Pentagram 2016-2 by Lectorium Rosicrucianum CZ/SK

P e nt a gr a m

Lectorium Rosicrucianum

Nie čo je staré, ale čo je univerzálne Kabala jako proces transformace Spinoza a židovská moudrost Magický realismus – magie reality Cesta Mantaa

2016

ČÍSLO

Šéfredaktor Peter Huijs

Redakce

Kees Bode, Wendelijn van den Brul, Arwen Gerrits, Hugo van Hooreweeghe, Peter Huijs, Hans Peter Knevel, Frans Spakman, Anneke Stokman-Griever, Gerreke Uljée, Lex van den Brul

Design

Studio Ivar Hamelink

Sekretariát

Kees Bode, Gerreke Uljée

Adresa redakce

Pentagram Maartensdijkseweg 1 NL-3723 MC Bilthoven e-mail: info@rozekruispers.com

Administrace

Medzinárodná škola Zlatého Ružokríža, Lectorium Rosicrucianum Masarykova 1 2 SK-040 01 Košice e-mail: rosicrucianum@lectorium.sk Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Křesomyslova 599/8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: praha@rosicrucianum.cz Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Nové sady 676/4 CZ-602 00 Brno e-mail: brno@rosicrucianum.cz www.lectoriumrosicrucianum.org K překladu použito: německé vydání Pentagramm 1 /201 5 anglické vydání Pentagram 3/201 5 maďarské vydání Pentagram 3/201 5

Vydavatel

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Křesomyslova 599/8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: lectorium@rosicrucianum.cz

Autor

Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva. Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, nového člověka. Je však také symbolem universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán. Symbol však obdrží smysl jen tehdy, jeli uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis Pentagram vyzývá čtenáře, aby do této nové doby vstoupili uskutečněním vnitřní, duchovní revoluce.

P e nt a g r a m Číslo 2/2016

O Cestovatelé, jdete-li do Paříže, Melbourne nebo Bruselu, nebo jakýchkoli současných míst násilí na zemi, předejte tam naše pozdravy padlým lidem. Předejte jim naše nejlepší pozdravy a pošlete jim své myšlenky lásky a svobody, ať jsou kdekoli. Avšak nenechte se strhnout rétorikou, že dali své životy: jejich životy jim byly odňaty! Nedejte se omámit výkřiky „svobody“ a „názorů“ – protože masy neznají svobodu! Ani se nehnou. Je jimi hýbáno. Svoboda nastává, když se člověk sám dává do pohybu, ve své nejvnitřnější dimenzi. Moudrost není zrozena předtím, než se člověk zbaví hanby nevědomosti. Před časem jsme prezentovali Pentagram věnovaný skryté Gnosi v súfismu, v tom nejvnitřnějším z islámu. Toto vydání otevírá novou krajinu světla vyzařující z kabaly, která vychází z židovské moudrosti. Kdo hledá s touhou, najde, nezáleží na tom, kde se narodil. A kamkoli jdete, mějte na paměti tuto báseň od Al-Maʼarriho z období kolem roku 1 050: Voláte: „Není Boha, kromě Boha!“ Ale vaše srdce a vaše duše se bojí jednat správně. Přísahám: vaše Tóra (váš zákon) nepřináší světlo, prohlašujeli víno za dovolené. Chraňte se před blesky v mracích, jsou to meče vytažené k uskutečnění Osudu. Všichni tito chybují – muslimové, židé, křes ťané a zoroastristé. Na tomto světě existují jen dva druhy lidí: inteligentní lidé bez náboženství, a náboženští lidé bez inteligence.

Obálka: Trojitá modrá voda. Jedinečná kombinace malby Pikka Blakea a snímku Kose Evanse. © CPN-Canon, Kos Evans

Nie čo je staré, ale čo je univerzálne Nebeská loď v Egyptskej knihe mŕtvych

2 Kabala jako proces transformace Daniël van Egmond 7 Spinoza a židovská moudrost 20 Strom života 31 Magický realismus – magie reality 33 Cesta Mantaa C. M. Christian 40 Znovuobjevení Gnose (III) 45 Jsme znovustvořitelé 50 Slova Andělova 56 J. van Rijckenborgh

NEBESKÁ LOĎ V EGYPTSKEJ KNIHE MŔTVYCH

Nie čo je staré, ale čo je univerzálne Modernú filozofiu Ružokríža možno nazvať modernou len na základe spôsobu, akým je prednesená. Jazyk a obrazy môžu byť moderné, ale podstata, jadro, je staré ako ľudstvo samo. Moderná filozofia Ružokríža je klasická, úplne naladená na skutočnú vyššiu múdrosť všetkých čias, takže človek, s čo i len malým náznakom praspomienky, okamžite rozpozná túto „modernú“ filozofiu. To platí taktiež pre toho, v ktorom hovorí jeho podvedomie. Dokonca aj muž alebo žena s priemerným intelektuálnym vedomím bude po malom úsilí okamžite vedieť, že filozofia Ružokríža spočíva na pevnom základe univerzálneho poznania. J. van Rijckenborgh

odstatou je uvedomiť si pravdu na splnenie úlohy, ktorá vždy bola rovnaká v priebehu vekov, a to viesť padlého človeka späť do svojej pôvodnej vlasti – ukázať mu jednu cestu, jednu pravdu a jeden život, v ktorom nemôže byť vykonaná je diná zmena. Čo sa mení je čas, druh a stupeň ľudského pádu, rovnako ako telesný a duševný stav ľudstva, ktorému je potrebné univerzálne učenie prispô sobiť v tejto konkrétnej dobe. Nechceme oživiť to, čo je staré, ale to, čo je univerzálne. Nechceme

Pentagram 2/201 6

nasledovať staré metódy, ale univer zálnu metódu v jej racionálnom a mo rálnom význame dnešných dní. To je spôsob, akým môžeme po chopiť Kristove slová: „Staré veci pominuli, hľa, nastali nové.“ A zdan livo v rozpore s týmito slovami: „Nemyslite si, že som prišiel zru šiť zákon alebo prorokov. Neprišiel som zrušiť, ale naplniť.“ To, čo je večné a univerzálne sa pre javuje v súlade s tuateraz. Ak du chovné dielo, ktoré vzniká, nemôže splniť tento predpoklad, potom bude

Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri sú zakladateľmi Duchovnej školy Zlatého Ružokríža. V tejto škole mnohými rôznymi spôsobmi vysvetľujú a ukazujú svojím príkladom žia kom, ako môže byť duša oslobodená, často na základe origi nálnych textov z univerzálnych doktrín.

Z pravekých vôd, Nun zdvíha loď Ra (chrobák a slnko), riadenú siedmymi bohmi, s ktorými sa začína stvorenie a čas. Obraz je z Knihy mŕtvych od Anhai, okolo roku 1 050 pred naším letopočtom. Zdroj: R. H. Wilkinson – The Complete Gods and Goddesses of Ancient Egypt, 2003.

Nie čo je staré, ale čo je univerzálne

veľmi skoro mŕtve. Každé duchovné hnutie potrebuje pochopiť úlohu pri viesť čo je univerzálne do tuateraz. Môže sa to zdať divné, prečo by sme sa mali chcieť zamerať na mi nulosť, konkrétne na nebeskú loď z Egyptskej knihy mŕtvych. Pro stredníctvom pohľadu do minulosti sa snažíme overiť jej význam pre prítomnosť a možno aj zmeniť prí padné zastavenie vo svojom spôsobe života na pravú cestu domov. „Staré veci pominuli, hľa, nastali nové.“ Ale, ktoré nové veci nastali? Ak sa pozrieme na obrázky v Egyptskej knihe mŕtvych, vidíme bez výnimky nebeskú loď, taktiež nazývanú slnečná loď. Na jednom obrázku vidíme Oziri sa sedieť na slnečnej lodi a spozoru jeme jeho sedem lúčov. Na inom obrázku má loď sedem veslárov alebo má sedem vesiel. Na niektorých obrázkoch Izis sedí vedľa Ozirisa a sedem lúčov sa spája na dieťa Hora. Keď je Xisuthrus, chaldejský Noe, zachránený, vidíme, ako sa sedem bohov pripojí k nemu na jeho nebes kej lodi. Keď čínsky Yao vstúpi na palubu, jasne vidíme sedem postáv, ktoré ho sprevádzajú. A je tam tiež Manu a se dem Rišiov, ktorí cestujú s ním v jeho arche. Môžeme tiež upozorniť na po dobné príbehy v indických textoch

Pentagram 2/201 6

Puránam a na perzský Vendidad, jednej z najstarších svätých kníh. V knihe Vendidad, Ahura Mazda prikazuje Yimovi, svojmu sluhovi: „Postav wara, ohradu, a potom argh, archu, plavidlo. Zhromaždi v ňom všetky pôvodné semená ženskej a mužskej povahy a pomrv zem svo jimi rukami. Prebuď všetky nestvo rené svetlá k životu.“ Je to rovnaké ako v príbehu o Noe movej arche. Noe vo svojej slnečnej lodi, ktorou uniká povodniam v tejto krajine, zhromažďuje všetky životné esencie, ktoré sú nevyhnutné pre sku točne božský život. V arche zmluvy, ako najvnútornejšej miestnosti svä tostánku v púšti, ako v chráme Jeru zalema, opakovane vidíme rovnaké atribúty pre skutočný nebeský život. V Novom zákone čítame o siedmich anjeloch a siedmich trúbach. Sedem anjelov zatrúbilo na svoje trúby jeden po druhom, a potom, čo zaznela trú ba siedmeho anjela, mohutné hlasy v nebi zazneli, ako čítame v 11. kapi tole v knihe Zjavenie Jána. Hlasy sa radujú, pretože všetky aspekty planetárneho kozmu sa opäť raz stanú jedným s Bohom a jeho Kristom. Boží chrám v kráľovstve nebeskom je otvorený a vo svojom strede žiak zbadá archu, slnečnú loď, nebeské plavidlo, ktoré prichádza. Tak je jasnejšie, že slnečná loď Oziris v Egyptskej knihe mŕtvych je rovnaké

plavidlo ako to, ktoré videl jasnovi dec na Patmose a jeho význam je vždy rovnaký. Aby bolo možné ilustrovať tento jednotný význam, vezmeme si za príklad nebeskú loď Yima z knihy Vendidad. Yima najskôr urobí ohradu, pra covné miesto. V tejto wara buduje argh, nové plavidlo podľa zákonov univerzálneho života. Človek wara je slobodomurár, ktorý pracuje s no vým kladivom a novým slovom. Je to človek, ktorý tvorí nové pracovisko, človek, ktorý sa jasne dištancuje od pozemskej roviny existencie, človek, ktorý vstúpi do nového životného poľa, aby vybudoval svoju argh v uzavretom priestore. Argh, slnečné plavidlo, nebeská loď, to všetko sú mystické označenia pre božského človeka, ktorý sa vydá na cestu sme rom k pôvodnej vlasti. Aby sa vydal na cestu a vybudoval túto stavbu, po trebuje wara, ohradu. Žiak sa bude musieť zásadne a štrukturálne dištan covať od bežného života. Musí sa od lúčiť od spôsobu života a štýlu života, ktoré sú pre neho očividne zlé. Musí opustiť ja tejto prírody a postaviť no vého človeka, novú nebeskú loď vo wara, s ktorou sa môže plaviť v bo žom chráme. Týmto spôsobom do končujeme našu cestu cez minulosť. Ktorýkoľvek systém Božského kon taktu budeme skúmať, cesta návratu

domov v Egyptskej knihy mŕtvych je rovnaká ako tá v knihe Zjavenia. A keď sa hovorí o Ježišovi: „Z Egypta som povolal svojho syna“, pochopí me túto vetu teraz oveľa lepšie. Tento citát znamená nemennú svätú a nikdy sa nemeniacu správu – misiu – cestu – pravdu a potrebnú stavebnú činnosť. Všetko staré sa pominulo, nové na stalo. No v akom zmysle to uplatňu jeme v súčasnosti? Čo je staré sa prejavuje stále no vým spôsobom, v súlade s časom, úlohou a konkrétnou situáciou vlny ľudského života. Opäť raz zaznieva „hora est“ v súlade so súčasným ob rovským vývojom vo vesmíre. To je dôvod, prečo sa mnoho učňov – mu rárov pripravuje na vybudovanie wara a argh. Čas na štúdium symbolických a skrytých hodnôt vypršal. Moderná duchovná škola poukazuje na sedem krát sedem náhľadov mikrokozmu žiaka, na jeho sedem životných polí. Týchto sedem životných polí, každý s vlastným vedomímjadrom, týchto sedem Rišiov, každý so svojim sta vom života, možno obnoviť. Existuje sila a kontaktný bod. Hovoríme o novom životnom poli a v súvislosti s ním o novej vyššej škole vedomia, pomocou ktorej se demnásobný človek môže vztýčiť svoju wara. Komplexná jasne definovaná filo zofia je žiakovi k dispozícii, aby sa Nie čo je staré, ale čo je univerzálne

mohol úplne sám orientovať. Kým ide po tejto novej ceste, ostré odde lenie bude, a musí byť, vykonané medzi človekom vo vnútri a zvonku wara – vnútri aj mimo pracoviska. Pretože táto činnosť má značné dô sledky. Jeden človek zostane uväz nený v bežnom živote, ďalší kráča na palube lode smerujúcej do neba, čo znamená, že sa potom uskutočňu je celková premena. Táto transformá cia, ak má byť úspešná, musí vziať do úvahy duchovné, kozmické a atmo sférické podmienky tejto éry. To je dôvod, prečo študovať a na podobňovať starú metódu nemá zmy sel – staré školy skončili. „Staré veci pominuli, hľa, nastali nové.“ To je dôvod, prečo hovoríme o modernom Ružokríži, novej filo zofii a novej škole vedomia. A rov nako ako so synom, tieto aktivity prišli „z Egypta“, čo znamená, že nájdu svoj základ v Egyptskej knihe mŕtvych. Hovoria a svedčia o novej ére v univerzálnej nehynúcej večnosti. „Povolaný z Egypta“ má ešte iný vý znam a radi by sme na to upozornili. Slovo „Egypt“ môžeme taktiež pre ložiť ako „tma“, a preto by sme mohli prečítať tento známy fragment z po svätného jazyka ako: „Von z tmy som povolal môjho syna.“ Táto

Pentagram 2/201 6

interpretácia by mohla mať pre nás dôležité ponaučenie, pretože keby existovalo obdobie tmy, musí to byť v našej dobe. Boli niekedy vo sveto vých dejinách takéto okamihy celko vého medzinárodného rozvratu a de generácie? No, z tohto stavu temnoty je vo laný každý „syn Boží“. Každá ľudská bytosť nesie ozajstné Božie dieťa vo svojom mikrokozmickom systéme. Toto dieťa je spútané uprostred faloš nej humanity a klamstiev. Je zviazané nocou a nevedomosťou. Toto spútané a zviazané jadro je to, ktoré Boh volá. Božie volanie nie je len hlas, kto rý sa dotýka nášho vedomia a prebú dza našu praspomienku, ale je to zá roveň veľmi aktuálna sila, ktorá sa dotýka celého sveta a celého ľudstva vo vnútri a ako také dáva do pohybu niektoré veľmi radikálne procesy a vý voj. Preto táto výzva požaduje od nás, aby sme reagovali na túto aktuálnu božskú silu s plným vedomím, har monicky a inteligentne. To je dôvod, prečo rozjímanie nad minulosťou nemá žiadny význam, ak zabudneme na požiadavky našej doby. Táto sila bude fungovať v člove ku, keď slovo „Z Egypta som povolal svojho syna“ dostáva reálny význam v tuateraz a pravé slobodomurárstvo nájde pracovitých staviteľov. 

