Pentagram 2017-2

2017 Ä?Ă­slo 2

Pentagram Lectorium

Rosicrucianum

u

ic

sm

ou

sk em

o ak

u ko

st ce

Pě t li

nií

z

a

az

pr

šev

níh

os

vě ta

Člen ové, ž

áci a

přáte l

é–L

ecto

rium

Rosi

e– k dol ře, ta ivotě naho ž a: jak odenním ektiv d Persp rak v kaž záz

cruc

ianu m

Uk

tel

o op

du

Pentagram – základ duševního vědomí

Pentagram

2017 číslo 2

Pentagram Obnova je klíčové slovo nebo alespoň pro rosikruciána by měla být. Duchovně usilující člověk denně pracuje na mocném a velkém plánu, přiblížení se vnitřnímu království. Činí to s nezměrným dechem Věčného, který v sobě aktivuje. Podívá-li se na výsledek, pak jen proto, aby svůj způsob práce lépe zharmonizoval. Neexistuje minulost, která nutí, stejně tak jako pevně daná budoucnost. Ve vědomí osvobozené duše tvoří gnostická minulost ozdobu pracovníka dneška a budoucnost je zářící jistota v dnešku. Je to tlukot srdce okamžiku, věčné nyní, které rosikruciánovi propůjčuje pohánějící sílu pro jeho činy, a je to to Věčné, kterému on věnuje výsledek své práce. Jen obnovování počítá s připraveností stále znovu nasazovat sílu počátku. Bez ohledu na dosažení, bez ohledu na osoby – proto je nezbytná inspirace. Inspirace je duchovní, pozvedá nás nad nás samé.

Inspirace je duchovní vliv, který se stává realitou, když se setká s osobně získanou schopností. Tak je nový Pentagram výsledkem stálého působení.

Studnou je silové pole školy rosikruciánů; kvalita jejích žáků je to, co určuje a tvoří sílu a ryzost jejího obsahu.

S tímto 280. vydáním Pentagramu (kabalistické číslo 1! – začali jsme v roce 1979) (platí pro Holandsko, pozn. překl.) pozorujeme dvojnásobný přechod. Časopis se nyní bude vydávat čtyřikrát ročně.

Více než kdy předtím rozšiřujeme aktuální práci duchovní školy do celého světa, aby také tímto způsobem byla poznána znovuzrozená nová duše a Pentagram mohl být široko daleko obrazem živého rosikruciánství.

J. van Rijckenborgh

Ad Broere

Frans Spakman

Text Sodalis, J. P. Wils

Jasné myšlení Jana van Rijckenborgha a Catharose de Petri a jejich velká láska k lidstvu je spojila dohromady, aby založili moderní školu pro vývoj vědomí, Lectorium Rosicrucianum. Učinili tak v pevném přesvědčení, že odstranění nedostatku poznání o původu lidské existence je klíčovým faktorem při zmenšování světového utrpení.

oto jsou aspekty začínající transfigurace, při čemž v osobnosti člověka srdce i hlava ve svém látkovém náhledu zažívají změny.

V příběhu Alchymické svatby přichází skupina, která s C. R. C. tuto zázračnou událost zažívá, k spirálově zatočenému schodišti, které má 365 schodů.

V čísle tři sta šedesát pět rozpoznáváme číslo Merkuru, číslo, které v této souvislosti vnáší sílu, působnost a stav

Merkura do života. Merkur, který je nazýván Božím poslem, přináší do života nutnost spojit duchovní radiace s duší, a tím se projevit v těle.

Když se spojí duševní a duchovní síla, něco se v člověku otevře, a to poté, co v prohovořeném smyslu zažil skutečné gnostické žákovství.

Merkur byl proto vždy velkým symbolem zasvěcení: Znamení Měsíce je znamením duše,

Chymickou svatbu Christiana Rosenkreuze anno 1459

znamení Slunce je znamením Ducha, znamení kříže je znamením látky.

Cesta skrze látku je křížovou cestou v dokonalém sebepředání. Křížovou cestou k ustupování já, křížovou cestou Jana: „Ne já, nýbrž ten druhý.

On musí růst, já musím ubývat.“ Kdo jde touto stezkou, získává duši a tím i Ducha. A kdo na této stezce něco od duše obdržel, musí to přijmout také od Ducha. Podrobuje se zkoušce se sedmi závažími. Ty budou postaveny na své místo.

Sedm paprsků vědomí v hlavě bude dotčeno živou vodou; a člověk, který touto cestou šel, musí tuto vodu pít, tedy z ní žít a působit. A tehdy začíná transfigurace.

Započala se fáze Merkura se třemi náhledy: duchem, duší a tělem. Lépe řečeno: duší, duchem a tělem. Neboť tento proces vychází z duše.

Ona je ta nevěsta, která

očekává svého ženicha.

Když nyní duše, duch a tělo byly vzájemně spojeni a kandidát tímto způsobem vytvořil živoucí znamení Merkuru, bude také odemčen přístup ke královskému točitému schodišti, které znázorňuje bezprostřední a bezvýhradné spojení mezi hlavou a srdcem. Čakra srdce je pak v dané chvíli oněmi otevřenými dveřmi.

Než postoupíme dále, je důležité poukázat na to, že v normálním přírodně zrozeném stavu má vědomí člověka také sídlo v srdci a hlavě, a svícen vědomí odtud, ze srdce a také z hlavy září. V tomto přírodním stavu se však projevuje rozpor mezi oběma náhledy vědomí.

Nemůže být řeč o jednotě. Úvahy nebo rozvažování srdce jsou docela jiné než hlavy.

A protože je srdce bezprostředně spojeno s astrálním tělem člověka, vládne srdce většinou hlavě, takže můžeme

říci: „To co nechce srdce, nevnikne ani do hlavy.“ Protože v přírodně zrozeném stavu hraje astrální faktor srdce, duševní faktor, důležitou roli, plní svícen vědomí, který se skládá z astrálních fluid v sedmi mozkových dutinách, pouze známou rozumovou úlohu. Proto se mozkové buňky uvádějí v soulad s přírodním stavem a tou měrou natolik krystalizují, že se už nemůže udát žádná změna.

I když se člověk svíjí

pod tíhou bolestí, bídy a zármutku. Protože rozum a rozumové autority nevidí žádnou jinou cestu! Tímto způsobem jde přírodně zrozený člověk svou cestu jako přírodně zrozená duše ke svému konci.

Na začátku čtvrtého dne Alchymické svatby vládne pochopitelně úplně jiný stav. Před tím nebylo žádné skutečné zjevení Merkuru možné, neboť svatyně hlavy byla skrze chrám srdce, to znamená skrze přírodu žádostí úplně

znesvěcena. A rozum byl zaměřen jen na sebepotvrzování a boj o existenci. Když hermetická filosofie označuje přírodně zrozeného člověka jako animálního člověka, tedy jen jako oduševnělou bytost, tak je to úplně správně.

Ale v tom stavu bytí, který popisuje Alchymická svatba, splatilo srdce svou vinu krve vůči hlavě úplnou obětí všech žádostí. Srdce svými sedmi paprsky otevírá centrální srdce mikrokosmu. Stav duše

je obnoven, nový astrální oblak se rozprostřel v dechovém poli, a sedm svící v hlavě může být dotčeno Duchem. Cesta vzhůru je otevřena obětí krve.

Nyní se otevírají nové dveře a tím vzniká rovnováha mezi srdcem a hlavou, mezi duší a Duchem. Co je v hlavě, je nyní také v srdci.

Co je v srdci, nachází se také v nejvyšší svatyni. Zlaté rouno je toho důkazem.

Alchymie umožní nyní kandidátovi jít díky hadímu ohni po nové cestě vzhůru.

Stupně budou zdolány pod vedením panny, Alchymie. Nakonec se dostanou docela nahoru, kde byla vymalovaná klenba, a kde ho očekává oněch šedesát dívek, všechny bohatě oděné.

Pinealis, místo nejvyšší svíce, se přirovnává také k růži nebo k lotosovém květu s šedesáti okvětními plátky.

Odtud je nám jasné, co

nám chce text říci. Popisuje první kandidátovo setkání s králem a královnou a konfrontaci s veškerými aspekty a silami vědomí.

Duše zaujala místo, které jí bylo přiděleno Božím řádem, totiž vedle krále, Ducha, v nejvyšší svatyni. Toto velké vítězství duše má pro kandidáta nesmírný význam. Duše vystoupila ze srdce, aby umožnila vstup záření sedmerého Ducha, do sedmi mozkových dutin. Když jsou duše a Duch spojeni tímto způsobem, je kontrola celkového životního stavu takřka jistá, a pryč je to tak velmi bolestivé oddělení. Proto vykřikl C. R. C. v radostném jásotu: „Kdyby mě včerejší královna tak věrně nenabádala, nebyl bych si sám vzpomněl a tak nevýslovnou nádheru nebes bych neuchoval.

Neboť kromě toho, že sál z pravého zlata a vzácných kamenů tak zářil, bylo také roucho královny uděláno tak, že jsem se na ni skoro nemohl podívat.“ Možná je na ukončení potřebné říci něco bližšího o těch věcech, které jsou pro nás tak abstraktní, a vyjádřit se o nich konkrétněji.

Nejprve ještě slovo o točitých schodech ke královskému svatebnímu sálu. Tyto schody jsou spojením mezi srdeční čakrou a nejvyšší čakrou, která je shodná s pinealis. Když je duše zrozena, svícen rovnoměrně svítí a jsou sjednoceny.

Doslova se vyvíjí tělesné éterické světelné spojení mezi srdcem a hlavou, osvobozené od jakékoli anatomické báze. Toto spojení je utvořeno zrcadlícím éterem, který působí mentálně, a ze světelného éteru, který působí na smyslové

orgány; oba mají zřetelný spirálový pohyb.

Proto se mluví o točitém schodišti.

Chtěli bychom se také zastavit u svatebního sálu, totiž u části mozku – pinealis, v sídle nejvyššího projevujícího se ducha, který je spojen s duší. V pinealis se projektuje mikrokosmická lipika, avšak nyní také lipika světa živého duševního stavu.

Protože se zrodila tato možnost vzkříšením duše z centrálního srdce mikrokosmu, je pochopitelné, že královna zapůsobila na C. R. C. takovým dojmem: „A kdybych předtím měl něco za krásnější, tak by to všechno zde, jedno jako druhé, bylo výše povznášející než hvězdy na nebi.“ Opravdu! Můžete to nyní jasně vidět. Ukáže se, že toto všechno je ve skutečnosti teprve začátkem. 

ak je to ale všechno jiné pro toho, kdo je nemocný. Na rozdíl od zdraví, které nám dává možnost plánovat si a určovat naše životy, je nemoc velmi omezující.

Naše myšlenky se téměř plně soustředí na naši nemoc. Valí se na nás potíže a symptomy.

Jsme přinuceni jim věnovat velkou část své pozornosti. Ale když se to zhorší, není tu téměř žádný, nebo dokonce vůbec žádný prostor pro něco jiného; nemoc vyžaduje veškerou naši sílu. Pak budeme muset zavolat na pomoc někoho dalšího. Dokonce

i lékař, který onemocní, je najednou sám obvykle bezmocný.

Není proto překvapující, že lékaři a lékařský svět učinili samotnou nemoc objektem studia.

Léčení v tomto smyslu znamenalo úlevu nebo osvobození od nemoci a to bylo vždy oslavováno jako vítězství. To dává lékařům i pacientům – a snad také farmaceutům – uklidňující pocit, že záhada je vyřešena.

Ačkoliv byly zodpovězeny mnohé lékařské otázky, což je samo o sobě fantastický výkon, konstatujeme, že

skutečnou záhadou není vědět, proč a jak onemocníme, ale co všechno vůbec fenomén zdraví obnáší.

Světová zdravotnická organizace (The World Health Organization) – se slovem „Health“, tj. „zdraví“ přímo ve svém názvu – po dlouhou dobu vykládala tento pojem jako „absenci nemoci“. Později definici upravila a ta nyní hovoří o situaci úplné fyzické, mentální a sociální pohody.

Ani taková definice však problematiku nevyjasňuje, což je přinejmenším pozoruhodné.

Zdraví a nemoc v našem chápání a v našem vědomí se zdají být protiklady. Proto nás nepřekvapí, že již od starověku tu na poli lékařské vědy existovaly dvě názorově odlišné

školy. Jedna škola je zaměřena na nemoc, na její symptomy a jejich zmírnění a potlačení. Druhá škola je zaměřena na léčebné síly v přírodě a v člověku samotném.

Ve starověkém Řecku škola zaměřující se na potlačování nemoci pocházela z města na pevnině jménem Knidos, kdežto škola zaměřená na sebeuzdravování byla na ostrově

Kos. Jejím vedoucím byl po celém světě známý lékař Hippokratés.

On sám sebe nepovažoval za odpůrce myšlenkové školy potlačující nemoci, ale byl si velice vědom důležitého

faktoru chybějícího v jejich přístupu. Samozřejmě by v určitých případech měl člověk s nemocí bojovat, zvláště v akutní fázi, ale to má za následek spíše dočasnou rovnováhu. Je ale důležité uvědomit si, že takovým bojem není podniknut ani jediný krok směrem ke zdraví. Ti, kteří přistupují k nemoci s myšlenkou bojovat proti ní, vedou pak nekonečnou sérii bojů. Dříve nebo později budou tímto bojem vyčerpáni, neboť vítězství je nemožné. Hippokratés viděl nemoc jako vyjádření života tak, jak jej zažíváme – života, jakému je nutné se podrobit. Jako protipól zdraví funguje nemoc jako jiný konec spektra k opravě toho, co se zdá být v pořádku, ale co nepostřehnutelně není ve shodě.

Měli bychom pak jednoduše dovolit věcem jít svou cestou a trpělivě čekat na možné vyléčení, očekávajíce chvíli,

kdy se „uzdravíme“ sami? To je ten beznadějný směr myšlení, jaký mají lidé bojující s nemocí. Když už se zdá, že se vše dává do pořádku a že rovnováha byla dočasně obnovena, lékař i pacient si mohou odpočinout a být spokojeni. Nevšimnou si však, nebo se jednoduše smíří se skutečností, že použité zbraně způsobily také škodu a dále, že problém pouze změnil místo a ve skutečnosti nebyl vyřešen. Někdy to vyjde najevo až mnohem později a často si souvislost vůbec neuvědomíme.

Otázkou tedy zůstává: Měli bychom tedy zcela zastavit boj s nemocí? Samozřejmě že ne. Největší význam má ochrana našeho těla před trvalými následky nebo újmami stejně tak, jako chráníme zranitelné rostliny v naší zahradě proti silným mrazům, aniž bychom jej zbytečně rozmazlovali.

Takto bychom měli bojovat s nemocí, je-li

to třeba, a podporovat zdraví, jak jen to je možné. Právě tak jako se jaro drží skryté uprostřed zimy, tak zůstávají křehké květy schované v poupatech, dokud mrzne. Trpělivě čekají jako motýl ve svém kokonu, než nadejde jejich čas. Ale je to skutečně „čekání“, nebo naopak ještě „práce“ na dalším stupni?

Stejně tak zdraví vypadá, jako by se schovávalo, když začíná horečka. Není nepřítomné, ale raději pracuje nepozorovaně. Jeho aktivita není menší, ale je jiná.

Máme ve zvyku považovat nemoc a zdraví za protiklady a na první

pohled to dokonce vypadá logicky. Jen se zeptejte někoho, kdo má chřipku, po čem nejvíce touží…! Ti, kteří věnují čas a studují nemoc a zdraví s otevřenou myslí, zjistí, že nemoc je pouhým nástrojem životních sil, právě tak jako zdraví. Nemoc je vždy nástrojem zázračných dynamických sil, které nás vedou k dosažení vyšší rovnováhy, k pravé harmonii.

Kdo je schopen toto ve svém životě pochopit, přistupuje ke své nemoci jinak. Takový člověk si samozřejmě uvědomí, že nemocní lidé bezesporu trpí, ale mnohem důležitější je

to, že pochopí, že je tu zároveň také jisté vedení.

Umění léčit se a uzdravit se není pouhým pasivním přijetím útrap, ale spíše přijetím přístupu „nechat se vést“. Být veden neznamená pasivně se nechávat unášet, ale jde o velmi vědomý, a proto také aktivní přístup. Léčení ve smyslu procesu vedoucího k opravdové harmonii nemůže probíhat pasivně.

Stagnace znamená oslabení a pasivita způsobuje odpor. Spolupráce je vždy aktivní, vždy vědomá a inteligentní činnost v klidném stavu mysli. Spolupracovat s takovým procesem

tedy vyžaduje, abychom nechali být, vzdali se toho, co je staré a co náleží minulosti. Vyžaduje to od nás jasný vhled do procesu života nacházejícího se za jevy a vhled do záměru, který zdůrazňuje nemoc a kam nás ona nemoc chce vést.

Ti, kteří onemocní, často trápí svůj mozek otázkami: „Proč? Proč se to muselo stát mně?

Co jsem udělal špatně?

Co jsem měl udělat jinak?“ Odpovědi na tyto otázky se jim ztrácejí v množství okolností z naší minulosti. Když jsme však schopni položit si otázku: „K jakému konci nás vede tato nemoc?“ a „Kam mne

chce vést?“, získáme tím další možnosti a otevře se pro nás nová cesta, cesta k životu.

Na této cestě je trpělivost důležitým pomocníkem. Zvláště vášniví a hyperaktivní lidé často vidí trpělivost jako lenost, zahálku. Ale ve skutečnosti být doopravdy trpělivý – právě když toužíte po tom někam jít a čas pro to ještě nenastal – k tomu je potřeba síla a vytrvalost, stejně jako vhled do aktuálního dění.

Pravé léčení nemůže být spojováno s pasivitou ani nemůže spočívat v boji se symptomy prostřednictvím dalšího boje. Často říkáme, že

zdraví je naším největším bohatstvím a podobně, ale když jsme konfrontováni s nemocí, často se nás zmocní strach a saháme po svých zbraních. Moderní západní medicína je svázána s těmito strachy. Navíc bylo nadšeně přijato, že zdraví může být vyrobeno. Myšlenka za tímto stavem mysli je, že všechno může být vyřešeno, všechno bude objeveno a lidská bytost – oddělená od Boha – bude vládnout nad životem a smrtí.

