Paradoxy Jižního Města
Místo nejkrásnější i nejošklivější, současně město i venkov, symbol komunismu i snah o překonání jeho dědictví – to všechno pro mnohé představuje pražské Jižní Město, největší panelové sídliště v České republice. Jaké jsou hlavní paradoxy jeho minulosti, současnosti i možné protikladné scénáře jeho dalšího vývoje?
Marxista, který se musel oddávat fantazii
„V roce 2061 Kdosi bude sedět v pokoji, vybraně, ale prostě zařízeném, zářícím kouzelnými barvami poloprůhledných polymerních látek, v jednom z domů zahradního města. Právě se vrátil tryskovým vozem nebo vrtulníkem – samozřejmě obecním – z pracoviště, kde dvě hodiny v pětidenním týdnu má možnost uplatňovat své síly. Na stole stojí pokrmy (nepoznali byste je), které si vybral (slovo koupil se stalo dávno archaismem). Mnohé, co se nám zdá výmyslem, je pro něho natolik samozřejmé, že to ani nepozoruje. Kybernetické ústrojí, spojené s barevnou stereotelevizí, právě mu dodává syntetický obzor hlavních idejí rozvoje vědy za uplynulé století, a tento Kdosi se zamyslí nad budoucnem. Pak sdělí své myšlenky pomocí univerzálního logického jazyka těm z dvanácti miliard obyvatel Země, Měsíce, Marsu a Venuše, kteří na nich budou mít zájem. V těchto myšlenkách nezdolný vzlet snů mládí, bez něhož by lidstvo zahynulo, bez něhož by nemohlo kráčet od vítězství k vítězství.“ Tímto textem začíná kniha
Výhledy do budoucna, kterou roku 1962 vydal přední komunistický ideolog Arnošt Kolman, v letech 1959–1962 ředitel Filosofického ústavu ČSAV. V této knize, která vyšla rok po Gagarinově letu do vesmíru, autor poměrně hodně popouští uzdu své fantazii, což také Kolman zdůvodňuje, když říká: „My, marxisté, se musíme oddávat fantazii, snít o ještě nedosažené budoucnosti (v ekonomii, ve filosofii, v psychologii, ve společenském vývoji…), chceme-li zabezpečit lidskému rodu existenci a tím spíše šťastný a radostný život. Tedy
5
i uskutečnění všech fantazií.“ V budoucím světě už se díky beztřídní společnosti budou moci díky technickým výdobytkům všichni stát umělci, vědci i vynálezci. Stejně jako v prehistorických dobách nebyla magie odlišena od umění, náboženství, vědy a filozofie, tak v budoucím ideálním světě dojde opět k syntéze vědy, umění i filozofie. Jak psal Kolman, „podobně jako se lidstvo vrací po dlouhé, útrapné době ke společnosti beztřídní, ovšem na neporovnatelně vyšší úrovni, než se nacházelo za prvobytně pospolného řádu, tak i jeho vědění po tisíciletích roztříštěnosti se vrací, ovšem taktéž na úrovni dříve nepředstavitelné, ke stavu, kdy všechny vědy včetně filosofie tvořily ucelenou, nerozdělenou jednotu.“
Vesmírné Jižní Město
Takové jsou vize, které stály v pozadí vzniku panelových sídlišť, z nichž to největší je naše Jižní Město. Promlouvá z ní tehdejší velký civilizační optimismus, kdy se obecně věřilo, že člověk už brzy přistane na Marsu (roku 1966 v Československé televizi tvrdili, že určitě do roku 1985) a že ČEDOK bude zanedlouho lidi dopravovat na dovolenou do vesmírných hotelů. Plodem přesvědčení, že technika za člověka vše vyřeší, ba že stačí postavit dokonalé město a lidem prostě nezbude, než aby v něm byli šťastní, jsou samozřejmě i sídliště. Právě v ideovém plánu Jižního Města, konkrétně hlavně Hájů, se nejvýrazněji uplatnily sny o vesmírném výzkumu jako té oblasti, kde se ukáže nadřazenost komunismu nad kapitalismem, díky čemuž pak bude možné rozšířit komunistický řád, v němž se zboží ne kupuje, ale vybírá, a pracuje se málo, spíše pro zábavu, i daleko za hranice naší planety. Proto se stanice Háje jmenovala Kosmonautů, což zdůraz-
