Meeting Point 04 CZ by Martina Víchová

SETKÁNÍ/ENCOUNTER 8.–12. 4. 2014

MEETING POINT 11. dubna 2014 | 04 | CZ

SETKÁNÍ/ENCOUNTER 11. DUBNA 2014

úvodní slova

hlavní program

offprogram

party

malé nic

program

infocentrum

fotoreport

MEETING POINT 24. Mezinárodní festival divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER 8.–12. dubna 2014 Šéfredaktor Martin Macháček

Vedoucí redakce Karolína Vyhnálková

Zástupkyně vedoucí redakce Kateřina Uhrová

Redaktoři Kateřina Balíková, Magdaléna Baumannová,Nikola Boková, Patrik Boušek, Jasmína Finkeová, Petra Havlíková, Tomáš Kubart, Kateřina Málková, Katarína Marková, Hana Neničková, Matěj Nytra, Matěj Randár, Karolína Svitálková, Miriam Šedá

Překladatelky Hana Smištíková, Lada Štichová

Korektoři české verze Klára Englišová, Jan Krupa

Korektor anglické verze Adrian Hundhausen

Sazba Martina Víchová

Fotografové Michal Novotný, Marek Novoměstský, Pavel Nesvadba, Václav Mach, Romana Juriňáková, Markéta Fiurášková, Hung Vu Khanh

Pořadatel Janáčkova akademie múzických umění v Brně Divadelní fakulta Mozartova 1, 662 15 Brno IČO: 62156462 DIČ: CZ62156462

Město praktických dětí V rámci našeho okénka Návody-Tipy-Triky-Rady-Brno (zkrátka Editorialu), ve kterém Vás průběžně spravujeme o tom, jak zacházet s Meeting Pointem, přinášíme další vlnu užitečných informací. Již dříve jsem představil přebal zpravodaje jako užitečného bojovníka s extrémními povětrnostními podmínkami – monzuny, vedry a brněnskými zlatými draky. Nyní se ale posunu k daleko praktičtějšímu receptáři a možná vám konečně zodpovím, k čemu je festivalový zpravodaj skutečně dobrý. Do malé vsuvky bych si však za sebe dovolil střihnout osobní poznámku. Předností šéfredaktora je psát vycpávkové blbosti o počasí – většinou do úvodníku, protože opravdu kvalitní obsah přináší až redaktoři na dalších stránkách. Zatímco ve štábu vzniká několik recenzí, jejichž pisatele tlačí nekompromisní deadline, šéfredaktor si v klidu celý den rozmýšlí, čím vším potenciálního čtenáře ještě zmate. Snad mi po třetím festivalovém dni odpustíte trochu sentimentu a budete se stále těšit na bryskní postřehy recenzentů a reportérů festivalového dění. Nyní bych však uvedl opravdu NEJDŮLEŽITĚJŠÍ část, která stále nepřišla. Hlavní devizou takto graficky rozkošnicky vyřešeného plátku je totiž jeho užití v tzv. „reálném životě“ – tzn. mimo svět všech divadel, umělců, divadelních umělců (a třeba baleťáků). Zpravodaj ohnete na rovnoměrné poloviny, poté zlomíte vazbu tak, aby se levý horní roh dotýkal pravého dolního. Vytvoříte dokonalý kapesníček do klopy saka a podtrhnete tím status quo měšťácké elegance. Pokud nemáte sako – můžete z Meeting Pointu udělat epesní lopatičku na písek domácích mazlíčků. Martin Macháček

ÚVODNÍ SLOVA

Editorial No. 5

HLAVNÍ PROGRAM

JAK TĚ MOHU ZNIČIT, MILUJI-LI TĚ VÍCE NEŽ ŽIVOT... RUSKO, PETROHRAD Alexandr Ostrovskij Režie: Maria Romanova Výprava: kolektivní práce studentů Kostýmy: kolektivní práce studentů Choreografie: kolektivní práce studentů Světla: Piotr Kasatyev Premiéra: 10. 4. 2013 Hrají: Rimma Sarkisyan, Mark Ovchinnikov, Nikita Volkov, Galina Kochetkova, Antonina Sonina, Filipenko Anton, Artem Loschilin, Anna Zhmaeva, Sofia Nikiforova, Kirill Frolov, Oleg Lukonin, Sergei Volkov

Ruský triumf Petrohradští studenti se v Brně představili se svou variací na Ostrovského Bouři. Avšak ne chronologicky, ale s vlastním uspořádáním jednotlivých klíčových i doplňujících scén. Budiž jim vysloveno velké díky za přidané anglické titulky. Ač je ruština pro nás Slovany jazyk srozumitelný, angličtina je v dnešní době přeci jen o něco srozumitelnější. Herecké kvality celého kolektivu se projevují v celé inscenaci. A to ať už se jedná o role Katji, nebo posledního muže ve vesnici. Všichni v souboru jsou navíc neuvěřitelně muzikální a pěvecky výjimečně nadaní. Na nic si nehrají a dávají do toho všechno, včetně sebe. Faktičnost všeho přiznaného je podpořená otevřeným zákulisím a bezprostředními reakcemi aktuálně nehrajících studentů na své kolegy. Ti se totiž po celou dobu vyskytují na jevišti, jsou ostatním pozorovateli, rádci, partnery. 6