Spatřujeme však mnohé rozpory (dilemata) pramenící z tohoto přístupu. Růst lékařských vědomostí je tak prudký, že hrozí, že jeho uvádění do ošetřovatelské praxe bude neúnosně drahé. Pro běžného praktického lékaře už není možné být v obraze, se všemi těmito vědomostmi, a tak je více a více nucen řídit se pevnými předpisy a směrnicemi. Je ironií osudu, že vzhledem

k nahromaděným vědomostem už není lékař schopen, či dokonce ani oprávněn samostatně přemýšlet, ale spíše je svázán zákazy. Dalším rozporem je, že akutní nemoci byly většinou potlačeny, zatímco počet chronických nemocí extrémně vzrostl. Například v Holandsku je více než 5 milionů chronicky nemocných lidí a ve věkové skupině nad 75 let má dokonce 80 % lidí alespoň jedno chronické onemocnění. Není proto překvapující, že pouze málo lidí zemře přirozenou smrtí.

Přátelé, je velmi důležité uvést všechna tato fakta. Dokud budeme považovat nemoc za něco, co je opakem zdraví, a jednat podle toho, budeme potlačovat nemoc a bojovat s ní na úkor našeho zdraví, budou statistiky i nadále ukazovat nárůst chronických onemocnění.

Jak rozdílné by to mohlo být, kdybychom považovali zdraví a nemoc

za dvě strany téže vyšší životaschopnosti, téže vyšší síly světla, která chce objasnit naši cestu životem – která chce pro nás cestu osvítit.

Dokud budeme ignorovat a potlačovat toto vedoucí světlo, tato síla bude chrlit nové indikace, zkušenosti a také nové formy nemoci z nevyčerpatelného arsenálu, aby prokázala, že Světlo je konečná Věčnost a že Světlo, Duch, nás nikdy neopustí. A z tohoto hlediska chápeme, že názor, že život může být vyroben, pramení z arogantní pýchy centra inteligence, které je poškozeno a otráveno, protože se separovalo, protože předpokládá, že je schopno udělat cokoliv a porozumět všemu samo, bez Ducha.

Co by mohlo být za touto pýchou? Může to být pouhý strach, strach ze ztráty všeho, ze ztráty nezávislosti, ze ztráty kontroly. Ale ve skutečnosti je to právě náš

nedostatek pravého poznání, který nás žene nesprávným směrem.

První a nejdůležitější krok na cestě je proto rozpoznání tohoto dramatického stavu, že jsme nevědoucí – že jsme beznadějně zbloudili a že jsme v podstatě nemocní. Slavní lékaři jako Hippokratés či Paracelsus vždy věděli a také hlásali, že opravdové uzdravení je možné jen tehdy, když kladně přijmeme, že jsme nemocní.

Kladné přijetí je účinným inteligentním přístupem k životu. Je to jako vzhlížení k vrcholku hory, odkud má přijít pomoc, toužebné vzhlížení k území životadárného Ducha. Když je žák obeznámen s tímto duchovním stavem duše, pak může nastoupit Mistr. Tím žák vstoupí do procesu „být sám sobě mistrem“. To je ten význam Paracelsových slov, která již můžeme znát: „Nikdo, kdo je svým mistrem, se nestane otrokem někoho jiného.“

Jak bylo řečeno dříve, legendární Hippokratés byl dobře obeznámený s tímto specifickým faktorem, který chyběl v převažujících postojích k nemoci. Věděl, že pouze Duch je schopen přinést opravdové zdraví. Právě tak jako horko horečky způsobuje snížení intenzity mnoha akutních nemocí, tak je oheň Ducha léčením vyššího řádu.

Příběh vypráví, že Hippokratés jednou osvobodil město od nákazy založením ohně, v němž byli spáleni mrtví se svými osobními věcmi. Náhodně zjistil, že lidé pracující blízko ohně v kovárnách byli díky tomu ušetřeni nákazy.

Na ty největší v Duchu jejich následovníci vždy vzpomínali v podobenstvích. Znali a uznávali velký zákon souvislosti, v němž vše spočívá. Vnímavá a pozorná duše takto obdrží fluidum pravdy, díky němuž žák dychtí po

stále hlubším studiu a touží hledat onu nejvyšší autoritu, sílu Ducha, který všemu vdechne život, který vyživuje, zahřívá a léčí. Karl von Eckartshausen nazývá tuto bdělou duši „vnitřním člověkem“, člověkem, který je stále mladý, vznešený a je prapůvodním obrazem Bytí a příkladem pro vnější lidskou bytost.

Je nemožné mluvit s absolutní znalostí o síle Ducha, o léčivém ohni Ducha, který přináší uzdravení.

Proto jsou knihovny plné knih o léčení s pomocí sil pozemské přírody, ale velmi málo je známo o léčení silami nadpřírody.

Paracelsus prohlásil, že lékařská věda pravého života je založena na novém zrození, které osvobozuje lidské bytí od kola zrození a smrti.

Naše pozemská příroda neslouží tomuto účelu a nikdy k tomu ani nebyla určena. Paracelsus tudíž dospívá k závěru,

že na zemi není žádné místo, kde by nebeské umění léčit nalezlo úrodnou půdu. Pouze v novém těle může Slovo konat svou práci v nás a zde na zemi nebude mít žádný efekt.

Proto nabádal své posluchače k aplikaci vědy nebeského léčení s větší pozorností a láskou, než na světsky orientovanou vědu. Paracelsus byl velmi praktická a konkrétní osoba, jak je vidět z jeho textů. „Kdo je zdravý, má pravdu,“ bylo jedno z jeho okřídlených prohlášení. A také: „Tělo nikdy nelže.“ Ohledně posledně zmíněného prohlášení pozdější myslitelé připouštěli, že „symptom“ – fenomén nemoci – je matematicky zvuková reflexe toho, co nám chybí, doslovně ukazatel toho, čeho se nedostává ne v našem těle, ale v našem vědomí.

Intuitivně říkáme: „Necítím se dobře.“ Ti, kteří jsou světsky orientovaní, se snaží znovu nabýt svůj důvěrně známý přirozený řád, jsou nasměrováni na „obnovu“ … starého stavu věcí. Duchovně orientovaní vědí, že symptomy jsou tu, aby nám pomohly najít vyšší duchovní řád, jeho harmonii – a také si uvědomí, že tohle je přesně to, proč se musí nejdříve vzdát starého řádu.

A to, zda jsme na prvním nebo posledním stupni stezky k této božské harmonii, opravdu není podstatné. Zdraví a jeho asistent „nemoc“ mají pouze jeden účel: úplné znovusjednocení těla a duše s Duchem. To je umění léčit, které je konečným vyléčením.

Vše ostatní je velkou školou rozvoje, kde vnitřní rovnováha

je záměrně ponechána nestálá, aby zamezila vždy hrozícímu krystalizačnímu procesu.

V této škole nikdy nejsme „v pořádku“ a ani neexistuje trvalý mír. Nepřemýšlíme tu nad hlubokým významem zdraví a nemoci.

Uzdravení tu znamená především pocit úlevy, který musí být vždy dočasný. Zde je zdraví sloganem, jehož pravý obsah si lze pouze představovat.

Zdraví, jak jsme řekli, je bezmezně hluboký pojem, a spolu s nemocí je vyjádřením samotného života.

Jistě není privilegiem rezervovaným pro mladé lidi. Umírající osoba může také být nebo se stát účastníkem tohoto procesu uzdravení a „vyléčit“ svůj život; možná ne co se týká těla, ale jistě vzhledem k její nesmrtelné duši.

Umírání je neoddělitelně spojeno s naším dočasným životem, ale ve věčném životě již

nepotřebuje místo v časoprostoru. V duchovně-duševním životě je zřeknutí se zcela přirozenou praxí, stejně jako třeba dýchání.

Končíme několika slovy Mistra Eckharta o tomto zřeknutí se, abychom ponechali tuto myšlenku ve svých srdcích: „Prohlašuji při

věčné pravdě Boží, že Bůh je nucen vlévat všechnu svoji sílu do těch, kteří se zřekli sebe až po tu nejnižší úroveň.“ 

… a ve stejné době budovat svatyni ve svém nitru, plnou tiché hudby, která v sloužící duši vždy zní, jako zdroj povznesení a radosti, nad vší tou nejistotou z pozemské existence na zemi. še čeho je nedostatek, je vyhledáváno. Ticho se stalo „hot“. Všude jsou nabízeny ústupky, v očekávání, že vnější poměry – ticho – přispějí k tomu, aby se splnilo naše přání: mít trošku klidu v hlavě. Na malou chvíli „se vrátit sám k sobě“, přiblížit se k svému pravému já, dát prostor tomu Jinému božskému v nás.

Max Heindel1 to popsal velice poeticky: „Ticho je důležitý faktor pro růst naší duše. Můžeme a musíme vyvinout ctnost mlčení sami v sobě, jinak bude růst naší duše nepatrný. …“ Existuje jedna bezpečná metoda: Stát vzpřímeně v hluku bojiště světa a nesobecky sloužit, protože duše sbírá stavební materiál na svůj růst jen za těch nejtěžších okolností.

A Max Heindel pokračuje: „Když máme tuto ,živou církev‘ v sobě, pak jsme doopravdy ,žijící chrámy‘. Potom se můžeme kdykoliv, když naše pozornost není nucena zabývat se světskými záležitostmi, navrátit do tohoto spirituálního domu, který nebyl vytvořen rukama, a obnovit sami sebe v harmonii, která tam panuje. Toto můžeme zopakovat několikrát za

den a tím neustále obnovovat tuto harmonii, která je narušována vzájemnými střety mezi lidmi v našem každodenním životě.“ Nadčasová pravda z posledních století: Ve svém nitru postavit svatyni a tím vytvořit příležitost přijmout něco Vyššího. Pokud člověk opravdu zvládne být tichý, má ve svých rukou zlato, protože ticho je branou do vyšší dimenze. To je to ticho jako mysterium, to svaté ticho, to tvůrčí ticho.

O osmerosti a devaterosti (Ogdoada a Enneada) Že ticho je z vyššího řádu, jako slova, můžeme číst v textu o Ogdoadě

a Enneadě z Nag Hammádí. V něm jsou zpívány hymny v tichu na počest toho Jediného.

V „Moudrosti Herma“, (z řady rukopisů „Symposium“, Stiftung Rosenkreuz), se Jean-Pierre Mahé2 táže ve svém příspěvku „Hermetický chvalozpěv: příprava na ticho“ na důvod tohoto chvalozpěvu. Jedná se o „Oběť slov“.

Oběť slov vyžaduje rozvinutí srdce a duše, cílené úsilí všech duchovních schopností, které spěchají naproti božské transcendenci.

Při této práci se duch smísí se slovy modlitby, a tím je jeho nadšení podstatou oběti.

„Děkujeme vám z celé duše, celým srdcem nasměrovaným na vás.“ Každý pokus chválit božskou transcendenci naráží na neschopnost vyjádřit to slovy. „Je těžké, vytvořit si představu o Bohu, ale i kdyby to někdo dokázal, nebyl by přesto schopen Ho popsat.“ Proto se obětuje samo slovo, aby „Nevyslovitelné, Nesmírné, které se pojmenovává jen skrze mlčení“, přivolalo.

Oběť slov dosahuje svého vrcholu v tiché

modlitbě. V Ogdoadě a Enneadě je toto cvičení předváděno před našima očima, ale žáku se nepodaří a musí podniknout celou řadu marných pokusů, než je schopen „mlčky zpívat chvalozpěv“.

Jean-Pierre Mahé pokračuje: „Jde o to popsat slovy stav, ve kterém je pozorována bezmocnost při snaze vyjádřit nevýslovnou velikost Boží, kdy člověk souhlasí, že sám sebe obětuje, aby mohla v tichu vzejít. To Ticho

není jen absence hluku, ale spíše tichá modlitba.

Není to prázdnota nebo ztráta vědomí, ale koncentrace myšlenek na základě velmi silného vnímání Bytí – ponoření do neviditelna.“ Ten kdo obětuje slova – ten kdo se cvičí v opravdovém bytí ticha, ten drží zlato ve svých rukách. 

Gleanings of a Mystic Die Weisheit von Hermes

1

okud o tom hledající přemýšlí, pak je pravděpodobně konfrontován s některými palčivými otázkami: je člověk odsouzen o věčné pravdě mlčet, nebo ji musí popsat, i když nedostatečně? Nebo jinými slovy, chceme-li sdílet to, co se nás dotýká v nejhlubším nitru, je lepší mlčet, nebo o tom mluvit bez ohledu na to, jak je to nedostatečné?

Mluvení a mlčení stojí navzájem v komplikovaném paradoxním vztahu. Ve výmluvném tichu je často absolutní souhlas. Avšak zdá se, že jakmile použijeme slova, nemohou si lidé již navzájem porozumět.

Je paradoxní, že světský

i svatý jazyk jsou naplněny velkou úctou k mlčení a tichu. Ba co víc, v knihovnách jakékoli tradice jsou četné texty popisující chválu mlčení, zatímco nepřímo mluví o tom, jak zbytečná ve skutečnosti slova jsou. Obě kultury, starověká i současná, jsou známé pro svou extrémní mnohomluvnost, někdy profánní, někdy svatou, ale přesto jsou to jen slova – jako bychom bez nich nemohli existovat nebo jich používat méně. Čajová lžička Nicméně jak se mohou lidé – po tom, co se setkají se Světlem – vyhýbat vyjadřování o této

události slovy? Možná že by to byla slova váhání, tápání a hledání ve velkém kruhu kolem tajemství. Nebo by to byla extatická a pozoruhodná slova, jako by pocházela přímo z božství. Ať je to jakkoliv, hledající je nucen o tom mluvit a psát. „Posel se snaží dát světu celý oceán v láhvi,“ takto Inayat Khan poukazuje na nemožnost tohoto úkolu.2 Stejně tak otec Augustýn obdržel lekci od dítěte v tom smyslu, že by bylo rychlejší přelít čajovou lžičkou vodu z oceánu do díry vyhrabané v písku na pláži, než by on byl schopen popsat božství slovy.

V každém případě kdokoli, kdo chce mluvit o podstatě, naráží na hranice: slova chybí, selhávají, váznou na jazyku, výrazy jsou nedostatečné. Nebo jinými slovy: zdá se, že čím

více slov, tím méně nám mohou říci.

Máme tedy slovy marně klepat na bránu nevyslovitelného? Bude vůbec někdy existovat odpověď na otázky existence? Existuje, když

použijeme metaforu, ještě místo pro to Jiné v tom „babylonu“ jazyků? Nebo je svatý jazyk již dost prosycen esencí, ale my se stále snažíme prokázat její přítomnost i v nouzi a mezi řádky.

Jinak nemůžeme pochopit, „že ztracené slovo je skryto za metodou, za Biblí, za filosofickým rozšiřováním vědomí.“3 A přicházíme nakonec na to, že nejsme slepí, ale jsme schopni číst

a rozumíme, když je psáno: „Čti, ale buď si vědom toho, že text neříká to, co čteš“4 nebo v textu stojí mnohem víc než to, co tam je napsáno? Co potřebujeme k tomu, aby se slova stala klíčem k poznání a vyjadřovala To, co skutečně JE a nezůstávala pouhým slovním obalem, jak se již o tom hlásalo.

Spisovatelka Emily Dickinsonová střízlivě konstatuje: „Vždy jsem nacházela slova pro každou myšlenku, kterou jsem kdy měla – až na tu Jedinou.“ Znala tedy tu Jedinou myšlenku, pro kterou její řeč nenacházela slova, ale která jakoby existovala už před texty vyjádřenými slovy a ona tento výraz našla někde uvnitř sebe?

Ale je možné, aby existovala myšlenka beze slov? Můžeme myslet bez jazyka? A můžeme naopak nechat promlouvat „Ducha“ skrze mrtvá písmena? Doslovně nikoli, ale jako intuitivní

náznak božského vnímání, zkušenosti, nezapomenutelné události? A je pak tedy možné používat jazyk, který je vně našeho jazyka? Existuje tedy pro to nevyslovitelné nový, původní tichý jazyk beze slov?

Jazyk, který rezonuje v nás, před námi, za námi, nahoře i dole, mezi a za slovy? A jak se pak máme naučit mluvit tímto jazykem?

Nebo jej již známe?

A jen jsme jím zapomněli mluvit? To zapomenuté slovo, tak jak to popisuje J. van Rijckenborgh, je stav našeho bytí. Máme se tedy rozpomenout na tento jazyk, kterým se mluví v domě Otce?

Zas a znovu, stránku za stránkou píše Mistr Eckhart, že o Bohu bude mlčet. A Lao-cʼ věnuje svých 81 veršů Tao, které již v prvním verši popisuje jako něco, o čem nelze hovořit. A básník Rilke píše: „Věřím ve vše, co nebylo vyřčeno.“ A jako protiklad k tomu

se lidstvo všech dob a na všech místech pokoušelo využít jazyk k tomu, aby to svaté popsalo.

Neohroženě a neúnavně se hnalo za nejhlubší touhou. Hledalo to pravé slovo Boží, pokoušelo se hovořit o tom, co je blíže než ruce a nohy a přece nikoli z tohoto světa. Žebřík Hranice mezi mrtvým a živým jazykem je velmi tenká, i přesto, že můžeme ztratit to, co chceme vyjádřit slovy, nejsme schopni – oproti radě filosofa Wittgensteina – mlčet o tom, co se nedá vyslovit. Bez toho, aby to hledající

byl schopen vyjádřit až do konce… stejně nemůže zůstat mlčet. Konečně tato lidská bytost dává tomu všemu smysl, chce odít to nesdělitelné do slov, jakoby to byl hranol, který láme bílé, neviditelné světlo do sedmi viditelných barev. Když se to podaří, pak se slova stanou mosty, kameny, po kterých mohou přejít lidské bytosti do věčnosti, bez toho, že by se potopily, nebo utopily. Kráčíme po duchovní stezce vždy v tichosti beze slov, ukazatelů či kompasu, které jsme na ní ztratili? Vždy to bude jako kráčet po ostří nože: mluvit na hranici ticha. A samozřejmě

to vždy zůstane jen mostem, nášlapným kamenem, kompasem, ukazatelem. Konečně jednou budeme muset odhodit tento žebřík slov, kterého se pevně držíme, když hledáme cestu vzhůru, když se vracíme do světa beze slov. Slova a barvy se pak rozpustí a spojí se v neviditelné světlo. „Věčná pravda nemůže… být nikdy vyřčena ve své velikosti.

Nemůže být sdílena slovem vyřčeným ústy.

Také žádné pero ji nemůže popsat. Je to zcela nemožné, dokonce i pro nejvyšší zasvěcence. Existuje jen jedna možnost, a to je tato: lidská bytost najde ve

svatyni svého srdce odpověď na tuto zneklidňující a naléhající otázku existence, v největší hloubce božského doteku, až iluze já opadne.“5 Po všech našich marných a neplodných pokusech To vyslovit, postupně nebo možná okamžitě poznáme, že naše touha mluvit se musí změnit v ticho, aby Jeho vůle mohla svobodně promlouvat.

