Pentagram 2016-4 by Lectorium Rosicrucianum CZ/SK

P e nt a gr a m

Lectorium Rosicrucianum

Sedm škol Hranice štěstí Jeden bod Braň pravdu Vyšší panteismus Obrazy světa: Caux 201 5

2016

ČÍSLO

Šéfredaktor Peter Huijs

Redakce

Kees Bode, Wendelijn van den Brul, Arwen Gerrits, Hugo van Hooreweeghe, Peter Huijs, Hans Peter Knevel, Frans Spakman, Anneke Stokman-Griever, Gerreke Uljée, Lex van den Brul

Design

Studio Ivar Hamelink

Sekretariát

Kees Bode, Gerreke Uljée

Adresa redakce

Pentagram Maartensdijkseweg 1 NL-3723 MC Bilthoven e-mail: info@rozekruispers.com

Administrace

Medzinárodná škola Zlatého Ružokríža, Lectorium Rosicrucianum Masarykova 1 2 SK-040 01 Košice e-mail: rosicrucianum@lectorium.sk Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Křesomyslova 599/8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: praha@rosicrucianum.cz Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Nové sady 676/4 CZ-602 00 Brno e-mail: brno@rosicrucianum.cz www.lectoriumrosicrucianum.org K překladu použito: německé vydání Pentagramm 3/201 5 anglické vydání Pentagram 5/201 5 maďarské vydání Pentagram 5/201 5

Vydavatel

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Křesomyslova 599/8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: lectorium@rosicrucianum.cz

Autor

Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva. Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, nového člověka. Je však také symbolem universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán. Symbol však obdrží smysl jen tehdy, jeli uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis Pentagram vyzývá čtenáře, aby do této nové doby vstoupili uskutečněním vnitřní, duchovní revoluce.

P e nt a g r a m Číslo 4/2016

Vždy se říkalo, že pravá esoterická tradice ve smyslu osvobození duševní postavy v člověku, nebo obyvatele nebeského království, může být efektivně uskutečněna jen prostřednictvím opravdových gnostických škol. Protože číst a studovat může člověk všechno, ale vytvoření dostatečné vnitřní schopnosti pro překročení stupně, který nás dělí od vnímání skutečnosti, vyžaduje žití cesty – cesty, která je od nepaměti ochraňována „nositeli stezky“. Samotná cesta je pozoruhodná. Je to cesta, která začíná a také končí „nevěděním“, která začíná skromností a ještě větší skromností končí. Na cestě se učíme, že my jako lidé jsme jedineční a zároveň stejní – jako miliardy hvězd na božské velkolepé obloze, a zároveň jedineční tím, že zažíváme toho Jediného v našem nejhlubším nitru a v každé z miliard buněk okolo. Nositelé stezky: mudrci, ochránci, pomocníci, univerzální bratrstvo. Bez nich není možný jediný krok; s nimi je stezka širokou silnicí k opravdové skutečnosti, která obklopuje naši planetu.

Obálka: Extrémně jasné protohvězdy, stomiliónkrát jasnější než Slunce, ve spirálových plynových mlhovinách v našem ještě mladém vesmíru. Umělecká imprese. © Shantanu Basu, University of Western Ontario, Kanada

Sedm škol Božské nadšení pro čin J. van Rijckenborgh

Hranice štěstí 7 Obrazy světa:

Mladí Rosikruciáni

14, 15, 21, 41, 59, 60 Zkoumáním hranic poznáváme svobodu 16 Jeden bod, příčina bez příčiny 22 Znovuobjavenie Gnózy V (koniec) 30 Hranice 35 Vyšší panteismus 38 Braň pravdu až do smrti v Caux 2015

První reformace Jana

Husa 42 Cesta Mantaa III (konec) 48

BOŽSKÉ NADŠENÍ PRO ČIN

Sedm škol J. van Rijckenborgh

Ve svaté řeči existuje hezká legenda o duších-dvojčatech. Od počátku zjevení lidské životní vlny se nový život rozvíjí sedminásobným způsobem. Po sedmi paprscích se spouští panenští duchové do školy zkušeností. Sedm duchů před trůnem, planetární duchové, stále znovu inspirováni dvanácti tvůrčími hierarchiemi – znameními zvěrokruhu – připravovali každý jednu skupinu lidských duší pro nepředstavitelný vývoj, kterým my všichni procházíme.

roto má každé lidské dítě svou otcovskou hvězdu, aniž by vě dělo, která to je. A tak ve svém blíz kém nebo vzdáleném okolí potkává me lidi nebo skupiny, ke kterým se cítíme být neobvykle přitahováni. Intuitivně cítíme, že máme hodně vnitřních vazeb, které v nás rozvíjejí světlo a radostné pocity. Něco, co v na šem nejhlubším nitru dřímá, se pro bouzí, něco, co přetrvává z nepřed stavitelně dávných časů, totiž vnitřní schopnost poznání. Znovu jsme našli své dvojče, svou spřízněnou duši. Našli jsme znovu duše, které mají stejného hvězdného anděla jako my. S nimi jsme vzešli ze stejného papr sku. S nimi jdeme dál až do konce, do kud po bloudění a stoupání nedojdeme

Pentagram 4/201 6

do Otčiny, dokud na vrcholu svého vývoje nezazpíváme sedminásobnou píseň lásky a přátelství, sebepřekoná ní a činu. A protože se lidská životní vlna vyvíjí sedmi různými způsoby, existuje sedm škol zasvěcení a my se můžeme vyvíjet jen v té škole, která je v souznění s naším paprskem. Teprve na konci cesty při přijetí posledního zasvěcení obdrží žák jméno otcovské hvězdy a pozná svůj původ. Tak bude jasné, že sedm škol je projevení sedmi paprsků, sedmi

Minojská miska se znázorněním sedmi planet (slunce uprostřed je také považováno za planetu). Současně vyobrazení symbolizuje šejka jako světové a duchovní centrum se svými věrnými ministry kolem sebe. Persie, začátek 1 3. století.

Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri jsou zaklada teli Duchovní školy Zlatého Kříže s Růží. V této škole, na základě původních textů z univerzálního učení, svým žákům různými způsoby objasňovali, osvětlovali a uskutečňovali cestu osvobození duše.

Sedm škol

planetárních duchů, a že lidstvo může být vedeno k zasvěcení podél těchto sedmi paprsků. Ten, kdo to potřebuje a hledá to vším, co má v sobě k dis pozici, bude přiveden k nejlepší ško le, k paprsku, který je mu od počátku blízký. Tak vidíme, jak lidstvo, har monicky rozděleno do sedmi vnitř ně spojených skupin, osidluje Zemi. Před svým duchovním zrakem vidí me zrcadlit se cíl evoluce, jak nám ho chce vysvětlit například evange lium podle Matouše. Ale cesta je na máhavá a osamělá. Cesta je posetá překážkami. Cesta je námahou a trá pením v černočerné noci. A touto cestou namáhavých a beznadějných trampot tam má lidstvo dojít.

Kam?

Zeptáteli se tisíckrát, dostanete tisíc odpovědí. Říká se něco o zlaté kou zelné říši na druhé straně. Odkazuje se na existující onen svět, který už svým významem je dualistický. Je v něm jak nádhera, tak i sžírající oheň pekla. A o to v tomto životě jde: na horu nebo dolů. A tak dále. Všichni asi znáte ty neurčitosti a doktríny. A asi tak jako my slyšíte všude po světě odezvu miliónů posměváčků,

Pentagram 4/201 6

kteří již neznají cestu ven, bláznů ve svěrací kazajce civilizace s jejími vá lečnými rozpočty a jatky pro zvířecí a také lidské životní vlny.

A nad tím vším davem září bílé Světlo

Ale člověk ho už nevidí, nanejvýš nějaký jeho odlesk. Světlo svítí tak neskutečně daleko. Ano, na konci cesty, tam je sedm obydlí. Na začát ku jsme o nich věděli všichni, bez výjimky. Ale po cestě jsme na ně za pomněli, a teď vidíme všude jen říši materie a říši smyslů jako hlavní cíl. Ale ze Země se zvedá sedm světel. To je sedm cest, které vedou k zasvě cení, ovládány a doprovázeny jedi ným Světlem. A ti, kteří se cítí být opravdově spojeni s osudem našich bratrů a se ster v látce a mimo ni? Ti, kteří se skutečně chtějí předat na oltáři slu žebnosti, ti, kteří chtějí opravdu po moci svým spolustvořením jít cestu? Ti, kteří stoupají vzhůru po sedmi stupních paprsku, aby získali pozná ní, sílu a moudrost, s nimiž by byli hodni svého těžkého poslání jako spolupracovníci na vinici? Nyní bez prostředně rozpoznáváme klíč k těmto Sedm škol

školám: obrovskou intenzivní touhu po službě lidstvu, ve které dostoupilo na vrchol Univerzální Bratrstvo. Nyní známe svůj úkol – žádné mystické vy tržení, ale obyčejný život skutků a se beobětování zde v látce. Nechte v sobě vzplanout božské nadšení pro čin. Pak se probuzená vibrace rozšíří, dokud ši roko daleko neočistí naši sféru od čer ných sil. Ale obraz, který se snažíme vybudovat, ještě není úplný. Můžeme si myslet, že těch sedm škol je prostě odděleno, a právě toto v nás má probu dit vědomí oddělenosti, o které právě žádáme Boha, aby nás toho zbavil.

Ne, sedm škol jsou jedno

Musíme zde říci, že mnozí zpoma lují svůj postup na cestě, protože se

Pentagram 4/201 6

vydávají opačným směrem. Nad sed mi školami se nachází všenaplňující, bílé Světlo, které zahrnuje všechny školy; Kristus, Sluneční duch, který přišel k nám, aby žil mezi námi, kte rý nás a Zemi prostupuje svou schop ností vyzařování. A tak se zdánlivé rozdělení stá vá jednotou, tak se naše vlastní vázanost k Zemi stává vnitřním obrazem Bible, jako jedinou ško lou Západu, jako přímou stezkou k Němu, ke Světlu. A ti, co o Svět le ví, ti co vědí ne ze zevně nau čené lekce, ale skrze rozhled vlast ních vnitřních možností, nemohou jinak, než aby svědčili o Světle a při nášeli ho tam, kde je ho nejvíce za potřebí. 

Hranice štěstí

Myslitelé, mudrci a mnoho svatých spisů často říkají, že my jako lidé máme uvnitř sebe vše k tomu, abychom zářili štěstím – nebo přinejmenším byli šťastní. Ale co nám tedy chybí, když se to jak se zdá nedaří, i když veškeré naše usilování je přece namířené na dosažení štěstí?

polečné soužití uvedlo v život stát poskytující sociální zabez pečení. Společně jsme se podřídili výraznému, ale zároveň nejúčinnější mu marketingu štěstí. Přesvědčujeme sebe, o kolik lépe se cítíme, když na kupujeme. Ne, že bychom se stali šťastnějšími, je to spíše naopak. Prá vě ten aspekt, který by nás mohl uči nit šťastnými, selhává. Klíč ke štěstí, faktor štěstí, jsme cestou ztratili. A teď jej spíše zoufale hledáme znovu. V dřívějších dobách byly požehná ní nebo blaženost něčím jako přísli bem do budoucna. Tento faktor štěstí je poměrně nedávná myšlenka. V dří vějších dobách hrály svou roli jiné zájmy, ve kterých na štěstí nebyl tolik kladen důraz, ale co bylo důležité, byla například poslušnost a ctnost. A od měna za toto všechno přišla mnohem později – po smrti. Získali jste věčnou blaženost, která vám vynahradila věci, které chyběly ve vašem životě. Život před smrtí byl pozemským slzavým údolím, a vy jste přijali námahu živo ta, abyste kompenzovali nebo byli potrestáni za původní hřích někoho

jiného. Ale časy se změnily a je štěs tím, že to tak je. Nyní musíme být šťastní tady a teď bez odkladu. Jako důsledek zažíváme pocit viny, pro tože bez ohledu na to, jak mnoho se snažíme, se zdáme být v tomto živo tě neschopní dosáhnout pro sebe sku tečné štěstí. V dnešní době tolik nepracujeme pro svůj denní chléb, ale spíše pracu jeme pro uskutečnění našeho osobní ho štěstí. Štěstí, které doufáte, že vy voláte tím, že si nakoupíte věci, ale které odpuzujete právě tím, že toto dě láte. Není snad pravda, že jediný pří pad, kdy zažíváme pomíjivý moment potěšení, je při získávání a vybalová ní našich nákupů? To zároveň později způsobuje pocit viny, kvůli našim skří ním plným nenošeného oblečení, po licím plným nepřečtených knih a stohů CD, které sotva kdy posloucháme.

NÁKUPNÍ ZÁVISLOST Z domu už

není třeba vycházet. Stačí jedno klik nutí myší, přičemž – mimochodem – je vaše spotřebitelské chování detail ně monitorováno. A s pomocí vědy Hranice štěstí

o neuronech ohrožují blikající marke tingové zprávy vychytrale naši fiktiv ní imunitu proti nebezpečí kontami nace. Kolik zápěstí bude později hrdě nosit Apple Watch? Tímto způsobem nás naše nákupní závislost drží v pasti na běžeckém pásu „potěšení z náku pu“. Možná, že žijeme příjemnější a snadnější život, ale můžeme se ptát, je to také šťastnější život?

