pokles náboženského vědomí. Následkem toho bylo to, že od druhé světové války uvolňovala církevně orientovaná náboženská morálka postupně svoje sevření nad společenským životem. Následující přikázání: „miluj svého bližního jako sebe sama“ se stalo vzdáleným ideálem, který historik a sociolog P. J. Bouman přeformuloval na: „bližní se stali ostatními“.

e své knize „Porušený svět“ (Ge schonden wereld) poukazuje již v roce 1943 historik J. Huizinga na upadající vliv křesťanské církve. Za mýšlí se nad možným znovuoživením křesťanské víry po válce, a tudíž křes ťanské morálky. Líčí pesimistický úhel pohledu: „Svět zítřka není ještě připraven na opětovné roznícení křes ťanství.“ Podle něj se lidé většinou zajímají o „získávání a užívání si“; „sounáležitost s církví, která takové sklony nevykořeňuje“. J. Huizinga nepředpokládá ani nenadálý zájem o hinduismus nebo buddhismus, jelikož je přesvědčen o tom, že Evropané nejsou schopni žít podle požadavků neulpívání. Pro to cituje Aldouse Huxleyho: „Jediným vývojem je vývoj v oblasti laskavos ti.“ Avšak poté A. Huxley přichází

Nádherné možnosti Přírody. Michael Maier, Viatorium

s širší definicí, pokud jde o lásku k bližním, předpokládaje, že lidské bytosti jsou primárně definované rozvíjením vědění. Tak může člověk rozpoznat, že celé stvoření je zako řeněno v božské realitě, která je pro to přítomná v každé bytosti. Člověk může milovat pouze to, co zná, tak že láska jako kvalita je projevem po znání. Stejná pravda platí pro lásku k bližním; člověk uznává přítom nost Boha v ostatních. Tato láska k bližním, toto poznání lásky neob sahuje ani trochu emocí; je nesobec ká, jelikož je způsobem života, za měřeným na to božské. Žít v souladu s tímto způsobem znamená být ne ovlivněný možnými následky, což Huxley nazývá radostnou a „svatou lhostejností“. Jak Huxley uvádí, do bročinnost, láska k bližnímu, je pra vým lidstvím, způsobem života, o kte rý by měla usilovat každá bytost. Na Náboženství a etická alchymie

konci čtyřicátých let uznává A. Hux ley univerzální aspekt náboženství, a tudíž etického chování. Především ale zdůrazňoval hluboký význam lás ky k bližnímu.

NOVÉ MYŠLENKY, NOVÁ SPIRITUALITA V období po válce se začali lidé stále více distancovat od nábo ženského života v církvích, zatímco ve stejné době, během druhé polo viny 20. století, si mohla přístup nější mysl razit svoji vlastní cestu k alternativním koncepcím osobní ho duchovního vývoje. Náboženské vědomí se posunulo ke spiritualitě, vnitřnímu životu odpovídajícímu specifickému stavu bytí každého člověka a absolutně svobodnému od institucionální víry. Od té doby se objevila veliká otevřenost pro nové ideje a lidé hledali a pátrali v různých směrech a inovačních záležitostech; ačkoli bez toho, aby se sami vázali nebo poutali. Taková

Pentagram 5/201 5

mysl, otevřená různým metafyzickým myšlenkám, umožňuje lidem, že jsou obecně vnímavější ke vzájemné spo jitosti mezi člověkem, světem a ves mírem; ke vzájemné závislosti, která lidi pobízí k tomu, aby se opět zají mali o své bližní. Na čem záleží, je osobní duchovní vývoj. Čas od času se současně objevuje otázka: je člo věk ze své podstaty schopen milovat ostatní? Frans de Waal, holandský psycholog, expert na primáty a eto log, dochází k závěru, že morálka nenáleží výslovně k lidské rase a ne souvisí s náboženstvím. Dokazuje to tvrzením, že rovněž opice mají vro zenou morálku. Matthijs van Veelen, profesor chování a evoluce, ve svém výzkumu pozoruje, že lidské bytosti mají smysl pro morálku založený na svých vlastních zájmech. Stejně jako de Wall nevyvozuje žádné spojení mezi etikou a náboženstvím.

ETICKÁ ALCHYMIE Co se týče této

přirozené schopnosti lidského cho vání, uvádí Karen Armstrongová, od bornice na srovnávání náboženství, ve svém článku z roku 2009 naprosto jasně, že morálka a náboženství jdou ruku v ruce. Morálka by mohla být dokonce předpokladem pro existen ci náboženství. Podle ní náboženství nespočívá v souhrnu bodů víry ani ve způsobu myšlení odvozeném z těchto bodů. Například bychom

neměli „v Tao pouze věřit“. Na prv ním místě by mělo záležet na snaze o vnitřní proměnu jednotlivce, změnu nižšího, sobeckého, které se pozvedá k vyššímu. Jenom tehdy můžeme Tao opravdu uchopit; pouze z tohoto bodu se může toto porozumění stát život ním poznáním. Ne napsaným nebo vysvětleným poznáním, ale opravdo vou zkušeností. Proto se pravé porozumění obje vuje skrze zkušenost hledání vnitřní změny. Karen Armstrongová to nazý vá praktikováním „etické alchymie“, kde je morálka podmínkou pro ná boženství. Vnitřní porozumění Tao nás například osvobozuje od sebe středného způsobu myšlení. Dopo ručuje takový způsob života, kde je egoismus nahrazený inteligentní a otevřenou myslí; srdce je konse kventně změněno tak, že může vi dět a přijímat. Náboženství pak není orientací na to, co je vně nebo nadřa zené lidstvu; není to používání a im plementace náboženských metod nebo technik. Spočívá v objevování nadlidských hodnot té nejvyšší kva lity v sobě samém a v spojování se s nimi. Pouze potom je člověk úpl nou lidskou bytostí. Takový způsob bytí je naprosto oproštěn od jakéko li rasy nebo náboženství. I když exis tují, jak říká Karen Armstrongová, rozdíly mezi Brahma, Nirvánou, Bo hem a Tao, neznamená to, že jeden je

skutečný a ostatní ne. Protože co je skutečně vyšší a konečné, nemůže být pojmenováno a nikdy nebude. Cituje Taoteťing: „Kdyby Tao mohlo být vysloveno, pak by to nebylo věčné Tao.“ Každý může následovat tako vý způsob života. Je to univerzální náboženství a morálka.

CHARTA SOUCITU Pouhé zřeknutí

se našeho sobeckého rozměru nestačí, to by vedlo k nepřirozenému chování. Člověk se musí pozvednout až k za žití soucitu s druhými. Karen Arm strongová cituje Pavla: „Nedělej nic ze sobecké ctižádosti nebo marné domýšlivosti. Spíše v pokoře stavěj ostatní nad sebe sama; nezajímej se pouze o své osobní zájmy, ale rov něž o zájmy druhých.“ Takový po stoj s ohledem na sebe sama, skrze ohled na ostatní pozvedá úroveň na šich lidských podmínek a vede nás daleko za lásku k sobě samému. Toto pojetí náboženství a morálky je širo ce přijímáno, možná protože svědčí o vlastní zkušenosti Armstrongové. V roce 2011 se Karen Armstrongová stala tvůrkyní „Charty soucitu“. Jeli kož soucit je „kořenem všech nábo ženských, etických a duchovních tradic“, kdokoli může usilovat o „lé čení ostatních, chtějíli být léčeni“. Realizace tohoto „zlatého pravidla“ by přinesla lidstvu mír a harmonii. Náboženství a etická alchymie

Vedla by rovněž k eliminaci existu jících hranic mezi náboženskými skupinami, a tím k eliminaci nábo ženských rozepří. Tato iniciativa spustila reakce po celém světě. V mnoha zemích byly vytvořeny akční skupiny, studentské skupiny nebo čtenářské kluby. Přesto zůstá vá duchovní aspekt nepovšimnut. Nedlouho po Aldous Huxleym zdůraznila Armstrongová univerzál ní aspekt a vzájemnou souvztažnost náboženství a etiky, stejně jako hlu boký význam lásky k bližním. Hux ley předběhl svou dobu; jeho práce byly známé pouze nemnohým. Lidé se stále potřebovali osvobodit od dogmat a hledání nových duchov ních cest ještě nezapočalo. Vize Karen Armstrongové vychází z in tenzivního výzkumu v době, kdy zá padní Evropané hledali nové formy spirituality.

proč bylo vyjádření z Bible: „Budeš milovat svého Pána celým svým srd cem, celou svou duší, celou svou myslí a svého bližního jako sebe samého,“ v klášteře překrouceno do hrozných praktik kajícnosti, bez citné přísnosti a fyzické agonie. V dů sledku toho byla její víra v oficiální doktrínu, ve smyslu nekonečných ru tinních rituálů, nenávratně zničena. Nicméně její hledání Boha bylo sil nější než kdy dříve. Opouští církev a pokračuje ve svém hledání, tento krát se věnuje studiu. V roce 1993 píše svou knihu „Historie Boha“, kde zkoumá původ pojetí Boha, z mnoha úhlů pohledu na Něho, a uvažuje nad Ním i z budoucí perspektivy. V knize „Případ pro Boha“, napsané v roce 2009, stejný rok jako „Charta souci tu“, rozvíjí svoje myšlenky týkající se vztahu mezi náboženstvím a mo rálkou.

PŘÍKLADNÉ HLEDÁNÍ V sedmnác

Tato kniha je nanejvýš důležitá, po kud chceme porozumět jejím názo rům. Hledání Karen Armstrongové je úchvatné, v tom smyslu, že ji její vnitřní soužení přimělo opustit kláš ter, odtrhnout se od církve a stále po kračovat ve svém hledání navzdory všem obtížím, aby nakonec objevila to božské uvnitř sebe. A pokračuje s ohromnou energií, aby vysvětlila přikázání: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“ 

ti letech vstupuje Karen Armstrongo vá do kláštera, aby našla Boha. Toto hledání pro ni bylo způsobem, jak roz pustit své ubohé „já“, tak aby v ní mohl přebývat Kristus, božské Slo vo. O sedm let později opouští klá šter v katastrofálním duševním sta vu mysli. „Připadá mi, že mé srdce a hlava jsou mrtvé,“ píše. Hlas Boha, který tak zoufale toužila uslyšet, zů stal tichý. Stále nemůže pochopit,

Pentagram 5/201 5

Literatura: P. J. Bouman, Revolutie der eenzamen (Revoluce osamělého), 1 956. A. Huxley, Ends and Means (Konce a prostředky), 1 937. A. Huxley, The Perennial Philosophy (Věčná filosofie), 1 945. Frans de Waal, De bonobo en de tien ge boden (Bonobo a deset přikázání), 201 3. Matthijs van Veelen, Interview in Het Parool

(Interview v Het Parool), 1 . února 201 4. Karen Armstrong, The Case for God (Pří pad pro Boha), 2009. Karen Armstrong, The Charter for Com passion (Charta soucitu), 2009. Karen Armstrong, Compassion (Sou cit), 2011 . Karen Armstrong, The Spiral Staircase (Točité schodiště), 2004.

