Pentagram 2016-3 by Lectorium Rosicrucianum CZ/SK

P e nt a gr a m

Lectorium Rosicrucianum

Můžeme zkoumat něco, co ještě neexistuje? Kdo zná sám sebe, je osvícený Neomezené blízko Zdravé hranice, nadčasový příběh Sedm údolí Mantao II Znovuobjevení Gnose IV

2016

ČÍSLO

Šéfredaktor Peter Huijs

Redakce

Kees Bode, Wendelijn van den Brul, Arwen Gerrits, Hugo van Hooreweeghe, Peter Huijs, Hans Peter Knevel, Frans Spakman, Anneke Stokman-Griever, Gerreke Uljée, Lex van den Brul

Design

Studio Ivar Hamelink

Sekretariát

Kees Bode, Gerreke Uljée

Adresa redakce

Pentagram Maartensdijkseweg 1 NL-3723 MC Bilthoven e-mail: info@rozekruispers.com

Administrace

Medzinárodná škola Zlatého Ružokríža, Lectorium Rosicrucianum Masarykova 1 2 SK-040 01 Košice e-mail: rosicrucianum@lectorium.sk Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Křesomyslova 599/8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: praha@rosicrucianum.cz Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Nové sady 676/4 CZ-602 00 Brno e-mail: brno@rosicrucianum.cz www.lectoriumrosicrucianum.org K překladu použito: německé vydání Pentagramm 2/201 5 anglické vydání Pentagram 4/201 5 maďarské vydání Pentagram 4/201 5

Vydavatel

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Křesomyslova 599/8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: lectorium@rosicrucianum.cz

Autor

Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva. Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, nového člověka. Je však také symbolem universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán. Symbol však obdrží smysl jen tehdy, jeli uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis Pentagram vyzývá čtenáře, aby do této nové doby vstoupili uskutečněním vnitřní, duchovní revoluce.

P e nt a g r a m Číslo 3/2016

Počet básníků, myslitelů a vyslanců, kteří ukazují lidstvu duchovní cestu, je pozoruhodný. Těch, kteří zasvěcují celý svůj život následování této cesty a vytrvají ve svém nasazení, je také mimořádná skupina. Následování tohoto sedminásobného vývoje zákonitě vede k zahrnutí do řetězce nositelů Cesty, řetězce těch, kteří tuto Cestu zmapovali a tím se stali jejími strážci. A všichni bez výjimky tvrdí, že Cesta je sedminásobná. Ti, kteří s upřímností udělají první krok, se již prvním krokem dostávají mimo čas. Zažívají pochopení Věčné Bytosti ve svém nitru a kolem sebe. Nesmírná radost naplňuje a zahřívá jejich srdce, rozpouští vše, co bylo ještě tuhé. Zároveň čelí hromadě těžkostí ze sedmi různých tónů, které nemohou být vyřešeny jinak než návratem k hlubině tvůrčí síly srdce. Srdce, také sedmeré povahy, je vždy vyzýváno přejít další hranici. A každá hranice vyžaduje pas: Univerzální Lásku. Tato Láska je jedinečné platné vízum, bez data vypršení platnosti a bez omezení času a prostoru. Láska obklopuje vše a každého. V tom univerzálním, mimo čas, jsme my a ti druzí Jedno. Abychom mohli doopravdy pochopit, co znamená být jedno, potřebujeme velký vhled. Poslední krok, který byl také prvním.

Obálka: Smějící se děti na poli měsíčků v Panskuře, Západní Bengálsko, Indie. © Sudipto Dans

Kdo zná sám sebe, je osvícený Pomoc univerzálního řetězce J. van Rijckenborgh

Obrazy světa

Putování sedmi

6, 7, 16, 17, 23, 33, 42, 43, 44 Neomezené blízko údolími

Rozlomte pečeti sami v sobě a pečeti z věcí samy spadnou

Zdravé hranice

Nadčasový příběh 19 Odstranění překážek prostřednictvím jejich omezení 24 Cesta Mantaa (II) C. M. Christian 29 Můžeme zkoumat něco, co ještě neexistuje? 34 Znovuobjevení Gnose (IV) G. R. S. Mead, první moderní gnostik

POMOC UNIVERZÁLNÍHO ŘETĚZCE

Kdo zná sám sebe, je osvícený Jedinou bází pro tak nevyhnutelné sebepoznání je pro většinu lidí úsudek, který o nich vyslovili druzí. Vaši přátelé, členové vaší rodiny vám například mohou velmi jasně říct, jací jste a také kdo jste, tak jasně, že tomu nakonec sami uvěříte. Jaké důvody by také jinak měli, aby věci líčili jinak, než jsou. Víte však, že velmi mnoho lidí je tímto způsobem, co se jejich sebepoznání týče, vedeno na scestí? Vaše žena nebo váš muž, váš bratr nebo vaše sestra řeknou: „Takový jsi.“ Řeknou to tak přesvědčivě, že tomu věříte, a tak celý svůj život, celý svůj stav bytí odsouhlasíte se závěry druhých. A pak si ještě myslíte, že jste ve svém sebepoznání pokročili. J. van Rijckenborgh

okážeteli být dostatečně objek tivní, neunikne vám, že se občas stáváte sami obětí takovéto situace. Klasický důkaz toho nám podává sku tečnost, že Pán Ježíš a další velcí du chové, jakož i jejich vznešení služeb níci v jejich vlastním okolí, v jejich rodném městě, co se týče jejich vlast ních vztahů, nemohli působit žádnou silou. Vzpomeňte si na okřídlená slo va: „Může z Nazareta přijít něco dob rého?“ To přece nemůže být? Nato to známe až příliš dobře! Vaše znalost lidí může být možná velmi užitečná. Může být pro vás velmi

Pentagram 3/201 6

důležité posuzovat jiné. Ale co se tý če správnosti těchto posudků, je ve vašem životě víc omylů a nedorozu mění než výstižných hodnocení. Kdo to nahlédne a troufne si to přiznat, ten zároveň ví, že ve svém sebepoznání naprosto ještě tápe v temnotě. Většina lidí je v tomto ohledu příliš optimis tická nebo příliš pesimistická, tedy v žádném případě realistická. „V čem to vězí?“ budete se ptát. Vězí to v tom, že člověk nemá žád ný smyslový orgán, žádnou vnitřní schopnost, aby objektivně vnímal sám sebe při svém způsobu života.

Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri jsou zaklada telé Duchovní školy Zlatého Kříže s Růží. V této škole různými způsoby vysvětlovali a svým žákům svým vlast ním příkladem ukazovali, jak může být duše osvobozena, často na základě původních textů z univerzálního učení.

Není schopen pozorovat vlastní po hnutky, které zapříčiňují jeho způsob života, natož za nimi působící astrální pohnutí. Kniha příčin a následků, kni ha osobní karmy ve vlastním životě je většinou hermeticky uzamčená. To platí i pro okultního člověka, který by měl svůj karmický stav bytí znát, jak se říká. V moderní duchovní škole okultismus odmítáme, neboť je to metoda, s níž se k mystériím života proniká s pomocí vědomí já. To je sice možné, ale jen po urči tou hranici. Následkem je vždy ustr nulé vědomí já a existence, která je

zcela vzájemně propojena se zrca dlovou sférou. Okultisté vyvolávají vlivy a síly, kterých se naučili bát. A taktikou a jistou mírou vychytra losti se jim pokoušejí uniknout nebo je neutralizovat, což přirozeně není možné natrvalo. Jinak se člověk takovým odkládá ním rozsudku nestává ani lepším ani horším, nanejvýš trochu obratnějším a vychytralejším. Pokud jde o spásu, pravý, skutečný život, nemůže tato věda pro člověka nic učinit. Jde o to seznámit se s tajemstvím. A návod tohoto tajemství zní: Kdo zná sám sebe, je osvícený

Osobnost může být označena za polovinu stvoření, je základnou pro vývoj skutečného člověka. 1. Znát sám sebe – a tím zažít osví cení. 2. Překonat sám sebe – a tím se stát všemocným. 3. Rozvinout novou energii – a tím vyvinout magickou schopnost vůle. 4. Nadejdeli konec cesty matérií – vstoupit do trvalého nového života. Chcete tento návod jednou studovat a pak jej použít a sklízet jeho plody? Je to návod, který k vám přichází z praminulosti a vlastní glórii neo mylnosti. Otázka zní: „Jak dosáhne člověk sebepoznání, aby byl účasten osvíce ní? A co je to osvícení?“ Aby mohl člověk tuto otázku po ložit, musí být bohatý na určité zku šenosti a mít vypitý pohár hořkého soužení. Teprve na základě těchto zkušeností se v lidském srdci derou vzhůru otázky: „Co je cílem mého života? Co je vlastně člověk? Co je jeho určením?“ Jestliže tyto otázky nepokládáte jen rozumově, ale jsou skutečně va ším vnitřním problémem, jestliže tyto otázky vycházejí z vaší nejhlub ší bytosti, potom vzniká sám od sebe sklon ke zkoumání. Začneli člověk hledat, je tento sklon vnímán jako ži votní potřeba, jako otázka bytí nebo