DANIËL VAN EGMOND O ŽIDOVSKÉM MYSTICKÉM MYŠLENÍ

Kabala jako

proces transformace Při čtení Zoharu se člověk snaží proniknout skrze slova, pevně stanovené pojmy, které člověk získal během svého života, s cílem umožnit textu, aby mluvil sám za sebe, dovolit textu, aby se sám odhalil. Tolik slova Daniëla van Egmonda. Během sympozia pořádaného Rosikruciánskou nadací zprostředkoval Daniël van Egmond prohlubující pohled na mystické židovské myšlení, jak je vyjádřeno v kabale.

abala, a samozřejmě kabala ži dovská nebo křesťanská, má mnoho spisů. Ať už je to jakkoliv, jedna kniha je pro kabalu nejdůleži tější, a to je Zohar, Sefer Zohar, „Kni ha skrytého“. Sefer Zohar je mystická kniha; jak bylo řečeno, napsal ji rabi Šimon bar Jochaj. Rabi Bar Jochaj žil v prvním století našeho letopočtu a byl pronásledován Římany. Zažil všechny druhy vizí v jeskyni, kde se skrýval se svým synem. Po třinácti letech opustil jeskyni a napsal Zohar. Kniha byla napsána v aramejštině, jazyku té doby. Zatím víme z akade mických kruhů, že kniha pravděpo dobně vznikla mnohem později, ně kdy během třináctého století. Přesto obsahuje mnoho příběhů, symbolů a mýtů, které se pravděpodobně

vztahují k začátku křesťanské éry, snad i o něco dříve. Kniha Zohar je docela pozoru hodná. Technicky řečeno, není to kniha. Může být srovnávána spíše s knihovnou obsahující více než 25 pojednání. Hlavní část Zoharu repre zentuje mýtická Midraš Bible. Midraš znamená komentář Bible; slovo mý tický zde nevyžaduje žádné další vy světlení. Kniha se pokouší odhalit hlubší význam knih Genesis, Exo dus a množství fragmentů pozdějších knih uvnitř Bible. Do knihy – přinej menším v anglickém překladu právě publikovaném, skládajícím se z dva nácti dílů a obsahujícím asi 500 stran – je do Midraše vloženo množství dal ších traktátů. A tak jsme se konečně dostali k jádru Zoharu. Kabala jako proces transformace

Ten se skládá ze tří knih, Knihy skrytého, která obsahuje aramejský text o asi dvanácti až dvaceti stranách, Velké shromáždění a Malé shromáždě ní jsou komentáře první knihy a jsou srdcem Zoharu. A všechny ostatní studie v Zoharu, tisíce stran, kterými se musíte propracovat, jsou druhem přípravy, abyste konečně dospěli ke Knize skrytého. Co má ve skutečnosti člověk dě lat, když čte Zohar? Nemůžete ji číst jako normální knihu, právě jako by mystik nečetl jako běžnou knihu Bib li. Ale když se člověk osvícený Sva tým Duchem snaží proniknout skrze slova, skrze pevné představy, které si vytvořil během života, musí text ne chat mluvit sám za sebe, dovolit tex tu, aby se sám odhalil. Neboť Zohar je podle kabalistů posvátný text – ved le Bible a Talmudu. Zohar je třetí po svátný text v kabalistickém judaismu. A posvátný text je osvícen Duchem, když jste pro to při čtení otevřeni, ne obvyklým intelektem, ale srdcem. Protože tento text je symbolický, for muje čtenáře, transformuje. A sym boly obcházejí konvenční intelekt. V člověku otevřeném symbolům za čínají symboly žít a měnit nejdříve osobnost, a po nějakém čase probu dí také vnitřního člověka. V prvních tisíci stranách komentářů Midraš je Strom života skrytý. Ve všech těchto příbězích jde především o Strom života.

Pentagram 2/201 6

Musíme si představit, že první čtenáři Zoharu si toho nebyli vědomi. Četli příběhy, které se často snažili vizua lizovat, a postupně začal tento Strom života, založený na všech možných symbolech, které souvisely s různý mi sefírami, pro ně žít. A tak, když se dostanou ke Knize skrytého – ke knize, která je na první a dokonce i na

druhý pohled zcela nevyzpytatelná – Strom života v nich již žije.

STROM ŽIVOTA Pro židovského, stej ně jako pro křesťanského kabalistu může být Strom života přirovnán ke kostře – určitým způsobem propůjčuje strukturu – ačkoliv ještě není dokon čená. S tímto Stromem života se musí

přihodit ještě něco jiného, a to je přes ně popsáno právě v Knize skrytého, kde se děje něco nového. Najednou už Strom života nestojí v centru; zdá se, že rozkvetl jako tři nebo dokonce pět osob. Strom života je rozdělen zvlášt ním způsobem. Kniha skrytého odhalu je, že tři nejvyšší sefíry Ketera, Choch ma a Bina jsou nazývány Velká tvář.

Kabala jako proces transformace

Strom života nebo rodokmen lidstva, od přírodního filosofa Ernsta Haeckela (1 874) „Tvář“ v tomto kontextu neznamená obličej lidské bytosti, ale spíše vze zření osoby, se kterou můžeme vstou pit do vztahu. Dalších šest sefír od Gevury po Malchut tvoří společně se skrytou sedmou sefírou Malou tvář. A Malchut, poslední z výše uvedených sefír, je dcera nebo spo lečenství, eklézie, takže by se křes ťanskými kabalistickými termíny mohla nazývat Svatý Duch. Nyní si můžete představit, že když křesťané poprvé četli Zohar a Knihu skrytého, viděli tam Otce, Syna a Svatého Ducha.

Pentagram 2/201 6

Byli to křesťané, kteří se postarali o to, aby byla Zohar vytištěna, pro tože předtím existovalo jen několik rukopisů. A následně byla Kniha skrytého a dva komentáře přeloženy do latiny. Pro některé Židy to byl dů kaz, že Zohar byl nějakým druhem kryptokřesťanského Písma. Známe pouze jednoho Boha, Jehovu nebo Jahve, nebo lépe napsáno JHVH, pro tože nevíme, s jakou samohláskou máme tyto čtyři souhlásky vyslovit.

PŘETÉKAJÍCÍ LÁSKA Kniha skry

tého pojednává o Velké tváři, což je výraz pro Nejvyššího, El Elyon, v kabale zvaného také Ejn Sof, Ne konečný, jenž vylévá to, co v lid ských pojmech označujeme láskou, která ale může být darována jen teh dy, pokud existuje někdo, kdo ji může přijmout. A to je Syn. Ale Syn je toho schopen pouze v případě, že se za měřuje na Nejvyššího. A zaměřujeli se Syn na Nejvyššího, zjeví se Nej vyšší, což přesahuje jakékoliv chápá ní, náhle dokonce jako osoba, jako Velká tvář.

Zohar je vedle Bible a Talmudu třetím svatým písmem.

Mezi synem neboli Malou tváří a Velkou tváří vzniká vztah, který přesahuje všechny obvyklé vztahy mezi lidmi. A potom vidíme, jak síla a láska, vyzařující z Nejvyššího a sou středěna v Synovi, transformuje Syna, takže tato láska může plynule proudit do světa. A toto se nazývá Stvoření. Neboť Syn, Malá tvář v Knize skry tého, je totožný s JHVH, je totožný s Bohem, jak je známý z klasického judaismu. On je stvořitel – ačkoliv tu ve skutečnosti existuje sedm stvořite lů, Elohim, šest a skrytý sedmý. JHVH je skrytý střed Elohim. Tak je tu sedm tvořících sil; mů žeme je nazvat sedm nižších sefír od povědných za stvoření. Jak můžeme číst v knize Genesis, kde je to vyjádře no sedmi dny stvoření. Ve skutečnos ti bychom měli mluvit o šesti dnech stvoření, protože sedmý den byl dnem odpočinku (nic nebylo stvořeno). Je však důležité si uvědomit, že stvoření je akt týkající se osoby. Co je vyjádřeno ve stvoření, nese obraz Syna, této osoby. Vše, co existuje ve stvoření, je tak či onak osoba vyjádřená

symbolicky. Můžeme si také předsta vit, že stvoření, o němž je řeč, není stvořením pozemského, ale jiného světa – obrazně řečeno za tímto svě tem. Tento svět známe jako ráj. Nejvyšší přesahuje všechno, ale když bude prostřednictvím Syna při jat, zjeví se Synovi jako Velká tvář, jako Otec. A my jako lidské bytosti nemůžeme přijít k Otci, leda prostřed nictvím Syna, jak víme z jedné známé křesťanské výpovědi. Tak můžeme porozumět, proč křesťané v šestnác tém a sedmnáctém století byli tímto textem tak fascinováni. Nikdo nemůže přijít k Otci, jedině prostřednictvím Syna. Nikdo nemůže zažít Nejvyššího, jedině když se nějakým způsobem sjednotí se Synem. Na začátku sefíry Dzuniutha, to znamená Knihy skry tého, jsou ve středu osobní vztahy – vztahy lásky. Bůh je láska a celé stvo ření je výrazem této lásky. A láska znamená přijímat a dávat. A jak nám bylo řečeno také v Knize skrytého, tedy před stvořením tohoto světa, před historií, o níž se mluví v Gene sis, došlo k jinému stvoření. Je to stvoření andělů, velkých archandělů, kteří měli za úkol přijímat lásku od Nejvyššího a navracet tuto lásku pro střednictvím hymnů a modliteb, tedy vytvářet pohyb zpět a vpřed mezi nimi a Nejvyšším, živou dynamič nost spočívající v dávání a přijímání. Kabala jako proces transformace

ODVRÁCENÍ A ZNOVUNAVRÁCENÍ, PÁD A VYKOUPENÍ V Knize skryté

ho se vypráví, že tu byli andělé, kteří v určitou chvíli chtěli pouze přijímat, nikoliv dávat. To byla ta chvíle, kdy se něco pokazilo. Kvůli sebestředné mu chování se přerušilo kosmické spojení a andělé zdegenerovali na

Avšak Nejvyšší je všezaplavující láska, a chtěl tyto anděly zachránit. Toto je stvoření popsané v první kni ze Mojžíšově, Genesis, kapitola jed na, které bylo vytvořeno k záchraně před zlem. Když to čteme poprvé, objevujeme úchvatnou myšlenku: toto stvoření, jak bylo vysvětleno

JHVH je skrytý střed Elohim. Tak je tu sedm tvořivých sil; můžeme je nazvat sedm nižších sefír odpovědných za stvoření. úroveň Satana. To bylo počátkem všeho zlého.

v Genesis, se manifestovalo, aby se vykoupilo z hříchu.

Zde máme příklad zneužití lásky, touhy obdržet lásku bez toho, že bychom ji poskytovali. Nejvyšší viděl, že skvostné tkanivo prvního stvoření, které se skládalo především ze světa andělů, bylo zpřetrháno.

Všechno existující má podíl na této práci směřující k vykoupení. A pozi ce nejdůležitějšího padlého anděla, Satana, musela být v nebi nahrazena; tak byl stvořen Adam. O tom čteme v první knize Mojžíšově, kapitola dru há. Zde se dozvídáme, že Adam – to znamená člověk, muž i žena, andro gyn – byl stvořen, zformován JHVH Elohim. Tím je myšleno: JHVH jako Syn – spolu se šesti dalšími Elohim – nyní tvoří Adama z prachu země.

Viděl, že to není jen jeden anděl, ale velké množství těch, kteří již dlouho nepřijímají a nepředávají dál lásku. Tito andělé v důsledku toho upadli do hluboké temnoty.

Pentagram 2/201 6

Nyní v hebrejském textu nacházíme slovo Adamah, to je Adam s „h“ na konci. To popisuje ženského Ada ma, jeho matku. Adam byl vytvo řen z matky Adamah, a proto vdechl JHVH Elohim Adamovi dech života. V hebrejštině existují různá slova, která se shodují s příběhem Nejvyš šího, nebo i s Velkou tváří, Malou tváří a dcerou. Tento příběh pokra čuje dále: Jak byl vdechnut Adamovi život? Když Nejsvětější – buď požeh náno jeho jméno – vdechl Adamovi dech života, musel tento dech přichá zet od Nejsvětějšího. Tento dech není přirozeně žádný fyzický dech; je to životní síla, a tento dech, který je sou částí Svatého, se nazývá nešamah a je často překládán jako „duše“. Tato duše je považována za trojnásobnou, přes něji řečeno za Keter, Chochmu a Binu, tři nejvyšší sefíry. Potom opouští dech (symbolicky) ústa Nejsvětějšího a pro chází všemi stupni reality. Potom je dech druhem větru (ruach), často bývá popisován jako „duch“, někdy také jako „duše“. Ruach vstupuje do

nosu Adama, který byl právě utvořený z Adamah, rudé země, své matky, a tím začíná Adam dýchat. Adam se na dechuje, když Nejsvětější ještě vydechuje. Adam je celý naplněn sva tým dechem a ztiší se. Tato fáze je nazývána nefeš, třetí duše. Mezitím ten Svatý obtížně dýchá, a tak se musí nadechnout tak, že nefeš, kte rá odpočívá v Adamovi, začíná nyní proudit z Adama a znovu se stává ruach. Tato ruach proniká vším a ko nečně se vrací ke Svatému: nešamah. Jak již bylo řečeno, nemluvíme tu o fyzickém dechu. Toto je vnějšek vnitřního procesu, protože jsme ješ tě nedosáhli stupně fyzického světa. Důležitou věcí tohoto příběhu je to, že Adam je v každém okamžiku spo jen s Nejsvětějším, buď požehnáno jeho jméno. Neustále! Je třeba rozpo znat, že jde o mýtický příběh, a mýty působí tady a teď a nemají nic spo lečného s prostorem a časem nebo s minulostí. Proces dýchání probíhá nyní. Každý z nás přijímá tento dech v každém okamžiku a každý tento jed notlivý okamžik nás činí živou duší. Kabala jako proces transformace

Zde můžeme znovu rozeznat, co to má znamenat: musíme se učit otevřít se pro tento dech, abychom byli schop ni jej přijmout. Ale musíme jej také vracet, nesmíme jej zadržet. To je po čátek Adamova „pobývání v ráji“. Ráj v terminologii čtyř světů je svět Jetzirah, svět symbolů, svět mýtů. Tento svět nemá nic společného s ko lektivním nevědomím C. G. Junga, neboť svět Jetzirah je více reálný a obsahuje mnohem více síly bytí než svět našich organických smys lových zkušeností. Všechny věci na této zemi, které můžeme vnímat naši mi smysly, jsou pouhé stíny toho, co je přítomné ve světě Jetzirah.

