Komínové vodojemy. Funkce, konstrukce, architektura by Martin Vonka

komĂnovĂŠ vodojemy

funkce, konstrukce, architektura

Bohumín, Rafinerie minerálních olejů 1 Bohumín, Drátovna Bohumín 2 Česká Skalice, Ing. Bohumil Seidl, nást. Ing. Jaroslav Vik, vydělávárna a chemická barvírna kožešin 3 České Budějovice, Helios, a. s. 4 České Budějovice, Okresní nemocnice 5 Dívčice, Chemická úpravna MAPE Mydlovary 6 Dobrovice, Prince Alexandra z Thurnů a Taxisů cukrovar v Dobrovici 7 Dobříň, Fröhlich a spol., keramicko-lučební továrna 8 Dvůr Králové nad Labem, Mechanická tkalcovna a tiskárna látek Josef Sochor 9 Havířov-Dolní Suchá, Jáma Suchá 10 Hradec Králové, Teerag, a. s. pro zužitkování dehtu 11 Hradec Králové, Mlékařské a hospodářské družstvo v Hradci Králové, spol. s r. o. 12 Hradec Králové, Okresní nemocnice 13 Hrádek, Železárny Hrádek 14 Choceň, Moritz Robitschek a spol., přádelna na bavlnu a tkalcovna 15 Chotěboř, Eckhardt a spol., továrna přesných přístrojů a plyn. masek 16 Karviná, Fryštátské ocelárny a železárny, a. s. 17 Kolín, Akciová továrna na vyrábění umělých hnojiv a lučebnin v Kolíně 18 Kolín, Okresní nemocnice 19 Kostelec, Továrna na uzeniny a konservy, a. s. 20 Libčice nad Vltavou, Akciová společnost železárny Libšice 21 Litovel, Litovelská továrna poživatin Petr Hlaváček 22 Lovosice, Česká továrna na umělé hedvábí systému Elberfeld 23 Mělník, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, n. p. 24 Most, Ocelářský průmysl, a. s. 25 Netolice, Briketárna Triumph 26 Nymburk, Železniční dílny Severozápadní dráhy 27 Olomouc-Hodolany, Cementárna Hrůza a Rosenberg 28 Oloví, První česká akciová společnost pro výrobu skla 29 Olšany, Akciová společnost pro průmysl papírenský Olšany 30 Ostrava-Přívoz, Rafinerie minerálních olejů Maxe Böhma a spol. 31 Ostrava-Přívoz, Válcovny kovů, akciová společnost v Přívoze 32 Ostrava-Radvanice, Důl Ludvík 33 Ostrava-Svinov, Rakouská Mannesmannova válcovna trub, spol. s r. o. 34 Pardubice-Svítkov, Rafinerie minerálních olejů, David Fanto a spol. 35 Pardubice-Pardubičky, Okresní nemocnice 36 Plzeň, Západočeské řeznické a uzenářské družstvo 37 Plzeň-Jižní Předměstí, Rolnické mlékařské družstvo Plzeň 38 Praha-Dolní Měcholupy, Továrna lučebnin a léčiv 39 Praha-Ruzyně, Zemská donucovací pracovna 40 Praha-Strašnice, Výtopna Solidarita 41 Praha-Vinohrady, První česká akciová společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu, dříve A. Maršner 42 Praha-Vysočany, Elektrotechnická akciová společnost, dříve Kolben a spol. 43 Praha-Vysočany, Pražská šroubárna F. Pánek 44 Praha-Vysočany, Českomoravská-Kolben, a. s. 45 Praha-Vysočany, Českomoravská-Kolben-Daněk, a. s. 46 Praha-Vysočany, Spalovací stanice hlavního města Prahy 47 Praha-Vysočany, Ústřední skladiště ministerstva pošt a telegrafů 48 Přelouč, Automobilní zbrojovka 49 Rosice, Rosické sklárny, a. s. 50 Roudnice nad Labem, Rudolf Bächer, továrna na pluhy a hospodářské nářadí 51 Roudnice nad Labem, Agrostroj, n. p., závod Bächer 52 Rynholec, Důl Anna 53 Sázava, Sklárny Kavalier, n. p. 54 Slaný, Akciová společnost strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. 55 Sudkov, Seidl Ignac a spol., přádelna lnu a bavlny 56 Štěpánov, Sobotínsko-štěpánovské železárny 57 Třinec, Železárny Třinec 58 Vilémov-Zahořany, Důl Prokop – třídírna 59 Zbůch, Důl Austria jubilejní 60

komĂnovĂŠ vodojemy

funkce, konstrukce, architektura

komínové vodojemy

funkce, konstrukce, architektura

Martin Vonka Robert Kořínek

Komínové vodojemy. Funkce, konstrukce, architektura autoři Martin Vonka, Robert Kořínek odborná recenze prof. PhDr. Petr Svobodný, Ph.D. – Ústav dějin Univerzity Karlovy a archiv Univerzity Karlovy jazyková redakce Markéta Teuchnerová překlad Martina Švecová, Robin Cassling grafická úprava a sazba Jan Zikmund technická spolupráce Gabriel Fragner, Jan Forejt úprava reprodukcí Jiří Klíma tisk PBtisk Součást projektu Ministerstva kultury ČR v rámci programu aplikovaného výzkumu NAKI (DF13P01OVV021) – Dokumentace, pasportizace, archivace a návrhy konverzí komínových vodojemů jako ohrožené skupiny památek industriálního dědictví na území České republiky. Výzkum probíhal na Fakultě stavební ČVUT v Praze a ve Výzkumném ústavu vodohospodářském T. G. Masaryka, v. v. i. (pobočka Ostrava).

vydalo České vysoké učení technické v Praze 2015

ISBN 978-80-01-05774-2

poděkování Jakubu Bacíkovi (FA ČVUT v Praze), Hannah Bártíkové (Město Libčice nad Vltavou), Lukáši Beranovi (Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT v Praze), Janu Červinkovi (Institut pro památky a kulturu, o. p. s.), Pavlu Dlouhému (SOA v Praze), Šárce Drahozalové (AGC Flat Glass Czech, a. s.), Tomáši Droppovi, Petru Fischerovi, Benjaminu Fragnerovi (Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT v Praze), Agnes Houdkové (Fabriky.cz), Jaroslavu Jáskovi (Pražské vodovody a kanalizace, a. s.), Jiřímu Ježovi (Diamo, s. p.), Tomáši Krákorovi (SOkA Praha-západ), Michalu Lacinovi, Daniele Liščákové (Muzeum JUDr. Otakara Kudrny), Ondřeji Maglićovi (Archiv města Plzně), Karlovi Müllerovi (Poličské strojírny, a. s.), Dagmaře Müllerové (Úřad městské části Praha 10), Michalu Pertlíčkovi (Atelier Fabriky), Jiřímu Polákovi, Wolfgangu Rauovi (Deutsch Internationale Wasserturm Gesellschaft), Janu Ritterovi ml. (Ritter architekti), Tomáši Rychtaříkovi (Diamo, s. p.), Tomáši Slámovi (Tsmont CZ, s. r. o.), Milanu Starcovi (Černokostelecký pivovarský archiv a muzeum, o. p. s.), Petru Svobodnému (Ústav dějin Univerzity Karlovy a archiv Univerzity Karlovy), Haně Vojtíškové (Paramo, a. s.), Evě Zemkové (Diamo, s. p.) a Janu Zikmundovi (Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT v Praze) a podnikům, které laskavě svolily k provedení průzkumu svých komínů: Alibona, a. s., Barko, s. r. o., Creviston, a. s., Excalibur Army, spol. s r. o., Filogroup, a. s., Kavalierglass, a. s., Lučební závody, a. s., Kolín, Mefrit, spol. s r. o., Město Česká Skalice, Moravolen Trade, a. s., Nemocnice Pardubického kraje, a. s., Obec Vilémov, Paramo, a. s., Screws & Wire Libčice, a. s., Tereos TTD, a. s., Thermoservis, spol. s r. o., Umoe Schat-Harding, spol. s r. o., a Vazební věznice Praha-Ruzyně

úvodem

vznik a vývoj 9 továrních komínů s vodojemy

rejstříky jmenný rejstřík místní rejstřík

oheň a voda – pohled do historie

93 96

základní literatura 10

zdroje zobrazení

vývoj tvaru nádrží a vznik komínového vodojemu 18 konstrukční a materiálové řešení komínových vodojemů 25 technologie zásobování vodou 38 stavitelé

údržba komínových vodojemů 51

vybrané 53 nedochované tovární komíny s vodojemy

resümee 100 summary 101

Železobetonový komín systému Nast v České továrně na umělé hedvábí systému Elberfeld v Lovosicích, nedatováno

úvodem

Zásobování vodou nejen průmyslových areálů mělo v minulosti mnoho podob a řadu technických řešení. Na počátku osmdesátých let 19. století vynalezl profesor Otto Intze z Cách takový tvar nádrže, u které se ihned nabídla možnost umístit ji nejen do věžového vodojemu, ale také na těleso komína. A tak vznikla stavba hodná obdivu – komínový vodojem, který záhy dostál veliké obliby, a to především ve své mateřské zemi – Německu. Zájemce o nádrže menších objemů mohl oslovit z důvodu úspory investičních nákladů na vybudování samostatného věžového vodojemu a úspory pozemku v areálu. U komínů s vodojemy došlo k elegantnímu a symbiotickému spojení dvou živlů – ohně a vody. Teplé spaliny pomohly ohřívat vodu v nádrži na takovou úroveň, že v zimě nezamrzla, a vodojem zase přispěl komínu v jeho stabilitě s ohledem na zatížení větrem. Z Německého císařství se výstavba rozšířila i do dalších zemí včetně Rakouska-Uherska. První komín s vodojemem se na našem území vyskytl na konci 19. století, poslední svého druhu byl postaven v roce 1962. Byť je jejich historie krátká, zanechala u nás na šedesát osobitých staveb, z nichž dodnes dochovaných jednadvacet můžeme označit bezesporu za jedinečné průmyslové památky dokládající technický důvtip a stavební dovednost našich předků. Kniha představuje vznik a vývoj jednotlivých druhů komínových vodojemů, popisuje jejich konstrukční a technologická řešení a uvádí celou řadu českých i zahraničních ukázek. Na závěr se věnuje vybraným již nedochovaným komínům s vodojemy. Ve svém souhrnu přináší práce nové a ucelené poznatky přínosné pro dějiny techniky. Publikace shrnuje výsledky tříletého výzkumného projektu programu NAKI Ministerstva kultury České republiky DF13P01OVV021 Dokumentace, pasportizace, archivace a návrhy konverzí komínových vodojemů jako ohrožené skupiny památek industriálního dědictví na území České republiky. V rámci něj proběhly v letech 2013–2015 zejména tyto výzkumné aktivity: identifikace a evidence továrních komínů s vodojemy na našem území, probádání dostupných archivních dat, rešerše odborné literatury a v neposledním případě i stavebně-historické průzkumy u všech tuzemských stojících objektů. Posledními stojícími komíny svého druhu a možnostmi jejich nového využití se zabývá kniha Komínové vodojemy. Situace, hodnoty, možnosti. 7

vznik a vývoj továrních komínů s vodojemy

oheň a voda – pohled do historie Proces industrializace a masivní rozvoj průmyslu nastartoval v Evropě na počátku 19. století výrazný nárůst spotřeby zdrojů. Jednou z typických potřeb se stala nutnost získávat energii, a to povětšinou z uhlí. Jeho spálení v parních kotlích umožnilo výrobu páry, která pak díky parním strojům rozhýbala soukolí transmisí. Aby parní kotel správně a efektivně fungoval, potřeboval komín. Parní kotle, podobně jako celá řada výrobních technologií, se neobešly bez další podstatné suroviny – vody. Bez jejího dostatečného množství nebylo možno dodávat páru pro parní stroje, vyrábět některé výrobky, chladit suroviny a produkty či poskytovat určitý komfort zaměstnancům.

Tovární komíny Tovární komíny byly budovány jako nedílná funkční součást parních kotlů. Aby spolehlivě mohla fungovat jejich topeniště, bylo třeba zajistit přístup dostatečného množství vzduchu k dokonalému spalování paliva. A to uměl zařídit správně navržený komín poskytující potřebný tah, který Energetické srdce závodu – kotelna, strojovna a tovární komín (Ostrava-Svinov), 2009

zároveň odvedl zplodiny hoření do takové výše, kde byl zaručen jejich dostatečný rozptyl.

Typické zděné tovární komíny první poloviny 20. století (Rafinerie minerálních olejů v Bohumíně – vpravo komín s dodatečně osazeným ocelovým vodojemem), kolem 1915

Z hlediska technologie a užitých materiálů existují v zásadě tři typy komínů – zděné, ocelové a železobetonové. Na našem území byla většina komínů s vodojemem postavena jako zděná z cihel, malé množství pak ze železobetonu, ocelový komín s vodojemem není znám žádný. Proto se i zde blíže zaměříme právě na komíny zděné z cihel. Zděné komíny mívaly zpravidla tyto základní části: základ, podstavec a dřík zakončený hlavicí. Základ býval nejčastěji čtvercového nebo kruhového půdorysu pod úrovní terénu a zajišťoval spolehlivé přenesení tíhy do základové půdy. Na základovou desku navazovalo ještě v zemi nadzákladové zdivo, do kterého byl velice často napojen kouřovod. Podstavce byly budovány čtvercové, osmiboké nebo oblé (tedy s kruhovým profilem), v některých případech nahrazoval podstavec pouze sokl. Největší část komína pak tvořily dříky. Ty mají typický, kónický tvar – vnější průměr komína se směrem nahoru zmenšuje. To je důležité nejen pro dosažení lepšího vzhledu, ale hlavně to vede k větší stabilitě komína při současném efektivním využití stavebního materiálu. Úbytek vnějšího průměru po rostoucí výšce zvaný konicita (neboli úkos) se volil nejčastěji v rozmezí 4 až 6 % (jinak řečeno: na jeden metr výšky se změnil vnější průměr dříku o 4–6 cm). Po výšce v rozmezí zpravidla 5–7 metrů byl dřík rozdělen na jednotlivá patra (neboli oddíly). V každém patře byla tloušťka zdiva stejná a vždy s oddílem blíže zemi průběžně vzrůstala. V nejvyšším patře se pohybovala tloušťka zdiva nejčastěji mezi 15–30 cm a postupně k nižším patrům se přidávalo na tloušťce 5–15 cm. Tyto odskoky byly provedeny na vnitřním líci komína, vnější hladký vzhled tak nebyl tímto poznamenán. Tloušťka zdiva a výška oddílů vycházela ze statických výpočtů, do kterých vstupovalo především zatížení vlastní vahou a větrem. V ideálním případě byl dřík ukončen tvarovanou, často zdobně vyvedenou hlavicí. 11

Dřík v kolínských lučebních závodech vyzděný z komínovek, 2013

První komíny se zdily z plných cihel do polygonálního profilu dříku (čtvercový a osmiboký), vývojově pokročilejší (od konce 19. století) pak byly výhradně oblé a zděné ze speciálních cihel zvaných komínovky, resp. radiálky. Téměř všechny známé zděné komíny s vodojemem byly vystavěny právě z radiálek, z existujících staveb je zděný komín z cihel klasického formátu do osmibokého tvaru pouze komín ve Vilémově-Zahořanech. Každý komín byl a je definován třemi základními parametry, kterými jsou: stavební materiál konstrukce, výška (nejčastěji jako výška od terénu po horní líc komína) a vnitřní průměr (nejčastěji udávaný jako světlost v koruně). Hlavní rozměr komína – tedy jeho výška a světlost v koruně závisí na druhu a množství paliva spáleného za jednotku času, na poměrech topeniště a dalších okolnostech. Každý zděný komín byl vždy doplněn o různou ocelovou výstroj. 1 Martin Vonka, Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2014, s. 43–73.

Jednalo se především o stupadla, ochranné třmeny, ocelové obruče a hromosvody. Stupadla slouží k výstupu na komín pro umožnění kontroly, revizí a oprav. Linie stupadel byla ještě zpravidla doplněna pravidelně po výšce ochrannými třmeny, což jsou ocelové profily ve tvaru U, kterými se prolézá – tato triviální konstrukce pak poskytovala komínáři

2 § 87, Zákon ze dne 8. ledna 1889, č. 5. zemského zákona, jímžto se vydává Stavební řád pro království České, vyjímajíc obce, pro které platí stavební řád ze dne 10. dubna 1886 č. 40 zemského zákona. Karel Fischer – Čeněk Fischer ml., O stavbě a stabilitě továrních komínův, Technický obzor VIII, 1900, č. 1, s. 3–5 (1. část) a Technický obzor VIII, 1900, č. 2, s. 11–15 (2. část). 12

možnost odpočinku. Proti vzniku trhlin ve zdivu dříku vlivem jeho teplotního namáhání se osazovaly stahovací ocelové obruče. Nejvýznamnější zatížení, kterému musí typický zděný komín odolávat, je vítr a jeho vlastní tíha. Tlaku vyvozenému vlastní tíhou vzdoruje mocností stěn a pevností cihel a zatížení od větru odolává jedině svojí hmotou – čím je komín těžší, tím je stabilnější. Tento princip je velice důležitý pro komíny s vodojemy – vyšší vlastní tíha způsobená vodojemem pomohla větší stabilitě proti vodorovnému zatížení větrem.1 Aby byly naplněny tehdejší zákonné předpisy pro zabezpečení komína proti převržení větrem, musel být moment od vlastní tíhy dvakrát větší než moment od tlaku větru – říkalo se tomu dvojnásobná stabilita. Ale pokud se šetřilo na materiálu a stavěly se tenčí stěny, nebyly naplněny parametry pro požadovanou stabilitu, komín nemusel dokázat vzdorovat větru a mohl se i zřítit.2

Většina českých komínů s vodojemy byla postavena v době platnosti dokumentu vydaného rakouským ministerstvem vnitra v dohodě s ministerstvem obchodu dne 24. března 1902 pod číslem 38.290 s názvem Technický návod k živnostensko-policejnímu zkoušení návrhů na postavení nebo zvýšení vysokých zděných komínů, tvořících součást závodů živnostenských, jímž jsou předepsány návrhové postupy pro výstavbu komínů. Rakousko-uherská nařízení platila až do roku 1944, kdy byla vydána norma ČSN 1152-1944 Tovární komíny. Ta vznikla ale jako překlad říšskoněmecké normy, takže ji v květnu 1952 nahradila československá státní norma ČSN 73 4110 Vysoké komíny zděné. A ta je po revizích v letech 1960 a 2013 platná dodnes. Jaké podmínky si mohl klást úřad k udělení stavebního povolení, můžeme sledovat například u komína s vodojemem v areálu přádelny na bavlnu a tkalcovny Moritz Robitschek a spol. v Chocni v roce 1929: „1) Obezdívka kouřového kanálu musí míti ve spodní části sílu nejméně 22 cm, aby docílilo se řádné isolace oproti betonu základové desky, případně postranních stěn soklu betonového. Potřebnou sílu obezdívky možno docíliti tím způsobem, že na cihelnou vyzdívku navršenou o síle 15 cm přidá se isolační vrstva šamotová o síle 7 cm, případně 6 cm. 2) Horní plateau železobetonové nádrže na vodu musí býti opatřeno dostatečně pevným a vysokým zábradlím, opatřeným mimo madla ještě střední a nánožní tyčí. K hornímu plateau nádrže budiž zřízen pohodlný průlez. 3) V zájmu umožnění vylézání na komín zřízena buďtež stoupací železa, jednak na vnější straně, jednak uvnitř. Stoupací železa musí býti řádně osazena ve vzdálenosti maximálně 40 cm od sebe, měřeno po výšce, v oddílech nejméně 5 metrových nutno zřídit odpočívací kruhy. 4) Komín opatřen budiž hromosvodem. 5) Jinak pokud se týká vlastního provádění zdiva komínu šetřeno budiž ustanovení ministerského nařízení ze dne 24. 3. 1902 číslo 38.290 ex 1901. Statický výpočet budiž s ohledem na zjištěné poměry přezkoušen a výsledek přezkoušení dodatečně sdělen. 6) Budiž umožněn pohodlný a bezpečný příchod s hořeního plateau do vnitřku vodní nádrže a tato budiž přiměřeně vyvětrána. Z opraveného statického výpočtu původního návrhu i statického výpočtu návrhu komínu, pozměněného ve smyslu disposic, daných při místním šetření dne 11. června 1929, jest zjevno, že projektant komínu v celku při návrhu hleděl vyhověti výnosu ministerstva vnitra ze dne 24. 3. 1902 č. 38.290 ex 1901. Odchyluje se však v návrhu oddílů ve zdivu, které dělá vyšší jak 7.00 m. Při výpočtu tlaku větru zanedbává jeho působení na rozšířenou hlavici komínu a na nádrž vodní. Při statickém posouzení části komínu pod vodní nádrží uvažuje pouze případ, pro stabilitu komínu nebezpečnější, tj. při nádrži prázdné. Opomněl uvažovati též případ opačný s nádrží naplněnou, kdy sice stabilita komínu jest lepší, za to však namáhání zdiva jest větší. Ve statických výpočtech provedeno červeně vyčíslení napjetí při plné nádrži vodní. Toto napjetí přesahuje v oddílech V, VI, VII a VII mez 12 kg/cm2 která při radiálních cihlách nemá býti překročena. Vzhledem k této okolnosti jest nutno, aby podnikatel stavby komínu podal při kolaudaci průkaz, že použité zdivo z radiálních cihel vykazuje pevnost 140 kg/cm2. 13

Choceňská přádelna Moritz Robitschek a spol., nedatováno

V oddílech II, III a IV vyskytuje se též tah za působení tlaku větru, který dosahuje však pouze max. 0.58 kg/cm2. Ač dříve citovaného minist. nařízení nemá se napjetí v tahu při uvažované výšce komínu 70 m ve dříku vůbec vyskytnouti, možno uvedené menší napjetí v tahu připustiti. Přezkoušený statický výpočet železobetonové vodní nádrže dodán budiž ku kolaudaci. Dokončení stavby jest sem oznámiti a zažádati o kolaudaci závodu, resp. za povolení k živnostenskému používání téhož. Jestliže by však pro sousedstvo závodu nastaly závady se stanoviska živnostenské policie nepřípustné, vyhražuje si živnostenský úřad vydati dle svého uvážení potřebná nařízení, aby tyto závady byly pokud možno na nejmenší míru uvedeny a majitel závodu jest resp. bude povinen tato nařízení splniti.“ 3

3 Městský úřad Choceň, odbor výstavby, Choceň č. p. 388. 14

Věžové vodojemy Výrobních odvětví, kde bylo vždy zapotřebí dostatečného množství vody, je celá řada. Jako zdroje vody sloužily řeky, potoky, náhony, studny či později s rozvojem městské infrastruktury veřejné vodovody. Nedostatečný přítok mohl být vylepšován budováním otevřených nádrží a rybníků. Rozdílné bylo také užití samotné vody – jednalo se o vodu technologickou, vodu pro energetické účely, vodu pitnou či užitkovou pro potřeby zaměstnanců a ve veliké míře také o vodu hasební. To platilo zejména pro výrobní provozy s vysokým rizikem vzniku požáru a jeho rychlého rozšíření (například přádelny). Vývoj techniky poznamenal i technologie čerpání, akumulace, dopravy a distribuce vod. Parní stroj a následně benzinové, plynové a elektrické motory zrušily závislost na energii vody a na vodním kole. To vše se pochopitelně promítlo do výstavby nových vodovodů a vodojemů. Ty už se nemusely nacházet v těsné blízkosti zdroje vody, ale začaly se stavět v místech, kde to bylo technicky a ekonomicky nejvýhodnější. Zvětšil se objem nádrží, a pokud to dovolovala morfologie krajiny, budovaly se nejprve obyčejné otevřené akumulační nádrže nebo vodojemy zemní. V případě opačném se přistupovalo ke stavbě dražších, věžových vodojemů.4 Vodojemy, jakožto vodohospodářské stavby, zajišťovaly (a dodnes zajišťují) tyto funkce: vyrovnávací, spočívající ve vyrovnání rozdílu mezi rovnoměrným přítokem ze zdroje vody a nerovnoměrným odběrem spotřebiště, tlakovou, spočívající v zajištění potřebného hydrostatické4 Robert Kořínek, Vodárenské věže. 2. část: Průmyslová revoluce a nová renesance ve vodárenství, SOVAK – Sdružení oboru vodovodů a kanalizací XXII, 2013, č. 5, s. 16. 5 Pavel Chejnovský, Zdravotní vodohospodářské stavby: akumulace vody – vodojemy, Praha 2011, s. 9. ČSN 75 5355. Vodojemy. Praha: Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, 2011. 6 Irena Seidlerová – Jiří Dohnálek, Dějiny betonového stavitelství v českých zemích do konce 19. století, Praha 1999, s. 205–208. 7 Jan Vladimír Hráský, Přednášky o vodárenství. (Zásobování měst a krajin vodou.), Část II., Vodojmy, Praha 1919, s. 141–142, 151–154.

ho a hydrodynamického tlaku ve spotřebišti, rezervní, pro případ přerušení dodávek vody a poruch ve zdrojové a přítokové části systému, a protipožární.5 Vodojemy zemní, stavěné do té doby klasicky z cihel na cementovou maltu a opatřené cementovou omítkou, byly již ve Francii od sedmdesátých let 19. století nahrazovány tenkostěnnými armovanými betonovými nádržemi, které brzy dosáhly značných objemů (v řádu tisíců kubíků). Naopak v Německu prorážel železobeton v tomto odvětví s určitými obtížemi. Město Wiesbaden postavilo v roce 1882 vodojem o obsahu 4 300 m3 krytý systémem několikametrových kleneb. Již o rok dříve postavily Karlovy Vary dle plánu německého inženýra F. Cuntze pětici vodojemů s betonovou klenbou a rok poté už celobetonový vodojem tvaru zvonu o objemu 11 m3. Za úplné vítězství betonu, zvláště armovaného, pro konstrukce vodojemů je považováno právě jeho masové používání v klenbách.6 Věžové vodojemy té doby na našem území byly stavěny jako zděné na půdorys čtverce či obdélníku s ocelovými, nejčastěji válcovými nádržemi s rovným či vypouklým dnem (Praha-Vinohrady, Mladá Boleslav, drážní vodojemy). K jednomu z prvních použití železobetonu při jejich výstavbě došlo v letech 1906–1907 při stavbě věžového vodojemu již kruhového půdorysu v Praze-Michli dle projektu architekta Jana Kotěry. Kromě betonové desky, na níž byla stavba založena, byla vytvořena válcová železobetonová konstrukce pláště o síle 8 cm kolem ocelové nádrže nesené zděným dříkem. Za doložený nejstarší železobetonový věžový vodojem včetně betonového rezervoáru je možno považovat stavbu v Pardubicích, dokončenou v roce 1907 součinností firmy 15

První železobetonový věžový vodojem na území České republiky (Pardubice), 1909

Ing. Karel Kress, architekta Františka Sandera a stavitelské firmy Hrůza a Rosenberg.7 V letech následujících se v této oblasti železobeton jako konstrukční materiál okamžitě ujal a ocelové nádrže na našem území 8 Gerhard Merkl, Trinkwasserbehälter: Planung, Bau, Betrieb, Schutz und Instandsetzung, München 2005, s. 27.

postupně zcela vytlačil.