Znatelně je využíván důraz na detail, při intimních setkáních Borise s Katjou je všichni ostatní sledují, jen Tihon má od nich odvrácenou tvář. Když pak odejdou, jeho vnitřní boj sama se sebou se přelívá vně a odehrává se skutečný boj s něčím neviditelným. Tihon ho však jednoznačně prohrává. Všechny scény jsou zapamatovatelné, jejich uspořádání nese nejen nové významy, ale i obrovskou emotivní sílu. Střídání humorných scén s tragickými či tragikomickými zdůrazňuje neštěstí více, než kdyby to bylo skrz na skrz pesimistické. Nejvíc je to vidět na nesmělém prvním milování v seníku, jež se neobejde bez šatů přivřených do dveří, neohrabaných gest, posilnění alkoholem či ženského převzetí situace. Tato kouzelná scéna je v okamžiku vystřídána smutně romantickým setkáním Katji a Borise tamtéž. Posledním příkladem za všechny může být groteskně-taneční scéna násilného matčina dohazování. Stejně jako v úterý bratislavští tvůrci, tak i petrohradští předpokládají znalost původního dramatu. Avšak s tím rozdílem, že v případě ruských studentů výklad nenaráží na nepochopení. A to i v případě použití žánrově různorodé hudby. Moderní reprodukovaná se střídá s živou, instrumentální, vokálovou a končí sakrálním chorálem Nikolaje Kedrova – Otče náš. Variace diametrálně odlišné hudby charakteristicky odpovídá atmosféře dané situace a je významově nosná. Inscenace je dynamická – klidné scény se střídají s těmi intenzivnějšími. Postavy nejsou černobílé. Tihonova matka je neurotická mrcha, ale i toužící, svůdná, žádostivá žena. Bouře petrohradských studentů je mladistvá, svěží, upřímná, bez přehnaných ambicí, ale přesto efektní. Už jen poslední věc. Co to je s tou Husou, že tam všichni chodí v kruhu, jako by byli na provázku?!? Kateřina Málková

Bouře individualit Festival se v posledních letech, snad neplánovaně, soustředil na připomenutí nepříliš „obehraných“, ambiciózních dramat Alexandra Nikolajeviče Ostrovského, jednoho z mistrů realistické tendence 19. století. Po loňské, režisérsky dominantní inscenaci Výnosného místa z VŠMU, se v programu (a opět v prostorách Divadla Husa na provázku) rozpíná osobitá autorská rekonstrukce hry Bouřka (1860), již studující režisérka Maria Romanova živelně rozehrála a propracovala jako skupinový sled výstupů, intimních dramat, konfliktů i monologů namířených zpříma k publiku. Výsledný, asi 90 minutový energický tvar, zabarvila naturalistickými i lyrizujícími scénickými efekty. Byť se ve svižném běhu proměn poněkud ztrácejí konkrétní detaily příběhu, základní vztahová linka, kterou se tvůrkyně nesnažila popřít – ba naopak – zůstává patrná a sled neutěšených partnerských setkání, utajované lásky a útrpných důsledků hříšných počinů široké skupiny figur se spojuje v jeden mohutný, lineární, sugestivní proud hromů, dešťů a blesků. Stupňované napětí scén zachycuje neporozumění sezdané dvojice Tichona s Katjou a snahy této trpící dívky vymanit se z uvěznění vytyčeného života. Tematicky je svírá třeba motiv uzamčených, neprostupných dveří, s nimiž vesnické charaktery zápolí, za střízliva i s přiznanou nadsázkou. Členitý „provázkovský“ sál, který inscenátoři vyzdobili pouze maketou jednoho dveřního vstupu, drobným nábytkem a centrální, proměňující se plochou s igelitovými vrstvami, však v průběhu otevírá představení další možnosti prostorového rozehrání. Mezi dvanácti aktéry, kteří se průběžně střetávají i shlukují na scéně, ve výsledku nelze vnímat tíseň jako jejich jediný, fatální rys. Zdají se být postupně svobodnější, troufalejší i otevřenější nečekané komice. V této epizodické síti scén platí za hlavní zbraň jejich charismatická, navzájem nesplývající individualita, jíž se každý člověk liší od druhého – jakkoli může každého čekat obdobný a nelehký osud utlačovaného člena stáda. Tento rozmanitý, neustále překvapující rozměr inscenace přitom režisérka posiluje a modernizuje ingrediencemi jako je taneč8

ní, bouřící hudba, při níž skupinová souhra vstupuje do psychologizujícího stylu, dále pak triky s živou, herci vytvořenou figurkou liliputána snažícího „si“ zapálit cigaretu, nebo naturalistické použití přírodních materiálů (hlíny, sena, bláta), které divákům umožňuje vcítit se do výtečné souhry překládaných obrazů lidského rochnění dalšími smysly navíc. Matěj Nytra

TEN, KDO SE SKRÝVÁ BELGIE, ANTVERPY Nina Herbosch Režie: Dramaturgie: Výprava: Kostýmy: Hudba: Světla: Premiéra:

Freek Vielen Nina Herbosch Nina Herbosch, Freek Vielen, Lucas Vandervost Nina Herbosch Antsy Pants, Charles Bernstein, Sleeper, Brother Dege Nina Herbosch, Freek Vielen, Rik Suijs, Hugo Moens 23. 5. 2013

Hraje:

Nina Herbosch

Alenka v říši úvah Hledání sebe sama a místa v životě – to jsou hlavní témata inscenace silně inspirované knihami Lewise Carolla Alenka v říši divů a Za zrcadlem. Na scéně se objevuje dívka, která svým vzhledem připomíná právě malou hrdinku. S dětsky naivním přednesem začíná recitovat úryvek z Carollovy knihy. V průběhu představení se tento princip ještě několikrát zopakuje, ale ke konci působí tyto pasáže již značně nadbytečně. Poté pokračuje vyprávěním svého „vlastního“ příběhu, jenž je v jistém smyslu paralelou k tomu Alenčinu. Například popisuje své dětství v lehce ujeté rodině, práci ve fast foodu, anebo konečné dilema nad tím, zda opustit své vlastní kořeny. Herecké jednání jediné herečky a zároveň autorky inscenace Niny Herbosch je doprovázeno projekcí fotografií zobrazujících rodné město a jeho proměnu. To je v symbióze s proměnou jejího přístupu nejen k sobě samé, ale i k vlastnímu okolí. 10

Začátek vyprávění se nese ve svižném duchu s jemně ironickým podtextem. Inscenace by ale klidně mohla končit někde v polovině, kdy se příběh posune ke zlomovému rozhodnutí hrdinky přestěhovat se do Londýna. Poté totiž začne ztrácet lehkost a dlouhé úvahy začínají nudit. To je například případ zdlouhavého rozjímání nad tím, z jakého důvodu jsou na oknech domu vyobrazeného na fotografii mříže a k jakému účelu vlastně slouží. K nějakému konečnému stanovisku se stejně herečka nedobere a (nejen) tato scéna tak vyšumí do prázdna. Sem tam se sice objeví nějaký ten vtípek, ale ani tak se nepodaří znovu navodit atmosféru první půlky. Samotné herečce ovšem nelze nic vytknout. Výkon Niny Herbosch je po celou dobu stabilní, dokáže přesně zpřítomňovat své vzpomínky a její projev tak působí civilně a velmi sympaticky. Inscenace má ve své podstatě nakročeno k ideálnímu propojení storytellingu s úryvky příběhu z podivuhodného světa Za zrcadlem. Zpočátku to funguje, jenže jasnější režijně-dramaturgické záměry jsou v závěru pouze utápěny ve změti myšlenek a úvah. Kateřina Balíková

Nesplnitelná přání Ten, kdo se neskrývá v blátě a kdo v něm neuvízne, ten je tu vítán. Performance Niny Herbosch mě nadchla svou něžností a přímostí, kterou (snad nejen mě) dokázala zcela nenásilně pobídnout k uvažování. Ani to moc nebolelo. Celé to trochu připomíná bonboniéru – a vše, co mi nabízela, jsem s vděčností přijal. Anglická poleva rozhodně pomohla stravitelnosti. Nic proti belgickým (holandským) pralinkám… Prázdná scéna, obrovské plátno, stojan na mikrofon, mikrofon, sklenice vody. A samozřejmě herečka... Teda autorka... Teda kostýmní výtvarnice... Teda... typická stand-up komička à la udělej si sám. Typická? Kdeže! Pokud to byl stand-up (a já mám za to, že byl), tak byl asi tím nejzádumčivějším na světě. A ještě k tomu prokládaný úryvky z Carollovy Alenky? Báječné? Báječně! Jen jazyková náročnost a množství textu některé gagy retardovala, občas mi došlo, že se jednalo o vtip až poté, co zazněla (pro stand-up typická) pokračovací fráze jako: „Nicméně...“ To mě vždycky zamrzelo: „Sakra, zase jsem to minul... teda... asi.“ „Nesmysl!“ řekla Alenka hlasitě... „Nesmyslnost!“ říká skrytě Nina, když mluví o rodném městě, o Londýně, nebo o životě, jak ho každý z nás jistě nejednou poznal – o podivných sousedech, hloupých nařízeních, o osamělosti mezi spoustou lidí. O lepším světě, který máme všichni budovat. Ale pro koho? Kam míříme? Musíme být šílení, jestliže chceme dojít někam, kde nejsou šílenci. Kolem není nic jiného než čaj. Všechno je čaj. Nadbytek čaje. Rozpouští se v šálcích našich životů a my pak tu břečku hltáme. Trávit čas něčím jiným, než pokládáním otázek bez odpovědí? Já se ptám: „Proč ne?!?“ 12

Když nás nikdo nevidí, a přesto máme pořád pocit, že nás někdo sleduje. Když musíme dělat věci, protože nám to někdo řekl. Když nemůžeme poslouchat hudbu, protože nám někdo řekl, že to není ta správná hudba... Je známo, že totalitní režim je absurdní. Ale to, co je nám Ninou popisováno, je totalita dneška. Jsou nám vnucovány postoje a možnosti. Můžeme být kýmkoli, ale to je strašně těžké... Chtěl bych být jako Nina Herbosch – umět nenásilně nakopnout zemdlelého ducha a ani mu nenabídnout pití. Pobídnout k hledání otázek a nenabídnout odpovědi. Nechat všechny stát připravené a hádat: které dveře si vybrat? Patrik Boušek

CALIGULA: POPRVÉ, PODRUHÉ, POTŘETÍ! SLOVINSKO, LUBLAŇ

Albert Camus (adaptace Ana Obreza) Režie: Dramaturgie: Překlad:

Tjaša Črnigoj Maša Jazbec Jaroslav Skrušný

Kostýmní poradce: Andrej Vrhovnik

Světla: Hotimir Knific, David Andrej Francky Premiéra: 16. 6. 2013 Hrají: Matija Rupel, Lucija Tratnik, Benjamin Krnetić, Rok Kravanja, Robert Korošec, Nejc Cijan Garlatti, Nik Škrlec, Lovro Finžgar

Caligula musí zemřít Slovinské divadlo na letošním festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER zastupuje inscenace Lublaňské režisérky Tjaši Črnigoj Caligula: Poprvé, podruhé, potřetí. Pokud si letos pokládáme otázku Kým, kde, kdy, proč... být?, je Caligula ideálním materiálem. Císař Caligula byl symbolem rozvratu smyslové společnosti – je popisován jako násilný, sexuálně zvrácený, známý svým incestním vztahem (nejenom) se sestrou Drusillou. Caligula byl člověk, který nevěřil na svět a jedinou jistotou pro něj byla smrt. Slovinská inscenace je adaptací stejnojmenné hry Alberta Camuse, která tematizuje hlavně Caligulovu vzpouru, ne násilnosti, jak jej nejčastěji interpretuje historie. Stejně tak se adaptace Any Obrezy chce na Caligulu dívat zcela novým způsobem, jako by se na Caligulu dřív nikdo nedokázal podívat pravdivě. Pravdivost se však i v tomto pojetí neukazuje. 14

Caligula v této inscenaci chodí v běžném, současném oblečení, stejně jako všichni ostatní. O Římském císařství mluví v teplácích a tričku. Jediná Drusilla je jako Chytrá horákyně oblečená neoblečená a kromě modrých pruhů kolem pasu a stylizované blond paruky nemá na sobě vůbec nic. To divák pochopí, zatímco Drusilla tráví deset minut lakováním nehtů na nohách a neustále u toho zvedá nohy. Režisérka pracuje v inscenaci s minimální scénou a staví ji tak na hereckých výkonech, které jsou bohužel značně nejisté. Jediné, co lze v Caligulově životě považovat za reálné, je smrt. Caligula musí zemřít. Hlavní postava se tak na jevišti reálně pálí cigaretou. Když padne k zemi, skutečně si rozrazí čelo a krvácí. Herci často pracují i s aktuální náladou v sále a snaží se reagovat na podněty z publika. Když někdo odchází ze sálu, z jeviště mu někdo zamává, nebo na něj začne křičet. Tyto chvilky jsou však spíše ojedinělé. Nejpůsobivější jsou taneční vsuvky, které jinak civilní atmosféru hry, podpořenou polovinu času rozsvícením v celém sále, mění v dravé kompozice. Tyto scény jsou nejvíce atmosférické a Cassius Chaerea je v nich stylizován do diktátorské role (historická postava Cassia Chearea vedla spiknutí s cílem zavraždit Caligulu; s motivem diktátorství pracuje i Camus). A je to tedy to jediné, co je na inscenaci vizuálně krásné a zároveň nejméně pravdivé. Petra Havlíková

„Only“ fucking adaptation Vo štvrtok sme videli adaptáciu drámy Alberta Camusa Caligula. Študenti zobrazili absolutistického krutého vladára Caligulu, ktorý mal získať vnútornú slobodu. Uvedomí si však až neskoro, že keď zničí všetko okolo, zničí aj seba. Ešte pred začiatkom samotného predstavenia, počas usádzania divákov, si civilne oblečení herci vymedzovali svoj hrací priestor pohrávaním sa s kamienkom, fotografovaním divákov aj seba. Fotografovanie predznamenávalo fakt, že inscenácia sa zameriava na konfrontáciu jedinca so spoločnosťou, celou rímskou obcou. Tou sa stalo publikum, na ktoré bolo často krát zasvietené. Herci ho od začiatku oslovovali a vyzývali k spoluúčasti, ako napríklad v záverečnej scéne Caligulovej smrti, pri ktorej sa jeden z divákov stal vrahom vladára. Zahasením cigarety o hercove telo mu vrazil pomyselnú dýku do tela. Tento princíp hrania pre spoločnosť a rozprávanie k divákom bol vytvorený aj tým, že sa samotní herci po zničení Caligulom stali pozorovateľmi. Vyzliekli si kostýmy a sedeli v prvej rade na rôznych pripravených stoličkách, z ktorých pozorovali sebadeštruktívne vyvrcholenie ich cisára. Inscenácia tak mala dve roviny. Civilnú a historickú. To sa prejavovalo na spôsobe herectva a aj kostýmoch, ktoré boli jedinou výraznejšou vizuálnou zložkou inscenácie. Herci prechádzali z prirodzených civilných prehovorov k teatrálnemu vypätému stvárneniu. Fyzickosť a skutočná krutosť v hereckom prejave boli takmer hmatateľnou náplňou stvárnenia cisára Caliguli. Inscenácia bola oživená vstupmi hudby a tanečnými kreáciami. Tie svojou dynamikou osviežili miestami vlečúci tok dramatického deja. Ten však popravde nemusel byť vlečúci, keby ho nespomaľovala moja jazyková bariéra. Slovinský študenti pár krát doplnili text anglickými vsuvkami. Jednou z nich bolo označenie inscenácie za iba za „fucking adaptation“. Vsuvkami vznikali tak vtipné okamihy a aj zámerné odcudzenie divákov od predvádzaného deja. Katarína Marková 16