ARCHETYPY Adam byl poslán do

ráje a bylo mu přikázáno pojmenovat zvířata, tedy všechno živé. Jak to Adam udělal? Vnitřně se obrátil k tomu Sva tému a prostřednictvím kontemplace rozeznal v Božích úvahách sílu ar chetypů všeho, co žije v ráji. Tímto způsobem obdržel správná jména, která potom dal, což znamená, že dával esenci všemu živému. Tak je Adam mostem mezi nebem a rájem. Adam nejen že vlastní rajské tělo, ale nese v sobě zárodek svého těla po zemského. Tak jsou všichni padlí andělé chyceni v pozemské části stvoření. Adam byl stvořen primár ně jako most mezi nebem a peklem, a proto musel být spojen s nebem

Pentagram 2/201 6

svým světelným tělem a s pekelnými sférami svým pozemským jádrem. Když říkáme, že Adam musí být mostem mezi nebem a zemí, bylo by lépe to vyjádřit takto: mezi ne bem a peklem. Tím může Adam být, jen když je neustále otevřen pro toho Svatého, vědomě přijímá jeho dech, vidí, co je přítomno v síle uvažování toho Svatého a sdílí to jako esenci (jako jméno) se vším živým. Díky Adamovi se deformovaní a padlí andě lé mohou opět spojit se svými nebes kými prototypy a mohou být uvolněni z pekla. Znáte pokračování tohoto příběhu: Adam udělal stejnou chybu jako padlí andělé před ním. V určitém okamžiku nalézá Adam svět, ve kte rém jsou všechny nebeské symboly vyjádřeny konkrétně, velmi atraktiv ně, že zatouží stát se jejich vlastní kem – možná ne přímo, ale se sobec kým přáním získat věci pro sebe, jak je to symbolicky vyjádřeno jedením jablka. Adam se odvrací od toho Sva tého a zaměřuje se výhradně na tento svět. Stručně řečeno – od toho Svaté ho obdržel všechno, ale nechce dávat a sdílet. Chce si všechno ponechat ve svém vlastnictví a být nezávislý. A pře sně v tomto bodě byl Adam svržen z ráje; lze také říci, že sám ráj opustil. Tři duše – nešamah, ruach a nefeš – odpovídají třem osobám popisovaným

v Knize skrytého: nešamah Velké tvá ři Otce, ruach Malé tváři nebo Syno vi, a nefeš dceři nebo Svatému Duchu. Od té chvíle, co jsme my, stejně jako Adam, sestoupili z ráje do tohoto fy zického světa, žijeme výlučně mimo nefeš. Stále dostáváme trochu dechu toho Svatého, protože jinak bychom nemohli existovat, ale již nejsme ote vřeni pro Nejvyššího ani pro Syna. Kvůli naší osobnosti a množství na šich já se snažíme nejdříve získat ma jetky a vytvořit jistoty – ó jak je nám tohle všechno povědomé! Čtením Zoharu a dokonce jeho stu diem – nejen myšlenkami, ale také tím, že dovolíme symbolům znovu otevřít svá srdce – se v nás probouzí pravzpomínka. Je rozdíl věřit, že Bůh existuje (může to být mentální aktivi ta díky naší výchově), a ve skutečnos ti cítit, že je člověk povolán stát se znovu Adamem, probudit se z fasci nace tím, že tento svět nás učí, zažít znovu dech a žít jako Adam, jako most mezi nebem a zemí; řečeno ještě důrazněji, sloužit jako most mezi nebem a peklem, abychom byli osvobozeni od zla. To nemůžeme udělat sami, svou osobností, ale pou ze tím, že obdržíme dech od toho Svatého. Toto volání, božské volání, je vnímáno, jako když jsme voláni naším pravým jménem. Právě jako Adam znal všechny živočichy jejich

pravým jménem, ten Svatý volá kaž dého z nás naším pravým jménem – nikoliv jménem, kterým jsme byli po křtěni, jménem daným nám našimi rodiči, ale jménem, které je napsáno na bílý kámen, jak bylo řečeno v Ja nově Zjevení. Můžeme také číst v Izajáši: „Volal jsem tě tvým jménem.“ Každý z nás je volán znovu a znovu, ale málokdo to volání slyší: mnozí jsou voláni, avšak málokteří jsou vyvoleni. Modlitbou (protože modlitba je dýchání a dýchá ní je modlitba), přijímáním dechu ob novujeme kontakt se Synem, s JHVH nebo v křesťanské kabale s JHSHVH, což znamená Jehoshua, Ježíš. Pokračujeme v prohlubování kontak tu s tím Svatým, když mu umožníme, aby jeho dech do nás pronikl, když v sobě necháme působit symboly a když se modlíme. Pouze tehdy se staneme osobami (místo abychom byli osobnostmi), stejně tak, jako jsou osoby v Knize skrytého, tedy Velká tvář a Malá tvář. Osoby jsou unikát ní entity, které nejsou s kýmkoliv srovnatelné. Tak dlouho, dokud ne jsme ve vztahu játy se Synem, s Ma lou tváří, zůstáváme stále pozemskými osobnostmi, nic než sociálně a kul turně definovanými konstrukcemi. Každý z nás má osobnost založenou na kulturních a genetických vlivech Kabala jako proces transformace

a na našem vzdělání. Tato osobnost je umělá psychologická struktura. Je to něco zcela jiného než být osobou. Pouze ve spojení s tím Svatým může me být osobou. Kabalisté (ať už křesťanští či židov ští) uskutečňují to, že se lidská bytost průběžně ztrácí ze smyslového a psy chologického světa, neidentifikuje se se svými myšlenkami, pocity a impulsy vůle. Jako lidé se musí me učit nepotlačovat své myšlenky, pocity a impulsy, ale zříci se svého připoutání k nim. Takto je utvářen prostor, když tyto impulsy mohou přijít a odejít bez identifikace s nimi. Od sedmnáctého století jsme byli přinuceni věřit, že jsme zdrojem svých myšlenek, pocitů a podnětů vůle. Když jste pramenem svých myšlenek, musí být možné zastavit vaše myšlení právě teď – žádný dal ší hluk ve vaší hlavě, ale úplné ticho. Zkuste to! Uvidíte, že to není možné. Takže nejste původcem svých myš lenek. Myšlenky se ve vás tvoří díky neustálému vlivu vašeho prostředí, ostatních lidí, mrtvých lidí a snad

Pentagram 2/201 6

také padlých andělů. Pocity a myš lenky v nás vyvstávají kdekoliv a kdykoliv. A to dává smysl, pro tože vy musíte být osvobozeni! Ale nemůžete být osvobozeni, dokud se neustále ztotožňujete se svými myš lenkami. Když následujeme tyto impulsy, stáváme se částí tohoto problému. Poselství kabalistů je životním po sláním každého jednotlivého muže či ženy, kteří jdou náboženskou nebo mystickou cestou: učit se být uvnitř sebe takovým prostorem, do něhož mohou vstoupit impulsy myšlenek, pocitů a vůle. Tento prostor musí zů stat otevřený pro uvítání Syna, toho Svatého, pro dech, aby bylo možné tyto impulsy transformovat. Nejsme kvůli tomu lepší, dokonce jsme k smr ti unaveni – ale ostatní z toho mají prospěch. A pochopitelně nás tento způsob práce transfiguruje, dovoluje nám změnit naši osobnost v osobu. Je důležité vzít na sebe tento úkol, úkol, pro který byl stvořen Adam. V krátkosti: lidstvo bylo stvořeno pro vykoupení od zla.

Tak dlouho, dokud nejsme ve vztahu já-ty se Synem, s Malou tváří, zůstáváme stále pozemskými osobnostmi, nic než sociálně a kulturně definovanými konstrukcemi.

SPRAVEDLIVÍ Stezkou kabalisty ne

ní naše osvobození se z tohoto světa. Když jdeme touto stezkou, nezname ná to, že se musíme stáhnout z toho to světa, protože tento svět potřebuje most mezi nebem a zemí (peklem). Téměř ve všech kulturách a nábožen stvích najdeme příběhy o skutečnosti, že tu musí být určité minimum Spra vedlivých, cadiků nebo pólů (Qutb), jak je nazývají súfí, světových os, které slouží jako mosty mezi nebem a zemí (peklem). Kdyby zde nebyli tito „Spravedliví“, stvoření by bylo ztraceno. Každé lidské stvoření je voláno svým jménem, aby se stalo takovým mostem. Jak to provést?

Odpověď je, že potřebujeme být fas cinováni mýty. Nebo – jak je to řeče no v tradiční kabalistické tradici – čtením Zoharu může být člověk dot čen symboly, takže Strom života mů že získat podobu a člověk může najít svou cestu ke Knize skrytého. Potřebujeme znovu objevit, že opravdu existuje Velká tvář a Malá tvář a že se člověk může podílet na eklézii, na společenství, na dceři. A když jste byli voláni svým jménem a tím, že jste slyšeli, obdrželi jste svůj úkol, totiž BÝT PROSTOREM – nejen během tiché meditace, ale také v denním životě. Tak může být člo věk mostem mezi nebem a zemí. Ať Kabala jako proces transformace

je to jakkoliv, jsou tu překážky! Když si v určitou chvíli všimnete, že je vám dovoleno být mostem, vždy je tu ně jaké „já“, které říká „Jak dobře to dě lám, jak jsem důležitý!“ Pak si uvědo míte: teď dělám stejnou chybu jako Adam. Pokušení chtít získat a vlast nit je velké. To je to, co dělal velký archanděl Lucifer, co dělal Adam, a my všichni máme tuto vadu charakteru. Zahloubat se do symbolů neznamená učit se teoretickým vysvětlením, pro tože to by je zničilo. Potřebujeme se probudit v jejich symbolické realitě. Jsou to přijímače. Kabala znamená přijímat, a to nikoliv doktrínu, ne boť v kabale skutečně nejsou žádné doktríny, ale přijímat dech a symboly, které způsobí transformaci.

Pentagram 2/201 6

To je něco zcela jiného. Je to přijímá ní vašeho pravého jména a zároveň předávání všeho, co jste obdrželi. Vše je sdíleno s Nejsvětějším, s vašimi sousedy, a dokonce s přírodou, neboť Pavel říká, že příroda také chce být osvobozena. Nezáleží na tom, jak je příroda krásná, vždy je narušována časem a lidmi. Všechno, co existuje v přírodě, má svůj prototyp ve světě symbolů, ve světě Jetzirah. Vždy když jdeš kolem stromu nebo vidíš krávu na pastvě a JSI PROSTO REM a jsi v tu chvíli Adamem, pak spojuješ strom nebo krávu s jejich archetypem. Pak děláš tutéž věc, ja kou dělal Adam v ráji: dáváš krávě nebo stromu jméno, takže jsou znovu spojeni se svými archetypy a mohou

Moderní „strom života“: diagram vývoje ptačích druhů z jednoho výchozího bodu takto být skutečně svatí. Adam má úkol být mostem mezi nebem a zemí. Je to úkol dávat jména. Člověk by si mohl myslet, že je kabala typicky ži dovská tradice. Již jsme mluvili o křes ťanské kabale. Když provádíme srov nání s jinými velkými mystickými tradicemi, můžeme najít podobnosti, právě tak jako velké rozdíly (neboť židovská a křesťanská tradice mají každá své symboly). V mnoha přípa dech je to stejný druh cesty. Ať je to jakkoliv, musí být znovu zdůrazněno, že svádění z cesty jsou silná. Jedno pokušení je nechat si všechno pro sebe; jiné je opustit tento svět co možná nejdříve, neboť je jen slza vým údolím. V obou případech nejde

o stavbu mostu mezi nebem a zemí. Názor opustit svět, abychom se něja kým způsobem povznesli, abychom se nikdy nevrátili, je právě tak špatný jako identifikace se zemí. Opouštění země se může zdát víc duchovní, ale je to právě tak egocentrické jako ma terialistické svádění. Zakořeněn v zemi a také v nebi – tak staví Adam most, takže obojí může přijít společně a zlo může být vykoupeno. 

