Pentagram 2017-1 by Lectorium Rosicrucianum CZ/SK

P e nt a gr a m

Lectorium Rosicrucianum

Mnohé národy Mexika Zbožnost sedí člověku v krvi Kalendář Mayů Země je snovým světem

2017

ČÍSLO

Šéfredaktor Peter Huijs

Redakce

Pentagram Maartensdijkseweg 1 NL-3723 MC Bilthoven e-mail: info@rozekruispers.com

Administrace

Medzinárodná škola Zlatého Ružokríža, Lectorium Rosicrucianum Masarykova 1 2 SK-040 01 Košice e-mail: rosicrucianum@lectorium.sk Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Křesomyslova 599/8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: praha@rosicrucianum.cz Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Nové sady 676/4 CZ-602 00 Brno e-mail: brno@rosicrucianum.cz www.lectoriumrosicrucianum.org K překladu použito: německé vydání Pentagramm 6/2005 anglické vydání Pentagram 2/2006

Vydavatel

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží, Lectorium Rosicrucianum, z. s. Křesomyslova 599/8 CZ-1 40 00 Praha 4 e-mail: lectorium@rosicrucianum.cz

Autor

Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva. Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, nového člověka. Je však také symbolem universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán. Symbol však obdrží smysl jen tehdy, jeli uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis Pentagram vyzývá čtenáře, aby do této nové doby vstoupili uskutečněním vnitřní, duchovní revoluce.

P e nt a g r a m Číslo 1/2017

TÉMA ČÍSLA S

V Ě T L O

E X I K A

V mnohých legendách Střední Ameriky je Quetzalcóatl, opeřený had, popisován jako nejvyšší manifestace božského ve světě vnější formyO

Obsah 2

Úvod

„Popol Vuh“

Mnohé národy Mexika

17 Kde se Slunce a Měsíc spojují 19 Překroucená pravda 24 Zbožnost sedí člověku v krvi 30 Epocha 37 Náhrobek Pacala Votana 43 Míčová hra Mayů 48 Kalendář Mayů 52 Moderní Mayové 57 Země je snovým světem 59 Quetzalcóatl 64 „Mají být vidět z nebe“ 68 Kameny, které hovoří 71 Atlantida 77 Kde se jednou Světlo zjevilo…

Úvod

Skulptura jaguára, jednoho ze tří mysteriózních zvířat Mexika

Toto vydání Pentagramu přináší informace o starověkých, mnohdy pravděpodobně neznámých a tajuplných mexických kulturách a jejich pozadí. Při pozorování z různých úhlů pohledu vyvstane mnohostranný a barvitý obraz dávného Mexika. Přitom se zmíníme také o některých vývojových trendech v moderní době.

okusili jsme se napravit obraz omezenosti a pohanství, který razili konkvistadoři a církev. Chceme ukázat, že také ve středoamerické ci vilizaci se různými způsoby projevila univerzální hnací síla vedoucí k obno vě a pokroku lidstva. Na první pohled se symbolika na lezená v Mexiku nezdá být v souladu se západní kulturou, která vychází z řeckých, římských a židovských základů. Ale při bližším studiu se ukazuje, že obě kultury pocházejí ze stejného pramene. Jak by tomu také mohlo být jinak?

Pentagram 1 /201 7

Tento sešit se odlišuje od jiných vy dání časopisu, neboť obsahuje „speciál ní“ popis jen jedné země s její vlastní a zvláštní kulturou a dějinami. Ačkoliv jsou jednotlivé články samy o sobě ucelené, tvoří dohromady souvislý komplex poskytující mnohovrstevný obraz. Mohli bychom to srovnat s pra starým stromem. Ať větve a listy ros tou jak chtějí vysoko, kořeny stromu je budou stále vyživovat potřebnými šťávami jediného pramene, který vše existující nese a udržuje.  Redakce

„Popol Vuh“ „Toto je ta stará pověstL Stále ještě existuje první kniha, tak jak byla kdysi napsána, která je ale pro hledající a pátrající utajena. Věru je to silný popis a poselství o tom, jak bylo vše stvořeno. Jak vznikly nebe a země. Jak byly určeny čtyři konce světa, čtyři strany a jak byla usazena souhvězdí. Jak byl vyměřen prostor nebe a země.“

ak zní úvodní slovo indiánského vypravěče ke svaté knize Mayů Popol Vuh. Je v ní obsažen staletí sta rý mýtus o stvoření nebes, země a člo věka. Jedno z mnoha ústních podání textu zaznamenali v určité době Mayo vé kmene Quiché v Guatemale. Kniha je také nazývána „Knihou rady“. Sklá dá se ze dvou částí: „Stvoření a život reků“ a „Historie jednoho národa“. Na počátku osmnáctého století byl tento text svěřen zjevně důvěry hodnému, upřímnému mladému Špa nělovi Padre Francisco Ximenezovi, který roku 1688 přišel se skupinou

duchovních přes moře. Ten přesně text opsal a přeložil do španělštiny. Předpokládá se, že původní text stále ještě někde existuje. Popol Vuh je – kromě tří mayských kodexů v Drážďanech, Paříži a Mad ridu a několika jiných písemností – pro nás jediné dostupné písemné svě dectví o hlubokých znalostech a vědě Mayů. Společně patří tyto spisy k těm nejdůležitějším pramenům mayské kultury. Zprostředkují nám vhled do prožitkového a myšlenkového světa Mayů do té míry, do jaké to dokážeme pochopit. Obsah a jazykové vyjádření na nás působí cize. Také symbolika je nezvyklá a pro nás namnoze nesro zumitelná. Ale celek přesto vzbuzuje pocit příbuznosti, jako by tu bylo něco, co znovu poznáváme, ale čehož vý znam leží někde hluboko ukrytý. „Toto je poselství…“, tak začíná zpráva Mayů o stvoření. „Na počátku…“, tak zní začátek knihy Genesis v Bibli. „Když tam nahoře…“, tak začíná babylonský epos stvoření Enúma Eliš, „Popol Vuh“

jehož nejznámější částí je Epos o Gil gamešovi. Bližší porovnání ukazuje, že tato tři básnická díla mají mnoho společné ho. Všechna zprostředkovávají obraz, který je přizpůsoben představivosti a vědomí tehdejšího člověka, o vzniku makrokosmu, světa a člověka. Vypra vují o vyhnání z rajské existence, o stavbě dosahující až do nebes, o velké vodní a ohnivé katastrofě, která se převalila přes svět, o lodi, která uvízla na hoře, a o konečném návratu do říše světla. Popol Vuh popisuje přesně tytéž události!

NA ZÁPADĚ MÁLO ZNÁMÝ V zá

padním světě nalezl mayský epos o stvoření světa až podnes jen málo pozornosti – neprávem –, možná proto, že má víc charakter tajné knihy, ale možná také proto, že kořeny dějin zá padní kultury spočívají především v ži dovskoegyptském, řeckoperském a indickém náboženství a kultuře. Ale Popol Vuh má právo na rovnocenné místo v řadě velkých poselství, která nás spojují s ranními červánky lidstva. Po vpádu Španělů v roce 1524 a zkáze a rozkladu mayské kultury se některé vůdčí osobnosti Mayů ještě snažily zachovat něco z jejich kultury pro potomstvo. Tak vznikly Chilám Balám, knihy Proroka Jaguára. Popi sy v těchto knihách a análech o boho službách a náboženském přesvědčení

Pentagram 1 /201 7

Mayů jsou však kvůli tehdejší všudy přítomné katolické inkvizici velmi zdrženlivé a zahalené. Francouzský abbé Brasseur de Bourbourg podnikl mnoho, aby náhledy Mayů učinil světoznámé. V roce 1861 publikoval Popol Vuh. Le Livre Sacré et les mythes de l´anti quité americaine (Popol Vuh. Svatá kniha a starověké americké mýty). Jak se později ukázalo, spočívala jeho kniha především na španělském překladu textu od Ximeneze. Tento text byl později nalezen v abbého po zůstalosti. Všechna pozdější objevená vydání se zakládají na Brasseurových popisech a interpretacích. Text od Ximeneze upadl v zapo menutí, ale potom se v roce 1730, po smrti pátera, dostal do jednoho kláš tera v Guatemale. Po mnoha přesu nech se originál – spolu s ostatními rukopisy Ximeneze – objevil opět na denním světle. V roce 1941 Adrian Recinos, toho času velvyslanec Guate maly v USA, tyto důležité spisy ná hodně znovu nalezl v Newberry Lib rary v Chicagu. Jeho překlad Popol Vuh, Las historias antiquas del Quiché (Popol Vuh, starověká historie Quiché), byl r. 1947 vydán. Autoru Wolfgangu Cordanovi (pseudonym H. W. Horna), který se velmi zahloubal do kultury Mayů, se podařilo Popol Vuh přeložit z pů vodního jazyka Quiché Mayů a objasnit

Stvoření světa a jeho obyvatel a tvorů. Diego Rivera (1 886–1 957) nalezl inspiraci k této malbě v textu Quiché Mayů „Popol Vuh“ (1 6. stol.). ho. Tento překlad byl pod titulem Popol Vuh – Kniha rady poprvé pub likován r. 1977. V předkládaném článku je citováno především z to hoto překladu.

STVOŘENÍ SVĚTA Stvoření vesmíru,

světa a člověka začíná v Popol Vuh symbolickými slovy: „Toto je poselství: Kdysi byl klidný všehomír. Bez vzdechu. Bez zvuku. Bez pohybu a mlčící byl tento svět. A prostor nebes byl prázdný. To je první poselství, první slovo. Ještě ne byl ani člověk, ani zvíře, ptáci, ryby, měkkýši, stromy, kameny, sluje a pro pasti nebyly, ani tráva, ani les. Jen ne besa tu byla. Ještě nebyla odhalena tvář země, jen tiché moře a daleký

prostor nebes tu byl. Ještě nebylo nic vzájemně spojeno. Nic nebylo příčinou zvuku, nic se nehýbalo, nic nerušilo, nic nepronikalo mlčením nebes. Nic se ještě nezvedalo. Byla tu jen klidná voda, tiché moře, osamělé a mlčenli vé. Nic jiného nebylo. Nehybná a němá byla noc, temno ta. Ale ve vodě, ozářeni Světlem byli: Stvořitelé a Tvůrci, přemožitel Tepeu a zeleně opeřený had Gucumatz, jakož i Zploditel. Byli schováni pod zeleným a modrým peřím. Proto se hovoří o ze leně opeřeném hadovi. Velká moudrost a velké poznání je jejich podstatou. Proto tu byla nebesa a srdce nebes, které se nazývá Caba vil. On, který vidí v temnotě! Tak se praví. V temnotě noci se sešli Tepeu „Popol Vuh“

a Gucumatz a rozmlouvali spolu. Takto rozmlouvajíce, připravovali se a rozmýšleli. Dohodli se a jejich slova a myšlenky se vzájemně sladily, a oni poznali, zatímco uvažovali, že se světlem by se měl zjevit člověk. Takto se rozhodli ke stvoření a růs tu stromů a popínavých rostlin. To byl počátek života a stvoření člověka, tak bylo usneseno v noci a temnotě srdce nebes.“ Obrazy nastíněné v Popol Vuh, stvoření, odhalení formy a stadia uvě domění tvorstva a role bohů a polo bohů, jejich sestup a cesta do temnot podsvětí, jakož i jejich zázraky vyka zují zřetelný soulad mezi jiným se sed mi pečetěmi H. P. Blavatské z „Kni hy Dzyan“ a sumerskou mytologií. Ale obsahují také prvky egyptských podání, knihy Genesis a starých řec kých mystérií. Ve všech světadílech nalézáme mýty a pověsti ze starověku, které po pisují stvoření světa způsobem odpo vídajícím příslušné pradávné kultuře. Vyjadřují ale symbolickým způsobem také vnitřní cestu člověka. Mladá božská slunce Hunahpú a Ixbalaqué (srovnatelná s mužským a ženským principem skutečných lidí) se dala v Xibalbě, což je Hádés Mayů, chytit podsvětím země, a překonávají zlo. „Potom povstali, uprostřed světla, v ten okamžik se povznesli k nebe sům. Jeden se stal Sluncem a druhý

Pentagram 1 /201 7

Měsícem. Nebeská báň a tvář země se naplnily světlem.“ V Popol Vuh se sděluje, že člověk byl stvořen jako čtvrté dílo z kukuřice, symbolu Slunce. Na člověka se tedy hledělo jako na dítě Slunce, duchovní síly. To ukazuje zjevnou podobnost s výrokem, že člověk byl stvořen podle božského obrazu a podoby. „Říká se, že první čtyři lidé, Ja guár lesa, Jaguár noci, Pán noci a Jaguár měsíce byli stvořeni a zfor mováni z kukuřičné kaše a neměli žádnou matku. Nebyli ani zrozeni, ani zplozeni. Byli stvořeni zázrakem.“ O těchto prvních lidech je v Popol Vuh napsáno: „Rozum jim byl daro ván. Pohlíželi dovnitř a zároveň do dálky. Dospěli tak daleko, že viděli vše, poznali vše, co se vyskytuje na světě. Když se rozhlíželi, viděli sku tečně vše v blízkosti, a kolem dokola viděli klenbu nebes a duši Země. Všechny věci, které byly vzdálené, viděli, aniž by se pohnuli. Bezprostřed ně viděli celou Zemi a viděli ji z mís ta, na kterém stáli. Velká byla jejich moudrost. Jejich pohled dosahoval až k lesům, skalám, lagunám, jezerům, horám a údolím. Byli to popravdě překrásní lidé: Jaguár lesa a Jaguár noci, Pán noci a Jaguár měsíce… Lidé opravdu viděli vše, co bylo na světě. … Brzy znali vše. A prozkou mali čtyři směry větru a čtyři směry nebes a tvář Země.“

Ale Stvořitelé a Tvůrci je nalezli velmi pyšné. „Cožpak nebyli jen vý tvory a dílem? Co by bylo, kdyby se již víc nerozmnožovali?“ Ale ztišili své vášně, neboť co spatřili, nebylo dobré. „Nebyli by nám nakonec rov ni, ti stvoření, kteří vidí do dáli a vše vědí a vše vidí?“ Tak rozprávěli a oka mžitě změnili druh a ráz svého díla a svých stvoření. Srdce nebes hodilo závoj přes oči jejich výtvorů. A ty se zakalily, jako když závan dechu pokrývá zrcadlo, a zastřely se. Mohly vidět pouze to, co bylo v jejich blízkosti a zřetelné. Tak byly moudrost a všechno vě dění těchto čtyř lidí původu a počátku zmařeny. Tak byli naši předci stvořeni a zfor mováni srdcem nebes a srdcem Země… Potom přišli také svatebčané, neboť byly stvořeny ženy. Bůh sám je velmi pečlivě stvořil. A tak se objevily během spánku, skutečně krásné ženy, po boku Jaguára lesa, Jaguára noci, Pána noci a vedle Jaguára měsíce. Jejich jména

byla: Nebeská voda, Pramenitá voda, Kolibří voda, Papouščí voda. To jsou jména těch, které byly prvními mistry němi. Plodili lidi, velké a malé kmeny… Rozličná byla jména všech, když se na východě rozmnožili… Od východu přišli společně… Slunce se ještě ne zrodilo a také světlo ještě ne, když se rozmnožili… Bylo mnoho tmavých a světlých lidí, lidí různých stavů, lidí s velmi rozličnými jazyky. Zvláštní bylo naslouchat jim.“ Tento barvitý obraz stvoření v Popol Vuh je zakončen slovy: „Tu viděli východ Slunce. Měli jedinou řeč. Neuctívali ani dřevo, ani kámen a vzpomněli si na Slovo srdce nebes a srdce Země…“ „Budiž Světlo, ať se zjeví ranní červánky,“ tak mluvili v očekávání vý chodu Slunce. A zatímco tak čekali, zpozorovali Jitřenku, velkou hvězdu, která předchází Slunce, která osvětluje nebeskou klenbu a tvář Země, která ozařuje kroky stvořených lidí.“ 

„Popol Vuh“

Mnohé národy Mexika Krátký přehled

První národy Mexika byly sběrači a lovci. Ještě před nedávnem bylo běžným názorem, že povstaly z národů, které přibližně před 50 000 lety vstoupili z Asie přes Beringovu úžinu na americký kontinent. Podle jiného mínění je tato teorie problematická, neboť Amerika tehdy ležela pod tlustou vrstvou ledu.

ejstarší stopy lid ské přítomnosti v Mexiku jsou staré asi 20 000 let. Časové rozpě tí mezi 7000 a 2000 lety před Kristem je označo váno také jako archaické období. Člověk se začal tu a tam usazovat. V le tech 2000–1500 před Kristem vznikala prv ní sídliště, a z toho se vyvíjela, jak se předpo kládá, náboženská a ri tuální kultura. Kultura starého Me xika se často člení na tři velká údobí: • předklasické údobí: 1500–200 př. n. l. • klasické údobí: 200 př. n. l. – 950 n. l.

Pentagram 1 /201 7

• postklasické údobí: 950–1500 n. l.

Ah Musen Cab, bůh bezžihadlových včel, zobrazený jak sestupuje z nebes. Také se říká, že přichází z Venuše.

OBDOBÍ OLMÉKŮ

Předklasické období bylo rozmachem kultury Olméků, kterou vědci označují také jako ma teřskou kulturu. V tom to údobí vznikala v níži nách u Mexického zálivu

první ceremoniální cent ra. Z této doby by také měly pocházet pyrami dální stavby. Důležitými centry byly San Lorenzo (1200 př. n. l.) a La Ven ta (900 př. n. l.). Nikdo nemůže říci, jak stará olmécká civilizace je a odkud přišla. Avšak existují náznaky, že měla spojitost s afric kým kontinentem. Nena šly se však ještě žádné pozůstatky ani jediného Olméka, jen rozvaliny nevysvětlitelných staveb, jako například umělá plošina více než třicet metrů vysoká jako pod stavec pro obrovskou impozantní stavbu, kte rá byla 1,2 km dlouhá a 700 m široká, nebo proslulé sochy, obličeje s negroidními rysy (gi gantické monolitické hlavy vážící přes dvacet tun). Také dvojkový po četní systém a známý kalendář Mayů musel

pocházet již od Olméků nebo jejich předchůdců. Nejčerstvější archeolo gické nálezy poukazují na to, že kultura Olmé ků se objevila prakticky již úplně vyvinutá. Jak je to možné? Jak přišli Olmékové k tak propra cované a kvalifikované vědě? Tyto věci jsou pro moderní vědu stále ještě hádankou.