A pak skrze něj a v něm a mimo já může promlouvat slovo Boží ve všech jazycích: v jazyce ticha i mluvení, v jazyce plnosti i prázdnoty, v jazyce akce i nečinnosti. Pak ten, kdo odpadl od Jednoho, se zase k Jednomu navrací, přichází domů. A pak září sám ze sebe. Protože jinak to ani nemůže být, už nikdy nebude mlčet. 

The Living Word Tot het Ene

Bratrstvo Šambaly

The Living Word

Peněžní systém dnešních dnů pracuje k prospěchu menšiny. Pro většinu lidí vytváří hlavně obrovskou překážku pro obstarání důstojné existence. Z tohoto důvodu existuje celkem logická otázka, proč peněžní systém pracuje v neprospěch lidí, namísto aby přinášel bohatství všem. V prvé řadě může být část odpovědi na tuto otázku nalezena v době, ve které peněžní systém, tak jak jej dnes používáme, vznikl.

Přesněji v sedmnáctém a osmnáctém století, v éře králů a šlechty, kteří si půjčovali peníze bankéřů na své nákladné války a financování jejich mnohdy extravagantního životního stylu.

Tyto peníze byly často půjčovány na velký úrok, a tak byl jako záruka na dodržování závazků

upisován panovnický majetek. Tyto závazky pak byly vyplaceny s daněmi, které byly uvaleny na ty samé objekty. Často byl bankéř a výběrčí daní tatáž osoba. Aniž by se tedy zabývali „nepříjemnostmi“ okolo vypůjčených peněz, měli vždy panovníci a jejich družina přístup k dostatku prostředků, a to díky bankéřům, kteří dělali špinavou práci a byli za to hojně odměněni. Odměnou, kterou získali zdaněním těchto majetků.

Elita bankéřů V době začátku bankovnictví nashromáždily některé rodiny obrovské bohatství. O to, jak to dělaly, se vládnoucí síly nezajímaly. Mimoto peníze, které půjčily, byly zlatem a stříbrem

pokryty jen částečně.

Tak se zrodilo frakční bankovnictví a nejvýznačnějším zakladatelem se stal Mayer Amschel Bauer, který si změnil příjmení na Rothschild a proslavil se známým a mnohými stále nepochopeným výrokem: „Dejte mi moc nad penězi národa a je mi jedno, kdo tvoří jeho zákony.“ Vzhledem k tomu, že králové a šlechta nebyli schopni splácet jejich stále rostoucí horu dluhů, břemeno jejich nashromážděného úroku se neustále zvyšovalo. Tak se vládci dostávali stále více do spárů bankéřů, kteří ze zákulisí postupně zvyšovali svůj vliv v záležitostech státu.

Měli tolik moci, že jak řekla matka pěti Rothschildů: „Neexistuje

žádná vedená válka, která není v souladu s vůlí a zájmem mých synů.“ V osmnáctém a devatenáctém století tito synové skutečně zcela kontrolovali finance Evropy. Z první generace bankéřů vyrostla bankovnická elita.

A to často i v doslovném smyslu, protože většina byla povýšena do šlechtického stavu. Vliv této bankovní elity je do současnosti stále patrný, ačkoli je tento vliv neviditelný, protože je vykonáván za oponou, navzdory veškerému úsilí reformovat a znárodnit centrální banky.* Džbán z Egypta Jak je možné, že relativně malý počet lidí byl schopný vyvinout tak velký vliv prakticky na všechny lidi na celém světě prostřednictvím peněz? K odpovědi na tuto otázku musíme zajít daleko zpět v čase, do čtvrtého století tohoto letopočtu. V té době římská církev definitivně

upevnila svou moc. Lidé, kteří vyznávali jiný názor, byli pronásledováni a vražděni. Spisy a svědectví, které nebyly v souladu s římskou církví, byly zakázány.

Dogma, že spojení mezi člověkem a Bohem mohlo probíhat pouze prostřednictvím římské církve a jejího kněžstva, bylo v té době v jejích spisech pevně zakotveno. Je pravděpodobné, že bychom se nedozvěděli o existenci textů jinak orientovaných, ve kterých bylo lidstvo informováno o síle, kterou nosíme v sobě, abychom žili svobodně a zcela nezávisle na autoritách, pokud by v roce 1945 nenalezl zemědělec v Nag Hammádí (Egypt) obrovský kamenný džbán při kopání půdy na starém hřbitově.

V roce 1975 tento zemědělec, Muhammad, vyprávěl svůj příběh Profesoru Quispelovi, který byl v té době profesorem v Utrechtu:

„V prosinci roku 1945 jsem našel džbán poblíž hory Hamra Dun. Kolem šesté hodiny ráno, když jsem šel do práce, jsem našel tento džbán.

Když jsem ho našel, měl jsem tušení, že bylo něco uvnitř. Tak jsem si džbán nechal, a protože to ráno bylo chladno, rozhodl jsem se ho tam nechat a později se vrátit podívat, co je uvnitř. Vrátil jsem se stejný den a rozbil džbán na kusy. Zpočátku jsem byl trochu vystrašený, jak to udělat, kvůli tomu, co by mohlo být uvnitř – džin, zlý duch? Hned co jsem džbán rozbil, jsem zjistil, že tam byly uvnitř knihy s příběhy. Rozhodl jsem se jít k přátelům a říct jim o tom.

Bylo nás sedm a okamžitě jsme si uvědomili, že to má něco společného s křesťany. A shodli jsme se, že to pro nás vlastně nemělo žádnou hodnotu – pro nás to bylo zcela bezcenné. Tak jsem ji přinesl zdejšímu duchovnímu vůdci a on

řekl, že s tím opravdu nemůžeme nic dělat. Pro nás to bylo jen haraburdí. Tak jsem to vzal domů.

Některé knihy jsem spálil a některé další jsem se snažil prodat.“ Archonti Jakmile se začaly texty postupně objevovat v západním světě, způsobily mezi vědci docela senzaci. Ukázalo se, že jde o přepisy starověkých a ztracených textů z prvních století n. l. V roce 1977 se objevil kompletní překlad 52 textů v angličtině, následovaný lepší publikací v roce 1988, známou jako Knihovna z Nag Hammádí, která je k dohledání na internetu. V mnoha těchto rukopisech jsou zmíněni archonti. Slovo archont je z řeckého archontoi, což znamená vládce. Tito vládci, archonti, udržují lidstvo uvězněné v otroctví. Dočíst se o tom můžeme, mimo jiné, v Evangeliu podle Filipa a Tajné knize Jana. Oba rukopisy jsou

součástí textů nalezených v Nag Hammádí. Níže o archontech následují z Nag Hammádských textů dva fragmenty.

Z Evangelia podle Filipa (13–14): „Vládci chtěli oklamat lidi, jakmile viděli, že lidé jsou spřízněni s tím, co je v pravdě dobré. Vzali jména toho, co je dobré, a přidělili je tomu, co dobré není, oklamali lidi názvy a propojili tato jména s tím, co není dobré. A tak, jako kdyby dělali lidem laskavost, vzali jména z toho, co není dobré, a přenesli je na to, co je dobré, v souladu s jejich vlastním způsobem myšlení. Protože si přáli uvěznit svobodné lidi a zotročit je navždy. Jsou to síly, které dělají lidem ,laskavost‘.

Ty nechtějí, aby lidé došli k vysvobození, ale chtějí, aby pokračovala jejich vlastní existence.“ (překlad Marvin Meyer) Z Tajné knihy Jana (25): „A andělé změnili svou

vlastní podobu do podoby manželů žen, naplňovali dcery lidí duchem temnoty, který byl smísený se špatností.

Přinesli jim zlato, stříbro, dary, stejně jako kovy měď, železo a všelijaké věci patřící do jejich úrovně. A takto je spoutali a přivedli do velkých potíží, svedením z pravé cesty do mnoha omylů.

Od té doby stárli bez radosti. Umírali bez pravdy a bez poznání Boha Pravdy. A tak se celé stvoření stalo navždy zotročené, od založení světa až dodnes.“ Z výše citovaných textů je jasné, že tito archonti udržují lidstvo uvězněné, protože lidská bytost je „spřízněna s dobrem“.

Tím je míněno „zářící Já, ukryté v srdci, menší než zrnko rýže nebo hořčičné semínko“, jak je psáno v Upanišadách. Archonti chtějí člověku zabránit, aby vstoupil do tohoto „Já“ ukrytého v dutině

srdce, neboť je Brahmanem.

V jiném textu – Pravda o Archontech – nalezeném v textech z Nag Hammádí, říká vůdce archontů, zaslepený mocí a nevědomostí: „Já jsem Bůh a nikdo jiný než já Bůh není.“ Entita, která sebe umístila mezi člověka a Boha a která o sobě říká, že není nikým jiným než Bohem, nemůže dělat nic jiného pro zachování své moci, než bránit lidem, aby si sami vytvořili spojení s Bohem Pravdy.

Dichotomie a přerozdělování Klamání a vedení lidské bytosti na špatnou cestu, a tím držení v otroctví je způsob, jak udržují svou sílu. Zlato a stříbro, nebo jinými slovy peníze, jsou zbraně, které jsou pro tento účel používány proti lidské bytosti.

Mamon (démon peněz) má pochopení toho, co má skutečnou hodnotu, ale v lidské bytosti je to zcela obráceno. Téměř

všichni věří, že peníze jsou základem a nikoli hodnotou zboží a služeb, které lidé sobě navzájem dodávají. Přestože mají peníze takovéto ústřední postavení a jejich vlastnictví je tak důležité, jen málo lidí se ptá, proč je vlastně takový zájem o půjčování peněz. V mnoha světových náboženstvích je půjčování za úplatu odmítnuto a to ne bezdůvodně, protože z dlouhodobého hlediska dělá lidi chudší a obohacuje pouze malý počet lidí.

85 nejbohatších lidí na světě má více než polovinu všeho, co může být materiálně vlastněno, zatímco 80 % lidstva nevlastní (téměř) nic. To neznamená, že by lidé neměli mít zkušenost blahobytu, ale že mnozí trpí nedostatkem tak, že nemohou vést důstojný život. Strádání a materiální starosti způsobují slepotu vůči zářícímu Já, a stejně tak i extrémní bohatství. Tímto způsobem opravdu „lidé

stárnou bez radosti a umírají, aniž by poznali Boha Pravdy“.

Přerozdělovací mechanismus je v peněžním systému skryt velmi sofistikovaným způsobem. Je to mechanismus, který přispívá k tomu, že ve společnosti vzniká stále hlouběji rostoucí dichotomie. Na jedné straně se mnoho lidí noří do chudoby a na druhé straně lidé shromažďují obrovské bohatství, po kterém obvykle přicházejí k poznání, že jim to nepřineslo štěstí a svobodu, ve kterou doufali.

Prostřednictvím mechanismu přerozdělování

zmizí v dlouhodobém horizontu střední skupina a zbudou pouze dva extrémy, chudí a bohatí.

Někteří, prostřednictvím obrovských majetků, dostali tomu odpovídající moc a stali se vědomě či nevědomě nástroji při provádění plánu archontů udržovat lidstvo v otroctví.

Německá profesorka Margrit Kennedyová provedla výzkum o mechanismu přerozdělování, který je zasazen do měnového systému. Tento mechanismus podporuje to, že se kapitál v rámci ekonomického cyklu více a více koncentruje v malé skupině lidí. Prokázala, že

přerozdělení začíná s úrokem. Neplatíme ho jen za to, co jsme si půjčili, platíme ho také skrze produkty a služby, které kupujeme. Jak ve svém výzkumu Margrit Kennedyová zjistila, v průměru je ve všem, co kupujeme, asi 40 % přidané hodnoty. Ti, kteří mají kapitál, můžou nechat „peníze pracovat pro sebe“. To se děje na úkor těch, kteří „pracují pro peníze“.

A skupina, která si může dovolit „nechat peníze pracovat pro sebe“, je poměrně malá. Vlastnictví a moc jsou plně propojené. „Vynálezci“ finančního systému, inspirováni Mamonem,

Článek v Nizozemském deníku Dutch daily newspaper Trouw, 26. května 2015

takto úspěšně zkreslili porozumění penězům a hodnotě. Peníze se staly výchozím bodem pro všechno. Pokud zde jsou, jsme schopni obchodovat, a pokud nejsou k dispozici, jsme v krizi. Pokud jste schopni vytvářet peníze z ničeho, pak jste zajedno (spolčení) s mocí.

V dnešní době, prostřednictvím digitální revoluce, existují komerční banky, které vytvářejí téměř všechny peníze, které mají v oběhu, přes účetní prostředky, což znamená peníze, které existují pouze v jejich počítači. Tyto peníze vznikají tak, že konkrétní společnost (a věnujme pozornost tomu slovu…) se zadluží. Jinými slovy téměř všechny peníze pochází z dluhů. Ale čí dluh to ve skutečnosti je? Protože vteřinu před tím, než klient podepíše smlouvu k půjčce, tam finanční prostředky ještě nebyly.

Pak je opravdu velmi podivné, že tyto peníze, které nepatří nikomu, teď vybírají úrok. Tento vhled, připojený k systému přerozdělování, nemůže vést k jinému závěru, než že peněžní systém, který máme, nebyl vytvořen z humánních důvodů, ale z pro lidstvo destruktivních záměrů. Architekti tohoto plánu používají banky jako nástroj k dosažení svých cílů.

A cílem je: „udržet celé stvoření v otroctví po celé věky“, a tímto zabránit lidstvu obnovit spojení s dobrem, zakořeněným v Pravdě. Člověk je výchozím bodem Po pravdě řečeno je to zcela odlišné od toho, jak je nám to představováno. Peníze nejsou výchozím bodem, ale je jím sám člověk. Výrobky a služby, které pro sebe navzájem vyrábíme, které si navzájem

dodáváme, jsou skutečnou hodnotou. Peníze samy o sobě žádnou hodnotu nemají. Pokud bychom si ale uvědomili, že bychom mohli mít sílu umístit do ekonomické výměny lidskou bytost centrálně a peníze umístit na vedlejší kolej, kam patří, sevření archontů by nad námi zmizelo. Potom bychom mohli pěstovat bezúročnou ekonomiku vyznačující se tím, že vládnoucí mechanismus přerozdělování již nebude panovat, a kde by s penězi nesmělo být zacházeno, jako by se jednalo o produkt. Výsledkem by byla slušná existence dostupná všem lidem, a schopnost zestárnout v radosti, se zvyšující se otevřeností Bohu Pravdy. 

Geld komt uit het Niets (Peníze vytvořené z ničeho)

ento svět nás podmiňuje k boji o přežití, k soutěživosti a povzbuzuje ambicióznost, a tak je snadné to stimulovat ještě dále, manipulovat tuto dychtivost ještě víc: „Zničte armádu nepřátel!“ je jeden z dobře známých příkazů ve hře „RISK“.

Ve většině případů „já“ dominuje duši. To vede automaticky k vnitřnímu konfliktu. Soutěživost je podporována a může se dokonce stát destruktivní silou.

Spory a napětí s jinými lidmi jsou na vzestupu. Vítěz může být pouze jeden, což znamená, že všichni ostatní musí být poražení.

Nejmírnější forma soutěživosti se odráží ve vyjádření vitality života. To můžeme vidět ve

světě sportu, her a také v umění. Soutěživost v těchto kategoriích může být ještě zaměřena na kreativitu, sportovní chování a výkon.

Tato forma soutěživosti má zřídka nějaké oběti, i když často může jít o mnoho peněz.

Kreativita je obvyklá lidská vlastnost, ačkoliv často pouze částečně rozvinutá. Poukázal na to dokonce před druhou světovou válkou slavný nizozemský historik (Johan Huizinga z Groningenu) a používal termín Homo Ludens (člověk hravý). Tento termín si získal mezinárodní pozornost a znovu získal popularitu v posledních desetiletích.

V něm je rostoucí uvědomění, že my jako lidské bytosti jsme

v základu hravé bytosti s kreativitou jako jednou z našich základních vlastností. Svět, Země a stvoření mohou být viděny jako naše „hračky“ a pravidla hry jsou utvářena psychologií oblastí, ve kterých si „hrajeme“.

Kočka si může s myší „hrát“ až k její smrti – to znamená: hraje si s myší tak dlouho, až myš zemře, a kočka je zklamaná a znuděná, že už se nehýbe.

Když budeme pokračovat ve hře na kočku a myš pro naše potěšení až do konce, tak pravděpodobně porušíme pravidla hry a překročíme hranice našeho pole činnosti.

To je to, co se děje naší planetě Zemi právě teď.

Máme tendenci „hrát“ si s naší planetou až k její smrti. Náš způsob hraní už není jen neudržitelný – on zabíjí! Už neexistuje „soužití“; spíše se to stává „vyvražďováním“. Nějakých 500 milionů zvířat je zmasakrováno každý rok,

což se rovná celé populaci EU. Přeměňujeme tropické deštné pralesy na zemědělskou krajinu, abychom nakrmili tento rostoucí počet zvířat. Vylovujeme oceány a skleníkový efekt způsobuje rychlou změnu klimatu. Masivní

živočišná výroba hraje při těchto změnách velkou roli a významně přispívá ke snížení světových zásob obilí. Tyto podkopávající aktivity naší ekonomiky jsou důsledkem našeho dalekosáhlého, dlouhodobého cíle a touhy,

nemluvě o našem snažení o silnou pozici na ekonomickém volném trhu. Stali jsme se slepí k ničení planety – naší planety – působením naší činnosti.

Ale my máme pouze tuto planetu, kde můžeme žít. Naše destruktivní

aktivity nemůžeme svádět na naši hluboce zakořeněnou touhu být kreativní. Dokonce i když se naše duše nevzdá vůdčí pozice vůči egu a opravdově hledá kreativitu bez konfliktu, tak je stále sporné, zda je možná udržitelná rovnováha. Důvodem pro tuto situaci je vlastní lidský život, nebo vyjádřeno slovy Buddhy: je dukkha. V období romantismu 19. a 20. století se uznávalo, že život znamená utrpení. To ale není přesný překlad pro dukkha. Lidský život může být spíše označen termínem „tření“.

Dukkha znamená doslovně „kolo vozu, které naráží na odpor“. Když naše „kolo“ života ztratí svoji rovnováhu, pak rušivé podněty tohoto kola způsobují obtíže při pohybu našeho vozu.

Nebo kolo života nenaráží na odpor a jede hladce. Tření je obvykle chápáno ve vztahu k energii, většinou k energii, která se ztrácí.

