obsah
3 Úvod 4–9 Aktuality 10 – 15 Cokoli v okolí 16 – 21 Zahraničí 22 – 27 Blog 28 – 33 Kultura 34 Četli jsme 35 …a tak
2
úvodem
Tak… …jestli čtete tyto řádky, tak se to evidentně povedlo. Povedlo se mi najít dostatek času, povedlo se mi donutit svou línou ků ži a povedlo se mi částečně vzpomenout na své zašlé redak torské znalosti… a tak vzniklo toto dílko. Pokud mě historie neklame, první existující ročenka Výběžku.eu. Věc, o které se už v minulých letech v redakci tiše spekulovalo, ale vždycky chyběl ten pověstný chlup navíc, aby se nápad překlopil do skutečnosti. Nebylo to ovšem tak, že se sešla redakce, rozdaly se úkoly a začala nějaká systematická činnost, ne, ne. Byl to můj spontánně vrtošivý nápad připravit svým milým kolegům novoroční překvapení, a tak „na tajňáka“ (protože přece přes svátky je spousta volného času, že) pustil jsem se do „lámání“ stránek, výběru materiálu, a spoustu další práce, kterou nemá cenu vyjmenovávat … no zkrátka … za chvíli už budou Hrom nice a já jsem konečně u cíle. Tímto tedy přeji opožděně osazenstvu redakce, dalším přispěvatelům a i vám ostatním skvělý nový rok. Jelikož je, jak jsem už přiznal, ročenka dílem jediného člověka, tedy mě, je dobré připomenout, co v ní nenajdete. Nenajdete v ní především nějaký výbor toho nejlepšího co se v průběhu roku ve Výběžku.eu objevilo, a to ani podle mého názoru. Za prvé to není dost dobře možné už proto, že Výbě žek.eu je prostě internetová záležitost a ne všechno je vhodné k převodu na „papírovou“ podobu. Za druhé dělat nějaké top výběry je často cesta do pekel, lemovaná otázkami typu „proč tam není tohle?“, „nezapomněl jsi na tuhle fotku?“ nebo „nenadržuješ si trochu?“ Prostě co člověk, to názor a tím pá dem i jiní favorité. A za třetí jsem to neměl vlastně ani v plánu. Šlo mi o něco jiného. O to ukázat co největší šíři záběru toho, co se na stránkách Výběžku.eu objevuje. A ani to se mi nemohlo podařit, protože do takové publikace se hodí hlavně články a reportáže, které mají trošku delší trvanlivost – tedy blogy, cestopisy, recenze. Úplně tu tedy chybí sportovní repor táže, zprávičky z okolí, havárie, rubriky o volných pracovních místech a další a další věci, které jsou důležitou a nedílnou součástí Výběžku.eu. Smyslem ročenky tak není jen vzpomínat na to, co se událo v loňském roce, ale připomenout si, že exis tujeme a pozvat vás do té „plnotučné“ verze na internetu. Po měsíci snažení mi tedy pod rukama vzniklo toto. (taky je to dobrá výmluva na to, že jsem přes zimu v psaní trochu polevil). No, a teď už zase budu psát raději něco pro letošek. Tak si listujte. Pavel Časar 3
aktuality
August Frind v obrazech a slovech IVO ŠAFUS V pátek 17. února 2017 se v budově Muzea Rumburk uskutečnila akce, věnovaná 165. výročí narození krásnolipského rodáka, akademického malíře Augusta Frinda. Pro příchozí byla přichystána přednáška Gab riely Jeřábkové z NPÚ Ústí nad Labem, kte rá tak představila i v minulém roce Městem Krásná Lípa vydanou reprezentativní pub likaci August Frind Životní příběh akade mického malíře, prohlídka obrazů a představení naučné stezky v Krásné Lípě. Je to paráda, když některé věci fungují na příč městy, napříč lidmi, napříč organizace mi. Spolek přátel Rumburku, Město Krásná Lípa, rumburské muzeum, pivovar Falken štejn a bylo z toho víc než 90 příchozích, kvůli kterým se muselo prohledat celé mu zeum, aby si alespoň někteří měli nač sednout. A že dorazili zájemci nejen z blíz ka, ale i hodně zdaleka... Zaznělo hodně zajímavého, potěšující je skutečnost, že už se chystá dotisk knihy, ur čený k prodeji (prokletím projektů je, že spousta zajímavých věcí vznikne, ale nor mální smrtelník se nemá šanci k nim dostat). Obrazy byly k vidění jak v přízemí, tak v patře, kde vzniká jako součást nové stálé expozice rekonstrukce malířova mni chovského ateliéru. A na samotný závěr lo sování soutěžního kvizu, po kterém si ti šťastnější mohli nechat svůj výtisk podepsat od autorky. A na všechny čekalo občerstvení a ochutnávka piva, které připravil krásno lipský pivovar.
4
aktuality
Tourismus Profi v Žitavských horách IVO ŠAFUS Ve čtvrtek 6. dubna 2017 uspořádal pro své členy destinační fond Českého Švýcarska další odbornou exkurzi s ukázkami praxe v cestovním ruchu. Jako vždy se jednalo o perfektně připravené setkání se sta rosty a aktéry v oblasti cestovního ruchu včetně názorných prezentací vybraných míst. Tentokrát byla cílem Žitava a Oybin. Místa, kteří mnozí navštívili, ba i opakovaně, a která přesto nabízejí další a další zajímavosti jen chtít a vědět. Podrobnou zprávu je možno číst na webu krásnolipského KČT >, tady spíš jen pár vysvětlivek k fotkám a postřehů. Nejprve úžasná radnice v Žitavě, městě plném českých stop a vlivů. Kupa propagačních materiálů, povídání o tom, jak a co jim funguje či ne, zájem o užší spolupráci. S průvodcem pak po městě: Farní kostel sv. Jana Křtitele se šikmou vě ží. Muzeum ve františkánském konventu s kostelem sv. Petra a Pavla, kde je k vidění malé postní plátno. A také jeho ven kovní část. Kostel sv. Kříže, obklopený hřbitovem, a skrýva jící v nevšedním interiéru největší skvost města velké postní plátno. Solný dům, jeden z největších necírkevních prostorů Evropy, a v místní hospodě ochutnávka německé kuchyně. Napadlo by vás k omáčce a knedlíkům dávat zelí? Přesun k nádraží, po místní úzkorozchodce do Oybinu. Ta dy opět povídání v místním Infocentru a další propagační materiály. Trochu překvapující, že tu funguje spolupráce s Kamenickým Šenovem, Českou Lípou, Novým Borem, Cvi kovem mnohem víc, než s naším regionem. Místní průvod kyně v dobovém oblečení nás zavede do místního horského kostela, v němž opět nesmazatelnou stopu zanechali Češi. Autobusem kolem Kelchsteine na Sudetenblick, a pak za dalšími výhledy (akce se konala v rámci projektu Turistika s výhledem). Na hraničním přechodu Krompach / OybinHain máme jako na dlani Hvozd a procházíme naučnou stezkou Janské kameny k chatě s vyhlídkou. I když je bohu žel zavřeno, rozhled je úžasný a hrad Oybin máme jako na dlani. Poslední přesun, v Jonsdorfu na nás na druhé větvi úzko rozchodky čeká motoráček, kterým se vracíme do Žitavy. Výsledný dojem? Když lidem na něčem záleží a chtějí, funguje to. Pokaždé mám smutný pocit z představy, kolik místních starostů by bylo schopno něco takového uskutečnit pro autobus zájemců, mluvit k věci a zajímavě, chlubit se meziobecní spoluprací a fungující podporou turistického ru chu.
5
aktuality
Pálení čarodějnic Varnsdorf 2017
IVO ŠAFUS Jako každý rok na mnoha místech výběžku i Varnsdorf v ne děli 30. dubna 2017 spálil svoje čarodějnice. Program jako obvykle takřka celodenní, na náměstí i v parku před knihovnou. I když oficiálně stánkový prodej začínal až v 17:00, v sousedství kolotočů stavěli prodejci první konstrukce
stanoviště ze seznamu vlastně ještě chybí...
už před osmou hodinou ranní.
Kluci z The Pix sorry, na náměstí zpět nejdu, odpočívám. Ke Letos jsem zcela výjimečně cíleně zamířil na náměstí. Z jedno knihovně se vracím před průvodem na ohňově akrobatickou duchého důvodu divadélko Toy Machine jsem viděl už něko show. Je to hezké a efektní, jen kdesi v hlavě začíná vrtat likrát, a nikdy jsem nebyl zklamán. Inu, nejsem si zcela jist dle
červíček, jestli opravdu musíme mít něco takového pravidleně
reakcí okolí, zda nezůstanu se svým názorem (jako v poslední
a dvakrát do roka. A proč se to vlastně jmenovalo Jovanka a
době často) osamocen, ale byl jsem nadmíru spokojen i ten
draci? Pochyby zapomenty, během pár minut padá tma a roz
tokrát. Hra o králi Karlovi i přes svou dryáčnickou klaunskost
pufá se připravený traktůrek. Čarodějnice na vlek, rozsvítit
pevně vězela v historii a faktech a aniž si to děcka uvědomovala, lampiony a pochod směrem na náměstí. The Pix končí svůj dostala parádní nalejvárnu z dějepisu.
set, dav se mačká na náměstí kolem ohniště, čarodějnice ze
Jelikož jsem se zakecal a zdržel, viděl a slyšel jsem i kousek z
škol a školek zaujímají své stanoviště na vrcholu vatry a za
vystoupení Nelly Řehořové. Nikdy jsem tohle jméno neslyšel a
chvíli letí nebi vstříc v roji jisker. A pak ohňostroj, opět do
vůbec mi nebude chybět, když ho už nikdy neuslyším.
provázený obdivným aaach. Než se na pódium dostanou Krleš,
Přesun o kousek dál soutěže pro děti v parku před městskou
ještě se párkrát vyhlašují ztracené děti, a já stačím odejít.
knihovnu, místy předlouhé fronty, místy zoufalství, které to
6
aktuality
Putování z Království do Fukova KLÁRA MÁGROVÁ V sobotu 12. 8. 2017 se na třicet zájemců připojilo v Království k pěší exkurzi "Putování za tajemstvím fukovských stromů". Jak už to bývá, místní doplňovali příchozí z ostatních obcí Šluknovska, několik příznivců přijelo z Německa. Putování za střešil Martin Chroust, vedoucí Odboru rozvoje a životního prostředí Města Šluknov. Zasvěceným komentářem jej doplnili další průvodci. Cílem exkurze byla někdejší obec Fukov (něm. Fugau). Před 2. světovou válkou v ní stálo sto čtyřicet domů a žilo na osm set obyvatel. Dnes je liduprázdný a ztichlý Fukov jednou z katastrálních částí Šluknova. Fukovský výběžek obklopují udržovaná pole a domy německých obcí Taubenheim a NeusalzaSpremberg. Ve Fukově se jen zdánlivě nic neděje.