Chronologický přehled jednotlivých období, ve kterých vystupovaly mexické národy časné

PŘEDKLASICKÉ střední

Byly časy, kdy po pírání a negování nepo hodlných skutečností vědci dovedli až skoro k dokonalosti. Avšak současné vědecké bá dání může vést k pře kvapivým výsledkům.

vrcholu slávy v letech 200 př. n. l. – 250 n. l. Ve státě Oaxaca roz kvetla přibližně 600 let před Kr. kultura Zapoté ků. Byli silně ovlivněni Olméky. Z počátečních let této periody pochází první nápis na kameni jednoho středoameric kého kalendáře. V Monte Albanu byl na jednom velkém, v tomto případě uměle zploštělém vrcholu kopce nalezen ohromný areál, obklopený skupinami

OBDOBÍ MONTE ALBAN V klasickém období vznikaly na různých místech Mexika velké kultury. Nejdůležitějším centrem bylo chrámové město Monte Alban. Jeho kultura dosáhla

pozdní

KLASICKÉ

protoklasické

časné

pozdní

POSTKLASICKÉ časné

pozdní

TOLTÉKOVÉ MAYOVÉ

MAYOVÉ – TOLTÉKOVÉ EL TAJÍN

TEOTIHUACÁN

HUASTÉKOVÉ AZTÉKOVÉ MIXTÉKOVÉ

MONTE ALBAN – ZAPOTÉKOVÉ OLMÉKOVÉ 1 500 n. l. 1 400 n. l. 1 300 n. l. 1 200 n. l. 11 00 n. l. 1 000 n. l. 900 n. l. 800 n. l. 700 n. l. 600 n. l. 500 n. l. 400 n. l. 300 n. l. 200 n. l. 1 00 n. l. 0 př. n. l. 1 00 př. n. l. 200 př. n. l. 300 př. n. l. 400 př. n. l. 500 př. n. l. 600 př. n. l. 700 př. n. l. 800 př. n. l. 900 př. n. l. 1 000 př. n. l. 11 00 př. n. l. 1 200 př. n. l. 1 300 př. n. l. 1 400 př. n. l. 1 500 př. n. l.

Mnohé národy Mexika

pyramid a jiných staveb, které jsou ve velmi exakt ním a specifickém geo metrickém poměru. Předpokládá se, že jed na z budov sloužila jako astronomická observatoř. Na upravených místech je možné spatřit znázor nění lidí negroidní i bílé rasy, ale ne tak propra cované jako u Olméků. Asi od r. 800 n. l. spěl Monte Alban k zániku. Kultura byla přejata Mixtéky, národem ze severního území Oaxa cas. Centrem bylo chrá mové místo Mitla. Pro tuto kulturu jsou charak teristické nádherné ikony. Ve středním Mexiku (v oblasti kolem Mexi co City) vznikly podle názorů vědců na konci předklasického údobí

Tyto obrovité kamenné hlavy lze nalézt na různých místech v Mexiku na území nejdůležitějších olméckých center.

Pentagram 1 /201 7

dvě kultury, Cuicuilco a Teotihuacán. Jejich první chrám byl 100 let n. l. poničen sopkou. Poté měla být kultura Teotihuacán v rozkvětu. Toto chrámové město v severní oblasti města Mexico City je ale prav děpodobně mnohem starší. Po jeho původu se stále ještě pátrá. Teotihuacán se vyvi nul na počátku klasic kého údobí v metropo litní sídliště s více než 200 000 obyvateli. Bylo to jedno z největších měst tehdejšího světa. Jeho rozkvět se odehrál mezi lety 250–700 let n. l. Roku 725 n. l. bylo

město zničeno a o dvě století později úplně opuštěno. Ve stejném klasic kém období kvetla ve státě Veracruz kultura El Tajín. Ta je známa především míčovou hrou, která také byla důležitým aspektem při rituálech Mayů. Mayský národ obýval velké úze mí. Od severu k jihu zaujímalo 900 km od pobřeží severního Yu catánu až k Tichému oceánu – a 500 km od severovýchodu na jiho západ mezi ústím řeky Usumacinta a Hondu raským zálivem. Byly rozlišeny nejméně tři

Tula. Devět metrů vysoké postavy, které se nazývají „Atlanti“. velké oblasti. Každá z nich je charakterizová na specifickou kulturní formou a určitými histo rickými podmínkami: Vysoko položené oblasti Guatemaly a El Salvadoru na pobřeží Tichého oceánu; nížina severovýchodně od Chia pas a jižně od Campech; a severní doliny dnešního poloostrova Yucatánu. Nejznámější středi ska mayské kultury se nalézala především na východě Mexika, ve stá tě Chiapas a na Yucatá nu. První mayská kul tura se datuje do doby kolem r. 300 před Kr. Tr vala až do roku 250 n. l. Nejstarší datovaný ná pis pochází z roku 292 před Kr. a byl nalezen v Tikalu. V klasickém údobí kvetla kultura ze jména v níže položených

oblastech. Svého vrcho lu dosáhla přibližně v letech 300–800 n. l. Na konci tohoto obdo bí nastal ještě jednou velký kulturní rozvoj především na polo ostrově Yucatán. To ukazuje známý sloh puuc (800–1000 n. l.) a nejslavnější chrá mové město Chichén Itzá. Mezi lety 950 a 1200 n. l. byla mnohá

města na tomto území často velmi náhle opuš těna. Avšak Chichén Itzá zažila ještě jeden vrchol rozkvětu, a to v letech 1000 a 1250 n. l. To ale bylo zapříčiněno přede vším příchodem nové skupiny obyvatel ze se verozápadu. Přikláníme se k domněnce, že to byli Toltékové, kteří pak dominovali v post klasickém období. Mnohé národy Mexika

Mayský komplex v antropologickém muzeu v Mexico City Silný sociální a du chovní vliv Mayů byl v celé Střední Americe zřetelný. To bylo příči nou, že asi Toltékové – jedna z nejsilnějších vět ví kmenů Nahuatacas neboli Nahuas – zaved li teokracii, která spočí vala na náboženských principech Mayů. (Jmé no Toltékové znamená v jazyce náhuatl „mistři ve stavbě“.) Později, když May ský národ zanikl a vojen ská síla Toltéků sílila – a ještě dříve, jak se před pokládá, než zesílila moc Aztéků –, upadla duchovní esence v lidu

Pentagram 1 /201 7

v zapomnění a závoj ne vědomosti zahalil vý znam rituálů provádě ných kněžími. Hlavním městem Toltéků byla Tula, ale i o ní je zná mo jen velmi málo. Je dinečnou stavbou v Tule je Quetzalcóatlova py ramida, také nazývaná pyramida Jitřenky. Na hoře na velké plošině pyramidy stojí „Atlan ti“, čtyři obrovské muž ské figury z čediče, které spolu se čtyřmi sloupy pravděpodobně podpíraly střechu chrá mu, který se ale neza choval. Kromě toho tam jsou Coatepantli, známé hadí sloupy na severní straně pyramidy. Tato téměř dva metry

vysoká a čtyřicet metrů dlouhá zeď nese po celé délce reliéf s hady poly kajícími své oběti. Na původním ná huatlském náboženství se dá studovat koncep ce světa, jak ji pojímalo staré toltécké impérium. Dalekosáhle se shoduje s předklasickou kosmo gonií Mayů a tvořila sociální základ před příchodem Kolumba. Tato koncepce vznikla na základě magických představ, které později dostaly náboženskou formu, jež vyústila do odpovídající sociální struktury této civilizace. V ezoterické vědě představují tři výše uvedená stadia základ každé civilizace, avšak nikde to není tak zře telné jako v kulturách starého Mexika. Ale existují také jiné názory na toltéckou kul turu. Dnešní potomci

Věž, která dosahuje až k nebi

Toltéků tvrdí, že se na jejich předky nemá na hlížet jako na národ, ale spíše jako na sku pinu moudrých a zku šených lidí, srovnatel ných s Chaldejci ze staré Mezopotámie. Podle běžného ná zoru ovládali Toltékové a později Aztékové střed a jih dnešního Mexika. Toltékové prožívali svůj rozmach v desá tém století a sestup ve třináctém, Aztékové se rozšířili ve čtrnáctém a patnáctém století. Je jich říše se rozprostírala

„Na počátku, dříve než bylo stvořeno světlo Slunce, bylo toto místo, Cholula, tma a temnota. Vše bylo ploché bez pahorků nebo výškových rozdílů a vše bylo obklopeno vodou, bez stromů nebo stvořených věcí. Bezprostředně potom, co světlo a Slunce vyšly na východě, ukázali se gigantičtí lidé se znetvořeným tělem a přivlastnili si půdu. Nadšeni světlem a krásou Slunce se rozhodli ke stavbě tak vysoké věže, aby její špička dosahovala až k nebesům. Když k tomu účelu sbírali materiál, našli obzvláště pevný jíl a započali z něho stavět věž. Když byla věž vystavěna a dosahovala až po nebesa, rozhněval se Pán Nebes a promluvil k obyvatelům Nebes: „Viděli jste, že ti ze země nadšeni krásou Slunce vystavěli vysokou a majestátní věž, která dosahuje až k nám? Pojďme a zbořme ji, protože není dobré, že ti ze země, kteří žijí v těle, přijdou s námi do styku.“ Okamžitě sjeli obyvatelé Nebes jako blesk dolů na věž. Zpustošili nakupenou horu a rozmetali její obyvatele na všechny strany země.“ v centrálním území ze mě, od pobřeží Mexic kého zálivu až po Tichý oceán a od yucatánských

nížin (Bajio) až po měs to Oaxaca (Huaxyacac). Postklasické období bylo neklidné. Skupiny

Tento reliéf pochází z olméckého naleziště u La Venty a pravděpodobně představuje fénického mořeplavce. Že je to možné, dokládají také kameny, které byly nalezeny v r. 1 976 v mayském městě Comalco na karibském pobřeží a které pocházejí z doby mezi rokem „nula“ a třetím stoletím n. l. Nesou novofénické nápisy a nápisy v jednom ze starých afrických jazyků. Na jednom kameni stojí: „Yasma Hamin“ – „Ježíš ochraňuje“. Mnohé národy Mexika

HUASTÉKOVÉ EL TAJ ÍN TEOTIHUACÁN

Mexico City

Merida

MAYOVÉ – TOLTÉKOVÉ

MEXICKÝ ZÁLIV

TOLTÉKOVÉ

ZAPOTÉKOVÉ

AZTÉ

OLMÉKOVÉ KOVÉ

MAYOVÉ

Mexiko

MIXTÉKOVÉ

TICHÝ OCEÁN historická města, pozůstatky moderní města

země

Guatemala

Belize Honduras Salvador

NÁRODY

Přehled geografického rozšíření různých mexických národů

Aztécký kalendář ze severu podnikaly pra videlně vpády do země. Staré opuštěné chrámové město Tenochtitlán v Me xico City bylo pozdější mi takzvanými Mexiky převzato do vlastnictví. Je to opět jeden z národů s mystickým původem.

Pentagram 1 /201 7

Tvrdí se, že přišli z bílé ho ostrova Aztlán na se verovýchodě. Nakonec byli španělskými doby vateli nazváni Aztéky. Aztékové měli v post klasickém údobí silnou dobyvačnou touhu. Roz prostřeli svoji říši až na území starých Mayů a převzali mnoho kultur ních aspektů těch náro dů, které tam před nimi žily. Mohli by se z urči tého hlediska přirovnat k materiálně orientova ným Římanům v Evro pě. Oproti tomu Mayové a možná i první Toltéko vé, jako např. Purépechas

(Španěly nazývaní Ta raskové), vykazují více shodných rysů s filoso ficky smýšlejícími Řeky. Když se Španělé r. 1519 vylodili v Me xickém zálivu blízko Veracruz, znamenalo to konec pro mexické kultury. Hernán Cortéz, bílý velitel, jehož pří chod byl zpočátku In diány považován za dlouho očekávaný ná vrat božstva Quetzal cóatla, se ukázal jako anděl smrti. Lidský ži vot pro něj nic nezna menal. Šel jen po zlatu a stříbru. V letech po příchodu Španělů a bě hem upevnění moci římské církve bylo mi lionům Indiánů doslova jako dobytku vypáleno znamení, byli zotročeni nebo odporným způso bem vyvražděni. Kru tosti dobyvatelů byly – tak jako v Peru a Bo lívii – nepopsatelné.

Kněží inkvizice se sta rali o to, aby vše, co by se mohlo vypátrat ve svitcích nebo psaných knihách v jejich očích pohanské kultury, bylo zničeno. Dokonce ani jména, která rozličné národy dostaly a pod kterými jsou ve světě známy – kromě Mayů –, nejsou původními jmé ny. Dali jim je Španělé. Během několika málo let byly znalosti a výdo bytky starobylých kul tur ve Střední a Jižní Americe jako tornádem smeteny. Takzvané mnohobožství bylo radikálně vymýceno. Musel být veleben řím ský bůh, importovaný z Palestiny. Nátlak k obrácení na křesťanskou víru byl mo hutný. Celé Mexiko se muselo připojit k církvi. Přesto se Mexičané ni kdy nevzdali zcela své minulosti. Z toho vznikla

jedinečná směs takzva ného lidového katolicis mu, který je zformován a poznamenán bezpo četnými indiánskými tradicemi a rituály. Koloniální perioda trvala do r. 1823. Potom následoval boj za ne závislost, který trval sedmdesát sedm let do roku 1910. Mexičané museli během této doby bojovat proti francouz ským, rakouským a se veroamerickým oku pantům. Poslední válka

Příklad binárního způsobu vyjádření Mexičanů proti jejich severním sousedům je stála území Texasu, Nového Mexika, Ari zony a Kalifornie. To je polovina jejich bývalého státního úze mí. Pravděpodobně v žádné jiné zemi svě ta nebylo zabito tolik prezidentů jako tam. Je nápadné, že tehdy všude na celém světě va nul čerstvý vítr. Od třetí Mnohé národy Mexika

čtvrtiny devatenácté ho a začátku dvacátého století existovaly silné snahy dosáhnout jak duchovní, tak sociální svobody. Tyto impulsy oznamovaly novou dobu a posílily rozvoj celo světových hnutí, jako je teosofie, antroposofie a moderní Kříž s Růží. Také socialismus a ko munismus z toho těžili.

Pentagram 1 /201 7

Mexická revoluce probíhala přibližně současně s ruskou, totiž mezi lety 1910 a 1920. V šedesátých letech mi nulého století byly Pa říž a Amsterdam svědky studentských nepokojů. Roku 1968 v předvečer olympijských her bylo v Mexico City během tamějších protestních akcí armádou usmrceno

několik tisíc studentů. Proslýchá se, že se tam sešli čtyři repre sentanti Náhuatlů, Za potéků, Mayů a Tolté ků, jakož i zástupce Cuauhtemoců, posled ní mexický císař, kteří všichni záhadným způ sobem zmizeli. Mexické dějiny jsou stále ještě velmi pohnuté. 

Sluneční pyramida, část se schodištěm

Kde se Slunce a Měsíc spojují Tradice a životní názory lidí dřívějších dob vycházely z vědomí, které neznáme a které možná ani nemůžeme jen tak snadno pochopit. Přesto v tom všem to Nejvyšší, tenkrát jako dnes, nalezlo svůj výraz a zanechalo své stopy. Jsou to stopy bohů.

o historikové a archeologové mo hou objevit a sdělit, je vždy jen omezeným pohledem na vzdálené, často nesrozumitelné kultury a stav vědomí, který již nemáme. Navíc dnešní způsob nazírání vychází z povrchní kultury,

která charakterizuje naši dobu. Tomu podléhají i duševní převaha a lepší znalosti pozorovatele. Pravda však není vázaná na něja ké doby. Projevuje se v každém čase, i když vždy jen způsobem, který odpo vídá možnostem, jež daná doba nabízí. Mexiko je země s bohatou kulturní minulostí. Je to země, která nás udivuje a dává nám podněty k tomu, abychom hledali nejen v zemi, půdě a krajině, ale také i v sobě samých. Tato země nám má mnoho co říci, když to jen doká žeme vnímat a rozumět tomu. Jméno Mexiko je odvozeno od tajné mantry Kde se Slunce a Měsíc spojují

Fejérváryho-Mayerův kodex, jeden z mála předšpanělských dokumentů, který zůstal zachován. Quetzalcóatlových kněží: „Mexihcco. Mexihcco. Me xihcco“ a znamená: „Místo, kde se Slunce a Měsíc setkáva jí.“ Nebo jinak řečeno: kde se setkávají Duch a duše a mohou se stát jednotou. Dnešní Mexiko je zemí o rozloze bezmála dva miliony čtverečních kilo metrů. Je tedy skoro čtyřikrát tak velké jako francouzské nebo španělské státní území. V průběhu dějin této země zahr nujících několik tisíciletí tam vzniklo mnoho civilizací, které po sobě zane chaly nesčetné stopy. Vývoj těchto civilizací byl veden a podporován du chovními impulsy. Svědčí o tom ješ tě dnes pyramidy, chrámy, mytologie a sluneční kalendář. Tato zvláštní země umožnila roz voj mnoha kultur. Ty nejdůležitější jsou kultura Mayů a kultura Nahuas. K té posledně jmenované patří tak zná mé národy jako Toltékové a Aztékové nebo pozdější Mixtékové. Olmékové jsou známi jen svým jménem, které jim ovšem bylo dáno až později, jinak se o nich nic neví.

Pentagram 1 /201 7

Pro mnohé lidi jsou v dějinách Střední a Jižní Ameriky pravděpodob ně nejproslulejším národem Mayové – kromě Inků v Peru a Bolívii. Přesto ve starém Mexiku existovaly již dříve vý znamné kultury. Vytvořily základ pro rozvoj četných prvků mayské kultury. Se svými třemi tisíci vulkány je Mexiko odpradávna zemí velké nejis toty, zemí nejrůznějších a často neoče kávaných erupcí a zemětřesení. Krutost často udeří zčistajasna. Vlastně před ne dávnem, v roce 1985, bylo Mexico City postiženo těžkým zemětřesením, při němž zahynulo mnoho tisíc lidí a bez počet budov bylo zpustošeno. Mexi ko je také země velkých protikladů. Přesto zůstává mexickým krédem: „Viva Mexiko.“ Obyvatelstvo země se připravuje setřást ze sebe jho staletí trvajícího útisku, korupce, vykořisťo vání a ponižování s pády a pozved nutími. Snad bude jednou dosaženo opět velké kulturní a duchovní výše, která umožní, že se „Slunce a Měsíc stanou jedním“. 