To přivádí koncept „ekonomie“ do obrazu.

Když se snažíme vynaložit minimum energie, budeme ekonomičtí, jinak řečeno „udržitelní“.

Tento model myšlení lze promítnout do finančního termínu „úrok“. Úrok je ne-udržitelný odpis v ekonomicko-finančním systému. Některé kultury to zařadili do účetnictví a požadování úroku je vnímáno jako lichva.

Ideálem je užitečný pohyb bez tření, např. „perpetuum mobile“, kde nejsou žádné ztráty a žádná utrpení.

To vypadá jako nejvíce udržitelná hybnost: pohyb bez zpomalování, pohyb bez ztráty energie. Mnozí tvrdí, že jen absolutní nečinnost, úplný klid a ticho bez jakýchkoliv impulzů může být označeno jako udržitelné.

Bez pohybu se žádná energie nemůže ztratit třením.

Samozřejmě, potřeba klidu a odpočinku je

velká. Jestliže myslíme pouze na lidi, kteří chtějí zklidnit své neklidné myšlenky, tak oni vědí nejlépe, že jejich myšlenky je svírají a vytvářejí vnitřní pnutí.

Meditace nebo vstup do vnitřního ticha jejich pravé bytosti jsou pro ně nemožné, protože neustálé myšlenky je ustavičně zaměstnávají.

Některá východní učení kultivují stav klidu ve významu omezení tělesných funkcí na nezbytné minimum. Jsou to mniši, žijící v himalájských jeskyních, kteří žijí ve stavu hlubokého bezvědomí s absencí veškeré fyzické aktivity, ale jejich vědomí je stále v určité míře přítomno. Říká se, že tito mniši zůstávají v tomto stavu až do chvíle, kdy se probudí k jistému úkolu pro lidstvo.

Je to zajímavý přístup, pokud uvážíme, že „nirvána“ je také chápána jako odstranění všech tužeb a cesta uhašení ega.

Tento ne-dynamický nebo statický způsob žití může být dokonce jako určitá výhoda pro naši Zemi a její ekosystém. Ale ve skutečnosti pohyb a dynamika charakterizují náš vesmír.

Pohyb planet a měsíců sleduje určitý řád. Jejich oběžné dráhy následují tento zákon po miliony let. Až na nějaké drobné výjimky je jejich neustálý pohyb vždy stejný.

Vzpomeňme na učení Johanna Keplera a jeho výrok, že každé nebeské těleso má svoji specifickou zvukovou frekvenci.

Buddha učil, že život je pohyb. Ale pokud vezmeme v úvahu lidský život, tento pohyb naráží na odpor, a proto máme tření (i třenice).

Mnohem poetičtěji je to popisováno jako „utrpení lidstva“.

Otázka, kterou si teď můžeme položit, je: Je lidský život možný bez utrpení a bez působení utrpení – život, ve kterém naše kolo života

neruší kosmickou souhru, ale je stále „živý“?

V kosmických termínech je otázkou, jak můžeme být v rezonanci se specifickými zvukovými frekvencemi Země bez porušování zákonů a jejich zneužívání.

Jak můžeme žít bez toho, abychom nutili přírodu, aby platila tak vysokou daň za naše extravagantní potřeby a zvyky a kvůli našim nadměrně poškozeným organismům. Známá odpověď na tuto otázku je, že toho může dosáhnout velký zákon lásky, který vše zahrnuje a vše dává. Tento zákon lásky je přítomný nejen v křesťanství, ale téměř ve všech kulturních, náboženských a sociálních pokynech. Ale my nemůžeme v tomto zákonu lásky úspěšně přežít pomocí ekonomických a finančních termínů.

To by nám nepřineslo jídlo na náš stůl a oblečení pro naše tělo. Proto to nebereme příliš vážně.

Jsme přesvědčení, že pouhým „dáváním“ neobdržíme dost „návratných investic“ pro náš obchod a naše potomky.

Stále častěji se ptáme sami sebe, zda je tento zákon lásky stále platný s ohledem na realitu našeho života. Protože je jasné, že vše může být dáno pouze jednou – pak to zmizí!

Vidíme, jak vlastnictví a mocenské struktury světa preferují bohaté a dělají je ještě bohatšími a chudé ještě chudšími.

Náš životní styl může být popsán jako veřejně přijatá degenerace: naše vlastní sobecké požadavky, nepřirozené rozumové myšlení, naše omezené pochopení toho, co tvořivý člověk doopravdy je a jaké tvůrčí síly jsou skryty v nitru lidské bytosti. Způsobujeme stále více a více tření a odporu v planetárním systému. Protiváha a rovnovážné efekty, které sporty, hry a umění mají,

jsou čím dál méně ventilem, který by garantoval dosažení minimální rovnováhy energie. Náš konzumně zaměřený způsob života, naše neustálá potřeba pro co nejrychlejší uspokojování našich nespočetných potřeb vytvářených reklamou, odpad a vykořisťování (těžba) přírodních zdrojů, úbytek biodiverzity… naše touhy a rozmary dosáhly takových extrémů, že jsme se stali necitlivými k základním lidským potřebám, jako zpětná vazba na tato katastrofální témata.

Většina lidí vidí výše uvedený životní styl uspokojování konzumem jako základ a kompas pro své životy, a jako základní princip jejich lidské duše.

Moderní psycholog Steven Reiss například popsal moc, čest, pomstu, jídlo a sex jako pět základních tužeb člověka. V tomto kontextu primitivní a ničivé praktiky „respektovaného

zabíjení“ mohou být viděny jako dovolené. Vidíme, že toto všechno se týká psychiky, duše a vědomí člověka.

Opravdová udržitelnost se zdá být neudržitelná tak, jako je věčně pracující „perpetuum mobile“. Opravdové netření energie se zdá být v našem vesmíru, který je definován hmotou, časem a prostorem, nemožné – stejně jako velký zákon Lásky zůstává nedosažitelný pro lidské vědomí a duši.

Na co zapomínáme?

Zapomínáme, že duše má schopnost se změnit. Duše má vrozenou schopnost transformace.

To přináší nový náhled, nové zkušenosti, a tím novou realitu.

Nemusíme být idealisté, abychom se inspirovali udržitelností a impulsem změny.

Udržitelnost není dána vysoce kvalitními

produkty (které jsou nepochybně důležité sami o sobě), ale spíše nerušeným a nevzpírajícím se koloběhem života, prouděním využité energie.

Ukončit a nechat být se stává důležitou možností udržitelnosti. Existují modelové vzory z historie, které mohou ilustrovat tento proces bez tření zřetelněji?

Nejprve se podívejme na osmistupňovou cestu Buddhy, která klade velký důraz na princip „opouštění“.

Při praktikování principu „opouštění“ současně zmizí i rušivé elementy v energetickém procesu.

Tím je splněna základní podmínka pro osvícení. Ale, jak bylo zmíněno výše, tento přístup může také vést i k pasivní formě života, kde duše ztrácí veškerou kreativitu.

Další úhel pohledu je nám dán v citátu Hildegardy z Bingenu: „Jak proudí voda, tak proudí živé světlo.“ Zde světlo znamená vědomí a energii. Tato slova také naznačují, že světlo a voda nejsou stejné, ale světlo může být srovnáváno s tekoucí vodou.

Hildegarda z Bingenu je někdy nazývána „zeleným mystikem“, protože vidí Zemi, člověka a kosmos jako jeden živý organismus.

Je zde možnost spojit koncept udržitelnosti Země s realitou hmoty?

Může se neporušitelný příliv světelné síly spojit s procesy našeho „skutečného“ světa? Postupně je zřejmé, že „posvátná Země“, Země bez dukkha, může existovat především k oživování (obnově) naší duše.

Skrz transformaci naší duše je možné najít

tuto „posvátnou Zemi“ a přivést ji k životu. Náš nový způsob myšlení a nový přístup k životu to může uskutečnit. To souhlasí s nejpokročilejšími metafyzickými vhledy. Konkrétně, že my sami tvoříme svůj život a dodáváme mu význam. Nebo jinými slovy: je to alchymická syntéza pravého já, která má sílu vytvořit Zemi ve smyslu udržitelnosti.

Když náš postoj k životu a náš způsob myšlení vyrostou a vyzrají na takovou úroveň, že se stanou nezávislé na posuzování, tak mohou energie v naší duši volně a nerušeně proudit, a pak může duše pochopit „posvátnou Zemi“ a stane se tvůrcem udržitelného světa. Ona pozná čistou kosmickou propojenost a bude v ní hrát svoji roli.

V tomto ohledu je před nás postaven nový úkol a (pravděpodobně k našemu úžasu) v ten samý okamžik dostaneme sílu to vykonat. Je to

zcela odlišné od boje proti odporu našeho kola života, což je ve skutečnosti jen neustálé utrpení. Devastující účinky naší konzumem řízené ekonomiky a její silný vliv na všechno nám působí mnoho bolesti; bolest z toho, co vidíme kolem sebe a bolest v našich srdcích.

Naše duše trpí a je jí bráněno v kreativním vyjadřování sebe samé.

Vysoký podíl nezaměstnanosti mezi mladistvými, zvláště v průmyslových zemích, jim odebírá možnost se kreativně vyjadřovat v jejich pracovním životě. Finančně-ekonomický systém, právní systém, sociální pravidla a omezení to ztěžují a udržují je pevně svázané s jejich situací. Mladí lidé se potom často obrací k práci v sociálních službách.

V našem ekonomickém systému tato zaměstnání nabízejí jen nízké příjmy a malou možnost pro růst soutěživosti a postupující

kariéru. Alespoň sport a umění jim nabízí nějaký vývoj a možnost sebevyjádření, i když bez finančního zisku. Žijeme v době, kdy je zisk ve výdajích každého jedince nastaven na maximum a prospěch jen pro malou skupinu superbohatých.

Toto způsobuje krizi, která nás nutí přemýšlet o tom, zda je možné používat životní energii, kterou denně získáváme různým způsobem – způsobem, za který každý a všechno nemusí platit tak vysokou cenu.

Příběh Martena Toondera De Bovenbazen (Superšéfové) popisuje toto téma pozoruhodným způsobem: Gentleman O. B. Bommel, jeden ze superbohatých, právě dokončil doktorát. Jeho (pokryteckým) životním mottem je, že peníze nejsou pro něho důležité, nebo jak často cituje, „peníze nejsou cílem“.

Stal se členem Superšéfů, finančně-ekonomických

pánů světa. Ale jeho ušlechtilý, i když naivní charakter ho přivádí do kontaktu s trpaslíkem „Kwetalem“, který má univerzální znalosti, tudíž znalosti celé přírody. Kwetal je zkrácená verze nizozemských slov „ik weet‘t al“ = „já už vím“.

Kwetal vytvořil pro Bommela „svazek energie“, což je zařízení, které váže energii. To průběžně vyrábí energii, aniž by zneužívalo přírodu. Zařízení je něco jako „perpetuum mobile“.

Pracuje s „ničím“.

Předseda Superšéfů, Superbohatých, to vidí jako do očí bijící porušení pravidel (jeho) řádu a diskutuje s Bommelem: „Co já můžu vydělat na ,nicotě‘? Zastav tuto hloupost a připrav akci! Stojíme před krizí!“ To zní podobně jako situace v dnešním světě.

I zde může zaznít otázka: „Co můžeš vydělat na ničem?“ A odpověď může být nalezena na mnoha různých úrovních!

Jak může být v naší duši manifestován účinek

systému, který funguje bez energie tření?

V tomto kontextu je duše chápána jako kreativní bytost, která si přeje vyjádřit se a utvářet tento svět s láskou a ne destruktivním způsobem.

To je velmi stará otázka, která už dávno v antice vyzývala lidskou mysl.

V učení Buddhy, stejně jako v původním učení křesťanů, zaujímá zákon lásky nejdůležitější místo. V dalších stoletích nacházíme to

samé myšlení u filosofů Spinozy a Immanuela Kanta (Kategorický požadavek).

Méně známá je v tomto kontextu gnosticko-hermetická tradice. V minulém století gnostik Jan van Rijckenborgh shrnul energetický proces těmito slovy: „Všechno přijmout, všechno zanechat, a tím všechno obnovit.“ Toto je revoluční myšlenka, když je revoluce chápána jako „obnovení“ všeho.

Nyní se můžeme zeptat sami sebe, jestli Země čeká na takovou revoluci. Mají biologické cykly a skutečný život procesů přírody dostatek potenciálu pro rovnováhu?

Známý film Koyaanisqatsi (1982) s hudbou Philipa Glasse se snaží následovat tento koncept.

Existuje adekvátní úsilí pro znovunastolení rovnováhy? Stále tedy přetrvává otázka, odkud přijde energie pro takovou transformaci duše a vědomí. Od té doby,

co lidská bytost od narození svou životní energii pouze přijímá, je nejisté, zda přírodní a biologická rovnováha je vůbec možná s tím vším zneužíváním, které konáme.

Natož s nevratnými procesy jako vymírání organismů. Obnovilo by odstranění a vyčištění nesmírných znečištění a zamoření nádhernou Zemi naplněnou životem? To ukáže jen budoucnost!

Důležitou otázkou je, odkud získat energii pro uvolnění a transformování všeho silou lásky? Po celý dávnověk byla na tuto otázku hledána odpověď. Gnostici mluvili o Pleroma. Je to plnost energie nejvyšší duše, která je v kosmu vždy přítomná. Je potenciálně dostupná každému a všude. Z tohoto důvodu je Pleroma zdroj plnosti, ze kterého může lidská duše růst. Je všude a neustále se doplňuje. A tak si ji duše může brát neustále a bez ztrát.

Když volně získáme

energii a majetek bude volně darován, nebude už možné bavit se o úroku.

Bude to závazek pro vznešenost duše. La noblesse oblige.

V tomto kontextu bude „bohatství“ viděno v jiném světle – v hermetickém světle. Bohatství znamená vlastnit něco, co může být darováno každému jako vždy se rozlévající pramen. Jak můžeme přistupovat k takovému prameni? Jak můžeme obdržet jeho zaplavující energii? Protože nemůžeme jen čekat na to, dokud nebudou všechny zdroje energií na planetě vyčerpány.

Je to zjevné ne pro aktivní odebírání, ale spíše ano pro přijímání.

Zde je „přijímací kanál“ nejvnitřnější část naší bytosti – kde se nás duše dotýká. Matematický střed naší vlastní kosmické reality je náš mikrokosmos, který je bodem dotyku pro kosmos (Zemi) a solární systém.

Je tedy důležité, jakou roli hraje naše duše v transformaci našeho vědomí jako klíč k případné „posvátné“ Zemi.

Náš způsob myšlení, náš postoj k životu, naše vědomí, dokonce celá naše orientace v životě určují schopnost obdržet energii plnosti, energii obnovy, která může být každému darována.

Musíme se této energii otevřít. To znamená, že musíme sestoupit do své vnitřní bytosti; musíme vstoupit do svého středu, abychom našli přetékající zdroj, plnost Pleromy. Potom můžeme obdržet sílu tohoto proudu energie s pomocí našeho vnitřního středu, našeho srdce. Tento střed nebo jádro má také kosmický aspekt, ve kterém může být také vytvořeno spojení s vnitřním sluncem. Tímto člověk objeví, že svět je ve skutečnosti značně větší a rozsáhlejší, než si myslel.

Když proud energie vyvěrá z gnostické

plnosti (Hildegarda z Bingenu to nazývala Živou vodou), potom na to bude tělo reagovat.

V případě Hildegardy z Bingenu to byla exploze kreativity v hudbě, literatuře, poezii a v mnoha dalších oblastech.

Předávání energie do okolí změní vědomí převratným způsobem. Člověk obdrží tak zvané „kosmické vědomí“.

Několik obrazů Hildegardy z Bingenu vytvořených cestou jejího pověření je toho důkazem. Mluvila o vizích, hodnotách a o věčnosti samotného života. Člověk vidí svět docela jinýma očima. Je to pohled na planetu, na dosud neznámou, novou Zemi.

Všechno je prostoupeno Božím životem.

Právě jako nás učil Spinoza v Sub specie aeternitas: ve světle věčnosti může člověk vidět jednotlivce při poznání celosti.

Tento božský svět je realitou také na zemi, i když my ji ještě nejsme

schopni vnímat našima očima. První podmínkou je ponořit se do své nejhlubší vnitřní bytosti, abychom nalezli zdroj všech věcí, plnost Jednoho.

Náboženská literatura mluví v tomto kontextu o Bohu; východní moudrost to nazývá Tao nebo Brahma. Mysteriem je to, že Bůh může žít a pracovat v nás. To se stane pomocí spirituální cesty do středu srdce.

Když Tao pracuje v nás a skrze nás, potom se Krišna, nejniternější Pán, probudí. Pro toto vnitřní zrození je srdce často uváděno jako jeskyně zrození. V křesťanství se stáj stává místem zrození Pána mikrokosmického života. Vnitřní princip má čistící a udržující efekt. Tento energetický systém neplýtvá ani nejmenší částí. V jaké části je kreativita umístěna nyní? Kdy naše „hra“ překročí hranice lidského řádu? Úžasný román Hermanna Hesseho Das

Glasperlenspiel (Hra se skleněnými perlami, 1943) popisuje kulturní a lidské konání jako „hru se skleněnými perlami“.

Píše o boji lidské mysli proti barbarské chtivosti po moci. Johan Huizinga napsal svou knihu Homo Ludens v době vzrůstajícího barbarského nebezpečí.

Oba autoři viděli svobodu „hrajících si“ lidských bytostí jako ohroženou.

Dnešním nebezpečím našeho bytí je ohrožování totální kontrolou jednostranného finančně-ekonomického energetického systému, což jasně ukazuje paralelu s dobou 2. světové

války, a proto je radost z „hraní“ znovu v ohrožení zapouzdřením.

Chraňme a zachovávejme lidství, laskavost a vzájemnou úctu na hracích „hřištích“ a ochraňujme a zachovávejme „hrací materiál“ – hmotu naší Země. Potom budeme nesmírně bohatí! 

v každodenním životě je také etickým rozhodnutím. Kdo chápe, že je součástí všeho, co existuje, je si také vědom, že každá jednotlivá akce má důsledky pro celek, za což nese plnou odpovědnost, protože je součástí tohoto celku.

knize „Plavání se žraloky: Moje cesta do světa bankéřů“ (Dit kan niet waar zijn, 2015) autor Joris Luyendijk popisuje, jak jsou bankéři spjati se systémem, který se může v každém okamžiku zhroutit.