Porovnat se daly se stavem, zachyceným na snímcích Národní Sází se tu ovocné stromy, opravují se drobné památky, pietně se ho památkového ústavu z konce 90. let 20. století. K vidění byla upravil hřbitov. Tolik česká strana. Ta německá se postarala o i výstava obrázků namalovaných dětmi ze Šluknova a seniory z opravu vodárny, sečení původních cest a instalaci fotografií do mů, jež zde stávaly. Po startu exkurze v Království se účastníci vydali ke zdejší kří
Krásné Lípy. Inspirací jim byla melancholická pověst H. Ch. Andersena o dubu. Přítomným ji na místě přečetla Gabriela Je řábková z Národního památkového ústavu. Účastníci exkurze
žové cestě. Provedla je tu zahradní architektka a znalkyně kří
pak mezi vzrostlými nálety na někdejší farní zahradě viděli cí
žových cest Šluknovska Iva Jaburková. Ta tráví pár měsíců v
sařský dub, silně obrostlý psím vínem. Dub byl vysazen roku
Česku, než se pracovně vrátí do Indonésie. Povídání o historii
1908 na paměť 60. výročí panování císaře Františka Josefa. památkově chráněného místa z roku 1859 doplnil Michal Bušek, Jednalo se o slibované překvapení, ukázku jednoho z po který má na starost obnovu památek na území Šluknova. Zdejší sledních původních stromů obce Fukov. křížová cesta se podle jeho slov do konce roku dočká opětovného Účastníci exkurze se dozvěděli o plánech Města Šluknov na sestavení třinácti žulových zastavení. Ta jsou od roku 2003 další úpravu míst, v nichž stál kostel sv. Václava (17841788). K deponována mimo Křížový vrch. Jednotlivé výklenkové kapličky jeho odstřelení došlo v roce 1960. Plánovanému odstranění ná se dále osadí sádrovými, barevně pojednanými odlitky pů letů, přesunutí zdiva kostela a odkrytí základů stavby zatím vodních dřevěných reliéfů. Práce hradí Město Šluknov a Minis
brání komplikované vlastnické vztahy. Pozemky bývalého
terstvo kultury. Provádí je restaurátor Miloš Kubišta a firma
kostela, fary a hřbitova jsou nyní v rukou tří vlastníků. Reálnější
Tomáše Knazoviče. Na pořízení třinácti kopií originálních reli
jsou v tuto chvíli úvahy o úpravě přístupové cesty od Šluknova.
éfů se mohou finančně podílet i jednotlivci. Svého sponzora za
Její šíře umožňuje využít část na zřízení trasy pro cyklisty a pě
tím našlo pět reliéfů.
ší, část komunikace má nadále sloužit zemědělské technice. Na
Putování pokračovalo zastávkou u památkově chráněné hraniční lípy a projitím alejí lip a dubů propojujících Šluknov,
příští rok se připravuje ještě počin, který zhodnotí jedno z fu kovských zákoutí. O něm se zatím blíže mluvit nesmí.
Království a Fukov. O jejich výsadbu se v posledních letech za sloužilo Město Šluknov a za přispění řady dárců. Ve Fukově si účastníci prohlédli obnovená Boží muka s ob
Ve Fukově se účastníci podnětného putování rozešli, každý podle svých možností vyrazil pěšky nebo autem na zpáteční cestu.
razem Panny Marie Bolestné od Jiřího Petrnouška (2015), prošli nově vysázenou alejí ovocných stromů a viděly památný dub (2016). Následoval piknik na prostranství u pietně obnoveného hřbitova (2014) a symbolicky vyznačené křížové cesty. Exteri érová výstava nabídla zvětšené fotografie Františka Sajdla, po řízené na zničeném hřbitově ve Fukově v 70. letech 20. století. 7
aktuality
Lipovský dřevák 2017
JIŘÍ FIŠER Opět po roce se konalo v sobotu 26.8.2017 sochařské sympozium v Lipové. Tentokrát pod názvem Lipovský "nafukovací" dřevák. A že bylo opravdu hodně nafouknuto, se mohl přesvědčit každý kdo neváhal přijít i přes zpočátku nejisté počasí do areálu bývalého pivovaru v Lipové. Práce na sochách začaly již v průběhu týdne a v sobotu probíhaly dokončovací práce. Vzniklo celkem 5 soch Kameraman, Vodník, Mořská pěna, Lavička zami lovaných a asi nejzajímavější a současně nejpracnější so cha Charlieho Chaplina. Jak jsem již v úvodu zmínil, hodně nafouknuto bylo velké množství nafukovacích atrakcí pro děti ale i pro dospělé. Některé z atrakcí byly navíc vydatně polévány či kropeny vodou, což ocenily zejména menší děti. Bohatý program Lipovského dřeváku začal nafukovacím desetibojem pro děti i dospě lé, dále představil se taneční soubor Loli Růža, kdo chtěl, mohl soutěžit v pití piva, v hodu kládou či zkusit si své síly v páce. Vystoupení Jazz Bandu Erwina Schrödingera zpříjemnilo posezení návštěvníků ve stanech. Dřevoso chání, soutěže, kulturní program, večerní taneční zábava, loterie s hodnotnými cenami a hlavně dobré počasí tak takový byl letošní Lipovský dřevák na konci letošního lé ta.
8
aktuality
Zima za dveřmi, pelikáni už jsou v teple
MAREK DOUŠA Dvacítka pelikánů bílých a skvrnozubých z liberecké zoologické zahrady byla dnes pře místěna do tepla. Odchytu se kromě ptáků samotných účastnila skupina pracovníků ZOO a velká skupina novinářů. Pelikánům se v dnešním zpravodajství nedá pravděpodobně uniknout.
9
cokoli v okolí
Rozhledna Jeřabina IVO ŠAFUS
třeba odpojil na modrou. Naštěstí jsem si to rozmyslel, protože kdybych to zkusil, asi bych šlapal tou cestou ještě teď... Nad
Nedaleko Litvínova, v blízkosti silnice mezi Křížatky a Mníš kem, se nachází celoročně otevřená rozhledna Jeřabina.
mořská výška Litvínova je udávána 388 metrů, zatímco vrchol Jeřabiny 788 metrů nad mořem. Když jsem kroužil autem po
Nejspíš to také znáte stokrát, tisíckrát projetá trasa, kde sle
lesních serpentinách a sněhu stále a stále přibývalo, začal jsem
dujete asfalt před sebou a příliš neřešíte, co je kde kolem. A pak
své rozhodnutí považovat opravdu za správné. Jen rada v
jednou přijde ta chvíle proč cestou nezastavit, neodpočinout si, místním Infocentru, že u silnice před odbočkou na rozhlednu neprojít se, nepodívat kolem sebe? Trasu od nás z Výběžku směr není problém zaparkovat, že se tam vejdou klidně i 4 auta, se Karlovy Vary absolvuji několikrát ročně a už pár let na různých
ukázala marná... Sněhu po kolena, zmrzlého. Nezbylo než za
místech zastavuji. O některých už tu byla řeč, spoustu dalších
riskovat a nechat stát auto na silnici. Což ale nakonec nebyl
mám ještě pořád v šuplíku. A také se snažím hledat další a další
problém, protože v únoru tudy zjevně nejezdí vůbec nikdo...
odbočky a zajímavosti kolem hlavní cesty. Tentokrát jsem za
K rozhledně je to lesem od silnice po žluté vlastně jen pár
stavil v Litvínově. A protože je mi většinou jedno místo málo,
metrů. A sama rozhledna není žádná velkostavba, oproti
propátral jsem mapu a hledal, co ještě kde v okolí stojí za po
mnohým jiným je to vlastně prtě. Což ale díky jejímu umístění
zornost.
vůbec nevadí, protože rozhled je z ní víc než slušný. I když
Původně jsem zvažoval, že bych nechal auto ve městě a prošel se po červené kolem přehrady až na rozhlednu a zpátky se pak
někomu asi budou vadit větrníky, stojící dnes v kdejakém koutě Krušných hor.
10
cokoli v okolí
Ploskovice Zubrnice, cesta mezi stavy aby se průvodce obsahově vyčerpal. Odcházel jsem odtud s mnohem jasnějším obrazem tehdejší aristokratické společnosti, ale i s tím vědomím, jak málo se současnost od nich liší, jak šaty stále dělají člověka, jak i dnes je směšný ten, kdo se obléká podle vyššího stavu, než sám náleží, jak buransky v některých společnostech vypadáme.... no bylo toho mnoho. Rozhodně více, než co vám o době minulé může sdělit jedna klasická prohlídka zámku. Po Ploskovicích se nedaleko nabízel zajímavý kontrapunkt
PAVEL ČASAR
vesnický skanzen Zubrnice. Tady to nebylo samozřejmě o módě, ale především o té moudrosti lidové, řemeslné,
Po nějaké době mě vítr s přáteli zavál na zámek v Ploskovicích, zemědělské. Za stejnou více než hodinu (v podobně velkém do míst, kde je k Litoměřicím jen kousek a hraniční hory už
davu jako na zámku) se člověk mohl na vlastní oči přesvědčit o
skoro zůstávají za zády. Vydal jsem se sem jen tak, na místo
tom, jak fungovaly statky a usedlosti v zemědělské krajině, jak
které vlastně znám a od kterého jsem nečekal nic víc, než
důležitá byla lokální soběstačnost ve všem a tudíž jak mnoho
sobotní výlet a oprášení vzpomínek. Ale ono přece! Ono se
toho musel takový sedlák znát o přírodě a světě, hospodaření
vyplatí jen tak křižovat krajem! Ono se na leccos narazí...