9 Fritz Edler von Emperger (ed.), Handbuch für Eisenbetonbau in vier Bänden, Dritter Band, Berlin 1907, s. 448.

gendorfu.9

10 SOA Zámrsk, fond Závody Fantovy, a. s. Praha 1889–1945. 16

Pro porovnání se situací v zahraničí – první železobetonové nádrže se v Německu datují na přelomu 19. a 20. století,8 v Rakousku zase v roce 1903 vzniká železobetonový věžový vodojem výšky 30 metrů. Ten postavila společnost G. A. Wayss & Cie pro firmu Seutter & Co. v EgI v průmyslových areálech nabyly uplatnění věžové vodojemy, a to různých konstrukcí a materiálového řešení odpovídajících době výstavby. Z roku 1889 pocházel zděný vodojem obdélníkového půdorysu postavený v areálu Rafinerie minerálních olejů, David Fanto a spol., v Pardubicích nesoucí nádrž na 50 m3 vody.10 Železobetonový vodojem briketárny v Ervěnicích o objemu 100 m3 se nepodařilo časově přesně zařadit, nicméně je o něm zmínka již v roce 1909.11 Levnou a stavebně nenáročnou va-

riantou bylo budování nádrží na ocelových příhradových konstrukcích – tyto stavby bychom našli v minulosti například v areálu černouhelného dolu Jáma Suchá v Havířově-Dolní Suché nebo v Železárnách Třinec. Běžné bylo, že se vodojem stal přímo součástí objektu tovární budovy. V některých případech (především v textilních továrnách) byl ukryt ve zdobně vyvedené věži, která sloužila například i jako schodiště, jindy se jednalo o nástavbu jen nenápadně vyčnívající nad okolní zástavbu. A specifickým typem věžového vodojemu užívaným zejména v průmyslu se pak staly nádrže umístěné na továrním komíně – komínové vodojemy.

11 Irena Seidlerová – Jiří Dohnálek, Dějiny betonového stavitelství v českých zemích do konce 19. století, Praha 1999, s. 214. František Klokner – Jaroslav Fidler, Vyztužený beton, Praha 1909, s. 68. 17

vývoj tvaru nádrží a vznik komínového vodojemu Čtyřhranné (rovnostěnné) nádrže z montovaných litinových desek a později z nýtovaných plechů měly rovná dna. Počátkem sedmdesátých let 19. století se začal prosazovat přirozenější tvar nádrže – válcový – stále však ještě s rovným dnem. Nýtované plechové nádrže vyžadovaly uložení celou plochou na podezdívce či ocelových nosnících. Tím se stal přístup ke dnu značně omezeným a úložné plochy mohly snadno korodovat. Později se proto začala užívat válcová nádrž s vypouklým dnem, kde se mohla podpůrná konstrukce omezit jen na obvodový kruhový prstenec – takovéto dno bylo snadno přístupné a poskytovalo možnost kvalitní údržby. Vypouklý tvar dna ale vyvozoval v místě uložení nepříznivé tangenciální síly na úložný obvodový věnec dna, což s sebou neslo značné konstrukční i provozní obtíže.12 Tyto nevýhody se pokusil novým a revolučním tvarem dna eliminovat profesor konstrukcí a vodohospodářství na Královské vysoké škole v Cáchách Dr. Ing. Otto Intze. Význam jeho osobnosti byl pro vývoj vodárenských staveb zásadní. Narodil se 17. května 1843 ve Schwerin (Zvěříně) u Laage v Meklenbursku jako syn lékaře. Technické vzdělání získal na Královském polytechnickém institutu v Hannoveru a v roce 1870 se stal učitelem na nově otevřené vysoké škole v Cáchách. Přesvědčen, že učitelskou činnost je nutno podpořit praktickými znalostmi, se následně začal věnovat oblasti průmyslových staveb z ocelových konstrukcí. Z té doby se dochovala celá řada továren, které Intze nejen projektoval, ale některé stavby i řídil jako stavbyvedoucí. Další kapitolou významnou pro věžové a komínové vodojemy se 12 Jan Vladimír Hráský, Přednášky o vodárenství. (Zásobování měst a krajin vodou.), Část II., Vodojmy, Praha 1919, s. 117–121.

obecně stala jeho práce ve vodním hospodářství. Jeho inovace tvaru dna nádrží na kapaliny, které se budeme podrobněji věnovat, doznala takového věhlasu, že v jednom z nekrologů v dobovém tisku se můžeme dočíst: „I kdyby Intze po sobě zanechal pouze ztělesnění této myšlenky, muselo by jeho jméno i tak patřit k těm nejlepším v oblasti techniky.“ Přibližně od roku 1889 se Intze ukázal zcela v novém světle jako představitel úsilí o výstavbu údolních přehrad. Jen v provinciích Porýní

Vývoj tvaru válcových nádrží – od rovného dna až po komínový vodojem

a Vestfálsko zanechal po sobě 16 provedených vodních děl, jejichž prů-

Komínový vodojem typu Intze o objemu 100 m3 na komíně továrny Triumph v Netolicích (projekt H. R. Heinicke), 1905

běh výstavby také řídil.13 Na našem území bychom rovněž našli přehrady z jeho dílny – u vodních nádrží Mšeno (největší přehrada v povodí Lužické Nisy) nebo Starý Harcov na Intzeho dodnes upozorňují udržované pomníky s pamětními deskami. Na počátku osmdesátých let 19. století přišel Intze s nápadem upravit tvar dna u válcovitých vodních nádrží částečným vydutím směrem nahoru tak, aby se vodorovná složka tangenciálních sil v místě uložení nádrže vyrušila a zůstal pouze svislý tlak, který se již snadno přenesl na 13 Otto Sarrazin – Friedrich Schultze, Otto Intze †, Zentralblatt der Bauverwaltung XXV, 1905, č. 3, s. 14–16.

podpůrnou konstrukci. Úložný věnec nádrže se tak u Intzeho typu stal subtilnějším než u vypouklého dna a tím, že nádrž svým vnějším tvarem vybočovala z tohoto úložného půdorysu, mohla být nosná konstrukce věžového vodojemu štíhlejší, a tedy i levnější. I když jako jedna z nevýhod se udávala „nevzhlednost architektonická – těžká báň nad útlou spodní stavbou věžovou“, Intzeho rezervoáry doznaly velikého rozšíření.

14 Jan Vladimír Hráský, Přednášky o vodárenství. (Zásobování měst a krajin vodou.), Část II., Vodojmy, Praha 1919, s. 117–121. Hochreservoir von Otto Intze in Aachen, Dinglers polytechnisches Journal, Band 249, 1883, s. 485–486.

Zároveň si Intze nechal vynález 4. února 1883 patentovat.14 Tento typ označovaný jako Intze I (v němčině obecně jako Intze-behälter) měl ještě vývojově vyšší verzi, kdy se další úpravou tvaru dna eliminovala nevýhoda menšího objemu nádrže typu I. Tím vznikla nádrž označovaná jako Intze II. První věžový vodojem s nádrží dle Intzeho patentu byl postaven v roce 1883 v Remscheidu a během následujících dvaceti let vzniklo v Německém císařství více než 400 takovýchto staveb, a to bez přihlédnutí k nemalému počtu realizací v zahraničí včetně území tehdejšího

15 Gerhard Merkl, Trinkwasserbehälter: Planung, Bau, Betrieb, Schutz und Instandsetzung, München 2005, s. 22.

Českého království.15

Otto Sarrazin – Friedrich Schultze, Otto Intze †, Zentralblatt der Bauverwaltung XXV, 1905, č. 3, s. 15.

ní prostor či prostor pro vedení potrubí. U komínového vodojemu, tvo-

Konstrukční univerzálnost dovolila osadit nádrž typu Intze I na komín. Konstrukčně ani staticky nečinilo výrazné potíže u věžových vodojemů zkonstruovat takovou nádrž, která měla ve svislé ose umístěnu šachtu – takové nádrže se běžně stavěly a v šachtách vznikl komunikačřeného dvěma soustřednými válci ve spodní části kónicky se spojujícími, se místo šachty nacházel komín. Vnější plášť nádrže tvořící společně s vnitřním pláštěm kuželové dno se proto musel prodloužit, aby se celý 19

Typické komínové vodojemy typu Intze v Grevenbroichu, Německo, 2015 20

komínový vodojem mohl vhodně opřít o konstrukčně uzpůsobený komínový dřík. To se ukázalo pro menší objemy nádrží ve srovnání s budováním nových věžových vodojemů jako ekonomicky výhodné. Další výhodou se stala skutečnost, že vlastní komín, který měl nést vodojem, se prakticky nemusel odlišovat od běžného jiného komína (a nemusel tak být kvůli nádrži dražší). Nanejvýš bylo zesíleno zdivo dříku pod nádrží s ohledem na vyšší zatížení úměrné objemu nádrže a dřík komína byl doplněn o drobné detaily, jako například podpůrné věnce, římsy aj. Jako jedna z hlavních pozitivních vlastností osazení vodního rezervoáru 16 Wasserbehälter auf dem Schornstein, Dinglers polytechnisches Journal LXXV, 1894, č. 8, s. 191. 17 Komín v areálu Elektrotechnické akciové společnosti, dříve Kolben a spol. v pražských Vysočanech toto pravidlo ale výjimečně popřel – viz s. 62–65. 18 Franz Rauls, Lexikon des Schornsteinbaues und der Reparaturen, Köln 1906, s. 43. 19 Lengerich, Kulturzentrum Gempt, Ein Projekt der REGIONALE 2004, Lengerich 2005, s. 23.

na komín se díky teplým spalinám v komíně udávala vyšší odolnost proti zamrznutí. S ohledem na nárůst zatížení od vodojemu panovaly obavy ohledně překročení únosnosti zdiva komína. Pro představu mohla například konstrukce ocelové nádrže o objemu 100 m3 vážit 11 tun16 a takový 50 metrů vysoký zděný komín kolem 500 tun. Plný vodojem se tak mohl podílet na zhruba jedné pětině celkové hmotnosti stavby. Profesor Intze ale provedl statické propočty a prokázal, že zmíněné starosti nejenže nebyly oprávněné, ale že se dokonce s ohledem na zatížení větrem zvýšila stabilita komína, i když byla větru vlivem nádrže vystavena větší plocha.17 Jsou zaznamenány případy, kdy při bouřích doprovázených silným větrem některé běžné komíny spadly, zatímco ty s nádrží nebyly nijak poškozeny.18 První komínová nádrž (německy Schornsteinbehälter) byla postavena v roce 1885 pro loděnici v Übigau u Drážďan.19 Licenci na Intzeho německé patenty č. 23 187 a č. 24 951 z roku 1883 získala dodnes fungující společnost F. A. Neuman (založená podnikatelem Friedrichem Augustem Neumanem). Ta už v roce 1884 publikovala spis s několika příklady nádrží na vodu a jiné látky navržených dle Intzeho patentů.20 Firma se velice rychle stala vůdčí společností ve výstavbě ocelových

20 F. A. Neuman, Eine Auswahl von fertiggestellten und zur Ausführung bestimmten: Wasser-, Oel- und Gasbehälter-Bassins, Aachen 1884.

nádrží všeho druhu – v roce 1896 ve svém reklamním sdělení informuje,

Společnost F. A. Neuman zanechala své stopy i v České republice – projektovala například známý věžový vodojem Měšťanského pivovaru v Plzni.

přinesly ale benefit v podobě delší trvanlivosti. Nelze se proto divit,

21 Fr. Pietzsch, Der Fabrikschornstein: Ein Hand- und Hülfsbuch für Berechnung und Entwurf gemauerter Schornsteine, Freiberg 1896. 22 Martin Vonka, Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2014, s. 82–83, 195.

že provedla již na 330 komínových vodojemů, přičemž zároveň lákala na třicetiprocentní úsporu stavebních nákladů při užití Intzeho nádrží.21 S rozvojem užívání železobetonu se ocelové vodojemy trpící korozí a potřebující pravidelnou údržbu začaly jevit jako méně praktické. Monolitické železobetonové nádrže byly sice náročnější na výstavbu, že získaly díky nesporným výhodám na popularitě a ocelové nádrže na našem území postupně vytlačily. V Německu naopak zůstala ocel v oblibě a železobetonové rezervoáry byly na komíny osazovány méně často. Z tohoto hlediska je zajímavé, že Němci ve srovnání s námi byli v první polovině 20. století mnohem většími průkopníky v užívání železobetonu při stavbách samotných komínů. Zatímco v roce 1931 vznikl v elektrárně v Neuhofu nejvyšší železobetonový komín Evropy (150 metrů), u nás se v té době začínal stavět v kolínské elektrárně ESSO nejvyšší komín republiky z cihel (120 metrů) a první velmi vysoký železobetonový komín s výškou 140 metrů byl dokončen až v roce 1953 v tehdejším Gottwaldově.22 Nutno dodat, že ne vždy musela nádrž na komíně sloužit jako vodojem. Můžeme se setkat i s případy, kdy konstrukce vizuálně podobná komínovému vodojemu sloužila jako nosič expanzní nádoby (Vojenská muniční továrna v Poličce), či je také zaznamenán případ, kdy nádrž sloužila na 21

Vnitřek ocelové nádrže na komíně v Ostravě-Svinově, 2009

jímání dehtu. Takový železobetonový rezervoár o objemu 150 m3 nesl ve výšce 7,5 metru nad terénem 45 metrů vysoký komín o světlosti v koruně 1,5 metru vybudovaný pro akciovou společnost Sklárny a rafinerie Josef Inwald, závod Rudolfova huť v Pozorce u Teplic.23 Spojením vodní nádrže a komína nevznikl vždy nutně pouze tovární komín s vodojemem. V minulosti se lze setkat s dalšími dvěma typy staveb, ve kterých došlo k těsnému spojení vodní nádrže a tělesa komína. Jedním z nich je věžový vodojem s komínem ve svém nitru – oproti továrním komínům s vodojemy neměl v těchto případech komín nosnou funkci, nádrž nesla samotná stavba věže. Druhým příkladem jsou kon23 Fritz Edler von Emperger, Der Trapezstein Bauweise Bonhardi, Beton u. Eisen XXI, 1922, č. 9, s. 132. 22

verze komínů na vodojemy, jestliže komín již pozbyl své původní funkce. Umisťování, resp. spíše ukrývání továrního komína jako součásti čerpací stanice do stavby věžového vodojemu mělo několik výhod. Kouřící komíny byly obecně vnímány jako významní znečišťovatelé ovzduší a navíc jim bylo vytýkáno, že narušují, resp. přímo hyzdí historické silu-

ety měst. Umístěním tělesa komína do věžového vodojemu tak alespoň pohledově komín zmizel z panoramatu města a architekti mohli jednodušeji dosáhnout souladu ryze průmyslové stavby s původní, starší zástavbou.24 Další přesvědčivý moment souvisí s otázkou záboru půdy – komín ve věži jednoznačně uspořil zastavěnou plochu. Jeden z nejstarších a dodnes stojících příkladů se nachází v Ham24 Martin Vonka, Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2014, s. 27.

burgu, v části Rothenburgsort. Zde v roce 1848 vyrostla dle návrhu inženýra Williama Lindleyho a architekta Alexise de Chateauneufa 65 metrů vysoká věž, sloužící k vyrovnávání tlaku ve vodovodní soustavě. Komín ukrytý v nitru stavby odváděl spaliny z čerpací stanice.25

25 Ralf Lange, Architekturführer Hamburg, Stuttgart 1995, s. 285.

Další a kvalitně architektonicky vyvedené německé ukázky se nachází v Alt-Salbke (věžový vodojem s centrálním komínem je přebudován na společenské a kulturní centrum), v Bambergu (funkční jatka)

26 Gustav Lang, Der Schornsteinbau V, Hannover 1920, s. 605–606. 27 Robert Kořínek, Vodárenské věže. 2. část: Průmyslová revoluce a nová renesance ve vodárenství, SOVAK – Sdružení oboru vodovodů a kanalizací XXII, 2013, č. 5, s. 16. Stavba přečerpávací stanice hradčansko-bubenečské, Národní listy XXVII, 1887, č. 243, 5. 9., s. 3. Martin Vonka, Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2014, s. 27–28.

a ve Würzburgu – zde byl pro nemocnici Luitpold postaven 60 metrů vysoký zděný komín o světlosti 180 cm, jenž byl navíc ještě obestavěn 6,6 metru širokou železobetonovou věží na kruhovém půdorysu. Ta ve svém vrcholu nese dvě železobetonové nádrže na vodu.26 I na našem území najdeme ukázky těchto přístupů. Středem věžového vodojemu (a zároveň středem kruhového ocelového rezervoáru o objemu 197 m3) letenské vodárny postaveného v roce 1888 dle návrhu architekta a městského inženýra Jindřicha Fialky vedl komín, o němž se v Národních listech psalo: „Závodní komín obou stanic, jež v jedné společné budově se nálezati budou a to pod společným dozorem, proveden bude středem věže. Jednotlivá patra věže upotřebena budou co byty pro zřízence vodárenské. Věž bude přiměřeně dekorována, aby tvořila přechod od letohrádku bubenečského k letohrádku královny Anny. Na věži umístí se transparentní hodiny a bude táž opatřena ochozem, z něhož bude pěkná vyhlídka na Prahu a do okolí, jež i širšímu obecenstvu přístupná býti má. Parní kotle obdrží topení pro úplné spalování kouře zařízené, tak že okolí vodárny kouřem obtěžováno nebude.“ Nicméně dobová pohlednice vodojemu z roku 1900 ukazuje komín

Dřík komína prostupující věžovým vodojemem v pražských Vinohradech, 2008

Ubouraný komín přestavěný na vodojem v areálu Vítkovických železáren, nedatováno

s dobře viditelným kouřem. Podobným způsobem byl řešen průchod komína rezervoárem věžového vodojemu na pražských Vinohradech,

28 Petr Pavliňák, Dolní Vítkovice dnes: zpřístupnění a nové využití národní kulturní památky, Ostrava 2012, s. 59.

postaveného v roce 1891 podle návrhu architekta Antonína Turka a in-

Radim Polášek a kol., Vítkovice Industria – Vítkovice Vysoké Pece 1836–2007, Ostrava 2007, s. 26, 52.

nacházela v areálu Vítkovických železáren. Komín, resp. vodojem, stával

Karel Jiřík – Blanka Pitronová, Dějiny Ostravy, Ostrava 1967, nestránkováno, obrazové přílohy. 29 Heslo Hermann Ehret, chemická továrna, in: Vladislava Valchářová (ed.) – Lukáš Beran – Jan Zikmund, Industriální topografie / Ústecký kraj, Praha 2011, s. 177. LT C 26/N-1 Chemotex, Tovární, Děčín XXXII-Boletice nad Labem, KODA, 9. 11. 2010, koda.kominari.cz. 24

ženýra Josefa Franzla.27 Příkladů, kdy je komín skryt ve věži, u nás najdeme velice málo, stejně tak i ke konverzi komína na vodojem došlo zřídka kdy. Nejstarší doložená přestavba odstaveného továrního komína na věžový vodojem se v blízkosti vysokých pecí nedaleko křižovatky dnešních ulic Místecká a Ruská. Dle dostupné dobové fotodokumentace došlo k přestavbě komína na vodojem již v devadesátých letech 19. století. Zděný komín se čtvercovým podstavcem a ubouraným oktogonálním dříkem nesl rezervoár zakončený stříškou s věžičkou. Užití vodojemu není známé, vzhledem k jeho blízkosti k vysokým pecím mohla voda sloužit jako havarijní zásoba pro chladicí okruh pláště vysoké pece. Vodojem byl zbourán v době těsně před začátkem druhé světové války.28 Poměrně novější konverze je k vidění v areálu bývalé chemické továrny Hermanna Ehreta v Boleticích nad Labem, která byla postavena dle projektu děčínského architekta J. F. Diessla z roku 1899. Od roku 1900 se zde vyráběly chemikálie pro textilní a kožedělný průmysl. Pravděpodobně v té době vznikl zděný oblý komín s výškou 35 metrů. Část dříku byla v minulosti ubourána a na vrcholu vybudována osmiboká železobetonová deska nesoucí válcový rezervoár s vnějším oplechováním. Vodojem slouží stále svému účelu pro dnešní firmu Chemotex Děčín, a. s., zabývající se výrobou produktů průmyslové chemie, kosmetiky a drogerie.29

konstrukční a materiálové řešení komínových vodojemů Obecně jsou známá tři materiálová řešení komínových vodojemů – ocelové, železobetonové a zděné. Nezávisle na tom se jedná v principu o podobné tvarové řešení. Nádrže měly vždy půdorys mezikruží, které se navléklo na dřík komína. V případě ocelových vodojemů dle Intzeho patentu tvořily stěny nádrže soustředné válce na spodních koncích kónicky spojené, u stěn železobetonových se kromě striktně válcovitého tvaru vyskytovala poměrně často alternativa s vnější stěnou šikmou – to pak nabyl rezervoár podoby komolého kužele postaveného na užší základnu. Zásadní rozdíl mezi ocelovými a železobetonovými variantami nastal u tvaru dna. Zatímco Intzeho rezervoáry měly kuželovitý tvar vyplývající z již zmíněného výhodného statického působení, železobetonové nádrže se od tohoto tvaru odklonily a mívaly až na výjimky dno rovné. Rozdíl byl také v poloze vnitřní stěny nádrže – u ocelových vari30 Wasserbehälter auf dem Schornstein, Dinglers polytechnisches Journal LXXV, 1894, č. 8, s. 191. 31 Jan Vladimír Hráský, Přednášky o vodárenství. (Zásobování měst a krajin vodou.), Část II., Vodojmy, Praha 1919, s. 14. František Klokner, Železový beton ve vodním stavitelství, 2. vydání, Praha 1929, s. 140. 32 E. Kottenmeier, Der Stahlbehalterbau, Der Stahlbau III, 1930, č. 5, s. 50. Ernst Ackermann, Das Hochofenwerk der Fried. Krupp A.-G. in Essen-Borbeck, Der Stahlbau IV, 1931, č. 9, s. 104–105. 33 Antonín Klír – František Klokner (eds.), Technický průvodce pro inženýry a stavitele. Sešit sedmý. Stavitelství vodní, II. část. Vodárenství, Praha 1923, s. 134–135. Jan Vladimír Hráský, Přednášky o vodárenství. (Zásobování měst a krajin vodou.), Část II., Vodojmy, Praha 1919, s. 125.

ant byla ponechána provozně výhodná mezera minimálně 50 cm mezi stěnou a dříkem (tento meziprostor bránil tomu, aby se teplota vody výrazně zvýšila kvůli teplým spalinám procházejícím komínem, přičemž zároveň blízkost teplé stěny komína poskytovala dostatečnou ochranu proti zamrznutí vody při nízkých zimních teplotách30), u železobetonu naopak stěny těsně přiléhaly, případně byla ponechána několikacentimetrová mezera. Objem nádrže závisel na potřebě daného provozu, přičemž ale rozměry musely být přiměřené velikosti a proporcím komína. Výška nádrže, resp. maximální možná hloubka vody se volila s ohledem na několik parametrů. Zpravidla do návrhu maximální výšky vstoupil důvod změny tlaku vody vlivem proměnlivé výšky hladiny. Aby změna tlaku nebyla při jejím kolísání tak citelná, volila se hloubka většinou do 5 metrů. U železobetonových nádrží tato limitní hloubka navíc odpovídala i dodržení požadavku na spolehlivou vodotěsnost. Výjimkou se staly nádrže s hloubkou vody 7 metrů, u větších hloubek pak bylo obtížné těsnění (naopak u ocelových vodojemů nečinil vyšší hydrostatický tlak s těsněním problémy).31 U menších hloubek vyplynula výška z geometrie a požadovaného objemu nádrže. Komínové vodojemy disponovaly běžně objemy v řádu desítek až stovek kubíků, přičemž jeden z těch rekordních měl objem 600 m3 vystavěný na komíně v roce 1909 pro elektrárnu v německém Neussu. V roce 1931 se zmiňuje časopis Der Stahlbau o největší nádrži v Evropě patřící nově vybudovanému vysokopecnímu závodu v Essen-Borbeck. Ocelová nádrž o objemu 800 m3 byla osazena ve výšce 32 metrů nad terénem.32 U nás měl největší objem železobetonový rezervoár na komíně ve Dvoře Králové nad Labem, a to 300 m3. Ocelové nádrže se stavěly z plechů spojených nýtováním o tloušťce větší, než zpravidla určil statický výpočet (s ohledem na riziko koroze), a to rámcově 5 mm a více.33 Uložení konstrukce pak poskytl kamenný, nebo cihelný věnec, na který byly osazeny ocelové profily, k nimž se přinýtovala konstrukce nádrže. Ocelové komínové vodojemy se osazovaly na dříky komínů i dodatečně, přičemž se komín musel staticky prověřit a bylo nutné pro nádrž konstrukčně vytvořit dostatečnou oporu. Většinou vykazovaly komíny 25

dostatečnou rezervu v únosnosti pro osazení vodojemu od samého po34 E. Kottenmeier, Der Stahlbehälterbau, Der Stahlbau III, 1930, č. 2, s. 20. František Klokner, O továrních komínech, Praha 1906, s. 21–22. 35 Fritz Edler von Emperger (ed.), Handbuch für Eisenbetonbau in vierzehn Bänden, Neunter Band, Berlin 1934, s. 123. 36 M. Strukel, Der Wasserbau für studierende und praktiker, zweite Auflage, Leipzig 1908, s. 144. 37 Fritz Edler von Emperger (ed.), Handbuch für Eisenbetonbau in vierzehn Bänden, Neunter Band, Berlin 1934, s. 123.