Vzhledem k tomuto riziku, nebylo by ospravedlnitelné, že se bankéři zajišťují, že se o sebe postarají jako první?! Avšak společnost toto shledala neetickým, a proto je dotlačila k formulování této přísahy.

Ale každá oblast života vykazuje etické nesnáze. Každé rozhodnutí

Vždycky budeme muset dělat kompromisy, protože jako lidské bytosti máme daleko k dokonalosti. Jsme podřízeni svým instinktům a neoddělitelné směsi dobra a zla. Ale zároveň také vlastníme hluboké vnitřní volání k něčemu mnohem většímu.

Pravá etika je cestou rovnováhy, zlatou střední cestou.

Etika by mohla být popsána jako instinktivní touha lidského srdce dělat to, co je správné a benevolentní vůči jiným lidem, protože to je naplňující a povznášející samo o sobě.

Má to však také další aspekty.

Teosof G. de Purucker (1874–1942) píše ve své knize Základy esoterické filozofie*: „Etika v srdci a mysli člověka je duchovní světlo, které září skrze jeho intelekt. Etika je průvodce, světlo před našimi chodidly, pokud je praktikována čestně, bezchybně, dává lidskému srdci nekonečný mír.“

Zde jsou osloveny skryté schopnosti duše, takže se duše může otevřít duchovnímu světlu. A probuzená duše zakouší radost dosahování stále hlubšího vhledu do příčin všech dilemat.

Přísaha bankéřů Přísahám/slibuji, že budu řádně a pečlivě vykonávat svou funkci.

Přísahám/slibuji, že budu řádně zvažovat všechny dotčené zájmy podniku, tj. klientů, akcionářů, zaměstnanců a společností, v nichž podnik působí.

Přísahám/slibuji, že v tomto ohledu se budu soustřeďovat na zájmy klienta a budu klienta informovat dle svých nejlepších schopností.

Přísahám/slibuji, že budu jednat v souladu s právními předpisy a kodexy

chování, které se ke mně vztahují.

Přísahám/slibuji, že budu dodržovat mlčenlivost o všem, k čemu jsem byl pověřen.

Přísahám/slibuji, že nebudu zneužívat své znalosti.

Přísahám/slibuji, že budu udržovat otevřený a ověřitelný postoj a znám svou odpovědnost vůči společnosti.

Přísahám/slibuji, že budu jednat dle svých nejlepších schopností, abych udržoval a podporoval důvěru v odvětví finančních služeb.

K tomu mi dopomáhej Bůh. Toto prohlašuji a slibuji.

Fundamentals of the Esoteric Philosophy

Bezprostředně po narození je již malé dítě konfrontováno s ohraničeními. Potom jsou mu při výchově často udávány hranice, někdy příliš málo, takže dítě necítí žádný rámec, žádný jasný směr, který by se mohlo naučit zvládnout. Většinou jsou to ale vychovatelé, kteří vytyčují linie, které dávají smysl v přechodu do druhé fáze, do fáze jeho dospívání. Překročení této hranice může být prudké, protože dospívající má obvykle nejen rebelující postoje vůči svým vychovatelům, ale často jsou užívány plnou silou dokonce agresivita a zatvrzelost, aby byl vznesen nárok a ustanovena jeho nová doména nezávislosti.

Když se věci vyvíjejí dobře, tak se dítěti při překročení hranice otevírají nové oblasti a ono je uznává a potvrzuje jejich hodnotu. Potom se v těchto oblastech usídlí a dá jim s dynamikou a vitalitou důležitost a význam.

Po překročení této hranice se mladý člověk nejčastěji usadí ve svém vlastním novém systému standardů a je schopen v nejlepších letech svého života vyvinout určitou rovnováhu.

Někdy však náchylnost k překračování hranic neustane a mladý člověk pokračuje v posunování hranic a snaží se svrhnout vše hodnotné a standardy, které jsou zde udržovány.

V přechodu mezi zralostí a stárnutím, v přechodu od rozkvětu k uvadání už často není problém intenzita překračování hranic: člověk už zná relativitu věcí, pozitivně přijímá vlastní „životní úspěchy“ a začíná vnímat v širší perspektivě, která může přinést jeho životu hlubší význam. Má smysl pro rozpouštění hranic, které se stávají transparentnějšími, jejich „přechod“ se stává snadnější, aby člověk viděl věci v globálním měřítku a aby také uvažoval o smyslu svého života v širším měřítku.

Zbavení se hranic může dokonce vyústit ve vymazání všech hranic vědomí, takže se globální stává univerzálním a může být „viděno“ ve světle věčnosti.

Sestup a slábnutí přinese ve stejnou chvíli zralost, bohatství, které může být použito pro užitek ostatních. Bohatství zkušeností a vědomí může být použito pro obnovení a transformaci. Blížící se konec života je pak velkým mystériem, odemknutím kontinuity ducha v „jednotě“ a univerzalitě, hermetickým poznáním, že ve skutečnosti žádná smrt není.

Tři rozpoznatelné kulturní stupně Tři stupně života: růst, dospělost a úpadek, ustavení hranic, překračování hranic a rozpouštění hranic může být též rozpoznáváno v naší vlastní kultuře, jak byla ovlivněna rosenkruciánskými manifesty ze 17. století, historicky někdy zmiňovaného jako nejnovější perioda v historii. V prvních desetiletích 17. století vidíme impuls nové západní kultury, snažící se ustanovit rané a jemné kulturní

hodnoty v Evropě, o které říká Vyznání Bratrstva Rosikruciánů, že je to silné a zdravé dítě. Ustavení hranic této nové kultury se setkalo s několika počátečními obtížemi: rosikruciánská idea hermetismu a univerzality člověka a vesmíru na počátku nemohla najít úrodnou půdu. Giordano Bruno nemohl zahájit tento krásný obraz v úplnosti umění, vědy a náboženství, protože zemřel předčasně na hranici; neexistovala naprosto žádná otevřenost pro novou náboženskou a vědeckou kulturu. Tyto počáteční útrapy byly vážné, s velkým utrpením a téměř zadušením této nové kultury: Boehme, Andreae, Komenský, všichni tři museli protrpět temné období neshod, otevřené nepřátelství a násilí. Ale pokud se podíváme na vědu a umění nyní, vidíme jasné známky nové kultury, která se sama ustanovila a která ustavila hranice na svém novém území.

Rovněž ve vědě získával stále více místa objektivnější pohled na realitu překonávající pověry a náboženská dogmata. Velmi tomu napomohly nové přístroje, které dovedly nepopiratelně objektivně zpřístupňovat skutečnost, přístroje jako teleskop a mikroskop. Pomáhala tomu také astronomie, která si podřídila věštce, kteří využívali pověrčivost ve hvězdy, aby získali peníze od naivních lidí, a alchymie získávající chemické základy, zatímco bylo objevováno stále více a více „hmotných“ prvků.

Nový mechanický a racionální vesmír Newtona a Descarta brzy určil vědecké myšlení (a omezil je, jak se ukázalo později). Současné, ono populární „měření znamená vědění“ se odvozuje přímo z tohoto střízlivého vědeckého myšlení 17. století.

Spinoza mohl vyhlásit, a zavést do kultury své doby novou a vyšší hermetickou představu Boha, která je stále zakoušena jako osvěžující a významná.

Kulturní změna nastala také v umění. Pomyslete na mimořádné malířství v Nizozemí a průlom v hudbě, který umožnil nekonečnost hudebního vyjádření, aby se stala základním principem. I nyní si všímáme, že se neustále objevují nové melodie, ve kterých jsou použity modulace, které jsou možné jen kvůli tomuto průlomu. A máme na mysli hermetický vliv Shakespeara, jemuž jeho nesrovnatelná síla výřečnosti umožnila uplatnit jak kulturní, tak i spirituální impuls.

Dalo by se říci, že se tato první fáze naší nedávné kulturní historie projevila v 17. století a první polovině 18. století ve své konkrétnosti, jasnosti, přesnosti, střízlivosti, míře a počtu. V hudbě je toho dobrým příkladem Bach.

Ve druhé fázi, tedy fázi dospívání a překračování hranice vidíme, že získává místo revoluční postoj.

Pomyslete na francouzskou revoluci, která kulminovala v transcendenci hranic mezi třídami a postavením, v důsledku čehož se šlechta musela vzdát mnoha svých privilegií. Omezení ve vidění pouze strohých čísel bylo někdy tak velmi dráždivé, že například Goethe nazval Bacha „starým otravou“.

Obecně začali lidé vzdorovat čistě utříděnému pořádku předchozí fáze. Ve vědě a umění té doby vidíme jasné známky nové kultury. Revoluce, emancipace, vynálezy a experimenty byly pro tuto dobu typické, a často byly násilné a provokativní.

Tento přístup k překračování hranic umožnil industrializaci, včetně takových věcí, jako je například rozvoj fotografie. Ideologie byly založeny nezávisle na náboženství a ve společnosti se s nimi experimentovalo.

Díky kolonizaci se posunuly hranice mnoha evropských mocností. Uspořádaly své vlastní sítě, často

po celém světě. Tak byla Afrika v této druhé fázi kousek po kousku rozdělena mezi evropské národy.

Po období romantismu, ve kterém se lidé často bouřili proti racionalitě první fáze, vidíme, že se v malířství objevují abstrakce a že hudebníci začínají experimentovat s opouštěním tonality. V poezii a próze, například Joyceově, Finneganově, Wakeově a v chronologické abstrakci Becketa a Pintera vidíme, že často opouštějí běžnou posloupnost událostí.

Toto překračování hranic mohlo kulminovat v narušování ustanoveného pořádku, to znamená, že se nespoutaně a důsledně odvracelo od jakéhokoli logického a rozumového spojení jen proto, aby bylo originální a inovativní. Umění přestalo být exaltované, tak jak bylo, a jak jistě bylo středověké umění

zamýšleno. Ve vědě ovlivnilo překračování hranic druhé fáze všechny disciplíny a zapříčinilo nejen nekontrolovatelnou technologickou revoluci, například ve vedení války, ale také zapříčinilo vývoj atomové bomby, atomové energie a rozvoj výroby.

A pro všechny navíc vyrobené produkty muselo být nalezeno odbytiště. Ve filosofii sledujeme nevídaný rozkvět idealismu a materialismu, vedoucí k jistému „průmyslu vědomí“. Už v 19. století se objevil výzkum transcendentální moudrosti a náboženství a orientace na moudrost Východu, jako například na buddhismus, taoismus a hinduismus. Také v matematice a fyzice byly hranice překročeny neeukleidovskou geometrií a kvantovou mechanikou.

Giordano Bruno byl prvním, kdo se odvážil vyslovit předpoklad o nekonečnosti vesmíru a přirovnat jej k mikrokosmu. Ve stávajícím náboženství se objevuje snaha přesunout pozornost dovnitř esoterickými přístupy, které si často žádaly výřečnost za hranicemi fyzicky vnímatelné reality. Tato druhá fáze překračování hranic v evropské západní civilizaci začala ve druhé polovině 18. století a trvala až do 20. století.

Nyní se nacházíme ve třetí fázi, fázi rozpouštění hranic, globalizace, odstraňování, transparentnosti, pádu materiálních a kulturních hodnot a současně schopnosti spojit se s Univerzalitou. Vidíme zde konec ideologií, rozpadávání se existujících dogmat a rozplétání existujících jistot, tvrzení a předpokladů. Toto uvadání, tento sestup, nakonec znamená konec evropské, západní kultury, ačkoli stále ještě trvá. Také to znamená, že co je v duchovním smyslu transcendentální, může být probuzeno, rozpouštění hranic může být zažíváno jako Jednota v mystice bytí a může být uplatňován odpovídající životní postoj.

Solidarita se vším a s každým na této zemi se může stát živoucí skutečností, ale může být také dusivá.

Pokud „zanechávání“ a umírání, tak jak je známe z endury, z buddhistické a taoistické praxe, přichází s odporem, bude stále povstávat boj, který může získat až apokalyptické vlastnosti.

Po rozuzlení a „zanechání“ již není cesta zpět bez největších obtíží. Jako Christian Rosenkreuz, který zažil, když se chtěl obrátit, že musel čelit vichru, který na něho byl příliš silný.

Co je pak skutečností výsledné situace? Kvantová mechanika nám teoreticky dala vyhlídku, že se skutečnost této třetí fáze – fáze rozpouštění hranic – stane více viditelnou. To bude zahrnovat odhalení toho, co je vlastně v moderním uvažování naše někdy absolutní postavení. Byli jsme vychováni k tomu, mluvit a přemýšlet o „věcech“ jako absolutních.

Ale náš starý svět pevných objektů a pevně daných přírodních zákonů se v této třetí fázi rozplývá do světa struktur prolínajících se jako vlny. Koncepty jako „elementární částice“, „materiální substance“ nebo „izolovaný objekt“ ztratily svůj význam, protože vesmír se nám jeví jako dynamická síť nedělitelných energetických struktur. Vesmír proto může být ve třetí fázi zažíván jako dynamický nedělitelný celek, ve kterém je pozorovatel vždy podstatnou částí.

Pozorovatel je ve svém mikrokosmu také zároveň v makrokosmu. Je pozoruhodné, že Paracelsus toto zformuloval již před 1. fází takto: „Abychom pochopili pravý význam alchymie a astrologie, je nezbytné si jasně uvědomovat vnitřní spřízněnost a identitu mikrokosmu a makrokosmu – a jejich vzájemné interakce. Všechny síly vesmíru jsou potenciálně přítomné v člověku a jeho těle, a všechny lidské orgány nejsou ničím jiným než výsledkem a zástupcem sil přírody.“ (překlad Frans Hartman) Nejsme oddělenými částmi celku, jsme celkem ve své oddělenosti.

Je proto logické, že se setkáváme na této zemi, v této fázi, která vydechuje z této Jednoty. Ve spiritualitě bývala nazývána planetárním Duchem, Pánem nové Země, Kristem. Tím, který říká, že tvoří dva „jedním“.

V rozpouštění hranic se setkáváme s tímto novým dechem jako s koncem a současně jako s nekonečnem, s ohledem na západní evropskou kulturu jako s křesťanstvím dovršení, jako se silou k zažití nové Země, která je věčně mladá a za všech časů příjemná: s „břemenem světla“ a „lehkým jařmem“. Stará země, „věci“ naší staré představivosti a zažívané naším starým vědomím jsou záležitostí

minulosti. Můžeme teď vidět „věci“ ve světle věčnosti; vidíme mystérium přímo skrze starou zemi. Jak říká J. van Rijckenborgh: „Každá věc na zemi je ozařovaná božským životem a hodná uctívání.“ To je konečná fáze procesu s hranicemi.

Je možné, že ostatní kultury se setkají s naší kulturou na univerzálním základě, jakmile budeme pro skutečné setkání zralí. Vždy se můžeme něco naučit. Když Angličané kolonizovali Austrálii, bylo to prováděno se značným násilím a zabíráním země lidí z velmi staré kultury Aboridžinců. Byli podmaněni. Země byla vykolíkována a rozparcelována ostnatým drátem. „Toto je moje,“ řekl nový vlastník, „tato země je mým vlastnictvím.“ Potomci Aboridžinců, staré kultury, tomu nemohli rozumět. Nerozuměli konceptu vlastnění země. Když se někteří z nich naučili anglický jazyk, zeptali se, co Angličané míní držením a vlastněním země. Angličané nezvládli překlenout kulturní propast a nakonec Aboridžinec, který si vytvořil určitou představu o tom, co měli Angličané na mysli, řekl: „My nevlastníme zemi, ale země vlastní nás.“ Jinými slovy náležíme k zemi. Hranice jsou vymazány, když si uvědomíme svoji zodpovědnost za Zemi ve vztahu k mikrokosmu a makrokosmu a svoje místo ve středu jako pozorovatel skutečnosti. Protože síly věčnosti, které přesahují všechny hranice a všechna omezení, jsou přítomné v našem středu. 

taoistickém pohledu na transformaci a vnitřní alchymii se stezka nazývá: Cesta Krále. Je vyjádřena čínským znakem „král“, který vidíte vyobrazený a který je vyslovován jako „wang“.

Horní vodorovná čára symbolizuje Jang nebo nebe – spodní čára Jin nebo zemi.

Společně umožňují svět duality. Prostřední vodorovná čára symbolizuje Jong, nadčasový střed v srdci celého stvoření. Sám se nehýbe, ale umožňuje vzájemné působení mezi jin a jang, viz verš 11 z Tao-te-ťingu: „Třicet paprsků kola se sbíhá v hlavici, avšak jen prázdný prostor ho činí užitečným.“ Svislá čára symbolizuje sílu Tao nazývanou Te. Tato síla proudí z toho Jednoho do světa duality a zase zpět.

Jádro člověka není jen v nebi (Jang) nebo na zemi (Jin), ale v nehybném středu (Jong), který propojuje Jin a Jang.

Nebe Střed Země

Jang Jong Jin

Hlava Srdce Ruce

Muž Neutrální Žena

Symbol Jong je také považován za zrcadlení Tao. Jong je bod, kde jsou Jin a Jang navzájem v rovnováze: „místo“, kde země dává základ nebi a kde nebe pozvedá zemi.

Kvůli neustálému vzájemnému působení mezi Jin a Jang se vše, co existuje, vybrušuje, leští a pročišťuje. Podstupuje proces transformace následovaný vnitřní alchymií. Nakonec se jako výsledek tohoto procesu má celé universum posvětit a zvelebit, načež se vše navrací k Tao. V tomto alchymickém procesu je uměním udržet Jong ve středu čistý, zatímco Nebe a Země (Jin a Jang – nahoře a dole) pomocí vzájemného působení transformují materii. To je umožněno svislým vprouděním síly Te – energie Tao. Te umožňuje transformaci deseti tisíc věcí – totiž v alchymickém významu slova. 

odle těchto dokumentů byl tento záhadný muž ve 14. století znám jen pod jménem „Velký Přítel Boha z Oberlandu“. Stáhl se z tohoto světa do poustevny, kterou si sám vytvořil společně se čtyřmi bratry, kuchařem a správcem, který zároveň sloužil jako jejich poslíček. Zdržovali se na utajeném místě v lese, někde v Alsasku nebo poblíž Švýcarska. Nebylo ho možné najít; s výjimkou jiných Přátel Boha, kteří byli schopni ho najít jen

díky jejich intuitivní inspiraci. Proč chtěli zůstat nepoznáni a rozhodli se vést anonymní život, dokud nezestárli do věku téměř sto let?

Velmi to připomíná jinou tajuplnou postavu o století později, která se také dožila sta let – a to Christiana Rosenkreuze. Měli navzájem něco společného? Podle Rudolfa Steinera určitě.