Náboženství a etická alchymie

Ardžuna je veden do bitvy Krišnou jako vozatajem na svém válečném voze. Na obloze hovoří o vývoji bitvy pět bohů.

Pentagram 5/201 5

Bojuj ten spravedlivý boj

TANEC ŽIVOTA JE NEOČEKÁVATELNÝ, NEKONEČNĚ PŘIZPŮSOBIVÝ, KRÁSNÝ A PRAVDIVÝ Bhagavadgíta,

starověké indické evangelium, vypráví o střetu dvou protichůdných sil. Je to příběh usilujícího člověka, který si je plně vědom skutečnosti, že život je bitevním polem, a s tímto poznáním vstupuje s různými náhledy na bojiště.

oznání je v procesu fundamen tální proměny nezbytné. Žák zápasící na cestě vnitřního vývoje musí předně rozpoznat svého přímé ho protivníka: aurické já. Ví, že zá kladem tohoto procesu je obnovení porušené jednoty Ducha, duše a těla. Jeho reakce na volání vnitřního hlasu, na vibrace Gnose ze vzdálené otčiny, je životně důležitá. Od tohoto okamžiku v něm budou hovořit dva hlasy: hlas Gnose v jeho srdci, stejně jako prastarý, dobře zná mý hlas aurického já, karmické já, které se bude tomuto novému vlivu, nelogickému, nepodmíněnému Světlu Gnose bránit všemi prostředky, které má k dispozici. Usilující hledající člověk se tedy stává bitevním polem dvou sil v mik rokosmu. Dvou sil, které dlouhodobě nemohou existovat vedle sebe. Proto musí hledající učinit zásadní volbu. Buď pro vnější, omezený život se

světským okouzlením a lákadly, nebo volbu pro elementární nový život: jemný, nevinný a čistý. Tak se ukazuje volba: všechno nebo nic. Mezi těmito dvěma protiklady můžeme rozlišit stezku žákovství jako most mezi dvěma cizími světy. Je to most, na kterém nemůže nikdo zůstat stát, ale lze jej použít jedině pro přechod na druhou stranu. Má to však háček. Pokud si zvo líte Gnosi, budete muset prolomit se vření a nadvládu aurického já, souhrn veškeré vaší minulosti, která vás sva zuje svými provazy. To je velice dob ře možné pomocí gnostického Světla, které nás zve a je tak blízko nás. Po kud setrvá usilující žák v tomto jem ném, nevinném a čistém základu, ne musí se bát, že padne za oběť různým vlivům pokoušejícím se jej odvést pryč od Gnose, svobody a lásky k lidstvu. Pak ve vší pokoře kráčíte po ces tě z Betléma na Golgotu uvnitř vaší Bojuj ten spravedlivý boj

vlastní bytosti a nebudete se zdržovat putováním oblastí omezeného a nave nek orientovaného způsobu života. Tento konflikt je velkolepě popsán v Bhagavadgítě. Usilující žák v tomto příběhu je princ, dědic říše, království, které není z tohoto světa. Jeho jméno je Ardžuna. Nachází se uprostřed dvou armád, ve kterých má v obou své přátele, rodinné pří slušníky a známé, čekající na zna mení k zahájení krvavého boje. Je to obraz člověka, uvnitř roz polceného kvůli jeho nedostateč nému poznání. Dlouhé byly Ardžu novy přípravy na tuto bitvu. Jeho

Pentagram 5/201 5

myšlenky, pocity a činy jich byly plné a nyní se ocitá před jejím konečným výsledkem: krize vypukla. Ve své konverzaci s Krišnou, vo zatajem svého válečného vozu, jinými slovy se svým vnitřním průvodcem, si uvědomil jinou skutečnost než tu, kterou znal: jednotu a propojenost s veškerým životem. Krišna jej učí: „V srdci spočívá element, který nemá žádný rozměr a který tě spojuje s Universem. Je to zářící Brahma, který žije a pohybuje se v nejvnitřnější komůrce srdce. Nese vesmír, protože je esencí všeho, co se pohybuje, dýchá a mění. Poznej to, žáku, neboť to jsi ty sám.“

Bitevní pole nemůže být nalezeno nikde jinde než v usilujícím žáku, v jeho vztahu s ostatními, se světem, s kosmem, s Bohem.

ÚČINKY NAŠICH ČINŮ Náš vesmír

je řízen víceméně předvídatelnými principy příčin a důsledků. Vše se opakuje, přichází a odchází, otáčí v hermeticky uzavřeném kruhu. V tomto mechanickém opakování jevů je nemožné nalézt smysl života a nakonec to z nás udělá depresivní, agresivní, cynické a bojácné lidi. Unaven otáčejícím se kolem sam sáry, nezná člověk žádnou svobodu, žádnou lásku, žádnou jednotu. Vše se mění ve svůj protiklad. Bhagavadgíta nám vypráví o člo věku a jeho vztahu ke světu a jiným lidem, v nichž se všechny činy za měřují na sílu, čest, slávu, prestiž a majetek. Ardžuna, bojovník, pozoruje dů sledky takových činů: tvoří rozpor ve všech a ve všem. Uvědomuje si bezmocnost člověka v této situaci. Žádá Krišnu, svoji tajnou oporu, aby mu pomohl učinit volbu, se kterou je nyní konfrontován. Po Krišnově od povědi se roztřásl po celém těle. Musí splnit nevyhnutelnou podmínku. Po kud má nesmrtelná, nerozdělená duše zvítězit, bude se muset osvobodit od

všech myšlenkových vzorců, sil a hodnot, které nyní tvoří jeho život a poutají jej na život protikladů a ilu zí, na kolo samsáry. Krišna, vnitřní hlas, jej nabádá, aby zahájil bitvu: „Když se rozhod neš splnit tuto povinnost, zjistíš, že je nedůstojné obávat se. Pro válečníka není nic lepšího než bojovat spraved livý boj. Skrze tento slavný, nezamý šlený boj, který je udělován pouze privilegovaným válečníkům, Ardžu no, se pro tebe, dle tvé touhy, brány nebes sami otevřou. Ale pokud se rozhodneš nesplnit své povolání bo jovat tento spravedlivý boj, pak se vzdáš své přirozené povinnosti a cti a budeš vinen hříchem.“ Usilující člověk, který touží vidět „brány nebes otevřené“, bude posta ven před tuto volbu a bude muset bo jovat. Je to však naprosto jiný boj než boje, které vedl tak dlouho a které ni kdy nebyly vítězné ani rozhodnuté. Rozhodující bitva, v terminologii školy Kříže s Růží sebeodevzdání se novému životu a novému životnímu postoji v radiaci Světla, podněcuje v Ardžunovi obavy. „Pokud tohle Bojuj ten spravedlivý boj

všechno (můj starý život) pomine, budu ještě existovat? Cítím se ztra cen, ztracen v prázdnotě.“ Projekce mnohých idealistických obrazů, které zdržovaly Ardžunu na cestě v rámci staré přírody, ztrácejí svoji barvu a hodnotu. Již jsou bez významné. Usilující hledající člověk stojí tváří v tvář pravdě: život nebo smrt, pravda nebo iluze, všechno nebo nic. Ardžuna odmítá bojovat. Chce se otočit zpět a opustit bitevní pole, a tak se vyhnout skutečnému smyslu, vyšší realitě svého života. To by však zna menalo smrt zaživa. Krišna, vnitřní hlas, mu to objasňuje. Pobízí jej k boji: „Bojuj, příteli, bojuj. Ale nebojuj kvůli slávě já…“

poznal ve strukturách svého starého života. Vyvstává otázka: opravdu ve mně existuje skutečné jiskřící spojení s neustále se obnovujícím Zdrojem? Nebo je živá voda z tohoto Zdroje jen teoretickým konceptem, jen slo vem, pomíjivým obrazem, kterým omamuji sám sebe? Nebudu dál lout kou a manipulován jevy vnějšího života, proudícími v nekonečném proudu bez začátku a konce, které donekonečna projektují své obrazy na obrazovku mého vědomí? Dobré a odporné obrazy, krásné a hrozné, povznášející a obyčejné obrázky, přátelské a nepřátelské myšlenky, a vždy konflikt, spory a rozdělení?

BITEVNÍ POLE Bitevní pole nemůže

je hlas Krista v srdci: nerozdělitelný, čistý, moudrý a milující. Přináší na šemu vědomí čisté a dokonalé vědě ní vedoucí k sebepoznání, a proto na bojiště. Každým dnem a každou mi nutou musíme pracovat a učit se na bojišti života, nikoliv abstraktně a v odloučení. „Zrození a smrt byly součástí tvého života, Ardžuno, ale za tím je to nerozdělitelné, nepostižitel né a nezjistitelné. Uvědom si to. Bo juj proti tomuto porušenému řádu a neskutečnému, výsledkům tvého života v nevědomosti a temnotě.“ V této temnotě hledáme původ a zdroj veškerého života, ve svém

být nalezeno nikde jinde než v usilu jícím žáku, v jeho vztahu s ostatní mi, se světem, s kosmem, s Bohem. Může zůstat v těchto vztazích pravdi vým, nerozpolceným, ve vnitřní rov nováze? Nebo setrvá ve stavu nevědomos ti, zmatení a v konfliktu a disharmo nii se všemi a vším. „Jednej, Ardžuno,“ ale ne na základě svých vlastních podmínek a hodnot! A nepřikládej žádnou dů ležitost výsledku boje. Hledej a najdi živý, sám sebe stále obnovující zdroj, Brahmu, bez „podmínek“, které jsi

Pentagram 5/201 5

OHEŇ POZNÁNÍ Krišna reprezentu

Toto je jeho oběť: Světlo z nejčistších a neposkvrněných panenských vnitřních světů sestupuje skrze všechny světy iluzí a proniká až do našeho nejhlubšího nitra. nejmenším i největším aspektu. Ale poté, co je vše řečeno a uděláno, zí ráme do nicoty, nesrozumitelnosti a prázdnoty. Boží stvoření nezná stárnutí, čas, žádnou minulost, žádnou budoucnost. Každou sekundou se obnovuje a neo pakuje. Tento život je skryt tvému ro zumu a nelze jej pomocí něj vysvětlit. Nemůžeš jej vymyslet, přitáhnout ani pochopit. Tanec života je neočekávatelný, nekonečně pružný, krásný a pravdivý. Ve svém aspektu zpodobněném bo hem Šivou rozlamuje vše, co zkrysta lizovalo, a hubí vše, co nenásleduje tanec, a tím čistí srdce a hlavu, aby se otevřely neočekávatelnému zázraku stvoření. „Jako oheň, Ardžuno, spaluje dře vo na popel, tak spálí oheň poznání veškeré činy člověka na popel. Ale cti zjevené stvoření, stejně jako jeho zdroj, který není odhalen a není po znatelný! Nevědomý je ten, kdo pochybuje a nemá víru, bude ztra cen. Nepozná štěstí ani v tomto, ani v příštím, ani v jakémkoliv jiném světě. Osud pochybovače je prázdný a pustý. Mečem vědění odděl všech ny pochybnosti a nevědomost, které

přebývají ve tvém srdci a použij po znání. Vstaň, Ardžuno!“ Takto učil Krišna Ardžunu bojovat proti všemu, co jej odděluje od jediné skutečnosti, a tak v jeho srdci přibý vá porozumění. Je očištěn a otevírá se nevyslovitelnému mystériu jedi ného pravého života. Překážky na jeho cestě se jedna po druhé odhalují v rovnováze a tichu vědoucího srdce, beze strachu a v objektivitě a on při jímá boj. Bude jednat, aniž by očekával jakékoliv ovoce svých činů. Takto, v síle Krista, se uchopení astrálního já postupně zeslabuje. Usilující žák je plně zaměřen na cestu. Ardžuna znamená „ten bílý, ten čistý“. Ardžuna otevřel své srdce pro univerzální Gnosi, která k němu ho voří z jeho nitra, nikoliv z vnějšku. Odvrátil se od svých klamných obra zů, které jsou ovocem stromu poznání dobra a zla. Jeho duše je znovu syce na ovocem stromu života. Vytrvá nakonec v tomto nevynu ceném a inteligentním novém život ním boji, pokud jde o jeho vztah ke světu a lidstvu a k sobě samému za všech okolností? Zůstane na bitevním poli, kde se neustále střídají protiklady, svobodný Bojuj ten spravedlivý boj

a neporušený, soustředěn na nikdy nehasnoucí Světlo? Světlo, které osvěcuje jeho cestu „jako lampa před jeho chodidly“? Neboť stále existuje podpora, pozná ní, povznášející zvuk Krišnova hlasu, hlas Krista v srdci: nerozdělený, čistý a moudrý, milující, který jej osvěcuje.