VOJNA

ČESKÁ REPUBLIKA, PRAHA Emil František Burian Režie: Jaroslava Šiktancová Dramaturgie: Zuzana Burianová Choreografie: Martin Pacek Hudba: Emil František Burian Světla: Ondřej Růžička Premiéra: 20. 10. 2013 Hrají: Michal Balcar, Vojtěch Bartoš, Petr Buchta, Izabela Firlová, Iva Holubová, Tereza Krippnerová, Jakub Koudela, Marek Mikulášek, Michal Necpál, Kristýna Podzimková, Marie Radová, Marie Štípková, Štěpán Tretiag, Ondřej Vacke, William Valerián, Tereza Vítů, Josefína Voverková

Ach škoda, přeškoda, že jsou z nich vojáci... Dílo E. F. Buriana znovuožívá v energickém podání studentů DAMU. Burianův odkaz zaznívá v písních a v hudebním doprovodu s grácií a lyrickou lehkostí. Rytmizujícím prvkem je živá hudba a dupot herců. Tanec, splývající s poetickým textem, tvoří hlavní výrazový prostředek. Ženy mají na sobě černé komplety a výrazně nalíčené oči jako vdovy po vojácích. Muži v tmavých kalhotách a košilích, které postupně odhazují, se zamazávají černou. Temné barvy jako hrozba jejich osudu. Lidová poezie, z níž je celé dílo složeno, prostupuje každým tanečním krokem i každou vydanou hláskou. Vojna byla nedílnou součástí života všech mladých lidí, párů, milenců a snoubenců. Postavy, nemající jména, zastupují venkovského člověka – matky, otce, dcery a syny. Rodiče, jež chtějí dobře provdat své dcery. Dcery, které po „maryšovsku“ milují jiného než toho, kdo na ně čeká u oltáře. 18

Synové, nedobrovolně zbaveni všech radovánek života. Odchod do služby spojuje všechny postavy. Mladíci odejdou, dívky zůstávají opuštěné doma. Verše, linoucí se z úst všech postav, opakovaně, ale pokaždé jinak, sdělují ztrátu milého nebo milé. Tradice dohodnutého sňatku, smysl pro povinnost, poslušnost vůči rodičům. To vše hasí živelnost mládí, která čiší ze všech postav. Narukování probíhá hýřením všech herců na scéně. Tempo sjednocuje hromadné gesto natahování luku. Žádný ze zástupných symbolů není násilný, ale všechny jednoznačně zobrazují válku. Mladíci, stojící v řadě zády k publiku, si během písně natáhnou pruhy látky, které mají přes boky jako obvazy. Jeden má zraněné oko, druhý ruku. Veškerý pohyb, slovo a zpěv je paralelní s živou hudbou. Gradaci, vycházející z textu, hudba umocňuje a ve své rozmanitosti prohlubuje tíhu jednotlivých situací. Herci výborně střídají různé pěvecké rejstříky. I když je orchestr v největším forte, jednotlivci jsou schopni vyniknout svým zpěvem. Náročnost choreografie i pěvecké složky kladou na herce nemalé nároky, se kterými si však všichni poradí obdivuhodně. Magdaléna Baumannová

Masopust! Masopust! E. F. Burian, ikona českého divadelnictví první poloviny dvacátého století, sepsal libreto i hudbu hudebně-dramatické skladby Vojna. Čerpal přitom z lidové poezie, kterou sesbíral K. J. Erben. Vojna měla premiéru v roce 1935, pak se k ní autor a režisér v jedné osobě vrátil v roce 1954. Od té doby se kvůli své náročnosti nedočkala jiného než fragmentárního zpracování. V kontextu SETKÁNÍ/ENCOUNTER se nejednalo o úplně standardní studentské divadlo. Oproti zvyklostem neúčinkoval pouze absolventský ročník, který většinou čítá kolem deseti herců, ale účinkovalo rovnou sedmnáct herců a sedm hudebníků, kteří loni právě kvůli této inscenaci založili uskupení s názvem Voice-band. Jedná se tedy o mimoškolní projekt, který by v podmínkách absolutoria nemohl v DISKu vzniknout. Voice-band je uváděn jako „divadelní uskupení studentů, pedagogů a přátel pražské DAMU, na jehož začátku byl dobře fungující kolektiv jednoho ročníku z katedry činoherního divadla”. A že byl dobře fungující, o tom se nedá přít. Vojna je vzorek syntetického divadla, kde není upozaděna žádná umělecká složka inscenace. Pro diváka to znamená útok na smysly, ať už skrze úpravu původní Burianovy rytmicky řízné hudby, propracovanou choreografii Martina Paceka, anebo rytmické chvění elevace způsobené temperamentním a energickým pohybem herců po scéně. Obdivuhodné bylo, jak sedmnáct herců na jevišti fungovalo jako jeden kompaktní organismus. Synchronizované pohyby ve skupinových choreografiích mohly být výsledkem drilu. I v komornějších obrazech však bylo cítit, že jsou všichni na jedné vlně a že ve svém snažení nemají rezervy. Individuality nevyčnívaly a nikdo během šedesátiminutového představení nepovoloval. Nejpůsobivější část, Masopust, se odehraje ihned na začátku a do konce se tak strhující obraz neobjeví. To u diváka způsobuje permanentní očekávání vrcholu, který je pak spíše stínem expozice. Živé vícehlasé zpěvy byly stejně jako kapela 20