(aniž by měl na něco diplom!),... no také je to těžké všechno
Ploskovický zámek sám to ale nebyl. Ten tu stál, jak se
vyjmenovat. Napadla mě při tom jiná věc. Že totiž kovaní hlupáci by tehdy
očekávalo, ve své omšelé kráse letního aristokratického sídla. Jen se člověk nesměl dívat moc zblízka, protože místy je té
neobstáli ani v tom stavu šlechtickém, čili řídícím, ani v tom
omšelosti víc, než zednická ruka snese. Park ještě před
stavu lidovém, chceteli výrobním. A to je pro mě asi tak ten
pořádným jarním rozpukem posmutnělý, prohlídka zámku
největší rozdíl oproti dnešku, kdy se mi zdá, že těm „kovaným“
solidní, jak jen to dav prodlouženého víkendu dovolil... prostě
se mnohdy náramně daří, a ti schopní nějak nedokážou najít
nic neobvyklého... až úplně nakonec... nabídka na jakousi
sílu poslat je tam, kam patří. A pak že historie není poučná....
výstavu o módě. To téma většinou pánům na dychtivosti nepřidá, ale nechal jsem se bez odporu vlákat s tím, že člověk musí i trochu trpět. Navíc při prvním pohledu (jediná pološerá místnost s historickými kostýmy a maskami) se zdálo, že za chvíli je odbyto, a jde se na gulášek. Ovšem chyba lávky! Mezi stojany tam proplouval velice fundovaný pán, který ze sebe sypal společenské vědomosti takovým tempem, že měl člověk co dělat, aby udržel myšlenkový krok. Hodina tam mezi kostýmy uletěla jako pták a mám podezření, že i dvě by nestačily na to,
11
cokoli v okolí
Rozhledna Hamelika IVO ŠAFUS V lesích nad Mariánskými Lázněmi stojí rozhled na, zvaná Hamelika podle kopce, na němž se na chází. Rozhledna se nachází ve výšce 722,6 m n.m. a je volně přístupná. Název pochází z německé vý slovnosti označení kopce "Homolka", na němž sto jí. Kamenná válcová věž je vysoká 20 metrů, průměr má 5,5 metru a na její vrchol vede 120 (podle jiných zdrojů 100) schodů levotočivého schodiště. Nechat postavit v Mariánských Lázních roz hlednu se rozhodla městská rada v roce 1876. Projekt vypracoval místní stavitel Fridrich Zickler. Rozhledna má svým charakterem napodobovat ro mantickou zříceninu hradu. Dle knihy Rozhledny Čech, Moravy a Slezska Jana Nouzy (str. 84) vyvo lal projekt diskusi, protože plánovaná podoba věže, doplněná po obou stranách imitací zříceniny se vstupní branou, se nelíbila části radních, protože nebyla zastřešena. Nakonec vyhrál původní návrh podoby věže, odpovídající charakteru celé stavby. Stavba rozhledny trvala pouze přes léto roku 1876, a tak mohla být otevřena pro veřejnost již na podzim téhož roku. Na podzim byla předána ve řejnosti pod jménem Císařská vyhlídka. Na starých mapách je údajně k nalezení pod názvem Vyhlídka Františka Josefa I. Od roku 1926 měla název EngelsbergWarte podle skladatele písní, který několikrát pobýval ve městě. Někdy je označována též jako rozhledna Panorama podle nedaleké kavárny, která bohužel není v nejlepším stavu. Výhled z rozhledny je dnes silně omezen přerůs tajícími stromy (především jižním a východním směrem). Hlavní výhled je na samotné město Ma riánské Lázně. Směrem na západ je vidět část Čes kého lesa s vrcholem Dyleň i Slavkovský les. Na severovýchodě je možno spatřit část vyhlídkové věže, která je součástí chátrajícího objektu Kamzík. K rozhledně se dá dojít pěšky z města po žluté značce nebo z opačné strany od parku Bohemini um, autem se dá zastavit u výše zmíněné Pano ramy.
12
cokoli v okolí
Děvičky
materiálech taky Dívčí hrady, Děvín a co já vím jak ještě) a má
PAVEL ČASAR
te ho tu přímo nad hlavou, jen si sáhnout. Však také směrová
Tak si to pomalu šineme starou škodovkou od Velkých Pav
šipka vesele praví, že je to nahoru jenom dva kilometry. Den je
lovic k Mikulovu, krajinou nám zcela neznámou, a v dálce, tro
jako malovaný pro daleké výhledy. (před polednem pětatřicet chu vpravo, letci by řekli „asi tak na druhé hodině“, ční vrch. Ne ve stínu, a toho stínu místy dost pomálu…) Ale kdo by pochy že by okolí bylo zrovna rovné jako u Kolína, ale tenhle vrch boval o naší zdatnosti. vážně ční. Láká. Provokuje. Zvláště tím bílým hradem na svém
No, kopec je to docela … přísný. Ono to každému brzy dojde,
vrcholu.
že čím je to nahoru blíž, tím prudší to musí být. Geometrii
Ale my jedeme do Mikulova. Nevíme tak docela proč, snad
prostě nelze ošálit. A tak se zastávky na nabrání dechu rychle
jenom proto, že jsme tam nikdy nebyli. To už je takový náš pro
zmnožují, ale nebylo to zas tak hrozné. Zábavné je ovšem pozo
pracovaný systém, jet někam nazdařbůh. A protože jižní Mo
rovat především tatínky od rodin v žabkách či kroksech, kteří
rava je vlastně docela malá a je to tu všude kousek, za chvíli
se nechali tou zrádnou dvoukilometrovou směrovkou vylákat
vjíždíme do města. Kroužíme okolo centra Mikulova a snažíme
na cestu s rodinkou na hrad, aniž by si uvědomili, jaká stěna je
se někde zaparkovat. Marně. Ulice jsou beznadějně plné, místa
v těch pantoflích čeká. Zhruba od poloviny trasy je jejich
na malých parkovištích „pouze pro hosty“ příslušného uby
slovník jaksepatří jadrný a jejich rodinky ztichle cupitají a
tování … a pořád dokola. Jeden okruh kolem města… druhý… a
hlavně se snaží neprovokovat.
dost. Odpusť Mikulove, snad někdy příště, ale je vidět, že tady je
Cíl na vrcholu toho vápencového štítu ale stojí myslím za to.
už návštěvníků příliš a my už se sem nevejdeme. Lehce vzteklý
Hrad, i když jsou to samozřejmě jen jeho trosky, působí docela
šlapu na plyn a veden asi nějakým holubím kompasem vyrážím
impozantně a je rozlehlý tak akorát, aby ten proud poutníků
zhruba na sever. Za chvíli na obzoru probleskne onen hrad. A
v pohodě pobral. Výhledy jsou široké a do všech stran. Na Pav
před ním ještě jeden, menší. Dobré orientační body, které nás
lovské vrchy s vinicemi, na Novomlýnské nádrže nebo třeba
vedou k Pavlovu. Ke břehu Novomlýnské přehrady. Pavlov není Mikulov. Je mnohem menší a dá se tu v klidu za parkovat a … leží přímo pod tím hradem, který nás lákal už
tam někam, až k Mikulovu. Intenzivní zážitek z výstupu, in tenzivní dojem z výhledů a co si budeme povídat, ten pohled na ty supící lidi ve stráni, když jdete v klidu dolů … taky dobrý.
zdaleka. Tomu hradu tu říkají Děvičky, (ale v různých mapách a
13
cokoli v okolí
Lom Klučky
IVO ŠAFUS
Studencem) se před vámi otevírá plošina prvního patra. Na tu se lze dostat, když se vrátíte na modrou značku. Odtud můžete obdivovat jak mohutné sloupy, na jejichž vrcholu jste stáli před okamžikem, tak výhled na spodní patro, kde vás nejspíš překvapí povalený obří "sloup". I na spodní plato se dá dostat, byť odbočka z modré je opět neznačená a za nepříznivého počasí víc než rozbahněná. Trocha nepohodlí se ale vyplatí, pohled na stěnu, tvořenou sloupy, které mají až 50 cm v průměru, je ohromující. Výška stěn je udávána kolem 1 2 metrů. Pak už stačí jen pár kroků po modré a ocitnete se na silnici z Práchně do Polevska - kdo je pohodlný, může to vzít autem tudy a k lomu vystoupat opačným směrem... Podobně jako u čedičových varhan u Hlinek mi nezbývá než konstatovat, že najít něco smysluplného z historie dávné i nedávné není lehký úkol. Někde se o lokalitě hovoří jako o
Na půl cesty mezi Práchní a Polevskem se na úpatí kopce Klučky nachází stejnojmenný dvouetážový opuštěný čedičový lom. Kolikrát jste se byli podívat na Panské skále, vztekali se, že přilehlé parkoviště je plné a za závorou, a na samotných varhanech se vyhýbali pochodujícím zástupům ostatních návštěvníků? A máte tušení, že jen pár minut cesty odtud najdete daleko méně profláknuté, leč možná i zajímavější místo? Stačí se od zmíněné Panské skály držet modré turistické značky, projít Práchní k autobusové zastávce u místní prodejny a zahnout na pěšinu do luk. Kdo ví, může tu navštívit vlevo na hraně skal zarůstající vyhlídku, vpravo se podívat k místu dávno zaniklé rozhledny a hostince, a před vstupem do lesa obdivovat kovový kříž. To hlavní však čeká po chvíli pochodování lesem. Modrá značka uhýbá vlevo dolů, je ale lepší udělat ještě uznané přírodní památce, její nominace však v roce 2008 nepár kroků dál po neznačené cestě a stanete na okraji lomu. prošla. K uznání snad došlo v roce 2011 , ale nepodařilo se mi Unikátní je v tom, že je "dvoupatrový", i když to odtud vlastně není poznat. Kromě výhledu do krajiny (kopce mezi Jedlovou a najít oficiální potvrzení. Na mapy.cz se lze dočíst, že lom je zařazen do druhé zóny odstupňované ochrany CHKO Lužické hory. Na jediném místě se mi podařilo najít informaci, že lom na čedič byl otevřen kolem roku 1 91 0 a těžba byla zastavena v roce 1 997. Nakolik je to pravda je otázka, protože na stejném místě se tvrdí, že PP byla vyhlášena 1 4. února 2008, což pravda podle předchozích zdrojů není. Návštěva se zřejmě vyplatí za příznivých podmínek i v zimním období - podle některých fotografií se tu tvoří ledopády...
14
cokoli v okolí
Zámek Údlice
skému z Lobkovic, který ji nakrátko při pojil k Chomutovu. Po jeho smrti Údlice patřily Jiřímu Popelovi z Lobkovic, který je roku 1588 připojil k červenohrádecké mu panství. Potom, co mu byl majetek roku 1594 zabaven, jej v roce 1606 od královské ko mory koupil purkrabí královéhradeckého kraje Adam Hrzán z Harasova. Jeho po tomek Arnošt Karel Hrzán z Harasova nechal starou tvrz přestavět na barokní zámek. Podle Augusta Sedláčka se tak stalo v letech 1692–1695, ale podle jiných zdrojů Arnošt Karel Hrzán již roku 1689 prodal Údlice svému mladšímu bratru Zikmundu Valentinu Hrzánovi z Hara
IVO ŠAFUS
sova. Ten po Arnoštovi zdědil roku 1697 Některé památky jako kdyby snad ani památkami nebyly. V
Červený hrádek a údlický statek k němu již natrvalo připojil.
Údlicích na Chomutovsku stojí blízko centra obce nenápadná
Zámek dlouho sloužil jako ubytovací zařízení pro úředníky
zámecká stavba.
místního velkostatku. U zámku je dvůr a malý park. Vchod do zámku je od kostela
Takových míst je po republice víc než dost. Obec, o které jste nejspíš v životě neslyšeli a přitom mající dlouhou a ne bezvý
Povýšení svatého Kříže. Od roku 1946 zámek využívalo místní zemědělské učiliště a
znamnou historii. Obec, která je stranou hlavních cest a mimo zájem. Obec, v níž je toho přitom k vidění dost a dost, byť
poté se stal střediskem odborného výcviku chomutovské
vlastně skryto očím těch, kdo nevědí...