OBĚŤ Toto je jeho oběť: Světlo z nej čistších a neposkvrněných panenských vnitřních světů sestupuje skrze všech ny světy iluzí a proniká až do našeho nejhlubšího nitra. Jak pro něj máme nyní otevřít svoje dveře? Prolomením magického bludného kruhu, sféry, ve které jsme si zařídili svůj život, ale která je také naším vězením. Opravdovým otevřením svého srdce a poznáním Světla, vykupite le světa i našeho malého světa. To je oběť, kterou můžeme nabídnout. Naše krev je naše duše, obětovat náš život znamená uvolnit se z neustále se točícího koloběhu vlastní krve v síle Krišny. V terminologii křes ťanských mystérií: Ježíše Krista. Pouze díky této oběti může být boj zahájen a aurická bytost překonána. Neříkal Kristus: „Již jste očištění skrze slovo, které jsem k vám mlu vil“? Tohle slovo, tato esence, tato „krev“ je „tělem“, které přebývalo mezi námi, jak víme.

Pentagram 5/201 5

Energie původního království pro niká naší životní realitou. Každou se kundou proniká oblastí temnoty naší životní sféry, velkým i malým svě tem, naším mikrokosmem. Pomocí této nové substance můžeme vybu dovat nové tělo věčnosti. Duchovní krev pulsuje a cirku luje také v Živém těle duchovní ško ly jako koncentrovaná osvobozující substance. Ten, kdo těmto slovům rozumí a přijímá je ve své bytosti, která byla dříve tak zcela řízena astrálním já, a kdo začíná žít pod le těchto pokynů, bude od základu přeměněn. Tato oběť nejvyšší čistoty není ojedinělá. V usilujícím žáku zní ne přetržitě jako osvobozující slovo, a když upadnete – a kdo ne – bude tam vždy laskavá pomocná ruka Otce, který přichází se soucitem ke svému synovi, protože kruh smrtel ného života byl v zásadě prolomen. V tomto smyslu se poznáváte jako princ, jako bílý a čistý Ardžuna, syn toho Nejvyššího! „Přijďte ke mně, vy všichni, kdo jste znaveni a obtěžkáni a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: tak naleznete od počinutí svým duším. Vždyť mé jho je mírné a břemeno lehké.“ 

Polární proudy astrálního pole duchovní školy nejsou žádnými automatickými účinky. Tato proudění nejvyšší úrovně musí být probuzena a neustále udržována. Tato práce se děje pomocí služebníků a služebnic, kteří se ve službě všem svým přátelům zasvětili tomuto úkolu. Je to práce vnitřního chrámu, práce, která vyžaduje stále více pracovníků, v míře, jak se pracovníci odebírají na pole sklizně a jak sklizeň vyžaduje. Když se stodoly naplňují a je přitahováno stále více entit, pak je přece samozřejmé, že jsou zapotřebí mnozí pomocníci na sklizni!

Ženy při sklizni oliv. Vincent van Gogh, 1889. National Gallery of Art, Washington, USA.

Obrazy světa

My všichni jsme nositeli obrazu Boha, voláni k nádhernému úkolu osvobodit padlý mikrokosmos, a tím darovat věčný život také sobě. Proto nás sloužící bratrstvo pozorně následuje, nebo stojí vedle nás a podává nám na tomto našem stupni bytí nové životní pole v nové periodě, ve které se shromažďuje úroda těchto časů a je vyváděna z domu služby, aby mohla být připojena jako nová rasa, jako nejmladší článek k řetězci univerzálního života.

Rolníci a děti v Salemu (Palestina) měli čtyři dny na to, aby sklidili svou úrodu oliv. © Jillian KestlerD’Amours

Pentagram 5/201 5

Ticho ako vodca Šťastie a strach sa spoločne prechádzali. Strach sa opýtal šťastia: „Prosím, povedz mi, čo je najväčšou radosťou človeka!“ Šťastie rieklo: „Najväčšou radosťou je, keď človek stratí sám seba a tak hranice jeho ega zmiznú a on sa rozplynie v Nevysloviteľnom.“ Strach mu nato s pochopením prikývol. Po chvíli sa šťastie spýtalo strachu: „Z čoho má človek najväčší strach?“ Strach mu odpovedal: „Najväčší strach má, keď stratí sám seba a hranice jeho ega sa pominú a on sa rozpustí v Nevysloviteľnom.“ Šťastie a Strach sa zasmiali a šli ďalej. 1

en, kto sa opätovne spozná vo vyššie spomínaných súvislos tiach, kráča po univerzálnej ceste. V takom človeku žije hlboká túžba po „niečom“ bezmennom, bezčaso vom, ale zároveň musí plniť povin nosti a požiadavky, ktoré mu pred kladá súčasný svet. Zdá sa, že tieto dve hľadiská sú v úplnom protiklade. Takýto človek sa nachádza v ťažkej situácii, pretože cíti, že potrebuje podporu a usmerňovanie. Našťastie podpora, ako aj vodca sú mu hojne k dispozícii, a to v jeho vlastnej by tosti ako vnútorný pokoj a ticho. Z týchto dvoch vlastností pochádza „učenie bez slov“, ktoré už dokáže pochopiť. To učenie sa mu potom na jeho ceste stane sprievodcom i spo ločníkom. Jestvujú dva druhy ticha, a to ča sové a bezčasové ticho. Vo svete pro tikladov sú pokoj a ticho len dočasné a pominuteľné a vždy sa vyskytujú

spolu so svojimi protikladmi – nepo kojom a hlukom. Protiklady sa usta vične striedajú a tým umožňujú exis tenciu časopriestorového sveta. Bezčasové ticho nie je polarizo vané, nepozná protiklady, a preto je trvalé a nemenné. Bezčasové ticho jestvuje vždy v aktuálnej prítomnosti a je všade prítomné. Preniká všetkým jestvujúcim, a preto je pre túžiaceho človeka vždy dostupné. Nekonečné ticho je v spojení s božím atómom v srdci človeka. Ak človek túži po najvyššom, ne konečnom šťastí, potom sa musí zao berať všetkými dojmami, ktoré k nemu prichádzajú zo sveta času. Veď aj on patrí do toho sveta! Človek sa v prvom rade zaoberá vecami, ktoré v ňom vy volajú záujem. Medzi ne nepatria len dojmy, ktoré k nemu prichádzajú z vonku, ale aj všetky procesy, ktoré sa odohrávajú v jeho vnútri. Všetky tieto činitele sa napokon zmenia Ticho ako vodca

v svoje protiklady. Tieto procesy spô sobujú nepokoj, ktorý napĺňa srdce človeka. Takto sa sám človek putujú ci po duchovnej ceste udržuje v zajatí časopriestoru, hoci tak intenzívne túži po najvyššom, tichom šťastí! Z večné ho jadra, ktoré je v srdci, sa prejaví

duša, ktorá naliehavo pobáda túžbu po bezčasovom tichu. Duša baží po tichu, ktoré nepochá dza z tohto sveta, a preto ho sprevádza neopísateľný pocit blaženosti. V knihe Hlas ticha sa o tom píše nasledovne:

Ticho, výstava v Menil Collection, Los Angeles (USA), od Tobyho Kampsa (201 2)

Pentagram 5/201 5

„Sladký je odpočinok medzi kríd lami toho, ktorý sa nenarodil a ani nezomrie.“2 Tento sladký odpočinok žiada od každého pútnika, ktorý krá ča po duchovnej ceste, aby sa stíšil. V tom ponímaní ticho neznamená protiklad hluku, ale taký životný

postoj, v ktorom sa človek vedome nezúčastňuje v udržiavaní protikladov. Čiže nežije taký život, v ktorom objíma všetko to, čo ma rád, ale od mieta druhú stranu mince, ktorá je nevyhnutne tiež prítomná. Inými slo vami povedané, od človeka, ktorý kráča po chodníku sa žiada, že nebude vyvolávať konflikty a rozbroje. Veď najväčší hluk v bytosti spôsobuje to, keď sa spolupohybuje so životnými protikladmi. Staroveký čínsky mudrc Čuangcʼ to vyjadril nasledovne: „Múdrosť je tichá. Nie preto, že niekto hovorí, že byť tichým je dobré, ale zato, že žiadna z desaťtisíc prítom ných vecí nie je schopná dotknúť sa jeho srdca. Mudrc je múdri vtedy, keď hladina vody je tichá a všetko zrkadlí, ešte aj bradu a obočie. Hladina vody je taká rovná a hladká, že veľký tesári si tento obraz vyberú za model. Ak je tichá voda taká čistá, o koľko je vtedy čistejší duch!“3 Ak človek vykročí na univerzálny chodník, musí si položiť otázku, aký bude mať vzťah, čo sa týka sveta pro tikladov. Sme obyčajní ľudia a takými aj ostaneme, teda určité situácie nás môžu vyviesť z rovnováhy. Otázkou je teraz to, či zostaneme v tom stave, ktorého následkom je veľký nepokoj, alebo sme pripravení sa uzdraviť pro stredníctvom nasmerovania sa na bez časové ticho, ktoré je v našom srdci. Ticho ako vodca