Běžná řešení železobetonových komínových vodojemů, vlevo nádrž nesená konzolami, vpravo deskou, 1923

čátku. Takovéto osazení se pak zrealizovalo na ocelových konzolách nebo obruči obepínající dřík.34 I železobetonové rezervoáry se daly budovat buď zároveň s komínem, či kdykoliv za provozu. To, jak lze nádrž osadit na komín, věrně popsal Benno Löser v roce 1934 v odborné publikaci Handbuch für Eisenbetonbau: „Úkol osadit vodní nádrž ze železobetonu na tovární komín nenese s sebou žádné zvláštní obtíže, pokud jsou komín a nádrž postaveny současně, neboť je přitom možné hned od začátku zvolit náležitá konstrukční opatření. Podepření nádrže lze provést rozličnými způsoby, například vyloženými vrstvami cihel, vyčnívající římsou anebo za pomoci pilířů, spojených ve výši nádrže kruhovým nosníkem.“ 35 Tyto způsoby podepření nádrží se užívaly od počátku jejich výstavby, jedna z prvních zmínek o nádržích podpíraných pilíři, konzolami či římsami na komínech pochází v odborné literatuře z roku 1908.36 Náročnější situace ale nastala, pokud se rezervoár měl osadit již na funkční komín: „Těžší už je přidat železobetonovou kruhovou nádrž k již stojícímu komínu v provozu dodatečně. Tady už to není tak jednoduché. Během stavby, zejména při nanášení vodovzdorné omítky, se teplo z komína stává komplikací. Uplatněním tepelné izolace mezi vnější stěnou komína a stěnou nádrže může být nicméně ohřívání nádrže udržováno v únosných mezích.“ 37

Rezervoár nesený železobetonovou deskou v Kolíně, 2014

Železobetonová deska nesoucí rezervoár podepřená konzolami ve Dvoře Králové nad Labem, 2013

Na našem území se ujaly nejčastěji varianty, kdy nádrže nesly desky uložené do zdiva komínového dříku. Stěna dříku se v místě uložení nádrže pozvolna pomocí vyložení cihel rozšiřovala tak, aby se získala dostatečná úložná plocha pro železobetonovou desku. Tato deska, která v některých případech tvořila i ochoz rezervoáru, mohla být zároveň i dnem nádrže, případně se nádrž s novým dnem vybetonovala samostatně na ní. Dle potřeby mohla být deska ještě podepřena konzolami rozmístěnými pravidelně po obvodu dříku (v počtu šesti, osmi, ale i více), spřaženými kruhovým železobetonovým prstencem (Dvůr Králové nad Labem, Praha-Vysočany – Spalovací stanice hlavního města Prahy či 38 Rudolf Kukač, Železobetonové reservoiry na továrních komínech, Zprávy veřejné služby technické II, 1920, č. 10, s. 243.

Českomoravská-Kolben-Daněk, a. s.). Vyskytly se i případy, kdy konzoly, či spíše reminiscence na krakorce neměly funkci statickou, nýbrž jen dekorativní pro dodání vznešeného výrazu – například u komína akciové společnosti Teerag v Hradci Králové a v Pražské šroubárně F. Pánka ve Vysočanech (s. 68–69).38 27

Výstavba železobetonové nádrže na funkčním komíně libčické šroubárny, 1921

Obdobné způsoby uložení se užívaly i u dodatečně osazených železobetonových rezervoárů. Jeden z prvních takových případů je známý už v roce 1905 v továrně na papír a celulózu v Gernsbachu.39 U nás známe pouze čtyři. O to cennější je skutečnost, že rovnou dvě podobné realizace dodnes stojí v Libčicích nad Vltavou a ve Slaném. Oba vodojemy osazené ve dvacátých letech 20. století jsou konstrukčně

39 Fritz Edler von Emperger (ed.), Handbuch für Eisenbetonbau in vier Bänden, Dritter Band, Berlin 1907, s. 452–454.

velice podobné a mají i shodný objem – 150 m3. Nosnou desku nádrže s výškou vodního sloupce až 5 metrů nese osm mohutných odstupňovaných konzol, resp. krakorců o celkové výšce 2,5 metru. Osazení nádrže v Libčicích nad Vltavou okomentoval v roce 1922 statik Karel Válek v Technickém obzoru: „Stavba byla obtížnější a zajímavější tím, že reservoir poměrně značného obsahu (150 m3, stěna komína ve výši konzol

40 Karel Válek, Statické řešení válcové stěny, Technický obzor XXX, 1922, č. 6, s. 86–87. 28

jen 37 cm) musil být postaven bez rušení chodu komína. Při této stavbě ukázalo se jedinou závadou značné ohřívání vnitřní stěny reservoiru přiléhající ke stěně komína.“40

V Praze bychom našli další případ dodatečného osazení vodojemu na komín, a to způsobem pro naše území zcela ojedinělým. Stalo se tak v bývalém ruzyňském cukrovaru při přestavbě na zemskou donucovací pracovnu v polovině třicátých let 20. století. Komín byl dle projektu firmy Ing. Jakub Domanský z roku 1931 obestavěn po obvodu osmi železobetonovými pilíři a ty společně s dříkem podepíraly nádrž o objemu 150 m3. Prostor mezi pilíři byl vyzděn a v meziprostoru mezi komínem a obvodovým zdivem vzniklo točité ocelové schodiště pro přístup 41 Martin Vonka – Robert Kořínek – Jana Hořická – Jan Pustějovský, Komínové vodojemy. Situace, hodnoty, možnosti, Praha 2015, s. 72–75.

k nádrži. Na první pohled stavba připomíná spíše klasický věžový vodojem.41 Odlišný způsob uložení vodojemů na dřík komína se aplikoval u nádrží zděných. Ty bychom v minulosti našli pouze u vodojemů zemních, věžové vodojemy zděné rezervoáry neměly. Po stránce materiálové a technologické je tudíž takové řešení vzácností.

Dodatečně osazený železobetonový rezervoár ve Slaném, 2013

Stěny válcových komínových rezervoárů se zdily z cihel na cementovou maltu a do ložných spár se vkládala pásová ocel. U nás je známý pouze jediný komín s takto řešeným vodojemem, a to vybudovaný pro přádelnu lnu a bavlny Seidl Ignác a spol. v Sudkově. Nádrž o objemu 42 MT C 65/N-2 Býv. Fabrica de oțet, Margina, Rumunsko, KODA, 22. 5. 2015, koda.kominari.cz. MT C 57/N-2 Býv. Olajgyár, Bercsényi liget, Győr, Maďarsko, KODA, 28. 5. 2014, koda.kominari.cz. Stejný stavitel jako v Sudkově není ale dosud potvrzen.

Jediný známý zděný komínový vodojem na území České republiky v Sudkově, 2013

35 m3 nese 16 ocelových nosníků I-profilu radiálně vykonzolovaných ze dříku komína. Ty navíc podepírají ocelové rámy trojúhelníkovitého tvaru a tento téměř 2 metry vysoký rozšiřující se prostor pod dnem nádrže vyplňuje cihelné zdivo. Hned několik konstrukčně a vizuálně podobných komínových vodojemů se nachází ve Vídni, v rumunském městě Margina a v maďarském Györu.42 V posledně jmenovaném, v olejně Adolfa Kohna, nese dodnes komín o původní výšce 60 metrů a horní světlosti 220 cm nádrž s objemem 100 m3. Ve výšce 16 metrů nad terénem se zdivo dříku postupně rozšiřuje o 113 cm, přičemž v tomto zdivu jsou radiálně umístěny ocelové nosníky podepírající vodorovné nosníky nesoucí dno

Prejzová krytina nádrže a ventilační trubice ve Slaném, 2013

Podhled do stropní desky vodojemu přeloučské zbrojovky, 2014

nádrže nacházející se ve výšce 20 metrů. Celková výška válcové nádrže je 8,3 metru, vnější průměr 6,3 metru, v 88 cm široké nádrži mohla hladina dokonce dosáhnout výšky 7,2 metru.43 Až na výjimky tvořila krycí deska železobetonové, resp. zděné nádrže zároveň i střechu, ve které byl zhotoven vstupní otvor do nitra nádrže. Jako střešní krytina se nejčastěji používaly prejzy, plech či lepenka. Některé komínové vodojemy měly ve střeše zabudovány ventilační trubice, které umožňovaly volné proudění vzduchu v momentě, kdy docházelo k poklesu či zvedání vodní hladiny v nádrži (Slaný, Choceň). Příjemné překvapení lze nalézt vymalované ve stropě vodojemu přeloučské zbrojovky. Zde se totiž v roce 1932 podepsali dělníci – kromě několika špatně čitelných partií je patrný text „6. XII. 1932. Lukavecký“. Nádrž musela být vně i uvnitř přístupná, zároveň musela umožnit, aby mohl pracovník dále pokračovat ve výstupu na korunu komína. Jako 43 Archiv autorů.

běžné řešení se osvědčila instalace malé plošiny pod dnem nádrže, při31

Typická přístupová cesta na střechu nádrže pomocí plošiny a žebříku v Mělníku, 2013

čemž z ní byly snadno přístupné ventily k potrubí (pokud zde zrovna byly osazeny). Tím, že se okraj plošiny dostal relativně daleko od dříku komína, se dalo po žebříku dostat na ochoz nádrže, a pokud ochoz chyběl – což je časté u komínů mladších – tak přímo na střechu. V Nymburku spojuje plošinu s otvorem v ochozu s ohledem na velikou šířku desky šikmý žebřík, po kterém se vystupuje čelem do volného prostoru. V některých případech vedla výstupová cesta skrze nádrž, kdy pravidelná hmota nádrže byla narušena z jedné strany průleznou šachticí (Choceň, Pardubice, Olšany). Podobný způsob se užíval u Intzeho nádrží poměrně často – pohyb byl možný v dutině mezi vnitřním pláštěm nádrže a lícem komína. Již zmíněnou výhodou komínových nádrží se stala vyšší odolnost proti zamrznutí. Pokud komín fungoval bez delších přestávek nebo voda v systému dlouho nestála a odběr byl pravidelný, zamrznutí nehrozilo. Ocelové vodojemy se zpravidla ponechávaly bez jakékoliv přidané tepelné izolace či obkladů, zato nádrže železobetonové až na výjimky 32

nějakou formu izolace měly. Nejčastěji se užívalo obezdění vnější železobetonové stěny cihelnou přizdívkou s vytvořením vzduchové mezery mezi zdivem a stěnou o mocnosti v řádu centimetrů. Přizdívka se nechávala nejčastěji v režném provedení, existují ale i příklady s omítnutým vodojemem, přičemž mohl být povrch doplněn i o štukové ornamenty (Vilémov-Zahořany). Alternativně se užívaly i jiné způsoby obložení vnější stěny, například dřevěný nebo plechový obklad kryjící vloženou tepelnou izolaci (Havířov-Dolní Suchá – s. 78). Odlišný a zajímavý způsob ochrany proti zamrznutí byl aplikován u komína 38 metrů vysokého, s horní světlostí 100 cm, vystavěného v roce 1913 pro kotelnu odborné technické školy pro textilní průmysl v Reutlingenu. S ohledem na očekávané horké kouřové spaliny z parního kotle měl komín ochranné pouzdro vyzděné do výšky 16,3 metru. Nádrž o objemu 27 m3 byla umístěna 12 metrů nad terénem, čímž mohl být prostor mezi pouzdrem a dříkem propojen s prostorem mezi vnějším povrchem komína a zadní stěnou nádrže dvanácti malými vzduchovými kanály. Vzduch ohřátý kouřovými zplodinami tak měl vnitřní plášť nádrže obtékat a tím zahřívat vodu.44 Plášť nádrže se často užíval k propagaci. Rezervoár totiž poskytl relativně velikou a hlavně dobře viditelnou plochu – ponejvíce nesly stavby jména továren, továrníků či produktů. Tak například na vodojemu v areálu bývalého ČKD ve Vysočanech byl vytvořen ve zdivu reliéf s protilehlými totožnými nápisy „Českomoravská Kolben-Daněk“ (s. 84–85), nedaleko od něj byl k vidění nápis „F. Pánek“, název stejnojmenné pražské šroubárny (s. 68–69), na pražských Vinohradech hlásal vodojem značku známého produktu: „čokoláda Orion“ (s. 72–73). V kolínských lučebních závodech si zase nechali v roce 1928 zrealizovat na rezervoáru světelnou reklamu. Nápis nově zaváděného produktu „Acylpyrin“ byl 11 metrů dlouhý a písmena měla výšku 1 metr. Tuto reklamu chtěl ale tentýž rok dopravní úřad v Kolíně zakázat, neboť svým světlem uváděla v omyl vlaky na železniční trati, která probíhá hned vedle továrny. Červené světlo reklamy totiž znamenalo pro vlaky pokyn „stůj“. V neposlední řadě si pamětníci v Libčicích pamatují na dobu socialismu, kdy byla na komínovém vodojemu šroubáren umístěna pěticípá rudá hvězda ze žárovek, která ve večerních a nočních hodinách vytvářela pro tehdejší dobu typickou zářivou dominantu. Hvězda svítila vždy, 44 Fritz Edler von Emperger (ed.), Handbuch für Eisenbetonbau in vierzehn Bänden, Neunter Band, Berlin 1934, s. 412–413. Rudolf Kukač, Železový beton ve stavitelství, Praha 1951, s. 116–117. 45 Martin Vonka – Robert Kořínek – Jana Hořická – Jan Pustějovský, Komínové vodojemy. Situace, hodnoty, možnosti, Praha 2015, s. 47, 51.

když se splnil plán. Pro zaměstnance to bylo pozitivní znamení: „Bude svítit hvězda, dostaneme prémie.“ Pod vlivem událostí v roce 1968 byla odstraněna, ale brzy nato v době normalizace se tam již v jiné podobě objevila znovu a „zdobila“ komín až do roku 1990.45 Vnitřní povrch rezervoárů byl vystaven téměř vždy trvalému účinku vody, který se mohl snadno stát škodlivým zvláště pro železobeton. Zatímco ocelové nádrže hydroizolaci neměly, u nádrží železobetonových se musela učinit příslušná opatření. Voda pronikající betonem až k ocelové výztuži mohla přivodit korozi, což by v extrémním případě vedlo k ohrožení bezpečnosti stavby. Požadavek nepropustnosti (i z hlediska účelu stavby samotné – tedy akumulace vody) se tak stal jednou z priorit návrhu a realizace. K dosažení spolehlivé nepropustnosti nádrže bylo potřeba, aby nevznikly v konstrukcích sebemenší (byť staticky nevýznamné) trhliny. To 33

Vyzděný reliéf názvu firmy v plášti nádrže, kolem 1930

se dalo ovlivnit mimo jiné již ve fázi návrhu při dimenzování jednotlivých částí nádrže, na které působí tlak vody (stěna, dno). Další podmínkou vodotěsnosti se stala i vhodná a dobrá jakost betonu a správná technologie výstavby. Při výstavbě se muselo zamezit vzniku trhlin, které mohly zapříčinit objemové změny betonu způsobené smršťováním betonu či střídáním teplot. Zároveň se doporučovalo omezit výšku vodního sloupce v nádrži na 5 metrů. Nejčastějším prostředkem k dosažení potřebné vodotěsnosti se stala cementová omítka. Nanášela se nejlépe ve dvou či třech vrstvách do úhrnné tloušťky 15–20 mm. Zásadní bylo ohlídat, aby v ní nevznikly trhliny. Zvýšená péče se musela věnovat vnitřním koutům a hranám – přechody stěny do dna bývaly zaobleny. To lépe pomohlo mimo jiné vyztužit a zachytit vzniklé tahové síly v tomto místě a také se tato místa lépe omítala. 34

Prakticky v původní a nepoškozené podobě se díky krátké funkční době dochovala cementová omítka v nádrži na oktogonálním komíně třídírny uhlí Dolu Prokop ve Vilémově-Zahořanech z roku 1920. Vnitřní líc mohl být navíc doplněn o další hydroizolační nátěry (Siderosthen, Inertol aj.).46 Tyto vrstvy pak časem v mnoha případech překryly další nátěrové izolace na bázi asfaltu či různé povlakové izolace. Blíže si ukažme příklady konstrukčního řešení několika komínů s vodojemy, které vyrostly v zahraničí a které jistě stojí za zmínku především pro dotvoření přehledu o možných technických a architektonických řešeních. Však také tyto zahraniční ukázky dostaly v době svého vzniku prostor i v dobové literatuře, což se naopak u českých komínů s vodojemy stávalo zřídkakdy. Pozoruhodné komíny (nejen s vodojemy) a i další konstrukce (například věžové vodojemy) vznikaly od prvního desetiletí 20. století v Belgii a Francii díky stavebnímu systému zvanému Monnoyer. Ten vycházel z vynálezu belgického inženýra Dumase, který si v roce 1907 nechala patentovat společnost Léon Monnoyer & Fils. Ta také tyto architektonicky netradiční konstrukce stavěla. 46 František Klokner, Železový beton ve vodním stavitelství, 2. vydání, Praha 1929. Rudolf Kukač, Železobetonové reservoiry na továrních komínech, Zprávy veřejné služby technické II, 1920, č. 10, s. 244. 47 Martin Vonka, Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2014, s. 80–81. 48 L. Monnoyer & Fils, Réponse au détracteur du procédé de construction en béton armé, Belgie 1911.

Systém Monnoyer se skládal ze speciálně tvarovaných betonových tvarovek, které dodaly komínu (či jiné konstrukci) průřezový tvar pravidelného mnohoúhelníku s půlkruhovými oblouky ve vrcholech. Po sestavení dříku tak vznikla vertikální žebra, která propůjčila komínu velice působivý, specifický a na svou dobu originální vzhled.47 Během let 1908 a 1909 se v referencích firmy Léon Monnoyer & Fils objevily hned čtyři komíny s vodojemem s výškami mezi 30 a 60 metry.48 Za bližší zmínku stojí jeden z nich, a to nesoucí dva vodojemy nad sebou. Komín výšky 55 metrů a světlosti v koruně 240 cm vybudovala společnost v roce 1908 pro důl v Anderny-Chevillon ve Francii. Horní rezervoár měl objem 100 m3 a vnější průměr 8,5 metru, dolní měl objem 23 m3 a vnější průměr 6,9 metru.49 Této zajímavé stavbě se jako ukázce vrcholné stavební dovednosti a dokonalého souladu funkce a elegance dostalo veliké pozornosti tehdejších odborných médií, včetně českých. Další podobné komíny s dvěma nádržemi, a to nadmíru architektonicky vyvedené, stály v huti v italském městě San Gavino Monreale. Komíny výšek 110 a 68 metrů byly vystavěny v roce 1931. V roce 1975 postihla ten nižší nehoda, při které se z jedné poloviny zřítil a ochromil

49 Segmental Chimney Construction in France, Concrete-Cement Age II, 1913, č. 1, s. 34–35.

chod továrny.50

L. Monnoyer & Fils, Cheminées, châteaux d‘eau, constructions en béton armé, Belgie 1910.

k postavení nádrže o objemu 90 m3 na stávající komín ve výšce asi

50 La Fonderia di San Gavino Monreale, www.bibliotecadisangavino.net Crolla la ciminiera della Fonderia, www.bibliotecadisangavino.net.

Dodatečné osazení železobetonové nádrže v roce 1905 v Gernsbachu jsme již zmínili. Nyní si ukažme blíže okolnosti a detaily návrhu. V továrně potřebovali tlakovou vodu a z úsporných důvodů se rozhodli 12 metrů nad zemí. „Úkol to byl náročný proto, neboť takový způsob ukotvení, kdy se obvykle proráží komínová stěna sbíječkou, nebyl tady možný. Použití vyztuženého betonu nabídlo však nejúčelnější řešení,“ psalo se v roce 1907 v publikaci Handbuch für Eisenbetonbau. Ta blíže popisuje i technické řešení. Vlastní železobetonová nádrž měla výšku 3,4 metru, tloušťka vnější stěny vodojemu činila na úpatí 16 cm a v nejhornější části pouhých 8 cm. Její armatura sestávala z horizontálně uložené výztuže o průměru 11,5 mm a ze svislé výztuže průměru 7 mm. Ve spodní části nádrže byla vzdálenost mezi horizontálními pruty výztuže 7 cm a směrem vzhůru se 35

Železobetonový komín s dvěma vodojemy systému Monnoyer vybudovaný pro důl v Anderny-Chevillon, 1908

v souvislosti se snižujícím se tlakem vody zvětšovala až na 12 cm. Svislá výztuž měla odstupy mezi pruty 10 cm. Vnitřní stěna vodojemu byla díky minimální zátěži odpovídajícím způsobem řešena tenčí: 6 cm nahoře, 12 cm dole. Armování tvořily horizontální pruty o průměru 8 mm s odstupem 10 cm. Dno vodojemu bylo silné 15 cm a vyztužené sítí s průměrem drátu 7 mm. Strop nádrže tvořila 7 cm tlustá deska, která byla vyztužena rovnými pruty o průměru 7 mm uloženými ve sklonu desky a pruty o průměru 5 mm radiálně ohnutými ve směru na ně kolmém. Aby byl vodojem o vnitřní šířce 1,5 metru ochráněn před vlivem horké stěny komína, byla mezi lícem komína a vnitřní zdí nádrže ponechána souvislá vzduchová mezera o průměrné šířce 10 cm. Naopak na ochranu proti mrazu byl vnější líc nádrže obložený dřevěnými prkny tak, aby se zároveň vytvořila mezi obkladem a stěnou nádrže dutina, která se vyplnila rašelinovou drtí. Nepropustnost nádrže zajistila vnitřní cementová omítka, střechu pokryla lepenka přilepená na betonový povrch asfaltem. 36

Nádrž nesla železobetonová konstrukce, resp. deska podepřená osmi konzolami spojenými prstencem tloušťky 25 cm o celkové výšce 2,2 metru, který obepnul dřík komína. Aby se předešlo pnutím, nebyla nádrž s touto spodní nosnou konstrukcí pevně spojena, nýbrž byla od ní oddilatována lepenkou umístěnou mezi dnem a nosnou deskou. Vodojem vystavěla akciová společnost Meeß & Nees z Karlsruhe v květnu 1905 za tři týdny. Náklad činil 7 600 marek.51 Poměrně známý komín s vodojemem se nachází v Alfeldu a byl postaven pro firmu Faguswerke. Od roku 2011 je společně s továrnou přidán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Komín postavila v roce 1915 firma Vogel & Köhler. Železobetonová nádrž o objemu 42 m3 spočívá na desce s prstencovým trámem ve výšce 23 metrů nad zemí, kterou podepírá osm radiálně umístěných pilířů provázaných se zdivem dříku komína. Až do výšky 15,6 metru není těchto osm pilířů vidět, neboť jsou zakryty přizdívkou tloušťky 15 cm. Vlastní nádrž je od podpěrné železobetonové desky konstrukčně oddělena – tedy samostatně vybetonována. Hloubka vody činí 2,6 metru, vnitřní šířka 1,20 metru, tloušťka zdí 10 cm. Zvnějšku je nádrž obložena cihlami. Architekt továrních budov a komína Walter Gropius zvolil pro dozdobení barevnou kombinaci, kdy se žlutým dříkem kontrastuje tmavý povrch pilířů a vlastní nádrže.52 Od roku 1975 byla dodána vodojemu i funkce reklamní – ve čtyřech směrech byla nádrž doplněna o obchodní název „Fagus“ dle návrhu Maxe Hertwiga.53 Konstrukčně zajímavý a ojediněle řešený komín stál do roku 2008 v norimberské mlékárně. Monolitický železobetonový komín o výšce 75 metrů a světlostí v koruně 160 cm vybudovala v roce 1930 společnost Wayss & Freytag. Komín nesl na nosné desce ve výšce 21 metrů dvě nad sebou umístěné kruhové nádrže situované v jedné společné válcové konstrukci o výšce 5 metrů. Spodní nádrž o objemu 120 m3 poskytovala 51 Fritz Edler von Emperger (ed.), Handbuch für Eisenbetonbau in vier Bänden, Dritter Band, Berlin 1907, s. 452–454.

studenou vodu, horní nádrž o objemu 40 m3, nesená osmi ocelovými nosníky radiálně vystupujícími z dříku, pak vodu teplou. Obě nádrže a netradičně i celou horní část komína nad nimi nesla železobetonová kruhová deska o průměru 12,4 metru, kterou navíc podepírala osmice pilířů o průřezu 40 × 180 cm radiálně vybíhající z komínového dříku. 12 metrů nad zemí byly pilíře ještě vyztuženy vodorovnou

52 Fritz Edler von Emperger (ed.), Handbuch für Eisenbetonbau in vierzehn Bänden, Neunter Band, Berlin 1934, s. 124.

deskou předsazenou o 110 cm (plán na s. 97).54

53 The Fagus factory in Alfeld, Nomination for Inscription on the Unesco World Heritage List, September 2009, s. 25–26, whc.unesco.org. 54 Fritz Edler von Emperger (ed.), Handbuch für Eisenbetonbau in vierzehn Bänden, Neunter Band, Berlin 1934, s. 124–125. 37

technologie zásobování vodou Nádrže na komínech se na našem území osazovaly nejčastěji ve výšce 20 až 35 metrů nad terénem (měřeno ke dnu nádrže). Z dnešních existujících komínů se nachází nejníže položená nádrž v Rosicích (14 metrů), nejvýše pak v Přelouči (45 metrů). Konečné výškové umístění nádrže na komíně bylo dáno vždy konkrétním požadavkem na zajištění potřebného tlaku ve vodovodní soustavě. Zdroje vody čerpané do nádrží byly různé. V počátcích jejich výstavby se převážně jednalo o místní studny a povrchové vodní toky (potoky, řeky, náhony) nebo přirozené či umělé nádrže, v nichž se voda ze zdroje nejprve akumulovala a teprve následně čerpala do systému (Ostrava-Svinov, Slaný, Vilémov-Zahořany). Některé komínové vodojemy byly napojeny také na veřejnou vodovodní síť (Nymburk, Praha-Vysočany – ústřední skladiště ministerstva pošt a telegrafů). Netradičním zdrojem byly důlní vody, jež se následně používaly pro parní kotle. Takový případ nastal ve Zbůchu, kde vodu, která se čerpala z černouhelného dolu z hloubky 650 metrů, bylo nutno změkčovat v rozsáhlé filtrační stanici. Následně se voda dopravovala do železobetonové nádrže na komíně o objemu 150 m3 ve výšce 25 metrů nad terénem a odtud odtékala přes rozdělovač na jednotlivá místa dle potřeby.55 Čerpaná voda se nejčastěji hnala do nádrží pomocí odstředivých, rotačních nebo pístových čerpadel na parní nebo elektrický pohon a zároveň byla většinou upravována průchodem přes různé typy filtračních zařízení.56 Rovněž následné užití vody se lišilo a v celé řadě případů sloužila v daném areálu pro více účelů. Používala se pro parní kotle (Praha-Vyso55 A. Gallistl, Západočeský báňský akciový spolek ve Zbůchu (doly a elektrárna), in: Vojtěch Kulda – Václav Ptáček (eds.), Elektrotechnika a elektrárny v západních Čechách, Praha 1936, s. 102. 56 Antonín Klír – František Klokner (eds.), Technický průvodce pro inženýry a stavitele. Sešit sedmý. Stavitelství vodní, II. část. Vodárenství, Praha 1923, s. 144–145, 224–225. 57 Jan Vladimír Hráský, Zásobení měst vodou, Praha 1904, s. 5, 8. Antonín Klír – František Klokner (eds.), Technický průvodce pro inženýry a stavitele. Sešit sedmý. Stavitelství vodní, II. část. Vodárenství, Praha 1923, s. 2, 5–6. 38