ňovala i vesmírná mozaika ve vestibulu a hlavně sousoší Vladimíra Remka a Alexeje A. Gubareva, proto má větrací šachta za sousoším
podobu kosmické lodě, a okolní ulice dodnes nesou názvy jako Kosmická nebo Bajkonurská…
6
Stavba bývalého KD Opatov (prostory pobočky Městské knihovny)
Jižní Město 2061
Sídliště vznikala jako sociální a urbanistický experiment, i proto stále některé umělce lákají jako dějiště různých utopií a dystopií, jak ještě ukážeme: sídliště jako mikrosvět, v němž se komunisté pokouší o uskutečnění své utopie, tedy o návrat před rok 1989 (Petra Hůlová), sídliště postapokalyptické, v němž nefunguje elektřina a topení, neteče voda a obchody jsou vydrancované a lidé se vrací k agrární společnosti ovládané mocnými muži, kteří praktikují polygamii (Tomáš Dušek) nebo naopak k jakémusi klanovému matriarchátu (Eva Hauserová). Či dokonce sídliště postcivilizační, zanikající, v němž se vlády opět ujímá příroda (Jaroslav Rudiš).
Pokud jsme ale v úvodu kapitoly citovali text o tom, jak bude vypadat svět v roce 2061, na závěr se zamysleme nad ještě jednou, skromnější otázkou: jak by mohlo Jižní Město vypadat v roce 2061. Nabízí se 3 varianty, z nichž leccos předznamenaly už zmíněné vize DNA.
Podle prvního scénáře se budou bohatší a společensky výše situované vrstvy obyvatelstva postupně z Jižního Města vystěhovávat, následovat bude degenerace a následná „ghettoizace“, což je vývoj, který již dnes známe z některých severočeských měst (i ze zahraničí). To je samozřejmě neblahá představa, měla by ale paradoxně jednu výhodu.
V takovém případě by se totiž na Jižním Městě příliš nestavělo, sídliště by zůstalo zakonzervováno v současném stavu, i když paneláků
v původní elegantní šedi už mnoho nezbývá. Pokud je dnes 44 nejstarších stanic moskevského metra památkově chráněno a pokud dnes
někteří architekti volají po tom, aby byly památkově chráněny paneláky z šedesátých a začátku sedmdesátých let (minimálně brněnské sídliště Lesná by se mohlo stát městskou památkovou zónou), pak možná roku 2061 někoho napadne, že je nutné pro poučení příštích generací
8
I.
či pro milovníky abstraktního umění chránit jedinečný sídlištní komplex Jižního Města (u jiných sídlišť už byly takové pokusy učiněny, ale na Ministerstvu kultury zatím neprošly). Dodávám pro srovnání: třebíčská židovská čtvrť, která byla roku 2003 společně s bazilikou svatého Prokopa zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO, se po roce 1945 po desetiletí téměř neměnila, protože v ní bydlelo romské obyvatelstvo, díky čemuž zůstala jedinečně zachována.
Tento scénář ale zatím není příliš reálný, Musil uvádí právě Jižní Město jako příklad, kde došlo „k úspěšnému promísení sociálních vrstev“, takže zde bydlí dodnes vedle jeho kolegů z Akademie věd i romské nebo vietnamské rodiny. V tomto ohledu jde podle něj o „splněný cíl meziválečné avantgardy, naplnění konceptu slušného bydlení pro všechny“.