Ako príklad nám poslúži príbeh už citovaného Čuangcʼ: „Keď zomrela žena Čuangcʼ, prišiel k nemu jeho priateľ, aby mu vyjadril svoju sústrasť. Keď došiel k starému mudrcovi, nenašiel ho ro niť slzy, ako očakával, ale videl ako mudrc pokojne sedí pred svojím do mom, spieva a bubnuje na sude. Pria teľovi sa mudrcove chovanie videlo ako neprístojné. Rozhorčil sa a obvi nil mudrca, že nemá žiaden ohľad na práve zomretú ženu, s ktorou mal spo ločne deti a s ktorou spolu zostarli.“ Čuangcʼ mu nato odvetil: „Keď mi zomrela žena, bol som veľmi zarmútený, ako hociktorý člo vek. Potom som ale pomyslel na za čiatok života mojej ženy a nato, že pôvodne nejestvuje narodenie. V tem note a neistote sa všetko pomiešalo. Počas prvotnej premeny sa zjavi la čchi a jej následnou premenou vzniklo jedno telo. Potom počas ďalšej premeny sa narodila moja žena. Teraz nastala ďalšia zmena a ona zomrela. To je cyklus života a ona teraz pokojne spí vo veľkej sieni neba a zeme. Predstav si, že by som ju veľkým nárekom a slzami pokúsil priviesť späť. Myslela by si, že som nič nepochopil z fungovania osudu. Preto som prestal nariekať.“4 Prvotnou reakciou Čuangcʼ bol zármutok a bedákanie, ako u normál neho človeka, reagoval ako bežný

Pentagram 5/201 5

človek, ktorý zakúsil stratu milova ného človeka. Je dôležité si všimnúť, že nebojuje proti takejto reakcii a ne vnucuje pohľad na svoje správanie, ktoré by zdôvodnil nasledovnou frá zou: „od mudrca sa očakáva, že sa povznesie nad svoje trápenie.“ Ak by bol tak konal, potom by jeho bolesť klesla do podvedomia, odkiaľ by žia dala o pochopenie. Následkom by bola strata duševnej rovnováhy a trpel by psychickými poruchami. Pretože nebojoval proti svojej bo lesti, v jeho vnútri mohol vzniknúť určitý druh prázdnoty. V tejto prázd note sa vedel naladiť na zázrak živo ta. Spoznal miesto, kde sa dostala jeho žena a vedel, že tak je to dobré. Zatiaľ čo si zachoval svoju rovnová hu, dokázal premôcť svoju bolesť a zdanlivo, akoby sa nič nestalo, si spieval a bubnoval. Toto správanie svedčí o vysokej duševnej kvalite. Čuangcʼ bol schopný pociťovať ži vot ako vlnenie času. Neobával sa budúcnosti, v ktorej bude určite po ciťovať bolesť, lebo jeho žena už nie je s ním. Dokázal sa odovzdať „niečomu“, čo je väčšie ako on sám. Každý člo vek, ktorý sa dokáže vzdať svojho ja, sa bezprostredne dostane do kontaktu s „bezčasovým hlasom ticha“. Z toho hlasu vyžaruje taká sila lásky, ktorá sa nikdy neobráti v svoj protiklad. Táto sila očistí srdce pútnika, kráčajúceho

po duchovnej ceste. Tento hlas bude vodcom duše. Hlas ticha poskytuje pútnikovi tú silu, s ktorou dokáže čo raz viac stáť v nekonaní a nebyť tak neustále vťahovaný do sveta tisícov protikladov. To je cesta, ktorá jestvovala večne a táto cesta zdolá všetky kultúrne roz diely. Čuangcʼ ju už tristo rokov pred našim letopočtom zoštylizoval nasle dovne: „Srdce múdreho človeka je tiché! To je pravda! V tom spočíva aj najvyš šie vyjadrenie Tao – Te. Byť otvoreným

a tichým. V pokoji s miernosťou a v osamelom tichu uskutočňovať ne konanie. Preto vládcovia a mudrci v tom zotrvávajú. ,Zotrvať‘ znamená byť prázdnym. Z prázdnoty vzniká plnosť a z plnosti sa zrodí úplnosť. Prázdnota znamená: pokoj. Pokoj zna mená: wuwei, čiže nekonanie. A všetci, ktorí sú poverení poslaním, pomocou nekonania plnia každú úlohu.“5 Ten, kto zdolá hranice svojho ja, teda sa zriekne seba, začuje, ako k nemu z večného ticha prichádza učenie bez slov. Od tej chvíle ho ten hlas vedie cez časopriestorový svet. Kto dokáže počuť tento hlas, ten bude schopný v každej situácii konať to, čo je za daných podmienok vhod né. Celá jeho bytosť, spontánne bez vedľajšieho úmyslu vyžaruje bezča sovú lásku. Týmto spôsobom skromne a ticho pomáha svojim blížnym na ceste ve dúcej k nevýslovnému šťastiu. 

Príbehy v článku pochádzajú z: 1 . www.sinnige-geschichten.de, autor: Erich Kaniok. 2. H. P. Blavatska: Hlas ticha. 3. Čuang-cʼ 1 3. kapitola, preklad Kristofer Schipper, vydavateľstvo: Augustus, Amsterdam. 4. Čuang-cʼ 1 8/11 . kapitola, preklad Kristofer Schipper, vydavateľstvo: Augustus, Amsterdam. 5. Čuang-cʼ 1 3/11 . kapitola, preklad Kristofer Schipper, vydavateľstvo: Augustus, Amsterdam. Ticho ako vodca

Rovnako, ako je možné pre rodinu postaviť dom z mnohými izbami, tak je to aj s magnetickými systémami. Je mnoho magnetických, gnostických gulí, ktoré slúžia na uchovanie ľudskej úrody z rozličného, po sebe idúceho obdobia žatvy ľudstva. Ihneď ako je úroda pozvážaná do takéhoto magnetického tela – „sýpky“, magnetické telo zmizne z pozemských sfér a vydá sa na cestu vyššej dokonalosti, naspäť k prvotnému stavu padlých mikrokozmov, do Nehybnej ríše. Keď nadíde stanovený čas, potom sa znovu musí pospájať magnetická guľa pre ďalšiu žatvu.

Obedňajší odpočinok (podľa Milleta). Vincent van Gogh, 1890, Musée d’Orsay, Paríž, Francúzko.

Pentagram 5/201 5

Predstavme si, že päťsto alebo tisíc žiakov sa stalo v plnej miere súčasťou magnetického poľa Sedemducha v magnetickom tele mladej Gnózy. Táto skupina päťsto, či tisíc osvietencov by sa potom rozišla do všetkých kútov gnostickej ríše, ale každý brat by bol naďalej v spojení s planúcim srdcom Živého Tela. Ak by sa táto skupina plne uvedomelých obyvateľov mladej gnostickej ríše vrátila do pôvodnej jednoty, potom by sa nepoznateľné svetlo so silou tisíc sĺnc, ktoré prevyšuje jas atómového výbuchu, poznateľne rozžiarilo do celého sveta. Nech cestujú kdekoľvek, budú v spojení s centrálnym ohniskom Živého Tela. Intenzívna sila Živého Tela ide s vami a prejaví sa v každej časti gnostickej ríše. Takýmto spôsobom, a nemôže tomu ani inak byť, Gnóza vo veľmi krátkom čase zozbiera úrodu. J. van Rijckenborgh V Texase počas žatvy donesú žatevným robotníkom obed. © Gordon Coster, 1979 Obrazy sveta

Umění jako průzkum Jazykem umělců je umění: „Výtvarné umění je můj život. To je to, co dělám, jak věci vidím a co vstřebávám. Nejkrásnější je, když je někdo hluboce zasažen mým uměním, takže může dojít k bezeslovné komunikaci.“

Nezasvítiloli nám slunce do očí, jak by nás vůbec mohlo podnítit; nespočíváli v nás vlastní síla Boha, jak by nás mohly potěšit božské věci. Goethe

mění je považováno za dech beroucí, oduševnělé. Existuje umění bez oduševnění? Mohou bez toho umělci žít? Vzhledem k tomu, že všechna stvo ření pochází z Jednoho, ze zdroje vše ho života, který je světlem a životem, a tedy je dechem všeho, mohli bychom předpokládat, že také všechna výtvar ná umění jsou oduševnělá. Nicméně některé umění nás hluboce zasahuje, zatímco jiné ne. Často vyhledáváme umění, které nás oslovuje, se kterým se můžeme vnitřně ztotožnit.

Pentagram 5/201 5

Umění jako průzkum

Marcel Proust ve svém slavném

románu Hledání ztraceného času poukazuje na šokující zkušenost při pohledu na umělecké dílo. Marcel Proust založil tuto episodu na osobní zkušenosti z jeho návštěvy holandské výstavy (1 921 ). Protože byl velmi oslaben astmatem, stal se mu incident téměř osudným. Obraz od Vermeera Pohled na Delfy ho zasáhl v jeho nejhlubší bytosti. O tomto zásahu se můžeme dočíst v Zajatci, kapitole 5 Ztraceného času: „Bergotte, spisovatel, si během výstavy přečetl komentáře umělecké kritiky, že ve Vermeerově malbě Po hled na Delfy je malý kousek žluté stěny (na který si dříve nemohl vzpomenout) namalovaný tak dobře, že by to člověk mohl vidět jako drahocenný exemplář čínského umění, krásy, která postačovala sama o sobě. (M)“ Když Bergotte vstoupil na výstavu, cítil závrať. (M) Nakonec se ocitl před Vermeerem, kterého si pamatoval jako výraznějšího, odlišnějšího od čehokoli, co znal, ale ve kterém si díky Proč tomu tak je? Co vnitřně vlast níme, hledáme a přitahujeme svým zrakem. To je způsob, kterým přistu pujeme ke světu a také k výtvarnému umění: hlavně svým smyslovým vní máním. Hledáme podstatu, obsah a for mu vyjádřenou umělcem. Rozpozná váme zdroj jejich inspirace, jejich vnitřní ideu, která je utvářena v liniích a strukturách; malby se nás dotýkají, ožívají a živí nás. Umění se může dotýkat srdce. Konkrétní umělecké

Pentagram 5/201 5

článkům kritiky poprvé všiml nějakých malých figur v modrém a že písek byl růžový a konečně vzácného významu malého kousku žluté stěny. Jeho závrať vzrostla; upíral zrak na tento neuvěřitelný kousek zdi, jako dítě na žlutého motýla, kterého chce chytit. ,Takto jsem to měl napsat,ʻ řekl. ,Moje poslední knihy jsou příliš suché; měl jsem je dokončit s pár vrstvami barvy, učinit můj jazyk skvostný sám o sobě, stejně jako ten malý kousek žluté zdi.ʻ (M) Opakoval si pro sebe: ,Malý kousek žluté zdi se šikmou střechou, malý kousek žluté zdi.ʻ Mezitím padl do kruhové pohovky, načež náhle přestal myslet na to, že je jeho život v ohrožení a, když se vrátil ke svému přirozenému optimismu, řekl si: ,To nic není, jen špatné trávení těch brambor, které nebyly dovařené.ʻ Nový záchvat ho srazil dolů, svalil se z pohovky na podlahu, kde mu přispěchali na pomoc návštěvníci a účastníci výstavy. Byl mrtvý.“ Z Hledání ztraceného času od Marcela Prousta, kapitola 5, Zajatec dílo může rezonovat v našem srdci. Může nás udeřit jako blesk a přivést nás k okamžitému pozastavení. V tuto chvíli mizí naše vnitřní omezení. Zažití krásy se nás dotýká v našem srdci a v naší duši. Začínáme po ní toužit stále více. V hloubi nás vyrůstá touha po našem pravém do mově. Tato hluboká pravzpomínka v nás může být uvolněna. Touha po jiném, vyšším životě se rozvíjí a ote vírá se příležitost k nové perspektivě.