čany – ústřední skladiště ministerstva pošt a telegrafů, Kolín), jako voda technologická ve výrobních procesech (Mělník – voda chladicí, Litovel – voda prací), jako voda pitná nebo užitková pro potřeby zaměstnanců (Slaný – koupelny, sprchy, toalety, Pardubice – pitná voda pro areál nemocnice), ale také jako voda pro hasební účely (Sudkov, Dobrovice, Choceň). V takovém případě byl pak vodojem napojen na sprinklerový systém nebo síť hydrantů. Vodojem byl vybaven o nutná technologická zařízení – potrubní systémy (potrubí přívodní, odběrné, výpustné, přelivné), ventily a armatury, systémy pro měření aktuální výšky vodní hladiny v nádrži. Pro potrubní systémy přivádějící a odvádějící vodu z nádrží se užívalo buď potrubí přírubové, nebo hrdlové, a to převážně z litiny. Armatury s ventily byly vždy řešeny jako přírubové.57 Počet trub napojených na nádrž na komíně býval různý (záleželo na způsobu užití vody), nejčastěji se však setkáváme se systémem, kdy k vodojemu vedla dvě nebo tři potrubí (tyto systémy například najdeme u dochovaných komínů s vodojemy postavených známou českou rodinnou firmou Fischerů z Letek – více o této historicky důležité společnosti v kapitole Stavitelé). V případě dvou potrubí bylo jedno zároveň přívodní a odběrné. Pod nádrží se toto potrubí mohlo větvit – do nádrže v horní části ústilo nad přetokovou hranou potrubí přívodní (voda byla přiváděna na hladinu, aby se zamezilo nežádoucímu víření sedimentu na dně nádrže), ve spodní části ústilo potrubí odběrné, zpravidla osazené sacím košem. Pokud se potrubí nevětvilo, bylo zaústěno vždy u dna nádrže (Litovel). Druhé

Přelivné potrubí a systém převodu aktuální výšky hladiny na stavoznak v České Skalici, 2014

potrubí, které se rovněž pod nádrží větvilo (v tom případě hovoříme o potrubí odtokovém), mělo za úkol odvádět vodu z přelivného a z výpustného potrubí (Nymburk). Pokud se druhé potrubí nevětvilo, sloužilo pouze jako potrubí přelivné. Výše popsaný systém dvou potrubí odpovídal i běžné praxi počátku 20. století pro věžové vodojemy s tehdy ještě ocelovými rezervoáry. Věžové vodojemy v Nymburku (1904) a v Měšťanském pivovaru v Plzni (1907) měly jedno společné přívodní i odběrné potrubí zaústěné ve dně nádrže a pod nádrží rozvětvené potrubí odtokové. Vodojemy v Praze-Michli (1907) a v Jaroměři-Josefově (1912) měly odtoková potrubí řešena stejným způsobem, rozdíl byl v rozvětvení potrubí přívodního a odběrného pod nádrží.58 Do několika komínových vodojemů jsou napojena potrubí tři. Ta mohla sloužit jako potrubí přívodní, odběrné a přelivné (Praha-Vysočany – Pražská šroubárna F. Pánek) nebo jako potrubí přívodní a odběrné 58 Společenstvo vodárenských věží, nedatováno, www.vodarenskeveze.cz.

zároveň, přelivné a výpustné (Dvůr Králové nad Labem). Dobře zachovaný systém tří potrubí (přívodní, odběrné, odtokové), kde se odtokové potrubí dělí ještě pod nádrží na přelivné a výpustné, najdeme u komínového vodojemu v kolínských lučebních závodech. 39

Sediment na dně komínového vodojemu v Kolíně, 2013

Přelivné potrubí sloužilo k bezpečnému odtoku vody v případě, že byla do vodojemu čerpána voda, přestože již bylo v důsledku poruchy spínače čerpadla nebo nedbalosti čerpací obsluhy dosaženo maximální hladiny. Potrubí výpustné sloužilo k vypuštění veškerého obsahu nádrže při jejím čištění a údržbě. Odběrné potrubí ve dně bylo zaústěno vždy trochu výše oproti výpustnému potrubí pro možnost sedimentace drobných nerozpuštěných látek ve vodě.59 U některých komínových nádrží bylo přelivné potrubí vyvedeno volně z rezervoáru, a voda tak v případě přelivu dopadala z vodojemu přímo na zem (Ostrava-Svinov, Sudkov). Důležité bylo, aby na přelivném potrubí nebyl umístěn ventil a byl tak vždy zajištěn bezproblémový odtok z přeplněného rezervoáru. Výpustné potrubí naopak ventil mít muselo, jinak by docházelo k nepřetržitému samovolnému odtoku vody z nádrže. V mnohých případech byl tento ventil umístěn na potrubí tak, aby šel ovládat z plošiny osazené 59 Jan Vladimír Hráský, Přednášky o vodárenství. (Zásobování měst a krajin vodou.), Část II., Vodojmy, Praha 1919, s. 120, 130. 40

pod nádrží. Uložení trubních systémů na tělese komína bylo v zásadě dvojí. Nejstarším způsobem bylo vedení potrubí vně podél dříku komína. Tento způsob, který se uplatňoval již u prvních komínových vodojemů v Německu, vyžadoval důkladnou izolaci potrubí, aby nedocházelo

k nežádoucímu zamrzání vody. Jako účinné izolátory se používaly lisované čtvrtkruhové tvárnice z drceného korku lepeného asfaltem nebo jinou emulzí,60 kterými bylo dané potrubí obloženo, tvárnice přitom byly zajištěny drátem nebo pásovou ocelí. Takto izolované potrubí bylo obaleno térovým papírem, případně také plechem. Potrubí na komíně v Ostravě-Svinově má pod oplechováním izolaci z dřevité vlny svinuté do provazců. 60 Josef Kubeš – Oldřich Kubeš, Vodovody a vodárenství: Příručka pro instalatérskou praxi a pomůcka pro školení, Praha 1950, s. 175.

Dobře zachovaná původní izolace potrubí je u potrubí na komíně v Nymburku, v Sudkově nebo v Praze-Vysočanech (ústřední skladiště ministerstva pošt a telegrafů). Je znám případ, kdy potrubí nebylo vedeno těsně při stěně komínového dříku, ale viselo na ocelových profilech vykonzolovaných z dříku (Vilémov-Zahořany).

Volně vedené potrubí na nymburském komíně, 2013

Komín se zděnou šachticí v přeloučské zbrojovce, 2015

V pozdějších dobách se při vnější stěně dříku komína vyzdívala cihelná šachtice, ve které potrubí vedlo a která zajišťovala dostatečnou ochranu před zamrzáním vody v systému (první známý případ použití zděné šachtice u nás nalezneme na komíně v cukrovaru v Dobrovici). U všech stojících komínů s vodojemem postavených firmou Fischerů je kromě komína nymburského vždy potrubí vedeno zděnou šachticí. Zajímavým způsobem, který se výrazně promítl do vzhledu celého komína s vodojemem, bylo uložení potrubí do tří volně stojících pilířů nebo čtyř samostatných šachtic vedoucích podél dříku komína. Tyto postupy jsou známy od firmy Ing. Josef Jaroslav Hukal a spol. V prvním případě vedla do nádrže z podstavce odděleně tři potrubí rovnoměrně rozmístěná po kruhovém půdorysu nádrže, přičemž každé potrubí mělo svou vlastní šachtici. Zachovaný komín s těmito šachticemi dodnes najdeme v areálu pardubické nemocnice a v minulosti také v nemocnici českobudějovické. 42

V druhém případě byl komínový dřík od paty až po vodojem doplněn čtveřicí lizén pravidelně rozmístěných po obvodu komínového tělesa, které v sobě ukrývaly šachtici s potrubím. Tyto ploché pásovité dekorativní prvky však poskytovaly velmi malý prostor pro samotné potrubí, proto musel prostup zasáhnout i do nosného zdiva dříku. Popsané řešení bychom v minulosti našli u dnes již neexistujícího komína v továrně přesných přístrojů a plynových masek Eckhardt a spol. v Chotěboři,61 u kotelny nemocnice v Hradci Králové62 a také u stojícího komína skláren v Sázavě. Přístup k potrubím a zejména ovládacím armaturám se nacházel zpravidla v podzemním manipulačním prostoru u paty komína, případně z plošiny pod dnem nádrže. Je znám jeden případ osazení několika kovových dvířek do zděné šachtice v různých výškových úrovních, z nichž byl zajištěn přístup k potrubí a jeho kontrole během provozu (Slaný). Množství vody v nádrži bylo nutno hlídat pomocí systému kontroly výšky vodní hladiny. Přísná kontrola dostatečného naplnění rezervoáru probíhala zejména v případech, kdy nádrž sloužila jako zdroj hasební vody zajišťující zároveň potřebný tlak v systému. U nejstarších komínových vodojemů sloužil ke kontrole aktuálního stavu stavoznak vodní hladiny. Ten mohl být umístěn přímo na plášti nádrže na ochozu, což pro noční provoz vodojemu vyžadovalo také instalaci osvětlení (Sudkov, Karviná, Rosice, Kolín). Stavoznak mohl být také na dolních partiích komína. Do dnešních dnů se dochovalo jen několik stavoznaků. Ty jsou tvořeny buď dvěma svislými dřevěnými 61 SOA Zámrsk, fond Eckhardt a spol., Chotěboř 1918–1945.

deskami, mezi nimiž se pohyboval ukazatel výšky vodní hladiny (Sud-

62 Jan Tichý, Pamětní spis k otevření Okresní nemocnice v Pardubicích, Pardubice 1931, nestránkováno.

systém s plovákem, ocelovým lankem a vodicími kolečky. Lanko mohlo

kov), anebo pak podobnou alternativou z kovových materiálů (Nymburk, Slaný). K samotnému přenosu výšky hladiny na stavoznak sloužil být vyvedeno stropem nádrže (Choceň, Nymburk) nebo úzkou trubkou dosahující nad maximální hladinu ve vodojemu vedlo dnem nádrže dolů (Česká Skalice, Přelouč).

Ocelový vodojem se stavoznakem v německém Krefeldu, 2015

Nitro komínového vodojemu s plovákem ve Slaném, 2013

Dalším řešením kontroly výšky vodní hladiny pak bylo umístění uzavíracího ventilu přívodního potrubí ovládaného plovákem přímo v nádrži na komíně (Praha-Vysočany, ústřední skladiště ministerstva pošt a telegrafů). V pozdějších letech bývaly tyto původní prvky nahrazovány modernějšími systémy (Mělník – odporové měření výšky hladiny vody, Dívčice – dálkové stavoznaky s elektrickým přenosem údajů). Při průzkumech komínových rezervoárů byly objeveny zbytky celé řady kontrolních a signalizačních mechanismů, převážně ve velmi dezolátním stavu znemožňujícím jejich bližší identifikaci. Nahradil-li nový způsob měření systém původní, nemusel být dřívější systém zcela odstraněn. Ve vodojemu v Ostravě-Svinově jsou dokonce zachovány zbytky původního a torza dalších tří systémů měření vodní hladiny. Obecně však platí, že tyto systémy buď uváděly do provozu signalizační zařízení (ve Slaném byla obsluha o dostatečně naplněném rezervoáru upozorněna sirénou), nebo přímo spínaly a vypínaly čerpací techniku.

stavitelé Stavba továrních komínů (často společně se zazdívkou kotlů) se v Evropě stala v posledních desetiletích 19. století vysoce odborným a specializovaným sektorem stavebnictví se značnými nároky na zkušenost, preciznost a know-how projekčních a stavebních firem. Za vrcholný doklad stavitelských dovedností komínářských firem pak lze určitě považovat tovární komíny s vodojemy. Není proto divu, že v dobových inzerátech těchto společností se v první polovině 20. století tyto stavby často objevovaly jako symbol jejich podnikání. Postavit komín umělo relativně hodně firem, ale osadit na těleso komína i vodojem, to už dělal jen úzký okruh skutečných specialistů. Stavitelům komínů, komínářským mistrům svého oboru, je věnována celá jedna kapitola v monografii Tovární komíny. Funkce, konstrukce, 63 Martin Vonka, Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2014, s. 54–60. Martin Vonka, Stavitelé komínů, Fabriky.cz, nedatováno, www.fabriky.cz.

architektura z roku 2014 či na portálu fabriky.cz.63 Zde se zaměříme hlavně na ty společnosti, mezi jejichž reference právě patřily i komíny s vodojemy. Nejvíce komínů s vodojemy na našem území vystavěla komínářská firma Bratří Fischerové a spol. z Letek (dnešní část Libčic nad Vltavou) a později firma se stejným rodinným vedením – Ing. V. Fischer a spol. Na kontě mají minimálně 19 komínů, přičemž do dnešních dní se jich dochovalo devět. Z nich ten ve Dvoře Králové v bývalé Sochorově mechanické tkalcovně a tiskárně látek z roku 1941 drží dnes primát nejvyššího

Typické fischerovské komíny v areálu firmy Elektrotechnická akciová společnost, dříve Kolben a spol., Praha-Vysočany, před 1924

stojícího komína s vodojemem (výška 80 metrů) a zároveň má také největší objem rezervoáru (300 m3). Firma rovněž postavila nejvyšší komín s vodojemem v české historii vůbec – stometrový komín Spalovací stanice hlavního města Prahy ve Vysočanech (s. 88–89).

Další komíny, byť již v menším množství, vystavěly například společnosti Ing. Josef Jaroslav Hukal a spol. (mimo jiné stavitel stodvacetimetrového komína elektrárny ESSO v Kolíně z roku 1931, který je dodnes nejvyšším zděným komínem v České republice), Erhart a Ehmann, vídeňská firma L. Gussenbauer & Sohn, FUMOR, J. Kohout (mimoto významný stavitel kruhových pecí), G. Richter & Co, německá firma s pobočkou ve Vídni H. R. Heinicke a drážďanská společnost Vogel & Köhler. Na základě různých indicií se lze domnívat, že i známá firma Úředně autorizovaní stavební inženýři Kapsa & Müller, podnikatelé staveb má za sebou minimálně jednu realizaci (Železárny Hrádek).64 V Německu se výstavbě věnovala již zmíněná společnost F. A. Neuman a dále pak například J. Ferbeck & Cie, Alphons Custodis a Sulze & Schröder. Posledně jmenovaná firma postavila dva komíny s vodojemem výšek 100 a 80 metrů v elektrárně Muldenstein.65 V některých případech je znám projektant komína a dá se předpokládat, že daný komín také postavil, ale potřebné důkazy chybí. Mezi takové můžeme počítat například významného těšínského stavitele Ing. Eugena Fuldu (Karviná) nebo inženýra Richarda Mayerhofer-Höllingena z Moravské Ostravy (Choceň). Docházelo i k případům, kdy komín a vodojem postavilo více různých podniků. V olšanských papírnách si v roce 1907 sjednala firma Vogel & Köhler na postavení železobetonového vodojemu firmu G. A. Wayss & Cie. Ocelovou nádrž vodojemu v Rakouské Mannesmannově 64 SOA Plzeň, fond Železárny Hrádek u Rokycan a. s. 1901–1945, karton 8. 65 Gustav Lang, Der Schornsteinbau V, Hannover 1920, s. 599. 66 Martin Vonka – Robert Kořínek – Jana Hořická – Jan Pustějovský, Komínové vodojemy. Situace, hodnoty, možnosti, Praha 2015, s. 10–13, 18–21. 67 Archiv Pražských vodovodů a kanalizací, fond Pražské vodárny, karton 577, pod čp. 616 Vysočany. 68 O něco dříve byl vystavěn firmou Ant. Dvořák a K. Fischer komín v areálu Elektrotechnické akciové společnosti, dříve Kolben a spol. v Praze-Vysočanech. Stavitele dodatečně osazeného rezervoáru ale neznáme – s. 62–65. 46

válcovně trub, spol. s r. o. v Ostravě-Svinově zase dodala na komín od Alphonse Custodise firma Mährisch-Schlesische Eisenindustrie, A. G. se sídlem v Ostravě-Přívoze.66 Napojení samotných komínových vodojemů na rozvod vody v areálech prováděly s největší pravděpodobností místní vodařské firmy bez potřebných širších znalostí problematiky. V dostupných archiváliích až na jednu výjimku prakticky projektová dokumentace k rozvodům vody vždy chybí, a to i v případě, že se dochovala běžná stavební dokumentace ke komínu a vodojemu (výkresy, statické výpočty aj.). To je možná také důvod občasné určité odlišnosti od standardního napojování věžových vodojemů té doby, které prováděly firmy zkušené a s dlouholetými tradicemi. Jedinou potvrzenou firmou (zachovala se původní dokumentace) s bohatými zkušenostmi s projektováním a výstavbou vodovodů byla firma Ing. Jar. Matička Praha-Karlín, která projektovala napojení komínového vodojemu v Praze-Vysočanech (ústřední skladiště ministerstva pošt a telegrafů).67 Vraťme se nyní k renomované a úspěšné společnosti Bratří Fischerové a spol. Její kořeny sahají do roku 1894, kdy stavební inženýr Karel Fischer a stavitel na Královských Vinohradech Antonín Dvořák společně zbudovali v Letkách cihelnu s šestnáctikomorovou kruhovou pecí. Cihelna provozovaná pod hlavičkou společnosti Ant. Dvořák a K. Fischer vyráběla nejen standardní cihlářské výrobky, ale specializovala se, a to je pro budoucí vývoj velice důležité, i na komínovky. Firma začala podnikat také ve výstavbě a opravách továrních komínů, přičemž první komíny postavila v roce 1895. V roce 1910 se podnik po odchodu Antonína Dvořáka a smrti Karla Fischera přetransformoval na ryze rodinnou firmu Bratří Fischerové a spol. a o dva roky později vznikl v dobrovickém cukrovaru její první komín s vodojemem.68

První tovární komín s vodojemem od firmy Bratří Fischerové a spol. v dobrovickém cukrovaru, 2014 47

Dobový inzerát firmy Ing. V. Fischer a spol., 1923

Jako speciální stavební firma se na počátku roku 1922 samostatně vyhranila pod vedením nejstaršího syna Karla Fischera, stavitele Vincence Fischera, společnost Ing. V. Fischer a spol. V nové firmě zároveň působil ještě na pozici inženýra a stavitele Vincentův mladší bratr Václav, který po jeho smrti v roce 1934 převzal vedoucí pozici. A jeho spolupracovníkem se stal synovec inženýr Karel Fischer, se kterým se ještě setkáme u posledního postaveného továrního komína s vodojemem na našem území (chemická úpravna uranových rud v Mydlovarech – s. 90–91). Předmět podnikání nové společnosti byla stavba továrních komínů, zazdívka kotlů, koupě a prodej stavebního materiálu všeho druhu. Majiteli se stali dosavadní společníci závodu Bratří Fischerové a spol., který o založení nové obchodní společnosti mimo jiné informoval 7. března 1922 ředitelství svého bankovního ústavu – Živnostenské banky: „K založení nové firmy vedly především okolnosti umožniti samostatný rozvoj našemu rozsáhlému odvětví staveb komínových, k nimž v nejbližší době přiřadíme specielní konstrukce továrních vodojemů, soustavné pěstění zazdívek kotlů, kterým jsme nemohli věnovati dosud náležité pozornosti a podnikání staveb pozemních.“69 Ještě o rok dříve nastala pro Fischery jedna významná událost. Vů-

69 Archiv České národní banky, fond Živnostenská banka v Praze (Industriala, Heinrich Klinger) 1859–1964, karton 6785. 48

bec poprvé v rodinné stavitelské historii byl osazen na stávající komín železobetonový rezervoár. Stalo se tak v libčických železárnách, které sousedily s cihelnou Fischerů a kde sama firma Ant. Dvořák a K. Fischer v minulosti postavila hned několik továrních komínů. Patrně se také jednalo o vůbec první dodatečné osazení železobetonového vodojemu na komín na našem území (byť v zahraničí se již takovéto realizace dříve

vyskytly). Komín s vodojemem se stal firemní ikonou a především firma Ing. V. Fischer a spol. jej různě prezentovala. Až do svého znárodnění používala nakreslený komín s vodojemem (variantně i s kotelnou) v obrazové inzerci, v hlavičce svých firemních formulářů a i na obálkách pro obchodní korespondenci. Na vodojemu býval alternativně dopsán nápis „RESERVOIR“ nebo „1500 hl“. Na libčickou referenci ihned navázala reklamní kampaň nejen v odborném tisku. V Lidových novinách vyšlo toto oznámení: „Ochranu továren proti požáru, který může zničiti v několika hodinách milionový podnik a ožebračiti celé okolí na dlouhou dobu, poskytují vodní nádrže na komínech, které v poslední době s velikým úspěchem zavádí firma Ing. V. Fischer a spol. v Letkách, p. Libšice. Vodní reservoir ve výši 25-40 m obsahuje 500-1500 hl vody, kterou lze rozvésti do celé továrny. Zařízení toto nahradí celou vodárnu a umořuje se pohodlně z výtěžku závodu.“ 70 V dobových inzerátech cílil podnik Ing. V. Fischer a spol. svůj marketing zprvu na možnost zřídit vodojem na komíně jako zdroj hasební vody („zajistěte továrnu proti požáru zřízením vodojemu na komíně“). Tato strategie ale nové klienty evidentně nepřilákala, a tak se brzy firma omezila na inzerci s konstatováním, že mimo jiné staví i vodojemy na komínech. Nicméně, i přes inzerované výhody, tyto komíny nikdy netvořily hlavní příjem společnosti – zatímco továrních komínů postavila nejen na našem území několik tisíc,71 podíl zrealizovaných komínů 70 Lidové noviny XXX, 1922, č. 243, 16. 5., s. 9.

s vodojemem na celku tvořil jen nepatrnou část.

71 Martin Vonka, Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2014, s. 58.

kou se komín postaví – bylo běžné, že projektová dokumentace nebo

Fischerové sami moc nelpěli na formalitách, tedy pod jakou hlavičstatický výpočet byl vypracován na hlavičkovém papíru společnosti Bratří Fischerové a spol., ale razítko uvedené na dokumentech patřilo firmě Ing. V. Fischer a spol. Zřejmě firma užívala zásoby starých formulářů z doby, kdy ještě neexistovala. Stejně tak v rámci obou společností

Cedulka stavitele osazená na dříku komína kolínských lučebních závodů, 2013

vystupovala jako stavitel jedna osoba – Vincenc Fischer. Tato situace nastala například v Kolíně v roce 1922. Projekční práce proběhly pod

firmou Bratří Fischerové a spol., ale na komíně je dodnes dochována cedule s textem „Inž. V. Fischer a spol. Letky–Libšice“. S historií rodinného podniku Fischerů byl spjat jeden důležitý odborník pocházející také z Letek – Karel Válek. A co je právě pro téma komínových vodojemů důležité – jeho odbornou doménou se staly statické výpočty válcových stěn rezervoárů. V roce 1909 dokončil studia na Českém vysokém učením technickém v Praze a začal pracovat ve firmě Bratří Fischerové a spol. Za první světové války práci musel přerušit a nastoupil v kanceláři městského stavebního úřadu v Taškentu. Od roku 1917 sloužil jako dobrovolník v české sibiřské armádě a na počátku roku 1920 byl demobilizován. Válek se věnoval nejen praxi, ale publikoval i několik odborných článků. Pro téma komínových vodojemů jsou důležité statě o výpočtech rezervoárů – v roce 1914 v časopise Cement, železo a beton zveřejnil stať Přibližný vzorec pro výpočet válcových stěn reservoirů a publikoval také v prestižním časopise Beton u. Eisen.72 Tomuto tématu se věnoval i ve své disertační práci s názvem Válcová stěna reservoiru, kterou obhájil ve věku 36 let 6. listopadu 1920. Ač měla práce pouze 11 stran a jednu stranu vyobrazení, byla oponenty, profesorem Františkem Kloknerem a doktorem Zdeněk Bažantem, pozitivně přijata jako práce nová a zdařilá.73 Na jejím základě publikoval ještě v letech 1921–1922 v časopise Technický obzor pojednání Statické řešení válcové stěny, kde navíc prezentoval statické výpočty pro komínové vodojemy v Dobrovici a Nymburku. Zároveň podal krátkou zprávu o osazení vodojemu na libčický komín.74

72 Karel Válek, Přibližný vzorec pro výpočet válcových stěn reservoirů, Cement, železo a beton VIII, 1914, č. 2, s. 48–51 a č. 3, s. 69–72. Karel Válek, Berechnung zylindrischer Wasserbehälter mit Berücksichtigung der Sohleneinspannung., Beton u. Eisen XIX, 1914, s. 368. 73 Archiv ČVUT v Praze, fond VŠIS – disertace. 74 Karel Válek, Statické řešení válcové stěny, Technický obzor XXIX, 1921, č. 27, s. 129–131, č. 28, s. 133 a Technický obzor XXX, 1922, č. 6, s. 86–87. 50