Střední školy technické, gastronomické a automobilní. Sloužil
Kousek od Náměstí (ano, podle mapy bez jména s velkým "N") jako pracoviště praktického vyučování oboru Hotelnictví a tu za zdejším v jádru románským kostelem Povýšení sv. Kříže je
rismus, prostory využívají v rámci odborného výcviku i obory
poměrně rozsáhlý areál, jehož součást kromě hospodářských
vzdělání Cukrář, Zemědělecfarmář a Zemědělské práce. Web
budov tvoří čp. 1, barokní zámek z počátku 18. století. Od roku
školy uvádí, že pracoviště je vybaveno plným technologickým
1958 je chráněn jako kulturní památka ČR a je nepřístupný.
zařízením – kuchyní. Nicméně asi jde v tuto chvíli už také jen o
Něco málo z historie i současnosti i o stavbě samé (z knih a in minulost na areál je krajským úřadem vypsána dražba. Jednopatrová zámecká budova s pavilónovými nástavbami v
ternetu):
První zmínka o Údlicích pochází z r. 1295, kdy náležela pánům ose obou dlouhých průčelí má obdélný půdorys a je zcela pod ze Šumburku. Předchůdcem zámku byla středověká tvrz pí
sklepená. Kryje ji valbová střecha. Velké střední vikýře do
semně zmíněná poprvé v roce 1358 v majetku Jana Parsifala z
plňují na straně budovy směrem do parku dva malé boční
Haugvic. Jeho potomci Pertolt, Bušek a Jan ji prodali Hanuši z
vikýře, na straně do ulice čtyři. Fasádu horizontálně člení
Valdenberka, který zemřel roku 1387. Od jeho vnuka Anarda
mezipatrová a hlavní profilovaná římsa a okna jsou lemována
tvrz roku 1446 koupili bratři Mikuláš a Jan z Lobkovic a připo
jednoduchými lizénovými rámy. Nad někdejším portálkem ba
jili ji k hasištejnskému panství. Nevyužívaná tvrz potom
roková kartuše s motivem divého muže (nemohu potvrdit, z
zpustla.
ulice přes stromy v parku není vidět). Uvnitř se v přízemí na
V roce 1499 získal Údlice Mikuláš Hasištejnský z Lobkovic.
chází valeně zaklenutý sál s lunetami a dříve zde také byla
Jeden z jeho synů, Jindřich Mikuláš, tvrz po roce 1562 obnovil a kaple. Místnosti v patře jsou plochostropé. později ji prodal svému strýcovi Bohuslavu Felixovi Hasištejn
15
zahraničí
Hallelujah za Striezelmarktem víno, pojídala klobásky, ryby a sladkosti a u kolotočů ven čila ty nejmenší. A zbývalo ještě dost energie na nákup nejrůznějších tretek a las kavých dárků, které tu půl na půl soupeřily s dobrotami. Svižně jsme se zapojili do této bohulibé činnosti. Jejich nejrůznější rybí dobroty v housce jsou pro mě ne odolatelné a také je třeba vyzdvihnout jejich pomě rovou vytříbenost u klobás, kdy malá houska uprostřed dlouhé klobásy slouží vlastně jen jako šikovné držátko a zákusek poté, kdy se z obou stran nacpete samotnou klo báskou… nechávám se
PAVEL ČASAR
unést.. Při těch jídelních zastávkách bylo lehké si všimnout, že
Každý rok alespoň jednou, alespoň jednou jedinkrát se ne chám doma chvíli přemlouvat a pak… navštívíme nějaké ad
hustota davu polevuje tam, kde není taková možnost pořizovat
ventní trhy. Jakékoliv. Nemáme nějakou oblíbenou akci na
vánoční nákupy – tedy – pryč od nákupních galerií. Vskočili
určitém místě. Spíš tak každoročně se ženou těkáme k jiným a
jsme do správného proudu a nechali se unášet k Altmarkt
jiným městům a hledáme novinky a srovnání. Letos jsme si dali
platzu. Tam je sice uštvaných nákupčích taky spousta, ale
úkol z nejtěžších – drážďanský Striezelmarkt. Nic většího v ši
přece jen je to tu více zředěno už tou svátečnější atmosférou a
rokém okolí snad ani neexistuje. Řekli jsme si odvážně, že tam
pomalejším tempem. (No nejsou tu některé obchody, po kte
se prostě nemůžeme zklamat. Už jen proto, že ty trhy mají tra
rých mnoho Slovanů šílí…) Ale lidí ověšených taškami je stále
dici už od patnáctého století … tak to už by mohli docela umět.
dost. Tak dál, dál od epicentra.
Jelikož se do Saska touto dobou vlakem a lodí hrnou spousty
Za Altmarkt platzem další ulice směrem k Labi, průchod pod
lidí z Čech, zůstali jsme u starého dobrého auta a nemohu říct,
trojitým obloukem bran a … někdo něco vypnul? Do údolí řeky
že to byla vyložená chyba. Zřejmě touha po německém svařáku
jakoby ten ruch a shon nedolehl. Na náměstí před
opravdu snížila počet českých řidičů na docela nízkou úroveň a
Augustovým mostem sedí chlapík u bílého křídla a spolu s ko
nejelo se špatně … dokud ovšem člověk nezatoužil zaparkovat.
legou trumpeťákem hrají. Dávají zrovna skvělé Hallelujah od
(Původní plán byl totiž navštívit trhy na Königsteinu, ale zoufa
nebožtíka Cohena, lidé dílem poslouchají v širokém kruhu,
lé štrůdly blikajících aut mě přiměly přidat plyn a tradáá do
dílem jen procházejí. Tak nějak samovolně zpomalí a přejdou
Drážďan!) V saské metropoli to ovšem nebylo o nic lepší a ve
do tiššího hovoru. Drážďanské baroko, které je tu snad ze
frontě do galerijního parkhausu jsem o tomhle nápadu dost po
všech stran, láme všechny zvuky, které sem teď nepatří, takže i
chyboval. Ale vše se v dobré obrátilo, a rukama v kapsách
projíždějící tramvaj je slyšet nějak míň, než jindy. Muzikanti
(žádné nákupy!) jsme vypluli na Prager Strasse.
nasadili Lennonovo Imagine. Někde za obrovským Hofkirche zapadá slunce a barví prosincové nebe. Jo. Teď je to jasný.
Tak vypluli … byli jsme spíš dílem vytlačeni davem z galerie,
Přijeli jsme pro tohle. Tohle vážně nejsou špatný trhy..
dílem vcucnuti proudem v ulici. Živá řeka lidí popíjela horké
16
zahraničí
Chutě a vůně Myanmaru II. je pivo po vanách, musím uznat, že tam to pivo prostě docela umí. Mnohem horší máme kolikrát tady v Evropě. Je tam teda oproti jídlu, či jinému pití docela drahé, ale za to stojí za to. Naproti tomu jejich rum, kde velká lahev stojí stejně jako velká Coca cola, je trochu drsnější ráže. My jsme si teda nehráli na drsňáky a smíchané s Colou to doce la šlo, ale místní si nalejou malého panáčka do velké sklenice a doplní vodou.. Shodli jsme se, že to je pokažený rum i voda. Nicméně to mají velmi rádi a velmi brzy se po tomto ďábelském drinku motají.
MICHAELA ČASAROVÁ Jelikož jsem obecně velkým milovníkem asijské kuchyně a myslím, že chilli je mé indi anské jméno, nemohla jsem dospat, až ochutnám něco typického pro Myanmar. Když nebudu počítat klasiky jako jsou smažené nudle a rýže, které i tak dokázali někde pokazit.. musím říct, že mě kuchyně docela zklamala. Oproti Thajsku nebo Kambodži, kde byla radost si něco objednat, tady to spíš bylo tro chu čekání na to, co to bude tentokrát. Ne vždycky to byla taková katastrofa, ale člověka to velmi naučí přemýšlet nad tím, co si objedná a jak to asi připraví. U menších restau rací jsem zbožňovala, jak vás vezmou za ruku a začnou vám ukazovat hrnce a co v nich mají dobrého. Po několika přešlapech se vám zbystří vnímání, jak to vypadá a jak to vo ní. Ale abych jenom nehanila.. Asi nejlepší jídlo, které jsem tam za ten téměř měsíc jedla, nebylo nikde v hotelu, ani v restauraci, ani na ulici ve stánku. Bylo to ve vesničce v kop cích, kam jsme celý den šli s průvodcem a spali u místních v domku. Podle mě nám při pravili jídla co opravdu obyčejně jí a ne něco extra pro turisty. K mání byla polévka s fazolemi, rýže, salát s čerstvým zelím, rajčaty a oříšky, spousta chilli a vařená dýně. Byla to prostě fantazie, a to jenom z takto obyčejných jednoduchých věcí. Uznávám, že možná to všechno nadšení bylo maličko ovlivněné celkovou atmosférou okamžiku, kdy toho máte plné zuby po celém dnu mašírování do kopce, jste mezi úžasnými lidmi a všecko vám přijde naprosto super. Kdybych to měla nějak obecně shrnout, tak i když bylo trochu mimo sezonu snad všeho, co mám ráda, tak hrozně chyběla zelenina a ovo ce. Používají v podstatě pořád těch pár věcí dokola a tak to všechno chutná tak nějak podobně. Jediné co bych vyzdvihla, je zázvorový salát, ten byl mňam. Co mě taky dost bavilo, bylo jejich používání igelitu na cokoliv, všechno vám dají do sáčku. Až na stánky na ulici, kde dělali z vajíčka takové hodně vysmažené omelety. Paní je pečlivě balila do novinového papíru, takže když jste si to rozbalili, mohli jste si na své placce přečíst, co se den předtím událo. Věc, kterou mají opravdu všude je Myanmarské pivo. A jako zástupce národa, který pi
17
zahraničí
Tour de Winterberg hlednost. Tentokrát bylo sice jasno, ale dost pod statný opar se vznášel na krajem. Zpáteční cestu do Sch milky jsem zvolil po kom binaci zelenážlutá, což je třetí možná přístupová tra sa, a byl docela rád, že tudy nemusím nahoru. Nešlo ani tak o chvilkovou strmost, jako o to, že cesta z pískov cových oblázků byla místy pod botama jako živá. taky jsem tu potkal výrazně mé ně lidí, spíše lezce, které lákaly okolní věže. Zhruba za tři hodiny courání pří rodou jsem byl zpátky u za parkovaného auta.