Pentagram 3/201 6

nebytí. A pak se člověku otevře celé Univerzální učení, celý Boží plán se světem a lidstvem. Toto zkoumání je žáku velmi uleh čeno, neboť má k dispozici veškerou literaturu školy Kříže s Růží. Studu je ji, protože ho k tomu pohání jeho životní nouze. Dávejte však pozor, mluvíli se zde o studování, protože toto studium je založeno na zcela jiné bázi. Není tím myšleno to, co se pod tím běžně rozumí. Žák studuje a chce vědět, protože je k tomu životní nouzí poháněn. Potom zjistí, že vědomí já je vý lučně motorickou činností, s níž může nejlepším způsobem udržovat osob nost a že osobnost představuje pouze polovinu stvoření. Je pouze základ nou pro vývoj pravého, skutečného člověka. Dále hledající žák zjistí, že život osobnosti, jak ho teď zná, není životem důstojným stavu člověka, nýbrž čistě jen animální existencí. Jakmile to člověk pozná – a on to pozná, jestliže ho k tomu pohání životní nouze – probudí se v jeho osobnosti latentní bod dotyku a ote vře se, rozvine se květ, totiž růže srd ce. A tato růže začne hovořit hlasem monadického plamene, hlasem čá sti vyššího člověka, který se musí prostřednictvím duše spojit s nižším

člověkem. Tím se totálně změní cha rakter nižšího člověka, a on transﬁ guruje. Když je žáku tento plán vnitřně jasný, odhaluje se před ním a on ho chápe nejen svým rozumem, ale vrůstá do něj, vžívá se do záměrů

Boha s ním, pak je tu zároveň i osví cení. Neboť pak vzniká sebepoznání a poznání Boha. Pak je tu vědomí: „Boží říše je ve vás.“ To znamená být osvícený. A v tom to osvícení může být nastoupena stez ka překonání, stezka sebepřekonání. 

Kdo zná sám sebe, je osvícený

Farid un-Din Attar, súfijský básník, který žil ve dvanáctém století, napsal „Ptačí sněm“. Tento příběh je o hledání Pravdy, popisovaný jako cesta sedmi údolími. Každé údolí je jak cílem, tak i nástrahou. V každém údolí je průvodce, který nás může vést skrze údolí a přes horu do dalšího údolí. Dudek popisuje sedm údolí následovně:

První údolí, Talab

Údolí hledání: nepřetržité hledání vedené srdcem a milosrdenstvím

Druhé údolí, Ischc

Údolí lásky: být stráven ohněm lásky

Třetí údolí, Maʼrifat

Údolí vnitřního vědění: srdce se probouzí

Čtvrté údolí, Istigna

Údolí opouštění a uvolňování: odpoutání se od strachu a touhy

Páté údolí, Tauhid

Údolí Jednoty: osvobození od duality a od „já“

Šesté údolí, Hairat

Údolí údivu: procházení skrze poušť zármutku, bolesti, ztráty, zničení

Sedmé údolí, Facr-fana

Údolí bídy a realizace, jednoty („fana“): duchovní chudoba a bída Aby bylo možné projít údolím, musíme se vzdát některého ze svých zavazadel, ke kterým jsme připoutáni. Tento proces vzdávání se a opouštění nás vede k novému způsobu žití, což nás přibližuje ke svobodě. Na této cestě potřebujeme obě nohy. Jsme předurčeni k věčnosti – to je jedna noha – a ta druhá noha je naše vytrvalost při dosahování cíle. Na naší cestě musíme pokračovat ve zkoumání svých pohnutek, abychom si byli jisti tím, že jsou odstraněny ješitnost a sebeláska. Místo toho chceme znát Pravdu. Jsme připraveni nabídnout vše, o čem jsme si mysleli, že jsme my. Čtenář najde imprese sedmi údolí na stranách 7, 1 6, 1 7, 23, 33, 42, 43 a 44.

Pentagram 3/201 6

P U T O V Á N Í

S E D M I

Ú D O L Í M I

První údolí, Talab Údolí hledání: nepřetržité hledání vedené srdcem a milosrdenstvím

První údolí je údolím prozkoumávání. Ve skutečnosti je prvním zasvěcením, krokem do neznámého směru. Vstupujeme do údolí, abychom nalezli Boha, pravdu, mír, sama sebe nebo cokoli, co nás nadchne. „Rozum“ nebo „touha“ nás pudí k hledání, ale tyto vlastnosti nejsou schopny naleznout cíl, ať nás motivují jakkoli. V tomto údolí hledá „já“. Předpokládáme, že své „já“ známe, ale cílem našeho hledání je něco jiného než „já“. Lidé někdy zůstávají v tomto údolí po mnoho let, nebo dokonce po celý život. Jdou od jedné věci k druhé, od jednoho učitele k jinému nebo od jedné metody k další, zůstávají však vězet v samotném hledání. Některé toto údolí uspokojí a věří, že jsou osvícení. Nakonec zde však můžeme nalézt „něco“, co nám přinese láskyplnou a hlubokou zkušenost.

Obrazy světa

Pentagram 3/201 6

Neomezené blízko

„Kdo zná lidi je rozumný, ale ten, kdo zná sebe, je osvícený,“ pravil čínský mudrc Lao-cʼ před dvěma a půl tisíci lety. „Je snazší proniknout na Mars než k sobě samému,“ povzdechl si Carl Gustav Jung v polovině minulého století. Úvahy o pojmu sebepoznání jsou nadčasovou záležitostí. Sebepoznání je zjevně formou poznání, které člověk nemůže získat tak snadno, jak by se na první pohled mohlo zdát. V tomto článku se na základě výše uvedených citátů pokusíme ukázat, jak je možné dospět k sebepoznání.

ebereflexe je cenná a sebepozná ní je důležité pro naše fungová ní ve společnosti. Pro každého, kdo si přeje jít osvobozující duchovní stezkou, je sebepoznání životní nut ností. Staří mudrci se v tom shodova li. To však neznamená, že dosažení sebepoznání je jednoduchou záleži tostí. Kdo si o sobě myslí, že je mu žem činu, ten se v dalším okamžiku zdá být snílkem. Kdo reaguje bázlivě v jedné situaci, ukazuje se jako velmi odvážný za jiných okolností. Kdo je rád mezi lidmi, zdá se mít v jiných okamžicích rysy samotáře. To jediné, co o sobě můžeme říci s určitostí je, že jsme proměnliví, že jsme někdy tolik rozporuplní, ano: že často doká žeme překvapit i sami sebe. Pozorovat a soudit jednání jiných jde nám lidem mnohem lépe než

Pentagram 3/201 6

vnímat sami sebe. Tak se mnohým li dem stává, že pro své nezbytné sebe poznání často spoléhají na úsudky ostatních. Jak J. van Rijckenborgh a Catharose de Petri vysvětlili v před chozím článku, naše manželka, man žel, bratr, sestra nebo přítel nám často s dobrými úmysly přesně říkají: „Ta kový jsi!“ A to tak přesvědčivě, že tomu nakonec uvěříme. Jak je možné, že většina lidí na sebe nahlíží takto nedostatečným způso bem? A dále říkají: „Člověk nemá smyslový orgán, vnitřní schopnost, pomocí které by mohl objektivně vnímat sebe samého ve svém jedná ní, a není schopen vnímat vnitřní impulsy, které stojí v pozadí jeho jednání. A ještě méně je schopen vnímat motivy svého jednání. Kniha

Rozlomte pečeti sami v sobě a pečeti z věcí samy spadnou.

příčiny a následku, kniha osobní kar my je, co se jeho vlastního života týče, hermeticky uzavřená.“ Je proto docela pochopitelné, že máme sklony své nedostatečné sebe poznání zakládat na názorech jiných lidí nebo na věcech mimo nás. Zdá se být zřejmým, že živé, skuteč né sebepoznání je možné získat jen v sobě samém. Jasně je to popsáno v následujícím výňatku z Knihy Mir dad od Mikhaila Naimyho: „Jeli váš svět matoucí hádankou, je to proto, že vy jste takovou matoucí hádankou. A jeli vaše řeč jen žalostným bludiš těm, je to proto, že vy jste takovým bludištěm. Nechte věci takové, jakými jsou, a nenamáhejte se je změnit. Zdají se být tím, čím se zdají být jen proto, že vy se zdáte být tím, čím se zdáte být. Nemohou vidět ani mluvit, pokud jim řeč i zrak nepropůjčíte vy. Hovo říli drsným jazykem, hledejte příčinu ve svém vlastním jazyku. Jsouli na pohled ošklivé, pátrejte především ve vlastním oku. Nepožadujte od věcí, aby se zba vily svých závojů. Odhalte sami sebe a věci budou odhaleny.