údržba komínových vodojemů Vodojem je choulostivým místem v dopravě vody od zdroje ke spotřebiteli. Dochází v něm k časovému zdržení vody, což ovlivňuje její jakost. Tyto nepříznivé vlivy se vyskytují vždy, bez ohledu na typ vodojemu, a nelze je ani vyloučit. Situace se systematicky začala řešit až od roku 1970, kdy vyšla nová norma ČSN 73 6630 Vodojemy. Zároveň je nutno provádět i údržbu konstrukčních a technologických části. Ocelové komínové vodojemy trpěly přirozenou korozí. Nátěr vnějšího pláště proto bylo nutno pravidelně obnovovat. Železobetonové vodojemy byly z vnější strany obezděny s vytvořením uzavřené vzduchové izolační mezery. Tento vnější plášť nevyžadoval tak častou údržbu, opravovaly se odpadávající čílka cihel či omítka. Řešení uzavřené vzduchové izolační mezery bylo výhodnější oproti klasickým věžovým vodojemům, kde mezi samotným rezervoárem a stěnou pláště většinou bývá otevřená pochozí izolační mezera široká několik desítek centimetrů. Zde díky vysokým teplotním rozdílům mezi teplotou vody (přibližně 7–11 °C) a okolního vzduchu v teplých letních měsících dochází při vysoké relativní vlhkosti vzduchu k orosení povrchu vnějších stěn a k vlhnutí omítky, která následně snadno opadává.75 Pokud byl komínový vodojem opatřen ochozem, byly práce údržby vnějších stěn snáze proveditelné. V Německu se lze setkat s přístupem, kdy byl vodojem doplněn zalomenou příhradovou konstrukcí s žebříkem, která svým tvarem kopírovala tvar nádrže a byla posuvná po vodicích kolejnicích po celém obvodu rezervoáru. Tím se stal celý vnější povrch nádrže dobře přístupný pro potřebné kontroly a opravy. Pravidelným kontrolám podléhala také vodotěsnost samotné nádrže. Prosakovala-li voda skrz betonovou stěnu rezervoáru, přistupovalo se k opravě hydroizolace uvnitř vodojemu. Předtím však bylo nutno odstranit ze dna hrubé nečistoty a mnohdy i několikacentimetrový nános usazenin, případně vystříkat stěny nádrže tlakovou vodou. Následně mohla být stará hydroizolace odstraněna a nahrazena novou. U dosud stojících komínů lze odhalit širokou plejádu způsobů a materiálů uplatňovaných při opravě, resp. obnově hydroizolace. Používaly se například několikanásobné nátěry na bázi gumoasfaltu (Libčice nad Vltavou) nebo se aplikovaly asfaltové pásy (Choceň). Důraz musel být kladen na důkladné napojení vodorovné a svislé vrstvy izolace. U posledního existujícího ocelového typu komínového vodojemu na našem území v ostravské městské části Svinov jsou zřetelná místa, kde působila koroze a bylo nutno nahradit poškozené části přivařením nového ocelového plátu. Technologické vybavení komínových vodojemů bylo poměrně jednoduché, jeho údržba nebyla složitá. Celkový dobrý provoz závisel na správné funkci citlivých součástí, k nimž patřily především zařízení plovákových nebo jiných uzavíracích armatur a všechny části stavoznaků vodní hladiny. Vzhledem k vlhkosti prostředí se dále kontrolovala elektroinstalace a systémy detekce vodní hladiny, které nahrazovaly původní systémy s klasickým plovákem. V zimních měsících bylo třeba dbát na 75 Josef Kurka – František Štolba, Provoz a údržba vodovodních zařízení, Praha 1973, s. 432.

revize izolačních materiálů potrubních systémů.

vybrané nedochované tovární komíny s vodojemy

Jména firem a podniků, v jejichž areálech byly komíny s vodojemy postaveny, jsou užita v podobě, jakou měla v době, kdy byl na komín osazen vodojem. Komíny jsou seřazeny chronologicky od nejstaršího komínového vodojemu (ne komína, byť až na výjimky se doba vzniku shoduje). 53

stručný přehled Podle současného stavu poznání evidujeme na území současné České republiky 60 továrních komínů s vodojemy, přičemž 38 komínů již bylo v minulosti zbořeno a jednomu komínu byla ocelová nádrž sundána. Do dnešních dnů se tak dochovalo pouhých 21 komínů. 19 z nich má rezervoár železobetonový, jeden je zděný a jeden ocelový Intzeho typu. Přibližně polovina všech známých komínů byla vystavěna v továrnách příslušejících těžkému průmyslu (strojírenský, chemický, těžební, hutnictví), zbytek příslušel lehkému průmyslu (potravinářský, textilní, papírenský, sklářský) a objektům občanské vybavenosti (nemocnice). Ocelových komínových vodojemů vzniklo u nás oproti Německu celkově velice málo – a to kolem desíti. První známý komín s ocelovou nádrží se nacházel v areálu Rafinerie minerálních olejů Maxe Böhma a spol. v Přívoze. Jeho výstavba se datuje před rok 1898. Naopak poslední ocelový vodojem byl u nás postaven patrně v roce 1917, a to v tehdejším Fryštátě (dnešní Karviné) v areálu akciové společnosti

Železobetonový komínový vodojem v olšanských papírnách, 2015

Průmyslové Vysočany na počátku třicátých let 20. století (vlevo komín Pánkovy šroubárny, vpravo rozestavěný komín spalovny)

Fryštátské ocelárny a železárny (s. 66–67). Éra ocelových vodojemů tak byla oproti těm ze železobetonu velice krátká. Komín s největší známou Intzeho nádrží u nás postavila v roce 1905 vídeňská firma L. Gussenbauer & Sohn pro rafinerii firmy David Fanto a spol. v Pardubicích. Komín výšky 75 metrů (svého času jeden z nejvyšších na našem území) nesl nádrž o objemu 170 m3 (s. 58–59). Pro zajímavost – přibližně ve stejné době vyrostl v Hobokenu (dnešní část Antverp) komín 125 metrů vysoký s ocelovou nádrží o objemu 200 m3.76 O dva roky později postavila společnost G. A. Wayss & Cie první železobetonový rezervoár na komíně olšanských papíren. Komín vystavěla drážďanská firma Vogel & Köhler, která rok nato postavila v nedalekém Sudkově další komín – tentokráte ale s vodojemem zděným. Ten je dodnes jediným známým a také jediným stojícím komínem se zděným vodojemem u nás. Posledním existujícím ocelovým vodojemem v České republice vystavěným dle Intzeho patentu je rezervoár o objemu 43 m3 na komíně z roku 1910 v areálu bývalé válcovny trub Ostravě-Svinově. Zato v Německu se jich dle evidence Deutsch Internationale Wasserturm Gesellschaft dochovalo něco kolem čtyř desítek.77 V následujícím období, konkrétně v průběhu dvacátých let 20. století, bylo u nás postaveno nejvíc továrních komínů s vodojemy vůbec.

76 František Klokner, O továrních komínech, Praha 1906, s. 21. 77 Databázi laskavě poskytl Wolfgang Rau.

Všech 25 známých komínů z této doby již neslo rezervoár železobetonový. V třicátých letech došlo k vybudování rekordního komína – jediného s vodojemem, který kdy u nás dosáhl výšky 100 metrů. Stalo se tak v areálu Spalovací stanice hlavního města Prahy v Praze-Vysočanech. Komín 55

Komín s vodojemem z druhé poloviny 20. století na Kladně, 2013

s horní světlostí 450 cm dostavěný v roce 1932 renomovanou firmou Ing. V. Fischer a spol. nesl rezervoár o objemu 200 m3. Poslední tři zděné komíny s vodojemem vznikly v roce 1949 v Mělníku, Roudnici nad Labem a v pražských Strašnicích. V letech 1961–1962 byl ještě postaven 85 metrů vysoký železobetonový komín vybudovaný pro chemickou úpravnu uranových rud MAPE Mydlovary se železobetonovou nádrží o objemu 200 m3 (s. 90–91). K ukončení výstavby a používání těchto specifických staveb konce 19. a první poloviny 20. století došlo z několika důvodů. Nádrže na komínech mají kvůli konstrukci a limitující únosnosti komína omezenou kapacitu, a tím pádem i omezené využití. Rozvoj průmyslu (zejména těžkého) po druhé světové válce v tehdejší Československé republice zvyšoval úměrně také nároky na množství potřebné vody. S vývojem čerpací techniky rostly výkony čerpadel, takže postupně zanikaly požadavky vysoko umístěných nádrží zajišťujících potřebný tlak ve vodovodní síti. A nástup nových typizovaných montovaných oce56

lových věžových vodojemů znamenal pro investory velikou výhodu z hlediska snadné montáže, variability výšky umístění rezervoáru a jeho objemu, nižších finančních nákladů na výstavbu a také poměrně snadné provozní údržby.78 Celý tento vývojový proces je přirozený, přesto v jistém ohledu i paradoxní. Právě ocel jako konstrukční materiál se při vývoji nádrží věžových a komínových vodojemů na počátku 20. století ukázala ve srovnání s železobetonem jako méně praktická a byla v té době na našem území zcela vytlačena. Půl století nato se však úspěšně vrátila zpět. Nicméně i tak v průběhu druhé poloviny 20. století vznikaly ještě občas tovární komíny s vodojemy, ale již zcela odlišných konstrukcí a o menších objemech. Zásadní rozdíl spočíval v tom, že vlastní nádrž byla jasně konstrukčně oddělena od nosné konstrukce, která přenášela její zatížení do komínového dříku. Zmiňme dva typické případy. V bývalých strojírnách v Týnci nad Labem jsou na dřík komína pomocí ocelové konstrukce navěšeny dvě rovnostěnné uzavřené nádrže obložené plechovými lamelami. V areálu Krajského ředitelství policie Středočeského kraje v Kladně nese komín železobetonovou desku, která je obezděna plynosilikátovými tvárnicemi a zastřešena klasickým krovem pokrytým plechovou krytinou. V nitru tohoto prostoru se nacházejí tepelně izolované ocelové nádrže.

78 Robert Kořínek, Vodárenské věže. 4. část: Soumrak elegance vodárenských věží a cesta do současnosti, SOVAK – Sdružení oboru vodovodů a kanalizací XXII, 2013, č. 6, s. 16–17. 57

Pardubice-Svítkov Rafinerie minerálních olejů, David Fanto a spol.

Přestože se tato kapitola věnuje již neexistujícím komínům s vodojemy, uděláme v tomto případě výjimku – jedná se totiž o jediný známý dosud stojící komín, z něhož byla ale již nádrž sejmuta. K tomu došlo ve třicátých letech 20. století. Rafinerii petroleje založil a provoz zahájil roku 1889 vídeňský obchodník s petrolejem David Fanto.79 Postupně v dnes poměrně rozsáhlém průmyslovém areálu na západním okraji Pardubic vyrostlo několik zděných komínů, včetně jednoho z prvních komínů s Intzeho vodojemem na našem území vůbec. Komín výšky 75 metrů a světlosti v koruně 300 cm postavila v roce 1905 vídeňská firma L. Gussenbauer & Sohn a v místě nad podstavcem byla osazena ocelová nádrž o objemu 170 m3. Jako jeden z nejvyšších komínů v Čechách své doby neušel pozornosti Františka Kloknera, který mu věnoval zmínku ve svém popularizačním díle z roku 1906 O továrních komínech (jen chybně uvádí výšku 80 metrů).80 Ještě před komínem si továrna vybudovala v roce 1889 zděný věžový vodojem o přibližné výšce 15 metrů a obsahu nádrže 50 m3. Po roce 1906 byl přestavěn dle návrhu Aloise Špalka, stavitele z Prahy 7. V roce 1944, kdy se pardubická rafinerie stala terčem celé řady náletů spojeneckých letadel, došlo k výraznému poškození vodojemu a jeho demolici. Komín sloužil k provozu nepřetržité destilace, podzemní kouřovod odváděl technologické plyny od pecí.81 Osmiboký podstavec vyzděný z plných cihel má výšku necelých 14 metrů, na něj navazuje oblý dřík z komínovek ukončený rozšířenou hlavicí. Hned nad římsou podstavce 79 /vv – lb [Vladislava Valchářová – Lukáš Beran], heslo Rafinerie minerálních olejů, David Fanto a spol., in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie / Pardubický kraj, Praha 2012, s. 48–49. 80 SOA Zámrsk, fond Závody Fantovy, a. s. Praha 1889–1945, karton 17. František Klokner, O továrních komínech, Praha 1906, s. 15–16.

se nachází do dříku zabudovaný kamenný věnec, na kterém je dodnes uložen ocelový prstenec ze dvou L-profilů. Do nich byla přinýtována ocelová opěrná konstrukce nádrže. Na základě průzkumu komína a dobové obrazové dokumentace se dal alespoň částečně zrekonstruovat tvar rezervoáru a s určitou přesností odečíst jeho základní rozměry: vnější průměr 10 metrů, celková výška (od uložení po okapovou římsu) 6,5 metru, šířka vlastní nádrže 1,7 metru, maximální výška hladiny 3,8 metru. Potrubí vedlo přímo od nádrže do přilehlého objektu. Z jeho střechy se rovněž dalo vystoupit po strmém ocelovém žebříku se zábradlím na ochoz vodojemu. Zde byl na plášti nádrže umístěn stavoznak, na který se přes vodicí kolečko přenášela aktuální výška hladiny. Komín se v areálu dnešní společnosti Paramo, a. s., dochoval jako poslední z necelé desítky původních zděných a je nadále v provozu.

81 SOA Zámrsk, fond Závody Fantovy, a. s. Praha 1889–1945, karton 17. 58

nedatovรกno

Netolice Briketárna Triumph

Podle ústní tradice dal podnět k vybudování továrny na výrobu briket obchodní cestující Häuflein, jehož sestra byla komornou u pruského knížete Hohenloheho. Häuflein měl přesvědčit knížete, že v okolí Netolic se nachází dostatečné množství lignitu, ze kterého by se mohly vyrábět brikety. Při zkušebních vrtech byly jeho dostatečné zásoby údajně nalezeny. V roce 1905 tak začala společnost Briketwerke und Braunkohlengruben-Gewerkschaft in Netolic budovat v polích severovýchodně od Netolic briketárnu. Příslušné plány vypracovala renomovaná společnost Maschinenfabrik Buckau, AG, zaštítěna smíchovským stavitelem Aloisem Elhenickým. Když byla celá továrna postavena a připravena ke spuštění, vyšla najevo skutečnost, že v okolí továrny potřebná ložiska lignitu nejsou, a brikety tak není možno vyrábět. K zahájení provozu továrny tedy vůbec nedošlo, strojní vybavení se demontovalo a odprodalo. Stejně tak i továrna byla na prodej za 350 000 K (cena v roce 1908). V září 1906 o nešťastném příběhu továrny informoval deník Moravská orlice: „U Netolic v Čechách, směrem k obci Podeřišti viděti jest celý komplex přímo velkolepých továrních budov. Ale není tam pozorovati žádného ruchu. Obrovský komín, jeden z největších továrních komínů v Čechách, trčí mrtvě k nebesům, nádherné villy v sousedství továrny čekají na úřednictvo, 14 parních kotlů, osm velkých parních lisů, strojní zařízení, rozsáhlé sušírny, skladiště, všechno je hotovo a připraveno – ale všecek náklad na toto veliké zařízení byl vyhozen nadarmo. Měly se zde vyrábět brikety, ale když už vše bylo připraveno, vyšla na jevo zdrcující pravda, že v celém okolí není materialu, z kterého by se daly brikety vyráběti. Celý podnik byl jenom obrovským podvodem, při němž hlavní interesent, pruský kníže Hohenlohe, připraven byl o mnoho millionů. Praví se, že na patnáct millionů je v podniku tom pohřbeno. Celá věc se nyní soudně projednává.“82 Plán komína výšky 75 metrů se světlostí v koruně 360 cm vypracovala vídeňská pobočka firmy H. R. Heinicke v červnu roku 1905. K udělení stavebního povolení došlo 29. července 1905. Komín byl založen na čtvercové desce o zkosených hranách s ma82 Pohřbili miliony, Moravská orlice XLIV, 1906, č. 204, 8. 9., s. 11.

ximální šířkou 9,8 metru a tloušťkou 100 cm. Do nadzákladového zdiva se v protilehlé poloze napojovaly dva kouřovody vedoucí od čtrnácti parních kotlů umístěných v přilehlé kotelně. Vnější průměr komína u terénu byl 7,4 metru a tloušťka zdiva v tomto

83 SOkA Prachatice, fond Archiv města Netolice 1495–1945, karton 462. 84 Dle fotodokumentace uložené v Muzeu JUDr. Otakara Kudrny. 60

místě dosáhla hodnoty 135 cm. Ocelová Intzeho nádrž s vnějším průměrem 9,5 metru, výškou ocelové konstrukce 5,8 metru a objemem 100 m3 byla osazena ve výšce 33 metrů nad terénem.83 Výstupovou cestu k rezervoáru, resp. na ocelovou plošinu pod ním nezvykle netvořila ocelová stupadla, nýbrž do zdiva dříku kotvený žebřík s pravidelně a hustě umístěnými ochrannými třmeny.84

Během první světové války se z továrních objektů stala ubytovna 85 V. Starý, Netolice od A do Ž, Netolice 1993. SOkA Prachatice, fond Kudrna Otakar, Netolice 1731–1940.

pro Židy z Haliče, od roku 1921 zase fungovala v areálu pila. S demolicí továrních budov a nejspíš i komína se započalo v roce 1938, některé zbylé objekty ale byly ještě využívány po válce dalšími firmami. Dnes v místě briketárny stojí firma Larm, a. s., a historii připomíná pouze název ulice – Triumf.85

1938

Praha-Vysočany Elektrotechnická akciová společnost, dříve Kolben a spol.

Průmyslová výroba má na území dnešní Prahy hluboké historické kořeny. Během průmyslové revoluce se zde rozvíjel průmysl s širokým spektrem zaměření – silné zastoupení měl průmysl potravinářský (pivovary, mlýny, cukrovary), strojní, chemický aj.86 Továrny se postupně roztrousily rovnoměrně po celé Praze, nicméně jejich větší koncentrace byla patrná v okrajových částech Prahy, jako například na Smíchově, v Holešovicích či Vysočanech – a právě posledně jmenovaná oblast je pro výskyt komínů s vodojemy zásadní. Na tomto území jich během jednoho čtvrtstoletí vyrostlo celkem šest. Kolbenova elektrotechnická továrna byla založena v roce 1896 v dnešní ulici Kolbenova. V roce 1898 byla akcionována a přejmenována na Elektrotechnickou akciovou společnost, dříve Kolben a spol. Podnik se rychle rozvíjel a plošně rozrůstal, v roce 1921 došlo k fúzi se společností První českomoravská továrna na stroje v Libni a vznikla Českomoravská-Kolben, a. s., v roce 1927 se přidala Akciová společnost strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol., a touto fúzí se počíná psát historie známého koncernu Českomoravská-Kolben-Daněk, ve zkratce ČKD.87 V rámci velice rozsáhlého průmyslového areálu vyrostla celá řada továrních komínů, z nichž rovnou tři nesly nádrž na vodu. Nutno dodat, že do dnešních dnů se dochoval ze všech továrních komínů v areálu pouze jediný, a to 50 metrů vysoký ve slévárně barevných kovů postavené v roce 1928 stavební firmou V. Nekvasil.88 Komíny rostly v areálu postupně, a to dle aktuální potřeby v rámci jeho rozvoje při různých novostavbách, rekonstrukcích a přestavbách. Komíny byly dle potřeby i navyšovány nebo bourány. První tovární komín Kolbenovy továrny dosáhl v roce 1897 výšky 30 metrů a sloužil pro kotelnu. V roce 1900 se objevila myšlenka na zřízení prvního komínového vodojemu. Z této doby pochází „návrh na zřízení Intzeova reservoiru“ a komín výšky 25 metrů měl 14 metrů nad terénem nést ocelovou nádrž pro pouhých 5 m3 vody (výška hladiny 1,2 metru, šířka nádrže 60 cm). 86 Lukáš Beran – Vladislava Valchářová (eds.), Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy, Praha 2005.

Návrh pravděpodobně provedl přímo někdo z Elektrotechnické akciové společnosti a je z něj patrné naprosté nepochopení, či spíše neznalost konstrukčního řešení nádrží typu Intze. V projektu vůbec nebyl uplatněn výhodný princip tvaru nádrže s kuželovitým dnem, nádrž s rovným dnem přímo přiléhala k dříku a byla nesena vykonzolovanými ocelovými profily, které byly navíc ještě podepřeny. K realizaci dle dochované do-

87 Vysočanské fragmenty – mimořádné vydání, Praha, 18. 9. 2010, s. 10–11. 88 V. Nekvasil 1868–1928, Praha 1928, s. 75. 62

bové obrazové dokumentace zřejmě ale nikdy nedošlo. Další komín o výšce 15 metrů a světlosti v koruně 60 cm přibyl v továrně v roce 1903 u kovárny. V roce 1905 se rozšiřovala kotelna a stávající komín doplnil další o výšce 35 metrů (světlost v koruně 120 cm), v roce 1909 se objevil komín výšky 30 metrů (světlost v koruně 100 cm) pro výhřevné komory ocelárny. Všechny tyto komíny postavila

kolem 1950

firma Ant. Dvořák a K. Fischer z Letek. Poznávacím znakem je mimo jiné firemní rukopis komínářské firmy v podobě typicky tvarovaných hlavic a ve dříku vyzděných ornamentů z barevných cihel. V roce 1910 postavila firma z Letek u slévárny komín, který následně nesl i vodní nádrž. Stavba komína výšky 30 metrů dostala povolení 14. června 1910 a kolaudace se konala 9. září téhož roku. Komín byl vyzděný z komínovek, na 1,5 metru vysoký oblý sokl o průměru 3 metry navazoval oblý dřík s konicitou 5 % ukončený hlavicí se světlostí 100 cm. Poměrně velká nádrž na relativně malý komín byla ale postavena až o něco později. Rezervoár o objemu 100 m3 dostal povolení k výstavbě 9. listopadu 1911 a 7. března 1913 byl vydán souhlas k jeho užívání. V rámci povolení si kladla městská rada podpořená posudkem technického znalce poměrně zajímavé podmínky: „1./ Budiž o to postaráno, by nejmenší přípustná zásoba vody, tj. 40 m3 pomocí automatického zařízení byla vždy, tedy i při požáru udržena, a aby stav vody bylo možno vždy, tedy i za temnoty kontrolovati na snadno viditelné škále. 2./ V pádu, že by reservoir musel býti vypuštěn, budiž práce ta provedena za bezvětří a dutina mezi komínem a vnitřní stěnou reservoiru vyplněna postupně dle vypouštění vody železnými pilinami, neb pískem, neb podobným materiálem, a to nejméně do váhy minimálního zatížení 40 m3 vody. Dostatečná zásoba dotyčného materialu budiž poblíže komína vždy pohotově. Rovněž musí býti vždy pohotově veškerá opatření, aby mohla dutina mezi reservoirem a komínem bez meškání a co nejrychleji pískem býti vyplněna. 3./ Spolehlivá osoba budiž pověřena úkolem, by stav vody a bezvadnou činnost automatického napájecího zařízení ráno, v poledne a na večer každodenně hlavně ale když bouřlivé počasí nastane, kontrolovala. Výsledky těchto revisí zaneseny budte do zápisníku. 4./ Schema a výkres automatického spouštěče pumpy resp. ukazovatele vody v reservoiru budiž ihned ku schválení předložen. 5./ Stavba komína budiž občasně, zejména však po vichřicích důkladně prohlížena a výsledky prohlídky budtež zaznamenány. Ctěná firma činí se zároveň odpovědnou za veškeré nehody, které by následkem nedodržení shora uvedených závazků vznikly.“ 89 Vybudování neúměrně veliké nádrže na tak subtilním komíně způsobilo totiž problémy se stabilitou. Statické výpočty komína s vodojemem se sice nedochovaly, ale z výše uvedených podmínek a dochovaných archiválií z doby opravy komína v roce 1932 lze usuzovat, že vlivem velké plochy rezervoáru došlo ke zvětšení zatížení od větru na komín na takovou míru, že nemohly být při prázdné nádrži naplněny legislativní požadavky na dvojnásobnou stabilitu (původní komín ještě bez nádrže tento požadavek podle výpočtů stavitele Vincence Fischera splňoval). Vzdorovat větru se tedy dalo nejefektivněji právě zvýšením trvalého zatížení nádrže v podobě ponechání rezervy vody v nádrži o hmotnosti 40 tun. Stokubíkový rezervoár tak de facto mohl poskytovat 89 SOA Praha, fond Elektrotechnická akciová společnost dříve Kolben a spol. 1897–1925. 64

efektivně pouze 60 m3 vody. Během užívání sice evidentně nedošlo k nějakému narušení stability, ale zato komín postihla jiná nehoda. To 13. května 1932 v dopoledních hodinách nastal výbuch plynů ve vysušovací peci na generátorový

plyn, několik horních metrů komínového dříku se roztrhlo a padající zdivo prorazilo mimo jiné střechu slévárny a zranilo dva dělníky. „Výbuch byl daleko slyšitelný, davy lidí seběhly se k místu explose a zesílená stráž byla nucena udržovati pořádek.“ K nehodě byl povolán i stavitel Fischer, který podal dobrozdání.90 Komín měl být na jeho základě snesen, ale továrna rozhodla o jeho rekonstrukci, pro kterou Magistrát hlavního města Prahy udělil živnostenskoprávní povolení již 19. května. Rekonstrukční práce na zřícené části komína prováděné firmou Ing. V. Fischer a spol. skončily 26. května a továrna zařídila dle předpisu stavitele pozvolné vysoušení komína. Počátkem června byl komín připraven k provozu. 8. července se konala kolaudace a magistrát udělil povolení komín užívat, jen v zájmu vyvarování se dalších explozí plynů v komíně stanovil ještě tyto podmínky: „1./ Pece na vysoušení jader buďtež opatřeny vlastním komínem s dostatečným tahem. 2./ Každá jednotlivá pec budiž opatřena při vyústění do kouřového kanálu spolehlivým tahoměrem. 3./ Buďtež prováděny pravidelné rozbory kouřových plynů, v případě, že vyskytly by se anomalie, v analyse nespálených produktů, budiž provoz okamžitě zastaven a závada ta buď ihned odstraněna. O výsledcích těchto rozborů budiž vedena záznamní kniha.“ A poněvadž namáhání komína, stejně jako před téměř dvaceti lety, nevyhovovalo při prázdném rezervoáru předepsaným požadavkům na stabilitu, musela továrna magistrátu doložit ke statickému výpočtu od stavitele Fischera doplněk, resp. závazek, že při používání nádrže budou učiněna taková opatření, aby stav vody neklesl pod obsah 38 m3. V případě vyprazdňování se zase muselo zabezpečit, aby byla nádrž zatížena přídavným zatížením v minimální váze 38 tun po dobu vyprazdňování.91 Historie komína s komplikovanými nároky na provoz vodojemu se uzavřela jeho demolicí, která proběhla mezi lety 1948 a 1953.92

90 Výbuch v továrním komíně ve Vysočanech, Národní politika L, 1932, č. 134, 14. 5., s. 4. 30metrový komín v Kolbence rozmetán výbuchem. Dva zranění, Národ VIII, 1932, č. 95, 14. 5. Vrchol továrního komínu se zřítil, Lidové noviny XL, 1932, č. 245, 14. 5., s. 7. 91 SOA Praha, fond Českomoravská-Kolben-Daněk, a. s. 1927–1945, karton 286. 92 SOA Praha, fond ČKD – Sbírka fotografií a negativů 1900–1990. 65

Karviná Fryštátské ocelárny a železárny, a. s.