Daniël van Egmond přednášel a 1 5 let vyučoval v meditačních kurzech pro nadaci Arcana. Kromě mnoha článků napsal čtyři knihy: Body, Subject and Self (Tělo, sub jekt a já) (1 993), De dood serieus nemen (Brát smrt vážně) (1 996), De mens en zijn engel (Člověk a jeho anděl) (201 2) a De we reld van de ziel (Svět duše) (201 4). (Všechny tituly jsou dostupné pouze v holandštině.) Kabala jako proces transformace

Spinoza a židovská moudrost

Zkoumání univerzální židovské mystiky a jejích kořenů moudrosti – její pokračování v moderní době, tvoří základ pro „strmou stezku“, jak nazval Spinoza jednání založené na moudrosti a rozumu. Jak tedy jedná a reaguje rozumný člověk?

tará moudrost se vyvinula do tří různých systémů, které formo valy pravou stezku pro adepta oněch časů, pokud se plně oddal jejich stu diu. Jednalo se o systém čisté astro sofie, moudrosti zvířetníku a deseti planet (později astrologie), systém učení Tarotu (nejstaršího systému), který ve svém čistém použití s vel kou arkánou – 22 symboly připomí ná Rotu Rosikruciánů, a učení Stro mu života s deseti sefírami (nebo emanacemi) a jeho 22 stezkami. Ži dovská mystika nalézá své vyjádře ní v kabale. Je to učení osvobození, které se vyvinulo v systém. Původ kabaly sahá mnohem hlouběji do minulosti než do deklarovaného 13. století. Učení o Stromu života se formovalo v průběhu několika staletí a silně ovlivnilo judaismus mezi šestnáctým a osmnáctým sto letím. Zdá se zvláštní, když v kon textu s mysticismem a židovskou moudrostí zmiňujeme právě Spino zu (1632–1677), tedy muže, které ho čelní představitel amsterdamské

Pentagram 2/201 6

synagogy Ets Haim dal do klatby a vyloučil z židovské obce. Přesto však i tato situace svědčí o tom, jak jedná a reaguje soudný člověk. Židovská moudrost hovoří o Stromu života, významu a propo jení mezi deseti sefírami. Sefíry lze chápat jako emanace (vyzařování) nebo archetypální ideje. Každá z těch to sefír má své vlastní místo na Stro mu života a navzájem spolu souvisí určitým způsobem a spojením. Tak se uskutečňuje pohyb od Ejn Sof přes Halachu až k Tikkun. Ejn Sof je velmi blízký Spinozovu pojmu Substance (k tomu se vrátíme později). Halacha (starý židovský termín) popisuje „pra vou cestu životem“. Lze ji porovnat s „Tao“ z dávné čínské moudrosti. Tikkun můžeme chápat jako usilová ní o harmonii s Ejn Sof (Substancí). V krátkosti: Pohyb od „substance“, „pravou životní cestou“ až k „usi lování o harmonii se Substancí“. V jiné interpretaci z 15. století vy světluje kabalista Isaac Luria Tikkun jako „opravu“ či „obnovu“.

Spinoza a židovská moudrost

Také spisovatel Gary Lachman užívá toto pojetí ve své nejnovější knize. Popisuje člověka jako zpra covatele či obnovitele kosmu, který napravuje chyby, jež Bůh učinil bě hem tvoření vesmíru. Spinozova kniha Etika je někdy považována za složitou kvůli auto rově „geometrické argumentaci“ vytváření důkazů. Čísla, jejich magie a jejich vzájemné vztahy hrají v 17. století velmi důležitou roli. Vysvětlení Eliphase Lévi v kni ze Vnitřní mystéria kabaly přímo ko responduje s tezemi, které předložil Spinoza. „Ve schopnosti utišit myšlení a v klidu srdce lze dosáhnout abso lutního míru. Ve své nejhlubší pod statě touží židovská víra po ,Šalom‘, po míru, který obnoví Zemi.“ Lévi konstatuje, že tradiční moud rost starých Židů může být nazývána též „aritmetikou lidského mozku“. Je algebrou víry.

Pentagram 2/201 6

Všechny boje duše lze řešit jako rovnice, kde neznámé faktory (činite lé) jsou vyřešeny. Ideje a myšlenky tak přijímají jasnost a striktní přesnost čísel; vý sledky jsou spolehlivé pro ducha (ač koliv se vztahují jen k říši lidského vědění) a vytvářejí absolutní klid pro srdce. Přesně toto se Spinoza snažil vy jádřit v knize Etika matematickými a filosofickými metodami. Úsudek a zdravý rozum udržují mír srdce. Měnící se podmínky vy volávají jednání v souladu s osvoje nými racionálními vhledy. Počátkem, základem je Ejn Sof. Sefíry jsou také zobrazovány jako deset úrovní obklopujících vnitřní jádro Ejn Sof, beztvarý a nepochopi telný střed všeho bytí. Ilustrace často zobrazují tento střed umístěný nad sefírami, jako vnitřní jádro, obklopené deseti vrst vami.

Šalamounova Píseň písní (6:11) na toto poukazuje: „Do sadu sešel jsem k ořeší podívat se na zeleň ve vádí, podívat se, zda réva vyraší, zda rozkvetly už granáty.“ (Český studijní překlad Bible)

krále nekonečného vesmíru…“ Ejn Sof lze popsat jako nekonečno, jako „nemající začátek ani konec“, jako nejvyšší skutečnost nebo jako abso lutní nic. Poznat Boha není možné. To odpovídá nepoznatelnému jménu Boha, které bylo zjeveno Mojžíšovi. Pozoruhodné jsou paralely mezi termínem Ejn Sof a vhledy Mistra Eckharta (nežidovského mystika). Neznámý kabalista (kolem roku 1300) řekl: „Věz, že o Ejn Sof, tom nepoznatelném, nemluví ani proroci, ani hagiografové, ba nelze jej nalézt ani ve slovech mudrců Talmudu. Jen mistři zbožnosti (mystici) o něm zís kávají nejasnou představu.“ Ejn Sof je skrytým Bohem kaba listů.

Scházení k ořeší je kabalistickým výra zem označujícím rozjímání o „nic ve všem“. Jak praví Shakespearův Hamlet: „Ó Bože! Mohl bych být uzavřen v skořápce oříšku a považovat se za

Nizozemský učenec jednou řekl o se fírách: „Věci ve stvoření jsou seřaze ny v sefírách způsobem, který umož ňuje intuici mystiků pochopit je jako kategorie myšlení.“

Strom poznání odpovídá sedmi sefírám, nižším aspektům Stromu života. Valentin

Weigel (1 698), inspirován Jacobem Böhme.

Spinoza a židovská moudrost

Okno z olověného skla ve stanici metra v Almaty (dřívější Alma Ata v Kazachstánu) Další zdroj představuje dvě sefíry, Jesod a Šechinu, v kontextu dvou Spi nozových pojmů: myšlení a rozpro straněnost. Spinoza se možná snažil pochopit propojení mezi Jesod a Malchut (nebo Šechinou), tedy mezi myšlením a roz prostraněností. To činí jako mystický raciona lista, jako racionální mystik, který si je vědom Ejn Sof, božské Sub stance.

Pentagram 2/201 6

Spinoza rozlišuje tři stupně ve doucí k poznání: prvním je tvoření poznání z vnímání a pozorování; za druhé, poznání a pochopení jako vý sledek pozorování a přemýšlení o tom; a třetí, poznání, které má svůj původ v intuici nebo duchovní lásce k Bohu: amor dei intellectualis. Tyto tři kroky jasně ukazují, jak je Spi nozovo myšlení ovlivněno kabalou. Jaké je spojení poznání se sefírami?

Ten, kdo pochopil, je svobodný.

V Zoharu můžeme číst, že po znání zobrazené Stromem poznání v sobě nese dualitu. To se však netý ká tří vyšších sefír: Keter (koruny), Biny (inteligence, vhledu) a Choch my (moudrosti). Nedualita ve Spinozově díle patrně souvisí se Stromem života, se třemi vyššími sefírami a zejména s Ejn Sof. Mladý Baruch Spinoza navštěvoval školu Ets Haim od 5 do 15 let, jako

všichni tehdejší chlapci v komunitě portugalských Židů v Amsterdamu. Získal zde rozsáhlé vzdělání v židov ské moudrosti a vědě. Poté, co v roce 1647 opustil tuto školu, dál zůstával v kontaktu se svými bývalými učiteli, a dokonce od nich bral soukromé lekce. Ets haim znamená „Strom života“. V Spinozově chápání může být Ejn Sof, „střed všeho, co existuje“, rozpoznatelný člověkem ve dvou jeho atributech: v Myšlení a v Rozprostra něnosti. Ty se velmi podobají dvěma sefírám, Jesod a Šechině. Tyto dvě manifestace nebo atribu ty lze chápat jako emanace z té jediné jednoty, ze středu všech věcí, z Neko nečna. Tak můžeme vidět v této úvaze o Myšlení a Rozprostraněnosti, že existuje něco, co udržuje spojení mezi Jesod a Šechinou (tedy Mal chut). Tři vyšší sefíry jsou odlišné, ale mají také vertikální spojení s Je sod a Šechinou. Toto Spinoza ozna čuje jako třetí a nejvyšší formu po znání, tedy božskou Intuici, jejímž základem je Šechina (nebo Malchut). Spinoza a židovská moudrost

Je pozoruhodné, že Spinoza ne zavrhuje ideu místa přebývání Boha. Naopak takové místo si dokonce troufl navrhnout ve své koresponden ci (o problému zla) s Willemem Bli jenberghem (1632–1696); spojoval je s následky zákona Lásky. Spinoza byl hledajícím, který toužil po moudrosti. Popisoval svou touhu být součástí ne ochvějné moudrosti své duše takto: „Ten, kdo pochopil, je svobodný.“

CHASIDISMUS Chasidismus před

stavuje učení založené na židovské kabale. Mnozí dosvědčují, že správný vnitřní pocit hraje v chasidismu vý značnou roli: chasidismus je ve tvém srdci. Otevřenosti srdce je přikládána velká důležitost, stejně jako je tomu v taoistických úvahách a u Martina Heideggera, filosofa 20. století. Cha sidismus je také nahlížen jako filo sofický systém, a je proto důležité prozkoumat, co západní filozofie uči nila s těmi prvky kabaly, které jsou stále aktuální, a s jejich vztahem k božské přírodě. Ejn Sof je například chápán jako substance nebo skrytý Bůh či Neko nečno. Již jsme zmínili, že existují paralely mezi Ejn Sof a vhledy Mistra Eckharta (13. století) ohledně skry tosti Boha. Již méně je známé, že

Pentagram 2/201 6

Na titulní stránce Portae Lucis (Riccius 1 51 6) drží ruka spojení mezi Jesod a Šechinou (nebo Malchutem). Spinoza mluví o Myšlení a Rozprostraněnosti. Tři vyšší sefíry jsou ovšem odlišné, ale ještě znají vertikální spojení s Jesod a Šechinou. To ukazuje vztah nejvyšší a třetí formy poznání Spinozy, božskou Intuici. Její základ je Malchut nebo Šechina. Spinoza, tedy „moderní“ filosof, po pisuje stejného skrytého Boha slovem Substance, která obsahuje všechny atributy Ejn Sof, a která je tím Původ ním, je sama v sobě absolutním neko nečným bytím, vesmírem, zdrojem vší moudrosti. Koncept Substance, o němž hovoří Spinoza, je přesným a doslov ným popisem termínu Ejn Sof. A tato Substance, skryté božství, se vztahuje pouze samo k sobě. Ale ten Skrytý se nechává poznat prostřednictvím sefír

Spinozův termín ratio je moudrostí srdce, která se projevuje v intuitio, v nejvyšším poznání. či „atributů“, říká Spinoza. Ve všech sefírách, a tudíž všemi atributy vy jadřuje skrytý Bůh sama sebe. Slova Chiffre, Cipher nebo šifra, cifra mají svůj původ právě ve slově sefíra. Cif ra také znamená číslo nebo nulu. Můžeme to vidět jako projevení nej hlubší božské moudrosti, která je sama sobě cílem, nemajíc žádného cíle mimo sebe. Skryté Božství se nejhlubšímu poznání kabalisty, jeho intuici, zjevuje v deseti aspektech.

JESOD A ŠECHINA Podle kabaly

dokáže pozemský člověk ve svém padlém stavu přímo rozpoznat dvě ze sefír, a to Jesod, základ pro všechny působící síly, a Šechinu, „příbytek Boha“. Kabala tyto dvě sefíry také nazývá „Stromem života“ a „Stro mem poznání“. Není žádným pře kvapením, že Spinozův otec zapsal svého syna Barucha již v mladém věku na školu Ets Haim (Strom ži vota). Tato škola se zaměřovala na vzdělávání a poznání v tom nejširším smyslu. Je dobré zmínit, že předky Spinozy byli židovští uprchlíci z Por tugalska, kteří se v prvních letech 17. století usídlili v Amsterdamu. Tato skupina čerpala z bohatství vě dění a moudrosti Ibérie a vlivů arab ské kultury z předchozích staletí.

MYŠLENÍ A ROZPROSTRANĚNOST

Ejn Sof (který Spinoza nazývá Sub stancí) se projevuje ve světě ve dvou atributech Jesod a Šechina. Spinoza pro ně ve svých dílech užívá termínů Myšlenka a Rozprostraněnost (res co gitans a res extensa). Tímto způsobem přeložil mystické učení kabaly do no vější formy myšlení a filosofie: do racionalismu (Ratio) 17. století. Toto Ratio můžeme vidět v kontextu osa mělého, izolovaného já. Spinozovo chápání kabaly vidí izolované já omezené v res cogitans, v Myšlení. Spinoza se snaží najít způsob, jak překonat toto omezení pochybová ním, že cogitatio a extension jsou substance. Jsou to atributy nebo se fíry skrytého Boha.

MOUDROST SRDCE Spinoza se

svým dílem snažil o transformaci technického přístupu západní kultu ry a jejího hladu po moci, na mystic ký přístup, dovést ji zpět k původu skrytého Boha. Snažil se osvobodit společnost své doby od její honby po moci. Co dělá Spinozovu argu mentaci tak originální? Existuje jen jediná odpověď. Spinozovy úvahy jsou úvahami srdce. Spinozův termín ratio je moudrostí srdce, která se pro jevuje v intuitio, v nejvyšším poznání. Spinoza a židovská moudrost

Intuice je v tomto smyslu láskou k Bohu, protože Boha rozpoznává jako počátek všech věcí. Tento vhled koresponduje s pozdějším výrokem „chasidismus je ve tvém srdci“. Cha sidismus je doslova extází, která s kaž dým dobrým skutkem na zemi přivá dí člověka do ráje vnitřní radosti.