Ani si nepřejte od věcí, aby rozlo mily své pečeti. Rozlomte pečeti sami v sobě a pečeti z věcí samy spadnou. Máteli myšlenky, které bodají, propichují nebo drásají, vězte, že jen ,já‘ uvnitř vás je vybavuje jejich ži hadly, rohy a drápy. A pokud vaše srdce obrůstá trnitými keři, vězte, že jen vaše ,já‘ je zde nechalo zako řenit. Jsouli ve vašem vesmíru zlé fantomy, uvědomte si, že do života je povolalo jen vaše ,já‘.“

POUŤ PTÁKŮ Existují nespočetné

symbolické příběhy a mýty, které po pisují únavné putování člověka k sobě samému. Jedním z nich je Ptačí sněm sepsaný perským básníkem z dvanác tého století Faridem UdDin Attarem. Příběh vypráví, jak se všichni ptáci světa sešli, aby nalezli krále všech ptáků, Simorgha. Za vůdce si vyvo lili dudka. Ten jim říká, že král žije velmi daleko a že putování k jeho paláci je velmi nebezpečné a obtížné. Ptáky můžeme považovat za lid ské duše – nebo za vlastnosti lidské duše – které hledají svého krále, svůj počátek. Nejdříve se ptáci zdají být velmi nadšení: Nepřejí si nic jiného než Neomezené blízko

nalézt svého krále, ale postupně při cházejí s nejrůznějšími výmluvami. Vrabec se natolik bojí, že není scho pen uskutečnit ani jediný krok. Sova se cítí být příliš svázaná se svým hnízdem, než aby ho opustila. Slavík je básníkem, který příliš lpí na svých vlastních písních. Jeho lás kou je růže, s její pomíjivou krásou a smyslností. Není ji ochoten opustit. Slavík říká: „Natolik ji zbožňuji, že zapomínám na svou vlastní existen ci – vidím jen ji a její fialové okvětní lístky. Cesta za králem je nad mé síly. Láska k růži mi postačuje. Jak bych mohl být byť jedinou noc bez lásky, jež mě okouzlila?“

Pentagram 3/201 6

Dudek ostře odpověděl: „Slavíku, jsi opilý vnějším zdáním věcí. Již na ně nedbej a skonči s tím. Láska tvé růže je plná trnů, přemohla tě a drží tě ve své moci. Růže může být velmi krásná, ale její krása pomíjí. Pracuj na sobě. Opusť svou růži a zardi se hanbou, neboť ona se na tebe kaž dé jaro neusmívá, ne, vysmívá se ti a pak zmizí!“ I hrdlička, která je šíleně zami lovaná, vymýšlí všechny možné vý mluvy, aby nemusela jít. „Velký dud ku, láska mě spoutala, až se téměř nemohu pohnout. Láska si vzala mé smysly, mé srdce, ano, mou duši. Bez lásky procházím peklem. Jak mohu

Třicet pozemských ptáků vidí, že jejich tváře se odrážejí ve tváři nebeského krále, Simorgha.

nastoupit cestu, když vězím spoutána krví mé paní lásky? Ani na vteřinu se nedokáži odpoutat od její nádherné tváře. Tak velká je má bolest. Jsem za hranicemi věrnosti či nevíry. Ona je mou modlou a já umírám smut kem, má láska mi nepřináší nic než potíže. Bez ní jsem ztracena a topím se. Takto je to se mnou, řekni mi, co mám dělat.“ Dudek jí odpovídá: „Uvěznila tě krása vnějšího vzhledu a povrchní lásky. Není to víc než žádost těla. Miluj jen to, co je dokonalé. Pátrej po světě neviditelném, po pravé krá se. Když je odhrnut poslední závoj, vznešenost pozemské krásy hyne. Kdo miluje vnější vzhled, je sám sobě nepřítelem, zatímco ten, kdo za všech okolností miluje nepřítom ného neviditelného Přítele, je objat čistou láskou, která nezná konce a žije věčně.“ Je zřejmé, že dudkova napomenutí jsou určena pro ty, kteří si přejí násle dovat duchovní stezku, ale vždy je něco odrazuje, například zbabělost, přílišná vázanost, lenost, pokrytectví či pozemské zdání. Dudek nás pobízí,

abychom se z toho poučili a objevili svůj vnitřní osud. Velká skupina ptáků se nakonec vydává hledat svého krále. Je to na máhavá pouť s mnoha těžkostmi, která se zdá být pro mnohé ptáky příliš obtížnou. Poutníci musí projít sedm údolí, které básník postupně nazývá údolím hledání, lásky, vědě ní, odtržení, jednoty, zmatení a nako nec těžkostí a smrti. Ptáci, kteří toto dokáží překonat, nakonec dosáhnou vytýčeného cíle. Jen třicet ptáků při chází k branám paláce velkého krále. Rozzáří se před nimi nebeské slunce a pak, jak nám sděluje básník, se při hodí ,něco neuvěřitelného‘. „Třicet pozemských ptáků vidí, že jejich tváře se odrážejí ve tváři nebeského krále, Simorgha. Velmi zmatení se ptají, jestli jsou ještě sami sebou, nebo jestli se proměni li ve svého krále. Pak se podívají na sebe a – jaký to zázrak – všech třicet ptáků se najednou zdá být jediným Simorghem! Znovu se dívají na něj a na sebe, jsou o tom přesvědčení: oni a Simorgh jsou ve své podstatě jedním. Neomezené blízko

A král promluvil: ,Jděte ve mně, v ra dosti, v naplnění, a nalezněte ve mně sebe samotné.‘ Tak se ptáci navždy ztratili v Si morghovi. Stín mizí v sluneční záři. Poutníka, stezky i vůdce již více není. Když našli krále, našli sami sebe, své božské já.“ Pouť ptáků nám ukazuje, že člověk není schopen skutečného sebepo znání, pokud se zoufale drží svých strachů a úzkostí, radostí a zálib, ale také ideálů, které jsou tomuto světu vlastní. Není však nikterak snadné se od těchto věcí distancovat, o čemž nás zpravují slavík a roztoužená hrd lička v perském příběhu.

NECHAT UMLKNOUT VŠECHNY CIZÍ HLASY Také Carl Gustav Jung o tom

psal a na otázku, proč člověk tak snad no ztrácí kontakt se svou vnitřní pod statou, předkládá dvě odpovědi. Jednou z odpovědí je, že odděle né, instinktivní pokušení nebo emoční ideje mohou člověka snadno vychýlit z jeho rovnováhy. Můžeme vidět paralelu ve zvíře cím světě: sexuálně vzrušený jelen naprosto zapomíná na svůj pocit hla du nebo na vlastní bezpečnost. Druhá překážka, kterou Jung spat řuje, předtím než může člověk pronik nout do své nejvnitřnější podstaty, je nadvláda vědomí ega.

Pentagram 3/201 6

Podle Junga má silnou tendenci blo kovat impulzy a sdělení přicházející z vnitřního středu. Když člověk usiluje o objektivní znalost své bytosti a životních pod mínek v tomto světě, tedy snaží se být sám sebou, je pro něj možné do spět k úplnému obratu. Uvědomuje si, že se již nemůže dále skrývat za ostatní, za učitele nebo rodiče. Na cestě ke své nejvnitřnější by tosti musí člověk utišit všechny cizí hlasy druhých, ale také své vlastní, nikoliv docela čisté motivy. Jenom tak se může jeho bytost otevřít tomu, co nazývali Rosikruciáni sedmnác tého století „věděním srdce“: Gnosi.

PRVNÍ ČLOVĚK Kdo se vědomě

naladí na vnitřní volání Gnose, jde stezkou vnitřního života a zkušenos tí pod ochranou a v síle Gnose. Čím víc se otevírá volání Gnose, tím dřív obdrží sebepoznání, které zcela změ ní jeho bytost a jeho život. Zakusí, že v něm existuje malá, ale důležitá síla pocházející z božské podstaty: světelné jádro toho druhého. Toto světelné jádro, které je božským principem, je často latentní, ale vy chází z něj pronikavé volání. Kdo mu naslouchá, vnímá vzpomínku na „prvního člověka“, volání ke svému původu, a je zřejmé jeho poslání stát se znovu člověkem zasvěceným Bohu, dítětem Gnose.

Podle Jana van Rijckenborgha „u takového člověka postupně zesi luje touha poznat smysl života a plán, který je základem jeho existence. Po stupně je tímto plánem vyživován a jeho srdce se otevírá pro zázrač né naplnění. Růže rozkvétá a vyšší člověk, který udržuje mikrokosmos, se začíná projevovat. Tak přechá zí žák k plánu, který se ho dotýká. V tomto novém, rozvíjejícím se sta vu se může stát, že v člověku vznik ne úplně odlišné životní zaměření. Všechno, co dříve považoval za dů ležité, jakoby ztrácelo svou hodnotu. Ve světle nového dne se to vše jeví být nicotným. Je uvolněna nová síla. To umožňuje, že nejen srdce, ale i hla va funguje podle svého původního

účelu. Hlava a srdce, srdce a hlava působí tímto způsobem společně v osvíceném stavu bytí.“ „Člověče, poznej sám sebe“ je potom „člověče, buď sám sebou.“ Takového člověka má Laocʼ na mysli, když říká: „Kdo zná sám sebe, je osvícený.“ 

Zdroje: Farid Ud-Din Attar: Ptačí sněm (The con ference of the birds) Peter Huijs: Dokonalé Světlo (Volmaakt Licht)

Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri: Čínská Gnose Mikhail Naimy: Kniha Mirdad André Zegveld: Místo pro život, spiritua lita a projevení člověka (Een plaats om te wonen, over spiritualiteit en menswor ding)

Neomezené blízko

Druhé údolí, Ischc Údolí lásky: být stráven ohněm lásky

Když vcházíme do údolí lásky, zažíváme něco, co překonává naše jáství a rozlamuje pocit izolace a osamělosti z našeho předchozího hledání. Nalézáme učitele, skupinu, koncept Boha nebo něco, do čeho se zamilujeme. Snad poprvé ve svém životě prožíváme lásku. Tato zkušenost je tak fantastická, že se jí cítíme být oddáni po celý zbytek života.

Pentagram 3/201 6

P U T O V Á N Í

S E D M I

Ú D O L Í M I

Domníváme se, že jsme konečně dosáhli svého cíle. Konečně jsme nalezli „lásku“. Je to nádherná zkušenost, ale také hluboká past a je těžké se z ní dostat. Teprve když jsme schopni vidět, že tato nádherná zkušenost není konečný cíl, pak jsme schopni překonat horu a dospět do dalšího údolí – údolí poznání.