Překroucená pravda Co nám podávají oficiální dějiny o mexických kulturách a Indiánech, není mnohokrát pravda, a co je pravda, je zatajeno nebo je podáno překrouceně. Ale naštěstí jsou tu impozantní stavby z minulosti, které mluví samy za sebe. Stavební postupy a reliéfy vysekané do kamenů svědčí o mnohostranných a velmi rozličných kulturách. Jsou to svědectví o univerzální hodnotě, univerzálním vědění, kterým bylo lidstvo po všechny časy doprovázeno.

závislé až do nejmenších podrobností. Jak ve velkém, tak i v malém. Proto se ve zdánlivě primitivní filosofii kme ne Ubuntu z jižní Afriky říká: „Tvoje bolest je i mou bolestí, tvoje bohatství je i mým bohatstvím, tvoje záchrana je i mou záchranou.“ Když uvážíme velikost a dobu tr vání stvoření, je groteskní přijmout domněnku, jak nám chce tradiční věda namluvit, že výtvor „člověk“ dokázal teprve v posledních přibližně 6500 le tech vytvářet kultury a kulturní spole čenstva.

ni, omni, multi, nebo dokon ce megakultury – nebo jak bychom je dnešním jazykem chtěli nazvat – přicházejí a existují v nezmě řitelném prostoru, a proto také v čase. Uskutečňuje se mohutný vývoj. Vzni kají miliardy hvězdných systémů a hvězdných mlhovin nejrozličnější ho druhu, hmotné nebo jiné hustoty, mnohotvárné sluneční systémy a pla nety s atomy, jejichž jádra jsou vytvo řena přesně tak, jako hvězdný systém sám. Proto vyvstává otázka, proč, k čemu a jaký smysl má existence toho všeho? To platí také pro Zemi, a tím i pro člověka. Rovněž Slunce a Měsíc neexistují samy pro sebe. Vše souvisí se vším a je vzájemně na sobě

NOVÉ NÁLEZY Ve dvacátých letech

minulého století byla jižně od univer sity v Mexico City odkryta kompliko vaná stupňovitá pyramida. Její kulatý tvar z ní činí zvláštnost. Následkem neznámého sopečného výbuchu byla pohřbena pod vrstvou sopečné lávy. Byli povoláni geologo vé, aby určily stáří lávové vrstvy. Ke všeobecnému překvapení zjistili, že erupce se odehrála nejméně před 7000 lety. Toto datování však historikové a archeologové důrazně odmítali, ne boť to nezapadalo do jejich existující teorie. Nesmělo to jednoduše tak být. Nechtělo se věřit tomu, že v Mexiku se mohla již tak záhy vytvořit kultu ra, která dokázala stavět pyramidy. Překroucená pravda

Kamenná hadí hlava Oproti tomu americký archeolog By ron Cunnings, který pyramidu odkryl, k tomu rozhodně tvrdil, že chrám se stal ruinami již před 8500 lety, tedy 1500 let před vulkanickým výbuchem. Je překvapující, že konzervativní část vědců a církve je na jedné straně těmito projevy vysoce vyvinuté kultu ry a duchovní civilizace fascinována, ale na druhé straně je jako „formu pohanského mnohobožství“ odmítá, a nepoznává, že vše jsou jen způsoby vyjádření jediného Stvořitele. Moderní vědci přišli na to, že Ze mě – a analogicky veškeré zformova né stvoření – je vetkána do velkého

Pentagram 1 /201 7

energetického pole, které obsahuje všechny informace a veškeré vzpo mínky na všechny události. Lze vy vodit, že z něho lidstvo čerpá a tvoří, aniž by si toho bylo vědomo. Jedna civilizace po druhé na tom tedy staví a předává dále povědomí o dříve zís kaných poznatcích a schopnostech. Lidstvo musí být opakovaně směro váno na správnou stopu. Poslové ve své lásce zároveň předá vají jakoby po kapkách vědění z jiné skutečnosti a udávají tím dalšímu vý voji směr. Tak existuje nekonečné vzniká ní, rozkvět a zánik. Ze všech těchto

zkušeností se však nic neztrácí. Jsou jak ve velkém, tak v malém uloženy. V každém mikrokosmu je život pří slušné osoby zaznamenán v lipice. A tyto záznamy pak určují výchozí bod dalšího lidského života v tomto mikrokosmu. Ve větším rámci je tomu u Země a ve vesmíru právě tak.

VLNY PRAVDĚPODOBNOSTI Člověk

vlastní paměť, ačkoliv se při vzpomí nání kolikrát mýlí. Také Země má svo ji paměť, ta je v principu pro každého přístupná. Vědci to v současnosti na zývají nulovým bodem energetického pole. Esoterici mluví již dlouho o kro nice Akáša. Jedná se o „knihu“, v níž se matérie jakýchkoliv vlastností pro jevuje jako energie. Někteří lidé jsou obdařeni schopností v ní číst. Rozpo znají mezi jiným, které procesy se uskutečnily a k čemu vedly. Pro velkou masu lidí však je a zů stane nulový bod energetického pole zavřenou knihou. Jejich vědomí nedo stačuje ke čtení. Člověk se nachází ve vývoji, ve stadiu uskutečňování. Momentálně se ještě velmi obává přijmout toto vědění. Podezíravý, jakým člověk je, chce vše kontrolo vat a moci vše dokazovat. Kvantová fyzika dosahuje stále většího pokroku ve znalostech. Popi suje nejmenší jednotky hmoty jako „pravděpodobnostní vlny“! Tyto malé jednotky totiž existují teprve tehdy,

Lidská oběť Zde následuje výňatek z knihy „Dobytí Nového Španělska“, která se objevila roku 1 568, od autora Bernala Diaze, který byl vojákem. V tomto groteskním úryvku jde dokonce až tak daleko, že nechává Indiány pojídat lidi s pepřem a rajskou omáčkou. „O Viděli jsme, jak naši kamarádi byli po Cortézově porážce vzati do zajetí, vláčeni nahoru po schodech, aby byli obětováni. O Byli nuceni tančit před Huitzilopochtlem. Jakmile dotančili, položili je naznak na několik úzkých obětních kamenů. Jejich hruď byla rozříznuta, tepající srdce vytrženo a obětováno bohům.“ když jsou vnímány. To znamená: dří ve než jsou tyto částečky postřehnu ty, existují jen jako pravděpodobnost, jako možnost, ale ještě ne jako sku tečnost. Lidé zjevně mají možnost změnit pravděpodobnost ve skutečnost. Zá měrným nasměrováním se na ener getický potenciál, který je v nich k dispozici jako primární kvalita duše, mohou do vědomí vtáhnout odpovídající schopnosti. Potom se stane z pravděpodobnosti skuteč nost. Dosáhne tím ale člověk hrani ce svých jemnohmotných schopnos tí? Budou hranice vědomí posunuty dále? Nebo chce hranice dokonce sám překročit? Překroucená pravda

ČLOVĚK JE ČÁSTÍ CELKU Ze svého

náboženského prožívání Indiáni vědě li, že při smrti musely tělesné ostatky zůstat zde a jen duše mohla jít dále ke spojení s centrálním duchovním sluncem. Mayové věřili, že člověk se skládá z fyzického těla (widilil), as trálního stavu (pixan), které tělu pro půjčuje formu, a ducha (inhan), který dává život. Widilil znamená nacházet se ve stálých vibracích, pixan je odu ševnělost, nosič látkových vibrací, a inhan je to duchovní, věčné bytí. Indiáni mimo jiné věřili, že se člo věk inkarnuje často a v různých časech a na rozličných místech. Cílem života je udělat co nejvíce zkušeností, aby se seznámil s jejich rozdílnými charaktery. Nejdůležitějším výchozím bodem Mayů bylo vidět vše jako součást vlast ního já a cítit se zajedno se stvořením.

Reliéf s bohyní Coyolxauqui

Pentagram 1 /201 7

Pouze tímto nazíráním je možné změ nit sobecké jednání pozemského člo věka. Jen toto vede k harmonii. Mexické indiánské kultury celá staletí vyznávaly, že tento svět je jen přelud a sen. Nenazývali se proto oby vateli Země, nýbrž dětmi Slunce. Sku tečnost, že existovalo alegorické slu neční náboženství, je ze starých legend a esoterických zpráv prokázána. Zprávy o obřadech, při kterých hrálo roli vytržené srdce, pocházejí jen od dvou nebo tří španělských kronikářů anebo dobyvatelů. Vytiš těné se objevily přibližně čtyřicet let poté, co byly napsány. Ten jediný – a k tomu ještě zpochybňovaný – kro nikář aztéckých dějin v Mexiku byl Bernal Diaz Castillo a mayských dě jin františkán Diego de Landa. Jen o Bernardinu de Sahagún, jiném fran tiškánském mnichu, se může říci, že z rozhovorů se starými domorodci a prostřednictvím aztéckého obráz kového písma se snažil zjistit prav divé aztécké dějiny, náboženství a le gendy. Španělské autority později jeho knihy zakázaly. V publikaci The untold story of the Ancient Maya (Nevyprávěný pří běh starodávných Mayů) od Lindy Scheleové a Davida Freidela se na začátku knihy říká: „Myšlenka, že je právě tak mnoho ,skutečností‘ jako civilizací, je pro mnohé z nás nová. Přesto, ať jsme si toho vědomi, nebo

ne, vidíme tento svět přes filtr. Vysvět lujeme si svět svým vlastním způso bem. A toto vysvětlení určuje realitu naší civilizace přesně tak, jako to urču jí po celém světě jiné zcela rozdílné výklady jiných civilizací v současnos ti a určovaly to tak i v minulosti.“ Západní dobyvatelé – jak zřetelně dokázaly dějiny – byli posedlí zlatem. A v honbě za ním a ve jménu svého boha nechali povraždit statisíce In diánů. Zlato nemělo v mexické kul tuře – stejně jako u starých Egypťa nů – žádnou cenu. Bylo používáno jen jako šperk, jako ozdoba. Mýty všech časů ukazují, že to božské nemá nic jiného v úmyslu,

než vysvobodit lidstvo z tohoto mate riálního světa. Světlo se pro člověka a v něm nepřetržitě obětuje. V příbě zích Mayů a také Aztéků bohové se stupují do podsvětí, do země Xibalba. Tam jsou údajně přemoženi a zavraž děni pány temnoty. Ale bohové jsou nesmrtelní a jsou alegoricky znovu zrozeni jedno v jaké podobě. V Popol Vuh je to popsáno. Světlo se projevu je v temnotě lidského srdce, tím může člověk přemoci svou svéhlavost a ne musí se déle skrývat ve světě přeludů. Potom může symbolicky nabídnout své srdce svému Stvořiteli. Ale dobyvatelé zamlčovali, co je pravda, a hlásali, co pravda není. 

Překroucená pravda

Zbožnost sedí člověku v krvi Říká se, že vývoj lidstva řídily velké duchovní síly. V moderní esoterice se mluví o velkých bytostech s neznámou duchovní silou, které vedou národy ve všech jejich činech a skrze to se také samy vyvíjejí. To už se vědělo v dávnověku. Projevem tohoto vědění byla pozitivní víra: každý národ měl svého jediného boha a přizpůsobil se jeho (domnělým) požadavkům a přikázáním. Že tomu tak bylo také v Mexiku, o tom nám podává zprávu svatá kniha Popol Vuh, o níž se více dozvíte na jiném místě v tomto vydání.

e politováníhodné, že my, moder ní lidé jsme tak nasměrováni na to vnější, že se tím vzdáváme přímé inspirace těmito spirituálními silami. Co vnitřně zažíváme – pokud se to vů bec stane – je ponejvíce jen reakce na okolí. Z našeho vlastního nitra toho přichází málo, neboť všechny naše smyslové orgány jsou nařízeny na pří jem z okolního prostředí. Kromě toho jsou naše schopnosti „darovat“, vyza řovat ještě velmi slabé a skryté. Proto v nás prozatím ještě nemůže proudit pramen dobra a opravdové pomoci. Existuje ale jeden velmi zvláštní im puls, který vyvstává z nitra moderního

Pentagram 1 /201 7

člověka – nezávisle na jeho okolí. Je to jakoby „hlas“, který ho velmi spo radicky zasáhne z čisté atmosféry míru, a jeho vědomí se tak dotknou neznámé vjemy harmonie a svobody.

VÝVOJ NEZNAMENÁ VŽDY POKROK

Dnes se zastává názor, že národy, kte ré dětským způsobem uctívají boha a jejichž příslušníci se cítí vzájemně propojeni se svojí církví, jsou primi tivní. K tomuto názoru přispělo ve velké míře učení křesťanské víry. Zá padní člověk vlastní totiž také nábo ženství, staví se však vůči své církvi nebo své víře docela odlišným způso bem. Tato víra mu není vždy životní nutností, ale spíše druhotnou záleži tostí. Často ji udržuje jen z přání za chovávat určité společenské modely, vyšší kulturu nebo oblíbený životní styl. Na Západě stojí osobnost, a pře devším její individuální vývoj na prv ním místě. Ale co přináší tento vývoj? V nejlepším případě dobrou výchovu, a tím rozumné myšlení, inteligenci a sociální dovednosti. Důležitá jsou přátelství a dobrý vkus. Tím je nave nek vyjádřeno, že to je to, co chce vi dět u jiných. Ta druhá strana mince, starosti nebo těžkosti, není vítána a je nejraději popírána. Ale ona existuje a hraje nevědomě velkou roli.

Vše se nalézá ve vývoji. To dodává odvahy do budoucnosti. Ale nejsme žádní snílci. Vývoj, to ano, ale pokrok? Jak dalece člověk vnitřně pokročil? Změnily se jeho „city a pohnutí mysli“ v běhu staletí či tisíciletí? Stali se lidé šlechetnějšími, nezištnějšími a lásky plnějšími? Postřehne ucho nevyslo vený vzdech někoho druhého „mezi řádky“ rozmluvy? Vidí oko utrpení – nikoliv utrpení v pouhých nesnázích, nýbrž utrpení, které vychází ze zapře ní pravého člověka? Z těch mnoha pocitů a emocí, které se v nepřetržitém sledu dotýkají člo věka, se z jeho paměti absolutně nic neztratilo. Všechny pohnutky se popo řadě stále znovu dostávají aktivně, na léhavě a dotíravě do vědomí, a člověk je prožívá. Nebo je to vyjádřeno příliš pasivně? Silná emoce se provalí větši nou ve zlomku vteřiny. Krev se vzpě ní, touha sílí, dokud není nasycena. Potom zase zmizí do pozadí vědomí a dopředu se tlačí jiná. Některé přijdou jako mráček a vyvolají blaženost. Jiné se podobají bouři nebo orkánu. A stejně jako pole a role čeká i krajina lidské duše, až vše pomine. Avšak následkům této bouře duše neunikne. Nervový systém se musí opět zklidnit a krev přijmout novou energii. Tak to jde dál až do konce, až je regenerační schop nost duše vyčerpaná. Pak je život na vrácen zpět velkému životu, kde měl svůj původ. Dovede to člověka dále?

Schodiště s hadí hlavou na Quetzalcóatlově pyramidě

KREV JE MAGICKÁ Každý zná a pro žívá tyto individuální pohnutky, proto že jsou zakotvené v krvi. Proto se také říká: Krev je duše nebo duše je v krvi. Ztratit dva a půl litru krve – víc není potřeba, jak víme – přišli bychom o život. Ve zdravém člověku je pět až šest litrů krve. Lidský život a krev jsou téměř nerozlučně spolu spojeny. Přes tuto „zvláštní šťávu“ se vracejí opět do života vlastnosti rodičů a před ků. Ale také charakter a minulost člo věka se v ní vyjadřují navenek jako talenty nebo omezení. Kdo chce svůj život pozitivně ovlivnit a rozvíjet se v duchovní oblasti, musí se změnit až Zbožnost sedí člověku v krvi

„Živé slovo“ od Catharose de Petri, kapitola 1 6: „Gnostické uvědomění znamená dosáhnout ryzí jednoty znovuzrozené duše a Ducha. To je pravá a ústřední idea. Z této Kristovy síly, krve Ježíše Krista, musíte žít. Tato krev musí být přijata játry. Tuto krev musíte vdechovat. Tato krev je Gnose, která vás volá. Je nazývána krví, protože je přijata přes srdce jako světelná síla, která mění krev. Tato krev pak musí nahradit ústřední životní princip, aby z této síly krve mohl povstat v poli vzkříšení úplně nový člověk.“

úplně do krve. To se možná snadno řekne, ale trvá to dlouho. Krev je to tiž zrcadlem. Odráží svět v lidském vědomí. To platí jak pro svět vnější, tak pro svět vnitřní. Neboť vnější svět odpovídá tomu, co vychází z člově ka. Když v něm hovoří hlas neosobní energie, potom krev přivodí zesílení této energie. Závisí to jen na tom, na co se člo věk zaměří. Zaměříli se na původ ní energii, potom se všechny božské vlastnosti mohou v krvi opět vyjádřit! Krev má totiž také – vedle všech fyzic kých funkcí – magický aspekt. Přijímá jak pozitivní, spirituální energii, tak také negativní energii a proměňuje ji na blahodárné nebo škodlivé impulsy pro člověka. Duchovní škola Kříže s Růží hovoří o tajuplné síle. V terminologii prvních

Pentagram 1 /201 7

křesťanů se mluví o „krvi Krista, kte rá nás očišťuje“, neboť člověk, který je s tím hluboce spojen, vede život moudrosti a připravenosti k pomoci a je nasměrován na „nebeskou říši“. Takový člověk vyvozuje – symbolicky viděno – všechny potřebné konsekven ce ze síly, která ho inspiruje a naléhá na něj. Dává svůj život, aby mohl tuto sílu následovat. Od dob Krista se může každý člověk podílet na tomto vnitř ním životě. V míře, v jaké působí nová síla v jeho krvi, bude překoná vat eventuální překážky, a sice tak, že jejich negativní projevy vymizí až i z jeho krve. Učení Nového zákona můžeme rozumět tak, že je v něm zvěstována „svoboda evangelia“. Ale podívej me se, co se z toho stalo již v prvních stoletích křesťanství. Ačkoliv tehdy síla osvobození byla obětí krve Ježí še spojena se Zemí, vsugerovalo se nám, že jsme závislí na vnějším Ježí ši a že je bezbožné důvěřovat Ježíši vnitřnímu. Ale my jsme přece stvo řeni jako „malý svět“ podle Božího obrazu! Když tato duchovní esence – „krev Krista“ – vnikla na Předním východě do atmosféry a do Země, udál se stejný impuls ve Střední Americe. Také ten byl zaměřen na srdce a krev lidí. Před mnoha tisíciletími byla u pů vodních národů Jižní Ameriky vzpo mínka na velké vyslance Atlantské

periody ještě živá. Darovali lidem náboženství budující srdce. Říkávali: „Pozvedněte svá srdce k božskému světu, snažte se žít nepřetržitě v inspi raci a po příkladu Velkých. Neupadej te jen do pozemského života, nýbrž se učte, jak svá srdce přivést k rozvo ji a vývoji, tím že přijmete Boží ener gii do krve.“ Touto spoluprací se kromě toho připraví potrava pro bohy. Neboť vy zařující schopnost krve – tak to nazý vali staří kněží – vytváří nejdůležitější zdroj obživy pro božstva. Ti žijí ze všech životních projevů, tedy ze všech pocitů a emocí lidí. Ale kněží znehod notili původní božské energie svým úpadkem a manipulací. Jejich život zdegeneroval neustálým sebeprosazo váním a jejich cílem bylo pouhé udr žování pozice síly. Z této situace vznikla pravděpodob ně praxe fyzického obětování lidského srdce, krve dětí, otroků a válečných zajatců, jak nám vyprávějí španělské příběhy. Kdyby byly tyto hanebné praktiky opravdu prováděny, potom by byly přesně neblahým opakem toho, co se událo v životě Ježíše a potom na Golgotě: Ježíš obětoval svou životní energii pro druhé. Tvrdí se, že pozdější kněží – ovšem i nynější, i když jiným způsobem – záměrně a promyšleně převrátili pod statu mystéria Golgoty v opak a říka jí: „My, zástupci bohů, bereme vaše

srdce – možná doslova – a obětuje me ho.“

PROMĚNA KRVE Vědomým sebe

obětováním – ne ve smrti, nýbrž v životě – se stává veškerá tato k Zemi poutající magie úplně zby tečnou. Vědomé sebeobětování čis tí životní atmosféru člověka, takže čistá Kristova síla je stále aktivněj ší a účinnější. A také Země se potom proměňu je. Nový duchovní impuls v atmosfé ře, který je spojen s Kristem, působí stále silněji. Mohou přijít časy, v nichž bude jméno Krista zapomenuto a nebude se už vědět, co se tehdy událo. A přesto začala znovu atmosférická změna. Člověk je způsobilý k vnitřní svobo dě, a proto ji získá. Žádná skutečná změna nemůže nastat, dokud není proměněna krev, základna vědomí. Ale kvalita a vlast nosti krve, charakteru a životní duše člověka se nemění tak lehce. K tomu je nutný první impuls, který jako kvá sek v chlebu zapříčiní proměnu. Ten to impuls nepřichází z naší přírody. Kdyby to tak mohlo být, lidstvo by mělo již dlouho svůj duševní vývoj dokončený. Tento náhled získalo pů vodní gnostické křesťanství a střežilo jej jako tajemství Kristova mystéria. Kristova krev navždy pozitivně změ nila srdce Země, a tím také lidstvo. Zbožnost sedí člověku v krvi

Pentagram 1 /201 7

Kašna uprostřed nádvoří vládní budovy na velkém náměstí Zócalo v Mexico City. Studnu zdobí jezdec na okřídleném koni. To se ukazuje všude ve světě. Člověk, který na to nasměruje svůj život, obdr ží v absolutním smyslu podíl na uni verzálním životě, který je stále spojen s Ním, s Kristem. Jako čistý impuls z oblastí původ ního života prozařuje On krev duchov ním žitím. Tento impuls je ve srovnání

s impulsy přírody sebezachovávání zcela protichůdný. Může šířit jen svět lo a lásku. Proto se často říká, že člo věk dostane šok, když poprvé zažívá tuto sílu! Ale když reaguje pozitivně, započne rozhodující proces, který na zýváme „základní proměnou“ nebo „velkým obratem“. Je jasné, že tato proměna nemá nic společného s vněj šími nebo společenskými okolnostmi. Jde o vnitřní proměnu, o proměnu krve v srdci člověka. 

