PŘÍRODA-KRAJINA-ČLOVĚK
TRADIČNÍ ŘEŠENÍ V MODERNÍM SVĚTĚ
Předmět: KDA/ VSA2 Vyučující: Mgr. Filip Šenk, Ph.D. Student: Bc. Maksym Izotov
FUA TUL 2022
Západní kultury a náboženství, které mají velký význam pro formování lidské společnosti, v sobě tak či onak nesou myšlenku nadvlády člověka nad přírodou, a to na způsob božského určení. Člověk si musí podmanit přírodu a stát se vůdcem všech činností a procesů přírodního ekosystému. Doba se však změnila a s ní i člověk, který získal schopnost fenomenálně ovlivňovat přírodu a vnášet do ní někdy nevratné změny. Přes to všechno zůstává vnímání přírodního světa moderním člověkem stále na úrovni před Koperníkova období. Technické možnosti, které se společnosti otevřely s rozvojem vědeckotechnické revoluce, umožnily na konci XX. a počátku XXI. století prosadit principy bioklimatické architektury, ale tendence vytvářet uvnitř budov vlastní mikroklima bez ohledu na vnější podmínky přetrvávala. Technická přestavba budov má za následek obrovské náklady na energii, plýtvání, nepohodlí a znečištění. Bioklimatický přístup k navrhování budov může sloužit jako prostředek k vytvoření relativní ekologické rovnováhy přírodního a antropogenního prostředí, což také poskytuje podmínky pro udržitelný rozvoj systému městského plánování. Je definován jako systém metod a prostředků organizace prostoru lidské činnosti, který transformuje působení negativních přírodních a antropogenních faktorů na pozitivní vlastnosti budovy a jejího okolí. Bioklimatickou architekturu lze v tomto případě popsat jako hmotně uspořádané prostředí, které poskytuje pohodlné a zdravé podmínky pro lidskou existenci uvnitř budovy a zároveň minimalizuje škodlivé emise, produkci odpadů a životní aktivity v prostředí. Vitruvius například určuje požadavky na výběr území pro výstavbu domů, organizaci pozemků, přístupnost a orientaci budov, plánování prostorů, použití stavebních materiálů a využití technologických řešení v architektuře antické nízkopodlažní zástavby s ohledem na přírodní a klimatické podmínky dané oblasti. Vztah antické společnosti k přírodě se vyznačoval utilitárním pojetím, uspokojováním lidských potřeb pro komfort životních procesů s využitím obnovitelných primárních přírodních zdrojů, přičemž antropogenní vliv člověka na životní prostředí vedl k lokálním ekologickým problémům a ničení ekosystémů v epicentru s maximální koncentrací obyvatelstva. Taková konfrontace mezi přírodou a člověkem v následujících epochách způsobila, že životní prostředí je stále agresivnější a ničivější pro životní prostředí a není příznivé pro člověka. Na rozdíl od starověku přestává být příroda v éře industrializace předmětem poznání a stává se výhradně předmětem spotřeby, která je charakterizována jako utilitární globální pojetí vztahu společnosti k přírodě. Dochází k antropogennímu vlivu na životní prostředí, který znamená snížení úrovně komfortu prostoru lidského života v podmínkách nízkého technologického rozvoje. V této fázi lidstva se v Evropě objevuje nový «tradiční» typ bydlení. Vzorec vlivu přírodně-klimatických faktorů na architekturu vstupuje v platnost, lidstvo se postupně vrací do "náruče přírody", aby konečně opustilo svůj útulný skafandr.
«It is not that man has produced evidence for his exclusive divinity, but only that he has developed those powers that permit the fulfillment of his aggressive destructive dreams. He now can extirpate great realms of life: he is the single agent of evolutionary regression.» Jan L. McHarg – Design With Nature. Wiley 1992, 26
- Fallingwater House | Frank Lloyd Wright (1935); Moderní přístup není zdánlivě ničím novým, stále se projevuje ve velmi jednoduchých řešení. Ideálním řešením by například bylo dřepové nebo zapuštěné obydlí v oblasti se silnými větry; kompaktní, jednotný prostor s centrálním ohništěm v chladném klimatu; kůlové, otevřené, průhledné fasády a víceúrovňové konstrukce v oblastech s pálícím letním sluncem.