Obrazy světa

Pentagram 3/201 6

Zdravé hranice

Tři staří muži s obrovským úsilím téměř dosáhli vrcholu hory. Nebyla to ani příliš vysoká hora, ale vydali se velmi náročnou stezkou. Jejich chodidla často klouzala a jejich ruce s velkými obtížemi hledaly oporu.

NADČASOVÝ PŘÍBĚH

utovali již velmi dlouhou dobu, po celá staletí. Měli na sobě ob lečení, jaké bychom mohli vídat za dávných časů, dlouhé hábity a podiv né přilbice. Dva z nich měli dlouhé bílé vlasy a vousy. Třetí byl po celý svůj život holohlavý. Jednoho dne při své dlouhé cestě sedě li venku. Ani jeden z nich si už nemohl vzpomenout na místo, odkud se vydali na cestu. Jejich jediným přáním bylo dostat se pryč a jít stále dál. Společně zakusili mnohá dobrodružství, zažili překrásné chvíle, prožili spoustu nej různějších emocí, navzájem spolu de batovali, často trpěli strachem, bývali hluboce pohnuti. Byli přáteli, přes tože si zachovávali neobvyklou od měřenost. Při šplhání na horu si vzá jemně nepomáhali. Čas prokázal, že nebylo nutné si navzájem pomáhat.

Rembrandt van Rijn, Tři písaři. 1 628, Rijksmuseum, Amsterdam

Dosáhli vrcholu hory. Nejstarší mu z nich se podařilo vytáhnout své unavené tělo na malou plošinku. A jako vždycky se nejdříve roz hlédl kolem sebe, než dosedl s hlu bokým povzdechem na zem. Jeho upřený pohled zaujalo zvláštní svět lo. Bylo daleko, i když se zdálo, že se ho dotýká. Ohlédl se na ostatní a usoudil, že světlo, které vypadalo jako živé a jako by tančilo, je důleži tější. Posadil se tedy a upřeně hleděl do světla. V tu chvíli zbývající dva muži do sáhli vrcholu hory a jejich pozornost také zaujalo světlo. Nejstarší muž pomalu chraptivě pronesl: „Tak rád bych byl tam.“ Plešatý muž se za smál, ale nic neřekl. Jeho pohled byl upřen na světlo, které – jak se zdálo – se přibližovalo a pak se zase vzdálilo. Třetí společník seděl tiše a slavnostně, nemohl odtrhnout své oči od světla. Zdravé hranice

Začali hledat Světlo a okamžitě pocítili jeho jemný dotek. „Jedině Světlo nemá žádné hranice a omezeníL“ Navzdory únavě všichni tři muži vstali a zahájili svůj sestup. Přitaž livá síla světla byla tak velká, že jim narostla křídla. První muž letěl do jednoho města. Jeho obličej zářil štěstím. Cítil lás ku světla a byl jí zaplaven. Všichni lidé byli jeho bratry a sestrami. Poci ťoval jednotu s celým světem. Jeho láska neznala žádné hranice. Zůstal ve městě a miloval všechny lidi. Ať udělali cokoliv, všechno jim odpustil. Když mu někdo způsobil něco zlého, nastavil mu druhou tvář. Když mu lidé nadávali, on měl pro ně na oplátku jen samá dobrá přání. Miloval Boha a jeho dny byly vyplněny modlitbami. Když

Pentagram 3/201 6

mu někdo něco ukradl, on mu dal ještě víc peněz. Musel se krotit, aby neobjímal každého, koho potkal. Ob vykle přistupoval k náhodným lidem a díval se jim hluboko do očí, zatím co jim svědectví o své lásce projevo val vroucím hlasem. Zpočátku byli lidé příjemně překvapeni, ale brzy je začaly projevy jeho lásky popouzet. „Nejspíš je blázen,“ říkali si navzá jem. Nemohli snést jeho projevy lás ky. To muži způsobovalo velké utrpe ní. „Co dělám špatně?“ ptal se sebe zoufale. „Není snad láska ta úplně nejdůležitější věc?“ Druhý muž letěl k horám. Tam na šel velkou jeskyni, kterou přeměnil

Tři starší muži. © Bob Masse, Poster

(photographic artwork), Salt Spring Island, BC, Canada

na chrám světla. Jeho hlava byla zce la naplněna setkáním se světlem, měl přístup k neomezené moudrosti. Velko ryse ji sdílel se všemi, kdo ho navští vili. Nedokázal se zdržet svých rad ani tehdy, když se lidé k jeskyni jen přiblížili. Jeho slova byla skutečně moudrá, ale časem ho lidé začali shle dávat dotěrným. Jeho slova již nebyla pro každého srozumitelná. Jemu se zdálo, že říká ta pravá slova, ale lidé je chápali různě. Ať zkusil jakýkoliv přístup, lidé zůstali hloupí. Tím muž postupně zahořkl. Nakonec ho už ni kdo nechtěl poslouchat. Muž ve svém zoufalství volal: „Co jen mám dělat? Dostal jsem dar moudrosti a chci ho předat všem lidem, ale oni to nechtě jí. K čemu je mi má moudrost?“ Třetí muž letěl do velmi chudé země. Půda poskytovala jen velmi ubohé plodiny a lidé tam byli ne mocní. Neuměli číst a psát a neměli ponětí, že život může být také trochu jiný. Muže naplnila během jeho letu mocná síla a on ji hned přeměnil ve skutek a dal se do práce. Jeho energie byla nekonečná. Oral pole, vydal se hledat dobrá semena, vysázel je a pe čoval o úrodu až ke sklizni. Pomáhal nemocným a chorým, ošetřoval zranění,

učil děti. Pomáhal každému, kdo za ním přišel. Lidé byli šťastni, že ho mají blízko sebe. Brzy však na něj již čekala každé ráno, když vstával, řada lidí. Muž pomáhal stále víc a byl čím dál unavenější. Avšak jakmile přestal pomáhat, problémy začaly narůstat, takže musel ve svém díle pokračovat. Lidé stále přicházeli a využívali ho. Když si všiml, že ho zneužívají, zhrou til se a povzdechl si: „Dělám jen dob ré věci. Pracoval jsem tak těžce, ale nevidím žádné zlepšení. Vůbec ne vím, co mám dělat dál.“ Ve svém nadšení si muži ani nevšim li, že ztratili jakoukoliv sebereflexi. Když si to uvědomili, přepadl je strach. Najednou rozpoznali svou situaci a všimli si, že jejich kříd la zmizela. Byli vystrašení a plni zoufalství. Začali hledat Světlo a okamžitě pocítili jeho jemný do tek. „Jedině Světlo nemá žádné hranice a omezení,“ řeklo světlo. „Nemůžete být jeden bez druhého a také potřebujete hranice. Našli jste je sami, navzájem odděleni. Takové hranice jsou zdravé. Přemýšlejte o významu slova hranice, o slově omezení. Každé stvoření znamená Zdravé hranice

omezení a hranice. Kdyby bylo vše bílé, nemohli byste nic vidět. Věci a lidé nejsou stejní, dokonce i tehdy, když jsou skutečně jedním. Ucho sly ší, noha stojí, oko vidí, a tak je to v pořádku. Každý orgán je jiný, ale stále patří jednomu tělu. Ne vše je dobré udělat, ale když máme možnost to udělat, je to dobré. Ne každá strava je zdravá. Co je dob ré pro tělo, není vždy dobré pro duši. Schopnost rozlišovat je jednou z nej důležitějších schopností lidské bytos ti, avšak musí být rozvíjena. Bylo moudré, že jste neletěli přímo ke světlu. Byli byste v něm shořeli.“

Pentagram 3/201 6

Načež světlo zmizelo. Jen za sebou zanechalo stopu. Muži ji sledovali, až se všichni opět setkali na mýtině v lese. Obklopily je vysoké stromy a zdálo se, že tudy žádná stezka ne vede. Muži spolu pak velmi dlouhou dobu hovořili. Mluvili daleko víc než kdy jindy předtím. O lásce bez moud rosti, o moudrosti bez skutku a o po moci, která ještě nemůže být přijímá na, a o mnoha dalších věcech. A během toho rozhovoru se pro ně objevila nová křídla, křídla všeprostupující síly. Na lezli laskavou trpělivost, jednotu lás ky, moudrosti a činu. A potom tam bylo Světlo. 

Třetí údolí, Maʼrifat Údolí vnitřního vědění: srdce se probouzí

Říká se, že někdo je předurčen znát Boha a někdo je předurčen znát Boha a Jeho cesty. Abychom byli opravdu užiteční, musíme znát Jeho cesty, božské zákony universa. Musíme vědět, kdo jsme a proč jsme tady. Potřebujeme vhled, abychom věděli, jak pomoci jeden druhému a celé planetě. Do údolí vědění vstoupíme, když si uvědomíme, že nic nevíme. Úskalím v tomto údolí je to, že se snažíme všechno vysvětlit svým intelektem, ale rozum může žít pouze ve světě srovnávání. Opravdové vědění překračuje srovnávání. Nemůže být naučeno z knih. Není jen další informací. Skutečný vhled obdržíme, jen když se odpoutáme od vlastních názorů a otevřeme se pravdě.