Zbožnost sedí člověku v krvi

Epocha Téměř ve všech příbězích o stvoření, v mnoha legendách, mýtech, esoterických pojednáních a v badatelských zprávách o vzniku vesmíru se mluví o různých vývojových vlnách, o érách, četných periodách a kulturách.

ěda momentálně zastává názor, že vesmír vznikl asi před 13,7 mi liardy let takzvaným Velkým třeskem. Jiná, moderní větev vědy se naproti tomu domnívá, že za viditelným ves mírem leží další universa se struktu rou jiného druhu.

Pentagram 1 /201 7

Esoterické zprávy a vysvětlení hovoří o sedmi v sobě se otáčejících universech, která jsou výrazem sedmi původních tvořitelských energií Lo gosu. Kniha, která již celá staletí do provází západní vědu, Bible, mluví symbolicky o sedmi dnech stvoření,

Nástěnná malba od Diega Rivery (1 886–1 957) v Národním paláci na Zócalo (velké náměstí) v Mexico City s vyobrazením z dějin. Uprostřed jsou vidět dvě velká zvířata mexických mystérií: orel s hadem v zobáku. o Duchu, který se vznášel nad vodami, o chaosu (tj. o tom ještě neuspořáda ném a nezjeveném) a o Slově, které bylo na počátku.

PRAVDA V MÝTECH A LEGENDÁCH

Pověsti a mýty o stvoření obrazně po pisují události při stvoření. Materiální hlediska stvoření ve svých rozdílných odstupňováních – která vědě slouží jako výchozí body – jsou v těchto mý tech a legendách víceméně konečným výsledkem. Předcházejí jim jiná vý vojová stadia, v nichž substance jsou mnohem jemnější než plyn a pronika jí svými paprsky nebo svým magne tickým působením všechny látkové atomy. V Popol Vuh se říká: „Kdysi byl tichý vesmír. Prostory nebes byly prázdné. Ještě nebylo nic spojené, nic se nezvedalo. Byla jen tichá voda. V temnotě noci se sešli Stvořitelé a rozmlouvali spolu.“ Jedna polynéská píseň o stvoření to popisuje takto: „Na počátku byla jen prázdnota. Nebyla ani temnota, ani světlo, ani moře, ani Slunce, ani nebe sa. Tu se počala prázdnota hýbat…“ V mezopotamském eposu o stvo ření se říká: „Když stvoření nahoře

nebylo ještě pojmenováno, když ani pevná Země dole neměla žád né jméno a jen UrApsu, jenž to vše probudil, tak jako matrix Tia mat, která vše porodila, své vody vzájemně promíchali, když ještě ne byly močály a nebylo možné nalézt žádné ostrovy, když ještě neexistoval a nebyl pojmenován ani jediný bůh a nebyl určen jeho osud, byli stvo řeni bohové.“ V první knize Corpus Hermeti cum zní zpráva o stvoření: „Jednou, když jsem rozvažoval o podstatných věcech a moje mysl se povznesla…, bylo mi, jako bych viděl ohrom nou bytost neurčité formy, která mě nazvala jménem a promluvila ke mně: ,Co chceš slyšet a vidět a co si ve své duši přeješ poznat a naučit se?‘ Řekl jsem: ,Kdo jsi?‘ A uslyšel jsem odpověď: ,Jsem Pymander, duše i mysl, bytost jsoucí sama ze sebe…‘ Při těchto slovech se proměnilo její vzezření a zároveň se pro mě vše v okamži ku otevřelo; viděl jsem strašlivou vizi: Všechno bylo jedním jasným a srdce potěšujícím světlem a byl jsem nadmíru potěšen tímto pohle dem. Krátce na to vznikla v části světla ošklivá a hluboká temnota, která se pohybovala dolů a ve spi rálách se točila jako had, tak mi to připadalo. Potom se tato temnota změnila ve vlhkou a nevyjádřitelně Epocha

Nákres někdejšího Tenochtitlánu, jak vypadal asi kolem r. 1 475 n. l. zmatenou přírodu… a rozlehl se zvuk jako nepopsatelné sténání. … Mezi tím se nad přírodou ze světla rozpro střelo svaté Slovo… ,Nasměruj nyní své srdce na Světlo a poznej je.‘ Při těchto slovech mi hleděl určitou dobu do tváře, tak pronikavě, že jsem se při jeho pohledu zachvěl. Když poté zase

Pentagram 1 /201 7

zdvihl svoji hlavu, viděl jsem ve své duši, jak se Světlo, které se skládalo z bezpočtu sil, stalo opravdu neohra ničeným světem. … Když jsem byl úplně mimo sebe, zase ke mně pro mluvil: ,Viděl jsi ve své duši čistou, původní, lidskou podobu, pratyp, pra princip začátku bez konce.‘ “

VNĚJŠÍ SVĚT SE ŘÍDÍ PODLE ZÁKONŮ VNITŘNÍHO ZÁŘENÍ Fyzika objevila, že svět je ovládán mnoha rozličnými zákony záření. Panuje domněnka, že veškeré stvoření je obklopeno obrovským energetickým polem. Člověk je dokonce nakloněn tomu, nepokládat toto pole jen za

slepou přírodní skutečnost, nýbrž za všeobsáhlou inteligenci. V esoteric kých kruzích se vždy mluvilo o tom, že veškeré stvoření je prostřednictvím tohoto magnetického energetického pole vedeno ke svému cíli, do věčné ho bytí bez konce a bez začátku. Jed no přísloví praví: Boží mlýny melou Epocha

Hlavy Quetzalových motýlů v Paláci motýlů u Měsíční pyramidy v Teotihuacánu. Pravděpodobně tam pobývali kněží Měsíce. V řeči náhuatl je motýl svatým zvířetem. Indiáni považovali královské motýly za duše zemřelých dětí. Proto je také nazývali „Dětmi Slunce“. V krásných kresbách na křídle spatřovali vyobrazení lidského obličeje.

pomalu, ale znamenitě jemně. Tento příměr vyjadřuje, že svět se svým lidstvem jako část velkého sluneční ho těla je ve svém vývoji poháněn dál, nejprve k regeneraci svého pokleslé ho přírodního stavu a dále k projeve ní božského ducha. V kosmogonii (nauce o vzniku vesmíru) a kosmolo gii (nauce o stavbě a vývoji vesmíru)

Pentagram 1 /201 7

od Maxe Heindela a Heleny Petrovny Blavatské je vysvětlen průběh rozlič ných stvoření a stvořených vln ve všech jejich stadiích až po dnešní den. V kosmologii Rosikruciánů se stvoření světa (Genesis, kapitola 1) rozčleňuje do věků, jež jsou označeny jmény řeckých bohů: Saturn (Země byla pustá a prázdná), Slunce (Budiž světlo) a Měsíc (Budiž pevnina mezi vodami a nechť se odlišuje od vod). Nyní jsme ve věku Země (Nechť se vody shromáždí na zvláštním místě pod nebesy, aby bylo vidět souš. A tak se stalo.), kdy událostí zvanou „pád“ začal existovat dnešní látkový člověk a obdržel vědomí. Esoterická věda poukazuje na to, že se i v dnešní zemské epoše odehrá ly důležité vývojové periody, které se jmenují Polární, Hyberborejská, Le murská a Atlantská. Nyní se lidstvo nachází v tzv. Árijské periodě. Pře chod z jednoho věku do druhého byl vždy spojen s velkými přírodními ka tastrofami. V ústním lidovém podání se to stále vykládá tak, že je to prý následek chybného lidského jedná ní. Bohové údajně museli zasáhnout

korigujícím a trestajícím způsobem. Tradice Aztéků a Mayů ukazují, že rovněž oni věděli o těchto periodic kých katastrofách, jež čas od času zni čily život větší části lidstva.

PĚT SLUNCÍ Aztékové věřili, že ve

smír se vyvíjel ve velkých cyklech. Podle nich existovala od vzniku lid stva čtyři „slunce“ – jak tyto cyk ly nazývali. „Páté slunce“ je jejich označení pro dnešní převrat dob. V jedné pozoruhodné sbírce doku mentů aztéckého původu a na jed nom „slunečním kameni“ císaře Axayacatla (1479 n. l.), vytesaném z čedičového masívu, byly tyto pe riody popsány následovně: „Ti, kteří žili během prvního slun ce, jedli vodní kukuřici. V té době žili obři, kteří byli nakonec spolknu ti jaguáry… První slunce zničila voda. Lidé se stali rybami. … Někteří pra ví, že je ochraňoval starý strom…

Mayská legenda Na počátku neexistovali žádní lidé, žádná zvířata, žádné stromy a žádné kameny. Neexistovalo nic, vše bylo opuštěné a prázdnéO V tichu mlhy žili bohové Tepeü, Gucumatz a Huracan, jména, jež střeží tajemství stvoření, života, smrti, Země a bytostí, které tam žijíO Bohové se radili a rozhodli se udělat, co muselo být udělánoO A Světlo naplnilo temnotu.

Jiní vyprávějí, že v jedné jeskyni se schovalo sedm párů, až povodeň přešla… Ti, kteří žili během druhého slun ce, jedli divoké plody… Toto slunce zničili větrní hadi (bouře a uragány) a lidé se stali opicemi… Jeden muž a jedna žena stáli na skále a byli za chráněni… Potomci druhého slunce jedli ovoce jménem tzincoacoc… Třetí slunce zaniklo ohněm ze vzduchu a vznikem lávy. Aby lidé pře žili katastrofu, změnili se v ptáky… Na konci čtvrtého slunce lidé ze mřeli hladem po bouřlivé povodni z krve a ohně… Zpustošení bylo za příčiněno přívalovými dešti a zapla vením… Hory zmizely a lidé se stali rybami. … Páté slunce je známé jako „slunce pohybu“. Je to perioda žízně po krvi a srdci… Pohyby Země připraví vše o život.“ Mayové, kteří patřili svým poje tím, stejně tak jako Inkové a Aztéko vé, ke „slunečnímu lidu“, vyprávějí o vícerých stvořeních neboli sluneč ních říších, jež se střídaly s obdobími temnoty. Kromě Popol Vuh podává také jedna legenda zprávu o čtyřech slunečních říších, které jsou již minu lostí a jsou možná srovnatelné s Po laris, Hyperboreou, Lemurií a Atlan tidou. V symbolice legendy jsou tyto sluneční říše totožné s jmenovanými slunečními říšemi Aztéků. Epocha

Aztécká legenda Během velké potopy ve starých dobách spadlo nebe na Zemi. Quetzalcóatl a Tezcatlipoca se proměnili ve dva stromy, které rostly a rostly, a tak vytlačily nebe zpět na původní místo. Oba bohové nechali tyto stromy stát na místě na obou nejsvrchnějších koncích Země a sami vystoupili nad okraj nebes. Setkali se uprostřed Mléčné dráhy. Tak se stali vládci nad nebem a hvězdami. Říše prvního slunce Mayů byla ve znamení Země, druhá ve znamení vzduchu, třetí ve znamení ohně a čtvrtá ve znamení vody. Říše pátého slunce je podle názoru Mayů ovládána bohem Tlalocem, který je nejen bohem vody – jako protipólu ke Slunci – nýbrž také bohem svatého ohně. Tlaloc je ženatý

s bohyní plodnosti, a proto, jak praví Mayové, s tvořivou silou, z níž vzejde příští nový člověk. Ten pokládá základ pro pátou říši, k níž by mohl náležet rovněž dnešní člověk. Důraz je kladen na slůvko „by mohl“, protože pátá říše vyzvání pro čas naplnění. To závisí na náhledu a stavu vědomí dnešního člověka. Je to říše krve. Toto naplnění Mayové mimo jiné vyjádřili v nejsvatějším mayském chrámu v Chichén Itzá postavou ChacMoola. Děj je znázorněn pomo cí Slunce, které vyjde nad Chrámem bojovníků a zapadne nad Chrámem ja guárů a ChacMoola zabarví rudě. Člověk symbolicky prolévá svou srdeční krev jako svědectví oběto vání vlastního já, aby mohl vzejít v duchovním životě. 

Známá, pět tun těžká náhrobní deska královského kněze Pacala Votana s četnými ozdobami.

Pentagram 1 /201 7

Náhrobek Pacala Votana Náhrobky ve tvaru chrámů, pyramid a mohyl mají na celém světě symbolický význam. Jsou to znamení v čase, která buď byla postavena, aby vyjadřovala symboliku, nebo ji získala v průběhu dějin, protože na pozorovatele tak silně zapůsobila. Mohou, jako například pyramida v Gíze, vyjadřovat následující: Když člověk ve cvičné škole pozemského života pochopil a naučil se svou lekci, může být tento poučný pozemský život „s klidným srdcem“ odložen.

řírodní vědomí člověka se totiž jeho životní cestou „zmenšilo“ a nakonec téměř „rozpustilo“, „zanik lo“, „zmizelo“. Tím se může znovu zrodit duševní vědomí vnitřního člo věka. Tento proces neznamená to též co tělesná smrt, nýbrž vypovídá o umírání jemnohmotných energií, o smrti jemnohmotných těl. Tento proces může nastat již během živo ta. Uvedený univerzální princip byl v praegyptské době znázorněn prázd ným sarkofágem v královské komo ře velké Cheopsovy pyramidy. Mno zí jsou toho názoru, že uvnitř nebyl nikdo nikdy uložen k odpočinku. Tento sarkofág má čistě symbolic ký význam.

Pentagram 1 /201 7

Staří Egypťané nazývali plošinu velké pyramidy „Rostau“, což doslov ně znamená „brána k druhému světu“. V křesťanství je symbolicky vyjád řeno totéž prázdným hrobem Ježíše, ve kterém zbyly jen kusy plátna. Rosi kruciáni mluví – podle vzoru Herma – o (symbolicky) „neporušeném těle Christiana Rosenkreuze“, které na lezli v jedné jasně osvětlené hrobce, jež byla náhodně objevena. Ve středním Mexiku, kde stojí slavné pyramidy Slunce a Měsíce a Quetzalcóatlova chrámová pyrami da, je tentýž princip vyjádřen názvem „Teotihuacán“. Znamená to „místo, kde se člověk stává bohem“. Rozsáh lé chrámové město Palenque na Yuca tánu z období let 600–800 n. l. bylo objeveno r. 1773. Teprve o dvě století později bylo v jednom pyramidovém pohřebním chrámu nalezeno tělo may ského kněžského krále Pacala Votana. V jeho hrobě pocházejícího ze sed mého století jsou spojeny symbolika a realita. V r. 1949 narazil archeolog Alberto Ruz při hledání sarkofágu tohoto mayského vladaře na jednu obzvláště velkou kamennou desku v podlaze Chrámu nápisů. Do ní byly vyvrtány dvě řady otvorů, které byly všecky uzavřeny vyjímatelnými ka mennými kolíky. Tato deska ukrývala

schodiště zasypané sutí. Celá čtyři pra covní období trvalo, než byla suť od klizena a pod schodištěm byla odkryta komora. Vzdálenější konec komory byl uzavřen trojúhelníkovým kame nem. Ten zakrýval vchod do místnosti 9 x 4 metry velké a 7 metrů vysoké, ve které stál náhrobek Pacala Votana. Byl úplně neporušený, zakrytý obrov ským víkem. Po odtažení víka odkry li badatelé ostatky pohřbeného muže. Kněžský král měl na obličeji masku ze zeleného nefritu. Na ústech masky byl amulet zformovaný do písmene T jako znamení jeho božského postave ní. V rukách držel rovněž zelené nefri tové kameny. Pravá ruka držela krychli a levá kouli. „Pacal Votan“ znamená pravděpodobně tolik co „Ochránce Slunce“, „Sluneční vládce“ nebo také „ten, který je z rodu hadů“. Kruhový nefritový kámen v jeho ústech byl sym bolem nesmrtelného života, kterého dosáhl. Je nápadné, jak univerzální tento symbol je. Nejenom v Mexiku znamená okrouhlý kámen u zemřelé ho nesmrtelnost, oproštěnost od ma terie. Také v Evropě byli v čase katá rů „dokonalí“ pohřbíváni s plochým okrouhlým kamenem na hrudní kosti.

KŘÍŽ – STROM ŽIVOTA Tento velko

lepý chrám se svou mnohoznačnou symbolikou byl tedy od počátku zamý šlen a vystavěn jako pohřební chrám. Hrob byl zakryt velkou, obdélníkovou

deskou. Kvůli své velikosti a hmotnos ti (5 tun!) nemohla být deska později přemístěna jinam a spočívá na hrobu. Je zdobena zvláštním reliéfem. Celé knihy byly napsány o postavě zobrazené uprostřed, která možná poukazuje na to, že Mayové udržovali mimozemské kontakty. Podle jiného, mnohoznačné ho, esoterického výkladu je centrální postavou na sarkofágu bohyně plod nosti. Je obklopena vodou a v ruce drží liliový lístek. Rodí dítě Slunce, které bylo zplozeno jejím chotěm, bo hem vody a současně svatého ohně. Člověk, dítě Slunce, vlastní kříž jako strom života. Strom života v po době kříže tady ukazuje na cestu osvo bození z tohoto světa. Zvolíli člověk ve svém životě horizontální cestu, pak ho potkávají po obou stranách hadi duality. Zvolíli vertikální cestu vzhů ru, potom musí sám v sobě překonat sedm sil, jež ho poutají k Zemi. V pro žitkovém světě Mayů je stavu znovu zrození dosaženo, když je v člověku překonáno devět pánů času neboli temnota. Jeli smrt překonána, vy stupuje člověk do říše Quetzalcóatla, opeřeného hada. Dítě Slunce překročí všechna omezení. Zobrazení netopýra tu představu je symbol smrti. Zmrtvýchvstání je

Strany 40–41 : Chrám Teuchtitlán, místo prvního a jediného Boha, vzdálené 60 km od Guadalajary. Náhrobek Pacala Votana

Pentagram 1 /201 7

znázorněno ptákem Quetzalem, sym bolem nejvyššího božství, Ouetzalcóat la, krále nebes a země. Neudivuje, že r. 1976 v mayském městě Comalco na karibském pobřeží byly nalezeny kame ny s nápisy v novofénickém a v jednom starém africkém jazyce. Na jednom stálo „Yasma Hamin“, což znamená: „Ježíš ochraňuje“. Kameny pocházejí z období mezi rokem 0 a třetím stole tím našeho letopočtu. V Comalcu jim pravděpodobně plně rozuměli! Jiní nacházejí na desce odkazy na vědecké znalosti Mayů týkající se makrokosmu a pěti velkých časových etap vývoje vědomí lidstva. Etapy jsou symbolizovány pěti slunci, o kterých také zpravují dějiny stvoření Mayů, Popol Vuh. Ale především mluví z re liéfů na desce mytologická znalost Mayů, povědomost o mystériu smrti a znovuzrození. Tato hluboká vědo most je ochraňována před profánníma znevažujícíma očima mnohoznačnos tí symbolických výrazů. Vedle Chrámu nápisů se nachází sta vební komplex nazývaný „Palác“ nebo také „Větrná věž“. Tato věž sloužila prý jako observatoř. Je vysoká čtyři poscho dí. Proto je významově srovnatelná s královskou komorou v Cheopsově pyramidě, jež je také na čtvrté rovině.