Podle jeho názoru celá nová fáze vývoje lidstva začínala těmito dvěma muži – lidstva na Západě, které bylo v nadiru spirituální temnoty.

Tento vývoj přinesl rozhodující obrat až mnohem později, v 21. století. S jakými objevy jsme konfrontováni dnes? A co nám tento dřívější impuls říká z pohledu moderní perspektivy?

Různorodá a diverzifikovaná společnost rychle propadá a je poháněna černobílým myšlením. „My“ a „oni“, jak se zdá, nemůže být integrováno. Možná je „transfigurace“ lepší slovo než integrace.

To není hra se slovy, ale hluboké pochopení

toho, o co tu jde. Co znamená transfigurace ve světle neřešitelného konfliktu protikladů?

Je možné žít v dualitě a v té samé chvíli v jednotě? Mohou se obě perspektivy stát jasnější, více transparentní, takže jedna může osvítit druhou? Jednota, která se rozzáří skrze dualitu. To je ta výzva, před kterou stojíme.

Různé řády Přátelé Boha ze čtrnáctého století jsou příkladem mnohých skupin ze všech časů a kultur, které usilovaly o Světlo. Když se vracíme k 14. století, většinou začínáme Mistrem Eckhartem, který žil přibližně od roku 1260 do roku 1328 v Porýní. Jeho nejdůležitější žák a přítel byl Johannes Tauler, který žil ve Štrasburku v letech 1300–1361. Od něho přímo přecházíme k tajuplnému Velkému Příteli Boha z Oberlandu, který

údajně žil od roku 1315 do roku 1420.

Pokud jsou tato historická data pravdivá, bylo to předminulý rok přesně 700 let poté, kdy se Velký Přítel Boha narodil v Lucernu, v centru Evropy, jako syn zámožného kupce z bohaté střední vrstvy.

Po smrti svých rodičů ukončil obchodní činnost, zrušil své závazky, prodal majetek a zasvětil pět let dobročinnosti ve svém rodném městě, než definitivně odešel.

Díky dopisům, které po poslíčkovi, již dříve zmíněném, odesílal do Štrasburku, byl v pravidelném kontaktu s novým místním klášterem, který byl vzdálen od jeho skryté poustevny asi 100 km.

Bratrstvo svatého Jana, druh řádu templářských rytířů, ho považovalo za osvíceného mistra a svého duchovního otce. Několik let po jeho posledním dopisu z roku 1380 ho začalo

Bratrstvo svatého Jana hledat, ale bez úspěchu.

O pět století později, na konci devatenáctého století, se začali teologové jako Carl Schmidt, Auguste Jundt a Henry Denifle zajímat o jeho rukopisy a přinesli několik hypotéz o historickém původu tohoto Přítele Boha a kdo by tímto Přítelem Boha mohl být. Ani oni nakonec nepochopili, kdo by tou tajemnou postavou mohl být, a tak ukončili svůj výzkum.

Nakonec Denifle, katolický teolog dominikánského řádu, došel k závěru, že Přítel Boha nikdy neexistoval, ale že byl výtvorem imaginace jeho přítele Rulmana Merswina, který založil klášter svatého Jana v roce 1370, údajně v úzkém spojení s Přítelem Boha. Tím byl výzkum, kdo byl, kde žil a co znamenal pro historický vývoj Evropy, zcela opuštěn. Podle Deniflea žil pouze v představách

několika lidí. A tak ho nikdo nepotřeboval hledat nebo následovat. Nikdo nepotřeboval brát jeho rukopisy vážně.

Johannes Tauler Avšak Rudolf Steiner měl jiný názor a držel se skutečnosti, že Velký Přítel Boha existoval a nadto hrál velmi významnou politickou a náboženskou roli ve velkém boji za svobodu lidí na Západě.

Podle Rudolfa Steinera je jakýmsi předchůdcem Bratrstva Kříže s Růží, které vzniklo z Přátel Boha. S touto hypotézou, jako výchozím bodem – kterou zde ani neakceptujeme ani nepopíráme – by mělo velkou cenu rekonstruovat toto poselství pomocí dopisů, které psal ostatním Přátelům Boha, které byly nalezeny později.

Jedním z nejdůležitějších přátel podle těchto dopisů byl Johannes Tauler. Johannes Tauler žil a kázal ve Štrasburku.

Jeho duchovním učitelem byl Mistr Eckhart, který byl řádovým bratrem dominikánů jako on sám. Jak je dobře známo, tento řád hrál nemilosrdnou roli v křížových taženích proti Katárům v předcházejícím století, s tragickým faktem upálení velkého množství Bonshommes, nebo „Dokonalých“, kteří se ukryli v pevnosti Montségur v roce 1244.

Inkvizice dominikánského řádu zaměřila svou pozornost nejen na heretiky, ale i na bratry ve svých vlastních řadách, kteří se odvážili kázat o tom, že „víra se zapaluje uvnitř člověka“ a byli stále kritičtí vůči vnější pravomoci krále i jejich vlastní svaté církvi. Budeme citovat přímo z procesu proti Mistru Eckhartovi, ve kterém se sám hájil proti útoku svých spolubratrů. Jiný dominikán, bratr Durandus, dal obžalovanému na konci výslechu šanci na závěrečný komentář, před

konečným verdiktem, vysloveným proti němu.

Mistr Eckhart potom povstal a oslovil své spolubratry: „Říkám vám, že jestli vy sami nejste jako ta pravda, o které zde kážeme, bude pro vás nemožné mě následovat nebo mě pochopit. Pravda o čemkoli může být pochopena jen pravdou uvnitř nás. Správná schopnost naslouchat umožňuje růst možnosti pochopení, například nouzi duše, která je přítomná uvnitř nás. Je to jen z naší vnitřní nouze, tím že ,je‘, že můžeme pochopit bídu duše, a tak se stát schopnými vzdát se našeho zdánlivého bohatství – našeho pokrytectví – naší ješitnosti. Čím více se člověk vzdává své vlastní svéhlavosti, tím hlouběji může slyšet tato slova a poznat v nich pravdu.“ Eckhartova obhajoba Poslední obrana Mistra Eckharta ve chvíli, kdy

stál před inkvizicí, na sklonku svého života, začíná následovně: „Eminence, bratři, přátelé!

Dnešní noc se mi zdál sen. Viděl jsem Pána. Stál samotný pod širým nebem, ale byl obklopen hradbami velkého města. Tento sen může být vysvětlen mnoha způsoby. Pro mě to má význam, který se týká života každého člověka. Jediný, kdo je svobodný, je Pán uvnitř nás. Ale neustále Ho obklopují hradby. Nařídil strhnout tyto hradby a přestavět je ve třech dnech, mluvil o hradbách naší staré víry, o zafixovaných nevyvratitelných názorech na zákon. Svou smrtí je zbořil a svým opětovným vzkříšením přinesl obnovu. Umírání, kterému se podrobil, bylo tak úplné, že On sám se cítil být opuštěný dokonce i Otcem.

Tím se vzdal držení posledního opěrného bodu staré pevnosti.

Co jsem vždy požadoval od svých posluchačů je, aby strhli své hradby. Možná, že si jich nejste ani vědomi.

Ale já je vidím velmi jasně, protože vaše hradby byly i mými hradbami. Marně jsem se proti nim bouřil, dokud jsem nakonec nepochopil, že člověk může projít těmito hradbami až po své smrti a vzkříšení.

Tak je Pán naším příkladem. Přímo skrze zdi a zavřenými dveřmi přichází ke svým učedníkům. Po jeho smrti se Jemu otevřeli a jednoho dne Ho jeho učedníci uviděli ve svém středu.

O jakém druhu hradeb hovořím?

Každé slovo je vlastně hradbou pro samotný život! Tak jako každé napsané slovo, každá teze, každé učení. Jsou to stěny pro svobodné proudící slovo, které přichází přímo ze srdce, ze zdroje. Každé dogma život zabíjí.

Hradby, za kterými žil Pavel, se zdály být neproniknutelnými. Ale na jeho cestě do Damašku Světlo proniklo jeho stěnami. A objevil se vzkříšený člověk.

Jestliže v nás světlo Pána začíná působit, naše hradby se stávají jakoby udělanými ze světla, protože On je činí průhlednými.

Podle čeho poznáme, že v nás začíná působit? Jestliže v našem kamenném vězení hoříme touhou po svobodě.

A ta se stává silnější, jakmile nás nechává vidět skrz věci a zapojí nás do Jeho vzkříšení.

Vše staré a dobře známé z nás pak odpadá, jakoby to byly hradby.

Vynořují se nové elementy a naplňují nás nadšením. Objevujeme zázrak duše; její dřívější malost a nouze dělají cestu pro novou a nezměrnou plnost. Je přítomna v každé částečce, naplňuje je životem a sama zůstává nedělitelná. Tímto způsobem

vidíme, že se v duši jedno a mnoho sjednocují. A také objevujeme zázrak prostoru ve vesmíru. Tam neexistuje čas. Čas se odehrává uvnitř bezčasovosti.

A kromě toho objevujeme, že minulost a současnost splývají v nyní.

Existuje pouze věčné nyní. Tento vhled může být přenášen jen srdcem a jen od srdce k srdci.

Toto není možné skrze obyčejná slova. Jediná věc, kterou chci, je učinit hradby průhlednými.

Jen tak můžeme nasměrovat každého do nevyslovitelného.

Chápu, že to zní, jako by si to vzájemně odporovalo. Učinit průhlednými… jak to vysvětlit? Je to jako žádost Boha k ostatním, která jde skrze mne.

O co jsem žádal, nemůže zde být vynuceno. Co jsem žádal, jen Bůh po vás může žádat. Jsem si toho vědom, a přesto vás o to žádám. V této chvíli bych rád věděl, jestli jsem dostatečně

odstranil své vlastní hradby. Nežádám vás, abyste mě pochopili.

Také nežádám Boha, abyste mě uznávali.

Ale žádám Ho, aby vám dovolil vidět srdcem. Potom váš rozsudek bude Jeho rozsudkem, vyslovený vámi a přijatý mnou.“ Potom nečekaně vstal nějaký spolubratr, aby promluvil.

Raimondus Bequini ho oslovil a řekl: „Drahý bratře Eckharte, dovol mi uvést jinou interpretaci tvého snu: Cítíš se osamělý, námi opuštěný. Ale tak to není! Patříš k nám!

Také ve svém omylu stále zůstáváš s námi a jsi naší částí. Ano, dokonce i v zápalu, se kterým obhajuješ tento omyl. Ale omyl je omyl a musí být uznán. Chybovat je osudem člověka. Bohužel to vše je také často jeho oblíbeným dítětem. Shledávám strašným, když si

myslím, že bez lásky k pravdě můžeme přijít k největšímu omylu. Nech nás to trochu zmírnit. Mluvil jsi o hradbách, které chceš strhnout. Prosím, jen se podívej, že my potřebujeme tyto hradby. Bez těchto hradeb bychom chybovali ještě více. Pro nás to nejsou hradby, příteli! Jsou to podpůrné pilíře naší víry. Chrání nás před protivníky, kteří chtějí, abychom páchali tyto chyby. Bez těchto hradeb bychom byli ztraceni.“ Existuje most přes tuto rokli?

Existuje most mezi vnější církví a vnitřní neviditelnou církví, která nemá žádné hradby?

Mezi uznávaným myšlením a otevřeností srdce? Na tomto světě stále existuje silný fundamentalismus. Je to mocná síla, kterou je těžké rozeznat a nechat ji odejít. Je zřejmá skrze naše chování k osobě,

která s námi nesouhlasí.

Ale náš vlastní fundamentalismus se může schovávat za jistý druh spirituálního sebepotvrzování. Co je to skutečná spirituální svoboda?

Je možné se osvobodit z našich vlastních neoblomných přesvědčení?

Pravda a to, co se zdá být pravdou, si může být navzájem velmi blízko. „Ti, kteří prohlašují, že ví, neví nic,“ říká Lao-cʼ. „Nejvyšší formou vědění je nevědět nic,“ říkají Rosikruciáni. V tom samém smyslu mluvili Přátelé Boha o „nouzi duše“.

V srdci neexistují regály s knihami plnými moudrosti nebo svatých rukopisů. Srdce se často podobá stáji nebo jeskyni, ve které se musí Světlo, které není z tohoto světa času a prostoru, neustále znovu a znovu rodit.

Gnostici nazývali toto světlo Gnosí, čistým uvědomováním si, a to je zcela odlišné od

běžného vědění rozumu. Přítel Boha jako Eckhart vždy mluvil Živé Slovo, které může být rozeznáno svým vlastním vnitřním Světlem. Nicméně existující struktura nastolené církve to pociťovala jako ohrožení a tím samým způsobem chápalo duchovenstvo i učené rukopisy o Ježíšovi. To je právě charakteristické na účinnosti Gnose; rozkládá staré struktury a staví novou realitu.

Protože v podstatě nemůže být organizovaná v systému s pevnými doktrínami a pravidly.

Gnostická stezka – pokud můžeme mluvit o stezce – je přímá cesta do srdce Boha a naopak. Stezka bez prostředníka – a většinou bez autority nebo sankcí za překročení.

Učitel nebo komunita mohou být přirozeně pomocí, buď dočasně, nebo dlouhodobě, když zdůrazní, že jde o vnitřní stezku, kterou člověk

může jít pouze cestou sebeautority. Přátelé Boha to věděli příliš dobře, i když formálně příslušeli k vnější církvi čtrnáctého století. To je důvod, proč u církevních autorit vyvolávali tolik odporu.

Stezka vnitřní svobody může být i nebezpečná.

Představitelé církve se divili: „O jaký druh svobody se ve skutečnosti jedná? Je možné dovolit člověku jeho vlastní cestu? Lze získat nějaký druh spirituálního osvícení tak rychle, jak je jen možné? Osvobodit se od (našich) pravidel a závazků?“ V Theologia Deutsch, která je jedním z nejznámějších mystických textů Přátel Boha, hleděli na tehdejší „Bratry svobodného ducha“ s kritickýma očima. Tito bratři „svobodného ducha“ se podobají Přátelům Boha v mnoha aspektech, ale Přátelé Boha je viděli jako imitaci spojenou se

svéhlavostí individua, svobodou pro každou osobnost, jako nějakou formu spirituálního materialismu.

Pravdivý spirituální proces, o kterém čteme ve významném kázání Taulera, byl viděn Přáteli Boha jako přitažlivý proces změny, nebo transfigurace, která může vyvolat všechny druhy reakcí uvnitř existujícího spirituálního vnějšího světa.

Mohou to být reakce odporu nebo destrukce, nebo někdy stavba průčelí a fasády.

Z tohoto důvodu praví Přátelé Boha manévrovali svou lodí „mezi Skyllou a Charybdou“. Pro Přítele Boha, který objevuje spirituální svobodu, to znamená opustit svou vlastní vůli ve shodě se známým Ježíšovým rčením „ne má, ale Tvá vůle se staň“. To pro něho byl nezbytný předpoklad. Přátelé Boha a později Rosikruciáni

měli jednotný názor, že je zcela nezbytné se odevzdat procesu znovuzrození vnitřní duše, tedy růstu jiného, nového vědomí. Ve své snaze najít spojení s existující církví používali Přátelé Boha jazyk a taková podobenství, aby mohli vysvětlit lidem té doby spirituální cestu, která jim byla dobře známá; cestu utrpení, kterou snášel Ježíš. Aby tomu nevěřili jako nějakému příběhu, ale následovali to jako vnitřní stezku; ne s církví jako autoritou, ale jen s probouzejícím se vědomím ze srdce jako průvodcem, vnitřním Pánem, který chce zbořit starý chrám svým vlastním myšlením a s touhou postavit nový chrám.

Rozkol Eckhart se sám obhajoval proti svým spolubratrům, ale oni ho stále odsuzovali a nakonec ho poslali do Avignonu pro konečný verdikt, k tehdejšímu papeži.

Pokud víme, Eckhart zcela nečekaně zemřel v roce 1328 v Avignonu, nebo někde na cestě. To ho a jeho řád zachránilo před hanebnou popravou. O několik měsíců později byl jeho rozsudek ještě potvrzen v Kolíně nad Rýnem s velkou satisfakcí jeho úporných oponentů a k velkému úděsu jeho přítele a žáka Johanna Taulera, který tehdy měl asi třicet let a považoval Eckharta za svůj velký vzor a zdroj své inspirace. Pro Přátele Boha to byla hořká pilulka, která se jen těžce polykala. A následovalo vnitřní odloučení, které se manifestovalo v jejich jednotě. Přesně za padesát let cestuje Velký Přítel Boha, který následoval svou vlastní inspiraci, do Říma k papeži, aby ho nabádal k zahájení velké reformace církve. Papež se zdráhal, neodvažoval se udělat tak riskantní krok. Když přibližně o rok později zemřel, propukl spor o jeho

následnictví, což vedlo k novému velkému rozkolu uvnitř církve. Tento rozkol v církvi byl velmi hluboký a nakonec vyústil v definitivní rozkol – v dobře známou reformaci, kterou zahájil Luther a v podstatě byla inspirována Přáteli Boha a prací Taulera, společně s novým nadšením, vzniklým na univerzitách v Tübingenu a Wittenbergu, které v tom viděly počátek nové éry pro střední Evropu.

Markéta Porete Ve 14. století byla církev stále ještě nesmírně mocná a usvědčení z heretických myšlenek mohlo snadno vést k veřejné popravě upálením.

Jeden z největších spirituálních přátel Eckharta, mystička Markéta Porete, byla v Paříži veřejně upálena na hranici jen několik let před odsouzením Mistra Eckharta v Paříži. Jacques de Molay, spirituální vůdce templářů, zakusil

ten samý osud, protože král Francie záviděl Jacquesovi jeho moc a bohatství. Král přesvědčil papeže a jeho kardinály, aby odsoudili templáře na koncilu ve Vienne, severně od Avignonu. Během tohoto koncilu byl Eckhart svědkem nelítostné hry moci; bude mít konečné slovo král nebo papež? Papež spor prohrál a král zkonfiskoval veškeré jmění templářských rytířů, kteří v jeho očích získali příliš mnoho moci a bohatství, a pak použil jejich majetek k financování svých válek. V té době si mnoho lidí myslelo, že se blíží ohlašovaný Armagedon. Ale kdo byl vlastně Antikrist? Papež nebo král?

Nebo oba? Byla to doba, kdy lidé prosili o nového Spasitele. Kdo by mohl naplnit tuto roli a jak by měl být vytvořen nový Jeruzalém?

Ale nový Jeruzalém není možné postavit ve vnějším světě.