- Villa Savoye | Le Corbusier (1928 - 1931); Moderní udržitelná architektura je založena na harmonii obytného prostoru s jeho přírodním prostředím; tyto tendence se postupně projevovaly v dílech takových mistrů, jako byli F. L. Wright, Le Corbusier a Alvaro Aalto, a souvisely s návazností na tradice a bioklimatické způsoby organizace obytného prostředí předchozích epoch, ale do popředí se dostaly až na přelomu XXI. století.
- Aalto House a Villa Mairea | Alvar Aalto (1938-39 а 1935-36); Nejvýznamnějším představitelem současné udržitelné architektury je australský architekt a filozof Glenn Murcutt, který se narodil v roce 1936 v Londýně. Rané dětství prožil na Nové Guineji, v roce 1941 se s rodinou přestěhoval do Sydney. Tam v roce 1961 absolvoval Sydney Technical College (nyní University of New South Wales). Glenn Murcutt získal Pritzkerovu cenu v roce 2002. Svou ranou starostí o udržitelnost přírodního prostředí stál v čele moderní architektury. Murcuttovy stavby se vyznačují vzácnou formální výmluvností a propracovaností detailů. Jejich cílem je vnést kvalitu životního prostředí do každodenního života. Studio Murcutt realizovala více než 500 staveb. Všechny byly postaveny pod žhavým sluncem australského kontinentu. Architekturu Glenna Murcutta lze charakterizovat poměrně lokálně, bez interakce mezi přírodou a člověkem.
- My work is built on the principle of "not a gram of extra fat. I don't have much equipment in my office - not even a big printer. I am not against computers, I like all kinds of equipment. I'm just suggesting that we think about how much equipment we really need. I generally think a lot about the "bare minimum". It applies to my aesthetics, too. "No fat" is a great design principle. A building should be light. Fragment from the interview with G. Murcutt for AD Magazine, E. Farrelly Architektura Glenna Murcutta je jednoduchá a lokální, všechny plány jako by vycházely z tradičních forem diktovaných nikoli tvůrčím nápadem, ale zakořeněnými znalostmi generací, přičemž bonusem každého takového projektu je ekologická "chytrost", která šetří zdroje a využívá dešťovou vodu, vítr, slunce a stín, tedy přírodní zdroje, které obklopují dům v domácnosti. Murcutt zdědil ekologické cítění po svém otci. Murcuttův otec se narodil v Sydney, ale jako teenager město opustil. Stříhal ovce na vlastní farmě, byl hledačem zlata, dobrodruhem, hudebníkem, stavitelem lodí, přírodovědcem a filozofem. Byl také stavitelem domů, které stavěl "postaru".
- The Farnsworth House | Mies van der Rohe (1945-51); Murcutt se především naučil otcovu ekologickou, téměř domácí filozofii: vždy se snažit být blízko větru, slunci a svým kořenům. Možná proto Murcutt navzdory všem svým cestám kolem světa stále rezolutně odmítá stavět mimo Austrálii. Mnohé z Murcuttových staveb jsou neklimatizované, připomínají otevřené verandy, naznačují jednoduchost domů Farnswortha od Miese van der Rohe, ale zároveň mají pragmatismus pastýřské chýše.
- Fredericks / White House | Glenn Murcutt (1981-82);
- skica půdorisu Fredericks / White House | Glenn Murcutt (1981-82); Filozofie Murcuttovy architektury je v zásadě jednoduchá - maximální interakce s okolím, i když se interiér a exteriér fyzicky nedotýkají, tento kontakt probíhá na vizuální a emocionální úrovni. Klíčem k úspěchu tohoto přístupu jsou bezpochyby specifické klimatické parametry a historické tradice výstavby obydlí v teplých klimatických oblastech. Zatímco v západní kultuře se lidé snaží co nejvíce oddělit od okolního světa a fyzicky si vymezit hranice svého majetku, ve východní kultuře znamená bydlení určité společenské rozdělení prostoru. V tradičních japonských domech nebyly dělící bariérou silné kamenné zdi, ale tenké průsvitné příčky z rýžového papíru, které sice nepřispívaly k mechanickému rozdělení prostoru, ale zároveň stanovovaly velmi jasné hranice, oddělující jak vnitřní prostory, tak interiér od exteriéru. Moderní japonský architekt Sou Fujimoto používá tento princip organizace prostoru.