PAVEL ČASAR Když je na apríla léto, nedá se doma vydržet. Když je to navíc ještě volný víkend, platí to dvojnásob. A tak jsem popadl batoh, bundu a foťák, přibral k tomu pár drobných eur co zbyly od minula v hrnku a tradá do Saska. Ale jen těsně. Jenom kousíček za Hřensko, do Schmilky. Zachtělo se mi po pár letech znovu vyšplhat na Grosser Winterberg a podívat se zpátky do Česka z tamní rozhledny. Když jsem tu byl před lety, vzal jsem to nahoru logicky nejkratší cestou … a nebyla to úplně nejlepší volba. Cesta je to sice přímá, ale také podle toho strmá, vlastně jsou to takové nekončící schody do nebe. To se mi věru opakovat ne chtělo. Letošní plán byl jiný. Jít na to pěkně oklikou, po žluté, která místy vede po hraniční čá ře. Trochu si zajdeš, pokocháš se výhledy do Česka a ještě se tolik nenadřeš, říkal jsem si. No. Asi takhle. Ta cesta je vážně příjemnější, takže na ní sází i senioři a rodiny s kočárky (ale nával byl snesitelný). S těmi výhledy je to trochu problém, protože ten bukový les mnoho nedovolí, a to ještě nevypučelo listí. A po proválené zimě, když se chce člověk vy rovnat trénovaným důchodcům, stejně má nahoře zaťaté zuby aby nevykašlal plíce. Ale když vystoupáte nahoru, jste odměněni. Okolí Winterbergu je vlastně taky skoro stolová hora, jako mnohé v okolí, jen to pro ten les a okolní masivy není tak vidět. Takže když už jste na horní plošině a nenecháte se hned zlákat rozhlednou, dá se tu špacírovat po pohodlných cestách kolem dokola. Tak jsem zůstal věrný žluté značce, minul zdáli rozhlednu, došel k rozcestí u Katzensteinu (docela půvabná kamenná věcička) a po zelené se nechal vrátit k rozhledně zpět. Z ocho zu věže jsou nejlepší výhledy právě na českou stranu, jen musí mít člověk štěstí na do
18
zahraničí
Za cípem mýtu z Verony I.
brána a ještě i část ulice popsaná a polepená milostnými vzka
PAVEL ČASAR
zy. Na balkoně samotném se jako na orloji míhá jedna Julie za
Ten příběh o Romeovi a Julii se nikdy nestal. Dokonce ani
druhou (z Korey, Ruska, Německa a bůhví odkud) šermují se
Shakespeare ho nevymyslel. Nechal se inspirovat svým
v malém prostoru tyčemi na focení a snaží se zvěčnit s tou Julií
básnickým předchůdcem .. a ani ten nebyl originální. Ta mi
dole… Romeo tu nikomu nechybí, snad zůstal v Mantově. lostná zápletka se dá vystopovat už v antické literatuře – třeba u Shakespearova busta je pro jistotu o několik rohů dál, snad aby Ovidia. Přesto na milence z Verony věří zástupy lidí. se mistr při pohledu na to pozdvižení nerozrušil. Celý obrázek A přesto, že se vlastně nic nestalo, Veronští se chopili šance a
pak dokresluje sama příchozí cesta z nedalekého náměstí,
před sto lety dali turistům v šanc dům Julie Capuletové i s tím
hustě lemovaná těmi nejdražšími obchody – móda, kabelky,
legendárním balkonem – a o století později … hleďme. Na
boty, šperky … inu láska.
malém dvorku domu v části staré Verony stojí Julie. Nikoliv však
Ne, Veroně jistě nelze upřít veliký kus romantiky, ale na tom
na balkoně, jak praví příběh, ale pod ním. Je vyvedená v bronzu
vymyšleném dvorku jsem ji nenašel. Jsou tu skvělá místa a zá
a v lehce nadživotní velikosti. Má od focení s nekonečným zá
koutí a hodně té syrové Itálie, ale to si nechám pro další střípky
stupem návštěvníků zářivě oleštěné ruce a … ňadra. Tam prý se
z těch míst mezi Veronou a Gardským jezerem.
sahá pro štěstí. Těžko říci, kolik turistů vlastně tuší, že Julii bylo při jejím milostném vzplanutí tak třináct, čtrnáct. Tradice je tra dice. Jedna vchodová mříž je plná těch zamilovaných zámků, vstupní
19
zahraničí
Vůně Madeiry
tropickém ostrově dařilo ze mědělství. Pěstovala se tu cukrová třtina a vinná réva, dodnes jsou tu četná soukro má políčka. Ostrov v Maka ronézii ´objevila´ pro odpočinek portugalská krá lovská rodina v 19. století. Za léčením sem opakovaně přije la rakouská císařovna Alžběta (Sissi). Předčasně zde v exilu zemřel poslední rakouský cí sař Karel. V Camarra de Lobos se vzpomíná na malujícího Winstona Churchilla. V sou časnosti k 270 000 místním přibudou v průběhu roku 3 mil. turistů. Hlavně z Velké Británie, Španělska a Ně mecka. Čechů dorazí do deseti
KLÁRA MÁGROVÁ Na Madeiře počátkem týdne kvůli silnému větru uvízly tisíce turistů. Před týdnem, když jsem odtud odlétala, bych nějaké to zdržení brala. Pro Středoevropana už exotika. Od nás 3 300 km daleko. Při letu překonáte takřka dvě časová pásma. V 19. století jste na ostrov cestovali lodí z Anglie coby aristokratičtí hosté tři dny. Dnes sem doletíte přímou linkou z Prahy za čtyři hodiny, příp. za jednu hodinu překonáte tisíc kilometrů z Lisabonu. Co vás čeká? Vulkanický ostrov s divokým vnitrozemím. Perfektní si lnice a tunely, na jejichž výstavbě se na přelomu letopočtu štědře podílela EU. Byla by škoda zůstat jen v hlavním městě Funchalu, vyplatí se vyrazit na putování kolem celého ostrova. Všude přítomné květy, v parcích exotické stromy doslova z ce lého světa. I já po čase rozeznávám monsteru, plumérii, strelí cii, dosnu (canna), jacarandu, štětkovec, araukárii (blahočet), kigélii africkou (salámový strom), náprstkovník,.... Na zahrád kách u domů roste cukrová třtina a plantáže banánů, ovoce jde přímo z políčka na místní trh. Ostrov měli na svých mapách vyznačený již staří Římané, pro sebe si ho spolu s přilehlým ostrovem Porto Santo a Opuštěný mi ostrovy zabrali Portugalci počátkem 15. století. Pobýval tu Kryštof Kolumbus, který se sem přiženil. Dřevo z původních
tisíc. Ostrov o rozloze 750 km² stále ještě umožňuje volně dý chat, na pobřeží jsou maličká městečka, navíc turistická sezó na trvá celý rok, nesoustředí se jen na léto. V cestovních kancelářích se říká, že Madeiru si oblíbili zvláště turisté z kategorie 55+. Potkávám i dost rodin s dětmi všeho věku. Oblíbená je turistika kolem levád zavlažovacích kanálů přivádějících od 16. století vodu ze severu k jihu. Jejich délka se odhaduje na dva až pět tisíc kilometrů. Původně se vyse kávaly do skály či přizdívaly, od počátku 20. století se budují z betonu. Dodnes jsou funkční. Vedle nich vede chodníček, ur čený původně k údržbě jednotlivých koryt, dnes slouží coby turistická stezka. Vypadá to jednoduše, ale je dobré si dávat pozor. Kombinace vody, ohlazených kamenů, častých tunelů, schodů a prudkých srázů děl své. Při zpátečním letu vidím několik čerstvě zlomených rukou a množství odřenin. Přes den turistika. Celkem devadesát kilometrů po náhorní plošině Paul da Serra s pasoucími se kravami a větrnými elek trárnami, opuštěným bezlesým poloostrovem Ponta Sao Lou renco a kolem levád zarostlých modrými a bílými kalokvěty a obrovskými trsy hortenzií. Když se vybere ta správná leváda a vyrazí se ráno, potká se jen minimum turistů. Na divočinu a čarokrásnou přírodu se rychle zvykne. S sebou pláštěnku, bundu, pevné boty, čelovku do tunelů.
>
hustých hájů dalo Madeiře jméno. Po vypálení lesů se na sub
20
zahraničí Ráno je u moře slunečno, vyjede se pár set výškových metrů a
v níž dnes sídlí obecní úřad nebo domov důchodců. V centrech
už je jiné počasí. Ostrov má na délku 60 km, v nejužším místě 20 obcí hodně soch slavných objevitelů, dobyvatelů, králů i re km. Teoreticky by podle mapy mělo být brzy vše prohlédnuté.
formátorů. Odtud se vyplouvalo na plavby do celého světa.
Členité vnitrozemí každého vyvede z omylu. Možností, kam vy
Někde se dá narazit na spáleniště z loňského roku, kdy tu řá
razit na túru, je nepřeberně. Namátkou. Velkolepá potemnělá
dili dva mladí žháři. Místy se putuje porosty nepůvodních, z
leváda Caldeira Verde s vodopády, tunely a strmými srázy. S
Austrálie dovezených blahovičníků (eukalyptus), původně mě
pláštěnkou prošlá leváda do Furado zarostlá bujnou vegetací, za
ly zabránit erozi a zpevnit svahy po vykácených vavřínech a
drobného deště liduprázdná. Pro otrlé určená leváda Dos Pi
cedrech. Teď se tu s nimi bojuje jako u nás s borovicí vejmu
ornais, odtud už se nepadá, jen letí. Výšlap na nejvyšší horu ost
tovkou.
rova 1 860 m vysoký Pico Ruivo. Našinec tu za poledního žáru
Zážitky. Plavba na katamaránu s pozorováním desítek delfínů
pokorně dýchá a hledá stín. Kolem tryskem proběhnou místní,
pruhovaných proplouvajících a vyskakujících těsně kolem nás.
milují běh po horách a fotbal.