Okolo roku 1350 sužovaly Evropu četné katastrofy. Byla to nelítostná bitva mezi papežem a králem Bavorska, kde se města musela rozhodnout, na čí straně budou stát. Devastující zemětřesení zasáhlo město Basilej a Štrasburk. Fatální epidemie moru vyhubila polovinu populace ve velkých městech, včetně Štrasburku. Často byli z toho obviňováni židé. Ale pro Velkého Přítele Boha, který v té době žil v úplné anonymitě, toto všechno odpovídalo celkovému zmatku spirituálního života v Evropě. Pro něho dosáhla evropská kultura svého nejtemnějšího nadiru. V srdcích lidí nebylo světlo. Každý žil se strachem z příští katastrofy nebo ze zatracení v pekle, které ho očekávalo po životě.

Jak spirituální, tak i světští panovníci byli vedeni pouze svými vlastními zájmy a utlačovali lidi, kteří na nich

byli závislí. Byla to beznadějná situace, která naléhavě vyžadovala změnu.

Tauler měl v této době obavy, aby ho úřady nehodnotili negativně.

Přesto byl považován za jednoho z nejlepších kazatelů v oblasti Porýní a byl velmi dobře znám mezi Kolínem nad Rýnem a Basilejí.

V tom samém roce 1350 navštíví o patnáct let mladší muž Taulera ve Štrasburku a zeptá se ho, zdali by nechtěl být jeho zpovědníkem a rádcem. Je laikem a jako Tauler pochází z poměrně bohaté obchodnické rodiny, a proto může často cestovat.

Tauler o něm nic neví, ale z jeho očí mu září upřímnost a hluboká víra. Mladý muž ho požádal o kázání o dokonalosti. Tauler neochotně souhlasí, ale chce vědět, zda tento laik může pochopit obsah, kvůli vysoké úrovni filosofie, která je psána

v latině. Učenci by to měli pochopit, ale ne obyčejný laik. Přesto to udělá a ve 24 bodech vysvětlí učení Dionysia Areopagita, mystika nejvyššího řádu, které je plodem řecké filosofie a křesťanské doktríny spasení.

Radikální obrat K Taulerovu velkému překvapení je mladý muž schopný při příští návštěvě dát ke každému bodu stručný přehled. Doktrínu zcela pochopil.

Jak to bylo možné?

Taulerův úžas vzrostl ještě víc, když mladý muž, poté co byl dotázán na to, co si o tom myslí, odpověděl, že to všechno je pravda, ale že intuitivně věděl, že Tauler nežije svůj život podle toho. Byla to jen knižní moudrost, nikoliv živé poznání z hloubi duše.

Pod vlivem této konfrontace nastává v Taulerově životě zvrat.

Příkladný postoj laika

hluboce ovlivní Taulera a role se obrátí. Tauler se skromně zeptá laika, zda by nechtěl být jeho mistrem místo žákem.

Následuje proces radikální vnitřní proměny, která po dvou letech vede k jeho spirituálnímu průlomu. Na radu onoho laika se kazatel stáhl do své cely v klášteře a již se neobjevuje na veřejnosti. Dokonce přemýšlel o tom opustit církev, ale jeho anonymní učitel mu doporučil, aby zůstal a jen

vnitřně se distancoval od církve jako mocenské instituce.

Nejprve si mysleli, že je nemocný a později duševně chorý, protože nic nepřipomínalo jeho kdysi tak hrdé spirituální ego. Na konci ledna 1352, po obtížném procesu a hrůzostrašné noci, zažil průlom Světla, srovnatelný s Pavlovým zážitkem v Damašku.

Teprve potom mu jeho spirituální rádce dovolí znovu kázat.

Toto se však ukázalo

jako pohroma, ve které mizí poslední zbytky jeho spirituálního ega.

V přeplněném kostele plném očekávání nebyl schopen vyslovit jediné slovo. Bezmocně na kazatelně jen pláče, pláče a pláče a jeho slzy donutí mlčet jeho ústa… Od těch dob už nebyl tak důležitý pro své spolubratry, sestry a prostý lid. Ze starého Taulera, proslulého kazatele, který kázal tak výmluvně, už nic nezůstalo.

Znovuzrození Později dostal jinou příležitost pronášet kázání, tentokrát ne k lidem, ale k nevysvěceným sestrám v klášteře „beghardů“*. Citujeme začátek a několik dalších částí tohoto kázání z dubna roku 1352. Ačkoliv jsou slova jazykem oné doby, jejich živá esence k nám stále promlouvá: „Drazí přátelé, je to už více jak dva roky, kdy jsem zde kázal naposledy. V té době jsem jako

obvykle hovořil latinsky o 24 bodech dokonalého života, založených na spisech Dionysia. Ale dal jsem si slib, že už nebudu kázat latinsky, pokud to nebude pro žáky, kteří si chtějí prohloubit filosofii. S vámi bych chtěl hovořit naším mateřským jazykem a jako s přáteli. Obraťme se nyní do nitra a prosme o požehnání, protože tak můžeme slyšet správným způsobem.

Stejně jako text, ze kterého jsem vybral verš z Matoušova evangelia: ,Pohleďte, zde přichází ženich. Běžte a přivítejte ho.‘ Ženich je zářící světlo Pána uvnitř nás a nevěsta jsme my; je to naše duše.

Drazí přátelé, jsme voláni, abychom šli a setkali se s ženichem v úplné otevřenosti.

Ale možná jsme ztratili obraz správné cesty a všechny cesty se zdají být zmatené; jsme na scestí. Ano, pro mnohé z nás může být cesta tak

cizí, že se necítíme být schopní – navzdory tomu, jak moc jsme dychtiví cestou jít – jít kupředu a potkat ženicha. To je to, o čem bych s vámi dnes rád hovořil. Každý může nějakým způsobem předpokládat, jaké to musí být, být nevěstou. Jak potom potkat svého ženicha jako nevěsta; jak potkat milovaného, když toužíte být s ním sjednoceni?

Drazí přátelé, je mi jasné, že vy jako oddaná nevěsta se vystříháte všeho, co váš milovaný nemá rád, jako třeba přílišnému zaměření na povrchní zábavu a materiální požitky víc, než v rozumné míře potřebujete. Neměli byste se chlubit svými úspěchy, svou krásou, dobrým chováním a svými vědomostmi. Je lepší být sám sebou přirozeným a neokázalým způsobem. Jestliže ochotně odložíte všechny vnější

věci, pak jste přitahováni do přízně svého milovaného, bude vás mít rád mnohem víc.

Potom vás Milovaný osloví a řekne: ,Jestliže chceš přijít ke mně jako ke svému ženichovi, požádám tě, abys následoval část té samé stezky, kterou jsem šel já.‘ Třicet tři roků jsem trpěl hladem, žízní, zimou, hořkými pomluvami, bolestí a nakonec krutou smrtí kvůli náklonosti k mé nevěstě – z mé velké lásky k ní.

Jsi i ty ochotný všeho zanechat a dokonce zemřít pro svého Milovaného? Z celého svého srdce a z lásky? Říkám ti, jestliže tvá oddanost ke mně je dostatečně hluboká, všechen tvůj strach se rozplyne.

Jestliže slyšíš tato slova, mohou tě vylekat a ty si uvědomíš, kolik máš ještě pochybností. Jsi skutečně připraven všechno odložit a říci bezpodmínečně ,ano‘ čemukoliv, co ti život

přinese; nemoc nebo zdraví, blaho nebo trápení, sladké nebo kyselé, chladné nebo horké, suché nebo mokré? Jsi připraven odevzdat svou vlastní vůli a řídit se svým srdcem, poslouchat to nejhlubší Světlo v tobě, tvou Lásku?

Co se stane, když ženich rozpozná pravé odevzdání se nevěsty? Protože ona ho úpěnlivě prosí, aby jí podal obzvláště čistý, lahodný nápoj. Co s ní udělá tento elixír?

Nechá ji zažít ještě více nejrůznějších pokušení a tvrdohlavostí, které ji táhnou dolů. A protože ona jako nevěsta chápe, že ženich jí to dává z laskavého soucítícího smýšlení, ochotně to akceptuje kvůli Němu a jeho Lásce. Obrací se k Němu a říká: ,Ach můj milovaný ženichu, je dobře, že ty nechceš, co já chci. Přijímám tu cestu, kterou ty chceš. Piji tento elixír, který mi nabízíš z lásky. Cokoli mi přinese, dobro nebo trápení,

zcela se odevzdávám z lásky k tobě.‘ Čím více poznává ženich vážnost a oddanost své nevěsty, tím více ji miluje. A z této lásky nechává trpět její přirozený stav tak dlouho, dokud se nestane krásnější a nakonec se neosvobodí od svých problémů, nečistot a trápení. Jednou se stane, že jí konečně řekne: ,Nyní ses stala sněhobílou krásou, má líbezná nevěsto, a stala ses mi velmi blízkou.‘ A ona v jeho blízkosti cítí nezměrné přátelství a lásku.

Na této radostné oslavě svatby bude přítomný věčný Otec ženicha a řekne nevěstě: ,Má líbezná vyvolená panno, nyní nastal čas jít do chrámu.‘ A vezme ženicha a nevěstu za ruce, vede je do chrámu a spojuje je v božské lásce. Jsou spojeni tak hluboce, že je nelze oddělit od sebe ani v čase, ani ve věčnosti. Když

jsou oddáni tímto božským způsobem, zeptá se ženich: ,Drahý věčný Otče, kdo bude naplňovat poháry na této svatbě?‘ Potom Otec řekne: ,Bude to Svatý Duch.‘ Přijde a vyleje překypující božskou lásku na nevěstu a vznítí lásku v ženichovi takovým způsobem, že nevěsta bude bez sebe a bude pít z této lásky nejhlubší esenci, což má za následek opojení, které jí dává zapomenout na sebe a všechna stvoření v čase a věčnosti.

Drazí přátelé, ta, která je pozvána na tak vznešenou a spirituální svatbu a opravdu přichází takto daleko, bude zažívat a okusí pravdu, milosrdnou sladkost Svatého Ducha.“ Takto proběhlo první kázání znovuzrozeného Taulera, po jeho vlastním vnitřním zápasu, který trval dva roky. Jak bylo zmíněno již dříve, byla to jiná doba a jiný

jazyk. Na jedné straně to bylo v souladu s existující tradicí. Na straně druhé to byla jasná změna a obnovení.

Esencí byla hluboká víra v nutnost a možnost transformace zevnitř.

Starý Tauler byl skutečně obdařen intelektuální znalostí dokonalosti. Ale nyní také zažil skrze hluboký a dalekosáhlý proces to, co už znal teoreticky, a tento zážitek sdílel se svými posluchači. A skrze sílu vlastní zkušenosti měla jeho slova mnohem větší účinek než dříve. Později v tomto kázání se v jeho posluchačích odehrávaly zvláštní věci. Několik posluchačů bylo tak hluboce pohnuto, že ztratilo vědomí. Nějaký člověk upadl na zem a okolostojící si mysleli, že na místě zemřel. Volali na Taulera, aby přestal kázat, protože pro některé z posluchačů to bylo příliš (silné).

Vzhledem k dramatické situaci té doby byla smrt důvěrně známým fenoménem téměř pro každého. Lidé často žili na hraně ostří. Jejich obvyklý každodenní život byl plný nejistoty. To je důvod, proč byli lidé otevřeni spáse, která byla stranou dobře známých cest, spáse, která se jich mohla dotknout v jejich nejhlubší vnitřní bytosti.

A Tauler nabídl svým posluchačům tento způsob radikálního zvnitřnění během následujících devíti let, kdy kázal. Jeho kázání vypadala, že jsou ještě v toleranci přijatelnosti církve, i když se velmi vzdalovala tomu, v co dříve věřil.

Jako nový člověk O dvě stě padesát let později Rosikruciáni vyjadřovali tu samou doktrínu ve třech známých větách: Ex Deo nascimur.

Z Boha jsme zrozeni.

In Jesu morimur.

V Ježíši (Milovaném) umíráme.

Per Spiritum Sanctum reviviscimus. V Duchu Svatém jsme znovuzrozeni.

Jsme znovuzrozeni jako nové, jiné bytosti.

V tomto ohledu vidíme přímou souvislost mezi Přáteli Boha a Rosikruciány v podstatě, kterou reprezentovali. Forma projevení je diktována přesně stanovenou dobou; podstata, která se sama vyjeví, je nadčasová. Čím více prozkoumáme podstatu, tím více ji pochopíme navzdory všem různým formám vyjádření. Světlo v nás rozpozná Světlo v jakémkoli způsobu, kterým se samo původně vyjádřilo. Je to intuitivní a vystupuje to nad jméno i formu. Slova patří do mentální a známé oblasti. Člověk nemůže vyjádřit podstatu slovy. Tauler hovořil o „Bezpodstatném“, odkud všechny zkušenosti já a světa vycházejí a zase mizí, ale které samo o sobě

nepatří k této sféře zkušenosti, k sféře já, světa, ale které vzniká jen v Bohu. „Z Boha jsme zrozeni.“ Ne v tomto světě času a prostoru.

Ne v minulosti, v těle, ale v živé Přítomnosti, ve které všechno, co je, je vyjádřením Jednoho. Živý duch nás nechává zažívat toto mysterium, ale náš mozek není schopný to pochopit nebo pojmout. Nebo jak říkají Rosikruciáni: Nejvyšší myšlení je nemyslet; nejvyšší vědění je nevědět.

Eckhart se musel sám ospravedlnit za to, že nazýval věřící ne služebníky Boha, ale přáteli. Jeden z jeho spolubratrů zareagoval: „Jak se můžeš opovážit dát sebe na stejnou úroveň s Pánem, naším Otcem, naším Stvořitelem?! To je čistá hereze a arogance.“ Ve vztahu k nové éře Ale probouzející se nový člověk, který zemřel v Ježíši dle své staré

přirozenosti a je znovuzrozen ze síly Svatého Ducha, ví v hloubi duše, že tento nový Člověk už dávno není služebník, ale Přítel Boha, bez ohledu na to, jak podřízený světu a lidstvu může on nebo ona být. Tímto pochopením ztratila tradiční církev nad takovýmto Přítelem Boha svou moc. Proto před 700 lety začala nová doba Svobody, Rovnosti a Bratrství.

Zpočátku jen ve vědomí nemnohých, ale o 400 let později ve vědomí společnosti.

Bude zapotřebí ještě spousta času a úsilí, předtím než tato inspirace doopravdy naplní všechny vrstvy společnosti a každodenní život. Musí to být úplně přirozený proces, který bude organicky narůstat, ne jako nějaký ideál, o který bude člověk usilovat, nebo nějaký program, který může být

organizován a uskutečněn. A kde se my sami nalézáme zde a nyní, ve dvacátém prvním století?

Před pokračováním pátrejme hlouběji po místě pobytu tohoto anonymního učitele Taulera. Podle Rudolfa Steinera to byl přítel a předchůdce Christiana Rosenkreuze, který se jako on inkarnoval v té době a znovu ve stoletích, která následovala, aby propojil tento nový impuls, přijatý v nejhlubší temnotě k vývoji Evropy a filosofie západních mysterií. Vedl tento nový impuls, roznícený Přáteli Boha a Rosikruciány, skutečně do nové doby, nebo vedl jen k imitaci, divadelnímu představení?

Vypráví se, že když se Tauler sám připravoval na smrt, léčil se v letním domku u kláštera v Kolíně nad Rýnem, kde také žila jeho sestra. V té době požádal svého Přítele Boha, aby

přijel na poslední návštěvu, aby se mohl rozloučit. Během této návštěvy Tauler vysvětlil, že se jeho život po setkání s Přítelem Boha radikálně změnil a kromě toho, že nemůže v žádném případě potvrdit, že kázání, která přednášel, pochází skutečně od něho samotného. Zřetelně cítil, že je to Bůh, kdo mluví skrze něho; to samé cítil, že se děje u Přítele Boha. Všechno v jeho životě se stávalo skrze inspiraci. Bylo to dílo Boží, ne jeho. Jeho část v tom byla jen nezištná služebnost. Žádná utopie Vraťme se zpět k Velkému Příteli Boha z Oberlandu. Má vůbec smysl vypátrat jeho historickou identitu ve světě času a prostoru? Přestože je pravda oproštěná od tohoto světa, záleží na tom, jak se to, co není z tohoto světa, ve světě manifestuje: je to důkaz a svědectví

o Nejvyšším. Tímto je ukázáno, že je možné realizovat pravé Já ve hmotě. Přicházející nový člověk není utopií ani ideologií nebo mentální představou. V křesťanských pojmech: Bůh miluje člověka tak hluboce, že dovolil svému duchu stát se jeho synem v našem nitru. To není ojedinělá událost, která se stala před dvěma tisíci nebo sedmi sty lety. To se může stát nyní, v tomto životě, v každém z nás. Ti, ve kterých se to stalo, jsou toho živým důkazem.

Co nám Přítel Boha o sobě prozradil? Našli jsme něco o tom v malé knížce, kterou nabídl v roce 1377 Bratrstvu svatého Jana v klášteře, který založil se svým přítelem Rulmanem Merswinem.

V této knížce popisuje život pěti Přátel Boha, kteří opustili městský život společně s kuchařem. Ve skupině

byli: přítel z mládí, který byl dříve ženatým rytířem, žid, který kvůli inspiraci ze snu opustil Prahu, bratranec, který byl mnichem a vyznal se v zákonech a financích, a ještě další rytíř.

Byla to velmi různorodá společnost mužů, kteří dobře znali život ve světě, ale kteří v určitém momentu pocítili volání začít žít úplně jiný život. Nakonec říká něco o sobě, aniž by zacházel do historických skutečností. To udělal v jiné dřívější knížce, ve které popisuje svůj život a život svého přítele od mládí až do jejich proměny.

Ale to je jiný příběh, který zde nebudeme uvádět. Na několika stránkách načrtl proces, kterým prošli – umírání jejich staré osobnosti a znovuzrození v Duchu. „Moji ctihodní bratři, nyní jsem podrobně vyprávěl o životech všech svých bratrů a myslím si, že mi můžete mít za

zlé, že jsem vůbec nemluvil o sobě.

Proto jsem připravený to udělat zde, ale jen několika slovy, protože nerad mluvím o sobě.

A také protože vím, že několik lidí bylo znepokojeno Pavlem, který jak si oni mysleli, psal příliš mnoho o sobě ve svých listech, o všem, co musel vystát.

Milovaní bratři, vidíte všude kolem sebe v naší nešťastné době tak mnoho zmatených lidí, kteří ztratili cestu a jejich život je zcela absurdní.

Přesto se navenek stále ukazují jako počestní, úspěšní a zbožní lidé.