ZÁKONY ŠTĚSTÍ? Na štěstí máte

právo, říkají, a všechny druhy služeb nám poskytují to, co údajně máme právo vlastnit. A v případě, že se to nedaří, jsou zde kontaktní místa na po dání stížností, které se ovšem téměř hroutí pod „tyranií“ svých klientů. Protože mocná solidární společnost řídí naše narození, náš život a naši smrt do posledního dechu a nepone chává nic náhodě. Ale… už při nejbez významnější příležitosti se začínáme soudit, protože cítíme, že se s námi zachází nespravedlivě a přitom sku tečný viník je stále hůře k nalezení. Nakonec jsme nuceni akceptovat zá sadní nedostatek blahobytu a štěstí, protože se ukáže, že je nemožné or ganizovat každou lidskou touhu kaž dého jedince nebo ho ochránit před jakoukoliv újmou.

UMĚNÍ BÝT NEŠŤASTNÝMI Spontán ně šťastní? Dobře, ale zároveň uznej te, že tento život obsahuje i nezdary.

Pentagram 4/201 6

A také si uvědomte, že člověk s čino rodou myslí se nikdy nevyhne určité mu pocitu úzkosti. Uvědomte si i to, že v souladu s naší povahou jsme také často spontánně nešťastní a již jsme zapomněli na schopnost se s tím moudře vypořádat! Mezitím studie mozku prokázaly, že pozitivní zkušenosti mají menší dopad na naši mysl než ty negativní.

A schopnost cítit se dobře se zhoršu je, když jsme průběžně rozptylováni a necháváme se neustále hnát novými podněty. Jaký je potom vliv této skutečnos ti na náš mozek, když jsme zaneprázd něni tolika věcmi ve stejnou dobu? Jsme stále dosažitelní, stále online, vždy ve virtuální společnosti ostat ních. Vidíme toho stále víc, získáváme

stále více nových názorů, musíme se vypořádávat s mnoha novými dojmy, je možné se docela dobře stát závis lými na nepřetržitých ukázkách den ních zpráv. Stále si s tím vším umíte pora dit? Jste schopni reflektovat vše, co se děje s vnitřním klidem a mí rem uprostřed všech těch neustá lých pobídek?

Filosof Wilhelm Schmid

napsal několik knih o utrpení a štěstí, např. Štěstí, proč není tou nejdů ležitější věcí v životě (2011 ) a Být nešťastný. Povzbuzení (201 3). „Lidé si často myslí, že život by měl být celý pozitivní, v každém detailu. To je také idea naší mentality. Ale život má také své propasti. A až se jim odvážíte čelit, teprve pak můžete všechno v životě opravdu milovat a skutečně žít. S tímto výrokem je blízko myšlenkám Arthura Schopenhauera, který

Pentagram 4/201 6

říká: „Jeli nejzřejmějším a přímým cí lem našeho života netrpět, pak je naše existence nejvíce nevhodná věc na světě. Proto je absurdní se domnívat, že nekonečné utrpení, vycházející z tak charakteristické potřeby života, která naplňuje svět, by byla zcela beze smyslu a čistě náhodná. Naše citlivost na bolest je téměř nekonečná, ta pro potěšení zcela omezená. Každé jed notlivé neštěstí se zjevně zdá být vý jimkou, ale neštěstí obecně je pravidlo.“

Michael Foley,

severoirský učitel informačních technologií, argumentuje ve své knize Nesmyslná hojnost. Proč je tak těž ké stát se šťastnými (201 2) tím, že

bychom se neměli odvracet od této absurdní hojnosti, ale měli bychom se na ni opravdu dobře podívat a přemýšlet o tom. Podle něj je nejlepším lékem proti všemu tomuto hromadění duchovní snaha ztratit se v Bohu: nejintenzivnější zážitek pro já spočívá ve ztrátě sebe sama. Umělá extáze oslepujících iluzí uklidní naši bolest z existence jen do časně. Vždy existuje konec našich po kusů o to, dostat ze života více, než v něm skutečně je. Není na čase zno vu získat náš život pro sebe, navzdory současnému proudu? Neboť v životě, uvnitř tohoto našeho jednoho života, je realizována jedna základní věc. Možná méně fascinující a ne tak bohatá, jaká byla v našich snech, ale přesto všude kolem nás, ať už jsme jako účastníci, nebo jako pozorova telé toho, na čem opravdu záleží. Ne jako povrchní diváci všech druhů prchavých projekcí, ale jako vnitř ně zneklidněný divák toho, co se děje uvnitř nás!

Pouze v našem vlastním bezpro středním okolí můžeme být skutečně přítomní žít život, který je střídavě radostný a bolestný. Tudíž život, ve kterém je také místo pro dočasné ne štěstí nebo selhání. Takovýto život může být jednoduchý, nebo možná složitý a obtížný, ale je to vždy sku tečný život, realita. Byla by to velká věc, kdybychom to mohli akceptovat a neodporovat skutečnosti, takové jaká je. Pak bychom se náhle změni li z hledačů štěstí na hledače smyslu, pro které život sám je tou nejlepší školou pro to, abychom se něco do zvěděli o životu.

JAK FUNGUJE SVĚT Tímto také

zjistíme, že není nic špatného na ži votě takovém, jaký je – ve skutečnos ti je to ten nejlepší, nejpoučnější život, který bychom si mohli přát. Zrychlení našeho životního rytmu zvyšuje život ní tlak a stres, které zakoušíme. Ale čím větší je psychologický tlak, tím hlubší je touha se z něj osvobodit. Ze všech věcí je to jen naše horečnatá touha po osobním štěstí, která se v tomto hektickém životě téměř ne vyhnutelně stává odrazovým můst kem k objevení skutečného štěstí. Hranice štěstí

Vidíme skrz mnohé nerozumné a falešné připoutanosti a vliv tohoto všeho na naši mysl, jak naše svobod né myšlení a jednání byly paralyzo vány pro výhody druhých. Je pravda, že náš mozek tvoří správný hardware pro štěstí, ale software krátkozrakého egoprogramování zcela jistě na nás hraje své triky. A žádné myšlenkové cvičení vám vůbec nepomůže zbavit se těch starých vzorců; pouze byste je navlékli do nových návyků. Nejdříve nech proud života toho Druhého, Jedi ného dobrého, proudit svým srdcem, což tě očistí od všech těch hloupých já žádostí, všeho toho mylného a po křiveného myšlení. Pak zažiješ mír a klid, hloubku a ticho, to samo o sobě již… je mnoho.

SRDCE A HLAVA JAKO JEDNOTA

Takovéto otevřené srdce, skrze které může zdroj duchovního štěstí plně proudit, nemůže jinak než zrodit nové, kreativní myšlení. To vás ladí na správné spojení srdce a mozku a svobodně, bez vynucování, se pak uskuteční zázrak ve vnitřní oblasti vašeho života. Nakonec pak může me konečně bez výhrad říci „ano“ naší omezené a konečné existenci;

Pentagram 4/201 6

jak srdcem, tak hlavou řekneme „ano“ na všechno, co prožíváme a co jsme se naučili, a naše očekávání splývají s životním proudem, ve kterém sto jíme. Pak se zdá, že máme hojnost okamžiků plného vědomí, hodnot ných věcí na zkoumání, přemýšlení o mnoha věcech, které jsou odhaleny v rámci Světla aktivního srdce a nově polarizované duše! Nakonec neome zená, dokonalá síla opravdového štěstí – tak velkého jako život sám – se nás může dotknout v centru naše ho omezeného života. A vy už prostě nemáte dál čas na ten omezený starý způsob žití: pryč s měnícími se nála dami, ne více „doteků emocí“, jak je nazýval Spinoza, ale nepřeruše né, kontinuální vědomí absolutního bytí, a absolutní pozornost pro vše objímající štěstí každého univerzál ního vědomí.

ŠTĚSTÍ NALEZENO Ne na vnější

straně, kde vzdálené zámky fata mor gány ve vzduchu sugerují iluzorní štěstí, ne, pravdivé a absolutní štěstí je v nás. Existuje ve skrytých hlubi nách lidské duše. Nepřestává protékat směrem k vašemu vědomí. Jakmile uděláte krok stranou, dostanete se ven

Autor Dirk De Wachter

ve své knize Hranice časů. Konec normality (201 2) uvádí, že se zvyšuje počet lidí odpovídajících hraniční diagnóze těchto dní, což je přímým důsledkem naší „šťastné společnosti“: „Je velmi těžké cítit se i pouze trochu špatně v naší společnosti štěstí. Je v ní přehna ný, vysoký mýtus o štěstí. Vše musí být fantastické. Každý den, vše musí být skvělé. A to prostě není možné. Tu a tam jsou věci fantastické méně. Každou chvíli se pak budete cítit velmi zklamáni. Vypadá to, že se s tím neumíme dost dobře vyrovnat.“

z cesty, jen pak si ho můžete být vě domi. Pro vnitřní opravdové štěstí je nutné něco úplně jiného: ne být

přítomen, ne hromadit, žádná omeze ní a ohraničení, ale umožnit plný pří stup k proměňujícímu proudu života, vyplňujícímu životem, pránou dokon ce i ty nejmenší částice. Jakmile ne budeme chtít vlastnit, bude nás to svo bodně rozvíjet do nové bytosti, věčně požehnané, božské bytosti. V ráji na šeho srdce objevujeme vnitřní krá lovství, které jsme neúspěšně hledali v labyrintu světa. Tam najdeme dra hocennou perlu, pro kterou člověk ve známém podobenství prodal veškerý svůj majetek. To je dlouho hledaný průhledný krystal moudrosti; to je ta „natřesená, překypující, hojná míra“, která je nám pak dána do klína: štěstí, které jsme ztratili v dávných dobách, jsme znovu nalezli. 

Hranice štěstí

Konference mladých žáků, která se konala o Velikonocích v Caux ve Švýcarsku, měla jako své téma: „Od reinkarnace k transfiguraci“. Přitažlivý námět. Při zahájení předávali mladí žáci své vlastní pohledy na toto téma. Byli velmi věcní, povzbuzující a předávali své poselství jasně:

Pentagram 4/201 6

MLADÍ ROSIKRUCIÁNI V CAUX 201 5

„Abychom se vyhnuli temnotě, je třeba nasměrovat svou pozornost od všeho špatného a negativního a zaměřit se na Světlo. Teprve potom je možné vidět, že Cesta může být plná světla, radosti a že zde může být hluboké duchovní spojení s ostatními. To zcela závisí na zaměření každého. Pokud se směrujete na Světlo, bude váš život lehčí a jednodušší. To není naděje, ale jistota, která může růst v každém z nás. V našem každodenním životě je snadné na to zapomenout. [S] Zaměřte se na Světlo a Světlo obdržíte. Vězte, že všechno je přesně tak, jak má být, a nikdy nezapomeňte, že nejste v tomto životním zápase sami. Stačí se podívat kolem sebe. Nejste sami.“

Obrazy světa: Mladí Rosikruciáni v Caux 201 5

Zkoumáním hranic

poznáváme svobodu V láskyplném objetí milujících rukou se dítě cítí nejjistěji. A přece jsou tu chvíle, kdy matka musí „dítě odložit“. Je to začátek jeho osamostatňování a objevování prostoru. Téměř jako ztracené pak dítě leží v pro něj nekonečně obrovské kolébce. O něco později, když nabere sil, objeví, jak se samo pohnout, až se jeho hlava dotkne boku kolébky. Něco jako náhrada stěny dělohy? Zdá se, že hledá to, co zná, pocit bezpečí být obklopen: „Cítím hranice, tedy jsem“.

OMA O něco později navždy

končí období horizontální polohy ležení na bříšku nebo na zádech. Svět kolébky a ohrádky si samo zvětší na pokoj a později na vstupní halu, scho diště… Je fascinující, jak dítě s plnou důvěrou radostně jde na svou objevi telskou výpravu: nejdříve po čtyřech a později na obou nohách objevuje hranice a posouvá je. Hranice ovšem posouvají jak dítě, tak i rodiče. Zdá se, že dítě je poháněno přirozenou touhou objevovat a tím se učí a roste. Rodi če také objevují, ale chtějí dítě hlídat a chránit: „Opatrně! Dávej pozor!“ Kde je potom důvěra? Proč se bojí, že by jejich dítě mohlo upadnout, spálit se nebo onemocnět? Dětští lékaři říka jí: „Dovolte svému dítěti zkušenosti, dokonce i tehdy, když jsou bolestivé!“

NA ČERSTVÉM VZDUCHU Malá ro dina je na pláži. Je krásný slunečný

Pentagram 4/201 6

VZDĚLÁVATS POSKYTOVAT PROSTOR, KDE JE TO MOŽNÉ, URČOVAT HRANICE, KDE JE TO NUTNÉ

Děti moře, Jozef Israëls, 1 872 © Rijksmuseum, Amsterdam Zkoumáním hranic poznáváme svobodu

Výdech – poskytování prostoru k objevování; dovolit padat a vstávat. A nádech – stanovování hranic a konfrontace. den s hrady z písku a nekonečným hledáním mušliček. A náhle nastane úděs: dítě zmizelo. Rodiče ho hleda jí všude, volají ho a nakonec běží za plavčíkem. Klidný hlas jim říká: „Pojďte, podívejme se směrem, od kud fouká vítr.“ „Proč?“ „Protože odpor proti větru dává dětem pocit omezení, hranic. Tak to prostě cítí. Když se vydá po směru větru, dítěti připadá, že se odpor vět ru a s ním i hranice ztrácí.“ A vskutku, zanedlouho o kousek dál po pláži kráčí zcela klidně malý bosý človíček s umíněnou hlavičkou ve větru.