V době založení Fryštátských oceláren a železáren, které byly základnou pro další rozvoj hutnictví na území města Fryštát (dnes Karviná), měly již Vítkovické železárny sedmdesátišestiletou tradici a Třinecké železárny dvacetisedmiletou tradici výroby oceli a válcovaných materiálů. I přes tuto existující silnou konkurenci prodalo město Fryštát zdejším podnikatelům v roce 1904 přibližně 60 hektarů pozemků, a to s podmínkou, že v nových závodech budou použity místní zdroje pracovních sil. Výstavba podniku podle záměrů měnících se majitelů probíhala zejména v letech 1907–1920. Do té doby byly postupně vybudovány provozy slévárny, lisovny a válcoven. Pro potřeby válcovny na tenký plech došlo kolem roku 1917 k postavení 50 metrů vysokého zděného komína s ocelovým vodojemem a se světlostí v koruně 200 cm. Stavební dokumentaci vypracoval 18. září 1917 významný těšínský stavitel Ing. Eugen Fulda.93 Voda z nádrže se pravděpodobně využívala pro technologické účely. Výrazných výškových objektů stálo v tehdejších železárnách a ocelárnách vícero. Historické fotografie zachycují kromě komína 93 Stanislav Konkolski, O společnosti, která dala profilu jméno: Historie Jäkl Karviná, a.s., Ostrava 2008, s. 20–21. SOkA Karviná, fond Okresní úřad Fryštát 1850–1938, karton 118.

s vodojemem dalších deset komínů.94 V severní části areálu u lisovny se nacházel ještě věžový vodojem čtvercového půdorysu zhotovený jako ocelová hrázděná konstrukce s cihelnou vyzdívkou. Tato stavba se dochovala do dnešních dní.95 Následný konstrukční popis komína vychází z projektové dokumentace a fotodokumentace.96 Těleso komína bylo založeno v hloubce 4,5 metru pod úrovní terénu na desce čtvercového půdorysu o hraně 6,9 metru a mocnosti 100 cm. Do navazujícího nadzákladového zdiva

94 J. Bařinka – T. Hepner, Výroba jemných ocelových plechů, jakož i pásků za chladu válených, in: Technická práce na Ostravsku, Ostrava 1926, s. 382–384. 95 Věžový vodojem Karviná-město, Společenstvo vodárenských věží, nedatováno, www.vodarenskeveze.cz. 96 SOkA Karviná, fond Okresní úřad Fryštát 1850–1938, karton 118. Ostravské muzeum, fotoalbum 9–27. 66

byl pak napojen kouřovod a proti němu vytvořen otvor pro revize ústící do šachtice s průlezem na terén. Z paty s vnějším průměrem 5,4 metru a světlostí 340 cm vycházel kruhový podstavec do výšky 10 metrů a dále dřík s proměnnou konicitou 5,3 % pod nádrží a 4,6 % nad nádrží. Ve výšce 26 metrů nad terénem se na rozšířeném zdivu dříku nacházel ocelový vodojem Intzeho konstrukce o objemu 50 m3. V tomto případě se patrně jednalo o úplně poslední použití ocelového vodojemu na komíně na našem území. Ocelovou konstrukcí vodojemu vedla průlezná šachtice zajišťující přístup k samotnému rezervoáru a k dalšímu výstupu na komín. Ze šikmé střechy vedl přístup na ochoz kolem pláště nádrže, z tohoto ochozu se následně sestupovalo na netradiční druhý ochoz umístěný pod nádrží. Válcový plášť vodojemu nesl stavoznak vodní hladiny a lampu, která jej v nočních hodinách osvětlovala a umožňovala tak dole stojící obsluze kontrolu aktuálního objemu vody. Komín mohl být snesen pravděpodobně ještě v první polovině 20. století. Jednotlivé části továrního areálu jsou dnes pronajímány.

1924

Praha-Vysočany Pražská šroubárna F. Pánek

V pořadí druhý komín s vodojemem na území Vysočan vznikl v roce 1920 pro šroubárnu továrníka Pánka vystavěnou firmou V. Nekvasil.97 Komín o výšce 45 metrů se světlostí v hlavě 180 cm a s železobetonovým vodojemem zrealizovala firma Bratří Fischerové a spol. Komín měl nízký sokl o výšce 2 metry a průměru 4,3 metru u terénu (tloušťka zdiva 78 cm), na něj navázal oblý dřík o konicitě 4,4 % ukončený hlavicí. Nádrž o objemu 30 m3 umístěná ve výšce 21 metrů nad terénem nesla na protilehlých stranách reliéf s továrníkovým jménem „F. Pánek“. Byla doplněna o dekorativní krakorce, které v tomto konkrétním případě neměly statickou, ale pouze architektonickou funkci (podobně řešené krakorce měl také komín postavený v té době v Hradci Králové pro společnost Teerag, a. s.). Výška hladiny v nádrži mohla dosáhnout úrovně maximálně 2,8 metru, světlá šířka nádrže činila 85 cm. Vnější i vnitřní železobetonová stěna rezervoáru měla tloušťku 12 cm, vnější stěnu tepelně izolovala přizdívka z pórovitých cihel 10 cm silná a s vloženou vzduchovou mezerou tloušťky 5 cm. Vnitřní stěna byla od komína oddělena lepenkou. Dno nádrže mělo mocnost 50 cm a spočívalo na samostatné nosné desce (tvořící i ochoz) tloušťky v rozmezí od 8 cm (vnější obvod) do 16 cm (u líce rozšířeného zdiva dříku). Potrubí (přívodní, odběrné a přelivné) bylo uloženo ve zděné šachtici s tloušťkou zdiva 20 cm. Střechu tvořila železobetonová deska tloušťky 19 cm krytá prejzy. Latě pro jejich uložení byly částečně zabetonovány do desky, ta tak musela být o něco silnější, nežli by bylo nutné z hlediska statických požadavků.98 Komín byl zbořen mezi lety 1953 a 1975, příslušná část továrny dosud stojí.

97 V. Nekvasil 1868–1928, Praha 1928, s. 67. 98 Rudolf Kukač, Železobetonové reservoiry na továrních komínech, Zprávy veřejné služby technické II, 1920, č. 10, s. 243. 68

1934

Lovosice Česká továrna na umělé hedvábí systému Elberfeld

Výstavba závodu na výrobu umělého hedvábí nově založené akciové společnosti Böhmische Glanzstoff-Fabrik System Elberfeld byla zahájena v srpnu 1921. V první etapě se začalo stavět srdce závodu – kotelna s komínem – a dále pak strojovna, budovy pro výrobu viskózy, přádelna, tkalcovna, chemická laboratoř a skladiště. Výroba se rozjela v roce 1923.99 Výstavbu komína svěřilo vedení společnosti firmě Nast z Moravské Ostravy. Ta pro konstrukci komína zvolila svůj vlastní stavební systém zvaný Nast – dřík se tak stavěl ze speciálně tvarovaných betonových tvárnic, kdy se do svislých mezer mezi tvárnicemi vložila výztuž a mezery se vyplnily betonem. Další výztuž se vkládala i do ložných spár.100 Stavba komína výšky 60 metrů a světlosti v koruně 220 cm skončila 19. ledna 1922. To ale komín ještě nenesl nádrž, pouze ve výšce 24,3 metru byla rozšířena stěna dříku tak, aby se vytvořila dostatečná úložná plocha pro její osazení. To se uskutečnilo v následujících měsících roku 1922 z dřevěného lešení speciálně pro tento účel vybudovaného.101 Zmínka v odborném časopisu Beton u. Eisen v roce 1922 včetně publikovaného plánu nám dovoluje blíže nahlédnout na konstrukční řešení nádrže. Oproti běžným železobetonovým vodojemům nebyl zvolen 99 SOA Litoměřice, pobočka Most, fond Česká továrna na umělé hedvábí, systém Elberfeld, Lovosice 1920–1949. 100 B. Nast, Fabrikschornsteine aus Eisenbeton, Beton u. Eisen VIII, 1909, č. 4, s. 80–81. 101 SOA Litoměřice, pobočka Most, fond Česká továrna na umělé hedvábí, systém Elberfeld, Lovosice 1920–1949. 102 Paul Frei, Die schalungslose Verbundbauweise „Nast“, Beton u. Eisen XXI, 1922, č. 5, s. 161. 103 Rudé právo XXXVIII, 1957, č. 286, 14. 10., s. 1. 70

způsob vykonzolování nosné desky ve vodorovném směru, nýbrž tvar kuželovitý, jaký věrně známe u systému Intze. Toto šikmé dno rezervoáru o objemu 100 m3 vytvořené z monolitického betonu o tloušťce 15 cm se zapřelo do nosného prstence dříku a na něj navázala vnější svislá stěna z tvárnic systému Nast o tloušťce 15 cm. Betonové tvárnice byly užity i pro vnitřní stěnu tloušťky 10 cm, přičemž mezi vnitřním pláštěm a komínem zůstala 5 cm široká vzduchová mezera. Vnitřní povrchy nádrže tvořila hydroizolační omítka, skladbu vnější stěny pak izolační hmota obložená tvarovanými a natřenými dřevěnými deskami.102 Na počátku padesátých let byla kotelna rozšířena směrem na západ a v té době již zkrácený komín s vodojemem nahradil komín nový (zděný) o výšce 80 metrů. Později se k němu přidal ještě jeden téměř identický a společně vytvořily působivou dvojici, která stojí dodnes. V areálu vznikl v roce 1957 další zajímavý a netradiční komín.103 Nosná, přes 80 metrů vysoká železobetonová konstrukce byla vystavěna jako věž, přičemž dvě protilehlé stěny byly po celé výšce prolomeny velikými pravidelnými otvory. Uvnitř této konstrukce byl instalován průduch odvádějící plyny (například sirouhlík) z přilehlé technologie. Na svém vrcholu nese dnes stavba logo současné firmy Glanzstoff – Bohemia, s. r. o., vyrábějící viskózová vlákna.

1922

Praha-Vinohrady První česká akciová společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu na Královských Vinohradech, dříve A. Maršner

V devadesátých letech 19. století založil na Královských Vinohradech František Maršner podnik na výrobu orientálních cukrovinek, který se později stal největší továrnou na čokoládu u nás.104 Průmyslový areál se postupně rozšiřoval, s čímž vznikla i potřeba nového energetického zdroje. Stavbu strojovny, kotelny a komína povolil Magistrát hlavního města Prahy 5. července 1922. Plán komína s vodojemem byl schválen 23. října 1922 a 4. ledna 1923 bylo vše postaveno a zkolaudováno. Komín postavil podle vlastního návrhu stavitel J. Kohout z Prahy. Komín vysoký 55 metrů se světlostí v koruně 150 cm nesl ve výšce 24 metrů železobetonový rezervoár o objemu 100 m3. Podle plánů byla nádrž řešena jako válec (tedy bez konicity vnějšího pláště) – vnější průměr dosáhl rozměru 8,2 metru, celková výška pěti metrů (od uložení konzol až po nejvyšší bod střechy). Na dříku komína byl vyveden nápis značky „Orion“ zaregistrované v roce 1914 a po obvodu vodojemu napsáno „Čokoláda Orion“. Po plynofikaci a olejofikaci kotelny byl již v době existence společnosti Ústavu sér a očkovacích látek (Sevac) komín (údajně v dezolátním stavu) jako nepotřebný zbořen – 25. května 1981 bylo vydáno stavební povolení k demolici, kterou provedl podnik Vítkovické stavby, Ostrava, v roce 1982.105 V roce 2008 byly zbořeny poslední budovy slavné čokoládovny a na uvolněném místě vyrostl bytový komplex s názvem Rezidence Korunní.

104 Josef Stocký – Emil Ženatý (eds.), Sedmdesát let technické práce: sborník vydaný k jubilejnímu sjezdu československých inženýrů v Praze roku 1935, Praha 1935, s. 342–343. Lukáš Beran – Vladislava Valchářová (eds.), Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy, Praha 2005, s. 125. 105 Úřad městské části Praha 10, Referát administrativy a archivu SÚ, karton Zbořený dům č. p. 1895, Vinohrady No. 2569. 72

1922

Praha-Vysočany Českomoravská-Kolben, a. s.

Stavbu v pořadí druhého komína s vodojemem v areálu budoucího ČKD zadala továrna firmě Ing. V. Fischer a spol. dne 22. srpna 1924 za následujících podmínek: „Dodáte veškerou práci ku stavbě potřebnou a všechen materiál až na místo stavby vyjímaje vodu, elektrický proud pro výtah i světlo a dříví k vyšalování pro betonování reservoiru, jež obstaráme sami. V případě, že by bylo nutno provésti základ hlubší než 2,50 m (jak uvedeno v rozpočtu), obstaráme na onu vícepráci všechen materiál z naší zásoby a dělníky nám budete účtovati na ceny, které mám pro podobné práce sjednány s firmou V. Nekvasil t.j. 1 hodinu kopáče 5,50 a zedníka 6,20 Kč. Zadávací plány a statický výpočet nám bezplatně zhotovíte a zašlete v 5ti exemplářích (2 na plátně) a přejímáte záruku, že nám bude takto projektovaný komín povolen, jakož i záruku za bezpečnost stavby. Bezpečnostní opatření během stavby vůči našim zaměstnancům i osobám třetím provedete svým nákladem. Při skládání materiálu budete dbáti našich pokynů, aby nebyl rušen chod prací továrních. Odvoz vykopaného materiálu na skládku obstaráme sami. Se stavbou počnete ihned a budete postupovati tak, aby komín vyzděn byl do 25. října, kdežto celá stavba i s reservoirem do 3 měsíců nám byla odevzdána. Místnost na requisity komínářů Vám dáme k dispozici. Za přesné dodržení veškerých stávajících předpisů, pokud se týkají stavby zděných komínů továrních, za bezvadnou jakost materiálu nám dodaného, jakož i za odborné a svědomité provedení svěřené Vám práce, přejímáte záruku po dobu jednoho roku ode dne předání a složíte u nás po dobu garanční 10% z účtovaného obnosu buď hotově nebo v papírech pupilární jistoty. Za úplně hotovou stavbu zaplatíme Vám Kč 146.000,- slovy jednostočtyřicetšesttisíckorun.čsl. včetně 2%ní daně z obratu. Polovina tohoto obnosu jest splatna při objednávce, zbytek po srážce záloh na mzdu Vámi poukazovaných dle odpočtu hotově do 30 dnů po ukončení práce a úřední kollaudaci.“ Tovární komín s výškou 40 metrů, světlosti v koruně 130 cm a s vodojemem o objemu 100 m3 vyrostl poblíž současně budované generátorové stanice, kdy se v továrně prováděla rekonstrukce slévárenských topenišť na vytápění generátorovým plynem. Tyto stavby zaujaly prostor západně od budovy slévárny, u které stál při jižní fasádě komín s vodojemem z roku 1910. Stávající způsob vytápění vyhřívacích pecí, sušicích komor a kamen na ohřívání pánví spočíval v nehospodárném přímém topení hnědým 74

po 1935

uhlím a koksem, což vyžadovalo složitou obsluhu a v topeništích se vlivem nedokonalého spalování uhlí vyvíjelo mnoho kouře. Uhlí se tak začalo zplyňovat v plynovém generátoru a vyrobený plyn se rozváděl do jednotlivých slévárenských topenišť. Užívání generátorového plynu mělo velký význam i pro veřejnost, neboť se předpokládalo výrazné snížení množství kouře obtěžujícího okolí. A protože byl stávající, 35 metrů vysoký komín pro výkon martinských a vyhřívacích pecí nedostatečný, přistoupilo se k výstavbě komína nového, který byl situován těsně vedle něj. Potřeba vybudování komínového vodojemu byla zdůvodněna takto: „Stávající železný reservoir na stávajícím komíně jest v materiálu tak vadný, že byla by nutná v krátké době výměna jeho… Tento starý železný reservoir bude svého času zrušen.“ 8. září 1924 stavitel Vincenc Fischer vypracoval statický výpočet komína a v říjnu projekt železobetonové nádrže. 26. září 1924 dostala stavba generátorové stanice a komína povolení a 14. července 1925 proběhla kolaudace. Komín byl založený na kruhové betonové desce o průměru 6 metrů uložené 2,5 metru pod terénem, na ni navázalo nadzákladové zdivo, do kterého se napojil kouřový kanál. Vnější průměr komína u terénu činil 412 cm (tloušťka zdiva v tomto místě byla 63 cm) a na dvakrát mírně odstupňovaný sokl navázal dřík o konicitě 4,8 %, resp. 5 % (první hodnota platí pro část dříku končící na úrovni uložení nádrže do zdiva, druhá pro část nad touto úrovní). Do výšky 7,5 metru nad terénem bylo vyzděno ochranné pouzdro tloušťky 15 cm oddělené od zdiva dříku deseticentimetrovou mezerou. 75

Železobetonovou nádrž nesla ve výšce 22 metrů nad terénem deska mocnosti 12 cm podepřená konzolami výšky 128 cm vyloženými o 180 cm. Dno nádrže tvořila deska 10 cm silná, vnější stěna měla tloušťku proměnlivou, a to 11 cm v dolní a 8 cm v horní části, vnitřní stěna pak 11 cm dole a 7 cm nahoře. Nádrž byla zastropena deskou o mocnosti 7 cm. Vnější stěna byla tepelně izolována 3 cm vzduchové mezery a 16 cm silnou přizdívkou z cihel s vyvedeným nápisem „Českomoravská Kolben“. Třícentimetrová mezera byla taktéž ponechána mezi vnitřní stěnou nádrže a dříkem. Hladina mohla dosáhnout výšky až 5 metrů, vnitřní šířka rezervoáru dosahovala v dolní části rozměru 100 cm a směrem nahoru se rozšiřovala až na rozměr 190 cm. Stropní deska netradičně netvořila i střechu nádrže – ta byla vyřešena samostatnou dřevěnou konstrukcí. Na zdivu komínového dříku vyloženém směrem ven a na obkladovém zdivu nádrže byly uloženy pozednice s profilem 12 × 8 cm, na které se položily krokve o průřezu 8 × 13 cm. Sám o sobě je kuriózní i poměrně veliký sklon střechy, a to 40°. Střešní krytinu tvořily prejzy. Vodojem sloužil jako zdroj vody užitkové (mimo jiné pro splachování toalet) a vody hasební. Do nádrže se voda čerpala pomocí stávající čerpací stanice z říčky Rokytky. Po realizaci se objevily na komíně trhliny, stavitel Fischer je označil za staticky nevýznamné a domníval se, že mohly nastat vlivem občasných výbuchů plynů v komíně. Továrna stavitele ale ujistila, že provoz pecí je svěřen zkušené obsluze, která práci věnuje veškerou potřebnou pozornost, a k žádným výbuchům prý nedochází. Stavitele pak vyzvala, aby trhliny dal zaspárovat, neboť se jimi nasával venkovní vzduch, a snižoval tak komínový tah.106 Co se ale při takovém výbuchu plynů v příslušné technologii může stát, se ukázalo u sousedního a staršího komína s vodojemem v roce 1932. O tom ale bylo již pojednáno na s. 64–65. Stejně jako komín z roku 1910 byl i tento zbořen mezi lety 1948 a 1953.

106 SOA Praha, fond Českomoravská-Kolben, a. s. 1921–1927, karton 23. 76

kolem 1935

Havířov-Dolní Suchá Jáma Suchá

Historie černouhelného dolu v Dolní Suché se začala psát v roce 1905, kdy bylo společnosti Kamenouhelné doly Orlová-Lazy patřící rakouským uhlobaronům, bratřím Gutmannovým z Vídně, vydáno rozhodnutí o zřízení Jámy císaře Františka Josefa (Kaiser Franz Joseph Schacht).107 Vznikl tak jeden z nejvýznamnějších dolů ostravsko-karvinského revíru, který za dobu své existence vydal přes 100 milionů tun černého uhlí a který dvakrát měnil svůj název – v roce 1918 se z něj stala Jáma Suchá, roku 1949 pak Důl Dukla. K vytěžení posledního vozíku uhlí došlo 10. ledna 2007. Důl byl následně uzavřen a postupně demolován.108 Výškových staveb bylo od počátku provozu šachty v areálu několik. V těsné blízkosti z dálky viditelné těžní dvojvěže stával zajímavý věžový vodojem z roku 1911. Z přízemní zděné části vycházel kruhový dřík s točitým schodištěm a příhradová ocelová podpěrná konstrukce. Ve spodní části válcový plášť rezervoáru plynule přecházel v kulatou báň, čímž vodojem připomínal maďarské montované ocelové vodojemy, které se na našem území začaly stavět až v sedmdesátých letech 20. století.109 Původní komín kotelny z počátků provozu dolu později doplnil 71 metrů vysoký zděný komín s železobetonovým vodojemem objemu 100 m3 a se světlostí v koruně 320 cm. O povolení k jeho výstavbě a k výstavbě ekonomizéru (předehřívače vody) zažádalo 13. května 1924 ředitelství dolu Okresní politickou správu ve Fryštátě. Komisionální šetření na místě stavby proběhlo 16. června téhož roku a stavba byla povolena ke konci srpna. Nádrž na komíně sloužila jako zdroj užitkové 107 Jaroslav Čihař, 100 let Dolu Dukla, Ostrava 2005, s. 6. 108 Miloš Matěj et al., Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru, Ostrava 2009, s. 79–82. Historie Dolu Dukla v Havířově 1907–2007, nedatováno, dul-dukla. webgarden.cz. 109 Společenstvo vodárenských věží, nedatováno, www.vodarenskeveze.cz.

vody právě pro ekonomizér. Povolení k užívání obou staveb je datováno 12. březnem 1925. Stavba komína sloužícího kotelně byla založena v hloubce 6,5 metru pod úrovní terénu na železobetonové desce osmibokého půdorysu se vzdáleností dvou protilehlých stran 13,7 metru a mocností 250 cm. Do nadzákladového zdiva se napojoval kouřovod, v patě měl komín průměr 7,3 metru. Nádrž nesla deska o průměru téměř 11 metrů, sloužící zároveň jako ochoz se zábradlím, a šestnáct po obvodu pravidelně rozmístěných konzol uložených na rozšiřujícím se zdivu dříku komína (plán na s. 102). Dno nádrže se nacházelo ve výšce 20 metrů nad terénem. Z ochozu vedl žebřík na střechu nádrže, kde se otvorem vstupovalo do nitra vodojemu. Vnější plášť nádrže byl obložen blíže nespecifikovaným materiálem a dutina mezi ním a železobetonovou stěnou nádrže byla vyplněna izolačním materiálem. Hlavici komína s vnějším průměrem 3,6 metru zakončovaly dva různé široké vystupující pásy z cihel.110 Komín, jehož demolice proběhla před rokem 2003, neměl to štěs-

110 Archiv OKD, fond OKD – Důl Dukla, k. p. Havířov-Dolní Suchá 1946–1987, karton 1. 78

tí jako vybrané objekty bývalého Dolu Dukla, které zůstaly zachovány a byly prohlášeny kulturní památkou.

Ostrava-Přívoz Válcovny kovů, akciová společnost v Přívoze

Nejstarším závodem na výrobu zinkových plechů v tehdejším Rakousku-Uhersku byla zinkovna založená opavskou firmou Tlach a Keil v Přívoze. Továrna však neměla potřebný výkon, a tak se v roce 1899 stala součástí akciové společnosti, kde základním závodem byla nedaleká Donnersmarckova huť u vlakového nádraží. Společně s dvěma hutěmi z Polska a jednou z Maďarska vytvořily podnik s názvem Válcovny kovů, akciová společnost v Přívoze, a po zrušení staré válcovny Tlach a Keil v roce 1906 se přívozský závod stal největším podnikem svého druhu na území dnešní České republiky.111 Od roku 1926 probíhala úplná přestavba provozních budov. Při jejich projektování se kladl důraz na přehlednost, hospodárný postup práce a racionální provoz. A právě v tomto roce byl starý komín z roku 1863 navýšen na 32 metrů (světlost v koruně 150 cm) a došlo na něm k dodatečnému vybudování železobetonového válcového rezervoáru na vodu.112 Komín se čtvercovým podstavcem o hraně 3,35 metru a výšce 5 metrů sloužil k odtahu plynů z pecí z provozu válcovny. Dodatečně vybudovaná nádrž měla objem 30 m3. Potrubí bylo loženo volně vně dříku komína, střechu nádrže lemovalo po obvodu zábradlí. Na komíně se nacházel také stavoznak vodní hladiny. Události druhé světové války zasáhly také zinkovnu. Při bojích v roce 1945 byl komín poškozen a s největší pravděpodobností došlo 111 Antonín Barcuch – Eva Rohlová, Místopis starého Přívozu, in: Karel Jiřík, Ostrava 16: příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, Ostrava 1991, s. 248.

k jeho následné demolici. Na leteckých snímcích z roku 1954 již komín vidět není.113 Komínový vodojem válcovny kovů je další ukázkou pozdějšího umístění nádrže na již existující funkční komín. Je ke škodě věci, že se nedochovalo více archivních materiálů, které by umožnily blíže poznat technické a stavební řešení a porovnat ho s dalšími dodatečně osazenými nádržemi na komínech u nás (Libčice nad Vltavou, Slaný, Praha-Ruzyně).

112 Válcovny kovů a. s., Mor. Ostrava-Přívoz v posledních desíti letech, in: Technická práce na Ostravsku 1926–1936, Ostrava 1936, s. 476, 478. Zemský archiv v Opavě, fond Válcovny kovů, a. s. Moravská Ostrava-Přívoz 1851–1945. 113 Národní evidence kontaminovaných míst, www.kontaminace. .cenia.cz. 79

Hradec Králové Mlékařské a hospodářské družstvo v Hradci Králové, spol. s r. o.