STŘÍZLIVOST A CHOCHMA Spino

za se odváží velmi racionálně tvrdit: Bůh nesleduje nějaký cíl. Kdyby Bůh měl cíl, nebyl by Absolutní. Lidé mají cíle a snaží se je uskutečňovat. Potom si své cíle promítají vůči Bohu. Spi nozovo chápání rozumu nevychází z izolovaného ega ale ze srdce. Lid ské srdce v sobě nese vzpomínky předků spolu s jasným spojením s moudrostí Bible. Chochma, moud rost, je nepochybně božským atri butem. V knize Přísloví je psáno: „Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedáv na. Od věků jsem zasvěcena, od po čátku, od pravěku země.“ (Přísloví 8:22 a 23) Boží moudrost existovala před stvořením světa. Tato božská moudrost se sděluje lidskému srdci. V žalmu 90:12 je psáno: „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moud rost srdce.“

SKRYTÝ A PŘESTO PŘÍTOMNÝ Tak to se můžeme učit a poznávat, že Bůh tu byl před námi a že Bůh je skrytý, ale

Pentagram 2/201 6

ne nepřítomný. Ačkoliv je Bůh skrytý, je možno s Ním prožívat vztah za koušením a ponořením se do Ejn Sof. To je otázka hluboké důvěry. Vztah se skrytým Bohem může být tak sil ný, že obsahuje možnost otevřeného a neskrývaného kontaktu s Bohem, „kráčet s Bohem“. To se zdá v naší době nepravdě podobné. Společnost nemá pravé pochopení pro to podstatné, co „po hybuje světem“. Cestovatelé, kteří se dostali do kontaktu s hlubokými prameny východní božské moudro sti, zažili, že v západní společnosti nemohou používat slovo „Bůh“ bez degradace absolutnosti Jeho Bytosti. Díky hlubokému vnitřnímu zážitku Boha ve východní moudrosti se stá vá stále více zřejmé, jak rozšířený je velmi omezený a „staromódní“ obraz boha v západním světě. Spinoza se již ve své době snažil zvýšit pově domí o škodách, které tyto omezené projekce páchají. V současné době se však tento trend mění. Spinozo vo chápání Boha vyvolává zájem významných myslitelů.

SKRYTÝ VZTAH JE SETKÁNÍM My

stici a hermetičtí filosofové vyučují, že zakoušením a ponořením se do Ejn Sof nastává možnost pro skrytý vztah s Bohem. Když Spinoza hovoří o Bohu, myslí tím vnitřní setkávání s Ním. Pro toto setkání musí být vědomí schopno

porozumět a vnímat Ejn Sof; přede vším jde o vnímání Toho, který je absolutní a nekonečný, který v Sobě nese Všechno, avšak před světským vědomím je skryt. Catharose de Petri, jedna ze dvou velmistrů Lectoria Ro sicrucianum, to vyjádřila následovně: „… Ten, kdo hledá jednotu a pro to se setká s Bohem, rozluští všechny číslice. V nezničitelné síle se pohrou ží do Boha a bude kráčet od síly k síle. On na stezce neselže…“ Znamená to, že když kandidát v hlubokém spojení s Ejn Sof započne hledat Boha a svěří se plně skrytému vnitřnímu kontaktu s Bohem, pozvolně obdrží všechny atributy, které jsou součástí „božského“ člověka: „rozluštění všech číslic“, tedy všech sefír. A takto osvícen bude žít od síly k síle v Bohu. Tímto způsobem Spinoza učí, že mystické osvícení jde ruku v ruce s osvícením logiky a ro zumu (moudrost srdce), tak jako se chasidismus srdce snoubí s kabalou. Kabala uvádí, že skrytý Bůh, který je sám v sobě vším, je přesto spojen se svým stvořením v nejhlubším nitru každé bytosti a věci. Stvoření proto obsahuje božské vlastnosti.

TIKKUN A BOŽSKÁ INTUICE S in

tuition dei (jak Spinoza označuje nejvyšší poznání) chápe moudrý oddělení jako zdání. Pro Spinozu a pro kabalistu nejde jenom o po znání, ale také o způsob života. Je to tikkun, usilování o harmonii s Ejn Sof. Ve Spinozově díle může me nalézt tikkun jako amor dei in tellectualis. Učenec stojí v intuitio a usiluje o dokonalou Harmonii se Substancí (Ejn Sof) a tím rozluští a dešifruje číslice. V tomto kontex tu musíme chápat přísně geometric kou koncepci Etiky. Logika inspiro vaná vyšším rozumem a moudrostí se spojuje se strukturami emocí („agi tacemi“), a tyto řeší v Lásce, v amor dei intellectualis. Lidské měřítko a božské měřítko se stávají viditel nými ve svém čistém, původním spojení, aby se to skryté mohlo vy jevit. 

1 . G. Scholem, Ma´arechen ha eluhath, Mantua 1 558, a Die jüdische Mystik, Curich 1 957 2. Rabi Nachman z Braclavi (1 772–1 81 0), (pravnuk Baal Schem Tova)

Spinoza a židovská moudrost

Keter

Koruna

Bina

Chochma

Porozumění

Moudrost

Ženské sefíry:

Mužské sefíry:

BINA

KETER

GEVURA HOD

Gevura

Chesed

Soud

JESOD

Láska

Krása

Hod

Spojení sefír s planetami:

KETER: Princip tvoření BINA: Princip obnovy CHOCHMA: Princip zdokonalení (Prázdné místo ve stromu): Měsíc GEVURA: Mars CHESED: Jupiter TIFERET: Slunce HOD: Merkur NECACH: Venuše JESOD: Saturn MALCHUT: Země

Pentagram 2/201 6

NECACH

Necach

Sláva

Věčnost

Jesod Základ

Malchut Království

CHESED TIFERET

Tiferet

MALCHUT

CHOCHMA

Strom života

abala znamená „přijímat“ nebo „zjevení“. Kabala obsahuje du chovní učení židovské tradice, které je symbolicky zpodobněno ve stromu života a jeho deseti světlech neboli sefírách. Tato starobylá moudrost byla předána Abrahamovi a ústně se předávala po staletí. Ve třináctém století byla zapsána do Sefer Zohar. Deset sefír je vzájemně propojeno dvaceti dvěma „cestami“. Tato spojení odpovídají 22 pís menům hebrejské abecedy, která je považována za vznešenou, božskou formuli stvoření. Každé písmeno má číselnou hodnotu, barvu a symbolic kou hodnotu. Tři mateřská písmena Alef, Mem a Šin jsou základem všeho stvoření, ale i další písmena mají da lekosáhlý význam. Genesis 2 vypráví o dvou stromech, dvou životních principech: o stromu života a stromu poznání dobra a zla. Z toho posledně jmenovaného by člověk neměl jíst, je pak totiž sám s ním spojen, vyživován jím nebo z něj žije. Protože člověk snědl za kázané ovoce, byl vyhnán z ráje. Z harmonického vývoje v božské „jednotě“ Adam přešel do polárních protikladů duality.

Deset sefír tvoří dohromady obraz stromu života. Tři kruhy nalevo tvo ří mužské sefíry a tři kruhy s ženský mi vlastnostmi jsou na pravé straně. Čtyři kruhy uprostřed uvádí do har monie mužské a ženské vlastnosti, což je cílem života každého Adama, každé osobnosti. Šesticípá Davidova hvězda nebo pečeť Šalomounova od rážejí také tuto harmonii. Zemský trojúhelník směřuje naho ru, podle vzoru „jak nahoře“, a „shů ry“ se božská plnost sama vylévá do „toho, co je dole“. Význam deseti světel je hluboký a bo hatý a slova to sotva postihnou. Žád ná z deseti sefír nestojí samostatně a dohromady tvoří jednotu, která spo juje čtyři světy. Tyto čtyři světy jsou: svět utajení svět tvoření svět formování svět dokončení Malým světem pravého člověka je jednota v sobě samém a ta je za kořeněna v těchto čtyřech světech jako mikrokosmos, zcela odpovída jící makrokosmu nebo Adamu Kad monovi. Strom života

Deset sefír je: Keter nebo koruna Chochma nebo moudrost Bina nebo porozumění Chesed nebo láska Gevura nebo soud Tiferet nebo krása Hod nebo sláva Necach nebo věčnost Jesod nebo základ Malchut nebo království

Pentagram 2/201 6

Těchto deset sefír je spojeno 22 ča rami (cestami). Každá cesta je ozna čena písmenem hebrejské abecedy. Cesty představují inteligence – ob novující inteligenci, imaginativní inteligenci, vítězící inteligenci, sjed nocující inteligenci a usměrňující in teligenci. 

Magický realismus –

magie reality

Tento článek není určen k tomu, aby hovořil o literárním žánru jako takovém, i když v rámci jednoho či více aspektů se magický realismus určitých románů dokonale hodí k interpretaci různých úrovní vědomí. Literární zkušenost v této věci může pomoci, ale ne nezbytně, abychom pochopili, co sleduje. Román není součástí každého života, ale každý život je obojím, realitou i magickým zázrakem.

ento článek se nebude zabývat rozlišováním mezi bílou, černou či šedou magií – i když předchozí ma gická zkušenost může rozhodně pomo ci – zajisté tedy představí situaci pro magickorealistický způsob života. Východiskem je přesvědčení, že naše chování je vždy magické, jiný mi slovy, že určuje naši realitu. Autor se jasně snaží upozornit čtenáře, jak v reálném způsobu života může stá le žít magicky a prolomit jednou pro vždy dané hranice. Případné dřívěj ší zkušenosti situované jako „limit“ (hranice) budou cenné, pro správné pochopení možná dokonce nezbytné. Každá lidská bytost je obklopena mikrokosmem, a to znamená, že všechny aspekty velkého kosmu se nacházejí v jejím vlastním systému, jejím malém kosmu. Jako mikrokos mická bytost patříme do dvou realit. Naše vědomí osciluje mezi dvěma

póly a není tedy jednoduché dostat se přes zeď rozdělující tyto reality. Už tuto cestu neznáme. Mikrokosmos představuje staré město – jednu ze dvou realit. Jádro mikrokosmu, atom jiskry Ducha, probudí v lidském srdci neurčitou vzpomínku. Cítíme to jako znepo kojující touhu smíchanou s neklidem, jako touhu po jiné realitě. Stav mikrokosmu – který je po celou dobu existence obývaný růz nými smrtelníky, aby mohl být v kaž dé výše uvedené realitě udržován – umožňuje té druhé realitě, aby v nás mohla promlouvat pouze jako ob razná vzpomínka na úžasný a neza chytitelný svět. Tato vzpomínka neodkazuje na dávné štěstí, dřívější vztah, či do konce ani na předešlé obyvatele mikrokosmického domu, ačkoliv všechno, co tu kdy žilo, bylo zakó dováno a uchováno. Tyto a mnohé Magický realismus – magie reality

jiné poklady, které při hledání v pomy slném podkroví najdeme, v nás zane chají určité kouzlo. Možná si vzpome nete na své dětství a kouzlo podkroví v domě svých prarodičů. Malá lampa se slabou žárovkou a ojedinělý papr sek slunečního světla odhalující kra bice, nábytek, látky, různé objekty … kouzelný svět pro dítě, které bude brzy přeneseno do mraků nové reali ty. Tato cesta nadšených objevů je podobná té, kterou můžeme podnik nout v lůně našeho mikrokosmu. I když nás to trochu znepokojuje – jsme opravdu tímto cestovatelem? Cesty do vlastního nitra jsou jak reálnou, tak i magickou událostí. Umožňují nám objevit prvky z mož né dávné minulosti, které mohou stále aktivně určovat naši existenci i v současnosti. Jsou to vlákna naše ho osudu, které nás svazují. Umož ňují odhalení stavby našeho vězení. Toto zajímavé hledání vrhá světlo na to, co brání naší duši překročit hrani ce, hranice světa, který nikdy ve sku tečnosti neopustila. Duše přijímá volání k návratu při cházející z jejího světa. Nalézáme to i v Písni o perle: duše dostane dopis přinesený orlem. Tento dopis je za slán jejím otcemmatkou ze země, kterou kdysi opustila. Všimne si, že slova napsaná v dopise odpovídají těm, které nosí ve svém srdci.

Pentagram 2/201 6

Tato pozvánka obdržená duší je totožná s pozvánkou v Alchymické svatbě Christiana Rosenkreuze: „Večer před Velikonocemi jsem se děl u stolu, v pokorné modlitbě roz mlouval se svým Stvořitelem a pře mýšlel o mnohých tajemstvích, které mě Otec Světla ve své vznešenosti nechal shlédnout. Chtěl jsem ve svém srdci připravit nezkvašený, čistý bo chánek, když tu se najednou zvedl tak obrovský vítr, že mě to nepřimě lo přemýšlet o ničem jiném, než že hora, ve které byl můj malý domek vytesán, bude touto velkou silou ro zervána na kusy. Až dosud mě nepře kvapily podobné triky ďábla, sebral jsem odvahu a setrval v meditaci, než mi někdo zaklepal na záda, což jsem nečekal. Byl jsem tak vystra šený, že jsem se sotva otočil, ale udr žel jsem si veselou mysl do té míry, kterou lidská slabost v těchto situa cích povolí. Nicméně, jak mi někdo stále ta hal za kabát, otočil jsem se a uviděl krásnou ženskou postavu, jejíž blan kytné roucho bylo půvabně poseto zlatými hvězdami, stejně jako nebe. V pravé ruce držela pozoun z čistého zlata s vyrytým jménem. Mohl jsem nápis přečíst, ale bylo mi zakázáno jej odhalit. V levé ruce držela tlus tý svazek dopisů, napsaných v růz ných jazycích, které měla doručit do

různých zemí (…) Jakmile jsem se otočil, podívala se mezi své dopisy, a vytáhla jeden malý, který uctivě položila na stůl a bez jediného slo va odešla. (…) Dopis se zdál být tak těžký, že kdyby byl z čistého zlata, mohl by být jen sotva těžší. Když jsem se na něj pozorně podí val, zjistil jsem, že je zapečetěn malou pečetí, ve které byl velmi jemně vyrytý kříž s nápisem: In hoc signo + vinces (V tomto znamení zvítězíš.) (…) Tak jsem opatrně otevřel dopis, který obsahoval ná sledující báseň, napsanou zlatým písmem na modrém poli:

Dnes, dnes, dnes Králova svatba jest. Bylli jsi zrozen v příhodný den a od Boha svého k radosti předurčen, vydej se na cestu svoji k třem chrámům, co na hoře stojí, a viz, co vše se tam strojí. Na stráži stůj, sám sebe pozoruj. Bez lázně v čisté vodě bude ti svatba k škodě. Kdo váháš, jistě se mýlíš, leč chraň se, kdo lehký jsi příliš.* Vespod bylo napsáno: Sponsus et Sponsa (Nevěsta a Ženich).“