- House NA | Sou Fujimoto (2000);
Sou Fujimoto, narozený v roce 1971 v Japonsku na ostrově Hokkaidó, je uznávaným architektem současnosti, autorem mnoha průkopnických projektů, tvůrcem architektury, která udržuje tichý dialog s přírodou, místo aby se ji snažila překonat. Ať už se jedná o veřejné nebo obytné budovy, Fujimoto se snaží o začlenění svých architektonických návrhů do prostředí tak, aby ti, kteří se nacházejí uvnitř, vypadali jako obklopeni přírodou a ti, kteří se nacházejí venku, jako součást krajiny. Stavby a pavilony japonského architekta jsou inspirovány přírodními formami a tvary, které připomínají les, ptačí hnízdo nebo mrak. Jedním z nejzajímavějších a nejznámějších projektů Sou Fujimoto je dům NA; v tomto projektu Sou Fujimoto dovádí tradici oddělování bydlení až k hranicím. Tenké příčky uvnitř zcela zmizely, fasáda se rozplynula ve svém okolí a nyní slouží pouze jako bariéra mezi vnitřním klimatem domu a okolními atmosférickými vlivy. Projekt během své realizace vyvolal mezi architekty mnoho diskusí. Je snadné představit si takový dům na zelené louce, kde v okruhu jednoho kilometru není žádný kolemjdoucí, ale v hustě obydleném městě působí taková architektura provokativně, jako manifest jasně odmítající přijaté normy. Je však zřejmé, že k vytvoření takových objektů se musí sejít několik velmi důležitých faktorů: kulturní charakteristiky, klimatické podmínky a ochota klienta pouštět se do zcela šilených experimentů.
"The Japanese don't care about the price and resale value of buildings." - uvádí architekt Sou Fujimoto
- House NA | Sou Fujimoto (2000);
House NA | Sou Fujimoto (2000); Právě tato vlastnost mu podle jeho slov umožňuje vytvářet v japonském hlavním městě futuristické a inovativní projekty. V tomto projektu se Sou Fujimoto pokusil zcela překročit tradiční pojetí obytného domu. Podle slov architekta je takový dům jakýmsi průzkumem "primitivní budoucnosti". Primitivní budoucnost znamená odstranit všechny hranice a konvence, co nejvíce zjednodušit funkce a porušit letité tradice. Uspořádání oken maximalizuje proudění vzduchu a poskytuje přirozený a jediný zdroj větrání a chlazení v létě; stálý tok přirozeného světla během dne šetří náklady na energii.
- schéma provozu domu NA od Sou Fujimoto; I poté, co prošla tak radikálními proměnami a téměř úplně se zbavila zdí, se lidské bydlení stále pohybuje v mezích, které si vymyslelo. Zda bude návrat člověka k přírodě bez dalších staveb nemožný, kde jsou tyto hranice a jak je smazat, musí budoucí architekti teprve zjistit.
EX TERMINIS
Bezpečné a pohodlné bydlení si přeje a zaslouží každý. Je to jedno z nejzákladnějších lidských práv, hned po jídle a čisté vodě. Struktura, materiál a složení základních stavebních materiálů se sice v průběhu let měnily, ale výsledek zůstává stejný: bezpečné přístřeší. Od jeskyní a chatrčí až po moderní výškové budovy vidíme, jak budovy mění krajinu v každé oblasti. Stavba hnízda není vlastní pouze lidem, někteří ptáci si vytvářejí nejpropracovanější a nejkrásnější hnízda z větví, listí, hlíny a podobných předmětů. V raných civilizacích, a dokonce i v předchozích obdobích, lidé ke stavbě budov používali také předměty nalezené v přírodě: bláto, hliněný bambus, kameny, dřevo atd. Pokud jde o bydlení budoucnosti, zdá se, že je vhodné hovořit o moderních kompozitních stavebních materiálech. S příchodem revoluce a industrializace se budovy zmodernizovali a s nimi i používané materiály: beton, ocel, sklo a dokonce i hliník se staly standardními moderními stavebními materiály. Jsou ale opravdu tak dobré? Mnoho dnešních materiálů jistě řeší problémy se stabilitou konstrukce a rozšiřuje hranice možností. Poskytují nám však moderní materiály udržitelnost? Opravdu musíme těžit hliník z Bahrajnu nebo vozit klády ze západního pobřeží Kanady, abychom mohli postavit dům v severním Mexiku? Když mluvíme o lidském domově, musíme především zvážit, která z kritérií bydlení jsou nenahraditelná, axiomy, k nimž neexistují alternativy. Na základě projektů Glenna Murcutta, Sou Fujimota a mnoha dalších můžeme vidět, že hranice, které vymezují lidské obydlí v prostoru, nejsou ani tak nestabilní, jako