VE ŠKOLE Baculaté ručky batolete

se proměnily v kostnaté ruce chlapce, ovládající jemné motorické dovednos ti. Jaká je to změna proti hrabání ho lýma rukama v mokrém písku nebo míchání bahna klacíkem. Najednou musí vybarvovat a psát přesně mezi linky! Jaké je to omezení! Bude mít později v životě ve své dospělosti ješ tě někdy odvahu myslet „vně hranic“?

V KRUHU PŘÁTEL Když se s nimi

setkáte, připadají vám všichni stejní. Nechodí, ale vlečou se. Nesedí, ale

Pentagram 4/201 6

hrbí se. Jako by nevěděli, co se svýma dlouhýma rukama a nohama. I kdyby vlastně chtěli stavět lesní chýši nebo šplhat na strom, už nechtějí dělat nic. V žádném případě. Mají pohodu. Se svými mobily jsou dosažitelní každé mu s výjimkou vlastních rodičů, přá telé jsou pro ně mnohem důležitější. A tak se na jedné straně nechali chytit do sítě nevyřčených, avšak často vy nucených kodexů kruhu jejich přátel. Na druhé straně jsou to mladí lidé tak intenzívně toužící po své vlastní svo bodě, že tvrdě bojují s hranicemi na stavenými vnějším světem. A „poho da“ není ničím jiným než rozptýlením chaosu v jejich hlavě. V euforickém očekávání potom ka se rodiče rozhodují vychovávat ho podle principu dýchání: výdech – po skytování prostoru k objevování, jak jen je to možné; je dovoleno vynikat; smět vyčnívat; je dovoleno snít; mít přání; je dovoleno padat a zase vstá vat. A nádech – stanovování hranic; při nabízení bezpečí; při kladení ná roků; při konfrontaci; při kladení kri tických otázek; při ponechání mož nosti přemýšlet sám o sobě. V praxi rodič zjišťuje, jak náročné toto je. Chce své dítě ochránit… Před

čím? Před tím, čeho se on sám bojí? Dítě samo tento strach nemá, alespoň prozatím. Je připraveno čelit životu, je to pro něj ohromné dobrodružství. Je to cesta poznání, kde pocity a in tuice slouží jako kompas k určení směru a opatrnost ani předcházení rizikům tímto kompasem nejsou. Jsou v moři života vysoké vlny? Bezva! Mami neboj, tati, tohle je můj život. „Víte přece, že život je životu nebezpečný!“ A posléze se stanou rodiči. Role se prohodí. Zatímco dříve byl dítětem kladoucím všetečné otázky, nyní začí ná o některých z nich uvažovat. Kde je naše odvaha žít život? Ponořili jsme se do svých srdcí a našli jsme tam své nejhlubší touhy a snažíme se je násle dovat? Nebo jsme se chytili do lepkavé sítě sociálních závazků a očekávání? Nechali jsme se řídit strachem, zůstali jsme při zemi – nebo snad stojíme na hranici svých schopností a nechává me odejít jistotu (zdánlivé bezpečí)? Máme odvahu roztáhnout křídla, za pomenout na chvíli na své malé já a přenést se do nekonečna? A pak si to uvědomí: dýchali pro své dítě. Vdechovali a vydechovali svá vlastní omezení na své dítě. Samozřej mě také vydechovali svou vlastní tou hu po svobodě. V tomto dechovém poli existovala jistá synchronizace v této bezpečné rodině. Ale není to –

ač je to nezbytné – vlastně něco jiné ho než skutečně svobodné dýchání? Skutečně svobodně dýcháme pouze tehdy, když jsme spojeni s nekoneč nem. Obecně naše dýchání souvisí se stavem našeho života. A násled ně také vydechujeme stav života omezený a znovu potvrzovaný. Dech samozřejmě obsahuje naše dobré zá měry, ale také obavy a strach. Ale jak se dá dýchat bezpodmínečně? Jak lze dýchat nekonečno, dech, při kterém je všechno možné?

V SOBĚ SAMÉM Přichází okamžik,

kdy mladý člověk nabyl odvahy pro lomit omezení stanovené hranicemi, byť pouze na chvilku. Ačkoliv je stá le propojen s okruhem svých přátel, nyní si stále důkladněji vybírá svou cestu – cestu z vnějšku do nitra. Vo dopády slov uvolňují prostor pro je zera ticha. Tak jako tak se zdá být stále více viditelný: člověk, který se více či méně schovával sám do sebe, se stává čím dál tím víc viditelnějším.

VE VŠEM Víc než kdy jindy se ro

dič cítí být propojen s touto mladou bytostí. Nejen jako otec či matka, spojeni poutem krve, avšak rovněž propojeni skrze své duše. Hledání svobody dítětem zároveň zviditelňu je meze a omezení rodičů. Duše, kte rá hledala tělo, nepřišla nadarmo do tohoto světa skrze své rodiče pouze Zkoumáním hranic poznáváme svobodu

za účelem strávit nějaký čas s touto rodinou. Rodiče i dítě společně putují objevit něco dalšího, co v nich začne dýchat, ono skutečné já. Při prvním nadechnutí a výkřiku zrození onoho skutečného já počíná velmi zvláštní

Pentagram 4/201 6

dýchání. Dýchání, při kterém neko nečno neustále hledá zdánlivé koneč no a opět se spojuje samo se sebou, umožňující cokoliv představitelné. Tvořící, přinášející a spojující vše v jedno. 

MLADÍ ROSIKRUCIÁNI V CAUX 201 5

Citát z jedné služby: „Slovo hřích (německy „Sünde“) je odvozeno ze starohornoněmeckého slova „sunta“ pro „nemít pravdu, zapírat“. V podstatě existuje jen jeden hřích, totiž oddělit se od Světla. Služby byly různými způsoby, jasně formulovány, zaměřeny na mládež a dobře navzájem sladěny. Byly popisovány různé druhy vztahů. Například mohou být dva lidé na stejné vlně a současně myslet na to stejné. Vzdálenost není žádnou bariérou, pokud jde o jednotu. Ve vztahu k božskému nehraje vzdálenost žádnou roli. Je to vždy jen v tobě samém. Tak jako to velmi brzy pocítili mladí Kříže s Růží; „Božího světla království je v srdci k vidění!“ (Chrámová píseň pro mladé č. 44) Obrazy světa: Mladí Rosikruciáni v Caux 201 5

Jeden bod

Pomalu jsme si zvykli na představu, že pevná materie není pevnou, ale je energií. Pro většinu je ale tato idea jen myšlenkovým obrazem, tak jako jsme si zvykli na teorii, že se Země otáčí okolo Slunce, ale každodenně to vnímáme tak, jakoby Slunce vycházelo na Východě a zapadalo na Západě.

le naší zkušenosti také židle a tělo, které na ní sedí, jsou stá le pevné. To nám dává jistotu, před stavu, že jsme soustředěni v určitém tvaru, v určitém prostoru. Teorie částic s exoticky znějícími jmény jako kvarky a neutrina nebo vibrace z teorie strun jsou vědecká přiblížení k hlubokému mystériu, a proto spa dají do pojmu „základní výzkum“. Zde zmiňované částice se rozhodně nevztahují na pevné částice. Můžeme je spíše srovnávat se světelnou ener gií, i když tady existují různé názory. Také se mluví o kvantové teorii s po divuhodnými přímými souvislostmi nebo vztahy mezi subatomárními částicemi. Pro ty, pro které je zá kladní představa takzvané pevné hmoty těla na židli příliš omezující, je fundamentální vývoj vědy určitě zajímavý. Způsobí kvantová fyzika

příčina bez příčiny 22

Pentagram 4/201 6

přehodnocení základu klasické vědy, totiž oddělení zkoumajícího subjektu a zkoumaného objektu? Získá fyzika kvůli tomu neduální charakter? Můžeme říct, že rozdělení zůstá vá, ale výsledky experimentů závisí na pohledu pozorovatele, na jeho očekávání. Můžeme vycházet z teo rie částic nebo z teorie světla, ale ne z obou současně. Nebo nás toto my stérium pohání ještě hlouběji do ne známa? Stále více je zdůrazňováno, že právě pozorující omezuje nebo určuje pozorované, avšak – existuje pozorování? A pokud ano, kde se to odehrává? A jak by vypadal praktic ký výsledek nepozorování v našem životě? Následující obraz by mohl pomoci našemu integrujícímu sebe zkoumání.

Prázdnota je forma, forma je prázdnota. NE-ČÁSTICE Představme si, jak nej

více jen můžeme, neurčitý prázdný prostor. To není vakuum v prosto ru, ale prazáklad, jak to vyjadřují mystéria, Nic, které má ve svém po myslném centru bod nebo částici bez hmoty. Jelikož tato pomyslná částice nemá hmotu, nepodléhá gravitaci, setrvačnosti nebo omezení rychlos ti světla, není tedy ničím omezena nebo ohraničena. Naše nečástice se může pohybo vat nekonečnou rychlostí, aniž by po rušovala jakýkoliv fyzikální zákon. To znamená, že může být všude a nikde ve stejném okamžiku. Její rychlost tudíž není omezena rychlostí světla v našem časoprostoru. A dále: To co vypadá jako neko nečné množství částic, které zřejmě tvoří naše tělo, vesmír, ale také žid li nebo hrneček, je vlastně jen jedna částice, která se přesouvá neomeze ně rychle, takže to vypadá jako by se neustále objevovala vedle sebe. Vy padá to, jako by existovalo více než jedna částice, ze kterých je vše vytvo řeno, zatímco existuje pouze násle dující: jedna fundamentální částice, která sleduje posvátnou geometrii, dráhu skrze čas a bezprostorové Nic. A mnohotvárnost všeho zjevení se objevuje dohromady, takže minulost, současnost a budoucnost se zjevují ve

Pentagram 4/201 6

stejném bezčasovém okamžiku. Jinak řečeno: všechny atomy, ze kterých je složeno naše tělo, Země a hvězdy ve fyzickém universu, se objevují skrze jednu a tutéž částici. Ne skrze stejný typ částic, ale doslova skrze jednu je dinou částici. Tato nečástice nechává zjevit to, co se zjevit musí. Ona je síla života. Částice nemá minulost, bu doucnost nebo určité místo, existuje jen jeden zdánlivý moment stvoření. Stvoření se obnovuje v každém zdán livém okamžiku, totiž každým okamži kem je celé zjevení nově vytvořeno.

NEVYZPYTATELNÝ PRAMEN Není

vyloučeno, že zatímco toto vše čteme, budeme naplněni úžasem a nedůvě rou, protože mezi řádky je cítit ještě něco. Zapneme teď rozum, aby nám to vymluvil? Kde se na tomto příkla du rozpoznáváme? Když necháme příklad této části ce na sebe působit, a pak ho znovu opustíme, míjíme své průvodce ro zum a cit. Tam, kde už nám rozu mově pojatelná slova a obrazy ne stačí, objevujeme mezi řádky, že ne osobnost, ale tato neznámá částice je naše pravé Já! Když se s touto částicí prostě ztotožníme, prohlédneme, že celé zjevení nepochází z Něčeho, ale z Ničeho, protože Něco je jako objekt vždy jen zjevením.

Částice, která není částicí, vytvá ří jako pramen potenciální tvořivosti vše v jediném okamžiku. Když tedy tento pramen je a bude vše stvořené, je také osobností v časoprostoru. Ale pramen jako zdroj bez zdroje zůstává vždy vně. Čas a prostor jsou v Abso lutnu jen zdáním a jsou spojeny jen s naším já, s oživenou osobností. To znamená, že my zažíváme to nové vždy jako za sebou následující, jako čas, protože naše osobnost není schop ná zůstat ve svém vždy obnovujícím se pravém Já. Logický rozum je toto vše schopen jako teorii přijmout, ale to důležité nemůže pojmout. To je také logické, protože teorie je vždy jen přiblížením. Naše rozumově podmíněné vědo mí se může jen minimálně proměňo vat, a proto zažívá to stále nové jako lineární zážitek, tj. jako čas, i když ve skutečnosti je to okamžitě.