Obrazy světa

Odstranění překážek

prostřednictvím jejich omezení Ve své knize The Googlization of everything (Googlizace všeho) nás americký profesor oboru média Siva Vaidhyanathan upozorňuje na naše lehkovážné chování při vyhledávání na Internetu a při práci s jeho výsledky. Je vůbec možné se vyhnout komerčním zájmům inzerentů, které si „přiťukáme“ na klávesnici počítače? Je to možné, když samo

OZŠIŘOVÁNÍ NEBO ODSTRAŇOVÁNÍ OMEZENÍ V současné

době jsme svědky toho, jak se naše naléhavá potřeba odlišit se od kolek tivu souběžně mění na zaměření se na sebe sama a individualitu. Jako výsle dek tohoto odklonu od zájmů skupiny k zájmům osobním jsou dnešní volby člověka charakterizované vlastní auto nomní zodpovědností. Můžeme tak pozorovat, že se úloha kdysi mocných náboženských a politických organi zací zmenšuje. Mizení kolektivních hranic nás přivádí blíže k hranicím toho, co si my osobně přejeme, co chceme a děláme. Současně jsme více souzeni podle toho, co my sami děláme nebo uskutečňujeme, zatímco v minulosti byl tento tlak zmírňován příslušností ke skupině. Na druhé straně zažíváme zvyšu jicí se omezování prostřednictvím nehmotných a anonymních struktur, které jak se zdá přebírají moc v na šem globalizovaném světě. Souběžně

Pentagram 3/201 6

se do popředí začaly prosazovat fi nanční zájmy, kdy vše je děláno zá měrně a podle dobře promyšlených modelů produkčních systémů týkají cích se marketingu a zisku. To vše je strukturováno ve službách silných a zároveň neviditelných korporací, vůči nimž se stává individuální rezis tence stále obtížnější. Jednotlivce se plíživě zmocňuje pocit bezmoci. Vše se zdá být předurčeno, a to bez dosta tečné transparentnosti a vně jeho kon troly. Zdá se, že jedinec nemá jinou možnost než pasivně následovat masu.

CO JEN TEĎ DĚLAT? Kdy v sobě

najdeme určitý vhled, který nám po může osvobodit se a přestat běhat do kola jako křeček v kleci? Možná ve chvíli, kdy se k tomu budeme cítit nu ceni, protože už zkrátka nedokážeme udržet krok a budeme se od těchto věcí muset odloučit? Můžeme pozorovat, že toto se už děje se staršími lidmi, kteří se cítí odstrčení a přebyteční

vyhledávací zařízení prohlašuje, že jeho posláním je „volný přístup ke všem dostupným informacím“? Zaslepeni tím, co se nám nabízí, býváme tlačeni jako trychtýřem směrem k reklamám, které jsme vlastně vůbec nehledali, a to ještě ani nezmiňujeme otázku důvěryhodnosti a správnosti toho, co nám Internet nabízí. v našem hektickém světě, jakoby ani nikdy nepřispěli k vybudování všeho toho, z čeho my dnes máme užitek. Obecně naše společnost diskriminu je menšiny, jako jsou přistěhovalci, lidé jiné barvy pleti, rodiny s nižší mi příjmy nebo nezaměstnaní. Dříve nebo později budeme muset za toto chování zaplatit. Nebylo by lépe z civilizovaného svě ta uprchnout? Uprchnout ze světa me ritokracie, kde se může prosadit jen ten, kdo podává výkony, a ten, kdo konzumuje nebo se alespoň podílí na reklamních kampaních, tedy ze světa, kde prohrává ten, kdo nedokáže být vítězem? Mnozí začali už tím, že se odklo nili od Facebooku, nebo tím, že se oto čili zády k finančnímu světu. Další příklad nám dává Ed Wardle, filmový dokumentarista, který nedávno uvedl na kanálu National Geographic svůj film „Sám v divočině“. Pokusil se

přežít 3 měsíce v Yukonském terito riu v Kanadě bez jakéhokoli kontaktu s člověkem. Svoji izolaci vydržel jen 50 dní. Stalo se pro něj nemožné zů stat sám a hovořit sám se sebou. Na konec se musel Ed Wardle znovu spojit se svým obvyklým prostředím, které pro něj naštěstí zůstalo dostupné. Možná za všemi těmito pokusy o útěk leží skrytá religiózní pohnutka. Pohnutka v souladu s původním vý znamem slova „religare“ – „znovu obnovené spojení“. Odstranění hranic je oblast, která nemůže být přímo po zorována našimi smysly. Nemáme zde konkrétní důkazy a tato oblast se vymyká našemu běžnému uvažování. Je to něco, čemu dáváme pro zjedno dušení abstraktní název „Bůh“, ačko li popíráme i jen jeho pouhou exis tenci prostřednictvím povrchních způsobů, se kterými nakládáme s na šimi bližními. Podstatou toho všeho je, že Google nám nemůže poskytnout adekvátní

Odstranění překážek prostřednictvím jejich omezení

Odstraňte překážky. Zažijte, že stvořitel, ten jediný a nekonečný, ten zcela jiný, po kterém donekonečna pátráme, v nás musí být nejprve živě rozpoznán, v našem nekonečném duchovním já, dříve než může být nalezen mimo nás.

odpovědi na velké existenciální otáz ky. Na rozdíl od jednoduchých po vrchních znalostí tyto otázky zahrnují hlubokou vnitřní skutečnost. Zeptej me se sami sebe na předpoklad ta kové zkušenosti, takového spojení. Spojení je hmatatelný a dosažitelný pocit v tomto poli existence, který je známý našim bližním při vzájemném setkávání a při jeho chápání. Kdesi na naší životní pouti jsme ztra tili to nejdůležitější kritérium pro hle dání, tedy porozumění pro všechno

Pentagram 3/201 6

mimo horizontální rovinu, pro ver tikální dimenzi, transcendentní rea litu za omezeními našich osobních dovedností, dokonce za lidským kontaktem s podobně smýšlejícími lidmi a vším, na čem se shodují v rámci povrchního lidského set kávání. Ztratili jsme cosi, co půso bí na nás jako lidské bytosti, aniž bychom to mohli individuálně nebo kolektivně ovlivnit. Již to není více o „já“ nebo „ty“. Je to za hranicemi „já“ a „ty“. Je to tam, kde již věci nedržíme dál ve svých rukách.

Koneckonců jde o překročení všech daných hranic, o proniknutí do skuteč nosti, že Bůh, že ten druhý, neexis tuje někde venku, ve vnějším světě, který se snažíme donekonečna zkou mat, také ne v nás, v našem nevyčer patelném psychologickém vnitřním prostoru, ale ani v propasti našich me zilidských vztahů. Ve skutečnosti jde o překročení a překonání všech lid ských omezení. Ano, protože jsme byli schopni vydržet tak dlouho, po přít nebo potlačit tato omezení ze všech možných osobních důvodů

nebo skupinových zájmů, někdy pro střednictvím zavádějících programů nebo deformovaná a zapouzdřená v opotřebených dogmatech, zatímco se to ono samo hlásilo, naplněné lás kou stále znovu a znovu, v očekávání až do doby, kdy budeme schopni na ně reagovat. Můžeme se tomuto okamžiku odevzdat, sladit s ním naše myšlen ky a přijmout počátek zodpovědnos ti – počátek skutečně obnovujícího, tvůrčího, sebetvořícího vynořujícího se myšlení, překračujícího omezení

Odstranění překážek prostřednictvím jejich omezení

našeho intelektuálního myšlení a na šeho smyslového vnímání, vyzařují cího z původního souladu mezi naším srdcem a hlavou, které nám dává in tuitivní a inovativní vědění. Na oplátku už neunikat do přemíry fa lešných znalostí, tak jako jsme to vždy dělali, ale zastavit se na novém začát ku a zůstat věrní. Mít odvahu ve vlast ní autonomní zodpovědnosti pohléd nout na své vlastní existenciální otázky: Co se ve mně děje, jaké jsou dů sledky mých životních skutků a co se mám z toho naučit? Není to něco, s čím se mám vy pořádat sám, místo abych to přene chával koučům a guruům? Vnímané autority, které mi chtějí určovat, jak se mám zařadit do pracovního shonu a do soukromého života, života ve společnosti a osobního života, svo body a omezení. Nejlépe je začít tím, že si připustím, že jsem kdesi na své životní pouti uvíznul.

Pentagram 3/201 6

A že nemůžu jinak, než se ptát sám sebe, čím jsem se zabýval bě hem všeho toho času místo toho, abych naslouchal svému nejvnitř nějšímu hlasu. Kde jsem míjel sám sebe, zatímco odpověď byla přímo přede mnou, ba dokonce se rozléhala přímo ve mně.

ODSTRANĚNÍ PŘEKÁŽEK PROSTŘEDNICTVÍM JEJICH OMEZENÍ

Bylo snad neplodné úsilí beze smys lu? Veškeré pozemské odstraňování překážek nakonec přispělo k setkání s mými vlastními pozemskými ome zeními. Byla snad jiná cesta, která by mi umožnila poznat to jediné odstranění hranic, pro toho druhé ho, toho božského ve mně? Toho tak blízkého a oddaného, protože sám žádné hranice nezná, proto že je láskou bez hranic. On mě chce zavést do nového komunikačního pole, kde je nekonečně nabízen bez mezný vhled. 