Stavba bývalého KD Opatov
Scénář číslo dvě: podle sociologů stále ubývá obyvatel ve vnitřních částech historických měst, odkud jsou vytlačováni jednak turisty, jednak převážně zahraničním občany s vyššími příjmy, kteří budou schopní platit vyšší nájemné v modernizovaných historických budovách. Skutečný městský život by se pak přesouval do míst, která bývala periferiemi. Předpovídají, že města, která vždy stimulovala a umožňovala bohatství životních forem, symbolů a rituálů, „budou v budoucnosti prožívat vlny nových a ještě novějších životních stylů“, které se také budou stále více veřejně prezentovat. Mohou být styly alternativní, ale i tradiční, sportovní nebo umělecké, případně „soustředěné kolem nových náboženských kultů a sekt“. V rámci tohoto vývoje by na Jižním Městě mohla vzniknout třeba japonská meditační zahrada.
A proměnou projde třeba i místní pobočka Městské knihovny, která bude větší část knih půjčovat dálkově formou elektronických čteček, zato se ale stane místem setkávání, kde se budou konat kurzy tvůrčího psaní, v rámci nichž budou vznikat i texty o Jižním Městě, které pak budou čtenáři online hodnotit. Místní artotéka, jediná v Praze, bude pořádat také kurzy malování, během kterých si člověk bude moci vytvářet rovněž vlastní verze svých oblíbených obrazů, digitálně či ručně upravených, pravidelně se tam také budou scházet příznivci určitého autora či knihy, kteří pak v Centrálním parku budou vytvářet několikadenní tematická setkání odpovídající jednotlivým fikčním světům, v nichž jednotliví čtenáři budou hrát role postav, které si zvolí. Čtenáři si také budou moci v knihovně, nebo přesněji „mediatéce“, složit vlastní skladbu a nahrát ji, nebo natočit vlastní filmový záznam (vytvářející třeba alternativní zakončení filmu Vesničko má středisková, ve kterém se Otíkovi v paneláku zalíbí a žije tam šťastně až do smrti).
10 II.
Knihovna
Knihovna
Opatov, původní podoba
Opatov, Artotéka
Jižním Městem by pravidelně procházely různé průvody gayů, přívrženců kultu UFO či přívrženců náboženství Jedi, jejich posvát-
nými místy by bylo sousoší kosmonautů a díky výše uvedené legendě i Chodovská tvrz. Skutečně kultovním místem by se ale staly střechy dnešního hotelu Kupa, v jehož nejvyšším patru se dnes nachází jen restaurace. Z můstku spojujícího obě věže by v budoucnosti nadšenci provozovali bungee jumping a z obou vyhlídkových teras by návštěvníci mohli obdivovat krásy Jižního Města. (Skepticky připojme, že terasy přístupné pro obyvatele se nacházely také na „koldomech“, terasa na „kolektivním domu“ v Litvínově ale byla podle Davida Vávry trvale uzavřena poté, co z ní jeden „šťastný“ komunistický občan seskočil dolů.)
Střechy jednotlivých panelových domů by byly propojeny lávkami, čímž by se splnil sen plánovačů Jižního Města o tom, že jeho obyvatelé budou žít ve vyšším patru, aby se nemuseli proplétat mezi auty (z plánovaných lávek však byla postavena jen menšina a navazují na sebe jen minimálně). A také by se tak naplnila vize Le Corbusiera o střešních zahradách nahrazujících zeleň, kterou dům místu odebral. Ostatně například v Singapuru existují lávkami propojené obytné mrakodrapy, v nichž je možné se v padesátém poschodí procházet střešní zahradou nebo ve 26. patře absolvovat běžeckou trasu.
Střechy by sloužily jako zahrady a fasády by byly obrostlé vegetací. Dostatek prostor mezi paneláky by byl využit pro vznik komunitních zahrad. A školy? Ty by mohly vypadat tak, jak popsal rakouský biolog a popularizátor vědy Clemens G. Arvay v knize Lesní terapie ve městě: v ideální učebně budoucnosti porostou kapradiny, borovice a břízy, jež budou vzduch obohacovat o příjemné aroma, budou jí protékat potůčky a stěny budou porostlé popínavými rostlinami, což bude vytvářet „atmosféru podobnou džungli“.