OSCILUJÍCÍ UNIVERSUM V tomto

příkladu objevujeme již velmi starou myšlenku o vibrujícím universu, kte rá tvrdí, že vesmír a vše v něm obsa žené v každém okamžiku zaniká a zno vu se rodí. Súfijští filosofové jako Shabistari, Ibn alArabi nebo Jami o tom říkají: „Toto universum se stále obno vuje, v každém okamžiku a při kaž dém vdechu. V každém okamžiku se jeden vesmír rozpouští a jiný, jemu

podobný, vyvstává na jeho místě. Většina lidí se to ale nedozví; v dů sledku rychlé posloupnosti je pozo rovatel přesvědčen, že vesmír exis tuje permanentně.“ Jami (Lawa’ih) A Shabistari říká: „Věčnost a do časnost nejsou oddělené, jsou jako vlny a oceán – jsou neodmyslitelně jedno. Když spadne do oceánu skála, zvedají se vlny. Relativní se zvedá z Absolutna a zase do něj padá. Tak můžeme také tři písmena AUM vi dět jako stvoření – zachovávání a zve dání se v nekonečném oceánu.“ Křesťanská tradice říká: „Ze mne – skrze mne – ke mně.“

JEDNODUCHOST Božské se zjevu

je v nepopsatelné mnohotvárnosti, ale není složité. Existuje jen Nyní. Jedno je vše, co potřebuje existovat. Jedno je to, co Hermes popisuje jako „kruh bez obvodu se středem, který je všude“. Zatímco střed, jak ho známe, je vždy spojen s obvodem, s omezením, mluví zde Hermes o všudypřítomnos ti. Tento bod je středem, podstatou ve všem. Toto nevysvětlitelné Jedno je pramen života. Je to Já nebo Bůh. Je to každý člověk, je to naše nejhlubší bytí. Tuto hloubku ale obyčejný ro zum zažívá jako prázdnotu, nekoneč nou propast, která ho leká. Jeden bod, příčina bez příčiny

Vnitřek urychlovače částic CERN v Ženevě, Švýcarsko Strach, který se může na začátku kvůli této prázdnotě objevit, je ve skutečnosti radost, láska sršícího života, neustále vyvěrající z beze dného pramene. Tento strach je jako ochromující křeč, která by chtěla náš život držet v povzdálí, abychom ho s odstupem mohli stále kontrolovat a občas i nenávidět. Z toho pochází rozdělení mezi „já a můj život“. Život je ale příliš blízko, než aby mohl být pozorován s odstupem. Tento život, který vyvěrá z hloub ky, je Síla, která každého člověka, který došel naplnění, všechno to zje vené, nese s láskou. Z AUM pochází – esotericky vyjádřeno – sedm proudů nebo tvůrčích paprsků, které se ve

Pentagram 4/201 6

zlatém poměru rozvíjí v naše stvo ření. Proto jsme mluvili o posvátné geometrii, dráze, kterou následuje nečástice. Toto zjevení nám může připadat i jako torusové, kruhové pole, z jehož středu vše vířivě trys ká a znovu do něj padá, jako tlukot Božího srdce. „Bůh chce existenci a on je tou existencí.“ V souvislosti s tím říká Her mes: „Není správné říkat, že Bůh má všechno stvořené v sobě, ale že všech no stvořené má v sobě Boha. On je nepřipojuje k sobě z vnějšku, ale vy tváří ze svého vlastního bytí a zjevu je ze sebe samého. A toto je vnímání a účinek myšlení Boha: stálý pohyb všeho; a nikdy nebude ani okamžiku,

Vesmír se jeví jako tanec ze srdce Šivy; když znovu zahájí tanec ve svém srdci, zaniká i vesmír. kdy by cokoli z toho, co je, to jest kte rákoli částice Boha, byla ztracena. Je likož Bůh vše v sobě zahrnuje, není nic mimo Něj, a On je ve všem.“ (Cor pus Hermeticum, 11. kniha, verš 23–24) Takže Hermes učí, že pramenem není „něco“, ze kterého povstává něco jiného nebo v kterém se něco zjevuje. Protože jinak by byla existence pou hým dualismem, v němž by ji vlastně rozumové vědomí chtělo omezit.

JÁ-ČÁSTICE Při tom všem se chová

osobnost se svým rozumovým vědo mím jako částice – ale tou není. To co vidíme, se jeví jako nevědomá hra ka rikující jáčástice. V této chvíli je každá zjevená osobnost jedinečná, Nic se zjeví jako Něco v mnohosti osobností, které jsou podřízeny „Něčemu“. Podří zení se Něčemu je individuální zá ležitostí. Každý z nás může svou podřízenost opustit. Nemůžeme však odpovědnost za naši podřízenost pře sunout na požadovanou jednotu, která tedy kvůli projekci, něco být, by byla za to odpovědná. Ale jak můžeme toto já zjevení vi dět v širokém kontextu? Hermes říká: „Svět je první stvo ření; člověk je po světě druhá žijící bytost, ale první mezi smrtelnými.

Člověk má v sobě ten samý oduševňu jící element jako ostatní žijící bytosti.“ „Existuje společenství duší, bohů, lidí a nerozumných životních forem.“ (Corpus Hermeticum, 12. kniha, verš 35 a 64) Jednoduše řečeno, existují dvě zjevení: příroda a lidstvo a obě jsou oduševně lé. Příroda a její zjevení mají pro kaž dou skupinu centrální duši. Proto se mluví o skupinové duši. Když bude me pokračovat v našem příkladu o čás tici, částice vytváří jiskry, odštěpení sama sebe, zatímco tato jiskra přesto je a zůstává nerozluštitelnou částicí. Částice se rozpadá v mnohost, kterou nazýváme lidstvem, přičemž každý člověk vlastní svou prapůvodní jis kru. Tím vlastní každý člověk božský tvůrčí potenciál a je dle své vnitřní bytosti nesmrtelný. Tato jiskra ne chává vzplanout oheň vědomí. Když nyní říkáme, že částice je absolutní neprozkoumané Já, potom je tento oheň vědomí „Já jsem.“ V původní křesťanské tradici se hovoří o duchov ní duši nebo o Synu Otce. Nevysvět litelný Otec se zjevuje skrze Syna.

ENERGIE ČÁSTIC Když se jiskra sta ne ohněm vědomí, vzniká osobnost oduševňující duševní oheň. Pokud Jeden bod, příčina bez příčiny

budeme opět pokračovat v našem příkladu, můžeme označit tento oheň jako energii částic, ve které může tak zvaný zlatý rozum všechno nechat zjevit. To je obnovující duch, protože přichází bezprostředně. Tradice ozna čuje toto obnovující „Svatým Duchem“. Kristus říká: „Hleď, dělám všechny věci nové“ a zve každého, aby připus til tohoto Ducha a vědomě nechal toto bezprostředně nové vstoupit. Tento Duch se zjevuje v lidech, kteří se sta li čistí dle ducha, duše a těla. Já se mění, život opravdu žije. Ale v duši, která se identifikuje s osobností, se nemůže oheň vědomí bezprostředně rozhořet, čímž přírodní oduševnění přejímá funkci. S ním jsme jako osob nost vytvořili rozumové vědomí, se kterým můžeme vnímat svět jen ome zeně. Tak se zjevuje zdánlivě oddě lená jáčástice, oživení já. Tímto vzniká nevědomý strach před živo tem, který se v nás bezprostředně nachází. Zkušenost světa není in dividuální záležitostí, ale univer zální. V čistém vědomí přicházejí zažívané objekty neupravované k vě domí a přijímají jeho kvalitu. Zku šenost a objekt budou otevřené, tedy ne ohraničené rozumem, nýbrž vždy nové, jediné bezprostřední zjevení! Takže se o to vše už nestará osobnost, ale čisté vědomí. Když je toto vědo mí zde, obsahuje zkušenost světa. Tím je pochopitelné, že neexistuje

Pentagram 4/201 6

žádná inteligence, která všechno z vnějšku řídí, protože inteligence je ve všem. Podle moderní fyziky je „energie jako inteligence a inteligen ce jako energie“. To směruje naši po zornost také na to, že nejen tělo, ale i duše jsou seberegulující a sebelé čivé. Na to se můžeme spolehnout.

JEDNOTA JE NEVYHNUTELNÁ

Když jsou všechny částice v sobě, pak také jednota není žádné spojení. Tak je i lidstvo jen vázání Božích částí. Dokonce i když rozumové vě domí myslí, že existují dva světy, ten zdejší a božský, nebo když promítá množství světů, stává se to přece jen v jednom jediném zjevení. Proto možná není idea paralelních světů nebo matric v absolutním smyslu vhodná. Z pohledu osobnosti je odlouče nost v časoprostoru neotřesitelnou realitou – ale v absolutním smyslu to tak není. Můžeme říci, že nevidíme všechna nebeská tělesa, protože vní máme jen určitou dimenzi. Jsme spo jeni s tím, co je nám známé; to je způsob intimních rodinných vztahů. Když se tentokrát nenecháme spoutat logikou, rozumem a vírou v slova, když se už Nic neskrývá, kde je po tom rozpor? Kde je potom myšlen ka o bytí odloučeného já, kde je po tom panenská energie? Jádro plodí život bez rozdílu a život je láska, a to

přivádí zjevně odloučené znovu do hromady. A protože přivedení do jednoty je v bytí nemožné, je zřejmé, že ta ne určitá částečka absolutního Já je ve všem. Tak je také dříve předpokládaný

obraz o pádu zpět do Já jen symbol, protože kam bychom měli padnout, já do Já? Absolutní a zjevené tančí nepochopitelný tanec lásky, ve kte rém neexistují dva zamilovaní, ale jen láska. 

Jeden bod, příčina bez příčiny

Znovuobjavenie Gnózy V (koniec) 6. novembra 201 3 sa konala prednáška v kníhkupectve Pentagram v Haarleme, Holandsko, pri príležitosti vydania knihy Ozveny Gnózy (Echoes from the Gnosis), s názvom: Prečo môže byť George R. S. Mead nazývaný prvým moderným gnostikom (Why George R. S. Mead may be called the first modern Gnostic). Toto je piata a posledná časť krát-

kej histórie vedeckého, intelektuálneho a ezoterického vnímania Gnózy na Západe.

ľúčom k Meadovmu chápaniu bola jeho vlastná jasná vízia, ktorá mu umožnila vhľad do bohatej rozmanitosti mnohých prúdov mysté rií na začiatku nášho letopočtu. Táto vízia bola (a zostala), naplnená jeho teozofickou priekopníckou prácou. Na rozdiel od všetkých odborných prác, ktoré boli dokončené pred ním, si udržal vyrovnaný prehľad a v tej to početnej rozmanitosti náhľadov uvidel veľkú jednotu. Bol schopný vidieť veľké spojitosti, pretože po chopil, že všetko to súvisí s veľko lepým plánom spásy, osvietiť blú diace ľudstvo hľadajúce pravdu o svojom pôvode, súčasnej exis tencii a príležitosti na rozvoj. Bol schopný pochopiť všetko z vnútor ného hľadiska s ohľadom na rôzne aspekty iniciačnej cesty a nie len mišmaš, v ktorom sa pôvodná prav da stále viac a viac skrývala.

Pentagram 4/201 6

Podľa Meada neexistovali žiadne podstatné rozdiely medzi hermetický mi a neoplatonickými textami, medzi chaldejskými proroctvami a mysté riami Orfea a Mitrasa, medzi ebio nitskými posolstvami evanjelií a man daickými textami, medzi kozmológiami Setianov a Ophitov, a víziami Herme sa. A tam, kde sa iní dostali do slepej uličky komplexu histórie stvorenia a pri skúmaní vzájomných interakcií márne hľadali pôvodné vzťahy, tam on videl jeden veľký gnostický zá klad, v ktorom všetko so všetkým súvisí. Pre ranné kresťanstvo bola cudzia každá rovnorodosť, pretože ono samo vzniklo ako taviaci téglik z rozličných skupín, kresťanských i nekresťanských a predsa v ňom ne bola žiadna rozdielnosť. Až neskôr sa rímska cirkev ukázala ako víťaz nad pohanskou a kresťanskou Gnózou. Zničenie Alexandrijskej knižnice

GEORGE STOWE MEAD, PRVÝ MODERNÝ GNOSTIK a následný zákaz šírenia heretických textov, to všetko zapadalo do rímskej a cirkevnej stratégie, aby mohla uml čať všetky nesúhlasné názory.

PRAVÁ GNÓZA JE TEOZOFIA Mead

však bol jedným z prvých, ktorý zba vil ranný gnosticizmus škvrny kacír stva a skúmal ho v jeho pôvodnej podobe. Mohol to urobiť, pretože sa pomerne skoro vzdialil od cirkevnej hegemónie, aby sa venoval pravému kresťanstvu. Vo vyhlásení o zásadách v diele Úloha teozofie (The Task of Theosophy) uvádza: „Gnostici utvá rali prvú skutočnú, kresťanskú školu zasvätenia, (…) všetko je to zrozumi teľné pre teozofa, ktorý bude dostatoč ne trpezlivý, aby zvládol terminológiu; pretože pravá Gnóza je teozofia.“1 Meadovi nechýbala odvaha ísť proti prúdu prevládajúcich názorov. Zatiaľ čo v protiklade s ním, Walter

Scott vo svojom preklade Hermetica v roku 1924 stále zdieľa názor, že by nemala byť spájaná s egyptskou his tóriou, a potom tiež uvažuje: „… či môže byť v Hermetike niečo, čo je odvodené z pôvodného egyptského náboženstva. Zostáva len veľmi málo toho, čo je založené na jasne defino vaných doktrínach a egyptský prínos k hermetickej náuke je relatívne malý, pretože hlavný prínos pochádza z gréc kej filozofie.“2 Vieme, že tento pohľad sa vracia späť k práci Isaaca Casaubona, učen ca z Londýna, ktorý pôvod Herme tiky zmietol zo stola, odmietajúc ju ako neskorší falzifikát. Tým priamo nahral do rúk anglickým cirkevným hierarchom, ktorí z toho dôvodu plánovali vymazať z pamäte slávne obdobie Alžbety I., ktoré bolo ozna čované za éru veľkého rozkvetu her metického myslenia. Niet divu, že Znovuobjavenie Gnózy V (koniec)

Podľa Meada Gnóza neprebýva v dávnej minulosti, ale v prítomnosti a je pre všetkých tých, ktorí cítia jej príťažlivosť. Scott sa ani nestaral, aby sa zmienil o nádhernom Meadovom preklade z roku 1906. Mead rozhodne neve ril, že Hermetika pozostáva výlučne len z neoplatonických myšlienok, ale bol presvädčený o tom, že bola zalo žená na starovekej egyptskej tradícii a že tvrdenia Casaubona teda nedá vali zmysel. Mead o tom píše nasledovne: „Čím viac človek študuje to najlepšie z mys tických kázni, ďaleko od všetkých predsudkov, a snaží sa cítiť a myslieť ako autori, tým viac v ňom silnie presvedčenie, že stojí na prahu toho, o čom sa domnievame, že je skutoč nou svätyňou, tou najlepšou z myste rióznych tradícií staroveku. Nachá dzame nespočetné odkazy a náznaky o veľkosti a nesmiernosti, ktorá spo číva za týmto prahom – okrem iných cenností, objavíme aj víziu kľúča k egyptskej múdrosti, výklad apoka lypsy vo svetle odhalenia, ktoré je jasnejšie ako slnko vysvetliteľného vesmíru. (…) Tieto mystériá majú takú vnútornú silu a krásu, že ich tex ty nedokáže zakryť ani najnehaneb nejší zásah neznámych rúk. Táto krá sa je stále rozpoznateľná pre tých, ktorí majú oči, aby videli a uši, aby počuli, hoci chodia už len v handrách namiesto niekdajších krásnych šiat.“3