Procházka mezi mraky, které se valí přes sedlo porostlé staro
À propos fotbal. Ten je tu všudypřítomný. Hřiště ve všech
bylými pokroucenými vavříny vznešenými. Prohlídka lávových
vesničkách. A stálá připomínka CR7 (Cristiano Ronaldo). Místní
jeskyní s interaktivní cestou ´do nitra´ Země s vyprávěním o
na svého slavného rodáka s č. 7 nedají dopustit. Narazíte na něj
sopečném původu ostrova. Hlavní město Funchal s jeho
už na letišti, nese jeho jméno. Řidiči autobusu ukazují ve Fun
černobílými dlážděnými chodníky. Návštěva zdejší botanické
chalu kostel sv. Antonína ve čtvrti, v níž vyrůstal. Je mu vě
zahrady. Kvůli děcku povinná jízda na saních určených pů
nované muzeum s hotelem, socha, prodejna domovského klubu
vodně na svážení dřeva z vrchu Monte. Adrenalin asfaltová
s upomínkovými předměty a fotkou v životní velikosti, když mu
silnička je proutěnými koši a dřeváky vyhlazená jako sklo. Vy
bylo deset. Jindy a jinde se tomu říkalo kult osobnosti.
hlídka ze skleněného chodníku nad útesy Cabo Girao ve výšce
Pozdě odpoledne koupání v Atlantském oceánu. Na výběr jsou
580 m n. m., druhými nejvyššími útesy v Evropě. Sestup po
přírodní černé pláže s oblázky, pláže s navezeným ´zlatým´ pís
vyprahlých svazích porostlých kaštanovníky jedlými, jejichž
kem, nebo v lávě vysekané bazénky. I přes teplotu mírně přes 20 plody se dají ochutnat v pečivu, dortech i likéru. ˚C nás tu plavalo dost. Místa bez vlnolamů ukazují, jakou sílu
Vůbec ochutnávky třeba madeirského vína, čerstvé šťávy z
má Atlantik.
cukrové třtiny a rumu z téhož. Neochuceného. S příchutí mu
Večer slavnosti. Každá vesnička má své, podle toho, co je pro ni čenky, citrónu nebo mandarinky. Ke snídani místní, malé, za typické Slavnosti jablek, hrušek cibule, kaštanů. Přelévají se z
křivené banány, které se kvůli tvaru nikdy nedostanou na
místa na místo. Zblízka zažité týdenní Slavnosti moře v Porto
evropský trh. Bonbóny s příchutí fenyklu. Porce espady
Moniz. Stánky s jídlem, místní kapely, každý den ohňostroj,
(tkaničnice atlantská) zapečená s banány, na trhu je tahle
končí se ve 2.00, ve 4.00 a po týdnu v 6.00 h. ráno. To už jsem
černá, děsně zubatá ryba běžně k vidění. Všude přítomná ma
naštěstí jinde.
racuja (mučenka jedlá) v džusu, koktejlu, dortu nebo jen tak
Památek moc není. Malinkaté pevnosti o pár metrech. Skvěle
rozkrojená k ochutnávce na trhu.
opravené, načinčané kostely s malovanými dřevěnými stropy a
Přijeďte a ochutnejte.
zázračnými sochami. Sem tam dochovaná původní quinta (vila),
21
blog
Znamení
vůle udavačova (jinými slovy horlivost uvědomělého občana)
PAVEL ČASAR
může komukoliv a kdykoliv udělat ze života peklo... ale nako
Jdu si tak před pár dny s taškou nákupu z krámu (pár piv a tak,
nec jsem od toho ustoupil. Špíny a beznaděje si užijeme i tak
abych se vyhnul těm podivným otvíracím dobám, které se stří
za celý rok dosti a o nadcházejících volbách bude jistě roz
dají s návaly hladových zákazníků) a tu mě napadlo zdvihnout
hazováno z žumpy vrchovatě tak proč ještě teď, že. Zkusil
hlavu a zadívat se na nebe. Blížil se brzký podvečer a po celodenní mrazivé modři se obloha pomalu zatáhla síťovanou nízkou oblačností. Slunce už pomalu
jsem tedy alegorii o tom, jak nad námi probliklo zlaté světlo na konci tunelu ... ale cítil jsem, že přehnaný optimismus mi jaksi nejde z duše, pokud ovšem za štěstí nepovažujeme to, že si za
začínalo zapadat, a tak vysoko nad tou modrošedou mozaikou
zvýšenou almužnu budeme moci koupit o něco více nepo
osvítilo čáru za letadlem, která obvykle bývá bílá, ale v této pr
třebných krámů a laciných náhražek, kterým tak eufemisticky
chavé chvíli na sebe vzala zářivě zlatou barvu.
říkáme jídlo. Nabízelo se také jakési duchovní pojednání o
Vydoloval jsem volnou rukou z kapsy telefon a snažil se ten okamžik zachytit. Nedařilo se mi valně mými nešikovnými prsty, ale foťák přece jen několikrát cvaknul. Až doma, na velkém mo
úkazech ze světů nadpřirozených, ale to po mě prosím ne chtějte, zvláště ne v této zemi, kde si je skoro každý svou vlast ní jednočlennou církví.
nitoru počítače se ukázalo, že přece jen něco to sklíčko starého
Díval jsem se tedy na tu fotku a přemýšlel co s tím. Jediné, co
aparátu zachytilo. Zaradoval jsem se. Konec roku před nosem a
mě napadlo, bylo přání, ať každému na cestu dalším rokem
v počítači fotka, která se může ke psaní v takovém období ná
svítí zlatá čára, hvězda, půlměsíc nebo co já vím... tak, že bude
ramně hodit.
vidět, kam šlape a jestli tím někomu neubližuje. To přece není
Myšlenky se rozběhly. Nejdříve se mi chtělo psát o tom, jak by bylo skvělé na tu zlatou linku naskočit a vypadnout z téhle země, kde se zákazy a nařízení šíří jako španělská chřipka a kde zlá
22
úplně málo.
blog
Pravda není. Jen svět alternativních faktů..! podobné informační zoufalství, jako když rybáři roztahují ruce, až
MARTIN SCHULZ
jim v ramenou praská a tvrdí, že ta mřenka měla nejmíň metr a
Větší část mého profesního života jsem dělal to, čemu se říká
půl.
“novinařina”. Je to, podle mého, slušné povolání, dokonce se mi
Jde mi o to podivné puzení ke lhaní.Proč se nedá říct například:
chce říct, že se dotýká i “poslání”. Ale už asi ne...Ne, nemám tím
no, bylo tam nic moc lidí, ale co byste čekali ve Washington D.C.,
nyní na mysli skutečnost, že v médiích může v současnosti umís
kde většina volí demokraty? Prostě to přejít a dělat dál normální
ťovat příspěvky kdokoli, kdo zvládne princip “Ctrl+C a Ctrl+V”, te
práci. Proč se zaplétat do lží a dělat z novinářů obludy a to navíc v
dy vykrádání cizích textů a jejich kopírování do vlastních
neudržitelné při, kde existují fotky, záznamy o skutečném stavu
příspěvků.
věcí? Proč to dělat jako ing. Zeman a jeho Ovčáček s neexistujícím
Mám na mysli to, že v současném světě, v současném mediálním
článkem pana Peroutky, nebo se zpožděním při nástupu na pohřeb
prostředí je takový zmatek, že je snadné říct o novinářích, že “přece
bývalého slovenského prezidenta? Proč musí být tento druh politi
patří k nejpodlejším lidským bytostem na zemi, že?” To neřekl v
ků neomylný? No, na to vlastně odpovědět umím. Musí být neo
minulých dnech překvapivě ing. Zeman, nýbrž snad hned druhý
mylní proto, že by to jinak nepřežilo jejich naduřelé ego, které je
den ve funkci americký prezident Trump. Ten celkem nepře
ale ovšem jen výrazem ubohé splasklé dušičky, sešněrované ukáz
kvapivě dennodenně kolem sebe trousí výroky o tom, že je “ve
kovým komplexem méněcennosti... Ale proč by nemohli být jako
válce s novináři” a podobně. Je to velká mrzutost. Ne snad proto,
ostatní lidské bytosti, které umějí říct “Hm, tak to jsem se zmýlil.
že nějaký politik otevřeně bojuje s novináři, to nejspíš patří prostě
Díky za osvětlení problematiky!” To by jeden chtěl asi moc...
do náplně politikova života. Mrzuté je, že jaksi obecně, či globálně,
A s tou novinařinou. Podle mého je to řemeslo jako každé jiné.
je snižována výpovědní hodnota informací, které směrem k ve
Někde se ho člověk vyučí, mistři mu řeknou co a jak, a pak se musí
řejnosti vypouštějí tradičně seriozní média. Jsou to ty televizní a rozhlasové stanice, noviny, magazíny a nově i webové stránky, kte ré buď ze zákona, nebo s ohledem na vlastní tradici prostě nemohou vypouštět nepravdivé informace. Teď mluvím o “zprávách”. Všechna tato média mohou přinášet i “názory” jednot livých osobností (ať už žurnalistů, nebo kominíků), ale ty je třeba jasně odlišit právě od shora zmíněného zpravodajství. Kdyby se chtěl někdo informovat trochu podrobněji, tady je link na celkem srozumitelný přehled informačních i názorových zdrojů > A teď: když se do boje s novináři pustí politici, kteří s opravdovou politikou, (takovou, která je nějak prospěšná i jiným lidem, než ro dinám, kamarádům a kamarádíčkům politiků), nemají skoro nic společného, začíná “válka” s médii. Vzhledem k tomu, že tito poli
snažit. Je mi protivné, že každý ňouma s dírou do zadku nyní mů
tici nejsou vnímání jako zástupci či představitelé nějakých poli
že vykřikovat, že “média lžou!” Je to jako kdyby rakovinou zasa
tických idejí, ale spíše jako guruové nových sekt, jdou všechny
žený pacient říkal lékaři, že se spletl v diagnoze. Tenhle syndrom
dosud běžné argumenty a diskusní metody stranou. Vůdce, guru,
“popírání”, který se rozmohl mezi “tlustými, nevzdělanými ošk
má prostě pravdu a tím to hasne. Koukáte na přenos z inaugurace
liváky a ošklivkami”, kteří volí brexit, Zemana a Trumpa, nepove
amerického prezidenta Trumpa a vidíte (v reálném čase) méně než
de k lepším zítřkům, jak si nejspíš představují. Povede do stejných
poloprázdné prostranství na tzv. National Mall. Pan Trump pak
pekel, která jsme od vlády nacismu nad půlkou světa nezažili. A
nadšeně řekne, že tam bylo tak “milión, či milión a půl” lidí, idea
povede k tomu právě proto, že jsme to (pár generací) prostě neza
lizované odhady mluví o 470 tisících a skutečnost bude tak někde
žili. Je nám “prd zle” (jak říká moje macecha) a nechceme to vi
kolem čtvrt milionu. Mluvčí prezidenta Trumpa Ovčáček, který se
dět. Ale nechceme si to nechat vzít! Jenomže oni nám to
po americku jmenuje Spicer, dokonce tvrdil, že se jednalo o vůbec
neseberou “čmoudi”, my si tu svobodu sebereme a rozštelujeme
největší účast veřejnosti na inaugurační slavnosti v dějinách. Je to
sami! Tím, že pravdu budeme nazývat alternativním faktem...