Ano, umění, které nás může vést do našeho vnitřního světa, je skutečně královské. Možná, že to je ten důvod našeho zájmu o umění, proč navštěvujeme výstavu za výstavou. Neustále hle dáme to, co je ztraceno. Pomáhá nám umění v hledání na vzdory skutečnosti, že často nenachá zíme to, co hledáme? A … je jasné, co hledáme? Život, který zřejmě ne existuje, ale přesto jej musíme někde najít, věci, které nemohou být nikdy známé? Podle Mikhaila Naimy je „umění malého významu, pokud se nevyvi ne do síly, která může osvobodit lidi z pout jejich omezení a vést je do Ne konečna“. Umělec používá svou nejvyšší in spiraci, kterou může nalézt v tomto světě, aby učinil viditelným něco, co předtím viditelné nebylo. Pravý umělec nás zde předchází. Opravdové umělecké dílo je vždy zrozeno ze zkušeností s Nekonečnem. Nekonečná krása, forma a představi vost; s těmito kvalitami je umělec scho pen navázat spojení s jinou realitou. Úspěšné umělecké dílo nás může s velkou intenzitou nechat zažít, že

my, lidské bytosti, jsme ve skuteč nosti dvojnásobnými bytostmi. Ano, jsme smrtelní. Přesto jsme také schopni zažít něco, co sahá mnohem dál. Jsme součástí světa přírody, to nemůže být jinak, ale jsme také spojeni s vnitřním světem, který je věčný. Ve svém srdci jsme spojeni se „siločarovou strukturou“ našeho mikrokosmu, miniaturním světem, s vyzařujícím jasným plamenem našeho atomu jiskry Ducha v jeho středu. Ano, umění, které nás může vést do našeho vnitřního světa, je skutečně královské; umění jako vývoj a projev toho – v dynamické nádheře –, co Bůh zamýšlel pro lidskou bytost, předur čenou pro tuto slavnou událost bož skými silami a hodnotami, které po cházejí z věčnosti. „Ten, kdo vlastní umění a vědu, vlastní také náboženství.“ Goethe 

Umění jako průzkum

Vzdělání

srdcem, hlavou a rukami

50 LET OD ZALOŽENÍ ŠKOL KŘÍŽE S RŮŽÍ

Pentagram 5/201 5

Před padesáti lety byly založeny první školy Kříže s Růží. V těchto školách se děti učí vedle jazyka a matematiky o svém místě ve světě. Výukové prostředí, kde mohou zjistit, že myšlení není možné bez cítění a jednání, škola, která je učí, co znamená být člověkem.

ěti mohou vyrůstat a vzkvétat v prostředí, které nabízí kromě bezpečí a jistoty také prostor a svobo du. Prostor, naučit se myslet srdcem, a svobodu, hraním umožnit vznik svě tů plných fantazie. Za těchto podmí nek může být dítě samo sebou, oso bou, která zjistí, kým doopravdy je. Každému dítěti je dáno učit se hravě; živeno láskou, pozorností a péčí: to je to, co si pro dítě přeje každý. Tento ideál si představoval Jan van Rijcken borgh při založení základní školy. Před padesáti lety se tento sen stal skutečností: v roce 1964 první škola Lectoria Rosicrucianum otevřela své dveře. Tato léta byla plná tvrdé práce, bylo vytvořeno mnoho plánů, mnoho návrhů bylo zamítnuto; obec nespolu pracovala, rodiče pochybovali. Nic méně silná vůle a odvaha zůstaly, stejně jako pevné přesvědčení, že škola je potřebná: „aby ustala ilu ze, která prostoupila naši vzdělanou mládež,“ jak to v roce 1961 vyjádři li J. van Rijckenborgh a Bram Hame link. „Nesmíme zapomínat, že naše ško ly poskytují základ pro budoucnost.

Mladí lidé, kteří vystudovali školy Kříže s Růží, jsou kromě znalosti řádné aritmetiky, psaní, atd. také dobře vybaveni, pokud jde o zod povězení existenciálních otázek, zejména pokud se osoba, která kla de otázku, výrazně neliší věkem. Důraz je také kladen na vzdělávání doma (…) Nesmíme ale ponechat výchovu jednoduše jít svou cestou s myšlenkou, že Gnose to udělá za nás. Vyžaduje to naše společné úsilí.“ O rok později, 12. ledna 1962, je Na dace škol Kříže s Růží právně potvr zena. Dvě školy začaly o dva roky později: jedna v Haarlemu a jedna v Hilversumu. Škola v Haarlemu musela o čtyři roky později z finanč ních důvodů zavřít své dveře; počet studentů nebyl dostačující. Škola v centrálně umístěném Hilversumu mohla i nadále existovat a v roce 1970 dostala jméno Jan van Rijckenborgh, jelikož se „prokázala být hodna toho to jména.“ Během ceremonie pojme nování rada vyjádřila svou vděčnost: „Jan van Rijckenborgh nikdy neopustil svou práci ani své poslání; nezastavil ho žádný odpor. Takto to muselo jít s touto školou, se školou, o které snil.“ Vzdělání srdcem, hlavou a rukami

Píseň o květu času Zde roste květ času, u kašny, a vypravuje lidem slunce.

Slunce, měsíc a hvězdy, zlatý oblouk, jeho listy rostou směrem zdola nahoru. Jeho květ se otevírá a dává čas. Hodiny vypadají jako věčnost. Děvčátko Momo a ukradený čas

CENNĚJŠÍ VĚCI NEŽ JÁ Školákům

té doby bylo vysvětleno následující: „Pohleďte, toto je účel školy Jana van Rijckenborgha, učí vás nezamě řovat se celou svou bytostí na já a čím se já stane, a vysvětluje, že jsou mno hem cennější věci než já; že nemusíme soustředit vše výhradně na život v tom to světě a že musíme sbírat jen mini mum nadbytečných věcí. Stavíme zeď, protože tomu v tomto světě nemůže me zcela uniknout. Ale je to stěna plná děr, zeď, skrze kterou může dovnitř svítit Světlo. Tedy to, co děláme v této škole, kromě přípravy, abychom našli své správné místo ve společnosti, je při pravit se na náš skutečný cíl, na naše povolání od Boha. Tomuto cíli chce me zasvětit svá srdce, hlavy a ruce.“

Pentagram 5/201 5

Vzdělávání není zaměřeno na vy budování osobnosti, ale je snaha, aby osobnost dorostla ke svému plnému potenciálu ve službě duši. Nechte dítě objevovat a rozvíjet to, co pokládá za zajímavé, nechte dítě, aby bylo zvída vé, to jsou základní osnovy škol Jana van Rijckenborgha. Dítě není prázdná stránka. Kaž dá lidská bytost nese síly a možnosti v sobě a v každé fázi jejího života jsou odhaleny a rozvíjeny určité struktury a kontury. Každá lidská bytost je jedi nečná. Cílem školy Jana van Rijcken borgha je vidět dítě jako celistvou lidskou bytost a oslovovat ho tímto způsobem. Tím, že nabízíte lekce, a to nejen v pevných řádkách a vy mezených cvičeních, ale také v pro jektech s důsledností, můžete dát

„Koneckonců je důležité, aby se velmi časně v mladém životě vyvinuly dva smyslové stavy: na jedné straně čisté zaměření na myšlenkový život, který by se měl v budoucnu odhalit jako ,duše‘, jako ,duševní vědomí‘, a na druhé straně projev a aktivace atomu srdce, jiskry Ducha se všemi jeho pozitivně zaměřenými důsledky. Na tomto základě je v malém dítěti osvobozen obrovský potenciál.“ Catharose de Petri dítěti širší pohled na svět a perspek tivu. Bude moci vidět již v mladém věku vzájemné vztahy a nebude ome zeno. Vzhledem k tomu, že svět nemá žádnou metodu lineárního učení, tak proč by měl člověk vychovávat a vzdě lávat děti podle toho? Dítě zkoumá koncentricky: jeho zájem je zaměřen na všechny strany najednou; chce vě dět, je pilné a zvídavé.

PÍSEŇ DUŠE Každá lidská bytost

se učí již od útlého věku získáváním zkušeností; dítě roste a ve svém hle dání se snaží získat odpovědi na otáz ky typu: Kdo jsem? Odkud jsem přišel? Kam půjdu? Dítě skrz své dospívání zjišťuje, že za tímto hledáním je život, život plný záhad a řešení, život štěstí a zkla mání. Ale není to jen z nepříjemných zkušeností, ze kterých se učíte, z ne zdarů, na které narazíte. Ne, je to také

z krásných zkušeností, z radosti, kte rou můžete pociťovat navzájem, ze které můžete čerpat po celý svůj život. To je důvod, proč každý den ve škole začíná zahájením; děti dostáva jí příležitost mluvit o tom, co proží vají; zpívají spolu chrámovou píseň pro mladé a poslouchají pěkný příběh. Učí se pozorně naslouchat, rozpozná vat slova, je důležité být schopný umístit je na správné místo, mluvit, číst a psát, protože jazyk je magický tvůrčí nástroj, protože jazyk může být písní duše. Vyprávěné příběhy jsou v souladu s fází života skupiny dětí a s životní filozofií, kterou škola pro paguje. Jako příklad můžeme vzít knihy Michaela Endeho, Dopis pro krále Tonke Dragtové, knihy Astrid Lind grenové nebo příběh Tajná zahrada Frances Burnettové a samozřejmě také mnoho jiných současných pří běhů. Tento společný start, znovu Vzdělání srdcem, hlavou a rukami

a znovu každý den, zajišťuje harmo nii, ve které mohou děti pracovat, učit se a získávat zkušenosti. V raném věku děti už vědí, co je život a co může být. Vidí to potvrze no během čtyř chrámových služeb, které se konají každoročně a které jsou navštěvovány všemi dětmi a je jich rodiči, také dětmi rodičů, které nejsou spojeny s Lectoriem Rosicru cianum. Tyto školy jsou přístupné pro každé dítě a nemusejí být mladými členy, tak jako jejich rodiče nemusejí být členy nebo žáky školy Kříže s Růží. Jedinou podmínkou (již od samé ho začátku myšlenky těchto škol) je to, že se dítě cítí jako doma a že jeho rodiče souhlasí s filozofií školy. A exis tuje mnoho dětí, které se cítí dobře v atmosféře těchto škol. Ve skuteč nosti by se tak měli cítit všechny děti, protože atmosféra zcela odpovídá spontánním reakcím duše dítěte. V tom není žádný rozdíl. Nebo jak to bylo řečeno v roce 1963: „Mladý člověk, který jednoho dne opustí naše školy, jistě nevkročí do společnosti jako ci zinec, postaráme se o to. Neztratí se v boji o existenci, když pochopí naše učení. Naopak, na první místo dá boj v sobě, za účelem dosažení životní reformy. Neměly by to být školy pro vybranou skupinu. Místo toho doufá me, že se najdou mnozí, kteří rozpo znají naše záměry a budou posílat svoje děti. Všichni jsou vítáni!“