Pentagram 4/201 6

CIT PRE GNÓZU Mead, však, mal

pravdu a na základe jeho prekladu sme boli schopní uznať, aké sú tieto texty prekvapivo moderné, realistické a veľ mi pôsobivé. A nemali by sme byť preto prekvapení, že J. van Rijcken borgh pri interpretovaní diela Egypt ská PraGnóza a jej volanie vo večnej prítomnosti (The Egyptian ArchGnosis and Its Call in the Eternal Present) používal jeho preklad. Ak existuje nejaký bádateľ, prekladateľ a komen tátor, ktorý vlastnil „cit pre Gnózu“, ako profesor Quispel popisuje tento dar, potom je to iste George Mead. Pre tých, ktorí prišli po ňom, sprí stupnil dedičstvo celého gnostické ho a hermetického myslenia. Vysvet lil to majstrovským spôsobom v diele Trikrát veľký Hermes (TriceGreatest Hermes), rovnako ako vo Fragmen toch zabudnutej viery (Fragments of a Faith Forgotten), v krásnom pre klade Pistis Sofie (Pistis Sophia), a v neposlednom rade v Ozvenách Gnózy (Echoes from the Gnosis). Meadovi sa skutočne podarilo odom knúť pre zasvätené osoby pokladni cu Svetla, v ktorej táto prastará múd rosť mystérií tak dlho ležala a čakala. Dokázal to, pretože pochopil, že gnos tické a hermetické spisy hovorili jazy kom zasvätenia, posvätným jazykom,

ktorý by nemal byť odhalený, „s vý nimkou tých, ktorí toho boli hodní“. Mead mal túto schopnosť, pretože on sám vedel čítať, prekladať a pochopiť tento jazyk zasvätenia, prekročiac hranice času a priestoru. Vo svojom preklade zároveň pri niesol tento jazyk omnoho bližšie k súčasnej forme vedomia. Podľa neho Gnóza neprebýva v dávnej mi nulosti, zašitá v mŕtvom jazyku, ako ju učenci a vedci, rezervovaní a vzdia lení od laických čitateľov, pred ním videli. To je dôvod, prečo moderni zoval túto múdrosť mystérií a urobil ju zrozumiteľnou, v najpozitívnejšom zmysle slova, pre všetkých tých, ktorí cítia jej príťažlivosť a vedia, ako jej otvoriť svoje srdce. Nielenže dokázal objasniť zdroje textov a umožniť ich pochopenie, ale tiež im dal svoj vlast ný „hlas“: brilantný a plynulý, jedno duchý, avšak úplne gnostický. Prečí tajte si znova dve časti z Ozvien Gnózy (Echoes from the Gnosis) a uvidíte, aký svieži a nový, aký moderný je tento jazyk. Nikto nemôže tvrdiť, že jeho texty znejú staromódne, hoci už majú viac ako sto rokov!

PRE OBYČAJNÝCH ĽUDÍ S Meado

vým stvárnením textov sa uskutočňu je prechod na nový medzník. Pokiaľ H. P. Blavatská, ako prvá, priniesla gnostickú tradíciu do pozornosti širo kej verejnosti, bol to Mead, kto prináša

úplný gnostický odkaz. Nielenže roz poznal pravú Gnózu ako teozofickú, ale teozofická múdrosť je ním vy zdvihnutá na skutočnú gnostickú múdrosť. Aby sme umocnili našu tézu, citujeme ho opäť v texte, v kto rom si sám stavia vysoký cieľ, na ktorý bol zameraný jeho vlastný du chovný život: „Koniec, ku ktorému pravý mystik smeroval, (bolo a je) priviesť k zrodeniu jeho vlastné sku točné kozmické telo, a tak sa stať bo hom. Inými slovami, vlastné ožive nie vyžaduje, že by mal najskôr zažiť všetky etapy kozmogenézy vo svojej vlastnej prirodzenosti. Rovnako ako v mytologickej vede existovali po sebe idúce etapy teogónie, kozmo gónie a antropogenézy, tak vo vzo stupnej škále Návratu existovala kozmogenéza a teogenéza. Dnes počujeme veľa o zrodení kozmické ho vedomia. Ale nie je to nič nové, je to staré tajomstvo. Pre kozmické vedomie, pre kontakt s veľkou dušou, musí človek predovšetkým najprv vy tvoriť v sebe kozmický organizmus, a tak postupne prísť k zrodeniu Boho človeka, ktorý sa stáva porovnateľným s obrovskou božskou mysľou.“4

PRVÝ MODERNÝ GNOSTIK Mead

tým dokazuje, že je moderným gnos tikom, schopným preklenúť priepasť medzi starou a novou múdrosťou mys térií. Týmto spôsobom sprístupnil Znovuobjavenie Gnózy V (koniec)

starovekú múdrosť moderným gnos tikom. Mohol to urobiť len preto, že on sám bol zasvätenec, mudrc a gnos tik, ktorý použil starovekú múdrosť Gnózy na svoj osobný rozvoj. Preto k opisu Gnózy vždy našiel správne „nové“ slová, ale najdôležitejšou vecou je to, že išiel nad rámec slov a uviedol teóriu do praxe. Kvôli tomu je len správne a vhodné, že G. R. S. Mead sa nazýva prvým moderným gnostikom. A aké by to bolo povznášajúce, keby bol vedel, že nie viac ako desať rokov po jeho smrti, egyptské piesky odhalili ešte viac tajomstiev, na základe čoho mohla Gnóza oslavovať svoj defi nitívny triumf. Medzitým sa nová škola mystérií pripravovala predstúpiť pred verej nosť. Škola, v ktorej tieto idey uvedú do aktuálnej prítomnosti také skupiny ľudí, ktoré sú pripravené kráčať po oslobodzujúcom, gnostickom chod níku. Vo vnútri tohto kruhu Meadova

Pentagram 4/201 6

vlastná práca naozaj začala prinášať ovocie. Je to jasne viditeľné v ko mentároch J. van Rijckenborgha k Pistis Sofii a Hermetike. Nie je to náhoda, že Meadove dielo Ozve ny Gnózy (Echoes from the Gnosis) opäť našlo hlasnú odozvu práve v rámci gnostických diel? A že ku Gnóze sme sa znovu dostali, dosť ironicky, keď bola vykopaná zo za prášených jaskýň Nag Hammádí, kde ležala tak dlho zabudnutá? 

G. R. S. Mead, Vízie, mystéria a rituály (Visions, mysteries and rituals). George Mead a jeho vízie o úžasných tex toch Arideusa, Mitrasa a chaldejských mystérií (and his vision on the wonderful texts of Arideus, Mithras and the Chaldaic mysteries).

Haarlem, 201 3 www.rozekruispers.com

Referencie 1 . Lucifer No. 8, s. 477–480 2. Hermetica, s. 34; 41 3. Trice-Greatest Hermes, I, s. 30 4. Theosophical Review, s. 233–242

Hranice

Skúmanie hraníc zostáva výzvou pre ľudstvo. V športe, rovnako ako na cestách do vesmíru, v (lekárskej) vede, taktiež v technológiách. A áno, samozrejme aj v Cloud-e. Hra na hranice je súčasťou nášho života. Náš pozemský život žijeme pod vplyvom zákona o protikladoch. On je vlastne našou školou, ale človek je tvrdohlavý a nepoučiteľný.

en nedávno prenikol do našej mysle fakt, že možnosti zem skej hmoty môžu byť obmedzené. Teraz, keď je už takmer neskoro, ľudia menia svoje nasmerovanie viac k udržateľnému využívaniu prírodných zdrojov, snažia sa ob medzovať emisie CO2 a redukovať globálne otepľovanie. Postupne za číname tušiť, že jestvujú hranice nášho rastu. Čínska múdrosť z pred viac ako troch tisíc rokov hovorí:

najväčšou chybou je, že nevieme, kedy máme dosť. Moderní ekonómovia môžu navrhnúť, že skoncujeme s „ne hospodárnym plytvaním“, ale nebudú sa krátkodobé zisky ja viť ako oveľa dôležitejšie? Bude me môcť niekedy vrátiť džina späť do fľaše? Sú to globálne a ekologické hrani ce, s ktorými je v súčasnosti ľudstvo konfrontované. Je však možné, aby Hranice

bol problém tejto hranice omnoho zásadnejší?

ŠTÁTNE HRANICE Ak budeme uva

žovať o tom, ako boli hranice krajín stanovené v priebehu dejín, vždy na razíme na vojny – ako Karen Arm strongová výstižne uvádza vo svojej knihe V mene Boha, náboženstva a násilia. Počas obdobia, kedy boli na Zemi len lovcizberači, hranice neboli také dôležité. Avšak asi 9000 rokov pred našim letopočtom došlo k významnej zmene v živote človeka v tom, že sa vyvinulo poľnohospo dárstvo. Vo východnej časti Stredo moria sa ľudia naučili ako pestovať, skladovať a uchovávať divo rastúce obilniny. Toto vyústilo do skladova nia potravín vo veľkých skladoch. Príklad nájdeme v Biblii v príbehu Jericha. A samozrejme, tieto sklady boli magnetom pre hladných nomá dov z okolitých suchých oblastí. Voj ny sa stali nevyhnutnými, kvôli ochra ne alebo obnove hraníc a neskôr, aby sa zabezpečili dodávky potravín. Za týmto účelom sa národy v tejto oblas ti organizovali do triedneho systému s elitnými skupinami, ktoré si prisvo jili hospodárske prebytky. V tejto predmodernej dobe bola ekonomika a náboženstvo silne pre viazané. Keď vládnuca elita zmenila svoj systém etiky, ako to bolo v prí pade budhizmu, kresťanstva a islamu,

Pentagram 4/201 6

duchovenstvo jednoducho zmenilo svoju ideológiu tak, aby mohlo na ďalej podporovať štrukturálne nási lie štátu. Tento jav je stále aktuálny aj v našich časoch. Vojny, konflikty, snahy o prežitie sú základnými ingre dienciami a korením pozemskej exis tencie. Toto je náš život: jesť alebo byť zjedený, hra o hranice v záko noch hmoty.

PUD SEBAZÁCHOVY VERZUS EMPATIA Karin Armstrongová vysvetľuje, že najstaršia časť ľudského mozgu, plazí mozog, je zodpovedný za náš pud sebazáchovy, a to všetkými vhod nými prostriedkami. Limbický systém, náš druhý moz gový systém, ktorý sa vyvinul oveľa neskôr, umožňuje ľuďom milovať a starať sa o iné tvory. Tento systém nám dovoľuje disponovať empa tiou. Počas paleolitickej éry, asi pred 20 000 rokmi, vznikla tretia časť sys tému mozgu, neocortex. Obdarila nás schopnosťou myslieť, čo viedlo k vedomiu, pomocou ktorého sme schopní udržať odstup od inštinktov a primitívnych emócií. Karin Arm strongová uzatvára: „Takto sa človek dneška stal vnímavým na protikladné impulzy z týchto troch častí mozgu a naša nová mozgová kôra, neocor tex, nám poskytuje intenzívne uve domenie si tragédie a záhady našej existencie.“

STAŤ SA VEDOMÝM ČLOVEKOM

Počas evolúcie, vývojom neocortexu, človek získal úžasné príležitosti k zvý šeniu úrovne svojho vedomia. A na šou úlohou v tejto chvíli je: stať sa vedomou ľudskou bytosťou. Niekto rí filozofi tvrdia, že toto všetko je súčasťou veľkého plánu. Naznačujú, že ďalší krok našej evolúcie sa blíži spolu s vývojom ďalšieho orgánu, novou vrstvou vedomia s dušou, ako jeho najdôležitejším znakom. Teraz, keď množstvo ľudí inten zívne zažíva obmedzenia a bez nádej pozemského života, rastie povedomie, že táto nová forma vedomia by mohla preniknúť do vševedomia. V ňom je vložená absolútna láska ku všetkému a kaž dému bez obmedzenia. V tejto lás ke človek vystúpi nad hranice a ob medzenia hmoty a prerazí k slobode. Pre túto novú úroveň vedomia zá kony fyzickej hmoty viac neplatia.

Nové štruktúry, očividne vyššieho rádu, vyžadujú neobmedzený nená silný postoj, ktorý sa bude ťažko praktizovať v našom svete, zmie tajúcom sa v mori protikladov. Toto je spôsob života, ktorý patrí do inej dimenzie a je vyživovaný duchovnou energiou, ktorá je často nazývaná sfé rou Krista. Ak sa nám podarí pevne nasmerovať naše vedomie na zhovie vavosť, podporujúcu lásku a jednotu, potom je isté, že budeme musieť uplat ňovať iné zákony. Aký druh slobody by to mohol byť? Neboli by potom žiadne hrani ce? Znamenalo by to neobmedzenú existenciu? Nuž , môže to byť po chopiteľné v tej súvislosti, že pravá sloboda môže existovať iba v úplnej jednote s celou existenciou, zo slo bodnej vôle vyslovené „áno“ všet kému a všetkým, ktorí podporujú harmonický vývoj vnútorného vyš šieho Plánu pre ľudstvo. 