neozvučené, což v akusticky odlišném prostoru scény Divadla na Orlí způsobovalo, že mnohdy nebylo rozumět. Stačilo se dívat. Vojně nelze upřít nadčasovost. Modelové příběhy lidských vztahů, hrozba války a život prostých lidí dostává v různých dobách jinou příchuť. Až nečekaně hurónský ohlas z publika vzbudila replika: „Nic nedělám, ale mám se dobře.” Potlesk na děkovačce byl naštěstí ještě bouřlivější. Matěj Randár

OFFPROGRAM

Absolutní samota eskalující v šílenství

Inscenace studentů JAMU se věnuje problematice lidské samoty. Sledujeme muže, který se rozhodl podrobit experimentu, v němž bude deset let žít naprosto izolovaný od lidí. Jediným jeho společníkem je fenka Rambo. Minimalistická scéna efektně umocňuje pocit naprosté izolovanosti hlavního hrdiny, ale ve stejném okamžiku vnímáme úplný dohled vědeckého týmu. Na čem ale inscenace především stojí, jsou herecké výkony. Jsme svědky postupného psychického rozpadu člověka, který je naprosto přesvědčený o důležitosti svého konání, ale není ochoten si připustit, nakolik ho to vnitřně ničí. Dominik Teleky ztvárnil svoji úlohu velmi expresivně. Stav hlavního hrdiny se pohyboval až za hranicí naprostého šílenství a pohled na něj na mě v jistých okamžicích působil až fyzicky nepříjemně. Z mého pohledu byla ještě zajímavější postavou fenka Rambo Barbory Goldmannové, která v inscenaci sloužila jako ironický komentátor života svého pána. Na druhou stranu z ní také vyzařovala láska a oddanost. Tyto dva ambivalentní pocity byly vyjádřeny velmi věrohodně a hlavně citlivě. I když s jednáním a názory svého pána Rambo nesouhlasila, dokonce jimi až opovrhovala, byla mu přesto vždy oporou a bránila ho. A to nemluvím o výborné fyzické stránce jejího výkonu, jelikož se do role psa vžila velmi věrně. Vše ještě doplňovaly cynické a odtažité komentáře vědců – pozorovatelů – které ostře kontrastovaly s emotivností a vírou hlavního hrdiny. Dohromady se podařilo vytvořit velmi intimní a drásající obraz. Hana Neničková 22

Stabat Mater – Stála matka bolestná

Studenti Divadelní fakulty JAMU se rozhodli velmi emotivním a pozoruhodným způsobem, ve spolupráci s Hudební fakultou, převést do divadelního jazyka hudební skladbu Stabat Mater G. B. Pergolessiho. Nápad to byl výborný. Hlavní postavy Marie a Cesta jsou doprovázeny sedmi hříchy, kterým jasně kraluje Pýcha. Na jevišti s prvními tóny začíná hra těl a gest doprovázená neuvěřitelnou energií, místy až sexuálním napětím. Mariino utrpení ze ztráty syna se promítne do naléhavé prosby vůči všem hříchům, aby se odpoutaly od své podstaty. Hříchy mají potřebu dát najevo svou převahu, později však Marii podlehnou. V těchto scénách nechybí ani sebemrskačství. V poslední části se dočkáme také klasického pietního obrazu Marie a Pýchy (místo Ježíše Krista), což je pozoruhodnou alegorií dobra a zla. Čekala bych, že obě fakulty do provedení vloží stejný kus práce, ale nestalo se tak a je to škoda. Přece jen k živým hercům, minimalistické, ale přesto působivé scéně a kostýmům by se vyloženě nabízelo hudební kvarteto se dvěma zpěvačkami, aby vynikla také hudební stránka. Ta v projektu tvoří asi devadesát procent představení a je nedílnou součástí pro pochopení. S tím se pojí věc další – porozumění. Každý si sám můžeme sáhnout do svědomí, nakolik jsme zběhlí v latině. Pergolessi zhudebnil text o utrpení panny Marie, o bolesti ze ztráty syna, v latině. Netroufám si ale odhadnout, kolik lidí text v překladu zná. Z programu se dozvídám, že každá hudební část dostala své přízvisko, které hodně napoví o ději, ale naštěstí ho neprozradí. Karolína Svitálková

Small, stupid, primitive jazz class

„Chci pracovat nejen s vaším tělem, ale hlavně s vašimi mozky,“ začíná workshop jazzového tance lektora Davida Strnada. V tomto duchu se nese celá dvouhodinovka. Nejčastější Strnadovou větou je: „Show me some dance!“ Od prvního okamžiku se účastníci workshopu naplno věnují tanci. Lekce je vedena vtipně, všichni se uvolněně smějí, ale nikdo nepolevuje z tanečního nasazení. Pracovní tempo zůstává vysoké. Po pár minutách jsou tanečníci zpocení, odkládají mikiny a návleky, ale je na nich vidět radost z pohybu a odvedené práce. David Strnad pracuje se skupinou tak, aby se všichni cítili příjemně. Ti, kdo tančí už roky, i ti, kteří začali dnes. Sám říká, že je to otázka přípravy a zkušeností. Pomáhá tomu i fakt, že celou lekci bere s nadhledem. Workshop označuje jako „small, stupid, primitive jazz class“. Věci několikrát vysvětluje a nedělá mu problém ukázat pohyb zpomaleně, aby každý věděl, co má dělat. Nadšení jsou jak studenti, které učí pravidelně v tanečních hodinách, tak i ti, kteří s ním pracují poprvé. Každý si na workshopu najde něco, co oceňuje. Společným jmenovatelem je však pro všechny Strnadova energie, kterou do tance vkládá, a uvolněnost, se kterou hodiny vede. Nikola Boková