Proto vás varuji a žádám, abyste se chránili před světem, protože situace je v mnoha ohledech velmi vážná.

Pohleďte, drazí bratři, člověk je již pobouřen slovy Pavla, který byl Světlem církve a zosobněním skromnosti. Člověk zapomíná, že takto píše svým bratrům jen proto, že křesťanství

bylo na svém počátku a protože to bylo nutné takto dělat. Proto píše z božské lásky. V žádném případě nemyslel na sebe, ale jen na slávu Jednoho. Jsem přesvědčený, že kdyby se ho někdo v té době zeptal na jeho úmysl – tím samým způsobem, jakým byl dotázán Jan Křtitel – odpověděl by tím samým způsobem: ,Nejsem hoden rozvázat mu řemínek u jeho obuvi.‘ Drazí bratři, v tuto chvíli mám víru v lidství. Bez ohledu na to, jak hrozná je tato současná situace: přesto v něj věřím. Kdybyste věděli všechno o mně a už mě úplně znali, nepsal bych o sobě nic. Vězte také, že nepíši z vlastní iniciativy.

Považujte tato slova za přicházející od Boha, odkud pochází všechno dobro.

Takže milí bratři, protože to má být, píši o sobě následující.

Všechno, co jsem vám

vyprávěl o životě mých bratří a všechno, co museli snášet, jsem já sám také zažil s pomocí Boží.

Avšak na druhé straně – milostí Svatého Ducha – poznal jsem všechny ty nadpřirozené radosti tím samým způsobem jako oni. Na počátku křesťanství, inspirován božskou láskou, napsal Pavel, aby pomohl mladé církvi: ,Znám člověka, který před čtrnácti lety vystoupal do třetích nebes, nevím, zda s tělem nebo bez těla, jen Bůh to ví.‘ Drazí bratři, nyní mám přání, psát tím samým způsobem o Boží milosti ke mně, a to by vás mohlo popudit. Věřím, že kdyby byl Pavel dosud mezi námi, nebyl bych hoden rozvázat mu řemínek u jeho obuvi.

Popíšu způsob, jak se to stalo, se svolením Boha a z lásky k němu. ,Znám člověka, který vystoupal nahoru před třiceti roky – s tělem nebo bez těla, nevím – jen Bůh to ví.‘

A když říkám, že vystoupal do třetího nebe, aniž by věděl jak, ale se svolením Boha, potvrzuji, že je to pravda.

Zažil jsem nadpřirozené zázraky a byl jsem naplněn velkou radostí, která překonává všechno chápání a pro kterou tady neexistují slova. To je to, proč mohu říci s Pavlem: Slyšte, je dobré být zde; a neexistuje nic víc, co bych o tom mohl říci. Jestli existují větší radosti v Božím království, já to nevím. Jen Bůh to ví.

Ale já věřím, že kdybych měl všechny znalosti a zkušenosti všech lidí, kteří kdy žili, nemohly by se rovnat ani v nejmenším radosti, kterou jsem zažil během této extáze. I když tato extáze byla krátká a rychlá.

Drazí bratři, během tohoto zázračného nanebevzetí bylo mi dáno pochopit, že během svého přirozeného života, v této lidské přirozenosti, jsem musel

snášet velké utrpení. Ale pro toto nejsem smutný a toto přijmout pro mě neznamená žádnou námahu. Ještě lépe, dokonce jsem se z toho radoval, protože během mého nanebevzetí jsem také pochopil, že Bůh nedává utrpení tomu, kdo není připraven a schopen to vydržet.

Bůh uděluje toto utrpení zvláště svým nejlepším přátelům, o kterých ví, že jsou už schopni vydržet toto utrpení z lásky. A Bůh sám je připraven stát poblíž a nést jho s ním, na straně, kde je nejtěžší.

Nejdražší přátelé, obávám se, že jsem až dosud psal příliš mnoho o sobě. Protože jsem si nikdy nemyslel, že bych musel o sobě tolik odhalit, byl bych rád, aby toto bylo uvedeno ve známost až po mé smrti.“ V epilogu k této knížce je uvedeno následující: „Vězte, drazí bratři, že je-li vůle Boží, aby můj tajný přítel (Rulman

Merswin) žil na tomto světě déle než já, jen tehdy poznáte můj život v jeho celistvosti.

Protože on zjistí, kde je můj život zaznamenán.

A jestliže se toto stane, on má mé svolení odhalit existenci mou a mých spolubratrů. Je zapotřebí, aby se rozhodl, zda chce či nechce vyzradit mé jméno. A jestliže se stane, že budeme odloučeni od sebe a rozprášeni do pěti koutů křesťanství, věřte, že já přijdu a navštívím vás.“ V roce 1382 Rulman Merswin, nejbližší přítel Velkého Přítele Boha, zemřel v klášteru l’Île Verte u Štrasburku. Při vyklízení jeho pozůstalosti se nalezlo několik dalších dopisů Velkého Přítele Boha. Jeho jméno, místo narození nebo jeho poustevna v lesích nejsou zmíněny v žádném z těchto dopisů. Jen několik náznaků, jakoby s úmyslem vytvořit tajemství. Například dva

z pěti bratrů se jmenovali Jan – počítaje v to žida z Prahy, který byl nejdříve nazývaný Abraham, ale který dostal jméno Jan po svém obrácení ke křesťanství.

Dva bratři se nazývali Petr a pátý rytíř Lutold.

Kuchař se jmenoval Konrad a správce, který byl zároveň i poslíčkem, se nazýval Ruprecht.

Jsou zmiňována jen křestní jména. Poustevna byla vzdálena dvě středověké míle (dnes přibližně 20 km) od docela velkého města blízko řeky a bratry vedl pes, který šel v čele, dokud se někde nezastavil a nezačal hrabat v zemi.

V létech po smrti zakladatele Bratrstva svatého Jana marně hledali místo, kde by mohli, jak doufali, nalézt Velkého Přítele Boha, obzvláště ve Švýcarsku.

Rudolf Steiner, který zcela věřil v jeho historickou existenci, řekl mezi přáteli, že ti, kteří mohou pochopit, kdo byl a jaká byla jeho role

a význam, mohou také pochopit, proč bylo důležité, aby mnoho z jeho života zůstalo utajeno, dokud doba nebude zralá pro zveřejnění.

Jsme ve dvacátém prvním století tak daleko?

Může to být odhaleno

nyní, a co by to znamenalo? Má v této chvíli nějakou hodnotu vědět o Velkém Příteli Boha a jeho historii? Nebo je lepší o tom všem uvažovat jako o minulosti a přinejlepším jako o pěkné metafoře? 

Tu a tam, jako v argentinském tanečním lokále, oživujeme toto šeré a teplé pole. Vířivé zvuky bandoneonu, houslí a klavíru roztáčí páry ve strhujícím tangu. Každý se nese na vlnách energie, která proudí těsným prostorem. Na balkóně nad taneční plochou hrají s plným nasazením hudebníci. Vášnivě, tlumeně, vroucně, divoce.

Zkušeně vedou tanečníky sálem.

I my tu tančíme. Točíme se a kroužíme jeden okolo druhého, těsně spolu, odděleně, výrazně, rozjímavě. Ani

na okamžik neztrácíme jeden druhého z očí, ani na okamžik se nepřestáváme jeden druhého držet, protože jsme jedno.

Tančíme tango dobra a zla, lásky a nenávisti, dne a noci. Tančíme tango protikladů, smrtelně vážně, nebo lehce jako pírko. V jednom okamžiku je vše nádherné. V dalším okamžiku je vše nesnesitelné, ale ten pocit potlačíme.

A zatímco jsme dokonale pohrouženi do tanga, náhle uvidíme stěnu tanečního sálu. Hudba se mění a ke svému zděšení zjišťujeme, že náš

partner přebírá iniciativu. Bezmocně jsme zatlačeni zpět. Naše radost se zdá nedokonalá, ale ani náš smutek není absolutní a po několika nesmělých krocích dozadu dokážeme jediným šarmantním pohybem obrátit směr. A bandoneon jásá.

My tančíme dál, musíme se pohybovat. Jak jsme se sem dostali, nevíme. Noc postupuje a každé tango se tancovalo již mnohokrát.

Každý vrchol a každý pád, každá naděje, každá radost, ale i všechny jejich protiklady byly již

zažity ve všech možných nuancích. A pomalu se na nás snáší únava. Naše pohyby se stávají méně bouřlivými a náš tanec línějším. A když neochotně začínáme naše iksté tango, vynořuje se v nás otázka: „K čemu to všechno je?“ V tom okamžiku se najednou rozšíří obzor.

Tančíš ještě stále dál, ale najednou prohlédneš hru, bolestnou hru, která se kolem stále odehrává, dokud se konečně nezačneš ptát, co se vlastně děje vně tanečního sálu. Existuje nějaké vně? Můžeme se vyhnout tomuto tanci, který nás tak nekonečně dlouho zaměstnává?

Náhle stojíš mimo.

Rozhlížíš se a za jasné letní nocí vidíš miliony hvězd nad sebou. Zmocní se tě pocit nekonečna. V jediném okamžiku

zažíváš ohromující pocit – hledíš do bezmezného prostoru. A kladeš si klasickou otázku: existují nějaké hranice v té nekonečnosti? Má vše viditelné své hranice?

Viditelné a neviditelné, nejtvrdší skála a nejjemnější pocit, člověk a božstva, která vytváří vesmír?

Pokud by tomu tak bylo, pak bychom my všichni žili v ohraničeném prostoru, jako v našem tanečním sálu. Mezi jeho zdmi jsme zrozeni, vedeni, rozkvétáme a umíráme. Mezi jeho zdmi tančíme svá tanga protikladů. Přitom věříme, že jsme bdělí, ale je to jen stav opojení. Necháváme se stále ovlivňovat a visíme jako loutky na neviditelných nitích sil, které ani neznáme. Protože stále tančíme, nevidíme, že existuje jedna rovina bdělosti, kde jsme opravdu schopni volit. Ten, kdo pocítí i malou jiskru této bdělosti, nemůže dále tančit

s ostatními a mizí jim z dohledu.

Skrze tanec, na kterém se ty sám podílíš, se celá skupina lidí nechává unášet k jednání, které by jinak opravdu bdělý, vědomý člověk nedopustil. Chceš dále tančit? Co se s tebou stane, když nejsi schopen přestat? Budeš jako ten tanečník, který pozvolna ochabuje, ale přesto dále pokračuje, který ztratil své ohnivé nadšení, ale spoléhá na svůj zvyk?

A co životní pole, ach, to pole, ve kterém žijeme, se o nás stará jako matka. Jsme postaveni z jeho prvků a jsme živeni plody jeho viditelných a neviditelných říší, hmotou a silou záření. Tak nás pohání vpřed. A když uložíme hlavu k poslednímu spánku, prvky se znovu rozplynou na stavební kameny pro neustále nové zjevení.

Je proto zvláštní, že tvoje touha po rozšíření svého životního pole

neochabuje. Přeješ si sjednocení ve světě duality, svobodu ve světě ohraničení a věčnost ve světě pomíjivosti.

Pronásleduješ dokonce nesmrtelnost. Jak je toto možné? Jak si můžeme my, kteří jsme zcela vybudováni z prvků daného životního pole, přát něco, co zde nemůže být nalezeno? Proč si neklademe častěji tuto otázku? Pojmy jako dokonalost, nepodmíněná láska a věčnost jsou součástí naší řeči, ale jimi popisované jevy nejsou ve světě kolem nás k nalezení.

Nemůže tomu být jinak, než že v nás existuje něco, něco, co v nejhlubší bytosti promlouvá z neomezeného prostoru mimo náš pomyslný taneční sál, z prapůvodního pole: prapůvodní život.

Kdysi, když jsi vcházel do silového pole tanečního sálu, musel jsi všechno božské opustit.

V tanečním sále vládnou zákony tanečních kroků a tanga. Všechno

v tanečním sále je pomíjivé, neboť to nebožské se svého času vždy jednoduše rozplyne.

Právě stojíš venku a tohle vše ti prochází hlavou.

Tu ti padne do oka paprsek jedné hvězdy, zatřpytí se a spustí celý vnitřní vesmír do pohybu. A ty jsi na řadě!

Na řadě jsi ty, možná jako dočasný člověk číslo deset tisíc. Hvězda pohne jádrem, možná také jádro přitáhne světlo hvězdy, kdo ví. Ale přichází jeden impulz za druhým, podnět za podnětem z prapůvodního pole. Jednota, svoboda, láska, věčné hodnoty bez protisil, laskavost, vlídnost, síla, tvořivost, impuls – jako nová melodie. A ty ji slyšíš! Zatímco byli tví předkové zcela pohlceni tancem,

ty nyní stojíš zde venku, tvůj systém je unavený neustálým, nesmyslným pohybem. Melodie prapůvodního pole k tobě proniká stále víc a víc.

Ze začátku sotva slyšitelná, za okamžik přehlušena orchestrem, postupně stále jasnější, stále naléhavější, až již nemůže zůstat bez povšimnutí a začíná nový tanec. Nový tanec, který tě promění do posledního atomu, tě povede po stopě hvězdy, která svítí tam, v blízkosti pramene tvé bytosti.

I když jsi již vyčerpaný, to jediné, co nyní máš dělat, je neustále se pohybovat s proudem, naučit se kroky, které patří k této božské melodii.

Tančit nový tanec, směřovat nejčistší touhu ke světlu hvězdy, která tě

vede. Už nikdy nebojovat proti silám tohoto světa, nesnažit se strhnout ještě jeden protiklad, který by se pak neomylně mohl stát tvým tanečním partnerem. Bez ohledu na to, v jakých měnících se podmínkách se můžeme ocitnout, nechávej svůj pohyb určovat jádrem.

A tak, sám sebou chráněn, s novou melodií kolem sebe a s hvězdou před očima, bude tvá nejhlubší touha konečně naplněna.

Když si konečně zvykneš být venku a pozorně se rozhlédneš kolem sebe, uvidíš mnoho lidí, jako jsi ty. Někteří váhavě dělají své první otáčky, jiní se již plynule pohybují v novém rytmu na kosmickém tanečním parketu. 

dpor spôsobuje napätie, tlak a napätie, tlak nám dáva naše skúsenosti, a nie je to práve to, kvôli čomu sme tu na zemi?

Bez napätia, tlaku, nemôžeme rozvíjať silu, nutnú nato, aby sme konali nasledujúci raz odlišne a tak robili v našom živote pokrok. Niekedy počuť ľudí konštatovať: „Keby len toto ťažké bremeno bolo odobraté z mojich pliec, potom Život, potom Chodník, by sa otvoril predo mnou a bol by som schopný ísť diaľavy.“ Ale nie, tento odpor je život, je Chodník a keď to úplne akceptujete, potom sa odpor zmení na dobrodružnú skúsenosť a môže sa stať veľmi užitočným nástrojom pre spirituálne orientovaných.

Na internete nájdeme, že v tomto momente je na svete 65 vojen a ozbrojených konfliktov. Obrovský

vnútorný odpor, ktorý cítim voči tomuto faktu, ako Rosikrucián a občan sveta, mi súčasne dáva hnaciu motivačnú silu na mojom Chodníku, na mojej Ceste.

Môj odpor proti násiliu, hrubosti a extrémom v knihách a televízii súčasne pôsobí ako popud pre moju voľbu čistého „Nie“ proti týmto extrémom v mojom vlastnom živote.

Odpor proti správaniu sa ľudí v mojej blízkosti mi robí zrkadlo, v ktorom môžem vidieť odraz mojej vlastnej nespôsobilosti, alebo už by som nebol tak ovplyvnený ich vyvádzaním.

Tieto príklady nám ukazujú, že podstata odporu v skutočnosti znamená: Tu som dostal na vykonanie nejakú prácu!

Odpor je ako darček zabalená lekcia, ktorá sa mi bude znovu a znovu sprítomňovať, kým ju nerozbalím a neakceptujem.

V podstate, koreň odporu leží vo fakte, že neakceptujem to, čo je tam.

Alebo že nechcem byť tým, kým som. Nechcem byť tam, kde som.

Neakceptovanie reality plytvá mnoho energie a podporuje zmätok v hlave a srdci, a je isté, že ja túto hru nikdy nevyhrám. Bojovanie proti nášmu odporu ho len robí silnejším, lebo „kam ide pozornosť, tam vzrastá energia“. Potom nie div, že v svojej knihe Čínska Gnóza Jan van Rijckenborgh predstavuje Wu-Wei, čo je „ne-konanie“, a znamená neutralizovanie rozdielov medzi skutočnou realitou a mojou interpretáciou tejto reality. Prostredníctvom „ne-konania“ získava prevahu iná forma vedomia a týmto spôsobom sa v počiatočnom meradle rozvinie ne-pripútanosť.

S pomocou seizmografu svojho odporu som si uvedomil svoje slabé body. Nazerané v tomto svetle, som vždy presne tam, kde mám byť. „Kde je Cesta? Tam, kde som.

Kam Cesta vedie? Tam, kam kráčam.

Neexistuje iná Cesta.“

Pomocným vstupom do pracovania s hodnotou odporu je pozrieť sa na význam, ktorý pripisuješ situácii, ľudským bytostiam, alebo nejakej udalosti.

Hneď ako odstrániš „príbeh“, význam, interpretáciu, nálepku, ktorú si nalepil na holé fakty, potom všetko, čo ostane, je len to, čo to je v najjednoduchšej podstate. Tak sa život stane veľmi jednoduchým, sme to my, čo ho robíme ťažkým. Lebo nevidíme veci také, aké sú, vidíme veci také, akými sme my. Odpor je vo veľkej miere aktivita ega v zmysle: „niečo sa musí zmeniť v mojej realite nato, aby sa to urobilo pre mňa viac pohodlné.“ Ako konštatuje Buddha: „Žiadne ego, žiaden odpor. Žiaden odpor, žiadne utrpenie.“ To neznamená, že v našom živote nebudú trápenia a starosti. To znamená, že kým putujete svoju cestu labyrintom života, budete schopní cestovať s úplným seba-odovzdaním tomu pokojnému miestu v svojom srdci.

Odpor plytvá našu životnú silu.

Odovzdanie sa srdcu nám dáva Energiu.

• Sídlo duše • Zdraví • Oběť slov • O čem nelze mluvit Sympózium Klamání: Jak zlato, stříbro a peníze otočily základní hodnoty vzhůru nohama tak, že nepracují pro člověka, ale proti němu

Klamání lidstva Co se to děje se Zemí?

• Proces s hranicemi • Cesta Krále • Velký Přítel Boha z Oberlandu • Tango protikladů