Pentagram 5/201 5

NALADĚN NA ČAS A VĚČNOST

Vlajka mládeže Kříže s Růží vlaje na školním dvoře od roku 1978. V tomto roce byla škola zcela doto vaná, a tímto uznána vládou. Další škola Jan van Rijckenborgha byla založena o rok později v Heiloo. Vlajka korunuje a ukazuje světu poselství: otevřené srdce se svatou růží uprostřed a zlatou hvězdu jako klasický symbol vzkříšené duševní bytosti. Poklad, který lze sdílet s mno hými, poněvadž lidské bytosti, které jsou sladěny s časem a věčností mo hou lépe plnit svou funkci ve společ nosti, jsou tedy osvobozeni od sebe udržování, jací jsou od přírody. A děti znají tuto vlajku jako vlaj ku Noverosy, konferenčního centra, které volá každého hledajícího. Nizo zemské a zahraniční děti znají Nove rosu z mládežnických konferencí Kříže s Růží; a všechny děti ze školy Jana van Rijckenborgha znají Nove rosu jako jednu z nesporných událostí roku: školní tábor v Noverose. Jednou z dalších událostí je divadelní hra na konci školního roku s celou školou. V této podívané hrají všechny děti od batolat až po dospívající děti s vlastno ručně vyrobenou výzdobou a krásným oblečením, ušitým jejich rodiči. Hra, která je vždy vzrušující, krás ná, vtipná a dojemná a končí závěreč nou písní, která jiskří nadějí, láskou a pospolitostí. Hudba, divadlo a ruční

práce hrají důležitou roli v navrhova né metodě vzdělávání. Existují specia lizovaní učitelé, kteří umožňují dětem dělat úžasné věci. Není to řemeslo podle úzkého vzoru a daného modelu, ale doopravdy svobodné vyjádření, které často vede k pravému umělec kému dílu.

VZÁJEMNÁ ODPOVĚDNOST Lidské

bytosti jsou tvořeny z významné části ze svých zkušeností, podle své život ní situace a svých učitelů. Děti se učí od sebe navzájem. To je důvod, proč jsou třídy kombinované; mladší děti vidí, co dělají starší, a starší děti po máhají těm mladším. Učí se převzít zodpovědnost jeden za druhého. Zjistí, co to znamená mi lovat všechny lidi, jak je těžké být bez boje a jak přirozený je egocent rismus. Tímto způsobem se dítě může naučit alternativním hodnotám. Je zřejmé, že rodiče, prarodiče, bratři, sestry, spolužáci a zajisté učitelé ze školy mají velký vliv na tento vývoj. Učitelé ze školy Jana van Rijckenbor gha se snaží dát dobrý příklad života. Ne protože oni vědí lépe nebo proto že jsou spojeni s Lectoriem Rosicru cianum, samozřejmě, že ne; ale proto, že se vždy snaží jednat inteligentně. Učitelé nebo mistři rozhodně jsou a zůstávají lidskými bytostmi, které se učí svou cestu životem se vzestupy a pády a stejně jako rodiče jsou lidmi,

kteří dělají chyby. V současné době to děti vidí velmi rychle. Ale děti mohou také zakusit, že tomu tak je, pokud vytvořené pole zůstává čisté a dává jim pocit bezpečí. Ve skutečnosti ne bylo vždy snadné ho vytvořit. Každý může rozpoznat, a to zejména v těch to hektických dnech, že není vždy snadné najít klid a udržovat čistotu. Nicméně zde existuje toto nepře tržité „usilování“ tím, že má skuteč ný zájem o každé dítě, že touží dát příklad jako logické pokračování vý chovy v rodině. Tyto školy nebylo snadné založit; není vždy snadné je udržet a politické klima není vždy příznivé. Stále zůstává záměr, od vaha a pevné přesvědčení, přestože zákon a legislativa určují stále více podmínky, které má výchova splňo vat, a požadovaná odborná způsobi lost komplikuje běh malé školy. To je důvod, proč nemohly být plány rodičů a učitelů v jiných zemích uskutečněny. Je zde mnoho překá žek a úskalí, od požadovaného mi nimálního počtu žáků po dostupný učitelský personál, vhodné umístění, zákon a legislativu. Bylo to a stále je obtížné, také v Nizozemí; např. škola Jana van Rijckenborgha v Duivenu musela po deseti letech zavřít. Ško ly Jana van Rijckenborgha zastupují malé měřítko, individuální výuku, ale musí mít minimální počet žáků, aby se byly schopné udržet a přežít. To je Vzdělání srdcem, hlavou a rukami

Je možné sdílet svobodu? Loni byl ve skupině 4 (kolem 8 let) chlapec, který dělal prezentaci o veverkách. V kapitole „život veverek“ se pojednávalo o tématech „život ve vězení“ a „život na svobodě“. Na konci prezentace jeden bdící spolužák chlapce položil celé třídě otázku: „Žijeme skutečně na svobodě?“ Všichni prudce přikyvovali. „Ano, samozřejmě žijeme! Nesedíme v klecích!“ Přesto se tazatel nepřestával rozhlížet vyzývavým způsobem a učitelka cítila, že ještě neskončil. „Co myslíš ty sám?“ zeptala se ho. „Žiješ na svobodě?“ „Ne! Ve škole jistě ne!“ odpověděl přímočaře. To ji jako učitelku přimělo k zamyšlení – a poznámka ji zaneprazdňovala dlouho poté. O půl roku později stála před skupinou 7 a 8 (kolem 11 a 1 2 let). Učební osnovy zahrnovaly projekt o světových válkách. Správný okamžik, myslela si, opět s těmito dětmi prozkoumat pojem „svoboda“. A museli byste vidět, jak vážně to tyto děti vzali! Týden nato pokračujeme. S odpověďmi od dětí na začátku přicházejí s dětmi o svobodě filozofovat v malých skupinkách čtyři rodiče. Každé dítě v malé skupince cítí, že může mluvit naprosto volně a nastávají živé rozhovory. A kdyby nebyly tak protichůdné, daly by se nazvat „fascinujícími“.

Co znamená svoboda pro tebe?

Být sám sebou bez toho, abych byl vyrušován. Být schopen dělat, co chci. Jít s větrem.

Kdy se cítíš svobodně?

Když skončila škola. Když kreslím nebo čtu nebo běžím po pláni. Ve vodě. Když zpívám nebo tančím nebo jsem se zvířaty. Když je člověk mrtvý. Když jsem na fotbalovém hřišti. V přírodě. Když jsem sám sebou. Možná když se vznáším ve vesmíru. Ale na druhou stranu jsem uvězněn ve skafandru! Slavná popová hvězda není nikdy svobodná. Vždy má tělesnou stráž. Když je dovoleno dělat vše svým vlastním způsobem.

Můžeš dát příklad nedostatku svobody? Být uzavřen sám v sobě. Domácí zvíře. Když nezjistíte, že jste svobodný. Číňané, kteří musí vyrábět iPady. Když jste uvázli na penězích a věcech.

„Volný jako pták“J Je pták skutečně volný? Ano, může létat všude. Ne, protože někde musí přistát, když je unavený.

Pentagram 5/201 5

Co znamená „Svoboda, rovnost, bratrství“? Že jste svobodní, že máte stejnou cenu jako kdokoli jiný a že jste s každým druhým bratři a sestry.

Víš, kdo je volnomyšlenkář?

Někdo, kdo nikdy nestresuje. Kdo nemá žádné pevné myšlenky. Nemůžete uvěznit myšlenky, jsou svobodné.

Máš svou vlastní svobodnou vůli?

Každý, kromě jednoho, dává kladnou odpověď.

Co je vlastně na pátku volného?

(Doslovný překlad německého slova Freitag – pátek – je volný den, pozn. překl.) Nic! Tento den se pravděpodobně jmenuje po nějaké slavné osobnosti.

Jsou krávy, které jsou volné na louce, po dlouhé zimě ve stáji, skutečně volné? Ne, protože kolem louky jsou ploty, že ano? Ne, protože později budou zase zavřeny. Ne, protože nežijí v divočině. Ne, ale ony to tak cítí! Jejich svoboda je uvnitř.

Můžeš sdílet svobodu?

Ne, není to věc, kterou můžeš uchopit a sdílet. Svoboda je ohromná a patří každému.

Co může dělat člověk, který se cítí svobodně?

Někdo, kdo se cítí skutečně svobodně, může pomáhat skupině. Protože pak si každý všímá své vlastní svobody.

požadavek vlády a počet učitelů je v úzkém vztahu. Školy se nechtějí stát soukromými, mají na paměti ideje při vytvoření, jak můžeme číst v zápisu ze zvláštního školního setkání v roce 1961: „Více než dříve je důležité ne izolovat naše děti od světa a současně je držet dál od úpadku tohoto světa. Uvědomujeteli si hluboce, jak důle žitá je škola v životě dítěte (…), pak jistě pochopíte tento historický oka mžik a budete nadmíru rozechvěni po zorovat, že se plány stávají skutečností, a berete v úvahu zákony naší země.“

Pentagram 5/201 5

Tyto ideály se v posledních padesá ti letech nezměnily. Školy jsou člán kem ve výchově mládeže. Výchova se pokouší nalézt rovnováhu mezi srdcem, hlavou a rukami. Školy se pokoušejí vychovat děti v prostředí, ve kterém je rovnováha mezi myšle ním, cítěním a jednáním, ve kterém jsou tyto tři nerozlučně spojeny na bázi lásky a jednoty. Rodiče vidí, jak dítě zažívá tuto jednotu, když vstupuje do školy. Nebo jak řekla jedna matka: „Naše srdce jsou zde doma.“ 

A bylo Světlo!

Na jaře minulého roku se starší děti ze školy Jana van Rijckenborgha v Hilversumu zúčastnily výukového projektu na téma: „A bylo Světlo!“ Tento projekt byl vyvinut knihovnou Bibliotheca Philosophica Hermetica ve spolupráci s groningenskou Akademií Minerva a Teosofickou knihovnou.

úterý 15. dubna mohlo 21 žáků 7. a 8. skupiny školy Jana van Rijckenborgha v Hilversumu nahléd nout do pokladnice knihovny Biblio theca Philosophica Hermetica. V rámci výukového projektu „A bylo Světlo!“, rozděleného na tři části, se děti mohly seznámit s perlami knihovny. První část se vztahovala k pro hlídce velmi pestré aktuální výstavy „Krása jako vyjádření kosmu“. Zde se mohly děti dozvědět, že každý člověk je světelnou bytostí se svými vlastními barvami, které nejsou stálé, nýbrž se neustále proměňují. Poté se výklad přesunul k barvám duhy a k tomu, jak vznikají. Druhá část se konala v čítárně, kde umělkyně Evelien Nijeboer ne chala děti na základě hranolu poznat, že to, co vidíme, závisí na úhlu po hledu, ze kterého věci pozorujeme, a že nic není takové, jaké se zdá být. Třetí část se konala v pulzujícím srdci knihovny: v patře se starými knihami. Zde bylo ústředním bodem hledání pokladu, odkrytí mistrov ských děl moudrosti.