Hranice

Vyšší panteismus

Slunce, měsíc a hvězdy, moře, hory, údolí, cožpak nejsou, ó duše, obrazem Toho, který vládne vesmíru? Cožpak tato vize není On, který není to, čím se zdá být? Zůstanou sny pravdivé, jen dokud se s nimi sjednocujeme? Země, ztuhlá hvězda, tíha těl, která přitahuje, cožpak není znamením a symbolem tvého odvrácení se od Něho? Ty sám jsi ten důvod, je-li pro tebe svět temný. Cožpak On není vše – mimo tebe, koho cítíš „já jsem já“? Kde tě zahaluje světlo, zastíráš Jeho třpyt soužením. Kde se naplňuje tvůj úděl, lámeš Jeho paprsek. Alfred, lord Tennyson s rodinou, asi 1 865

Pentagram 4/201 6

Promluv k Němu, On tě slyší, Duch s Duchem v polibku splývají. Tobě je blíže On než tvůj dech, blíže než ruka a noha. Bůh je zákon, praví moudrý, ó duše, dej, abychom se z toho těšili. Když On hřmí v zákonu, nic se nepotřebuje zaleknout jeho hlasu. Zákon je Bůh, říkají někteří. Blázen říká, Bůh neexistuje, neboť vše, co vidíme, je jen látka, tuhá a strnulá. Lidské ucho nemůže slyšet, a oko už nic nevidí. Přesto můžeme opravdově vidět a slyšet tuto vizi, cožpak ona není On?

Vyšší panteismus

The Higher Pantheism. Báseň z The Holy Grail and Other Poems od Alfreda, lorda Tennysona, Londýn: Strahan, 1 870.

The sun, the moons, the stars, the seas, the hills and the plains – Are not these, O Soul, the Vision of Him who reigns? Is not the Vision He? tho’ He be not that which He seems? Dreams are true while they last, and do we not live in dreams? Earth, these solid stars, this weight of body and limb, Are they not sign and symbol of thy division from Him? Dark is the world to thee: thyself art the reason why; For is He not all but thou, that hast power to feel ‘I am I?’ Glory about thee, without thee; and thou fulfillest thy doom, Making Him broken gleams, and a stifled splendour and gloom. Speak to Him thou for He hears, and Spirit with Spirit can meet – Closer is He than breathing, and nearer than hands and feet. God is law, say the wise; O Soul, and let us rejoice, For if He thunder by law the thunder is yet His voice. Law is God, say some: no God at all, says the fool; For all we have power to see is a straight staff bent in a pool; And the ear of man cannot hear, and the eye of man cannot see; But if we could see and hear, this Vision – were it not He?

Pentagram 4/201 6

MLADÍ ROSIKRUCIÁNI V CAUX 201 5

Při své konferenci probírali texty a témata o reinkarnaci, vliv mysterijních planet, krystalizaci, sám volit a předvídat, nutnost dobře pečovat o tělo a jiná aktuální témata. Bylo hovořeno o transfiguraci a obnově, o zanechání toho starého a o životě v aktuálním nyní. A také asi ta nejdůležitější lekce konference, která nebyla ani jedenkrát zmíněna, avšak všemi byla pocítitelná: Nejsi sám!

Obrazy světa: Mladí Rosikruciáni v Caux 201 5

Braň pravdu až do smrti

Skutečné zrození protestanské bohoslužby se neudálo 31 . října 1 51 7, v den, kdy Luther přibil své teze na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu, nýbrž 6. července 1 41 5 – před 600 lety – tedy v den, kdy Hus zemřel na hranici. Začal bouřlivý koncil v Kostnici (1 41 4–1 41 8), aby uvnitř v silně roztříštěné církvi oněch dnů ustanovil směrnice,

an Hus (1369–1415) byl národ ním charismatickým kazatelem, který od roku 1402 kázal často i dva krát denně ve slavné Betlémské kapli, v srdci Prahy. Podle očitých svědků měl na své publikum magický vliv. Věděl, jak získat srdce svých poslu chačů, protože kázal zásadně v české řeči. Stovky věřících se shromažďo vali denně v Betlémské kapli, mezi nimi také choť krále Václava IV., krá lovna Žofie, pro kterou bylo ke kap li přistaveno vlastní auditorium se zvláštním vchodem, aby nemusela sedět s prostým lidem. Hus byl také jejím osobním zpovědníkem. Zájem kněžny nezadržel Husa, aby – vedle běžného předčítání Bible – stá le ostřeji nekázal proti bohatému du chovenstvu, laxnosti kléru a proti snaze církve zvětšovat svůj majetek. „Tito kněží… jsou opilci, jejich bři cha žbluňkají od velkého pití a jsou tak lační, že plní svůj břich tak, že

Pentagram 4/201 6

jim visí jako dvojitá brada.“ Těmito výroky dal Hus v sázku svou osobní svobodu, především když se pustil do vedení církve. „Papež může být zástupcem Krista, pouze když bude věrným služebníkem blaženosti Ježí še Krista.“ Jinými slovy: pokud se někdo stane papežem, aniž by byl vyvolený Bohem, je třeba mu slou žit? Takováto otázka zapůsobila na ohrožené církevní vedení samozřej mě jako výbušnina. Ve všem Hus odkazuje na jediný živý zdroj, a to na Bibli, podle které by měly být vytvářeny směrnice a do poručení uvnitř církve. Zde se opírá o názory anglického pastora, které byly formulovány o tři desetiletí dří ve, teologa Jana Viklefa, který byl „tichým“ inspirátorem jeho teolo gických spisů.

TRAKTÁTY VIKLEFA Hus poznal

traktáty Viklefa díky svému učené mu kolegovi Jeronýmu Pražskému,

PRVNÍ REFORMACE JANA HUSA poté co Hus a jeho přívrženci byli prvními, kteří se v 1 5. století odvrátili od římské církve. Z národního hnutí husitů povstala protestanská církevní organizace.

Braň pravdu až do smrti

Ó svatá prostoto

Když plameny obklopily Husa, přišla ještě stará ženština a vrhla do plamenů chrastí. „Sancta Simplicitas“ (Ó svatá prostoto) zvolat Hus a předal se definitivně ohni. Poté vzali kati popel na vůz a rozprášili ho do Rýna. Toto rozprášení platilo jako „damnatio memoriae“ (prokletí památky), jako konečné uhašení každé vzpomínky. „To je váš ochraňující dopis?“ zeptal se ještě Hus

Zikmunda posměšně, když šel kolem něj na hranici, přičemž Zikmund silně zrudnul. Toto silné zrudnutí bylo zaznamenáno v historických knihách. O století později jej zmínil ještě Karel V. při jednom odsouzení k smrti. „A nebudu se u toho červenat!“ nechal se slyšet, když oznámil rozkaz exekuce. Prostředníka mezi Husem a Viklefem, Jeronýma Pražského, potkal Martinská Bible,

asi 1 430. Iniciály na začátku knihy Genesis, pravděpodobně je to nejstarší vyobrazení smrti Jana Husa na hranici.

Pentagram 4/201 6

30. května 1 41 6 stejný osud na tomtéž místě. Z Richentalské kroniky: „Když ho vyvedli, modlil se vyznání víry. Pak začal zpívat litanii (Christus vincit, Christus regnat, Christus imperat! – Kristus překoná, Kristus kraluje, Kristus vládne!) a pak opakoval vyznání víry. Byl upálen na stejném místě jako Hus a nebyla i od něj slyšet žádná zpověď. Během upálení žil který je přivezl v roce 1382 z Lon dýna do Prahy při příležitosti uza vření manželství mezi Richardem II. a Annou Českou. Viklef byl vel kým zástupcem a zvěstovatelem Slova Božího v rodné řeči. Zdá se, že byl ovlivněn náhledy Katárů a Bo gomilů. Jeho slavnou větou je „God must obey the devil“, která je v podstatě přímým překladem základního ná zoru Bogomilů „ďábel (demiurg) je všemocný samovládce tohoto světa“. Jeho změny v Otčenáši „oure breed ouer othir substaunce“ – „dej nám dnes svůj denní chléb jiného, nad smyslového, nepomíjivého druhu“ nalézáme u Bogomilů a Katárů. Pro odmítnutí liturgie, svátosti, pří sahy, zákaz držení služeb hřešícími knězi, platí totéž. (viz rámeček) Hus přeložil doslovně teze Vikle fa do českého jazyka, aniž by se sta ral o zdroj textu. Plagiát byl ještě

déle než Hus a strašně křičel, neboť byl statnější. Byl to silný muž s hustým černým plnovousem. Poté co byl spálen, byl popel a vše, co po něm zbylo, vhozeno do Rýna. Mnozí učenci byli silně pohnuti jeho smrtí, neboť byl ještě učenější než Hus. Byl mistrem svobodných umění v Praze, Londýně a Erfurtu.“

neznámým pojmem. Avšak přesto za ujímá tento Čech prakticky jemnější stanovisko než Viklef. V nitru tohoto velkého reformáto ra církve se probudilo sebevědomí, které se projevilo skrz religiózní myšlení, ve kterém vztah mezi Bo hem či nadpřírodou a člověkem je individuální záležitostí. To ukazuje, že povstala silná potřeba po normách, po vysokých ideálech žít jako „ná sledovník Krista“ (v češtině je slo vo svět možné přeložit jako prasvět lo). Společně s humanisty, jako např. s Erasmem, položil základ pro křes ťanství, ve kterém má člověk násle dovat vlastní svědomí a duchovní zkušenost postavit nad církevní dog mata. Současně je katalyzátorem so ciálního sváru, který brzy zahořel: staletí trvající konflikt mezi autori tou a svobodou, centralizací a de centralizací, mezi vládnoucí třídou a těmi, co nic nemají. Braň pravdu až do smrti

Při přípravách na koncil v Kostnici přesvědčil roku 1411 nastoupivší král Zikmund Husa – kvůli zachování kli du v království a církvi – aby přijel do Kostnice, obhajovat svá stanovis ka. Hus souhlasil, když mu král při slíbil, že se mu nic nestane, že obdrží ochraňující dopis a během své cesty bude mít zplnomocnění krále. Hus si připravil tři planoucí proslovy a byl přesvědčen, že pro své náhledy si kon cil nakloní. Na počátku října 1414 se vydává na cestu. Nejdříve to vypada lo, že jej bude král doprovázet, ale ten přijel až o dva měsíce později. Také se k sobě moc nehodili. Aske tický, vážný Hus a v burgundském stylu žijící mocnář Zikmund. Král se ohlásil v Kostnici teprve ke konci prosince. Také přislíbený královský průvodce nedoprovází Husa, když ten pln důvěry jede směrem k Bo damskému jezeru.

VYSILUJÍCÍ BOJ Všude ve střední

Evropě, tam kde Hus přenocoval, byl vřele přijat, s výjimkou Kostnice. Již

Pentagram 4/201 6

po pár dnech byl na popud kardinála držen v zatuchlé místnosti, aby byl tak říkajíc „vyslechnut“. Byl to vy čerpávající boj; týdny trvající výslech a rozrušující disputace s kolegiem kardinálů. Bylo mu předloženo „45 článků Viklefa“ a požadováno, aby se jich zřekl. Některé odmítl, o některých formulacích pochyboval z důvodu zásahu vyšetřovatelů. Neotřesitelně se však držel významu článků a Vik lefova názoru na církev: Ježíš Kristus je hlavou pravé církve. Hus byl stále znovu nucen, aby svá tvrzení odvolal, ale to odmítal. Nalézá svou vnitřní sílu v Janovi 8,32: „Hledej pravdu, slyš pravdu, vyučuj pravdu, miluj pravdu, mluv pravdu, podrž si prav du, chraň pravdu až do smrti.“

MOJŽÍŠOVA KNIHA (LEVITICUS)

Král Zikmund zasáhl po několika měsících. Dal Husovi vědět, že při něm více nemůže stát, když bude tr vat na svých stanoviscích. Zikmund přikázal, aby byly vedeny tři veřejné

Každý má právo číst Bibli

Některé náhledy Jana Viklefa: - Eucharistie je lidský vynález, ke kterému nenajdeme v evangeliích žádný podklad - Nevěřte na proměnu chleba a vína v tělo a krev Krista (tzv. transsubstance, zvěstovaná v roce 1 21 5 papežem Inocencem III.) - Boží status a bezchybnost papeže je nesmysl, naopak, je antikristem - Neuznávej žádnou církevní autoritu nad diákonem a biskupem, ani žádné arcibiskupy, kardinály a papeže, závěry papeže a koncilů jsou bezcenné - Moc „otevřít a zavřít nebe“ nenáleží církvi ani papeži, exkomunikace je tedy nemožná - Proti zpovědi, kterou zavedl Inocenc III. v roce 1 21 5, proti odpustkům a církevní tradici - Neuznávej žádné svaté a buď proti poutím - Bojovník proti církevnímu bohatství - Bible je Božím slovem a každý má právo Bibli číst; zákaz, který vydal koncil ve Valencii (1 299), je nesmysl - Společně se svým sekretářem Johnem Purveyem a jeho spolupracovníkem přeložil latinskou Bibli do anglického jazyka

debaty, při kterých bude osobně pří tomen a kde budou přítomni tři „nej vyšší teologové“. Jeden z nich, Jo hannes Zacharias z Erfurtu věděl, jak může Husa „dostat“ při malé ne jasnosti v jeho interpretaci některých myšlenek ze Starého zákona v 3. kni ze Mojžíšově. Prelát odešel z debaty jako „vítěz“ a nechal se ozdobit bílou růží. Byl vnímán jako jeden z těch, komu se podařilo dovést Husa na hranici. Byl to jeho největší úspěch v životě. Po jeho smrti byl pohřben pod oltářem dómu v Erfurtu. Také Zikmund ne chává Husa padnout. 6. července 1415 je „zatvrzelý kacíř“ Hus od souzen k smrti koncilem, který se dostavil v plném počtu, v kostele v Münsteru v Kostnici. 