O něco dále je Chrám kříže. V něm je na vlysu znázorněn Pacal Votan a jeho syn. Vyobrazení je doplněno po obou stranách velkým křížem. Mayové znali – přesně jako raní křesťané – kříž jako symbol po zemského života (horizontální trám) a duchovního zmrtvýchvstání (ver tikální trám). Nakonec se ještě zmiňme, že se v Palenque, také v pohřebním chrámu, nalezl ještě další sarkofág s pohřbe nými. A v roce 1994 byla objevena v jednom malém chrámu vedle Chrá mu nápisů hrobka s tělem takzvané Reina Roja, duševní královny, které bylo rovněž ozdobeno nefrity. V Mexiku jsou v pralesích bezpo chyby pohřbeny ještě mnohé jiné ne předvídané a neobjevené pozůstatky prastaré kultury, jež zvláštním způso bem svědčí o věčném svazku bohů a lidí. Byly vytvořeny, aby člověk nikdy nezapomněl, že tady na Zemi není doma. Člověk je jen poutníkem v pozemském průchozím domě. To Indiáni v Mexiku vyjadřovali násle dovně: „Tento svět je snový svět, z něhož se musíme probudit. K tomu člověk musí překonat sám sebe.“ Aby se tak stalo, je Indián bojov níkem. 

Kruh se dvěma hady, jímž musel být prohozen míč během míčové hry.

Pentagram 1 /201 7

Míčová hra Mayů Jednou z nejtajuplnějších částí mayské kultury je míčová hra. Hrály dva týmy proti sobě. Musely se snažit dostat velký míč skrze několik kruhů. Tato hra byla později převzata jinými národy, například Aztéky. Velký počet hracích polí, které nyní nalézáme na místech archeologických vykopávek, dává tušit, že tato hra byla velmi populární. Také jsou na početných mayských nápisech zmiňovány výjevy ze hry. O této hře bylo vysloveno mnoho spekulací. V literatuře je často dávána do souvislosti s krvavými praktikami, kdy srdce hráčů bylo vytrženo a obětováno bohům.

Míčová hra Mayů

xistují náznaky, že tato hra byla původně více než jen sport nebo lidová zábava. Stejně jako například u alchymie zde existuje vedle stránky exoterické také stránka esoterická. Po dívámeli se na místa, na nichž se hry konaly, postřehneme, že leží téměř vždy v blízkosti chrámu či jiných po svátných míst. Do některých chrámo vých měst, jako Tonina v mexickém státě Chiapas, se dá dokonce vstoupit jen přes hřiště. Kromě toho hra s mí čem zaujímá rozhodující místo ve zprávě o hrdinných dvojčatech ze svaté knihy Mayů, Popol Vuh. Pro zkoumámeli blíže prvky hry, nara zíme na početné symboly. Jak hra probíhala? Obsahovala skutečně eso terický význam? Jedno z největších hřišť leží v chrá movém komplexu Chichén Itzá na mexickém poloostrově Yucatán. Ze západní a z východní strany je ohrani čeno dvěma velkými zdmi. Na obou zdech se nacházejí na třech místech malé kamenné brány, a sice přesně tam, kde slunce vychází nebo zapadá během slunovratů a rovnodenností (21. prosince, 21. března, 21. září a 21. června). Pod těmito malými branami lze na horní obrubě zdi roze znat zbytky vertikálně postavených kruhů vytesaných z kamene. Jsou nádherně zdobené dvěma vzájemně se polykajícími hady, kteří se kou šou do ocasů. Skrze tyto asi 10 metrů

Pentagram 1 /201 7

vysoko upevněné kruhy se musel do stat míč. Vážil několik kilo a nesmělo se ho dotýkat rukama nebo nohama, jen tělem. To bylo samo o sobě již té měř nemožné. K tomu ještě byli vítě zové této hry v některých případech obětováni bohům. Zajímavé je, že Aztékové a Španělé to později vykládali jinak. Podle nich to byl poražený, kdo byl obětován. Neporozuměli, co tato oběť skutečně znamenala. Pro mayského bojovníka to byla totiž ta nejvyšší pocta!

HRA SYNŮ BOŽÍCH Proti sobě hrála

vždy dvě družstva, každé se sedmi bo jovníky. Na zdi hřiště v Chichén Itzá jsou ještě vidět staré reliéfy s vyobraze ním těchto týmů. Každý hráč byl oble čen co nejkrásněji, někdy také v plné výzbroji. Vedoucí jednoho z týmů po klekl u míče. Byl setnut a z jeho páteře se vzpřímilo sedm hadů. Na samotný míč byla namalována umrlčí lebka. Míčová hra tedy souvisela se smrtí. Ale co to bylo za smrt? Podívejme se na mytologickou zprávu, která hře přisuzuje velkou roli: Popol Vuh. Příběhy mágů ze svaté knihy Po pol Vuh vyprávějí o míčové hře synů Božích. Vyzařovalo z nich nadšení plné síly. To dráždilo devět Pánů noci, obyvatele podsvětí. Nemohli vystát, že existuje něco, co je mocnější a vět ší než oni. Slyší syny Boží hrát a zvou je, aby přišli do podsvětí a uskutečnili

Pyramidový chrám opeřeného hada (Kukulkána) v Chichén Itzá. Říká se, že toto velké mayské středisko na Yucatánu bylo založeno Kukulkánem, opeřeným hadem, který přišel ze západu v doprovodu dvaceti slavných vůdců. Během jarní rovnodennosti skýtá pyramida podívanou, jakoby se dolů plazil had, která je vytvářená hrou světla a stínu. vzájemný zápas. Synové Boží jdou do podsvětí, ale očividně naprosto nepři praveni, neboť se stanou obětí pánů podsvětí. Jsou usmrceni, jejich hlavy useknuty a pověšeny na stromy. Potom se stane zázrak: hlavy se promění v dýně. Jejich šťáva oplodní jednu z dcer Pánů noci. Ta je tím od souzena k tomu, aby unikla z podsvě tí a zrodila na zemi hrdinná dvojčata. To jsou poslední Boží dědicové. Jednoho dne najdou hrdinná dvoj čata věci charakteristické pro míčovou hru, které používali jejich předkové,

tedy míč a oděv. Naučí se hře a nako nec se pustí znovu do zápasu s Pány noci. V této hře se uskuteční jejich du chovní vývoj. Probudí se v nich vzpo mínka na jejich skutečný, božský úkol a podaří se jim Pány noci ve hře pora zit. Jejich vítězství ale vede neodvrat ně nakonec ke smrti.

METAFORA PRO ŽIVOT V Popol

Vuh se ale ukazuje, že tato smrt není definitivní, nýbrž znamená vzkříšení nového života. Symbolický význam takové události je vždy ten, že Světlo Míčová hra Mayů

se obětuje temnotě, a právě ji tím pře koná. Ale je to nemožné, pokud to „zemři a buď“ není oživeno opět Bo žím hlasem. Míčová hra, která pro Maye byla tak důležitá a posvátná, může být brá na jako velká metafora pro samotný život. Hráči pohybují míčem, kterého se nesmějí dotýkat – tak jako každý člověk je ve svém životě ovládán si lou, která není pochopitelná dialek tickým vědomím. Je to vnitřní touha, která nás žene od zkušenosti ke zku šenosti. Hra je jedna lekce. Pohyb míče, a tím kvalita hry se může pojí mat jako zrcadlení vědomí v konkrét ním životě. Proto ve starých mayských dobách byla častým divákem při mí čových hrách nejvyšší kněžská kasta. Je známo, že kněží využívali míčové hry k proroctví budoucnosti svého ná roda. Na první pohled se to zdá možná divné. Přesto spočívala tato praxe na jedné stále se opakující se zákonitosti. Vezmemeli jako východisko poučku „stav vědomí je stav života“, uvědomí me si, že míčová hra, její průběh, byl projevem momentálního stavu vědomí hráčů. Tak jako život a činy každého jedince jsou zrcadlením jeho vědomí, tak byl osud národa vždy závislý na vědomí jeho příslušníků. Když bojovníci stálým cvičením hru konečně ovládli a dokázali usku tečnit božský běh míče skrze kruhy, dosáhli to nejvyšší, co v tomto životě

Pentagram 1 /201 7

bylo k dosažení. Kruhy se totiž nalé zaly tam, kde stálo slunce ve zvlášt ních momentech roku. Pro Maye bylo slunce jedinečným symbolem pro to božské. Když bylo možné prohodit míč kruhem, byla míčová hra, život, v naprosté harmonii s božskými zá kony. Vůle božstev se vyjádřila skrze lidi nebo národ! Proto hráč, člověk, který tohoto stadia dosáhl, téměř sa mozřejmě šel vstříc smrti: smrti toho nízkého. Ztráta vlastního „já“ není potom nic nepřirozeného, nýbrž nový, radostiplný stav vědomí, který je osvo bozen od všech lidských slabostí. Obě tování srdce znamenalo přesně totéž jako v Popol Vuh – zmrtvýchvstání v novém životě.

CHRÁM BOJOVNÍKŮ Že smrt u Mayů

neznamená definitivní konec, můžeme poznat také z toho, když prozkoumáme nějaké archeologické naleziště. Jak již bylo řečeno, míčová hra se konala na posvátných místech, a sice na prostran ství uprostřed chrámového komplexu. Podívámeli se na chrám v Chichén Itzá, který hraničí s hřištěm, rozpozná me vyobrazení orlů a jaguárů, kteří drží ve svých spárech srdce hráčů. Tato zvířata, jež byla u Mayů posvátná, očišťovala srdce hráčů tím, že do nich vdechovala svůj životní dech. Stará příroda pozvolna mizela a byla nahra zována novým vědomím. Po očištění srdce byli mayští bojovníci ponořeni

do posvátného pramene, cenote. Tam byl obnoven celý systém. Takto zno vuzrození bojovníci získali nakonec místo „v chrámu bojovníků“. Na slou pech tohoto chrámu jsou zobrazeni. Vchod do chrámu směřuje k hřišti. Tak se bojovníci nadále účastní hry, která nikdy nekončí. Život je cesta

od jednoho stavu vědomí k dalšímu stavu vědomí. Zkušenosti získané životní hrou vedou k poznatkům, po znatky k vědomí a s tímto novým vě domím hraje bojovník hru znovu. Tak člověk stoupá po spirále vzhůru, na které se odvíjejí další zkušenosti, po znání a vědomí. 

Míčová hra Mayů

Kalendář Mayů Staří Mayové byli uchváceni časem a proslulí pro své metody měření času a předpovídání na základě objevených časových rytmů. Základní znalosti o čase nezískali ostatně sami, nýbrž stavěli na tom, co už vyvinuly jiné národy – jako Olmékové. Mayové měli nejméně 1 7 (!) kalendářů, které se zakládaly z větší části na běhu hvězd a planet. Těchto sedmnáct cyklických kalendářů bylo tak vzájemně sladěno, že se rozdílné kalendářní okruhy otáčely v sobě jako ozubené soukolí v hodinovém stroji. Mnoho těchto cyklů je překvapivě přesných a nařizují se podle přirozených pravidelných kosmických rytmů.

kalendářích hrají některá čísla zvláštní roli. V první řadě to bylo číslo 20. Bylo pro Maye základním číslem jako pro nás 10 v desítkové sousta vě. Rozlišovali „pozemský“ a „svatý“ kalendář. Číselný

Pentagram 1 /201 7

Nákresy podle reliéfu na svatém mayském kalendáři se dvěma koly a třináct krát dvaceti slunečními pečetěmi. klíč pro pozemský kalendář byl 9. To připomíná význam, který číslo 9 hrálo jako symbol pro lidstvo. Když Bible například podávala zprávu o 144 000 zachráněných, pak zastupuje číslo 9 (1 + 4 + 4), číslo lidstva. Mayové si byli vědomi, že se lidstvo nyní nachá zí v nebožském stavu, který se vyzna čuje dualitou, rozdělením. Proto vy cházel jejich nejdůležitější pozemský kalendář po dvakrát devíti. To dává, násobeno se základním počtem 20, 360 dní. Potom počítejte ještě pět dní k tomu, takzvané „dny mimo čas“, aby se sjednotil sluneční rok s 365 dny. Jiné to bylo u svatých kalendářů. Také jejich podstatou bylo základní číslo 20. Číslo 20 ale bylo násobeno se svatým číslem 13, které bylo pro Maye božským číslem. Mysleme nyní na to, jak je důležitá třináctka také v křesťanských mystériích! Tak je na příklad Ježíš třináctým uprostřed svých dvanácti učedníků. Svatý kalendář

byl nazván „Tzolkin“ a skládal se z kombinace z dvaceti takzvaných slunečních pečetí a třinácti svatých tónů. To dává 260 variací (dnů). Tím obdržel každý den svůj speciální vý znam, závislý na kombinaci. Pozemský a svatý život byly v leto počtu vedeny společně k větší periodě. Svatý kalendář zahrnoval dohromady s pozemským slunečním kalendářem 365 dní větší cyklus 52 let (nejmen ší společný násobek 260 a 365 dní). Těchto 52 let bylo sestaveno rovněž ze čtyřnásobku třinácti let. Čtyři ele menty, čtyři směry větru jako základ, násobeno svatým číslem třináct, tak utvářely úplný cyklus. Kdo dosáhl 52 let, platil v mayské kultuře za moud rého člověka. Mimo to používali Mayové ješ tě jeden měsíční kalendář se třinácti měsíci po 28 dnech v roce. Upustíli se od hlubokého významu čísla tři náct, musí být podotknuto, že tento Kalendář Mayů

Voladores – starý indiánský rituál Pět tradičně oděných mužů vyšplhá na dobrých třicet metrů vysoký kůl. Nahoře na plošině mlčky vykonávají krátkou ceremonii. Náčelník začne podle zvuku bubnu a píšťalky tančit, přičemž se obrací jednu po druhé na všechny světové strany, aby prokázal poctu slunečnímu bohu. Ostatní čtyři Voladores se opásají dlouhým lanem, které je upevněno na prkenné podlaze plošiny. Hlavou vpřed obráceně klesají dolů a krouží s roztaženými pažemi na odvíjejícím se laně přesně 1 3krát (svaté číslo) dokola a zdraví tak slunce. kalendář je více logičtější než ten náš se dvanácti rozličně dlouhými měsíci. Existuje přeci také třináct period úplň ku v jednom roce! Vedle kalendářů k měření roku se Mayové zaměstnávali ještě mnoha většími časovými periodami. Nejzná mější je možná jejich kalendář se tři nácti velkými obdobími (baktuny), který končí 21. prosince 2012. Mezi jinými archeologickými nálezy se prokázalo, že tento kalendář začínal 3114 před Kristem. Pravděpodobně Mayové počítali při vypracování tohoto kalendáře zá roveň dozadu. Jak se zdá, nebyl pro ně důležitý začátek, nýbrž přímo ko nec tohoto kalendáře. Ale co se děje 21. prosince 2012? Jednadvacátý prosinec byl pro Maye důležitým okamžikem. Je to

Pentagram 1 /201 7

ten nejkratší den v roce, po kterém zase světlo pozvolna přibývá. Během této nejnižší úrovně podle jejich mínění zemřelo staré slunce a nové slunce bylo zrozeno. Ze Země viděno, 21. prosin ce se v běhu staletí přesunula pozice Slunce na hvězdném pozadí. Tento jev, zapříčiněný kolísáním zemské osy, je také nazýván precesí rovnodennosti. Teprve po 26 000 letech stojí Slunce opět v té samé pozici. Mayové znali tento proces. Zvláštností roku 2012 je, že slunce se ve svém nejnižším bodě staví 21. prosince do hvězdného obra zu Střelce. Kdybyste za jasné noci na místě s malým umělým světlem a málo znečištěným ovzduším pozo rovali oblohu, viděli byste, že pozice hvězdného obrazu Střelce se shoduje se srdcem Mléčné dráhy. Země, Slun ce a srdce Mléčné dráhy leží 21. pro since 2012 téměř v jedné linii. Pro Maye bylo srdce Mléčné dráhy něco jako velká, kosmická děloha, božské jádro, ze kterého vše vychází a ve kterém nakonec také zase zmizí.

Dne 21. prosince 2012 přijímá nové slunce svou sílu bezprostředně z tohoto božského srdce a vysílá ji přímo k Zemi. To je docela zvláštní okamžik, který povede, dle mínění mnohých, k převratným změnám. O tom je napsáno mnoho především ve spirituelních kruzích na západě. Jednotliví autoři dokonce tvrdí, že toto datum znamená konec světa. Proti tomu musí být však namítnuto, že Mayové nikdy nevěřili v konec

světa. Přemýšleli v cyklech. Každý konec je nový začátek, v tomto pří padě nový okruh třinácti časových období. Také naše doba je tedy – jako každé přechodné období – cha rakterizovaná mimořádnými možnost mi a šancemi pro lidstvo podniknout nový krok k vyššímu vědomí. Tak nám Mayové uchovali svým kalendářem univerzální poselství: Žij te ve vědomé harmonii s kosmickými rytmy božského srdce! 

Kalendář Mayů

Moderní Mayové Kdo dnes navštíví Meridu, hlavní město poloostrova Yucatán na východě Mexika, vstupuje na území se zvláštní směsicí moderního, často poamerikanizovaného životního stylu a tradice mayské kultury. V autobuse se setkáme jak s moderně oblečenými dívkami, tak také se ženami v tradičním obleku „huipill“. Nápisy a nákresy, které byly nalezeny v mnohých starých městských chrámech a výtvarné umění starých Mayů jsou dnes ztvárňovány na bezpočet způsobů. Mnoho umělců si tímto vydělává na svůj chléb a v neposlední řadě prodejem suvenýrů turistům.

Pentagram 1 /201 7

ato praxe je nepochybně jen zev ní, ale mayská kultura je protká na také hlubokou moudrostí života lidí v Mexiku. Stále ještě se schází mnoho tisíc lidí v městském chrámu Chichén Itzá každým rokem 21. břez na, když Slunce překračuje jarní bod nebeského rovníku. Pořádají podíva nou o Světle a Stínu na velké Kukul kánově pyramidě.

MOUDROST HADA Kukulkán byl jed nou z nejdůležitějších postav mayské kultury, totiž symbolem pro člověka, který v sobě uskutečnil to božské. U Aztéků byl nazýván Quetzalcóatl. Jméno znamená „opeřený had“. Schodová Kukulkánova pyrami da se skládá z devíti rovin. Ve stře du každé ze čtyř stran vede nahoru schodiště s jednadevadesáti schody. S rovinou na vrcholu je to 365 scho dů, to je celkový počet dnů sluneční ho roku. Dne 21. března je během jedné odpolední hodiny vidět, jak strana pyramidy vrhá svůj stín na horní okraj schodů severní strany. Vypadá to potom, jako by nějaký had ze světla a stínu klouzal po těch to schodech dolů. Dole pod těmito schody je umístěna kamenná hlava hada. Je to osvětleno jen během toho to jevu 21. března. Tomu lze jen stě ží uvěřit, když uvážíme, jaké astrono mické a architektonické znalosti byly nutné k docílení takového účinku.