Moudrost vyžaduje fantazii a před stavivost, neboť je skrytá v rozmani tých formách. Každá forma je jedineč ná a je spojena se svým stvořitelem. Moudrost se skrývá v knize, tak malé, že se dá sotva držet, nebo ve formátu tak velkém, že knihu skoro není mož né uzvednout. Knihy opatřené nád hernými ilustracemi, jedinečnými kaligrafiemi a ručně psanými detaily, až po svázané, tištěné exempláře nebo tuší psané deníky – každý z nich se vy značuje svým zcela zvláštním charak terem. Moudrost není závislá na čase. Naši praotcové o ní psali a vysvět lovali ji svým vlastním způsobem, všude ve světě, v Tibetu, v Indii, v Egyptě, v Izraeli a v evropských zemích, jako je ta naše. Moudrosti A bylo Světlo!

A ELOHIM ŘEKLI: BUDIŽ SVĚTLO! A BYLO SVĚTLO!

Fotokoláž z návštěvy Bibliotheca Philosophica Hermetica od několika žáků ze školy Jana van Rijckenborgha v Hilversumu neubývá, sama se obnovuje a v látce je vždy nově vyjádřena. Přežívá čas. V tomto výukovém projektu „A bylo Světlo!“ byly barvy, světlo a temnota centrálními pojmy. Všechno, co vi díme, má barvu. Zářivé barvy jako ty, které má duha, vznikají ve světle atmosféry nad námi. Také hmatatelné věci jako květiny, plody, kusy obleče ní mají barvu.

Pentagram 5/201 5

Barva může být jak vlastností svět la, tak matérie, vytváří most mezi tě lesnou a nebeskou sférou – mezi svě tem Ducha a světem látky. Nebo jak to bylo řečeno Goethem: Barva vzniká vzájemným působením mezi světlem a temnotou. V univerzálním učení jsou barvy duhy spojovány s vyzařováním vě domí: sedm záření, která jsou spoje na se sedmi metafyzickými principy,

Sedm čaker v barvách duhy. Vedle toho Ouroboros, kosmický had, který se zakusuje do svého vlastního ocasu a k němuž může být přirovnáno otáčející se kolo života.

které mají vliv na vývoj duše. V na šem těle se znovu setkáváme s těmito sedmi zářeními jako se sedmi vstup ními branami světla, s čakrami. Ba revný kruh můžeme přitom vidět jako symbol, kterým můžeme znázornit koloběh duše, koloběh duše člověka nebo mikrokosmu a koloběh světové duše, makrokosmu. Ve Védách, velkém eposu, ve kterém jsou zaznamenány nejstarší hinduistické spisy, je tento koloběh duše vyobrazen jako kolo života, Bhavačakra. Barvy můžeme nejenom vidět, může me je také cítit. Každá barva má takří kajíc svoji vlastní energii, která se nás dotýká, když vnímáme barvy, zažívá me pak frekvenci, resp. vibrační pole této barvy. V různých spirituálních tex tech je člověk pokládán za světelnou bytost. Kromě našeho psychického,

Z díla Man Visible and Invisible (Člověk viditelný a neviditelný), vypracovaného teosofem Charlesem W. Leadbeaterem, první vydání 1 903 viditelného těla vlastníme také světelné tělo, které je subtilní a očím neviditel né. Náš pocitový život se sám proje vuje v barvě a formě, které se stávají viditelnými v auře člověka. Aura je bioenergetické pole velmi jemného záření. Ve spojení s astrálním tělem tvoří zvláštní jemnohmotné tělo. To může být pozorováno člověkem s nad smyslovými schopnostmi nebo také těmi, kteří zjemnili své smyslové or gány skrze patřičná spirituální cvičení. Už v hinduistických a buddhistic kých spisech je řeč o aurické bytosti a později se to dostalo také do Evro py, do západních duchovních proudů jako například do Teosofické společ nosti nebo do anthroposofického hnu tí, kde má své zvláštní místo. Výukový projekt „A bylo Světlo!“ byl umožněn Nadací Iona.  A bylo Světlo!

Dětské oči

Co by se z dítěte stalo bez výchovy a podmiňování? Potřebuje lidská bytost, potřebuje dítě pomoci k bytí? Může se cvičit existence, a co by se vlastně mělo cvičit? Nemohli bychom jednoduše věřit životu a potenciálu dítěte? Nebo by to bylo nezodpovědné?

ro malé dítě je všechno přiroze né. Neměří si věci a neinterpre tuje si věci. Nemá názor. Je spontánní. Dítě nic nevylučuje. Vše je povoleno. Nemyslí tedy dítě? Jak to vypadá oči ma dítěte? Jak to vypadá očima do spělého? Dítě je nenáročné, přirozené a není dosud pevně vázáno časem a prosto rem. Dětské oči zatím nejsou zahale ny všemi druhy myšlenkových obrazů. Kromě čistého mikrokosmického já stále vyzařujícího skrze oči dítěte je zde k povšimnutí také něco ze zku šeností minulých životů. Oči také ukazují trochu nebo hodně charakte ristik rodičů, stejně jako náznaky fy zického zdraví. Všechny tyto faktory na nás vyzařují skrze dětské oči a od lišná světla mohou být pro dítě matou cí, ale i pro jeho prostředí. Velmi malé dítě je zcela zabaleno stavem svého vlastního bytí a na okol ní svět se dívá velmi nevědomě. Dítě je intuitivně spojeno s poznáním zje vení, ale jelikož si toho není vědomé, poznání se nemůže projevit. Podobně

Pentagram 5/201 5

není ještě přítomné podmiňování ega ani karmické břemeno. To je důvod, proč jsme přitahová ni přirozeností, vnitřním klidem a zá hadnou zvědavostí v dětských očích. Připomíná nám to něco hluboko v nás. Nicméně časem se „Boží kniha“ zaví rá i pro dětské oči a paměť a intuitiv ní znalost se pomalu vytrácejí. Přes to mikrokosmické já nikdy nezmizí, i přesto, že je teď skryto. V lidech je vždy přítomné a zkušenosti na něj stá le více upozorňují.

CO SE DĚJE S DĚTSKOU OTEVŘENOSTÍ? Dítě nám ukazuje jedineč

nou radost ze života, která se odlišu je od žízně po životě, která se stává zjevnou v pozdějších letech. Ze za čátku nejsou pro dítě čas a prostor důležité. Není ještě zaměřeno na svou budoucnost. Žije ve vnitřní rovnováze. Nemluvně je obklopeno láskou a láskyplnou péčí, a je mu dávána veškerá pozornost, kterou potřebuje. Dítěti se pomalu vyvíjejí jeho emoce

VÝCHOVA A PODMIŇOVÁNÍ – ANO NEBO NE?

Člověk se projevuje jako dospělý tehdy, když zanechá toho neustálého úžasu nad neznámým hlubším smyslem a naučí se to „rozumné“ myšlení. a začíná se identifikovat se svým vlastním tělem. S pomocí rodičů zís kává toto sebeobjevování a rostoucí tělesné vědomí. Přesto se tímto procesem vstupo vání do života něco ztrácí. Dítě opa kovaně slyší, že je tělem se jménem. Ale není to tak trochu nedostačující a neúplné? Není jen věcí, že? Dítě pozoruje objekty a pohyby, ale co nebo kdo se vlastně dívá skrze jejich těla do světa? Musíte se stát někým. Ale kdo nebo co jste teď? Je to dětská bezbrannost, která se nás tak hluboce dotýká, i když jsme zcela ukryti ve skořápce své osobnosti. Ale nejsme zranitelnější, právě když jsme někdo s charakteristickou osobností, protože se pak musíme chránit? Dítě se neinkarnuje bezdůvodně. Dítě je teď a tady, v času a prostoru, aby učinilo nezbytné zkušenosti pro svůj mikrokosmos, jako my všichni. Přesto jeho pohled někdy odbíhá k tomu, co může být nalezeno za očima. Dítě však nastoupilo cestu zhmotnění; nyní musí být zařízen nový dům těla. Pro zařízení tohoto nového domu musí být vyvinuty mnohé schopnosti – pro život, který nejprve ubíhal jakoby ze sebe samého.

Pentagram 5/201 5

Člověk tedy musí žít život, který byl kdysi jednoduše jakoby dynamickým aspektem vědomí. Náhle je třeba se učit, jak žít, dítě dostává výuku, vzdě lání, trénink. Vědomé vnímání, které vše regis truje skrz nástroje smyslů, a rozumo vý aparát jsou podřízeny přísnému tréninku. Tím se dítě začleňuje do myšlení dospělých. Kruhy myšlenek a pocitů jsou stále těsnější. Tak se zvolna vyvíjí obraz sebe sama. Paměť malého dí těte do věku 3 až 4 let není tolik za měřena na řeč, ale na smysly. Když se směruje na komplikované myšlen kové obrazy, mění se paměť. Většina lidí si může vzpomenout jen na vel mi málo událostí, které se staly před sedmým rokem života. Reorganizací paměti se mění obraz o sobě. Nyní je od okolního světa více odděleno. Dítě se teď učí o tuto ideu vlastního já pe čovat. K tomu je třeba vynaložit ener gii. Začíná se cítit vinno, když se této realitě vyhýbá a když se zaobírá „ti chým já“. Musí si svou existenci za sloužit. „Jsi tím, co myslíš,“ říká vy chovatel. S tímto obrazem sebe sama se stává někým, kdo se odevzdává svým myšlenkám, a tím názorům a strachům. Tímto způsobem se stává

zamezování strachu a bolesti a hle dání radosti a štěstí zvyklostí. Řeč osobnosti je trénována. Být osobností je těžké a složité. Přesto je nutné důvěřovat pozitivnímu vývoji. Dítě zpočátku ještě nemyslí v pojmech osobnosti a její řeči. Člověk se projevu je jako dospělý tehdy, když zanechá toho neustálého úžasu nad neznámým hlubším smyslem a naučí se to „ro zumné“ myšlení. Přesto se v očích dítěte čas od času zableskne něco ji ného. Je to touha po domově? Být dítětem a projití fází růstu vyžaduje mnoho energie, ale ta je k dispozici. Později – v pubertě – když je mladý člověk konfrontován se svojí karmou, vyvíjí se intenzivní proces, kterým může energie zcela zeslábnout.