Cesta Mantaa (II) C. M. CHRISTIAN

o dlouhé době cesty krajinou jsme dospěli k osamělé vysoké skále. Poblíž skály seděla v jejím stí nu vedle pramene s křišťálově čistou vodou velice stará žena. Tiše jsem sklonil hlavu, abych ji pozdravil. Ostře se podívala do mých očí. Po tom vytáhla pohár, naplnila ho vo dou a řekla:

osvěžilo mé srdce, oživilo mou hlavu a posílilo mé tělo. Můj společník se touto vodou také osvěžil. Stará žena řekla: „Nechte si pohár a dobře ho střež te. Kdykoliv budete mít žízeň z ryzí touhy, napijte se z něho a obdržíte sílu. Jděte a mějte odvahu. Boží po žehnání buď s vámi.“

„Kdo klesá hluboko, musí šplhat vysoko. Kdo o sobě vysoko smýšlí, musí se nízko sklonit. Kdo je vázán ke kruhu, je chycený v čase. Kdo míří do středu, najde věčnost.“

Přijal jsem její dar s radostí a vděč ností. Potom jsme pokračovali v naší cestě na Východ. Brzy jsme dospěli k vysokým horám. Byla to divočina s hlubokými kaňony, vodopády a mno hými jeskyněmi. Stoupali jsme přes holé útesy, dokud jsme nebyli velice vyčerpaní a nespočinuli před jeskyní. Zvnitřku jeskyně jsme uslyšeli po divné kvílení, pláč a křik. Avšak byli jsme příliš unavení, než abychom hledali jejich původ. Za chvíli jsme uviděli ponuře vypadajícího skřítka vyskakujícího z křoví. Spěšně vy sbíral z tajného skrytého místa mezi kameny a sutinami šperky a dukáty. Pak všechno vtáhl s velkou námahou zpět do nejhustšího křoví. Zavolal jsem na něj: „Můžu ti pomoct?“ Na čež malý skřítek vztekle zařval: „Na

Podala mi pohár. „Pij, mé srdce, až nic nezůstane. Pij živou vodu, abys nalezl zdraví. Všechny iluze nech za sebou. Utěšuj každé trápení. Udělej prostor pro Světlo. Vrať se domů k Bohu.“ Poděkoval jsem a začal pít vodu z tohoto úžasného pramene. Hned to

Cesta Mantaa (II)

toto místo přichází jen chátra a zlo ději, aby ukradli mé zboží. Jdi odsud pryč, nebo pocítíš mé drápy!“ „Uklidni se, skřítku! Tvé zlato nás neláká. Je těžké a nezajímavé. Poklad, který hledáme, je mnohem lepší. Ale to tě nebude zajímat.“ Skřítek se po škrábal, přistoupil blíž a s lačnýma očima zasupěl: „Je to možné? Hledá te Kámen mudrců? Ten znám docela dobře.“ Se smíchem jsem odpověděl: „Každý zná kámen z ,doslechu‘. Ale kdo ho opravdu chce najít, musí se zříci takového zlata a jeho moci!“ Na to se skřítek povytáhl tak vysoko, jak jen bylo možné, ale pak se snížil. A s pohrdavým výrazem řekl: „To jsou jen staré babské povídačky. Já v ně nevěřím!“ Náhle jsem opět zaslechl kvílení a ze ptal se skřítka: „Řekni, co je to v jes kyni za kvílení?“ „Do toho ti nic není,“ odpověděl posměšně. „I kdyby to bylo sto tisíc duší, nic ti do toho není!“ Rozzlobeně dupnul svým kopytem a zmizel v křoví. Když jsem viděl jeho kopyto, vytušil jsem, co bylo slyšet v jeskyni. A velký soucit mě vedl třemi kroky do jeskyně. Byla tam taková tma, že jsem jen stěží rozpoznal své okolí. Bylo to, jako kdybych viděl v plápolajícím světle rozpáleného uhlí velkou síť s tisíci v ní zachycených ptáků. Následoval jsem svůj vnitřní hlas, vytáhl jsem

Pentagram 3/201 6

pohár a – ó jaká radost – našel jsem v něm pár kapek. Rychle jsem je nechal skapat do rozpáleného uhlí a vyběhl se svým oslíkem ven. Ještě nějakou dobu jsem mohl slyšet žhavé syčení, pískot a dunění. Když jsme dospěli k horskému hřbetu, nad námi mezi šedými mraky a vzdouvajícím se kouřem jsme spatřili rychle letící a hlasitě krákající černé ptáky. Ubo hé dušičky byly osvobozeny ze sítě pekla. Vyberou si teď nebe? Uplynulo mnoho dní. Stoupali jsme po horách a slunce, měsíc a hvězdy byly našimi průvodci. Nakonec jsme dorazili na širokou plošinu obklope nou majestátními vrcholky hor saha jícími daleko do mlhavých dálek. Plošina se zdála být nekonečnou, šedou a pustou jako poušť. Slunce sálalo spalujícím horkem, které se žehávalo pustou zem jako zuřivý oheň. Nikde nebyla k vidění žád ná rostlina, žádné zvíře, žádný člo věk. Jenom široká vyschlá koryta řek klikatící se suchým a prašným pískem. Všude v korytech řek bylo rozptýleno bezpočet koster, podle všeho z ryb a jiných mořských ži vočichů, které se leskli v horku po ledního slunce. Najednou jsme objevili starou loď uvízlou v suchém bahně. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když

jsem viděl jemnou, malou bytost, kte rá seděla na lodi a vítala nás s ote vřenou náručí. „To je moc dobře, že jste přišli! Velká ohnivá žena vypila naši řeku a spálila naši krajinu! Jsem zde jediný, kdo čeká na zázrak. Mů žete mi pomoci?“ zeptal se s velkou důvěrou ve svých očích. Bylo to dítě nebo bytost z nebe, které nás vítalo na takovém místě s tak jasnýma oči ma a tak čistými slovy? Nevěděl jsem. A kdo by byl schopný dokázat tako vý zázrak? Já jsem to učinit nemohl. I když jsem cítil, jak se ve mě pro bouzí dychtivost čelit výzvě tohoto místa a zlomit kouzlo ohnivé ženy ryzím skutkem. Pak do mého vědomí zase vstou pil pohár. Pokorně jsem jej vyndal

a tiše zazpíval: „Ó, ty fontáno pravdy, proude života, zdroji lásky, víno, kte ré dělá divy. Kdo o tebe usiluje, kdo s tebou žije, nemodlí se nadarmo. Zlom starou moc ohně, naplň pohár svojí silou!“ Zazpíval jsem svoji pís ničku z celého srdce, než se přiblížila noc. Pohár se naplnil až po okraj a já jsem šel vylít proud života na suchou krajinu. Všude tam, kde kapičky do padly do písku, to začalo růst a kvést… A stalo se mnohem víc! Moje píseň zlomila kouzlo ohnivé ženy, která potom učinila pokání. Slzy skapá valy z kamenů a vytvářely potůček. Na obloze se objevily mraky a za čaly plakat. Stal se zázrak! Vysu šené koryto řeky se naplnilo vo dou. A řeka vyrostla v proud, který Cesta Mantaa (II)

zavodnil žíznivou zem. Všude se objevil nový život. Ale kde bylo malé dítě? Hleda li jsme dlouhou dobu. Můj šedý přítel a já jsme ho nemohli najít… ale vedle staré lodi vyrostla květi na. Měla sedm okvětních lístků, světlých a čistých jako sníh, úžas ně voňavých a tak jemných. Byla to jeho pečeť…

Pentagram 3/201 6

Vzal jsem si tu květinu a od té doby jsem ji nosil blízko svého srdce jako své tajemství.  Pokračování příště

Příběh Cesta Mantaa je adaptací knihy Die Reise des Mantao: Ein Perlenlied der Gegenwart (Cesta Mantaa: Píseň o Perle dnešní doby) od C. M. Christiana, DRP

Resenkreuz Verlag, 1 994.

Čtvrté údolí, Istigna Údolí opouštění a uvolňování: odpoutání se od strachu a touhy

Zanecháním všeho, co jsme si doposud mysleli, že víme, vcházíme do údolí uvolňování. Vkročení do něj je možná nejtěžší krok ze všech, protože od nás požaduje odevzdání všech znalostí a zkušeností, které nás k tomuto bodu přivedly. Vypravujeme se do neznáma ponecháni sami sobě. Ocitáme se ve vakuu, již nezbývá nic, za co se chytit. Toto období skrývá možnost neuvěřitelných změn, jelikož když se jednou přestaneme ztotožňovat se svými touhami a představami, rozpadá se silové pole, které doposud toto vše drželo pohromadě. Když už silové pole není, může se uskutečnit opravdová proměna. Věci, kterých jsme se léta drželi, se jednoduše rozplývají. V tomto stavu se často cítíme osaměle a dokonce opuštěně, což může v tomto údolí představovat nebezpečí. Cítíme se osaměle, protože dva elementy se teď k sobě blíží stále více, oddělení mezi „mnou“ a „mou zkušeností“ mizí, takže je „já“ cítit stále méně. Můžeme se cítit ztraceni a spadnout zase zpátky do prvního údolí a z něj vybrat jiný směr. Ale když nasadíme neúnavný krok, můžeme i tímto údolím projít a ocitnout se v údolí Jednoty. Obrazy světa

Můžeme zkoumat něco, co ještě neexistuje?