Někteří cizí průvodci vypráví tu ristům povrchní příběhy o hadu jako symbolu plodnosti. To je sice samo o sobě a pro ně také správné, ale mnoho návštěvníků, kteří v tomto neobyčejném dni přicházejí z blíz kého okolí vědí, že to má také hlu boký význam. Neboť opeřený had byl nejdůležitějším symbolem sta rých Mayů. Had času se svými for mami vln vznikání, rozkvětu a záni ku jako znameními tohoto přírodního řádu získá od orla křídla věčnosti. Je to ten had, který se sem na zem uchý lil, aby lidstvu přinesl velké poselství. A to se stalo v okamžiku roku, ve kte rém jsou den a noc stejně dlouhé. Je to psychologický okamžik, ve kterém světlo může překonat temnotu.

„JAKÁ JE TVOJE CESTA?“ Když

Španělé začátkem šestnáctého století dobyli Mexiko, překročila již dávno mayská kultura svůj vrchol. Do této doby se již staletí mísila s kulturami jiných národů jako Toltéky a Aztéky a byla jimi zčásti převzata. Kromě toho bylo během kolonizace Španěly zabito mnoho Mayů a byly spáleny bezmála všechny jejich spisy. Tím stará kultura zmizela. Přesto žije dále část její podstaty v srdcích přibližně miliónu lidí na východě Mexika, kteří se stále ještě nazývají Mayové. Staré zvyklosti Mayů se zvláštním způso bem smíchaly se západní kulturou. Moderní Mayové

Tak hovoří četní obyvatelé poloost rova Yucatán na pevnině stále ještě mnohými mayskými řečmi, které jsou velmi komplikované a bohaté na symbolické významy. Jeden may ský obyvatel zdraví druhého slovy: „Biix a Bel.“ To doslova znamená: „Jaká je tvoje cesta?“ Rovněž tak většina lidí na pevnině uctívá ještě četné mayské bohy, kteří jsou ve skutečnosti jen manifestací toho jednoho, nepojmenovatelného „HunabKu“. Přestože „HunabKu“ je nedefinovatelný (podobně jako čínské slovo Tao), moderní Maya ho popisuje jako „to, co spojuje vzá jemně srdce všech věcí na tomto světě, ve vesmíru i mimo něj“. Neboť všichni mayští bohové jsou projevením toho jediného božského a nejsou božským samotným. Není podstatné, na koho nebo na co se směruje modlitba. Pro to je pro Maye jednoduché uctívat vedle různých mayských bohů také katolické svaté. To pro ně nikdy ne byl problém. Během kolonizace se prý obrátili ke křesťanství – přesto nadále prováděli své staré rituály. Moderní Mayská kultura je cha rakteristická holistickým obrazem světa, v němž vše se vším spolu sou visí a neexistuje náhoda. Jako lidé mnohých jiných kultur světa si Mayo vé na pevnině silně uvědomují ryt my přírody a ve svých životech zo hledňují postavení Slunce, Měsíce

Pentagram 1 /201 7

a jednotlivých důležitých hvězd jako Orion a Plejády. Někteří žijí dokonce ještě podle starého mayského kalendá ře, v němž má každý den svou vlastní barvu a svůj zvláštní charakter.

MODERNÍ SYMBOLIKA VČEL Včel

stvo může být pojímáno jako zrcadle ní lidského světa. Proto mají dnešní Mayové prastarou tradici: Chovají včely bez žihadel. Tato tradice hrála velmi důležitou roli také u starých Mayů. Na mnohých starých may ských spisech jsou takové včely vy obrazeny. A starý bůh včel se často dával do spojitosti s Venuší. Když totiž Španělé dobyli území, zavlek li tam evropské včely medonosné, které mohou bodat a jsou mnohem agresivnější než domorodé mayské druhy. Genetickými experimenty se včelami medonosnými v Brazílii vznikly před několika desítkami let takzvané „včely zabijáci“. Tyto vče ly jsou obecně mnohem produktiv nější než normální, ale současně tak agresivní, že v rojích napadají lidi a svými bodnutími mohou dokonce usmrtit. Tito včelí zabijáci se neoby čejně rychle smíchaly se zavlečenými včelami medonosnými, ale nikoliv s domorodými druhy včel. Napadají je a plení jejich hnízda a život domo rodých včel se stává stále obtížnější. Mayové neznají mnohé aspekty tohoto pozadí. Přesto jsou pro ně

Mayský včelař prohlíží hnízdo bezžihadlových včel, které se tradičně chovají ve stromových kmenech. Potom je med vybrán, je pro Maye posvátný a používá se v lékařství. souvislosti zřetelné. Pro Maye platí zákon, že věci vnějšího světa jsou zr cadlem vnitřního světa. Tak jako je západní svět stále agresivnější, stáva jí se jimi rovněž jejich včely. Domo rodé včely se oproti evropským ztra tily, tak jako se ztratila mayská kultura oproti moderní společnosti, jež se zdá Mayům často tvrdá a materialistická. Připadá to tak všem, kteří si jsou vě domi těchto souvislostí, ochraňovat to poslední a vytvořit tomu dost pro storu k přežití. V těchto děních shle dávají Mayové univerzální poselství: Když není slyšet a není ochraňován tichý vnitřní hlas, zapadá a zaniká ve

světě násilí a hluku, který nás obklo puje. Snad právě Mexiko může hledají cím lidem nabídnout mnohé protikla dy mezi tradičním a moderním, mezi duchovní minulostí a stále materia lističtější budoucností. Tato země staré moudrosti vyzývá k hluboké mu (sebe)zkoumání. Ať do známých chrámových měst v krajině proudí také denně turisté, nebo v méně zná mých chrámech provádějí od výcho du až do západu slunce četní Mexiča né své staré ceremoniály nebo tam hledají chvíli pro dlouhou rozvahu a rozjímání. Země je stále ještě pro Moderní Mayové

své obyvatele velkým zdrojem in spirace. Kromě tradičních Mayů v ob lastech venkova nosí samozřejmě také nespočetní lidé ve městech jako jednotlivci nebo jako skupina ještě v srdcích starou mayskou kulturu. Ve větších městech existují společnosti a skupiny, které se rozpomínají na původní poselství této kultury. Někte ré se označují vysloveně jako gnostici. Jejich filosofie zřetelně ukazuje spo jení mezi starou mayskou kulturou a například východní školou moud rosti nebo s původním křesťanstvím a moudrostí Herma Trismegista.

Pentagram 1 /201 7

Avšak obecně se drží zpátky a nevy stupují navenek, neboť Mexiko je sil ně pod vlivem katolické církve. Současně Mexičané stále více hledají kontakt s dědictvím jiných kultur Jižní Ameriky, jako je kultu ra Inků v Peru, s níž mají mnoho společného. Přestože staří Mayové byli zabiti a jejich dědictví spáleno, velká část jejich myšlenek je stále ještě živá. Poselství Mayů je uni verzální a promlouvá k moderním lidem velmi aktuálně. Magie staré mayské kultury zůstává nadále pro hledajícího člověka bohatým zdro jem inspirace. 

Země je snovým světem V indiánských tradicích není Země místem, na němž se má trvale bydlet a žít. Je iluzorním světem. Je místem určeným jen ke krátkodobému setrvání. Byli přesvědčeni také o tom, že věčný život není možný v látkovém rouchu z masa a krve. Země je snovým světem

osti tvoří části, z nichž se skládá lidská kostra jako nosič látkové ho těla člověka. Původně to byly čis té, éterické siločáry, které vyjadřova ly strukturu života a stvoření. Proto se ve starých zvycích a spisech pova žovaly kosti za svaté. V průběhu času se s tím související a smysluplné tra dice zapomněly nebo se pojaly jen v materiální rovině. Původní význam těchto tradic se již nezná. V nejlep ším případě zaznívá jen jako slabá ozvěna. Něco z toho dnes ještě nalé záme u starých indiánských kmenů Střední Ameriky. V Mexiku se vzpomíná na zemře lé každý rok první a druhý den v lis topadu; první den na děti a druhý den na dospělé. Na základě toho se osla vuje. Již od dávných dob jsou oba první listopadové dny u mnohých národů světa svátečními dny. Ozna mují konec léta a začátek chladného období bez světla. Církev převzala tyto svátky jen z poloviny. Prvního listopadu vzpomíná na své svaté a druhého listopadu na své mrtvé – protože by nemohla vymýtit staletí staré lidové pravdy, které za tím stojí. Mexický „Den mrtvých“ ukazuje, že v lidu jsou stále ještě velmi živá hluboká duševní pohnutí. Život a smrt však mají pro Indiány totálně jinou

Pentagram 1 /201 7

hodnotu: Život se svými vysokými a nízkými body uplyne, a smrt může rozeznít zcela nový život. 2. listopadu 2004 potkal jeden z redaktorů Pentagramu na Zócalo, na velkém centrálním náměstí v Me xico City, skupinu tančících Indiánů. Když tanec skončil, vyprávěl účinku jící přítomným divákům znělým, po hnutým hlasem následující: „Mexičané, vzpomeňte si na svůj původ! Nechte promlouvat svá srdce! Nenechte se již déle zotročovat! Buď te opět svobodným národem! Naslou chejte svému nitru! Když směrujete svůj pohled k vý chodu, pak hledíte směrem na Španěl sko, odkud přišli ničitelé naší zářivé kultury. Hledíteli na jih (a ukázal velkou katedrálu), pak vidíte dům, v němž žije ďábel. Podíváteli se na západ (a ukázal na vládní budovy), pak vidíte lidi, kteří nás dnes vykořisťují a drží nás chycené v okovech. Díváteli se na sever, pak vidíte materialismus, tam, odkud přichází Coca Cola. Nenechávejte svůj život již déle tímto trpět! Obraťte se opět ke své mu vnitřnímu bohatství! Pohleďte do svých srdcí a nechte je hovořit!“ 

Quetzalcóatl „Jak pravili Staří: Nebydlíme zde, nejsme zde, abychom tu zůstali. Na cestě tam, hledaje jiný život, zanechám po sobě nádherné květiny. A udělá se mi – byť také jen na chvíli – těžko u srdce, neboť nádherné písně nám nepatří, byly nám jen propůjčeny.“ Martin Auer

mnohých legendách Střední Ameriky je Quetzalcóatl, opeře ný had, popisován jako nejvyšší ma nifestace božského ve světě vnější formy. Mayové nazývali tohoto ope řeného hada Gucumatz nebo Kukul kán, „bůh, jehož člověk uctívá do nekonečna“. Traduje se, že přišel jako bílý učitel přes moře z výcho du, v lodi, která plula sama od sebe, bez vesla či kormidla. Východ jsou ranní červánky, tam vychází slunce. A ve všech dobách se hledající smě rují k východu, aby šli vstříc duchov ním červánkům. Quetzalcóatl pak opět potáhne k východu, ale se slavnostní přísa hou se jednoho dne vrátí zpět. Vy práví se, že jel na „voru z hadů“. V příbězích pozdějších národů jako Toltéků a Aztéků se Quetzalcóatl popisuje plastičtěji jako bílý muž se světlým, svěžím obličejem a vou sy. Někdy je také „tajemnou osobou… bílým mužem, silně vystavěným s ši rokým čelem, velkýma očima a pře kypujícím vousem. Byl oděn v bílé roucho, jež sahalo až k nohám. Od suzoval oběti, kromě takových, které byly z plodů nebo květin, a byl zná mý jako bůh míru… Když bylo nad hozeno při rozhovorech téma války, prý si strčil prsty do uší.“ Quetzalcóatl

SLUNCE JE Z LIDÍ! Původní význam jména Quetzalcóatl má bezpochyby mnohem hlubší pozadí. Zprávy o jeho kráse a vzezření nezůstávají pozadu za jinými vyslanci Světla. Indiáni z doby před španělským dobýváním – jejich řeč a náboženství jsou známy pod jménem náhuatl – neznali vlast ně žádné slovo pro náboženství, pro tože náboženství pro ně byl život sám. Život Indiánů byl „cestou“ ča soprostorovým k velkému sluneční mu životu na druhé straně hranice, smrti. Nebyl Azték částí slunečního systému? Neměl v sobě všechno to, co obsahuje rovněž sluneční sousta va? A nesvítil a nezářil také v něm, neboť byl částí celku, částí všeho toho, co byl, plamen, jiskra vzneše ného ohně slunce? Proto nosil srdce hrdě a sebevědomě jako malé slunce prostorem a časem do doby, kdy jej opět mohl nabídnout Pánu života, aby velkým ohněm roztavil a sloučil to, co bylo sluncem! Indián nežil tak mnoho z intelek tu, z rozumu, jako dnes my. Náhuatl

Pentagram 1 /201 7

z dávno uplynulých dob objevil, že člověk má sám v sobě centrum, z ně hož pozoruje a zažívá vesmír. Jeho podstata a život byly uloženy v srdci, v centru individuální duše, která byla úzce spojena s kosmickou duší. Jeho „cesta“ byla, stručně řečeno, zbož štění této lidské duše. Proto také mohly staré mexické nauky pravit, že Slunce, jež dává život universu, „se zrodilo z oběti lidstva“! Velký kosmický oheň na nebi mohl existovat jen tehdy, když lidé, bojovníci, na své stezce zce la a neustále obětovali svá srdce. Tím svá srdce „udržovali svobod ná“, zdokonalili universum. Je to zvláštní vztah vzájemnosti, který tento mexický národ připisoval člověku a slunci. Každý jednotli vec byl rozhodující pro záchranu celku. Avšak nejedná se o vlastní spasení. Cožpak nebyl každý částí celku? Kdyby nemohl být osvobo zen celek, neexistoval by pro jed notlivce nejmenší důvod, základ, možnost bytí.

Fragmenty chrámu Quetzalcóatla, zdobené hlavami hadů

Sluneční legenda Mexiko bylo královskou říší Slunce. Tak jako byly četné formy zjevením bohů, byla suma všech zjevení slunečním bohem. Jeden text náhuatlu zní: „Moje květy nezvadnou, můj zpěv neustane. Rostou a rozvíjí se. Náš otec, Slunce, schází ozdoben bohatým peřím, do urny z drahokamů. Jakoby zahalen do tyrkysového náhrdelníku vychází středem na svou cestu padajících květinO“

QUETZALCÓATL PŘEDŽÍVÁ ŽIVOT

V Quetzalcóatlovi viděli Náhuatlové personifikaci božského člověka, nebo lidského boha. Byl to duchovní člověk, který získal zpět původní život univer zálním cyklem mystických utrpení, smrti a znovuzrození, obdržel podíl na stavu vědomí slunečního života. Jeden z mýtů o Quetzalcóatlovi ho popisuje jako krále absolutní čistoty – až do dne, kdy se pod vlivem špatné ho rádce s pulque opil a spáchal čin, který ho připoutal na Zemi. Zoufalý, protože svůj čin sám považoval za nejohavnější a nejhříšnější přestupek, rozhodl se podstoupit trest, který by měl současně sloužit druhým jako

„Muž v hadovi“, La Venta, Mexiko. Je to pravděpodobně nejstarší vyobrazení opeřeného hada, Quetzalcóatla v Americe. Rovněž v Egyptě, Indii a Číně se vyskytuje okřídlený had nebo drak. Had symbolizoval nepopsatelné, kosmické síly, jež vytvářely světy. Byl metaforou pro znovuzrození a duchovní obnovu. Quetzalcóatl

příklad. Opustil svou milovanou krá lovskou říši a dobrovolně se obětoval v ohni. Když byla spálena jeho mrt vola, vystoupilo jeho srdce k nebe sům, kde se proměnilo v planetu Ve nuši. Quetzalcóatlova lítost kvůli jeho chybnému kroku a planoucí poznání nutnosti jeho očisty, tak jako přeměna ohně ve světlo, propůjčuje mýtu uni verzální charakter. To je jen jedna va rianta mýtu, který lidstvo znalo všude ve světě a ve všech historických perio dách. Individuální duše může získat osvobozené vědomí, a sice zkušenost mi, v nichž jsou zastoupeny temné a často bolestné stránky života, stej ně tak jako duchovní stránka darující Světlo. Tak je člověk takový. Jediný skutečný přečin je nevědomost, čímž svět člověka znavuje a zatěžkává. Quetzalcóatl ukazuje cestu, jež leží před celým lidstvem, a předžívá ji. Cesta spočívá v tom, že se člověk oprostí od věcí tohoto světa a sám připraví očišťující oheň, v němž jako bytost já vzplane. Není to tedy tak, to chce říci legenda, že Quetzalcóatl pro hrál svůj život, ale právě sebepředá ním získává věčnou jednotu. Oprostil se od minulého – a z toho vznikající ho pomíjivého vědomí.

VENUŠE, KRÁSA DUŠE Ve většině

mýtů o stvoření se vypráví, že Země byla v dřívějších periodách osídlena jen zvířaty. Lidstvo bylo stvořeno až

Pentagram 1 /201 7

počátkem éry Quetzalcóatla. Teprve po objevení duchovního principu, kte rý žije v člověku, můžeme hovořit o „člověku“. Bezpochyby je Quetzal cóatl považován z tohoto důvodu In diány za tvůrce člověka a všech jeho děl. On je bohem, který člověka udr žuje při životě (on je tím, jenž naučil lidi rolnictví), jakož i tím, který se vy svobodil, neboť přemohl pána smrti. Rovněž je strážcem mystérií, čímž byl současně bohemknězem. Lze si dobře představit, proč byla bohyně Venuše se svými viditelnými fázemi zjevení symbolem pro znovu vzkříšeného Quetzalcóatla. Ve svém snažení o lásku a krásu zpřítomnila duši. A staví se do centra kosmické ho dramatu přesně tam, kde se nachá zí člověk a kde musí bojovat o své osvobození. Po svém zjevení na západní oblo ze Venuše zmizí „pod zemí“ a zůstá vá několik dnů skryta, aby se pak – krásnější než dosud – opět objevila společně se Sluncem na východní obloze. Tu stejnou cestu následuje duše, která schází ze svého nebeské ho obydlí, aby se vnořila do temnoty matérie, načež při zrušení látkového těla přibírá obnovenou slávu. Mýtus o Quetzalcóatlovi symboli zuje tento cyklus smrti a zmrtvých vstání. Vzkříšená duše opět zaujme své místo v královské říši, kterou opus tila před dlouhou dobou. Absolutní

čistota krále Quetzalcóatla poukazuje na jeho planetární stav bytí, v němž je ještě čistým Světlem, a na jeho mikro kosmos v čistém, božském stavu. Tento král nebes, Quetzal (v náhuatlu „pták“) je současně králem země, Cóatl (vod ní had), když je člověk ve shodě s vel kým plánem stvoření a žije v absolutní harmonii s nebeskými a přírodními silami. Náhualt se učí rozumět moud rosti nejen proto, že volí perspektivu ptáka a (jako had) polyká pozemskou přírodu, ale tím, že celé své bytí umen šuje poznáním míru a jednáním z pra vého nedělitelného jsoucna.