23
blog
Den po svatém... Mladíka přede mnou, který tam stál v chatrných kalhotách
PAVEL ČASAR
podle poslední módy, také z domova vyslali pro rohlíky. Jeho
Byl pátek po svatém Václavu. Bylo dopoledne. Jako obvykle
pohled zabloudil do spodních regálů sladkých nápojů. Dvou
jsem vyrazil do marketu pro svačinu. Pár rohlíků a něco k tomu
litrovky žluté vody, prodávané jako pomerančová limonáda,
... a hned pryč ... ale ... uvázl jsem tam. Národ, zřejmě zcela vy
ho zaujaly. Byly po šesti korunách! Naložil si dvě do košíku a
hladovělý tím jednodenním zákazem nakupování, zcela zahltil
po přepočítání drobných v hrsti přidal ještě třetí. Víkend bude
možnosti prodejny a fronty u dvou pokladen se protáhly až
asi dlouhý.
daleko mezi nákupní regály. A nehýbaly se.
nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!
Stál jsem poslušně v tom lidském řetězu a pozoroval to strnutí
Kriste, eleison.
davu. Staří, mladí, na penzi, na mateřské i v produktivním věku,
Paní ve frontě za mnou se začala potichu hystericky smát,
všichni pěkně jeden za druhým. Jak asi museli bujaře prožít ten
když prosklenou výlohou viděla, jak jí odjíždí další autobus
svatováclavský den, když je hned nad ránem zahnala nouze
MHD. Nervózně vytáhla z kabelky mobil a zuřivě na něm něco
všechny sem. Ani po víkendu nebývá tak zle. Modlili se snad,
mačkala. Po chvíli, asi když se vlna adrenalinu přelila,
když jim stát dopřál tu možnost? Asi ne. Leda tak u grilu, když
zhodnotila marnost svého snažení a mrskla mobilem zpátky
se babí léto rozhodlo rozbalit to naplno. Vzpomínal jsem si na
do tašky.
svatováclavský chorál. Jak jen to bylo?
Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi,
Svatý Václave, vévodo české země,
Dvě paní pokladní konečně začaly zvládat ten nápor a fronty
kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha!
se daly pomalu do pohybu. Po dni zaslouženého volna moc
Kriste, eleison.
odpočatě nevypadaly (jestli ovšem neměly inventury). Došlo
„S dovolením, prosím“ malá paní se probojovávala nehybným
konečně i na mě. „Dobrý den.“ „Dobrý den.“ „Kartičku?“ „Ne
davem k regálům s kávou, které mohla v té tlačenici jen tušit.
mám.“ „Rohlíků pět?“ „Pět.“ „Je to všechno?“ „Děkuju.“ „Na
Pustil jsem jí s úsměvem, ale jak jsem se pohnul, upadl mi za
shledanou.“ A byl jsem propuštěn do slunečného dne.
balený salám. Jen zázrakem na něj nikdo nevstoupil, než se mi
utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave!
ho podařilo tam dole najít.
Kriste, eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě,
24
blog
NEJSEM
zveřejněním skončilo, a NEJSEM ochotný dál diskutovat o
IVO ŠAFUS
tom, co jsem tím myslel či jak jsem to měl napsat lépe.
Některé myšlenky člověku kutají nenápadně kdesi vzadu v
Také NEJSEM zdejší. Jsem tu jen náplava. Nehrál jsem tu
hlavě, zdají se zbytečné, překonané, zapomenutelné, aby čas od
kuličky, nechodil do školy, nemám tu příbuzné. Stěhovat se
času vyplavaly na povrch a připomenuly se.
sice už budu těžko, ale táhne mne to pořád někam Už bych
Myslel jsem si, že je dávno vyřešeno, že už se opravdu nemu
nepoznal spolužáky ze základky, které jsem od opuštění osmé
sím starat. Jenže jsem se v uplynulých dnech přesvědčil, že je to
třídy nikdy neviděl, ale místa mám zadřená pod kůží.
pořád stejné. Takže pěkně prosím, NEJSEM svůj syn. Pokud
NEJSEM také ani znalec místní krajiny. Možná mám nacho
jste někdy viděli nějakou fotku, která se vám opravdu líbila, a
zeno víc než jiní, ale prostě jsem tu nelezl v mládí křovisky,
bylo u ní odpovídající příjmení, určitě se lišilo křestní jméno. Já
neráchal si nohy v potoce a nesáňkoval na kopečku. NEJSEM
totiž NEJSEM fotograf. To, že mám na krku pořád foťák a dě
schopný vyjmenovat stolové hory za čárou, ze kterých nás tak
lám obrázky na akcích, nic neznamená. NEJSEM schopen do
rád zkouší na odborných exkurzích Jirka Rak. NEJSEM
předu přemýšlet, co chci nafotit a jak, NEJSEM schopen to na
schopen si zapamatovat všechny obce a cestičky mezi nimi.
místě skutečně tak udělat a mít za pár minut splněno. NEJSEM
NEJSEM ani schopen si pamatovat jména, občas ani tváře.
schopen říct, kde se to v něm vzalo, že i z největší živelné kata
Jo, občas mám pocit, že někoho znám, ale většinou NEJSEM
strofy, požáru či bouračky vytvoří fota, která tyhle ošklivé udá
schopen říct, odkud a proč. Je těch obličejů kolem tolik, že
losti povyšují na umělecká díla. Já prostě jen přijdu, stojím,
nemám potřebu a chuť se snažit.
čumím a cvakám.
NEJSEM systematik a NEJSEM schopen řadu věcí dotáh
A aby bylo jasno, NEJSEM ani novinář, jak se někteří pokou
nout do konce. Chaoticky skáču z tématu na téma. Křížové
šejí stále tvrdit. Už jen proto, že ti se svou profesí živí. A píší
cesty, židovské hřbitovy, vodopády, světecké sloupy, muzea,
dobrovolně, kdežto já psaní nenávidím. Jenže NEJSEM
hrady, zámky, zříceniny nemám plán, nemám osnovu, ne
schopen najít někoho, kdo by to dělal za mne. Jen tak, pro
dokážu si určit směr a termíny, osud se mnou vláčí sem a tam.
srandu králíkům, zadarmo. Pár pokusů bylo, ale všechno vy
A už vůbec NEJSEM spokojený s tím, co se kolem děje.
šumělo do ztracena. A už vůbec NEJSEM nadšený z toho, že někteří mají potřebu se pak o těch textech bavit. Pro mne to
JSEM jen starý. Starý, unavený a zbytečný.
25
blog
STARÝ ČASY (snad zase...) mluvím. Buďme trochu lidi. Nedělejme si zle. Vždyť my můžeme tu nepří jemnou záležitost lehce obrátit v naši výhodu a všeobecnou spokojenost. Lehce a ve dvou krocích. Poprvé: Pojďme tu podzimní ča sovou změnu, kdy se hodina přidává, přesu nout z nedělního rána na sobotní odpoledne. Považte ty výhody. Hodina navíc strávená s rodinou na zahradě nebo na výletě; dámy v kavárnách si budou
PAVEL ČASAR Není asi dost dobře možné, aby se blogová rubrika s tímto ná zvem nezastavila u posledního časového posunu tentokrát
moci dát o kávu a větrník víc (protože to se tak nějak samose bou nepočítá, ne?), stejně tak pánové, pokud mají zrovna dů ležitou diskuzi u piva; děti budou moci o hodinu déle beztrestně mordovat svoje mobily ... samé, samé výhody. A
z letního na zimní. Nebudeme zastírat, že autor je tuhým od
potom půjdou všichni normálně spát, jako každý den. Není to půrcem tohoto vekslování s našimi životními hodinami. Nejsem skvělé? už ale tak naivní, abych si myslel, že nějaké osvícené výkřiky A krok druhý. Ten se samozřejmě týká toho nešťastného jara, k něčemu pomohou. Na to už bylo mnoho mých předchůdců
kdy se o hodinu spánku okrádáme jen proto, abychom znovu
vysmíváno anebo nařčeno z potrhlosti. Ne. Tudy ne!
mohli vstávat do té pitomé tmy. Pojďme tu změnu alespoň po
Šoupat časem se prostě ještě nějaký ten čas bude, ne že ne.
sunout na pondělní dopoledne. Vezměte si, kolik pozitivní ná
Ještě dlouhou dobu se bude věřit těm otřepaným mantrám o
lady způsobí, když po normální noci třeba všem žákům,
energetických špičkách, které teď v elektrárnách marně hledají
studentům a učitelům odpadne hodina! Jak se nevrlí úředníci
novodobí topiči, ještě dlouho bude „nesmírně důležité“, že
budou těšit na poslední březnové pondělí, kdy mají kratší
stejně tak postupují v zemích všude okolo (i když Britové, Por
úřední hodiny, Všichni budou vyspalí a o hodinu dřív u svých
tugalci či Řekové mají stejně jiný čas) a potom ... jsou tady pře
blízkých. Tak jednoduché to je a nějaké jízdní řády to jistě
ce ty „jízdní řády“! A to není jen tak! (Čert ví, jak to vlastně
vstřebají. Jenom mě napadá, že nesmíme zapomenout ani na
dělají ty letecké společnosti, že?)
penzisty, kteří tím časem proplouvají jako krásní bludní ho
No prostě posuny budou! Tak proč si je alespoň nezlidštit,
lanďané. Tady bude potřeba nějaká gentlemanská dohoda
když už se jich nedokážeme zbavit. Proč nám něco, co nám má
všech prodejních řetězců, aby v tento den nebyla žádná ranní
být údajně ku prospěchu, ničí to nejdůležitější. Náš spánek.
slevová akce a senioři tak neprošvihli o hodinu časnější oběd a
Proč musíme tu brutalitu provádět v tak nemožný čas? Upro
následkem toho nepropadli hypoglykémii. Pojďme si udělat
střed noci. Pro spokojenost hrstky železničářů, ptám se? Proto
život hezčí.
musí část národa ráno bloudit bytem jak zmatená včela v náhle horkém březnu, protože některé budíky se přenastaví a některé
PS: Pravé poledne je stejně, když je Slunce nejvýše na obloze ... ale nikde to neříkejte.
hodiny ne? O hodinách v autech a starších mobilech ani ne
26
blog
Ani magnetku
stát? Stát se všemi ministerstvy, odborníky, systémy, zákony a
PAVEL ČASAR
nařízeními. Jak to že stát, jehož představitelé se poslední roky
Tak je tu zas adventní čas. Rozsvěcejí se stromy na náměstích,
předhánějí v bušení do hrudníčků jak gorilí alfasamci, v ja
režimem trochu prořídlí trhovci zas omrzají ve stáncích
kémže jsme to balíku … a rozpočet a tak … jak to že v tisícími
s čímkoliv, co připomíná Vánoce, nebo by se mohlo při bujné
liardovém hospodaření nedokážeme najít stabilně takové
fantazii stát dárkem pro někoho blízkého … nebo … ne, nechci
„drobné“ v příslušných rezortech alespoň tak, aby těch nata
být tentokrát vůbec uštěpačný a tropit si posměšky. Nechť si
žených ručiček nepřibývalo. To, že lidé sáhnou do svých peně
každý užije tu dobu po svém.