12
Na Milíčovském vrchu, kde se již v současné době v obvyklých termínech v noci konají novopohanské rituály, by mohlo vyrůst z iniciativy jejich nejvyššího druida obřadní místo obklopené menhiry (s lítostí poznamenávám, že jediná stavba, která se tomu vzdáleně blížila, dřevěný gloriet na kopci nedaleko stanice metra Chodov, byla bohužel zbourána, prý se tam scházeli drogově závislí).
V Komunitním centru Matky Terezy, která jak známo působila v Indii, by se mohly pořádat kurzy jógy a hlavně tantry. A někde v Centrálním parku by poté, co odkaz Zdeňka Hajného získá i na Jižním Městě masovou podporu, vyrostl architektonicky pozoruhodný Chrám světla, protože to množství lidí, které do staré galerie bude proudit, už ona budova, schovaná v zástavbě rodinných domků, zcela na okraji Jižního Města, nebude moci pojmout. Jestliže Hajný před několika lety společně s tehdejší radnicí Prahy 11 plánoval projekt, v jehož rámci
Objekt dnešního hotelu Kupa
se měly na plochu jednoho paneláku v blízkosti stanice Háje promítat proměňující se kompozice jeho meditativních krajin, pak roku 2061 už by se podobně mohlo promítat na všechny paneláky, jejichž obyvatelé s tím budou souhlasit.
Cestu k sídlištím budoucnosti ukazují i některé zahraniční příklady. Jak v knize Ke stolu! uvádí teoretička a kritička architektury Jana
Tichá, v nedávných ročnících Evropské ceny za současnou architekturu Mies van der Rohe Award získaly nejvyšší ocenění rekonstrukce panelových domů na sídlištích: „V Bordeaux se z běžných panelákových bytů ve standardu nikoli nepodobném tomu českému stalo téměř luxusní bydlení díky předsazenému bloku prosklených zimních zahrad, propojených s bytem transparentními posuvnými stěnami. Vedle na první pohled zřejmé estetické kvality získaly byty relativně
jednoduchým zásahem i lepší energetickou bilanci – a to aniž by
Objekt bývalého KD
Opatov
bylo obyvatelům zvýšeno nájemné. V roce 2017 získala Mies Award minimalistická rekonstrukce obřího paneláku na sídlišti Bijlmermeer v Amsterdamu… Nedílnou a podstatnou součástí návrhů jsou i zahradní, respektive parkové úpravy v okolí domů.“ A také přístavba velkých ocelových konstrukcí, pod nimiž parkují automobily a nad nimi vzniká prostor pro zahradničení nebo pro chov králíků. „Cítili jsme se tam jak na venkově“, popsal svůj zážitek z Bordeaux architekt Adam Gebrian.
Otázka také je, nakolik budou tvary staveb do budoucna stabilní: reportér a scenárista Kamil Miketa předpovídá, že obří 3D tiskárny umístěné nad budovami budou schopny „rychle vytvořit modulární obytné nebo kancelářské jednotky podle přání zákazníka“.
III.
A přidejme ještě třetí scénář. Architektka Hana Gattermayerová uvedla, že pokud byly dodrženy všechny technologie při výrobě panelů a následné výstavbě panelových domů, zvláště svařování jednotlivých ocelových prutů k sobě, pak je při správné údržbě možné prohlásit, že paneláky mají neomezenou dobu životnosti. Popravdě řečeno ale nikdo neví, jak kvalitně svařování probíhalo, a je teoreticky možné, i když nepravděpodobné, že jednoho dne se všechny zdejší paneláky začnou rozpadat, takže kolem roku 2061 by zde už nemusel stát ani jediný (ostatně už v minulosti zde byla osídlení, která takřka beze stopy zanikla, tentokrát by to ovšem nebylo „beze stopy“). V té době už by ale potomci některých dnešních Jihoměšťanů mohli ve vesmíru obývat některou z budov navržených Tomášem Rouskem, čímž by se přeci jen naplnila vize Arnošta Kolmana.
15
V roce 2023 vydala
Městská knihovna v Praze.
www.mlp.cz
Jan Lukavec
Vernisáž výstavy (pobočka Opatov, 1985)