„Silo“ od Petera Vlota Magický realismus – magie reality

V tomto příběhu jde o pozvání k účas ti na Královské svatbě. Je to také po zvání k vykročení na cestu, vystoupe ní na horu. Oblečení na královskou svatbu je také uváděno: být čistý a zbavený všech hříchů. Z příběhu vyplývá, že podmínkou k pozvání je udržování vztahu a in timního dialogu s Otcem Světla. A v srdci pozvaného proto musí být přinesena mimořádná nabídka: „čis tý nekvašený chléb“. Mnohem více je zde však poža dovaný realismus: „Buď bdělý, po znej sám sebe.“ Buďte bdělí, abyste poznali, co ve vás je, a viděli, kdo jste. To co pozorujeme, musí být podrobeno zkoušce, konfrontované s požadavkem „lázně čistoty“, musí me být zbaveni všech hříchů. Je to magický čin být schopen dokončit opravdově tento úkol. Je to fascinu jící důkaz, který mění naši realitu. Co se opravdu stane? V příběhu Píseň o perle jsme viděli orla, přilétajícího ze země otcematky, přinášejícího do pis, který v srdci syna vyvolá účinek zrcadlení, poznání. To znamená, že vnější Světlo, které nás vybízí, může být rozpoznáno také jako vnitřní Světlo v prostoru našeho srdce. Jazyk částic světla v nás rezonuje

Pentagram 2/201 6

vibracemi jiné reality vědomí, z ob lasti světla všude kolem nás. Tento rezonující účinek je přenášen naše mu vědomí ve formě touhy, neklidu či nostalgie. Jak se přenos energie zvyšuje, bude ta resonance moci na rušit krunýř, který je umístěn mezi Světlem uvnitř a Světlem vně. Prozatím je tu pouze neklid, který v naší touze pochopit sledujeme na zemi, ve světě lidí, napříč sítí našich vztahů. Dokud to nerozpoznáme ve své krvi, dokud není uloženo v naší krvi, že fascinující země našich pra vzpomínek se nenachází nikde na tomto světě. To, že krásná a tajemná žena možná žije v naší paměti jako pramen zlatých vlasů, který když po něm toužíme, zmizí mezi šedými plášti do deště – znamená, že tato představa není součástí běžných lidí, kteří obývají tuto zemi. A tak nespoutané a vášnivé hledání opustí své ukotvení a současně za počne vnitřní cestu, sestup do nás samotných vedený naší duší. Zdá se, jakoby se všechno dělo náhodou, že jako jedna z postav Gustava Meyrin ka nacházíme starý rukopis ve výklen ku starobylého panského domu. Začneme číst z minulosti, z před chozích obyvatel našeho domu. Tímto

Magický čin je fascinující důkaz, který mění naši realitu. čtením z dávné historie zachytíme okolnosti a atmosféru předchůdců daleké minulosti: vzpomínky plné emocí, ve kterých bychom se mohli utopit; nebo pronásledovaní před chůdci, kteří na nás strnule hledí a zvou nás na maškarní ples. Je tu možnost vidět skrze tuto maškarádu. Venku je Světlo a uvnitř je Světlo. Mezi těmito dvěma stavy stojí aktuální zaujaté dvojí myšlení, k němuž jsme připoutali naše vědomí. Světlo je důležité k vnímání následu jícího: Světlo zvenčí, Světlo zevnitř, takže posléze je vědomí schopno samo sebe vyjádřit. Jsme dotýkáni, na náš kabát je neustále klepáno, dokud se neotočíme a nepoznáme, že jsme byli pozváni. Nebo ještě lépe, ještě jasněji: naše duše obdrží dopis tak, že se může otočit a vrátit se k OtciMatce. Vrátit se tam, odkud kdysi dávno odešla. Vědomí zažívá, že tato zvláštní touha pramení z jiskry Ducha v srdci. Vě domí mluví, zpívá o touze po jiné zemi, o Bohu, o Světle, o osvícení, o štěstí, kráse, moudrosti a pravdě. Když vědomí učiní toto přání svým vlastním, potom se duše stává a zů stává zamilovaným adolescentem, vždy hledajícím hrad, kde kdysi viděl svou milovanou, na oslnivé slavnosti.

Když vědomí rozpozná, že tato touha je touhou duše, pak se vynoří zcela nové schopnosti. Osvobodí se nová objektivní jasnost. Člověk se stane střízlivým mágem, připraven přivést své dechové pole k odpočin ku a čistotě. Poté Světlo, méně lo mené, začne vyzařovat intenzivněji a proud tvořivé energie nadále není přerušován. V této možnosti tkví dal ší kouzlo, gnostické kouzlo: vnitřní bytost jako neposkvrněné zrcadlo jasně odráží nové fungování vědomí pro všechno a všechny. Velcí mudrci popisovali lidstvo jako jednotu, jako nahromadění sfé rických objemů, koulí, jako obrovské ostružiny nebo maliny – ovoce, které je složené z malých kuliček, nebo také „sfér“, což je původní význam řeckého slova koule. Naše individuální sféra je ob klopena pláštěm, který může být narušen tím, že dovolí přístup re zonanci Světla do té míry, že se naše individuální sféra stane zce la transparentní. Ale také Země, nebo lépe řečeno společný život, je obklopen takovým pláštěm nebo prstencem „až sem – a ne dále“. Tak či onak, lidstvo je Zemí a Země je lidstvem. Jakmile se všechny tyto „sféry“ ne bo lidské glóby stanou transparentními Magický realismus – magie reality

Postupně vytáhnete vaše životní vlákno z tkaniva, a pak jej upletete znovu mnohem volnějším způsobem. zdroji světla, potom se Země začne podobat Slunci! Pozvání, o kterém mluvíme, se týká vzestupné cesty – následování cesty, jejíž první úsek bude osvětlen Světlem našeho vlastního srdce. Dal ší úsek se může skládat z obdržení možného vysvětlení skrze duchovní školu. Přistoupí konkrétně k vám, osobně, v každodenním životě, se všemi dalšími lidmi, se kterými se setkáváme, v konfliktu či potíže mi. Jakmile jste připravení na ma gický realismus, když jste připraveni vidět neklid ve Světle vašeho srdce, pak každé setkání přináší pozvání. A poté skutečné „ano“ ve vaší by tosti něco změní. Můžete potom také vidět skrze život, který vás houpe na horu a dolů a je řízený osudem, kde nejste v naprosté jednotě. Tehdy uvi díte červenou nit, která postupně pro chází situacemi vašeho života. Sle dování této niti, vaší červené niti je zpětným pohybem. Postupně vytáh nete vaše životní vlákno z tkaniva, a pak jej upletete znovu mnohem volnějším způsobem. Je logické, že na cestě si vytvoříte silnou vzá jemnou vazbu z vláken, ze všech možných životních vláken lidí, se kterými máte vztah. Každá vazba mezi dvěma osobami má skutečně

Pentagram 2/201 6

výchozí bod v té druhé osobě – a také ve vás samotných. Každý, kdo umí rozvázat uzel v sobě, dokáže analy zovat zkušenosti, takže už neexistuje vazba, žádné poutající vzájemné pů sobení, které by si vynucovalo nedo statek prostoru k manévrování. Žádný mocenský poměr, žádné zoufalé zamilování, žádné nepřeko natelné city mateřské péče, žádné zoufalství pro další rozchod. Tedy, malý kousek svobody. Není nic více magické, než se vzdát sám sebe.  * Chymická svatba Christiana Rosenkreut

ze roku 1459,

překlad Jan Dostal, nakladatelství Baltazar, 1 992

ALTERNATIVNÍ VYSVĚTLENÍ SLOV

Pozvání: podání ruky – otázka, pros

ba, přicházející možnost, možnost jít. Realismus: realita – skutečnost – ne existuje objektivní realita – realismus jako životní postoj – nacházet se v této realitě – realistická magie – realistic ký jako „poznatek, vědomí ohraniče nosti“. Magický: s efektem magie – okouz lený – kouzelný – realistická magie – magické jednání, vytvářející efekty jako magie – přitažlivý, začarovaný, připoutaný.

Gnostická magie: vědomé, společné

magické chování, které v člověku vy tváří maximální osvobozující efekt. Magický realismus: literatura, která popisuje přechod mezi dvěma nebo více skutečnostmi, realitami. Ale po zvolně, okouzleně nebo okouzlující – změna vnímání, vědomí – krok za hranice vědomí nebo vnímanou sku tečnost nebo interakci mezi oběma. Historik, muž, který hledá ženu, která jde napřed přes hranice a jemu hrozí,

že mu unikne, nebo naopak, která teprve nyní dorazila k hraničnímu přechodu. Jungova psychologie: Existuje spojení mezi magickým realismem a psychologií Junga: Duše (ona) vede, svádí osobnost (ho) k dobro družství za hranicemi, ze kterého se on vrací trvale změněný, s hlu bokou touhou po skutečnosti za hra nicemi, ale často neschopný ještě jednou tam jít.

Magický realismus – magie reality

Cesta Mantaa C. M. CHRISTIAN *

Odkud přicházíš?

ednoho časného rána, dokud byla ještě země zahalena příkrovem mlhy jako nevěsta závojem a myriády perel se třpytily na slunci, můj králov ský otec Man a já, jeho syn Mantao, jsme se procházeli zahradou. Rado vali jsme se z vůní a nádhery květin, které se tiše probouzely. A tam, kde uprostřed zahrady tryskal stříbrně se lesknoucí pramen, jsme se zastavili a obdivovali radost ný zpěv ptáků na starém stromě. Tak úžasně starý je tento strom, že už nikdo neví, jak je doopravdy starý. Legenda praví, že už od prapočátku tu stojí v plné síle. Prodlévali jsme poblíž stromu. V hlubokém rozjímání jsem přemýš lel nad záhadou a řekl jsem: „Řekni mi, můj drahý otče, co je čas?“ Ale Man, můj královský otec, ml čel. Já se nevzdával a ptal jsem se ještě jednou, „Řekni mi, prosím tě, můj otče, co je čas?“ Ale znova mlčel můj otec, jako by si přál, abych tu otázku nevyslovil. Já se ale nespokojil a s dětskou naléha vostí se ptal potřetí: „To nevědět mě

Pentagram 2/201 6

trápí, otče. Je to tajemství, řekni mi? Musím to vědět, co je čas?“ Po čele mého otce proběhl stín a on ho odehnal. Pak zvedl laskavě ruku a ukázal na starý strom. „Když to, můj synu, chceš vědět, pak mi nejdříve přines z vrcholu to hoto stromu nejhezčí plod!“ Pln radosti a odhodlání jsem bě žel ke stromu – jak byl velkolepý – a ihned jsem začal šplhat do jeho ko runy. Jaké ticho bylo kolem! Cítil jsem, jak mě objímá tajemství a ob klopují zázraky. Ptáci přestali zpívat, listy již nešeptaly. Z větví kapaly zla té slzy a mezi větvičkami zůstalo vi set tiché zachvění. Tak jsem šplhal hustým listím, výš a stále výš – bílá holubička mě sledo vala s jemným vrkáním – dokud jsem neuviděl na vrcholu nejkrásnější ovo ce. Jeho vůně byla nádherná. Vypa dalo jako zlaté jablko, nepředstavitel ně krásné, až jsem se ani neodvážil k němu natáhnout ruku. Najednou jsem nad hlavou uslyšel šelest. Zvednul jsem hlavu a uviděl vi noucího se hada.

„Po slyš mou radu,“ řekl, „předtím než doneseš ovoce svému otci, zakousni se do něj! Pak budeš vědět vše, co jsi chtěl vědět.“ Naslouchal jsem mu fascinovaně, ale jakmile jsem pocítil jeho stín nad svou hlavou, odpově děl jsem: „Nejdříve ho donesu mému otci.“ „Bláznivče,“ řekl had, „v tomto božském ovoci je schováno tajemství času! On ti ho nedá. Takže chcešli to vědět, zakousni se!“ Mé srdce se rozechvělo. Zmocnila se mě touha, jakou jsem předtím ne znal. Natáhl jsem se k ovoci – stále slyším, jak žalostně vrkala holubič ka – a vzal jsem ho třesoucí se rukou. Pak jsem se zakousl.

Ó běda! Ovoce sklouzlo z mé ruky a odkutá lelo se. A jako bleskem zasažený jsem ztratil rovnováhu a padal jsem. Připadalo mi, jako bych se propadal skrz hlubokou šachtu stud ny do propasti. Když jsem se probudil, vše ko lem mě bylo tvrdé a temné. Pryč bylo světlo. Ztratila se velkolepost. Zmi zel světelný šat, koruna. Zapomenuto bylo království OtceMatkySyna. Zavřeno bylo mé sluneční oko – ko lem mě byla studená noc. Po čtyřech jsem lezl od kamene ke kameni, od keře ke keři. Najednou jsem uslyšel hlas: „Po dívej! Nový host v našem králov ství!“ „Kde jsem?“ ptal jsem se a jako Cesta Mantaa

… pak jsem stál jako kníže mezi knížaty a dámami, Ó! … tam jsem musel zanechat veškerý svůj majetek a utíkat z hořícího města, Ach! sklíčený plaz jsem seděl v prachu. Obří želva vyšla ze svého doupěte a pravila: „Jsi v říši vládce s dvěma hlavami. A ten nastolil svou moc skr ze Ano a Ne, skrze Ach! a Ó! nad dnem a nocí… Pojď, následuj mě, synu, abych ti ukázala trochu moud rosti na tvé cestě světem.“ Pokorně jsem se vydal za želvou prachem. A hodně mi toho vysvětlila: „Zvedni hlavu! Vidíš tam tu lampu? Od teď toto bude tvoje slunce. Svítí sice jen ve dne, když není zataženo mraky. A také hněvným žárem spálí tvou kůži. Avšak je to zrcadlo solár ního slunce a dává pozemským by tostem na nějakou chvíli sílu a světlo pro oči. Proto musíš být vděčný, bez něj bys byl totiž ztracen. A podívej, v noci svítí nad světem malá stříbrná kapka: měsíc. On tě spoutává v síti snů, utkané z pestrých osidel smyslů, aby tvým touhám ne byl konec ani v radosti, ani v bolesti. A tam, v tiché nádheře, ty třpytící se klenoty v šatech Královny noci, to jsou hvězdy. Ony tě táhnou chladnou rukou na svých nitkách sem a tam po světě, blíž a dál, aby ti někdy – mož ná – na tvé přání ukázaly smysl světa.“ A ještě mnoho věcí mi ukázala ta stará želva, moudrá strážkyně v říši