Omezení prostoru a času a setrvačnost hmotného světa nám brání méně než kdy dříve, komunikujeme ve zlomcích sekund pomocí Skypu, Facebooku či Twitteru v naději, že alespoň částečně zmírníme namáhavou pozemskou cestu a že budeme následovat naši hluboce zakořeněnou touhu vydat se po zářivé stezce ke hvězdám.

e vůbec možné být předchůdcem něčeho, co se ještě neprojevilo? Můžeme příslib naší doby následovat až za ohraničení tohoto světa? Není naší nejvyšší schopností zrodit se v novém životním poli? Již ne jako smrtelníci, ale jako znovuzrození lidé. Pak se nacházíme ve stavu zro du, v prenatálním, embryonálním stavu, tady a teď, společně se všemi obyvateli světa. A to vše ve světě, jemuž je tak zatěžko oprostit se od starých pojetí a který proto sténá v porodních bolestech. Před naši ma očima se rodí nová země, již nyní ji smíme přivítat. Jsme oby vateli hraniční země, žijeme na dě licí čáře, na natrženém švu zcela nové éry, odkud smíme spatřit jiné, původní, prvotní Universum. Ó jistě, doposud je to neurčitý a nejasný ob raz, jakoby v zamlženém zrcadle, ale již brzy, ano brzy… Staňme se proto předchůdci!

Pentagram 3/201 6

Tak jako vadne každý květ a všechna mladistvost ustoupí stáří, tak kvete každý stupeň žití i všechna moudrost, také každá ctnost nikoli věčně, vždy jen ve svůj čas. Při každé výzvě života pak srdce musí býti ochotno loučit se, odejít a opět začít znova, vzmužit se, netruchlit a zas do nových a jiných vazeb vjít. Vždyť každý počátek své kouzlo v sobě chová a to nás chrání a pomáhá nám žít. Života prostory všemi zvesela ať jdem, na žádném nelze jak na domově lpět, Duch světa nechce poutat nás a tísnit, vracet zpět, chce šíř nám dát a pozvedat nás stupeň za stupněm.

Sotva jsme v útulnosti někde zdomácněli, že ochabnem, hned hrozí nebezpečí, kdo dále na pouť žitím rozhodneli se vyrazit, jen ten se vyrve ze mdlého zvyku křeči. I hodina smrti možná, Bůh sám suď, nás vyšle omládlé vstříc novým končinám, konce mít nebude života výzva k nám… Nuž, srdce, rozluč se a zdrávo buď.

Hermann Hesse Hra se skleněnými perlami,

překlad Vratislav Slezák, Volvox Globator 1 996

Můžeme zkoumat něco, co ještě neexistuje?

Znovuobjevení Gnose (IV)

6. listopadu 201 3 se uskutečnila přednáška v knihkupectví Pentagram v Haarlemu, Nizozemsko, u příležitosti vydání knihy Ozvěny Gnose (Echoes from the Gnosis), s názvem: Proč může být George R. S. Mead nazýván prvním moderním gnostikem. Tato přednáška – která odráží historii Gnose – bude představena v několika epizodách. Toto je čtvrtá epizoda.

ylo to během turbulencí ve zná mém „Sterkampen“ v holand ském Ommenu v době „objevení“ mladého Krishnamurtiho, který byl oslavován jako přicházející Maitreya. Právě tehdy přerušil Rudolf Steiner, toho času sekretář maďarskoněmec ké divize Teosofické společnosti, se společností svoje spojení. Steiner se společně s mnoha dalšími jejími členy rozhodl vydat jinou cestou. Do centra své duchovní vědy postavil křesťanské drama vykoupení. Jeho esoterická vize mu ukázala, jakým způsobem byla celá východní moud rost předána Západu. Z jeho pohledu znamenaly vazby k východu pro zá padní vědomí krok zpět. Se svojí antroposofií chtěl pokračovat stavě ním na mystériích Kříže s Růží. Nic méně zatímco se pokoušel realizovat svůj koncept vnitřní cesty zasvěcení, zůstal stát uprostřed cesty, protože ji nak by ztratil velkou část členů Anthro posofické společnosti. Steiner trpěl, když se jeho následovníci zaměřovali

Pentagram 3/201 6

na nepodstatné věci. Možná bylo jeho omylem rovněž to, že věřil – z teoso fického pohledu – v nepřetržitou ces tu zkušenosti v souladu s vývojem kosmické evoluce. Nešel po stopách gnostiků a novo platoniků, od kterých se distancoval. Spíše následoval směr církevního teologa Tomáše Akvinského a ještě dál k Aristotelovi. Pro tyto dva byl koncept společenství světové solida rity velmi důležitý, který podle Stei nera chyběl v mystické duchovní všejednotě. A přece se říká, že dnes nastal čas k tomu, aby se oba proudy východní ho a západního mysticismu sloučily a Gnose tak mohla tímto způsobem vyjevit novou otevřenost. Vraťme se teď ale zpátky k Robertu Stowe Mea dovi s otázkou: které místo bychom měli přidělit bývalému sekretáři He leny Petrovny Blavatské (HPB) upro střed všech těch tehdejších bouřlivých vývojů? Jednou z mnoha věcí, kte rou se od ostatních lišil, byl například

GEORGE STOWE MEAD, PRVNÍ MODERNÍ GNOSTIK fakt, že se nenechal nikdy zaplést do různých intrik a zůstával vždy v poza dí politických větrů. Mead se důsled ně vyhýbal politickým záležitostem. Jako privilegovaný svědek musel zažít vše zblízka. Přesto se držel na prosto v pozadí a byl pouze jedním z mála, o kterých se nikdy nemluvilo. K tomu rovněž odmítnul přijmout v rámci Teosofické společnosti pozi ci, jež měla plánovat nástupce HPB. Nikdy se také neúčastnil sporů mezi Besantovou a Judgem. Můžeme také dodat, že Mead nikdy ani mnoho ne posuzoval fakt, že mahátmové měli na Judgeovi více osobní zájem. Celá záležitost s přípravou nástupce byla náležitě popsána v působivé auto biografii od Sylvie Cranstonové; nicméně o Meadovi se zmiňuje pou ze letmo v několika odstavcích, je likož byl do celé záležitosti sotva zapojený. Když HPB oznámila svoji rezignaci, byl to Mead, kdo ve svém proslovu oslovil publikum, jelikož Be santová nebyla krátkodobě přítomna.

Silvia Cranstonová v této souvislosti pouze odkazuje na novinový článek, který uvádí, že „mladý muž s jemný mi rysy předstoupil před publikum s impozantním projevem.“ Vlastnímu památnému projevu však již v článku nevěnovala příliš pozornosti. Možná tak Cranstonová jednala proto, že v pozdější fázi už bylo na prosto jasné, že Mead nedoceňuje kultovní aspekt vytvořený kolem HPB. Jeho cílem byl Duch, který se manifestuje mimo lidskou formu, a práce, která neustále pokračuje. Mead řekl: „Je pravdou, že osob nost, kterou známe jako H. P. Blavat skou, není již mezi námi. Zároveň nám nicméně její ušlechtilá a odvážná indi vidualita, tato velká duše, která učila nás všechny – muže i ženy – jak vést čistý a nesobecký život – stále a účin ně pomáhá.“ Mnohem později – poté co opustil společnost – si uvědomil, že teosofie nestála a nepadala s osobou HPB. „Zá klady teosofie jsou stále silné a pevné, Znovuobjevení Gnose (IV)

Dům George Meada sloužil rovněž jako kancelář časopisu The Quest, ve které mohl Ouspensky, poté co opustil Gurdjieffa, v letech 1 920–1 930 pořádat své přednášky.

G. I. Gurdjieff protože jsou na paní Blavatské napros to nezávislé. Teosofie je hlavním bo dem našeho zájmu. Zůstává nehybnou skálou síly a podpory, nevyčerpatel ným zdrojem pro studium a nejmilo vanější stezkou, kterou můžeme ná sledovat.“ Mead Blavatskou velmi oceňoval, protože to byla právě ona, která ho od začátku podporovala v jeho duchovním hledání. Je zřejmé, že Mead byl někým, kdo mohl vidět mnohem dále než jeho bezprostřední okolí. Světlou stránkou možná bylo i to, že se od začátku a mezi všemi skandály mohl zaměřit na svůj vlastní přínos pro teosofické dílo, přínos, který byl velice hlubokého charakteru. To neznamená, že tomu Mead ne věnoval pozornost. Byl rovněž ve střehu poté, co Besantová přijala zpět

Pentagram 3/201 6

často zmiňovaného Leadbeatera za svého důvěrníka – zejména poté, co jeho reputace klesala, což způsobilo, že se na čas docela vytratil. Mead považoval za důležité distan covat se od Leadbeaterových „okult ních experimentů“. 700 členů se roz hodlo opustit společnost společně s Meadem. To vše se stalo navzdory tomu, že mu bylo v roce 1907 nabíd nuto místo prezidenta evropské divize. Ve stejném čase se od Teosofické společnosti rovněž odloučil i Rudolf Steiner. Bylo poukázáno na to, že se Steiner s Meadem museli setkat na třetím kongresu evropské sekce Teo sofické společnosti. Setkání se usku tečnilo v roce 1906 na sněmu v Paříži, kde byl Mead, podle Steinerova zápi su o události, řečníkem. Když Mead společnost opustil, nechtěl vytvořit

P. D. Ouspensky další skupinu „disidentů“ a vést ve řejnou opozici proti Teosofické spo lečnosti. Stojí rovněž za zmínku, že nikdy nepůsobil společnosti žádný druh obtíží a nepociťoval k ní žád nou zášť. Soustředil všechnu svoji energii na to, aby mohl tiše započít svůj nový projekt, který se týkal časopisu The Quest, s cílem hledat esoterické zdro je na západě. Pro dalších 30 let byl Mead tomuto dílu naprosto oddaný a zavázaný! V každém novém vydá ní publikoval časopis článek, který napsal. Kromě Meadových osobních člán ků časopis rovněž sloužil jako fórum pro příspěvky jiných významných au torů. Například zde byly publikovány práce od básníka Ezra Poundy nebo rovněž již dříve zmiňovaného historika