První pokus o zřízení mlékárenského podniku v Hradci Králové spadá do roku 1910, kdy se z iniciativy městského lékaře MUDr. Leopolda Baťka rozvinula akce na ochranu kojenců. Mlékárna zanikla během první světové války a na její činnost navázalo mlékárenské družstvo, jehož ustavující valná hromada se konala 7. února 1925.114 Ideový návrh mlékárny, který odpovídal tehdejším technickým vymoženostem a nejpřísnějším hygienickým požadavkům, vypracoval Dr. Ing. Jaroslav Dvořák, tajemník ministerstva zemědělství. Stavební projekt, rozpočet a zadávací plány připravila firma Ing. arch. stavitel Jo114 Milena Lenderová, Mlékařské a hospodářské družstvo Hradec Králové 1910–1952 (inventář ev. č. 1031, SOkA Hradec Králové), 1989, s. 120. 115 ~, Družstevní mlékárna Mlékařského a hospodářského družstva v Hradci Králové, Hradec Králové 1926, s. 4, 6.

sef Lipš v Praze a stavba byla po ofertním řízení zadána firmě Ing. arch. V. Rejchl, stavitel v Hradci Králové. Slavnostní otevření mlékárny se odehrálo ve dnech 27. a 28. září 1926.115 Chod mlékárny se nemohl obejít bez potřebných provozních objektů, mezi něž patřila také kotelna s 30 metrů vysokým komínem. V kotelně se nacházel ležatý parní kotel systému Cornwall o výhřevné ploše 60 m2 vyrobený Škodovými závody. Komín postavený firmou Ing. V. Fischer a spol. nesl vodní nádrž objemu 40 m3. Vodu, jejíž kvalita odpovídala mlékárenským potřebám, získával podnik ze studny na vlastním pozemku. Čerpadlem Kalifornia od firmy Novák a Jahn se voda tlačila do nádrže na komíně, odkud se následně rozváděla po celé budově.116 Nádrž na komíně družstevní mlékárny tvaru komolého kužele po-

116 Idem, s. 9, 18.

staveného na užší základnu nesla železobetonová deska vykonzolovaná

SOkA Praha-západ, pobočka Dobřichovice, fond Bratří Fischerové a spol., a. s. 1894–1947.

na rozšířeném zdivu dříku. Ocelová stupadla vedla po zděné šachtici,

117 /jp [Jakub Potůček], heslo Teerag, a. s. pro zužitkování dehtu, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie / Královéhradecký kraj, Praha 2012, s. 28. Rudolf Kukač, Železobetonové reservoiry na továrních komínech, Zprávy veřejné služby technické II, 1920, č. 10, s. 243–244. 118 ~, Pamětní spis k otevření nové okresní nemocnice v Hradci Králové, Hradec Králové 1928, nestránkováno. 80

ve které bylo uloženo potrubí. Z plošiny pod dnem nádrže prostupoval žebřík skrz ochoz se zábradlím až na šikmou střechu vodojemu, kterou od pláště oddělovala výrazná okapová římsa. Ze střechy se vstupovalo otvorem do nádrže. Krátký dřík nad nádrží (přibližně 5 metrů vysoký) zakončovala zdobně provedená hlavice se zubořezem. K demolici komína došlo společně s celou mlékárnou v roce 2006. Vzniklé prázdné místo následně zabrala novostavba bytového komplexu. Ačkoliv byl mlékárenský komín v areálu jediný, v samotném Hradci Králové vyrostly v tu dobu ještě dva další tovární komíny s vodojemem. Pár let před výstavbou družstevní mlékárny vybudovala jeden z nich firma Bratří Fischerové a spol. pro společnost Teerag, a. s., pro zužitkování dehtu. Nádrž s ochozem podepíraly odstupňované konzoly, plášť nádrže nesl plasticky vyvedený nápis „Teerag“.117 A krátce po dostavbě mlékárny se v areálu Okresní nemocnice v Hradci Králové objevil 32 metrů vysoký komín s vodojemem o objemu 35 m3 z dílny firmy Ing. Josef Jaroslav Hukal a spol., který sloužil kotelně.118 Ani jeden z těchto popsaných komínů dnes již neexistuje.

1926

Kostelec Továrna na uzeniny a konservy, a. s.

Na podzim roku 1917 zakoupili Jan Satrapa a další podnikatelé budovy bývalé brusírny skla Emila Zimmera a Josefa Schmidta v Kostelci za částku 124 000 K a založili firmu s názvem Továrna na uzeniny a konservy, spol. s r. o., v Kostelci. O rok později zahájili majitelé provoz továrny, kde vyráběli trvanlivé salámy, párky a klobásy. V roce 1920 požádali ministerstvo zemědělství o možnost zajišťovat konzervy pro potřeby československé armády, a jelikož komise shledala podnik jako vyhovující, započala zde jejich výroba.119 Firma, nesoucí dnes název Kostelecké uzeniny, a. s., si zachovala své postavení na potravinářském trhu až do současnosti. K významnému rozšiřování areálu došlo v letech 1927–1928, kdy byly postaveny objekty chladírny, nové konzervárny, kotelny, strojovny a 40 metrů vysoký tovární komín s vodojemem o objemu 30 m3 a světlosti v koruně 120 cm. Projekt výstavby vypracovali stavitelé J. Knorr a Podnikatelství staveb Ferrobeton. 9. srpna 1927 proběhlo komisionální šetření na místě a k 18. srpnu je datován statický výpočet firmy Fischerů pro komín, ale ještě bez nádrže. Projekty novostaveb doznaly následně podstatných změn a projektanti dodali nové plány jak pro kotelnu a strojovnu, tak i pro komín. Statický výpočet pro variantu komína již s nádrží, datovaný dnem 6. září 1927, vypracovala firma Ing. V. Fischer a spol. (byť, jak bývalo častým zvykem, na hlavičkovém papíru společnosti Bratří Fischerové a spol.). Na základě změněných plánů proběhlo 14. prosince 1927 další komisionální šetření na místě. V té době však již byly některé objekty postaveny a také komín s vodojemem. Dochovala se pohlednice s fotografií rozestavěného komína z 12. října 1927, zaslaná V. Turkem jeho šéfovi Vincentu Fischerovi, kde jej informuje o dokončování obezdívky rezervoáru. Úřad oficiální stavební povolení vydal 16. února 1928.120 119 Karel Polák, Kostelecké uzeniny a.s. Kostelec u Jihlavy: 80 let trvání podniku, Kostelec u Jihlavy, 1997, s. 10–11.

Do nového komína byly napojeny dva parní kotle soustavy Tischbeinovy (každý z nich o výhřevné ploše 100 m2 a přetlaku 14 atmosfér), jejich obezdění taktéž provedla Fischerova firma. V sousední strojovně byl instalován parní stroj o výkonu 150 HP. Voda z nádrže na komíně se používala k doplnění předehřívače vody v kotelně a přímo pak ke splachování WC v dílnách a k účelům lázeňským. Zajímavostí je, že do

120 SOkA Jihlava, fond Okresní úřad – Okresní národní výbor Jihlava 1850–1949, karton 759a.

nádrže se čerpala také voda kondenzační z provozu.

SOkA Praha-západ, pobočka Dobřichovice, fond Ing. V. Fischer a spol. 1922–1950.

a vnějším průměrem v patě 390 cm přecházel v dřík s konicitou

Těleso komína spočívalo na železobetonové kruhové desce průměru 550 cm a mocnosti 70 cm v hloubce 2,5 metru. Do nadzákladového zdiva se napojoval kouřovod. Kruhový podstavec s výškou 100 cm 4,8 % pod nádrží a 5,0 % nad nádrží. Korunu s vnějším průměrem 162 cm zdobil prstenec z vystupujících pásů cihel.

Železobetonová deska ve výšce 24 metrů nad okolním terénem, sloužící zároveň jako ochoz se zábradlím, nesla na rozšířeném zdivu dříku železobetonový vodojem. Na plášti nádrže byl dle dobové fotografie umístěn blíže nespecifikovatelný nápis, který zřejmě dělal podniku 121 SOkA Jihlava, fond Okresní úřad – Okresní národní výbor Jihlava 1850–1949, karton 759a. 122 MZA v Brně, fond Továrna na konzervy a uzeniny, a. s., Kostelec 1917–1948, karton 1.

reklamu po okolí. Ze šikmé střechy nádrže se otvorem vstupovalo do nitra nádrže s výškou vodní hladiny maximálně 250 cm. Přívodní, odběrné i přepadové potrubí vedlo zděnou šachticí.121 Pořizovací cena komína s vodojemem činila 83 tisíc korun. Při oceňování majetku továrny v roce 1946 bylo shledáno, že za dobu provozu komína došlo k jeho znehodnocení v ceně 18 675 Kčs, a reálná hodnota té doby tak odpovídala částce 64 325 Kčs.122 K demolici komína došlo s největší pravděpodobností až po roce 1980.

1927 83

Praha-Vysočany Českomoravská-Kolben-Daněk, a. s.

Po fúzi firem Českomoravská-Kolben, a. s., a Akciové společnosti strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol., v roce 1927 pokračoval podnik pod nově vzniknuvší akciovou společností ČKD v rozrůstání svého areálu východním směrem. Jednou z investičních akcí se stala novostavba rozsáhlé slévárny šedé litiny a severně od ní situované kotelny s komínem nesoucím vodojem. Kotelna s funkcí poskytovat teplo pro vytápění okolních továrních objektů byla projektována pro tři parní stojaté vodotrubnaté kotle pro spalování uhelného prášku s tlakem 15 atmosfér a s výhřevnou plochou 420 m2. V první fázi vznikl kotel pouze jeden. Zakázku na realizaci vedle stojícího komína výšky 65 metrů a světlosti v koruně 290 cm zadala továrna 16. května 1929 firmě Ing. V. Fischer a spol. na základě jejich rozpočtu ze dne 6. května za paušální částku 400 000 Kč. Zároveň stanovil stavebník dodací termíny: „S prací počnete ihned a budete tak pokračovati, aby byla stavba komína za 65 pracovních dnů hotova, stavba reservoiru za dalších 60 dnů. V době, kdy budete stavět reservoir, budeme moci již v komíně topiti.“ 19. června prohlédl stavitel Fischer základovou půdu pro komín a shledal ji dostatečně únosnou, oproti původnímu plánu jen navrhnul kvůli snížení tlaku ze 4 kg/cm2 na 3,5 kg/cm2 rozšíření základové desky o 30 cm na průměr 9,3 metru. 8. srpna se konalo povolovací řízení, komise prozkoumala plány a 13. září udělil Magistrát hlavního města Prahy stavební povolení. Stavební práce na komíně vedl komínář V. Pišl. Po výstavbě proběhla společná kolaudace slévárny a komína, povolení užívat stavby udělil magistrát 21. května 1930. Základová spára komína byla umístěna v hloubce 4,5 metru, na metr silnou betonovou základovou desku navázalo nadzákladové zdivo výšky 3,5 metru, do kterého se napojil kouřový kanál o šířce 240 cm a výšce 270 cm. Komín vyzděný z radiálních cihel s dva metry vysokým soklem dosáhl u terénu vnějšího průměru 6,1 metru a tloušťky zdiva 68 cm. Dřík byl vyprojektován s konstantní konicitou 4 % po celé výšce. Do výšky 7 metrů nad terénem chránilo zdivo dříku vyzděné ochranné pouzdro tloušťky 15 cm. Ve zdivu tloušťky 42 cm byl usazen ve výšce 37 metrů nad terénem železobetonový kruhový prstenec o průměru 4,5 metru spojující 200 cm vysoké konzoly nesoucí desku tloušťky 20 cm. Ta tvořila i dno nádrže s objemem 200 m3 o vnitřní šířce 121 cm v dolní části a 237 cm v horní. Hladina vody mohla dosáhnout výšky 560 cm. Vnější průměr nádrže dosahoval v dolní části hodnoty 8 metrů, v horní 9,6 metru. Vnější plášť tvořila zděná přizdívka tloušťky 15 cm, která byla doplněna o výrazný nápis „Českomoravská Kolben-Daněk“ vyzděný z cihel (plán na s. 95, vyobrazení na s. 34). Podobu nápisu musel stavitel Fischer řádně 84

vyprojektovat (vymalovat v rastru cihel) a nechat si továrnou schválit (stalo se tak 1. října 1929). Název firmy byl následně vyzděn ve dvou řádcích, celková šířka textu dosáhla rozměru kolem 12 metrů a jeho výška kolem 3,5 metru. V roce 1932 se objevila ve dříku komína (v části pod nádrží) veliká trhlina zhruba 30 metrů dlouhá, místy až 5 cm rozevřená. Na její opravu podala nabídku firma Arch. Karel Řezníček, tepelně technická stavební kancelář na Praze 7, nicméně finální opravu provedla opět firma stavitele Fischera, a to s bezplatně poskytnutou komínářskou prací za podmínky, že továrna dodá materiál a nádeníky ve své režii.123 V roce 2002 podala městská část Praha 9, odbor školství a kultury, podnět na prohlášení komína za kulturní památku. Ministerstvo kultury 123 SOA Praha, fond Českomoravská-Kolben-Daněk, a. s. 1927–1945, karton 286. 124 Ministerstvo kultury ČR, Rozhodnutí o prohlášení komína za kulturní památku ze dne 8. 4. 2003.

České republiky zahájilo řízení a dospělo k názoru, že komín je „hodnotným architektonickým příkladem industriální stavby a významným dokladem stavebního i technologického vývoje průmyslových závodů, určujících po celé 20. století charakter zástavby této části hlavního města Prahy.“ V dubnu roku 2003 jej prohlásilo i přes nesouhlas vlastníka pozemku, na kterém stavba stála, za kulturní památku.124 Architektonicky i technicky cenný komín byl i přesto toho roku zbořen. Dnes je tato část areálu zbavena všech průmyslových budov a na volném prostranství se pořádají bleší trhy.

1935

Praha-Dolní Měcholupy Továrna lučebnin a léčiv

Nově vystavěná továrna Benjamina Fragnera dle projektu architekta Jaroslava Fragnera zahájila provoz v srpnu 1930, přičemž firma Ing. V. Fischer a spol. pro ni vybudovala komín výšky 30 metrů se světlostí v koruně 100 cm a nádrží o objemu 45 m3 ve výšce 23 metrů nad terénem. Statický výpočet pochází ze dne 25. března 1929. Komín byl založen na základové desce tloušťky 70 cm a průměru 4,7 metru. Nadzákladové zdivo s napojeným kouřovodem mělo výšku 180 cm. Na něj navázal 2 metry vysoký sokl o průměru u terénu 3,2 metru a dále pak pokračoval oblý dřík s konicitou 5 %.125 Rezervoár napájela voda ze dvou studní a užívala se pro ústřední topení parou o nízkém tlaku, vodovod a další provozní potřeby.126 V areálu se měl podle návrhu architekta Jaroslava Fragnera vybudovat ještě jeden tovární komín s vodojemem, a to nadmíru zajímavý. Dva komínové dříky měly podepírat jeden společný vodojem nesoucí iniciály zakladatele firmy Benjamina Fragnera – „BF“.127 V rámci státního podniku Léčiva bylo 12. listopadu 1990 vydáno povolení k demolici několika budov v areálu včetně již nepotřebného komína sloužícího v minulosti spalovně pevných odpadů. Demolici provedlo Středisko výškových a speciálních prací TJ Břevnov.128

125 Jaroslav Jásek – Jaroslav Beneš, Pražské vodní věže, Praha 2000, s. 74–75. 126 Továrna lučebnin a léčiv v Dolních Měcholupech. Stavitel XIII, 1932, s. 17–21. 127 Zprávy z kruhů farmaceutických, Národní listy LXXI, 1931, č. 67, 8. 3., příloha, s. 3. Josef Stocký – Emil Ženatý (eds.), Sedmdesát let technické práce: sborník vydaný k jubilejnímu sjezdu československých inženýrů v Praze roku 1935, Praha 1935, s. 328. 128 Úřad městské části Praha 15, archiv Odboru stavebního. 86

1932

Praha-Vysočany Spalovací stanice hlavního města Prahy

Spalovna vznikla jako definitivní řešení nevyhovujícího odpadového hospodářství Prahy. Původně byly odpadky v hlavním městě likvidovány skládkováním a později využíváním pro zemědělské účely. Tento způsob ale nebyl trvale udržitelný, a tak Praha přistoupila ke spalování odpadků ve spalovně. Pro výstavbu byla zvolena výhodná poloha Vysočan – mimo jiné proto, že větry vanuly převážně na toto místo od Prahy, čímž se redukovalo riziko zanášení kouře a popílku vycházejícího z komína nad obydlené oblasti. Soutěž na spalovací stanici pro spalování pevných odpadků byla vypsána v roce 1927. Jeden ze zájemců – karlínská strojírna Breitfeld, Daněk – již ve svém tendrovém návrhu počítal s komínem nesoucím vodní nádrž. Zakázku na vypracování projektu ale nakonec v roce 1928 získala Akciová společnost dříve Škodovy závody a podle jejího projektu se spalovna v letech 1930–1933 postavila a 15. ledna 1934 uvedla do provozu.129 Pražská spalovna odpadků byla řešena jako parní teplárna a elektrárna – primárně spalovala pevné odpadky z domácností a průmyslových závodů za přidávání práškového uhlí, z čehož pak vyráběla páru a dodávala ji dálkovým parovodem pro potřebu okolního průmyslu. Od toho se mimo jiné očekávalo zlepšení místního ovzduší, neboť řada zdrojů, a tedy i komínů mohla být odstavena. Z května roku 1930 se dochoval výkres komína (ale bez navrženého rezervoáru) od stavitele velké části budov spalovny – společnosti Úředně autorizovaní stavební inženýři Kapsa & Müller, podnikatelé staveb. Komín výšky 100 metrů a světlosti v koruně 450 cm byl zalo129 J. Mašek, Pražská stanice na spalování smetí, Plyn a voda VII, 1927, č. 4, s. 90. Vladimír Holeček, Pražská spalovna odpadků ve Vysočanech a s ní související sběr a odvoz pevných odpadků z domácností a živnostenských závodů, Praha 1934, s. 8. 130 Archiv hl. města Prahy, fond Spalovací stanice hlavního města Prahy 1930–1935.

žen na desce o čtvercovém půdorysu s délkou hrany 17 metrů, průměr podstavce u terénu dosáhl hodnoty 10 metrů.130 Nicméně dle tohoto plánu se nepostupovalo a realizační firmou se stala zkušená společnost Ing. V. Fischer a spol., která v letech 1931–1932 komín vystavěla z komínovek z vlastní cihelny. Komín se stal prvním stometrovým v Praze a z dnešního pohledu dosáhl i rekordu nejvyššího komína s vodojemem na našem území vůbec. Pražské Vysočany dostaly v pořadí pátý komín s vodojemem, pak už následoval komín poslední, a to vystavěný v areálu ústředního skladiště ministerstva pošt a telegrafů. Ten se také v průmyslové oblasti Vysočan dochoval jako jediný do dnešních dní. Tehdejší tisk udává několik technických parametrů: vnější průměr u terénu 8 metrů, průměr základové železobetonové desky 15 metrů, do výšky 50 metrů instalováno ochranné pouzdro. Celý komín si vyžádal 350 000 radiálek, 80 000 obyčejných cihel, 70 vagonů štěrku

131 První stometrový komín v Praze, Národní listy LXXI, 1931, č. 244, 6. 9., příloha, s. 3. 88

s pískem do betonu, 100 vagonů písku do malty, 15 vagonů cementu, 10 vagonů vápna a 2 vagony železa. Celá váha vlastního komína byla asi 3 450 tun.131

Komín odváděl spaliny ze dvou spalovacích jednotek s výkonem 408 tun/24 hodin, přičemž v budoucnu bylo možné doplnit sestavu o třetí jednotku. Kouřové kanály společně se zazdívkou spalovacích baterií provedl Ing. Josef Jaroslav Hukal a spol. Vodojem o objemu 200 m3 krytý přizdívkou z komínovek byl osazen ve výšce 51 metrů (nejvýše umístěná nádrž na komíně ze všech evidovaných komínových vodojemů u nás) a nesla jej železobetonová deska podepřená dvanácti konzolami spojenými masivním prstencem. Nádrž, napojená na potrubí průmyslové vody z podolské vodárny, obsahovala 132 Vladimír Holeček, Pražská spalovna odpadků ve Vysočanech a s ní související sběr a odvoz pevných odpadků z domácností a živnostenských závodů, Praha 1934, s. 16–17, 65.

vodu rezervní pro provoz a vodu hasební. Rezerva sloužila k nahrazení ztrát vody v kotelně a strojovně a ztrát kondenzátu z páry v dálkovém topení.132 Provoz spalovny byl ukončen v roce 1997 a její funkci převzala nová spalovna v Malešicích (s aktuálně nejvyšším pražským komínem – výška 180 metrů). V roce 2003 proběhla kompletní demolice areálu a komína a prázdné místo zaujalo rozsáhlé sídliště Nová Harfa.

1932

Dívčice Chemická úpravna MAPE Mydlovary

V idylické krajině jižních Čech, nedaleko zámku Hluboká, se začala z rozhodnutí československé vlády budovat v roce 1959 chemická úpravna uranových rud. V roce 1962 byla výstavba ukončena a 1. října se zahájil zkušební provoz.133 Za účelem redukovat kontaminaci okolí radioaktivním prachem na co nejnižší úroveň byl postaven mezi budovou mlýnice a drtírny rudy ventilační komín, který odváděl škodliviny z jednotlivých objektů závodu – drtírny, mlýnice, hlavní výrobny a spalovny odpadu. Jednalo se o kyselé plyny s radonem, vzduch znečištěný radonem a kouřové plyny. Pro snížení negativního dopadu těchto škodlivin na okolí bylo nutné postavit co nejvyšší komín. Projektovaná výška, resp. požadavek na ni, se neustále měnil. Ústav hygieny vyžadoval v listopadu 1960 komín 130 metrů vysoký, s ohledem na ekonomické faktory připustil výšku 100 metrů s možností dodatečného navýšení na 130 metrů. Investor (Jáchymovské doly – Výstavba závodu MAPE, účelová organizace v Mydlovarech) na to reagoval tvrzením, že z empirických vzorců poskytnutých sovětskými experty vychází výška jen 70 metrů. Zástupce hlavního hygienika ČSSR v prosinci 1960 odsouhlasil výšku 80 metrů, ale s možnosti dodatečného navýšení na 100 metrů. Na základě toho se začal projektovat komín výšky 100 metrů (se světlostí v koruně 320 cm), nicméně hlavní inženýr projektu, Státní ústav pro projektování závodů chemického průmyslu Chemoprojekt, a investor se 31. ledna 1962 definitivně dohodli na konečné výšce 85 metrů mimo jiné z důvodu, že stavitel komína, národní podnik Teplotechna, uměl právě do této výšky použít speciální bednění. Větší výška by pak musela být bedněna bez mechanizačního zařízení, čímž by došlo ke zvýšení nákladů a pracnosti. Stavbu komína zahájil národní podnik Teplotechna v říjnu 1961 a dokončil ji o rok později. Na projektové dokumentaci se v Teplotechně podílel Ing. Karel Fischer, vnuk stejnojmenného spoluzakladatele cihlářské a komínářské firmy Ant. Dvořák a K. Fischer.134 Náklady na stavbu vlastního komína dosáhly sumy 943 tisíc Kčs, stavba vodojemu si vyžádala náklady 346 tisíc Kčs a s dalšími prace133 Alois Sassmann, Z historie Mydlovar a okolí, Mydlovary 2001, s. 215. 134 Martin Vonka, Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2014, s. 59. 90

mi činily celkové náklady necelých 1,7 milionu Kčs. V podnikovém archivu státního podniku Diamo se nedochovala, či spíše možná ani nikdy nevznikla projektová dokumentace ke komínu výšky 85 metrů – však také k finálnímu rozhodnutí o snížení výšky došlo až po zahájení výstavby. Uvedené údaje tak vycházejí z dokumentace pro komín výšky 100 metrů. Monolitický železobetonový komín byl založen na desce o průměru 13,5 metru v hloubce 3,2 metru. Do podstavce o vnějším prů-

měru u terénu 7,5 metru (a tloušťce stěny 35,5 cm) a výšce 10,7 metru byly vytvořeny otvory pro napojení několika ventilačních odtahů. Kyselé plyny nesměly přijít do styku s železobetonovou stěnou dříku komína, a tak odcházely až nad ústí komína samostatným průduchem z PVC ukotveným uvnitř komína. Ostatní plyny odvádělo ocelové potrubí ústící v komíně ve výšce 10,8 metru nad terénem. Vnitřek komína byl opatřen dvojnásobným asfaltovým nátěrem. Konicita dříku byla proměnná – ve spodní části začínala na hodnotě 4,8 %, pak klesla na hodnotu 4,2 %, v místě pod i nad vodojemem dosáhla hodnoty 3,6 % a v horní části dříku skončila na hodnotě 3 %. Dřík doplnily dva ochozy – jeden pod nádrží pro obsluhu a údržbu vodovodní armatury nádrže, druhý pod korunou komína pro obsluhu a údržbu světelných návěstidel, hromosvodů a litinové krycí hlavy. Komín byl opatřen jak denním leteckým značením (červenobílá šachovnice po celé výšce dříku v části nad vodojemem), tak i nočním. Ve výšce 47,5 metru se nacházel rezervoár o objemu 200 m3 na užitkovou vodu pro potřeby závodu. Rozvody vody vedly netradičně vnitřkem komína ve dvou stoupačkách – na první bylo napojeno potrubí přívodní a odběrné a na druhou výpustné a přelivné. Výšku hladiny hlídal dálkový stavoznak plovákového typu Metra 550 s elektrickým přenosem údajů na panel dispečera. Vnitřní povrchy nádrže byly opatřeny cementovou omítkou a izolačními pásy Sklobit. Návrh vodotěsné izolace vypracoval podnik Stavební izolace, n. p., a subdodavatelsky ji na stavbě zhotovil národní podnik Stavoisolace. Mezi vnitřní stěnou nádrže a stěnou dříku byla ponechána dilatační spára o tloušťce 30 mm a byla vyplněna rákosovou rohoží a dvěma vrstvami nepískované lepenky. Zevně stěny i strop tepelně izolovaly desky z pěnového skla tloušťky 10 cm, jejich finální povrch tvořila cementová omítka na rabicovém pletivu.135 Úpravna byla provozována až do roku 1991,136 komín padl jako jeden z prvních objektů v areálu v roce 2003. Plošná sanace území začala v roce 2009.