Jazyk bez překladu Středa přinesla impulsy, jejichž zvnitřnění jsme mohli všichni vyjádřit na čtvrteční ranní diskuzi. Repríza slovenského Macbetha doprovázela festivalové premiéry Od Pinocchia římského souboru, lodžské Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky a vídeňské Princezničky. Každý soubor vyslal nějakého odvážného zasvěcence, a tak jsme mohli pohlédnout za neprůhledný háv vzniku inscenace. Každá škola měla pro diskuzi vyhrazeno 25 minut, přesto organizátoři přispěli k vylepšení komunikace mezi tvůrci, diváky a pedagogy dalším užitečným mechanismem – popsatelnou zdí, na jejíchž pórech může kdokoliv zanechat vzkaz. Emiliano Russo, mladý římský režisér inscenace Od Pinocchia, se k práci na inscenaci a k jejím počátkům vyjádřil takto: „(…) šlo o mé absolventské představení. Chtěl jsem vytvořit něco nového a kolegyně Monica Scalese byla v té době ovlivněna tvorbou Piny Bausch. Chtěl jsem to skloubit. Nevěděl jsem jak, ale chtěl jsem to skloubit,“ vysvětloval režisér počáteční tápání v neznámé krajině nově vznikající inscenace. „Já jako režisér,“ doplnil Russo, „jsem měl stejnou svobodu jako herci. Improvizovali jsme.“ Lodžský soubor v podstatě zkoušení Dvou ubohých Rumunů, podle slov Kamily Kamińské vůbec nezačal u čtených zkoušek. Podle jejích slov inscenace neměla jednoho režiséra, byla kolektivním dílem v duchu neoavantgardních 60. let. Profesor Robert Gordon souboru přesto doporučil, aby k výjezdovým představením připravili souhrnný abstrakt inscenace. Vídeňský soubor nejslyšitelněji prezentovaly M. L. Deutschmann a její kolegyně. „Četli jsme ten text pořád dokola a dokola a četli ho znovu a znovu a znovu. Nerozuměli jsme tomu. A tak jsme ho četli znovu a po dlouhé době jsme z té masy slov vytvořili drama.“ V případě vídeňské inscenace se s novou razancí vrací již nadnesený problém: jakým způsobem herecky ovládnout text, aby byl srozumitelný? Tomáš Kubart

PARTY

Protančit se ke kondomům Včerejší párty se opět konala v Livingstonu a měla se vlnit v rytmu swingu. V klubu se od minule objevil „otázkový koutek“, kde mohli účastníci festivalu odpovídat na otázky týkající se umění. No ale upřímně, kdo by o sobě chtěl prohlašovat, že se považuje za umělce? Každopádně je vidět, že účastníci festivalu si potřebují nejdříve povědět dojmy z celého dne a až s přibývajícím časem se odreagovat divokým tancem. Včerejší večer se řádilo jak o život, na programu byl totiž taneční maraton o lákavé ceny. Tančilo se celou hodinu bez jediné pauzy, kdo si na chvíli odpočinul, byl nekompromisně „vyhozen z kola ven“. Soutěžilo se v párech, ale překvapivě se dávaly dohromady spíše dvojice stejného pohlaví. O to větší sranda to byla! Do soutěže se nadšeně zapojili i organizátoři festivalu a na koho nezbylo číselné označení, tak se podle chuti k odvážlivcům přidával na jednotlivé úkoly. Začalo se v takovém tempu, že během prvního úkolu – tance s balónkem – jich několik i prasklo. Hned při druhém úkolu se přitvrdilo a točilo se na jedné noze, tanečníci ale byli velmi vynalézaví! Třetí úkol se asi stejnopohlavním párům zrovna dvakrát nezamlouval, mělo se tančit za stálého držení za jakoukoliv část těla, představivosti se meze nekladly. No a konečně, během mého odchodu se celý klub roztančil oblíbenou Macarenou. Jasmína Finkeová