QUETZALCÓATL A HERMES Quetzal cóatl, opeřený had s peřím z ohně, sta ví člověka z očí do očí před symbol

očištěného, slávyplného hadího ohně. Opeřený had odpovídá hadí holi, se kterou se setkáváme ve stejném významu v egyptské moud rosti. Je to mocný symbol znovuzro zení člověka, znovu se rodícího člo věka, které ho pozvedá do stavu duchovněduševního člověka. V sebe oběti se stává roven Quetzalcóatlovi, totiž sám se stane Quetzalcóatlem, synem Stvořitele, synem Itzamnás, OtceMatky. Tak jako moudrý pře konává utrpení a opravdové kralo vání předčí každou pozemskou spravedlnost, bude – po staletích – duše poutníka osvobozena od řetě zů pozemského toužení a dosáhne nesmrtelnosti jako Quetzalcóatl, král nebes a země. 

Quetzalcóatl

„Mají být vidět z nebe“

V jednom pěkném cestovním prospektu o Mexiku stálo, že pyramidy Slunce a Měsíce na monumentálním Teotihuacánu, „místě, kde se člověk stává bohem“, byly prý navrženy tak, aby byly vidět z nebe! Když to čtete, možná poulíte udiveně očima. Kdo by měl vidět tyto pyramidy z nebe a proč, k jakému účelu?

o stejné se dá říci i o dalších významných podobných stav bách a vyobrazeních v Mexiku, Egyp tě, Kambodži, Bolívii a Peru. Avšak

Pentagram 1 /201 7

obzvlášť to platí pro reliéfní figu ry na planině Nazca, jež bezpochy by poukazuje na spojení s nebem a s hvězdnými obrazy. Rovněž Ve likonoční ostrovy nesou jméno: „Oči, které hledí k nebesům“ nebo také „Pupek světa“.

FAKTAL Mexická vláda, jako první

vláda světa, uznala v polovině roku 2004 existenci UFO (neidentifikova telných létajících objektů neboli léta jících talířů). Vědomě tím před jinými vládami ukončila praktikované popí rání této existence.

Pyramida Slunce a Cesta mrtvých vyfotografovaná z pyramidy Měsíce. Vědci jako Hancock označují Cestu mrtvých jako „Cestu hvězd“. Jen si to představte! Na jednu stra nu musíme dodat, že stáří velkých py ramid v Teotihuacánu není přesně ur čeno – nehledě na egyptské pyramidy, s nimiž – viděno astronomicky podle polohy – korespondují. Na druhou stranu podle archeologických stano visek a průzkumů by měly být staré nanejvýš pár tisíc let. Zde působí jed noduchá krátká věta: „Měly by být vidět z nebe“ jako osvěžující sprcha. Rovněž skutečnost, že byly nalezeny na úpatí velkých egyptských pyramid a sfingy zbytky mušlí a mořských živočichů, které byly staré nejméně 11 500 let. To poukazuje na to, že sfin ga není erodovaná pískem, ale vodou. Pyramidy tedy již existovaly tehdy! Již začátkem minulého století byla mezi oběma nejvyššími vrstvami py ramidy Slunce v Teotihuacánu nale zena tlustá vrstva slídy. Slída je velmi cenná a slídová vrstva se tehdy mlčky prodala. Veřejně se nikdo neptal, kam se poděla. Na konci minulého století byla opět v Teotihuacánu objevena slí da, a to v takzvaném slídovém chrá mu. Tento chrám patří ke komplexu několika staveb, které obklopují mí sto přibližně 300 metrů u pyramidy

Slunce. Tam se nalézají přímo pod ka mennou podlahou, tedy zvenku nejsou vidět, dvě na sobě ležící vrstvy z ma sivních slídových desek o rozloze dvacet sedm metrů čtverečních. Tyto druhy slídy se vyskytují jen v Brazí lii vzdálené tři tisíce kilometrů. Zdá se, jako by desky byly polože ny k určitému účelu. Proč by člověk vynakládal tolik úsilí, to je stále ještě nejasné. Použití slídy tímto způsobem zatím nebylo ve světě nikde zjištěno. Slída je vhodná pro technické vy užití. Její tepelné a elektrické izolač ní schopnosti se v současnosti užívají při průmyslové výrobě kondenzátorů. Nepropouští zrychlené neutrony, a tím může pomoci při regulaci tempa jader ných reakcí.

L A PRAVDĚPODOBNOSTI Člověk

podle vší pravděpodobnosti není ve vesmíru sám. Rovněž Země není je dinou obydlenou planetou. Dokonce podle konzervativních odhadů a podle nepříznivých předpokladů pro život, jak ho známe – co se týká atmosféry, vzdálenosti ke Slunci a chemického složení, mohlo by mít přinejmenším sto miliónů jiných planet v kosmu podobný život, jako máme na Zemi. V knize „Život v universu“, vydané Massachusettským technologickým institutem, zjistil John Billingham, že „existuje dostatek náznaků, kte ré by vědci mohli uvést, aby se vznik „Mají být vidět z nebe“

Trpasličí král z Uxmalu Podle legendy bylo mayské město Uxmal vystavěno trpaslíkem pomocí magie. Uxmal znamená „třikrát vystavěné“. Z vejce jednoho kouzelníka se vylíhl malý chlapec („skřítek“), který jednoho dne rozezněl zakázaný gong. Bylo prorokováno, že když zazní gong, bude muset panovník uvolnit své místo pro chlapce, „který se nezrodil z ženy“. Panovník rozkázal chlapce zabít. Ale když byl chlapec chycen, mohl se nejdříve pokusit splnit tři úkoly, které byly považovány za nemožné. Jeden z nich byl vystavět pyramidu kouzelníka během jedné noci. Chlapec úkol provedl. Přesto ho vládce přikázal zabít. Došlo k měření sil, při kterém panovník ztratil svůj život. A tak se chlapec stal trpasličím králem Uxmalu. organického života a pravděpodobně také inteligentního života považoval za podstatnou součást kosmického vý voje a nikoliv jako náhodný zásah na planetě Zemi“. Na základě toho můžeme s jisto tou vyvozovat, že člověk není ve vesmíru sám. Jiné, méně opatrné výpočty, došly k závěru, že pět pro cent veškerých slunečních soustav ve vesmíru musí být způsobilých k životu. To by bylo přibližně sto miliard planet. Na základě toho vy počítali jiní výzkumní vědci v roce 1979 podle takzvaného Drakeho

Pentagram 1 /201 7

srovnání, že se v naší Mléčné dráze může vyskytovat maximálně jeden milion inteligentních civilizací. Již v roce 1960 Drake vypočítal, že se může v naší Mléčné dráze vyvíjet ne méně než deset tisíc technologicky rozvinutých civilizací. Podle odha dů existuje v naší Mléčné dráze mi nimálně sto miliard slunečních sou stav, ale vedle toho také ještě mnohé, mnohé tucty miliard spirálových ml hovin ve vesmíru, z nichž se před na šimi zraky vynořuje stále více. Tak to není jen nepravděpodobné, že by Země měla být obydlená jako jediná, ale takový názor ukazuje na skutečně omezené myšlení. Přitom je dosud řeč jen o bytos tech s tímtéž hrubohmotným tělem, jako je naše. Jsme oduševnělí, avšak v určité látkové formě, bytosti z uhlí ku, dusíku, kyslíku a vodíku s určitou vibrační rychlostí. Co se ale stane, když již pro nás není vnímatelný vyšší kmitočet? V Bibli se hovoří o pozemských a nebeských tělech. Je určena jen pro pozemská stvoření, a ne pro obyvatele Slunce, Marsu, Merkuru, Jupitera, Saturnu, Venuše nebo jiné planety či nebeského tělesa v našem širém universu. V této perspektivě dostává zjiš tění, že pyramidy Slunce a Měsíce v monumentálním Teotihuacánu – na místě, kde se člověk stává bo hem – „byly navrženy tak, aby byly

vidět z nebe“, snad přeci ještě docela jiný význam, význam, jenž sahá dál přes realitu létajících talířů. Pyramidy vyzývají člověka, aby přemýšlel o příčinách svého pozem ského bytí. Proto je dobré, nebo lépe řečeno – je to v pořádku, že člověk nově od základu uvažuje a přehodno cuje své představy o sobě samém, o ne besích, o absolutním stvoření a pře devším o Bohu. Nesmíme význam

výrazu „místo, kde se člověk stává bohem“ chápat jen intelektuálně, ale musíme se mu v jiné rovině přibližo vat. Tento název má skutečně hlubo ký alegorický smysl. Člověk se stane bohem nebo božským, když se osvo bodí od času a jeho zákonitostí. A py ramidy jsou svědectvím překonání veškerého pozemského bytí usmr cením přírodního a znovuzrozením ve skutečném životě. 

„Mají být vidět z nebe“

Kameny, které hovoří Pyramidy jsou monumentální hroby, hrobové chrámy mimořádného druhu a významu. Tajuplná síla těchto zvláštních stavebních děl přivádí denně k údivu několik tisíc lidí. Jejich význam přetrvává mnoho časových period.

ětšina lidí zná vyobrazení vel kých egyptských pyramid. Tito monumentální svědci z dávné minu losti lidstva jsou viditelní již z velké vzdálenosti. Jejich čtyři trojúhelní kové strany byly původně obloženy uhlazenými vápencovými deskami. Špičky pyramid byly podle starých legend na rozkaz pozlaceny. Odraz slunce musel být majestátní. Jaké po selství tím má být sděleno? A komu a proč? Ačkoliv je zloději mezitím vyrabovali a vykradli, hovoří tyto kameny ještě stále. Pravděpodobně méně známé, ale nepochybně rovněž působivé a významné jsou mnohé pyramidy Mexika. Nejznámější jsou pyrami dy Slunce a Měsíce ve Středním

Pentagram 1 /201 7

Mexiku, které se navenek rovněž vel mi změnily. Tak jako schodové pyra midy slavných svatyní Mayů na Yu catánu. Také ony mají astronomický význam a jsou zázrakem geometrické přesnosti. Číslo pí a také poměr fí se ukázali jako univerzální míra. Co mají tyto pyramidy lidstvu říci? Spadly jen tak bez dalšího z ne be, nebo vznikly tak jednoduše ze zá liby? To je nemožné! Jejich místo je

Fotografie vlevo: Basreliéf z mayské kultury s rozpadající se chrámovou pyramidou, která se ztrácí pod vodou, s vybuchujícím vulkánem a umírajícím člověkem. Fotografie vpravo: Stará deska s překvapivou pospolitostí mezi kontinenty.

již z astronomického hlediska nápad né a dobře promyšlené, rovněž jejich chodby, komory a podzemní spojo vací cesty. Řeč těchto stavebních děl nemůže být jen tak bez dalšího po chopena a nedá se jí také naučit. Jen hledající člověk s otevřeným srdcem a otevřeným duchem jí může rozumět.

o velkých vývojových periodách lid stva, o rozličných katastrofách a straš ných zemětřeseních. Zemské části za nikaly střídavě ohněm nebo vodou, tedy buď zemskými otřesy a sopeč nými výbuchy nebo velkými zápla vami. Zemský povrch je v neustálém pohybu. Výstupy a poklesy zemských

Tato prastará řeč hovoří o smyslu a zá kladu bytí. Na jedné straně říká, že není nic nového pod sluncem a že zde již vše bylo – v nekonečném opako vání se smrtí na konci života. Napro ti tomu ukazuje jako zářící znamení cestu, která vede ven z domu smrti, labyrintu tohoto bytí. Západní člověk hovoří o svém nebi, do kterého se musí vrátit. Pro Indiány bylo místem věčného klidu centrum universa. Mayové znali vel ké periody vývoje lidstva a nazývali je cykly nebo „slunci“. Nyní uplynu ly bezmála čtyři cykly. My žijeme krátce před začátkem periody pátého „slunce“. Na to poukazuje Popol Vuh, svatá kniha Mayů. Ale také všechna svatá vyprávě ní, legendy, hieroglyfy, knižní svitky a pyramidy. Téměř všechny ostatní národy na Zemi svědčí svým vlast ním způsobem hojně o této vývojo vé cestě. Také ony uchovávají zprávy

částí neustále pokračují. Tak se na příklad v jednom určitém okamžiku v devatenáctém století zvedlo celé pobřeží Jižní Ameriky o tři až pět metrů za jednu hodinu a pak znovu kleslo. A profesor Huxley poukazuje na to, že Britský ostrov zmizel v prů běhu dějin země několikrát pod vlna mi oceánu. A kdo by neznal legen dární vyprávění o Atlantidě, která poznenáhlu klesla do vln? Egypt ský kněz o tom podal zprávu Soló novi a také Platón uvádí Poseidonii jako poslední zbytek tohoto velkého kontinentu. Kdyby se ve vyvíjejícím křesťan ství fanaticky neničila „pohanská“ li teratura – kdyby Dioklecián v roce 296 po Kr. nespálil esoterická díla Egypťanů společně s jejich kniha mi o alchymii a kdyby fanatický ar cibiskup Theophilus z Alexandrie o 100 let později nepopouzel lid, aby mouseion se všemi jeho knihami Kameny, které hovoří

zapálili, pak by snad zůstalo zacho váno vědění o vývoji v Egyptě a At lantidě a o kontinentech a periodách, které jim předcházely. To samé platí o španělských dobyvatelích a řím ské církvi a jejich následcích. Zniči li psané mayské texty. Tak vymazali všechny stopy, které poukazovaly na

rozkvětu Egypta měli postavit pyra midy v Gíze. Dále píše, že atlantští AsurovéMayové měli svěřit Egyp ťanům také jejich poznání zvěrokruhu. Otázka, od koho přejali Egypťané jejich téměř bez přechodu vzniklou, vysoce vyvinutou kulturu a vědomos ti, se v současnosti projednává více

vědomosti o jejich původu a jedi nečném poznání vesmíru a stvoření. Zbyly jen jednotlivé rukopisy, které se nacházejí v Drážďanech, v Paříži a v Madridu. Ve své knize Tajné učení říká H. P. Blavatská, že některé atlantské národy se přestěhovaly dlouho před zánikem svého kontinentu do Střed ní Ameriky a severní Afriky. Byli to Atlanťané, kteří dlouho před dobou

než dříve. Učenci jdoucí po stopě sta rých kultur našli náznaky, že Sfinga cca před 10 000 lety ležela pod vo dou! Viděno v tomto světle, není vel ké vědění Mayů v Mexiku o universu tak udivující. Měli a mají různé dru hy pyramid, chrámů a také mnoho kamenných a jiných zobrazení, která vyjadřují jejich životní názor i přes veškeré ničení Evropanů. Tyto kame ny hovoří svou vlastní řečí. 

Pentagram 1 /201 7

Atlantida „Faraon poslal na západ expedici se záměrem, aby hledala stopy Atlantidy, oné země, z níž přišli před třemi tisíci tři sta padesáti lety předci Egypťanů, kteří si s sebou přinesli celé vědění své otčiny.“

o je pozoruhodný odstavec jed noho starého egyptského textu z období 2. dynastie, 2853–2734 před Kr. Heinrich Schliemann (1822–1890), legendární objevitel Tróji, krátce před svou smrtí uschoval papyrus, jenž ob sahoval tento text, v trezoru jedné pa řížské banky. V zapečetěném dopise napsal svůj výklad textu, který byl starý pravděpodobně pět tisíc let.

PRAVDA NEBO NEPRAVDA? Exis

tují lidé, pro něž je neotřesitelně jisté, že Atlantida existovala. Bezpodmí nečně tomu věří. A existují lidé, kte ří to považují za nesmysl. Nedbajíce toho, co se o tom řeklo, domnívalo nebo případně také prokázalo, Atlan tidu ignorují. Nezmiňují se o ní ani Darwin, ani křesťanské zprávy o vzni ku a stáří lidstva. Přibližně před 2500 lety napsal Platón Tímaios a Krítiás1. V nich vy pravuje řecký státník Solón o Atlan tidě, jak to slyšel od kněží ze Sais v Egyptě. Tito kněží měli tajné vědění,

které bylo o tisíce let starší než řec ké. Aby je studovali, cestovali do Egypta také muži jako Pythagoras. Solón tam byl mimo jiné konfron tován s nápisy na sloupech chrámu bohyně Neit. Tyto nápisy přestály ti síce let a obsahovaly poklad konkrét ních informací o Atlantidě. Egyptští mudrcové tedy již toto vědění vlast nili několik tisíc let předtím. S jemným humorem mu také ří kají: „Ó, Solóne, Solóne, vy Řeko vé jste stále dětmi a mezi vámi není žádný starší Řek.“ Když se Solón ptal, co to znamená, odpověděli: „Protože vaše duše jsou tak mladé, neuchoval se u vás ze starých tradic žádný starý úhel pohledu ani mezi vámi neexistuje nic z prastaré vědy, a já ti řeknu proč. Na základě mno ha příčin se uskutečnilo velké zni čení lidstva a stane se tak znovu. Největší zničení se událo vodou a ohněm a dalšími, malými, nesčet nými příčinami.“ Nato dostal Solón podrobnou zprávu o Atlantidě ve formě mýtu: „Staré hlavní město bylo bohaté na přírodní zdroje (prameny) a dávalo přebytky výživy. Vysoká horstva chrá nila před severním větrem a lukami táhli sloni a koně. Napájeli se z je zer a řek. Na tomto rajském ostrově Atlantida

vládlo deset králů a obyvatelé žili v dokonalé harmonii.“ V Krítiás se Platón ukazuje být přesně informován o datech o Atlanti dě a zná rovněž její polohu v oceánu před Héraklovými sloupy. Egypťané mu vysvětlují: „Naše nápisy přeci ří kají, že vaše město se tehdy ubránilo ohromné moci, jež pocházela z cizího světadílu v Atlantském oceánu a při blížila se plna svévole proti Evropě a Asii. Tehdy bylo toto moře ještě splavné. Obklopovalo ostrov před mořskou úžinou, která se dle vlastní výpovědi Řeků jmenovala Héraklovy sloupy. Z tohoto ostrova, jenž byl větší než Afrika a Asie dohromady, se mohl tehdejší cestující dostat k dalším ost rovům. A z těchto ostrovů člověk do sáhl celou pevninu na druhé straně, která obklopovala pěkné jezero. Proto že vše, co leží na naší straně uvedené mořské úžiny, totiž odpovídá vnitro zemskému přístavu s úzkým průpla vem. Avšak co leží na druhé straně, je skutečné moře! A země, kterou ob klopuje, si zasluhuje opravdu vážně a plným právem název „pevnina“. Z toho dohromady plyne, že Atlan tida byla ohromným ostrovem, který postupně zanikal až do doby asi před 11 500 lety, kdy existoval poslední ostrov Poseidonia na západě Héraklo vých sloupů, na dnešním Gibraltaru. Dopad jedné planetky do Atlant ského oceánu musel dle domněnek

Pentagram 1 /201 7

vyvolat mocnou záplavovou vlnu. Mezi lety 17 000 a 7 000 před Kris tem se na Zemi odehrály četnější velké klimatické změny. V poměr ně krátké době se rozpustily obrov ské, kilometry tlusté ledové masy tak, že moře a oceány stouply asi o 120 m. Kolem roku 11 600 před Kristem musela nastat široko daleko ničivá potopa, která byla doprováze na enormními pohyby země a zvýše nou sopečnou činností. Stopami toho jsou pravděpodobně mořské mušle a zbytky mořských živočichů, které jsou při datování pomocí metody C14 staré přibližně 11 600 let a které byly nalezeny u velké pyramidy v Gíze. U ostrovů Bimini, které náleže jí k Bahamám, našli potápěči cestu dlouhou šest set metrů anebo také obrannou zeď z velkých kamenných bloků. Uhlíkové datování prokazuje, že zkameněliny kořenů mangrovníku, které se rozbujely na kamenech, jsou staré asi 12 000 let. Také před břehy Maroka, Španělska a Kanárských ostrovů byly nalezeny takové for mace kamenných bloků. A co zna menají lávové úlomky, jež byly vy neseny z tři tisíce metrů hlubokého moře severně od Azorských ostro vů? Ukázalo se, že tato láva ztuhla v zemské atmosféře, tedy nad vo dou! A korálovým útvarům na desce Azorských ostrovů se v této hloubce nemohlo dařit.