spíše naopak, ale jsou v moderním světě předmětem neustálých debat. Pojmy jako hraniční zeď oddělující zranitelného člověka od dravé přírody zůstaly v dávných dobách. Člověk se v průběhu mnoha tisíciletí změnil a s ním prošly metamorfózou i zásady bydlení. Tak například z antropologických studií "tradičních kultur", například jedna z raných studií Pierra Bourdieua se zaměřuje na organizaci domova v Kabílii (Kabílie je region v severním Alžírsku). Bourdieu podrobně analyzuje symbolické opozice, které jsou vlastní moderním obydlím - "muž/žena", "člověk/zvíře", "veřejné/soukromé", "světlo/tma" - a které strukturují každodenní život zobrazený v obydlí a utvářejí obraz, který je badateli předkládán. Materiály a podmínky, v nichž tato struktura bydlení vznikala, už dávno nejsou v životě městských obyvatel. Ale principy, emocionální základy, jsou ve vědomí společnosti stále silné. Právě tyto principy mohou být základem pro nové nápady a architektonická řešení. Od Murcuttových myšlenek o všudypřítomnosti přírody v domě, přes úplné začlenění exteriéru do interiéru až po bezostyšné prolomení společenských hranic a pravidel "obývací pokoj rovně, kuchyň na konci chodby a toaleta po pravé ruce" od inovátora Fujimota.
«In times long past, when man represented no significant power to change nature, it mattered little to the world what views he held. Today, when he has emerged as potentially the most destructive force in nature and its greatest exploiter, it matters very much indeed.» Jan L. McHarg – Design With Nature. Wiley 1992, 28
Člověk se stal vládnoucí silou přírody, dlouhá cesta od stvořitele k pánovi/vlastníkovi přírody byla překonána. Nová etapa, etapa fúze, již začala. Všechny konvence a hranice, které spojují ruce a vedou nás po stejné známé cestě, kde je jasná hranice mezi antropogenním a přírodním. Tuto hranici si však vymyslel člověk a možná je to především tato iluze, kterou je třeba přehodnotit. Jedná se spíše o šetrné začlenění přírody do měst, které umožňuje interakci přírodních procesů s životním prostředím. Projevuje se nejsilnější funkce přírody propojený organismus. Pokud ano, kde je problém? Většinou je to forma růstu. Urbanizace probíhá zvyšováním hustoty uvnitř a rozšiřováním periferie, vždy na úkor volného prostoru. Výsledkem je, že na rozdíl od jiných lokalit je více volného prostoru tam, kde je méně lidí. Jak bylo uvedene v knize Design With Nature, takový růst vůbec nereaguje na přírodní procesy a jejich hodnoty. Optimální by bylo přát si, aby v metropolitní oblasti existovaly dva systémy: jeden model přírodních procesů, zachovaných ve volném prostoru a druhý model městského rozvoje. Jejich kombinací lze uspokojit potřeby obyvatelstva v oblasti volného prostoru. Současný způsob růstu neustále stlačuje okraje a vytlačuje volný prostor ze středu kvůli čemu vzniká tzv. urbanistická kaše. Je jasně, že umělá geometrická řešení nejsou nemyslitelné pro řešení problematiky, ale stále se jedná o přirozený humanistický způsob rozvoje metropolí. Dominantním principem by měla být "příroda je nejlepší designér" empirická ekologie, která vyžaduje především pozorování přírody. Bez kontrolní růst je nevyhnutelně destruktivní a zásady urbanizace je třeba zásadně přehodnotit. Vývoj je nevyhnutelný, stejně jako růst populace v metropolích. Však musí být v souladu s racionálními cíli. Dodržování zásad ochrany přírody může zabránit ničení a dokonce zajistit lepší životní podmínky. Na rozvoj moderních měst je třeba nahlížet v různých dimenzích, a to jak z hlediska globálních procesů, tak s jednotkami soukromých a sociálních struktur. Uderžitelnost, která se stane základem technických a designerske řešení, to vše umožní novou úroveň interakce mezi přírodou a člověkem.
“…fundamental view of the world. It says that when you build a thing you cannot merely build that thing in isolation, but must also repair the world around it, and within it, so that the larger world at that one place becomes more coherent, and more whole; and the thing which you make takes its place in the web of nature, as you make it.” ― C. W. Alexander, A Pattern Language: Towns, Buildings, Construction
FUA | TUL 2022