ženek je přece to nejlepší referendum (tolik teď vzývané), že to
Napadla mě v té souvislosti jiná myšlenka. Advent je také ob
chtějí. Chtějí! Proč tedy stát nedělá, co lidé chtějí? Proč
dobím, kdy vrcholí aktivita nejrůznějších sbírek a dobročinnos
naopak lidé musí dělat, co chce stát? Na to ho mají? A ještě to
tí. Píší mi Lékaři bez hranic (s přiloženou složenkou) jak bídné
platit a stejně být za potenciálního zloděje. Ani tu magnetku
je to v Africe, píší mi (taky se složenkou) opuštěně děti místní i
nepošlou…
vzdálené, v televizi se pod tesknými tóny míhají částky na po stižené lidi, vybírá pan Svěrák na paraplegiky, … rozumějte mi – nic proti tomu a už vůbec si nechci brát do úst osudy těch, kte rých se to bezprostředně týká. Ale když si k tomu z průběhu ce lého roku ještě přičtu všechny ty měsíčky proti rakovině, magnetky pro neslyšící, žetony v marketech, stužky nevím už proti čemu, prostaty, malárie, nevidomí, opuštěná zvířátka …. neodbytně se mi vrací jedna a ta samá otázka – a na co tu máme
27
kultura
Zamilovaný Shakespeare v Liberci
chází ze scény, která vytváří zdání klasického londýnského
MAREK DOUŠA
divadla, ale může být vším. Od hospody, přes taneční sál,
Film Zamilovaný Shakespeare byl velmi úspěšný, vznikl v roce ložnici i náměstí. Několik situací se potom odehraje na před 1998 a bral hned sedm Oscarů! Nyní je script tohoto filmu k
scéně se zataženou oponou.
dispozici jako divadelní scénář a začíná dobývat světová, ale i
Ústřední pár Shakespeare/Viola z Lesseps (Jan Jedlin
tuzemská jeviště. Prvního českého, ehm tedy moravského, uve ský/Eliška Jansová) hraje s vervou, přesto ale trošku každý sám dení se dočkalo Brno, ještě letos se uvedení chystá v Praze Na
za sebe. Na premiéře mi u nich chyběla vzájemná partnerská
Palmovce a v divadle Petra Bezruče v Ostravě. Druzí ale byli v
chemie, která by představení dodala větší vroucnost.
Liberci. Premiéra se uskutečnila v pátek 27/1/2017.
Martin Polách si užívá velká gesta jako bard Ned Allayn a To
Fiktivní příběh největšího dramatika Billa Shakespeara ho za
máš Impseil je správně buransky neomalený zchudlý šlechtic
stihuje ve chvíli tvůrčí krize, v okamžiku, kdy nasliboval hry, ale Wessex. Nejvíc jsem se ale těšil na každé vystoupení královny nemá je prostě mu to nepíše a z tvůrčí krize ho vytáhne pomoc Alžběty I., kterou s opravdu velkým gustem odehrála Markéta kolegy Christophera Marllowa a, samozřejmě, (nešťastná, ale
Tallerová. A velkým překvapením byl i návrat k původní he
naplněná) láska.
recké profesi současného tiskového mluvčího divadla Jakuba
Samotná zápletka není složitá, ambice tvůrců (Marca Normana Kabeše. Hej! Máte tam v Liberci nevyužitý talent! a Toma Stopparda) byla ale očividně vyšší. Chtěli ukázat i maši
Dohromady je Zamilovaný Shakespeáre dobrá volba, která si
nerii, která byla kolem roku 1600 běžná při uvádění divadelních jistě najde své diváky a častým hraním se představení stane představení, naznačit, že komedianti byli hned v několika kleš
spolehlivě pracujícím organismem a repertoárovou jistotou.
tích a že život herecký býval sice veselý, ale také dosti nejistý.
Skočte je někdy k F. X. Šaldovi zkontrolovat!
To s sebou ale nese jistá inscenační úskalí, neboť situace, při kterých si ve filmu lehce poradíte střihem nebo třeba detailním záběrem, musíte na divadle trošku ošálit, při tom ale udržet tempo hry, protože vyprávění musí zůstat svižné. S tím vším si v Liberci poradili poměrně se ctí. Všechno vy
28
kultura
Monotonní litanie, při které si nevydechnete. Homo Faber v ústeckém Činoheráku
MAREK DOUŠA V sobotu (22/4/2017) uvedli v Činoherním studiu v Ústí nad Labem další premiéru sezóny, dramatizaci textu Maxe Frische Homo Faber (kni ha 1957, film 1991). Vyprávění Waltra Fabera není zábavné čtení. Jeho příběh, který vypráví on sám, má i v předloze formu nezúčastněných deníkových záznamů, ve kterých, pokud možno bez emocí technicky, popisuje svůj život. Je tech nický a nezúčastněný i tam, kde by jiný (normální?) člověk plakal, křičel, hroutil se. Zdá se, že tenhle text není v žádném případě vhodný pro uve dení na divadle! Jenomže je. Týmu činoherního studia se to podařilo. Dramaturg a autor dramatizace Karel František Tománek vzal Frischův text, škrtal a stříhal a z lineárního příběhu vytvořil skládačku, která se spoustou flashbacků interpretuje Faberův deník zhuštěně, ale dost přesně a přehledně. Režisér David Šiktanc potom svěřil hlavní roli Martinu Fingerovi, na kterého čekal velký úkol. Půl druhé hodiny nesleze z jeviště a musí hrát, ve shodě s náladou a naturelem Waltra Fabera tak, aby ne
Zbytek souboru, postavy, které do Faberova života
bylo vidět, že hraje, protože všechno co říká a prožívá, je bez emocí. Je to
vstupují, má poněkud nevděčnou úlohu komparsu,
technik a inženýr a nic, NIC se ho vlastně netýká.
který místy ilustruje jeho monolog, ale i oni všichni
Právě tohle je úhelným kamenem této předlohy a celá inscenace stojí a padá s výkonem muže v hlavní roli. Martin Finger tady obstál bez ztráty kytičky.
jsou v rámci možností a plochy, kterou mohou za plnit, přesní a precizní. Homo Faber je hrou, která možná nebude tou
Láska, smrt, nouzové přistání letadla v poušti, mejdan na palubě zámoř
nejpopulárnější v repertoáru souboru, na to je příliš
ského parníku, cokoli prožívá hlavní hrdina bez emocí, hledí na život a
vážná a vyžaduje soustředěného diváka. Přesto ji ale
svět z jiné perspektivy, ve které je nejdůležitějším parametrem statistika.
doporučím každému, kdo se nebojí prožít večer s
Martin Finger je až nepřirozeně monotonní, ale přesto drží diváky celý
člověkem, kterého potkat není žádné štěstí. Nebojte
večer v napětí. Homo Faber nemá slabé místo, nemá okamžik, kdy by vy
se: může přijít katarze!
právění takzvaně 'spadl řemen!
29
kultura
Listopad (v červnu a v divadle ve Varnsdorfu) IVO ŠAFUS Činoherní sezónu Městského divadla ve Varnsdorfu uzavřelo ve středu 21. června 2017 představení Listopad z repertoáru pražského Divadla ABC. Tahle politická fraška dozajista nebyla pro každého, sprostých slov tu proletělo víc než za celou sezónu, ale musím konstatovat, že do téhle hry to patří jak prdel na hrnec. Americký prezident, americká demokracie, americký Den díkuvzdání a krocani, americký indián, a přitom to našinci je všechno tolik, tolik povědomé. Chvílemi musel člověk uvažovat, jestli je to opravdu ještě k bouřlivému smíchu, nebo vlastně už k pláči, že něco podobného můžeme mít (a máme) i u nás. Skvělé vykročení do prázdnin a k další sezóně.
30
kultura
Tanambourrée 2017 Ve čtvrtek 1. června 2017 byl v Městském divadle ve Varnsdorfu zahájen 19. ročník tanečního festivalu Tanambourrée 2017 s podtitulem Propletanice. Ivo Šafus
31
kultura
Mandava Jazz 2017 IVO ŠAFUS Ve čtvrtek 12. října 2017 v rámci mezinárodní ho hudebního festivalu Mandava Jazz 2017 za vítal do varnsdorfského Městského divadla Laco Deczi s doprovodným uskupením Celula New York. Po zkušenostech z Fabriky (2014 a 2015) jsem měl trochu obavy, jak se tahle hudební energie rozprostře v poněkud statickém prostředí hle diště. Zbytečně. Se všemi to cukalo, i když sedě li. Po výborném koncertě spousta prodaných CD a knih + dlouhá autogramiáda.
32
kultura
Festival ilustrace a komiks, Ústí nad Labem
MAREK DOUŠA Druhý ročník festlivalu ilustrace a komiksu proběhl v Ústí nad Labem, konkrétně v budově bývalého kina Hraničář. Z pozvánky vyjímám tuto větu: i letos k nám dorazí tuzemští a zahraniční umělci, kteří představí svoji tvorbu a předají své znalosti. Připravili jsme program pro zkušené i začínající tvůr ce, ale i pro lidi, kteří chtějí třeba jen nakouknout do kuchyně profesionálních kreslířům. Dorazí několik komiksových tvůrců i teoretiků, kteří buď poradí nebo rovnou provedou procesem tvorby všechny zájemce o toto čím dál populárnější médium. V rámci programu proběhne sobotní celonoční koncert elektro nické a ambientní hudby s atmosférickou scénou, videoprojekcí a prostředním pro hluboký poslech i sónické snění, které dávám za pravdu, jak se mi podařilo při mé krátké návštěvě zjistit. Přes úpornou snahu teoretiků komiks a jeho tvůrce nějak za řadit se ukazuje, že je to úděl těžký a téměř neřešitelný, jak se ukazuje nejen u tvůrců samotných a často renomovaných. Ještě více je to ale jasné u generace, která je zatím dět mi. Jejich vzkaz je zřetelný: chceme si kreslit! U toho bych zůstal)
33
četli jsme
...četli jsme, četli a když nás to "vzalo" tak jsme o tom i napsali. Bylo toho mnohem víc, než představuje vzorek na téhle straně a všechno to můžete najít na stránkách obvyklého Výběžku.eu. Číst hodláme i nadále (a občas se o tom i zmínit) a jestli můžeme něco doporučit dělejte to taky. Je to úžasné, opojné a návykové.
34
... a tak
Nejdřív byl strom a nebo cesta? To vědí jen oni ... A potom poutník co spatřil ten výhled a potom další co si chtěli sednout a tak byla lavička … a pak lidé a výhled přes remízky … a pak dlouho nic území nikoho asi … výhled zmizel v proutí a zeleni … třeba jednou někdo s pilou … snad nezačne tím stromem.
35
Ještě žijem