Mnohé další menší nebo větší vě decké výsledky prokazují, nebo ales poň existuje silný předpoklad, že tam, kde se teď nachází Atlantský oceán, byla země. To vrhá zcela jiné světlo na kulturní shody v nespočetných ob lastech Ameriky, Afriky, Asie a Evro py. Po celém světě existuje více než 500 „příběhů stvoření“, které vyprá vějí o té stejné katastrofě.

ATLANTIDA JAKO KOLÉBKA Ná

padné shody ukazuje také Schlieman nův papyrus a Solónova zpráva. Citát z papyru nám říká, že Atlanťané, kteří

emigrovali do Egypta, byli předky starých Egypťanů, kteří si přinesli veškeré vědění ze své otčiny. Již dlouho před definitivním zánikem jejich země se Atlanťané museli v Egyptě usídlit a promísili se s ta mějšími obyvateli. Jinak řečeno, Atlantida by mohla být skutečně kolébkou egyptské kul tury. To by rovněž vysvětlovalo, proč

Mapa světadílu Atlantida ve svých největších rozměrech. Z knihy W. Scotta-Elliotta z roku 1 906. Atlantida

Rukopis Troano V Britském muzeu v Londýně se nachází slavný rukopis Troano, který byl sepsán přibližně před 3 500 lety v době mayské periody na Yucatánu. Líčí katastrofu, jež vedla k zániku ostrova Poseidonia: „V roce 6 Kan, 11 . Muluc v měsíci Zac nastala strašná chvění země, která trvala bez přestání až do 1 3. Chuen. Země bahnitých kopců, země Mu, tomu padla za oběť. Když se země dvakrát vznesla, ztratila se náhle v noci, zatímco kotlina, jež se vytvořila, byla v prudkých pohybech přemístěna vulkanickými silami. Protože záchvěvy země se omezily jen na určité místo, způsobily, že pevnina v různém čase a na různých místech klesala a opět se zvedala. Nakonec se povrch ponořil a deset zemí se roztrhlo a spláchlo. Bez schopnosti odolat síle vody se potopila se svými 64 000 000 obyvateli 8060 let před napsáním této knihy.“ se kultura v Egyptě vyvinula tak rych le. Ale možná byla Atlantida také ko lébkou mexické kultury! Jeden basreliéf pocházející z may ské kultury obsahuje různé odkazy na zánik Atlantidy. Mimo jiné vyobrazu je chrámovou pyramidu, která se zří tila a byla zaplavena, jakož i výbuch sopky. Dále lze poznat utonutého, což naznačuje, že při této katastrofě se utopilo mnoho lidí. Některým se po dařilo dostat se s kánoí do bezpečí.

Pentagram 1 /201 7

Podle starých zpráv přišli Aztéko vé přes vodu z legendární domoviny Aztlán, z okouzlujícího místa, nebo – jak ji označují samy tradované příbě hy, z „bílého místa“. Dorazili do sed mi jeskyní. V jedné staré kresbě je Aztlán vyobrazen jako ostrov obklo pený vodou a s osobou, která pádluje pryč z ostrova (atl znamená „voda“). Kmeny, které přišly z Aztlánu a kte ré se usadily na americkém pobřeží, proto později dostaly od Španělů jmé no Aztékové. Jeden z těchto kmenů se jmenoval Mexikové.

KOSMOLOGIE Podle popisu vývo

je lidstva v rozličných kosmologiích existovala před dnešní epochou, jež se jmenuje Árijská, velká atlantská kultura, která měla sedm ras a která byla z velké části opět pokračováním do té doby stávající kultury lemurské. H. P. Blavatská, Rudolf Steiner a Max Heindel se věnovali detailně jejímu vysvětlení. Rovněž Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri se ve svých knihách a osloveních za bývali atlantskou kulturou. Podle Williama ScottaElliota2 byla Atlantida na vrcholu své kultury v době třetí rasy, Toltéků, kteří byli známí svým stavebním uměním. Ale po nástupu sebepotvrzujících se Tu ranů začala Atlantida pozvolna zani kat. Podle esoterických stanovisek byl tento zánik nakonec následkem

duchovní degenerace obyvatelstva. Blavatská v Tajném učení píše, že po tomci AsurůMayů se tomu vyhnuli na poloostrově Yucatán a odtamtud táhli dál na západ. Můžeme se do mnívat, že si tenkrát byli vědomi hrozícího zániku mateřské země. Je to tak, jak učili egyptští moudří Solóna: „Velké zkázy lidstva mnohý mi příčinami byly a opět budou.“ Na růstající geologická napětí zapříčiňu jí (geologická) neštěstí a katastrofy. Značí velké obraty doby. Jak se zdá, jeden takový nastává také nyní, pod míněný proměňujícími vlivy záření z universa. To, že se to podobné ode hrává rovněž v astrální sféře této Země, lze rozpoznat z toho, že již nějakou dobu očekávají skupiny lidí po celém světě zánik světa. O tom přeci nemů že být řeč. Nové podmínky životního prostředí mají spíše dostat Zemi a lid stvo na vyšší úroveň vědomí. To je snad také důvod, proč Mayové říkali, že páté slunce se ještě musí zjevit. Veškeré lidstvo tvoří a žije z jed noho centrálního energetického pole Země. Země sama žije z energetické ho pole slunečního tělesa, toto ze sys tému Mléčné dráhy atd. Z toho lze dovozovat, že také atom jako nositel vědomí celku odpovídá látkovému projevení vesmíru. A nejnovější vý sledky výzkumu lidského vědomí do kazují, že individuální, oddělené lid ské vědomí, ve skutečnosti neexistuje

Útěk Mexika z Aztlánu, legendárního bílého ostrova, mytické otčiny Aztéků. Z Kodexu Boturini. tak, jak je jako takové velmi subjek tivně zažíváme! Vše obklopující energetické pole, do něhož je vložena Země, se v eso terických naukách nazývalo a nazývá „kronika Akáša“. V ní jsou zazname nány všechny zkušenosti a vývoje Země a lidstva. A v časoprostorové oblasti se až do jisté hranice stále dále staví na tom, co se dříve vyvinulo. Ko nečně stvoření celku jako takového je mnohem důležitější než vývoje na Zemi. Naše třídimenzionální oblast v prostoru a času je z hlediska vibra ce ta nejnižší, nejvíce materializovaná a zhmotnělá část stvoření. Vícedimen zionální universa a energetická pole se pozvedají daleko nad ni a mají jiný Atlantida

řád. Prozařují a řídí naše universum. V hermetických spisech se to vyja dřuje axiomem: „Jak nahoře, tak dole, jak ve velkém, tak v malém.“ Tento výrok se prokazuje také na velkých a největších vývojových pe riodách v naší části vesmíru, tedy na Zemi, na níž žijeme, a především v člo věku samém. Atlantská civilizace se nacházela v onom vývojovém stádiu, v němž lidstvo vběhlo do pokračujícího boje mezi znovutvořícím Světlem a po škozující temnotou, boje o pokrok, o vnitřní expanzi.

Pentagram 1 /201 7

Mělo by Světlo opět prohrát v dnešní době, v níž uvolňovaná, avšak z větší části v atmosféře se hromadící nevyužitá atomová energie a kosmická energie, která vyživuje Zemi od Severního pólu, poškozují Zemi nezodpovědným způsobem? To nevíme. Ale je jisté, že každý člověk, který může toto Světlo uvolňovat, může dovést ten to boj k obratu. 

1 . Platón: Sämtliche Werke, Díl 5, Rowohlt. 2. William Scott-Elliot: The story of Atlan tis. Původní vydání 1 896.

Kde se jednou Světlo zjeviloO Nejlepší část mexicko-indiánské duše byla od nepaměti silně orientována na neviditelný svět – na svět předků, ale především také na oblast skutečně žijících. Nejvyšším ideálem pro Indiány bylo neustálé překonávání „podsvětí“ (viditelný svět s klamnou zrcadlovou sférou) a vstup do nadpřírody. Takový člověk byl skutečným bojovníkem, který překonával sám sebe. Proto mu bylo dovoleno si zdobit hlavu orlím peřím, silou Ducha. Význam tohoto symbolu upadl později do zapomenutí a nakonec úplně zmizel ze zorného úhlu.

na druhé straně také pro spirituální sílu za viditelným sluncem: symbo lem pro to božské v člověku. V lid ském srdci bojuje temnota tohoto světa se Světlem a získává zdánlivé vítězství. Ale Světlo vycházející od Boha se temnotě neustále obětuje. Rozpouští ji – a proto vždy zvítězí. Je to univerzální drama člověka – v člověku. Proto také není překvapu jící, že se s tímto poselstvím setkává me ve všech dobách a stále znovu jako s esencí každého skutečného nábožen ství. Skutečná náboženství vypovídají o stejných událostech a mohou je vy jadřovat také mystickosymbolicky.

egendy, mýty a uchovaná svědec tví starých národů Střední Ame riky ukazují vysokou spiritualitu. Kdo to může spatřit, poznává stejnou uni verzální sílu, stejnou inspiraci, která je základem také posvátných obřadů starých národů od Indie po Řecko a od Egypta po Galii. V Mexiku byli Quetzalcóatl a Kukulkán nebo Gucu matz, bůh opeřeného hada, posly věč nosti, těmi, kteří přinášeli Světlo. Jejich symbolem bylo slunce. V dávnověku bylo slunce často symbolem pro to nejvyšší a nejčistší, pro samotné božství. Jednak bylo sym bolem pro fyzickou přírodní energii,

BŮH JE SKRYTÝ V ČLOVĚKU Západ

ní systém víry vždy zasazuje všechno božské násilím do historického kon textu. Už od druhého a až do čtvrtého století našeho letopočtu byla vytváře na změněná verze křesťanství oproti původní. Pro velkou část lidstva byla vytvořena představa, která z jednoho člověka udělala Boha a tím popírala božské ve všech lidech… Mnohé z to ho, co bylo západnímu člověku vnuce no jako pravdivé a historické zjevení Boha, pochází v podstatě ze špatně vy ložených mýtů. Ty v podstatě poukazují na vysokou vnitřní pravdu a zvěstují božské zjevení. Nemají ale výhradně Kde se jednou Světlo zjeviloO

Kruhový chrám v Teuchtitlánu u Guadalajary historický význam. Od počátku to s nimi nebylo takto zamýšleno. Španěl Francisco Pizarro, který strašlivým způsobem řádil mezi Inky v Peru, byl překvapen, jak nápadně se shodují základy víry a obřady Mayů a Aztéků s křesťanskými. Po dobytí Španěly před přibližně 500 lety bylo indiánskému obyvatelstvu střední Ame riky více méně násilím vnucováno ka tolictví. To až do dneška zanechalo hluboké rány. Španělský konkvista dor Hernán Cortéz chtěl, jak si zapsal ve svém deníku, „duše indiánů vyhla dit, protože Mexičané“, jak si myslel, „byli bezpochyby obeznámeni Satanem s těmi věcmi, které Bůh naučil křesťa ny“. To se mu ale i přes jeho hrůzné činy nepodařilo. V současném Mexiku existuje mnoho náboženských skupin různých vyznání. Kromě toho existuje ještě několik tuctů indiánských skupin, které udržují staré tradice. Přibližně osmdesát procent obyvatelstva se for málně připojilo k různým křesťanským

Pentagram 1 /201 7

církvím. Ale jako všude na světě se je jich počet zmenšuje. Vedle toho existu jí široce rozvětvená hnutí více či méně esoterických typů. Sestávají z lidí, kteří jsou nějakým způsobem přesvědčeni nebo se domnívají, že Bůh je skrytý v člověku a že vyhlídka na budoucnost lidského bytí spočívá v tom, že Bůh může v člověku opět ožít!

ZVLÁŠTNÍ DOPIS V jednom z největ

ších měst Mexika, Guadalajaře, taková skupina žije a působí. V jejím hledání nastal v roce 2001 zásadní obrat. Zís kali kontakt na moderní Kříž s Růží, Lectorium Rosicrucianum v Haarlemu (Holandsko) a Zaragoze (Španělsko). Během otevření a zasvěcení jejich prvního centra 26. listopadu 2004 v Guadalajaře byl předčítán dopis, který napsal jeden hledající speciálně pro tento slavnostní okamžik a ve kte rém bylo vylíčeno hledání skupiny: „Šli jsme (naše skupina) mnoha růz nými cestami, přičemž také mnoha

zastaralými. Rok 2001, když se du chovní hledání, kterým jsme se zabý vali, ještě ukazovalo jako marné, byl pro nás rozhodujícím rokem. Nalezli jsme několik knih velmistrů Lectoria Rosicrucianum, které vyjadřovaly nej hlubší touhu našich srdcí: poselství osvobození! Sedm let stály u jednoho z nás nepovšimnuty v knihovničce. Ale když byly objeveny, zapříčinilo jejich poselství hlubokou proměnu skupiny hledajících, kterými jsme byli. Byly to tyto knihy: Přicházejí cí nový člověk, Dei Gloria Intacta a Bratrstvo Šambaly. Četli jsme je všechny – a vše se změnilo. A zmatek skupiny byl úplný, když jsme pomocí této literatury poznali, že naše dosa vadní úsilí o cíl, o který jsme se sna žili, mělo vést právě opačným smě rem. Mnoho roků jsme byli sváděni na špatnou cestu! O Velikonocích té hož roku jsme se uvolnili od starých forem, které byly založeny na okul tismu. A začala nová fáze. Když jsme poznali velkou hodnotu těchto knih, podnikli jsme vše možné, abychom získali informace. Neboť jsme chtěli ještě více pochopit perspektivy, které knihy nabízely. Hledali jsme ve všech knihkupectvích našeho města další tituly, našli jsme ale jen pět. Sou časně mluvčí naší skupiny navázal přímý kontakt se Španělskem, díky zprostředkování jednoho člena skupi ny. Dosavadní praktiky byly zastaveny.

A skupina, která se již vytvořila na základě dostupných knih, nyní hltala v nich obsažené informace. Setkáva li jsme se na schůzkách v parcích a domech přátel, abychom společně četli a komentovali texty. To byla velká, hluboko zasahující, vnitřní aktivita. V prosinci 2001 jsme očekávali od pověď ze Španělska. Na základě reak cí, které studenti vykazovali, vyjádřil odpovědný pracovník nakladatelství, kterého jsme kontaktovali, záměr, že v lednu 2002 navštíví naše město. Ně kolik dní před Vánocemi nám ale bylo oznámeno, že kvůli jiným povinnostem nemůže být tato návštěva uskutečněna. Byli jsme velmi zklamáni a rozhodli jsme se zástupce tohoto nakladatelství sami navštívit, když oni nemohli. Tak v únoru 2002 přeletěli první zástupci naší skupiny oceán – s palčivou otáz kou v srdci jako jedinou jistotou! My, kteří jsme zůstali doma, cítili jsme vý znam této události a zůstávali jsme s cestujícími v kontaktu přes email. To samo již stačilo, aby se oheň rozní til ještě více než předtím. A ještě dří ve, než se vrátila první skupina, byla již naplánována druhá mise: tentokrát bylo na cestu připraveno sedm lidí. Novinka, že to je náboženská or ganizace, mezinárodní společnost, kte rá praktikuje to, co stálo v knihách, byla pro nás obrovským překvapením. Naši zástupci tam jeli, aby obdrželi ještě více informací, a vrátili se nazpět Kde se jednou Světlo zjeviloO

jen s jedním cílem: přinést učení a spo lečně je sdílet! A o co se mohli podě lit? O malý plamen, který v Evropě obdrželi a ve svých srdcích opatrovali! Nadšeni a v ohni a plamenech, pomo cí nových knih, které jsme dostali ve Španělsku, věnovali jsme zbytek roku důkladnému poznávání různých témat. V červnu 2002 nás poprvé navští vili přátelé z Evropy. Ten týden byly pořádány první veřejné přednášky v naší zemi, a sice ve vesničce Jua nacatlán, Jalisco. Od té chvíle bylo všechno jiné. Nic už nebylo takové, jak bývávalo. Byl to snad první krok k otevření prvního gnostického cent ra v našich zemích? Snad můžeme na tuto otázku odpovědět, když pomyslí me na staré kultury, které se manifes tovaly v naší zemi: • na Maye s jejich legendárním krá lem Kukulkánem a jeho moudrostí a sebepoznáním; • na Aztéky s Quetzalcóatlem, synem opeřeného hada, hada s orlím peřím, který symbolizuje nové myšlení, které vzniklo z druhého křtu, ,křtu ohněm‘. Tato skutečnost je také zobrazena na našem národním znaku v podobě orla, který polyká hada; • na Huachimontones, archeologické naleziště vzdálené jen 60 km od na šeho města (Guadalajara). Toto místo je nyní známé jako Teuchitlán (mís to prvního a jediného Boha). Má velké množství kruhových pyramid

Pentagram 1 /201 7

„Nové světlo v Zapotlánu: Lectorium Rosicrucianum“ a pevností, které mají 13 stupňů s úhlem sklonu v pověstném pomě ru 7:4 mayských chrámů z doby před 2000 lety, doby Kristova impulzu. Cesta k dnešku nebyla jednoduchá: navzdory vzpírající se osobnosti pra covat vedle jiných osobností na úzké stezce, která vede k uskutečnění Velké ho díla. To je možné, jen když Gnose může v lidech pracovat ve snaze pro jevit se skrze ně a ve snaze je očistit. Dnes zažíváme po spoustě těžkostí a překážek tento dlouho očekávaný den, ve kterém je zasvěcen první me xický chrám Lectoria Rosicrucianum. Když zohledníme předcházející, je vzhledem k novému centru jistě vhod né citovat starý výrok, že ,chrám, který je zasvěcen světlu Gnose, bude opět otevřen na místě, na kterém Světlo kdysi s velkou intenzitou zářilo!‘ “ 

Literatura Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Díla vydaná v českém jazyce:

Bratrstvo Šambaly * Čínská Gnose – Komentáře k Tao-te-ťingu * Dei Gloria Intacta – Křesťanské mystérium zasvěcení Svatého Kříže s Růží pro novou éru * Duchovní odkaz Jana Amose Komenského * Elementární filosofie moderního Růžového Kříže * Gnose v aktuálním zjevení * Mystérium života a smrti * Prázdný prostor neexistuje * Přicházející nový člověk * Univerzální Gnose * Zvěst Bratrstva Kříže s Růží – Esoterická analýza spisu Fama Fraternitatis R. C. Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců. Distribuce Kosmas s. r. o. www.kosmas.cz

Chac-Mool ChacMool je slavná mayská socha osoby ve zvláštní „ležící sedící“ pozici. Mimo jiné tvoří obětní desku v mnohých mayských chrámech. Na svém břiše nese ChacMool velký sluneční disk a na místě jeho srdce je motýl. ChacMool znamená doslova červený jaguár. Jedna stará mexická legenda vypráví o bílém jaguárovi, který se zbarvil svatou krví do ruda a nakonec byl osvícen sluncem a proměnil se ve zlatého jaguára.