Informace o literatuře k tomuto článku na požádání v kanceláři redakce

Braň pravdu až do smrti

Cesta Mantaa III (konec) C. M. CHRISTIAN

ak jsem jel na svém oslu podél proudu, míjel rozsáhlá úrodná území. Jeli jsme sedm dní, dokud jsme na úsvitu nového dne neuvidě li siluetu nádherného města. Jeho věže a střechy se třpytily ve slunci. Po dlouhé jízdě jsem se těšil na od počinek a pohostinnost. Tak jsem tedy na osla naléhal, ať spěchá. Ale tentokrát se mu jít nechtělo a tvrdo hlavě se odmítal pohnout. „Co se děje?“ zeptal jsem se. Odpověděl, že by bylo lepší dnes do toho města nejít. Moc se mi jeho návrh nelíbil a netrpělivě jsem mu řekl: „Pak pů jdu sám.“ „No, pak si tedy jdi sám,“ odpověděl klidně, a tak jsem šel. Prošel jsem zelenými lesy, dokud jsem se nedostal na kopec, ze kte rého jsem mohl uvidět hrdé město. Velmi vzrušený, napočítal jsem na panoramatu města 84 věží. Pak mě z ničeho nic srazil k zemi mocný hrom a z města stoupal k ob loze ohnivý sloup a obklopil město plameny a kouřem. Vzduchem se ne sly děsivé výkřiky.

Pentagram 4/201 6

Slyšel jsem vyděšené výkřiky lidí a zvířat bojujících o holé životy. Zdr cen děsivým osudem tohoto města, zůstal jsem bezmocně na kopci, do kud z bývalého hrdého města nezby la jen suť a popel. A tu přichází můj malý osel, hledí na mě důvěřivýma očima a říká: „To byl ten důvod, proč…“ Políbil jsem ho na čelo, plný vděčnosti a dlouhou dobu ho hladil po srsti. Potom jsme pokračovali v naší cestě a prodírali se popelem a sutí, zbořenými stěnami, spálenými trámy, ohořelými troskami, až jsme se přiblížili středu města, kde včera stál palác se svými 18 kopule mi. Na sloupu se zčernalými sazemi seděl starý muž, rozedraný jako žeb rák. Jeho vlasy byly spálené a byl celý bledý hrůzou. „Jaký krutý osud tohoto města,“ řekl jsem mu. „Běda! Běda! Toto město bylo mistrovským kouskem panovníka, který sám sebe nazýval ,Císařem světa‘. Ale choval se jako hlupák vůči přírodě a nebi. Zahrával si s tajnými silami, spekuloval chladně se silou

a znalostmi a nemilosrdně vedl svůj lid k záhubě… Co vás přivádí na ta kové hrozné místo?“ zeptal se nás. „My zde jen projíždíme na naší ces tě, následujíce svůj vnitřní hlas. Sna žíme se najít poklad světla, který jsem ztratil a musím ho znovu na jít.“ Starý muž mě popadl za ruku a nepustil ji. „Moc prosím. Řekni mi o tom pokladu víc!“ Ztišil jsem se, protože jsem o tom to pokladu nic moc nevěděl. Teprve po chvíli se sama od sebe na mých rtech objevila odpověď. „Nazývá se zlaté nebeské ovoce nebo Kámen mu drců, případně Perla. Protože jsem jen poutník na cestě, považuji za vel mi obtížné to popsat: tam, kde se ti všechny věci světa odhalí jako ne smyslné, tam začíná jeho stopa. Kde ti bude podán pohár z čistého zdroje pravdy, tam začíná jeho síla. Tam, kde ti připadnou všechny vědomosti světa pošetilé, tam začíná jeho moudrost. Tam, kde vůně růže v tvém nitru kříží čtyři stezky, začí ná jeho dech.

Tam, kde se stíny minulosti dotý kají oparu budoucnosti, začíná jeho zářící Nyní. Tam, kde se nejvyšší vědomosti sklání před nejnižším bytím, začíná jeho Láska. Jeho tajemství začíná tam, kde se slovo Slunce třpytí v tichu srdce.“ Když jsem zmlkl, starý pán začal žalostně sténat. „Já, … to byl já, koho posedlo šílenství, které přivedlo toto město do sutin a popela, to já jsem užíval všech těch ďábelských doved ností.“ Mučen vinou, hluboce otřesen tímto vhledem, padl na kolena a zaú pěl: „Jak mohu napravit tyto činy!?“ Dlouhou dobu jsme mlčeli a na slouchali, jestli se objeví odpověď. Bylo to zbytečné. Jen z trosek se ozýval nářek. Pak jsem starého muže podepřel a dal mu napít ze svého kalichu, tak aby světelný paprsek mohl proniknout do jeho bezútěšného srdce. Tiše nám poděkoval a požádal nás, abychom chvíli počkali a odpo tácel se pryč. Po nějaké době se vrátil Cesta Mantaa III (konec)

se zářivým rubínem, velkým jako vej ce a řekl: „Tento kámen zůstal pla meny nedotčen. Je to ohnivý kámen, který jednou spadl z nebe. Vypadl z čelenky andělovi, když se obrátil proti Bohu. Přinese ti požehnání. Vzal jsem ten mimořádný kámen z jeho rukou. Mohlo se prokletí pro měnit v požehnání? Ukázal jsem sta rému zdrcenému muži bílý květ na mé hrudi. Jeho vůně a jasná záře jej

Pentagram 4/201 6

osvítila a jeho srdce se otevřelo. Po tom jsme se rozešli. Takto jsme za sebou zanechali zniče né místo, které ještě včera bylo nazý váno Kingtscharnobiliskan – město Císaře světa. Téměř tři měsíce jsme cestovali dál na východ. Zasněně jsem naslouchal monotónnímu klu su svého osla, když se náhle vynořil ostrý, ledový, zuřivý vítr a zlostně

proti nám foukal. Cítil jsem, jako bych byl bodán ostrými jehlami. Vítr tahal, trhal a pohrdavě nás bičoval. Abychom se vyhnuli trýzni bou ře, vrhli jsme se k zemi. Ale pak nás její surová síla napadla shora. Opět jsme vyskočili na nohy a potáceli se, dokud jsme nedorazili do skalnaté krajiny s roklinami, útesy a kaňony táhnoucí se daleko na jih. Tam – předpokládali jsme – bychom mohli být v bezpečí. Ale i tam bouře zuři vě foukala přes rokle a kaňony. Po dlouhou dobu nás kvílící vítr hnal od jednoho skalního útvaru k dalšímu. Až teď jsem si s hlubokým otřesem uvědomil, že jsme byli oklamáni a uvězněni v Labyrintu větrných démonů. Legendy říkají, že se zde v tomto odporném místě setkávají mocné Eony a jejich Králové duchů s tisíci legiemi mrtvých duší. Žádná živá bytost se tam neodvažuje jít! Naštěstí se nebesa nad námi smi lovala a ve světle jejich hvězd jsme našli útočiště ve skále tvaru penta gramu. To nás chránilo před bouří

a jejím démonickým hněvem, takže jsme si mohli trochu odpočinout. Po vroucí modlitbě a doušku z mého ka lichu jsme v sobě cítili novou sílu. Vysoko nad námi, v mezeře mezi skalami jsme viděli třpytící se jas nou hvězdu, která nás chránila. Museli jsme spát dlouho, ale pak mě hlas, tak mírný a jasný, jaký jsem nikdy předtím neslyšel, probudil a řekl: „Neboj se, můj příteli! Buď rád, že jsi sem přišel ve správný čas. Již více než tisíc let jsem zde byl v zajetí, če kaje na člověka, který mě osvobodí.“ „Kdo jsi?“ – Zavolal jsem pře šťastný. „Já jsem pravda v rouchu Orla, který ze Světla slétl dolů. Jsem posel z království Otce marnotratné mu synu. Jsem moudrost, která zná bezpečnou cestu k Otci. Jsem Lás ka, která se obětovala hadu, aby za chránila Syna. Jsem vůle Otce, která drží Perlu Světla, která volá Syna, aby mohl být probuzen. Jsem papr sek Královské síly, která čeká, aby tě dovedla domů. Jsem Orel Světla, to jsem!“ Pak bylo ticho. Cesta Mantaa III (konec)

Hluboce pohnut jsem zvolal: „Kde jsi, Orle? Jak tě mohu najít?“ Ale za slechl jsem jen ozvěnu vlastních slov. Chtěl jsem z našeho bezpečného úkry tu odejít, ale jakmile jsem vystrčil ven hlavu, divoká bouře se mě snažila zno vu chytit. Z toho důvodu jsme zůsta li a čekali na správný okamžik. Třetí noc znovu vysoko nad námi jasně zá řily hvězdy. Můj osel do mě strčil a řekl: „Poslouchej! Neslyšíš Krále duchů? Chtějí s tebou mluvit.“ Ale neslyšel jsem nic jiného než šustění, pískání a praskání, a tak jsem si zno vu zdříml. Po chvíli mě můj kamarád osel zase šťouchl. „Podívej, nyní se do konce blíží k nám. Promnul jsem si oči a podíval se kolem sebe. V šeru jsem uviděl mnoho tisíc malých čer ných vojáků vylézajících ze skalních štěrbin, pochodujících v dlouhých řa dách k mým nohám a shlukujících se jakoby k boji. Byl jsem přemožen strachem, protože jsem očekával náš osud. Byli to totiž nechvalně známí mršinoví mravenci, kteří by mohli ve

Pentagram 4/201 6

vteřinách sežrat všechno naše maso a zanechat jen kostry. Byl jsem při pravený kolem sebe divoce kopat, ale můj osel mě zadržel, tentokrát svým kopytem a naléhal potřetí: „Poslouchej, co ti chce svět duchů říct!“ Sklonil jsem se níž, dokud jsem si nevšiml, že v tom šustění a pískání byl jasně slyšitelný hlu boký tón. Byla to síla větru a Králů duchů, kteří se v říši démonů často projevují jako havěť. Nyní tyto zástupy mravenců vy jádřili unisono svůj požadavek. Hro zili, že pokud bych do jejich středu nepoložil kalich, který jsem sebou nesl, během několika vteřin sežerou naše těla! Kalich! Tak tohle bylo cí lem lovu a záměrem démonické po divané a jejich lsti a podvodu: dát kalich vysvobození, tento zdroj síly do jejich rukou. Než jsem stačil zcela pochopit tento nestoudný záměr a bezmocně se snažil přijít s odpovědí, slyšel jsem zase jasný mírný hlas Orla uvnitř sebe: „Teď je ten okamžik,

příteli. Pojď ke mně!“ A já odpově děl s pláčem: „Přicházím. Drahý Otče, ať se nyní stane tvá vůle!“ Uchopil jsem kalich a pevně ho sevřel. Pak jsem rychle odpoutal svého osla a za šeptal mu do ucha: „Pojďme!“ A zatímco můj přítel vyskočil a vrhl se mimo chráněné území, kropil jsem kolem sebe podivu hodné kapky z mého plného ka lichu. Zděšení mravenci couvali, větrní démoni a jejich Eony se dali do zběsilého letu a Králové duchů a jejich legie ucukly hrůzou s hlasi tým kvílením způsobeným kapkami hořící Živé vody, která jim vzala dech. A s kalichem a jeho čistou silou a Boží pomocí jsme uvolnili stezku a mohli jsme utéci. Na cestě jsme pak bez dalších inci dentů pokračovali dál skrz labyrint skal. Zdálo se, že labyrint se vinul ve spirálách dál a dál nahoru. Tu a tam byly vyškrábány do skály nějaké hiero glyfy. Ukazovaly nám průchody ve skalních útvarech do vyšších pater.