CO VIDÍ OČI DÍTĚTE Bere výchova

dítěte ohled na myšlenky, které jsou ještě neúplné? Musí být věrným obra zem vychovatele? Samozřejmě, že je o dítě láskyplně postaráno, než je samostatné. Co znamená samostatné? Existuje rozdíl mezi starostmi rodičů o budoucnost dítěte a dusící přehnanou starostlivostí, která brzdí přirozený vývoj. Kdy pozornost pro láskyplnou péči znamená pokrm v ro dinném kosmu, kdy podvýživu a kdy přesycení? Existuje nanejvýš subtilní a poučná hranice, kterou každý vy chovatel musí mít stále znovu před

očima. Přitom někdy nastává, že skrz těsná rodinná pouta není jedinečná bytost dítěte mnohdy správně doce něná. Ale v důvěře v rodině se ukrý vá inspirující energie. Tato důvěra obsahuje hlubokou, bezpodmíneč nou jistotu, do které se může dítě po matoucích zkušenostech odebrat. Tady se může samo najít, než aby bylo neustále korigováno. Tak může vytvářet svůj život bez aktuálních strachů a klamných představ. Dítě zažívá závislost na svých ro dičích jinak, než si oni sami předsta vují. Měli bychom si uvědomit, že mnoho dětí zažívá naše chování jako dospělých jako nepřirozené, takže hrozí, že něco velmi zásadního zmizí. Nevědomé násilí a projekce dospě lých mohou dítětem prudce otřást. Je to přímé napadení všeho, co je v by tosti dítěte „svaté“, a inkarnace se stále více prohlubuje. Objetí bez lás ky je nucením. Tak se zvolna zavírají předtím otevřené dveře do universa. Ještě nevědomou rovnováhu a klid, které se nacházejí v pozadí očí dítěte, ono vždy nevidí zrcadlit se v očích dospělých. Nemůže u nich vždy najít podporu. Proto se nám dítě uzavírá. Nebo je to tak, že nám chce jako do spělému pomoci zpět k přirozené rovnováze? To vše se děje, aby chrá nilo sebe a ostatní. Tím na sebe dítě bere nesmírný úkol – avšak k tomu má často malou sílu. Dětské oči

Rodičovství není jednosměrná ulice. Nemělo by se stát nevyhnutelným břemenem, ale může být společnou zkušeností a vzrušujícím dobrodružstvím. Je to přirozená cesta; učení se jeden od druhého uvolňuje energii. Dítě se nejdříve musí vnořit do matérie. Podmiňování já musí probí hat tak dlouho, dokud není nasbíráno dostatek zkušeností. Teprve pak si může pokládat základní životní otáz ky a dosáhnout přirozené rovnováhy.

ŠKOLA Jednou se jedno dítě zeptalo:

„Jakpak se mám učit, když mně stále posíláte do školy?“ Mnoho učitelů dělá to nejlepší, co může. Vlastně už člověk jako dítě nějak ví všechny dů ležité věci, jenom si už nemůže vzpo menout – je to všechno zahalené. Také je matoucí, když to ukryté vědění zje vuje zcela jiné věci, než nabízená učební látka. Hrozí, že nepřirozená fakta ve formě povrchní znalosti ten to pramen vědění zadusí. Dítě se pů vodnímu vědění odcizilo. Mnoha testy – už u nejmenších – se zkouší, jestli dítě něco pochopilo. Omezený rámec testů tlačí dítě ještě hlouběji do líně chápajícího vědomí. Zneužité mozky – původně zrcadla universa – se stávají pevným diskem počítačů a hrozí jim krystalizace. Pa měť je nadměrně přetěžována a vlast ní zkušenost, schopnost rozlišování, je zatlačena do pozadí. Hrozí, že to podstatné zemře. Přesto však dítě

Pentagram 5/201 5

z donucení kopíruje „život dat“, ne boť je mu sugerováno, že přece musí být schopné najít své místo ve spo lečnosti. „Zkušenost je pochopené poznání,“ říká Immanuel Kant. Mnoho dětí se snaží nezvyklým chováním vytvořit prostor, aby si opět vytvořily svoji rovnováhu. Dítě pro hledání bezpečí využívá také analy tické myšlení. Již neví, že zdroj moud rosti, věčný a nepopiratelný, spočívá v jeho vlastní vnitřní bytosti. Ale pro zatím dítě dospělo do namáhavého místa, které nazýváme hmotou. Mla dý člověk se domnívá, že může mys let a chtít „někým“ být. Žije podle výroku: „Myslím, tedy jsem.“ Ale kdo jsem? Jsem myslící bytostí, která tvoří myšlenkové obrazy jako základ pro chápající život? Není bezcitné myslet si, že se musí hlava a srdce, orgány myšlení a cítění, vyrovnávat s životem samy, zbaveny moudrosti?

SMĚRNICE PRO VÝCHOVU DĚTÍ

Když učíte dítě, může se stát, že se kromě přirozené schopnosti lásky vyvíjí pocit selhání. To vznáší otáz ku, jestli rodič může být zcela úspěš ný. Je výchova opravdu výchovou? Je dospělý opravdu dospělý?

Květiny, pták, jaro. Kopie basreliéfu přisuzovaného Augustinu Pajou (1 730–1 809).

Navíc jsou vychovatelé vždy odlišného věku než děti. Okolnos ti se mění také, stejně tak jako lidé s neustále se měnícím charakterem. Každá generace je narozena pod ji nou hvězdou, jiným vlivem. Je pod mínění jedné generace schopné pro přicházející dobu správně vychová vat další generaci? Očekávají děti a rodiče od sebe navzájem příliš mnoho? V tento okamžik je hodno zmí nit, že narození dítěte přináší rodi čům také zcela nový potenciál pro vývoj a vnitřní růst. Když se dítě a rodiče v bezpečí oboustranné dů věry navzájem „otevřou“, může se odkrýt neznámý potenciál inspirace a vnitřního růstu. Rodičovství není jednosměrná ulice. Nemělo by se stát nevyhnutelným břemenem, ale může být společnou zkušeností a vzrušují cím dobrodružstvím. Je to přirozená cesta; učení se jeden od druhého uvol ňuje energii.

ZEPTEJTE SE DÍTĚTE Dítě nemys

lí nebo se nevyjadřuje jako dospělý. Ačkoliv možnosti nové doby se v dí těti musejí ještě probouzet, může již některé z nich projevovat. „Co bys ráda?“ „Něco dobrého!“ Samozřejmě chce mít dítě něco dobrého, protože ještě nemůže dát své opravdové přání do slov. Dítě touží po někom oprav dovém a autentickém; někom, kdo rozpoznává možnosti dítěte s pozor nou otevřeností a podporuje jeho vývoj; někom, kdo se těší a doufá v rozvinutí jeho bytosti: „Ty mě za jímáš!“; někom, kdo stojí po vašem boku, ne nad vámi, kdo nestojí v ces tě vašemu vývoji, s těmi všemi nena plnitelnými očekáváními. Jsouli naše očekávání nenaplně na, není fér promítat je na naše děti. Dítě nepochybně vnímá, zdali skrze vaši kůži proudí vnitřní mír a moud rost nebo ne. Skutečnost, že jsme tuto vlastnost ztratili, neznamená, že ji dítě nemá. Dětské oči

V tomto světle vidíme různé aspek ty dítěte a vychovatele; viděno indivi duálně, jsou rozdílní. Nicméně naše minulost by nám neměla být účtová na, stejně jako bychom se neměli strachovat o budoucnost – dokud se můžeme vzájemně setkávat v přítom nosti. Naše minulost a budoucnost dítěte nejsou ve vzájemném dluhu. Rodič nemůže být obviňován, když dítě kráčí svou cestou. Co se ale může stát, je že dítě přesáhne svůj vlastní potenciál a potenciál rodiče. Stojímeli v nyní a ignorujeme dua litu a oddělenost mezi mnou a tebou, můžeme potom vychovávat dítě beze strachu. Potom spolu rodiče a děti ob jeví společný ukrytý poklad. Kdo učí koho? V obou, dítěti i rodiči, se probouzí moudrost a pravda lásky. Tak může me přirozeným způsobem najít inspi raci a čerpat ze skrytého potenciálu bez přehlížení života ve společnosti. Tímto způsobem vytváříme pro cel kové vědomí lidstva jedinečnou pří ležitost. Být rodičem nebo dítětem je pak pouze rolí, jako základní, věčný princip, v obou jásající.

ZÁŘE DĚTSKÝCH OTÁZEK Světlo

v dětských očích svým vlastním způ sobem demaskuje naše dospělé myš lení a naši představu o tom, kým jsme. Mistr jednou řekl: „Staňte se dětmi!“ Proto zní znovu otázka: „Co

Pentagram 5/201 5

je v nás, co se poznává v očích dítě te?“ Malé děti zažíváme jako nevin né, protože ještě nemají racionální vědomí. Co je to „nevinný“? Znamená to pouze „být volný od současných zkušeností“? V každém dítěti může me vidět něco růst a uvědomovat si sebe; něco, co nakonec znovu zahyne. Ale to podstatné vnitřní jádro se ne změní ani nezahyne; zůstává sebou. Existovalo dříve, než se vyvinulo ro zumové vědomí. Je to odraz, který nacházíme v očích dítěte? Skrze svou cestu školou zkušeností dostává lid ská bytost příležitost naučit se roz lišovat mezi mikrokosmickým já a dialektickým tělem s jeho omeze ným vědomím založeným na zku šenostech. Ve škole zkušeností se člověk učí klást otázky. Nicméně jakmile je doma v mikrokosmickém já, nejsou zde žádné další otázky, pouze další vývoj.

DVĚ ZRCADLA Dítě sní, stejně jako

dospělý. Jaké je to probuzení, když objevíme stejné otázky v našem srd ci a v očích dítěte! Nejsme schopni znovu být ohromeni jako děti? Ty takzvané dětské otázky s námi zů stávají po celý náš život jako něco nezbytného. Formují zranitelné, přes to současně nezničitelné vnitřní bez pečí; jsou našimi bystrými průvodci v hledání. Cítíme, že naše chápání

nás navzdory mnoha výhodám nako nec zavedlo dále od naší vnitřní pod staty. Ale najednou je tu něco jiného, co zaujímá místo intelektu. Nemusí me jít dále; nemusíme se pokoušet stát „někým“. My již jsme! Tak jako malému dítěti, které nám důvěřuje tím nejpřirozenějším

způsobem a nachází v této důvěře vnitřní bezpečí, může také nám do spělým toto setkání vrátit naše vnitř ní bezpečí. Nicméně abych se s vámi setkal, musím jít k místu pravdy, k srdci našeho bytí a k zrcadlu dvou očí, která nám mohou ukázat všech ny možnosti. 

Dětské oči

Kdekoli se projevuje Gnose, tam je vyslovováno Slovo tvoření; vzniká základní síla. To je důvod, proč je silové pole duchovní školy, ve kterém leží ukryt plán na vytvoření velké sklizně a osvobozujícího díla, také Slovem, které zaznívá jako stvořitelské „Fiat“. V silovém poli je potenciálně vše k dispozici; ve Slovu spočívá princip života, který se musí zjevit z božské vůle a skrze ni. Ve Slovu je obsaženo vše.

Pentagram 5/201 5

Literatura Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Díla vydaná v českém jazyce:

Bratrstvo Šambaly * Čínská Gnose * Duchovní odkaz Jana Amose Komenského * Elementární filosofie moderního Růžového Kříže * Gnose v aktuálním zjevení * Mystérium života a smrti * Prázdný prostor neexistuje * Přicházející nový člověk * Univerzální Gnose Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců. Distribuce Kosmas s.r.o. www.kosmas.cz

V tichu této noci by chtěl Mirdad na vaši cestu k Bohu roztrousit několik záblesků: „Čím je koště pro dům, tím je sebezkoumání pro srdce. Zameťte svá srdce dobře. Dobře zametené srdce je nedobytnou pevností. Jak žijete z lidí a věcí, tak oni žijí z vás. Buďte druhým zdravou potravou, když nechcete být otráveni. Když jste na pochybách ohledně následujícího kroku, zůstaňte stát. Co nemáte rádi, nemá rádo vás. Mějte to rádi a nechejte to být, tak ze své stezky odstraníte překážku.“ Mikhail Naimy, Kniha Mirdad