Arthura Whitea, který byl známý díky svému historickému výzkumu týkají címu se Rosikruciánů. Časopis sloužil rovněž jako platforma pro spisy od Jessie Westonové týkající se renomo vaných studií o Svatém Grálu, dále zde publikovali Gustav Meyring nebo indický básník Tagore, publikovala zde také Evelyn Underhillová velmi ceněnou studii o mysticismu, nebo také irský básník W. B. Yeats. Rovněž víme, že známý Ouspen sky, žák Gurdjieffa, byl v kanceláři časopisu The Quest pravidelně ví taným hostem, kde pořádal svoje přednášky. Je pochopitelné, že jedna z Ouspenskyho knih s názvem Frag menty neznámého učení (Fragments of an Unknown Teaching) byla in spirována jednou z prvních Meado vých prací s názvem Fragmenty víry Znovuobjevení Gnose (IV)

zapomenuty (Fragments of a Faith Forgotten). Později byl název knihy změněn na V hledání zázračného (In Search of the Miraculous). Společnost The Quest byla rovněž zaneprázdněna organizováním hojně navštěvovaných setkání. Jednalo se o jakéhosi předchůdce setkání „Era nos“, které probíhaly ve vile holand ské teosofky Olgy FröbeKapteyn v Monte Verita v Askoně, jižním Švý carsku. Mead sám byl vždy velmi cit livý, když mluvil o Questu, o hledání, které stále pokračuje: hledání je napl něno teprve tehdy, když si člověk uvě domí, že pro něj znamená začátek a ko nec všech věcí. Hledání nevede pouze k povrchnímu odhalení věcí, ale rov něž k jejich podstatě, vede k životu namísto smrti, k věčnosti namísto k do časnému. Nezaleží na tom, jaký směr si zvolíte nebo kolik kroků učiníte na nespočetných cestách ke svému „bytí“, konečného výsledku nebude dosaže no, protože vždy existuje něco „dal šího“ a něco „většího“, něco „odliš ného“ od dosaženého výsledku. Mead pokračoval se svým časopi sem v práci, kterou započal již jako teosof, a tímto způsobem zůstal spo jený s počátečním vývojem Teosofic ké společnosti. To znamenalo – jak bylo uvedeno v původním prohlášení společnosti – sladění východní a zá padní moudrosti a důkladné studium jejich podobností.

Pentagram 3/201 6

Důvodem, proč si Mead zvolil svoji vlastní cestu, bylo jeho pozná ní, že se z Teosofické společnosti vy tratil osvobozující impulz, a to, že musí naplnit jiný úkol. Pro tento zvláštní úkol se musel osvobodit ode všech vazeb a závazků. Mead se cítil být povolán slou žit mnohem většímu cíli. Nechtěl nic jiného než nejvyšší pravdu. Jeho posláním bylo zpřístupnit zdroje západní esoteriky a osvětlit správ né porozumění původu a podstatě křesťanství. Vložil všechnu svoji energii do přípravné práce, která měla hlubší smysl. Byl neúnavný a tvrdě pracu jící a měl pro tento úkol dokonalé předpoklady. Tyto schopnosti mu byly dány už do kolébky. Jakožto absolvent Cambridge, s následným studiem orientalistiky na Oxfordu, byl neobyčejně znalý věčné moudrosti, která byla učena od začátku běhu časů. Mead se vždy snažil o co největší nestrannost a veš kerá jeho práce měla dokonalý vě decký základ. Současně bylo zcela zřejmé, že velmi sympatizoval především s gnos tiky. Popisoval jejich vhledy s odda ností a nejvyšším respektem. Vždy bránil gnostiky proti obvině ním církevních otců, kteří proti nim bojovali ohněm a mečem: Irenaeus, Tertullian, Hippolytus a Epiphanius.

Mead komentoval Irenaeovo roz jímání nad Karpokratovými myšlen kami: „Hloupost biskupa z Lyonu je výsledkem naprosto chybného žeb říčku hodnot, na kterých stavěl svo je aktivity, zatímco i pro naprostého novice gnosticismu je všechno na prosto jasné jako denní světlo.“ Mead bezpochyby vlastnil nadše ného pionýrského ducha, věrného a vy trvalého. Na svých prostých cestách napsal své všestranné a rozsáhlé ži votní dílo, které o něm vypovídá více než strohé biografické údaje, které o něm můžeme zjistit. Začal tvořit svoje vlastní dílo už v čase, kdy ho musel uvést do souladu

s rozsáhlým úkolem jako sekretář HPB. I po její smrti ještě pracoval na několika jejích dílech jako editor, například na Klíči k teosofii nebo na Hlasu ticha.  Pokračování příště

1 . Citace z: Claire a Nicholas Goodrick-Clarke, Introduction to G. R. S. Mead and the Gnostic Quest, str. 3. 2. G. R. S. Mead, Concerning H. P. B., v: The Theosophical Review, 1 904, str. 1 41 –1 44. 3. Citace z: R. Gilbert, G. R. S. Mead and the Gnosis, v: G. R. S. Mead, Echoes from the Gnosis, str. 1 9. 4. G. R. S. Mead, Fragments, str. 282.

Znovuobjevení Gnose (IV)

Páté údolí, Tauhid Údolí Jednoty: osvobození od duality a od „já“

Do údolí Jednoty můžeme vstoupit, jen pokud za sebou zanecháme vše, co jsme si o sobě mysleli. Na konci údolí opouštění nás čeká nové probuzení. Otevíráme oči a zjišťujeme, že vše je Jedno. Všude, kam se podíváme, je jen Jednota. O této zkušenosti se v Koránu píše: „Kamkoliv se obrátíš, díváš se do Boží tváře.“ A Rúmí řekl: „Já vím, že oba světy Jedno jsou.“ V údolí Jednoty neexistuje skutečné oddělení mezi „vnitřním“ a „vnějším“ a my víme, že vše vzniká v přítomnosti.

Pentagram 3/201 6

P U T O V Á N Í

S E D M I

Ú D O L Í M I

Šesté údolí, Hairat Údolí údivu: procházení skrze poušť zármutku, bolesti, ztráty, zničení

Vše je vnímáno přesně takové, jaké to je. Rozpoznáváme příčinu za všemi příčinami a vidíme příčinu jako její vlastní účinek. Účinek je příčinou jejího vlastního účinku. Příčinou stromu je plod, tudíž účinek je skutečně příčinou. Plod obsahuje potenciál semena pro další generaci. Znamená to tedy, že dokonalý člověk je příčinou celého stvoření. V tomto údolí vnímáme věci jako proměny bytí. Víme, že v relativním světě se nic nevytváří a že existuje jen proměna bytí. Zde nám nezbývá už nic než chválit Boha. V tomto stádiu ale čelíme nebezpečí, že budeme zažívat Boha jen jako transcendenci a zapomínat na jeho imanenci. To nám může způsobit ztrátu kontroly nad naším každodenním životem. Z toho důvodu potřebujeme obzvlášť v pozdějších etapách cesty skutečného učitele a průvodce, jelikož se pohybujeme na ostří nože. Za žádných okolností nesmíme zapomenout na zodpovědnost, kterou neseme zde na zemi. Skrze údolí údivu a chválení Boha možná na konci dospějeme k údolí poznání Boha. Obrazy světa

Sedmé údolí FACR-FANA, údolí bídy a zničení („fana“) – jednota

V tomto bodě jsme si vědomi své jednoty s Bohem. Uvědomujeme si, že jsme vždy jedno s jediným a nekonečným tvůrcem a že zdánlivé oddělení mezi námi a absolutnem je jen iluzí. Od této chvíle je každý čin činem Boha, každá bytost je božskou bytostí. Zkušenost oddělenosti a ohraničení jsme nechali za sebou, kapka se znovu stává částí oceánu, nebo ještě přesněji – oceán je v kapce. Každá iluze zmizela a není nic jiného než Bůh. Zůstává jen světlo čisté inteligence a rodí se pravý gnostik.

Pentagram 3/201 6

Literatura Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Díla vydaná v českém jazyce:

Bratrstvo Šambaly * Čínská Gnose – Komentáře k Tao-te-ťingu * Dei Gloria Intacta – Křesťanské mystérium zasvěcení Svatého Kříže s Růží pro novou éru * Duchovní odkaz Jana Amose Komenského * Elementární filosofie moderního Růžového Kříže * Gnose v aktuálním zjevení * Mystérium života a smrti * Prázdný prostor neexistuje * Přicházející nový člověk * Univerzální Gnose * Zvěst Bratrstva Kříže s Růží – Esoterická analýza spisu Fama Fraternitatis R. C. Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců. Distribuce Kosmas s. r. o. www.kosmas.cz

Můžeme poznat něco, co ještě neexistuje? Největší lidskou schopností je přece moci být znovuzrozený, za nových podmínek, skrz vůli, chtění, nasazení a milost. Pak už nejsme smrtelní, ale znovuzrození lidé, jak psal Hermann Hesse: I hodina smrti možná, Bůh sám suď, nás vyšle omládlé vstříc novým končinám, konce mít nebude života výzva k nám… Nuž, srdce, rozluč se a zdrávo buď.