Pentagram 2/201 6

vládce s dvojí hlavou. A já ji násle doval nahoru a dolů v její stopě, ze dne do noci, z noci do dne, abych se naučil běhat v koloběhu světových hodin. Jednoho dne ale měla ukazování dost. Nechala mě stát a zalezla do své jeskyně. Měl jsem sám toužit! Zdálo se mi to správné. A nadále jsem sám hledal cestu. Ale brzy jsem zjistil, že jsem krok za krokem tajně pozorován. Dvě zvláštní postavy tančili kolem mě s posměchem a škádlením, s uráž kami a lichotkami. Hrály se mnou svou hru a vzdychaly Ach! a jásaly Ó! Zdálo se mi, že mě chtějí polapit, ale každá mi strkala před nos zrcadlo na dlouhých tyčích s Ach! a Ó! „Po dívej se sem! Podívej se tam! A ach! a ó!“, takto mě lákaly. A já jsem se jim předal a nechal se zajmout. Vše mi svými smysly jsem zůstal viset v těchto zrcadlech Ó! a Ach! Podívalli jsem se do jednoho, viděl jsem se ležet v kolébce u ma minky. A děti si hrály v slunečních paprscích s motýly na květinové lou ce – Ó! Podívalli jsem se do druhého, vi děl jsem se obklopen v temné noci zlými chlapy, kteří mě mlátili svými

obušky, dokud mě nezabili, a slyšel jsem svůj výkřik před smrtí – Ach! Tu seděl jsem u studny, kde líbez ná děvčata plnila své džbány a smějíce se mě lákaly napít se s nimi – Ó! Tam jsem byl mezi pomatenými starci, kteří se bezmocně soužili, po necháni na holičkách a bídně se plou žili ke hrobu – Ach! Pak jsem stál jako kníže mezi knížaty a dámami v nádherných sí ních a opíjel se slávou, bohatstvím a mocí jako drahým vínem – Ó! Potom jsem klečel s mrzáky a kňučícími žebráky, sužovaný chu dobou, požírán leprou, na mramo rových schodech paláců bohatých dam a pánů – Ach! Tu jsem žil ve svazku s dobrou ženou uprostřed veselé skupiny děv čat a chlapců, jaké to rodinné štěstí, jaké klidné požehnání – Ó! Tam jsem musel zanechat veškerý svůj majetek a utíkat skrze brány hoří cího města s naříkajícími ženami a pla čícími dětmi, do rukou nepřítele – Ach! Tu byl jsem učencem mezi učenci a holdoval vědě a hromadil pro sebe vše, co se týkalo rozumu, slávy a vě domostí – Ó! Tam jsem ležel v bahně vášní, kde rozkoš neřesti, chtivost hříchu a strach

před trestem krmily zlo: utrpení, ne moc a smrt – Ach! Tu jsem byl dojat zázraky světů, tvůrcem přírody a její mnohotvárnou nádherou, hrou elementů a nenasyt nou chutí k životu – Ó! Tam jsem vzdychal nad bezmocí tvorstva, bídou bytostí, rozkladem, tlením, zánikem a nezvratností smr ti – Ach! Tu jsem našel umění a geniální díla lidského rozumu, lidských rukou, svědky rozkvétající kultury všech ná rodů – Ó! Tam peklo otevřelo půdu pro zlo bu, faleš, pro svět lží, pro říši lačnos ti, pro moc bludu – Ach! Tu jsem našel stopu první jarní zeleně víry, naděje, lásky – Ó! Tam na mě zíral chlad, holá závist, přetvářka, nenávist, bezpráví, krutost, válka a otroctví – Ach! Jak dlouho jsem se bezcílně toulal v kole světových hodin s Ach! a Ó!? Nevím! Kolikrát jsem se pohyboval po paprscích kola, nahoru, dolů, z ko lébky do hrobu, z hrobu do kolébky, nahoru, dolů v bláznivém běhu? Ne vím! Jedno jen vím, byl jsem zajat v zrcadlové hře dvojice sil pána se dvě ma hlavami. Všechno, co jsem z potě šení a utrpení zažil, byl jen přelud, iluze Cesta Mantaa

v zrcadle, jež přišla a zase odešla, aby mě oklamala zase novým zjeve ním, které přišlo a zase odešlo. Jenže jednoho dne jsem toho měl dost. Dost iluzí. Dost stoupání a kle sání v kole světových hodin. Dost hry střídající Ach! a Ó!, ano a ne, naroze ní a smrti, dne a noci… Chtěl jsem se osvobodit z této dvojice sil. A pak se to stalo… Uprostřed jedné noci se hvězdy nade mnou rozsvítily jasněji než kdy jindy a já padl na kolena. Z hlubin mého srdce vystoupil plamen, hořící touha. A jeden hlas ke mně promluvil, něžně a tiše: „Už jsi na mě zapomněl, na toho Druhého v tobě, OtceMatkuSyna, na jeho zářící říši? Už si opravdu ne vzpomeneš na světelný šat, na koru nu, na pramen a starý strom, na čistý lesk v nekonečném prostoru…?“ Když jsem toto uslyšel, hořce jsem zaplakal. A dokud jsem takto zcela zoufalý proléval slzy, pocítil jsem náhle na zádech jemné strkání. Otočil jsem se. Byl to malý oslík, s velkýma očima, světlým čelem a s květinou v tlamě. Lehl si přede mne a promluvil:

Pentagram 2/201 6

„Dovol mi pomoci ti, lidský brat ře, na tvé cestě domů.“ „Domů? Tak ty víš, že jsem tu na tomto světě cizincem?“ řekl jsem udiveně. „Jsi tu cizincem a chceš zpátky do království tvého otce. Ale víš také, proč jsi tady?“ „To nevím,“ přiznal jsem tiše. Oslík sklopil uši: „Ztratil jsi nád hernou věc. Musíš ji nejprve najít, dříve než se vrátíš k Otci.“ „Ztratil jsem nádhernou věc?“ zvo lal jsem překvapeně. „Jak vypadá?“ „Jedni ji nazývají Kámen mudrců, jiní Perla, a ještě další zlaté nebeské ovoce.“ „Ó, pojďme hledat tento poklad!“ vykřikl jsem s žárem v srdci. „Dobře, pojďme!“ řekl osel. A v tu chvíli jsme se otočili na východ a pro šli malou branou ve vysoké zdi do otevřené krajiny. A tak jsme se spolu vydali na cestu.  Pokračování příště * Die Reise des Mantao: Ein Perlenlied der

Gegenwart (Cesta Mantaa: Píseň o perle dnešní doby), C. M. Christian, DRP Ro-

senkreuz Verlag, 1 994

Znovuobjevení Gnose (III)

6. listopadu 201 3 se uskutečnila přednáška v knihkupectví Pentagram v Haarlemu, Nizozemsko, u příležitosti vydání knihy Ozvěny Gnose (Echoes from the Gnosis), s názvem: Proč může být Goerge R. S. Mead nazýván prvním moderním gnostikem. Tato přednáška – která odráží historii Gnose – bude představena v několika epizodách. Toto je třetí epizoda.

ž nálezem z Nag Hammádí jsme zjistili, že pohled na gnostiky, který jsme přijali do té doby převážně skrze slova mluvčích jejich odpůrců, bude muset být radikálně upraven. Zde měla rozhodující význam osobnost Carla Gustava Junga. Jung znamenal mnoho pro rozšíření gnos tických idejí. Byl to on, kdo pozval Gillese Quispela, aby přišel promlu vit na konferenci Eranos v Asconě (Švýcarsko, kanton Ticino) a dal mu příležitost získat Jungův Kodex, ve kterém bylo uchováno Evangelium Pravdy. Někdo může mít výhrady k tomu, jak Jung přistupoval a zachá zel s Gnosí. Ve svém popisu kolektiv ního nevědomí a z něho vycházejí cích archetypů z ní ne vždy vycházel s ohledem na její specifičnost. Mimo chodem, Jung přišel s myšlenkou ne vědomí, když mu psychotický pacient řekl o snu, popis kterého právě pře četl v knize Dietericha o rituálu Mith ry. To je také zmíněno v knize Vize, sny a rituály (Visions, Dreams and

Rituals), kde Mead mluví o trubici – což je falus ve snu pacienta – která vychází ze slunce a ze které začíná foukat vítr, když se pohybuje. Zpět ke Quispelovi, byl to první akademik, který se odvážil mluvit o „světovém náboženství“ ve spojení s Gnosí. Mimochodem titul, který defini tivně zařazuje jeho jméno do sezna mu zkoumání gnostických textů, byl Gnose jako světové náboženství (Gno sis als Weltreligion) z roku 1951. Tře baže Quispel jako vědec znal gnostic kou tradici důkladně a s otevřeným a odvážným pohledem, je poněkud odvážné ho nazývat autentickým gnostikem. Se svou interpretací se bepoznání byl na začátku blízko in terpretaci Junga a teprve po svém osamostatnění a svém kontaktu s Bib liotheca Philosophica Hermetica se odvážil mluvit svobodněji. Ačkoli Quispel datoval původ Tomášova Evangelia mnohem dříve, na někte rých místech ještě dříve než čtyři Znovuobjevení Gnose (III)

kanonická Evangelia, nazval ho pro zíravě „protognostické“. Podle něj se Tomáš vrací až k aramejskému Evangeliu Hebrejců, které údajně ob sahuje pravdivá slova Ježíše, a proto je blízko k historickému Ježíši. To ale nic neznamená pro skutečného gnos tika – jelikož Gnose tvrdí, že nic a ni kdo nestojí mezi božstvím a člověkem. Jak ukázaly jeho pozdější studie o Va lentinovi a Tomášovu Evangeliu, zve řejněné v nakladatelství Pelikaan, nejsou zde žádné pochybnosti o Quis pelově vlastním „cítění Gnose“. To, že Gnostické myšlení formuje světová náboženství, jak na to Quis pel poukázal, nebylo nic jiného než to, o čem byl George Mead přesvěd čen už dlouho let předtím. Jak je pak možné, že jeho práce zůstala tak dlou ho mimo dosah radaru badatelů? Kvůli žádnému jinému důvodu, než že – jak jsme již řekli předtím – nebyl akademikem, který by musel udržovat svou vědeckou reputaci. Ne byl teologem, který by se musel držet

Pentagram 2/201 6

církevní doktríny, ale především byl první, kdo sloučil svůj svobodný vý zkum s vlastním duchovním hledá ním. Nejen podle jména, ale z hloubi svého srdce chtěl být teosofem, tím, který miluje Boží moudrost. Byl spojený s Teosofickou spo lečností, která byla v té době jedinou institucí, která usilovala o opravdo vý duchovní život. Pro někoho jako Müller, již známý překladatel Po svátných knih východu (The Sacred Books of the East), bylo nepochopi telné, že někdo může plýtvat svými schopnostmi seznámením se s člově kem, jakým byla paní Blavatská, na kterou se v respektovaných kruzích dívali s určitým podezřením. George Mead byl naopak blízkým spolupra covníkem HPB, jak byla nazývána, a až do její smrti zůstal jejím sekretá řem. Ano, pro něj to všechno začalo s Helenou Blavatskou. Neomezovala jeho cestu, také proto, že se odvážil k ní připojit, a to navzdory její repu taci. Podle mínění intelektuálního

GEORGE STOWE MEAD, PRVNÍ MODERNÍ GNOSTIK světa té doby byla kontroverzní po stavou, dokonce vyloženě podvod níkem a maniakem mýtů. Nikdo nevěděl, jak se vypořádat se skutečností, že věnovala tak vel kou pozornost moudrosti antických mystérií ve své monumentální knize Odhalená Isis (Isis Unveiled) (1877) a s jejím přesvědčivým výkladem, který sahal mnohem dále než naše chápání světa. Tím způsobila největ ší revoluci v duchovním vývoji jak v Evropě, tak i ve světě; přímo proti rostoucímu materialismu a darwinis mu, který byl jeho představitelem, stejně jako dogmatismu církve. Dia metrálně k tomu postavila Gnosi v ce lém jejím vyjádření. Byl to příběh poražených, příběh, o kterém dle její ho mínění bude i nadále psáno. Podá me to jejími vlastními slovy: „Pokud by byli gnostikové vyhubeni, Gnose založená na tajných znalostech, oprav dovém vědění, bude dále existovat! Gnose tradičního poznání nikdy ne byla bez svých představitelů, bez

ohledu na dobu nebo zemi!“ Bez pů sobení Blavatské by nebyla možná rehabilitace starých gnostiků. I když považovala Teosofickou společnost možná příliš ukvapeně za jedinou dědičku gnostického pokladu, byla schopna rozpoznat ezoterická učení, která jsou skryta za všemi nábožen stvími a byla také tou osobností, která ze zapomnění dokázala vyvolat zájem širokého publika. Zda by měla být na zývána plnokrevným gnostikem – to si dovolujeme pochybovat. Blavatská, také nazývaná sfingou, ve skutečnosti nebyla dobře známá, „nikdo ji opravdu neznal“. Ve sku tečnosti byla bezpochyby i médiem, což nebyla jenom její silná stránka, ale současně i její slabost. Ne vždy si byla vědoma původu, ze kterého její „tajné“ učení pocházelo. Dnes tomu říkáme channelingové zprávy, ale podle jejích vlastních slov to bylo předáváno mahátmou, mistrem nebo zasvěcencem. Do jisté míry je jasné, že byly přece jenom západního původu, Znovuobjevení Gnose (III)

konkrétněji pocházely z kruhů adep tů, kteří také inspirovali klasické ro sikruciány. Stejně jako se Teosofická spo lečnost formovala na začátku po vzoru lóží svobodných zednářů, také myšlení západní ezoteriky tvořilo skutečnou páteř její práce (přinejmenším je to názor profesora Hanegraaffa). Nicméně když se Mead stal v roce 1887 členem společnosti, už tady byl patrný posun ve směru východní moudrosti, zejména k hin duismu a buddhismu. Po odchodu západních adeptů se Společnost postupně dostávala pod vliv tibetských mistrů, o kterých se zmiňují Morya a Koet Hoemi. Sku tečně krátce poté, v letech 1878–79 vidíme, že HPB spolu s plukovníkem Olcottem přesunuli sídlo do Adyaru v Indii. Kromě několika nechutných věcí, které se tam odehrály a které ji vážně kompromitovaly, se stala ob jektem soudního vyšetřování výboru, v jehož čele byl jistý M. Hodgson z Psychické výzkumné společnosti. Rozhodla se odstoupit z vedení Teosofické společnosti, a i když byla mnohem později zproštěna těchto obvinění, její pověst už byla pošra mocená. Navíc, brzy poté, vznikly problémy v anglické sekci. Ty po vstaly za vedení Anny Kingsfordo vé a Edwarda Maitlanda, spoluautorů nádherné knihy Dokonalá cesta aneb