Byla jsem šéfredaktorem požádána, abych „napsala taky něco pozitivního“. Vážně nevím, čím to je, ale už se mi to stalo druhý ročník po sobě. Rozhodla jsem se proto, že v Brně najdu něco, co se mi zatím vůbec nepovedlo – lásku. Snad tím očistím svoji popelavou karmu. Řada svědků mě sice průběžně upozorňuje, že je to město plné zvláštní, specifické nenávisti, ale stále Brno vnímám jako takový nevyzpytatelný svět. Ani nevím, zda bych tady chtěla vlastně lásku hledat. Byla jsem totiž na Beating Point Party. Všichni účastníci se bili párátky, dokud neměli malé modřiny všude po těle. Byla to skvělá akce, kde bylo vřelých citů kopce a jak se říká – láska mě dostihla tak nějak sama, aniž bych výrazněji chtěla. Pár modřin jsem schytala a snažila se je zamaskovat pudrem. Zkušení návštěvníci poznali, že pod hustou vrstvou prášku prosvítá záhon afrických fialek. Zřejmě tím stoupla moje poptávka, protože o účastnice, které bych spíš řadila k Bleeding Point Party, přestal být takový zájem (dokonce se jim vyhýbali i starší muži). Oslovil mě jeden sympaťák. „Já jsem dělal sochy...“ Říká sešlý – seschlý padesátník na baru. „Nikdo je ještě nevystavil.“ Dodává. Tím klesla v mých očích zase jeho atraktivita. Vzpomněla jsem si na kamarádku a odpověděla mu: „Mám sochy v galeriích ráda.“ Nenechal se odbýt, musela jsem ho dobít. Miriam Šedá

MALÉ NIC

Kde – na Instáči hledat modřiny

PROGRAM

PROGRAM 11. DUBNA SETKÁNÍ/ENCOUNTER 9:00 Diskuze se snídaní

Chill out room

10:00 Setkání pedagogů

Divadlo na Orlí

12:00 Skotsko, Glasgow [CP]

Nedá se nic dělat

HaDivadlo 15:00 Skotsko, Glasgow

Nedá se nic dělat

HaDivadlo 15:30 Polsko, Krakov [CP]

Kvintový kruh – Fragmenty

Divadlo Husa na provázku

16:00 ENC Cinema

Chill out room

16:00 Česká republika, Brno (JAMU)

Milujeme se jenom ze zvyku

učebna 013, DIFA JAMU

18:00 Skotsko, Glasgow

Nedá se nic dělat

HaDivadlo 18:30 Česká republika, Brno [CP]

Zpověď hochštaplera Felixe Krulla

Divadelní studio Marta

20:00 Polsko, Krakov

Kvintový kruh – Fragmenty

Divadlo Husa na provázku

20:00 Encounter Night: Český večer

Kavárna Trojka

Změna programu vyhrazena. [CP] – Cesta poroty

INFOCENTRUM

INFOCENTRUM Divadelní fakulta JAMU Místnost č. 4 Mozartova 1 662 15 Brno Otevřeno ve dnech 7.–12. 4. 2014 Otevírací doba: Pondělí–Pátek: 9:00–21:00 Sobota:

9:00–16:00

Infolinka: +420 733 127 612

VSTUPENKY Vstupenky na jednotlivá představení je možné zakoupit ve festivalovém Infocentru nejpozději 30 minut před začátkem představení. V případě, že představení není vyprodané, začně 15 minut před jeho začátkem doprodej vstupenek na pokladně daného divadla.

CENY VSTUPENEK Hlavní program: veřejnost – 100 Kč studenti a senioři – 80 Kč studenti a pedagogové JAMU – 50 Kč + STUDENTI A PEDAGOGOVÉ JAMU – DOPOLEDNÍ PŘEDSTAVENÍ – 20KČ* Offprogram: Offprogramová představení jsou zdarma, je však nutné vyzvednout si v Infocentru vstupenky. Meeting Point Party: Předprodej – 100 Kč Na místě – 150 Kč

OFFPROGRAMOVÁ PÁSKA cena 30 Kč za pásku zahrnuje:

•

slevy na konzumaci ve vybraných restauracích (seznam podniků bude k dispozici ve festivalovém Infocentru a na webových stránkách) • slevy na reklamní předměty 10 % • přístup do VIP salonku klubu Livingstone (platí na poslední festivalový večer) * Neplatí na představení označené CP – Cesta poroty

• vstup na všechny Encounter Nights (krome Meeting Point Party) Offprogramová páska je cool!

PROPAGAČNÍ PŘEDMĚTY V Infocentru je dále možné zakoupit následující festivalové propagační předměty:

• • • • • • • • • •

trička (pánská, dámská) – 200 Kč placka střední – 20 Kč placka malá – 15 Kč plátěné tašky – 100 Kč zapalovač – 20 Kč brýle – 100 Kč přívěšek Minimon – 100 Kč náušnice Minimon 1ks – 50 Kč brož Minimon – 80 Kč čokoláda S/E 2014 – 30 Kč

FESTIVALOVÁ MÍSTA DIFA JAMU (Infocentrum, Chill Out Room, redakce, učebna 013) – Mozartova 1 Divadlo na Orlí / Hudebně-dramatická laboratoř JAMU – Orlí 19 Studio Marta – Bayerova 575/5 Divadlo Husa na provázku – Zelný trh 9 HaDivadlo – Poštovská 8d Klub Melodka – Kounicova 20/22 Livingstone Klub – Dominikánské náměstí 5 Kavárna Kunštátská Trojka – Dominikánská 9

CHILL OUT ROOM DIFA JAMU, každý 9:00–20:00 hod.

festivalový

den

Chill out room je prostor pro všechny účastníky festivalu, kteří hledají klidné místo pro relaxaci a odpočinek. Volně budou k dispozici časopisy, stolní hry, stolní fotbálek a možnost připojení na wi-fi. Na místě budou k dostání točené limonády a pivo od našeho sponzora – pivovaru Starobrno.

FOTOREPORT

FOTOREPORT ZE ČTVRTKA