135 Archiv Diamo, s. p., fond Chemické úpravny Mydlovary 1962–1994. 136 Diamo, státní podnik, www.diamo.cz/ /mydlovary. 91

Komíny oceláren v Hrádku u Rokycan, kolem 1918

rejstříky

jmenný rejstřík (čísla stránek kurzivou odkazují na vyobrazení) Agrostroj, n. p., závod Bächer 56 Akciová společnost dříve Škodovy závody v Plzni 88 Akciová společnost pro průmysl papírenský Olšany 32, 46, 54, 55 Akciová společnost strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. 28, 29, 31, 38, 43, 44, 62, 79, 84 Akciová společnost železárny Libšice 28, 33, 38, 48, 50, 51, 79 Akciová továrna na vyrábění umělých hnojiv a lučebnin v Kolíně 12, 27, 33, 38, 39, 40, 43, 49 Alois Špalek, stavitel 58 Alphons Custodis 46 Ant. Dvořák a K. Fischer 46, 48, 64, 90 Arch. Karel Řezníček 85 Automobilní zbrojovka 31, 38, 42, 43 Batěk, Leopold (1857–1936) 80 Bažant, Zdeněk 50 Böhm, Max 54 Bratří Fischerové a spol. 45, 46, 47, 48, 49, 50, 68, 80, 82 Bratři Gutmannové 78 Breitfeld, Daněk a spol. 88 Briketárna Triumph 19, 60, 61 Briketwerke und Braunkohlengruben-Gewerkschaft in Netolic 60 Cuntze, F. 15 Custodis, Alphons (1850–1924) 46 Česká továrna na umělé hedvábí systému Elberfeld / Böhmische Glanzstoff-Fabrik System Elberfeld 6, 70, 71 Českomoravská-Kolben, a. s. 52, 62, 74, 75, 77, 84 Českomoravská-Kolben-Daněk, a. s. 27, 33, 34, 62, 74, 84, 85, 95 Deutsch Internationale Wasserturm Gesellschaft 55 Diamo, s. p. 90 Diessl, J. F. 24 Domanský, Jakub 29 Důl Austria jubilejní 38 Důl Dukla 78 Důl Prokop / Prokop Grube 12, 33, 35, 38, 41 Dumas, Maurice 35 Dvořák, Antonín (1850–1918) 46 Dvořák, Jaroslav 80 Eckhardt a spol. 43 Ehret, Hermann 24 Elektrárenský svaz středolabských okresů, s. r. o. (ESSO) 21, 46 Elektrotechnická akciová společnost, dříve Kolben a spol. 45, 62, 63 Elhenický, Alois (1844–1915) 60

Erhart a Ehmann 46 F. A. Neuman 21, 46 Fabriky.cz 45 Faguswerke 37 Fanto, David (1852–1920) 16, 55, 58 Fialka, Jindřich (1855–1920) 23 Fischer, Karel (1844–1908) 46, 48 Fischer, Karel nejml. (1912–1985) 48, 90 Fischer, Václav (1885–1959) 48 Fischer, Vincenc (1875–1934) 45, 50, 64, 65, 76, 75, 82 Fragner, Benjamin (1824–1886) 86 Fragner, Jaroslav (1898–1967) 86 Franzl, Josef 24 Fryštátské ocelárny a železárny, a. s. 43, 46, 55, 66, 67 Fulda, Eugen (1872–1942) 46, 66 Fumor 46 G. A. Wayss & Cie 16, 46, 55 G. Richter & Co. 46 Glanzstoff – Bohemia, s. r. o. 70 Gropius, Walter (1883–1969) 37 H. R. Heinicke 19, 46, 60 Häuflein 60 Hermann Ehret, chemická továrna 24 Hertwig, Max (1881–1975) 37 Hohenlohe 60 Hrůza & Rosenberg 16 Hukal, Josef Jaroslav 42, 46, 80, 89 Chateauneuf, Alexis de (1799–1853) 23 Chemická úpravna MAPE Mydlovary 44, 48, 56, 90 Chemotex Děčín, a. s. 24 Ing. arch. stavitel Josef Lipš 80 Ing. arch. V. Rejchl, stavitel v Hradci Králové 80 Ing. Bohumil Seidl, nást. Ing. Jaroslav Vik, vydělávárna a chemická barvírna kožešin 8, 39, 43 Ing. Eugen Fulda 46, 66 Ing. Jakub Domanský 29 Ing. Jaroslav Matička 46 Ing. Josef Jaroslav Hukal a spol. 42, 46, 80, 89 Ing. Karel Kress 16 Ing. V. Fischer a spol. 45, 48, 49, 50, 56, 74, 80, 82, 84, 86, 88 Intze, Otto Adolf Ludwig (1843–1904) 7, 18, 19 Intze, typ nádrže 19, 20, 21, 25, 32, 54, 55, 58, 60, 62, 66, 70 Inwald, Josef (1837–1906) 22 Inž. Richard Mayerhofer – Höllingen 46 J. Ferbeck & Cie 46 J. Knorr 82 J. Kohout & spol. 46, 72 Jáchymovské doly – Výstavba závodu MAPE, účelová organizace v Mydlovarech 90 Jáma císaře Františka Josefa / Kaiser Franz Joseph Schacht 78 Jáma Suchá 17, 33, 78, 102

Kamenouhelné doly Orlová-Lazy 78 Klokner, František (1872–1960) 50, 58 Knorr, J. 82 Kohn, Adolf 30 Kohout, J. 46, 72 Kolbenova elektrotechnická továrna 62 Kostelecké uzeniny, a. s. 82 Kotěra, Jan (1871–1923) 15 Krajské ředitelství policie Středočeského kraje 56, 57 Kress, Karel (1848–1922) 16 L. Gussenbauer & Sohn 46, 55, 58 Larm, a. s. 61 Léčiva, s. p. 86 Léon Monnoyer & Fils 35 Lindley, William (1808–1900) 23 Lipš, Josef 80 Litovelská továrna poživatin Petr Hlaváček 38 Löser, Benno 26 Lukavecký 31 Mährisch-Schlesische Eisenindustrie, A. G. 46 Maršner, František (1857–1917) 72 Maschinenfabrik Buckau, AG 60 Matička, Jaroslav 46 Meeß & Nees, a. s. 37 Mechanická tkalcovna a tiskárna látek Josef Sochor 25, 27, 39, 45 Měšťanský pivovar v Plzni 39 Mlékařské a hospodářské družstvo v Hradci Králové, spol. s r. o. 80, 81 Moritz Robitschek a spol., přádelna na bavlnu a tkalcovna 13, 14, 31, 32, 38, 43, 46, 51 Nast 6, 70 Neumann, Friedrich August (1805–1881) 21, 46 Novák a Jahn 80 Okresní nemocnice v Českých Budějovicích 42 Okresní nemocnice v Hradci Králové 43, 80 Okresní nemocnice v Pardubicích 38, 42 Pánek, F. 33, 39, 55, 68, 69 Paramo, a. s. 58 Pišl, V. 84 Podnikatelství staveb Ferrobeton 82 Pražská šroubárna F. Pánek 27, 33, 39, 55, 68, 69 Prince Alexandra z Thurnů a Taxisů cukrovar v Dobrovici 38, 42, 46, 47, 50 První česká akciová společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu, dříve A. Maršner 33, 72, 73 První českomoravská továrna na stroje 62 Rafinerie minerálních olejů Maxe Böhma a spol. v Přívoze 54 Rafinerie minerálních olejů 11 Rafinerie minerálních olejů, David Fanto a spol. 16, 32, 55, 58, 59 Rakouská Mannesmannova válcovna trub, spol. s r. o. 10, 22, 38, 40, 41, 44, 46, 51, 55

Rejchl, V. 80 Robitschek, Moritz (1862–1933) 13, 14 Rosické sklárny, a. s. 38, 43 Řezníček, Karel 85 Sander, František (1871–1932) 16 Satrapa, Jan (1880–1948) 82 Seidl Ignac a spol., přádelna lnu a bavlny 30, 38, 40, 41, 43, 55 Seidl, Ignác (1824–1898) 30 Seutter & Co. 16 Schmidt, Josef 82 Sklárny a rafinerie Josef Inwald, závod Rudolfova huť 22 Sklárny Kavalier, n. p. 43 Sochor, Josef (1866–1931) 45 Spalovací stanice hlavního města Prahy 27, 45, 55, 88, 89 Spolek pro chemickou a hutní výrobu, n. p. 32, 38, 44, 56 Chemoprojekt 90 Stavební izolace, n. p. 91 Stavoisolace, n. p. 91 Strojírny bratří Pernerů 57 Středisko výškových a speciálních prací TJ Břevnov 86 Sulze & Schröder 46 Škodovy závody 80 Špalek, Alois 58 Teerag, a. s. pro zužitkování dehtu 27, 68, 80 Teplotechna, n. p. 90 Tlach a Keil 79 Továrna lučebnin a léčiv 86, 87 Továrna na uzeniny a konservy, a. s. 82, 83 Továrna na uzeniny a konservy, s. r. o. 82 Turek, Antonín 24 Turek, V. 82 Úředně autorizovaní stavební inženýři Kapsa a Müller, podnikatelé staveb, Praha 46, 88 Ústav sér a očkovacích látek (SEVAC) 72 Ústřední skladiště ministerstva pošt a telegrafů 38, 41, 44, 46 V. Nekvasil 62, 68, 74 Válcovny kovů, akciová společnost v Přívoze 79 Válek, Karel (1884–1965) 28, 50 Vítkovické stavby, Ostrava 72 Vítkovické železárny 24, 66 Vogel & Köhler 37, 46, 55 Vojenská muniční továrna 21 Wayss & Freytag 37 Zemská donucovací pracovna 29, 79 Zimmer, Emil 82 Železárny Hrádek 46, 92 Železárny Třinec 17, 66 Železniční dílny Severozápadní dráhy 32, 38, 39, 41, 42, 43, 50

Stavební plán komínového vodojemu v areálu ČKD, a. s., 1929

místní rejstřík (v závorce uveden okres) Aachen, Německo 7, 18 Alfeld, Německo 37 Alt-Salbke, Německo 23 Anderny-Chevillon, Francie 35, 36 Antverpy-Hoboken, Belgie 55 Bamberg, Německo 23 Bohumín (Karviná) 11 Česká Skalice (Náchod) 8, 39, 43 České Budějovice (České Budějovice) 42 Děčín-Boletice nad Labem (Děčín) 24 Dívčice (České Budějovice) 44, 48, 56, 90 Dobrovice (Mladá Boleslav) 38, 42, 46, 47, 50 Drážďany, Německo 21, 46 Dubí-Pozorka (Teplice) 22 Dvůr Králové nad Labem (Trutnov) 25, 27, 39, 45 Eggendorf, Německo 16 Ervěnice (Most) 16 Essen-Borbeck, Německo 25 Gernsbach, Německo 28, 35 Grevenbroich, Německo 20 Györ, Maďarsko 30 Hamburg, Německo 23 Hannover, Německo 18 Havířov-Dolní Suchá (Karviná) 17, 33, 78, 102 Hluboká nad Vltavou (České Budějovice) 90 Hradec Králové (Hradec Králové) 27, 43, 68, 80, 81 Hrádek (Rokycany) 46, 92 Choceň (Ústí nad Orlicí) 13, 14, 31, 32, 38, 43, 46, 51 Chotěboř (Havlíčkův Brod) 43 Jaroměř-Josefov (Náchod) 39 Karlovy Vary (Karlovy Vary) 15 Karlsruhe, Německo 37 Karviná (Karviná) / Fryštát 43, 46, 54, 66, 67, 78 Kladno (Kladno) 56, 57 Kolín (Kolín) 12, 21, 27, 33, 38, 39, 40, 43, 46, 49 Kostelec (Jihlava) 82, 83 Krefeld, Německo 43 Laage, Německo 18 Libčice nad Vltavou (Praha-západ) 28, 33, 48, 50, 51, 79 Libčice nad Vltavou-Letky (Praha-západ) 38, 45, 46, 49, 50 Litovel (Olomouc) 38 Lovosice (Litoměřice) 6, 70, 71 Margina, Rumunsko 30 Meklenbursko, Německo 18 Mělník (Mělník) 32, 38, 44, 56 Mladá Boleslav (Mladá Boleslav) 15

Muldenstein, Německo 46 Netolice (Prachatice) 19, 60, 61 Neuhof, Německo 21 Neuss, Německo 25 Norimberk, Německo 37, 97 Nymburk (Nymburk) 32, 38, 39, 41, 42, 43, 50 Olšany (Šumperk) 32, 46, 54, 55 Ostrava-Přívoz (Ostrava-město) 46, 54, 79 Ostrava-Svinov (Ostrava-město) 10, 22, 38, 40, 41, 44, 46, 51, 55 Ostrava-Vítkovice (Ostrava-město) 24 Pardubice (Pardubice) 15, 16, 38, 42 Pardubice-Svítkov (Pardubice) 32, 55, 58, 59 Plzeň (Plzeň-město) 39 Polička (Svitavy) 21 Praha-Bubeneč (Hlavní město Praha) 23 Praha-Dolní Měcholupy (Hlavní město Praha) 86, 87 Praha-Holešovice (Hlavní město Praha) 62 Praha-Karlín (Hlavní město Praha) Praha-Malešice (Hlavní město Praha) 89 Praha-Michle (Hlavní město Praha) 15, 39 Praha-Ruzyně (Hlavní město Praha) 29, 79 Praha-Smíchov (Hlavní město Praha) 62 Praha-Strašnice (Hlavní město Praha) 56 Praha-Vinohrady (Hlavní město Praha) 15, 23, 24, 33, 46, 72, 73 Praha-Vysočany (Hlavní město Praha) 27, 33, 34, 38, 39, 41, 44, 45, 46, 52, 55, 62, 63, 68, 69, 74, 75, 77, 84, 85, 88, 89, 95 Přelouč (Pardubice) 31, 38, 42, 43 Remscheid, Německo 19 Reutlingen, Německo 33 Rosice (Brno-venkov) 38, 43 Rothenburgsort, Německo 23 Roudnice nad Labem (Litoměřice) 56 San Gavino Monreale, Itálie 35 Sázava (Benešov) 43 Schwerin, Německo 18 Slaný (Kladno) 28, 29, 31, 38, 43, 44, 79 Sudkov (Šumperk) 30, 38, 40, 41, 43, 55 Taškent, Uzbekistán 50 Teplice (Teplice) 22 Třinec (Frýdek-Místek) 17 Týnec nad Labem (Kolín) 57 Ubigau, Německo 21 Vídeň, Rakousko 30, 46, 78 Vilémov-Zahořany (Chomutov) 12, 33, 35, 38, 41 Wiesbaden, Německo 15 Würzburg, Německo 23 Zbůch (Plzeň-sever) 38 Zlín (Zlín) / Gottwaldov 21

Železobetonový komín s netradičním rezervoárem v norimberské mlékárně, 1934

základní literatura

Gustav Lang, Der Schornsteinbau I–V, Hannover 1896–1920. William Wallace Christie, Chimney Design and Theory: A Book for Engineers and Architects, New York 1899. Jan Vladimír Hráský, Zásobení měst vodou, Praha 1904. František Klokner, O továrních komínech, Praha 1906. Franz Rauls, Lexikon des Schornsteinbaues und der Reparaturen, Köln 1906. Fritz Edler von Emperger (ed.), Handbuch für Eisenbetonbau in vier Bänden, Dritter Band, Berlin 1907. Jan Vladimír Hráský, Přednášky o vodárenství. (Zásobování měst a krajin vodou.), Část II., Vodojmy, Praha 1919. Rudolf Kukač, Železobetonové reservoiry na továrních komínech, Zprávy veřejné služby technické II, 1920, č. 10, s. 243–244, tab. XI, XII. Karel Válek, Statické řešení válcové stěny, Technický obzor XXIX, 1921, č. 27, s. 129–131, č. 28, s. 133 a Technický obzor XXX, 1922, č. 6, s. 86–87. Antonín Klír – František Klokner (eds.), Technický průvodce pro inženýry a stavitele. Sešit sedmý. Stavitelství vodní, II. část. Vodárenství, Praha 1923. Fritz Edler von Emperger (ed.), Handbuch für Eisenbetonbau in vierzehn Bänden, Neunter Band, Berlin 1934. Vodojmy, in: Vladimír Teyssler – Václav Kotyška (eds.), Technický slovník naučný XIV, Praha 1938, s. 940–946. Jaroslav Jásek – Jaroslav Beneš, Pražské vodní věže, Praha 2000. Jaroslav Jásek, Nekrolog pražských komínových vodojemů, SOVAK – Sdružení oboru vodovodů a kanalizací XIV, 2005, č. 1, s. 26–27. Robert Kořínek, Vodárenské věže, SOVAK – Sdružení oboru vodovodů a kanalizací XXII, 2013, č. 3, s. 20–23, č. 4, s. 16–18, č. 5, s. 12–15, č. 6, s. 14–17, č. 7–8, s. 56–61. Martin Vonka – Robert Kořínek, Dokumentace, pasportizace a návrhy nového využití továrních komínů s vodojemy, Vodohospodářské technicko-ekonomické informace LV, 2013, č. 5, s. 4–7. Martin Vonka, Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2014. Martin Vonka – Robert Kořínek, Železobetonové komínové vodojemy – unikátní konstrukce první poloviny 20. století, Beton – technologie, konstrukce, sanace XV, 2015, č. 1, s. 50–53. Martin Vonka – Robert Kořínek, Komínový vodojem – funkce, konstrukce, architektura, SOVAK – Sdružení oboru vodovodů a kanalizací XXIV, 2015, č. 3, s. 12–16. Martin Vonka – Robert Kořínek, Tovární komíny s vodojemem na území Prahy a Ostravska, Vodohospodářské technicko-ekonomické informace LVII, 2015, č. 3, s. 6–12. Jana Hořická – Jan Pustějovský, Nový život továrních komínů s vodojemy, Beton – technologie, konstrukce, sanace XV, 2015, č. 3, s. 45–47. Martin Vonka – Robert Kořínek, Komínové vodojemy. Situace, hodnoty, možnosti, Praha 2015.

digitální databáze Archivní fondy a sbírky v České republice (Ministerstvo vnitra České republiky) – www.mvcr.cz Databáze komínů KODA (Svaz českých komínářů) – koda.kominari.cz Digitální knihovna (Národní technická knihovna) – k4.techlib.cz Fabriky.cz (Martin Vonka) – www.fabriky.cz Industriální topografie České republiky – www.industrialnitopografie.cz Internet Archive – archive.org Kramerius (Národní knihovna České republiky) – kramerius.nkp.cz MonumNet (Národní památkový ústav) – monumnet.npu.cz Schlot.at – www.schlot.at Společenstvo vodárenských věží (Robert Kořínek, Petra Kořínková) – www.vodarenskeveze.cz. Tovární komíny (Martin Vonka) – www.facebook.com/tovarni.kominy

zdroje zobrazení (čísla stran) autoři fotografií a schémat Martin Vonka, Robert Kořínek – 10, 12, 18, 20, 22, 23, 27, 29–32, 39–44, 47, 49, 54, 56

dobová zobrazení archivy a soukromé sbírky: Archiv ČVUT v Praze – 28 Archiv OKD – 102 Muzeum JUDr. Otakara Kudrny – 61 Ostravské muzeum – 67 Podnikový archiv společnosti Filogroup , a. s. – 14 Sbírka autorů – 11, 24 Sbírka Benjamina Fragnera – 87 Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Most – 6, 71 Státní oblastní archiv Plzeň, pobočka Klášter u Nepomuka – 92 Státní oblastní archiv Praha – 34, 45, 52, 63, 75, 77, 85, 89 Státní oblastní archiv Zámrsk – 8, 59 Státní okresní archiv Praha-západ, pobočka Dobřichovice – 83 Státní okresní archiv Prachatice – 19 Úřad městské části Praha 10 – 73 publikace, periodika: Bulletin de la Société d‘Encouragement pour l‘Industrie Nationale, Paris 1908 – 36 František Klokner – Jaroslav Fidler, Vyztužený beton, Praha 1909 – 16 Stavitelské listy XIX, 1923 – 48 Antonín Klír – František Klokner (eds.), Technický průvodce pro inženýry a stavitele. Sešit sedmý. Stavitelství vodní, II. část. Vodárenství, Praha 1923 – 26 Družstevní mlékárna Mlékařského a hospodářského družstva v Hradci Králové, Hradec Králové 1926 – 81 Fritz Edler von Emperger (ed.), Handbuch für Eisenbetonbau in vierzehn Bänden, Neunter Band, Berlin, 1934 – 97 Vladimír Holeček, Pražská spalovna odpadků ve Vysočanech a s ní související sběr a odvoz pevných odpadků z domácností a živnostenských závodů, Praha 1934 – 55, 69

resümee

Die Wasserversorgung der Industrieareale hatte in der Vergangenheit viele Formen und eine ganze Reihe technischer Lösungen. Eine von ihnen war seit dem Ende des 19. Jahrhunderts der Ausbau von sogenannten Schornsteinbehälter, die auf Schornsteinschaften aufgesetzt wurden. Der Schornstein wurde somit um einfallsreiche und vorteilhafte Funktion erweitert – um den Wasserbehälter. Mit dem Gedanken, den Wasserbehälter auf den Fabrikschornstein zu setzen kam als Erster Professor Otto Intze aus Aachen in den 80er Jahren des 19. Jahrhunderts. Aus Deutschland verbreitete sich der Ausbau auch in andere Länder einschließlich nach Österreich-Ungarn. Die ersten Fabrikschornsteine mit Wasserbehältern auf unserem Gebiet gab es in der Wende vom 19. zum 20. Jahrhundert. Zuerst waren sie aus Stahl, aber bald wurden sie durch Eisenbetonreservoiren ersetzt. Während einer Jahrhunderthälfte wurden bei uns sechzig bekannte Schornsteine mit Wasserbehältern gebaut, wobei 21 bis heute erhalten geblieben sind. Das Buch stellt die Entstehung und Entwicklung der Schornsteinbehälter vor, es zeigt die Möglichkeiten des Einbaus auf Schornsteinschaften, es beschreibt die Konstruktionsausführung und erwähnt eine ganze Reihe von tschechischen und auch ausländischen Beispielen. Zum Schluss widmet es sich ausgewählten, nicht mehr existierenden Schornsteinen mit Wasserbehältern bei uns. Die Publikation fasst die Ergebnisse des drei Jahre langen Forschungsprojektes zusammen (2013–2015), des Programms NAKI vom Kulturministerium der Tschechischen Republik DF13P01OVV021 Dokumentation, Pasportisation, Archivierung und Vorschläge zu Konversion der Schornsteinbehälter als bedrohter Gruppe der Denkmale der industriellen Erbschaft auf dem Gebiet der Tschechischen Republik. Im Rahmen dieses Projektes fanden vor allem diese Schritte statt: Identifizierung und Evidenz der Fabrikschornsteine mit Wasserbehältern auf unserem Gebiet, Durchsuchung der erreichbaren Archivdaten, Recherchen der Fachliteratur und nicht zuletzt auch bauhistorische Forschungen bei allen einheimischen stehenden Objekten. Mit den letzten stehenden Schornsteinen seiner Art und mit den Möglichkeiten ihrer neuen Ausnutzung befasst sich das Schornsteinbehälter. Situation, Wert, Möglichkeiten. Die Monografie sei zu Nutzen nicht nur den Fachleuten, Denkmalschützern, Beamten, sondern ihr Popularisierungszweck soll vor allem die Laienöffentlichkeit ansprechen.

100

summary

In the past there were a variety of approaches and technical solutions used to supply water to industrial sites. One that came into use from the late 19th century was the ‘chimney reservoir’, where a reservoir was attached to the shaft of a chimney. This added an inventive and useful new function to the chimney as a reservoir. The first to come up with the idea of attaching a water reservoir to factory chimneys was Professor Otto Intze from Aachen in the 1880s. Their use then spread from Germany to other countries, including Austria-Hungary. The first factory chimneys with reservoirs appeared in the Czech lands at the turn of the 20th century. They were initially built from steel, but with the advancing use of reinforced concrete they were replaced by reservoirs made of reinforced concrete. In the course of a half century sixty chimney reservoirs are known to have been built on the territory of what is now the Czech Republic and twenty-one have survived to the present day. This book presents the origins and history of chimney reservoirs. It shows the various ways in which they could be attached to chimney shafts and describes their different structural designs, and it presents a number of illustrative examples of these reservoirs in the Czech Republic and abroad. The book closes with a discussion of selected chimney reservoirs in the Czech Republic that no longer exist. The publication sums up the results of a three-year research project (2013–2015) supported under the NAKI programme of the Czech Ministry of Culture: DF13P01OVV021 The Structural-Historical Study and Documentation of Chimney Reservoirs as a Category of Industrial Heritage at Risk in the Czech Republic and Proposals for Their Adapted Re-use. The research primarily pursued the following tasks: identifying and documenting factory chimneys with reservoirs in the Czech Republic; a study of available archival data; a literature search; and structural-historical research on all the chimney reservoirs that still exist in the Czech Republic. The last existing chimney reservoirs and the possibilities for their conversion to new uses are the subject of the book Chimney Reservoirs. Structures, Values, Possibilities. The monograph will be of use to scholars and experts in the field of heritage conservation and public officials, but it seeks above all to appeal to the general public.

101

Výsek z plánu továrního komína v Havířově-Dolní Suché, 1924

Projekt Dokumentace, pasportizace, archivace a návrhy konverzí komínových vodojemů jako ohrožené skupiny památek industriálního dědictví na území České republiky byl tříletým výzkumným projektem Ministerstva kultury ČR v rámci programu aplikovaného výzkumu NAKI (DF13P01OVV021), jenž proběhl v letech 2013–2015. Projekt byl řešen Fakultou stavební Českého vysokého učení technického v Praze a Výzkumným ústavem vodohospodářským T. G. Masaryka, v. v. i. (pobočka Ostrava). Hlavní podstatou projektu bylo vytvořit výsledky pro identifikaci, ochranu a prezentaci jedněch z nejohroženějších a přitom jedinečných památek industriálního dědictví – továrních komínů s vodojemy. Výzkumné činnosti, jako systematický monitoring objektů, realizace stavebně-historických průzkumů a bádání ve státních a podnikových archivech, přinesly výsledky shrnující celou řadu nových poznatků o konstrukčním a technologickém řešení komínů s vodojemy a vyústily v návrhy nového využití komínů v souladu s konceptem budoucího využití příslušných areálů. Výsledky byly průběžně prezentovány odborné i laické veřejnosti (články, semináře, konference, televizní a rozhlasové zpravodajství aj.) a vyvrcholily vydáním dvou knižních publikací. Veřejnosti byla online zpřístupněna mapa komínů s odkazy na detailnější informace včetně obrazové dokumentace. Tyto výsledky jsou zveřejněny a dostupné na portálech fabriky.cz a vodarenskeveze.cz.

Komínový vodojem vynalezl německý profesor Otto Intze na počátku osmdesátých let 19. století jako výhodnou alternativu pro systémy zásobování vodou. Ve své mateřské zemi se staly nádrže na komínech velice oblíbenými, přičemž i na našem území vzniklo během krátké doby na šedesát těchto unikátních staveb.