Pentagram 2/201 6

objevení Krista (The Perfect Way or The Finding of Christ). Knihy, ve které byla hermetickokřesťanská stezka zasvěcení poprvé dokonale popsaná a kde byl pozoruhodně zdů razněn hermetický, tj. egyptský zá klad křesťanství. Právě z důvodu, že teosofie dostatečně nezdůrazni la oprávněnost této stezky, odešli společně. To byl víceméně stejný dů vod, proč si irský básník W. B. Yeats vybral Hermetický řád Zlatého úsvi tu – skupinu, ve které byl nedoceně ný Arthur E. Waite stále aktivní, ač koliv posléze odešel, když přišly na vedoucí pozice osoby jako Aleister Crowley. Mezitím Teosofická společnost podlehla těžkému boji o moc. Ten definitivně vzplál, když HPB před časně zemřela, zanedlouho po vydání Tajné doktríny (The Secret Doctrine). Novou předsedkyní byla jmenována Annie Besantová, která se nedávno připojila, a ne William Q. Judge, jak se očekávalo. Kromě toho ona také vzala ezoterickou školu pod svá kříd la, s jasným následkem velké koncen trace moci. Zejména když pozornost Besantové v Indii byla orientována na politiku, byla to známka toho, že se Teosofická společnost vzdala svého snu o pravdivém vnitřním učení. To byl zajisté i případ biskupa Leadbea tera, který se připojil a infiltroval po divné povrchní rituály a ceremonie,

a brzy udělal mnoho nerozvážných činů, včetně založení Starokatolické církve v Austrálii, nemluvě o všech ostatních. Víme také o vývoji kolem „objevu“ mladého Krishnamurtiho jako přicházejícím Maitreyovi. Řád

Hvězdy byl založen kolem něj, a on byl také ústřední postavou ve slav ných Hvězdných táborech v holand ském Ommenu.  Pokračování příště

Znovuobjevení Gnose (III)

Jsme znovustvořitelé Horlivě shromažďujeme med z toho, co je viditelné, abychom ho ukládali do velkého zlatého úlu Neviditelného.

oto jsou úvodní věty dopisu, kte rý básník Rainer Maria Rilke píše svému překladateli Hulewiczo vi. Snaží se mu vysvětlit, o čem jsou Elegie z Duina, básnický projekt, na kterém pracoval více než 10 let na zámku Duino, několik kilometrů severně od italského města Terst. V bouřce roku 1912 uslyšel hlas, volající: „Wer, wenn ich schreie, hörte mich denn aus der Engel Ordnungen?“ což přeložil takto: „Kdo, kdybych křičel, kdo by mě za slechl z andělských kůrů? Kdo, když volám, zaslechne můj hlas? Kdo, když jsem křičel a byl jsem slyšet, mě uslyšel skrze Něho? A jsem to vůbec já, kdo by měl poskytovat správný výklad Elegií? Vždyť mne nekonečně převyšují!“ Během večera pak píše svoji první ele gii, pak druhou a část třetí a desátou.

Pentagram 2/201 6

JSME VČELY NEVIDITELNÉHO

V roce 1915 skládá čtvrtou elegii, ale zanedlouho naplno vypukne válka, což Rilkeho hluboce zasáhlo a on poté není schopen dále psát. To trvá až do roku 1922, kdy se uchýlil do věže na zámku Muzot a po dlouhém čekání jsou vytvořeny další elegie. Desetileté období tvorby ele gií ho stojí tolik úsilí, že nedlouho po jejich dokončení umírá. Od té doby bylo popsáno mnoho stránek s vysvětlením a rozborem Ele gií z Duina. Mnoho literárních odbor níků se ponořilo do Rilkeho vět, aby vynesli jejich význam na povrch. Usu zovali, že smysl lze nalézt hluboko v jeho jazyce, ale nikde se tato vysvět lení nedotýkají podstaty jeho myšlenek. Tyto elegie také nemohou být po chopeny skrze svou konstrukci; pro Rilkeho jeho verše tančili mimo kon vence metrum (rozměr verše) a ryt mus. Unikají ze svěrací kazajky for my a takto přesahují každou analýzu. Ačkoliv mají poetickou výmluvnost

a jsou psány překrásným jazykem, rozhodně to nejsou mysteriózní ver še sebrané z osobního básnického universa. V dopise svému překlada teli Rainer Maria Rilke popisuje své vlastní verše v krystalicky čistém, jednoduchém jazyce a tak zdokona luje svůj vlastní materiál a to je jeden z důvodů, proč jeho dílo zůstává tak brilantní a aktuální do dnešní doby. Je to volání k probuzení lidstva, aby se ujalo svého skutečného úkolu a zno vu našlo cíl, vlastní život a nakonec samo sebe. Elegie nám připomínají úkol k pro vedení transformace, procesu, který básník definuje jako intimní a zároveň věčně trvající. Rilke tak utváří nové vědomí, které se vyskytuje ve staré archetypální tradici. Obzvláště varu je před katolickým výkladem pojmů smrt a andělé, které používá. Píše: „Pravá podoba života zahrnuje obě oblasti, krev většího oběhu pulzuje Jsme znovustvořitelé

Anděl Elegií je bytost, v níž se již uskutečnila proměna viditelného v neviditelné, o niž my teprve usilujeme.

Dvacet kilometrů, severozápadně od Terstu, posazený na skále, která se tyčí nad Jaderským mořem, leží hrad Duino ze 1 4. století. Okouzlující zahrada s terasami nabízí neuvěřitelně ohromující pohledy, s 200 schody, které vedou přímo k moři. oběma: neexistuje ani tento, ani onen svět, nýbrž velká jednota, ve které ,andělé‘, bytosti, jež jsou více než my, jsou doma. My, lidé tady a teď, nejsme ani na okamžik spokojeni v tomto časem svázaném světě, ani v něm nepotře bujeme být uzavřeni; neustále pře cházíme k těm, co tu byli dříve, k na šemu původu i k těm, kteří zřejmě přijdou po nás. Pomíjivost nás noří do hloubky celého Bytí. A tak všechny součas né formy nejsou držené a omezené

Pentagram 2/201 6

časem, ale dějí se v širším kontextu našeho mínění, které sdílíme. Nikoli ovšem v křesťanském smyslu (od nějž se stále vášnivěji odvracím), nýbrž v čistém pozemském, hluboce pozem ském, duchovním pozemském vědomí: tak co tady a teď vidíme, to nás při vádí do širší – ba nejširší – dimenze. Nikoli do onoho světa, jehož stín za temňuje zemi, nýbrž do celého světa, do celku. Příroda, věci, s nimiž zacházíme a které užíváme, jsou dočasné a po míjivé; jsou však, dokud tu jsme my,

naším majetkem i našimi přáteli, po dílejí se na naší bídě i radosti právě tak, jako i kdysi byly důvěrníky na šich předků. Proto nejde jen o to, abychom s věcmi vezdejšího světa nezacházeli špatně a nesnižovali je, nýbrž právě pro pomíjivost, již s námi sdílejí, bychom měli tyto jevy a věci uchopit a proměňovat s neju přímnějším pochopením. Proměňo vat? Ano, neboť je naším úkolem vtisknout do sebe tuto dočasnou, pomíjivou zemi tak hluboko, mu čivě a vášnivě, aby v nás znovu ,neviditelně‘ povstala její bytost.“ V tomto období se rozvíjí Rilkeho vztah se sochařem Rodinem, který ho učí pozorovat, pravdivě se dívat na věci okolo sebe. Toto skutečné pozorování muselo být prováděno pečlivě a soustředěně, aby rozluštilo záhady a reality za oponou. Zkom ponoval mnoho „věcných básní“ a v nich se snažil chápat podstatu neživých věcí kolem sebe. Neodmí tal svět, snažil se ho opouštět s opatr ností a pozoroval jej tímto zvláštním způsobem, aby si vytvořil vlastní vnitřní otisk.

V elegiích popisuje anděly, ale ve svých dopisech varuje, že výrazy musí být chápány správným způso bem: „Anděl Elegií je bytost, v níž se již uskutečnila proměna viditelného v neviditelné, o niž my teprve usilu jeme. Anděl Elegií je ona bytost, kte rá nám zaručuje, že v neviditelném lze rozeznat vyšší stupeň reality. Děsí nás to, protože jsme tak šťastní, když tvoříme a obnovujeme, a přitom tak lpíme na viditelném.“ Tyto elegie jsou tudíž reflexí probí hající přeměny naší milované vidi telné a hmotné reality do neviditel ných a jemných vibrací naší přírody, které přidávají neustále nové frek vence stoupající k vibračním sférám universa. Otázkou je: jsme skutečně schopni pochopit tyto verše a objevit jejich pravý význam? Umíme sku tečně pozorovat, co nás obklopuje, a pravdivě se dívat srdcem a duší a tímto způsobem přetvářet? Vše toto obejmout a takto to vnitřně při jmout? Slyšet tlukot srdce a cítit, že bije v obou světech, a tak je spojuje? Jsme znovustvořitelé

Rainer Maria Rilke, narozený v Praze roku 1 875, se proslavil jako básník již svými díly Kniha hodinek (Das Stun denbuch) a Kniha obrazů (Das Buch der Bilder), když ohromil literární svět a získal světovou proslulost vydáním dvou svazků díla Nové básně (Neue Gedichte) v letech 1 907 a 1 908. V nich byly shromážděny některé z jeho nejlepších prací z jeho pobytu v Paříži. Na Rilkeho hluboce zapůsobil sochař Auguste Rodin, kterému dělal určitou dobu osobního tajemníka. Rodin ho učil správně pozorovat, jak později uvedl. Tento způsob pozorování vyžadoval intenzivní koncentraci k zachycení mystérií „za klamnou realitou“. Tímto způsobem se absolutně nořil do objektu, předmětu, zvířete, mýtu či alegorické postavy, dokud předmět nezačal vyzařovat intenzivní život a dokud k němu nepromlouval opravdovým novým hlasem. Dílo Nové básně od Rilkeho může vypadat složitě, díky své mnohovýkladovosti, ale není tak hermetické jako velká díla z jeho posledního období. Pozdější a vyzrálejší práce, jako jsou Elegie z Duina (Duineser Elegies) (1 91 2–1 923) a oslňující Sonety Orfeovi (Die Sonette an Orpheus), ilustrují Rilkeho transcendentní pohledy a vize na nevyjádřitelné a nevyslovitelné, které vyjadřuje hudebním hermetickým jazykem. Rilke umírá v prosinci roku 1 926 na leukemii v sanatoriu ve Val-Montu. O několik dní později je, dle svého přání, pohřben na hřbitově v Raronu. Source: http://www.kunstbus.nl/literair/rainer+maria+rilke.html Podívejme se nově. Nechť vše, co je venku, je znovu uvnitř. Naslouchejme tlukotu srdce, který zní. Co měl Rilke na mysli tím „opravdo vým pozorováním“? Jak nás může ten to druh pozorování vést k duchovnímu životu? Je zřejmé, že Rilke nemyslí

Pentagram 2/201 6

naše obvyklé sensory vnímání, ale spíše ukazuje na pozorování jako na proces. Když se díváme jako pozo rovatel, klademe sebe sama do dua lity. Ale pokud pouze „jsme“ a nevě domě pozorujeme, pak vstupujeme do jednoty. Vše, co je okolo nás, je naší součástí, ale pokud budeme za chovávat dualitu, nemůžeme nikdy vstoupit do jednoty. V našem materiál ním světě je schopen pouze člověk

sjednotit dva „světy“, božský a po zemský, a to přeměnou svého vědo mí, svým způsobem pozorování. Pak se stane vědomou všudypřítomnou jednotou. Jestliže můžeme učinit ten to „vnitřní obraz“ a sjednotit tyto dva

póly, máme možnost se stát duchov ním člověkem. Pak jsme skuteční zno vustvořitelé. 

Zdroj: Elegie z Duina, R. M. Rilke, překlad Jiří Gruša, 1 999

Jsme znovustvořitelé

Slova Andělova Všichni jsme Bohu vzdálení a ty mu nejsi blíž. Jak ty však v blahoslavení pohroužit ruce smíš! Tak nevyzrají žádné z žen, v ten třpyt a světla lom. Já, já jsem rosa, já jsem den, ty ale, ty jsi strom. Jsem z dlouhé cesty mdlý až dost, odpusť, já zapomněl, co na mně on, ten zlatý skvost vsazený v slunce, chtěl, co že ti vzkázal, zasněná (prostor mě zmátl v tom). Hle: já jsem to, co začíná, ty ale, ty jsi strom. Já rozepjal jsem křídla v let; ta dálka daleká! Mým obřím šatem zato teď tvůj domek přetéká. A přec mě nevidíš v těch zdech a nic v nich není krom tvé samoty, ty jsi strom.

Pentagram 2/201 6

Tak touží všichni andělé, pustit se, být jen tak: tolik té neujasnělé touhy v nich není však. Brzy se může něco stát, co ve snách pochopíš. Buď zdráva: hotova jsi zrát, tuším to v duši již. Tys brána, jež jak do nebes otevře se tu zas. Tys milé ucho pro můj hlas, a teď to cítím: pozřelas mou píseň jako les. Tak tobě tisíc jeden sen splnil jsem přijednom. Bůh shlížel, já byl oslněn… Ty ale, ty jsi strom.

Rainer Maria Rilke, Slova Andělova. Z Knihy obrazů, Berlín 1 902. Překlad Lumír Čivrný, 1 966.

Literatura Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Díla vydaná v českém jazyce:

Bratrstvo Šambaly * Čínská Gnose * Dei Gloria Intacta – Křesťanské mystérium zasvěcení Svatého Kříže s Růží pro novou éru * Duchovní odkaz Jana Amose Komenského * Elementární filosofie moderního Růžového Kříže * Gnose v aktuálním zjevení * Mystérium života a smrti * Prázdný prostor neexistuje * Přicházející nový člověk * Univerzální Gnose Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců. Distribuce Kosmas s.r.o. www.kosmas.cz

Je pozoruhodné, jak může být realita nejlepším zdrojem spirituálních metafor. Loď, která napíná svou plachtu po větru, pluje zcela svým vlastním kurzem, ačkoli nemá dlouhou dobu nic jiného než postavení slunce, aby určila svůj směr, nebo nád heru hvězdami poseté Mléčné dráhy, aby svůj směr neztratila. Avšak loď, zdánlivě ztracená v nedozírných vodních pláních, svůj směr a svůj přístav nalézá. Tímto způsobem argha mystérií, mající podo bu lodi, vyrovnává kurz napříč akademickým mořem, aby dosáhla přístavu Ducha. Tato archa je ženskou plodící silou, symbolizovanou měsí cem. Duchovní slunce je silou určující směr a na palubě udržují všichni nositelé plamene nebes kého člověka loď v jejím naplánovaném kurzu.