Jakmile se cesta, po které jsme lez li, šestkrát otočila, dorazili jsme ke zdi ze skal vypadající jako pevnost. Jak dál? Když jsem se podíval dolů, do závratné hloubky, uviděl jsem ško dolibé obličeje, které se pitvořily. Velké množství hmyzu se skrývalo mezi moři šedých kamenů a pohy bovalo se k nám blíž a blíž. „Až sem a dál už ne,“ řekl můj osel. A ke své hrůze jsem zahlédl, že můj věrný přítel kulhal. Na zadní levé noze měl ránu od kousnutí mravenců. Rychle jsem ze svého kalichu nakapal na ránu tro chu tekutiny a hladil ji něžně rubí nem. Ale všechno to bylo nadarmo. Můj milý osel se posadil a tiše a ode vzdaně řekl: „Tady zůstanu. Ty ale musíš v síle Boží dál. Umřu. Ale bude to k tvému prospěchu, jak poz ději uvidíš!“ To byla těžká rána. Slova mého kamaráda mě naplnila velkým smut kem, i když jsem cítil, že podle dávné ho zákona hvězd k tomu muselo dojít. Cesta Mantaa III (konec)

Dal jsem svému společníkovi a bratru poslední polibek a poděko val mu za jeho věrnost. Pak jsem na jeho prsa umístil bílý květ a on sko nal. Musel jsem ho opustit, protože jsem znovu uslyšel volat hlas Orla: „Pojď, Synu Otce, je čas!“ Zoufale jsem hledal způsob, jak na úpatí vysokého útesu vylézt naho ru. Povrch skály byl černý jako onyx a hladký jako krystal. Žádná škvíra, zásek nebo výběžek mi nenabídli oporu pro mou dlaň. Jak bych mohl na tu stěnu vylézt? Stál jsem v rozpa cích před skálou. Byl to konec? Pod sebou jsem viděl zástupy blížících se mravenců. Uvízl jsem u skalní stěny. Měřila od jednoho rohu k druhému 99 kroků. Konečně jsem objevil ká men s vyrytým křížem a květinou v jeho středu. To mi dodalo znovu odvahy. O to víc, když jsem objevil ve skále štěrbinu! Byla to škvíra šíř ky asi 3 dlaní a mířila přímo nahoru skrze skalní stěnu. Ale předtím, než jsem v lezení pokračoval, podíval jsem se zpět na

Pentagram 4/201 6

místo, kde jsem opustil svého přítele. Otřásl jsem se. Zbyla tam jen jeho kostra. Vše ostatní bylo pryč. Můj malý oslík se obětoval, abych žil. Vmáčkl jsem se do otvoru a vytáhl a vytlačil se vzhůru téměř 100 metrů, cítil jsem povzbudivou sílu, bez které nevím, jak bych to dokázal. Víc mrtvý než živý jsem vylezl z prostoru mezi skalami na otevřenou plošinu. Mé oči se doširoka otevřely úžasem – jaký pohled! Jako by mi svět ležel u nohou… A daleko na obzoru se slunce, jako zářící ohnivý míč, nořilo do moře mlhy a ohně! Jak působivý pohled! Cítil jsem se nekonečně malý! Na purpurové obloze vysoko nade mnou stoupala hvězda. Pak k mému uchu dorazil jasný hlas: „Tady jsi – konečně!“ Otočil jsem se a na desce z kame ne ve tvaru stolu přede mnou ležel ob rovský ještěr, stočený kolem kamenné ho sloupu, který se majestátně zvedal, až vytvořil „T“. Orel, s nádhernými

křídly, stál pevně na vrcholu tohoto monumentu, připoután k němu za kotník železným kruhem a byl celý pokrytý ranami. „Neboj se! – Pojď ke mně,“ řekl. Pohled jeho zářících očí do mě hlubo ko pronikl. S odvahou, i když jsem se třásl strachy, jsem k obrovskému ještěrovi přistoupil blíže – živý kruh černých šupin bez začátku a konce svíral svůj ocas v čelistech. Tiše jsem přelezl přes ještěrovy tvrdé šupiny. Dusivě páchly sírou a doutnajícím po pelem omezeného světa ve vesmíru. Pak jsem se rychle zvedl, přešel na příč do prostoru před sloup a vzhlédl… Jaká čistá atmosféra mě pak obja la! Jak mírný a moudrý vypadal! Orel se mě potom zeptal: „Jsi při pravený na svůj čin služby?“ Se srd cem plným síly jsem se na něj naho ru podíval, zatímco vysoko nad námi zářila hvězda, a upřímně jsem odpo věděl „Ano!“ „Poslouchej mě,“ pokračoval Orel. „Z vlastní svobodné vůle jsem se vy dal, abych byl vězněm světa, takže se

semeno Lásky v lidském srdci může rozvinout a být zapáleno pro osvobo zující čin služby.“ Zapálen těmito slovy, položil jsem pohár před kámen, umístil do něj ru bín a Orlu řekl: „Jsem připraven. Do vol mi, abych tě rychle osvobodil!“ „Jsi připraven udělat pro své pozem ské bratry a sestry to, co jsem udělal já? Pokud je tvé odhodlání takové, vylez nahoru a odemkni mé okovy a polož je na sebe…!“ Když jsem ta slova slyšel, na kupily se mraky a zahalily hvězdy. Pohltil mě strach z osudu samoty, a cítil jsem, jako kdyby mě do hrudi bodl trn. Napadly mě pochyby: Mohlo by být všechno mé soužení po nebeském ovoci marné? Všechno mé hledání by mělo mít tak marný konec? Jaká tmavá vlna mě teď pohltila! Orel viděl mé vá hání a se soucitnou mírností mi řekl: „Jestli je to pro tebe příliš těžký čin, otoč se, příteli. Budu tě očekávat jin dy v daleké budoucnosti…“ Cesta Mantaa III (konec)

Jeho mírná slova mě zasáhla jako blesk. Teprve teď jsem byl schopný pochopit smysl oběti. Jeho úžasné tajemství se mi odhalilo: Láska Boží. Hluboko jsem sklonil hlavu a popro sil: „Odpusť Otče!“ Pak jsem naplnil zákon Služby. Vylezl jsem na sloup a odpoutal železný náramek z Orlova drápu. V té posvátné chvíli bylo ko lem nás jen ticho, čisté a věčné. Položil jsem svou nohu do ná ramku a uzavřel ho kolem kotníku. Teď sám jsem nesl jho a byl vy zvednut do řetězce oběti pro dob ro lidstva. K tomu slouží svatá oběť, vyslat k bratrům a sestrám volání, zmírnit jejich utrpení a zachránit zbloudilé poutníky, kteří hledají ces tu Domů. Orel, nyní vysvobozený z želez ného kruhu, se ponořil do poháru, a vyléčil tak své rány. Napil se vína. Snědl ohnivý kámen. Pak protáhl svá křídla a s velkým klidem začal zpívat svou Sluneční píseň: „Z věčného stromu klenotů spadla perla do prostoru a času.

Pentagram 4/201 6

A s tím upadlo srdce lidské bytosti do světa noci a bolesti smrti. Ale Slunce Sluncí hledalo svým pa prskem hluboko v čase a prostoru. Dokud nenašlo perlu a lidské srdce, které přemohlo. Z noci a smrti nese k nebi, na paprs ku lidské srdce, svou perlu domů do království Slunce a pokládá ji zpět na strom.“ Po jeho písni, která pronikla jako bal zám hluboko do mého srdce (protože zněla tak čistě), zvolal na mě Orel: „Teď, bratře, pojď! Poletíme spolu na nebeskou horu!“ Letět na nebeskou horu? Jak by se to mohlo povést s no hou připoutanou ke skále? Ó, nepocho pitelný zázrak! Zatímco mé tělo bylo připoutáno ke skále, obráceno směrem k zemi a ochotno být obětováno, má duše se naplnila láskou vyzařující k ne bi, narostla mně dvě mohutná křídla! Na zkoušku jsem je zvedl a spustil a uvolnil své okřídlené tělo od skály

a letěl v doprovodu Orla královstvím noci vstříc zářícímu svítání… Hluboko pod námi ležela vlnící se pěna moře mlhy: svět iluzí. Vyso ko nad námi se rozkládal nekonečný prostor, jiskřící ve Světle. Nevím, jak dlouho jsme letěli, dny a hodiny přestaly existovat. Až zde, vedle Orla, jsem si uvě domil, jak se všechny světy vzájemně prolínají, jak tvoří sedm koulí rotují cích v sobě navzájem a jak všechny následují směr spirály okolo středu Všeho: Slunce Sluncí. Slunce – které se odráží v srdcích lidských bytostí jako atom jiskry Ducha. Slunce – které všechno vyzývá k životu. Slun ce – které chce být poznáno všemi bytostmi a chce se projevit v celém stvoření jako Boží láska, Duch a ži vot. Jak nádherné bylo plachtit na křídlech nebesy po boku přítele. Pak jsme se přiblížili k území mo hutného pohoří. Možná více než tisíc vrcholů leželo pod námi pokryto věč ným sněhem. Orel letěl směrem k nej vyššímu vrcholu – Nebeské hoře. Tam

jsme sestupovali v pomalých kruzích. V puklině na vrcholu, v těsné blízkosti ledovce bylo jeho hnízdo. „A teď se pojď podívat!“ řekl mi a ukázal mi na své hnízdo. Zpočátku jsem viděl jen nějaké pokroucené vět ve. Ale když jsem se naklonil blíž, uviděl jsem něco zářícího, obalené ho ve větvích a měkkém zeleném mechu. Tak krásné, tak kulaté a čisté! Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího, kulatějšího a čistšího. „Vezmi si to jako projev mé vděčnosti a dej to svému Otci!“ řekl Orel. Přešťastný jsem při jal jeho dar a zavřel oči oslněn krá sou… byla to Perla! Vytoužený ne beský dar! Kámen mudrců! Jaká Síla, jaké Světlo mě zaplavilo! Mé sluneční oko se probudilo! Ponořil jsem se do moře zlatých pla menů a byl jsem přenesen přes ohni vou koupel transformace, vycházející skrz sedm koulí do bodu, kde má cesta kdysi začala… A nyní, zpátky na samém počátku, kde jsem kdysi stával, stojím v zahradě Cesta Mantaa III (konec)

mého Krále Mana. Tam je ten starý strom. Mohu slyšet vodu z fontány. Země je pokryta ranní rosou jako za halená nevěsta. Sluneční světlo se odráží v nesčetných perlách. Voňa vé růže se probouzí v třpytícím se světle svítání a všichni ptáci zpívají slavnostní písně. Ano, došel jsem domů do Otčiny! Mám na sobě znovu svůj zářící šat posetý drahokamy a korunu na hlavě. Já jsem Mantao, Syn svého Krále. Můj Otec stojí přede mnou, tak jako v minulosti, jakoby se nic nestalo. Ve svých rukou držím nejkrásnější ovoce ze starého stromu. Naplněn radostí jsem mu toto ovoce nabídl. Usměvavý Otec si ho ode mě bere a říká: „Můj milý Synu,

Pentagram 4/201 6

jsem přešťastný! Chápeš nyní, co je to Čas?“ „Ó, Otče, Tys mě zasvětil do tajemství Času Tvým způsobem. Můj pád byl opravdu hluboký. Cesta byla dlouhá a byla to neobyčejná cesta. Po vím ti, co se stalo…“ Zatímco jsem takto mluvil, do zahrady vstoupilo Ticho, moje Matka, a políbila mě na ústa. Jsem umlčen blahem. A vedle fontány pod starým stromem my tři posloucháme okřídlené Serafíny a Che rubíny a jejich jásavé písně chvály o Slunci Sluncí… 

Příběh Cesta Mantaa je adaptací knihy Die Reise des Mantao: Ein Perlenlied der Ge genwart (Cesta Mantaa: Píseň o Perle dneš ní doby) od C. M. Christiana, DRP Rosen-

kreuz Verlag, 1 994.

Když jdeme sami, Cesta je dlouhá a obtížná, ale společnou chůzí je Cesta kratší a jednodušší. Chopte se příležitostí, které jsou vám nabízeny a přijměte pomoc skupiny a Bratrstva. Světlo je zde vždy. Stejně tak jako lze hořící svíci ve tmě vidět lidským okem na vzdálenost větší než míli, je i božské Světlo jasněji vidět v temnotě. Mladí Žáci a nejstarší mladí členové prožili Velikonoce v Caux jako mezinárodní a radostný maják Světla. Je to Světlo, které svítí vždy jasně a vyzařuje, takže mnoho dalších bratrů a sester může být zastiženo, a tím může být naše jednota posílena.

Obrazy světa: Mladí Rosikruciáni v Caux 201 5

MLADÍ ROSIKRUCIÁNI V CAUX 201 5

Došlo k výraznému sjednocení skupiny. Vytvořili jsme jeden celek, a i když jste se ze skupiny „odkradli“, nikdy jste se necítili odděleni, ale vždy jste zůstali jako součást. Bylo to setkání přátel z celé Evropy, motivované společným cílem. Snad ani nemusíme říkat, že nikdy nechyběla zvláštní atmosféra skupiny Mladých Rosikruciánů, což můžeme nejlépe popsat jako atmosféru srdečnou, veselou a uvolněnou. To platilo i pro méně mladé, kteří se účastnili!

Pentagram 4/201 6

Literatura Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Díla vydaná v českém jazyce:

Bratrstvo Šambaly * Čínská Gnose – Komentáře k Tao-te-ťingu * Dei Gloria Intacta – Křesťanské mystérium zasvěcení Svatého Kříže s Růží pro novou éru * Duchovní odkaz Jana Amose Komenského * Elementární filosofie moderního Růžového Kříže * Gnose v aktuálním zjevení * Mystérium života a smrti * Prázdný prostor neexistuje * Přicházející nový člověk * Univerzální Gnose * Zvěst Bratrstva Kříže s Růží – Esoterická analýza spisu Fama Fraternitatis R. C. Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců. Distribuce Kosmas s. r. o. www.kosmas.cz

V životě mladého člověka při chází okamžik, kdy se stává dostatečně odvážným, aby pro lomil hranice omezení, tak jako hvězda proráží hvězdný prach, který ji formoval. To je začátek rozhodnutí, a on se rozhoduje stále více pro svou vlastní ces tu, cestu z vnějšího k vnitřní mu. Vodopády slov se ztrácejí v moři ticha. Dříve či později je stále jasnější – ten, kterého po celou dobu nosí v sobě skry tého, dává nyní stále zřetelně ji o sobě vědět. Nekonečné začíná dýchat v jeho srdci. Hledá stále to zdánlivě ome zené a znovu to v sobě roz pouští, vše umožňující, vše tvořící, nosící a rozpouštějící.